Třetí vydání z prosince 1998
Od roku 1925 do poloviny 70. let měly fašistické vlády v Evropě mimořádnou moc. I když období mezi roky 1933 a 1945, když Hitler, Mussolini a Franco ovládali Evropu byl dobou největšího rozkvětu, teprve když Španělsko dosáhlo demokracie až v 80. letech skončila éra fašismu. Nebo spíše se zdá že skončila. Ve skutečnosti, jak jsme viděli v jiných kapitolách, je skutečná podstata fašismu v jeho sociálních a hospodářských strukturách a tyto myšlenky již byly infiltrovány i do těch zemí, kde nevládla fašistická vláda. Dnes jsou tyto ideje a struktury reprodukovány v Evropské unii. Jak k tomu došlo?
Bylo naivní vírou, že politický a hospodářský systém, který dobyl skoro celou Evropu a jen o vlásek neporazil Sovětský svaz by náhle a bez protestů složil své zbraně v roce 1945 a zmizel v prachu historie. Víra že se to stalo se nicméně rozšílila a stala se mnohem uvěřitelnější díky spojení německého a italského fašistického systému s extravagantními a démonizovanými vůdci, kteří neušli smrti na konci války.
Ve skutečnosti byla založena dvě centra nacistické teorie a politického vlivu - ve Stuttgartu (Organisace evangelické podpory) a v Madridu (tzv. „Girozentrale”). Ta druhá vydávala „oběžníky”, z nichž dva v roce 1950 vyslovovaly tyto názory:
„Německo jako exponent evropské neutrality by mělo získat dalekosáhlé výsady od Sovětů.”(1)
a
„Tak zvaná americká demokracie si nezaslouží oběť života jediného německého vojáka … co Německo potřebuje v budoucnosti není demokracie ale systém státní moci podobný sovětské diktatuře, která by umožnila politické a vojenské elitě v Německu organisovat průmyslovou výkonnost Evropy a vojenské kvality německého lidu pro znovuoživení německé rasy a znovuustavení Evropy jako světového mocenského centra.”
Určitě byl moderní Eurostát vytvořen bez odkazů na něco tak sprostého jako demokracie a německá moc nad jejich sousedy nebyla tak pevný od roku 1943 a „evropští” komisaři toužili po světové vládě jejich nově zrozeného superstátu. Ovšem po celosvětovém rozšíření „velvyslanců Evropské unie” (dokonce „velvyslanců Evropské komise”, jaké jsme měli v Praze - JŠ) jsou na dobré cestě k jejímu získání.
Heinrich Hauser v knize publikované v USA koncem války, The German Talk Back (Němci odmlouvají), se neudržel a napsal tato slova zvěčňující nacistické ideje:
„Němci jsou zhnuseni západní civilisací, jejímž vyvrcholením byly a jsou Spojené státy.”
Ale mnohem nebezpečnější než zbytkové nacistické prvky aktivní po Druhé světové válce byl vliv bývalých nacistů v poválečné německé vládě a vliv bývalých vedoucích nacistů jako byl Albert Speer, jehož náhlá změna názorů z fanatického nacistického představitele (měl na starosti veškerou nacistickou výrobu) na poválečného usmiřovače a poradce vedoucích Američanů, měl nezanedbatelný vliv na formu Evropy.
Speer byl zodpovědný spolu se svým Vichystickým kolegou Jeanem Bichlemonnem za vznik „Francouzsko-Německé výrobní rady”, jejímž jedním výdobytkem byl přesun výroby spotřebního zboží s Německa do Francie aby zastavili únik práce do ilegality. Speerovo poválečné jednání, mimo jiné, s Georgem Ballem, Kenneth Galbraithem a Paulem Notzem, ve které tlačil za Evropu založenou na jeho ekonomickém systému, vedl nakonec k jeho vytvoření. Ball a Nitze byli zpravodaji na prvém setkání Bilderbergů, ten druhý napsal ve své knize The Discipline of Power (Disciplína moci) (!):
„Musíme vytrvat v úsilí o vytvoření sjednocené západní Evropy jako jsme tomu chtěli během války.”
A byl to samozřejmě vliv George Balla na Kennedyho a Johnsona, kteří postrkovali naivního Harolda Macmillana k jeho zradě Britského společenství a jeho jmenování Edwarda Heatha hlavním vyjednavačem vstupu Británie do EHS.
Speer měl též kontakty s Johnem McCloyem, který byl předsedou Spojenecké nejvyšší komise v Berlíně a pozdějšího mluvčího Chase Manhattan Bank - rodinné banky Rockefellerů a který byl vždy oporou amerického pilíře Bilderbergů. Albert Speer se tak vlichotil do přízně svých vyšetřovatelů, že byl odsouzen do vězení a ne k smrti (na rozdíl od jeho zástupce Sauckela).
Proto nepřekvapuje, že dlouhodobá mocenská hra Hitlerova Německa (tak dobře popsaná v knize Main Kampf) přežila, stejně jako „demokratické” Německo a zárodek Evropy počátku 50. let (kdy Evropské společenství uhlí a oceli bylo založeno zcela na Speerově Francouzsko-Německém průmyslovém modelu).
