Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 10

Německo, Vatikán a Hitler

Historie současného politického katolicismu v Německu začala zhruba řečeno během vytváření a konsolidace Prvé německé říše. Letmý pohled na chování Vatikánu v tomto kritickém období ukazuje na zásadovost základní politiky katolické církve obecně a osvětluje to, co se zdá být jejím politickými kotrmelci. Ty jsou součástí jejich metod získávání svých cílů a proto, že vytvoření středové Katolické strany, sehrálo tak důležitou roli v životě Německa.

To, že protestantský stát jako Prusko má ovládat politický život mnoha německých katolíků způsobilo v katolické církvi velké nepřátelství a způsobilo, že Bismarck zjistil, jakmile založil Německou říši, že moc soustředěná ve Vatikánu byla tím nejzákeřnějším nepřítelem jeho plánů. Státníci před ním i po něm se setkávali se stejným problémem, ale Bismarck jí řešil typicky bismarckovskou krutostí .. „Bude chtít takové množství lidí, jmenovitě němečtí římští katolíci, jedna třetina všeho německého obyvatelstva, poslouchat v občanských záležitostech zákony vytvořené Německým parlamentem nebo nařízení vydané klikou italských kněží?“

Nebylo pochyb o tom, jak Vatikán odpoví. Odpověď šla z Říma k německým biskupům, od biskupů k jejich nižším duchovním a k laikům. Celý mechanismus, který měla katolická církev k dispozici, se dal do pohybu. Z kazatelen bouřily pomluvy vhodné spíše pro politiky a v parlamentu se objevila Katolická strana zasvěcená zájmům Vatikánu. Vedl jí hrůzu nahánějící státník Windthorst. Před připojením Hanoveru k Prusku byl tento muž na vedoucím místě hanoverské vlády. Byl znám svou ctižádostí, svou velkou silou parlamentního vůdce a svou nenávistí k novému uspořádání. 

Ti dva muži se stali symboly protikladných sil. A jelikož moc Vatikánu byla posílena tvrzením o papežské neomylnosti [1870] [a], očekávalo se, že to logicky povede k dalším nárokům katolické církve ovlivňovat stát a formu společnosti. Výsledkem byl dlouhý zápas, na kterém se podílela téměř všechna německá hierarchie. Nejznámějšími byli biskupové z Ermelandu a z Paderbornu a arcibiskupové z Kolína nad Rýnem a z Posenu. Záhy se objevili i jezuité. Působili aktivně proti Německu během jeho rakouských a francouzských válek a nejenže rozněcovali náboženské různice, ale i politickou a rasovou nenávist, zejména v Polsku a v Alsasku-Lotrinsku. Jak šel čas, jejich aktivity narůstaly a srážky se stávaly stále ostřejšími, a to nejen díky vlivu jezuitů, ale o zásluhou snahy hierarchie. Byly použity všechny prostředky, jak dostat z kazatelen i z profesních míst všechny, kteří nepřijali dogma o neomylnosti, a jelikož takto napadaní lidé byli placeni státem, civilní autority se postavily na odpor. Vedlo to k takové vlně násilí, že to způsobilo přijmutí „Zákona o kazatelnách“.

Bismarck jmenoval na ministerstvo pro církevní záležitosti silného muže — jmenoval se Falk, a současně bylo Bismarckem navrženo, aby byl do Vatikánu poslán německý velvyslanec. Tento návrh byl odmítnut.

V roce 1872 byl celý řád jezuitů vykázána z Německa. To bylo velmi důležité, neboť jezuité, přestože byli vykázáni ze všech zemí Evropy, z Říma dokonce samotným papežem, byli nerušeni ponecháni v pruských dominiích. Vatikán přikázal katolíkům v Německu obviňovat Bismarcka a stát a arcibiskupové a biskupové to prováděli tím nejzuřivějším jazykem. Papež osobně pohrozil Bismarckovi Boží odplatou, která, jak se vyjádřil, ho nemine.

Odveta byla rychlé. Německý diplomatický zástupce, který byl mezi tím poslán do Vatikánu, byl odvolán, a bylo schváleno to, co je dnes známo jako „Falkovy zákony“ nebo „Májové zákony“.

Zápas ve své nejhorší fázi trval pět let.

Vatikán odpověděl tím, že přikázal německému duchovenstvu stavět se na odpor proti civilním autoritám a proti všem těm, kteří odmítají uznat papeže jako jediného neomylného nositele pravdy. Náboženské autority, jak bylo prohlašováno, musí stát nade všemi civilními autoritami. Z kostelů bylo kázáno, že vzdělávání kněží je věcí Vatikánu a ne státu a že žádný katolík nemá — nebo neměl by — právo oddělit se od katolické církve; jednou katolík, provždy katolík.

Podle kanonického práva je svatba svátostí a jen církev by mohla konat svatební obřady. Ty nejsou, jak tvrdili, právem státu. Oni jen rozvířili náboženskou a rasovou nenávist v Polsku a v Alsasku-Lotrinsku, ale využitím žárlivosti v katolických státech, jako je Bavorsko a rýnské provincie, posílili tuto žárlivost a pod vedením duchovních se katolíci stávali buřiči. Prostřednictvím náboženských otázek a morálních důsledků způsobili společenský, civilní a politický nepořádek a neklid, a to vše bylo řízeno z Říma.

Vláda odpověděla vykázáním kněží z jejich kazatelen, profesorů a biskupů, s široce ukládanými pokutami a vězněním. Mnohé náboženské řády byly vykázány z království. Když konflikt ještě narostl, biskupové a arcibiskupové byli vsazováni do vězení, arcibiskup z Posenu dokonce na dva roky.

Zápas se neomezoval jen na Německo. Rozšířil se do různých evropských zemí. Horliví katolíci začali spřádat plán, aby poškodili stát a jeho představitele. Katolický mladík, který studoval v kněžské škole, se pokusil o atentát na Bismarcka, když po něm střílel na promenádě v Kissingenu a téměř se mu to podařilo. Kulka škrábla Bismarckovu ruku, když ji zvedl k čelu, aby odpověděl na pozdrav.

Vláda odpověděla ještě přísnějšími opatřeními. Mnoho katolických poslanců parlamentu bylo zatčeno a civilní svatby pokračovaly po celé říši.

Na tom konflikt neskončil. Samotný papež vstoupil do šarvátky. Další encyklika vydaná Piem IX prohlásila nenáviděné zákony za neplatné a jejich tvůrce za bezbožníky, a tak obnovil podnět k občanské neposlušnosti a občanské válce a zápas přešel do mnohem ostřejší fáze. Katolická hierarchie, katoličtí laici a katoličtí politici byli donuceni to podporovat. Katolická církev neponechala nic nedodělané, aby zajistila jeho konec. Politickým nástrojem Vatikánu v Německu byla Strana středu, která dostávala instrukce když to bylo potřebné, aby vládě nic neodpustila. Po celou tu dobu Strana středu pod vedením Windthorsta a mající čtvrtinu křesel v parlamentu bojovala nevybíravě proti všem Bismarckovým opatřením bez ohledu na to, jak vzdálené byly náboženským zákmům.

Ale v roce 1878 Pius IX zemřel. Novým papežem byl Lev XIII. Jak on tak Bismarck se pokusili najít nějakou formu kompromisu. Bismarck začal jednat s Windthurstem a s papežským představitelem Jacobinim, a tak byl položen základ k porozumění. Nový ministr Schlozer byl přemístěn do Vatikánu a vláda užívala Falkovy zákony s velkou ohleduplností. Toto sblížení pokračovalo tak úspěšně, že papež požádal o Bismarckův portrét, potom Bismarck požádal papeže, aby působil jako hlavní prostředník mezi Německem a Španělskem ve sporu obou států o Karolínské ostrovy. Další opatření snížila tvrdost příkazů na obou stranách a pokračovala, dokud se Bismarck nedočkal podpory Katolické strany pro hlavní opatření jeho nové finanční a hospodářské politiky.

To nejhorší v zápase přešlo a byl položen základ soužití. Nebylo v žádném případě mimořádné, že stát omezil své požadavky na církev a rozhodl se respektovat a dokonce podporovat některé z požadavků církve nebo že Vatikán by navázal těsné přátelství s autoritativním kancléřem,pokud oba měli neradi a obávali se liberálních principů. Jakmile byla náboženská otázka jednou vyřešena, stali se důvěrnými partnery a bojovali nevybíravě proti principům a myšlenkám, o kterých věřili, že jsou nebezpečné jak náboženskému absolutismu v církvi tak politickému absolutismu ve státě.

Je velmi důležité, že Vatikán prostřednictvím Strany středu byl v nejednom případě napřed nepřátelský k některé vládě či státníkovi a později se stali spojenci. Tyto změny, které se mohou stát protikladné, jsou opakem, neboť ať už jsou metody Vatikánu jakkoliv protikladné, nikdy neztrácí e zřetele svůj konečný cíl jak prosadit zájmy katolické církve, a stejný postup se opakoval několikrát v Německu stejně jako v celé Evropě v následujících letech.

V případě Bizmarckova Německa byl Vatikán nejprve nepřátelsky naladěn vůči myšlence, že protestantské Prusko bude vládnout katolickým státům [b], byl nepřátelsky nakloněn, protože Bismarck chtěl paradoxně provádět liberální reformy. I když v moderním pojetí nebyly tyto reformy senzací, byly tehdy — a v jejich současné formě jsou doposud — v katolické církvi v klatbě.

