Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Když udělali Hitlera říšským kancléřem, byl to konec německého katolicismu. Neprošlo mnoho dni, než požádal o „Zmocňovací zákon“, který by mu zákonnými prostředky dal moc diktátora. Aby ho získal, musel mít dvoutřetinovou většinu v Říšském sněmu, a úspěch či neúspěch tohoto požadavku závisel na tom, zda katolická strana bude hlasovat pro něho. A by si získal přízeň Vatikánu a vysokých katolických předáků, začal Hitler, který předtím zajistil protiústavní zákaz mandátů komunistické strany [a], začal vyjednávat o podporu Strany středu. Tato jednání začala v březnu 1933. Samotný Brüning a prelát Kaas je osobně vedli a informovali Vatikán o jejich pokroku do nejmenších podrobností.
Mezi dalšími podmínkami vymáhanými na Hitlerovi Brüningem bylo, že dá psaný příslib v tom smyslu, že zmocňovací zákon nepřeváží veto presidenta. Radil kancléři, po jakých liniích by měl provádět svou zahraniční politiku. Prelát Kaas rozebral s získal příslib, na kterém Vatikán pracoval tak tvrdě po mnoho let — to je, že konkordát bude přinejmenším uzavřen. Hitler slíbil, že katolická církev bude mít zvláštní privilegované postavení v nově Říši, pokud by Vatikán použil svůj vliv a zajistil mu hlasy Strany středu. Vatikán souhlasil a Hitler učinil další slib, že v nástupním prohlášení své vlády učiní veřejné prohlášení, které bude mít účinek slíbených privilegií.
23. března 1933 se Říšský sněm sešel v budově Krollovy opery [b] v Berlíně. Nehledě na malou katolickou opozici katolická strana vedená Brüningem a Kaasem hlasovala pro Hitlera. Odhlasovali rozsudek smrti německého parlamentu a odhlasovali i sebevraždu své katolické strany.
17. května 1933 Hitler svolal Říšský sněm ještě jednou a získal rozhodnutí podepsané nejen nacisty, německými nacionalisty a katolíky, ale i sociálními demokraty, jako důkaz, že „tito představitelé německého lidu … stáli jednotně za vládou.“
Mezitím von Papen zahájil jednání v Římě k podepsání konkordátu mezi Hitlerem a Svatým stolcem. Byla vybrána doba vhodná pro jednání — duben, květen a červen 1933. Kromě von Papena přijel do Říma další předák katolické strany, který přijal pohled Vatikánu na politický katolicismus v Německu, kde byly projednány prostředky, pomocí kterých se měl uskutečnit papežský ortel tak, aby způsobil co nejmenší možný otřes německým katolíkům. Během svého pobytu v Římě prelát Kaas ve veřejném prohlášení popsal Hitlera jako „nositele vysokých ideálů, který provede vše nezbytné, aby uchránil národ před katastrofou.“
Samotný Hitler, když viděl Vatikán na své straně, se držel svého slibu ohledně konkordátu a prohlásil 23. května 1933: „Stejně jako vidíme v křesťanství neotřesný základ morálního života, je i naší povinností pěstovat přátelské styky se Svatým stolcem pro jejich rozvoj“ (Universe, 31. března 1933).
V té době Vatikán plně podporoval nacisty. Papež poslal příkazy německým biskupům, kteří se shromáždili ve Fuldě, že mají nařídit svým kněžím, aby podporovali Hitlera. Již byl citován nestranný Annual register [c], ve kterém se píše, že o „obrovském přesunu katolické střední třídy v západním a středním Německu k nacistické straně zlomil moc starých středostavovských katolických stran.“ (193). Krátký pohled na volební statistiky ukáže, že počet katolických (plus židovských) hlasů neklesl, ale přibyly 4 miliony nových voličů. Mnozí katolíci váhali, protože nenáviděli židy a socialisty, ale neodvážili se volit nacisty. Ale z Říma přišel příkaz, že nepřátelství k nacistům musí zmizet. (To vše podle Catholic Revue de Deux Mondes z ledna 1935: Le Catholicisme et la politique mondiale.)
Mezitím Hitler začal připravovat volby. Ochromil komunistické a socialistické strany, když jim zakázal noviny a uvěznil jejich předáky. Žádný jednotlivý předák nenacistické strany neměl povolené prostředky, kterými by se mohl obracet k lidem kromě Brünunga, který nabádal německé katolíky, aby volili pro Hitlera.
27. února nacisté zapálili Říšský sněm, aby pobouřili miliony apatických Němců proti komunistům. Téhož dne byla komunistická strana zakázána a její členové vražděni nebo posíláni do koncentračních táborů. 5. března se konaly nové volby. Celé Německo spěchalo volit, a za pomoci mnohých katolíků, kteří je volili, nacisté získali větší počet hlasů a poslanců než jiné strany.
Hitler uzavřel jiné ujednání s Vatikánem ještě před uzavřením konkordátu. Vatikán neměl protestovat proti vnitřní politice jednající hrubě s „komunisty, socialisty a židy a dokonce s některými katolickými organizacemi“ (předpokládalo se levicovými). Vatikán souhlasil. Hitler se potom začal vypořádávat se svými nepřáteli, kteří byli shodou okolností i nepřáteli katolické církve. To nejděsivější pronásledování židů, komunistů a socialistů začalo. Od března 1933 Hitler potlačil prakticky veškerý opoziční tisk; veškeré komunistické noviny byly zakázány a 175 z 200 socialistických novin bylo zastaveno. Tento tah byl uvítán s neskrývanou radostí Vatikánem, zvláště když bylo předem dohodnuto, že samotná katolická strana bude smět existovat, přinejmenším po nějaký čas. Pogromy, která se odehrávaly po celém Německu šokovaly civilizovaný svět a přineslo protesty z mnohých zemí.
Ta autorita, která se prohlašovala za světovou morální autoritu byla prakticky jedinou, která neztratila byť jen jediné slovíčko na obranu pronásledovaných, nebo alespoň výtku nacistům. Je dobré připomenout, že to byla ta samá „autorita“, která žádala španělský lid neposlouchat svou vládu a začít ozbrojené povstání v Mexiku výzvou ke svatému křížovému tažení proti komunismu.
Během vlády teroru Hitler začal koordinovat katolické organizace, zatímco současně s tím zásluhou tlaku duchovních požadavek, aby katolíci vstupovali do nacistické strany značně sílil. Navzdory skutečnosti, že místní nacisté nadále hrubě napadali katolíky po celém Německu, katolická strana nemohla nic dělat, protože katolická hierarchie se stavěla proti a oni věděli, k čemu došlo mezi Hitlerem a Vatikánem. V beznaději se zcela spoléhali na Brüninga, protože věděli o jeho odporu proti rozpuštění německého politického katolicismu. Navzdory vší pravděpodobnosti Brüning stále věřil, že může straně dát další životní šanci, když přesvědčí Vatikán, že prostřednictvím Strany středu by církev mohla zatlačit na Hitlera, a tímto způsobem dát politickému katolicismu příležitost vládnout spolu s nacisty.
Brüning žádal o setkáni s Hitlerem v této věci. Na konci června 1943 byla schůzka mezi nimi připravena. Nabídka byla učiněna, ale nakonec jí Hitler zrušil. Způsobily to zprávy, které dostal z Říma. Vatikán a von Papen dovedli jednání o konkordátu k úspěšnému závěru a tím byl osud Strany středy zpečetěn s konečnou platností.
Katolická strana, která bránila Bismarcka a ve které Hitler viděl svého velkého nepřítele, dostala příkaz z Říma, aby se rozpustila a tak uvolnila cestu absolutní nacistické diktatuře. Večer 5. července 1933 Strana středu vydala výnos o svém vlastním rozpuštění — ve skutečnosti vlastní rozsudek smrti. Byl formulován takto:
„Politický převrat položil německý politický život na zcela nové základy, které nedávají žádný prostor pro politickou aktivitu. Německá strana středu se proto okamžitě rozpouští v souhlase s kancléřem Hitlerem.“
Mnozí katolíci protestovali a kritizovali postoj Vatikánu, který se pokusil o uklidnění a vysvětlení. V polooficiálním dokumentu odpověděl:
„Pokud jde o vyloučení katolíků jako politické strany z veřejného života Německa, je více než nutné, aby se katolíci zbavení politické representace pokusili hledat v diplomatické smlouvě mezi Svatým stolcem a Národně socialistickou vládou záruky, které jim mohou zaručit přinejmenším udržení jejich pozic v životě národa. Tuto nutnost pociťuje Svatý stolec nejen jako povinnost vůči sobě, ale jako závažnou zodpovědnost před německými katolíky, a proto nemohou kárat Vatikán, že je opustil v době krize.“
Když mgr. Kaas, vedoucí katolické strany, odešel do Říma, byl požádán papežem, aby vyhlásil svou podporu Hitlerovi a tak pobídl své příznivce co mají dělat. Zda byl či nebyl osobně přesvědčen i myšlenkách, které vyjádřil, se nedá říci, ale je skutečností, že po rozhovoru s papežem a jeho státním tajemníkem vydal k překvapení mnohých toto prohlášení:
„Hitler ví moc dobře, jak má řídit loď. Ještě než se stal kancléřem, setkával jsem se s nim často a byl jsem silně dojat jeho jasným myšlením a způsobem, jakým se dívá na skutečnost, když si vybavuji jeho myšlenky, které jsou vznešené. Je špatné klást dnes důraz na to, co Hitler říkal jako demagog, když jedinou věcí, která nás má zajímat, je co udělá dnes a zítra jako kancléř … Není důležité, kdo vládne, dokud udrží pořádek. Historie několika posledních let dobře v Německu prokázala, že demokratický parlamentní systém to nedokáže.“
Německá hierarchie byla poučena, aby podporovala politiku Vatikánu a nový nacistický režim a převážná část hierarchie poslechla. Uvádím typické prohlášení jednoho z vedoucích německé katolické církve kardinála Faulhabera.
„V liberální době bulo prohlašováno, že každý má právo žít svůj vlastní život podle vlastní volby, dnes ti mocní [Hitler] zvou každého, aby se podřídil obecným zájmům. Prohlašujeme se za straníky nového učení a máme radost ze změny mentality.“
A arcibiskup z Bamberku, který se osobně obrátil na katolický list Germania, obhajoval, že každý by měl „napomáhat energicky a upřímně snahám národní vlády provádět přestavbu Německa a obnovu jeho hospodářského a duchovního života.“
Konkordát mezi Vatikánem a Hitlerem sestával ze třiceti pěti článků a sjednocoval různé formulace a termíny z konkordátů podepsaných jednotlivě Pruskem, Bavorskem a Bádenskem. Novým konkordátem katolická církev získala smlouvu zahrnující celé Německo, která umožňovala uplatňovat své příkazy v řadě německých států, které nechtěly nebo dokonce odmítaly uzavřít smlouvu s Vatikánem. [d]
Všechny hlavní cíle katolické církve ve vztahu k modernímu státu je možno v konkordátu najít. Církev v souhlase se svou novou politikou souhlasila držet kněze mimo oblast „politiky“, zatímco stát souhlasil povolit katolická náboženská sdružení, duchovní i laická, pokud se zdrží politických aktivit. Vzdělání, svatby a jmenování biskupů, to vše bylo její věcí. Před několika lety byly církevní školy cílem, kterých se Vatikán pokoušel dosáhnout, když přikázal Straně středu vytvoření vlády s pravicovými stranami, zatímco bojkotovala sociální demokraty. Všechny cíle Vatikánu nakonec splnil Hitler.
Jako ocenění, že se stala plnoprávným partnerem státu, prosila katolická církev o Boží požehnání nacistické říše.
„O nedělích a svátcích budou pronášeny zvláštní modlitby odpovídající liturgii během hlavních mší za zdar Německé říše a jejího lidu, ve všech biskupských, farních a klášterních kostelech a kaplích Německé říše (Článek 30).“
A nakonec byl dán příkaz katolickým duchovním generálům — tedy biskupům — být nejen loajální s nacistickým režimem, ale pracovat na tom, aby celá tisícovka duchovních podřízená každému biskupovi byla loajální k biskupovi samotnému, a dále měli dohlížet, že žádný kněz nebo člen katolické hierarchie se nebude stavět proti nebo nebude nepřátelský k nacistickému režimu. Toto je jeho skutečné znění:
„Než biskupové převezmou funkci ve své diecézi musí složit slib věrnosti představiteli říše příslušného státu nebo říšskému presidentovi v následujícím znění: Před Bohem a svatým evangeliem přísahám a slibuji, že jako biskup budu loajální k Německé říši a ke státu … Přísahám a slibuji čestně a zákonně sestavené vládě, že budu vést duchovní v mé diecézi k úctě k ní. Při výkonu svého duchovního úřadu a při péči o zdar a zájmy Německé říše se budu snažit vystříhat všech škodlivých činností, které by jí mohly ohrozit“ (Článek 16).
Celkově byl konkordát, řekněme přinejmenším, vysoce výhodný pro Vatikán. Německo není katolická země. Katolíci tvoří sotva třetinu veškerého obyvatelstva. I kdybychom přidali kolem 7 milionů katolíků z Rakouska, bylo v Německu v roce 1938 77 milionů obyvatel, ze kterých 52 procent bylo protestantů a římských katolíků jen 36 procent.
Vatikán nyní dosáhl hlavního cíle katolické církve v Německu — zmizení republiky, zničení demokracie a vytvoření absolutismu, důvěrné partnerství církve a státu v zemi, kde více než polovina obyvatel byli protestanté. Principy vykládané v mnohých encyklikách papeži se jí podařilo převést na politické události.
Po podepsání konkordátu německá hierarchie a vysoce postavení katolíci děkovali Hitlerovi a slibovali, že budou upřímně spolupracovat z nacistickou vládou. Nejvyšší hlava německé katolické církve, kardinál Bertram, když hovořil jménem všech arcibiskupů a biskupů v Německu, předal zprávu, která ujišťovala Hitlera, že „s radostí vyjadřují hned jakmile je to možné své pozdravy a svou připravenost spolupracovat podle svých nejlepších schopností s novou vládou.“ Toto jsou jeho skutečná slova:
„Biskupové ze všech německých diecézí, jak je vidět z jejich veřejných vyjádření, s radostí hned jakmile je to možné po nedávné změně politické situace prohlášením Vaší excelenci svou upřímnou připravenost spolupracovat podle svých nejlepších schopností s novou vládou, která již vyjádřila svůj cíl podporovat katolické vzdělávání, vést válku proti bezbožnosti a nemorálnosti, posilovat duch zasvěcený společnému Bohu a ochránit zájmy církve.“ (Z dopisu Jeho výsosti kardinála Pertrama kancléři panu Hitlerovi po uzavření konkordátu mezi Vatikánem a německou vládou. Viz Universe z 18. srpna 1933).
Ale duch totality, jehož představou je vždy nadřazenost, musí být nade vším. Jak by bylo možné, aby dva představitelé totality — Vatikán a nacisté — mohli harmonicky spolupracovat? Dříve nebo později musel konflikt začít.
Vypukl téměř okamžitě, a začal jako obvykle kolem kontroly mládeže, vzdělávání apod., kde obě strany, jak církev tak fašismus, chtěli mít absolutní dohled a řízení. Nacisté začali útočit na katolické spolky a katolické školy, a další dvě léta je možno popsat jako „vzdorovitost a hašteření na straně nacistů“ (The Vatican and Nazism, Vatikán a nacismus).
Mezi tím v létě 1934 proběhla známá „Krvavá čistka“ [e]. Tisíce lidí — nacisté, nacističtí katolíci i nenacisté, mezi kterými byli i katoličtí předáci von Schleicher a Strasser — byli zavražděni. „Já jsem zákon“, prohlašoval Hitler při té příležitosti, přestože byli chladnokrevně popraveni zcela bez soudu.
Ani Vatikán ani německá hierarchie nevyslovila jediné slovo odsouzení.
V roce 1935 Hitler zaznamenal prvé národně-mezinárodní vítězství. Provincie Sársko byla po mnoho let pod správou Společnosti národů, ale přišel čas řešení otázky jejího vrácení formou plebiscitu. Byla pravda, že německé území má být vráceno do Německé říše a nikdo to nezpochybňoval.
Vatikán měl v Sársku velký náboženský a politický vliv, neboť celá oblast byla výhradně katolická, ani nezkoušel zdržovat katolické voliče před volbo patřit do Hitlerovy říše. Kdyby byl Vatikán proti Hitlerovi, jak dnes tvrdí, snadno by mohl bránit zdejším katolíkům volit svůj návrat do Říše. Ale nedělal nic takového. Naopak, dal pokyn katolické hierarchii podporovat plebiscit, a tak katolické Sársko volilo pro Hitlera v poměru 477 119 hlasů proti 48 637, převážně židů. Vlastenectví a katolicismus šly ruku v ruce.
