RNDr. Jiří Šoler CSc.,
poslanec Parlamentu České republiky
Výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí
Vlastenecká republikánská strana
Elišky Přemyslovny 393, 156 00 Praha - Zbraslav,
tel: (02) 401 00 96, e-mail: soler@psp.cz
V odpovědi prosím uveďte číslo jednací 001/95
doc. ing. Václav Klaus CSc.
předseda vlády ČR
Zbraslav, 7. března 1995
INTERPELACE
na předsedu vlády České republiky doc. ing. Václava Klause
CSc.
ve věci volné soutěže politických sil,
dodržování lidských práv,
odsouzení a potrestání politických zločinů.
Motto:
Já jsem první po Bohu, vymýšlím hesla.
Přikovu tě za nohu pevně u vesla.
J. Voskovec, J. Werich, Lodnická
Vážený pane premiére,
jedním z deklarovaných cílů převratu v listopadu 1989 bylo vytvoření skutečně demokratického a právního státu založeného na pluralitní demokracii, svobodné soutěži politických sil a důsledném dodržování lidských práv. Bohužel místo uskutečnění tohoto ideálu došlo pouze k předem dohodnuté výměně vládních garnitur; přitom nová garnitura neváhala a neváhá používat k dosažení a udržení své moci stejné prostředky jako generace komunistických vládců. A tak zatímco mnoho lidí žvaní o nedemokratičnosti minulého režimu a potrestání zločinů komunismu (samozřejmě kromě žvanění se v této oblasti téměř nic neděje), páchají noví vládci zločiny nové, téměř stejně nelidské jako jejich předchůdci, pouze maskované krycími hesly falešného humanismu.
Okamžitě po převratu jsme se měli možnost seznámit se s předem připravenými hesly a krycími organizacemi (zejména hnutím nazvaným Občanské fórum), jejichž hlavním cílem bylo zajistit předání moci do rukou předem připravených struktur a zabránit vzniku jakýchkoliv nezávislých iniciativ. Některá hesla hlásala ideály falešné humanity ("nejsme jako oni") s cílem tlumit nežádoucí skutečně spontánní vystoupení; jiná hesla lidem znalým historie už připomínala skutečnou podstatu nové připravené garnitury. Není náhodou, že například povědomé heslo "V jednotě je síla" lze najít jako dílčí nadpis v kapitole "fašismus" v českém překladu knihy Andrewa Heywooda "Politické ideologie". Není divu, když oficiální ideologové tohoto hnutí podobně jako ideologové fašismu vyšli zejména z principu negace všeho minulého, z často tupé a bezmyšlenkové negace komunismu.
Před časem běžel v televizi italský film "Horalka", který začínal několika autentickými záběry z demonstrací vedených Benitem Mussolinim (zbytek filmu už byl o něčem jiném). A z obrazovky na mne dýchl duch shromáždění z Václavského náměstí a z Letné v devětaosmdesátém, proto jsem srovnání obou hnutí věnoval více pozornosti. Jako důkaz podobnosti obou ideologií si dovolím uvést několik citátů ze zmíněné knihy A. Heywooda v pořadí, jak je kniha uvádí (citáty jsou označeny kurzívou):
Ve fašistické ideologii převažují negativní rysy nad pozitivními. … Pro fašisty například "svoboda" znamenala absolutní podřízení, mezi demokracii a diktaturu bylo položeno rovnítko a pokrok měl význam permanentního boje a války. … Fašismus byl hnutím více než čímkoliv jiným a jeho přední ideologové Hitler a Mussolini byli v podstatě propagandisté, kteří se o ideje a teorie zajímali jen do té míry, pokud byly schopny vyvolat emocionální reakce a probudit masy k činům. Jak věrný obraz listopadových událostí, kde základem úspěchu bylo ovládnutí freneticky křičícího davu! … fašisté chtěli jedince úplně vymazat a zavést vládu komunity nebo sociální skupiny. Proto ta snaha ospravedlnit zločiny současného režimu souhlasem zfanatizovaného davu. Právě tato perspektiva sociální soudržnosti neboli, jak slibovali nacisté, "v jednotě je síla", přitahovala k fašismu lidové masy v dobách krize a společenského rozvratu. Hlavně nepřipustit, aby lidé začali přemýšlet. Fašismus se obrací k duši, k emocím a k instinktům. … Nakonec to byly masy, které touží po vedení a řízení a jejichž osudem je slepá poslušnost. … Autorita Vůdce je absolutní a nezpochybnitelná, protože jen on zná "skutečnou" vůli lidu neboli "obecnou vůli". … Vůdce má neomezenou státoprávní moc a nezpochybnitelnou ideologickou autoritu. (Srovnej článek 65 odst. 3 české ústavy). Vůdce musí mít přímý osobní kontakt se svým lidem, obvykle na organizovaných masových shromážděních, na lidových manifestacích a na plebiscitech. (Pravda, to už dnes nějak nezvládá). Zprostředkovací instituty, jako jsou volby, parlamenty a strany, se musejí buď zrušit, nebo oslabit. Nejlépe podle komunistické metodiky "Národní fronty".
Pochopte, že když se v ulicích objevila drobná modifikace hesla z Mussoliniho pochodu na Řím o tom, že "strany jsou pro straníky, svazky (fasces) jsou pro všechny", odhalila nová elita svou podstatu úplně; bohužel pohádce o demokratickém základu nového hnutí dosud věří mnozí a probouzejí se pomalu. Musím se přiznat, že i já jsem zpočátku té masové sugesci podlehl a těmi klíči jsem zvonil s tak velkou radostí, že mám stále chuť si to zopakovat. Konečně i já jsem si od komunistického režimu užil svoje. Bohužel podobné cesty často pomohou bořit staré pořádky, ale sotva kdy pomohou úspěšně vytvořit ty nové lepší. A moje zkušenost s režimem současným o mnoho lepší není. Proto pochopte, když občas k charakterizaci některých jeho prvků používám termín "fašistický".
Konečně personální vazby mezi kolaborantskou elitou z doby okupace, ideology komunistické totality a ideology současnosti je stále obtížnější vyvracet. A připravovaný monstrproces s obránci Národního památníku obětí nacismu v Terezíně před Hitlerovými pohrobky přímou návaznost současného režimu na Hitlerovo Německo nesporně dokazuje. A jak jinak si vysvětlovat požadavky, aby se poslanci Parlamentu omlouvali za uvedení věcných skutečností z doby okupace, nemluvě o věcných zmínkách o politických zločinech současného režimu? A jak si vysvětlovat pokusy omezit během projednávání rozpočtu finanční příspěvek na organizaci veteránů protinacistického odboje, Svazu bojovníků za svobodu? Zatímco vznikají pomníky nacistickým zločincům, antifašisté jsou tiše likvidováni! Navíc právě 50 let po konci nacistické okupace!
Jedním ze základů filosofie současné české totality je vytváření umělého nepřítele podle hesla "kdo nejde s námi, jde proti nám". Heslo, které kupodivu nevynalezli komunisté, jak se mnoho lidí domnívá, jeho rozbor lze najít už u Karla Havlíčka Borovského, např. v článku Slovanská politika v listě Slovan v červenci 1850. Všeobecný předmět my označuje v tomto případě soudobou "elitu národa", oni jsou jacísi abstraktní komunisté, zcela odlišní od těch skutečných, kterých jsou plné vládní strany a kterým je zejména předávána ekonomická moc; další významná část nově vznikající buržoasie se rekrutuje z bývalé kriminální spodiny (veksláci, pasáci apod.); odtud vyplývá současné morální zhroucení společnosti. Boj proti uměle vytvořenému nepříteli opravňuje i ty nejhorší zločiny. Já osobně vidím tu kategorii, kde je třeba být zásadní a kde nelze couvat, ne v boji proti fiktivnímu nepříteli, ale v poctivosti a demokratičnosti politického systému a respektování politických práv a svobod všech občanů, bez ohledu na jejich pohlaví, rasu, barvu pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Opět si dovolím návrat k těm ideálům, které již mnoho let formují demokratickou Evropu. Budu opět citovat Havlíčka, nyní z článku Úvod novinářský z Pražských novin z 6. ledna 1848: Každá vláda a každá politická strana může být dobrá a také špatná, dílem podle okolností a národu (neboť se každý způsob vlády pro každý národ stejně nehodí), hlavně však podle jedné vlastnosti, bez které žádná vláda a žádná politická strana, buď si její jméno sebekrásnější a sebemódnější, k platnosti národu není, a s kteroužto vlastností každá vláda zem svou oblažiti může. Jest to poctivost, totiž když vláda nestranně a spravedlivě všechno řídí, když vláda především své vlastní zákony sama také zachovává, a sama také všechno činí, co jiným předepisuje, a nic takového sama nečiní, co tresce na obyčejných občanech svých, opravdu blaho národu a ne jen pro svůj zisk a své pohodlí na zřeteli má, když vláda opravdu uznává moudrou onu od mnohých mocnářů pronešenou zásadu, že jest vláda pro národ, ale ne národ kvůli vládě na světě, zkrátka když sebe vláda nevymiňuje z mravních zásad, které jednotlivcům i společnostem od Boha věčným zákonem přírody předepsány jsou.
Proto nemohu důvěřovat lidem, kteří léta žvanili o lidských právech, ale když se dostali k moci, okamžitě je začali potlačovat. Nemohu důvěřovat lidem, kteří jiné neoprávněně obviňují z podněcování nenávisti a pogromů na lidi, ale sami takovou nenávist rozněcují a pogromy na své odpůrce organizují. Zásadně odmítám heslo "účel světí prostředky", i když je někdy tak příjemné mu podlehnout. Právě proto, aby člověk nepodlehl, je nutno se držet nějakého kodexu. Na rozdíl od Havlíčka nehledám tento kodex u Boha, můj kodex vytvořila moderní společnost ve formě základních pravidel a předpisů, které se nazývají politickými a lidskými právy. A protože právě v této oblasti je v naší společnosti ledacos prohnilého, předkládám Vám v příloze této interpelace podrobný rozbor situace a žádám Vás o nápravu současné žalostné situace. I když moje analýza si nečiní nárok na úplnost, snad alespoň trochu přispěje k zlepšení neblahého stavu naší demokracie.
Zásadně odmítám populistický přístup, který spílá minulému režimu a současně se dopouští podobných nelidskostí. Domnívám se proto, že politické zločiny polistopadové garnitury je třeba měřit přinejmenším stejným metrem jako zločiny komunistického režimu. Nevyžaduji však vytvoření speciálního Úřadu pro dokumentaci a vyšetření politických zločinů současnosti (konečně nejspíše by posloužila jako teplé místečko nějaké kádrové rezervě OF či Charty 77), v právním a demokratickém státě by to měly zvládnout ústavní instituce. Pokud ovšem v jejich čele stojí odborníci a ne zločinci.
Obracím se na Vás též na základě usnesení sjezdu koalice ČMSS - LSU - ZS ze 17. prosince 1994, které požaduje prověřit oprávněnost administrativních překážek při snaze o sloučení těchto stran ze strany ministerstva financí (sloučení by znamenalo ztrátu finančního příspěvku státu), a to v případě potřeby i u mezinárodních institucí pro ochranu občanských a lidských práv.
V pluralitní demokracii nikdo nemá právo kádrovat občany ani politické strany; nezákonný útok na jakoukoliv politickou stranu je nutno chápat jako útok na základy demokratického státu. Zásadně odmítám vedoucí roli jakékoliv strany nebo skupiny, která si činí nárok určovat, kdo je a kdo není demokrat, stejně jako to dělali komunističtí kádrováci, jak jsme to poznali při ustavování ČNR v roce 1992, zásadně odmítám poklonkování jakékoliv vrchnosti. A nehodlám se leknout individuálního nebo státního teroru.
Na náměstí kam jsem chodil do školy stála socha Karla Havlíčka Borovského, na jejím podstavci bylo napsáno několik strof jeho "Mojí písně". Myslím, že teď je doba zralá na to, abych si ji vzal za své.
Přislibujte si mně,
poroučejte si mně,
vyhrožujte si mně,
přece zrádcem nebudu!
S pozdravem
Jiří Šoler
Dopis Václavu Klausovi
1. Volná soutěž politických sil1.1. Financování politických stran
1.1.2. Financování politických stran ze státního rozpočtu a na základě kriminálních praktik
1.2.1. Manipulace parlamentních voleb 8. a 9. června 1990, případ Bartončík
1.2.2. Manipulace presidentských voleb 3. července 1992 pomocí fašistických bojůvek
1.2.3. Manipulace presidentských voleb v lednu 1993, státní podpora terorismu
2. Svoboda projevu a právo na informace
3.1. Fašistické útoky na veřejná shromáždění, kontrast se situací v listopadu 1989
3.2. Fašistické útoky na ústavní činitele
3.3. Zneuctění Národního památníku obětí nacismu v Terezíně.
4. Jiné formy porušování lidských práv
4.1. Rozdělení ČSFR v prosinci 1992
4.2. Zneužívání Bezpečnostní informační služby k politickým účelům
5. Závazky ČR v oblasti lidských a politických práv
5.2. Listina základních práv a svobod
5.2.1. Lidská práva a základní svobody
5.4. Deklarace vyhlášené Valným shromážděním OSN
5.5. Smlouvy o lidských právech OSN
5.5.1. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
5.5.2. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
5.5.3. Opční protokol k mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech
5.5.4. Úmluva o právech dítěte
5.5.5. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen
5.5.6. Úmluva o státním občanství vdaných žen
5.5.8. Úmluva o politických právech žen
5.5.10. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia
5.5.11. Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti
5.5.12. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace
5.5.13. Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu
5.5.14. Mezinárodní úmluva proti apartheidu ve sportu
5.5.15. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání
5.6. Závazky k Mezinárodní organizaci práce
5.7.1. Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Helsinky 1975
5.7.2. Výsledný dokument madridské schůzky představitelů účastnických států KBSE, Madrid 1983
5.7.3. Závěrečný dokument vídeňské následné schůzky KBSE, Vídeň 1986-1989
1. Volná soutěž politických sil
Podle článku 5 Ústavy České republiky je náš politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Bohužel na rozdíl od demokratických zemí je naše ústava pouhým cárem papíru, který je použit pouze tehdy, když se to hodí vládní elitě.
Politické strany jejich život a vývoj patří nesporně k základům pluralitní demokracie, jakýkoliv zásah státní byrokracie do vnitřních věcí politických stran je tedy útokem na základy demokratického státu. Takové zásahy ovšem zakazuje článek 9 odstavec (3) Ústavy: Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Podle článku 22 Listiny práv a svobod zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Taková zásada tedy není pouze věcí zákonů a zákonodárců, ale musí jí být prodchnuta zejména praktická politika realizovaná výkonnou a soudní mocí.
1.1. Financování politických stran
Úspěch politických stran v soutěži závisí mj. na jejich možnostech získávat informace a naopak informovat o své činnosti veřejnost, které jsou výrazně ovlivněny jejich finančními možnostmi. Proto bývá v demokratických zemích financování politických stran, zejména jejich volebních kampaní, kontrolováno zákonem. V naší zemi volili zákonodárci snížení závislosti politických stran na různých sponzorech formou státního příspěvku v závislosti na jejich úspěchu ve volbách. Bohužel nejenže výše příspěvku v současném volebním období neodpovídá obecným zásadám na kterých je zákon založen, ale spíše ochotě různých politických stran kolaborovat se současným systémem, ale navíc je tento příspěvek nástrojem k zasahování do vnitrostranického života.
Podle odstavce (4) článku 20 Listiny práv a svobod jsou politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu. Bohužel ve skutečnosti je snaha financovat vládnoucí struktury buď přímo ze státního rozpočtu (formou úplatků od státních podniků) nebo formou úplatků od soukromých firem za jistou vstřícnost státních úředníků při udělování státních zakázek, zvýhodnění při privatizaci nebo vytvoření prostoru pro podnikání. Situace připomíná Německo dvacátých a třicátých let, kdy Hitlerova NSDAP byla financována podobně; to jí umožnilo nejen ovládnout sdělovací prostředky, ale i udržovat mj. vlastní soukromé ozbrojené síly (SA) provádějící teroristickou činnost a vytvářející prostor pro převzetí moci v roce 1934.
Se zásadou nevměšování státu do života politických stran je v příkrém rozporu nedávné opatření Ministerstva financí, které na základě svévolného výkladu zákona o politických stranách odmítlo poskytovat Českomoravské straně středu, Liberálně sociální unii a Zemědělské straně státní příspěvek, pokud by došlo k jejich sloučení. Takový přístup je nutno pokládat za hrubé porušení principů demokracie, ústavy a politických práv. Stanovisko je uvedeno v dopise ing. Pavla Pelanta z 18. listopadu 1994 čj. 145/62 716/1994.
Vzhledem k možným finančním potížím nedošlo tedy ke sloučení těchto stran, ale k vytvoření těsné koalice. V závěrečném usnesení mj. její sjezd vyzývá vedení koalice ke snaze o urychlené řešení financování nového subjektu, které je podmínkou sloučení našich stran a to formou prosazování našich politických a občanských práv i u mezinárodních organizací.
Žádám Vás, abyste přispěl k uspokojivému řešení tohoto problému; v kulturních státech se pokud možno špinavé prádlo pere doma a s podobnými problémy není nutno obtěžovat mezinárodní instituce. To se týká i dalších problémů, na které upozorňuje tato moje interpelace. Pokud ovšem problémy řešeny nebudou, nezbývá mi než se na světovou veřejnost obrátit, podobně jako se na ní obraceli bývalí "disidenti". Konečně podstata tehdejšího a současného režimu je podobná.
1.1.2. Financování politických stran ze státního rozpočtu a na základě kriminálních praktik
Jak ukazuje zkušenost z historie, velké transformace majetku, jakou je současná rozsáhlá privatizace, jsou ideálním případem pro kriminální živly, aby si jeho část podvodně přivlastnily nebo ji alespoň využily k vyprání špinavých peněz. Přitom společenské nebezpečí takové situace není pouze v samotném přivlastnění majetku, mnohem větší nebezpečí představují takto vzniklí zbohatlíci, kteří se díky získanému majetku dostávají na vedoucí místa ve společnosti a svou zločineckou morálku přenášejí i do politické sféry.
Takové nebezpečí není tak vysoké v stabilizované společnosti, kde rozhodující politické a hospodářské funkce zaujímají z velké části reprezentanti podnikatelské a obchodnické vrstvy respektující základní morální a společenské pravidla, naopak ve společnosti transformující se ekonomiky, kde donedávna legální příjmy i majetek byly silně nivelizovány a majetnější vrstvy se rekrutují z reprezentantů bývalého totalitního systému a kriminálních živlů je takové nebezpečí značné.
Právě taková morálka je dnes pro naše vůdčí politické sféry typická. Je běžné, když rodinní příslušníci nejvyšších politických představitelů získávají v privatizaci rozsáhlý majetek, privatizován (tj. rozdělen mezi členy vládnoucího systému) je i ten majetek, který nesporně vznikl např. společnou prací občanů obcí, členů občanských sdružení apod. Legalitu tzv. kupónové privatizace silně narušila korupční aféra Lízner, kdy vedoucí Centra kupónové privatizace, soukromé firmy Podnik výpočetní techniky která tuto privatizaci technicky zajišťuje, byl přistižen při přijímání mnohamiliónového úplatku. Nemluvě o takových maličkostech, jako je členství manželek (včetně manželky premiéra) ve správních radách akciových společností s rozhodující účastí státu. Dochází tak k vzájemnému prolínání vedoucí politické strany a státu, včetně rozhodujících ekonomických sfér, v naprostém rozporu se zásadou oddělení politických stran od státu. Stejně jako za vlády nacistů a komunistů.
Exemplárním projevem zločinecké morálky naší politické reprezentace byla tzv. večeře s premiérem v prosinci minulého roku. Pan premiér Václav Klaus, současně předseda státostrany ODS zde za milionové úplatky na bankovní konto ODS pořádal večeři pro podnikatele. Pozvánka opatřená státním znakem ČR sice neslibovala za účast na večeři a s ní spojený úplatek konkrétní službu, ale přesto je v ní patrná skryté forma vydírání. Lze se potom divit, že na večeři se na těch nejprivilegovanějších (a tedy nejdražších) místech objevili představitelé podniků s převážně státní účastí, očekávajících oddlužení či státní dotace, či firem které žijí ze státních zakázek jako "kupónový" Podnik výpočetní techniky?
Jakou můžete dát záruku, že se podobná zneužití pravomoci veřejného činitele nebudou opakovat? Jak budou postižena dosavadní provinění? Jak zaručíte skutečné oddělení politických stran od státu?
Základem pluralitní demokracie v demokratickém státě jsou svobodné a demokratické volby na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, právo volit a být volen nelze omezit žádným administrativním předpisem, nátlakem, projevy fyzického či psychického násilí, kandidáty nesmí kádrovat žádní kádrováci či lustrační komise, jakékoliv porušování průběhu voleb musí být tvrdě penalizováno. Tak tomu alespoň bývá v kulturních a demokratických zemích. Bohužel naše realita taková není a tak naše volby doprovází řada volebních skandálů a manipulací. Uveďme alespoň ty nejkřiklavější případy.
1.2.1. Manipulace parlamentních voleb 8. a 9. června 1990, případ Bartončík
Po listopadovém převratu jsme se všichni těšili na skutečně svobodné volby založené na principu pluralitní demokracie a více politických stranách. Pokud ovšem nějaké demokratické strany vznikaly, byla snaha je okamžitě je pacifikovat začleněním do nové "Národní fronty", do Občanského fóra. Pokud se některá strana nechtěla podřídit, měli okamžitě její představitelé možnost poznat novou totalitní tvář tohoto hnutí, nejrůznější pokusy o vyhrožování a zastrašování; osobně jsem to poznal jako obvodní koordinátor Strany zelených v Praze 5.
Pod Mussoliniho heslem "strany jsou pro straníky, OF je pro všechny" se do voleb hrnulo nové hnutí zaštítěné falešným populismem hesla "Václav Havel - záruka svobodných voleb". Ve skutečnosti právě on byl iniciátorem nezákonné manipulace, která "svobodný" charakter těchto voleb popřela. Manipulace, která vyvrcholila projevem nelidskosti dokazujícího, že charakter nastupujícího režimu je z hlediska humanity a lidských práv stejný jako charakter režimu předchozího.
Období těsně před volbami bylo ovlivněno tzv. "bojem o vnitro", jak situaci charakterizoval nadpis článku z Mladého světa. Konkrétně spory mezi ministrem vnitra JUDr. Richardem Sachrem a jeho prvním náměstkem Janem Rumlem byly vnějším projevem střetu zájmů dvou stran; hlavním cílem představitelů OF a Jana Rumla bylo utajit kompromitující materiály z 50. let, kdy mnozí exponenti nového režimu či jejich příbuzní zaujímali vysoké funkce v KSČ a ve státě, či kompromitující informace spojené se vznikem a činností Charty 77 a podobných "disidentských" organizací.
Typickým projevem těchto sporů byl 31. května útok fašistické bojůvky aktivistů organizace HOS na sekretariát nejsilnější demokratické a nekomunistické politické strany, Československé strany lidové (ČSL), součásti volební koalice Křesťansko demokratická unie (KDU). Citujme podle deníku ČSL Lidové demokracie (dále LD) z 2. června z článku "Násilí jako volební argument" svědectví přímých účastníků: "Jejich vystupování připomínalo fašistickou bojůvku" říká jedna z pracovnic kanceláře. "Napadli našeho vrátného, pětašedesátiletého pána. Náměstka generálního sekretáře div neuškrtili vlastní kravatou." Vskutku originální projev sametu!
V úterý 5. června byl předseda ČSL, poslanec odstupujícího Federálního shromáždění chráněný poslaneckou imunitou a předseda Sněmovny lidu Federálního Shromáždění dr. Josef Bartončík (nar. 18. 3. 1943 v Pozlovicích) pozván na koberec k prezidentu republiky Václavu Havlovi (nar. 5. 10. 1936 v Praze). Pod pohrůžkou zveřejnění určitých skutečností byl na něho činěn nátlak, aby odstoupil z kandidátky. Podle prohlášení Václava Havla z 9. června: "Josef Bartončík mi dal určitý slib, který nedodržel. Našemu hovoru byl přítomen můj poradce Jiří Křižan (nar. 26. října 1941 ve Valašském Meziříčí), který je připraven v sobotu ve 14 hodin vydat o celé záležitosti svědectví.