Bismarck nebyl žádným přítelem demokracie, dokonce ani když podporoval liberální reformy; nebyl žádným přítelem demokracie ani když bojoval s Vatikánem, ani jím nebyl, když se stal jeho přítelem — právě naopak. A Vatikán to pochopil, což vysvětluje, proč se nakonec stal jeho blízkým přítelem. Jakmile se církev ujistila, že její zájmy budou respektovány a její problémy budou řešeny formou odporu vůči nebezpečným myšlenkám sekularismu, liberalismu a hlavně socialismu, její přístup byl jasný. Věděla, že vedle získání důležitých výhod prostřednictvím silné a autoritativní vůle Bismarcka, našla v něm záštitu, na kterou se mohla spolehnout.

Vatikán měl vždy, a má doposud, zálibu v silných mužích. Když cítil, že si nemůže podřídit Bismarcka, Císaře a nakonec Hitlera, dal jim svou podporu. Ve Straně středu a v německé hierarchii měl dva silné nástroje k dosažení politických výsledků, a to objasňuje příčiny střídavé úspěchy německé katolické strany. Od počátku byli její členové smíšení. Byli tam zaměstnanci i zaměstnavatelé, bohatí statkáři i drobní rolníci, šlechtici i studenti, úředníci i řemeslníci. Na rozdíl od rakouské katolické strany byly v německé straně zastoupeny byli pokrokové i reakční prvky a její hlavní charakteristikou bylo, že nebyla ve své podstatě politická, ale náboženská. Díky této zvláštní povaze se Strana středu nepletla do vnitřních problémů státu a po svém vytvoření se stala typickým příkladem tohoto principu.

V roce 1870 vojska Sjednocené Itálie okupovala Řím a zlikvidovala papežské státy. Okamžitě katolická Strana středu požadovala, že by Bismarck měl zakročit ve prospěch papeže. Bismarck odpověděl, že „dny vměšování se do života jiných lidí skončily.“ Strana středu došla ještě dále a žádala o německou vojenskou intervenci v Itálii. Hovořila o „křížové výpravě přes Alpy“. Bismarck podal stížnost do Vatikánu, protože věděl moc dobře, odkud si ta strana vzala inspiraci. Dostal odpověď, že Vatikán nemůže nést žádnou zodpovědnost za Stranu středu.

V průběhu deseti let zápasu proti Bismarckovi straně značně vzrostl počet členů, a když nakonec došlo k porozumění mezi Vatikánem a vládou na počátku devadesátých let, katolická strana kapitulovala před Hohenzollernskou říší a přijala její ochranou nadvládu. Byl to začátek cesty, kterou kdyby katolická strana nenastoupila, mohla se možná změnit celá historie Německa. Z hlediska historických souvislostí a převládajících podmínek v Německu poté, katolická strana by se mohla „stát zdrojem skutečné a důležité opozice … opozice Západu a Jihu Německa proti militaristickému státu pod nadvládou Pruska“, jak napsal známý německý autor.

Jak vlastně k té kapitulaci došlo? Byla to pouhá chyba nebo to byla promyšlená politika?

I když hlavními stoupenci katolické strany byli masy rolníků a katolických dělníků, až do poloviny První světové války byla pod absolutní vládou vedení, které zcela řídila konzervativní šlechta a nejvyšší stupně katolické hierarchie. A bylo to toto vedení, které mělo stejné zájmy a obávalo se stejných nepřátel, jakých se  obávali nekatoličtí konzervativci a šlechta v Německu a zavedla stranu do spojenectví s imperiální říší. Byli to společní nepřátelé pruského militarismu a katolicismu v určitých společenských, politických a hospodářských formulacích, kteří nakonec způsobili těsné spojenectví těchto smrtelných nepřátel. Tyto formulace byly vtěleny v učení a principech liberalismu, v hospodářských, společenských a politických oblastech. Katolická strana začala to nejzuřivější kampaň proti tomu, co nazývala „protikřesťanským, židovským a liberálním kapitalismem“ a těšila se neustálými urážkami podobnými tomu, co se stalo tak známým během nacistického režimu … „bezbožná manchesterská škola“, „židovský lichvářský kapitál“, „liberální peněžní moloch“ atd.

Když si připomeneme klatby vznášené proti liberálním principům a liberálnímu státu různými papeži, není těžké pochopit nepřátelství katolicismu k liberalismu a jeho výsledné spojenectví s reakčním pruským militarismem. Byl to přirozený důsledek vatikánského odsouzení liberalismu v jakékoliv podobě — důsledky, které se z náboženských a přirozených příčin přenesly na společensko-politické záležitosti. Méně jasný se snad může zdát důvod, který dovedl katolicismus k tomu, aby byl tak nápadně antisemitský. Tento podivná antisemitismus byl téměř výhradně společnou charakteristikou jak německého tak rakouského politického katolicismu. Tento antisemitský duch a výrazivo bylo pečlivě živeno jak německým tak rakouským katolicismem jako protiútok na hlavního politického nepřítele — jmenovitě socialistické hnutí. [c]

Socialistické hnutí prosazovalo hospodářskou, společenskou a politickou demokracii. Do jejich řad byli vítáni lidé všech postavení bez ohledu na jejich náboženství, rasu nebo barvu pleti. Papeži a celý duch, který hýbe katolickou církví, je od základů nepřátelský demokratickým myšlenkám, socialismu a rovnosti, ať už podle vzdělání, hospodářská nebo sociální;jsou v podstatě proti všem reformám založeným na nových politických myšlenkách a metodách. Vypěstovali v myslích členů katolické církve pohrdání a nenávist k demokratickému duchu, přání a náklonnost k autoritářství; tento postoj jejich členů se spolu s nimi přenesl do katolické strany. A jak šla léta, jejich učení proniklo do hloubky a tak nepostřehnutelně připravoval masy lidí ideologicky přijmout myšlenku diktatury. Právě to se stalo s německou Stranou středu.

Byla i jiná příčina pro politické chování Strany středu, která ji značně ovlivnila a pomohla jí ke zvýšení aktivity. Ta vznikla z rivality a následného nepřátelství katolické církve vůči pravoslavné církvi, zejména ruské (viz kapitolu 17, Rusko a Vatikán) — jako automatický důsledek. Protože toto náboženské nepřátelství bylo vštípeno všem katolíkům včetně Němců, kteří, když to přenesli do politické oblasti, rozvinuli aktivní politické nepřátelství vůči pravoslaví, které je pro Němce představováno Ruskem, a takto vzniklé postoje byly v plném souladu s expanzionistickou politikou Císaře — další vazba mezi katolicismem a německým imperialismem. To došlo tak daleko, že během rusko-turecké války ten nejkatoličtější Windhorst prohlásil mezi jinými výroky podobné povahy, že je otázkou, „zda slovanské nebo německé prvky budou ovládat svět.“ [d] Nepřátelství proti Slovanům a pravoslavnému Rusku, které projevovala katolická strana, dosáhlo takového stupně, že způsobilo výtku biskupa von Kettelera „kvůli nadměrnému německému sebevědomí“. To byla ideologie, která podnítila Stranu středu, aby nazvala svůj oficielní orgán Germania — list, který později zakoupil papežský nuncius von Pappen. [e]

Když v Rusku přišel k moci komunismus, mnohem horší a určitější nepřítel katolické církve, a jeho hospodářský a společenský systém který podporoval, nepřátelství církve vzrostlo stonásobně jak v ideologii tak rovněž v praktické oblasti politiky. Strana středu zřídka prováděla jakýkoliv důležitý krok bez, aniž by ho nejprve konzultovala s papežským nunciem, který byl již po léta kardinál Pacelli, který podporoval každou politiku  každou osobu, která by oponovala nebo dokonce bojovala proti Sovětskému Rusku. Z tohoto pohledu není překvapením, že katolická strana přijala s takovou ochotou „křížovou výpravu proti bolševismu“, kterou kázal v Římě papež a z Berlína Hitler.

Během čtvrtiny století, která končila vypuknutím Prvé světové války, katolický strana až na krátké období konfliktu s princem Buelowem, byla nejsilnější frakcí německém Říšském sněmu a současně byla nejdůležitějším samostatným spojencem všech německých říšských kancléřů od Hohenloheho po Bethmana-Hollwega a též jedním z hlavních stoupenců německého imperialismu. Tuto podporu dobře vyjádřil první vedoucí Strany středu Windthorst, když se jednalo o závažnou otázku německé politiky vůči postoji, který má být zaujat k německé armádě. Prohlásil v Říšském sněmu: „Uznávám, že armáda je nejdůležitější institucí v naší zemi a že bez této opory by se společnost zhroutila“. 

Po Windthorstovi nastoupil Ernst Lieber, který kráčel ve stopách svého předchůdce. Byl to nadšený stoupenec německého koloniálního úsilí a velký obhájce císařovy Velké námořní politiky, a to natolik, že mu von Tirpitz poděkoval ve svých pamětech. Lieber byl stálou vlivnou oporou katastrofální politiky prováděné císařem a hájil velkou armádu, velké loďstvo, expanzionistickou politiku v zahraničí a drahé živobyté doma. Tato politika by nebyla možné bez nadšené spolupráce Strany středu, kterou vedl. Během První světové války stál pevně v jednotné frontě všech německých politických stran, které podporovaly válku. Podle B. Menneho byla Strana středu jednou z nejhalasnějších stoupenců „Velkého Německa“ a spolehlivě hájili spíše nekřesťanský požadavek na „nelítostné pokračování ve válce“. Byli též důležitými oporami diktatury, kterou ustavili generálové.

