Třetí vydání z prosince 1998
Jak zdůrazňuji v kapitole 7, Královský institut pro mezinárodní politiku umístěný v Chatham House, St. James Square, Londýn byl založen těmi korporativistickými zájmy nejaktivnějších v nadnárodních sdruženích a předurčené k oslabení a vyloučení národních států a zapletených do těch aktivitách, které pomáhaly udržovat nacistickou vládu a účinnost její válečné mašinérie.
V této kapitole budu analysovat článek přednesený v roce 1931 na „Čtvrté konferenci institucí pro vědecké studium mezinárodních relací” Arnoldem Toynbeem, od roku 1925 do roku 1955 Řediteli studií v Chatham Hause. Jeho 12-dílná A Study of History (Studie historie) byla publikována nakladatelstvím Oxford University Press mezi roky 1934 a 1961. Léta I. světové války prací v Politicko-zpravodajském odboru Ministerstva zahraničí a II světové války ve Výzkumném odboru Ministerstva zahraničí. Přednášel v Reithu v roce 1952 a dostal titul Companion of Honour (rytíř cti) v roce 1956.
Proto nás nepřekvapuje, vzhledem k Toynbeeho bezkonkurenčním doporučením režimu, onen Královský institut pro mezinárodní záležitosti byl tak upejpavý při odhalování jeho absurdních, neohrabaných a násilných pomluv národních států, od kterých získal své pocty (stal se též přidruženým členem l'Institut de France v roce 1968). Když jsem poslal do Chatman Hause požadavek na kopii referátu předneseného v roce 1931 na konferenci The Trend of International Affairs since The war (Trendy mezinárodní politiky od války), poslali mi pouze souhrn (přestože jsem předem zaplatil za kopii celého referátu). Když jsem nakonec přiměl Institut, aby mi poslal celý článek, bylo mi zřejmé, proč mi raději než celý referát poslali 13-stránkový „souhrn”, zvláště po prostudování materiálu. Odhaluje Toynbeeho jako divokého, agresivního, nenávidícího národy, fanatika pro globální vládu, což jeho Dictionary of National Biografy (Národní biografický slovník) vůbec nezahrnuje ve frázi „Toynbee byl tichý, šaramantní, zdvořilý a laskavý muž”.
Začnu s těmi částmi referátu vědomě vynechaných v „souhrnu”. Toynbee, jako většina fanatiků pro světovou vládu, vnímá svět založený na demokratických vládách jako „anarchii”. Jedním z prostředků k překonání tohoto „problému” je výmluva o odzbrojení, které by donutilo národy, aby se vzdaly své suverenity.
„… pokud prvá Světová konference o odzbrojení nedosáhne svého cíle, musíme svolat druhou, třetí … musíme vytrvat dokud vyřešíme nejen specifický problém národního zbrojení, ale obecný problém mezinárodní anarchie jejímž je zbrojení symptomem.”
Byly to ovšem přesně tyto argumenty, které president Kennedy použil když vážně uvažoval o směšné nótě, že způsob jak zabránit jaderné válce je pro USA a SSSR vzydat své jaderné arsenály Spojeným národům. Podobně jako většina povrchních argumentů etatistů, intervencionistů a lidí věřících ve světovou vládu, jsou vždy příznaky problému o který se jedná, ne jeho příčina. Hlavní příčinou válek ve 20. století byla fašistická, komunistická nebo imperiální snaha o vyloučení národních států. To že Toynbee, který sdílel tyto cíle, a kterákoliv z nadnárodních institucí které navrhl, by měly bát myslitelně ochránci míru je ovšem směšné. Nejvyšší moc, zorganisovaná nadnárodními kolektivisty, je největší nebezpečí ohrožující svět, a nejzákeřnějším aspektem této filosofie je moc (a vůle) vyloučit jakékoliv konkurenční výzvy a soutěžící pravdy - protože alternativy jsou nebezpečím pro takovou hegemoni. A jsou to ovšem přesně ti, kteří navrhují vyloučení svobodně obchodujících národních států, kteří jsou největšími mistry na vnitrostátní zákony, které dávají pod státní kontrolu jednotlivce, rodiny a autonomní obce. Protože jsou to ty struktury, které vytvářejí základ této organické, svobodné hierarchie v níž národy vytvářejí nejvyšší udržitelné jednotky k nimž může realisticky existovat oddanost.