Ke svému jednání, jakož i k tomu, co činím tímto prohlášením, se cítím být zavázán úkolem, který jsem přijal při své volbě presidentem ČSFR, totiž garantovat svobodu voleb a chránit demokratický étos demokratických změn v naší zemi." Přesně jako to komentovala LD několik dní předtím: "Ti, kdo se ohánějí smyslem pro demokracii a hovoří sami o sobě jako o jejím garantu, začínají kopat její hrob."
Po přijetí u "humanisty" Havla se postižený JUDr. Bartončík zdravotně zhroutil. Podle zprávy podepsané třemi význačnými lékaři "JUDr. Josef Bartončík … byl dne 5. června 1990 přijat na koronární jednotku Fakultní nemocnice 2 s poliklinikou v Praze 2 pro podezření na srdeční onemocnění. Toto podezření objektivní vyšetření potvrdilo." Zpráva byla publikována 8. června ráno v LD, samotný fakt hospitalizace byl znám odpovědným činitelům již ve středu, proto věděli že jednají s člověkem jehož život je vážně ohrožen.
Podle LD z 8. června "ve středu, druhý den po hospitalizaci, obdrželo vedení ČSL následující zprávu: při náhodném setkání generálního prokurátora ČR dr. Rychetského a člena ÚV ČSL ing. Motyčky oznámil dr. Rychetský, že na dr. Bartončíka je držen materiál, na jehož základě je nutné, aby dr. Bartončík odstoupil ze všech funkcí a odešel z politického života.
Přítomní členové vedení ČSL zaujali stanovisko, že pokud nemají bližší informace, považují tento způsob za určitý druh vydírání.
Podle platného volebního zákona byla po dobu voleb a 48 hodin před nimi (tj. od středy 6. června od 14 hodin) jakákoliv předvolební propaganda zakázána. Přesto došlo 6. června večer k události, kterou výstižně popisuje článek "Gangsterské metody v politické praxi" z LD ve čtvrtek 7. června: "Konsternovaní televizní diváci se ve středu dověděli politickou senzaci: předseda ČSL JUDr. Josef Bartončík, místopředseda Parlamentu, prý nemá pro svoji funkci mravní kvalifikaci. Zjistil to - a vyhlásil do světa - náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml, v jehož kompetenci je řízení Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie FMV. Demonstroval tak demokracii zvlášť výstižně - takovou demokracii, jíž komunisté předváděli po celá desetiletí své vlády. Oni totiž také srdečně kašlali na jakékoliv dohody, na mravnost a slušnost. Vše pro vítězství socialismu.
. . . . .
Televize ukázala v poslední době některé záběry z totalitního režimu. Metody nejsou zcela stejné, dnes nejde někoho donutit k doznání bitím. Ale určité prvky jsou stejné. Metody gangsterů uplatněné v politice mívají zpravidla úspěch jen dočasný - viz Stalin či Gottwald, ony modly, jímž se klaněli mnozí z dnešních demokratů.
Uveďme ještě prohlášení uveřejněné 7. června v LD: Vedení Československé strany lidové vydává prohlášení ke sdělení náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla, které bylo zveřejněno v Československé televizi 6. 6. v televizních novinách.
Prohlášení náměstka Jana Rumla je cílevědomě načasováno jako součást předvolební kampaně, která už skončila. V tomto činu spatřujeme hrubé porušení volebního zákona. Chápeme ji jako vyvrcholení všech předcházejících útoků ve sdělovacích prostředcích včetně fyzického napadení pracovníků sekretariátu ÚV ČSL. Vedení Československé strany lidové očekává, že náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml předloží nezvratné důkazy, které jednoznačně dokáží jeho tvrzení a současně také vyloučí, že údaje mohly být v předcházejícím období kýmkoliv zfalšovány nebo podloženy.
. . . . .
Československá strana lidová podává trestní oznámení na náměstka federálního ministra vnitra Jana Rumla pro porušení volebního zákona.
Pro úplnost ještě uveďme prohlášení předsedy koaličního partnera ČSL Křesťansko demokratické strany Václava Bendy: Upozornil také na pověsti, které kolují po Praze, že OF vyšlo z lustrací mimořádně nepříznivě. Někteří lidé tak dávají útok Jana Rumla do souvislosti s těmito nepříznivými výsledky OF. Jedná se o lustrace kandidátů v parlamentních volbách. Podle sdělení generálního sekretariátu ČSL "v provedené lustraci, za kterou odpovídá pan náměstek Ruml, osoba dr. Bartončíka uvedena nebyla." V právním státě je takové úřední osvědčení oficiálně platné a není tak snadno zpochybnitelné, veřejný činitel který by je bezdůvodně napadl by byl pohnán k trestní zodpovědnosti.
Jak hodnotila útok na dr. Bartončíka volební komise? Ústřední volební komise konstatuje, že uveřejněné prohlášení p. Jana Rumla, náměstka federálního ministra vnitra, o panu JUDr. J. Bartončíkovi v masových sdělovacích prostředcích prostřednictvím ČTK je hrubým porušením § 27 odst. 7 zákona č. 47/1990 Sb., o volbách do federálního shromáždění, podle kterého 48 hodin před zahájením voleb je zakázána volební agitace pro politické strany slovem, písmem, zvukem a obrazem ve státních veřejných sdělovacích prostředcích.
Přesná dikce § 27 odst. 7 volebního zákona zní:
(7) V době 48 hodin před zahájením voleb a v den voleb je zakázána volební agitace pro politické strany a je zakázáno zveřejňování údajů, které by mohly poškodit politickou stranu nebo kandidáta, a to slovem, písmem, zvukem a obrazem ve veřejných informačních prostředcích, v budovách, kde sídlí okrskové volební komise, a v jejich bezprostředním okolí. Zveřejňovat výsledky předvolebních průzkumů veřejného mínění je dovoleno nejvýše do sedmého dne přede dnem voleb.
Po skončení voleb žádné skutečné důkazy předloženy nebyly. Tři bandité, náměstek ministerstva vnitra Jan Ruml (nar. 5. března 1953 v Praze), generální prokurátor Pavel Rychetský (nar. 17. 8. 1943 v Praze) a mluvčí presidenta republiky Michael Žantovský (nar. 3. 1. 1948 v Praze) neváhali zaútočit na tohoto bezbranného člověka a v přímém televizním přenosu potvrdili údajné ověření vysloveného podezření na základě tzv. registru svazků a problematickém svědectví spolupracovníka StB JUDr. Miroslava Machatého (nar. 5. června 1944). Materiálu, který byl dále využit v tzv. lustračním zákoně a při následujících soudních sporech byla mnohá na něm založená obvinění zrušena. Těžko říct, zda díky nespolehlivosti materiálu nebo problematické "nezávislosti" soudu; existují dokonce lidé, kteří vlastní pozitivní i negativní lustrační osvědčení, takže takový materiál se k ničemu jinému než manipulaci voleb a útok proti momentálně bezbrannému člověku použít nedá.
Stojí za zmínku, že podle téhož materiálu spolupracoval s StB i jeden z aktérů tohoto zločinu, pan Václav Havel. Jeden z těch, kteří prohlašují, že tzv. lustrační zákon 451/1991 Sb. je porušením lidských práv. Čím je potom tento nelidský zločin, na kterém se osobně podílel?
V konečném protokolu konstatuje volební komise nedodržení volebních zákonů ze strany státních sdělovacích prostředků. Podle prohlášení ČSL ze stejného úhlu by měla podle stížnosti ČSL být posouzena prohlášení presidenta Václava Havla k případu J. Bartončíka, která ve svých důsledcích působí obdobně. Československá strana lidová dále žádá Ústřední volební komisi, aby ze všech případů hrubého porušení volebních zákonů, zvláště z případu stanoviska náměstka federálního ministra vnitra J. Rumla, vyvodila proti odpovědným osobám ty nejpřísnější důsledky. To ovšem v totalitním státě nebývá zvykem.
Zažil jsem nedlouho potom podobnou zdravotní příhodu jako dr. Bartončík, dokonce jsem tvrdě narazil na tehdejší tvrdou realitu (ne na politiku, ale na špatný stav zdravotnictví), proto si plně dovedu představit naprostou bezmocnost člověka v této situaci, kdy každá komplikace mu působí nesmírné duševní a často i fyzické utrpení. Nehledě na to, že může přímo ohrozit zdraví a život postiženého. Proto mám pro dr. Bartončíka plné pochopení.
V právním státě nelze občana potrestat bez soudu. Konečně Mezinárodní pakt o občanských a politických právech říká v článku 14 odst. (1): Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoliv trestním obvinění vzneseném proti němu. Konečně právo být volen je nezadatelné a nezcizitelné právo každého, které nelze omezit nějakým lustračním zákonem či jiným právním předpisem ani aktem násilí vládnoucí garnitury.
Jak to vypadalo v případě Bartončík? Dovolím si ocitovat JUDr. Michala Lakatoše z Ústavu státu a práva ČSAV podle LD z 10 června: "Pan náměstek Ruml to vzal z jedné vody načisto. údajně zjistil nějaké skutečnosti, poté vykonal nad dr. Bartončíkem soud a obrazně řečeno ho i popravil." Jako za časů Čingischána! A to pořád žvaníme o vstupu do Evropy!
K ilustraci humanitárně etické stránky věci ještě ocituji z článku "Hlas lékaře", který publikoval MUDr. Jiří Pešl v LD dne 11. června 1990:
Prohlášení bylo vysíláno v době, kdy už vedení ČSL nemohlo legálně odvolat dr. Bartončíka z kandidatury, nemělo tedy jiný politický smysl. Vedení ČSL nemohlo naléhat na pacienta s čerstvým infarktem myokardu, aby odstoupil z kandidatury bez rizika stresu a tím i druhého infarktu s eventuálně smrtelným zakončením. Jako lékař bych takový postup jednoznačně zakázal. …
Pan J. Ruml a ostatní si toho byli vědomi a přesto jednali s vědomím všech zdravotních důsledků. Tato představa mne děsí ještě více. Jako lékař soudím, že tato skandalizace - bez ohledu na vinu pana doktora Bartončíka - … by mohla vést k recidivě infarktu, což by se mohlo rovnat rozsudku smrti. Ten jsme však jako humanisté zrušili. V civilizované zemi může vynést takový rozsudek jen soud. Nikdo se nemůže vymlouvat, že o závažnosti stavu dr. Bartončíka nevěděl alespoň 9. června do 14 hodin.
Lze potom protestovat, když je tento hrůzný čin posuzován podobně jako zločiny z nacistických koncentračních táborů nebo komunistů z padesátých let?
Jak toto exemplární porušení těch nejelementárnějších pravidel lidskosti klasifikovat? Podívejme se na dokumenty OSN. Článek (1) úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání obsahuje tuto definici:
Pro účely této Úmluvy výraz "mučení" znamená jakékoliv jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoliv důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoliv druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.
Zmíněná akce je tedy nesporně překročením citované mezinárodní úmluvy. Nelze asi vinit Václava Havla z úmyslu ohrozit zdraví a život dr. Bartončíka při jeho prvotním obvinění (i když i takové domněnky jsem zaslechl v souvislosti s podobnou smrtí moravského vlastence doc. Boleslava Bárty), ale nelidský útok na postiženého člověka je zjevným naplněním citovaného článku. Obvyklá námitka při takovém obvinění bývá, že první "svobodné volby" po převratu byly tak výjimečnou okolností, že takovou akci ospravedlňují. Takový argument by umožňoval pochopit, i když ne ospravedlnit, útok na představitele bývalého režimu, například funkcionáře KSČ, ale ne na představitele nejsilnější nekomunistické strany. Takový útok lze chápat pouze jako prostředek nevybíravého boje nové vrchnosti o moc, navíc právě v takovém okamžiku je důležité, aby volby byly skutečně svobodné. Konečně podívejme, jak se na použití takových nelidských prostředků dívá článek 2 odstavec (2) citované úmluvy:
Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoliv druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoliv mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.
Další námitkou bývá omluva některých pachatelů tohoto nelidského zločinu, že jednali na přímý rozkaz nadřízených. Na takový případ pamatuje odstavec (3) citovaného článku úmluvy:
Nařízení nadřízeného činitele nebo orgánu státní moci nemůže sloužit k ospravedlnění mučení.
Poslední dobou je často lustrační zákon předkládán jako příklad politické diskriminace a porušování lidských práv. Často právě těmi, kteří se podíleli na té nejkřiklavější "lustrační" aféře, na případu Bartončík. Zřejmě cit těch největších zastánců lidských práv v minulosti pro realitu a skutečný význam tohoto pojmu zcela chybí.
Nutnou podmínkou zabraňující opakování tohoto činu je odsouzení jeho pachatelů skutečně nezávislým soudem, podobným, jako byl Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku nebo současný tribunál posuzující válečné zločiny v bývalé Jugoslávii. Co udělá Česká republika pro postavení jeho pachatelů před podobný tribunál?
1.2.2. Manipulace presidentských voleb 3. července 1992 pomocí fašistických bojůvek
Na rozdíl od parlamentních voleb je president naší republiky volen Parlamentem. Presidentské volby v létě 1992 byly poznamenány akcemi skupin, která ozdobeny portréty Václava Havla pod dozorem státní policie terorizovaly poslance Federálního shromáždění po neúspěšné volbě V. Havla za presidenta ČSFR. Výzvy slovenského poslance ing. Víťazslava Mórice CSc. na obnovení pořádku vyzněly do prázdna, vládním místům terorismus těchto skupin plně vyhovoval. I tato ignorance určitě přispěla k systematickému rozkladu naší československé vlasti.
Přitom podle § 1 odst. 5 zákona 84/1990 Sb. o shromažďování občanů:
(5) Jsou zakázána shromáždění v okruhu 100 m od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají.
Takový zákon je samozřejmě uplatňován pouze tehdy, když se to režimu hodí.
1.2.3. Manipulace presidentských voleb v lednu 1993, státní podpora terorismu
Bohužel ani první presidentské volby v nově vzniklé republice konané dne 26. ledna 1993 se neobešly bez manipulace a prapodivných incidentů. Podívejme se na tuto situaci podrobněji:
Před volbou byla otevřena rozprava, v níž se poslanci vyjadřovali k jednotlivým kandidátům: Václavu Havlovi, Miroslavu Sládkovi a Marii Stiborové. Moje vystoupení a vystoupení některých mých kolegů přineslo věcné fakta z období nacistické okupace, týkající se kolaborace rodiny kandidáta Havla s nacismem i některé skutečnosti z nedávné minulosti, mj. upozornění na kriminální podstatu zmíněného případu Bartončík a podíl Václava Havla na něm. Tedy skutečnosti, které je zvykem při podobných případech uvádět k ohodnocení osobnosti kandidátů v každých volbách. V průběhu rozpravy byla schůze přerušena, protože neznámý terorista prý telefonicky upozornil, že v jednacím sále je umístěna bomba. Asi po hodinové přestávce, kdy byl sál prohlédnut, ale bomba nebyla nalezena, schůze pokračovala a presidentem byl zvolen pan Václav Havel. Ten se po několika dnech ujal presidentské funkce složením slibu v souhlase s článkem 55 Ústavy.
Celý jeden poslanecký klub (ODS) se stal spoluviníkem tohoto teroristického útoku když vyzval k vytvoření sbírky na podporu jeho pachatele. Jak může parlament dovést zemi k demokracii, když celý jeden poslanecký klub se tímto aktem stal organizovanou teroristickou skupinou? Jak pokračuje trestní stíhání této skupiny?
Teroristický útok na Parlament během volby presidenta vyšetřovala policie a podařilo se odhalit pachatele. Potrestán však nebyl, protože na příkaz zvoleného presidenta Václava Havla bylo vyšetřování zastaveno v souladu se článkem 62 odst. g) Ústavy.
Takový přístup pokládám za otevřenou podporu terorismu. Jak by se by takovém případě asi zachovaly skutečně demokratické a kulturní země? Jak by se asi např. zachovali např. Američané při teroristickém útoku na americký kongres? Určitě ne pardonováním pachatele. Pouze člověk s narušeným kriminálním myšlením může soucítit s teroristou! Dovoluji si uvést srovnání s požárem berlínského Říšského sněmu v roce 1933, který ve svých následcích vedl k rozpoutání největšího světového válečného požáru v lidské historii.
Česká republika převzala závazky Československé republiky plynoucí z dokumentů Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě včetně závazků pro boj proti terorismu; konkrétní závazky obsahuje závěrečný dokument schůzky z Madridu (kapitola 5.7.2) a z Vídně (kapitola 5.7.3).
Obávám se, že presidentská amnestie pachatele teroristického útoku na Parlament je naprostým popřením přijatých mezinárodních závazků, zejména bodu 10.1 vídeňského protokolu KBSE. Amnestováním teroristického útoku na Parlament se ČR postavila po bok takových států, jako je Libye, a její president Václav Havel po bok Muammara Kaddáfího.
Další mezinárodní smlouvou zavazující ČR v této oblasti je Evropská úmluva o potlačování terorismu vyhlášená pod číslem 552/1992 Sb., platná od 15. července 1992.
Česká republika je již tak spojována s mezinárodním terorismem díky plastické trhavině Semtex naší provenience. Pokud jsou navíc naši představitelé natolik tolerantní k pachatelům teroristických útoků (podle běžných konvencí je i podobná hrozba takto klasifikována), potom pověst naší republiky bude ještě horší. Chceme snad, aby náš vstup do Evropy byl spojován s permanentní hrozbou teroristických útoků, třeba na její parlamentní orgány?
Za zmínku stojí i podivná okolnost, že činitel zvolený na základě voleb ovlivněných teroristickým útokem posléze amnestoval jeho pachatele. Vzniká přirozeně podezření, zda útok nebyl předem objednán, dokonce jsem slyšel i názor (nepříliš podložený důkazy), že přestávka způsobená hrozbou byla využita k ovlivnění či zmanipulování výsledku voleb.
S volbou presidenta ČR souvisí i politický proces "Matoušek", který bude rozebrán později v kapitole 2.1.
Svým postojem k volbám se jasně ukázala i demokratičnost některých společenských organizací. Místo aby reagovali na nelidskost projevenou např. proti křesťanskému politikovi dr. Bartončíkovi, projevili svou vstřícnost ke zločinnému režimu napadením poslanců, kteří si dovolili udělat to za ně. Jako příklad uveďme "Prohlášení České biskupské konference k volbě prezidenta" doručené sekretariátu předsedy PSP ČR 27. ledna 1993 pod čj. 385/93:
Biskupové Čech a Moravy, shromáždění na svém plenárním zasedání v Praze, vítají volbu Václava Havla prvním presidentem České republiky.
Zároveň vyjadřují hluboké politování nad nedůstojným průběhem parlamentního jednání před volbou prezidenta. Projevy nízké politické kultury, nactiutrhání a porušování základních etických principů skupinou poslanců jsou znepokojující jevy, ohrožující autoritu státu i mravní úroveň společnosti.
dr. Miroslav Vlk
arcibiskup pražský
předseda Biskupské konference
Zřejmě podobně jako za časů Mistra Jana z Husi je pro ně důstojnost důležitější než pravda a morálka.
2. Svoboda projevu a právo na informace
Jedním ze základních lidských práv je svoboda přesvědčení, právo svobodně vyhledávat a šířit informace. Právo, které je zpravidla trnem v očích všech totalitních systémů, včetně toho současného. Tato práva zaručují zejména tyto předpisy:
Základní listina práv a svobod, čl. 17:
(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, čl. 19
(1) Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
(2) Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoliv jinými prostředky podle vlastní volby.
(3) Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných;b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.
Úmluva o ochraně lidských práv Rady Evropy, čl. 10:
(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Bohužel právní řád ČR není s těmito principy v souladu. Jako příklad uvedu pouze § 103 tr. zákona 160/1961 Sb. v platném znění:
Kdo veřejně hanobí prezidenta republiky pro výkon jeho pravomoci nebo vůbec pro jeho činnost v životě politickém, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.
Ráno po televizním přenosu z volby presidenta ČR 27. ledna 1993 pan Jiří Matoušek z Třebíče umístil do vývěsní skříňky své politické strany oznámení o volbě prezidenta obsahující informace z projevů poslanců Parlamentu na jeho veřejném zasedání, zejména faktické informace o kolaborantské minulosti rodiny Havlů v době nacistické okupace. Ještě týž den byla rozzuřeným policistou zabavena nejdříve vývěsní skříňka, posléze byl pan Matoušek předveden na policejní stanici a obviněn z hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 tr. zákona.
K tomu stojí za to uvést tři okolnosti. Za prvé citovaný paragraf je v rozporu s platnými citovanými závazky ČR v oblasti lidských práv, za druhé 27. ledna 1993 mohl těžko pan Matoušek urazit hlavu nově vzniklé České republiky, protože v té době ani nikdy předtím tento nově vzniklý stát hlavu neměl, tou se stal Václav Havel až po několika dnech složením prezidentského slibu podle článku 55 Ústavy. Za třetí odmítám akceptovat, že uvedením pravdivých skutečností se někdo může dopustit urážky či hanobení kohokoliv.
Nově vytvořený stát si pospíšil dokázat svůj totalitní charakter uspořádáním politického procesu. Prvé stání se konalo dne 24. března 1993 a bylo konstatováno, že obžalovaný Jiří Matoušek je vinen, že 27. ledna 1993 v ranních hodinách umístil do vývěsní skříňky politické strany Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, umístěné na Komenského nám. v Třebíči, ručně psanou stránku, obsahující výroky, které hanobí osobu prezidenta republiky Václava Havla, tedy veřejně hanobil prezidenta republiky pro jeho činnost v životě politickém. Tím spáchal trestný čin hanobení republiky a jejího představitele podle § 103 trestního zákona a odsuzuje se podle § 103 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 58 a dalších paragrafů se výkon uloženého trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu jednoho roku.
Česká republika se tímto rozsudkem zařadila mezi totalitní státy, kde je možno s libovůle zfanatizovaných byrokratů odsoudit člověka proti všem zdravým zásadám práva a zásadám lidských práv. Obvinění je navíc v rozporu s článkem 36 Ústavy: Schůze komor jsou veřejné. Veřejnost může být vyloučena jen za podmínek stanovených zákonem. Těžko potom někoho vinit z šíření informací pocházejících z takové veřejné schůze.
Pan Matoušek se odvolal a v novém procesu 28. ledna 1994 byl procesu šťastně osvobozen. Ovšem okolnosti procesu, citované v mé interpelaci z 21. 3. 1994 na ministra spravedlnosti, stojí za zmínku. Podobně jako za komunistů nestál nový režim o publikum, zvláště když před soudní síň se dostavilo nemalé množství obecenstva, dokonce si dovolili přinést transparenty požadující dodržování lidských práv. Proto uspořádali proces v co nejmenší soudní síni a na volná místa rozdali předem vstupenky klace svých příznivců.
Mezi publikem bylo přítomno i několik poslanců Parlamentu, mezi nimi poslanec Bohuslav Kuba. Ani ty do soudní síně nevpustili; když se pan Kuba vykázal poslaneckým průkazem a snažil se dostat do soudní síně, bylo mu v tom násilně zabráněno soudní stráží.
Stojí za to zmínit se o osobě Bohuslava Kuby. Těsně před volbami měl vážnou autonehodu (dodneška neví, zda neměla nějaké politické pozadí), nějakou dobu potom marodil, pak chodil o berlích, jednak zpočátku, potom opět po ortopedické operaci, chodil o berlích i v době procesu. Seděl vedle mne v Parlamentu, proto situaci znám poměrně přesně, bez berlí nebyl pohyblivý, nehrál určitě žádné divadlo. Potom byl obviněn z napadení soudní stráže! Mandátový a imunitní výbor zcela ignoroval podivné okolnosti případu i absurdnost obvinění a souhlasil vydat ho přes poslaneckou imunitu soudnímu stíhání; teprve plenární zasedání sněmovny toto rozhodnutí odmítlo potvrdit. Přitom se jednalo o typický případ zastrašování poslance Parlamentu při normálním výkonu jeho poslanecké funkce, když si dovolil požadovat od státu dodržování smluvních závazků v oblasti lidských práv.
Pan Matoušek byl nakonec osvobozen, dokonce i pan poslanec Kuba unikl nesmyslnému pronásledování. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila. (Karel Sabina: Prodaná nevěsta). Přesto mi v mysli zůstává znepokojení nad tím hrůzným řáděním rozzuřené totalitní bestie. Co udělá ČR pro to, aby se příště podobné řádění nemohlo opakovat? Obvinění pana Matouška bylo přece zcela absurdní a protizákonné. Dokonce ono "zatčení" vývěsní skříňky bylo vlastně majetkovým trestným činem! Kdo je za tento čin zodpovědný a jaká opatření budou přijata, aby se takový zločin již nikdy neopakoval?