Strana středu podporovala i ty nejnerozumnější požadavky německého imperialismu, jako je anexe na východě i na západě. Její vedoucí, v tomto období Peter Spahn, popsal pohledy strany na to, co mělo být „Nová, evropským pořádkem“ po vítězství císaře. Na jaře 1916 oslovil Říšský sněm takto: „Mírové cíle musí být mocenskými cíli. Musíme změnit německé hranice podle svého vlastního úsudku. … Belgie musí zůstat v německých rukách politicky, vojensky i hospodářsky.“ Strana šla ještě dále a byla v čele těch nejfanatičtějších německých imperialistů. Katolický list Hochland požadoval anexi Belfortu … „se starými hranicemi Lotrinska a Burgund“ a nakonec i pobřeží průlivu La Manche.

Ale to nebylo všechno. Když v roce 1915 von Tirpitz požadoval, aby všechny obchodní lodě, které vby vstoupily do válečné zóny, byly potopeny bez varování německými ponorkami, katolická strana to podporovala nejnadšeněji a přihlásila se k neomezené ponorkové válce, tak jak to podporovali generálové, průmyslníci, pangermanisté, např. Hertling, bavorský premiér a jeden z předáků katolické strany a důvěrný přítel von Tirpilze. A co je ještě pozoruhodnější, kampaň byla podporována samotnou katolickou hierarchií. Jako důkaz může posloužit aktivita mnichovského kardinála Bettingera, který mobilizoval venkovské kněze ve prospěch neomezené ponorkové války. Došlo to tak daleko, že samotná kardinál chodil po vesnicích agitovat mezi bavorským rolnictvem. Jako odpověď na mnohé protesty kardinál prohlásil, že „bylo by nezodpovědným zločinem na německé straně, kdyby nedokázala vést neomezenou ponorkovou válku.“ Němečtí katoličtí biskupové opakovali tato slova a podíleli se na kampani, když hovořili k nejvyšším katolickým hodnostářům o otázce neomezené ponorkové války a o porušení belgické neutrality. Snad stačí ocitovat Michaela Faulhabera, pozdějšího mnichovského kardinála a tehdy prominentního armádního kuráta. Učinil charakteristickou poznámku: „Podle mého názoru vstoupí tato kampaň do historie vojenské etiky jako dokonalý příklad spravedlivé války.“

Nakonec poslanecká frakce katolické strany v Říšském sněmu provedla skutečně senzační krok16. října 1916). V pečlivě vypracovaném dokumentu sdělila říšskému kancléři, že i když je formálně zodpovědný za německou válečnou politiku, musí respektovat příkazy Nejvyššího velení, a že ať vydají jakýkoliv rozkaz, říšský sněm je připraven je podpořit. Význam tohoto prohlášení „přesáhlo i za přímou diskusi o neomezené ponorkové válce, bylo to vlastně prvé uznání diktatury německého armádního velení.“ (B. Menne, The Case of Dr. Brüning [Případ dr. Brüninga]).

Datum prohlášení je též významné. Na Nejvyšším velení již nebyl žádný člověk se slabou vůlí jako von Moltke, nejmladší z jeho hlav, ale od srpna 1916 dále generál Ludendorf.

„Byl prvým moderním diktátorem a jménem náčelníka Generálního štábu byl předurčen, aby byl nejvyšším vládcem Německa, jako tomu nebylo dlouho před jeho nástupem.

Obvinění že strana politického katolicismu byla prvou v Německu, která vyhlásila slavnostní kapitulaci Německa před diktaturou generála Ludendorfa může znít nepravděpodobně a dokonce zlomyslně, ale je to nicméně, jak jsme právě viděli, historický fakt.“ (B. Menne, The case of Dr. Brüning.)

 Ve třetím roce války byla katolická strana vedena trojicí skupin, které jsou charakteristické pro všechny katolické strany, sestávající z katolické šlechty, vyšších státních úředníků a hlavních církevních hodnostářů. Ti byli povětšinou nacionalističtí a reakční a vytvářeli nespokojenost mezi katolickými rolníky a dělníky. Bylo to způsobeno zejména způsobem, jakým řídili tzv. „civilní příměří“ a odmítali zavést všeobecné a rovné volební právo v Prusku.

Opozice se postupně vytvářela z katolických odborů v Porýní, jehož mluvčím byl Erzberger. Před a v průběhu První světové války sehrál pochybnou politickou partii jako jeden z ředitelů katolických průmyslníků Thyseen v Říšském sněmu a když volal po anexi francouzské železnorudné zásoby v Briey. Byl ve velmi dobrých vztazích s von Tirpitzem a jako vedoucí německé propagandy dopomohl generálu Ludendorfovi k moci.

V roce 1917 od toho všeho utekl. Získal nějaké informace, které ho přesvědčily, že Německo nemá naději vyhrát válku. Generál Hoffman, velitel německých armád na východě, a hrabě Czernin, rakouský ministr zahraničí, ho informovali, že Německo je v beznadějné situaci.

Ale hlavní impuls přišel ze samotného Vatikánu. Papež Benedikt XV s úzkostí zjistil, že pozice ústředních mocností se rychle zhoršuje. Není důvod věřit, že by si přál jejich vítězství, ale je přinejmenším jasné, že měl snahu zabránit jejich porážce. Rakousko bylo jedinou katolickou mocností, která ve světě zůstala, a postavení katolíků v Německu bylo tím jediným, co ospravedlňovalo větší naděje. Za těchto okolností je nepochopitelné, že papež hledal řešení nejméně nepříznivé pro tyto dvě země, a k tomuto cíli se rozhodl osobně spřádat první vlákno jako prostředník mezi Londýnem a Berlínem. Předběžným požadavkem bylo německé prohlášení o jeho cílech na západě. A právě tam začal Erzbergerův úkol.

Papež poslal jednoho ze svých diplomatických kněží, velmi schopného mladého muže jménem Eugenio Pacelli (později papežský nuncius a papež Pius XII) do Mnichova, aby navázal vztahy se slibným mužem v německých katolických kruzích, s Erzbergerem. Překvapen odhalením nepříznivou pozicí Německa,k kterou mu odhalili, Erzberger ochotně podpořil papežovu akci. Projev přednesený 6. července 1917 vyvolal v Říšském sněmu velký dojem a vedl obecně k velkému vystřízlivění. A to byl jen počátek a Erzberger pracoval neúnavně, aby zajistil pro papeže prohlášení, které ten potřeboval jako přípravu na svou intervenci. Bylo to vlastně zásluhou Erzbergera, že 19. července 1917 většina v Říšském sněmu sestávající z katolíků, socialistů a liberálů přijala rozhodnutí cve prospěch „míru bez anexí a odškodnění“. Dokonce císař byl spokojen s přijetím tak užitečné formulace, i když si ponechal malou výhradu: zřeknutí se rozhodnutí silou zbraní se nemělo vztahovat na Německo.

Situace se rychle obrátila když se Rusko zhroutilo v září 1917. Německo zapomnělo na mírové řešení, socialisté a katolíci zajistili formulaci proti úplné porážce a němečtí generálové nadiktovali mírové smlouvy z Brestu Litevského a z Bukurešti.

Ale když se Německo zhroutilo v listopadu 1918, tak Erzberger, iniciátor známého mírového prohlášení, byl vybrán jako osoba k jednání o příměří. Polní maršál von Hindenburg požádal Erzbergera, aby se ujal toho těžkého úkolu. „Se slzami v očích a svíraje jeho ruce ve svých, Hindenberg ho zvolil, aby vykonal ten strašný úkol pro svatou věc své země.“

Tato scéna se měla zopakovat ještě o deset let později, když polní maršál ještě jednou „s hlubokým pohnutím a se slzami v očích“ tiskl ruce jiného předáka německé katolické strany.

Erzberger jako vedoucí Německého výboru pro příměří“ to příměří podepsal.

Aniž by se snad stal přesvědčeným demokratem, po válce Erzberger nabyl přesvědčení, že militaristé jsou hlavními nepřáteli mírumilovného pokrokového Německa. To ovšem neznamená, že by katolická strana změnila. S výjimkou Erzbergera a jeho stoupenců byla strana jako celek stále upřímně na straně bývalé říše. Jen dva dny po zhroucení Německa katolická strana v Kolíně nad Rýnem vydala rozhodnutí ve prospěch zachování monarchie Později předák strany veřejně protestoval proti svržení císaře a měl k  tomu podporu zejména mladých armádních důstojníků.

Katolická církev byla vedle svého nacionalismu hlavním podněcovatelem tohoto mínění a podporovala požadavky na návrat císaře. Uvnitř katolické strany a mezi německými katolíky byla celá záležitost jasně vyjádřena jednou z jejích hlavních opor v hierarchii, kardinálem Faulhaberem. Na mnichovském katolickém sjezdu prohlásil „revoluce byla vědomou lží a velkou zradou a zapíše se do historie navěky jako Kainovo znamení.“

„Kainovo znamení“ nebylo ničím jiným než biblickým vyjádřením toho, co otevřenějšími slovy nazývali nacionalisté „bodnutím zezadu“. Současně a na stejném místě, v Mnichově, Hitler pronesl to samé!

