Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 8

Španělsko, katolická církev a občanská válka.

 Nikde jinde než ve Španělsku se tak nesnažila katolická církev po celá staletí řídit všechny stránky národního života. Ať už je to zásluha španělského temperamentu, který měl vždy sklony k radikalismu a upadat do radikálního katolicismu, nebo je to způsobeno jinými faktory, katolická církev od ranného středověku až po dnešek byla tou hlavní silou utvářející střídavé kulturní, společenské, hospodářské a ekonomické úspěchy této země. [a];

 Navzdory církevnímu útisku ve Španělsku měla církev s lidem nepokojné vztahy od samého počátku. Přestože to byl Španěl, císař Theodosius, kdo v roce 380 za papeže Damasa (syn Španěla) prvý zavedl schéma partnerství církve a státu, španělský lid vždy projevoval odpor vůči Římu.

Řím a ultra-katolíci ve Španělsku, smrtelní nepřátelé i těm nejmenším trendům k liberalismu, získali vítězství v roce 1851. Byl uzavřen konkordát, podle kterého stát zaručoval, že římsko-katolické náboženství bude jediným náboženstvím ve Španělsku, bohoslužby jiných náboženství byly přísně zakázány, církev měla držet přísný dozor jak nad soukromými školami tak nad universitami prostřednictvím biskupů, jejichž úkolem bylo zajistit, že výuka je v absolutním souhlase s katolicismem. Podle článků konkordátu stát přislíbil biskupům potlačit každý pokus odvádět věřící a v zabránění oběhu nebo publikace škodlivých článků a knih. Každá aktivita ve Španělsku byla pod kontrolou církevních rozmarů.

Ale Demokratická ústava z roku 1869, i když nadále zavazovala stát platit náklady církve a kněží, rozzuřila katolickou církev, neboť současně zaručovala náboženskou svobodu, svobodu vyučování a svobodu tisku. Ale když v následující občanské válce, ve které sehrála katolická církev vedoucí úlohu, skončila vítězstvím umírněných reakčních součástí (1875), církev se opět pokusila vrátit čas nazpátek a v jiném ze svých pokusů zadusit plameny liberalismu a náboženské a politické svobody, využila veškerou svou moc donutit vzpurný španělský lid ke konkordátu s roku 1851.

Církev dostala skoro, ale ne úplně vše co chtěla. Nová ústava z roku 1876 má články, podle kterých bylo katolické náboženství prohlášeno za jediné náboženství ve státě, katoličtí kněží a církevní bohoslužby byly placeny vládou a žádná jiná shromáždění kromě těch katolických nebudou povolena. Přesto si konzervativní představitel Canovas dovolil ignorovat hrozby papeže a vložil tam též článek, podle kterého nesmí být na španělském území nikdo pronásledován za své náboženské názory nebo svou náboženskou bohoslužbu. Dokonce i proti takovéto omezené toleranci vedla boj katolická církev během posledních desetiletí posledního a prvých desetiletí dvacátého století. Nadále zůstala tvrdohlavě na předním místě a požadovala další a další omezení náboženské a politické svobody španělského lidu a vnucovala mu svá pravidla ve všech oblastech života.

Úspěšnými rivaly katolické církve byli zatracovaní liberálové, kteří navzdory opozici ze strany katolické církve a konzervativních sil měli stálou snahu zbavit Španělsko náboženských zásahů katolicismu. Na základě ústavy odmítali právo biskupů dohlížet na soukromé školy a nutit studenty státních škol dodržovat náboženské příkazy. Požadovali, aby se na univerzitách nevyučovalo náboženství, že má být svoboda tisku a všechny podobné svobody v souladu s liberálními a demokratickými principy moderního státu.

 Vatikán neúnavně bojoval proti liberalismu během druhé poloviny devatenáctého století, i když v mnoha evropských zemích ztracený boj, byl úspěšnější právě ve Španělsku. Tam lidé stále zůstávali milosrdní ke katolické církvi, zákony civilní, společenské a dokonce hospodářské a politické povahy byly přímo či nepřímo udělány tak, aby zapadaly do etických a společenských principů podporovaných církví. Katolická církev vládla všude, ve školách, v tisku, na soudech, ve vládě i v armádě, udržovaná militantní a neoblomnou hierarchií, mocnými náboženskými řády, velkými vlastníky půdy a monarchií. Pronikla všude, ale především do středisek moci, byla schopná vštípit duch reakce celému národu a zabránila snahám těch (hlavně liberálů), kteří se snažili vnést čerstvé povětří nové doby.

Katolická církev kázala proti demokratickým principům a usuzuje, že když masy nelze ovládat mocí odvozenou jen od Boha, bylo od nich špatné požadovat samosprávu. Proto odstřihla od základů veškerá učení o samosprávě a kolektivní odpovědnosti, bránila svobodě tisku, zápasila s modernismem a podobnými učeními a všemi myšlenkami emancipace nižších tříd nebo žen a každému přání na náboženskou toleranci nebo zavedení rozvodu.

Abychom ukázali, v jakém rozsahu byla katolická církev ve Španělsku proti všem pokrokovým myšlenkám, bude snad stačit zmínka o středních školách. Katolická církev řídila prostřednictvím katolických radnic téměř všechny státní školy kromě těch vlastních a učila žáky, že pokud se spojí s liberály, přijdou do pekla. Tento způsob myšlení stále existoval ve třetím desetiletí dvacátého století, kdy byl znovy vytisknut kompletní církevní katechismus a rozeslán do škol (1927).

Knihy tvrdily, že stát musí být podřízen církvi a tělo duši, jak pozemské tak věčné. Vypočítávaly chyby liberalismu — jmenovitě svobodu svědomí, vzdělání, propagace, shromáždění, projevu, tisku a kategoricky tvrdila, že je kacířstvím věřit takovým principům. Uvedeme některé typické výňatky:

Co učí liberalismus?

Že stát je nezávislý na církvi.

Jaký druh hříchu je liberalismus?

Je to ten nejhanebnější hřích proti víře.

Proč?

Protože se skládá ze souboru kacířství zakázaného církví.

Je hříchem pro katolíka číst liberální noviny?

Smějí číst burzovní zprávy.

Jakého hříchu se dopouštějí ti, kteří volí liberální kandidáty?

Obecně smrtelného hříchu.

Neuvěřitelný katolický antagonismus zasáhl všechny vrstvy španělské společnosti, od nejnižších po nejvyšší, včetně samotného krále. V rode 1910 učitel a zpovědník mladého krále, páter Montana, vydal v prohlášení El Siglo Futuro, že liberalismus byl hříchem a Španělé, kteří jedli s protestanty, byli exkomunikováni (H. B. Clarke).