Základním předpokladem demokratického vývoje společnosti je svoboda projevu a tedy i svoboda tisku. Svoboda, která chrání společnost před diktátem primitivní politické propagandy, která umožňuje rozvoj a volnou soutěž i menšinových názorů, z nichž některé se v budoucnu mohou stát názory většinovými, projevem jiné nezávislé kultury či posloužit jako impuls pro budoucí vývoj společnosti. Takovou svobodu zaručuje i článek (15) Listiny základních práv a svobod:
(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.(2) Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.
Stejné právo zaručuje i článek (15) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech:
(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:a) účastnit se kulturního života;
b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití;
c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.
(2) Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.
(3) Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost.
(4) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.
Přitom časopisy které nevzbudí zájem veřejnosti a nenajdou své čtenáře většinou zanikají z ekonomických důvodů, tím vzniká přirozená regulace jejich vzniku nezávislá na libovůli vládnoucího systému; naopak některé státy takové menšinové publikace podporují pro zvýšení kulturní a názorové různorodosti.
Náš národ zažil několik kritických momentů, kdy nastupující totalita se snažila udusit jeho přirozenou potřebu svobodného myšlení. Ať už totalita byla reprezentována katolickou církví, v době husitské, pohusitské, bělohorské či pobělohorské, kdy Čechy byly prohlášeny za kacířskou zemi a Evropa na ní posílala křížové výpravy, loupežná vojska, represivní kněžské řády či inkvizici a cenzory a totalitu reprezentovaly církevní koncily, jména Sizikmunda Lucemburského, rodu Habsburků, Jana Sarkandera, Antonína Koniáše, Alexandra Bacha, či později, kdy totalita na sebe vzala podobu fašismu či komunismu, diktát stranických ideologů, cenzorů a represivního aparátu. Proto nesmíme připustit, aby i současnou dobu poznamenal stín nové inkvizice; je na čase, aby národ mohl opět myslet svobodně.
V totalitních státech založených na vedoucí úloze jediné totalitní ideologie je naopak svoboda trnem v oku vládnoucí garnitury a její logickou snahou je jakékoliv svobodné projevy jiných pohledů na svět nekompromisně potlačit. Důsledkem těchto snah je i pronásledování nezávislého tisku, např. zákaz týdeníku Politika a pozdější politický proces proti jejímu šéfredaktorovi Josefu Tomášovi.
Týdeník Politika byl typickým představitelem nezávislého opozičního tisku, který publikoval do roku 1992 zejména kritické články lidí nejrůznějších politických orientací i proměnné úrovně. I já jsem občas četl tento týdeník a přiznám se, že i já jsem nedokázal dočíst do konce všechny uveřejněné články, zejména pokud se týkaly katolického fundamentalismu a rozboru starých židovských textů. Přesto jsem v každém čísle našel několik zajímavých pohledů, které stály za to, abych si časopis koupil.
Články týkající se problémů sionismu, alespoň ty které jsem četl, měly obecně charakter politologické úvahy, často zjednodušující hodnocení společenských jevů na vliv sionistů (posuzováno podle příslušnosti k určité komunitě, ne podle národnostních či rasových hledisek), ale žádný z nich nevyzýval k rasové či národnostní nenávisti. Nechci obhajovat, že takový pohled je oprávněný, ale domnívám se, že úvahy takového typu mohou ve svobodné společnosti být publikovány. Plně totiž souhlasím s názorem Henryho Forda, že "veřejné projednávání židovské otázky není antisemitismem." Výjimkou je snad seznam kulturních pracovníků židovského původu v posledním čísle "Politiky", ale ten nemohl být příčinou trestního stíhání, které již v té době bylo zahájeno.
Konečně některé takové projevy jsou oprávněnou reakcí na některé problematické projevy sionistů, např. jejich kampani prohlašující všechny oběti nacismu a koncentračních táborů za židovské občany či přehlížení obětí jiného původu. Mám doma několik dopisů rozhořčených občanů, jejichž příbuzenstvo skončilo v nacistických věznicích či koncentračních táborech, často jako aktivní příslušníci odboje, a s židovskou komunitou neměli nic společného. Navíc u nás (na rozdíl třeba od varšavského ghetta) žádný odboj organizovaných židovskou komunitou neexistoval, i když samozřejmě někteří její členové se podíleli na odboji v jiných skupinách, spolu s jinými spoluobčany nežidovského původu.
Na rozdíl od některých extremistů na západě tito lidé nepopírají židovské oběti nacismu, konečně snad všichni víme od očitých svědků, že jejich postavení během nacistické okupace nebylo lehké a obětí bylo mnoho. Ale argumentace založená na počtu obětí (kterých bylo v Evropě celkem asi 50 milionů) je nedůstojné. Každý národ, jehož alespoň jeden příslušník byl postižen nacismem, se takovým postojem může cítit uražen. Konečně většina z nás bere československé oběti nacismu židovského původu stejně jako své ostatní spoluobčany, často ani nevíme kdo jakého původu byl. Vždyť starat se o něčí původ či antropologické znaky, jako to činily nacistické norimberské zákony, je právě začátkem projevů rasismu či podobných jevů. Právě podobné kampaně sionistů vzbuzují odpor u prostých lidí, kteří si dříve této komunity a jejich obětí velice vážili, ale nyní jsou stále více znepokojeni. A takové znepokojení často může přerůst i do otevřených projevů nesouhlasu. Musím bohužel konstatovat, že za některé projevy antisemitismu si mohou jeho subjekty sami a měli by se nad tím vážně zamyslet. Konečně administrativní zákaz týdeníku "Politika" a politický proces proti jejímu šéfredaktorovi vzbudil více antisemitismu, než všechny materiály v něm publikované.
Konečně snad i redakce "Politiky" začala chápat, že pokud repertoár publikovaných myšlenek bude stále užší, bude klesat náklad a časopis zanikne. Takový konec by byl normální a nelze proti němu činit výhrady. Ale způsob byrokratického zákazu jeho další publikace a následný politický proces, který tak připomíná pokusy rakouského ministra vnitra Alexandra Bacha a místodržícího svobodného pána Mecséryho o likvidaci Havlíčkova časopisu "Slovan" po publikaci Kutnohorských epištol v roce 1851, vzbuzuje oprávněné rozhořčení. Proč asi bývá období vlády pana ministra Bacha nazýváno Bachovým absolutismem?
Na podzim 1992 bylo proti šéfredaktorovi časopisu Politika panu Josefu Tomášovi zahájeno trestní stíhání a byl obviněn z šíření poplašné zprávy podle § 199 tr. zákona, projevu sympatií k fašismu podle § 231 tr. zákona a podněcování k národnostní a rasové nenávisti podle § 198a tr. zákona; posléze se ukázalo, že obvinění podle prvých dvou paragrafů je neudržitelné a bylo zrušeno. Podobně jako Havlíček pan Tomáš po vydání několika čísel časopis zastavil.
Trestní stíhání vedl zpočátku kpt. Pravda; po prozkoumání důkazů a znaleckých posudků stíhání jako nepodložené zastavil. Trestní stíhání mu bylo odebráno, kpt. Pravda byl degradován, soudní znalec PhDr. Rudolf Jičín vzápětí přišel o zaměstnání v Ústavu pro soudobé dějiny ČSAV. Zřejmě kdo nezpívá píseň nového režimu, přestane vbrzku jíst i jeho chléb; překrásný příklad nezávislosti vyšetřovatele a znalců. Jak vypadá taková pomlouvačná kampaň "nezávislého a svobodného tisku" lze ilustrovat z článku kpt. Pravdy z deníku Práce:
Lidové noviny ve svých článcích sdělovaly řadu nepravdivých údajů, které značnou měrou ohrozily moji vážnost u občanů, zejména pak mě poškodily v zaměstnání a narušily i vztahy v mé rodině. Konkrétně, manželka se obává, že bych mohl být vyhozen ze zaměstnání, moji synové mají obavy, že by mohli být vyloučeni ze střední školy. Spolubydlící v domě a moji známí se mi začínají vyhýbat … Lépe by to nesvedl ani Josef Goebbels! Zatímco autoři politologických analýz jsou obviňováni nesmyslně z podněcování rasové nenávisti a pogromů, autoři obvinění sami takovou tupou nenávist a pogromy rozněcují! Vždyť podobné pocity prožívali právě naši židovští spoluobčané v době nacistické okupace, my sami jsme je tak důvěrně poznali za komunistického režimu. Přesně stejně moje okolí reagovalo, když mne minulý režim chtěl zatáhnout do politického procesu, naprosto stejné metody zastrašování používali jejich pohůnci z StB.
Posléze za pomoci jiného kádrově spolehlivějšího vyšetřovatele a soudního znalce samosoudkyně JUDr. Helena Králová vydává podle § 314e trestního řádu soudní příkaz, na základě kterého byl obžalovaný odsouzen v nepřítomnosti (!) na 1 rok odnětí svobody s podmíněným odkladem na 5 let, zákaz činnosti na 3 roky a trest propadnutí věci - zbylých čísel časopisu Politika.
Podle citovaného paragrafu tr. řádu lze vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy. Podivné, jestliže první vyšetřovatel na jejich základě zastavil stíhání. Podle § 314e odst. 1 písmeno f) tr. řádu musí takový příkaz obsahovat i poučení o právu podat odpor; samozřejmě u politicky motivovaného procesu tato podmínka nebyla splněna. Skutečně kardinální příklad právního státu. Po odvolání pana Tomáše byl inscenován nechutný politický proces, který 22. září 1994 odsoudil obžalovaného na 7 měsíců s podmíněným odkladem na 2 roky, k zákazu publikační činnosti na 2 roky a propadnutí věci a byl potvrzen 25. listopadu 1994 městským soudem.
Nechci se dotýkat všech prapodivných faktorů, které poznamenaly celý proces ani kvality soudních znalců, kteří s kvalifikací historiků dělnického hnutí suverénně analyzují staré židovské texty. Nechci ani rozebírat situaci, kdy "veřejný" proces je konán za zavřenými dveřmi soudní síně, která je údajně přeplněná, protože jediná větší jednací síň v budově soudu je předána obchodnímu rejstříku. To jsem již udělal v předchozích interpelacích a odpovědi členů vlády byly neuspokojivé. Chci se vyjádřit zejména k otázce omezování svobody tisku z politických příčin. Takové omezení se totiž nedotýká pouze šéfredaktora, takové omezení potlačuje práva všech potenciálních čtenářů na informace. Nemusím ani přemýšlet o vhodných formulacích, ty za mne udělal již dr. Jičín v posudku ke knize Henryho Forda "Mezinárodní žid" (podle měsíčníku "Dnešek" z června 1993, strana 5-6):
Je nepochopitelné, proč by kniha, která více než 70 let vychází téměř všude na světě, u nás vyjít neměla, a proč by právě českému čtenáři mělo být upíráno právo, aby si ji sám přečetl a sám si na ni utvořil svůj názor. Zakazování jakéhokoliv filozofického, sociologického, historiografického či politologického díla nelze nazvat jinak než porušováním základního lidského práva a odsuzováním občana do role nesvéprávného individua, kterému musí někdo moudřejší určovat, co má číst a co si má myslet.
Stanovisko demokraticky smýšlejících odpůrců díla by mělo být následující: Jsme přesvědčeni, že kniha je antisemitská. Zde je, přečtěte si ji a učiňte si o tom sami svůj názor.
. . . . .
Masmédia v demokratické společnosti údajně obrážejí nebo tlumočí veřejné mínění. Kdo se ale věcí blíže zabývá ví, že masmédia toto veřejné mínění ve značné míře naopak vytvářejí, a to nikoliv náhodně. Veřejné mínění není obecné mínění, ale mínění relativně malé skupiny žurnalistů, kteří jsou někým, např. zaměstnavatelem nebo politickou stranou, řízeni. Tomu se právě říká manipulace. A pokud je zde manipulace, jsou zde také manipulátoři, a to manipulátoři pečlivě utajení. Je zde tedy určitá forma spiknutí.
. . . . .
V demokratickém státě by mělo být zbytečné připomínat, že vydáním knihy vydavatel nepředkládá názor svůj, ale autora, a že je na čtenáři - svéprávném čtenáři - aby si sám přebral, s čím hodlá souhlasit a s čím nesouhlasit. Svoboda myšlení je základní podmínka demokracie. Její omezování má také většinou opačný výsledek, než se předpokládá. Popularitu Fordovy knihy vytvářejí do značné míry její odpůrci sami utajováním její existence, diskreditací různými přívlastky a frázemi, až po snahy po její zákaz a pokusy trestně stíhat její vydavatele.
Může Fordova kniha "ohrožovat společnost"? S touto totalitní frází snad není třeba polemizovat. Je to jen trapný strašák, který má sloužit jako záminka k omezování občanských svobod. Společnost ohrožují zcela jiné věci než knihy, o které se zajímá jen nepatrné procento občanů.
Na závěr si dovolím uvést pro ilustraci dopis českého místodržícího, uvedený v posledním čísle "Slovana" ze 14. srpna 1851:
Č. 6382
Panu redaktoru Karlovi Havlíčkovi
v Kutných Horách.
Z posledních sešitků časopisu Slovana č. 53-56 vidím, že připomenutí ode mne dne 20. min. měsíce zůstalo bez účinku. Opětuji tedy výstrahu, jížto jsem Vám dle § 1. císařského nařízení od 6. min. m. dal, s tím doložením, že nebudete-li jí šetřiti, vydávání tohoto listu zastavím.
V Praze, dne 9. srpna 1851
Místodržící: Mecséry.
Nutno konstatovat, že tehdy nenašel totalitní systém vhodný soud (v té době porotní), který by Havlíčkův list zastavil, a musel proto rozšířit stanné právo na celé Čechy. To je ono citované nařízení z 6. července.
V listopadu 1989 nám bylo slibováno, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Bohužel vnějšími projevy této lásky je stále častěji brutální násilí uplatňované proti každému, kdo si dovolí odmítnout poklonkování novým mocným. Pochopitelně, se ztrátou důvěry k takové lásce se dostavila i ztráta důvěry k takové pravdě. Ovšem noví mocní neváhali použít jakékoliv prostředky, aby takovým heretikům svůj způsob lásky jakýmkoliv způsobem vnutili.
3.1. Fašistické útoky na veřejná shromáždění, kontrast se situací v listopadu 1989
Hlavním prostředkem, kterým se v listopadu 1989 podařilo svrhnout komunistický režim byla shromáždění občanů, kteří nezbytnost takové změny požadovali. A hlavní obavou shromážděných byla možnost útoku represivních sil, ať už policie, vojska či Lidových milicí. Naštěstí kromě masakru na Národní třídě už další průběh takových shromáždění byl v souladu s pravidly demokracie. Nebezpečí takových zásahů je v podobné situaci vždy aktuální; nezapomenu jak jsme se v září 1968 po sovětské okupaci během studentské stávky v karlínské budově Matematicko-fyzikální fakulty UK obávali možného útoku milicionářů z nedalekých Vysočan. Bohužel jakmile si nová mocenská elita upevnila své pozice, neváhala použít stejných metod. Když po masakru na Národní třídě bylo použití státních represivních složek, jako je armáda a policie, příliš nepopulární, doplnila nová mocenská garnitura tyto metody o útoky organizovaných teroristických anarcho-fašistických bojůvek na pokojná shromáždění občanů, kteří si dovolili projevit svůj nesouhlas s novými mocenskými praktikami.
Jako demokratický stát máme v právním systému samozřejmě zakotvenou svobodu shromažďovací i nezbytnou ochranu takových shromáždění, konkrétně:
Základní listina práv a svobod, článek 19 říká:
(1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy říká v článku 11:
(1) Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
Zákon 140/1961 (trestní zákon) umožňuje podle § 238a sankcionovat ty, kteří taková shromáždění narušují:
Porušování svobody sdružování a shromažďování
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího nebo shromažďovacího práva, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.(2) Kdo se v souvislosti se shromážděním, které podléhá oznamovací povinnosti, násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí protiví pořádkovým opatřením svolavatele nebo určených pořadatelů takového shromáždění, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.
Teroristické akce proti shromážděním občanů jsem poprvé ve větším rozsahu pozoroval při řádně ohlášené pokojné vzpomínkové akci Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa k 74. výročí vzniku Československé republiky dne 28. října 1992 od 12. hodin na Václavském náměstí v Praze. Projevy politické intolerance se neomezily pouze na frenetické nenávistné výkřiky, házení potravinami, ale vyvrcholily otevřeným surovým útokem na účastníky pokojné demonstrace. Např. surové kopání do pana učitele Miroslava Remsy, ležícího po útoku na dlažbě před mléčným barem na rohu Opletalovy ulice a pohotově zachycený fotografy listu "Práce", svědčí o naprosté nelidskosti útočníků, ale tichý souhlas policie svědčí i o tiché podpoře vládních míst těmto skupinám.
O způsobu formování těchto skupin svědčí dopis čtenáře Špíglu z 30.10.1992. Čtenář se ve večerních hodinách dne 27. 10. večer dostal do prostoru pomníku sv. Václava, kde se setkal se skupinkou provokatérů. "Před půlnocí při odchodu jeden z nich říkal druhému, přijdeš zítra? Já nevím, fakt dostanu tác? Přijď v poledne a uvidíš. Nechcete si pane také zítra přijít zakřičet na Sládka?
Nechtěl jsem věřit svým uším. To fakt budou dávat tisíc Kčs za 3 hod. Přijďte a uvidíte. Jeden pán to také slyšel a říkal, že tomu věří a že to jsou taxikáři, pasáci a lidí, kterým dnešní stav vyhovuje. Klidně nějakou pětku obětují".
Domnívám se, že při jakékoliv snaze není pro kvalifikovaného policistu problém takovéto teroristy odhalit a zabránit jim v další činnosti. Ovšem politický systém založený na osobnostech, které vypouští do ulic tisíce amnestovaných násilníků a vrahů, spíše takové projevy vítá. Doufám, že neskončí jako Německo třicátých let, kde též režim těžil ze spolupráce s kriminální společenskou spodinou.
Ve stejné režii byla napadena pokojná shromáždění 28. října 1993, 15. března 1994 (výročí okupace Československa nacisty) a 28. října 1994. Navíc během shromáždění 15. března 1994 velel fašistickým skupinkám důstojník České armády, jak bylo konstatováno v interpelacích mých kolegů, při kladení květin po demonstraci 28. října 1994 došlo ke zranění poslance Parlamentu Jana Vika při zásahu městské policie. Tato událost bude podrobněji probrána v kapitole 3.2.
Tato monstrózní represivní akce navíc vyvolává reminiscence na dřívější oslavy výročí vzniku Československé republiky, kterou stále mnozí z nás pokládáme za svou vlast, nutně vyvolává reminiscenci na léta minulá.
Jsou tu i jiné analogie. Jak upozorňuje článek ze Špíglu z 5. listopadu, v roce 1939 zasahovali proti oslavám 28. října 1939 němečtí nacisté (třeba i otcové nacistických provokatérů z Terezína). Dne 28. října 1939 jsem se zúčastnil průvodu, ke kterému se přidali asi čtyři čtrnáctiletí kluci na Smíchově U Anděla a skončili na křižovatce v Žitné se Štěpánskou kolem páté odpoledne. Bylo už šero. Toto vše se mi vybavilo před očima, když jsem v televizním šotu viděl ležet pod sochou sv. Václava mladého poslance na zádech. Tehdy v třicátém devátém nad křižovatkou u Bati ležel na zemi také poraněný mladík a naříkal. Tam totiž skončila účast moje a mých kamarádů. Ze Štěpánské se na nás vyřítily německé uniformy. Nás čtyři kluky vpustil domovník do domu a zamkl za námi.
Uvědomme si všichni, že jsme Češi.
Bohužel ani já se nemohu vyhnout srovnání zranění Jana Vika se zraněním Jana Opletala 28. října 1939. Nebylo naštěstí stejně tragické, ale současnost příliš silně připomíná reality protektorátu Böhmen und Mähren v roce 1939. V současnosti pouze zastoupili německou policii a skutečné Gestapo městští policisté. Lze se divit, když potom slyšíme v davu výkřiky "Rumlovo Gestapo"? Situace po rozbití republiky (to v roce 1938-39 ohodnotil Mezinárodní vojenský soudní dvůr v Norimberku jako zločin proti míru, jak asi historie zhodnotí jeho analogii v roce 1992?) je podobná, dokonce i některé kolaborantské rodiny hrají v obou případech podobné role. Bohužel chybí nám politická osobnost se schopnostmi dr. Emila Háchy, která by místo otevřené zrady i v této situaci využila všech možností k obraně národních zájmů.
Použití státního politického terorismu určitě nevede k politické stabilitě. Na hrubý pytel hrubá záplata. Po událostech 17. listopadu 1939 a pozdějších nejde přece vyčítat Kubišovi a Gabčíkovi, že se proti Heydrichovi nepostavili s heslem "Make Love - Do not War". O morálním aspektu celého případu si můžete přečíst třeba v Drdově povídce "Vyšší princip". Podobná politika nutně vede k podobným koncům jako v Náhorním Karabachu nebo v Jugoslávii. Nebo si snad takové konce přejete?
3.2. Fašistické útoky na ústavní činitele
Prvým projevem organizovaného teroru na ústavní činitele byl útok na předsedu Sněmovny lidu Federálního shromáždění JUDr. Josefa Bartončíka popsaný v kapitole 1.2.1, další útoky na poslance po neúspěšné volbě presidenta popsané v kapitole 1.2.2. Další formy teroru probíhaly spíše individuálně. Útok na poslance Federálního shromáždění Pavla Mozgu byl nakonec interpretován jako jeho výtržnost, ke které se nechal vyprovokovat. Po mém projevu v České národní radě dne 23. září 1992 jsem i já byl zvolen za oběť útoku. Druhý den 24. září 1992 si i na mne počkalo na Malostranském náměstí trestné komando a i já jsem poznal tvrdou pěst současného režimu. Tento útok byl řádně ohlášen včetně lékařského nálezu na oddělení policie ve Vlašské ulici. Nenechal jsem se vyprovokovat, naopak jsem přihlížející občany uklidňoval ujištěním, že přece v totalitním státě je podobná událost zcela normální, proto jsem nebyl označen za viníka a o celé události se taktně mlčí. Ani odpověď na moji interpelaci nepřinesla do této věci více jasna.
Při zásahu policie 28. října 1994 došlo k vážnému zranění poslance Jana Vika popsanému v kapitole 3.1. I když jeho zranění snad nebylo úmyslné, je dokladem necitlivého přístupu represívních složek k ústavním činitelům, které by měly spíše chránit než zastrašovat.
Příkladem zastrašování poslanců při výkonu jejich funkce je i obvinění poslance Bohuslava Kuby v případě "Matoušek" popsaný v kapitole 2.1.
3.3. Zneuctění Národního památníku obětí nacismu v Terezíně.
Jedním z faktorů který vzbuzuje silnou nedůvěru našich občanů k nové politické reprezentaci je její provokativní tolerance k projevům nacismu. Mezi ty nejzávažnější patří opakované provokace zločinných sudetoněmeckých organizací založených na nacistické ideologii, kterou již Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku prohlásil za zločinnou. A z nich jsou snad nejhorší opakovaná zneuctění Národního památníku obětí nacismu, který byl v roce 1950 otevřen na místě nacistické věznice a židovského ghetta v Terezíně.
Podle zpráv v tisku (Špígl, 28. května 1993, strana 3 dole) dne 22. května 1983 položili zástupci německého a rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Památníku Terezín ke zdi IV. dvora věnce, přičemž vedoucí skupiny Horst Mück se oháněl údajným souhlasem ředitele památníku Jana Munka a také tvrzením, že o akci ví předák landsmaschaftu dr. Franz Neubauer. Na stuhách věnců byly protičesky zaměřené nápisy "Zemřeli, protože byli Němci", "Promlčeno, ale nezapomenuto" a podobně.
Celou akci prý chtěli sudeťáci uctít památku 70 Němců, ubitých podle tvrzení Horsta Mücka v těchto místech 24. května 1945. Pranic mu, ani jeho soukmenovcům nevadilo, že dosavadní oficiální výzkum historie Malé pevnosti v Terezíně nic podobného nezjistil…
Veřejnost nyní očekává, že se dozví, jaká opatření podnikla příslušná vládní místa vůči provokatérům. Obdobné případy je přece nutné řešit okamžitě. Odstranit nevhodné předměty i texty a záležitost předat policii k vyšetření a potrestání viníků, přinejmenším zákazem vstupu na území České republiky.