Počátkem 50. let list Der Forschritt v Essenu diskutoval geopolitický význam Německa pro jakýkoliv západoevropský hospodářský systém:
„Zatímco integrace se Západem omezuje naší výrobu na trhy, které jsou podřízeny úzkému hrdlu konkurence, východní blok nám nabízí trhy, kde nespočetné miliony jsou hladové po našem průmyslovém zboží.”
Důležitou věcí pro Německo tehdy i nyní bylo svázat své konkurenty na Západě a nemilosrdně využít Východ - plán nyní zrealizovaný poměrně snadno Britským ministerstvem zahraničí a jeho pokusem zadržet integraci EU úsilím o expansi EU do Východní Evropy. Německo si již zrekonstruovalo bývalé Východní Německo za miliardy liber průmyslových podpor od Evropské unie (většinu zaplatili britští daňoví poplatníci). Připravuje se na podobný proces dále na východě.
Cíl kolonisace Afriky s využitím „Evropy” jako zástěrky německých zájmů se odrazil v Adenauerových projevech, v německém tisku a v poválečných nacistických listech v USA. Adenauer je citován Henry Brandonem, korespondentem Sunday Times v USA v jeho knize The Retreat of American Power (Ústup americké moci):
„Podívejte se na Evropu - s čeho se skládá? Británie? - daleko. Francie? - politicky nestabilní … Itálie? - hospodářsky nestabilní. Benelux se nepočítá. Z čeho tedy sestává Evropa? - z Německa.”
Časopis Christ und Welt ve Stuttgartu už převlékl německé ambice pod pláštík „Evropy” v roce 1951:
„Sjednocená Evropa mající svou vlastní účinnou armádu by mohla zahájit rozvoj své koloniální říše v Africe.”
V prosincovém čísle ročníku 1944 listu Neue Volkszeitung v New Yorku Friedrich Stampfer napsal o perspektivních výsledcích německo-ruského paktu:
„… konečné rozbití francouzsko-britské bariéry, likvidace Britského impéria a západoevropské koloniální nadvlády. To by znamenalo založení německé nadvlády nad Afrikou.”
Dnes, kdy je jednou britská pomoc a investice vítána v našich bývalých koloniích, „Evropská unie” pochoduje do Afriky se svou „pomocí” a propagandou a se svou vlajkou - z větší části financována každoročním britským rozpočtovým příspěvkem Bruselu 7 500 milionů liber (což v roce 1997 vzrostlo na 10 000 milionů liber).
Madridské Geopolitické centrum pokračovalo ve svém poselství od počátku 50. let s využitím (stejně jako Hitler) autoritativní podstaty Římsko-katolické církve a bylo živou součástí vytváření nové nedemokratické Evropy. Jako Helmut Kohl s jeho „prozřetelností” nacisté realisovali moc „mystických prvků”:
„Demokracie je nanicovatý pojem a nenalézá sluchu u německého lidu. Mystické prvky a náboženská tradice ztělesněná v pojmu Říše rozněcuje politické poslání a je zejména atraktivní v katolickém světě.”
Centrum vidělo německé a vatikánské zájmy jako identické, zatímco USA a SSSR by měly být oslabeny v prodlouženém střetnutí. Jejich myšlenky odrážejí německou mimořádnou nenávist dnešních dní k pravoslavným Srbům:
„Je plně v zájmu Římsko-katolické církve, aby viděla, že (schismatičtí) pravoslavní Srbové (Schismatisches Slaventum - RA) a převládající protestanté Severní Ameriky musí být oslabeni v dlouhém následném období.”
Extrémní nacistické myšlenky jsou ovšem vlivné a jsou přebírány německým vládním tiskem. V roce 1952 list Frankfurter Algemaine v odezvě na Hitlerův pakt Molotov - Ribbentrop z roku 1939 napsal:
„Aby se dostalo ze současné isolace, může Rusko, stejně jako ve smlouvě z Rappalla uzavřené před 30. lety, umístit Německo jako ochranný nárazník mezi Východ a Západ … může zopakovat starou hru o postavení ve světě uzavřením dlouhodobé smlouvy s německým průmyslem.”
Tato forma německého nebezpečí, vzata vážně, by měla donutit Spojence ke změně linie. Po válce se k tomu nerozhodli vzhledem ke hrozbě sovětských komunistů, berlínské krizi a myšlenkám George Kennana, hlavního teoretika amerického ministerstva zahraničí pro poválečnou Evropu. Kennanův nový přístup odmítá původní Rooseveltovu politiku přísné kontroly německé moci a místo toho doporučuje obnovu německého průmyslu a vojenské síly jako protiváhu a „izolační bariéru” proti ruské moci. Byl to ovšem podobné politice, jakou nacisté provozovali a jakou doporučovali jejich pováleční zastánci.