Můžeme si snadno představit stav vzdělání a přípravy španělského lidu v společenské a politické oblasti, když jim byla tato politika vnucována po desetiletí. V roce 1870 bylo více než 60% španělského obyvatelstva analfabeti. V roce 1900 byl rozpočet na vzdělání včetně státní podpory královských škol 17 milionů peset. V roce 1930, i když se zvýšil na 166 milionů, byl stále nedostatečný a nejlepším důkazem toho je, že v samotném Madridu více než 80 000 dětí nenavštěvovalo školy. A ty děti, které měly to štěstí (obecně podporované farními knězi) se naučily tak málo, že „rodiče si chodili stěžovat, že ve státních školách strávily děti polovinu času odříkáváním růžence a historií církve, ale nikdy se nenaučily číst". (viz The Spanish Labyrinth [Španělské bludiště], Brenan).

Tím, že prováděla skutečnou diktaturu myšlení měa¨la katolická církev pod dohledem značnou část vesnických boháčů a přestože v průběhu posledních šedesáti let již ztratila na milion členů, ještě zhruba od roku 1874 do pádu monarchie (1931) měla stále na bohaté značný vliv. Po smrti Alfonso XII dala královna regentka jako odměnu za podporu Lva XIII dala ohromnou sumu katolické církvi, katolickým školám a kolejím, kde pracovali francouzští kněží po vydání sekularizačních zákonů. Vatikán, španělská hierarchie, královna a francouzští katolíci pracovali ruku v ruce na hlavní snaze vymýtit „liberální atheismus“. Vlna klerikalismu zachvátila Španělsko, které bylo přecpáno stále více konventy, kolejemi a náboženskými nadacemi než kdykoliv předtím.

Vůdci těchto hnutí byli jezuité (viz kapitolu 6), kteří využívali své zbohatlíky k získání politické moci (a naopak) po staletí. Jejich bohatství se stalo tak velké, že kolem roku 1912 měli pod kontrolou „bez přehánění jednu třetinu kapitálového bohatství Španělska“ (La Revue, J. Aguilera, Secretary of the Fomento [Ministerstvo pro rozvoj], 1912). Vlastnili železnice, doly, továrny, banky, obchodní společnosti a pomerančové plantáže a jejich pracovní kapitál dosahoval kolem 60 milionů liber.

Jejich kontrola nad tímto bohatstvím určitě nebyla zdravou věcí pro národ ja Španělé, jejichž střední a nižší třídy žily v té nejkřiklavější hospodářské bídě. A když uvážíme, že aby si udrželi a investovali své peníze, musela katolická církev zachovávat stav věcí a udržovat důvěrné spojenectví s bohatými, kteří jim odkazovali dědictví, velmi často za ochranu vyšších tříd, snadno nahlédneme, že osud církve byl provázán a těmi nejreakčnějšími elementy ve spojení proti jakýmkoliv hospodářským, společenským nebo politickým změnám. Výsledkem bylo, že Španělsko ovládaly vládnoucí kasty snažící se udržovat minulost  až do svého konce po celém zbytku Evropy.

A to ve velkém rozsahu, protože kvůli tomu katolická církev ztrácela své přívržence ve stále větší míře. Kolem roku 1910 již nebyly dvě třetiny obyvatelstva katolíky a civilní svatby a pohřby se staly běžné. Po pádu monarchie dosáhly skepticismus a nepřátelství ke katolické církvi nebezpečné výše. Podle pátera Peira jen 5 procent vesničanů v centrálním Španělsku navštěvovalo mše, v Andaluzii 1 procento a v některých vesnicích kněz sloužil mši sám.. V madridské farnosti z 80 000 obyvatel jen 3 procenta navštěvovala mši, 25 procent narozených dětí nebylo pokřtěno a více než 40 procent lidí umíralo bez svátosti.

Příčinou toho bylo kromě věku zpátečnictví katolické církve, její bohatství a militantní přístup hierarchie k politickému životu národa.

Katolická církev se pokoušela organizovat dělnickou třídu, ale ve skutečnosti byly dělnické zájmy zcela zanedbávány. Je jasné, že všechna tato hnutí byla ve své podstatě cesta ke zkrocení dělníků, aby se tak nemohli spojit s těmi, kteří již katolickou církev opustili. Nejvíce protiklerikální byla městská dělnická třída, které zachvátil anarcho-syndikalismus jako požár. A proto se církev ztotožňovala s velkými vlastníky půdy a vykořisťovateli a postoj církve k dělníkům je možno shrnout slovy Bravo Murila, který prý prohlásil: „Chcete ode mne, abych schválil školu, kterou má navštěvovat 600 pracujících lidí? Ne dokud jsem tady. Tady nepotřebujeme muže, kteří myslí, ale voly, kteří pracují.“ Nedivme se, že tváří v tvář tomuto stavu věcí se španělský lid uchýlil k nebezpečnému druhu hospodářsko-sociálního extremismu, a že pracující třídy, namísto aby zamýšlely způsobit změny ve formě socialismu přemýšlely o formách anarchismu a syndikalismu.

Tváří v tvář aktivitám tohoto typu církev, monarchie a vládnoucí třída používají ty nejbezohlednější formy útisku. Ve své snaze udržet stávající stav setrvávají po více než polovinu století v útlaku těchto živlů, které se pokoušejí dosáhnout změny — nejen extrémistů, ale i těch umírněných a každého, kdo je podezřelý ze sympatií k revoluci. Od roku 189 až do vypuknutí První světové války se Španělsko proměnilo v ohromné vězení, byly uvězněny tisíce lidí a stovky jich byly zastřeleny a metody mučení používané v minulosti proti kacířům byly použity proti politickým vězňům.

Přesto a hlavně zásluhou otřesů z války, vln, které zachvátily kontinent, a myšlenek moderních španělských spisovatelů jako jsou Galdos a Ibanez se španělský lid dal do hrozivého pohybu. Katolická církev (která dále ztrácela masy), král (ve strachu z velké ostudy), armáda, velkostatkáři — ti všichni se spikli a ustavili v roce 1923 jednoho z prvých poválečných diktátorů, aristokrata generála de Riveru. (Předchozího roku 1922 Mussolini převzal moc v Itálii). Ta trocha svobody, kterou si dosud Španělé užívali, zmizela. hospodářská a sociální bída se prohlubovala a pod umělou zástěnou pořádku udržovaného policií diktátorem a jeho spojenci spolu s hierarchií katolické církve se podmínky pro španělský lid stávaly ještě horší než předtím. Stávající stav byl udržen nebo spíše následoval krok zpět. Náklady na vzdělání se snížily z 37 milionů na 33 milionů peset, zatímco dotace kněžím vzrostly z 62 milionů na 68 milionů, a tak přispěly dalším bohatstvím k již tak bohaté katolické církvi. 

