Úvod

Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 9

Katolická kampaň popírání, zastírání a falšování


Zvěsti o nucených konverzích a ustašovských masakrech začaly pronikat za hranice Katolického státu Chorvátsko od jejich nejrannějších stádií. Zpočátku nebudily žádnou důvěru. To, že lidé by měli být zabíjeni pro svou náboženskou víru nepůsobilo přijatelně v polovině 20. století.

Přesto vyprávění jednotlivých svědků, spolu s příběhy o italských fašistických oddílech a později i o těch nacistických, nemohlo být ignorováno navěky. Též s ohledem na skutečnost, že mnozí popisovaly chorvátské hrůzy ve svých dopisech domů, někteří dokonce se „snímky“ těchto činů.

A když nakonec nemohly být nadále popírány, začala obíhat protipropaganda o tom, že je to protikatolická propaganda, protichorvátské lži. A ovšem i pověsti „ušité Gestapem“. Chorváti a jejich katoličtí ochránci naopak obviňovali nacisty, komunisty, Srby a dokonce Spojence, že si vymýšlejí historky o zvěrstvech.

Když se ovšem důkazy začaly hromadit, byli nakonec nuceni přijmout tři dobře definované taktiky, které používali ve vzájemném souladu: (a) zabránit přístupu k novým informacím; (b) bagatelizace nebo zlehčování důsledků a dokonce popírání toho, co již bylo známo; (c) zahlazovací kampaň proti všemu a drobnosti zaměřené proti pravdivému informování o událostech v Chorvátsku.

Tyto intriky, lži, spiknutí a vyložená falsifikace zaměřená proti těmto závěrům se stala velkou strategií samy o sobě. Spokojíme se s několika charakteristickými případy, jelikož každý s nich je typický pro metody používané od samého počátku.

V roce 1941 dr. Miloš Sekulić, tehdy v nacisty okupované Jugoslávii, byl pověřen diplomatickou misí po vojenských, politických a církevních strukturách, aby přinesl některé důležité dokumenty do velitelství Spojenců v Londýně. Poslali ho generál Michailović, velitel Četníků, a biskupové Pravoslavné církve v Srbsku.

Když to přijal, podnikl odvážnou cestu, opustil Jugoslávii a úspěšně dorazil do Istambulu (Tutecko) 27. září 1941. Exilová jugoslávská vláda v Londýně informovaná o Sekulićově úkolu, navrhla 6. října 1941 z iniciativy svého premiéra generála Simoviće, že jeho cesta do Londýna bude financována vládou. S ohledem na důležitost mise dr. Sekuliće byl premiérův návrh jednomyslně přijat.

Po ujištění o podpoře vlády, dr. Sekulić pokračoval do Egypta. Z Egypta pokračoval do Sudánu, odtud do Konga a nakonec do Lagosu. Připomeňme, že fašistické a nacistické armády měly pod kontrolou Severní Afriku a Středozemí. Když odrazil do Lagosu, musel se zastavit. Finance byly zkráceny. Co se to stalo?

Ministr Jugoslávské vlády spravující finance, devótní chorvátský katolík, odebral nezbytné prostředky.

Jelikož nemohl pokračovat dále, dr. Sekulić musel se svými dokumenty zůstat hluboko v Africe kvůli „zdržení“. A tak důkazy o nucených konverzích a katolických masakrech nikdy nedorazily ke Spojencům. Nebo, přinejmenším, se značným zpožděním.

Chorvátské plány se téměř podařily. Nebýt štědrosti Čechoslováka, Baťově řediteli v Lagosu.