Z toho vyplývající rizika je možno vidět ve snahách i „umírněných” německých politiků a novinářů. List Frankfurter Algemaine z 17. července 1951 píše:
„… všechny ústupky ve směru rovnosti Němců byly získány pouze potom, kdy Německo bylo vystaveno nesmírnému tlaku. Podle Françoise Ponceta dobře vychované děti nekřičí - ale dobře vychované děti také nikdy nic nedostanou …”
Adenauerův režim chtěl (stejně jako Hitler) využít ruskou hrozbu ke zdůraznění potřeby „sjednocené Evropy” a využít tu koncepci k ospravedlnění nejprve znovu-sjednocení Německa a potom znovuzískání německých území. Jacob Kaiser, Adenauerův „ministr pro sjednocení” napsal na počátku 50. let:
„Žádnou novou Evropu nelze zformovat, dokud není obnoven německý blok. Připomínám vám, že tento blok zahrnuje Německo, Rakousko a část Švýcarska, Sársko a Lotrinsko. Když si vzpomenu na Štrasburskou katedrálu, mé srdce se rmoutí.”
Z tohoto narušeného plánu k obnově Německa jako záštity proti ruskému komunismu (i jiných než Kennana) je možno vidět, jak dostatečně riskantní byla tato strategie, ale snad přijatelná tváří v tvář ještě většímu riziku Evropy obsazené sovětskou armádou. Ale Kennanovy základy byly sporné. Studoval geopolitiku v Heidelbergu a v Berlíně a převzal post na americkém velvyslanectví v Německu, když po vstupu USA do války byl dočasně internován v Bad Nauheimu. Tam podle poválečných zpráv v německém časopise Der Spiegel Kennan vyučoval se souhlasem nacistického režimu geopolitiku - a předkládal pohledy sympatické nacistům. Tvrdil, že porážka Německa:
„by zničila 2000 let starou historii evropské civilisace.”
a vinil Západ, že má použít méně silovou politiku, že by měl:
„vynutit větší obezřetnost k nacistickému režimu a způsobit, aby se rozvíjel pomaleji po úpravě svého časového plánu.” (2)
Kennanův sklon omlouvat antidemokratické režimy pokračoval po celý jeho život a zejména v jeho pozdějším postoji k Sovětskému svazu. Hovořil o Leninově „fundamentálním idealismu” a o jeho „odporu a tísni v srdci když musel připustit nutnost teroru”. (3)
Kennan měl dokonce potíže rozlišovat mezi sovětskou tyranií a americkou demokracií: (4)
„Pokud jde o systém jedné strany (v Rusku) … Z hlediska doktríny máme v Americe v jistém smyslu systém jedné strany. Vždyť ony dvě strany jsou ideologicky neodlišitelné?”
Jako velvyslanec v Rusku hovořil o této zemi a její „obecné dobročinnosti přirozeného a lidské přátelství” v kontrastu s New Yorkem, který „se dnes nehodí pro civilizovaný život”. Dokonce doporučoval „umírněnou a solidární toleranci pro běžnou autoritativnost” a předkládal elitářství, které nacistické Německo obdivovalo a doporučoval, aby:
„… některé samostatné a strohé autority jako je Nejvyšší soud, (který) by řekněme říkal voličstvu 'Můžete nominovat lidi k volbám do Senátu, ale pouze s těchto osob' .”
Zatímco Hitler na základě Haushoferovy geopolitické teorie vytvářel německou vojenskou moc nejprve k neutralizaci a potom k dobytí západní a východní Evropy, nová pentagonská politika George Kennana vytvářela německou vojenskou a hospodářskou moc jako izolační bariéru a navrhoval sjednocenou Evropu, v níž se Německo stane hlavní silou. V Hitlerově případě by platilo Německo, zatímco podle Kennanových plánů by NATO platilo za vojenskou sílu a Evropská společenství by financovalo německou hospodářskou obnovu.
Dokud nebylo Německo sjednoceno a NATO zůstávalo silou v rámci níž bylo vázáno Německo, a dokud Evropská unie byla hospodářským nástrojem poválečné prosperity, Kennanův plán byl omluvitelný jako ta nejlepší ze špatných variant. Ale dnes, kdy se bilderbergský Kennanův plán nijak nezměnil, se podmínky změnily ve všech ohledech. Německo je znovu spojeno, má téměř nejvýkonnější hospodářství v Evropě, velikost jeho populace působí, že rostoucí politický charakter Evropské unie mu dává bezpříkladnou moc a jeho představitelé vykazují mimořádnou agresivitu ve svých plánech „integrovat” evropské národy (za které Pentagon bojoval ve dvou válkách aby je osvobodil od německé tyranie). Německo důsledně prosazuje své národní zájmy obviňujíce ostatní evropské země z „nacionalismu”. Německo tyranizuje své partnery kvůli umístění Centrální evropské banky do Frankfurtu a trvá na tom(pod maskou antiinflačních pocitů mezi Němci), že evropská měna musí být de facto německou měnou. Helmut Kohl dokonce varoval (nebo hrozil) možností války, pokud nebude Německu vyhověno.
Je to snad to, co Kennan mínil, když povoloval Německu „provést změnu časového plánu”! Když komentoval zdánlivou potřebu „posílit” poválečné Německo, Walter Lippman napsal v roce 1947 v listu Herald Tribune:
„Pro Němce pro které je ovládnutí Kontinentu hlavním cílem nebyla válka vedena zbytečně. Protože za třicet let Německo bude ovládat Evropu a udržovat rovnováhu mezi Ruskem a anglicky mluvícími národy a němečtí historici nebudou pokládat válku za prohranou.”