Naše správní orgány nesmějí připustit, aby si cizinci z naší demokracie udělali anarchistickou zvůli! Ve vztahu k některým Němcům je potřebné neustále připomínat, že cesta k usmíření vede přes odstranění křivd, kterých se na našich občanech Němci za okupace dopustili.
Z komentáře listu Špígl stojí za to ještě ocitovat:
My navíc dodáváme, že prameny je spolehlivě doloženo, že Němci zavlekli do Terezína za druhé světové války přes 200 tisíc vězňů z celé Evropy, z nichž každý pátý zde zemřel a na 100 tisíc jich pak zahynulo při deportaci z Terezína ve vyhlazovacích koncentračních táborech, věznicích, káznicích a na popravištích.
(…)
Tolik stanovisko našeho čtenáře. My k tomu dodáváme, že by jistě nejen nás velmi zajímalo, zda ředitel Památníku Terezín při vydávání povolení sudeťákům věděl, co vlastně má ve skutečnosti u zdi IV. dvora probíhat. Pokud ano, pak nad jeho rozhodnutím zůstává rozum stát. Vždyť znesvětil místo, kde leží tisíce obětí fašistické zvůle a nevinní lidé tam prožívali tak neuvěřitelné utrpení, že k tomu už je potřeba opravdu silný žaludek!
Ve své tehdejší interpelaci jsem událost komentoval takto: Chápu, že po skončení druhé světové války došlo ve vztahu k některým německým občanům k excesům, které nelze vždy vysvětlovat revolučním nadšením nebo ospravedlňovat předchozím utrpením. Znám osobně i jeden případ, kdy byl český mstitel, který zabil celou německou rodinu v polovině května 1945, postaven před soud, odsouzen, a strávil ve vězení mnoho let. Ale uvedená provokace sudeťáků není reakcí na podobné řídké politováníhodné případy, ale snahou o zneuctění stotisíců obětí nacismu v Terezíně. A tak jsem nucen pohlížet i na tolerantní přístup současného režimu, který podobně jako zločinný kolaborantský režim presidenta Háchy spolupracuje s hydrou německého hegemonismu. Není náhodou, že příjmení Havel sehrálo nemalou roli již při rozdělení Československa v roce 1939.
. . . . .
V kontextu takových zkušeností nemohu nepochopitelnou toleranci našich státních institucí k projevům německého hegemonismu chápat jinak, než stejné projevy kolaborantského režimu protektorátu "Böhmen und Mähren", konečně po rozdělení ČSFR je situace velmi podobná. Nemohl jsem si nevzpomenout na líčení mé matky, která jako mladá česká učitelka na poslední chvíli opouštěla okupovaný Sokolov. Arogance henleinovských ordnerů byla velmi podobná.
Bohužel místo slibovaných opatření se nacistická provokace v roce 1994 opakovala 30. července; tentokrát pro změnu posloužil za záminku údajný masakr Němců až někde v Ústí nad Labem. Je skutečně obdivuhodné přesunout vzpomínku desítky kilometrů až do Terezína. Kolaborantské státní instituce v této záležitosti zcela selhaly, ředitel památníku tuto nedůstojnou provokaci povolil a policie měla dokonce chránit nacistické provokatéry. Naštěstí se našla skupina vlastenců širokého politického spektra, kteří zabránili nacistům rozvinout připravený portrét Adolfa Hitlera a zabránili jim pokračovat v pošlapávání pomníků jejich obětí. To myslím doslova, protože přítomní, z nichž někteří byli bývalými terezínskými vězni, poznali mezi přítomnými i bývalého dozorce nacistického vraha Rojka. Vlastenečtí policisté, kteří odmítli chránit nacistické bandity, byli perzekuováni, policejní velitel byl odvolán z funkce. Pokládám tuto provokaci na projev naprosté neúcty k obětem nacismu a na ochránce nacistických banditů nemohu pohlížet jinak, než na ty nacistické zločince, které chránili. Úctu k mrtvým pokládám za základní projev kultury, který je vlastní všem civilizovaným lidem.
Hluboké znepokojení vyvolala i pochybná demonstrace New Yorkských rabínů o dva týdny později, která požadovala vyměnit na pohřebišti v terezínském krematoriu kříže za Davidovy hvězdy.
Náš lid měl po druhé světové válce hlubokou úctu ke svým spoluobčanům, kteří obětovali své životy v boji proti nacismu nebo byli oběťmi nacistického teroru bez ohledu na jejich původ, ale zvláštní solidaritu si zasloužili židovští občané, kteří na hrůzy nacistické okupace zvláště doplatili. Tyto pocity přetrvaly v podstatě i 40 let komunistického režimu. Na pohřebišti v terezínském ghettu, kam byl rozsypán popel všech obětí nacistů z Terezína a okolí bez ohledu na původ, bylo zřízeno důstojné muzeum židovského terezínského ghetta.
I za komunistického režimu, který byl přímo alergický na religiózní symboly, sem byly postaveny kříže, které jsou v české společnosti obecně akceptovány jako symbol úcty k mrtvým bez ohledu na jejich vyznání. Proti tomu neprotestovala ani židovská náboženská obec. Bylo tam umístěno i několik typicky židovských symbolů, například umělecké repliky sedmiramenných svícnů. Kdyby české židovské obce měly jiné požadavky, určitě by k nim bylo přihlédnuto. Ale protesty New Yorkských rabínů dva týdny po nacistické provokaci byly vnímány jako projev otevřený projev jejich solidarity s nacismem a v souvislosti s jinými projevy podobného charakteru z poslední doby znamenaly určitou ztrátu důvěry k celé této komunitě. Podobné neuvážené akce extrémistických sionistických fundamentalistů mohou být příčinou stejné nedůvěry naší veřejnosti k židovské komunitě jakou způsobily nacistické provokace ve vztahu k Německu.
Nacistická provokace v Terezíně je příčinou hlubokého znepokojení našich občanů nad současnou situací v České republice a nad obnovou činnosti nacistických organizací. Naše trpká zkušenost byla zaplacena nesmírným utrpením našeho lidu i nemalým počtem lidských obětí. Národní památník v Terezíně je pro náš lid jedním ze symbolů boje proti nacismu, jehož zneuctění, ale zejména naprosté selhání státu při ochraně takové památky před nacistickými bandity, vzbuzuje hlubokou obavu o demokratický charakter státu. A nechutná provokace New Yorkských rabínů zanedlouho potom je pouze důkazem přímé spojitosti současných nacistických živlů se sionistickými aktivitami. Spojitost, která by nám ještě před několika málo lety připadala zcela absurdní.
Stojí za to poznamenat, že nacistická provokace proběhla v Malé terezínské pevnosti na pravém břehu řeky Ohře, tj. na místě, které sloužilo zejména jako věznice a likvidační tábor pro politické vězně, tj. zejména aktivní účastníky protinacistického odboje. Zde bylo minimum vězňů židovského původu, ti byli umístění ve Velké pevnosti na levém břehu Ohře, tj. přímo ve městě Terezín. Toto město, které podle tehdejší propagandy (podle materiálů z místního musea v bývalém krematoriu) "věnoval vůdce židovskému národu", sloužilo jako židovské ghetto. Toto město přitom nesloužilo přímo jako likvidační tábor, na likvidaci vozili vězně jinam; samozřejmě nelidské podmínky života si i tak vyžádaly mnoho lidských obětí přímo v Terezíně.
Pokud někde ve světě, například ve zprávě Kongresu a ministerstva zahraničních věcí USA přistupují k této věci jinak, je to důsledek jejich naprostého nepochopení naší historie a zkušeností. Jak by také mohli události chápat lépe, když zdrojem jejich informací je spolupachatel případu Bartončík Michael Žantovský. Jak by se asi Američané tvářili, kdyby na jejich Národním Arlingtonském hřbitově ve Virginii nedaleko Washingtonu pořádali provokační akce představitelé Hirohitova japonského režimu? Jak by se asi tvářili, kdyby si tam dělal mejdan Viet Kong pod portrétem Ho Či Mina? Věřím, že by je hnali pryč, pokud by selhala jejich policie, určitě by věc vzali do rukou prostí Američané. A posléze by hnali takovou vládu, která jejich Národní hřbitov nedokáže uchránit. Tito lidé jsou totiž stále plni zdravého patriotismu a onoho pocitu vlastní suverenity a vnitřní svobody, který získali během kolonizace širokých amerických plání a který je tak krásně vyjádřen v jejich deklaraci nezávislosti.
Přitom takové srovnání je stále povrchní. Američané totiž prakticky od války s Mexikem a občanské války nepoznali válku a okupaci vlastního území, jejich vojska i během druhé světové války bojovala mimo území USA a jejich týl byl bezpečný a svobodný. Naopak naše země byla okupována a důsledky okupace tvrdě dopadly zejména na civilní obyvatele, proto mohou těžko chápat pocity národa pokořeného cizí okupací na území pošlapaném bagančaty cizích vojáků a teror nacistických gestapáků. Takovou zkušenost poznali Američané naposled snad v texaské pevnosti Alamo, ovšem na rozdíl od naší reality, kdy přímí svědci těchto událostí stále žijí mezi námi, je americká zkušenost stará již mnoho generací.
Vůbec už nelze srovnávat naší zkušenost se zkušeností Američanů z Vietnamu, Koreje apod. Zde američtí vojáci bojovali v cizí zemi, často proti vůli jejího obyvatelstva, a i když ideály svobody za kterou se bili je nutno respektovat, měli někdy obyvatelé této země i podobné zkušenosti, jakou měli naši lidé během nacistické okupace. A i Američané chápou, že je vhodnější odvézt své padlé domů a oslavovat je v Arlingtonu, než provokovat např. v Pchjongjangu nebo v Hanoji. Doufejme, že i současní nacisté pochopí, že je vhodnější odvést si své mrtvoly domů, ty skutečné i ty politické!
Hovoří se v poslední době o dialogu a usmíření s německým národem. Troufám si tvrdit, že dokud budou naše vztahy narušovat podobné provokační akce jako ta v Terezíně, potom je pokračování dialogu nemožné. Zvláště když podobné návrhy slyšíme z úst lidí, kteří svými činy prakticky dokázali, že duch Gestapa a komunistických padesátých let není ještě minulostí, že jablko nepadá daleko od stromu a kolaborantské rodinné tradice nejsou přervány.
Pro připomenutí ocituji z materiálů dr. Ečera dvě memoranda z úst návštěvníka nacistických mejdanů v pražské Lucerně K. H. Franka. První memorandum pochází z 31. srpna 1940:
"Geografická poloha Čech a Moravy přikazuje vtělení do Říše. Pro tuto polohu nejsou Češi schopni organizovat svůj vlastní stát. Rasově se český a německý stát tak sblížily míšením, že je možná politika asimilace nebo změny národnosti pro většinu Čechů. Vylučuje z asimilace inteligenci. Ta doufá, že Němci budou poraženi a Československo opět povstane. Tato třída je nesmiřitelná. Ostatní třídy lze podrobit německému vedení."
Další memorandum pochází z Norimberku z průběhu vyšetřování Mezinárodního vojenského tribunálu: "Uplyne tisíc let a vina Německa ještě nebude smyta a vymazána"
Ne nechci odkládat česko-německý dialog o tisíc let. Chci pouze připomenout, že takový dialog nemůže vést k rozumným výsledkům, pokud neustanou nacistické provokace jako ty v Terezíně a dialog nepovedou lidé, kteří svými činy denně prokazují svou těsnou vazbu na tradice zločinného nacistického režimu. Ukazuje se, že tito lidé jsou hůře poučitelní než byl K. H. Frank.
4. Jiné formy porušování lidských práv
4.1. Rozdělení ČSFR v prosinci 1992
Jedním z podstatných rysů demokracie je respektování vůle lidu při stěžejních rozhodnutích a státoprávních aktech. V případě rozdělení státu je asi jediným odpovídajícím prostředkem referendum. I tak správní manipulátoři často dokáží manipulací sdělovacích prostředků, agenturním rozkladem vznikajících politických lidových iniciativ (viz současná aféra se zneužitím BIS zmíněná v kapitole 4.2), státním terorismem proti ústavním činitelům a veřejným shromážděním (kapitola 3), vytvořením nerovných podmínek pro soutěž politických sil (kapitola 1), manipulací voleb a jiných projevů občanské vůle (kapitola 1.2) či omezováním občanských svobod (kapitola 2).
Nechci zde podrobně rozebírat metody manipulace poslanců Federálního shromáždění falešným slibem jejich transformace do Senátu, formální nedostatky přijatých zákonů a neústavnost celého procesu rozdělení federace; tento úkol přenechám jiným, kteří jsou v takové právní argumentaci sběhlejší. Kromě toho mnozí z nich nedokáží potlačit nostalgický tón ze ztráty poslaneckého mandátu ve Federálním shromáždění. Věnuji pozornost hlavnímu nedostatku celého procesu, totiž rozbití federace bez referenda, ve kterém by občané měli možnost svobodně vyjádřit svou vůli.
Demokratický postup nelze ovšem uplatnit, pokud politické loutky dosazené zvenku mají plnit své špinavé politické závazky a nedrží situaci tak pevně v rukou, aby si demokratické prostředky, při rozdělení státu zejména referendum, mohli dovolit. Taková situace nastala v historii Československa dvakrát: koncem třicátých let při nacistické okupaci a v roce 1992 při vládě chartistických loutek.
Situaci v třicátých letech nejlépe charakterizuje část rozsudku Norimberského procesu, opět podle materiálů dr. Ečera: "Konference 5. listopadu 1937 ukazuje jasně, že okupace Československa byla rozhodnuta předem a zbývalo vyvolat vhodný okamžik pro tento podnik." Obávám se, že situace v roce 1992 byla podobná, vládnoucí loutky, které si užívaly léta sladkého disidentského života, měly platit své dluhy, plnit své sliby těchto let včetně rozbití Československa a postupné asimilace českého obyvatelstva, přesně podle citovaného Frankova plánu, přesně podle nacistických plánů, podle kterých měl postupně vzniknout na území Evropy jednotný monotónní europrodukt. Nepotřebujeme, aby Evropané pochodovali pod jednotnou melodikou Richarda Wagnera či Ludwiga van Beethovena, jak nám vnucují někteří "Evropané", aniž bychom si samozřejmě těchto dvou velikánů německé kultury přestali vážit.
Integrace Evropy je pozitivním procesem, který umožní lepší ekonomickou a kulturní spolupráci evropských národů, jejich vzájemné poznání i lepší konkurenceschopnost na světových trzích. Nesmíme ovšem připustit, aby tento proces byl poznamenán zločinnou nacistickou ideologií, porušováním lidských práv a základních svobod, porušováním základních norem lidskosti definovaných mezinárodním právem, aby jeho nositelem byli zločinci. Nesmíme připustit, aby bylo spojováno s takovými akty manipulace, jakým bylo rozbití Československa bez referenda a jiných odpovídajících demokratických procedur. Takové rozděleni státu bez referenda nemá obdoby v moderní historii, snad s výjimkou rozbití Československa nacisty, které Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku označil jako zločin proti míru. Nesmíme připustit, aby tento integrační proces byl stejně jako zločinné rozbití Československa koncem třicátých let byl spojován s nacismem či s příjmením Havel.
4.2. Zneužívání Bezpečnostní informační služby k politickým účelům
Největším nebezpečím pro každý totalitní stát jsou spontánně vzniklá sdružení svobodných občanů. Proto jejich základní snahou je prostřednictvím tajných agentů a bezpečnostních služeb zasahovat do jejich činnosti, rozrušovat jejich organizaci či pomocí krycích organizací odvádět aktivní občany žádoucím a neškodným směrem.
Pochopitelně každý stát se musí chránit před teroristickými útoky či narušováním základů demokracie politickými extrémisty, ať už je jejich motivace politická či kriminální. Proto i demokratický stát musí mít tajné služby, které sledují podezřelé organizace a pokud jejich činnost přesáhne rámec zákona, zakročí. Od totalitního státu se liší tím, že tajné služby nesmí zasahovat do činnosti sledovaných organizací ani nesmí zneužívat získané informace k politickým účelům.
Součástí scénáře převratu v roce 1989 bylo zabránit vzniku jakýchkoliv nezávislých politických iniciativ a organizací; proto bylo připraveno množství stínových organizací pod kontrolou staronových mocných, které po převratu iniciativně vystoupily a snažily se odvést příliš aktivní a iniciativní občany žádoucím směrem. Kdo stál mimo toto schéma, byl okamžitě obviněn ze spolupráce s komunisty a StB. Překrásným příkladem takového postupu byl útok na Československou stranu lidovou během případu Bartončík; osobně jsem poznal podobnou situaci při pokusech o rozklad nezávislé Strany zelených aktivisty starých ekologických struktur, které již dříve hrály stejnou roli v minulém režimu. Proto vznikaly různé Zelené kruhy, páni ministři organizovali za státní peníze mejdany pro jejich funkcionáře, zatímco dobrovolní pracovníci nezávislé politické strany mimo Občanské fórum byli vystaveni nejrůznějším útokům, hrozbám či přímo státem organizovaného terorismu. O tom konečně pojednávají předchozí kapitoly.
O těchto jevech vědí všichni, kteří se tenkrát do nezávislých politických struktur zapojili, mnozí tušíme kdo z činovníků stávajících stran plní cizí rozkazy, ale přinést přesné důkazy se málokdy podaří. Těžko odolá politický amatér akcím cvičených profesionálů, vždyť stejně jako StB a KSČ převzali konfidenty a cvičený represívní aparát Gestapa a NSDAP, převzalo OF či ODS a FBIS či BIS zkušené pracovníky KSČ a StB.
Protože zneužití tajných služeb je velikým nebezpečím pro demokracii, je nezbytná účinná kontrola jejich činnosti. Kontrola účinná ale diskrétní, protože únik nežádoucích informací může účinnost takových služeb ohrozit. Kontrola těžko možná v naší společnosti, kde veškeré kontrolní mechanismy jsou v rukou úzké vládnoucí elity. Kromě toho je nezbytné přísně stíhat každé přestoupení pravomocí, které bezprostředně ohrožuje demokratický charakter společnosti.
Po agenturním rozbití aktivních složek Strany zelených jsem se aktivně zapojil do práce Sdružení pro republiku - Republikánské strany Československa, za kterou jsem se stal poslancem. Jedna z aktivních organizací této strany, se kterou jsem spolupracoval, působila v okrese Beroun. Organizace, která se snažila eliminovat staronové nedemokratické struktury v naší společnosti a odmítala se podřídit direktivnímu řízení centra, které se snažilo odvést aktivity členů směrem neškodným pro nové mocné, zejména k extrémním projevům xenofobie a tupému antikomunismu.
Vedení strany nejprve vyloučilo aktivního člena vedení berounské organizace a později zrušilo celou berounskou pobočku. Aktivní členové většinou ztratili zaměstnání a začali být vystavováni různým formám represe; když na moje žádosti o vysvětlení vedení strany odmítlo reagovat a když jsem poznal podobné metody eliminace jiných aktivních organizací republikánské strany, ukončil jsem i já členství.
Až potud se jedná o čistě vnitrostranické problémy, se kterými bych si netroufl obtěžovat širší veřejnost. Naštěstí nastala aféra se zneužitím BIS proti ústavním politickým stranám. A při televizních zprávách na stanici NOVA se na obrazovce v seznamu sledovaných extrémistických organizací objevila i Militantních skupinu republikánů z Berouna, informaci uvedlo i Rudé Právo z 28. ledna tr. Podivuhodná okolnost v situaci, kdy i parlamentní komise ujistila, že BIS nesleduje parlamentní politické strany! To je tedy lež jako věž!
Je obdivuhodné, že jednu organizaci zpočátku sledovala BIS, ale později ji zlikvidovalo vedení vlastní strany! Že by zde nebyla žádná spojitost? Tak tomu tedy nevěřím!
Žádám tedy o sdělení, zda existuje nějaké spojení mezi FBIS a BIS a mezi představiteli SPR-RSČ, zejména panem Aloisem Krčmou, Josefem Krejsou a dr. Miroslavem Sládkem, kteří se na agenturním rozkladu této organizace podíleli. Protože se jedná o zjevný případ porušení lidských práv, žádám o sdělení, zda jsou někteří pracovníci BIS, ale zejména její ředitel Stanislav Devátý, za toto porušování trestně zodpovědni. Pokud ano, žádám, aby z této okolnosti byly vyvozeny co nejpřísnější závěry.
Zneužití tajných služeb je největším nebezpečím pro demokracii a organizace která ji podporuje se automaticky stává zločineckou organizací zodpovědnou za politické persekuce členů parlamentní politické strany. Takovou stranou byla NSDAP zneužívající mj. služeb Gestapa, takovou byla KSČ zneužívající StB, takovou se stává i ODS zneužívající služeb BIS. Mají na svědomí všechny ty, kteří byli perzekuováni za své politické názory, ty, kteří se stali občany druhé kategorie, protože jí odmítli sloužit nebo zaplatit všimné, třeba při večeři s premiérem. Těch politicky perzekuovaných znám nemálo, i když prokázat takovou vinu je nesmírně obtížné.
Mnozí členové této organizace se snad chtějí vymlouvat, že o těchto faktorech nevěděli nebo že jednali na vyšší rozkaz. Pro ty ocituji referát JUDr. Bohuslava Ečera z 29. března 1943 pro komisi pro potrestání nacistických zločinců na téma "Rozkaz neomlouvá".
Členové NSDAP, SA, SS, Waffen-SS, Gestapa předem přejali odpovědnost za provedení všech rozkazů, i zločinných. Tím, že se formálně dobrovolně stali členy, projevili svou zločineckou vůli. Pro ně nenastává žádné mravní donucení, když dostávají zločinné rozkazy. Oni jsou spolupachateli, protože zločiny chtěli sami ve shodě se svými představenými. Právní postavení těchto Němců je podobné, jako právní postavení těch, kteří se stanou dobrovolně členy zločinného gangu. Zločiny, které jim byly nařízeny a jimi provedeny jsou jejich vlastními zločiny.
Instituce kolektivní viny je koření silné, ale delikátní, proto se musí používat s citem. Proto Mezinárodní vojenský tribunál prohlásil za zločinecké pouze tyto skupiny: Sbor politických vůdců NSDAP, Gestapo, SD, SS, SA, říšskou vládu, generální štáb, vrchní velení wehrmachtu. Podobně je nutno postupovat i v současnosti.
Jak již bylo konstatováno, metody používané nacisty a současným režimem nejsou zcela stejné. Ale jejich podstata stejná je, proto přístup k potrestání současných politických zločinů by měl vycházet ze stejných principů.
5. Závazky ČR v oblasti lidských a politických práv
Základem liberálního a demokratického státu je respektování individuálních i kolektivních práv jejích občanů. A právě v době transformace společnosti je největší nebezpečí, že chvilkové pocity a politické zájmy převáží nad obecnými etickými principy. Proto právě v takové době je nutno mít o všech takových právech podrobný přehled a dbát o jejich dodržování. Takový přehled, ale i příklady porušování odpovídajících práv, obsahuje tato kapitola.
V demokratických státech je základní zárukou dodržování politických a lidských práv ústava. Bohužel naše ústava je nedokonalá, někde v přímém rozporu s mezinárodními konvencemi; horší ovšem je, že některá základní práva nejsou respektována. Podrobnější rozbor následuje.
Článek 3. Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.
Podrobný rozbor této listiny je proveden v kapitole 5.2.
Článek 5. Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Bohužel volná soutěž politických sil je narušována zásahy státní byrokracie do života politických stran (např. administrativní překážky Ministerstva financí při snaze o sloučení ČMSS - LSU - ZS), snahou financovat politické strany formou úplatků nebo ze státního rozpočtu (kapitola 1.1), fašistickými útoky na veřejná shromáždění (kapitola 3.1) a na ústavní činitele (kapitola 3.2).
Článek 6. Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.
Těžko lze mluvit o ochraně menšin v Poslanecké sněmovně PČR, kde většinové (tj. vládní) strany kontrolují všechny rozhodující funkce, včetně všech funkcí kontrolních. Největším paradoxem je, když po volbách byla podle vzoru KSČ snaha rozdělovat parlamentní politické strany v Parlamentě na demokratické a nedemokratické. Tím sice jisté strany právem získaly nálepku nedemokratičnosti, ale zejména ty, které tuto metodiku uplatňovaly. Důsledkem této situace je potom nekontrolovaná moc a mocenská arogance vládnoucí elity, ne nepodobná aroganci Stalina, Gottwalda, Husáka a Jakeše. Viz kapitola 0.