Ve svém referátu Toynbee trvá na úplné nepřijatelnosti těchto vizí:
„Jsme-li k sobě upřímní, musíme připustit, že jsme zapojeni do záměrné a trvalé a soustředěné snahy předepsat omezení suverenity a nezávislosti nějakých padesáti nebo šedesáti lokálních suverénních nezávislých států, které v současnosti … rozdělují politickou oddanost lidstva.”
Samozřejmě pod vládou supernacionalistů jako je Toynbee nebude žádné „dělení” - pouze jednoduchá vláda jeho vlastní elity. V tomto arogantním úsilí o rozbití národních demokracií Toynbee připouští nutnou konspiraci: (Je to strašlivá čestnost, kterou opravdoví fanatici vykazují, když se cítí, že jsou v úzkém kruhu přátel.)
„Je to právě proto, že útočíme na princip lokální suverenity, že se zdržujeme příliš hlasitých protestů proti naší loajalitě. Čím více útočíme na tento princip, tím více snahy projevujeme, abychom udrželi její vyznavače v ráji hlupáků - v zajetí falešného pocitu bezpečí, který jim zabrání pozvednout zbraně k obraně jejich idolů.”
Pokud, jak tvrdí Toynbee, je národní suverenita „falešným Bohem”, potom se může divit, proč je nutno tolik neurvalých, utajených a prohnaných útoků na ní. Částečně snad proto, že se obává že je příliš mocná a částečně proto, že vyzrazuje svou konspiraci:
„… v současnosti pracujeme diskrétně, ale se vší naší mocí vyrvat tuto tajemnou politickou sílu zvanou suverenita z pazourů lokálních národních států světa. A po celý ten čas popíráme svými rty to, co děláme rukama.”
Ale Toynbee ukazuje opravdovou důvěru, že „příšeře je souzeno zahynout naším mečem”. Tady hovoří pravý fašista - který používá násilí a věří v „osud”. Jak podobné Hitlerově (a Kohlově) „prozřetelnosti”, která se zdá silnější než oddanost člověka národu. (Nebo Kantova nezpochybnitelná „věc sama o sobě” - JŠ.) Ale pokud náhodou „prozřetelnost” není zcela nepřemožitelná, bere fanatik do ruky meč!
Protože stejně jako Jacques Delors předvídá zánik národů po vytvoření Evropské unie, a stejně jako nacisté viděl Francii a Anglii přežívající jen jako jména (viz kapitolu 9), Toynbee odrážel počátkem 30. let fašistický program:
„(národy) bezpochyby přežijí jako administrativní potřeba, ale suverenita jim bude odebrána … zaniknou ve skutečnost, pokud jejich jméno nezůstane lokální záležitostí.”
A jako předchůdce pošetilého (nebo něco ještě horšího) Johna Majora, když viděl po stoletích přijíždět stařenky na kole do kostela a teplé pivo podávané v hospodách a Kennetha Clarka požadujícího královninu podobiznu na rubu britské verse mince eura:
„Protože lokální stát může ztratit svou suverenitu bez ztráty dobře známých rysů, ve kterých mají zálibu lokální patrioti - místní jazyk, folklór, památky. Dokud lokální stát není zbaven těchto neškodných ozdob, zůstane téměř tak účinným idolem jako dosud.”
A opět se arogance fašistů ukazuje prostřednictvím - piva a kuželek, vše pro hloupé masy, moc pro novou elitu v jejich „moudrosti”. Toynbee si dává pozor na moc národní a náboženské oddanosti a jako nacisté s jejich nordickými bohy a často satanskými symboly mají tyto „akademické” cíle nahradit náboženství národů svou vlastní „teologií”.
„Lokální národní stát vybavený rysů suverenity - vybavený svou vážností a výsadami středověké církve - je v opovržení ve zpustošeném stavu na místě, kde by neměl být … naším politickým úkolem … je odstranit opovržení, pročistit chrám a obnovit uctívání božstva kterému chrám opravdu patří … nějaké instituci zosobňující naše společenství jako celek. Ve světě jaký je dnes, tou institucí těžko může být universální Církev.”( (Zdůraznil autor).
