Úvod

Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 24

Kde nastoupí příští holocaust?

Slabost i síla katolické církve spočívá v její neotřesitelné víře, že POUZE ona je pokladnicí pravdy, neboť je právem pravdy napravovat chyby, a z toho vyplývá její povinností odstraňovat vše, co není v souhlase s Pravdou, to znamená s JEJÍ  pravdou.

Protože nemohou existovat dvě pravdy, jakákoliv pravda, která není tou její, je už proto chybná. A protože pravda má právo vyloučit chybu, je povinností katolické církve protivit se a chyby ničit.

To znamená, že je oprávněné používat jakékoliv prostředky, přesvědčovat, pokud je to možné, ale sílu, pokud je to nutné, aby zabránila chybám protivit se pravdě; to znamená protivit se její Pravdě.

Její logika je dokonale nekompromisní, a toho vyplývá její dogmatismus, jak teologický tak praktický. A to se neomezuje jen na abstrakce, otázky morální nebo eschatologické [a] úvahy. Vetřely se do oblasti reálné politiky a pronikla do jejího chování od samého počátku.

Jakmile císař Konstantin jí oficiálně uznal jako náboženství, začala trápit jak křesťany tak nekřesťany, všechny ty, kteří nebyli v souladu s ní. Začala trápit ty, kteří nebyli v souladu, již počínaje čtvrtým stoletím po Kr.

Takové chování se stalo tradiční. Trvalo a pokračovalo po více než tisíc let. Vyvrcholením její intolerance se nakonec převtělila v inkvizici. A ta ve formu španělské inkvizice, která potom terorizovala celou Evropu po více než pět století.

Prohlašovala se za JEDINÉHO nositele pravdy, což bylo zřídlo její historické intolerance, které se nikdy nezřekla. Zacházela s ní se stále rostoucí rozhodností a zuřivostí až do dnešních dnů. Všechny její minulé aktivity promlouvají o trvalosti takové neměnné intolerance. Počínaje čtvrtým stoletím po Kr. se její chování nezakládalo na ničem jiném.

Neměnnost jejího rozhodnutí nutit vše a každého, aby přijal její víru, je založeno na její víře, že je její povinností spasit duše VŠECH KŘESŤANŮ. závazek, který vyvrcholil jinou vírou, rozšíření na takové katolické spasení celého lidstva.

A nejsou to občasné teologické rozmary přehorlivých jednotlivců. Církev to učinila svou vlastní oficiální politikou již od nejstarších dob.

Papež Inocenc [b] dal přesné instrukce všem inkvizitorům, aby vnutil taková pravidla celé Evropě. Nakonec se to stalo statutárním právem. Řádní kněží se mu vzpírali, a tak se papeži obraceli na ty nejfanatičtější, nejméně tolerantní a nejbigotnější součást církevní struktury, na rozmanité mnišské řády.

Dva z nich, kteří vynikly ve svém neslavném úkolu, byli Dominikáni a Františkáni. Vybaveni prakticky neomezenou mocí od papežů, tito inkvizitoři se rojili po celé Evropě jako teologičtí sršni a vytvářeli tribunály všude, kde se ocitli.

Brzy se jednotlivci, společenství, národy a ovšem veškerá hierarchie třásli při pouhé zmínce o nich. Kamkoliv přišli, tam vítězily pomluvy, obviňování, faleš, křivá svědectví, mučení, žal a smrt.

Skrytá inkvizice se nespokojila ustaveném svých soudů v nejrůznějších zemích Evropy. Papež Řehoř IX [1227-1241] stanovil Velkého inkvizitora pro celou Arménii a Rusko [c]. Papež Urban VI [1378-1389] přikázal generálovi Dominikánů stanovit inkvizitory pro Arménii, Řecko a Tatarsko (vlastně Čínu).

Papež Mikuláš IV [1288-1292] požádal jeruzalémského patriarchu, aby stanovil inkvizitory z žebravých mnichů ve  své zemi. Papež Řehoř XI udělil pravomoc františkánskému provinciálovi ve Svaté zemi, aby působil jako inkvizitor v Sýrii, v Palestině a dokonce v Egyptě.

Když přijel inkvizitor, každý dostal příkaz ve jménu papeže a Matky církve prozradit jména všech podezřelých z té nejmenší odchylky od  pravé Víry. Inkvizitoři vyslali tvrdou hrozbu a příslib. Udavač dostal odpustek na tři roky. Ti, kteří nesplnili jejich příkazy budou exkomunikováni.