Jako příklad naprosté totalitní arogance vládnoucích struktur uvedu příklad parlamentního dialogu, který proběhl 28. ledna 1993 při ustavování stálých delegací Poslanecké sněmovny do meziparlamentních organizací. Tak na takovou aroganci se nezmohli ani komunisté, tady se snad hodí srovnání jedině s německým nacismem:
Poslanec Tomáš Fejfar: Pane předsedající, dámy a pánové, navrhuji další změnu, a to, aby ze seznamu náhradníků do stálé delegace Parlamentního shromáždění Rady Evropy byl vypuštěn poslanec Milan Loukota, aby dále ze stálé delegace do Meziparlamentní unie byl vypuštěn poslanec Bohuslav Kuba. Krátce zdůvodním proč.
Kromě poslance Šolera, který byl navržen a předcházejícím usnesením stažen, jsou další dva poslanci republikánské strany, té strany, která při volbě prezidenta zde předvedla kousky nevídané.
Myslím, že členové této strany by neměli tento stát reprezentovat v zahraničí. (Potlesk.)
Poslanec Jaroslav Novák: Pane předsedající, dámy a pánové, jménem klubu Republikánů bych chtěl prohlásit, že se zde jedná o jasnou politickou diskriminaci určité části poslanců a co nejdůrazněji proti tomuto protestujeme. Děkuji.
Poslanec Vladimír Budinský: Nedomnívám se, že se jedná o politickou diskriminaci, ale vzhledem k tomu, že pan poslanec Kuba zde v tomto maratonu nevystupoval, navrhoval bych, abychom o jménech hlasovali jednotlivě.
. . . . .
Poslanec Jiří Šoler: Vážené předsednictvo, vážení poslanci, vážené poslankyně, daly by se přečíst dva články z Deklarace lidských práv OSN: článek 2 - Každý je oprávněn ke všem právům a svobodám, jež stanoví tato deklarace bez jakéhokoliv rozdílu rasy, pohlaví, jazyka, náboženského, politického nebo jiného smýšlení, národnosti nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení. Dále nebude činěn žádný rozdíl z důvodu politického, právního nebo mezinárodního postavení zemí nebo území, k nimž osoba přísluší, ať jde o země nebo území nezávislé, o území nesamosprávné nebo podrobené jinému omezení suverenity.
Domnívám se, že toto je typický příklad, kdy se státní moc snaží omezit práva celého půl miliónu lidí, kteří byli voliči naší strany. Důrazně se proti tomu ohrazuji, na druhé straně upozorňuji, když jsem si dokázal psát s Radou Evropy a s podobnými organizacemi před tím, než jsme byl poslancem, dokáži to i potom. A ničí názor a nikdo mi nezabrání, abych s těmito lidmi komunikoval.
. . . . .
Poslanec Libor Novák (1958): Dámy a pánové, zejména pane poslanče Šolere, k vám teď totiž především mluvím. Jsem přesvědčen, že nikdo z nás, kteří zde teď sedíme, nemá v úmyslu pošlapat to, co jste právě přečetl. Ale myslím si, že při reprezentaci všech voličů a dá se říci občanů této země, nejde snad jenom o to, jaké má kdo přesvědčení, ale o to, jak se kdo umí chovat. (Potlesk.)
. . . . .
Poslanec Zbyšek Stodůlka: Vážený pane předsedající, vážené dámy a pánové, byl jsem jedním z poslanců, kteří při projevu poslanců Republikánské strany opustili sněmovnu. Nicméně svědomí mi velí říci jednu věc - že za výroky ve sněmovně podle Ústavy, podle jednacího řádu, může být poslanec trestán pouze disciplinárním řízením a tam - pokud vím, nelze uložit zákaz činnost či obdobné ochranné opatření. Děkuji.
Poslanec Josef Ullmann: Dámy a pánové, vážený pane předsedo, rád bych navázal na předřečníka. Použil zde dvou termínů. A sice termín potrestání a termín zákaz činnosti, pokud mě paměť neklame. Domnívám se, že je to něco úplně jiného. Domnívám se, že skutečně nejde o zákaz činnosti, protože mi poslanci jsme byli zvoleni tady do této sněmovny a naše činnost spočívá v tom, co v této sněmovně děláme. Rovněž se nedomnívám, že jde o nějakou diskriminaci. V opačném případě bych se konečně i já musel cítit diskriminován. A necítím se, je to můj nedostatek, že nevyhovuji příslušným podmínkám jazykovým. A i z toho pohledu bych se mohl cítit diskriminován.
Domnívám se, že problém stojí úplně jinde. Tato sněmovna má zodpovědnost, a tvrdím plnou zodpovědnost za to, koho vyšle do světa, kdo tam bude reprezentovat Českou republiku. Jsem hluboce přesvědčen, že pánové z Republikánské strany ji nereprezentují, že naopak reprezentují něco, o čem bych si strašně přál, aby v této republice nebylo. Ale je to jenom přání zjevně skutečnost je poněkud jiná.
Proto zásadně nesouhlasím, aby lidé, kteří na domácí půdě dokáží takto vystupovat, měli příležitost tímto způsobem jako delegace České republiky oficiálně vystupovat někde venku. Styděl bych se za to, proto nemohu zvednout ruku. Děkuji vám.
Poslanec Vladimír Korontály: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, vážená sněmovno, nevím, o čem tady dlouho diskutujeme. Přece na členství ve stálé delegaci neexistuje žádný právní nárok. Navíc neexistuje, i kdybychom přečetli všechny deklarace všech lidských práv světa a ještě nějaké přidali, neznám žádnou, ve které by byl článek, který by zavazovala poslance k tomu, zda má nebo nemá pro někoho hlasovat. Děkuji.
Za připomenutí snad stojí, že hlavním bodem mého tehdejšího projevu, který kolegy z "demokratických" stran tolik rozčílil, bylo uvedení případu Bartončík přesně do toho světla, v jakém ho líčím v této zprávě. Názornější příklad "demokratického" kádrování než pojetí poslance Budínského asi nelze najít!
Je možno připomenout i fakt, že Všeobecná deklarace lidských práv vznikla na půdě OSN právě proto, aby zavazovala demokratické poslance k jejich respektování. Bohužel tak daleko někteří "reprezentanti" této země ještě nedošli. Proto lze právě tato prohlášení chápat jako otevřenou deklaraci popírající demokratický charakter této země.
Nedá mi, než dodat repliku na tehdejší vystoupení poslance Libora Nováka (1958). Historie smetla Gestapo, smetla Lidové milice a věřím že jednou smete i vás!
Článek 7. Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
S tímto principem je v hrubém rozporu současná vládní politika, která dosahuje laciné hospodářské prosperity výprodejem základních surovin, rozvojem technologií škodlivých pro životní prostředí a exportem jejich výrobků či dotací jejich cen (např. cena energie). Tato politika je mj. v rozporu s praxí Evropské unie i Rady Evropy, kde jsou přijímána účinná opatření právě k ochraně životního prostředí a omezení přenosu environmentálních problémů mezi státy.
Článek 8. Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.
Protože územní samosprávné celky nebyly vytvořeny, neexistuje ani ústavou zaručená samospráva. Podrobněji viz kapitola 5.1.4.
Článek 9.(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Bohužel problematický byrokratický výklad zákona o politických stranách prakticky zabránil sloučení politických stran naší koalice, čímž je zasahováno do svobody spolčovací a narušen ústavní princip volné soutěže politických sil. Viz kapitola 1.
Článek 10. Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.
Podrobný rozbor takových smluv je proveden v kapitolách 5.1 až 5.9.
Článek 65.
(3) Trestní stíhání pro trestné činy spáchané po dobu výkonu funkce prezidenta republiky je navždy vyloučeno.
Tento paragraf je bezprostředním vyjádřením totalitního charakteru našeho státu.
Tradice evropské civilizace pokládala hlavy států, tj. knížata, krále či císaře, za panovníky z vůle boží, kteří byli zbaveni jakékoliv trestní zodpovědnosti za své činy. Konečně ve starověku a středověku, byl král svrchovaným pánem svých poddaných a lidská práva se týkala maximálně šlechty a svobodných měšťanů (např. tzv. Magna Charta Libertatum v Británii z roku 1215); pokud panovník byl slabý nebo nemorální, zpravidla ho některý konkurent odstranil a pokud panovník nepřišel o život, skončil určitě ve vězení či v lepším případě v klášteře.
S postupem civilizace se vztah k hlavám státu měnil. Zatímco Evropa přistupovala k problému spíše živelně, což se projevilo zejména v období francouzské revoluce, vznikající Spojené státy americké zrušily šlechtické výsady hlavy státu v Ústavě z roku 1787. Konkrétně podle článku II. oddílu 4. "Prezident, viceprezident a všichni úředníci Spojených států musí být zproštěni funkcí, budou-li obviněni (on impeachment for) a usvědčeni (conviction of) z velezrady (treason), úplatkářství (bribery) nebo z jiných těžkých zločinů (crimes) a provinění (misdemeanours)."
Podle článku I. článku 2 Ústavy: "Pouze sněmovna má výhradní právo podat obvinění (impeachment)." Podle článku 3 "Senát má výhradní právo soudit všechna obvinění (impeachment). Zasedá-li za tímto účelem, musí být pod přísahou nebo slibem. Je-li souzen prezident Spojených států, řídí jednání předseda Nejvyššího soudu (Chief Justice). A nikdo nemůže být odsouzen bez souhlasu dvou třetin přítomných senátorů.
Rozsudek v případě obvinění (impeachment) nepřesáhne odvolání z úřadu a znemožnění zaujímat a vykonávat jakýkoliv čestný, svěřený nebo výdělečný úřad ve službách Spojených států; ale odsouzený podléhá žalobě, trestnímu řízení, rozsudku a trestu podle zákona"
Soudit prezidenta tedy není snadné, ale pokud je obžalován Sněmovnou reprezentantů a Senátem zbaven funkce, podléhá soudům jako každý jiný občan.
V evropském kontextu byla beztrestnost hlavy státu respektována ještě po skončení prvé světové války; zatímco válka přinesla miliony obětí, její viníci, zejména německý císař Vilém II., skončili bez trestu. Během druhé světové války byla sestavena komise pro potrestání válečných zločinů, Československo v ní zastupoval JUDr. Bohuslav Ečer. Právě jeho zásluhou se do evropského právního systému dostaly takové instituce, jako je kolektivní vina (tj. skupina nebo organizace je soudem prohlášena za zločinnou, potom samo členství v takové organizaci je důvodem k trestnímu stíhání), který je vyjádřen v kapitole II. článcích 9. a 10. Charty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku; článek 7. téhož dokumentu stanoví v souhlase s návrhy JUDr. Ečera, že úřední postavení obžalovaného, ať jako hlavy státu nebo jako zodpovědného úředníka ve vládních úřadech, nebude považováno za okolnost, která jej zbavuje odpovědnosti anebo která zmírňuje trest. V jiných článcích definuje zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti (humanitě); odtud pak přebírají tyto definice příslušné úmluvy OSN z pozdější doby.
Celá činnost JUDr. Ečera je popsána v knihách Ečer Bohuslav: Právo v boji s nacismem, Zář, Brno 1946 a Ečer Bohuslav: Norimberský soud, Orbis, Praha 1946; škoda že tento československý přínos evropské a světové právní kultuře není znám v našich právních kruzích. Svůj boj o uznání trestní odpovědnosti hlavy státu ilustruje např. jeho memorandum z 10. října 1942, které říká: "Ti, kteří rozpoutali útočnou válku obsazením Československa 1.-10. října 1938 a 15. března 1939 a útokem na Polsko 1. září 1939 a jejich spojenci jsou zločinci, kteří mohou a musí být zatčeni, souzeni, odsouzeni a potrestáni. Jsou to: Hitler, vláda třetí říše a její spoluviníci. Jejich trestní odpovědnost je mimo pochybnost."
A tak zatímco mezinárodní právo zásluhou vynikajícího československého právníka JUDr. Bohuslava Ečera institut absolutní mezinárodní imunity hlavy státu zrušila, například zrušením nepromlčitelnosti těch nejtěžších zločinů podle Úmluv popsaných v kapitolách 5.1.11 a 5.5.15., naše Ústava tento středověký institut zavádí. Tím se mimo jiné dostala do rozporu s citovanými úmluvami.
Článek 96.
(2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Pokud se to státu nehodí, zejména u politických procesů, je soudní líčení prováděno v tak malé místnosti, že prakticky vylučuje účast veřejnosti. Pokud se veřejnost dostaví, je místnost předem obsazena prorežimní klakou. Z takových jednání jsou vylučováni dokonce i poslanci Parlamentu. Viz kapitola 2.1.
Vzhledem k obstrukci vládních stran nedošlo přes několik poslaneckých návrhů k vytvoření vyšších samosprávných celků. Tím je narušen princip samosprávy územních samosprávných celků podle článku 8 Ústavy.
5.2. Listina základních práv a svobod
5.2.1. Lidská práva a základní svobody
Článek 7.
(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Kam potom asi patří útok na dr. Bartončíka odzbrojeného infarktem v průběhu voleb 1990? Tehdy sice Listina neexistovala, ale platila odpovídající konvence OSN. Podrobněji viz kapitola 1.2.1.
Článek 17.(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.
(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.
(3) Cenzura je nepřípustná.
(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Tato práva byla hrubě narušena v případech Matoušek, Tomáš, popsaných v kapitolách 2.1 a 2.2.
Článek 19.(1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno.
(2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy.
Ve skutečnosti jsou k narušování opozičních shromáždění používány organizované fašistické bojůvky, působící dokonce pod velením důstojníka armády. Podrobněji viz kapitola 3.1.
Článek 20.(1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích.
(2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich.
(3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže je to v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých.
(4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.
Je zde snaha ovlivňovat přirozený politický život, jakým je integrace politických stran, svévolným výkladem pravidel financování politických stran státem. Podrobněji kapitola 1.1. Kromě toho je vnitřní život politických stran narušován zásahy Bezpečnostní informační služby podrobněji rozebraný v kapitole 4.2.
Článek 22. Zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti.
Totéž jako článek 20.
Článek 23. Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.
Typickým příkladem takového selhání ústavních orgánů bylo zneuctění Národního památníku obětí nacismu v Terezíně. Přitom místo potrestání nacistů vybavených obrazy Adolfa Hitlera (vím o svědcích, kteří se podíleli na jeho odstranění) a nacistického vraha Rojka měli být napadeni občané, kteří tento národní monument hájili; policisté kteří odmítli obhajovat nacistické bandity byli perzekuováni (podobně jako jejich kolegové z třicátých let, kteří vystoupili proti Henleinovým banditům), proti obhájcům památníku je připravován ostudný monstrproces. Jak by se asi zachovali Američané, kdyby jim někdo pořádal podobné mejdany na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu? Přitom scénář akce tak připomínal plenění židovských hrobů Hitlerovými ordnery! Podrobněji viz kapitola 3.3.
5.2.2. Hospodářská, sociální a kulturní práva
Článek 26.(3) Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; podmínky stanoví zákon.
Na jedné straně sociální postavení lidí se sníženou pracovní schopností je často velmi nedůstojné, na druhé straně mnoho kriminálních či asociálních živlů schopných práce ale odmítajících pracovat pobírá neoprávněně sociální dávky, navíc mají často ilegální nezdaněné příjmy. Situace vyžaduje nápravu; na jedné straně vytvořit důstojné podmínky pro skutečně postižené, na druhé straně ušetřit prostředky u problémových případů. Něco z toho snad vylepší zákon o sociální pomoci.
Článek 27.(1) Každý má právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů.
(2) Odborové organizace vznikají nezávisle na státu. Omezovat počet odborových organizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku nebo v odvětví.
(4)Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem; toto právo nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil a příslušníkům bezpečnostních sborů.
Jak je s těmito principy v souladu persekuce železničářů, kteří si v nedávné době dovolili stávkovat?
Článek 28. Zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.
Podrobnosti v této oblasti upravují mj. Úmluvy Mezinárodní organizace práce. Bohužel mnohé z nich nebyly předloženy k ratifikaci, jiné se dodržují problematicky. Podrobný rozbor těchto práv by si vyžádal samostatnou zprávu.
Článek 29.(1) Ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky.
(2) Mladiství a osoby zdravotně postižené mají právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě k povolání.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Některé úpravy zákoníku práce, např. povolení noční práce žen, jdou spíše proti tomuto principu.
Článek 30.(1) Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.
(2) Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.
(3) Podrobnosti stanoví zákon.
Termín přiměřenost je bohužel velmi pružný. Zatímco ve vyspělých zemích bývá důchod okolo 70% příjmů zaměstnaných lidí, u nás je stále nižší. Je nutno alespoň zajistit úroveň zaručenou Úmluvou č. 102 Mezinárodní organizace práce.
Článek 32.(1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
(2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky.
(5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
Totéž co u článku 29.
Článek 33.(1) Každý má právo na vzdělání. Školní docházka je povinná po dobu, kterou stanoví zákon.
(2) Občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možnosti společnosti též na vysokých školách.
(4) Zákon stanoví, za jakých podmínek mají občané při studiu právo na pomoc státu.
Chystaná úprava podmínek studia, zejména placení školného na vysokých školách, značně znesnadní přístup ke vzdělání pro méně majetné vrstvy. Přitom samozřejmě sama existence školného doprovázená odpovídajícími sociálními opatřeními, např. podle vzoru předmnichovské republiky, jako je možnost osvobození od školného pro úspěšné studenty, kolejné respektující finanční možnosti studentů a systém sociálních a prospěchových stipendií může nepříznivý efekt značně snížit; bohužel taková opatření nejsou u nás zatím připravena.
Článek 35.(1) Každý má právo na příznivé životní prostředí.
(2) Každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů.
(3) Při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem.
Bohužel ochrana přírodního a životního prostředí, přírodních zdrojů i kulturních památek má spíše sestupnou tendenci, zatím probíhá laciný výprodej našich přírodních a kulturních památek, které jsou součástí národního, ale často i celosvětového přírodního či kulturního dědictví, často jsou ty nejcennější přírodní lokality likvidovány jako zdroj surovin nebo jsou ohroženy zrychleným chátráním, rozsáhlými veřejnými či soukromými projekty rychlého urbanistického či turistického rozvoje. Jako příklady uveďme jenom projekt cementárny v Tmáni (okres Beroun) v CHKO Česká kras nebo chystaný osud Punkevních jeskyní (okres Blansko). Téměř se naplňují katastrofické vize Úmluvy UNESCO o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (zákon 159/1991).
5.2.3. Právo na soudní a jinou právní ochranu
Článek 36.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.
Byly nějak nahrazeny škody panu Matouškovi za nesmyslnou zvůli státní moci, která mu připravila rok politické persekuce zcela protiprávně? Jaké jsou potom záruky politické svobody občanů? Jak byli potrestáni pachatelé majetkového trestného činu, kteří se dopustili bezdůvodného zabavení příslušné vývěsní skříňky? Právě před podobnou zvůlí iniciativních úředníků totalitní vlády by mělo právo účinně chránit slušné občany!
Článek 38.(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Viz komentář k článku 96 Ústavy.
Článek 40.(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
Jak si potom vysvětlit "nekonečnou smyčku" soudních přelíčení v případě Gabriel, který probíhal v loňském roce u obvodního soudu v Praze 5? V každém normálním státě je maximálně po dvou odvoláních případ uzavřen; pokud je obviněný třikrát osvobozen, není další soudní stíhání možné.
Charta Organizace spojených národů je základním dokumentem mezinárodního práva, která se týká zejména mezistátních vztahů, byla podepsána 26. června 1945 v San Franciscu na závěr Konference OSN a nabyla platnosti 24. října 1945 a byla vyhlášena pod číslem 30/1947 Sb., byla novelizována pod číslem 127/1965 Sb. Specifické postavení Charty OSN mezi jinými mezinárodními smlouvami určuje článek 103:
Článek 103. Pokud by došlo ke střetu závazků OSN podle této Charty s jejich závazky podle jakékoliv jiné mezinárodní dohody, mají přednost závazky podle této Charty.
Mimořádný význam pro Českou republiku a její mezinárodní postavení má článek 107:
Článek 107. Pokud jde o akci proti státu, který byl během druhé světové války nepřítelem kteréhokoliv signatáře této Charty, žádné ustanovení v této Chartě nečiní tuto akci neplatnou a ani jí nebrání, pokud jako důsledek této války ji podnikly nebo schválily vlády, které mají za takovou akci zodpovědnost.
Jednou takovou akcí byl odsun obyvatel německé národnosti z Československa a Polska na základě Postdamské dohody vítězných mocností, tedy akcí, kterou zločinné neonacistické a sudetoněmecké organizace, ale bohužel i ústavní činitelé naší republiky, neustále zpochybňují. Takové zpochybnění, které často slyšíme i od oficiálních ústavních činitelů Spolkové republiky Německo je tedy narušením Charty OSN a já žádám, aby se k nim odpovídajícím způsobem přistupovalo. Takové akce hraničí s projevy agrese podle obvyklých pravidel mezinárodního práva. Potom nechápu, proč naše republika proti takovým akcím neprotestuje v duchu článku 34 Charty OSN, tj. prostřednictvím Rady bezpečnosti OSN. Dokonce podle tisku Ministr zahraničních věcí vyhlašuje, že budeme podporovat kandidaturu SRN jako dalšího člena Rady Bezpečnosti OSN! Státu, který Chartu OSN soustavně porušuje! Takový kapitulantský postup je pro mne dalším důkazem těsné vazby současného politického systému s německým nacismem. Žádám o vysvětlení celé situace a přijetí nezbytných opatření, která zabrání dalším nacistickým provokacím, i takové, jaká je zmíněna v kapitole 3.3.
Podle článku 68 Charty byla v roce 1946 založena Komise pro lidská práva OSN, na níž se lze obracet ve věci porušování lidských práv podle konvencí OSN.
5.4. Deklarace vyhlášené Valným shromážděním OSN
Deklarace VS OSN nejsou pro členské státy závazné, mají pouze deklarační charakter; lze jich použít pouze při morální argumentaci. Jedná se o tyto deklarace:
- Všeobecná deklarace lidských práv. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 10. prosince 1948.- Deklarace práv dítěte. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 20. listopadu 1959.
- Deklarace poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 14. prosince 1960.
- Deklarace Spojených národů o odstranění všech forem rasové diskriminace. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 20. listopadu 1963.
- Deklarace o výchově mládeže v duchu ideálů míru, vzájemné úcty a porozumění mezi národy. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 7. prosince 1965.
- Deklarace zásad mezinárodní kulturní spolupráce. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 4. listopadu 1966.
- Deklarace o odstranění diskriminace žen. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 7. listopadu 1967.
- Deklarace o územním azylu. Deklarace byla vyhlášena VS OSN dne 14. prosince 1967.
- Deklarace o pokroku a rozvoji v sociální oblasti. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 11. prosince 1969.
- Deklarace práv duševně postižených osob. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 20. prosince 1971.
- Všeobecná deklarace o vykořenění hladu a podvýživy. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 16. listopadu 1974.
- Deklarace ochrany žen a dětí v případech nouze a ozbrojených konfliktech. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 14. prosince 1974.
- Deklarace o používání pokroku vědy na techniky v zájmu míru a ve prospěch lidstva. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 10. listopadu 1975.
- Deklarace o ochraně všech osob před mučením a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 9. prosince 1975.
- Deklarace práv osob se sníženou pracovní schopností. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 9. prosince 1975.
- Deklarace základních principů příspěvků masových sdělovacích prostředků k posílení míru a mezinárodního porozumění, podpoře lidských práv a zabránění rasismu, apartheidu a podněcování k válce. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 28. listopadu 1978.
- Deklarace o odstranění všech forem nesnášenlivosti a diskriminace založených na náboženství či víře. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 25. listopadu 1981.
- Deklarace o právu národů na mír. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 12. listopadu 1984.
- Deklarace základních principů spravedlnosti pro oběti zločinů a zneužití síly. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 29. listopadu 1985.
- Deklarace lidských práv osob, které mají státní příslušnost jiné země než té, ve které žijí. Deklaraci vyhlásilo VS OSN 13. prosince 1985.
- Deklarace sociálních a právních principů ve vztahu k ochraně a prospěchu dětí se speciálním odkazem na národní a mezinárodní pěstounskou péči a adopci. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 3. prosince 1986.
- Deklarace o právu na rozvoj. Deklaraci vyhlásilo VS OSN dne 4. prosince 1986.
5.5. Smlouvy o lidských právech OSN
Základní závazné mezinárodními dokumenty v oblasti lidských práv přijalo Valné shromáždění OSN. Dále je uveden přehled těchto smluv ratifikovaných a vyhlášených v České republice nebo přejatých z jurisdikce Československa doplněný případnými komentáři o jejich naplňování.