7. března 1936 se Hitler vzepřel Francii stejně, jako Mussolini se vzepřel Společnosti národů, a jeho ozbrojené síly okupovaly demilitarizovanou zónu v Porýní. Velká Británie žádala Francii, aby neodporovala Hitlerovi, který byl opět úspěšný. I tady katolíci nadšeně podporovali své připojení k nacistickému Německu a katolické kostely děkovaly Bohu. Z kazatelen se řinul proud vlastenectví, kostelní zvony vyzváněly po celém Porýní.
Ani ne o dva měsíce později požádal zemi plebiscitem o schválení toho, co již učinil. Jaké byly jeho nejvýznačnější skutky? Porušil svůj slib zachovat demokratickou ústavu, násilně a krvavě potlačil všechny ostatní strany, zaplnil věznice a koncentrační tábory svými politickými odpůrci, popravil tisíce lidí be jakéhokoliv náznaku soudu, zahájil hrůzné pohromy proti židům, zatkl a zadržel předáky veškerou německou mládež včetně katolíků; porušil své slovo z konkordátu s Vatikánem a přímo v tom okamžiku se dostal do otevřeného konfliktu s katolickou církví vzhledem k nemožnosti sladit svou totalitu s totalitou Vatikánu.
Přesto Vatikán ještě jednou nařídil katolické hierarchii podporovat Hitlera. Kdyby snad byl v té době papež proti Hitlerovi a nacismu, ovlivnil by miliony katolíků po celém Německu, aby, pokud nebudou otevřeně volit proti Hitlerovi, alespoň se nezúčastnili voleb. Namísto toho němečtí biskupové dostali nařízení ze samotného Vatikánu, což je příznačné pro jeho „jemnost“, nebo když použijeme vhodnější slovo, jezuitství. V tomto dopise shledali biskupové, kteří věděli, že Hitler pronásledoval, pronásleduje a bude pronásledovat církev, což nemohli popřít, „bolestivý rozpor s vlastním svědomím“. Chtěli by říci to, co bylo nicméně jasné celému národu, totiž že Hitler je nepřítelem katolické církve. Kdyby v tomto okamžiku přikázali německým katolíkům volit pro Hitlera, zdálo by se, že schvalují „opatření nepřátelská církvi“ která Hitler vyhlásil. Proto, i když dopis ponechal katolíkům volnost volit jak budou chtít, pro ty, kteří si přáli dát svůj hlas Hitlerovi byla pro utišení svědomí nabídnuta tato formulace: „Dali jsme svůj hlas vlasti, ale to neznamená schvalování věcí, za které nemůžeme ve svém svědomí nést zodpovědnost“ (Catholic Times, 27. března 1936).
Mělo by být pečlivě poznamenáno, že Vatikán neradil, aby katolíci nevolili Hitlera, a ani jim neradil, aby si dělali výčitky kvůli vraždám, pogromům a nespravedlnostem, které páchá. Jen nabídl těm, kteří váhali co mají dělat, útěchu že se případně mohou zdržet hlasování pro „opatření nepřátelská církvi“. To býval skutečný a jediný důvod konfliktu mezi Vatikánem a nacismem, od jeho počátku do jeho pádu: „Pro opatření nepřátelská církvi“. V průběhu nacistického režimu nikdy nehovořila katolická církev proti nacismu jako politickému systému. Když byla přinucena protestovat proti některým opatřením provedeným nacisty, užívala ty nejméně jasné pojmy a ani jednou nepoužila to bouřlivé hřímání, které trvale používala proti komunismu a Rusku. Přinejmenším církev protestovala proti nacismu jen tehdy, když šlo o její vlastní zájmy.
Rok 1936 přinesl nové zhoršené třenice mezi Vatikánem a nacismem, a to bylo proto, že kladl překážky aktivitám katolické církve Při příležitosti otevření Mezinárodní výstavy katolického tisku papež po obvyklých pomluvách Sovětského Ruska mírně zaprotestoval i proti nacistickému Německu. Toto jsou slova, která si dovolil pronést proti nacismu:
„Tím druhým nepřítomným je Německo (tím prvým bylo Sovětské Rusko), jelikož v této zemi v rozporu se spravedlností a pravdou a prostředky umělého a úmyslného zmatku mezi náboženstvím a politikou je veden boj za samotnou existenci katolického tisku.“
Když v témž roce (1936) papež hovořil o španělské občanské válce — po odsouzení rudého nebezpečí a Sovětského Ruska těmi nejsilnějšími slovy — zaprotestoval jemně i proti nacistickému Německu, protože nacismus nedovoluje katolickému tisku být rovným partnerem tisku nacistickému. Řekl:
„Co může dělat katolické církev jiného než protestovat, když vidí, že na každém kroku, který podnikne ve vztahu ke katolickým rodinám, ke katolické mládeži, tedy právě k těm částem společnosti, která jí nejvíce potřebuje, se setkává s těžkostmi? Jak jinak může katolická církev postupovat, když katolický tisk je spoutaný a stále více a více omezovaný, ten tisk, jehož úkolem je … bránit tuto víru, kterou katolická církev, ten výhradní strážce pravého a úplného křesťanství, sama udržuje a učí?“
V tom byla podstata konfliktu mezi nacismem a katolicismem a bylo to vyjádřeno slovy samotného papeže několik let předtím, když se obracel k členům vůdců (Sturmschar - elity) Katolické asociace mladých mužů a vyjádřil jasně, jaká je úloha katolicismu v nacistickém Německu:
„Přišla hodina, a bylo to dávno před námi, kdy zejména v Německu nestačilo říci »křesťanský život, křesťanské učení«. Musíme říkat »křesťanský katolický život, křesťanské katolické učení«. Ale co zbude z křesťanství, ze skutečného křesťanství, bez katolicismu, ale i bez katolické církve, bez katolického učení, bez katolického života? Nic nebo skoro nic. Či lépe, nakone je možno a nutno říci, ani ne tak falešné křesťanství nebo pravé pohanství“ (velikonoce 1934).
V tom je hlavní důvod, proč Vatikán protestoval proti nacismu. Bylo to jen proto, že Hitler nepovolil katolické církvi podporovat katolický život jako organickou součást Říše. Téhož roku o vánocích papež ještě jednou pokáral nacismus proto, že ačkoliv prohlašoval, že bojuje proti rudému nebezpečí, nespolupracuje v Německu upřímně s církví.
Papež poprvé pozvedl svůj varovný hlas s odkazem na šíření komunismu ve Španělsku, a řekl, že komunistická zvěrstva v této zemi by měla otevřít oči Evropy a celého světa k osudu, který by ho čekal, kdyby nepřijal odpovídající protiopatření [f]. Potom pokračoval:
„Je pro nás bolestné vidět, že mezi těmi, kteří se prohlašuj za obránce pořádku proti šíření bezbožného komunismu [nacistické Německo] a dokonce usilují o vedoucí roli v této věci … a současně zkoušejí rozbít a vymýtit víru v Boha a Zázrak zjevení ze srdcí lidí, ale zejména ze srdcí mládeže. … Spíše se jim podaří rozbít to, co je nejúčinnější a nejrozhodnější prostředek ochrany každým zlem, kterého se obáváme, a ať vědomě či nevědomě spolupracují s nepřítelem, proti kterému, jak si myslí nebo to alespoň prohlašují vedou boj.“
Po tomto projevu státní sekretář státu Vatikán prohlásil:
„Nebude možné jasněji vyjádřit neschopnost Nacionálního socialismu vystavět opravdovou hradbu proti bolševismu.“
Kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII, při nejedné příležitosti protestoval ve stejné lini. Na podzim 1936 jako státní tajemník ve svm projevu při otevření Mezinárodního kongresu o katolickém tisku, protestoval proti potlačování katolického tisku v Německu, když říkal:
„Zdvíháme zneklidněný pohled k Německu. Cítíme hlubokou lítost, že se žádný oficiální představitel katolického tisku neobjevil na kongresu. Po posledním pastýřském listu německých biskupů je nepochopitelné, že by katolický tisk v Německu byl ustrašený, přiškrcený a bržděný ve svém apoštolském zápase proti bolševismu.“
Stížnost kardinála Pacelliho vznikla, protože katolickému tisku nebylo dovoleno zasévat do duší německého lidu símě nenávisti proti jejich největšímu sousedu Sovětskému Rusku, a tím způsobem pokračovat v boji proti komunismu a socialismu.
Nebyl to jen papež a jeho státní tajemník, kdo si dovolil zaútočit ne na nacismus jako politický, společenský a hospodářský systém, ale dovolili si zaútočit jen když se to nepříznivě dotýkalo církve. Mnozí kardinálové v zahraničí stejně jako kardinálové a biskupové v Německu přijali stejný postup.
Mezi jinými projevy stojí za pozornost tento: V roce 1935, když kardinál Faulhaber z Mnichova tam přednesl kázání, mírně zaprotestoval proti porušování konkordátu, ale nepronesl ani slovíčko proti stovkám a tisícům politických vězňů v koncentračních táborech. Celý jeho protest byl analýzou základních chyb, které jsou kořeny národně socialistické opozice proti církvi: trval na uznání postavení církve a papežství a na roli, kterou musí hrát při vzdělávání mládeže, kněží i laiků. „Vláda musí církev chránit a spolupracovat s ní,“ řekl kardinál, „jelikož jedině katolická církev je nositelem spásy a strážcem slavného dědictví pravdy.“
V květnu 1933 bavorští biskupové vyslali do svého stáda požadavek spolupráce s nacistickou vládou, ale pro vyslovili tato slova na napomenutí nacismu pokud šlo o jejich spolupráci s církví, „aby nedošlo k neštěstí“.
„Historie nás učí, že stejně jako je soulad církve a státu nutný a výhodný, tak stejně neblahý důsledek vzniká, když stát zneužívá svou moc, aby se vměšoval do života církve. V prvém případě jsou církev a stát sloučeny dohromady, v tom druhém je církev degradována do postavení služky státu. … V žádném případě nemůžeme souhlasit se všeobecnými (necírkevními) základními školami v jakékoliv formě.“
Když pohovořil o důležitosti Sdružení katolické mládeže a požádal nacisty,aby dovolili církvi spolupracovat s Hitlerem, bavorský biskup pokračoval: „Nejsme obhájci tá formy kritiky, která potírá a snižuje autoritu státu.“ Ale nejdůležitější větou celého „provolání“ všech biskupů byla ta poslední: „Nikdo nemůže zvrátit velkou práci na obnově a nikomu nesmí být bráněno podílet se na ní.“
V dekretu z července 1933 biskup Matthias Ehrenfried z Wurzburgu nutil všechny duchovní v Dolních Frankách dodržovat přesně podřízenost vůči nacistické vládě. Tady jsou jeho přesná slova:
,Za současných podmínek je možné, že podřízení úředníci zavedou špatná a rušivá opatření, která by mohla působit proti naší spolupráci s národním hnutím a narušovat naše sympatie k ní. Není ovšem povinností jednotlivých kněží posuzovat takové věci nebo je napravovat. … Pokud vznikne potřeba, takové otázky budou projednávány vyššími církevními autoritami.“
V říjnu 1933 kardinál Bertram vyjádřil své znepokojení, protože Hitler nedal katolické církvi slíbenou volnost, a též proto, že Hitler jednal s katolickými politiky stejně, jako kdyby to byli socialisté nebo komunisté. Mezi jinými pronesl těchto několik důležitých slov:
„Hovořím o znepokojení, které je pociťováno v zájmu těch představitelů,jejichž úkolem bylo v rámci náboženských povinností potírat marzismus a bolševismus způsobem vhodným za té formy vlády, která existovala.“
V dalším kardinál žádal Hitlera, aby nepokládal katolíky za nepřátele, jelikož je tomu právě naopak, a aby ty,kteří byli zbaveni svobody by měli být osvobozeni a nemá se k nim přistupovat jako k socialistům a ke komunistům.
„Důrazně žádáme autoritativní složky v Říši a ve státě, aby přistoupili k naléhavým, laskavým a rychlým změnám tvrdých oparření, která byla spuštěna“ [pokud jde o katolické politiky].
Biskup Wilhelm Berning z Osnabrücku v kázání v předvečer Nového roku (1935) řekl, že církev chce spolupracovat s nacismem. ale nemůže, protože nacismus „se snaží vytrhnout katolicismus ze srdcí mládeže.“
V roce 1935 biskup Matthias Ehrenfiekd z Würzburgu poté, kdy sdělil, že církev by ráda spolupracovala s nacismem, zaprotestoval, že nacismus „centralizuje“ katolické asociace a školy, „a dokonce je potlačuje, jako kdyby to byli komunisté.“ Zakončil pastýřský list těmito slovy: „Rozkývejte se a braňte všechna práva vaší matky církve.“
Kardinál Schutle s Kolína nad Rýnem protestoval, že vláda neumožňuje katolické církvi, aby s ní spolupracovala, a vznášel námitky, protože katolická svoboda byla omezena a s katolíky je nakládáno, jako by to byli nepřátelé vlády (1935).
Arcibiskup Groeber z Freiburgu vznesl svůj protest, protože vláda nepovoluje katolíkům plnou svobodu pokud jde o školy.
Společný pastýřský list biskupů shromážděných ve Fuldě (srpen 1935) protestoval proti vládě jen proto, že „svaté knihy a dokonce evangelia již nepočítá za nic“ a „namísto katolické církve chce ustavit tzv. »neřímskou národní církev«.“ Také protestovali, že „nacisté obviňují církev z »politického katolicismu«.“ Biskupové zakončili list slovy: „Katolíci v Německu se v nedávných létech často tázali »Musíme my katolíci schvalovat ve své vlasti vše?«“ A biskupové dále odpověděli: „Katolíci nepodněcují žádnou vzpouru ani nenabádají k násilnému odporu. Je dobře známo, že vždy ti, kteří chtějí dosáhnout snadného vítězství, napadají zejména katolíky.“
Biskupové a kardinálové protestovali, protože nacisté dovolili, že „skutečná atmosféra odpovídá kulturnímu boji.“
Dále, protože nacisté nectí článek 5 konkordátu, který poskytuje ochranu pověsti a osob duchovních, kardinál Bertram protestuje, že „byly rozšířeny stovky a tisíce knih a letáků proti katolické církvi ve všech okresech včetně těch nejodlehlejších vesniček.“
Biskup Galen z Münsteru v kázání v Bueru (březen 1936) se tázal Vůdce, jak s ním mohou katolíci spolupracovat, když nerespektuje církev: „Jak mohou katoličtí rodiče dovolit svým dětem účast na pracovních táborech Hitlerovy mládeže, když vědí, že tam chybí náboženské vedení?“
Biskup Rackl z Eichstadtu protestoval, protože církev není svobodná, jak Hitler sliboval: „Dokonce určili v konkordátu, že katolická církev bude požívat plné svobody, ale vy víte, že tomu naneštěstí tak není.“
V roce 1936 němečtí biskupové shromáždění ve Fuldě protestovali, protože katolický tisk není svobodný a kvůli „vztahům mezi církvemi.“
„Nemůžeme pochopit, proč je katolický tisk omezován na čistě církevní a náboženské záležitosti prostřednictvím dekretů. Nemůžeme pochopit, proč je vyrůstající německá mládež vytrhávána z křesťanského vlivu, aby byla naočkována myšlenkami, které jsou zhoubné pro jejich víru v Krista nebo smíšenými mezicírkevními vztahy a zbavována živé síly svého katolického přesvědčení.“
V rode 1936 bavorští biskupové opět protestovali, protože se zdálo, že nacismus pokládá katolicismus za dalšího nepřítele hned po bolševismu.
V předvečer Nového roku v roce 1936 kardinál Faulhaber v Mnichově pronesl plamenné kázání proti bolševismu a Sovětskému Rusku a vyzval všechny lidi dobré vůle k boji za svržení bolševismu. Žádal je také o ochranu katolicismu v Německu. Říkali, že propaganda v Německu by měla podněcovat proti nepřátelům a ne „vést co nejvíce k opouštění církve.“ Později stejný kardinál protestoval,že „korespondence biskupů je konfiskována, církevní majetek je odebírán a procesí jsou zakazována.“
V roce 1938 kardinál Faulhaber opět protestoval, že „v příštím roce bude státní podpora kněží oklestěna nebo úplně zrušena.“
Biskup Galen z Münsteru v roce 1938 protestoval, protože: „v posledních několika měsících často řečníci Nacionálně socialistické strany často žádali, aby se církev omezila na život věčný … “
V postním pastářském listu berlínský biskup hravě von Preysig protestoval, že církev je obviňována z politických aktivit. „Dokonce obžaloba Krista Pilátem Pontským byla učiněna“ z politických důvodů.
