Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 7

Vatikánská politika mezi dvěma světovými válkami.

 Nejrůznější sociální a politické ideologie a systémy, proti kterým Vatikán bojoval po poslední a na začátku dvacátého století se začaly zdát téměř umírněné, když se církev dostala do konfliktu s tím nejnebezpečnějším ze všech moderních nepřátel — se socialismem.

V devatenáctém století převládal liberalismu,l který hájil svobodu společnosti a státu od vlivů  církve. To dvacáté se stalo stoletím, ve kterém byl liberalismus rychle nahrazen ideologií, která v minulosti, přestože existovala, nebyla nikdy skutečnou hrozbou těm náboženským, společenským a hospodářským institucím na kterých byla společnost postavena. Tato ideologie propagující společenskou, hospodářskou a politickou revoluci, byla znovu a znovu odsuzována církví od samého počátku, ale tyto odsudky šly zřídka dále než do teoretické, náboženské a společenské oblasti. Neboť socialismus ve svých rozličných formách, i když se už začínal tříbit na několik hospodářských, společenských a dokonce politických hnutí, zvláště v průběhu posledních desetiletí devatenáctého století, přesto zůstával slabým a toliko teoretickým nepřítelem. Jeho případné nebezpečí dosud vážně neohrožovalo pevnou a stabilní strukturu společnosti.

Během poslední čtvrtiny devatenáctého století katolická církev, kromě předem daného odsouzení všech požadavků a teorií socialismu, přikazovala, že cokoliv s ním společného je klatbou pro každého dobrého katolíka. Toto čistě teoretické odsouzení přešlo na praktický zákaz, jakmile socialismus začal organizovat dělnické hnutí, jehož cíle byly otevřenou výzvou ustavené formě hospodářského a společenského pořádku.

Církev, jak již bylo zmíněno, prostřednictvím papeže Lva XIII, který přišel s otevřeným a naprostým odmítnutím základů učení socialismu a pokusil se o vlastní protinabídku dělnickému hnutí. Tento přístup se ovšem od základů změnil se začátkem a koncem Prvé světové války. I když tyto snahy v praktické oblasti byly v této době pokládány za dostačující protiváha k postupu socialismu, brzy začalo být zřejmé, že už nestačí být vážnou zábranou podobným socialistickým hnutím. Přesto nebyl Vatikán natolik důvěřivý, aby se tím vážně nezabýval. Neboť spoléhal ani ne tak na katolické organizace zabývající se problémy dělnictva jako takové, ale na náboženská a politická hnutí, která vedla svůj boj o každý kousek moci — jmenovitě uvnitř vlád.

Kromě rozličných mocných katolických stran měla církev vlivný katolický tisk a významné spojence, představované těmi vrstvami společnosti, jejichž zájmy vyžadovaly, aby společensko-hospodářská situace zůstala beze změny, jako byli vlastníci půdy a mnozí provozovatelé řady průmyslových koncernů. Ti pokládali katolickou církev za své přirozené spojence, zatímco naopak církev je pokládala za nejlepší obránce proti vážné hrozbě socialistické ideologie.

S vypuknutím První světové války se ovšem stav věcí důkladně změnil. Miliony mužů bylo náhle vykořeněno ze svého poměrně mírumilovného okolí ve kterém žili a byli vrženi do zákopů nebo do továren. Život, jak jej znali, se stával stále více narušený pustošící válkou, dokonce ještě než skončila, začala převracet hodnoty náboženské, společenské a politické povahy. Socialistická ideologie, která dosud ovlivňovala jen úzkou vrstvu těch nejméně spokojených manuálních dělníků a skupiny intelektuálů, začala být přijímána značným počtem neuspokojených mužů a žen.

Když v roce 1917 vypukla v Rusku socialistická revoluce, nastolila vládu bolševiků. V dalším roce Prvá světová válka skončila následovaná zmatky, masovou nezaměstnaností, rozčarováním a vystřízlivěním. Následkem toho se socialistické učení šířilo do všech stran a vrstev a mnozí  na něj začali pohlížet jako na program na jehož základě by mohl být postaven lepší společenský a hospodářský systém v poválečném světě. Stávky narušovaly průmysl, celá města a celé národy; byly okupovány továrny a byly voleny dělnické rady, aby je řídily; země byla zabírána, úředníci napadáni a vlastenectví se vysmívali, autorita místních úřadů a vlád byla přehlížena. Teoretické plány na ustavení socialistické společnosti, jak si to představoval socialismus, začaly být realizovány a rudá vlna se  valila prakticky celou Evropou a byla více či méně násilná podle místních podmínek a odporu.