Dr. Sekulić přivezl do Londýna dva důležité dokumenty: jeden skrytý v podrážce svých bot a další zašitý do podšívky svého oblečení. (A) Mapu velitelství Michailovićových Četníků, (B( dvě výzvy Srbské pravoslavné církve, zaslané nejprve generálu Schroedrovi, veliteli nacistických okupačních sil v Srbsku a potom generálu Dunkelmannmovi, který nahradil generála Schroedra. V těchto dvou výzvách Srbská pravoslavná církev žádá nacistické generály o intervenci u Ante Paveliće pro zastavení masakrování Srbů.  Dokumenty začínaly takto:

 „Pronásledováni pravoslavných Srbů začalo os samého počátku existence Nezávislého státu Chorvatsko … Po odchodu německých a italských okupačních jednotek (v roce 1941) persekuce, drancování a mučení Srbů, kterému bylo do té doby bráněno, se změnilo na opravdový program za měřený na úplné vyhlazení  pravoslavného srbského lidu. Katoličtí chorvatští ministři dr. Lile Budak, dr. Milovan Zanić, dr. Mirko Puk a ustašovský vůdce dr. Victor Gutić soutěží mezi sebou při štvaní Chorvátů proti pravoslavným Srbům.

V důsledků takové politiky byly tisíce Srbů uvězněno v koncentračních táborech. Pravoslavní kněží a jejich rodiny byly uvězněny, matriky narození, sňatků a úmrtí Pravoslavné církve byly převzaty autoritami katolickými diecézí. Pravoslavné kostely byly zbořeny, kláštery vyrabovány a srbský lid donucen opustit své pravoslavné náboženství a přijmout katolicismus. Je nám líto, že musíme popisovat všechny tyto zločiny, na kterých se podílí i katoličtí duchovní …

Odhadujeme, že dosud (9. srpen 1941) převyšuje počet zabitých lidí 180 000 …

Mezi prvními obětmi ustašovského teroru byl Platon, biskup z Banjaluky, spolu s pravoslavným kanovníkem Dušanem Subitićem z S Bosanské Gradiškay. Byli zavražděni v noci z 5. na 6. června 1941 na silnici mezi Banjauikou a Kotor Várošem. Jejich těla byla vhozena do řeky Vrbanja …

Kanovník Branko Dobosavljević z Nastice byl zabit 18. června 1941. Kněz Bogić vyl přivázán ke stromu a umučen. Nejprve mu uřízli uši, nos a jazyk, potom utrhli jeho vous spolu s kůží. Zemřel až když mu roztrhli hrudník …

Dušanu Brankovići, poslanci Parlamentu, podřízli krk 19. června 1941 …

Dr. Veljko Torbica, který byl před jeho zabitím rozřezáno maso na plátky a do ran byla nasypána sůl …

Miloš Teslić, průmyslník ze Sisaku. Jeho tělo bylo ponecháno na břehu řeky Sávy s vydloubanýma očima, masem visícím z jeho tváří a celé jeho tělo bylo pořezáno noži … Ustašovci se fotografovali s tímto znetvořeným tělem …

Záhřebský metropolita Dosutej, biskup Nikolaj z Mostaru a biskup Sáva Trlajić z Plaska byli spolu s mnoha jejich knězi deportováni … Dnes již není v Chorvátsku žádný pravoslavný kněz kromě těch uvězněných. Abychom si uvědomili závažnost těchto opatření, je nutno připomenout, že v Nezávislém státě Chorvatsko osm pravoslavných diecézí se značným počtem kněží, kteří dnes všichni chybí … Díky tomu je dnes srbský lid zcela bez svých duchovních vůdců a ponechán na milost ustašovcům a katolickému kléru … "

Vlevo Bogdanović popravený komunisty,za ním Dušan Branković. Branković byl jako poslanec Parlamentu popraven bez náznaku zákonného důvodu. Před zavražděním ho ustašovci zneužili rozřezáním tváří noži a úmyslným vydloubnutím očí z důlků nožem. Byl blízkým přítelem dr. Miloše Sekuliće (třetí zleva), muž, kterého Srbská pravoslavná církev pověřila převezením svých výzev a  dokumentů o ustašovských zvěrstvech Spojencům do Londýna.

Ustašovci mučili a popravovali poslance Parlamentu včetně pravoslavných duchovních a biskupů. Velmi často zatýkali jejich příbuzné, které posílali do koncentračních táborů nebo nutili stát se katolíky.