Arcibiskup Grober z Freiburdu protestoval, že Hitler v rozporu se svými sliby, je podvádí: „Když bylo před pár lety prohlašováno, že marxizmus je mrtev, dávalo to vzniknout naději, že přestane i odkřesťanšťování německého lidu. Byli jsme oklamáni.“
Byly vznášeny další protesty, že nacisté zasahují do škol a do katolické mládeže, že nacisté nemají úctu k duchovním, protože byly publikovány karikatury papeže, protože nacisté omezily právo duchovních vybírat na pohřbech peníze, protože zabavovali majetek, protože si dovolili postavit před soud kněze obviněné ze sodomie, protože nacisté stanovili v paragrafu 15 říšského zákoníku o sbírkách, že církevní sbírky se musí omezit jen na ty prováděné během svaté bohoslužby, atd.
Byly tisíce protestů z katolické církve, od papeže, z Vatikánu a od německé hierarchie směřovaných proti nacistům, ale žádný z nich nebyl protestem protinacismujako takovému! Nebyly žádné protesty proti zrůdným koncepcím nacismu, proti jeho politicko-společenskému systému, kvůli koncentračním táborům, kvůli pronásledování liberálů, demokratů, socialistů, komunistů nebo židů. Ani nebyly proti ztrátě nezávislosti Rakouska, Československa, proti útoku na Polsko, invazi do Dánska, do Belgie, do Holandska, do Francie, proti útoku na Rusko a proti všemu tomu, čeho se dopouštěl nacismus po celém světě. Církev protestovala, když byly omezovány její duchovní nebo hmotné zájmy. A téměř všechny její protesty byly pronášeny v mírné formě a byly doprovázeny sliby a požadavky na spolupráci s Hitlerem. Rozhodně to nebylo proto, že by církev nechtěla pomáhat nebo že by vzniklo nepřátelství mezi ní a nacismem. To už vůbec ne. Tyto protesty a nabídla spolupráce pokračovaly od samého vzniky až do úplného pádu režimu, církev prosila, aby jí bylo dovoleno bojovat na straně Hitlera proti Sovětskému Rusku a proti bolševismu a pomáhala dosáhnout útoku na tuto zemi.
A tak když sledujeme vývoj nacismu na jeho cestě výbojů, mělo by být připomenuto, že katolická církev v Německu proti němu nikdy neřekla ani slovíčko, dokud nebyly ohroženy její vlastní zájmy.
I když od svého získání moci Hitler nadále pohlížel katolickou církev v Říši bez ohledu na její protesty tak, jak se mu to právě hodilo, měl stále na mysli skutečnost, že má velký vliv na další země a mohl by jí použít k dosahování svých politických cílů jak uvnitř tak mimo Německo.
Opatření v rámci říše byly svázány ne soustřeďování duchovní a kulturní energie národa do jednoho pevného nacistického bloku, a katolická církev se jako každá jiná instituce tomu měla podřídit v menším či větším rozsahu. Ale neustálé třenice musely nutně vznikat, když byla církev, sama o sobě duchovní totalita, dostávala do těsnějšího kontaktu s politickou totalitou nacistů. Přestože církev a nacismus měly ty samé hrozivé nepřátele a bojovali proti bolševismu, Sovětskému Rusku, demokracii apod. — jejich vzájemné rozpory v určitých oblastech vyvolávaly neustálé srážky. Nejčastější obecnou příčinou rozkolů byla zásadní snaha, která z těch dvou stran bude vzdělávat německou mládež. Nacismus si na to činil právo a vynucoval by si ho.
Typickým příkladem, kde si Hitlerova moc vynutila své požadavky se ukázal, když přikázal katolickým rodičům v Mnichově, aby posílali své děti do nacionalistických škol, ať chtějí nebo ne. Katolická hierarchie jako obvykle protestovala, ale počet žáků katolických škol poklesl následkem této volby z 36 464 na 19 266, zatímco počet žáků nacistických škol vzrostl z 33 na 65 procent. Stejná metoda byla použita v celém Německu.
Ale Hitlerova nepřátelská opatření a „pronásledování“ církve pokračovalo, a to nejen jeho rozhodnutí nasměrovat veškerou energii německého lidu, ale i proto, že mohl přinutit církev, aby sloužila jeho politickým plánům, ať už v samotném Německu nebo jinde. Jiné případy podobného „pronásledování“ bylo odsouzení mnichů. V časném létě 1936 Vatikán zjistil, že 276 mnichů Františkánského řádu ve Vestfálsku bylo uvězněno na základě obvinění ze sodomie. Po asi deseti procesech papež zakázal tuto provinci Františkánského řádu ,kvůli nevázanosti“. Přesto soudní proces pokračoval a bylo postiženo mnoho dalších řádů. Nestranný americký World Almanac [Světový almanach] z roku 1939 potvrzuje, že „od října 1938 bylo více než 8000 katolických mnichů a laických bratrů uvězněno.“
Papež napsal encykliku Mit Brenneder Sorge (březen 1937) [g], ve které trvá na křesťanské koncepci Boha a postavení církve a papežství a role, kterou musejí hrát, protestoval, že Hitler nedodržuje podmínky konkordátu. Hitler odpověděl tím, že požádal papeže, aby přikázal kardinálu Mundleinovi z Chicaga, aby přerušil své žaloby v soudních procesech mnichů založených na padělatelství. Papež odmítl.
Ale přes to všechno a přes své stížnosti Hitlerovi Vatikán nadále podporoval jeho režim.
K pochopení skutečné příčiny tohoto nepřátelství je nutno se vrátit zpět ke dřívější politice katolické církve, která byla dána jejim strachem z bolševismu. Skutečná a celosvětová kampaň proti němu začala právě v této době (1936). Církev zahájila křížové tažení. Aby byla úspěšná v této kampani, potřebovala pomoc fašismu a nacismu, jejichž nenávist ke komunismu byla stejná jako její vlastní.
Obraz světa nebyl v roce 1936 pro katolickou církev příliš světlý. Bolševismus si stavěl cesty v Evropě i mimo ní. Ve Francii vznikla Lidová fronta, ve Španělsku byla smetena nejkatoličtější monarchie a „v té nejkatoličtější zemi“ vládla „Rudá republika“. V Latinské Americe získávaly bolševické myšlenky půdu. Bylo nutno udělat něco pro to, aby se nešířil dále. Pastýřské listy, katolický tisk a papežovo hřímání proti bolševismu nestačilo. Síla světských mocností měla přispět k záchraně. A kdo mohl lépe a ochotněji poskytnout pomoc, než fašistické a nacistické země? K tomuto účelu bylo nutno udržovat dobré vztahy Vatikánu s fašistickou Itálií a zejména nacistickým Německem! Proto bylo nutné přehlížet drobný útisk a požadavky nacistů a fašistů, pokud zaručovaly, že bolševismus bude držen v na uzdě v Itálii, v Německu stejně jako v zahraničí.
Je zajímavou skutečností, že zatímco v Německu nastávalo pronásledování různého druhu i v širším rozsahu, Vatikán ho stále vyzýval k válce proti Rusky kvůli jeho „pronásledování náboženství“. Když vyzkoušel všechny prostředky, jak zabránit nacistům v pronásledování církve a použil všechny prostředky k zastavení procesů s mnichy, Vatikán použil jinou metodu. Obrátil se na Hitlera s návrhem, že by se mohli spojit při křížovém tažení proti bolševismu, nejprve v Evropě potom případně i v Rusku. Ale nejdříve musí být Evropa zabezpečena před rudým nebezpečím. Křížové tažení musí začít v rudém Španělsku.
Tento přístup nebyl jediný tah provedený Vatikánem. Navázal styk i s Mussolinim se stejným záměrem, navíc byl požádán, aby ělal prostředníka a zapůsobil, aby Hitler skončil své nepřátelství zaměřené proti katolické církvi. Bylo zdůrazněno, že pokud by se Hitler podílel na křížovém tažené proti bolševismu, pomohl by mu při návrhu „klerikálního státu“, čímž mínil Rakousko. Ale prvotně bylo navrženo, aby Hitler, Mussolini a Vatikán šli na pomoc Francovi a „rozdrtili Rudé“ ve Španělsku. Během těchto předběžných jednání Vatikán poskytl „ujištění“ Hitlerovi, že až uzraje čas, najde „ne nepříznivý ohlas“ pro svůj požadavek na anexi Rakouska. Jeho plán na připojení Rakouska nebyl v žádném případě opuštěn jen proto, že se vražda rakouského kancléře Dolfuse nezdařila. V nabídce Vatikánu viděl Hitler příležitost, jak zvýšit svou vážnost v Evropě a současně vytvořit užší spojenectví s Mussolinim, ale nadto viděl příležitost vyzkoušet svou nově vybudovanou armádu. Nabídku přijal.)Ihned nato Vatikán přikázal veškeré katolické hierarchii v Německu, aby se dotázala, zda Hitler uskuteční to, s čím souhlasil, a zanechá všech forem nepřátelství k církvi. Měli mu říci, že němečtí katolíci a německá církev budou na jeho straně při každé kampani, kterou by podnikl proti bolševismu. Dopis podepsaný německými biskupy, který byl publikován v listě Nazionale Zeitung z 12. září 1936, se tázali Hitlera rovnou, aby umožnil katolíkům spolupráci s ním „v boji proti stále rostoucí hrozbě ze světa bolševismu, který ukazuje své nekalé úmysly ve Španělsku, v Rusku a v Mexiku.“
Šli ještě dále. Kromě opakování slov citovaných výše, která papež osobně řekl jen týden před tím, když se obracel ke kněžím a k jeptiškám ze Španělska, němečtí biskupové projevili své mínění nepochybně, když dodali, že Hitler by měl chápat, že chtějí podpořit jeho váůlu proti republikánskému Španělsku stejně jako proti Rusku, a že „děla samotná nestačí k porážce bolševického draka, ale k zajištění vítězství je zapotřebí pevného vedení. … Při těchto slovech oslovujících arcinepřítele bolševismu nemohlo dojít k žádné chybě, pokud jde o přání Vatikánu začít a podporovat ideologickou náboženskou válku.
Ale procesy proti mnichům a připojení katolické mládeže k nacistickým organizacím pokračovalo jako předtím. Ještě jednou žádal Mussolini Hitlera, aby přerušil své nepřátelství k církvi (The Times, 4. listopadu 1936). Jen o týden později kardinál Faulhaber měl rozhovor s Hitlerem a zopakoval ještě přesnějšími slovy, že všichni němečtí biskupové a duchovní ho budou podporovat v jeho podniku proti bolševismu a že Vatikán použije všechen svůj vliv na celém světě ve prospěch nacistického Německa za předpokladu, že Hitler bude respektovat katolickou církev v říši. Kardinál se především tázal, zda katolická církev získá kontrolu nad školami. Hitler byl přesvědčen, ale. Ale za několik dní nacistický ministr školství přemluvil Hitlera, aby změnil názor., protože ministr se domníval, že katolická podpora režimu už není nezbytná(The Times, 17. listopadu 1936). Počátkem roku 1937 byly veškeré školy v Bavorsku i v jiných provinciích převzaty nacisty.
A zase se musela církev podrobit, i když s určitými protesty, ale mezi tím Hitler dodržel své slovo o Španělsku a začal pomáhat fašistickému generálu Francovi. A Vatikán se musel rozhodnout, co pokládá za větší službu. I když sem tam protestoval proti vnitřním rozporům mezi nacismem a církví, Vatikán a německá hierarchie, řekněme přinejmenším, spolupracovala s Hitlerem a Mussolinim, aby rozdrtila své rudé nepřátele a ochránila jiné lidi před přijetím demokratické a socialistické vlády. [h]
Zatímco Hitler prováděl výcvik své nové armády ve Španělsku a Mussolini posílal stovky a tisíce fašistických vojáků bojovat za Franca s požehnáním katolických kněží, Hitler za asistence Vatikánu dokončil své znásilnění Rakouska. Bylo to připraveno a provedeno ve spolupráci se oddanými katolickými Rakušany, včetně kardinála, který poručil, aby vídeňské zvony vyzváněly na počest Hitlerovy okupace, a s konečným souhlasem Vatikánu, který nařídil slovenským katolíkům narušit a vnitřně oslabit Československou republiku.
A tak během dvou let okupoval dvě země: Rakousko v roce 1938 a Československo v roce 21939 v předvečer vypuknutí Druhé světové války. (Viz kapitolu o Rakousku a Vatikánu a kapitolu o Československu a Vatikánu.)
Zača rok 1939 — osudný rok pro mnoho zemí i pro Vatikán. V tomto roce vpadli do Albánie italští fašisté, Španělská republika byla rozdrcena a Franco začal svou katolickou diktaturu; Československo bylo zardoušeno. Bylo přepadeno Polsko a Druhá světová válka byla vypuštěna do světa.
Ve Vatikánu začátkem roku 1939 zemřel autoritářský papež Pius XII. Nebylo pochyb, kdo by měl být zvolen jeho následníkem. Během předchozích deseti let byla politika Vatikánu řízena kardinálem Pacelim, a tato politika měla pokračovat. A nebylo vůbec náhodou, že ty nejhoroucnější stoupence Pacelliho, kteří žádali jiné kardinály aby ho volili, vedl kardinál Faulhaber, kardinál Innitzer, kardinál Hlond z Polska (jehož hlavním snem bylo pochodovat proti Sovětskému Rusku a zasvětit tuto zemi „Božskému srdci Ježíšově“) a kardinál Schuster z Milána.
Pacelli byl zvolen za papeže pod jménem Pius XII. Jako pokračování jím dříve zvolené politiky začal nový papež velkou mírovou kampaň. Katolický tisk byl plný jeho slov o míru, o svobodě národů a o nutnosti řešit rozpory bez válek.
Ovšem zatímco takto hovořil, jednal zcela jinak. Pokračoval v těsných kontaktech s Mussolinim a Hitlerem, kteří potřebovali církev, aby mohli pokračovat ve svých dobyvačných plánech. Zejména nacistická vláda prováděla častá a uzavřené tajné konzultace s Vatikánem o záležitostech, u kterých nikdo nezná přesný účel. Ale časem bylo poznamenáno, že tato předběžná jednání byla velmi podobná těm, která se konala během zrady Rakouska a Československa. Kdo má být další obětí? Hřmění války bylo stále slýcháno po celé Evropě a mnozí lidé se obávali, že se plánuje další akt agrese.
Pozdě na jaře 1939 po mnoha konzultacích v Berlíně byl odtamtud poslán do Vatikánu dopis od místního zastoupení papeže, a to zvláštním poslem (24. dubna 1939). Dopis měl takovou důležitost, že nikdo ve Vatikánu kromě papežova státního tajemníka [i] vůbec nesměl vědět, co zpráva obsahuje. Papež se uzavřel do studovny na celé dva dny, dumal nad odpovědí, kterou nakonec napsal svou vlastní rukou, aby nikdo neznal, co obsahuje.
Dopis odešel do Berlína a Hitler byl okamžitě seznámen s jeho obsahem. Byl následován horečnou aktivitou Vatikánu. Během května a června byla vyměňována přísně tajná korespondence mezi nuncii v Berlíně, ve Varšavě, v Paříži, zatímco různí velvyslanci, zejména německý, italský, francouzský a polský, volali neobvykle často papeži a jeho státnímu tajemníkovi. ať už oficiální nebo neoficiální cestou. Jakébylo rozhodnutí papeže?
Dnes, po uplynutí několika let, je možné poskytnout lepší zprávy o tom, co se tenkrát dělo za scénou během tohoto osudného období. [Po Druhé světové válce vyšlo na světlo množství dokumentů týkajících se aktivit Vatikánu v této době, většina z nich našla cestu do rukou soudců a žalobců při Norimberském procesu (1946) kromě četným prohlášením lidí, kteří o tom něco věděli, např. pana Françoise Charlese-Rouxe, bývalého francouzského velvyslance u Svatého stolce.]
Papež byl informován o válečných plánech Hitlerova přepadení Polska. Hitler mho seznámil se svou hlavní strategií a s konečnými cíli. Musel riskovat celoevropskou válku k jejich dosažení, ale za to jim stály. Konečným a hlavním cílem bylo přepadení Sovětského Ruska. Aby to mohl provést, Hitler potřeboval okupovat Polsko. Československo, prvá bašta, která byla napůl otevřenou branou do Ruska, nestačila. [j] A tak i Polsko muselo být dáno k dispozici Německu. Papež měl použít veškerý svůj vliv k přesvědčování Poláků — kteří po rozbití Československa spolupracovali s nacistickým Německem natolik těsně — aby urovnali své problémy s Německem, když nejdříve rozebrali otázku Gdaňsku (v té době byl spornou otázkou Gdaňsk a polský koridor), a potom udělat tajné dohody s Německem pro invazi do Ruska.