Přestože katolická strana proklínala revoluci a nenáviděla Rudé, podílela se nicméně na republikánské vládě. Jako katolíci prý „zaujali své postavení na základě daných skutečností“. Což ovšem neznamená, že by se změnilo strdce strany. Pouze to znamená, že se přizpůsobili nové situaci, aby dosáhli stejných cílů. Když jde o katolické strany, je nutno připomenout, že se nejedná o nic jiného, než o nástroj, pomocí kterého katolická církev dosahuje určitých nábožensko-morálních cílů, a tak politický katolicismus, i když nezměnil svůj program, se přizpůsobil nové situaci tím, že bez obtíží provedl taktické tahy, jaké by těžko mohla provést jiná strana, jejíž principy jsou výhradnš politické a společenské, a které jsou pro ně věcí hlubších principů. [f]

Za císaře byla Strana středu věrnou monarchistickou a imperialistickou stranou. Za Výmarské republiky se jevila, jako by byla republikánská a demokratická. To k čemu opravdu došlo, je že se přizpůsobila novým okolnostem, aby lépe sledovala cestu ke svým cílům, ale zůstala tím, čím vždy byla — právě katolickou stranou.

To není jen otázka názoru, fakta hovoří sama za sebe. Strana středu změnila svou taktiku a dokonce vstoupila do koalic, i když jen prozatímních, s nenáviděnými Rudými a levicovými stranami, ale nikdy nezměnila předurčený kurs. Když porovnáme rozmanité tahy Strany středu během prvých deseti let republiky, od roku 1919 do roku 1929, zdá se, že se posunula doleva a potom následoval opět tah doprava. Jeden kro dopředu, dva kroky zpět, to byla vlastně její politika po celou dobu existence republiky. V jednom okamžiku se rozvoj na levém křídle zdál možným, hlavně jako forma obrany v poslední válce, ale zkušební doba pro demokratické myšlenky mezi katolickými dělníky a dokonce mezi občany střední třídy, včetně novinářů, profesorů atd. se ukázaly být jen chvilkovým vzplanutím. To se potvrdilo, když předák katolického demokratického křídla Strany středu byl zavražděn na podzim 1921 dvěma členy tajné vojenské organizace sídlící v katolickém Bavorsku. Po atentátu na Erzbergera tendence následovat jeho politiku slábla a nakonec se vytratila.

Když byl Erzberger zavražděn, stal se Dr. Marx, konzervativní pruský soudce a předseda senátu, předákem Strany středu. Jeho politikou bylu udržování rovnováhy mezi pravicí a levicí. Je vhodné poznamenat, že od roku 1924 Strana středu náhle odmítla „Výmarskou koalici“, což byla koalice katolíků, levicových liberálů a sociálních demokratů. To učinila katolická strana, aby vešla do koalice z Německou nacionální stranou. Pod takovou koalicí byla vytvořena vláda a kancléřství bylo dáno katolíku dr. Marxovi. To znamenalo, že katolická strana, nehledě na velkou podporu katolické dělnické třídy, přešla zcela na stranu průmyslníků, junkerů a supernacionalistů a militantních prvků, které dovedly Německo do Druhé světové války.

A ještě jednou je nutno tuto náhlou změnu spojit s fuchem a morálním učením katolické církve jako náboženské autority.

Hlavní příčinou změny politiky dr. Marxe a jeho změny taktiky se nazývala školský zákon. Výmarská ústava nestanovila jasně, jaký typ škol má v republice převládat. Spor se vedl o to, zda by církev, ať už protestantská nebo katolická, měla mít hlavní slovo ve věci vzdělání, nebo zda by stát a ne církev měl mít hlavním slovo v sekulárně-liberálním vzdělávání.

Při sledování svých cílů němečtí katolíci, počínaje katolickou hierarchií, hájili že školy mají být pod dohledem duchovních, a že se má uskutečňovat „náboženská škola“, tedy opak sekulárního školství. Zejména němečtí biskupové byli v té věci velmi výbojní — výbojnost, která zesílila po povzbuzování kardinála Pacelliho, papežského nuncia, který byl v Berlíně od roku 1920.

Přání katolické církve mít katolické školy, aby vzdělávala německé katolíky, bylo přirozené, a nemělo by se stát velkou celonárodní politickou otázkou, kdyby se omezovalo jen na náboženskou sféru. Ale to ona nedělala. Náboženská otázka se přeměnila na politickou otázku a naopak. Vatikán, když viděl, že by nedosáhl svých cílů mobilizací hierarchického mechanismu, přenesl tlak na politické nástroje, katolickou stranu. A ta strana vytáhla kartu katolické církve a sblížila se s Německou nacionalistickou stranou, která jí ochotně vyhověla v otázce školství. Mezi tím tvrdá ruka Vatikánu zatlačila na vnitřní společenskou politiku Strany středu. Výsledkem bylo, že vedení strany začalo tlumit politicko-společenskou opozici na levém křídle samotné strany. Pokoušeli se jí oslabit a dotlačit levicové prvky k podpoře reakční politiky Strany středu odkazy na jejich náboženské principy a základní principy církve pokud jde o otázky vzdělání.

Tímto způsobem byla uzavřeno spojenectví mezi katolickou stranou a potenciálně totalitní Německou nacionální stranou. Tato koalice bezi katolíky a nacionalisty byla paktem o vzájemných zárukách. Nacionalisté přislíbili školské zákony, které by zavedly církevní školy pod dozorem církve a katolíci slíbili podporu průmyslových dotací, poválečných dovozních cel a že budou hlasovat, což je významné, pro snížení sociálních výdajů. Dvakrát byla uzavřena dohoda o těchto věcech, ale v obou případech závazek selhal. Poprvé nedošel školský zákon v roce 1925 do Říšského sněmu vůbec, a ten z roku 1927 způsobil tu nejprudší roztržku v samotné koalici. Strana vedené Stresemannem nakonec způsobila jeho odmítnutí. Obě strany chtěly mít plnou kontrolu nad vzděláváním a utvářením mládeže. Byl to stejný spor, který později propukl mezi Hitlerem a katolickou církví.

Školský zákon byl příčinou rozpadu koalice, ke které nakonec došlo v roce 1928. V květnu se konaly volby, které způsobily senzační posun doleva — vlastně největší od roku 1918. Výsledkem bylo, že v Říšském sněmu mělal sociálně demokratická strana nejsilnější parlamentní frakci v Poslanecké sněmovně.

Za tímto přesunem německých mas k sociálním demokratům, dalším šokem pro katolickou církev bylo, že katolická strana byla mezi těmi, kteří ztratili nejvíce přívrženců. Ale ještě větší šok měl přijít. Ostatní strany, zejména sociální demokraté, pronikly mezi katolické voliče a získali tak mnoho hlasů. Byla to věc, o které si katolická církev a Strana středu myslela, že se nikdy nestane, dříve k tomu nikdy nedošlo. Tento objev vysoce vyplašil vatikánské autority stejně jako předáky německé katolické strany. Ve Vatikánu bylo rozhodnutí o Straně středu s váháním odloženo a začalo se utvářet nové, a tak Strana středu věřící, že získá svou ztracenou základnu, zanechala nacionalisty a vrátila se kajícně do koalice se sociálními demokraty. A sociální demokrat, Hermann Mueller, se stal říšským kancléřem.

To bylo v roce 1928. Každý by mohl prorokovat, že Německo se chystá přinejmenším mít socialistickou vládu a tak nastoupit cestu spolupráce s jinými evropskými národy. Ale taková předpověď se nenaplnila. V roce 1929, bez ohledu na veškerá zdání, byli v Německé republice v klíčových strategických pozicích tři lidé. Kombinace Hindenburg-Groener-Schleicher pracovala v pozadí s cílem zlikvidovat republiku. Je zajímavé připomenout, že byli posledními armádními veliteli císaře v době příměří schváleného v roce 1918. Začali intrikovat ve vojsku, a nadto i v politické oblasti, a chtěli odstranit tu „protivnou prozatímní říši“, jak oni pohlíželi na Německou republiku, a to byla pouhá předehra k dalším důležitým tahům.

V roce 1929 pod tlakem přátel zahájil Hindenburg aktivnější reakční politiku v Říši. Jakmile byla prováděná jednání ukončena, jeho prvním tahem bylo zbavit se sociálně demokratického kancléře Muellera a jeho ministra zahraničí Stresemanna. Generál již naplánoval zrušit princip, ře říšský kancléř musí mít podporu parlamentu. Osoba, kterou dosadí na jeho místo by měla mít „důvěru armády“. Byl dán souhlas, aby tato osoba vládla prostřednictvím článku 48 Výmarské ústavy, který poskytoval diktátorskou pravomoc, a kdyby snad parlament protestoval, byl by rozpuštěn.

Spiklenci rozebírali, která strana nabízí možnosti podpory vedoucí k konečné likvidaci republiky, a která osoba by byla vhodná k předběžným krokům k vytvoření diktatury, který by případně připravil cestu k diktatuře skutečné. Strana středu si měla vybrat, a jeden z jejích předáků, zapálená katolík dr. Brüning, byl kandidátem, který by vládl bez souhlasu parlamentu, ale s milosti říšské armády. Kancléřství bylo nabídnuto dr. Brueringovi pod podmínkou, zda přijme s tím vědomím, že by vládl prostřednictvím článku 48 a podle instrukcí říšskí armády.

V Německu byl člověk, který, ač ne Němec, věděl lépe něž němečtí předáci, jak zformovat německou politickou scénu lépe; tímto mužem byl Eugenio Pacelli, představitel papeže.

Pacelli byl v Německu od roku 1920, nejdříve v Mnichově, později v Berlíně. V zastoupení papeže se v roce 1917 podílel na jednání o mírovou dohodu mezi Německem a spojenci — pokus, který se nepodařil. Byl od té doby neustále v Německu a sledoval německou politiku velmi podrobně, zvláště pak politiku katolických stran: Bavorské lidové strany a Strany středu. Žádný katolický předák těchto stran nepodnikl jediný krok, aniž by ho konzultoval z Vatikánem prostřednictvím kardinála Pacelliho. A kardinál Pacelli byl pravou rukou papeže a mnohá důležitá rozhodnutí závisela na něm.