Ustašovci pronásledovali pravoslavné osobnosti dokonce i  po pádu Hitlera a ustašovského Chorvátska. Šli dokonce tak daleko, že terorizovali své chorvátské spoluobčany v zahraničí vymáháním „příspěvků“ na činnost a pokládáním bomb do domů a na veřejná místa, např. v Západním Německu v roce 1964, v  Austrálii v roce 1965 a v USA v roce 1967.

Jeden z nejstrašnějších dokladů ustašovské ukrutnosti, Miloš Telić, pravoslavný srbský průmyslník po upálení ve městě Sisaku. Jeden z ustašovců drží srdce oběti. Snímek byl udělán jako suvenýr ustašovci, kteří se podíleli na popravě. Hlavní zodpovědnost za tento známý zločin nese katolická zrůdnost.

Ustašovci se nerozpakovali křižovat své oběti, např. Luka Abramović, bývalý poslanec Parlamentu, a jeho syn byli oba ukřižováni a potom spáleni ve svém vlastním domě v Mliništi v okrese Glamoc.

20. srpna 1941 odvedli ustašovci všechny pravoslavné Srby do lesů v Koprivnici mezi Bugojevo a Kupres a všechny je zabili. Před samotným masakrem byly ženám rozříznuta prsa a  byly jim zlámány nohy a ruce, Někteří byli oslepeni vypícháním očí noži.

Během noci z 31. července na 1 srpna 1941 ve městě Prijedor ustašovci zmasakrovali 1400 lidí. Nacisté byli tak poděšeni, že obsadili město a donutili ustašovce ho opustit.

 Podobné výzvy přinesly mnohé úvahy o zločinech spáchaných do té doby ustašovci, ze kterých jsme již některé probírali. Tváří v tvář takovým obšírným důkazům katoličtí propagandisté přistoupili k jejich hanění a zkreslování. Začali tvrdit, že dr. Sekulić je agentem Gestapa. [a] A to proto, že jakmile přijel do Londýna, dr. Sekulić byl přijat panem Leopoldem Armerym. státním ministrem Indie a pravou rukou Winstona Churchilla, tehdejšího britské=ho premiéra.

Okamžitě začali tvrdit, že „zvěsti o zvěrstvech“  jsou lži. Sava Kosanović, jugoslávský ministr, prohlásil z USA „To všechno je dílem nacistické propagandy … ke které se někteří lidé propůjčili jako naivní komplicové.“ (listopad 1941).

Ostatní namítali, že zločinů se dopouštějí jen ustašovci. „Odmítám všechny pkusy spojovat chorvátský lid s Pavelićem a jeho ustašovci“, říkal katolický Chorvát dr. Subavić, chorvatský guvernér v exilu., ..nebo obviňovat je z masakrů, které se dějí … pokud se ovšem dějí.“ zakončil (15. listopadu 1941).

Navzdory popírání a zkreslování, faktem zůstává, že chorvátská zvěrstva se stala. A nikdo o nich o jejich autenticitě nevěděl lépe než členové jugoslávské vlády. Propůjčí snad svůj autoritativní hlas nějakým výzvám Srbské pravoslavné církve?

Následovala vážní krize. Chorvátští a slovinští členové vlády, všichni katolíci, ohrozili vládu svým napravitelným odchodem.

V tomto momentě nesmíme zapomenout, že hlavní zájmem vlády bylo zachování jednoty. Proto, aby udrželi pohromadě ty tři hlavní národnosti — Srby, Chorváty a Slovince — které vytvářely Jugoslávii a tak zabránit rozpadu království, zatímco si současně př¨áli vytvářet jednotnou frontu proti Hitlerovi.

Aby zabránili hlavní roztržce, vláda se nakonec rozhodla NEPUBLIKOVAT zprávy o masakrech. Opravdu, zůstat zticha a dokonce popírat zcela, že se něco takového děje.