Kde stála katolická církev? Katolická církev se stala jedním z hlavních cílů Rudých. A to ze dvou důvodů: za prvé, vzhledem k jejím minulým i současným útokům na socialistickou ideologii jako takovou a na samotné socialisty, za druhé, vzhledem k jejímu těsnému propojení s přirozenými nepřáteli socialistické společnosti — třídou vlastníků půdy, velkými průmyslníky a všech dalších vrstev hájících konservatismus.

Z tohoto hlediska socialisté prohlašovali, že budou vyvlastňovat majetek církve a zakáží jí učit ve školách, že kněží nebudou nadále placeni státem a že v nové socialistické společnosti bude spuštěna protináboženská propaganda, pokud ne přímo atheistická, alespoň nenáboženská. Pokládaje Sovětské Rusko za svůj model, následovali svá slova násilnými činy. Brzy se stalo jasným — dokonce i těm nejzaslepenějším kardinálům ve Vatikánu — že to, co bylo v minulosti pokládáno za největší nebezpečí — jmenovitě sekularizace podporovaná liberály — bylo ve skutečnosti mírnou opozicí ve srovnání se sekularizací plánovanou socialisty.

Zatím se ostatní součásti, které se cítily ohrožené, začaly organizovat a zahájily protiútok s pomocí společenských, politických a vlasteneckých hnutí všeho druhu. Byly ustaveny ozbrojené skupiny, na násilí se záhy odpovídalo násilím a opoziční tábory v různých evropských zemích se stávaly středisky zabíjení a pálení nepřátelského tiku a budov. Brzy, vzhledem k jejich lepší organizaci a ke sporům v táborech jejich nepřátel a skutečnosti, že velá část obyvatel začala být unavena nekonečnými stávkami a zápasy [a], antisocialistické hnutí začalo být úspěšné a v různých případech zcela zastavilo postup socialistů.

Ve Vatikánu byla taková protisocialistická hnutí vítána, pohlíželi na ně s velkými sympatiemi, a kde to bylo možné je podporovali. Ale zápas o charakter politiky, která má být uplatňována proti rudé hrozbě, rozdělil vlády a církev a stával se stále ostřejším.

Tento vnitřní konflikt ve Vatikánu se změnil na problém zda se aktivně stát za násilnými metodami nových protisocialistických hnutí. Tyto metody slibovaly nejen rozbití socialistů, ale i rozbití pořádku a napadání každého jednotlivce nebo hnutí, které by mohlo ohrožovat společnost. Alternativou bylo bojovat proti rudému nebezpečí stejně, jako církev bojovala proti liberalismu a sekularismu před válkou — jmenovitě legálními prostředky, a společensko-politické aréně vytvářením dělnických a rolnických organizací a politických stran.

Jiná skupina tvrdila, že jedinými prostředky, kterými by bylo možno účinně porazit nepřátele církve — jmenovitě socialisty — bylo použití drastických metod. Klatby ani náboženské a společenské organizace, dokonce ani mocné katolické politické strany, již nestačily při konfrontaci s násilnou propagandou a metodami rudých oponentů. Katolická církev by se neměla podílet na činnosti v oblastech plodících drancování a násilí. Když tomu tak nebylo, když se některé katolické strany a jejich členové při několika příležitostech podíleli na sabotážích stávek organizovaných socialisty, jediným výsledkem byla ještě větší nenávist nepřátel církve. Katolické církvi zbyla jen jediná otevřená cesta, zcela nová politika plné podpory a těsného spojenectví s každým úspěšným politickým hnutím, které zajistí rozbití socialismu, udržení stávajícího stavu, a nadto respekt a privilegované postavení katolické církvi.