(Nějak mi to připomíná řádění německých římskokatolických kněží na Moravě a v Čechách při a po po likvidaci byzantské církve, která na rozdíl od nich měla úctu k národním tradicím a národnímu jazyku, jejich důslednou likvidaci zbytků národní pohanské kultury, řádění křižáků po porážce husitů či řádění protireformace po třicetileté válce. Zřejmě jak Němci tak římská církev se za těch tisíc let nezměnili a pojem tolerance a plurality je jim pořád stejně cizí - JŠ)
Povšimněte si, že v zárodku chce Hitler nahradit božstvo v chrámu svou vlastní mystickou mocí - protože jako všichni opravdoví fašisté znali fascinující vliv takové moci na masy, které bude řídit. Jak komunisté tak fašistické systémy nahradili křesťanské náboženské služby svým vlastním politickým „zasvěcením”. Během vlády komunistického režimu ve Východním Německu zasvěcování mládeže do světa dospělých, „Die Jugendweihe”, bylo navrženo, aby napodobilo a nahradilo křesťanskou konfirmaci. Ale bylo založeno na nacistickém (původem pohanském) rituálu dosažení dospělosti. Oba typy režimů používaly obřady, aby vzbudili a požadovali oddanost citově založené mládeže k politickému systému a ideologické „bibli” jejich vlastních tyranů.
Je to snad příliš mnoho k té části Toynbeeho referátu z roku 1931„ kterou Královský institut pro mezinárodní politiku vynechal ze „souhrnu” , který mi zaslal.
A Proč není tato forma řeči slyšet dnes? Znamená to snad, že nikdo nemyslí nebo neplánuje tyto pošetilé fantasie? Ne, to bohužel neznamená - právě teď skutečně realizují tyto myšlenky v politických mocenských strukturách „Evropy” a zárodku „světového řádu”. (1) Ale dnes jsou tu všeteční spisovatelé a novináři, otevřenější vláda (i když např. konservativní vláda nepublikovala Mastrichtskou dohodu až po volbách, které požadovaly jejich přijetí!) a stále více opatrných akademiků. Masy nejsou tak rozdělení jako ve 30. letech, kdy Toynbee ve svém referátu plánoval zradu jejich země a kdy bubny eurofašismu začaly vířit. Po všechen ten čas pseudo-intelektuální Oxbridští analytici s ambicemi na světovládu se mohli těšit ze svých plánovacích klik beze strach z odhalení.
Ale i dnes jsou činěny pokusy Královským (sic) institutem mezinárodní politiky skrýt všechny ty fanatické mocí poblázněné nesmysly citované výše. A není divu, jelikož v akademickém světě stejně jako v politickém a obchodním světě několik generací těch, kteří plánovali zničení toho, co podle slibů voličům měli chránit, se nyní snaží skrývat své stopy.
Co je obzvláště mimořádné na kvazi-náboženském zápalu Toynbeeho řeči o chrámech a božstvech je název konference na kterou se obracel - „Instituce pro vědecké studie mezinárodních vztahů”. Tento popis též ukazuje na aroganci a přesvědčení, že jejich analýza (na rozdíl od těch, kteří věří např. národním parlamentům, demokraciím a suverenitě) jsou „jediné” vědecké. (Srovnej s „jediným vědeckým” světovým názorem komunistů - podobně jako s pseudovědeckou „transcendentální” logikou klasického německého filosofa Immanuela Kanta, z jehož filosofie oba tyto totalitní směry vycházejí - JŠ). Je to podobné jak pro nacistický tak pro komunistický pohled na mezinárodní politiku. Tyto mezilidské a mezinárodní záležitosti jsou předmětem rozvah, nejistoty, kulturní různorodosti, etnické loajality, geopolitické výstřednosti a náboženského vyznání, ale ne podléhající matematickému posuzování nebo ryze objektivních metod, neznepokojují „vědce” kteří „na nich pracují” a vědí „co je nejlepší” protože „rozumějí historii”.
Tato slepá víra ve schopnost vědců zesumírovat svět do několika otřepaných frází je vidět z Toynbeeho věty:
„Ovšem ta současná hospodářská unifikace byla obsažena už v prvním obeplutí globu.”