Když Pacelli poprvé přijel do Německa jako papežský nuncius, vznikla malá senzace, když proti očekávání začal spolupracovat s Erzbergerem. Byly na to různé názory, protože názory kardinála byly velmi dobře známé. Někteří měli za to, že má sympatie k levému křídlu katolicismu, jiní, že se pokouší potlačit a omezit co nejvíce socialistické tendence katolických předáků. A tento druhý názor se zdál být potvrzen, když po zavraždění Erzbergera jednal s jeho nástupcem, dr. Wirthem, velmi chladně. Ale když převzal vedení strany dr. Marx, Pacelli stranil otevřeně pravému křídlu skupinu katolíků. 

Kardinál a nový stranický předák Strany středu se stali důvěrnými přáteli a dr. Marx nikdy neprovedl žádný tah bez konzultace s Pacellim, který vlastně po několik let prakticky řídil politiku katolické strany v tomto období. Byl to on, kdo prvý zplodil a později podnítil a podporoval koalici Strany středu s Německou nacionální stranou; tento tah měl za následek řadu nejzávažnějších důsledků pro celé Německo.

Jaké byly důvody, které způsobily, že kardinál přesměroval vlivnou politickou stranu z jednoho směru na jiný a co ho vedlo k tomu, že navázal spojenectví s tou nejnacionálnější, nejautoritativnější, nejprotidemokratičtější stranou, s možnou tvůrkyni německé diktatury, Německé nacionální strany?

Odpověď se zakládá na tom, co bylo podnětem pro všechny katolické politiky, zájmy katolické církve jako náboženské instituce. Pokud ponecháme stranou nelibost Vatikánu vůči socialismu atd., je tu bezprostřední úkol, o který se Vatikán snažil: přál si zavést formální instituci církevních škol do německého vzdělávacího systému. To chtěli především, a to by bylo možné, kdyby Německo a Vatikán dosáhly formální schválení příhodného konkordátu.

Ale konkordát nebyl nikdy podepsán ani nevstoupil v platnost školský zákon. Nicméně kardinál Pacelli katolické církvi pomohl, neboť republika otevřela svou peněženku církvi a dotace německého státu katolické církvi vzrostly z 148 milionů marek v roce 1925 na 163 milionů marek v roce 1928.

Názor kardinála Pacelliho, jak se vypořádat s velkou ztrátou ve volbách v roce 1928 získal ve Vatikánu svou váhu, kde bylo o kardinálovi známo, že je stejně horlivý jako papež ve svých plánech posvětit starou politiku katolicismu. Vatikán se již vydal na cestu, i když po válce bylo mnoho rozpaků nad osudem německých katolických stran, která se ukázaly být nevhodnou zbraní i během prvých let po První světové válce, a zdálo se, že by mohly pro církev vykonat velkou službu. Ale ve skutečnosti se to nestalo. Katolická strana již nemohla uplatňovat velký vliv, jaký uplatňovala v minulosti, aniž by se spojila s některou jinou stranou — čas od času i s nepřátelskou. Bylo to do značné míry dáno republikovým rámcem. Ten povoloval příliš mnoho svobody politickým skupinám, které zhoršovaly hospodářský úpadek Německa, jelikož masy se radikálně přichýlily k sociálním záležitostem. Také ztráta tisíců katolických členů Strany středu, které přešly od politického katolicismu k jiným hnutím a hlavní část z nich přešla k sociálním demokratům, působila Vatikánu velké znepokojení.

O tom všem se uvažovalo několik let, ale ten šok nastal, když byla známa ztráta, kterou utrpěl politický katolicismus na jaře 1928. Téměř půl milionu voličů se obrátilo zády k politickému katolicismu. Byla to ta nejhorší volební porážka, jakou kdy ve své historii utrpěla Strana středu. I když ztráta v procentech byla značná, vážnost celé záležitosti byla pro Vatikán o to více znepokojivá, jelikož ztráta byla vyvrcholením stálého úbytku síly politického katolicismu v Německu. Kdyby to tak nadále pokračovalo, způsobilo by to, že po několika letech by se strana stala nickou v politickém životě národa a „rudí sekulární nepřátelé církve by převládly.“

Vatikán sledoval ten úpadek pozorným okem a po porážce v roce 1928 požádali statistiky Strany středu, aby předložili tabulku, ukazující ztráty strany od jejího založení. Zpráva byla do Říma poslána Pacellim, její zveřejnění bylo zakázáno a jen nejvyšší představitelé strany a Vatikánu jí znali. Podle této zprávy procenta všech katolických voličů, kteří odevzdali svůj hlas katolické Straně středu, byla tato:

Tato tendence stálého poklesu byla o to vážnější, že průběh ztrát pokračoval v klesání neúměrně a s rostoucí rychlostí, když katoličtí dělníci stále více přijímali socialistické učení, zejména po spojenectví Strany středu s Německou nacionální stranou, zatímco katolická mládež a katolická inteligence přecházela k německým nacionalistům.

Strana, která sloužila německému katolicismu po více než dvě generace přestávala být účinným politickým nástrojem. Muselo jí nahradit něco drastičtějšího a účinnějšího. Byla nastoupena jiná cesta, převzata nová politika, doporučeny nové metody, pomáhalo se k moci novým lidem.

Po porážce v roce 1928 se ty nejreakčnější síly katolické strany staly nejmocnější. S levým křídlem se přestalo počítat natolik, že neměly vliv na směřování strany, a to vysvětlovala skutečnost, že se strana stala nástrojem nuncia Pacelliho. Církevní prvky převládly. Mluvčím pravého křídla Strany středu byl dr. Ludwig Kaas, profesor církevního práva na universitě b Bonnu a papežský prelát. Specializoval se na zahraniční politiku a byl mluvčí zahraničněpolitické skupiny Strany středu v Říšském sněmu a jel s německou delegací do Ženevy.

Hlavním požadavkem dr. Kaase bylo „aktivnější zahraniční politiku“. Byl vysoce kritický k Stresemannově zahraniční politice a byl proti tomu pokoušet se dosahovat německých cílů trpělivým jednáním. Za zmínku stojí, že v době, kdy obhajoval aktivnější politiku dvě další osoby a předáci dvou stran obhajovali přesně totéž: Hindenberg, vedoucí Německá nacionalistické strany, a Hitler, vedoucí nacistické strany, kteří byly v souhlase s prelátem Kaasem.

Je zajímavé dále poznamenat, že dr. Kas po Prvé světové válce byl horlivým vedoucím separatistického hnutí se silnou podporou katolíků v Porýní. 10. března 1919 si byl tak jist, že s úspěchem vytvoří katolický stát, že telegrafoval doKolína nad Rýnem: ,Gratuluji k Porýnské republice“. A nesmí být zapomenuto, že byl blízkým přítelem dr. Seipela, člověka, který plánoval vytvoření katolické říše ve Střední Evropě.

Vliv dr. Kaase ve straně bylo silně posíleno skutečností, že byl důvěrným přítelem papežského nuncia v Berlíně, kardinála Paceliho. Pacelli a dr. Kaas při několika příležitostech strávili spolu svátky ve Švýcarsku a názory dr. Kaase byly brány jako odraz názorů papežského nuncia. Přátelství s dr. Kaasem bylo jedním z významných podnětů pro trvalé odchýlení Strany středu doprava, jelikož Pacell silně podněcoval katolicismus v Německu, aby přijal upřímně nacionální aktivity. A co určitě stojí za poznámku, že při různých příležitostech záhy po První světové válce Vatikán odmitl dát svou podporu podobným požadavkům Strany středu. Vatikán začal poskytovat svou podporu Nacionální straně od roku 1924 do roku 1928 a od roku 1928 svou plnou podporu až do roku 1933.

Nemělo by být přehlédnuto, že během tohoto období Vatikán utvářel a dával konkrétní formu své nové politice ve sv+ětě. Jeho rozmanité aktivity byly zacíleny na omezování demokracie a socialismu v různých zemích, a že tyto aktivity měly formu a byly prováděny pomocí různých nástrojů politického katolicismu v Evropě. Stojí za to zmínit se o různých formách, které ačkoliv měly proměnlivý charakter, byly zaměřeny ke stejnému cíli. V Bavorku a v Maďarsku byl politický katolicismus státotvorný, v Belgii a v  Rakousku reakční, v Portugalsku, ve Španělsku a v Polsku militantní a fašistický. Ale všechny měly jednu mezinárodní formu, kterou byl antikomunismus podporovaný Vatikánem.

V Německu měl politický katolicismus hrát nemenší roli v tomto mezinárodním rámci, ale bylo nutno počkat a vytvořit příznivé podmínky a v nich dělat potřebné změny německé politiky. Vatikán směřoval Stranu středu doprava mezi roky 1924 a 1928 a snměřoval ji k diktatuře mezi roky 1928 a 1933.

Němečtí katolíci se dostávali stále více pod vliv duchovenstva, často v konfliktu se Stranou středu, a bylo to prováděno vytvořením Katolické akce. Současně katolická inteligence, která byla již tak velmi antagonistická k Sovětskému Rusku, se stala ještě antagonističtější zásluhou přímého podněcování Vatikánem. Ve Vatikánu i mezi německými katolíky bylo jasné, že kromě svého obecného nepřátelství proti komunistickému Rusku byl před nimi další cíl, a to obnovení ruské církve podřízené katolické církvi (viz kapitolu o Rusku a Vatikánu).