Bylo to více než naléhavé, tvrdili zastánci této teorie, vzhledem k mohutným ztrátám každodenně působené církvi. Tyto ztráty již nebyly jen v jedincích opouštějících katolickou církev, ale docházelo k masovému odpadlictví. A i když některé z těchto ztrát bylo možno přisoudit otráveným principům liberalismu a sekulárnímu vzdělání. nejškodlivější silou byl socialismus. Kdekoliv došlo ke koncentrované industrializaci spojenou s urbanismem, církev nepochybně ztrácela své členy a získávaly je rudí protivníci. Tyto ztráty byly dvojí povahy, neboť jednotlivci se neomezovali na odmítání katolické církve jen z náboženských důvodů, ale také zásluhou společenských a politických příčin. Katolíci, kteří již nevěnovali pozornost katolické církvi téměř vždy vstupovali do politických hnutí nepřátelských katolické církvi.Po válce hnutí, která nejvíce prospívala, byl socialismus a komunismus. Brzy se proto stalo zřejmým, že ti, kteří volili socialisty, byli určitě čistě ztráty církve, a tak papež (Pius XI) později sebral odvahu a prohlásil, že „žádný katolík nemůže být socialistou“ (Quadragesimo Anno, 1931).

V Itálii, katolické zemi, bezprostředně po válce (21919) z celkového počtu 3,5 milionu hlasů jich socialisté dostali 1 840 593 a v roce 1926 liberálové a socialisté získali 2 494 685 hlasů. V Rakousku v roce 1927 socialisté získali 820 000 hlasů a v samotné Vídni vzrostly jejich zisky proti předchozím volbám o 120 000. V Československu do roku 1930 katolická církev ztratila 1,9 milionů členů, zatímco v Německu socialisté a komunisté ve volbách v roce 1932 získali 13 232 292 hlasů. Tyto ztráty způsobily, že Vatikán podporoval každý stát, který vyhlašoval svůj úmysl zbavit zemi institucí a převést jí na zemědělskou velmoc — proto podpora Petaina — neboť zemědělské komunity se ukazovaly být intenzívně konzervativní z věrné církvi.

Během několika neklidných a hrozivých let po První světové válce se Vatikán nemohl rozhodnout, kterou politiku přijme. Podporoval obě, aniž by některou z nich podpořil skutečně. Např. v Itálii dal svolení italským katolíkům vytvořit silnou katolickou stranu s pokrokovým sociálním výhledem, která při mnoha příležitostech odpovídala násilím na postupy svých oponentů. Rozhodnutí zůstalo na Benediktu XV, na muži s liberálními sklony.

Když Benedikt XV zemřel a na trůn usedl nový papež, politika Vatikánu se prudce změnila. Vatikán přijal, i když zpočátku opatrně, politiku spojenectví se silnými protibolševickými politickými hnutími.

Pius XI, muž se sklony samovládce a nekompromisní povahou, který nijak nemiloval demokracii, byl zvolen papežem v roce 1922. Byl to osudný rok, a to nejen v historii katolické církve, ale i v historii Evropy a ovšem celého svšta, neboť v jeho průběhu první pravicoví totalisté převzali moc nad moderními národy (tj.italští fašisté — v říjnu 1922). Od tohoto roku dále se stala politika Vatikánu stále lépe určen Jeho spojenectví s reakčními mocnostmi se stávalo stále otevřenější. Po celé Evropě, od Španělska po Rakousko, od Itálie po Polsko, se moci uchopili diktátoři zákonnými či polozákonnými prostředky, velmi často za přímé podpory Vatikánu. Když odložil staré metody, Vatikán došel až tak daleko, že rozpouštěl jednu velkou katolickou stranu za druhou aby podpořil napřed fašismus a potom nacismus k posílení jejich útisku v jejich příslušných státech.

Papež, když ho to neuspokojilo, prohlašoval při stále více příležitostech, že prvý fašistický diktátor (Mussolini) byl „mužem seslaným božskou prozřetelností“.. Když varoval věřící slovy „žádný dobrý katolík nemůže být socialista“, sepsal encykliku, ve které doporučil katolickým zemím přijmout fašistický korporativistický stát (Quadragesimo Anno, 1931).