Stejně jako prví britští eurofanatici kteří tvrdí, že „Británie musí být součástí Evropy, protože obchodujeme s Evropou” (ve skutečnosti je jen 43% našeho zahraničního obchodu s Evropou a ten je ztrátový) bude Toynbee a jeho přísnivci světovládci, kteří kladou rovnítko mezi hospodářským obchodem a politickým sjednocením. Přitom celým smyslem obchodu je zvětšení bohatství prostřednictvím výměny zboží a služeb bez nutnosti výměny celé populace. Kapitál a zboží se přemísťuje, a tak národy, jejich kultury mohou zůstat ve vztahu se zeměpisnými lokalitami a vzkvétat bez narušení migrací. Žádný národ nebude obchodovat s jiným národem, který má stejné myšlenky, klima, výrobu, specializaci, továrny a minerály. Celým účelem obchodu je výměna toho, co jedna strana potřebuje a čeho má druhá strana relativní přebytek. A přesně stejným způsobem nemůže nastat výměna myšlenek, pokud různorodost v zeměpisné poloze, kulturních, politických, jazykových a hospodářských charakteristikách je vtělena a identifikována tím, co se stává ve vyspělejších částech světa národem. Stejně jako hospodářská výměna vyžaduje ekonomickou různorodost, vyžadují mezinárodní styky národnostní různorodost. Jak Němci vždy připouštěli ve svých geopolitických teoriích, Západní Evropa není jejich hlavním zájmem, protože soutěží v konkurenci se stejně vyspělými hospodářskými a sociálními strukturami. Pouze Východ a zámoří může přinést německému průmyslu opravdovou prosperitu. (2) Jejich jediným zájmem o gigantický superstát je politické ovládnutí západní Evropy a „záplata” superstátu ke kontrole jejich tržních vztahů s méně rozvinutými částmi světa.
Referát Toynbeeho z roku 1931 požaduje na jeho přátelích vytvoření bezohledně směřující síly skutečných kolektivistů a materialistů (ať už ve fašistické nebo komunistické formě)
„Lidstvo musí buď posvětit svůj hospodářský internacionalismus aby přivedl svůj politický a kulturní život do souladu.”
I kdyby to bylo žádoucím cílem, obvyklé minulé a pokračující chyby těchto myšlenek vyvrací jejich realisovatelnost. I když nastaly masové migrace - řekněme hinduistů do křesťanské Británie nebo muslimů do do křesťanského Německa - zvyky, oblečení, názory, formy rodiny a místa bohoslužeb byly obnovena a zůstaly odlišné. Bývalá Jugoslávie je mnohem starším případem a dokazuje, že čas spíše zesiluje než oslabuje lidskou různorodost. Dobrým případem jazykové stability po mnohá staletí je návrat etnických Němců z různých částí východní Evropy a bývalého Sovětského svazu hovořících takovou formou němčiny, která zanikla před mnoha lety v jejich vlasti. V USA indiánské kmeny dávají přednost obdělávat (tam kde mohou) to něco málo kmenové půdy, která jim zbývá, přesvědčují nové průmyslové podniky (dokonce herní koncese), aby se usadily na jejich půdě ve prospěch jejich kmene a jeho lidu. Po staletí Izraelský národ neměl vůbec žádnou vlast, ale nyní uskutečnili svůj cíl a dokonce znovu oživili hebrejský jazyk (a žádný národ není tak internacionální jako Židé).
A tak svobodný mezinárodní obchod by nebyl možný bez národů stejně jako svobodná výměna myšlenek není možná bez svobodných jednotlivců. Lidská různorodost která není součástí zeměpisně oddělených národů se znovu vytváří v mnohem riskantnějším prostředí všude - i tam, kde se jak hostitelské tak menšinové společenství cítí ohrožené.
Ale Toynbee sám podává více odstrašující ilustraci svých vlastních myšlenek. Svůj referát napsal před nástupem Hitlera k moci a po vytvoření Společnosti národů po I. světové válce, aby „přinesla konec všem válkám” (!) a říká:
„Byl učiněn značný pokrok k překování anarchie v politických vztazích mezi státy než bylo učiněno během posledních čtyř staletí, o čemž svědčí Společnost národů, Pařížská smlouva o zřeknutí se válek jako nástrojů mezinárodní politiky …”
Po tom následovalo 60 milionů mrtvých ve II. světové válce, další miliony obětí Stalinových čistek, čínského komunismu, Korejské války, Vietnamské války, čínské invase do Tibetu, Falklandské války, Války v zálivu, Iránsko-irácké války, ruské invaze do Československa a Maďarska, Bosenské války, Afgánské války a mnoha jiných. Za padesátileté období se to musí tento rozsah jevit jako groteskní chyba institucí založených na myšlenkách Arnolda Toynbeeho, Ovšem dnes, podle Institutu pro studium konfliktů, právě probíhá 31 válek v různých částech světa, prakticky všechny zahrnující národy usilujících o suverenitu nad utlačujícími nadnárodními silami.