5.5.1. Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
Pakt schválilo VS OSN dne 16. prosince 1966, v ČSSR platí od 23. března 1976, byl vyhlášen pod číslem 120/1976 Sb.
Článek 1.(1) Všechny národy mají právo na sebeurčení. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický statut a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj.
(2) Všechny národy mohou pro své vlastní cíle svobodně disponovat svým přírodním bohatstvím a zdroji bez újmy na jakýchkoliv závazcích vyplývajících z mezinárodní hospodářské spolupráce, založené na vzájemné spolupráci a mezinárodním právu. V žádném případě nesmí být národ zbaven svých vlastních prostředků k životní existenci.
Tento článek, určený zejména pro rozvojové země, jednoznačně umožňuje zavedení ochranných opatření proti vývozu surovin a poškozování životního prostředí, má prioritu i proti úmluvám GATT. Požadavek je v souladu s článkem (7) Ústavy. Bohužel naše politika jeho možností příliš nevyužívá.
Článek 2.(2) Státy, smluvní strany tohoto Paktu, se zavazují, že zaručí, že práva formulovaná v tomto Paktu budou se uskutečňovat bez jakéhokoliv rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Překrásná deklarace! V jakém kontrastu s tisíci lidmi, kteří poznali v nedávné minulosti politickou perzekuci jenom proto, že se odmítli poklonit zločinecké politice Václava Havla a jeho kumpánů z Charty 77, že si dovolili bránit pomníky obětí nacismu, že si dovolili protestovat proti loupeži století zvané privatizace, že si dovolili protestovat proti státnímu bankrotu v oblasti sociálního zabezpečení a zdravotnictví. V jakém kontrastu s deklaracemi některých mých kolegů poslanců a představitelů současného fašismu, kteří pokládají za největší neštěstí této země obrození slovanských národů, které zabránilo genocidě podle nich méněcenné slovanské rasy! V jakém kontrastu s politikou vlády umožnit vzdělání či zajistit důstojnou lékařskou péči pouze pro příslušníky majetných sociálních vrstev! Jaký kontrast s názorem nedávno hlásaným v našem výboru, že nejlepším řešením vážného onemocnění sociálně slabých jej jejich smrt! Prostí občané této země se v důsledku současné politiky stávají občany druhé kategorie, pouhými rukojmími zajišťujícími sladký život mocenské smetánky.
Článek 6.(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo na práci, které zahrnuje právo každého na příležitost vydělávat si na živobytí svojí prací, kterou si svobodně vybere nebo přijme, a učiní příslušné kroky k ochraně tohoto práva.
(2) Opatření, jež mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat programy technického a odborného zaškolení a výcviku, plány a prostředky k dosažení stálého hospodářského, sociálního a kulturního rozvoje a plné a produktivní zaměstnanosti za podmínek, zajišťujících jednotlivci základní politické a hospodářské svobody.
Tento odstavec a celá část III Paktu pojednává o sociálních záležitostech a pracovně právních vztazích, tj. oblasti, kterých se týkají též Úmluvy Mezinárodní organizace práce a Evropská sociální charta a kterou současná vládní garnitura velkoryse přehlíží nebo ostentativně ignoruje. Zatímco svět směřuje k zajištění základních práv a lidské důstojnosti i těch postižených a sociálně slabších tím, že jim zaručí určitá základní sociální práva, činí z nich naše společnost ubohé žebráčky, kteří budou prosit u forten různých "humanitárních" nadací a výborů dobré vůle či budou prosit u státostranických kádrováků, aby odvolala svou novodobou klatbu a přestala činit nátlak na potenciální zaměstnavatele na jeho propuštění či nepřijetí. Je nutno zajistit, aby se profesní politická diskriminace nevyplácela ani mistrovi v továrně, ani třeba předsedovi Akademie věd.
Stojí za to uvést, že na rozdíl od ideologického přístupu komunistického režimu je přístup OSN zcela pragmatický a na rozdíl od občanských a politických práv nepožaduje zajištění například práva na práci pro každého jedince, ale udává pouze obecný směr politiky států v této oblasti.
Domnívám se, že právě v sociální oblasti je nutno v souladu s preambulí Všeobecné deklarace lidských práv respektovat, "že je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li člověk být donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku". Pokud ovšem nechceme, aby se naše země zmítala od extremně pravých k extremně levých režimů stejně, jako např. v Latinské Americe.
Článek 7.Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, které zajišťují zejména:a) odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům:
(i) spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoliv rozlišování, přičemž ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší, než jaké mají muži, se stejnou odměnou za stejnou práci;(ii) slušný život pro ně a jejich rodiny, v souladu s ustanoveními tohoto paktu;
b) bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky
c) stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší stupeň, přičemž nebudou uplatňována jiná kritéria než délka zaměstnání a schopnosti;
d) odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin a pravidelná placená dovolená, jakož i odměna ve dnech veřejných svátků.
Od režimu, který formálně hlásal princip sociální rovnosti ale v praxi ho popíral, přecházíme k systému, kde současní zbohatlíci (vzhledem k předchozí nivelizaci tam vlastně patří celá vrstva bohatých) přímo demonstrují svou výjimečnost. Odtud není daleko k dalšímu převratu, kterého se iniciativně chopí nějaký nový Gottwald.
Právo na uspokojivé pracovní podmínky a podobné předpisy nabývají na důležitosti zejména v době, kdy roli zaměstnavatelů hrají do mnohem větší míry soukromé aktivity, kde státní kontrola je obtížnější než u státních podniků.
Bohužel současný režim uplatňuje stejně jako režim minulý princip politické diskriminace odpůrců režimu v zaměstnání, odpůrci jsou propouštěni, nemají šanci na postup, jejich potenciální zaměstnavatelé jsou zastrašováni. Situace je tak daleko, že představitelé podniků i státních institucí si často netroufnou přijmout poslance opozičních stran, aby se v očích vládnoucí elity náhodou nezkompromitovali. Proto vzhledem k tradiční servilitě staronové vrstvy vedoucích podniků nevyžaduje politická diskriminace lidí v zaměstnání ani zvláštní formu donucení, stačí zavedená metoda přátelských rad, ústních a telefonních náznaků apod. V extrémním případě ovšem může podnikatel zaměstnávající nežádoucí osobu na základě podobných metod přijít nejen o státní zakázky, ale i zakázky servilních soukromých firem, servis servilních obchodních organizací apod. Tradici šedesátileté totality jsou velmi těžko zničitelné.
Článek 8.(1) Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují zajistit:
a) právo každého na zakládání odborových organizací a právo přistupovat do odborových organizací podle vlastního výběru, podléhající pouze stanovám příslušné odborové organizace, k uplatňování a ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů. Výkon tohoto práva nesmí být omezen žádnými omezeními kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti, v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, nebo k ochraně práv a svobod druhých;
b) právo odborových organizací na zakládání národních federací nebo konfederací a jejich právo vytvářet mezinárodní odborové organizace nebo se k nim připojit;
c) právo odborových organizací na svobodnou činnost, nepodléhající žádným omezením kromě těch, která jsou stanovena zákonem a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo k ochraně práv a svobod druhých;
d) právo na stávku za předpokladu, že je vykonáváno v souladu se zákony příslušné země.
(2 )Tento článek nebrání uložit zákonná omezení výkonu těchto práv pro příslušníky ozbrojených sil nebo policie nebo správních orgánů státu.
(3) Nic v tomto článku neopravňuje smluvní strany Úmluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1948 o svobodě sdružování a ochraně práva organizovat se, aby přijaly zákonodárná opatření, jež prejudikovala záruky stanovené v této Úmluvě, nebo aplikovaly právo takovým způsobem, jenž by tyto záruky prejudikoval.
Na rozdíl od demokratických zemí aplikujeme automaticky na odbory základní metodiku současného českého fašismu, tj. uplatnění nálepky komunistů a estébáků. V demokratických zemích jsou právě odbory mluvčím zaměstnanecké vrstvy a jednou ze záruk sociálního smíru. Navíc nelze obecnou problematiku odborů redukovat na jejich současné reprezentanty, naopak teprve respektování odborů jako reprezentantů vrstvy zaměstnanců může vést ke vzniku potřebných odborových struktur.
Článek 9. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na sociální zabezpečení, zahrnujíc v to právo na sociální pojištění.
Zatímco všichni občané této země se v minulosti podíleli na vytváření současného národního a státního majetku, včetně prostředků určených pro sociální zabezpečení, staví se současná vládnoucí elita do úlohy vrchnosti, která milostivě přidělí tyto prostředky pouze svým oblíbencům a lokajům. Současný pokus o rozbití tradic sociálního státu, které u nás trvají přinejmenším od roku 1918, nás vracejí nejméně o století zpět.
Článek 10. Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že:(1) Nejširší možná ochrana a pomoc by měla být poskytnuta rodině, která je přirozenou a základní jednotkou společnosti, zvláště k jejímu založení a po dobu, kdy odpovídá za péči a výchovu nezletilých dětí. Sňatek musí být uzavřen na základě svobodného souhlasu snoubenců.
(2) Zvláštní ochrana by měla být poskytována matkám v průběhu přiměřeného období před a po narození dítěte. Během tohoto období by pracujícím matkám měla být poskytnuta placená dovolená nebo dovolená s odpovídajícími požitky ze sociálního zabezpečení.
(3) Zvláštní opatření by měla být činěna pro ochranu a pomoc všem dětem a mládeži bez jakékoli diskriminace na základě rodinného původu nebo jiných podmínek. Děti a mládež by měly být ochraňovány před hospodářským a sociálním vykořisťováním. Jejich zaměstnávání prací, která by škodila jejich morálce nebo zdraví nebo byla nebezpečná jejich životu, nebo by mohla brzdit jejich normální vývoj, by měla být trestná podle zákona. Státy by měly také stanovit věkovou hranici, pod kterou by dětská námezdní práce měla být zakázána a trestána podle zákona.
Na rozdíl od světového vývoje je u nás postavení sociálně slabších rodin stále obtížnější, pracovně právní postavení těhotných žen a matek se zhoršilo; z toho vyplývá minimální porodnost přinášející další demografické problémy.
V sociálně slabých rodinách se stává běžným využívat práce dětí pro domácí podnikatelskou či zemědělskou činnost. Zvláštní pozornost si zaslouží postavení dětí zejména v rómských rodinách, které jsou posílány krást nebo jsou využívány k prostituci.
Článek 11.(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu.
(2) Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí:
a) ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin plným využitím technického a vědeckého poznání, šířením znalostí o zásadách výživy a rozvíjením nebo reformováním zemědělských systémů takovým způsobem, aby se dosáhlo nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů;
b) k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru k potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí dovážejících potraviny, tak zemí, které potraviny vyvážejí.
Zatímco systém sociálního zabezpečení, vlastní výroba levných potravin a státní dotace na základní potraviny umožnily v minulosti slušnou životní úroveň i sociálně slabším občanům, jsou tito lidé dnes často odkázáni na milodary ze stolů bohatých. Destrukce zemědělství způsobila naší závislost na dovozu i základních potravin.
Možnost bydlení je pro mnohá mladá manželství a mladé lidi vůbec základním limitujícím faktorem osobního rozvoje. Zatímco minulý režim měl přece několik mechanismů výstavby a pořízení bytů, dnes se bytová výstavba téměř zastavila a opatření bytu je finančně přístupné pouze pro potomky bohatých rodin. Vzhledem k nedávné nivelizaci buď kriminálních živlů nebo těch, kteří využívají legalizovaných forem kriminality, zejména formou privatizace celospolečenského vlastnictví. Kdo nekrade, ten nebydlí!
Zvláště obtížné je postavení rodin politicky perzekuovaných lidí, kteří mají velmi omezenou možnost získat adekvátní zaměstnání. Zatímco političtí vězni nejsou pravidlem, je sociální postavení občanů, kteří dávají otevřeně najevo svůj nesouhlas se současným politickým systémem i postavení jejich rodin často velmi nesnadné.
Článek 12.(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na dosažení nejvýše dosažitelné úrovně fyzického a duševního zdraví.
(2) Státy, smluvní strany Paktu, učiní opatření k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, která budou zahrnovat:
a) opatření ke snížení počtu potratů a kojenecké úmrtnosti a opatření ke zdravému vývoji dítěte;
b) zlepšení všech stránek vnějších životních podmínek a průmyslové hygieny;
c) prevenci, léčení a kontrolu epidemických, místních nemocí, chorob z povolání a jiných nemocí;
d) vytvoření podmínek, které by zajistily všem lékařskou pomoc a péči v případě nemoci.
Současná destrukce systému zdravotnictví a faktické upuštění od státní garance za zdravotnictví a bezplatnou lékařskou péči je podvodem prostých občanů, kteří po celý život přispívali na jeho výstavbu. Jedná se o státní bankrot srovnatelný s měnovou reformou v roce 1953.
Pokud se týče potratů, je naše statistika, ať už díky lékařským problémům (asi polovina těhotenství je rizikových) či společenských (mnoho potratů řeší fakticky sociální problémy mladých lidí), skutečně žalostná. Zdravotní stav dětí, zřejmě díky stále horšímu životnímu prostředí, má též klesající tendenci.
Článek 13.(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého na vzdělání. Souhlasí, že vzdělání bude směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a smyslu pro její důstojnost a posílení úcty k lidským právům a základním svobodám.
Souhlasí, že vzdělání má umožnit všem osobám účinnou účast ve svobodné společnosti, napomáhat k vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a všemi rasovými, etnickými a náboženskými skupinami, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.
(2) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají, že se zřetelem na dosažení plného uskutečnění tohoto práva:
a) základní vzdělání bude povinné a svobodně přístupné pro všechny;
b) středoškolské vzdělání ve svých různých formách, zahrnujíc v to technické a odborné středoškolské vzdělání, bude všeobecně umožněno a zpřístupněno pro všechny všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání;
c) vyšší vzdělání bude rovněž zpřístupněno pro všechny, a to podle schopností všemi vhodnými prostředky a zejména postupným zaváděním bezplatného vzdělání;
d) elementární vzdělání osob, které nezískaly nebo nedokončily základní vzdělání, bude pokud možno povzbuzováno nebo zintenzívněno;
e) bude na všech stupních aktivně usilováno o rozvoj školského systému, bude zaveden přiměřený systém stipendií a soustavně budou zlepšovány materiální podmínky vyučujících.
(3) Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů, případně poručníků, zvolit pro jejich děti jiné školy než ty, které byly zřízeny veřejnými orgány, které odpovídají takové minimální úrovni vzdělání, jaká je stanovena nebo schválena státem, a zajišťovat náboženskou a morální výchovu jejich dětí ve shodě s jejich vlastním přesvědčením.
(4) Žádná z částí tohoto článku nemá být vykládána jako vměšování do svobody jednotlivců a organizací zřizovat a řídit výchovné instituce, vždy však za podmínek zachování zásad stanovených v odst. 1 tohoto článku a požadavků, že vzdělání poskytované v takových institucích má odpovídat minimální úrovni stanovené státem.
Současný proces rušení bezplatného vzdělání na vysokých školách je v přímém rozporu s koncepcí OSN postupného zavádění bezplatného vysokoškolského vzdělání. Od systému umožňujícímu vzdělání i pro sociálně slabší studenty, kteří mají potřebné schopnosti, přecházíme na systém vzdělání pouze pro bohaté.
Bohužel i materiální podmínky vyučujících, stejně jako materiální podmínky těch kteří se ještě nenaučili krást, má stále klesající tendenci. Nejen díky nízkým příjmům rostoucím pomaleji než ceny, ale zejména odbouráním státní intervence a státní garance v sociální oblasti, zdravotnictví apod.
Pamatuji se, že když jsem nastoupil do školy, byla každá učebna ozdobena obrazem prezidenta republiky Klementa Gottwalda. Jako dítě jsem to snášel dobře, zvláště když mi tenkrát tuto osobnost tak optimisticky vykresloval současný předseda naší sněmovny; později se můj vztah k této osobnosti poněkud vyhrotil. Proto ve mne nevzbuzuje nejlepší pocity, když dnes vidím v učebnách viset obraz dnešního prezidenta; dnes na mne oslavné básně pana předsedy Sněmovny, tentokrát na Václava Havla, již nějak nepůsobí, mám naopak občas chuť označkovat takové obrazy rudou barvou symbolicky prolité krve. Pravda, mládí hříchu nečiní a ti dnešní školáci se s tím též v dospělosti snad nějak vyrovnají. Přesto by moje přesvědčení uvítalo, kdyby existovaly též školy bez takové ozdoby. Ovšem dětí nemaje nemám ani nároku činiti si takové požadavky.
Článek 15.(1) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého:
a) účastnit se kulturního života;
b) užívat plodů vědeckého pokroku a jeho využití;
c) požívat ochrany morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.
(2) Opatření, která mají být učiněna státy, smluvními stranami Paktu, k dosažení plného uskutečnění tohoto práva, budou zahrnovat i ta, jež jsou nutná pro zachování, rozvoj a šíření vědy a kultury.
(3) Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu, nezbytnou pro vědecký výzkum a tvůrčí činnost.
(4) Státy, smluvní strany Paktu, uznávají prospěch, plynoucí z povzbuzování a rozvoje mezinárodních styků a spolupráce ve vědecké a kulturní oblasti.
Místo vědeckotechnického pokroku prožíváme renesanci pavědců, šamanů a léčitelů. Svoboda umělecké tvorby a vědeckého zkoumání platí opět pouze potud, pokud "umělec" pěje oslavné ódy na prominenty současného režimu. Vysoké školy, akademie věd a podobné instituce opět více oceňují oslavné ódy na současný režim než seriózní a nestranný vědecký a umělecký přístup.
5.5.2. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech
Pakt schválilo VS OSN dne 16. prosince 1966, v ČSSR vstoupil Pakt v platnost 23. března 1976 a byl vyhlášen pod číslem 120/1976 Sb.
Článek 1. Je identický se stejným článkem předchozího paktu.Článek 7. Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Zvláště nebude nikdo bez svého svobodného souhlasu podrobován lékařským nebo vědeckým pokusům.
Tento článek byl opět porušen v případě Bartončík, viz kapitola 1.2.1.
Článek 8.(1) Nikdo nesmí být držen v otroctví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány.
(2) Nikdo nesmí být držen v nevolnictví.
(3) a) Na nikom se nesmí vyžadovat, aby vykonával nucenou nebo povinnou práci;
. . . . .
Potom je nepochopitelné, že je u nás s takovou slávou promítán Spielbergův film "Schindlerův seznam", který dělá hrdinu z nacistického zločince který vydělává na otrocké práci vězňů. Nechápu, jak takový film mohl vzniknout v USA 120 let po smrti Abrahama Lincolna. A proč je u nás stavěn pomník Oskaru Schindlerovi, tomuto modernímu otrokáři a nacistickému zločinci? Že by opět syndrom rasové nadřazenosti potomků proroka Abrahama?
Článek 14.(1) Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoliv trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části a důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
(6) Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl tento důkaz později vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.
(7) Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn.
Jak je podrobně doloženo jinde, tyto principy nejsou důsledně uplatňovány u politických procesů.
Článek 19.(1) Každý má právo zastávat svůj názor bez překážky.
(2) Každý má právo na svobodu projevu; toto právo zahrnuje svobodu vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem, prostřednictvím umění nebo jakýmikoliv jinými prostředky podle vlastní volby.
(3) Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná:
a) k respektování práv nebo pověsti jiných;b) k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo veřejného zdraví nebo morálky.
Tyto principy byly porušeny např. v případech Matoušek a Tomáš.
Článek 20.(1) Jakákoliv válečná propaganda je zakázána zákonem.
(2) Jakákoliv národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.
Bohužel pod heslem boje proti národní, rasové či náboženské nenávisti je zabraňováno volnému šíření informací; pod heslem národní snášenlivosti jsou ochraňovány i nacistické provokace. Blíže viz kapitola 3.3.
Článek 28.(1) Zřizuje se Výbor pro lidská práva (dále v Paktu zvaný Výbor). Skládá se z osmnácti členů a vykonává funkce stanovené níže.
Snad alespoň tato instituce pomůže bránit lidská práva i v naší společnosti. Bohužel podobné mezinárodní instituce působí pomalu a velmi rozvážně.
5.5.3. Opční protokol k mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech
Protokol schválilo VS OSN dne 16. prosince 1966, v ČSSR vstoupil Protokol v platnost 12. června 1991 a byl vyhlášen pod číslem 169/1991 Sb.
Článek 1. Stát, smluvní strana Paktu, který se stane smluvní stranou tohoto protokolu, uznává příslušnost Výboru dostávat a posuzovat oznámení od jednotlivců, podléhajících jeho jurisdikci, kteří si stěžují, že se stali oběťmi porušení některého z práv stanovených v Paktu státem, smluvní stranou Paktu. Výbor nepřijme oznámení, jestliže se týká státu, smluvní strany Paktu, který není smluvní stranou tohoto protokolu.Článek 2. Jednotlivci, s výhradou ustanovení článku 1, kteří si stěžují, že některé z jejich práv, uvedených v Paktu, bylo porušeno a kteří vyčerpali všechny dostupné vnitrostátní opravné prostředky, mohou předložit Výboru k posouzení písemnou stížnost.
Článek 3. Výbor považuje oznámení, učiněné na základě tohoto protokolu, za nepřijatelné, jestliže je anonymní, považuje-li je za zneužití práva nebo je-li oznámení neslučitelné s ustanoveními Paktu.
Alespoň nějaký nástroj pro oběti zločinů současného režimu.
5.5.4. Úmluva o právech dítěte
Úmluvu schválilo VS OSN dne 20. listopadu 1989, v ČSSR vstoupila v platnost 6. února 1991 a byla vyhlášena pod číslem 104/1991 Sb.
Článek 7.(1) Každé dítě se ihned po narození zapisuje do matriky a má od narození právo na jméno, právo nabýt státní příslušnost, a je-li to možné, právo znát své rodiče a být v jejich péči.
(2) Smluvní strany budou zabezpečovat uplatnění těchto práv v souladu se svým vnitrostátním právem a v souladu se svými závazky podle příslušných mezinárodních dokumentů v této oblasti, zejména pak v případech, kdy by dítě jinak nemělo státní příslušnost.
Je s těmito zásadami v souladu osud tzv. dětí silnice E55 ? Chápu, že se jedná o citlivý problém, jehož řešení není jednoduché, ale zaslouží si určitě zvýšenou pozornost.
Článek 19.(1) Smluvní strany učiní všechna potřebná zákonodárná, administrativní, sociální a výchovná opatření k ochraně dětí před fyzickým a psychickým násilím, bezprávím nebo týráním, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo využíváním, včetně sexuálního zneužívání během doby, kdy jsou v péči rodičů, zákonných zástupců nebo jiných osob majících dítě v péči.
(2) Takováto ochranná opatření budou, kde to odpovídá povaze věci, zahrnovat účinné postupy k tvorbě sociálních programů k poskytnutí potřebné podpory dítěte a těm, kteří mají dítě v péči, jakož i jiným formám předcházení a zajišťování, oznamování, vyšetřování, a řešení důsledků případů špatného zacházení s dětmi, popsaného výše, včetně případného uplatnění soudních prostředků.
18. prosince 1992 jsem podával interpelaci ve věci týrání mentálně postiženého 16-letého chovance Ústavu sociální péče v Lochovicích Víta Kopeckého dne 5. června 1991, který byl ředitelem PaeDr. Milanem Juříčkem (nar. 3. listopadu 1945 v Opavě) přivázán ke stromu a tam ponechán pod dozorem nekvalifikované osoby, jeho syna, po několik hodin. Na interpelaci jsem dostal zcela nevyhovující odpověď, pan ministr ing. Jindřich Vodička se právům mentálně postižených dětí prostě odmítl věnovat, Sněmovna tuto jeho odpověď bez problémů schválila. Překrásný obraz skutečné humanity našeho nového státu!
Celou záležitost jsem předal Centru lidských práv OSN v Ženevě, kromě toho je mi známo, že případ vyšetřovala policie, s berounským vyšetřovatelem jsem osobně jednal. Přesto ředitel ústavu dr. Juříček byl ještě nedávno ve funkci, protože se iniciativně zbavil jednoho z bývalých místních republikánů. Že by v rámci represívní akce BIS? Spolupracovník této represívní složky zřejmě může páchat beztrestně i takové zločiny, jako je týrání mentálně postižených dětí, stejně jako dříve spolupracovníci Gestapa a StB.