A tak nacisté přicházejí opět, zpočátku ve své sociální a hospodářské formě, v rostoucí míře se svou politickou taktikou a postojem a za podpory (viz kapitola 7) stejného typu lidí a korporací, které jim pomohly ve 30. a 40. letech. Je těžké pochopit, proč není možno poznat tyrana podle svého tyranského vystupování (dokud není příliš pozdě). Ve skutečnosti tyrani obvykle přicházejí s dárky a tak nový Eurostát není žádnou výjimkou, samozřejmě kromě toho, že tyto dárky již byly zaplaceny britskými daňovými poplatníky díky jejich mohutným příspěvkům k rozpočtu. (Dokonce Hitler zaplatil za své dobytí jiných národů vlastními německými penězi.
Dnes tyto dárky přicházejí ve formě mateřské dovolené, penzijního zabezpečení, „evropských podpor” průmyslu a zemědělské podpoře. Ale právě sociální kapitola, prodávaná jako „ochrana” britské práce, je ve skutečnosti ochranou německé práce před konkurencí práce britské, takže ty poslední dárky jsou nejen nedemokratické (vnucené volené britské vládě proti její vůli) a destruktivní pokud jde o pracovní příležitosti, ale hlavně představují v naší zemi bezkonkurenční příležitost Eurostátu k propagandě v naší zemi a trvání na vyvěšení své imperialistické vlajky v naší zemi. Probudí se konečně trojský lid tváří v tvář nebezpečí?
V úvodu ke knize Die Europäische Wirtchaftsgemeinschaft publikované v Berlíně v roce 1942 akademický profesor Heinrich Hunke, vedoucí nacistický představitel, vyjádřil myšlenky, které nedávno našly zalíbení u současného představitele Německa, kancléře Helmuta Kohla. (1)
„Anglo-saský hospodářský systém, klasická národní ekonomika, je mrtev.”
Opět, používaje téměř stejná slova jako Helmut Kohl v 90. letech, Hunke, upadaje do nebezpečného deterministického romantismu nacistického Německa, napsal v roce 1942:
„společenství prozřetelnosti kterým je evropské hospodářství.”
a
„Kontinent je, s Německem a Itálií, svázán s prozřetelností.”
Nebezpečná představa že jednotlivci a státy jsou řízeny „prozřetelností” se odráží v dnešní Evropě častým používáním slov „neměnný” a „nevratný” v Maastrichtské dohodě. (Srov. s oblíbeným „na věčné časy” - JŠ). Ti posedlí „prozřetelností” musí být nejprve posedlí metodami politického a hospodářského řízení - aby zajistili, že jejich myšlenka „prozřetelnosti” se opravdu uskuteční. Jsou to též ti, kteří snadno volí hrozbu když se jim zdá, že se vše neubírá tou jejich cestou. Bez ohledu na skutečnost, že Evropské společenství bylo vytvořeno na francouzsko-německé ose a zdánlivém přátelství mezi Adenauerem a de Gaullem, Schmidtem a Giscard d'Estaingem a Kohlem a Mitterandem, sebemenší narážka Francie, že by nešla podle německé myšlenky „prozřetelnosti” se setkávala z mimořádnou agresivitou. v Německu vládnoucí CDU/CSU nedávno vydala výhružný dokument:
„Když Německo vydá jasné a jednoznačné směrnice, potom musí Francie učinit jasná a jednoznačná rozhodnutí … Francie musí napravit dojmy, že, ačkoliv to vyplývá bezpochybně z její základní vůle usilovat o integraci, často váhá učinit konkrétní kroky k tomuto cíli.”
S „přáteli” jako jsou tito se nelze divit, když Chirac spolupracuje na více spojeneckých vojenských projektech se Spojeným královstvím.
Stejně jako ti, kteří od Druhé světové války, ale zejména od pádu sovětského bloku, hovořili o „Novém světovém řádu” a o „moderní” důležitosti nadnárodních mocenských bloků, nacista Hunke přesvědčoval před 55. lety, že:
„Monokultury jsou důsledkem ekonomických teorií, které vidí světové tržní ceny určujícím faktorem hospodářství. Evropa je v nejlepším postavení k likvidaci těchto monokultur.”
Jinými slovy svobodné národy založené z větší části na takových „monokulturách” a svobodných kontaktech mezi nimi ve formě volného trhu a tržních cen (tj. svobodně, ne kolektivně, určených) musí být smeteny a nahrazeny kolektivismem. Svobodné národy měly být nahrazeny vševědoucím, všemocným státem, který by bránil volnému pohybu kapitálu a tržních cen a nahradil mocí řízené práce, representované politicky novým „nacionálním socialismem”. Moc Nové Evropy by měla centrálně určit ceny zboží a práce a „organisovat” hospodářský systém, aby odpovídal politické vůli. Abychom ocitovali Hunkeho v plném rozsahu stejného intervencionismu jaký charakterisuje moderní Evropskou unii:
„Nelze pochybovat, že myšlenka řízeného hospodářství nebo spíše vedení hospodářství je revoluční … znamená, že konečné rozhodnutí všech otázek hospodářské moci jsou činěny státem … a solidaritou národních hospodářství.”