Některá udání byla skutečná, ale mnohá byla směsí msty,  zloby a žárlivosti. A na koho směřovalo udání, dokonce to nejchatrnější nebo jen podezření, budou zatčeni a posláni rovnou do vězení.

Byl to obvykle společná žalář. Studený a vlhký, postrádal světlo a sanitární vybavení a byli v něm hrdlořezové, zloději apod. Mezi ně mniši posílali vyzvědače, aby přiměli obviněné předstíraným přátelstvím, hrozbami a jinými metodami k přiznání viny.

Pokud byl tento prvý krok nedostatečný, podezřelý heretik  [kacíř] byl přikován těžkými řetězy a ponechán o hladu v temné, odporné díře zvané durus carcer — „těžký žalář“. Obviněný byl potom pohnán před inkviziční tribunál složený z mnichů. Když se tázal na jména svých žalobců, bylo mu řečeno, že jen soudci mají právo znát jejich jména. On na to právo nemá.

Byl žádán, aby přiznal vinu. Když trval na nevinnosti, byl poslán zpět do vězení. Při druhém nebo třetím slyšení před soudem, pokud vytrval, byl podroben mučení. Veškerým účelem tohoto procesu ovšem bylo donutit ho k přiznání ke kacířství.

Mučení je nasazeno bez pevného důkazy viny. Dva stěžovatelé nebo jen jeden žalobce stačí k podrobení trýzně mučení, a to dokonce pokud obviněný byl dosud neposkvrněného charakteru, bezvadné cti a skutečné poslušnosti.

Metody, druhy a stupně mučení byly nekonečné. Tři hlavní z používaných bylo vytažení ke stropu za ruce svázané za zády, natažení na skřipec nebo namazání nohou a jejich strčení do ohně.

Jestliže ani po použití všech intenzivních mučicích nástrojů kacíř  odmítl odvolat nebo přiznat svou vinu, potom inkvizitor vynesl hrdelní odsouzení za herezi. Aby byla dokonána děsivá fraška, Svatý inkvizitor požádal ve jménu církve stejnou světskou moc, aby nezabíjela ubohého odsouzeného. Tato formalita byla spíše formálně právním nástrojem, jak zbavit církev viny která má být prolita — nebo spíše upálena.

Světské úřady k tomu nemohly přihlížet této svatouškovské výmluvě, aby samy nepadly za oběť Svaté inkvizici. Odmítnout upálit kacíře by je totiž postavilo samotné světské úředníky před soud o jejich životy. Kvůli kacířství, samozřejmě!

Brzy si nikdo nebyl jist před možným zatčením. Fízlování, pomluvy a hony na kacíře  se týkaly každého duchovního i laika. muže i ženy, šlechty i prostých lidí. Nikdo nebyl imunní před terorizující všudypřítomnosti Svaté inkvizice. [d]

 Vláda katolického teroru trvala po staletí. Stovky tisíc mužů, žen, a ano, i dětí bylo zavražděno … upáleno zaživa u kůlu. Jen proto, že si dovolili nesouhlasit se Svatou katolickou církví a jejími papeži. [e]

Vatikánský teror oficiálně skončil měně než před dvěma sty lety. Ještě v roce 1762 byl ve Francii odsouzen k smrti protestantská pastor. Proč? Jednoduše protože byl protestant! A mým? Katolickou církví. Ano, tou samou církví, která nyní předstírá lásku „ke svým odloučeným bratrům“.

Ovšem, v Evropě bylo mučení stále vynucováno všemi tribunály Svaté inkvizice až do minulého století a papež byl donucen jí zastavit až v roce 1816.

Byl to Napoleon, když vstoupil do Madridu v roce 1808, kdo chtěl zastavit inkvizici. Když španělský parlament v roce 1813 prohlásil, že není v souladu s ústavou, Vatikán protestoval. Super-katolík Ferdinand VII ji obnovil v roce 1814 s plnou podporou církve. Svatá inkvizice byla nakonec potlačena liberály v červenci 1834.

Vatikán protestoval po desetiletí, protože Španělsko zakázalo inkvizici. Proč? Protože katolická církev byla přesvědčená stejně jako v minulosti, že má právo VNUCOVAT svou pravdu.

Víra, že je stále její povinností to dělat je živá dodnes. A zůstane živá v blízké  i daleké budoucnosti.