A tak národovectví (nebo „politická anarchie”, jak on tomu říká) bude ukončeno, jak říká Toynbee a opakuje Warburga před výborem Senátu (viz kapitola 7) a předchází Kohlovu hrozbu pokud Evropská unie nebude realisována jak si přeje:
„buď smluvně nebo silou”
Toynbeeho myšlenky také odrážejí fašistickou teorii, když velebí 'západní umění války' jako nástroj k nastolení světového řádu:
„Ovšem jeden z prvků západní kultury, který orientálci nemohou odmítnout, bylo západní umění válčit … a přijmutím jednoho prvku západní civilisace jsou orientálci nutně tlačeni k přijetí dalších.”
Toynbee nemá žádnou pochybnost o důležitosti konferencí lidí jako je on a jeho myšlenky o moci a vlivu zahrnují všechny druhy profesí, které se staly prominentní ve skupině Bilderbergů:
„… mezi našimi členy jsou úměrně zastoupeni ti lidé, kteří v každé zemi formují veřejné mínění: novináři, obchodníci, profesoři, bankéři, právníci se svými soukromými možnostmi, vojenští a námořní důstojníci a civilní úředníci.”
Všimněte si na tomto seznamu nepřítomnosti poslanců parlamentů, politických stran, stranických aktivistů, spisovatelů apod. Tady máme stanovisko korporativistů ve vší jejich slávě. To vše má svou příčinu:
„V tomto případě pro okamžité použití máme nejúčinnější prostředky k informování veřejnosti v každé z našich zemí ve vědecké, objektivní, nezaujaté formě co si myslí a cítí veřejnost v jiných zemích. Používejme tyto prostředky p přípravě veřejného mínění ne příští velkou konferenci.”
Tito korporativisté - nejlepším příkladem je skupina Bilderbergů - nejen že nemají žádnou zodpovědnost k národnímu a mezinárodnímu veřejnému mínění, ale ve skutečnosti nesvědomitě brání informovanosti širšího publika. Oni přesto očekávají, že jejich „vědecká” řešení, kterých dosáhli podobní lidé jako oni, bez diskuse s veřejným fórem a neprověřené v demokratických společnostech mají být použity a realizovány světem jako celkem.
Při absenci demokratické diskuse a veřejného odhalení takových lidí, různí Toynbeeové tohoto světa budou bezpečně vědět, že mohou pokračovat v nasazování okovů národům a „demokraciím” při své stavbě nového světového pořádku. Strašlivý projekt pro svobodné lidi a svobodné národy.
„Vy i já jsme oba poddanými starého dobrého císaře Franze Josefa. Spojme proto své síly a konspirujme spolu.”
Retinger Alcidovi de Gasperi, italskému premiérovi
Jak poznamenal Disraeli, „ svět je ovládán velmi různorodými osobnostmi a podle toho si ho představují ti kdo nejsou za scénou”. Joseph Retinger byl polský socialista který strávil svůj život vědomou snahou organisovat a ovlivňovat „za scénou” demokraticky zvolené politiky k podpoře pohyby a plánovací strategie, která by by jejich vlastní voliči, kdyby se o nich nějak dozvěděli, odmítli.
Pro ty kteří pokládají zkoumání Bilderbergské skupiny a jiných elitních organisací za nic víc než „divoký výstřelek konspiračních teoretiků” je vhodné poznamenat motivaci a metody těch, kteří založili takové skupiny a jak ovlivňují to, co je obecně nazýváno „demokratickými” vládami.
Retinger vyzradil ve svých poznámkách de Gasperimu svůj sklon k intrikám, svůj pohled na Evropu jako na novou říši při realisaci a využití premiérů a trůnů k dosažení svých cílů namísto veřejné diskuse a demokratického procesu.