Věřil, stejně jako věří Delors, Mitterand, Kohl a moderní „budovatelé Evropy” věří dnes, že
„osud a rozsah evropské spolupráce je závislý na novém jednotném hospodářském plánu.”
Nelze se divit, že Hunke si byl dobře vědom odporu k těmto myšlenkám Brity - a celým anglo-saským světem, který byl pro fašistickou Evropu předmětem takové konkurence a (když velký Kontinentální hospodářský systém upadal) nenáviděn. Protože psal v roce 1942, kdy Hitler ztratil veškerou naději na budoucí usmíření s britskými kolaboranty (jejichž přímí i intelektuální následníci převládají v dnešním eurofanatickém režimu) Hunke uvažoval, jak byla Británie neodmyslitelně proti nacistické agendě.
„Perspektivy a rozsah evropské hospodářské jednoty ovšem zůstávají problematické, dokud bude Führer věřit, že usmíření s Anglií je možné.”
Ti, kteří dnes tvrdí, že pouze členstvím v Evropské unii lze zabránit „špatnému typu Evropy” by měli vzít v úvahu, že to bylo až po britském vyhlášení války (a vnitřní porážce zastánců kolaborace a usmíření - apeasementu) byl zahájen proces, který byl ukončen porážkou korporativisticko-fašistické Evropy.
Hlavním autorem a architektem myšlenek obsažených v knize Die Europäische Wirtchaftsgemeinschaft byl Walter Funk. Jeho příspěvek ke knize začíná tvrzením, že protože Británie je převládající ve světovém obchodu, průmyslu a financích, dokonce plní roli světového policajta, evropské země se nepodílejí na vytváření světového blahobytu. Stejně jako Hitler Funk požaduje, aby Německo napravilo tuto nespravedlnost. Volný obchod a tržní ceny byly vytvořeny za „éry britského kapitalismu” a (z pohledu nelibosti evropských sedláků) uzavírá:
„Zemědělství nebude prosperovat tváří v tvář zájmům průmyslu, obchodu, bankovnictví a bursy.”
Je důležité připomenout, že během hrůzné inflace ve 20. letech v Německu ti kdo vlastnili půdu byli zahrnuti štědrými nabídkami na úvěrové financování od bank (stejně jako v Británii a USA v 70. letech). Finanční kolaps a následná krize a deflace způsobila bankrot tisíce sedláků, kteří se stali stoupenci nacistické strany. Zopakování tohoto cyklu inflace - zadlužení - deflace - bankrot v 80. a 90. letech v Evropě a v USA, stejně jako v Německu ve 20. a 30. letech, vedlo k nebezpečnému odcizení voličů od hlavních politických stran - těch mocných, kteří se (právem) zdají být zodpovědné za zavedení důvěřivých mas do této pasti.
Velké závazky fašistů pokud jde o socialistickou teorii a rétoriku, nemluvě o státně socialistických formách moci, je dnes popírán „těmi nalevo”, ale třídní nenávist dělníků a rolníků byla plně využita nacisty, francouzskými Vichyisty i italskými fašisty. (Jacques Delors, bývalý člen Vichyistického mládežnického hnutí Compagnos de France udělal podobný krok pro podporu britskými průmyslovými dělníky, když zaslal zdravici odborářskému sjezdu na oslavu nového Eurostátu).
Samozřejmě komunismus byl nepřítelem jak fašismu tak kapitalismu, ale fašismus viděl komunismus jako svého rivala v ovlivňování mas a proto používali podobné metody k jejich náboru. A skutečně mnozí mladí muži i ženy v Německu 30. let šli demonstrovat dopoledne za nacisty a odpoledne za komunisty - pochody byly mírně honorovány oběma frakcemi.
(Srovnej podobné financování anarcho-fašistů v Československu 90. let za narušování demonstrací v té době parlamentní republikánské strany za zachování Československa 28. října 1992 v Praze a jiné podobné akce - viz zde -JŠ).
Funk a nacisté viděli emancipaci zemědělských a městských dělníků v:
„… očistě hospodářství od mezinárodních finančních zájmů a závislosti na hospodářské fluktuaci a dobrovolnému podřízení jednotlivce nadřazenosti národního hospodářství.”
Nevyhnutelné chyby kolektivismu vždy vedou k ještě extrémnějším formám kolektivismu. Sociálně demokratické a konservativně-intervencionistické hospodářství Výmarského Německa vedly nevyhnutelně k totalitnímu řízení zavedených ve 30. letech fašismem. Ten samý stát který se podepsal na inflaci a kolektivismu „sociální” a „křesťanské” demokracie a byl prvým, který tvrdil (pod novým vedením), že jen stát může zachránit lidi před jejími důsledky. Velké korporace, které vydělaly na inflaci, byly schopné, na rozdíl od drobných rolníků, vyrovnat novou deflaci zvýšeným exportem, podněcováni těmi cizími zeměmi a bankéři, kteří hledali takové výdělky aby financovali své ohromné půjčky Německu (původně poskytnuté k financování reparací po Prvé světové válce).