Bez ohledu na takové rozhodnutí  zprávy se brzy objevily. List The News Chronicle  o nich publikoval článek3, ledna 1942): „1801 000 Srbů umírá od terory. Masové vraždy mužů, žen a dětí jsou popisovány arcibiskupem Srbské pravoslavné církve v dokumentu, který byl doručen jugoslávskému zastoupení v Londýně. Je to ta nejděsivější zpráva bestiality shromážděné dosud během současné války … Ve vesnici Korito bylo podle zprávy arcibiskupa mučeno, svázáno do svazcích po třech a vhozeni do jámy. Někteří zůstali naživu, a tak ustašovci tam vhodili bomby aby je dorazili …“

" … 266 těl bylo vloženo do této jámy. Potom do ní nalili benzin a zapálili. Více než 600 lidí bylo zabito ve vesnici Krupa a jejím okolí mezi 25. a 30. červencem. Většina z nich byla rozsekána na kusy noži, sekerami a kosami. Na jednom místě byli ukřižováni čtyři pravoslavní Srbové na dveřích svých domů, mučeni a nakonec zabiti noži,“ psal Daily Telegraph (3. ledna 1942). „Je navrhováno, aby jména (zločinců) byla předložena mezinárodnímu soudu, který má být ustaven po válce …"

Novinové zprávy způsobily senzaci. Následovaly protesty z obou stran Atlantiku pod vedením Arcibiskupa z Canterbuty. Katolíci spustili soustředěnou kampaň bagatelizování a pomluv. Jedním z jejích nejúspěšnějších provozovatelů byl americký katolický levičák slovinského původu Louis Adamić. Adamović se chystal dokazovat americkému lidu, že masakry nejsou opravdové. Nebo, pokud jsou pravdou, je to podvod. a nebo, že přinejmenším že „četnický posel“, jak označoval dr. Sekuliće, je nacistický agent.

Protože Adamićova taktika byla všeobecně používána v průběhu války i po ní, může být poučné podívat se na ní. Podle něho: „všechna zvěrstva je jen propagandou … k rozněcování antikatolicismu …“. Aby ovšem působil dojmem „nestrannosti“, Adamić nakonec vysvětloval ve své knize nazvané Má vlast (My native land), jak s k té věci přistupoval:

„Co jsme mohli dělat“, napsal, když se zmiňoval o zprávách o chorvátských hrůzách. „Může tu být určitý podklad pro tyto hrůzné příhody … (povšimněte si zdráhavého připuštění) … Žádný z naší malé skupinky v New Yorku nemohl jít do okupované Jugoslávie, aby prozkoumal skutečnost. Nejblíže kam jsme došli byl Londýn.“

„Následující shrnutí zahrnuje zjištěná a potvrzená fakta“, pokračuje, „Masakry Srbů velkého rozsahu v Chorvátku nastaly. Ale“, jak pokračuje, „celkový počet obětí nebylo v žádném případě blízké 180 000 (to nejnižší dříve uvedené číslo). Spolehlivé odhady přímo z Jugoslávie je JEN DESÍTKY TISÍC.“

Za druhé, „masakrů se nedopouštěl chorvátský lid, ale ustašovci.“

Za třetí, „Ano, katoličtí kněží konvertovali pravoslavné“, připouští Adamić, ale „katoličtí kněží v Chorvátsku jen doprovázeli ustašovská vražedná komanda a ‚konvertovali‛ pravoslavné Srby ke katolicismu pod hrozbou smrti ustašovských pušek, stejně jako španělští kaplani doprovázející konkvistadory ‚konvertovali‛ ve Střední a Jižní Americe indiány.“

Adamič nemůže popírat existenci fotografií Ale nikdo jim nemůže věřit, jak tvrdí. Zde jsou jeho slova:

Fotografie masakrů existují. Viděl jsem je. Některé jsou nevýslovně strašné. Existují obrázky ohromných hromad těl, naskládaných hlav, plné kádě náhrdelníků z lidských očí. … Ale málo z nich vypadá autenticky … je jasné, že mnohé z nich byly sestaveny fotografy Gestapa. Jen na dvou či třech obrázcích jsou katoličtí kněží mezi ustašovci.