Kdyby Poláci odmítli, Hitler by přepadl Polsko. Nejdříve požádal papeže, aby za prvé neodsuzoval invazi, a za druhé nežádal katolíku v Polsku, aby se stavěli proti ní, ale soustředit je pro křížové tažení proti sovětům. Hitler udělal dva slib: bude tentokrát respektovat všechna privilegia polské církve, — a za druhé, že okupace Polska bude „dočasná“. [!!!]
Papež byl postaven před dvě obtížné otázky. Byla tu přinejmenším příležitost, na jaké Vatikán pracoval již od Prvé světové války a pro kterou se toli nadřel při ustavování totalitních reakčních režimů všude, kde to bylo možné: bolševismus a jeho symbol, Sovětské Rusko, mohlo být zcela zničeno. To by znamenalo nejen zmizení velké země, kde vládli atheističtí bolševici, ale i zmizení majáku komunistů po celém světě. A dále by se mohl uskutečnit velký sen Vatikánu — pohlcení pravoslavné církve církví katolickou.
Na druhé straně Polsko bylo silně katolickou zemí pod vládou katolické diktatury a v těsném kontaktu z Vatikánem. Stojí to za to, když to posvětí konečný cíl rozbití sovětského Ruska? A nevyvolá invaze do Polska světovou válku? Vstoupila by Francie do takové války? Byl by vliv papeže ve francouzských katolických kruzích ve spojení dalšími vlivnými elementy upřednostňujícími nacismus a nepřátelskými k Sovětskému Rusku schopno vyvážit vliv Velké Británie? Takové byly úvahy, které musel papež promyslet. Pius XII musel učinit největší rozhodnutí své kariéry, a jako jeho předchůdce, který se musel rozhodnout, zda má či nemá obětovat velké katolické politické strany v Evropě ve prospěch fašismu, musel se nový papež rozhodnout,zda obětuje celou velkou katolickou zemi, a snad i Francii a další země, stejně jako převzít zodpovědnost za svolení k vypuknutí světové války, aby dosáhl cíle, který byl trvalým zájmem pro budoucnost církve. [k]
Pius XII přijal. Položil při tom ovšem tři podmínky:
| (1) | Že bude smět činit mírové návrhy a v určitém čase zahájit mírovou kampaň v diplomatickém světě; že bude učiněno vše, aby byl dosažen kompromis s Polskem a se západními zeměmi. |
| (2) | Že pokud vliv Vatikánu na Polsko nepřinese žádný užitek a invaze do této země se stane nutnou, Německo by způsobilo co nejmenší fyzickou i morální škodu, než to bude odpovídat nutnosti, a nadto Německo nebude pronásledovat polské katolíky za jejich odpor a že zájmy církve budou plně chráněny. |
| (3) | Nemělo by být známo, že Vatikán projednal s Německem plány na invazi do Ruska. Vatikán vzhledem k jeho oficiálnímu postavení, neponese žádnou zodpovědnost za celo záležitost, i když bude uplatňovat svůj vliv, za prvé, aby zdržoval Francii od plnění jejího paktu s Ruskem, a za druhé, postaví legie katolických dobrovolníků z katolických zemí světa ke křížovému tažení proti Sovětům. Německo nebude zpochybňovat církev „v jejím oprávnění jako matky veškerého křesťanstva“ nebo formálně v jejím oficiálním oprávnění vést „svatou válku“ proti Rusku. |
A opět Hitler slíbil Vatikánu vše, o co žádal.
Vatikán začal činit tlak na polskou vládu prostřednictvím služeb kardinála Hlomda a na francouzské katolické kruhy, takže kdyby došlo k nejhoršímu, Francie by nevstoupila do války proti Německu. Ale jednání selhalo, ani ne tak proto, že by papež neudělal vše možné, aby zabránil válce s Polskem a západními mocnostmi, ale kvůli nesmlouvavosti Hitlera, který se již rozhodl rozdrtit Polsko, ať už by tato země přijala nebo nepřijala jeho návrhy.
A tak bylo 1. září 1939 přepadeno Polsko. Poté 3. září navzdory proti tomu působícím silám, ze kterých nejdůležitější byla katolická církev, Francie vyhlásila válku, následovaná Británií. Druhá světová válka začala.
Papež téměř onemocněl, a po několik dní se obával, že má narušené zdraví. Ale dodržoval své sliby Hitlerovi. Stejně jako před několika lety, když se jednalo o Rakousko a Československo, tak i tehdy, když šlo o Polsko, místo toho, aby rozšiřoval do světa protesty proti německému útoku, zůstal úplně zticha. Ani slovíčko obvinění, ani náznak toho, že by nacistické Německo bylo přinejmenším morálně obviněno Stolicí katolické morálky.
Přesně naopak. Zatímco hrůzy v bombardované Varšavě pokračovaly a katolický lid byl masakrován Luftwaffe [l], němečtí arcibiskupové a biskupové se modlili ke Všemohoucímu Bohu, aby chránil Třetí říši a posílil jejího vůdce. Zmíníme jen jeden příklad takových modliteb, modlitbu, kterou tisíce kněží podle příkazu biskupa von Galena z Münsteru opakovali po každé mši. Začíná takto:
Modleme se za úmysly suverénního papeže odrazit atheismus a obrodit Církev svobody a míru. [!!!] Modleme se i za to, aby Bůh chránil náš lid a naší zemi.
Dále pokračuje:
… Ochraňuj nás před každou katastrofou, všemocný a věčný Bože. Vezmi naší zemi pod svou ochranu.
… Osviť naše vůdce světlem Tvé moudrosti, aby mohli poznat, co je dobré pro národ a Tvou silou mohli konat to, co je spravedlivé.
Chraň všechny vojáky naší armády a udržuj je ve své milosti. Posil ty, kteří jsou v boji. … Chraň naší zemi, ö Pane, před útoky nepřátel … atd.
Papežovo mlčení bylo v příkrém protikladu k jeho přístupu k jiné invazi, která nastala nedlouho předtím — invazi komunistického Ruska do Finska. Oficiální papežský orgán, který jako samotný papež neodsoudil jedinou fašistickou nebo nacistickou invazi, vzplál při arogantním morálním odsouzení, když Rusko vpadlo do Finska: [m]
Po dvaceti letech bolševické tyranie se nyní zdá, že komunismus poté co potlačil politickou svobodu zadusil individualitu, který snížil práci na stav otroctví a zavedl systém násilí, přidal do své koruny další perlu … po pronásledování lidí teď pronásleduje národy? (Osservatore Romano).
Po papeži následovalo to nejdivočejší odsouzení Ruska od Vatikánu, od kardinálů, od biskupů a od katolíků z celého světa. Potom se stalo, že Sovětské Rusko předešlo Hitlera a okupovalo téměř polovinu Polska. To byla rána, kterou Vatikán nesl s s velkým zděšením. Ale mělo přijít něco ještě horšího: nacistické Německo uzavřelo smlouvu s Ruskem.Vatikán byl důkladně informován o příčinách a významu smlouvy. Přesto papež protestoval. Papežský nuncius v Berlíně měl tajné setkání s von Ribbentropem, který mu vysvětlil, že pokud by původní plán neuspěl (zejména ten, že Polsko by bylo okupováno bez intervence Francie a Británie), stalo by se nutným uzavřít územní smlouvu s Ruskem, aby se nejdříve vypořádali se Západem. A tehdy, až bude západ bezpečný, Německo bude pokračovat ve svém plánu invaze do Sovětského Ruska. Vatikán by se měl opět pokusit, aby Francie přerušila své spojenectví s Británií a začala si rozumět s Německem.
Napětí těchto měsíců, muka způsobená převzetím morální zodpovědnosti za záležitosti tak strašlivé důležitosti, částečný nezdar jeho plánů, pád Polska a začátek další světové války, to bylo příliš i na papeže, který se v listopadu nervově zhroutil.
Navzdory nastalým událostem Pius XII věřil ještě jednou, že zabrání světové válce. V příštím měsíci (prosinec 1939) zformuloval svých známých pět bodů či podmínek míru. Byl to vysoce idealistický plán, plný moudrých a krásných slov o míru, kompromisu a svobodě národů. Plán byl provoláván katolickým tiskem po celém světě, stejně jako tiskem mnoha zemí, jako nejlepší návrh přicházející z mírumilovného Vatikánu. Ale jak by si mohl myslící člověk srovnat tato krásná slovíčka se skutečnými fakty a s politikou, kterou prováděl Vatikán po mnoho let? Nejdůležitější z prvých pěti bodů zněl: „Právo na život a svobodu všech národů, velkých i malých, mocných i slabých.“ Jak by si jej mohl někdo stovnat s tím, že Vatikán přijal a v mnoha případech zjevně podporoval agrese a ničení národů, jako to provedlo Japonsko v Číně, fašistická Itálie v Albáni, ve Španělsku a v Mexiku při občanské válce, jak to provedl Hitler v Rakousku, v Československu a teď v Polsku?
Nicméně, jak by si mohl někdo myslet, že papež myslí vážně svá slova o míru a která opakoval o každých vánocích a velikonocích, když dovolil hlavním oporám katolické církve podporovat a kázat všem těm mužům, kteří rozšířili válku po celém světě?
A jak by mohl papež vysvětlit svá slova o právu lidí, když kardinál Faulhaber, mnichovský arcibiskup, přikázal a sám vedl mši svatou jako díkuvzdání v mnivhovské katedrále po neúspěšném pokusu o Hitlerův život a vzdal díky Bohu, že život Vůdce byl zachráněn pro Německo i pro celý svět a kyž bavorští biskupové poslali společný dopis s gratulací Hitlerovi po jeho úniku? (prosinec 1939, viz The Universe).
A proč papež mlčel během přepadení Polska? Nabylo snad Polsko tou malou zemí, na kterou byl proveden nespravedlivý útok? Ale po celý čas papež nikdy neodsoudil útok na tuto zemi ani krutost při skutečném dobývání.
V lednu 1940 přii rozhlasovém projevu se papež ani nezmínil o Polsku, ale protestoval, že se setkal s „hanebností všeho druhu“ stejně jako s „hrůznými a neomluvitelnými výstřelky“. Ale o kom to hovořil? Přece o Rusech. Pokud se vůbec zmínil o nacistických zvěrstvech, učinil mírnou poznámku o „násilnostech“, které jsou „nesrovnatelné s územím okupovaném Rusy“. I když je pravda, že Vatikán pokračoval v protestech proti Německu, ale jeho protesty byly jako obvykle zaměřeny na porušování konkordátu s vágním obviněním z pohanství apod.
Po dobytí Polska se diplomatické aktivity Vatikánu obrátily k Západu se zvláštním zřetelem k Franci. Byly učiněny kroky ke kontaktům s těmi pravými lidmi ve Francii, aby požadovali ,ír s Německem. Ale ukázalo se že bylo nemožné provést v tom směru pozitivní kroky, dokud se nezmění postoje jedné nebo druhé strany.
[Po válce bylo odhaleno, že papež se v té době soustřeďoval na mírový plán, který by zvýhodnil pravici a změnil veškeré problémy Východní Evropy ve prospěch Německa. Kromě toho se sám papež pokoušel dosáhnout kompromisu mezi Spojenci a Německem s vyhlídkou, že přiměje německé vedení, aby volalo po „bleskové válce“ na Západě, a tak vytvořilo příznivější urovnání mezi válčícími stranami. Aby učinil jejich mírový plán přijatelnějším pro západní národy, Vatikán a německé vedení též uvažovalo o nahrazení Hitlera Goebbelsem jako nacistickým vůdcem Německa. Toto odpověděl důležitým německým politickým a vojenským kruhům: „Tato jednání se odehrála koncem roku 1939 a počátkem roku 1940, hlavní námitkou papeže bylo sjednocování evropských národů a jejich příklon k Východu. (Viz Rudé Právo, Praha, 24. ledna 1946, a též Osservatore Romano a vysílání Radia Vatikán z 11 února 1946. Mnohé z těchto skutečností vyšly najevo během Norimberského procesu v roce 1946, ale zůstaly pod pokličkou. ]
Mezitím Vatikán pokračoval ve vybízení Hitlera k útoku na Rusko, na což stále odpovídalo nacistické Německo, že si musí nejdříve zajistit Západ. Papežský nuncius v Paříži ujišťoval papeže, že kdyby Německo zaměřilo válku na východ, Francie by nic nepodnikla. Byl ujištěn, že nejvyšších a „jisté kruhy“ mu slíbily, že „ke skutečnému ozbrojenému nepřátelství proti Německu vůbec nedojde“ jakmile by Německo přepadlo Sovětské Rusko (prosinec 1939). Jednou z hlavních „autorit“, se kterými byl v těsném kontaktu s nunciem byl generál Weygard, ten nejzuřivější katolík, a též maršál Petain a Laval (ten poslední obdržel později od papeže vyznamenání).
Maršál Patain, též dobrý katolík, se snažil po léta podporovat ozbrojená fašistická hnutí, z nichž nejznámější byli „Kapucíni“ (Les Cagoulards). Zatímco byl velvyslancem v Madridu, spiknul se s Lavalem, Weygandem a dalšími ve Franci, za prvé aby zabránili vstupu Francie do války, a za druhé aby Francie uzavřela smlouvu s Hitlerem. Petain jednal s Hitlerem prostřednictví, Vatikánu od léta 1939 do léta 1940. Papežský nuncius v Madridu byl jedním z prostředníků. I Franco pomáhal spiknutí, když půjčoval peníze a agenty Petainovi. Jeden ze Španělů pomohl Petainovým tajným jednáním více než kdo jiný. Byl to pan Lequerica, španělský velvyslanec ve Francii, který měl během vichyského režimu měl takový vliv na Petaina, že se dokonce zúčastňoval prvých schůzí jeho vlády.
A tak po měsících tajného vyjednávání mezi Petainem, Weygandem,Lavalem a papežskými nuncii v Paříži a v Madridu pokračovali Franco, Leguerica a Hitler se střídavými úspěchy. Potom dal Hitler znát Vatikánu a katolickým spiklencům,že už nemůže čekat. Musí už udělat něco konkrétního. Petain na dotaz papežského nuncia mu sdělil, aby informoval Jeho svatost, „že jsou dobré důvody věřit, že bude možno zabránit krveprolití mezi Francií a Německem.“ (Citováno z depeše italského fašistického velvyslance v Madridu ze 7. března 1940).
Vatikán seznámil s touto odpovědí Hitlera (30. dubna 1940). Hitler chtěl více podrobností a po několika dnech se rozhodl získat informace z prvé ruky, protože chtěl vědět „s jistotou, jak daleko půjde skutečně Francie při plnění svých úmyslů vést s ním komunikaci prostřednictvím Vatikánu.“ Okamžitě poslal k papeži svého ministra zahraničí, který byl předtím ve velmi těsném kontaktu s papežským představitelem v Berlíně. Jak napsal Shirer ve svém Berlínském deníku [n], „nuncius často konal návštěvy na Wilhelmstrasse každý týden.“
Ve Vatikánu Ribbentropova návštěva byla chápána jako jistý příznak, že válce na západě bylo zabráněno a že mohou přimět Hitlera, aby přinejmenším přenesl válku ma východ. Oficiální papežský orgán Osservatore, který bývá obvykle tak zdrženlivý a chladný, byl projednou prvým, který přinesl oznámení o návštěvě hitlerova zástupce. Ribbentrop měl schůzku s papežem, u které nesměl být přítomen nikdo jiný. V Evropě vzniklo mnoho fám a spekulací o této návštěvě Vatikánu.
Příštího dne 12. března 1940 poslal Hitler telegram papeži, kde mu osobně blahopřál k prvému výročí jeho zvolení za papeže.
Ale když Ribbentrop opustil Řím, list Osservatore v té věci zůstal zticha. Co se tedy stalo?
Hitler nepovažoval ujišťování od papeže za dostatečné a sdělil mu, že hodlá napřed invazi na Západ. Jak říká Annual Register [o] jako nejnestrannější autorita: „Víme z vatikánských zdrojů, že Ribbentrop sdělil papeži (11. března 1940), že němečtí vojáci by mohli být v Paříži v červnu a v Londýně v srpnu.“Hitler ujistil papeže, že pokud by „přátelské elementy“ dopomohly k německémui vítězství, byl by „velmi umírněný ve svém hněvu proti spojencům se zvláštním zřetelem na Franci.“
Na jaře 1940 Hitler mezi tím zaútočil na jinou slabou a malou zemi — na Norsko. Přepadl ho pod průhledně falešnou záminkou. Na papeže se snesly ze všech stran námitky, zvláště když jen pár měsíců před tím vyhlásil svých známých pět mírových nabídek, ve kterých se zmiňoval zejména o právech malých národů.
A ještě jednou papež zůstal hluchý. Ale podobně jako v případě Finska odpovídal prostřednictvím oficiálního listu Osservatore. Jaká byla jeho odpověď? 6e v Norsku bylo jen 2619 katolíků, a že Svatý stolec musí mít na mysli 30 milionů německých katolíků a jejich aktivit“ (Osservatore, citoval New York Times 17. dubna 1940).