Diktatura měla najednou podporu mnoha umírněných Španělů vyčerpaných starým režimem, kteří věřili, že skončí ustavením parlamentu (Constituent Cortes).  To se stalo, ale vznikl režim, kde platilo jen slovo diktátora, špionáž, represe a cenzura [b]. Dokonce i armáda přestala režim podporovat a nový totalitní režim, který dosáhl vrcholu v roce 1926 začal být od roku 1928 nenáviděn dokonce mnoha z jeho stoupenců — s výjimkou katolické církve a těch nejhorlivějších konzervativců. — a koncem roku 1930 se dočkal svého konce.

Všechny utlačované síly španělského lidu se vynořily na světlo a neohroženě žádaly vypovězení katolické monarchie a zbavení moci katolické církve.

V roce 1931 při místních volbách volební republikánsko-socialistická aliance dostala v mnoha městech hlasy tři ku jedné. Když příštího dne byly výsledky oznámeny, král urychleně opustil zemi a zřídil si sídlo ve Francii. Všeobecné volby přišly o dva roky později; republikáni (liberálové) dostali 145 křesel, socialisté 114, radikální socialisté 56, zatímco všichni ostatní katolíci a konzervativní strany získaly dohromady 121 křesel.

Jak prohlásil Azana v parlamentu, Španělsko „přestalo být katolickou zemí“. Monarchie byla zrušena a vyhlášena republika a během následujících tří se Španělsko začalo otvírat své brány všem těm reformám, kterým katolická církev, monarchie a jejich spojenci vytrvale bránili. Parlament přijal zákony rušící a zabavující nesmírný majetek katolické církve, vyhostili jezuity, kteří po mnohá léta sloužili jako nástroje katolické diktatury, zakázali mnichům a jeptiškám podílet se na obchodování a hlavně vzdělávání, na které měla dosud katolická církev monopol. Svatby byly sekularizovány, zavedeny rozvody, svoboda projevu a tisku a všude byla vyhlášena náboženská tolerance. [c]

Katolická církev prostřednictvím své hierarchie a prostřednictvím Vatikánu bojovala všemi svými mocenskými prostředky, odvolávala se na náboženské cítění lidí nenechat „rudé Antikristy“ vládnout Španělsku, ale „zbavit se nepřátel Království Ježíše Krista“ (Kardinál Segura). Katolická církev ve Španělsku pod vedením svého primase poslal pastýřská list španělským biskupům, zatímco v téže době papež vydal encykliku (3. června 1933). Obojí vyzývalo věřící, aby se připojili „ke svatému křižáckému tažení za úplné obnovení práv církve“. Kardinálové a biskupové nepřestávali psát a kázat lidem a podněcovali je proti vládě a požadovali otevřenou revoltu.

Na rozdíl od katolických režimů minulosti nová vláda věrná principům svobody nechtěla represe, a protiklerikální strany se po svém volebním triumfu zdržely jakéhokoliv pronásledování. [d] Ale neprošel ani měsíc (dvacet sedm dní po volbách) když dělníci rozdráždění fanatickými kletbami katolické církve a výzvou kardinála Segury k revoluci začaly vypalovat kostely a kláštery. Tyto násilné činy vedly k dalším a protikatolické strany, kreré zatím projevovaly značnou toleranci, se uchýlily k síle tváří v tvář pokračujícím provokacím a hrozbám katolické církve a jejích příznivců. Církev a její stoupenci vytvořily reakční síly bývalého režimu spolu s těmi nejreakčnějšími vrstvami rolnictva, které zásluhou katolické církve bylo z 80 procent negramotné i ve třetím desetiletí dvacátého století.

Katolická církev se zorganizovala k boji proti svým oponentům podle vlastního receptu — prostřednictvím politických stran. A jezuité byli opět nástrojem této nové taktiky. Pokusili se napodobit ústřední stranu v Německu a uvážili, že strana se nemůže skládat jen z velkostatkářů a armádních důstojníků, ale potřebuje masy. Taková strana byla založena v roce 1931 pod názvem Accion Popular [Lidová akce] a byla politickou větví Katolické akce /viz kapitolu 5), Accion Catolica.

Politikou nové strany bylo tolerovat republiku, ale bojovat proti ní a rozbít její protikatolické zákony proniknutím do protikatolické vlády prostřednictvím politických kanálů. A tak, když vnesla rozkoly do řad nepřátel, strana se pokoušela uchvátit politickou moc. Byla to taktika Trojského koně.

Vatikán, když došel k závěru, že je nutno použít nové metody, dal příkaz španělské hierarchii, aby zanechala své nesmlouvavosti a podřídila se novému vedení. Hlavním představitelem tohoto nového katolického hnutí byl ředitel novin řízených jezuity (Debate—-Angel Herrera), který vyzdvihoval katolického vůdce Gila Roblese, žáka silesiánských páterů. Gil Robes navštívil Hitlera, Dolfusse a  ostatní a stal se nadšeným obdivovatelem nacismu a začal rozhovory o vytvoření katolického korporativistického státu ve Španělsku stejně, jako to už Dolfuss udělal v Rakousku (viz kapitolu o Rakousku).

Byla zahájena široká celonárodní propaganda v německém stylu a katolická hierarchie jí podporovala z kostelů a v katolickém tisku. Byla natolik úspěšná, že Gil Robes, když kontaktoval radikály, našel společný základ pro spolupráci — zejména zásluhou hospodářských problémů — s takovými výsledky, že vůdce liberálů Lerroux proti vůli vlády připustil katolíky do vládního kabinetu.

Mezitím ti dělníci, kteří se těšili na radikální hospodářské sa společenské změny, se přesvědčovali, že spolupráce liberálů a katolíků a přešlapování socialistů nepřinese takové změny a zorganizovali revoltu, která skončila rozhodnou chybou (1933). Potlačení revolty bylo bezohledné, brutalita páchaná na dělníky tak vyděsila politické vězně, že když bylo spuštěno rozsáhlé vyšetřování po celém Španělsku musel Lerroux odstoupit.

Za zmínku stojí dvě skutečnosti vzešlé s této události: vůči vzbouřencům projevila svou krutost policie, složená z katolíků rozhodnutých „skoncovat s těmi bezbožnými nepřáteli církve“ a z Maurů. Maury si přivedl z Afriky do Španělska generál Francisco Franco, který krátce před pokusem o vzpouru měl dlouhý rozhovor s ministrem války. Ale ten dostal instrukce od Gila Robese, aby požádal Franca použít Maury proti Rudým. Gil Robes a katolická církev byli již předtím v těsném kontaktu a již byli domluveni, že si navzájem pomohou, když to bude nutné.