Načež Adamović načrtl svůj vlastní závěr:

„VŠECHNY NEBO VĚTŠINA těchto snímků,“ říká „bylo pořízeno agenty Gestapa, kteří je předali srbským pravoslavným kněžím … A pravoslavní kněží reagovali právě tak, jak Gestapo očekávalo … Museli předat tuto informaci jugoslávské vládě v Londýně … Gestapo jim pomohlo to zorganizovat. Srbský zpravodaj, dr. Sekulić, dostal v Osou okupované Jugoslávii německý a kolaborantský pas … a předal fotografie, zprávy loutkových biskupů a ostatní dokumenty — vše se souhlasem Gestapa — jugoslávským diplomatickým úředníkům v Istambulu. Materiál byl potom dopraven do Londýna stejným kurýrem, Sekulićem … Britské úřady ho uvěznily … jako nacistického agenta … ale byl propuštěn na naléhání vnitřní kliky v jugoslávské vládě. … “

„Ta vnitřní klika“, pokračuje Adamić, „předala informace Gestapa o masakrech diplomatickou cestou Fotićovi ve Washingtonu a jinam. … Také předal tu historku biskupovi (!) z Cantenbury, který reagoval právě tak, jak si ta klika a Hitler přáli … “ a tak dále.

 Adamićova taktika byla příliš dobrá, abychom ji mohli ignorovat. Byl katolickým předchůdcem jiného katolického mistra v překrucování pravdy, který měl být pohromou USA v příštím desetiletí, senátora Josepha McCarthyho. Stejně jako za senátora McCarthyho, byla i za Adamće spuštěna těžkopádná katolická mašinérie k prosazování Adamićovy linie.

Katolický tisk a rozhlas i ty pod kontrolou katolíků v USA a Spojeneckých vládách se připojily. Výsledek: zvěrstva byla zlehčována, jejich pravost zpochybněna, pokud nebyla přímo označena za protikatolickou propagandu a nakonec byla zapomenuta. Kdyby se Adamićova klika omezila jen na to, bylo by to dostatečně špatné. Ale ona pokračovala, když bránila pravdě, aby se dostala mezi lidi s dostatečnou mocí k zabránění v pokračování situace, např. k presidentovi USA. Neboť Adamić a jeho stoupenci rozhodně zapracovali, aby se dostali k uším presidenta Roosevelta sami.

Zákeřnost Adamićovy techniky je možno posuzovat na základě skutečnosti, že nakonec se dr. Sekulić musel zodpovídat před soudem. Jinou neprávem obviněnou obětí byl Winston Churchill. Adamovićova kniha Dinner at a White House (Večeře v Bílém domě) (podle soudního protokolu z 15. ledna 1947 Nejvyššího soudu) „údajné líčení společenské večeře konané v Bílém domě zesnulým presidentem Rooseveltem, na které byli přítomni pan Winston Churchill, tehdy premiér, a autor knihy. Počínaje touto večeří kniha přikročila ke kritice jak pna Churchilla osobně … tak jeho aktivit a navrhované politiky ve vztahu k válce …“.

V této knize pan Adamović naznačuje, že „motivy britské politiky v Řecku byly přinejmenším zčásti spojena se skutečností, že londýnská Hamboro'Bank, hlavní britský věřitel  Řecka (která dostává až 17 procent ze svých půjček) zachránila pana Churchilla před bankrotem v roce 1912 …“ „Hrubá urážka politika, který zaujímá tak vysoké postavení jako pan Churchill je těžké pochopit. … Ale hanlivý výrok o jeho solventnosti není ničím jiným než náznak, že ve svék postavení premiéra dovoluje svým soukromým pocitům a svým soukromým zájmům ovlivnit a ovládnout politiku vlády a řídit veřejné záležitosti vlády, jejímž hlavou byl, a zejména s ohledem na válečné operace, při kterých je prolévána krev..“ [1]

Chutchill stejně jako Sekulić podal obvinění pro pomluvu. O čtyři roky později, v roce 1951, byl pan Adamovič zastřelen v Milfordu v USA. Reálnost katolických masakrů a nucených konverzí  zůstala nejasná pro mnohé lidi, a to nejen kvůli jejich nedůvěřivé povaze, ale též zásluhou katolické kliky. Současný autor sám několik byl let skeptický v tomto ohledu. Zvyklý na útočnou techniku válečné propagandy (která byla v té době používána ve zpravodajském a politickém boji spojenecké válečné mašinérie), dokonce i po setkání s dr. Sekulićem přijímal chorvátské zvěrstva skepticky. A trvalo to několik let, než byl nakonec přesvědčen o jejich  věrohodnosti. Během té doby kontaktoval Jugoslávce všech vrstev. Od generála Mirkoviće, muže, který způsobil svržení jugoslávské vlády, když podepsala pakt s Hitlerem, a tak přivedl svou zemi do tábora Spojenců (1941) až po nejprostšího manuálního dělníka.