Po invazi do Polska z Německa a z Ruska a po invazi di Norska se vztahy mezi nacistickým Německem a Vatikánem stávaly spíše napjaté, když uvážíme německou vnitřní situaci. Byla to hlavně reakce na německé zacházení s polskými katolíky, střílení kněží a věznění biskupů, když Hitler slíbil, že to nebude dělat.
Ne mnoho týdnů před návštěvou Ribbentropa ve Vatikánu se Hitler a Mussolini setkali v Bennerském průsmyku, aby naplánovali invazi na západ a Mussoliniho ránu do zad Francie.
Vatikán byl i nadále dobře informován, a když opět uviděl, že Hitler měl na mysli to, co říkal, zahájil s ním přátelské kontakty, maje na mysli možnost „německého úspěchu.“ Kontakty s francouzskými reakčními kruhy byly obnoveny a byly připravovány koncepce plánů na vytvoření prozatímní vlády po porážce Francie. (Více podrobností o Francii v kapitole 16 „Francie a Vatikán.“) Diskuse probíhaly zdárně a papež opět spolupracoval na plánování příštích událostí.
Zatímco tyto události probíhaly za scénou, nacistické Německo počátlek roku 1940 rozhodlo, že katoličtí kněží, mniši atd. nebudou zproštěni vojenské služby, jak to bylo přislíbeno v konkordátu. Mnichovský kardinál Faulhaber protestoval, ne proti invazi do Norska, ale kvůli proti zrušení náboženské výuky v učňovských školách pro chlapce ve věku mezi čtrnácti a sedmnácti lety. V té době bylo spočteno, že od roku 1933 bylo zavřeno 20 000 katolických škol s třemi miliony studenty.
Ovšem přes tyto třenice mezi katolickou církví a Hitlerem se vztahy mezi katolickou církví a nacismem zlepšovaly úměrně s postupem německých vojenských vítězství. List Manchester Guardian o tom 24. května 1940 napsal:
„Nacionálně socialistický stát, jak se zdá, dosáhl nového porozumění s katolickými vůdci .. Navzdory pronásledování laiků i kněží nacisty, navzdory všem útokům na křesťanské náboženství vznikají mezi německými katolíky nové naděje jako důsledek těchto jednání.“
Jaká byla příčina této změny? Nacistické Německo vyhrávalo válku. Zdálo se, že to bude záležitost týdnů. Papež přikázal veškeré německé hierarchii zastavit kritiku Německé říše a naopak ji podporovat. Předpovědi Vatikánu i mnohých jiných politických kruhů se potvrdily: Německo na Západě vyhrávalo, západní mocnosti byly zcela poraženy. Holandsko, Belgie a Francie kapitulovaly a byly okupovány německými vojsky, zatímco Anglie upadla zpět a lízala si rány na svých malých ostrovech.
V té době papež učinil další krok a napsal dopisy holandské královně a belgickému králi Obsahovaly snad tyto dopisy odsouzení Hitlerových zločinů? V žádném případě. Papež jednoduše odmítal velmi mírnou formou, že tyto země byly přepadeny „proti své vůli“. Přesto se jednalo spíše o vyjádření soustrasti. A opět po útoku na Francii z Německa a později z fašistické Itálie papež nepronesl ani slovíčko odsouzení.
Mussoliji prohlašoval — a mnozí zodpovědní lidé z různých částí Evropy a Ameriky si mysleli to samé — že porážka Západu znamená konec Druhé světové války, která skončila konečným vítězstvím Německa.
To bylo něco, s čím Vatikán počítal. A nová „Velká říše“ se o papeže zajímala více, než snad o hlavy mnohých jiných států. Zájmy katolické církve se naplnily. Papež okamžitě zahájil jednání s Hitlerem. Neboť zásluhou nacismu se další tři země zbavily socialismu a komunismu: Belgie, Holandsko, ale především Francie. A to bylo něco, co si zasloužilo vděk. Vatikán přikázal německé hierarchii pronášet modlitby za Führera ve všech katolických chrámech (Universe, srpen 1940).
Zatímco německé katolické kostely zněly modlitbami díků a přímluvami za ochranu Hitlera, tži němečtí biskupové odjeli urychleně do Říma a měli dlouhou porasdu s papežem a jeho státním tajemníkem (Basler Nachrichten, 5. října 1940). Probírali nejlepší cestu, kterou by církev došla ke skutečnému „těsnému partnerství s vítěznou Třetí říší“. Po jejich návratu se ve Fuldě sešla velká konference bšech biskupů a arcibiskupů Německa. Jak konstatovaly vatikánské, stejně jako berlínské kruhy, konference měla rozhodnout o důležitých věcech s ohledem na skutečnost, že ti tři biskupové si přinesli zpět přímé pokyny od samotného papeže.
Co se mezitím dělo mezi Vatikánem a Hitlerem na diplomatickém poli? Hitler a papež vedli tajná jednání o novém konkordátu. Hitler žádal Vatikán, aby uplatnil svůj vliv na katolíky tří dobytých zemí a soustředil je k podpoře nových vlád a okupačních úřadů. Jako protislužbu přislíbil Hitler dát zvláštní postavení výsady církvi nejen v Německu, ale na všech dobytých územích.
Rozhovory zahrnovaly diskusi o postavení apoštolských nunciatur v Haagu a v Bruselu. Ve Fuldě všichni němečtí biskupové a arcibiskupové prohlásili (a dali svůj souhlas), že budou podporovat Hitlera, a že budou též „vyvíjet snahu o těsnější podporu německých katolíků vítěznému Německu a jeho Velkému Führerovi.“ Kromě toho měli připravit plány, podle kterých by všechny hierarchie v zemích pod ochranou Třeté říše v budoucnosti spolupracovaly s německou hierarchií, a případně by se spojily do jednoho velkého útvaru.
Bylo též rozhodnuto, že prvý krok tohoto plánu bude proveden na příštím kongresu německé hierarchie, a že setkání všech německých biskupů a arcibiskupů — které se v minulosti každoročně odehrávalo ve Fuldě — se bude konat v samotném středu Velké říše jako symbol jednoty s ní. Tento bod byl urychleně sdělen samotnému papeži.
Jiné drobné (ale neméně důležité) problémy byly probírány a schváleny. Typickým příkladem bylo schválení oficiálního orgánu německých katolíků Der Newe Wille (Nová vůle), jehož hlavním redaktorem byl, což je významné, stanoven polní biskup ozbrojených sil. Byl to nestoudně pronacistický imperialistický plátek, který vyzýval německé vojáky k boji a dobyvačné válce pro Hitlera. Jedinou výhradou učiněnou biskupy bylo, že „bude vyhovovat určitým podmínkám“, tj. nebude v protikladu s poučkami katolické církve.
Plán konkordátu byl ovšem jednohlasně schválen. Bylo zdůrazněno, že zatímco jednání mezi Svatým stolcem a Německou říší pokračovala, katolická hierarchie by se měla „stát nepostradatelnou pro národ a jeho vítězné dovršení války.“ Poté, kdy se rozhodli pro okamžité prohlášení o své loajalitě k Hitlerovi: „Po dovršení německého vítězství bude zvláštním obřadem vyjádřena vděčnost německým vojákům a bude vyhlášena loajalita Hitlerovi.“
Ale Vatikán, který se obával, jaký to bude mít vliv na katolíky různých dobytých zemí, ale především ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických, přikázal německým biskupům (v rozporu s obvyklým postupem) nevydávat žádná prohlášení z kongresu o výsledcích setkání. Zatímco němečtí biskupové schválili prohlášení o podpoře Hitlerovy války, Vatikán prohlašoval během slavnostního projevu papeže, že má „naléhavý zájem o mír, ale ne o tu bídnou náhražku míru, který spočívá v nepřítomnosti války“ (Anglické vysílání do Severní Ameriky a Radia Vatikán v srpnu 1940).
Výhody určené pro katolickou církev po vítězství nacistů začaly vykazovat konkrétní výsledky. Namísto demokratických socialistických vlád byly ustavovány totalitní, ba co více, katolické vlády. V Belgii vznikaly silné autoritativní katolické strany a zaměřovaly své národy proti pranepříteli, proti komunismu. V Belgii rexisté [roajalisté], ve Francii vznikaly různé fašistické strany a nadto byl vytvořen autoritativní katolický korporativistický stát skalním katolíkem maršálem Petainem, který začal okamžitě obnovovat výsady církve, které předtím zrušili pochybní demokratičtí republikáni před porážkou Francie.
V lednu 1941 se němečtí arcibiskupové a biskupové sešli znovu, tentokrát (jak bylo rozhodnuto ve Fuldě) v Berlíně. Při té příležitosti byli přítomni v nacistickém hlavním městě všichni rakouští biskupové. Došli k „velmi důležitému rozhodnutí“. Vydali společný pastýřský list, který předvídal konečné vítězství nacistického Německa. V dopise říkali: „hrozící konečný boj za svobodu Německého lidu bude vyžadovat od každého velké oběti, ale německé vítězství zaručí mír pro mnohá následující léta.“ Toto tvrzení bylo čteno ve všech katolických kostelech v Německu. Dále sděloval, že „Němečtí biskupové dále vyjadřují naději, že katolické církvi bude vyhrazen podíl na vnitřní obnově Velké říše, neboť kromě jiných důvodů je k tomu v Říši oprávněná vzhledem k 50-procentnímu přírůstku návštěvníků kostelů v době války, zvláště mezi vojáky.“
Ale přes tuto upřímnou podporu začal Hitler hrát opět svou starou hru. Naplněný vojenským vítězstvím nechtěl nic jiného, než přivést na svět Národní křesťanskou církev a nejprve rozdrtit jak katolickou tak protestantskou církev. [p]
Biskupové žádali Vatikán o intervenci, aby zastavil vládní náboženskou kampaň. Přesto biskupové nezapomněli dodat, že by právě tehdy nechtěli „říkat nic takového, co by odvrátilo energii lidu nebo v nich vzbuzovalo předsudky proti vlastní zemi.“ Papež odpověděl, že bude vytýkat Německu jen jeho přístup k církvi, ale nebude ho vinit z dalších věcí, protože nechce „vyvolávat dojem, že církev dává přednost německým nepřátelům.“ Papež měl dobrý důvod, proč to říkat.
Pozdě večer 20. června 1941 se Ribbentrop setkal s papežským představitelem v Berlíně na soukromé schůzce, po které papežský nuncius mgr. Orsenigo okamžitě navázal kontakt s Vatikánem, kde potom svítila světla po celou noc z 20. na 21. června.
A nakonec ráno 21. června 1941 byla světu oznámena zpráva, kterou se papež dozvěděl oficiálně o den dříve a na které Vatikán pracoval a pro kterou mnohé obětoval během posledních let. Nacistické armády přepadly Sovětské Rusko.
A opět bylo připomenuto pšt mírových návrhů, zejména ten první, pojednávající o právech malých i velkých národů; ale tentokrát by opravdu bylo příliš očekávat, že papež odsoudí agresi proti Sovětskému Rusku. A jako obvykle papež zůstal zticha; nemohl se „oficiálně“ kompromitovat. Navíc Hitler dosud nepožádal papeže o pomoc, přestože berlínský nuncius mgr. Orsenigo slíbil Ribbentropovi, že „katolická církev včas zajistí Německu veškerou morální podporu, kterou bude mít k dispozici.“ Ale v té době Hitler pomoc církve nepotřeboval. Jeho armády mohou, jak říkal, dobýt Sovětslé Rusko za nějaké čtyři měsíce.
Ale když se nacistické armády zařízly do ruského území, začala katolická církev organizovat svaté křížové tažení proti Sovětskému Rusku, i když s „neoficiálním“ pověřením. Chtěla, aby bylo jasné, že je na straně vítěze, a tak bude moci s Hitlerem vyjednávat o „koordinaci duchovních záležitostí“. Bylo tomu tak, že Vatikán zaslal radu různým národním katolickým hierarchiím celého světa, aby „podpořili vojenskou kampaň proti bezbožnému Rusku, a to nejen pasivně, ale aktivně v morální oblasti.“ (Dopis státního tajemníka.) A tak katolický svět a katolické hierarchie, dokonce i ve spojeneckých zemích, zorganizovaly kampaň proti komunismu a proti Rusku.
Nebylo to samozřejmě nic jiného, než nové propuknutí kampaně, která probíhala už po léta.
Není tu místo uvádět v plném rozsahu prohlášení činěné papežem, kardinály a biskupy po celém světě, která štvala lidi i národy celého světa proti Rusku. Uvedeme jen několik náhodně vybraných prohlášení německé hierarchie, která ukazují, že katolická církev po léta připravovala německý lid na boj proti bolševismu a proti Rusku. štvaní německé hierarchie začalo ještě před Hitlerovým nástupem k moci, a po něm byla prováděná s o to větší chutí. [q]
Už jsme zmínili několik útoků papeže a kardinála Pacelliho proti Rusku. V roce 1936 v předvečer Nového roku se vyjádřil kardinál Faulhaber v Mnichově, že ho tíží dvě velké touhy, z nichž ta prvá je „svrhnout bolševismus“ a ta druhá „ochrana církve v rámci Říše.“ Krátce poté, v dubnu 1937, prohlásil:
„Veškerý civilizovaný svět, ale zejména katolické národy, se musí spojit ve svatém křížovém tažení proti atheistickému Rusku a rozdrtit bolševismus všude, kde se nachází.“
V roce 1936 v pastýřském listě bavorští biskupové protestovali, protože někteří fašisté prohlašovali, že nacismus musí zničit dva nepřítele: katolickou církev a komunismus. A biskupové prohlašovali, že oni ne méně než nacisté jsou nepřáteli bolševismu, a proto je velmi bolestné slyšet taková tvrzení:
„Musíme požadovat, aby již nikdy nebyli vpouštěni mezi mladé lidi, a obecně že po rozdrcení bolševismu, veřejného nepřítele číslo 1 bude dalším na řadě katolická církev, veřejný nepřítel číslo 2.“
V témž roce 1936 biskup z Münsteru hrabě von Galen řekl:
„Je povinností každého katolíka a každého civilizovaného národa bránit se a rozdrtit bezbožný komunismus vtělený do atheistického Sovětského Ruska.“
Němečtí biskupové na konferenci ve Fuldě 20. srpna 1936 vydali pastýřský list, který byl čten ve všech katolických kostelech koncem téhož měsíce. Dopis prohlašoval, že:
„Nebezpečí bolševismu v mnoha jiných zemích vyžaduje mír, jednotu a plnou podporu Hitlera a nacistického režimu v Německu [ale že takový mír činila nemožným ] nekřesťanská propaganda, vměšování do církevních výsad, a kromě toho potlačování katolického tisku, jehož hlavním cílem připravovat německý lid ke konečnému boji proti bolševismu.
V novoročním pastýřském listě počátkem roku 1937 arcibiskup Groeber z Freiburgu shrnul podstatu výhrad německých katolíků proti nacismu. Kromě jiných věcí napsal:
„… je katolická církev opakovaně (i když někdy skrytě) označována za veřejného nepřítele číslo 2 a pokládána za přísežného spojence bolševismu? … Je německý národ jako celek připravován na možný konflikt s bezbožným světem bolševismu, který by nám, pokud by tomu Bůh nezabránil, mohl být vnucen zvenčí , pokud bude zamlčován základní a nesmiřitelný rozpor mezi základními principy náboženství a tohoto ruského atheismu? Připravujeme se moudře na takovou možnost, když se lidé a národy pokládají za Bohy a popírání nesmrtelnosti duše nás nebezpečně přibližuje kulturnímu sblížení se samotným komunismem? Je to vše, táži se, jen další lží mezi nezodpovědně pronášenými slavnostními sliby našeho Vůdce?“
Později, v roce 1937, stejný arcibiskup prohlásil:
„Marxismus není mrtvý, jak nám bylo řečeno. Je ještě živější než dříve. My, jako křesťané a katolíci a Němci ho musíme rozdrtit, ať je kdekoliv. Připravujme se na úkol proti bezbožnému sousedu [Rusko], proti kterému musí jednoho dne bojovat celý civilizovaný svět (květen 1937).“
V pastýřském listě ze 4. září 1938 bavorští biskupové, když protestovali proti Hitlerovu příkazu, který zakazoval členům náboženských institucí poskytovat klášterní vzdělání dívkám, prohlásili, že nacismus by se neměl stavět proti katolické církvi, neboť církev je nakonec největším nepřítelem komunismu a pomohl by Hitlerovi v boji proti němu. S mnohých jejich komentářů citujme toto:
Není snad nesnesitelným protikladem, že takové školy, jaké by dnes byly zničeny a vykořeněny z naší země, stejně jako to bylo nedávno provedeno v bolševických zemích … a že v době, kdy se německý národ chystá na historický úkol v zápase s nekřesťanským bolševismem a vyzývá zbytek křesťanského světa na pomoc jako bojové soudruhy? … Jak dlouho bude stát pokračovat v odmítání spolupráce s církví a jejími náboženskými řády při provádění dnešního německého národního úkolu: boje proti komunismu?“
Po útoku na Rusko němečtí biskupové, zatímco měli námitky proti nesouladům stále existujícím v Říši, byli rozhodní v jednom bodě — jmenovitě v podněcování německého lidu proti Rusku. „Vítězství nad bolševismem bude rovnocenné vítězství učení Ježíše nad učením nevěřících“, prohlašovali slavnostně (1942).