V té době rostl vliv katolické církve zásluhou hlavně rozbití tábora nepřátel a dalšímu kroku, který učinili katolíci ve své snaze o moc. Od roku 1935 katolíci téměř přestali brát ohled na zákonnost a měli tolik odvahy, že zformovali své řady a sešikovali se podle vzoru fašistů a nacistů vyhrožujících a drtících své oponenty. Gil Robes měl již připraveny plány na zákaz rozvodu, na povinnou církevní výuku, na vytvoření španělského korporativistického státu apod.

Ale jelikož si již nebyli tak jisti, že by mohli svou moc zajistit tak snadno a tak rychle, katolíci se též připravovali porazit republiku pomocí armády. Ve svém úsilí o moc sloučili politické a vojenské prostředky. Gil Robes požadoval a získal ministerstvo války. A jakmile byl jenou dosazen s generálem Francem jako svou pravou rukou, začal s reorganizací armády a odstranil všechny důstojníky podezřelé z levicovýcgh názorů. Vystavěl betonová opevnění na dohled od Madridu (v pohoří Sierra Guadarrama) a převzal velení civilních gard. Stručně řečeno, přímo pod nosem republikánů učinili katolíci všechny potřebné kroky k zahájení otevřené vzpoury, když nedokázali získat moc politickými prostředky. Všude zlomili nepokoje a mezi rokem 1935 a začátkem roku 1946 došlo k mnoha politickým vraždám.

Mezi tím se levice pokusila sjednotit a radikální socialisté, socialisté, syndikalisté a komunisté nakonec vytvořili Lidovou frontu.

Běsnění katolíků bylo bezmezné a stejně jako katolické strany sloužila i církev samotná k jejích cílům. Španělská hierarchie pracující ruku v ruce s Gilem Robesem přímo či nepřímo pomáhala v jeho kampani a v tomto stádiu šla ještě dále. Asi měsíc před všeobecnými volbami v roce 1936 kardinál Goma y Tomas vydal pastýřský list (24. ledna 1936), ve kterém veřejně spojil sebe a katolickou církev se stranou Accion popular a s dalšími, kteří vytvořili CEDA [e] a vykřikoval klatby proti Lidové frontě, když žádal věřící, aby volili proti Rudým.

President Alcalá- Zamora, když viděl nemožnost získat většinu v parlamentu podepsal příkaz k jeho rozpuštění. Den voleb byl vypsán na 16. února 1936. Lidová fronta získala drtivou převahu 267 křesel proti 132 získanými pravicí a 62 hlasům pro střed.

Vítězství Lidové fronty naplnilo dělnickou třídu nadšením a bylo katolíkům velkým šokem, neboť byli přesvědčeni o úspěchu. Po vyhlášení výsledků nastala panika. Katolíci a pravice se obávali ,že socialistům narostou ramena a vytvoří rudou Socialistickou republiku, zatímco na druhé straně se socialisté obávali, že pravice, když viděla, že jejich naděje padla, provedou státní převrat. Tento strach byl zcela oprávněný, neboť katolíci byli připraveni právě na takové nebezpečí. Jejich prvý a druhý pokus zkrachoval, proto by měl být vyzkoušen ten třetí: to je otevřené povstání.

A tak Vatikán spolu s vůdci španělské hierarchie a těmi, kteří by vedli takové povstání, od té doby zaměřili své myšlenky na otázku jak co nejlépe rozdrtit své vítězící nepřátele.

Když viděli, že dřívější politika získání moci politickými prostředky zkrachovala, stejně jako se to stalo předtím v jiných zemích, a že její další odvážnější politika získání moci polozákonným převratem též zklamala, Vatikán se rozhodl, že je nutno použít sílu. Byla to jediná cesta dosud otevřená pro církev, která nemohla počítat s podporou menšiny aby ovládla nepřátelskou většinu a vnutila katolickou vládu španělskému lidu. Takový posun se stal ještě naléhavějším vzhledem k výsledku posledních voleb, kdy se stalo jasným, že katolickou církev nepodporuje ani třetina veškerých španělských voličů, včetně milionů žen, kterým dala republika právo volit a které volily tvrdě pro církev, když i nemocné jeptišky byly přinášeny na nosítkách k volbám. [f]

Pravicové elementy pod vedením katolíků začaly po únorové porážce otevřeně organizovat násilnou kampaň. Organizace Falanga Española — založená v roce 1932 synem Primo de Rivery — i když se v roce 1934 spojila s fašistickou skupinou dr. Alvinana a do voleb v roce 1936 zůstala nevýznamná, se najednou dostala do popředí. Stoupenci Gila Robese, hořící touhou po zničení republiky násilím, posílily řady falanfy. Celá katolická mládežnická organizace — pod vedením svého tajemníka Serrani Sunera, bratrance generála Franca — vstoupili do falangy v dubnu, zatímco další se přidali do stáda monarchistů, jejichž vůdce Calvo Sotelo otevřeně podporoval vojenský puč.

Falangisté začali napadat a vraždit své oponenty včetně vlažných katolíků, pročesávali ulice Madridu kulomety, zabíjení soudců, novinářů a republikánů se stalo denní skutečností po celém Španělsku.

Kromě falangy tu bylo další hnutí, sestavené s armádních důstojníků patřících do organizace Union Militar Española, kteří z pohledu vojenského puče byli v kontaktu s italskou vládou již od roku 1933. Jejich vůdce vedl tajná jednání s Mussolinim, a v březnu 1934 již naplánovali státní převrat ve spolupráci s katolickou církví a s armádou. Ještě předtím navštívili Itálii, aby zajistili „nejen podporu italské vlády, ale i fašistické strany, v případě vypuknutí občanské války ve Španělsku“ (z projevu Goicoechea v San Sebastianu 22. listopadu 1937 — podle zprávy listu Manchester Guardian ze 4. prosince 1937).

Koordinace plánů na občanskou vílku monarchistů a katolíků sestavené ve Vatikánu byly již tak daleko, že ihned po vítězství Lidové fronty katoličtí představitelé, Gil Ribes a generál Franco,  nestoudně nabídli samotnému republikánskému premiérovi vojenská puč ještě předtím, než se nový Parlament stihne sejít (Prohlášení Portela Valladarese, bývalého premiéra, na schůzi Parlamentu ve Valencii v roce 1937).

Jaro a počátek léta 1936 prošly v atmosféře rostoucího napětí: stávky, bitky, vraždy následující v rychlém sledu jedna po druhé. Během června již zodpovědní lidí znali, že vojenský převrat na spadnutí. Republikáni žádali vládu o zbraně, ale byli odmítnuti. 13. června byl jako odveta za vraždy socialistů falangisty před několika dny zavražděn socialisty Calvo Sotelo.

Další organizace katolíků, monarchisté a jejich spojenci, byli připraveni, a tak nakonec 16. července 1936 armáda ve španělské zóně v Maroku povstala a okupovala Ceutu a Melilu. Důstojníci povstali v téměř každém španělském městě. Katolická hierarchie, která podporovala spiknutí od samého počátku, žádala Všemohoucího o požehnání nového křížového tažení, zatímco katolický generál Franco spěchal sdělit papeži dříve než navštívil jiná hlavní města, že povstání začalo. Španělská občanská válka vypukla.