Toto opovržení a tento agresivní postoj k Sovětskému Rusku se setkával a mísil se všemi jinými prvky v Německu, které si udržovaly stejné nepřátelství k této zemi: pruští junkeři, pangermanisté, nacisté apod. Pokud jde o tuto zvláštní záležitost, tyto skupiny měly společný základ s různými předáky politického katolicismu, jako byli dr. Kaas, kancléř Brüning, von Pappen atd.

Ale ne všechny katolické prvky podporovaly tuto křížovou výpravu. Byly tu některé, které z ryze politických důvodů byly proti ní. Po porážce Strany středu byly ve straně samotné značné rozpory o budoucí lini, kterou má přijmout v sociálních otázkách a v zahraniční politice, ale vzhledem k neustálému kontaktu dr. Kaase a papežského nuncia církevní prvky zvítězily, a v prosinci 1928 se dr. Kaas stal vedoucím strany středu.

Byl to bod obratu. Strana středu byla od té doby zcela v rukách Vatikánu. Řadoví členové nadále věřili, že je vše jako dříve, až na to, že strana ptováděla mnohem reakčnější a nacionalističtější politiku, ale ve skutečnosti Strana středu byla použita k jedinému účelu, a tím bylo rozbití německé demokracie, německého socialismu a vytvoření diktatury, která by bojovala proti komunismu a zajišťovala zájmy církve v této zemi.

Události začaly mít konkrétní formu: vatikánské plány se začaly uplatňovat v německé politice. Prošel přesně rok po zvolení dr. Kaase a dr. Brüning, vášnivý katolický poslanec, byl zvolen vedoucím parlamentní frakce Strany středu a začalo se rozvíjet spiknutí s nacionalistickými a centristickými stranami.

Na novoroční recepci v paláci říšského presidenta měl Hindenburg příležitost se poprvé setkat s mužem, který mu byl spiklenci doporučen — s vášnivě zbožným Brüningem. 5ekli mu, že by měl být tím mužem, který by je zbavil demokracie, kdo by je zbavil zastaralého parlamentu a vládl by jako diktátor podle článku 48.

Hindenburg a Brüning projednali plány. Brüning vznesl několik námitek proti příliš spěšné likvidaci demokracie. Ale nakonec přijal. Hindenburg zopakoval svou další akci — opakování toho, co provedl před několika lety s Erzbergerem. „Náhle Hindenburg začal ronit ty pohotové slzy starců, a s týmiž historickými gesty, která zahajovala i končila tak mnoho jeho vztahů, sevřel Brüningovy ruce ve svých. »Mnozí mne zradili, dejte mi své slovo nyní, na konci mého života, že mne neopustíte« (Wheeler-Bennet).

Brüning přijal. 27. března 1930 se sociální demokrat Mueller vzdal říšského kancléřství. Následujícího dne byl Brüning pověřen sestavením nové vlády. 31. března Hindenburg jmenoval Brüninga říšským kancléřem z milosti starého generála a s podporou německé armády.

1. dubna 1930 byl pro Německo historickým dnem. Nový kancléř vykonal svou první návštěvu v Říšském sněmu. Parlamentní režim v Německu skončil a měl nastat režim autoritativní. „Moje vláda byla sestavena s cílem uzavřít co v co nejkratším čase úkoly všeobecně pokládané za nutné v zájmu Říše. Bude to poslední pokus splnit je s pomocí parlamentu“. řekl Brüning. To znamenalo, že nový kancléř nežádá o podporu, ale hrozí parlamentu rozpuštěním, pokud se podpory nedočká. Říšský sněm neslyšel taková slova od dob Bismarcka. Nová vláda se představovala jako „vláda frontových vojáků“, a od té doby bylo v politické oblasti v Německu velmi důležité, zda někdo sloužil ve frontových zákopech nebo ne, a pokud ano, jak dlouho.

Plány Hindegurga-Groenera-Schleichera se nakonec začaly olnit. Bruering začal plnit své poslání. Předložil Říšskému sněmu finanční rozpočet, který byl pro něj záminkou, jak se úplně vypořádat s parlamentem. Není nutné znát podrobnosti, ale zajišťoval zvýšené náklady na armádu nehledě na skutečnost, še stát na tom byl finančně špatně, a obhajoval volební daň, která se stala známou jako „lakomcova daň“.

Říšský sněm po několika pokusech o vyjednávání z Brüningem odmítl několik bodů z jeho programu. Právě s tím Brüning a jeho společníci počítali. Tentýž večer se Brüning rozhodl vyhlásit odmítnuté body formou „nouzových dekretů“ vydaných říšským presidentem. Nouzové dekrety umožňoval článek 48 výmarské ústavy. Tento článek umožňoval říšskému presidentovi „v případě významného narušení veřejného pořádku a bezpečnosti nebo nebezpečí pro veřejný pořádek a bezpečnost“ vzít na sebe určitou diktátorskou pravomoc včetně práva vydávat zákony ve formě tak zvaných „nouzových dekretů“. Text článku 48 říkal jasně, že nouzové dekrety mají být použity jen v případě velkého vnitřního neklidu a nepokojů velkého rozsahu, tedy faktorů, které v té době za Brüninga neexistovaly.

Dva dny poté, kdy Brüning vydal prvý „nouzová dekret“ žádal parlament o jeho odvolání. Brüningovou odpovědí bylo rozpuštění parlamentu. Nové volby se konaly příští podzim. A po volbách v roce 1930 se objevily v novém Říšském sněmu významné Hitlerovy stíny. Sto sedm nacistických poslanců vstoupilo do sněmovny.

Lidé i události hrály do rukou parlamentní katastrofy. Sociální demokraté, kteří měli 142 křesel v parlamentu a kteří se stali nejsilnější frakcí v Říšském sněmu zahájili politiku „tolerance“ vůči Brüningovi jako „tu nejlepší špatnou variantu“. Obávali se Hitlera. Byla to sebevražedná politika. A hospodářská krize vykonala zbytek. Brüningova hospodářská politika byla podle mínění mnohých katastrofální. Platy se snížily o 25 až 30 procent, zatímco snížení životních nákladů, které bylo přislíbeno, bylo jen 10 procent, a zatímco všem státním zaměstnancům byl snížen plat, je důležité, že jedné jejich části, armádních důstojníků, se to nedotklo.

Když se Brüning stal kancléřem, bylo v Německu dva miliony nezaměstnaných, když skončil, bylo jich šest milionů a finanční zhroucení se stalo horší díky vlastní hospodářské blokádě! Kdyby nebylo tohoto politického a hospodářského chaosu, nebylo by bývalo tolik Němců ovlivněno Hitlerem, který byl jedním z těch, kteří vítali tyto podmínky s radostí. Jak tento debakl získával vzrůstal, rostl i počet řadových členů jeho strany, a není pochyb, že Hitler sliboval zotavení a výhledy jasné budoucnosti mu přinášely mnohé nečekané přívržence.

Brüning měl několik plánů hospodářské a politické povahy, podle kterých věřil, že se vyhne placení reparací a současně vyzbrojí německou armádu.

Na jaře 1932 Brüning prohlásil, že Německo je úplně odzbrojeno, „a má zákonné a morální právo“ požadovat odzbrojení u ostatních zemí. Zatímco hovořil ke světu takto, katolík Brüning přistoupil k tajnému vyzbrojování Německa. Během jeho kancléřství to způsobilo několik incidentů, a jeden z nevýznačnějších byl ten spojený s Carlem von Ossietzkým, nositelem Nobelovy ceny, který byl souzen a odsouzen za vyzrazení vojenských aktivit pod záminkou civilního letectví v Německu. Byl odsouzen na mnohaleté vězení na základě obvinění „z vyzrazení vojenských tajemství“.

Brüning a jeho ministr obrany pracovali ruku v ruce na tajném vyzbrojování Německa, které se za Brüninga začalo rozvíjet plnou rychlostí. Jak on tak jeho vojenští přátelé věnovali zvláštní pozornost letectvu. Německé nelegální  formace stíhaček a bombardérů byly zesilovány a posilovány a firmám vyrábějícím letadla, jako byl Junkers a Heinkels, byly poskytovány podstatné dotace. A najednou existovalo neméně než čtyřicet čtyři ilegálních školicích středisek pro vojenské piloty. Plány prostudované do nejmenších podrobností byly připraveny pro bombardování Maginotovy linie, stejně jako pro Paříž a Londýn. Vedoucím „leteckého oddělení“  za Brüninga byl kapitán Brandenburg — muž, který později vedl Luftwaffe při bombardování Londýna.

Mezitím Brüning, „hladový kancléř“, jak ho nazývaly německé masy, se zaměstnával v politické oblasti ve spojení s nastupujícím nacistickým vůdcem. Neviděl v Hitlerovi nepřítele, naopak, viděl v něm spojence, který ve své touze po moci a jako diktátorský soupeř by mu pomohl skoncovat s demokracií, vyzbrojit Německo a bojovat proti bolševismu.

Téměř bezprostředně po volbách v roce 1930 Göring měl dlouhá a tajná jednání s ministrem Treviranusem a současně Röhm, vedoucí Hitlerovy SA, byl přijat generálem von Schleicherem. Probírali armádu, pravidelnou i nepravidelnou, a shodli se, jak bylo později odhaleno, změnit některé rysy nacistické civilní armády.