Je snad zbytečné říkat, že „osvobození hospodářství od finančních zájmů” znamená ustavení moci státu a státem podporovaných korporací nad střadateli, investory a spotřebiteli. To je podstatou sociálně-ekonomického fašismu a jeho korporativistických struktur - postavení kolektivu nad jednotlivce, korporace nad investora a výrobce nad spotřebitele. Taková politika vede vždy a všude k politickému a hospodářskému potlačení jednotlivců, rodin, podnikatelů a malých obchodníků.
To vede k tomu, co nazývám „imperiální nutností kolektivismu” - to je nevyhnutelná logika rozšiřování kontroly nad organisací jednotlivců a společností ke kontrole korporací a národů. Proto i (aby bylo zabráněno konkurenci těch národů, které nejsou pod kontrolou) skupiny národů musí být pod kontrolou - podle Hunkovy „solidarity jednotlivých národních ekonomik”.
Takový mezinárodní „blokový” kolektivismus vede k pochopitelné potřebě vlastnit a využívat (na základě vlastnictví, ne obchodu) základní komodity národů nadále v cizině. Funk se v roce 1942 vychloubal:
„Dokonce dnes značná a ovšem nejcennější část území Sovětského Ruska je pod naší kontrolou a my koncentrujeme svou energii k otevření tohoto mohutného zdroje surovin.”
Podle logiky socialistů, komunistů nebo fašistů musí rozšířit „potřeby” společnosti za hranice společností a národů které chtějí zničit. Funk opět tvrdil:
„Žádný národ v Evropě nemůže získat sám o sobě nejvyšší stupeň hospodářské svobody, který by byla slučitelná s jejími sociálními požadavky.”
A vidíme přesně stejnou logiku u dnešních eurofašistů, kteří hledí s opovržením na „národní suverenitu” a prosazují namísto ní „sílu” k „soutěžení na světových trzích” - i když nejúspěšnějšími globálními soutěžícími jsou národní státy jako Německo, Japonsko a USA a nejméně stabilními se ukázaly federální systémy jako Sovětský svaz a Jugoslávie. A ovšem jsou to národní státy, ne superstáty, které zajišťují nejpokročilejší systémy sociální podpory (Bismarckovo Německo a poválečná Británie jsou dobrými příklady). Ovládání a imperiální ambice politiků jsou často zamaskovány slovy jako „svoboda”, „soutěž” a „sociální zabezpečení”, zatímco jejich skutečné plány vedou k opaku a pokouší se vnutit politické systémy, které budou řídit tyto „svobody”.
Věčnou logikou kolektivismu, ať už je to socialismus, komunismus nebo fašismus, je existence vnitřního konfliktu (teze - antiteze - syntéze podle Immanuela Kanta a jeho žáků - JŠ) a že konfliktní strany musí být zrušeny. Tak např. socialista vidí konec třídního boje v likvidaci tříd. Liberál naopak shledává stále svobodnější, zodpovědnější systém hospodářského obchodu založený na kontraktech, finanční vztahy a demokratickou zodpovědnost mezi soupeřícími zájmy, společenstvími a národy. Kolektivista, protože hledá řízení a ochranu, vždy pokládá ty mimo vlastní systém řízení za nepřátele nebo za možnou součást většího celku (který by chtěl řídit). Nacista Funk shrnuje tuto „táborovou” mentalitu takto:
„(východní a západní Evropa) se dokáže sama živit a oblékat a zajistit všechno potřebné zboží … evropská hospodářská oblast nebude v budoucnosti závislá na blokádách … potom nebudou mít ekonomické války nikdy smysl.”
Příští krok, jak Funk uzavírá, je obvyklý:
„Zformování značně velkých hospodářských oblastí vyplývá z přirozeného zákona vývoje.”
zatímco jeho pohled na bohatství Afriky se nezakládá na volném obchodu, ale na kontrole kolonií:
„Navíc budeme mít k disposici z kolonií v tropické zóně Afriky všechen přepych který dělá život příjemnějším …”
Proces podle kterého sociálně-ekonomická kontrola vede automaticky k ovládnutí jiných národů a tedy nabytí říše je vidět z dalších myšlenek Walthera Funka, vedoucího nacistického hospodářského teoretika:
„státní hospodářská kontrola a mezistátní dohody v Evropě bude řídit získávání surovin, regulaci výroby, prodeje a využití práce.”
„rumunský rolník, norský obchodník s dřívím, holandský zahradník a dánský chovatel drůbeže nesmí mít starost, že neprodá své produkty nebo je neprodá za dobrou cenu. Budou vědět, že výroba a prodej je zajištěn mezivládními dohodami.”
Samozřejmě nacisté neudělali tak nákladnou a korumpující chybu, aby udělali z „Evropské společné zemědělské politiky” (CAP) příklad, protože by mohli zjistit, že státní podpora vždy vede ke státnímu řízení a později k státnímu rozbití nejen domácích, ale i zahraničních trhů. CAP dnes bohatě platí rolníky za to, že nepěstují nic, platí rolníky za vinice a olivové stromy které neexistují a působí bankroty rolníků kvůli byrokratické zátěži. Trhy třetího světa jsou narušeny, když Eurostátem dotované nadbytky jsou prodávány pod cenou do zahraničí (a mafie pobírá svůj podíl!). Není nic více korumpující než státní moc prodávaná důvěřivé veřejnosti jako „bezpečnost”.