Nehledě na to, autor osobně vyslechl mnohé pravoslavné Srby a dokonce i katolické CVhorváty, kteří byli očitými svědky ustašovských masakrů. A ovšem se setkal s obětmi, kteří jim unikly. Navíc 20. května 1951 sr. Sekulić, generál Mirković a autor měli zvláštní setkání v Londýně. Byl navštíven obětmi ustašovského režimu s pobytem v Anglii, od kterých získal další dokumenty. Vše ověřeno se jmény, daty a místy. Typický příklad v souvislosti s přeživšími obětmi je Vojislav Živanić (orec: Duko, bratr: Bogoljub) z Dukovska, který vypovídal před svědky a pod přísahou, zmíněný dříve. V červnu 1943 ustašovská jednotka procházející vesnicí Zijimet, sebrali sedmdesát čtyři vesničany, zahnali je do chléva a ten zapálili. Mezi obětmi byla teta svědků a její dvě děti. Tento člověk ztratil dvacet pět členů své rodiny, všichni byli upáleni zaživa.

Autor této knihy nebyl jediným pochybovačem chorvátských hrůz. Tisíce jiných sdílelo jeho skepticismus. Takový byl výsledek katolické propagandy vymývání mozků,  provozované katolíky kteří používali Adamićovu techniku. Jednou z prvých obětí byla význačná osobnost, která vzhledem ke svému postavení a postavení manžela dodala významu škodám, která katolické Adamićovo zkreslování historie přineslo na zodpovědných místech. Nedlouho potom, kdy Winston Churchill pohnal Adamiće před soud (1947) tento autor na soukromé společenské večeři na Upper Brook Street v Mayfairu vLondýně se setkal s paní Eleanor Rooseveltovou, ženou amerického presidenta. Jelikož v té době se autor zabýval otázkami o hodnověrnosti ustašovců, zeptal se paní Rooseveltové, jestli o nich někdy slyšela.

„Jeden z nejhorších, pokud ne vůbec nejhorší válečný zločin“ byla její rychlá odpověď. „Slyšela jsem o tom v zimě 1941-42. A ni já ani můj manžel jsme nevěřili, že je to pravda.“

„Také jim nevěřím“ komentoval to tento autor. Pokládal jsem to za propagandu.

„Mysleli jsme si to též“ odpověděla paní Rooseveltová. „Katolická klika byla po léta v Bílém domě neúspěšnější.“

Slyšela jste někdy o americkém autorovi L. Adamićovi? Ano, slyšela. Jeden z mnoha, který přesvědčoval jejího manžela, že historky o zvěrstvech z Chorvátska byly vymyšleny nacistickou propagandistickou mašinérií. Může vysvětlit, proč tato katolická zvěrstva nebyla známa stejně dobře, jako ta nacistická? „Nacistické Německo už neexistuje.“ odpověděla paní Rooseveltová. „Ale katolická církev je tu stále. Ještě mocnější než dříve. S vlastním tiskem a světovým tiskem, který je na ní vázaný. Čemukoliv, co bude v budoucnu o těchto zvěrstvech publikováno, se nebude věřit …“ Současný autor jí na to řekl, že o tom píše knihu. „Vaše kniha může trochu pomoci,“ odpověděla. „Ale co s těmi stovkami milionů lidí, kterým už katolická propaganda vymyla mozek?“ Po několik letech, v roce 1953, když byla kniha nakonec publikována, i když byla v několika týdnech rozprodána dvě vydání, žádný britský nebo americký tisk se o ní nezmínil.