Článek 23.(1) Smluvní strany uznávají, že mentálně nebo fyzicky postižené dítě má požívat plného a řádného života v podmínkách zabezpečujících důstojnost, podporují soběstačnost a umožňují aktivní účast dítěte ve společnosti.
I tohoto článku se dotýká případ zmíněný u článku 19.
Článek 33. Smluvní strany přijmou všechna potřebná opatření zákonodárných, administrativních, sociálních a kulturních k ochraně dětí před nedovoleným užíváním narkotických drog a psychotropních látek definovaných příslušnými mezinárodními smlouvami a k zabránění použití dětí při nedovolené výrobě a obchodování s takovými látkami.
Kromě krásných deklarací se pro ochranu dětí před vlivem drog neděje prakticky nic. Kdo bude tento feťácký dorost živit v dospělosti, když naše společnost je i tak v populační krizi a má zásadní problémy uživit i své důchodce?
Článek 34. Smluvní strany budou chránit dítě před všemi formami sexuálního využívání a sexuálního zneužívání. Za tím účelem státy zejména povedou potřebná vnitrostátní, dvoustranná a mnohostranná opatření k odstranění:a) podněcování nebo nucení dětí k jakýmkoliv nezákonným sexuálním aktivitám;b) využívání dětí k prostituci nebo k nezákonným sexuálním praktikám;
c) využívání dětí k pornografickým představením a výrobě pornografických materiálů.
Jak je při současném výbuchu sexuality ve sdělovacích prostředcích zabráněno podněcování dětí k nežádoucím sexuálním aktivitám? Jak je bráněno (např. na E55) zneužívání dětí (tj. do 18 let) k prostituci?
5.5.5. Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen
Úmluvu schválilo VS OSN dne 18. prosince 1979, v ČSSR vstoupila v platnost 18. března 1982 a byla vyhlášena pod číslem 62/1987 Sb.
Článek 6. Státy, smluvní strany, přijmou veškerá příslušná opatření, včetně opatření legislativních, k potlačení všech forem obchodu se ženami a vykořisťování prostituce žen.
Jaká jsou účinná opatření v této oblasti? Zatím je systém pasáků a jiné formy kuplířství tiše tolerováno. Kdy budou přijaty odpovídající legislativní normy? Nebo snad dodržování tohoto závazku není žádoucí?
5.5.6. Úmluva o státním občanství vdaných žen
Úmluvu schválilo VS OSN dne 29. ledna 1957, v ČSSR vstoupila v platnost 4. července 1962 a byla vyhlášena pod číslem 72/1962 Sb.
Jedna z mála úmluv, kde si nejsem vědom jejího porušování.
5.5.7. Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižším věku pro uzavření manželství a registraci manželství
Úmluvu schválilo VS OSN dne 7. listopadu 1962, v ČSSR vstoupila v platnost 3. června 1965 a byla vyhlášena pod číslem 124/1968 Sb.
Další úmluva, kde si nejsem vědom jejího porušování.
5.5.8. Úmluva o politických právech žen
Úmluvu schválilo VS OSN dne 20. prosince 1952, v ČSSR vstoupila v platnost 5. července 1955 a byla vyhlášena pod číslem 46/1955 Sb.
Další úmluva, kde si nejsem vědom jejího porušování, i když mezinárodní instituce konstatují nízké zastoupení žen v politických funkcích. Ale Úmluva snad požaduje rovnost v přístupu k těmto funkcím, ne procentuální zastoupení.
Úmluvu sjednala Společnost národů dne 25. září 1926, v ČSR vstoupila v platnost 10. října 1930 a byla vyhlášena pod číslem 165/1930 Sb. Dodatková úmluva z 7. září 1956 byla ratifikována 13. října 1958 ale nebyla vyhlášena.
Viz Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, článek 8 v kapitole 5.5.2.
5.5.10. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia
Úmluvu schválilo VS OSN dne 9. prosince 1948, v ČSSR vstoupila v platnost 12. ledna 1951 a byla vyhlášena pod číslem 32/1955 Sb.
Článek II. V této úmluvě se genocidiem rozumí kterékoliv z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
. . . . .
c) úmyslné uvedení kterékoliv skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;d) opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
. . . . .
Je otázkou, zda současná forma vlády není formou genocidia českého národa. Zejména vzhledem ke stimulující propopulační politice. Současná porodnost je nejnižší od doby, kdy je statisticky sledována. Že by tichá likvidace nižší slovanské rasy?
Za zmínku také stojí glorifikace hrdinů násilné rekatolizace českého národa v 17. století, která byla zjevným genocidiem protestantské náboženské skupiny. Je to tak dávno, že nějaké volání k zodpovědnosti či hledání viníků nemá smysl (i když se u mne hlásil potomek rodu Smiřických o restituce), ale glorifikace pachatelů zločinů proti lidskosti asi není tou pravou cestou. Napřed Pinochet, potom Schindler, Sarkander, kdo asi přijde po nich?
5.5.11. Úmluva o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti
Úmluvu schválilo VS OSN dne 26. listopadu 1968, v ČSSR vstoupila v platnost 11. listopadu 1970 a byla vyhlášena pod číslem 53/1974 Sb.
Článek I. Promlčení se nebude vztahovat na následující zločiny, bez ohledu na dobu jejich spáchání:a) válečné zločiny, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského dvora z 8. srpna 1945 a potvrzený rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, zvláště "vážná porušení" vyjmenovaná v ženevských úmluvách z 12. srpna 1949 o ochraně obětí války.
b) zločiny proti lidskosti, ať byly spáchány v době války nebo míru, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského dvora z 8. srpna 1945 a potvrzený rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, způsobené ozbrojeným útokem nebo okupací, nelidské činy, které jsou důsledkem politiky apartheidu, a zločin genocidia, jak je definován v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, a to i v případě, že tyto činy nejsou porušením vnitřního práva země, v níž byly spáchány.
Článek II. Jestliže dojde ke spáchání kteréhokoliv zločinu, daného v článku I, vztahují se ustanovení této Úmluvy na představitele státní moci a soukromé osoby, kteří se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoliv z těchto zločinů nebo přímo podněcují jiné k jejich spáchání, nebo se k jejich spáchání spolčují, a to bez ohledu na stupeň dovršení, a na představitele státní moci, kteří jejich páchání tolerují.
Článek IV. Státy, které jsou stranami této úmluvy, se zavazují přijmout v souladu se svým ústavním zřízením všechna legislativní nebo jiná opatření nutná k zajištění toho, aby se promlčení stanovené zákonem nebo jinak nevztahovalo na stíhání a trestání zločinů uvedených v článcích I a II této Úmluvy, a aby takové promlčení tam, kde existuje, bylo zrušeno.
S touto úmluvou je v příkrém rozporu článek 65 odstavec 3 Ústavy ČR.
5.5.12. Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace
Úmluvu schválilo VS OSN dne 21. prosince 1965, v ČSSR vstoupila v platnost 4. ledna 1969 a byla vyhlášena pod číslem 95/1974 Sb.
Článek 1.(1) Výraz "rasová diskriminace" v této Úmluvě znamená jakékoliv rozlišování, vylučování, omezování nebo zvýhodňování založené na rase, barvě pleti, rodovém nebo národnostním nebo etnickém původu, jehož cílem nebo následkem je znemožnění nebo omezení uznání, užívání nebo uskutečňování lidských práv a základních svobod na základě rovnosti politické, hospodářské, sociální, kulturní nebo v kterékoliv jiné oblasti veřejného života.
Článek 4. Smluvní státy odsuzují veškerou propagandu a všechny organizace, které jsou založeny na myšlenkách nebo teoriích o nadřazenosti jedné rasy nebo skupiny osob jedné barvy pleti nebo etnického původu, které se pokoušejí ospravedlňovat nebo povzbuzovat jakoukoliv formu rasové nenávisti a diskriminace, a zavazují se, že přijmou bezodkladná a pozitivní opatření k vymýcení jakéhokoliv podněcování k rasové diskriminaci nebo činů rasové diskriminace, a k tomuto cíli, s náležitým zřetelem na zásady zakotvené ve Všeobecné deklaraci lidských práv a na práva výslovně uvedená v článku 5 této Úmluvy, se zavazují zejména:
a) prohlásit za činy trestné podle zákona: jakékoliv rozšiřování idejí založených na rasové nadřazenosti nebo nenávisti, jakékoliv podněcování k rasové diskriminaci, jakož i veškeré násilné činy nebo podněcování k takovým činům proti kterékoliv rase nebo kterékoliv skupině osob jiné barvy pleti nebo etnického původu, jakož i poskytování jakékoli podpory rasistické činnosti včetně jejího financování;
b) prohlásit za nezákonné organizace a rovněž i organizovanou a jakoukoliv jinou propagandistickou činnost podporující a povzbuzující rasovou diskriminaci a prohlásit účast v takových organizacích nebo na takové činnosti za trestnou podle zákona;
c) nedovolit celostátním ani místním veřejným orgánům nebo institucím podporovat nebo podněcovat rasovou diskriminaci.
Článek 5. V souladu se základními povinnostmi vyhlášenými v článku 2 této Úmluvy se smluvní státy zavazují, že zakáží a odstraní rasovou diskriminaci ve všech jejích formách a že zaručí právo každého na rovnost před zákonem bez rozlišování podle rasy, barvy pleti, národnostního nebo etnického původu, zvláště při užívání těchto práv:
a) práva na rovné zacházení před soudy a před všemi ostatními orgány, které vykonávají soudnictví,
b) práva na osobní bezpečnost a ochranu státem proti násilí a újmě na zdraví, ať jsou způsobeny vládními úředníky nebo kteroukoliv osobou, skupinou nebo institucí,
c) politických práv, zejména práva zúčastnit se voleb - volit a být volen - na základě všeobecného a rovného volebního práva, práva účasti ve vládě, jakož i účastnit se správy veřejných záležitostí na všech stupních, a práva vstupu za rovných podmínek do veřejných služeb,
d) dalších občanských práv, zejména:
I) práva svobodného pohybu a výběru bydliště uvnitř hranic státu,II) práva opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země,
III) práva na státní občanství,
IV) práva uzavřít sňatek a zvolit si manžela,
V) právo každého vlastnit majetek jak sám, tak spolu s jinými,
VI) práva nabývat dědictví,
VII) práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství,
VIII) práva na svobodu přesvědčení a projevu,
IX) práva na svobodu shromažďování a sdružování,
e) hospodářských, sociálních a kulturních práv, zejména:
I) práva na práci, na svobodnou volbu zaměstnání, na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, na ochranu proti nezaměstnanosti, na stejný plat, za stejnou práci a na spravedlivou a uspokojivou odměnu za práci,II) práva zakládat odborové organizace a stát se jejím členem,
III) práva na bydlení,
IV) práva na ochranu zdraví, léčebnou péči, sociální zabezpečení a sociální služby,
V) práva na vzdělání a školení,
VI) práva na rovnou účast v kulturním dění,
f) práva přístupu na všechna místa a na používání všech služeb určených pro veřejnost, jako jsou dopravní prostředky, hotely, restaurace, kavárny, divadla, parky.
Na jedné straně jsou jakákoliv veřejná prohlášení k sionismu a židovské otázce automaticky prohlašovány za rasismus, viz kapitola 2.2, a to bez ohledu na to, zda skutečně chtějí omezovat něčí občanská práva. Na druhé straně projevy, které prosazují jejich přednostní přístup k některým právům jsou velmi ceněny. Například nedávno jsem na půdě Parlamentu slyšel výrok o obcích (autor měl zřejmě na mysli židovské obce), jejichž právo na restituce je více morální než u jiných. Zde je zřejmá snaha o zvýhodnění určité rasové, národnostní či etické skupiny při přístupu k občanským právům, tedy o zřejmé naplnění článků 1 a 4 této Úmluvy, nehledě na reminiscence na Orwellovu "Farmu zvířat".
Nelze samozřejmě tolerovat projevy diskriminace či naopak rasové nadřazenosti založené na skutečném rasovém původu, anatomických rysech, barvě pleti apod., jako to činily například nacistické norimberské zákony. Ať už jsou založeny na hypotetické arijské rase (podobný pojem snad měl oprávnění někdy ve druhém tisíciletí př.n.l. v Indii, ale v dnešní Evropě je zcela umělou a účelovou konstrukcí) nebo na rodu a potomcích proroka Abrahama (Genesis 11 - 25).
Někdy je ovšem situace složitá. Nelze snad pokládat za rasisty příslušníky Církve Ježíše Krista svatých posledních dnů, když ve své Knize Mormon dokazují, že původní obyvatelé Ameriky jsou potomci Abrahamovi. Prvek výlučnosti tohoto rodu v ní lze najít, na druhé straně chybí motiv diskriminace jiných lidí. Navíc nejde o občanská práva, ale o možnost spasení. Kromě toho tato církev přijímá i členy jiného původu.
Mnohá náboženství přejala ideu "synů Abrahamových", ale jsou tolerantní i k lidem jiného původu, např. křesťanství či islám. Samotné židovské náboženství sice bere tuto ideu doslovně a princip rodové pospolitosti je jeho základním principem, ale pokud nepopírá stejná občanská práva lidem jiné víry a původu, lze takové tradice tolerovat. Pokud se ovšem některé židovské komunity snaží přenášet podobné principy i do občanského života, potom je pochopitelná obrana ostatních občanů před těmito projevy hegemonie. Obrana ne před všemi příslušníky rodu či rasy, ale před hegemonismem těchto specifických komunit; onen rodový či rasový prvek sem přinesly ony hegemonistické snahy.
Obecně pokud někdo kritizuje některé typické projevy příslušníků určité rodové, etnické či rasové skupiny aniž je automaticky přenáší na všechny její příslušníky a aniž se snaží omezit jejich lidská práva, nelze ho obecně označit za rasistu. Samozřejmě podobné projevy mohou snadno sklouznout k ryzímu rasismu a takové projevy je nutno v souhlase s probíranou Úmluvou potlačit.
5.5.13. Mezinárodní úmluva o potlačení a trestání zločinu apartheidu
Úmluvu schválilo VS OSN dne 30. listopadu 1973, v ČSSR vstoupila v platnost 18. července 1976 a byla vyhlášena pod číslem 116/1976 Sb.
Další úmluva, kde si nejsem vědom jejího porušování.
5.5.14. Mezinárodní úmluva proti apartheidu ve sportu
Úmluvu schválilo VS OSN dne 10. prosince 1985, v ČSSR vstoupila v platnost 3. dubna 1988 a byla vyhlášena pod číslem 84/1988 Sb.
Další úmluva, kde si nejsem vědom jejího porušování.
5.5.15. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání
Úmluvu schválilo VS OSN dne 10. prosince 1984, v ČSSR vstoupila v platnost 6. srpna 1988 a byla vyhlášena pod číslem 143/1988 Sb.
Článek 1.(1) Pro účely této Úmluvy výraz "mučení" znamená jakékoliv jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí, nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoliv důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoliv druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem. Toto vymezení nezahrnuje bolest nebo utrpení, které vznikají pouze v důsledku zákonných sankcí, jsou od těchto sankcí neoddělitelné nebo jsou jimi vyvolány náhodou.
Článek 2.
(2) Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoliv druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoliv mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.
(3) Nařízení nadřízeného činitele nebo orgánu státní moci nemůže sloužit k ospravedlnění mučení.
Článek 4.
(1) Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí, aby všechny akty mučení byly trestnými činy podle jeho trestního zákona. Totéž platí pro pokus mučení a pro jednání kterékoliv osoby, které představuje spolupachatelství nebo účastenství na mučení.
Všechny uvedené články lze aplikovat na případ Bartončík, uvedený v kapitole 1.2.1.
Článek 5.(1) Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, přijme taková opatření, jež mohou být nutná k založení jeho soudní pravomoci nad trestnými činy uvedenými v článku 4, v následujících případech:
a) jsou-li trestné činy spáchány na území pod jeho jurisdikcí nebo na palubě lodi nebo letadla registrovaného v tomto státě;
b) je-li domnělý pachatel státním příslušníkem tohoto státu;
c) je-li oběť státním příslušníkem tohoto státu a tento stát to považuje za vhodné.
S tímto i minulým článkem úmluvy je v příkrém rozporu článek 65 odstavec 3 Ústavy ČR.
5.6. Závazky k Mezinárodní organizaci práce
Mezinárodní organizace práce (MOP) vznikla v roce 1919 za účasti Československa jako součást Společnosti národů a v roce 1946 stala první mezinárodní odbornou organizací OSN. Přijaté a ratifikované úmluvy jsou orientovány na pracovně právní vztahy a zásady odborové svobody. Ústava MOP byla publikována jako součást Versailleských dohod pod číslem 217/1921 Sb., její změny pod číslem 98/1947 Sb.
Shromáždění MOP se schází každý rok a zpravidla přijímá nějaká doporučení nebo dohody. Podle článku 19 odst. 5 Ústavy Mezinárodní organizace práce (článek 405 Versailleských dohod) "každý člen se zavazuje předložiti do roka od konce zasedání Shromáždění (anebo bylo-li následkem mimořádných okolností nemožno učiniti tak během roku, ihned, jakmile to bude možno, ale nikdy později než osmnáct měsíců po konci zasedání Shromáždění) doporučení neb návrh úmluvy činiteli nebo činitelům, do jejichž příslušnosti věc patří, aby byla uzákoněna aneb jinak uvedena v platnost."
Jsem poslancem parlamentu již přes dva roky, ale žádná taková smlouva nám předložena nebyla. Proč?
Protože podrobný rozbor všech úmluv by si vyžádal zvláštní rozsáhlou studii, uvedu zde pouze jejich výčet a údaje o platnosti.
- Úmluva o odškodňování pracovních úrazů v zemědělství (č. 12). Úmluva byla přijata 12. listopadu 1921, pro ČSR vstoupila v platnost 12. června 1950 a byla vyhlášena pod číslem 437/1990 Sb.- Úmluva o odškodnění pracovních úrazů (č. 17). Úmluva byla přijata 12. listopadu 1921, pro ČSR vstoupila v platnost 12. června 1950 a byla vyhlášena pod číslem 437/1990 Sb.
- Úmluva o zavedení metod stanovení minimálních mezd (č. 26). Úmluva byla schválena 16. června 1928, pro ČSR vstoupila v platnost 12. června 1951 a byla vyhlášena pod číslem 439/1990 Sb.
- Úmluva o nucené nebo povinné práci (č. 29). Úmluva byla přijata 28. června 1930, v ČSSR vstoupila v platnost 30. října 1958 a byla vyhlášena pod číslem 506/1990 Sb.
- Úmluva o placených zprostředkovatelnách práce (č. 34). Úmluva byla přijata 29. června 1933, pro ČSR vstoupila v platnost 12. června 1951 a byla vyhlášena pod číslem 440/1990 Sb.
- Úmluva o povinném invalidním pojištění zaměstnanců v průmyslových a obchodních podnicích a ve svobodných povoláních, jakož i domáckých dělníků a osob zaměstnaných v domácnosti (č. 37). Úmluva byla přijata 29. června 1933, pro ČSR vstoupila v platnost 1. července 1950 a byla vyhlášena pod číslem 469/1990.
- Úmluva o povinném invalidním pojištění zaměstnanců v zemědělských podnicích (č. 38). Úmluva byla přijata 29. června 1933, pro ČSR vstoupila v platnost 1. července 1950 a byla vyhlášena pod číslem 469/1990.
- Úmluva o povinném pojištění pro případ smrti zaměstnanců v průmyslových a obchodních podnicích a ve svobodných povoláních, jakož i dělníků a osob zaměstnaných v domácnosti (č. 39). Úmluva byla přijata 29. června 1933, pro ČSR vstoupila v platnost 1. července 1950 a byla vyhlášena pod číslem 469/1990.
- Úmluva o povinném pojištění pro případ smrti zaměstnanců v zemědělských podnicích (č. 40). Úmluva byla přijata 29. června 1933, pro ČSR vstoupila v platnost 1. července 1950 byla vyhlášena pod číslem 469/1990.
- Úmluva o odškodnění nemocí z povolání (revidovaná) (č. 42). Úmluva byla přijata 21. června 1934, pro ČSR vstoupila v platnost 1. července 1950 a byla vyhlášena pod číslem 438/1990 Sb.
- Úmluva o zaměstnávání žen podzemními pracemi v podzemí a dolech všech druhů (č. 45). Úmluva byla přijata 21. června 1935, pro ČSR vstoupila v platnost 12. června 1951 a byla vyhlášena pod číslem 441/1990 Sb.
- Úmluva o každoroční placené dovolené (č. 52). Úmluva byla přijata 24. června 1946, pro ČSR vstoupila v platnost 12. června 1951 a byla vyhlášena pod číslem 442/1990 Sb.
- Úmluva o lékařském vyšetření způsobilosti dětí a mladistvých k zaměstnání v průmyslu (č. 77). Úmluva byla přijata 9. října 1946, v ČSSR vstoupila v platnost 23. dubna 1981 a byla vyhlášena pod číslem 23/1981 Sb.
- Úmluva o lékařském vyšetření způsobilosti dětí a mladistvých k zaměstnání neprůmyslovými pracemi (č. 78). Úmluva byla přijata 9. října 1946, v ČSSR vstoupila v platnost 23. dubna 1981 a byla vyhlášena pod číslem 24/1981 Sb.
- Úmluva o svobodě sdružování a ochraně práva se odborově organizovat (č. 87). Úmluva byla přijata 9. července 1948, v ČSSR vstoupila v platnost 21. ledna 1965, byla vyhlášena pod číslem 489/1990 Sb.
- Úmluva o organizaci služeb pro zprostředkování práce (č. 88). Úmluva byla přijata 17. července 1948, v ČSR vstoupila v platnost 12. června 1951 a byla vyhlášena pod číslem 17/1991 Sb.
- Úmluva o noční práci žen zaměstnaných v průmyslu (č. 89). Úmluva byla přijata v roce 1919, revidovaná v roce 1934 a 9. července 1948. Smlouva byla původně vyhlášena pod číslem 81/1922 Sb., poslední verze vstoupila v platnost 12. června 1951 a byla vyhlášena pod číslem 17/1991 Sb.
- Úmluva o noční práci mladistvých zaměstnaných v průmyslu (revidovaná) (č. 90). Úmluva byla přijata 10. července 1948, v ČSR vstoupila v platnost dne 12. června 1951 a byla vyhlášena pod číslem 460/1990 Sb.
- Úmluva o ochraně mzdy (č. 95). Úmluva byla přijata 1. července 1949, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 411/1991 Sb.
- Úmluva o provádění zásad práva se organizovat a kolektivně vyjednávat (č. 98). Úmluva byla přijata 1. července 1949, v ČSSR vstoupila v platnost 21. ledna 1965 a byla vyhlášena pod číslem 470/1990 Sb.
- Úmluva o metodách stanovení minimálních mezd v zemědělství (č. 99). Úmluva byla přijata 1. července 1949, pro ČSFR vstoupila v platnost 21. ledna 1965 a byla vyhlášena pod číslem 470/1990 Sb.
- Úmluva o stejném odměňování pracujících mužů a žen za práci stejné hodnoty (č. 100). Úmluva byla přijata 29. června 1951, pro ČSR vstoupila v platnost 30. října 1958 a byla vyhlášena pod číslem 450/1990 Sb.
- Úmluva o minimální normě sociálního zabezpečení (č. 102). Úmluva byla přijata 28. června 1952, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 461/1991 Sb. Pro ČSFR neplatí části IV (podpora v nezaměstnanosti) a VI (Dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání).
- Úmluva o diskriminaci (zaměstnání a povolání) (č. 111). Úmluva byla přijata 25. června 1958, v ČSSR vstoupila v platnost 21. ledna 1965 a byla vyhlášena pod číslem 465/1990 Sb.
- Úmluva o ochraně pracovníků před ionizujícím zářením (č. 115). Úmluva byla přijata 22. června 1960, v ČSSR vstoupila v platnost 21. ledna 1965 a byla vyhlášena pod číslem 465/1990 Sb.
- Úmluva o hygieně v obchodě a v kancelářích (č. 120). Úmluva byla přijata 8. července 1964, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 403/1991 Sb.
- Úmluva o politice zaměstnanosti (č. 122). Úmluva byla přijata 9. července 1964, v ČSSR vstoupila v platnost 15. července 1976 a byla vyhlášena pod číslem 490/1990 Sb.
- Úmluva o minimálním věku pro práci pod zemí v dolech (č. 123). Úmluva byla přijata 22 června 1965, pro ČSSR vstoupila v platnost 7. června 1969 a byla vyhlášena pod číslem 507/1990 Sb.