Když fašistické ztáty sačaly své zahraniční agrese, Vatikán jim pomáhal — nepřímo, a v nejednom případě i přímo. Katolíci v příslušných zemích byli požádání, aby je podporovali, byly použity diplomatické prostředky, jako v případě války v Etiopii (1935-36) nebo v případech uchvácení Rakouska (1938) a Československa (1939).

Co získal Vatikán zpět za svou pomoc? Dostal to, co ho přimělo k uzavření spojenectví s těmito nelítostnými politickými hnutími — jmenovitě úplné zničení všech těch nepřátel, které tak často odsuzoval v průběhu devatenáctého a dvacátého století — nejen socialismus a komunismus, ale i liberalismus, demokracii a sekularismus.

Odborové, společenské, kulturní a politické organizace podporované komunisty, socialisty, demokratickými nebo liberálními stranami vyly vyškrtnuty a politické strany byly zakázány. Tisk, film, divadla a další kulturní instituce byly pod kontrolou jedné strany. Lidé byli připraveni o svobodné volby — byla uspořádána karikatura voleb, ve které směli voliči říci „ano“ či „ne“ celému seznamu kandidátů vybraných jedinou stranou.

Celkový duch a mechanismus diktatury probíhal současně s duchem a mechanismy katolické církve. Byla jen jedna strana, všechny ostatní byly škodlivé, byl jen jeden vůdce, který nemohl udělat nic špatně [b] a který se nezodpovídal nikomu jinému než sobě samému. Jeho lidé jsou mu zavázáni slepou poslušností a nesmí diskutovat o jeho příkazech, musí si myslet to, co si myslí on, mohou poslouchat jen ty programy rozhlasu a číst jen ty články a knihy, které pro ně vybral [c]. Pokuty a vězení jsou trestem za přestupky a nikdo nesmí jen špitnout něco proti prozíravosti jak režimu, tak svého vůdce. Státní policie je stále v pohotovosti uvěznit viníky či poslat je do koncentračního tábora.

Katolické církvi je zajištěna krajní bezpečnost a často i privilegia, katolické náboženství je státním náboženstvím, do škol je zavedeno katolické vzdělávání, náboženské svatební obřady jsou povinné a rozvod je zakázán, všechny knihy proti náboženství jsou zakázány, je podporována posvátnost rodiny, je spuštěna kampaň, aby páry měly co největší možný počet dětí, kněží jsou placeni státem, autority se objevují na veřejných náboženských obřadech, a církev, jednou větou, nejen zničila všechny své dávné nepřátele, ale obnovila své privilegované postavení ve společnosti, jakou by těžko mohla očekávat, že získá při dřívějším stavu věcí.

Ovšem ne vše probíhalo dobře mezi katolickou církví a jejími politickými partnery. Často vznikaly ostrá rozpory, zvláště s nacisty, a existovaly i formy mírné pronásledování, o kterém musel papež sepsat encykliky (Non Abbiamo Bisogno, 1931, proti italskému fašismu a Mit Brennender Sorge, 1937, proti nacismu). Stojí ovšem za zmínku, že takové půtky probíhaly téměř trvale vzhledem k tomiu, že jak církev tak stát si nárokovaly výhradní právo vypořádávat se s určitými problémy, např. dohled na vzdělání mládeže — nebo porušování konkordátu. V případě nacistů, když bylo náboženství svévolně a bezostyšně napadáno.

Přes tyto opakované problémy se Vatikán nikdy neobtěžoval obviňovat fašismus, nacismus a podobná hnutí, jako jednou např. obvinil liberalismus v devatenáctém století a socialismus ve století dvacátém. Proč tomu tak bylo? Vždyť ne vše bylo v novém spojenectví dokonalé a humánní, ale ačkoliv církev nezískala vše co chtěla, přece získala mnohem více než o čem by mohla snít, kdyby starý stav věcí směl pokračovat.

 Bylo tomu tak, že jakmile Vatikán začal sledovat svou novou politiku, již se od ní nikdy neodchýlil. Naopak, prováděl jí s vytrvalostí, která po dlouho dobu více než dvaceti let přispívala k upevňování fašistické totality po celém kontinentě.