Katoličtí vzbouřenci očekávali, že obsadí celé Španělsko během několika dní. Udělali velmi pečlivé přípravy a měli k dispozici větší část ozbrojených sil v zemi, občanskou gardu, cizineckou legii, divizi maurských jednotek, čtyři pětiny pěších a dělostřeleckých důstojníků, spolehlivé jednotky odvedené na severu, tajně vycvičené karlistické [g] stoupence a sliby italských a německých tanků a válečné plány.

Vláda měla na druhé straně jen Republikánské útočné gardy a trochu letectva. Přesto nadšení španělského lidu rozdrtilo Francův převrat a ten se mohl spoléhat stále více jen na pomoc od Mussoliniho a Hitlera, kteří věděli předem o spiknutí a posílali zbraně i vojáky od samého počátku. Rusko intervenovalo jen c září. Záhy se španělský konflikt stal mezinárodním. Jeho skutečná podstata je zřejmá. Je to srážka na území Španělska, které je předzvěstí srážek, které rosdšlily celý svět vedví o několik let později, ideologický konflikt, na kterém se podílely různé společenské systémy a politická učení představované různými národy: fašistickou Itálií, nacistickým Německem a Francem (a dále o demokraciích — Francie, Velká Británie) na jedné straně a republikánské Španělsko a sovětské Rusko na straně druhé.

Dokonce i protestantské Spojené státy americké se vložily so konfliktu a pomáhaly Francovi zásluhou amerického katolického kléru, který mobilizoval, aby ovlivnil veřejné mínění ve prospěch povstalců. Výsledkem bylo, že republikánům bylo bráněno v nákupu zbraní prakticky v celé Evropě a též na jediném pro ně otevřeném trhu, jmenovitě ve Spojených státech amerických. Bylo to způsobeno nejen rozpoutáním té nejbezostyšnější propagandy katolického tisku a kazatelen a použitím vlivu katolické církve na americké politiky, ale nadto přímými žádostmi na americké ministerstvo zahraničí, který shledal Vatikán připravenější k pomoci, než si troufal očekávat.

 A tak nejen vlády prakticky všech evropských zemí — katolických, fašistických či demokratických — ale i mocné Spojené státy byly proti republice. Z demokratických národů Velká Británie, která se pustila do politiky ústupků [appeasementu] vůči fašismu, v rámci které hrála frašku nevměšování (díky které mohl Mussolini poslat kolem 100 000 vojáků na pomoc Francovi, zatímco republikánské armádě bylo odmítáno prodat zbraně), vykonávala ustavičný tlak na Francii, aby uzavřela svou frontu. Rusko uvidělo, že Franco zásluhou Vatikánu, fašistické Itálie, nacistického Německa, Velké Británie a Francie na jaře 1939 zvítězil v občanské válce.

Toto není místo. kde bychom měli líčit neuvěřitelné intriky španělské občanské války, naším zájmem je přímá i nepřímá pomoc poskytovaná Francovi Vatikánem. Viděli jsme již partii hranou Vatikánem při přípravě občanské války. Španělská hierarchie kromě bojů s republikány a organiziváni katolických vzbouřenců byla jedním z hlavních pletichářů a zpravodajů mezi Gilem Robesem, Francem a dalšími a papežem Piem XI a jeho státnim tajemníkem. který věděl měsíce předem co se má dít. Jakmile vzpoura začala, jak hierarchie tak Vatikán přešli nestoudně na stranu Franca, španělští biskupové podněcovali katolické Španěly k boji proti Rudým, papež vyzýval celý katolický svět, aby pomohl katolickému Španělsku a vatikánská diplomacie pracovala ruku v ruce s Mussolinim a Hitlerem a došla s oběma k plné shodě, za což jako odměnu za německou pomoc katolickým vzbouřencům měl Vatikán zahájit rozsáhlou kampaň proti bolševismu po celém katolickém světě. Později budeme mít příležitost vidět, proč Hitler požádal církev o spolupráci.

Vatikán, počínaje samotným papežem, jakmile se stalo jasným, že Franco nemůže okamžitě vyhrát, zahájil vzteklou protibolševickou kampaň a tak výrazně posílil Hitlerovy politické plány v rámci i vně Německa. Hitlerova politika se točila kolem strašidla bolševismu. Papež osobně zahájil mezinárodní katolickou kampaň proti španělské republice 14. prosince 1936, když (Pius XI) oslovil 500 španělských fašistických uprchlíků a vyzval celý civilizovaný svět k povstání proti bolševismu, který „již poskytl důkaz o své vůli rozvrátit veškeré pořádky, počínaje Ruskem až po Čínu, od Mexika po Jižní Ameriku“. A pokračoval, že „nyní zahájil palbu nenávisti a pronásledování ve Španělsku“, která, pokud nebudou přijata rychlá opatření k boji proti němu, by se rozšířila proti „všem božským i lidským institucím“. Lidé a národy se musí spojit a přijmout proti nim opatření. Papež zakončil svou řeč požehnáním „všem těm, kteří na sebe vzali těžký a nebezpečný úkol bránit a obnovit slávu Boží i náboženství.“

Tak začala kampaň proti bolševikům a (španělským) republikánům po celém katolickém světě, používající ve svých heslech stejná slova a fráze jako fašistická a nacistická propagandistická mašinérie odtroubená jen několik měsíců před vypuknutím Druhé světové války.

V Německu na přímý příkaz státního tajemníka Pacelliho němečtí biskupové vydali pastýřský list z 30. srpna 1936. Zopakovali to, co papež prohlásil ve svém projevu a uvedli hrůzný příklad toho, co by se stalo v Evropě, kdyby bylo bolševikům dovoleno dobýt Španělsko, a dodali „Je proto jasné, co je povinností našeho lidu a naší vlasti“. Pastýřský list končil vyjádřením naděje, „že kancléř (Hitler) může přikročit s pomocí Boží řešit tento strašný problém s neústupností a tou nejvěrnější podporou všech občanů“.

O čtyři měsíce později dal papež kampani nový impuls jiným projevem (25. prosince 1936), ve kterém prohlásil, že španělská občanská válka je „ varováním tak vážným a nebezpečným pro celý svět“. Z toho „je možno činit odhalení a závěry o hrůzné podstatě a s jistotou, co se připravovalo pro Evropu a pro svět, kdyby proti tomu národy neučinily potřebná opatření.“

Biskupové opět následovali příkladu papeže a kolektivním pastýřským listem (proti bolševismu, 3. ledna 1947), ve kterém prohlásili:

„Vůdce a říšský kancléř, Adolf Hitler, předvídal včas pokrok bolševismu a soustředil své myšlenky a sílu na obranu německého lidu a západního světa proti tomuto hrůznému nebezpečí. [h]

Němečtí biskupové se domnívají, že jejich povinností je podporovat říšského kancléře v jeho obranné válce a dát mu k dispozici veškeré prostředky, které má církev k dispozici.