Obránci církve ujišťují současný svět, že hrůzy inkvizice se nikdy nebudou opakovat, a to stále dokola. Ale Katolický stát v Chorvátsku dokázal, že nemají pravdu. Pokus o převrat v Maďarsku, kdy kardinál Mindszety se pokoušel ustavit totalitní katolická stát, opět dokázal, že nemají pravdu. Katolický terorismus ve Vietnamu dokázal, že nemají pravdu. Katolický terorismus v Irsku dokazuje, že nemají pravdu. [f]

Když se katolická církev nyní najednou hlásá ekumenismu, je to klasický nástroj, jak dát lidem zapomenout, že její základní duch intolerance v ní stále přetrvává.

Dále je nutno připomenout, že inkvizice byla sice zakázána proti vůli církve jen během minulého století, Svaté oficium, její inspirátor a nástroj byla „zastavena“ jen před několika lety. Ve skutečnosti funguje dále, skryta pod klamným jménem nadále v tichých stěnách Vatikánu. [1] [g]

Jedním z jeho hlavních současných úkolů je zajistit, aby chorvátský holocaust a katolická diktatura ve Vietnamu byly zapomenuty a staly se jen poznámkou pod čarou v dávné historii.

Už se to dokonce částečně podařilo. Neboť současný svět povětšinou ví velmi málo o skutečné podstatě a pozadí náboženských intrik těchto dvou nejhanebnějších episod katolického fanatismu.

A to do takového stupně, že na rozdíl od Hitlerových a Stalinových koncentračních táborů se ty chorvátské a buddhistické sebeupalování ve Vietnamu jako protest proti vatikánskému náboženskému teroristickému vměšování již staly tabu pro světové sdělovací prostředky.

Nebezpečné vítězství současného katolického tisku a jeho ekumenických a politických spojenců. Zapomnětlivost a ještě více neinformovanost jsou nebezpečná dvojčata v našem neklidném světě. Neboť jsou líhní bezohledných ideologických a církevních intrik, a tak nových Chotvátsek  nových Vietnamů.

V základních katolických tvrzeních se nikdy nezměnila ani čárka. Katolická církev trvá na své vlastní jedinečnosti a zůstává v tom žulově pevná dnes, jako kdykoliv předtím. Jsou to ta samá tvrzení, která vedla k inkvizici, k Chorvátsku a ke katolické diktatuře ve Vietnamu. [h]

Pokud minulost naznačovala charakter toho, co nastane potom, potom dáme-li pravou příležitost a vhodné politické klima novým inkvizitorům, budou vytvářena nová Chorvátska a nové Vietnamy stále znovu. Kdy, kde a jak může ukázat jen budoucnost.


Poznámky

[1] Svatá kongregace pro nauku víry, zodpovědná za boj proti teologickým chybám a kacířství.[Zpět]

Poznámka vydavatelel knihy

Ten skutečný Ježíš z Bible nikdy nikomu neříkal, aby pronásledoval kohokoliv, kdo nesouhlasí s jeho učením. Když jeho  učedníci chtěli svolávat Nebeský oheň na město, které je nechtělo přijmout, vážně je pokáral:

„I nepřijali ho, protože obličej jeho byl obrácen k jití do Jeruzaléma. A viděvše to učedlníci jeho, Jakub a Jan, řekli: Pane, chceš-li, ať díme, aby oheň sstoupil s nebe a spálil je, jako i Eliáš učinil? A obrátiv se Ježíš, potrestal jich, řka: Nevíte, čího jste vy duchu. Syn zajisté člověka nepřišel zatracovati duší lidských, ale aby je spasil. I odešli do jiného městečka.“ (Lukáš 9: 53-56).

A opět v podobenství o koukolu a pšenici Ježíš řekl svým učedníkům ponechat to správné a to špatné růst pohromadě až do žní na konci světa"

„Nechte, ať obé spolu roste až do žni. A v čas žni dím žencům: Vytrhejte nejprv koukol a svažte jej v snopky k spálení, ale pšenici shromažďte do stodoly mé.“ (Matouš. 13:30).