Bylo by možné pokračovat do nekonečna s uváděním podobných prohlášení německé hierarchie proti Rusku a komunismu, pokračovali ce své kampani nenávisti nejen před útokem, ale po útoku na Rusko, dokonce i poté, když byly německé armády na ústupu a byly nakonec poraženy. Přestože Vatikán v té době (od konce roku 1942 do roku 1944) dával německé hierarchii instrukce, „aby byli opatrní a proti bolševismu hovořili jen biskupové“, útoky pokračovaly do samotného konce války. [r]
Ale když byly nacistické armády zastaveny před Leningradem a poraženy u Stalingradu, věci se již změnily. Vatikán začal být opatrnější i ve svých oficiálních prohlášeních, ale současně zesílil svou kampaň pro Hitlera po celém světě. V různých katolických fašistických zemích byly činěny přípravy k náboru do bojových jednotek pro východní frontu. Takové katolické jednotky se začaly vytvářet a byly odesílány k boji proti Rusku.
Od podzimu 1941 byly protikomunistické legie vytvářeny v těchto katolických zemích: Portugalsko, Francovo Španělsko, Petainova Francie, Belgie (z rexistické katolické strany). Všichni dobrovolníci byli najímáni, aby „bojovali proti bezbožnému Sovětskému Rusku a tak chránili katolicismus“. Katolické státy, které neposlaly vojáky posílaly peníze a organizovaly shromáždění a celonárodní propagandu proti sovětům, všechny tyto aktivity měly podporu a požehnání katolické církve v příslušných zemích. zatímco Vatikán se ve svém oficiálním postavení nekompromitoval, nařídil kardinálům a biskupům mnoha národů světa hovořit proti Sovětskému Rusku a vyhlašovat klatbu nad Moskvou a žádat dobrovolníky, aby bojovali proti „bolševickému drakovi“.
Z celého katolického světa, od Itálie do Irska, z Jižní i Severní Ameriky byli neustále posílány peníze i dobrovolníci, aby bojovali bok po boku s nacistickými armádami, které se po prvním velkém náporu do Ruska zastavily před velikostí Leningradu, Moskvy a Stalingradu. Přestože si Vatikán myslel, že nacistické Německo utrpělo jen krátkodobý vojenský šok, a že „atheistické Rusko je možno pokládat za úředně zničené“. Vatikánské rádio spustilo kampaň o výhledech na „mír v rámci Nového pořádku“.
Papež přikládá velký význam morálním hodnotám. Vládci, kteří plánují mír, by si měli zapamatovat, že … jen na tomto základě ke možno vyčistit mezinárodní atmosféru. Síla se musí stát zdrojem práva a ne utlačování.
Další věcí, která musí být zcela změněna ve světě je právo na svobodný přístup k surovinám. Žádný národ nesmí mít výhradní právo na statky, které jim dal Bůh.
Nový pořádek tak může být ustaven jen v křesťanském světě.
Taková byla slova a takový byl tón vatikánského vysílání za tohoto stavu, a stojí za zmínku, že v té době (květen 1942) Hitler vykřikoval nutnost Nového pořádku a požadoval pro nacistické Německo a fašistickou Itálii Lebensraum a suroviny. Obojí se nachází v Rusku.
Později, v červnu 1942 list Osservatore Romano otiskl sérii článků vyjadřujících papežovy myšlenky o poválečném světě. V nich papež požadoval. aby „… církvi musí být umožněno, aby bez překážek plnila své velebné poslání ve světě“. Katolická církev,jak tvrdí argumenty, má právo se podílet na politickém a veřejném životě národů na podkladě toho, že není jen učením o životě lidí, ale i politická s sociální věda, jejímž úkolem je spasit duše a pomáhat národům v souhlase s jednotným systémem a jednotnou myšlenkou, která by vedla jednotlivce, rodiny i národy. [s]
Ale potom, když se zdálo, že se německé armády zastavily a poražené „atheistické Rusko“ dávalo stále více signálů, že je naživu a připravené k protiútoku, Vatikán byl opět přepaden strachem a pochybnostmi. Když kázal o míru, papež začal vést velkou diplomatickou kampaň v rozličných hlavních městech válčících zemí. Cíle kampaně byly dva:
Nejlepším prostředkem k dosažení těchto základních cílů byl pokus dohodnout mír mezi Spojenci a Osou. Vatikán byl v této věci v těsném kontaktu s Hitlerem po celé měsíce, a jakmile získal některé záruky z Berlína, kontaktoval Londýn a Washington. Německý velvyslanec ve Vatikánu měl denně tajná slyšení s papežem a se státním sekretářem. Podstatou vatikánské námahy bylo, aby ve prospěch všech zúčastněných (jmenovitě křesťanské Evropy) byl uzavřen mír, Spojenci a Německo se měli spojit a bojovat proti Rusku; k tomuto cíli byl Hitler připraven přistoupit na dohodu s Británií a se Spojenými státy americkými, pokud„by si mohl zachovat tvář“, a dohodnutý mít by byl spásou Evropy. Velká Británie a Amerika ovšem odmítli návrhy (květen - červen 1942). Vatikán měl neustálé námitky a tvrdil, že Británie a Amerika by měly přinutit dojít ve Východní a Jihovýchodní Evropě tak daleko, ale ne dále, aby „lidem ve Východní a Jihovýchodní Evropě byla dána dalekosáhlá záruka, že budou ochráněni před chamtivostí bolševického Ruska“. Když Velká Británie a Spojené státy americké nemohly dát takovou záruku, papež jim dal najevo, že časem „katolické společenství ve Spojených státech amerických ve spolupráci s protisovětskými silami tam i jinde“ se o tom dozví a „bude tlačit tak dlouho, dokud nepohne jejich zahraniční politikou ke zdravějším cílům.“
President Roosevelt musel poslat svého vyslance, Myrona Taylora, do Vatikánu se slibem, že Velká Británie a Spojení státy Americké zajistí, že bolševická vojska nepřekročí jimi vytyčené hranice. Na své cestě domů měl Taylor rozhovor se zuřivým katolíkem Salazarem, ve kterém prohlásil, že „po vítězství Spojenců v Evropě vojsko Spojenců ochrání se zbraněmi v ruce protikomunistické státy, aby bolševici nepřekročili jejich hranice. Sovětská dominance v Evropě nepřipadá v úvahu“ (Lisabon, 6. října 1942). Vatikán si ovšem jistý nebyl a pokračoval v kontaktech s různými hlavními městy s cílem odtrhnout Británii a Spojené státy americké od Ruska a umožnit Hitlerovi uzavřít s nimi kompromisní mír.obviněních proti Sovětskému Rusku. Roosevelt mu řekl, že Spojenci se rozhodli rozdrtit nacistické Německo a že bylo proto nutné posunout hranici postupu Sovětského Ruska. Vatikán by měl zahájit jednání s Moskvou, aby ochránil zájmy těch katolíků, kteří budou v zemích „osvobozených Ruskem“.
Velký úspěch sovětských armád v příštím roce způsobily, že byl Vatikán ještě horečnější ve svém hledání a ve svých obviněních Sovětského Ruska. Vatikán by měl zahájit jednání s Moskvou, aby ochránil zájmy těch katolíků, kteří budou v zemích „osvobozených Ruskem“.
Roosevelt byl v kontaktu se Stalinem nejméně ve třech případech s cílem dosáhnout sblížení mezi Vatikánem a Ruskem. Ale papež neustále odmítal. Proto brzy v roce 1943 Roosevelt poslal do Vatikánu velkého a důvěrného přítele papeže mgr. Spellmana, newyorkského arcibiskupa, aby se pokusil ho přesvědčit, aby se řídil Rooseveltovými návrhy.
Spellmanovým úkolem bylo „přesvědčit Vatikán, aby přijal shovívavější postoj vůči Sovětskému svazu obecně, ale zejména k příštímu postavení Ruska v Evropě (Die Tat, Zürich, 24. únor 1943). Zahájil svou misi dlouhou schůzkou s Rooseveltem. Potom, po příjezdu do Evropy, bylo první věcí, kterou učinil, navštívit Franca. Měl několik soukromých schůzek jak s Francem, tak s primasem Španělska.
Když byl v Římě, Spellman byl přijat papežem a zabral většinu jeho času po několik dní. Jejich schůzky trvaly od 17 do 20, někdy i 21 hodin každý den. Byly tak soukromé, že nebyl přítomen ani papežův komoří, ani se o nich často nedozvěděl (20.-23. února 1943).
Když nebyl mgr. Splellman na návštěvě u papeže, byl v těsném kontaktu s biskupem Evainoffem, šéfem Vatikánského informačního úřadu, nebos mgr. Ottavianim, přísedícím v Kongregaci svatého oficia, jednou z nejvlivnějších osobností ve Vatikánu, ale nejčastěji mgr. Spellman navštěvoval španělského a německého velvyslance ve Vatikánu, a na konci svého pobytu měl dlouhou soukromou schůzku s nacistickým ministrem zahraničí samotným (Ribbentrop) 3. března 1943. Příštího dne, když odplul do Španělska, mgr. Spellman se setkal s britským velvyslancem Sirem Samuelem Hoarem a potom se vrátil do Spojených států amerických, kde předal do rukou presidenta Roosevelta osobní dopis napsaný papežem.
Jaký plán mgr. Spellman předložil papeži? A jaký plán poslal papež Rooseveltovi_ A hlavně, jaká dohoda byla dosažena mezi Vatikánem, Washingtonem a Londýnem?
Strach, který pociťoval papež z vítězství Sovětského Ruska a jeho postupu na západ, nakonec dorazil i do Washingtonu a do Londýna. Všechny tři mocnosti se začaly dívat s hrůzou na postup sovětských armád a obávali se, že dojdou příliš na západ, než spojenecké armády vstoupí do bojů a zastaví je. Ty tři mocnosti mysleli dopředu na sovětské vojenské vítězství, a nevnímali ani tak postup vojska, jako postup nepřátelské ideologie; a zatímco papež viděl v bolševických vojácích pranepřítele katolicismu, viděly v nich Spojené státy americká a Velká Británie nepřátele jejich vlastních společenských, hospodářských a politických systémů.
Byly nalezeny některé prostředky, jak zastavit postup bolševiků. A ještě jednou bylo na Vatikánu, aby pomohl. Byl totiž v těsném kontaktu s Hitlerem a měl mu dát vědět, že pokud sníží své územní požadavky, naděje na sjednaný mír jsou „v rámci možností“ (leden 1943). Hitler dal vědět papeži, že si „přálˇˇ mír: mír, který by byl výhodný pro západní Spojence, pro Německo a pro katolickou církev. Požadoval, aby spojenci neotvírali druhou frontu, ale nechali Německo bojovat proti Sovětskému Rusku. Tak by Německo mohlo stabilizovat svoé východní fronty a stalo se „neproniknutelnou překážkou proti záplavě bolševismu“. Papež napsal presidentu Rooseveltovi, že „by nastaly zásadní změny ve složení nacistické vlády, kdyby Spojenci schválili návrh“.
Roosevelt dal Vatikánu vysvětlit, že není možné dohodnout se na míru, dokud je Hitler u moci, proto by bylo pro Vatikán lepší, kdyby se dopracoval k určitému porozumění se Sovětským Ruskem, a tak ochránil zájmy katolické církve v zemích,kam dorazí sovětské armády. A ještě jednou Vatikán odmítl. A právě poté Roosevelt poslal mgr. Spellmana do Říma s úkolem přesvědčit papeže, aby změnil „svůj přístup k Sovětskému svazu“.
A když přijel do Říma, mgr. Spellman uslyšel, co si Vatikán myslí o požadavku Spojenců na bezpodmínečnou porážku Osy. EDále ho papež informoval, že nemůže „přijmout požadavek presidenta Roosevelta, aby vyzval katolický svět k boji proti Německu, protože se Vatikán nemůže ztotožnit s válečnými cíli skupiny válčících stran“ (únor 1943).
Prohlášení z Casablanky, které požadovalo bezpodmínečnou porážku mocností třístranné Osy, je prý zcela neslučitelné s křesťanským učením.
Pohled Vatikánu na tento bod byl, že Spojenci, když trvají na své formulaci bezpodmínečné porážky, nutí německý a italský národ bojovat až do konce a nedává jim žádnou možnost porozumění se Spojenci — porozimění, které se stávalo den po dni naléhavějším z hlediska postupu sovětských armád v Západní Evropě.
Viděli jsme již, jaké byly návrhy Vatikánu v tomto stadiu (viz kapitolu o Itálii a Vatikánu), a jak západní mocnosti souhlasily, že pokud porazí nacistické a fašistické režimy, potom ty hlavní principy, na kterých si zakládali, jsou ochráněny, a tak předejdou nebezpečnému vakuu v Utálii, v Německu a v celém zbytku Evropy. Důsledky této dohody měly být záhy vidět po náhlém pádu Mussoliniho, převzetí vlády králem Viktorem a maršálem Badogliem a nakonec dobytím Itálie a následným rozptýlením německých vojsk, která musela běžet na italská poloostrov v okamžiku, kdy by Němci měli soustředit všechny své síly v přípravě na velký útok.
Po porážce Itálie, když se porážka Německa stávala víve a více zřejmou, papež, i pokračoval ve svých pokusech o sjednaný mír, se přiklonil ke spojencům. Okamžitě po osvobození Říma začal přijímat spojenecké vojáky a důstojníky po tisících a pronášel projevy, ve kterých obhajoval „umírněný mir“ a „mír bez odvety“ — i když nadále pokračoval, stejně jako dříve, hovořit a jednat proti Sovětskému Rusku.
Zatímco byl Vatikán v kontaktu se Spojenci, pokoušel se současně přesvědčit Hitlera, aby zmizel, a dával mu najevo, že když válka je prohraná, bylo by pro Německo nejlepší, pokud by „odešel do neznáma“. Hitler byl neústupný a neustále opakoval, že by papež měl přesvědčit západní mocnosti, aby bojovali na jeho straně proti sovětům.
Nakonec řekl papež nacistickému velvyslanci, že veškeré snahu Vatikánu přemluvit Spojence k dojednanému míru s Německem nevedou nikam, dokud je Hitler u moci. A že by to byl „velký čin“ od Hitlera, kdyby uvolnil cestu pro německou vládu, jejímž úkolem by bylo uzavřít mír se západem.
Spojenci by tak zabránili okupaci Německa bolševickými armádami. Když už Německo mělo být okupováno, ať jsou to západní mocnosti a ne bolševici.
V červnu 1944 Hitler informoval papeže, že je připraven přijmout jeho návrhy, jak je předložil Svatý stolec. Chtěl ovšem vědět něco konkrétnějšího o tom, „co by udělali Spojenci s Německem“. Vatikán okamžitě informoval Roosevelta, a Roosevelt poslal do Říma pana Henryho Stimsona, ministra pro válku a bývalého ministra zahraničí, a pana Myrona Taylora, zvláštního velvyslance Spojených států ve Vatikánu. Oba muži měli dlouhé rozhovory s papežem.
Před a po příjezdu těchto dvou Američanů zahájil Vatikán další ze svých mírových ofenzív. List Osservalore Romano přišel s články nazvanými:
„Konec zabíjení — Proč dále bojovat?''
„Proč ještě bojují?“ [jeden článek s vykřičníkem]. Není to poprvé, kdy padla tato otázka, ale přišla opět po pěti letech hrůzných bojů.
„Urychleme mír. Je to jediné dobrodiní, se kterým stále počítáme.“
Ale diskuse o resignaci Hitlera a o dohodnutém míru skončily náhle. Mezitím proběhlo za scénou něco jiného. Nacistický velvyslanec ve Vatikánu, baron von Weizsäcker byl na slyšení u papeže a u jeho státního tajemníka velmi často, a když Myron Taylor navštívil Vatikán, setkal se s ním rovněž (v červnu a červenci 1944). Baron těsně spolupracoval s Ribbentropem a během pokusů papeže o dohodnutý mír a vždy byl znám svým vlastním přáním ke spolupráci se Svatým otcem na dohodě o některých návrzích.
Kardinál Maglione, pan Taylor, nacistický velvyslanec a britský velvyslanec mívali velmi tajné schůzky (květe - červen). Jaká byla příčina všech těchto tajných aktivit? Rozhodnutí zopakovat události v Itálii, a tak „zamést cestu ke skončení nepřátelství“.