Bolševismus je zapřísáhlým nepřítelem státu a současně náboženství … jak právě dokazují události ve Španělsku a je mimo pochybnost, že spolupráce při obraně proti takové satanské síle se stává náboženskou stejně jako církevní povinností. My, biskupové … nechceme míchat náboženství s politikou … chceme jen povzbudit svědomí věřících, aby bojovali proti takovému hrozivému nebezpečí všemi zbraněmi církve…

My, katolíci, navzdory v nás pěstované nedůvěře jsme připraveni poskytnout státu vše, na co má právo, a podporovat Vůdce v boji proti Bolševismu a ve všech dalších potřebných úkolech, které to přináší.“ 

Které byly ty „potřebné úkoly“, které Hitler v té době řešil? ??Potřebné úkoly“ posílat bombardéry a tanky proti zákonné španělské vládě, masakrování nevinných republikánských civilistů, vymazávat celé vesnice (např. Guernica) a činit vše pro zajištění vítězství katolického diktátora Franca.

Katolická církev v jiných zemích byla neméně horlivá než v Německu. Katolické organizace a hierarchie zahájily velkou kampaň za naverbování katolických legionářů a záhy brigád katolických dobrovolníků, kteří se přidali k Francově katolické armádě. Kromě jiné všemožné pomoci byly v kostelech prováděny peněžní sbírky jako odpověď na celosvětovou kampaň v katolickém tisku za nenávist proti republikánům. [i] Není divné, když se jako prvá zahraniční vlajka nad velitelstvím Francovy armády v Burgos objevila papežská vlajka, a že Francova vlajka vlála nad Vatikánem?

Přirozeně, španělská hierarchie a duchovenstvo (až na malé výjimky) vyzývali Španěly k boji proti republice, a abychom ukázali rozsah, v jakém byla katolická církev ve Španělsku provázána s pučem, uvedeme pro ilustraci příkaz kardinála Goma:

„Jsme v plném souladu s nacionalistickou vládou, která na druhé straně nikdy neprovede kroky, aniž by je konzultovala se mnou a obešla mne.“

A když nakonec republika padla (jaro 1939), papež Pius XII po prohlášení, že je nutno děkovat Bohu, neboť „ještě jednou se ruka Božské prozřetelnosti projevila ve Španělsku“ (vysílání z 17. dubna 1939) a zaslal vítězům tuto zprávu:

„S velkou radostí se k vám obracím, drazí synové katolického Španělska, abych vyjádřil svou otcovskou gratulaci za dar míru a vítězství, ve kterém Bůh shledal korunu křesťanského hrdinství vaší víry a dobroty prokázané při tak velkém a tak hojném utrpení … zdravý španělský lid, kterému je vlastní vznešený duch s velkorysostí a upřímností, povstal rozhodnut bránit ideály víry a křesťanské civilizace [j] tak hluboce zakořeněné v bohaté zemi španělské. Jako záruka hojné přízně, kterou vám projevuje Neposkvrněná panna a apoštol Jakub, patron Španělska a kterou dostáváte od španělských svatých, odevzdáváme vám, naši drazí synové katolického Španělska, hlavě státu a jeho slavné vlády, zanícenému biskupství a jeho obětavým duchovním, hrdinským bojovníkům a všem věřícím, naše apoštolské požehnání.“

Franco na druhé straně složil poklonu katolické církvi ve Španělsku, které „spolupracovala na vítězném křížovém tažení a oduševnila slávu nacionalistických zbraní.“

V samý předvečer vypuknutí Druhé světové války se nový totalitní stát připojil k souhvězdí velkých evropských diktatur — těch v nacistickém Německu a ve fašistické Itálii.

Na jakých základech stálo nové Španělsko? Na náboženských, morálních, společenských, hospodářských a konečně ¨politických principech tak drahých katolické církvi. Jako autorita, která podle katolické církve nevychází z lidu (viz kapitolu 3), jako autorita absolutní a nekontrolovatelná, vložená na jedinou osobu, která se stává úhelným kamenem státu vystavěného přesně podle modelu katolické církve.

Stejně jako v katolické církvi, tak i ve Španělsku je jeden vládce neodpovědný nikomu jinému než svému svědomí, ve všech oblastech života národa je jeho moc neomezená, jeho příkazy je nutno plnit bez diskusí, a pod ním stojí menší diktátoři v čele různých ministerstev, které je stejně tak nutno slepě poslouchat.

Jelikož pravdu může mít jen jedna strana, všechny ostatní strany jsou špatné a musí být zničeny. Odbory jsou zakázány, svoboda projevu, tisku a politického názoru byla zrušena, noviny, filmy, rozhlas a knihy jsou cenzurovány, vyčištěny nebo zakázány, když nevyhovují politickému systému. Jinými slovy, každý musí číst knihy, dívat se na filmy a poslouchat rozhlas provolávající velikost Francova nového Španělska, jeho myšlenek a systému, a to nejen ve Španělsku, ale kde je to možné, i mimo zemi ve všech španělsky mluvících zemích Jižní a Středí Ameriky, které mají napodobovat mateřskou zemi. Mocný ministr propagandy (ekvivalent odboru Propaganda Fide katolické církve) kontroluje veškerý kulturní a slovesný život národa.

Všichni nepřátelé Francova Španělska jsou zatčeni a uvězněni a nastupují masové popravy. Bylo spočteno, že tři roky po skončení občanské války /1942) bylo ve španělských věznicích přes jeden a půl milionu politických vězňů, ze kterých tisíce po tisících musely čelit popravčím četám. Každý podezřelý ze socialismu, komunismu a demokratických myšlenek byl pod dohledem tajné policie, která pronikla do všech součástí života (protipól inkvizice).

Katolicismus byl prohlášen za státní náboženství a jediné povolené náboženství. Protestanté a jiná vyznání byla pronásledována a jejich duchovní byli zatýkáni a dokonce popravováni. Korporativistický systém založený na papežské encyklice Quadragesimo Anno [1931] [k] , byl prakticky realizován, náboženské vzdělávání bylo povinné, učebnice byly pod dohledem katolické církve a učitelé, kteří nechodili na mše byli propuštěni, ohromný majetek katolické církve byl navrácen a privilegia a platy kněžím byly obnoveny.