V myslích vůdčích nacistických, fašistických a Vichyistických ekonomů nebyly žádné pochyby, že hlavním nepřítelem tohoto uzavřeného systému hospodářského řízení byl anglo-saský systém obchodu. Zatímco Funk zastával názor, že Německo nemá „nic proti zdravému obchodu se zámořskými státy” (všimněte si termínu „zámořských” - tj. dostatečně daleko od evropské pevnosti aby unikly kontrole „hospodářské oblasti”!), ale přesto odmítá:
„světovou ekonomiku ve starém stylu, která je závislá na zřejmé a zastřené anglo-americké dominanci. Je tomu přesně tak, protože chtějí zabránit tomu, abychom vytvořili Evropský hospodářská blok.”
Všechny svobodné politické systémy jsou založeny na svobodných hospodářských systémech, ve kterých kapitál a jeho návratnost nemůže být jeho majiteli přikázána. Ve státě, který má absolutní moc a zasahuje do kontroly kapitálu nezíská obecně práce svou hodnotu a spotřebitelé nemají svobodu kontrolovat nadbytečný kapitál. A je to pohyblivost kapitálu, co rozšiřuje bohatství po celém světě a odstraňuje nutnost velké migrace chudých národů k bohatým. Pouze volný kapitál může zajistit alternativu potenciálně utlačitelské moci státu nebo korporativního monopolu.
Ale taková otevřenost a svoboda nemůže být tolerována diktaturou, a z toho vyplynul Hitlerův útok na anglo-saský kapitalismus a jeho mezinárodní svobodu. Podobně domácí ekvivalenty (osobní a rodinný kapitál či podnikatelské bohatství a obchod malého a středního rozsahu) nemohou být tolerovány. Populistické korporativistické řešení bylo „nahradit kapitál prací”. Jak sám Hitler zvěstoval:
„Nehovoříme o kapitálu ale o práci a tuto práci využijeme na 100%.”
Stejně jako když socialisté hovoří o moci práce, nacisté měli samozřejmě na mysli že stát bude zastupovat práci a bude činit rozhodnutí o ní. (Důsledně to realisovali komunisté v tzv. „oblastním plánu”, kde plánovali „pracovní sílu” každého jednotlivce - JŠ). A tak bezmocný kapitál zbavený lidí vytváří ve větším rozsahu prostředí pro absolutní moc státu.
Protože nacistický režim neuznával tržní síly a ceny vytvořené volným obchodem v mezinárodní oblasti, podobný přístup převládá i uvnitř. Jak je možno očekávat, při dané kombinace konservativního intervencionismu a socialistického řízení připomíná tento režim britskou vládu labouristických a Heathovských konservativců úřadující mezi roky 1964 a 1979. Pro stabilitu měny (říšská marka) se předpokládalo, že vyžaduje státní kontrolu cen, platů a zahraničních směnných kursů. Ve svém příspěvku v knize Die Europäische Wirtchaftsgemeinschaft Dr. Bernard Benning, ředitel Reichs-Kredits-Gesellschaft v Berlíně pochvaluje úspěch tohoto řízení při „kontrole inflace”. Samozřejmě inflaci nelze zabránit žádnou vládní kontrolou jejích projevů, protože vláda (a ti, které vláda zplnomocňuje) jsou sami konečnou příčinou inflace. Bezprostřední příčinou je samozřejmě měnová expanse či „tisknutí peněz”.
Ale toto intervencionistické, často zvané „sociální”, ekonomické inženýrství převládá v současné Evropské unii, kde tyto bezohledně usměrňující myšleny vedou k přáním řídit právě ty ceny, které mohou ukazovat na chyby jejich filosofie - směnné kursy. Jak napsal nacista Benning v roce 1942:
„… cenová stabilita v partnerských zemích (v Evropě) může dovolit malé odchylky v měnových relacích mezi evropskými zeměmi.”
„Cenová stabilita” čili absence inflace nevede sama o sobě ke stabilitě směnných kursů, protože ty jsou též ovlivněny rovnováhou platebních deficitů a přebytků a pohybem kapitálu - bez ohledu na inflaci.
Ještě jednou vidíme pokus o eliminaci „odchylek” místo toho, aby byly pokládány za přirozené projevy hospodářských a mezinárodních vztahů. Poznamenejme, že slovo „stabilita” slyšíme tak často od národních korporací, jako je Konfederace britského průmyslu (CBI) a nadnárodních korporativistů jako je Evropská komise. Ti chtějí pevné ceny, směnné kursy a úrokovou míru - vlastně všechny volné signály dodávek, požadavků, úspěchů nebo chyb. Přinejmenším to dělají tak dlouho, doku všechny skryté důsledky této filosofie nezasáhne ty, kteří ji doporučili! Tak CBI nyní lituje směšné pokusy „odstínit německou marku” (což vedlo k vysoké inflaci následované vysokou úrokovou mírou) a vstup do Mechanismu evropských směnných kursů (ERM - což vedlo k recesi nejdelší od 30. let) - ale oni sami byli horliví zastánci obojího ve jménu stability.