Jugoslávská vláda zakoupila několik stovek kopií a předala je všem poslancům Horní a Dolní sněmovny Britského Parlamentu. Kromě mohutného ticha z obou sněmoven se dostalo k autorovi jen několik komentářů typu „naprostý nesmysl“, „nesmysl“ a „záležitost minulosti“. A „i kdyby to byla pravda, jak je dnes oživíme?“. Paní Rooseveltová měla pravdu. [2]

Během roku 1942 se ovšem zprávy o masakrech nakonec dostaly do vnějšího světa. A zatímco většina katolíků je popírala nebo zlehčovala, jen malá skupinka je odsoudila, např. dr. Ivan Chok, katolický Slovinec, který 15. března 1942 zakončil své vysílání slovy „dlouhé rámě spravedlnosti zajisté zasáhne viníky, aby je nemilosrdně potrestala.“ Jiný Slovinec, dr. Kuhar, katolický kněz, v listu Catholic Herald z 20. února 1942 a v listu Catholic Times z 22. února 1942, zavrhl chorvatské metody nucené konverze. „My jako katolíci … máme právo a povinnost odsoudit svou veškerou mocí jakoukoliv konverzi na naší víru silou,“ napsal. Dr. Vilder, Chorvát a katolík, při vysílání odsoudil nejen zvěrstva, ale i ty, kteří je mlčky povzbuzovali. „Pravoslavní věřící jsou násilím konvertováni ke katolicismu a dosud jsme neslyšeli jediné slovo protestu od arcibiskupa Stepinace,“ řekl (16. března 1942). Jiný katolický Chorvát. pan Jerić, který utekl z Jugoslávie, vydal prohlášení spolu s dalmatským Chorvátem Mate Rukovićem (23. července 1943): „Protestujeme proti masovým masakrům a nucené katolizaci srbského pravoslavného obyvatelstva … “

Jak katolíci tak nekatolíci nejen protestovali, ale obraceli se ke katolickým institucím, jak v Chorvátsku tak v Římě. Jejich protesty ovšem dorazily do hluchých uší. Zatímco arcibiskup Stepinac a papež Pius XII se pustili do stále častějších díků milosrdnému Bohu za rostoucí počet nucených konverzí, jsou slyšet další a další hlasy s narůstající naléhavostí uvnitř i vně Chorvátska. Úšklebky těch, kteří nejdříve pokládali zprávy za hrubou formu protikatolické propagandy, začaly ustávat a mizet spolu s pronikáním hodnověrnějších informací a měnily se nejprve v úžas, později ve zděšení. Začaly se objevovat výzvy ke Stepinacovi, k papeži a ke spojencům, přicházející z celé Evropy. Nejen od Srbů, kteří měli mnoho důvodů, aby s nimi seznámili svět, ale i od katolíků, kteří nemohli souhlasit s takovou krvavou degradací svého náboženství. Někteří  podávali stížnosti k arcibiskupovi Stepinacovi, a ovšem přímo do Vatikánu. Snad jedna s těch nejvýznačnějších byla napsána Prvislavem Grigizonem.

Grozogono byl ministrem Jugoslávského království,Chorvát a devótní katolík. A právě proto nemohlo nic výslovněji obvinit jeho církev, než jeho dopis, jehož slova byla pečlivě uvážena a úzkostlivě zvážena:

Vaše milosti: Píši vám toto jakočlověk člověku, jako křesťan křesťanu. Již od prvého dne Nezávislého státu Chorvátsko byli Srbové zmasakrováni (v Gospiči, v Gudovaci, v Bos. Krajině apod.) a toto masakrování pokračuje dodnes.