Během následujících měsíců putovali španělští obránci katolické církve jako poutníci do Vatikánu jako akt vděčnosti za to,co pro ně papež udělal. v červnu 1939 přišlo do Itálie 3000 Francových vojáků oslavit vítězství s italskými fašisty a byli přijati Piem XII, který jim po poděkování, že bojovali „za vítězství křesťanských myšlenek“ a že „pro ně přinesli významné upevnění jako obránci víry“ a udělil jim papežské požehnání.

V následujících letech španělští fašisté navštívili papeže ve Vatikánu jako politické a mezinárodní poselstvo, nejvýznamnější z nich byl Francův bratranec Serrano Suner, velký přítel Mussliniho a Hitlera. 20. června 1942 byl vyznamenán osobně papežem Velkým křížem a Řádem Pia IX současně s požehnáním Španělska a generála Franca, „benemerito de la causa de Dios y de la Iglesia“ (Bulletin of Spanish Studies).

Ovšem ve Španělsku jako v jiných zemích se církev a stát, právě proto, že podstatou obou je totalitní myšlení, záhy dostaly do sporů o některé problémy, které, jak můžeme zjistit, byly sporné i ve fašistické Itálii, nacistickém Německu a v dalších evropských zemích. Obě strany chtěly mít pod kontrolou záležitosti, které důvěrně ovlivňovaly nové Španělsko, když obě tvrdily, že vzdělání mládeže je jen jejich věcí, a proto výběr lidí do klíčových postavení (jako jsou biskupové) je jejich výhradním právem, atd. Ovšem jakmile Franco došel tak daleko, že zakázal encykliku Mit Brennender Sorge [l], která byla papežskou výtkou tomuto druhu totality, který podporoval snahy státu o vyloučení katolické církve. Tyto rozpory měly ovšem malou důležitost a nebránily oběma partnerům pokračovat ve stále důvěrnějším společenství v příštích letech.

Pokud jde o zahraniční politiku, Španělsko následovalo příkladu fašistické Itálie a nacistického Německa, spojilo se s nimi všude tam,kde jejich politika byla zaměřena proti sovětskému Rusku i západním mocnostem. Když vypukla Druhá světová válka (3. září 1939), Španělsko, přestože bylo příliš slabé, aby přímo do konfliktu vstoupilo, poskytovalo svou pomoc fašistickým zemím všude kde mohlo, ve vojenské, hospodářské i diplomatické oblasti. Franco pronášel projevy, ve kterých kázal světu, že jen vítězství Hitlera zachrání Evropu, a současně prohlašoval, že „Španělsko se nikdy nespojí s žádnou zemí, která by nebyla řízena podle principů katolicismu“ (1944).

V červenci 1940, když se vítězství nacistů zdálo jisté, ve svém každoročním projevu (17. července) oslavoval „německé zbraně, které vedou dlouho očekávanou bitvu za celou Evropu a křesťanstvo“ a současně zaútočil na britskou „nehumánní blokádu kontinentu“ a prohlásil, že „svoboda mořské plavby j jen obrovskou fraškou“, varoval Spojené státy před Evropou, odsoudil Anglo-Americkou hospodářskou pomoc a neomylně prohlásil, že spojenci zcela a s konečnou platností prohrály válku (Sir Samuel Hoare, zvláštní britský velvyslanec v Madridu během Druhé světové války v knize My Mission to Spain [Moje poslání ve Španělsku]).

V příštích měsících (8, srpna 1940) německý velvyslanec Stohrer v „přísně tajné“ zprávě do Berlína sdělil, že má plnou záruku, že Španělsko vstoupí do války.

Po slovech následovaly činy, Franco začal spřádat plány s Hitlerem, že se zmocní Gibraltaru, to bylo probráno na setkání španělského ministra vnitra (Suner) s Hitlerem v Berlíně v září 1940. Suner ujistil Hitlera, že Španělsko je připraveno na vstup do války, jakmile budou zajištěny dodávky potravin a surovin. Potom španělský ministr (Francův bratranec) dostal zprávu od Franca, ve které Caudillo [m] vyjádřil svou „vděčnost, sympatii a hlubokou úctu“ a vyjádřil svou „oddanost včera, dnes a na věčné časy.“

Ve svém dopise z 22. září 1940 Franco vyjádřil svou „neměnnou a upřímnou oddanost osobně Hitlerovi.“ Toto jsou jeho skutečná slova:

„Chtěl bych vám poděkovat, drahý Vůdče, ještě jednou za nabídku solidarity. Odpovídám s ujištěním své neměnné a upřímné oddanosti vám osobně, německému lidu a věci, za kterou bojujete.

Doufám, že budu moci při obraně této věci obnovit staré vazby kamarádství mezi našimi armádami" (Viz fifteen documents dealing with the Spanish-Axis collaboration, [patnáct dokumentů pojednávajících o spolupráci Španělska s Osou] vydaných Ministerstvem obrany USA).

Ke konci války, když byla Anglie zcela sama a byla zahájena nelítostná válka zahájená německými ponorkami, aby ji vyhladověla potápěním jejich lodí s potravinami dal Franco Hitlerovi k dispozici prostředky pro doplňování paliva a opravy nacistických ponorek. To trvalo téměř do konce války.

Nejenže Franco poskytoval veškerou pomoc v rozporu s „oficiální“ neutralitou své země, ale nikdy nepřestal vyhlašovat svou podporu Hitlera a nacistického Nového řádu. Stačí snad uvést několik vět z jiného dopisu z 26. února 1941 adresovaného Hitlerovi:

„Domnívám se stejně jako vy, že historická prozřetelnost spojuje vás se mnou a s Ducem nerozlučitelným způsobem. Nikdy jsem o tom nemusel být přesvědčován, a jak jsem se nejednou vyjádřil, naše občanská válka od samého počátku a v celém jejím průběhu je toho více než důkazem. I já sdílím váš názor, že sama skutečnost, že Španělsko je položeno na obou stranách Průlivu ho nutí ke krajnímu nepřátelství vůči Anglii, která usiluje získat nad ním kontrolu“ (Dokumenty o spolupráci Španělska a Osy).

Přesto, nehledě na Francovu ochotu pomáhat Hitlerovi a sdílet s ním novou fašistickou Evropu, Španělsko, přestože bylo velmi blízko vyhlášení války, nikdy ve skutečnosti do boje nevstoupilo.

Důvody, které zdržovaly katolické Španělsko od účasti na konfliktu uvedl samotný Franco ve svém dopise adresovaném Hitlerovi (26. února 1941). Tady jsou jeho slova:

„Stojíme dnes tam, kde stojíme, rozhodným způsobem a s tím nejpevnějším přesvědčením. Nesmíte pochybovat o mé naprosté oddanosti této politické koncepci a uskutečnit spojení osudu našeho národa s osudem Německa a Itálie. Se stejnou oddaností jsem vám objasnil na začátku těchto jednání naši hospodářskou situaci, jediný důvod, proč dosud není možné uržit datum španělské účasti … (Dokumenty o spolupráci Španělska a Osy).