Pokus Mechanismu evropských směnných kursů odstranit odchylky z pohybu kursů evropských měn je přesným ekvivalentem Benningovy Evropy 40. let:
„Pokročili jsme důsledným řízením hospodářství, ale zejména cenovou kontrolou, v udržení stabilní měny.”
To dovolilo:
„… harmonickou spolupráci mezi vládními a obchodními silami.”
Není nutno říkat, že nacistická cenová kontrola zavedená od roku 1936 nezastavila růst cen mimo tuto kontrolu v kontinentálních zemích - ovšem stejně jako je dnes snaha vynutit disciplínu prostřednictvím ERM způsobila mohutnou devalvaci jiných měn oproti německé marce, a tak sousedé Německa pod vládou nacistů utrpěli díky německé „kontrole” inflaci:.
| Kumulativní inflace mezi roky 1939 a 1942 | |
| Švédsko | 61% |
| Maďarsko | 59% |
| Dánsko | 89% |
| Bulharsko | 66% |
| Švýcarsko | 85% |
| Rumunsko (do poloviny roku 1941) | 145% |
Národní i mezinárodní ekonomika je jako balón - snaha podržet ho na jedné straně jen zvýší tlak na straně druhé a opakované pokusy o „řízení” balónu vedou nakonec k jeho výbuchu k hrůze toho kdo ho „řídí”.
Krásný příklad jak přání diktovat tržním silám, které potom nepůsobí jak si diktátor přeje a jak taková hospodářská intervence vede k politické agresi je jasně vidět z příspěvku Gustava Koeninga, úředníka německé vlády v Berlíně, do Die Europäische Wirtchaftsgemeinschaft:
„Německo již nemůže být bez železné rudy, Skandinávie již nemůže být bez uhlí a cizí námořní dopravní kapacity, zejména nákladní doprava není k disposici, protože byla zabrána Anglií. Volné tržní síly selhaly a musí být nalezen nový systém … Máme před sebou skutečný úkol pro Evropská společenství … a já jsem přesvědčen, že tato snaha Společenství bude trvat do konce války.”
Evropské společenství bylo tedy navrženo nacisty (jejichž koncepce je dnes základem Evropské unie) jako společný postup proti britskému a anglo-saskému hospodářskému systému volného obchodu a volné směny. Určitě to bylo jeho výsledkem.
Několik vedoucích politiků Evropské unie si trouflo veřejně vyjádřit, že soukromě věří, že takové anti-anglo-saské postoje nikdy nespadnou pod stůl. Během krize způsobené jadernými zkouškami francouzské vlády v Jižním Pacifiku list Le Figaro usoudil, že veřejné mínění bylo zmanipulováno „anglo-saským hospodářským imperialismem” (a spíše zprofanoval tento přístup popisem francouzského „oprávněného místa v jižním Pacifiku”). V nedávné francouzské knize brané vážně Jacquesem Delorsem její autor, Alain Minc, typický produkt francouzských státně korporativistických institucí, tvrdí že v budoucnosti není žádné místo pro „le libre-echangisme anglo saxon” , že taková myšlenka „není filosofií, a ještě méně je programem pořádku.”
Korporativistické prvky v současné Evropské unii se snaží rozšířit jejich protekcionismus a používají stejný jazyk. Philippe Maystand, belgický ministr financí nedávno řekl, že je důležité ustanovit „jádro” jednotné měny abychom stáli pevně „proti anglo-saským hodnotám”. Jak francouzské tak belgické vládní kruhy doporučují, aby dokonce ty země, které stojí mimo jednotnou měnu, musely být řízeny měnovými autoritami EU. A Alan Juppé, francouzský premiér, se vyjádřil o těch zemích které nepřijaly jednotnou měnu takto:
„Jednotný trh nemůže fungovat dokud euro koexistuje s měnami podléhajícími konkurenční devalvaci.”
Lze si těžko si představit lepší příklad „imperiální nutnosti kolektivismu”. Jak autor často zdůrazňoval britským ministrům od roku 1985 dále, právě ten termín „jednotný trh” je ekonomickým protikladem sám o sobě a je ho možno chápat jen jako politickou konstrukci určenou k vytvoření Eurostátu.
Ale taková koncepce, stejně jako francouzské, německé a evropské sociálně-ekonomické struktury, které jsou na ní založené, již selhávají a působí mohutný růst nezaměstnanosti v Evropské unii v kontrastu k vytváření pracovních příležitostí v USA, Británii a Jihovýchodní Asii, jejichž hospodářství je založeno na hanebném „le libre-echangisme anglo saxon” .
Spojené království má dnes měnový přebytek se všemi kontinenty na světě kromě Evropy. Právě proto naše sociální, hospodářské a politické překážky v rámci nového Eurostátu jsou tak atraktivní pro naše korporativistické nepřátelé v Evropské unii (stejně jako byly pro nacisty). Ale je už méně jasné to, že by tato myšlenka měla být výzvou pro britské politiky.
Kapitola 5: Arnold Toynbee a útok na národní stát