Takové rozhodnutí muselo být uvedeno ve skutečnost rychle, pokud měl nový plán uspět. Vždyť nacistické armády ustupovaly před Rusy, Itálie ukončila válčení a hrozila invaze Spojenců do Evropy, a tak se porážka Německa stávala skutečností. Byla to jen otázka času.
Zatímco Spojenci řešili problém jak co nejlépe zkoordinovat své vojenské snahy, aby dali Německu tu poslední ránu, pro Vatikán bylo hlavním problémem jak provést vojensko-politický manévr tak, aby dosáhl kapitulace a přesto to, jako se mu podařilo zčásti zachovat fašistickou Itálii, by rád zopakoval v nacistickém Německu, než se písek v hodinách úplně nepřesype.
Jednotlivci i skupiny ještě jednou začaly pracovat, poháněni politickými a vlasteneckými pocity, ale především strach z bolševického chaosu, který by po úplné porážce Německa přivezl ve svém vlaku. Jejich cíle: sesadit Hitlera, ustavit prozatímní diktaturu, nabídnout mír západním mocnostem a tak zastavit úplný rozklad společenského řádu po celé Říši. Taková změna by zabránila sovětským armádám vstoupit na německou půdu, která by byla hermeticky uzavřena, jakmile by nová vláda přijala mírové návrhy spojenců.
Jako v případě Itálie byly tyto plány změn, které měly nastat, osnovány s různými stupni úspěchu, a jak běžel čas, tempo jejich aktivit se zrychlovalo, neboť konečná porážka Německa se stala nevyhnutelnou.
[K úkladům o Hitlerův život docházelo již od roku 1939 po polské kampani. První organizované spiknutí (kromě toho v roce 1939) se uskutečnilp v březnu 1943. (povšimněte si data. Během téhož jara se italští spiklenci pokoušeli zbavit Mussoliniho). Spiknutí organizovali stejné kruhy, které se v příštím roce pokoušely odstranit nebo zabít Hitlera, a podle vzoru Italů nastolit vojenskou diktaturu. U jejich čerstvě zrozeného plánu z roku 1943 se spiknutí nepodařilo hlavně díly tomu, že nevybuchla bomba umístěná do letadla, kterým Hitler cestoval (13. březen 1943).]
Jako při pádu Mussoliniho,tal i nyní Vatikán, Velká Británie a Spojené státy americké byly plně domluveny o podpoře těch kruhů v Německu, schopných provést převrat. Nacionalistické a vlastenecké cíle byly mazaně promíchány s cíli náboženskými tak, aby se tyto kruhy (mezi nimiž byli jedinci, jejichž motivy byly všelijaké, jen ne náboženské) jevily zvenka jako hnutí, jehož úkol je čistě politický. Jejich bezprostřední cíle: zachránit co se dá před úplnou katastrofou a ustavení vojenské diktatury.
Po italském převratu Vatikán — přestože byl jednou ze zainteresovaných mocností za scénou v italském a německém spiknutí, působil v obou případech jen jako vzdálený divák — a dělal další pokusy jak u Hitlera tak u Spojenců v obnovené naději, že by mohla být nalezena nšjaké forma kompromisu, a když viděl, že jeho pokusy opět končí nezdarem, dal se do práce k odvrácení vojenské katastrofy způsobené porážkou Německa dříve, než bude ustavena nová vláda.
Bylo tomu tak na jaře 1944, kdy se Vatikán stal aktivním v tomto druhu diskrétní ale osudné aktivity, ktřerá minulé jaro předcházela pád Mussoliniho. Nacistický velvyslanec vykonal několik oficiálních i neoficiálních návštěv papeže, stejně jako britský velvyslanec u Svatého stolce, zatímco Rooseveltův zvláštní zmocněnec pan Taylor se vrátil do Říma, kde byl neméně horlivý než jeho němečtí a britští kolegové, když měl dlouhé soukromé rozhovory s Piem XII.
Ještě jednou Vatikán posloužil jako spojovací můstek mezi Spojenci a Německým podzemím zaměstnaným úkolem odstranění Hitlera.
Německý odboj dostal rady, aby jednal dříve, než Spojenci provedou invazi na kontinent. Neboť kdyby byůi úspěšní v ustavení nové vlády, měli by nekonečně jednodušší jednat o míru, než by to mohli udělat nacisté, a tak když dostali podmínky, za kterých by bylo možné zabránit rozdělení Německa, chmurná vyhlídka, že sovětská vojska obsadí část Německa, by byla rozptýlena. Připomeňme, že na jaře 1944 sovětské armády pravidelně postupovaly na západ, zatímco západní Spojenci ještě nevstoupili do Evropy.
Vzhledem k tíži situace spiklenci — místo aby plánovali vyloučit Hitlera jeho uvězněním, jako se to stalo u Mussoliniho — se rozhodli pro atentát. Spiknutí bylo naplánováno během letních měsíců 1943 a v době, kdy byl proveden italský plán, byl dokončen, „vojenské podrobnosti převratu byly z větší části zpracovány hrabětem Stauffenbergem a majorem Ulrichem von Oertzenem ve spolupráci s generálem Treschowem.“
Plukovník Claus von Stauffenberg byl náčelníkem štábu spojeneckých sborů pod generálem Friedrichem Olbritchem, který byl později jedním z hlavních spiklenců. Hrabě von Stauffenberg byl tím nejhoroucnějším katolíkem a patřil do rodiny, která byla po staletí prosáknuta katolicismem. Katolictví Stauffenbergů bylo jejich hlavní charakteristikou, dávali přednost starému řádu věcí, a proto si v politice ošklivili socialistická učení a vše, co z nich vyplývalo; jako horoucí vlastenci a zuřiví katolíci pokládali za svůj cíl pomáhat zájmům Německa a své církve a bojovat proti jejich nepřátelům všemi možnými prostředky.
Na tomto místě by mělo být poznamenáno, že zatímco předchozí neúspěšné pokusy nebyly zcela schváleny Římem, teď Vatikán dal své požehnání a ti nejzuřivější katolíci se náhle dostávali do popředí (mnozí katolíci se podíleli i na předchozích spiknutích, ale vždy zůstávali v pozadí). Zda to bylo díky neobvyklé organizační zkušenosti von Stauffenberga nebo z jiných příčin je těžko říci, ale zůstává důležitou skutečností, že od tohoto momentu dále — tj. když sovětské armády postupovaly — zuřiví katolíci byli aktivnější než dříve.
Kromě vojenských podrobností plánu hrabě von Stauffenbrg a jeho přátelé připravili pečlivý plán v politické oblasti. Mnozí z jejich spojenců patřili ke křesťanské — rozuměj katolické — konzervativní opozici proti Hitlerovi a měli se stát předáky Křesťansko demokratické strany středu nebo Křesťansko sociální unie pod vedením zbožného dr. Müllera.
Podle tohoto projektu, jakmile by Hitler byl sesazen, spiklenci by nastolili vojenskou diktaturu. Ta by trvala dostatečně dlouho, aby zabránila revolučním nepořádkům a vešla ve styk se spojenci. Očekávalo se, že taková prozatímní vojenská diktatura se má uskutečnit podle vzoru diktatury generála Badoglia v Itálii a existovala by asi tři měsíce. [Podle Fabiana von Fabiana von Schlabrendorffa. Za vojenské diktatury by byly dvěma vedoucími generál plukovník Ludwig Beck, který „který měl sloužit jako hlava státu, než bude rozhodnuto o konečné formě vlády“ a dr. Goerdeler jako kancléř. Dr. Goeldeler byl formálně představitelem Boschových průmyslových závodů (viz Collier's 27. 7 1946).] [t]
Jakmile by byly rozvratné elementy bezpečně zneškodněny, nastoupila by civilní vláda s dvoukomorovým parlamentem namísto dočasné diktatury. Souhra různých politických sil by byla obnovena. Parlament by byl pod kontrolou instituce, která by stála nad ním, aby zajistila stabilitu nutnou pro spořádanou společnost: řekněme něco jako kdyby vláda byla pod kontrolou krále. Uvádíme slova jedno ze spiklenců: „Bude tam dvoukomorový parlament podobně jako v anglickém systému. Hlavou výkonné moci bude kancléř odpovídající premiérovi. Kromě toho tam musí být ministerstvo stojící mimo politické diskuse, neboť vzhledem k povaze a historii německého lidu není možno stavět vedení výhradně zdola nahoru. Ke splnění této nezbytnosti mnozí z nás dávají přednost monarchii.“
Čtenář by si měl povšimnout důležitého bodu: „není možno stavět vedení výhradně zdola nahoru“ — jedna z hlavních politických pouček katolické církve, která učí, že moc je odvozena od Boha a ne z lidu.
Spiklenci přiměli mnoho vysokých německých důstojníků, aby byli na jejich straně. Byli mezi nimi generálplukovník Otto von Stulpnagel, vrchní velitel ve Franci, a generál Alexander von Falkenhausen, vrchní velitel Belgie a severní Francie. (Vzpomeňme si na harmonické vztahy mezi von Falkenhausenem a primasem Belgie, kterému generál děkoval „za starost, která byla taková, že jste jasně prokázal zájmům, které představujeme.“)
Bylo rozhodnuto zabít Hitlera během jedné z obvyklých vojenských porad. Za prvé bylo obtížné sehnat dobrovolníky pro tento úkol, až se nakonec nabídli ke spolupráci generálmajor Helmuth Stief z nejvyššího velení a dva další. Maj. Kuhn a por. Albrecht von Hahen.
Vzhledem k nepříznivým okolnostem byl však pokus odkládán z týdne na týden, dokud nakonec spiklenci neztratili naději. Existovaly i jiné plány, ale ty vesměs nevedly k ničemu. (Jiný plán byl přimět Hitlera, aby zopakoval svou dřívější návštěvu Střední skupiny armád v Rusku, kde se Trekowovi a von Schlabendorffovi málem podařilo přivodit führerovu smrt v březnu 1943. Ale nic nedokázalo přesvědčit Hitlera, aby cestu tam zopakoval.)
Mezitím události následovaly jedna za druhou, den vylodění Spojenců se blížil a spiklenci viděli s hrůzou, že dosud neudělali nic pro naplnění svých plánů. „Strašně jsme chtěli provést svůj převrat dříve, než nastane předpokládaná západní invaze Spojenců. Ale jedna nešťastná náhoda následovala za druhou až do 6. června 1944, kdy invaze začala.“
V tomto okamžiku, když je opustila naděje, rozhodli se svůj projekt vzdát. Ne všichni, jen ti představující křesťanskou konzervativní opozici. Neboť tou prvou katastrofou, která zahájila německý pád, byla právě spojenecká invaze do Evropy, a když se z ní vzpamatovali; ta druhá, postup bolševických legií na německou půdu, mohla být odvrácena, kdyby neztráceli čas.
Rudé nebezpečí se stalo ještě strašlivějším zlým snem, když krátce poté (22. června 1944) následovali po západní invazi svou vlastní ofenzívou na východě.
V tomto momentě, když ani vlastenectví ani strach před sociální revolucí, politickými změnami nebo národní porážkou je nepřiměl k činu, to bylo náboženské přesvědčení a vůle lidí, kteří věřili ve svoji povinnost vzít na sebe každé riziko, ať už stojí co stojí, aby bránili zájmy a snad i samotnou existenci své církve před pranepřítelelm, co je přinutilo k akci.
Když rudé armády postupovaly a žádný ze spiklenců nejednal, horlivý katolík hrabě von Stauffenberg vystoupil sám s nabídkou zabít Hitlera. (Von Stauffenberg zatím spolu s generálem Olbrichem určen za klíčového mužem při příštím utvoření vnitrostátní armády, jehož cílem bylo rozdrtit všechny podvratné elementy v pohitlerovském Německu.)
Slovy Fabiana von Schlabrendorffa:
„Po deseti dnech (počítáno od 22. července) jsem dostal zprávu od hraběte Staufefenbergera. Rozhodl se, že není možno dále čekat. Chystal se zabít Hitlera sám. Byl připraven k atentátu, který měl být proveden kterýkoliv den.“
Za poznámku stojí i to, že s hrabětem von Stauffenberkem nebylo „v původním plánu počítáno jako s možným atentátníkem, protože měl jen jednu ruku, na které mu chyběly dva prsty. Byl ale bojovný a schopný a byl jedním z mužů, kteří měli možnost se dostat k Hitlerovi.“
20. července 1944 hrabě von Stauffenberg jednal. Toho dne si vzal do Hitlerova sídla aktovku naplněnou výbušninami, načasovanými tak, že měly každou chvíli vybouchnout. Odložil aktovku a nepozorován odešel. Následoval tak strašný výbuch, že von Stauffenberg neměl pochyby, že Hitler a ti, kteří byli s ním, byli zabiti.
Bezprostředně po pokusu zachvátil Berlín divoký zmatek. Von Stauffenberk, generál Olbrich a další začali uskutečňovat svůj plán, když zadrželi generála Fromma, velitele vnitrostátní armády jako svého vězně. (Fromm, který potom popravil von Staffenberga byl vzápětí popraven Hitlerem, který ho podezříval, že věděl o spiknutí.)
Ale vše probíhalo podle plánu jen několik hodin. Hitler opět unikl a byl stále na živu. [Za zmínku stojí, že jisté polooficiální kruhy ve spojeneckých zemích, zejména British Broadcasting Corporation [BBC] a dále větší část britského a amerického tisku, zejména toho katolického, obvykle velmi zdrženlivé, neztrácely čas a uváděly, že muž, který měl zbavit svět Hitlera byl „Římský katolík“. A je to ještě významnější, když si vzpomeneme, že za podobných okolností církev, ke které politický atentátník patřil, se o tom zřídkakdy zmínila. (Vysílání BBC z 20. a 21. července 1944).
Stauffenberg a Olbrich byli ihned popraveni. Generálu Beckovi umožnili spáchat sebevraždu, ostatní zemřeli před führerovými palebnými oddíly.
A tak plán, který v případě Itálie fungoval tak hladce a úspěšně, v případě Německa zcela selhal.
Okamžitě, kdy se ukázalo, že plán selhal, kardinál Faulhaber, mnichovská arcibiskup, zalal svou osobní a biskupskou gratulaci Hitlerovi k jeho úniku při útoku na jeho život. Následoval zpěv Te Deum v mnichovské katedrále.
Vatikán na chvíli zůstal zticha. Ale po několika dnech, kdy bezmocně vyčkával na vývoj konečné katastrofy, začal opět hlasitě varovat vítězné národy před dvěma hlavními věcmi: Předně, aby Spojenci byli šlechetní k Německu, a dále aby přijali opatření proti šíření komunismu a aby zabránili „bezbožnému Rusku“ dobýt Evropu.
Jak se blížil konec vojenského odporu a ruské armády postupovaly k Berlínu, Roosevelt pokračoval ve svých snahách přemostit nesmírný rozpor dělíci Vatikán a Kreml. Ale až v březnu 1945 po dlouhém jednání s Vatikánem poslal Roosevelt jiného osobního vyslance pana E. J. Flynna do Říma. Pan Flynn se setkal s papežem při několika příležitostech, stejně jako s papežovým pomocným tajemníkem. Cíl návštěvy byl veřejným „tajemstvím“ — jeden z dalších Rooseveltových pokusů o sblížení mezi Moskvou a Vatikánem. Ale ještě jednou byla snaha presidenta marná zásluhou nepoddajnosti papeže.
„Zimní“ rozpad Hitleorvých armád vyvrcholil během jara 1945, kdy sovětské armády spěchaly k nacistickému hlavnímu městu, zatímco Spojenci okupovali velká města v Západním Německu. Během dubna a května se nacistické armády zhroutily a 7. května se Německo bezpodmínečně vzdalo, čemuž předcházelo i následovalo vzdání se rozličných armád v různých částech Evropy. Tak skončilo nacistické Německo a Druhá světová válka v Evropě.
Několik týdnů poté, kdy se spojenecké a ruské armády usadily v naprosto zničeném a vypáleném Německu, kdy byla z Berlína oznámena Hitlerova smrt, kdy se se světem rozletěla kampaň hrůzných zpráv po otevření koncentračních táborů a poté, kdy se německý lid stal terčem celosvětové nenávisti a neslýchaného národního i osobního ponižováni a snižování, začaly být opět slyšet německé hlasy. Byly to ty samé hlasy, které německý lid slýchával po léta během Hitlerova režimu, stejné hlasy, které se před pár lety modlily za Hitlerovy armády a za „Velkého Vůdce“, hlasy, které, když si vůbec dovolily zašeptat protesty proti nacismu, namítaly jen když docházelo „k porušování konkordátu“.