Po těchto předehrách se dva vedoucí setkali znovu v říjnu 1930. O čem diskutovali nebylo nikdy známo úplně, ale pronikly informace, na základě kterých vznikla zpráva, že Brüning a Hitler dosáhli dohody o sdílení vlády a že Brüning vezme nacistické ministry do své vlády. Dohoda selhala, přesto mnoho takových ministrů dostalo úřad.

Jak Hitler tak Brüning popřeli, že by někty uzavřeli takovou dohodu, kromě jedné příležitosti, kdy Brüning pořádal shromáždění katolíků a byl napaden bandou nacistů. Pohrozil, že učiní nepříjemná odhalení o tom, co mu Hitler svěřil o svých plánech, pokud bude pokračovat napadání katolických shromáždění. Nacisté odpověděli, že i oni by mohli přinést senzační odhalení o tom, co Brüning řekl Hitlerovi. Oba, jelikož věděli, že by se kompromitovali,  se k tomu vyjádřili, že nedošlo k žádným třenicím, které by způsobily odhalení o jejich známém prvním setkání.

Proběhl rok, než oba muži znovu zahájili jednání v září 1931. Tentokrát Brüning poděkoval Hitlerovi a jeho stoupencům za „zdvořilost, se kterou přes kritiku přistupuji k mé osobě“.

Hindeburgovo funkční období končilo a Brüning potřeboval pomoc pro nové Hindenburgovo zvolení na říšského presidenta, které si chtěl zajistit v Říšském sněmu a ne pomocí obecných voleb — plán, který byl zcela protiústavní. Tento plán stavěl Hitlera do klíčové pozice, jelikož bez jeho strany by takový plán nešlo provést, Hitler měl v Říšském sněmu 105 křesel. Brüning věděl, jaké by byly Hitlerovu plány, kdyby se dostal k moci. A znal i jeho tajné plány, nehledě na to,že vyšel na veřejnost známé Boxheimské dokumenty obsahující podrobnosti o politice teroru, jakmile by se jednou nacisté dostali k moci. [g]

To, že Brüningova vláda stála za Hitlerem je jasné na konci roku 1931, když vysoký pruský úředník a demokrat sdělil ministrovi vnitra Groenerovi a žádal o podporu vzpoury, kterou vedl berlínská vůdce nacistické SA proti Hitlerovi. Názory vlády na Hitlera vyplývají jasně z Groenerovy odpovědi: „Hitler je člověk, který dává přednost zákonnosti a který přislíbil dodržovat ústavu. Musíme ho podporovat proti jiným, kteří jsou žháři.“ Potom k překvapení tazatele ministr dodal: „Hitler bude určitě držet slovo“. Aby tomu dodal váhu, řekl,že to není jen jeho osobní názor, ale i názor Brüninga, kancléře, který zcela sdílí jeho názor na tu otázku.

Dříve, než přistoupil ke smlouvě s Hitlerem Brüning provedl několik předběžných tahů. Nejenže měl Hitlera v oblibě, ale mluvil o něm dobře a odmítal proti němu provádět nějaké kroky a v každém případě zkoušel zamést všechny cestičky k němu. Souhlasil, že by se měl Hitler nejprve sejít s Hindenburgem, když jiní zorganizovali jeho prvé setkání s tímto starým polním maršálem, a navíc se otázal velkého katolického průmyslnika Thyssena, jednoho z nejvelkorysejších finančních přátel Hitlera, a připomněl mu, že by měl učinit na presidenta dobrý dojem, neboť Hindenburg ho osobně neměl rád. Hitlerovy naděje na úřad by se snížily. Požádal Thyssena, aby řekl Hitlerovi, že má být velmi umírněný, až bude hovořit o svých plánech s říšským presidentem.

Setkání s polním maršálem se uskutečnilo a Brüning a Hitler nakonec dospěli k dohodě. Brüning navrhl odstoupení až po dvanácti měsících, aby uvolnil cestu vládě, kde klíčové pozice by byly v rukách nacistů, a oplátkou by Hitler podpořil volbu Hindenburga na říšského presidenta a zahájení jednání s Vatikánem o konkordátu.

Brüningův důvod pro odklad své resignace o rok uspokojil Hitlera, který nabídku přijal. Brüningovým argumentem bylo, že kdyby byli nacisté ve vládě, velmoci v Ženevě by odmítli udělat Německu ústupky, a Brüning doufal, že od nich získá alespoň osvobození od placení reparací. Těmito argumenty přesvědčil Hitlera, aby byl trpělivý.

Po tomto setkání Hitler prohlásil, že na něj Brüning „udělal velký dojem“. Ale kromě dojmů z Brüningových plánů oklamání spojenců to byly vojenské plány na urychlení mohutného programu zbrojení vypracovaný katolíkem Brüningem. To bylo později ověřeno nacistickým generálem von Eppem, který prohlásil, že to byly „přezbrojovací plány říšského kancléře, které skutečně přesvědčily Hitlera.“

Brünuing okamžitě informoval dr. Kaase o všech svých tazích s Hitlerem a úkolem dr. Kaase bylo svědomitě informovat papeže o postupu transakcí. Vatikán se otázal Brüninga, zda si je jist, že pokud by se Hitler stal součástí nové vlády, nacisté by nebyli nepřátelští k „jedinému pravému náboženství“. Ale již podruhé s těchto jednání nic nevzešlo. V nejdůležitějším rozhovoru s Hitlerem v lednu 1922 a který vedl Brüning spolu s Groenerema von Schleichertem se Hitler objevil v doprovodu svého velitele SA Röhmem, který byl představitelem těch nejradikálnějších nacistů. Brüningův návrh byl zamítnut, a to i Německou nacionální stranou.

Když viděl, že spolupráce s extrémně pravicovými stranami zklamala, obrátil se bez zaváhání na strany na levici. Uspěl při přesvědčování sociálních demokratů, kteří zvolili Hindenburga vytvořením republikánského bloku proti pravicovým stranám. Vypustil heslo, kterým se obracel k levici: „Zvolte Hindenburga a poražte Hitlera“. A sociální demokraté ještě jednou odevzdali své miliony hlasů na zvolení Hindenburga a překazili plány Nacionální strany a Hitlera.

Ale volby, které se konaly v témže roce, byly takovým šokem pro Vatikán, že papež a kardinál Pacelli s konečnou platností rozhodli podpořit novou politickou sílu, která jediná zabrání Německu jit doleva. Dny staré katolické strany byly sečteny. Jen drastická opatření mohou zastavit rudý příliv, tj. nacismus. Volby způsobily, že Pacelli a papež rozhodli dát svou podporu Hitlerovi. Z celkového počtu 35 148 470 hlasů dostali nacisté 11 737 391 hlasů, katolická strana 5 326 583 hlasů a socialisté a komunisté 13 232 393 hlasů.

Starobylí nepřátelé katolické církve dosáhli v Německu ohromného rozvoje. Kdyby jim bylo dovoleno déle nerušeně pokračovat a dokud by železná ruka nepřevzala moc a nezastavila je, bylo by moc pozdě. A kdo by mohl být lepší než Hitler? Od tohoto okamžiku a za scénou byl Vatikán schopen jen jediného cíle k ovlivnění věci tak, aby se Hitler dostal k moci. Nevděčný za podporu zleva, Hindenburg jakmile byl zvolen, obrátil se ostře proti ní a prováděl tu nejreakčnější politiku extrémně pravicového charakteru, doku nakonec nenabídl Hitlerovi moc.

Mezitím se Brüning pokusil rozbít republiku a obnovit německou monarchii. Byl vždy v plném souhlase s církevním nepřátelstvím ke každé formě lidové vlády nebo republikánskému režimu a spolu s tím podporoval monarchii nebo autoritativní vládu. Tento duch, který mu byl tak důkladně vštípen, byl posilován nacionalistickým výhledem. Zatímco bylříšským kancléřem republiky, pracoval na jejím svržení. Složil ústavní přísahu a republikánská ústava začíná slavnostně „Německá ríše je republikou. Politická moc pochází z lidu.“ Brüning přísahal, že bude dodržovat a bránit tyto principy. Ale Brüning samotný se necítil vázán k republice. Byl ovlivněn třemi hlavními motivy: svým svědomím katolíka, který ho nabádal obnovit autoritu monarchie, neboť „autorita není odvozena z lidu“, jak katolická církev opakovaně tvrdí (viz kapitolu 6), a k tomu navíc jeho silné nacionalistické cítění a strach z Rudých, jejichž moc chtěl zastavit.

Brüning měl dlouhý rozhovor s Hindenburgem a s vedoucími Nacionální a Nacistické strany a s korunním princem. Hindenburg měl být zvolen říšským regentem do konce života dvoutřetinovou většinou Říšského sněmu, která by vznikla koalicí pravicových stran, a po jeho smrti by byl jmenován císařem druhý syn bývalého korunního prince.

Vatikán byl nadále dobře informován dokonce dříve, než Brüning provedl aktivní kroky k provádění svého plánu. Kardinál Pacelli opustil Německo — v roce 1930 by jmenován státním tajemníkem papežem Piem XI — ale byl stále nejvyšší autoritou pro německé politické záležitosti. Dal těmto plánům své požehnáni a Vatikán je podporoval. Jedinou podmínkou, kterou Vatikán uložil Brüningovi a jeho společníkům bylo, že by neměl být kompromitován nebo otevřeně zapleten do spiknutí vzhledem k mezinárodním komplikacím, ke kterým by to vedlo. Jakmile by jednou byla monarchie obnovena, katolická církev by jí poskytla plnou podporu prostřednictvím svých duchovních, katolíků a Strany středu. Brüning a další spiklenci souhlasili. Navenek by postup k provrdené plánu neměl vycházet ani od Brüninga ani od katolické strany ani od nikoho spojeného s Vatikánem.