 Podněty, které jednotliví diktátoři dostávali od katolické církve se neomezovaly na vnitřní politiku, ale uplatňovaly se i v mezinárodní politice. Nebo't katolická církev bojující proti stejným nepřátelům, přijala stejnou politiku téměř ve všech evropských zemích, aby chránila své zájmy. A tak spojenectví bylo uzavíráno s těmi silami, které pro ní byly tak užitečné  ve státech, kde byla ustavena fašistická diktatura.

Přirozeně, i když církev směřovala ke dvěma hlavním cílům — rozbití nepřátel a ochrana vlastních zájmů — okolnosti, události, doba i lidé nebyli stejní a v různých zemích byla použita různá taktika. V jedné zemi bylo katolické straně povoleno spolupracovat se socialisty (jako v Německu), v jiné je katolická diktatura rozstřílela kulometem (jako v Rakousku), ve třetí katolická strana na základě rasových a náboženských motivů byla využita k oslabení ústřední vlády a tak urychlila její rozbití (jako v Československu), ve čtvrté se vášniví katolíci stali agenty vějšího fašistického agrsora (jako např. Seyss-Inquart v Rakousku, Mgr. Tiso v Československu) a v páté byla použita otevřená revolta katolických generálů připravená církví a Vatikánem /jako generál Franco ve Španělsku).

Kromě přání udělat celý kontinent bezpečným zejména pro katolickou církev prostřednictvím jejího spojenectví s fašismem měl Vatikán na zřeteli jiný důležitý cíl: ovládnout a případně rozbít onen strážný oheň světového atheismu a bolševismu — jmenovitě Sovětské Rusko.

Od samého počátku ruské revoluce (1917), kterou dosti překvapivě Vatikán přivítal, měla vatokánská politika v mezinárocní oblasti jediný cíl: upevnit všechny síly a země do pevného bloku nepřátelského SSSR. Jedním z hlavních důvodů vatikánské podpory Hitlera bylo kromě rozbití bolševismu v Německu vytvořrní silé a nepřátelské mocnosti, která by působila jako čínská zeď a bránila ruskému bolševismu infikovat Západ. Tato mocnost mohla jednoho dne dokonce rozbít Sovětské Rusko úplně. Tuto politiku Vatikán prováděl houževnatě do samého konce Druhé světové války, nejen pokud se jednalo o fašistické mocnosti, ale i při jednání s Velkou Británií a Spojenými státy americkými, jak budeme mít možnost vidět později.

Kdyby Vatikán neexistoval nebo zůstal zcela neutrální nebo by byl dokonce nepřátelský k postupu fašismu, snad by ta velká zkáza, jejímž završením bylo vypuknutí druhé světové války, přišel zcela stejně. Na druhé straně není pochyb, že jeho pomoc, přímá či nepřímá, kterou byl Vatikán ochoten poskytnout v určitých kritických momentech fašistickým státům značně dopomohla k urychlení procesu, který vedl k proměně Evropy na fašistický kontinent a k vypuknutí Druhé světové války. Je pravdou, že to nebyla politika Vatikánu, který se postavil proti růstu obávané a nepřátelské ideologie (socialismus), která rozhodla v nejvyšší míře ve dvacátém století k vytvoření podmínek, které dovedly svět tak, kam došel. Mohutné síly zcela nepřátelské náboženství obecně a katolicismu zvláště byly těmi nejzodpovědnějšími. Nicméně spojenectví, které se Vatikán uzavřel s těmito nenáboženskými silami, a pomoc, kterou jim poskytl v kritických situacích, napomohly do značné míry k udržení rovnováhy a tak nakonec dovedly lidstvo na cestu zkázy. Není ovšem naším úkolem odsuzovat či zbavovat viny Vatikán za část zodpovědnosti na světové tragedii. Fakta budou hovořit silněji než cokoliv jiného. Jakmile jednou rozehrál Vatikán svou partii ve vnitrostátních i mezinárodních oblastech před a v průběhu dvou světových válek bylo rozebráno, a je na čtenáři, aby si učinil závěr. Nyní bude proto naším úkolem načrtnoui obrázek role, kterou katolická církev a Vatikán sehráli vr společenském a politickém životě všech hlavních zemí, a tak poskytnout panoramatický pohled na činnost Vatikánu v celém světě během prvé poloviny našeho dvacátého století.

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 8