Němečtí kardinálové a biskupové, když ukazovali cizím novinářům ruiny svých katedrál, se začali bouřit proti „zrůdnému nacismu“, „prvotní příčině veškerého zpustošení tak mnohých posvátných budov.“ Opakovaně ujišťovali Brity a Američany, že oni, kardinálové a biskupové, stejně jako katolická církev, nejenže vždy odsuzovali nacismus, ale bojovali proti němu od samého počátku. Úžasná tvrzení o této ctihodnosti plnily celé knihy, ale my se spokojíme se dvěma typickými příklady této náhlé konverze: dva vysoké preláty, se kterými jsme se již v této knize setkali, konkrétně kardinála Faulhabera a arcibiskupa Groebera.
Pouhých deset dní po německé kapitulaci kardinál Faulhaber po výpadu proti nacismu pro americké dopisovatele byl dotázán, proč byl tak prudkým odpůrcem bývalého režimu. Bez zaváhání odpověděl:„Protože byl proti křesťanství a katolicismu.“ Potom sdělil čtyři hlavní důvody, proč nacisté vytvářeli potíže pro katolicismus:
Po uvedení těchto důvodů kardinál prohlásil: „Nacismu nesmí být dovoleno, aby po válce povstal“ (12. května 1945).
[Když však ustupovala válka do pozadí, nechalo se ovšem několik členů německé hierarchie slyšet při obraně nacistického režimu. Typickým příkladem byl kardinál von Galen, který v únoru 1946 pronesl kázání v kostele Svaté panny Santa Maria dell'Anima na obranu nacismu. Kázání bylo později vytištěno ve formě brožurky pod názvem Zákon a nezákonnost a rozšiřován nejprve v britské zóně a později po celém okupovaném Německu. (Viz Kirchlisches Amtsblatt fuer die Diozese Mfinster, červenec 1946.)]
Téměř současně s ním arcibiskup Groeber zveřejnil pastýřský list, ve kterém si nakonec dovolil odsoudit nacismus. Pokusil se vysvětlit, proč „katolická revoluce proti Hitlerovi nebyla možná“.
Nebylo to je proto, že Hitler se zmocnil moci prostřednictvím řádných voleb, a proto mohl prohlašovat svůj režim za zákonný [řekl], ale každý odpor proti němu se zhroutil tváří v tvář moci, která neměla žádné zábrany a byla ve svých základech bezohledná.
Pokračoval: „Nikdy nebyl německý lid tak klamán jako za posledních třicet let.“ Nakonec připomněl roli, kterou sehrála katolická církev, a významně zvolal: „Ale přinejmenším v očích Boha neneseme ani trošku zodpovědnosti.“
Potom, více než měsíc po porážce Německa nad sténáním milionů pozůstalých, lidí bez domova, raněných, ponižovaných Němců, nad nějakými 9000 - 10 000 katolickými kostely z celkového počtu 12 000 v Německu, které byly náležitě zcela zničeny nebo vážně poškozeny spojeneckými nálety nebo při pozemních bitvách, nad vypálenými troskami katedrál hrozícími ponuře proti nebi poprvé od doby vzniku nacistického režimu si papež dovolil vyslovit slovo „nacismus“ s odsudkem. Během krátkého proslovu Pius XII si dodal odvahu a prohlásil, že bylo „dobře“, že ten „satanský nacismus“ byl zničen.
A to bylo vše. Papež se vyslovil proti nacismu naposledy.
[Když Spojenci — Velká Británie, Spojené státy americké, Sovětské Rusko a Francie — zrežírovali to, co Hermann Göring nazval (v září 1946) „inscenovaným procesem“ v Norimberku (Norimberský vojenský tribunál pro válečné zločiny), před který byli pohnáni ti hlavní nacisté, kteří přežili, Pius XII poslal barona Ernsta von Weizaseckera, bývalého německého velvyslance u Svatého stolce, poté co mu poskytl dlouhé slyšení (květen 1946), aby podal svědectví proti osobám zodpovědných za to, že dopomohli Hitlerovi k moci. A sluší se poznamenat, že nebylo řečeno ani slovo o roli, kterou sehrál papež Pius XI, papež Pius XII a různí němečtí kardinálové a biskupové. Přesně naopak, Vatikánu veřejně poděkoval hlavní americký prokurátor v Norimberku, soudce Jackson z Nejvyššího soudu Spojených států, který vyjádřil „vděčnost Vatikánu, že zpřístupnil Norimberskému tribunálu dokumenty, týkající se obvinění z pronásledování náboženství v Německu a v nacisty okupovaných zemích … . Ta část Norimberského procesu, která se týkala pronásledování církví byla značně usnadněna a podporována dokumenty poskytnutými Vatikánem“ (Soudce Jackson při vystoupení pro NCWC News Service, Washington, srpen 1946). Zatímco pomáhal vítězům a obviňoval bývalé vedoucí nacisty a sebe představoval jako nacistickou oběť, využil Vatikán veškerý svůj vliv k ochraně těch nacistů, kteří pomáhali katolické církvi získat své privilegované postavení ve Třetí říši a jejích satelitních zemích. A to se zvláštním ohledem pokud šlo o von Papena (viz Pravda a Osservatore Romano ve třetím týdnu března 1946), který byl osvobozen 1. října 1946, mgr. Tisa, premiéra Slovenska [u], Arthura Greisera, bývalého stranického vůdce v Západním Polsku, odsouzeného k smrti (15. července 1946), ve snaze o jehož záchranu poslal Vatikán zvláštní telegram presidentovi Polska (Viz The Observer, 21. července 1946).] [v]
| [a] | Přesně stejný postup zkoušejí současní čeští „demokratizátoří“ svou snahou o zákaz KSČM. Jako by Komunistická strana byla jedinou zločinnou totalitní organizaci v naší zemi. Nesporně mezi ně přece patří přinejmenším i katolická církev. Vždyť zatímco komunistická totalita trvala necelou polovinu století, ta katolická nejméně celé tisíciletí. Zpět |
| [b] | Po požáru budovy Říšského sněmu se sídlem Sněmu stala budova Státní opery stojící naproti budovy sněmovny. Dříve se nazývala Krollova opera podle svého zakladatele a stavitele Josepha Krolla. Autor knihy zmiňuje požár v dalších odstavcích. Zpět |
| [c] | Annual Register (Výroční zpráva) je analýza politických událostí daného roku vydávaná každoročně v Británii. Původní název byl „Pohled do historie, politiky a literatury roku … “. Zpět |
| [d] | Anglický text konkordátu je možno najít na této stránce. Zpět |
| [e] | U nás se pro tuto událost ujalo označení „Noc dlouhých nožů“. Zpět |
| [f] | Přesně to je možno říci o o hrozbě katolické totality, která ovládala Evropu nejméně jedno tisíciletí a hrozí zachvátit i ostatní kulturní oblasti naší planety. Malou ukázku toho, jak by taková totalita vypadala, včetně koncentračních táborů pro nekatolíky, je možno najít v další autorově knize Vatikánský holocaust. Zpět |
| [g] | Viz poznámku [l] ke kapitole 8. Zpět |
| [h] | Opět typický příklad, kdy pod záminkou ochrany je každý vlastně zbavován svých práv. Podobně je to často s „ochránci lidských práv“, např. těmi, kteří „pomáhají“ lidem v tísni tím, že jim dodávají humanitární granátomety. Namísto toho, aby si lid svobodně a demokraticky zvolil, kdo mu bude vládnout, chrání ho totalitní moc tím, že mu uzavře přístup k „nežádoucím“ informacím. Jejich cíle, které pokládají za posvátné, světí přece jakkoliv špinavé prostředky. Zpět |
| [i] | V té době byl vatikánským státním tajemníkem Luigi Maglione. Zpět |
| [j] | Připomeňme, že předmnichovská Československá republika přímo nehraničila se Sovětským svazem, i když je odděloval jen úzký strategicky nevýznamný pás patřící Polsku. V březnu 1939 po odtržení Slovenska připadlo území Podkarpatské Rusi, které bylo nejbližší k Rusku, do Maďarska, takže spolupráce jak Protektorátu tak Slovenského státu nebyla pro přepadení Ruska nezbytná. Zpět |
| [k] | Při psaní knihy autor ještě netušil, že týž papež přijal později
ještě závažnější rozhodnutí. Ve vypjaté atmosféře studené války, na
které měl papež i Vatikán nemalý podíl, vyzýval své spojence v USA ke
spuštění „preventivní jaderné války“, která by nejspíše vedla k likvidaci lidstva na Zemi. Bohužel, i dnes slyšíme od dnešních agresorů ze
stejné země podobné hlasy.
Celou situaci popsal Avro Manhattan ve své pozdější knize Vatikánský holocaust; i její překlad je možno najít na této stránce. Zpět |
| [l] | Aby přesně stejný zločin předvedli o šedesát let později američtí fašisté v Bělehradu a dalších srbských městech, když se spojili s nástupci chorvátských katolických fašistů a s muslimy z albánské narkomafie. Dodejme ještě, že první myšlenka „humanitárního bombardování“ vyšla od Václava Havla, který se tím hrdě postavil na roveň svých nacistických předchůdců. Zpět |
| [m] | Avro Manhattan zde nepřesně uvádí časovou posloupnost událostí. Ve skutečnosti pakt von Ribbentrop - Molotov byl uzavřen 23. srpna 1939 včetně územního rozdělení sfér vlivu, následovalo německé přepadení Polska 1. září, zatímco sověti začali obsazovat východ Polska až 17. září. Ve Finsku, které patřilo podle smlouvy do sovětské sféry vlivu, se sověti pokusili vyvolat rudý puč, po jeho nezdaru zahájili válku v listopadu 1939; Finové se ubránili, takže SSSR zabral jen malou část Karélie. Pobaltské republiky obsadili sověti až v červnu 1940. V témž měsíci obsadili i Besarábii a další části východního Rumunska (dnešní Moldavská republika). (Podle anglické Wikipedie). Zpět |
| [n] | Lawrence Shirer: Berlin Diary: The Journal of a Foreign Correspondent, 1934-1941 [Berlínský deník: zpráva zahraničního dopisovatele]. Autor známé pozdější knihy: The Rise and Fall of the Third Reich (Vzestup a pád Třetí říše) napsané až po vydání překládané knihy; vyšla i v českém překladu. Zpět |
| [o] | Viz bod [c] Zpět |
| [p] | Je to vlastně stará Bismarckova myšlenka, která ho vedla k vytvoření Starokatolické církve nezávislé na Římu. Tedy církve, která existuje dodnes. Zpět |
| [q] | Je možné dodat, že slovník i forma, které katolická církev používala
ve svých štvavých prohlášeních před a v průběhu Druhé světové války,
zněly zanedlouho po ní nejen z Vatikánu, ale převzaly jí i štvavé
rozhlasové stanice, např. „Svobodná Evropa“, v době studené války, a používají
je dodnes kromě Vatikánu např. váleční štváči z Pentaconu k ospravedlňování
svých vojenských agresí po celém světě. Bohužel opět, stejně jako v období studené války, slýcháme jejich výzvy ke kolektivní sebevraždě
lidstva spouštěním „preventivní jaderné války“. A bohužel stejně špinavý
a štvavý slovník poznal překladatel i v okruhu současných českých náboženských
fundamentalistů. A slýcháme je často i od některých představitelů současného
nástupce nacistické Třetí říše — Evropské unie.
Konečně — slovo „bolševismus“, hojně používané štvavou propagandou, je výtvorem katolických propagandistů, sami sovětští komunisté ho nikdy nepoužívali — slovem „bolševici“ označovali pouze většinové křídlo Ruské sociální demokracie a jeho členy. Používali i slovo „bolševizace“ pro přechod komunistických stran od vnitřní demokratické formy k totalitní centralizované formě typické pro výše zmíněnou bolševickou stranu (tzv. „demokratický centralismus“). Ale název „bolševismus“, tedy označení jakési ideologie, nikdy nepoužívali — pokud je od někoho slyšíte, víte bezpečně, že je převzal ze slovníku vatikánských goebelsů. Je tedy nedílnou součástí té katolické „pravdy a lásky“. Zpět |
| [r] | O tom, že podobné útoky katolické propagandy proti atheistům
neustaly, ale s rostoucí ztrátou autority náboženství sílí, může svědčit
toto katolické
„Evangelium míru“ z Mnichova:
„Jsou to tak důležité úkoly, že nemohou být vykonány jednou institucí nebo samotným náboženstvím, ale pouze společným úsilím všech. »Evangelium míru« proto zavazuje křesťanstvo k hledání jiných partnerů pro provedení této práce ve spolupráci. … Od té doby musela všechna náboženství reagovat na výzvu atheismu, který se šíří po celém světě. Mají-li reagovat na tuto výzvu, musí sdílet své snahy a spojit síly … Potom budou moci prokázat ateistickému prostředí, že jejich správa je s to vést svět pryč od jeho rostoucího nebezpečí a hrozící situace. Aby mohli spojit své síly, musí mít společný cíl. Pokud nasloucháme znamením času, je to těžko v naší době vhodnější cíl než světový mír. To by mělo znamenat, že náboženství budou muset motivovat své členy nedbat na břemena své společné historie a - aby přesvědčili všechny ostatní - stát se hlasateli míru ve smyslu hlubokého přesvědčení a odhodlání.“ Přesně v duchu propagandistického hesla z Orwellova románu „1984“: „Válka je mír“. Jak prý hlásilo Radio Jerevan (nebo Vatikán?), válka nebude, ale bude takový boj za mír, že nezůstane kámen na kameni. A takový „boj za mír“ se současnou „válkou proti atheismu“ světí všechny prostředky, včetně sebevraždy lidstva formou „preventivní jaderné války“. Zničení atheismu přece za tu likvidaci lidstva stojí !!! Zpět |
| [s] | Až na tu spásu duše je to téměř stejné, jako představy komunistů, srovnejte si s představou „bratrské rodiny národů Sovětského svazu“. Zřejmě všechny totalitní ideologie prostě musí trvat na tom, že jen ony zachrání svět. Zpět |
| [t] | Collier's (původně Collier's weekly) je americký týdenník vycházející v létech 1888 až 1957. Zpět |
| [u] | Mgr. Josef Tiso byl později souzen československým Národním soudem, odsouzen k smrti a 18. dubna 1947 v Bratislavě popraven. Zpět |
| [v] | Na tomto místě stojí za to připomenout zásluhy českého právníka
JUDr. Bohuslava Ečera. Ocituji z této interpelace,
z odstavce 5.1.2:
Během druhé světové války byla sestavena komise pro potrestání válečných zločinů, Československo v ní zastupoval JUDr. Bohuslav Ečer. Právě jeho zásluhou se do evropského právního systému dostaly takové instituce, jako je kolektivní vina (tj. skupina nebo organizace je soudem prohlášena za zločinnou, potom samo členství v takové organizaci je důvodem k trestnímu stíhání), který je vyjádřen v kapitole II. článcích 9. a 10. Charty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku; článek 7. téhož dokumentu stanoví v souhlase s návrhy JUDr. Ečera, že úřední postavení obžalovaného, ať jako hlavy státu nebo jako zodpovědného úředníka ve vládních úřadech, nebude považováno za okolnost, která jej zbavuje odpovědnosti anebo která zmírňuje trest. V jiných článcích definuje zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (humanitě); odtud pak přebírají tyto definice příslušné úmluvy OSN z pozdější doby. Celá činnost JUDr. Ečera je popsána v knihách Ečer Bohuslav: Právo v boji s nacismem, Zář, Brno 1946 a Ečer Bohuslav: Norimberský soud, Orbis, Praha 1946; škoda že tento československý přínos evropské a světové právní kultuře není znám v našich právních kruzích. Svůj boj o uznání trestní odpovědnosti hlavy státu ilustruje např. jeho memorandum z 10. října 1942, které říká: "Ti, kteří rozpoutali útočnou válku obsazením Československa 1.-10. října 1938 a 15. března 1939 a útokem na Polsko 1. září 1939 a jejich spojenci jsou zločinci, kteří mohou a musí být zatčeni, souzeni, odsouzeni a potrestáni. Jsou to: Hitler, vláda třetí říše a její spoluviníci. Jejich trestní odpovědnost je mimo pochybnost." Mezi takové spoluviníky nesporně patřila i hlava Svatého stolce a další katoličtí prominenti. Ovšem namísto jejich potrestání Vatikán dokonce jednoho zločince odsouzeného Mezinárodním vojenským tribunálem (v Bělehradu) nejen neodsoudil, ale blahořečil, a tak se připravuje k jeho svatořečení. Konečně, vedle různých mezinárodních teroristů, kteří se podíleli na křížových taženích proti kacířům, a vedle vlastizrádců, jakým byl i nový „český“ svatý Jan Sarkander, zaujme svou zaslouženou pozici. Dokud nebudou zločiny římskokatolické církve odsouzeny stejně, jako byly odsouzeny zločiny nacistů, bude Vatikán stále hrozbou pro svobodu lidí na celém světě. Zpět |