- Úmluva o lékařském vyšetření způsobilosti mladistvých k zaměstnání pod zemí v dolech (č. 124). Úmluva byla přijata 23. června 1965, v ČSSR vstoupila v platnost 23. dubna 1981 a byla vyhlášena pod číslem 25/1981 Sb.
- Úmluva o invalidních, starobních a pozůstalostních dávkách (č. 128). Úmluva byla přijata 29. června 1991, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 416/1991 Sb.
- Úmluva o léčebné preventivní péči a dávkách z nemoci (č. 130). Úmluva byla přijata 25. června 1969, pro ČSSR vstoupila v platnost 27. května 1972 a byla vyhlášena pod číslem 537/1990 Sb.
- Úmluva o ochraně proti ohrožení otravou benzenem (č. 136). Úmluva byla přijata 23. června 1971, v ČSSR vstoupila v platnost 23. dubna 1981 a byla vyhlášena pod číslem 26/1981 Sb.
- Úmluva o předcházení a kontrole nebezpečí z povolání způsobených karcinogenními látkami a činiteli (č. 139). Úmluva byla přijata 24. června 1974, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 408/1991 Sb.
- Úmluva o placeném studijním volnu (č. 140). Úmluva byla přijata 24. června 1974, pro ČSSR vstoupila v platnost 24. května 1976 a byla vyhlášena pod číslem 491/1990 Sb.
- Úmluva o poradenství pro volbu povolání a odborné výchově pro rozvoj lidských zdrojů (č. 142). Úmluva byla přijata 23. června 1975, v ČSSR vstoupila v platnost 6. března 1980 a byla vyhlášena pod číslem 141/1980 Sb.
- Úmluva o ochraně pracovníků proti nebezpečím z povolání způsobeným znečištěním vzduchu, hlukem a vibracemi na pracovištích (č. 148). Úmluva byla přijata 25. června 1977, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 444/1991 Sb.
- Úmluva o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí (č. 155). Úmluva byla přijata 23. června 1981, v ČSSR vstoupila v platnost 2. prosince 1989 a byla vyhlášena pod číslem 20/1989 Sb.
- Úmluva o pracovní rehabilitaci a zaměstnávání invalidů (č. 159). Úmluva byla přijata 20. června 1983, v ČSFR vstoupila v platnost 21. února 1986 a byla vyhlášena pod číslem 72/1985 Sb.
- Úmluva o statistikách práce (č. 160). Úmluva byla přijata 25. června 1985, pro ČSSR vstoupila v platnost 25. února 1989 a byla vyhlášena pod číslem 144/1988 Sb.
- Úmluva o závodních zdravotních službách (č. 161). Úmluva byla přijata 26. června 1985, pro ČSSR vstoupila v platnost 25. února 1989 a byla vyhlášena pod číslem 145/1988 Sb.
- Úmluva o sociální péči o námořníky na moři a v přístavech (č. 163). Úmluva byla přijata 8. října 1987, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 432/1991 Sb.
- Úmluva o ochraně zdraví a lékařské péči pro námořníky (č. 164). Úmluva byla přijata 8. října 1987, pro ČSFR vstoupila v platnost 11. ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 445/1991 Sb.
- Úmluva o bezpečnosti a ochraně zdraví ve stavebnictví (č. 167). Úmluva byla přijata 20. června 1988, pro ČSFR vstoupila v platnost 11 ledna 1991 a byla vyhlášena pod číslem 433/1991 Sb.
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě byla zahájena v Helsinkách 3. července 1973, pokračovala v Ženevě od 18. září 1973 do 21. července 1975 a byla uzavřena v Helsinkách dne 1. srpna 1975 za účasti Belgie, Bulharska, Československa, Dánska, Finska, Francie, Irska, Islandu, Itálie, Jugoslávie, Kanady, Kypru, Lichtenštejnska, Lucemburska, Maďarska, Malty, Monaka, Německé demokratické republiky, Německé spolkové republiky, Nizozemska, Norska, Polska, Portugalska, Rakouska, Rumunska, Řecka, San Marina, Spojeného království, Spojených států amerických, Svaté stolice, Svazu sovětských socialistických republik, Španělska, Švédska, Švýcarska a Turecka.
Další schůzka se konala v Madridu od 11. listopadu 1980 do 9. září 1983. Zatím poslední schůzka se konala ve Vídni od 4. listopadu 1986 do 19. ledna 1989. Závěrečné akty jednotlivých schůzek jsou základem bezpečnostních struktur a vzájemné spolupráce v Evropě a Severní Americe.
5.7.1. Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, Helsinky 1975
Základní dokument KBSE deklaruje základní principy, jimiž se řídí vztahy mezi zúčastněnými státy:
- Svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti.- Zdržení se hrozby silou a použití síly.
- Neporušitelnost hranic.
- Územní celistvost států.
- Mírové urovnání sporů.
- Nevměšování do vnitřních záležitostí.
- Respektování lidských práv a základních svobod včetně svobody smýšlení, svědomí, náboženství, přesvědčení. Bohužel ani tehdejší ani současný režim v naší zemi není schopen podobné ideály alespoň vzdáleně naplnit.
- Rovnoprávnost a sebeurčení národů.
- Spolupráce mezi státy.
- Svědomité plnění závazků podle mezinárodního práva.
Kromě toho byly přijaty dokumenty o spolupráci v humanitárních a jiných oblastech, usnadňující kontakty mezi lidmi, výměnu informací, spolupráce a výměny v oblasti kultury a vzdělávání.
5.7.2.Výsledný dokument madridské schůzky představitelů účastnických států KBSE, Madrid 1983
Bylo vyjádřeno znepokojení, že mezi účastnickými státy stále trvá nedůvěra. Bylo vyjádřeno znepokojení rovněž nad šířícím se terorismem, v této věci bylo přijato konkrétní usnesení:
Účastnické státy odsuzují terorismus, včetně terorismu v mezinárodních vztazích, protože ohrožuje a ničí životy nevinných lidí nebo jinak ohrožuje lidská práva a základní svobody, a zdůrazňují nutnost přijetí rozhodných opatření k boji proti němu. Vyjadřují své odhodlání podniknout účinná opatření, která by předcházela a znemožňovala akty terorismu a vedla k jejich zamezení jak v rámci státu, tak i na základě mezinárodní spolupráce včetně příslušných dvoustranných a mnohostranných dohod, a v souladu s tím rozšiřovala a upevňovala vzájemnou spolupráci v boji proti takovým aktům. Dohodly se, že tak budou činit v souladu s Chartou OSN, s Deklarací OSN o zásadách mezinárodního práva, týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy, a s helsinským Závěrečným aktem.
Kromě toho protokoly ještě rozšířily spolupráci v humanitárních oblastech.
5.7.3. Závěrečný dokument vídeňské následné schůzky KBSE, Vídeň 1986-1989
V otázce bezpečnosti v Evropě přijala schůzka další opatření k potlačení terorismu, mj.:
8. - Účastnické státy bezvýhradně odsuzují jako zločinné všechny akty, metody a praktiky terorismu, ať už spáchány kdekoli a kýmkoli, včetně těch, kteří ohrožují přátelské vztahy mezi státy a jejich bezpečnost, a shodují se na tom, že terorismus nemůže být ospravedlněn za žádných okolností.
9. - Vyjadřují své odhodlání usilovat o likvidaci terorismu jak na dvoustranném základě, tak i mnohostrannou spoluprací zejména na takových mezinárodních fórech, jako jsou OSN, Mezinárodní organizace civilního letectví a Mezinárodní námořní organizace, a v souladu s příslušnými ustanoveními Závěrečného paktu a madridského Výsledného dokumentu.
10. - Přesvědčeny o tom, že opatření na národní úrovni je třeba spojovat s posilováním mezinárodní spolupráce, účastnické státy vyjadřují svůj úmysl:
10.1. - uskutečňovat v odpověď na požadavky teroristů tvrdou politiku;
10.2. - zesílit a rozvíjet mezi sebou dvoustrannou a mnohostrannou spolupráci v zájmu zabránění terorismu a boje proti němu a také zvyšovat efektivnost nynější spolupráce na dvoustranné úrovni nebo v rámci skupin států, včetně výměny informací v příslušných případech;
. . . . .
Dále schůzka přijala opatření k posílení důvěry a některým aspektům bezpečnosti a odzbrojení v Evropě, ke spolupráci v oblasti ekonomiky, vědy, techniky a životního prostředí, v humanitárních oblastech, výměny informací, o lidských dimenzích KBSE. Zatímco atmosféra v Evropě se díky helsinskému procesu neustále uvolňuje, naše společnost není schopna zajistit potřebnou úroveň občanských práv; v oblasti životního prostředí je téměř jediným evropským státem, který se do účinné spolupráce není schopen zapojit.
Rada Evropy je další otevřenou strukturou, která se snaží o zlepšení vzájemného porozumění a spolupráce v Evropě. I když v Praze existují organizace spolupracující s Radou Evropy, současný režim takovou spolupráci zatím nezvládá. Dokonce i poslanci Parlamentu musí na jednání s Radou Evropy jezdit jako soukromé osoby.
5.8.1. Úmluva o ochraně lidských práv a svobod
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 byla sjednána dne 4. listopadu 1950, další smluvní dokumenty na tuto Úmluvu navazují:
Dodatkový protokol, sjednaný v Paříži dne 20. března 1952,
Protokol č. 2 sjednaný ve Štrasburku dne 6. května 1963,
Protokol č. 4, sjednaný ve Štrasburku dne 16. září 1963,
Protokol č. 6 sjednaný ve Štrasburku dne 28. dubna 1983,
Protokol č. 7, sjednaný ve Štrasburku dne 22. listopadu 1984.
Při ratifikaci bylo učiněno toto prohlášení, že ČSFR
a) uznává pravomoc Evropské komise pro lidská práva přijímat podle článku 25 Úmluvy stížnosti osob, nevládních organizací nebo skupin osob považujících se za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, články 1-4 Protokolu č. 4 a články 1-5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku;b) uznává na základě vzájemnosti pravomoc Evropského soudu pro lidská práva podle článku 46 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod k výkladu a použití Úmluvy, článků 1-4 Protokolu č. 4 a článků 1-5 Protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku.
V ČSFR vstoupila Úmluva v platnost 18. března 1992 včetně dodatkového protokolu a byla vyhlášena pod číslem 209/1992 Sb. Podle informací podané poslancům byl v roce 1992 podepsán a ratifikován protokol č. 9, o jeho vyhlášení nevím. Dne 7. února 1995 byl ratifikován protokol č. 11.
Porušování principů je podrobněji rozebráno u odpovídajících paragrafů konvencí OSN.
Článek 3. Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Tento článek byl opět překročen v případě Bartončík.
Článek 6.(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Tento princip byl porušen v případech Matoušek a Tomáš.
Článek 10.(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Tento článek nebrání státům, aby vyžadovaly udělování povolení rozhlasovým, televizním nebo filmovým společnostem.
(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
Tento princip byl porušen v případě Tomáš.
Článek 11.(1) Každý má právo na svobodu pokojného shromažďování a na svobodu sdružovat se s jinými, včetně práva zakládat na obranu svých zájmů odbory nebo vstupovat do nich.
Článek 14. Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
5.8.2. Evropská sociální charta
Evropská sociální charta je jediným uvedeným dokumentem, který Česká republika dosud neratifikovala. Dokument deklarativním způsobem určuje základní charakter politiky zemí Rady Evropy v sociální oblasti. Kdy bude tato charta předložena k ratifikaci i u nás?
Evropská sociální charta je doplňkem Úmluvy o lidských právech v oblasti ekonomických a sociálních práv. Byla podepsána v Turínu 18. října 1961 a vstoupila v platnost 26. února 1965.
21. října 1991 byl podepsán Protokol novelizující Evropskou sociální chartu.
Podobně jako Úmluva o lidských právech, i Charta vytváří mezinárodní systém dohledu nad jejich uplatňováním Smluvními státy. Avšak k rozdílné povaze občanských a politických práv na straně jedné a ekonomických práv na straně druhé, není tento systém svou povahou právní. Vlády států budou Radě Evropy předkládat každé dva roky své zprávy, které podle článku 25 budou zkoumány Výborem expertů. V něm se mj. podílí Mezinárodní organizace práce.
I když názvy mnohých článků silně připomínají dobu komunismu, jejich obsahem nejsou deklarativní nesplnitelné fráze, na jaké jsme byli zvyklí, ale reálně splnitelné principy sociální politiky, které dozrály během sociálního vývoje západoevropských států ve spolupráci s Mezinárodní organizací práce. Zatímco některé články popisují zejména vztahy zaměstnanců a zaměstnavatelů, jiné se týkají např. postižených osob, rodinného práva, upravují i práva migrujících zaměstnanců kteří jsou občany jiného státu než kde pracují.
Evropská sociální charta je pilířem dlouhodobého sociálního smíru, který je jednou z příčin politické stability západní Evropy; pro státy Evropské unie je její ratifikace zárukou politické stability přidružených členů. Pro občany těchto zemí je potom zárukou, že vývoj země nebude kolísat mezi extremní pravicí a levicí, jako je tomu zvykem např. v zemích Latinské Ameriky.
Jako dodržování občanských a politických práv je zárukou, že v zemi nebude vládnout jedna kriminální mafie, je dodržování kulturních a sociálních práv zárukou, že země nebude podléhat sociálnímu extrémismu. Evropa se od dob Francouzské revoluce poučila, poučíme se také?
5.9. Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé
Koncem roku 1993 ratifikoval Parlament ČR zmíněnou dohodu. Dohoda byla mezi tím ratifikována všemi zeměmi Evropské Unie a ČR se stala přidruženým členem EU.
Dohoda definuje zejména pravidla volného obchodu mezi ČR a Evropskou unií. V hlavě II článku 6 definuje dohoda všeobecné zásady:
"Úcta k demokratickým zásadám a lidským právům stanoveným v Helsinském závěrečném aktu Pařížské chartě pro novou Evropu stejně jako zásady tržní ekonomiky, působí na domácí a zahraniční politiku stran a vytváří základní prvky tohoto přidružení."
Kéž by česká politika místo planých deklarací respektovala alespoň elementární zásady tohoto článku!
Bohužel i na této úrovni se projevuje skutečnost, kdy opoziční poslanci zpravidla komunikují s Evropským parlamentem jako soukromé osoby nebo na bázi osobních kontaktů.
O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny, kterých se dopustili v průběhu posledních šedesáti let představitelé různých totalitních režimů. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, všechna ta stupňovaná zvěrstva nacistů, komunistů i falešných humanistů posledních let, kterým, bohužel, pomáhali nebo asistovali i českoslovenští občané, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojít zaslouženého trestu bez průtahů, aby zlo totality bylo vyvráceno z kořene.
O spravedlnost volají zejména ty zločiny, kterými byli postiženi drobní řadoví občané, kteří pouze projevili své základní právo svobodně žít, vyjadřovat a podílet se na vládě země ve které žijí, a získávat pravdivé informace o situaci v zemi. Zejména ty zločiny, které omezily jejich přístup k informacím o stavu země, které postihly každého, kdo se odmítl klanět současné vrchnosti, kdo se odmítl spolupráci s informačními či represívními složkami těchto režimů.
Charakteristické pro všechny tyto totalitní režimy byla a je plná kontrola tisku a persekuce novinářů, kteří se informační embargo snažili narušit, zneužívání informačních služeb, ať to bylo Gestapo, StB, FBIS nebo BIS, k zasahování do vnitřního života politických stran i jiných organizací, zneužívání soudů i jiné státní administrativy k persekuci politicky aktivních občanů. Charakteristické pro všechny tyto režimy je pronásledování všech, kteří si dovolili vyjádřit svůj nesouhlas s ním, ať už cestou aktivního odporu, pasivní resistencí, odmítáním účasti na monstrózních oslavách či povinných skládání úcty právě vládnoucím autoritám.
Pravda, zatím nebyly zřízeny koncentrační tábory, to by v současném mezinárodním kontextu nebylo přijatelné, ale režim dokáže ty neposlušné a nepohodlné likvidovat méně drastickými, ale téměř stejně účinnými prostředky. Charakteristické pro všechny tyto režimy je falešné zdůvodňování své mocenské hegemonie svatými právy, ať už je to posvátné právo na životní prostor německého národa, posvátné právo na sociální spravedlnost, které ospravedlňuje veškeré bezpráví, či falešný humanismus současného režimu, který falešným odkazem na lidská práva zdůvodňuje i ty nejkřiklavější případy jejich porušování.
Je možno se plně přihlásit k obžalobě sovětského žalobce Rudněnka u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku z 27. srpna 1946, a to bez ohledu na to, že jím proklamované zásady je možno uplatnit i na politický systém, který v té době vládl v jeho zemi:
"Obhájci obžalovaných mluvili o lidskosti. Víme, že civilizace a lidskost, demokracie a lidskost, mír a lidskost jsou neodlučitelné. Avšak jako bojovníci za civilizaci, demokracii a mír rozhodně odmítáme nelidský humanismus, citlivý ke katům a lhostejný k jejich obětem."
Hluboce se skláním před těmi prostými občany, které ani ty nejrafinovanější metody útlaku nezlomily a nezabránily jim samostatně myslet, samostatně jednat, které jim nezabránily hledat kontakty se stejně smýšlejícími spoluobčany. Hluboce se skláním před těmi, kteří i jako političtí amatéři dokáží vzdorovat rozkladné činnosti tajných informačních služeb. Hluboce si vážím všech obětí politické persekuce, ať už byli postiženi za protinacistický odboj, za vystoupení proti komunistické tyranii nebo třeba těch, kteří si dovolili veřejně přihlásit k heslu "dosti bylo Havla" a byli za to vyhozeni ze zaměstnání či byli podrobeni kádrovému řízení anarcho-fašistické bojůvky.
Dosti bylo propagandy, která místo řešení problémů lidu této země zakrývá skutečnost falešnými pozlátky. Dosti samozvaných filantropů, kteří pod záminkou posvátných teorií brání jejímu skutečnému rozvoji. Další rozvoj této země si vyžaduje zejména otevřenou společnost, volný tok informací a důsledné dodržování lidských práv a základních svobod. Svobod ne podle falešného výkladu samozvanců, ale podle mezinárodně uznávaných pravidel a konvencí.
Tato země si konečně zaslouží skutečně demokratickou vládu. A jedinou zárukou, že se nebude opakovat bezpráví minulosti, je důsledné potrestání politických zločinů, zajišťující skutečný odchod politických zločinců z veřejného života. Požadavek jejich důsledného potrestání není aktem pomsty, ale zárukou skutečně demokratického vývoje v budoucnu. Pokud se takové potrestání nepodaří realizovat vnitrostátními prostředky, nezbyde než obrátit se na všechny slušné lidi na světě, na širokou světovou veřejnost.
Odpověď pana Premiéra prof. Václava Klause
V Praze dne 5. 4. 1995
Č.j.:23497/95-OVA
Vážený pane poslanče,
musím konstatovat, že Vaše písemná interpelace, je-li vůbec možné tento rozsáhlý materiál za interpelaci označit, si bere za cíl zpochybnit všechno, co bylo dosud od listopadu 1989 vykonáno a co drtivá většina občanů v tomto státě podporuje. Vaše interpelace předčila svojí dikcí a obsahem zcela určitě všechno, co jsem doposud četl v interpelacích opozičních poslanců.
Po jejím prostudování si vůbec nedělám iluze o tom, že Vás uspokojí moje odpověď, ať už bude jakákoliv. Vaše vidění světa, Vaše vnitřní naladění je již natolik diametrálně odlišné od mého, že každý můj argument bude Vámi apriorně odmítnut. Nemůže tomu být jinak.
Předně mi dovolte, abych se pozastavil nad slovníkem a nepřiměřeně kritickým tónem Vaší interpelace, který byl pro mne velmi nepříjemným překvapením. Důrazně se musím ohradit zvláště proti některým Vaším tvrzením, která vychází z pochybného přesvědčení o všeobecném spiknutí jakýchsi mocenských struktur proti občanům tohoto státu.
Znovunastolení demokratických principů v naší zemi po roce 1989 nazýváte převratem.
Současnou vládu vzešlou z demokratických voleb (pokud je také nezpochybňujete), nazýváte novou garniturou, kterou přirovnáváte ke komunistickým vládcům a v některých pasážích dokonce hledáte paralely s fašismem.
Obviňujete státní instituce z politických zločinů, státního terorismu, manipulace voleb a sdělovacích protředků, diskriminace některých politických stran apod.
Pokud skutečně vidíte a hodnotíte naší současnou politickou situaci, těžko Vás budu přesvědčovat o opaku. Z přílohy Vaší interpelace podle mého nevyplývá, že ČR porušuje Vámi uváděné mezinárodní úmluvy, jedná se opět o Váš zcela soukromý názor, na který máte jistě právo, ale se kterým se zásadně neztotožňuji.
Žádáte mne, abych učinil zásadní nápravu v mnoha oblastech našeho současného života. Musím Vás však, pane poslanče, zklamat. Vzhledem k tomu, že nesdílím Vaše hodnocení politické situace v ČR a odmítám Vaše katastrofické vize, nehodlám na základě Vaší interpelace činit žádná zásadní opatření, po kterých voláte.
S pozdravem
Václav Klaus v.r.
Reakce na odpověď 20. dubna 1995
Poslanec Jiří Šoler: Vážený pane předsedající, vážení ministři vlády, vážené poslankyně, vážení poslanci, bohužel nemohu říci vážený pane premiére, ale to už je takový osud, že pan premiér zřejmě nemá rád některé poslance.
Předně bych chtěl panu premiérovi poděkovat za jeho uznání. Cituji: "Vaše interpelace předčila svojí dikcí a obsahem zcela určitě všechno, co jsem dosud četl v interpelacích opozičních poslanců." Bude muset vzít na vědomí, že se tu formuje zcela odlišná opozice, zcela odlišná od té polistopadové analogie komunistické Národní fronty, která tu byla opět uměle vytvořena.
Chtěl bych poděkovat panu premiérovi i za to, že mě nenutil, abych příliš přemýšlel o tom, jak na jeho odpověď budu reagovat. Cituji: "Po jejím prostudování si naprosto nedělám iluze o tom, že vás uspokojí moje odpověď, ať již bude jakákoliv. Vaše vidění světa, vaše vnitřní naladění je totiž tak diametrálně odlišné od mého, že každý můj argument bude vámi a priori odmítnut." Nemůže tomu být jinak. Ano, moje vidění světa a vnitřní naladění je, pane premiére, asi skutečně odlišné od vašeho. Odlišné asi podobně, jako se liší demokracie od totality, aspoň z mého pohledu.
Někdy v roce 1991 jsem, tenkrát jako prostý občan, navázal kontakt s komisí pro lidská práva Rady Evropy a měl jsem možnost prostudovat si materiály o činnosti této komise a Evropského soudu pro lidská práva a kupodivu nebylo snad jediné tradiční demokratické evropské země, na jejíž demokratické fasádě by se nenašlo alespoň nějaké to smítko. Demokracie totiž není stav, který je možno nastolit, nebo znovu nastolit. Demokracie je proces, který vyžaduje periodické prověřování, zda jsou dodržovány její principy. A proto onu činnost evropského soudu nepokládám za zpochybnění demokracie, ale za důkaz, že tento proces prověřování v těch zemích funguje a že vše je v pořádku.
Naopak totalitní země obvykle suverénně prohlašují, že jakékoli porušení lidských práv u nich vůbec nepřipadá v úvahu a jakékoli prověrky zásadně odmítají. Tak postupovalo např. komunistické Československo při hromadném schvalování příslušných konvencí OSN o lidských právech v 50. letech.
Stejnou dikci jsme slyšeli i v této sněmovně při ratifikaci dohody o přidružení České republiky k Evropskému společenství. Tady asi, pane premiére, se naše vize liší. Já vidím důkaz demokracie v onom permanentním odstraňování smítek z očí, ne v ustrnulém pohledu, po znovunastolení, až navěky. Zde se mi naopak vtírá na mysl ono poněkud zprofanované slovo "dočasný". Konečně, kdyby současná garnitura respektovala už moje dřívější upozornění, nemusela být moje interpelace tak rozsáhlá.
Moudrá a demokratická vláda bere upozornění na drobná porušení principu i od prostých občanů vážně a seriozně se jimi zabývá. Naopak, vládu, která nedbá, alespoň podle vás, zcela soukromých upozornění od poslanců zastupitelských sborů, nelze do této kategorie řadit. A oněm pánům poslancům potom nezbývá, než uplatnit svoje připomínky u nadnárodních institucí pro lidská práva, což konečně hodlám udělat i já, protože vaše odpověď mne vůbec neuspokojuje. Děkuji vám za pozornost.