Pokračuje s podrobným výčtem některých spáchaných zločinů. Potom pokračuje:

Proč vám to píši? Z těchto důvodů: Ve všech těchto bezpříkladných zločinech, horších než zločiny pohanů, se naše katolická církev podílela dvojím způsobem. Za prvé se velké množství kněží, duchovních, mnichů a organizované katolické mládeže aktivně podílelo na těchto zločinech, ale ještě horší je, že se dokonce katoličtí kněží stávají veliteli koncentračních táborů a skupin a jako takoví přikazují nebo tolerují hrůzné mučení, vraždy a masakry pokřtěných lidí. Nic z toho by nemohli dělat bez povolení jejich biskupů, a když to udělali, musí být předvedeni před církevní soud a zbaveni kněžství. Jelikož k tomu nedošlo, potom biskupové okázale dávají svůj souhlas, přinejmenším mlčky. Katolická církev používá všechny prostředky k nucené katolizaci zbývajících Srbů … Provincie Stem je pokryta letáky biskupa Aksamoviće tisknutých v jeho vlastní dílně v Djakovu. Vyzývá prostřednictvím těchto letáků Srby, aby si zachovali svůj majetek, když jim doporučuje katolickou víru. Co se stane s námi Chorváty, když je vytvářen dojem, že se podílíme do samého konce na těchto zločinech? Ještě jednou: je povinností církve pozvednout svůj hlas: za prvé, protože je Kristovou církví, za druhé protože je mocná. Píši vám tento dopis o takových strašlivých zločinech abych spasil svou duši a ponechávám na vás najít cestu, jak spasit tu vaší.

Podepsán Prvislav Grizogono, bývalý ministr Jugoslávského království. V Zemunu 8. února 1941.

Když nebyl uspokojen, dr. Grizogono napsal jiný dopis katolickému arciiskupovi v Bělehradě, dr. Ujčićovi, který se mu zdál sympatičtější pro takový požadavek. V něm bývalý katolický ministr Jugoslávie prosil arcibiskupa, aby požádal papeže, aby ten přikázal katolické hierarchii zastavit rostoucí ustašovský teror, žádal posílení církevní disciplíny, a bude-li to nutné, použil papežskou pravomoc. Tvrdil snad bělehradský arcibiskup, že pronásledování je pouhým výmyslem, nebo že je přinejmenším značně přehnané? Arcibiskup nic nepopřel. Ve skutečnosti ve své odpovědi potvrdil jejich hodnověrnost. Ovšem se závěrem, že on je plně obeznámen s tím, co se děje. Tady je jeho odpověď dr. Grigozonovi:

Děkuji vám za váš dopis. Takovou informaci o masakrech jsem již obdržel z mnoha různých zdrojů. Poslal jsem to vše do Vatikánu a věřím, že bude učiněno vše možné. [3]

Křik civilizovaného světa nemělo žádnou odezvu ve dvoranách katolické církve včetně těch ve Vatikánu. Svatý papež a ctihodný arcibiskup byli zticha. Toto ticho stálo životy 850 000 mužů, žen a dětí v nejkrvavějším náboženském masakru století. 

Tantum religio potuit suadere malorum - K tolika zlému svedlo lidi náboženství. [b]


Poznámky

[1] The Times, London, 15. ledna 1947, Law Report, January 15, 1947, High Court of Justice.[Zpět]
[2] Terror over Yugoslavia, Watts, London, 1953.[Zpět]
[3] Hodnověrnost této odpovědi byla osobně potvrzena synem dr. Grizogono dr. N. Grozogonem, praktikujícím katolíkem. Pro další detaily viz David Martin:  Ally Betrayed, 1946. Arcibiskup Stepinac psal Pavelićovi o konverzích — a ne jen jednou. Viz dlouhý dopis Mgr. Stepinace Pavelićovi o konverzích prvně přeložený a publikovaný Hubertem Butlerem. [Zpět]

Poznámky překladatele

[a] Stojí za povšimnutí, že zhruba stejná technika propagandy byla použita při tzv. sametové revoluci v roce 1989 a při rozbití Československé republiky, kdy každý oponent byl „agentem SrB“ — viz např. kauza dr. Bartončíka a další případy, popsané v této interpelaci. Po této zkušenosti již nebudu věřit nikomu, kdo se zapřísahá: Mým svědkem je Bůh. [Zpět]
[b] Titus Lucretius Carus - De rerum natura. Překlad podle české Wikipedie.[Zpět]

Obsah

Kapitola 10