Poznámky překladatele

[a] Eschatologie = teologická disciplína zabývající se posledními otázkami člověka. (česká wikipedie)[Zpět]
[b] Podle všeho Inocenc III (1198-1216). Všechny letopočty v textu, označující začátek a konec pontifikátu, byly doplněny podle české wikipedie pro lepší orientaci čtenáře.[Zpět]
[c] Přitom ruské pravoslaví odvozovalo svou historii od řecké (byzantské) církve a římského císaře v Konstantinopoli (který konečně tenkrát ještě existoval; byzantští císaři byli přímými následníky římského císaře Konstantina), konečně byla přímým pokračováním církevní tradice slovanských věrozvěstů Konstantina (Cyrila) a Metoděje; Arménská katolická církev spolu s církví koptskou (Egypt) přijaly křesťanství přímo od prvotních křesťanů z Palestiny a byly zcela nezávislé na Římu.[Zpět]
[d] Historická zkušenost Svaté inkvizice bohužel nebyla zapomenuta. Inkvizice nezanikla, pouze se přejmenovala — zatímco za komunistů ji nahradili kádrováci a ke zničení člověka stačilo udání od domovnice nebo od uličního výboru, dnes ji reprezentuje mj. onen Ústav pro studium totalitních režimů. Jeho inkvizitoři si opět neuvědomují, že sama existence podobné instituce profesionálních „historiků práskačů“ je důkazem, že i současný režim patří do stejné kategorie. Ovšem k morální a profesní likvidaci člověka stačí třeba udání závistivého kolegy, jak dokazuje tento případ; ke spuštění politického procesu stačí i zcela nesmyslné obvinění nebo projev názoru, který není v souladu s názory mocných, jak dokazuje tento, tentotento případ. Naštěstí dnes již obvykle není takový „kacíř“ upálen, ale režim se už nějak postará, aby ztratil zaměstnání, nesměl pokračovat ve studiu apod. Maximálně dostane takovéto „vážné varování“, případně skončí třeba zabetonován v sudu na dně některé přehrady.

Obecně nahradily funkci inkvizice různé tajné služby (viz Vietnamský případ); nejkřiklavějším případem, který nemá od inkvizice daleko, je „rekreační středisko pro protiamerické kacíře“ na karibské pláži Guantanámo. Případně různé parlamentní a jiné vyšetřovací výbory a komise, třeba neslavně známý „Výbor pro vyšetřování neamerické činnosti“ (House Committee on Un-American Activities) zneužitý senátorem McCarthym. A v současnosti v USA platný „Patriot Act“ či jejich „Úřad pro informační  bdělost“ nemá už k inkvizičním praktikám daleko.

Prostě jak nám radostně tvrdí někteří katolíci, základem naší „evropské civilizace“ je křesťanská (rozuměj katolická) tradice. Bohužel hlavně v tom špatném smyslu.[Zpět]

[e] Autor podrobně rozebírá zločinný charakter Svaté inkvizice, se kterou měli i Britové vlastní zkušenost. Ovšem podle českých zkušeností byly jejími ještě hrozivějšími nástroji inkviziční křížové výpravy, které neměly za cíl jen útoku na jednotlivce, ale měly násilím přivést na „jedinou správnou víru“ celé náboženské skupiny či národy. Ať to byla např. výprava proti provensálským „kacířům“ Albigenským (Katarům)  (1208-1229), proti českým husitům (1420, 1421, 1427, 1431). Z podobných příčin vznikla vlastně i Třicetiletá válka, původně proti protestantům, ale ta se později změnila na boj dvou evropských mocenských klik.

Dnešní válka proti terorismu bývá dokonce někdy označována jako „desátá křížová výprava“ (Wikipedie).

Zatímco křížové výpravy do Svaté země, do Palestiny, které měly charakter střetnutí dvou kulturních a mocenských bloků, bránily svébytnost západoevropské civilizace, i když současně byly i nástrojem církve k násilné likvidaci východního řeckého byzantského křesťanství; nakonec Řím raději nechal padnout Konstantinopol do rukou Turků, než aby se postavil na své křesťanské souvěrce — analogie dnešní situace např. v Kosovu. Na druhé straně inkviziční křížové výpravy byly čistým projevem katolické intolerance. Vznikly zejména z neschopnosti Říma přijmout jakoukoliv sebemenší myšlenkovou různorodost. Ale ta je přece jedním z hlavních prostředků skutečného lidského poznání a pokroku.[Zpět]

[f] Zkušenost překladatele se současnými katolickými fundamentalisty to jednoznačně potvrzuje.[Zpět]
[g] A současný papež Benedikt je jejím bývalým prefektem. což autor nemohl při psaní knihy vědět.[Zpět]
[h] A bohužel i k současným masakrům v bývalé Jugoslávii, odtržení Kosova od Srbska a obecně k současné fašistické politice NATO, USA a Evropské unie na Balkáně.[Zpět]

Obsah

Příloha 1