Ve stejném dopise Franco, jako by mu ten problém ještě nebyl jasný, ještě jednou potvrdil svoji podporu Hitlerovi těmito slovy: „Vždy budu věrným stoupencem vaší věci.“

Při projevech v paláci Alcazar v Seville 14. února na velkém setkání armádních důstojníků prohlásil, že:

„Po dvacet let bylo Německo obráncem evropské civilizace …

Pokud bude cesta k Berlínu otevřena, nebude se na konfliktu podílet jen jedna divize Španělů, ale milion Španělů bude nabídnuto jako pomoc“ (Dokumenty o spolupráci Španělska a Osy).

Na podporu tohoto tvrzení zahájil Franco kampaň pro naverbování jedné divize pro boj s Rusy na straně nacistů. Ale dobrovolníci byli spíše vzácní., byli najati prostřednictvím armádních příkazů, „zásluhou kterých byly celé skupiny sloužících jednotek přeměněny na divizi (Modrá divize), aniž by vojáci měli nějakou skutečnou možnost volby“ (Sir Damuel Hoeare). Konečným výsledkem byla armádní jednotka z asi 17 000 mužů a odloučená vzdušná jednotka se dvěma či třemi letadly, všichni tito muži byli povzbuzováni a rozpalováni nadšením kněží a biskupů, kteří dávali své požehnání a posvátné medaile hrdinským katolickým křižákům proti Rudým.

Kromě toho Franco a Hitler uzavřeli smlouvu, podle které byly stavěny ponorky a cvičeny jejich posádky na Pyrenejském poloostrově. (Jak bylo odhaleno panem Sidney Aldermanem, zastupujícím prokurátorem Spojených států amerických na Norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci 27. listopadu 1945). A aniž by ztrácel ze zřetele, co se děje na Dálném Východě, Franco gratuloval k úderu na Pearl Harbour v jiné zprávě z října 1943 Jose Laurelovi, hlavě loutkové vlády instalované Japonci na Filipinách (Viz Wartime Mission to Spain [Válečné poslání ve Španělsku] bývalého velvyslance USA Carltona Hayese).

Zatímco všechno šlo dál, Franco nadále pronášel projevy a prohlašoval opět a znovu, že vítězství nacistů byl tou nejlepší záštitou proti rozkladu civilizace. Tato aktivní spolupráce s Hitlerem trvala prakticky až do zhroucení nacistického Německa, dokonce i tehdy, kdy byla známá Hitlerova sebevražda. Francovo katolické Španělsko (i když trochu méně provokativní cestou než De Valerovo katolické Irsko) oficiálně i neoficiálně vyjadřovalo svou soustrast nad smrtí Hitlera a pádem nacistického režimu.

I španělská hierarchie pokračovala rok za rokem prostřednictvím pastýřských listů, projevů a kázání podporovat Franca a podněcovat Španěly k oslavám nového režimu. A dokonce po tom, když Hitler a Mussolini zmizeli z politického jeviště rozdrcené Evropy, na konci Druhé světové války (1945) bylo slyšet hřmící neklid z hrozivého podsvětí katolického Španělska. Zatímco demokracie vznášela obvinění jak slovy tak diplomatickou válkou, poslední fašistická diktatura trvala nadále na kontinentě, hierarchie pokračovala ve velebení a podpoře Franca. Stačí snad uvést prohlášení arcibiskupa Gonzálese:

„Obracíme své oči k Matce Ibérii a děkujeme Bohu, že jí pokropil svým požehnáním .. Je to zásluhou Božské prozřetelnosti, že Španělsko znovu získalo svou mladou sílu. … Je požehnáním vidět, jak opravdové a zdravé je obrození Španělska ve společenské, hospodářské, intelektuální a nadto ve všech duchovních oblastech … jako skála katolické církve, na které je vystavěna … Národ je obráncem pravdy a zaslouží si Boží podporu.“ (Vysílání arcibiskupa Gonzálese, koadjutora z Bogoty, citované Vatikánským radiem, 1945)

To, že si nové Španělsko zaslouží Boží podporu zdúrasňoval stále a stále samotný Franco. A když např. hovořil na shromáždění kněží a členek ženské falangistické organizace, prohlašoval: „Děkuji, že bitva byla naší přwedností, noboť oni byli proti Bohu a my jsme Jeho vojáci“ (12. září 1945.

Jak se katolická církev a  generál Franco srovnávají se skutečností, že počet těch „dobrých vojáků“ museli být neustále zvyšován, aby zvládli bouřící se lidi (ze kterých bylo 90 procent nepřáteli režimu) je těžké porozumět. Ale snad, pro skeptického pozorovatele, následující obrázky na to může vrhnout trochu světla.

Ke konci Druhé světové války jediná fašistická země, která přežila v Evropě — jmenovitě Francovo Španělsko — mělo nejsilnější fašistickou armádu na světě a nejsilnější policejní složku, která musela být jak šel čas posilována aby udržela Španěly v náručí katolicismu a společensko-politickým rámcem fašismu.

V roce 1940 falanga dostala dotaci 10 milionů peset, v roce 1941 14 milionů, v roce 1942 142 milionů, v roce 1943 154 milionů, v roce 1944 164 milionů a na konci Druhé světové války přes 192 milionů. K tomu státní policie dostávala v roce 1940 960 milionů peset, v roce 1941 1001 milionů, v roce 1942 1325 milionů, v roce 1943 1089 milionů, v roce 1944 1341 milionů a v roce 1945 1475 milionů.

Tato čísla je nutno srovnat s celkovým rozpočtem Španělské republiky, který byl v roce 1936 menší než částky určené Francem pro jeho armádu, loďstvo a vzdušné síly, zatímco za stejné období spotřeboval na svou politiku stejně jako na svou armádu s milionem mužů. Na úsvitu míru se tato obrovská vnitřní síla zdála nedostatečná, a Franco s vřelou podporou církve, znovu vytvořil „Somateny“ [Katalánská fašistická milice] a vytvořil tak skupiny ozbrojených civilistů pod státní kontrolou.

Modelové fašistické Španělsko by mělo spoléhat na pevnější podporu, než je Bůh, aby mohla být nadále „obráncem pravdy“. Ale bylo to tak opravdu? Důležité je, že cíle, které si postavila katolická církev, budou dosaženy. A Vatikán, díky svému spojenectví s reakcí a díky zkrocení a nakonec zadržení reformního závanu dvacátého století, který začal působit jako omlazovací kůra na zaostalé a  vyčerpané Španělsko, dosáhl dvojího cíle: zničení svých zapřísáhlých nepřátel a nucené ustavení katolického státu, založeného na katolických autoritativních principech a kde katolická církev vládla svrchovaně a bez problémů.

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 9