A opět byl plán nepodařený. Tentokrát kvůli odporu samotného Hindenburga, který nedokázal sladit svou dosud existující loajalitu ke svému starému císaři s tímto plánem. Ale jednoho výsledku Brüning dosáhl, dokud byl ještě u moci. Pod jeho uváženým vedením byli generálové, vysoké osobnosti průmyslu, junkeři a extrémní nacionalisté dosazeni na vysoké pozice. Vojenská mašinérie dobyla Německo za stala se rozhodující — hlavně zásluhou tahů strany středu, a především samotného Brüninga.

Často se říkávalo, že Brüning uvažoval o obnovení monarchie, aby zabránil Hitlerovi dostat se k moci, ale fakta hovoří proti tomu. Brüningův původní plán, pod který se podepsali Hitler a Hugenberg, vedoucí Nacionální strany, a byli ochotni jej podpořit, spočíval v tomto: Za prvé rozbít republiku, za druhé obnovit monarchii, a za třetí vytvořit vládu složenou zcela z fašistických a polofašistických stran, což byli nacionalisté, nacisté a Strana středu. Aby dosáhl této posledníčásti programu, Brüning slíbil Hindenburgovi, stejně jako Hitlerovi a Hugenbergovi, že jakmile budou naplněny první dva cíle, potom on, Brüning, odstoupí a uvolní cestu pro Hugenberga a Hitlera.

Papež a kardinál Pacelli nejenže zůstali informováni, ale u konečného plánu, který měl následovat po obnovení monarchie chtěli ujištění, že v novém Německu bude vládnout skutečně silná vláda, která „by neponechala prostor pro sociální demokraty“, a též za podmínek, že budou dány dostatečné záruky pro zajištění zájmů církve. Tyto předběžné rozhovory se konaly v tomto stadiu, hlavně prostřednictvím dr. Kaase a papežského nuncia von Papena.

Toto je doslova to, co řekl Brüning ohledně svých plánů Hindenburgovi:

„Dávám své slovo, že jakmile bude dosaženo bodu, kdy je zajištěn přechod od republiky k monarchii, odstoupím, a potom můžete sestavit vládu zcela z pravicových stran" (nacionalistů, nacistů atd.).

Kromě toho měl Brüning na mysli jiný projekt. Tím bylo dostat v Prusku z úřadu sociální demokraty. Takový plán již byl vytvořen před tím, než požádal jejich stranu k podpoře svého plánu na zvolení Hindenburga, který byl nominován 10 dubna 1932 a zvolen hlavně hlasy sociálních demokratů.

Za několik týdnů byl podrobný plán na stole Hindenburga. Po svržení sociálních demokratů v Prusku byl udělán pokus sestavit silnou vládu z katolíků a nacistů. Mgr. Kaas,  když se pokoušel o konečnou dohodu s Hitlerem, byl ve stálém kontaktu s katolickým vůdcem [v nacistické straně] Gregorem Strasserem. Ale Hitler v poslední chvíli změnil svůj názor a plán neuspěl: nespolupracoval z Brüningem, protože věděl, že je už politickou mrtvolou. Ve skutečnosti Brüning padl 30. května 1932.

Hindenburg odvolal Brüninga na radu generálů a dalších sil působících za scénou. Spikli se k rozbití demokratického německého parlamentu a k vytvořeni diktatury. První fáze již bylo dosaženo. Čas byl zralý pro druhou fázi.

Nová vláda byla sestavena generálem von Schleicherem ještě před Brüningovým odvoláním. Ale v tomto okamžiku se spiklenci ještě jednou rozdělili. Generálové chtěli člověka, který pro ně nechá dveře otevřené při první příležitosti. Osoba byla vybrána a přijata. Byl to jiný katolík, von Papen. Ale mgr. Kas a jeho prostřednictvím Vatikán chtěli dostat k moci Hitlera a Hugenberga.

Dlouho Vatikán vyjednával se spiklenci, ale když zjistil, že kancléřství bylo nabídnuto von Papenovi, a že to přijal, nařídil mgr. Kaasovi, který byl vedoucím Strany středu, aby to odmítl. To von Papen přislíbil udělat a skutečně se zapřísáhl Kassovi, že nabídku odmítne. Když na něho ovšem Hindenburg ještě jednou zatlačil, von Papen přijal. Mgr. Kaas a Vatikán my vyčítali, že nesplnil svůj slib, na což dal typicky jezuitskou odpověď. Poprvé, jak řekl, mu president nabídl kancléřství jako členu katolické strany, a on v souhlase se svým slibem odmítl; podruhé dostal nabídku jako soukromá osoba a on přijal [h].

Franz von Papen náležel do západovestfálské katolické rodiny, byl bohat a vzhledem k pochybnému charakteru, kterým byl známý, měl velký vliv na interních radách katolické strany a Vatikánu. Byl vlastníkem hlavního orgánu německého katolicismu.

Nový kancléř byl upřímně podporován velkými katolickými průmyslníky, šlechtou a vysokými státními úředníky, z nichž všichni věděli, že jeho jmenování bylo jen posledním krokem, ke kterému směřovali dlouhou dobu. Nehledě na nezdar utrpěný prelátem Kaasem a kardinálem Pacellim v Římě, věci se pohnuly doprava pro ně v ten pravý čas, i když ne pro řadové členstvo katolické strany, které sestávalo s dělníků. Ti se obrátili proti vedoucím figurám strany, proti její politice a proti novému kancléři se stejně silnými pocity jako sociální demokraté a na čas padlo vedení strany do jejich rukou. To bylo dovoleno, jelikož osud strany již byl zpečetěn.

Význam pozvednutí von papena k moci si neuvědomil nikdo kromě několika spiklenců v Berlíně a ještě méně ve Vatikánu. Byl to konflikt dvou tendencí v německé katolické straně, která dala ránu z milosti Brünungovi. Ti, kteří podporovali druhý kurs vedení von Papenem, přemlouvali různé generály a jejich kolegy, aby „zapracovali“ na tom, aby Hindenburg odvolal Brüninga z kancléřství. Tyto dva nepřátelské tábory v řadách vedení německých katolíků rozdělovala otázka, zda s konečnou platností zanechat Strany středu a dovolit její rozpuštění, jak to navrhoval papež, nebo jí dovolit pokračovat a přijmout její podíl na administrativě vedené Hitlerem. V takové administrativě by nacisté, Německá nacionalistická strana a Strana středu byly plnoprávnými partnery. Alternativou bylo odsoudit k smrti Stranu středu a udělat dohodu s Hitlerem o zájmech katolicismu a církve v Německu.

První skupinu vedl samotný Brüning. Dal při nejedné příležitosti Vatikánu znát své námitky proti jeho plánu zbavit se katolické strany, která po dvě generace sloužila katolicismu dobře, stejně jako starší, mocnější a pevnější katolické strany v Evropě. Při několika příležitostech slíbil odstoupení aby uvolnil cestu Hitlerovi za předpokladu, že Strana středu bude smět nadále hrát svoji roli. Dokonce i po svém odvolání Brüning informoval Kaase a jeho prostřednictvím Vatikán, že by byl připraven přijmout pozici v nové vládě, pokud Hitler bude kancléřem. Stejně jako Hugenberg, vedoucí nacionalistů, měl Brüning představu, že Hitler s nimi bude spolupracovat jako rovný s rovným. Tato politika, která byla odsouzena již od velké krize v roce 1928, nebyla přijata. Kaas a ostatní katolíci, kteří přijali rozhodnutí Vatikánu mu dali prostřednictvím kardinála Pacelliho vědět, že se musí udělat něco, než nějaké „nečekané události překazí naše plány“. Kass a jeho společníci spustili nutné politické mechanismy kolem Hindenburga, a Brüning, který byl již neoblíben německými masami i klikou, která ho dovedla k moci, byl odvolán.

Von Papen byl brzy odvolán a nahrazen jiným katolíkem, generálem von Schleicherem. Ale generál měl osobní sympatie k socialistům a ohrožoval zveřejnění transakcí, které by byly na překážku katolíkům a Vatikánu, a v neposlední řadě korupci při jistých dohodách, ve kterých byli namočeni Hindenburg a samotný von Pappen. Bylo to tehdy, když von Papen přemlouval starého presidenta, aby učinil Hitlera presidentem.

Později von Papen během přednášky katolickému publiku v Kolíně nad Rýnem prohlásil, že „Prozřetelnost mně určila poskytnout důležitou službu pro zrození Vlády národní obnovy (12. listopadu). Na začátku ledna 1933 se von Papen sešel s Hitlerem v domě kolínského bankéře a řekl mu, že nadešel čas, kdy by měli jednat společně, a i lidé a mechanismy, které by je vynesly k moci, byly připraveny a Vatikán by je podporoval. Jako protislužbu by očekával, že jakmile bude jednou u moci, Hitler by rozbil komunistické a socialistické strany jako předehru a projednal konkordát s katolickou církví. Hitler to přislíbil. Ti dva došli ke shodě. Hitler by se stal kancléřem a von Papen zástupcem kancléře. Von Papen přesvědčil Hindeburga, aby požádal Hitlera, aby se stal kancléřem. 30. ledna 1933 se Hitler, narozený jako katolík, stal nšmeckým kancléřem.

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 11