Jeho přítel a životopisec John Pomian napsal o Retingerovi: (1)
„Retingerovy myšlenky byly vždy podnětné a poutavé. Ponechaly místo jiným lidem pro zavedení svých vlastních definic, doplnit své vlastní návrhy, přidat nebo ubrat a nakonec obhájit konečný výsledek jako své vlastní myšlenky.”
Pomian cituje pohled velvyslance Pietro Quaroniho na Retingera:
„Poláci přede mnou před mnoha lety poznamenali: Každý Polák má konspiraci v krvi. (S Retingerem) poprvé přišly velice neurčité myšlenky týkající se žádaných cílů, potom byly postupně podchycovány, několik detailů, a potom, po znaleckém rozboru, odhalil některé další detaily a potom několik jmen …”
Když doplul do Anglie na počátku války, Retinger pořádal řadu obědů pro evropské premiéry, kteří uprchli ze svých nacisty okupovaných zemí. Pokládal Londýn, kde kde měl základnu po celý zbytek svého života, ne za domov, ale za místo, kde by mohl lépe realisovat svůj cíl na vytvoření evropské „jednoty” - nejvhodnější výraz, který může znamenat harmonickou asociaci nebo jednotný celek. Vždy odmítal myšlenku opatřit si britský pas a zachoval si své nestátní evropanství „ať už je jakkoliv nepohodlné při jeho cestách”, jak poznamenal Pomian.
A tak Retinger, nejúspěšnější zastánce evropského státu, byl mužem bez kořenů, bez země ke které by cítil oddanost, bez pasu který by ho určoval a s žádným jiným fyzickým domovem než byl jeho londýnský byt.
Po válce Retinger vstoupil tu instituci která vždy přitahovala nadnárodní a protinárodní „elity” - Královský institut pro mezinárodní politiku v Chatham House v Londýně.
„V roce 1946 jsem cítil, že opět přišel čas k vyvinutí nové snahy ve směru jednotné Evropy. Začal jsem přednáškami v Chatham House.”
Brzy Retinger založil „Nezávislou společnost pro hospodářskou spolupráci”, typicky neškodně znějící název určený k utišení těch důvěřivých ve víře, že cílem je pouze hospodářská spolupráce, ne politický federalismus. Slovo „nezávislý” se na první pohled zdá utěšující, ale když si všimneme, že „nezávislost na národních vládách” znamená nakonec moc nad těmito vládami, Retingerova organisace získává najednou jiný cejch:
„Ani van Zeeland ani já nemusíme měnit žádný z našich pohledů na Evropu, ale myslíme si, že je lepší omezit se na praktické návrhy o hospodářských záležitostech.”
Naštěstí pro Spojené království, labouristická vláda z let 1945 - 1951 si byla příliš vědoma podstaty Retingerovy elity a proto předseda Výkonného výboru Labouristické strany Manny Shimwell napsal Churchillovi, tehdy v jeho (poději zavržené) náladě pro „Evropskou jednotu”:
„Je pociťováno, že předmět Evropské jednoty je příliš důležitý, aby byl svěřen nerepresentativním zájmům a … množství soukromých osob vybraných neznámým způsobem bere Kongresu jakýkoliv representativní charakter.”
Můžeme to postavit do kontrastu s nedávnými korporativistickými a antidemokratickými poznámkami předsedy Britské obchodní komory:
„Evropa je příliš důležitý objekt, abychom ho ponechali samotným politikům.”
Je důležité zdůraznit, že představitelé Labour Party jako Shinwell a Bevin byli proti na rozdíl od toryjských obchodníků a evropských socialistů. Jinými slovy, tehdy a nyní, ta věc nebyla tak výrazně levicová či pravicová jako demokratická a korporativistická, národní parlamenty versus nadnárodní elity.
Když Labour Party navrhla jak vicepresidenta „Evropského sněmu” hůavního vládního agitátora, byl odmítnout a místo něj byl zvolen konservativní delegát. Jak poznamenal Pomian:
„Sněm věděl, že bude muset válčit s vládami a nechtěl si volit představitele, kteří by byli vázáni dvojí oddaností.”
To je přesně stejná záležitost,zdůrazněná v knize Treason at Maastricht - the destruction of National State (její část je přeložená zde - JŠ) když jsme poukázali narušení oddanosti, které se dopustili dva britští evropští komisaři. Brittain a Kinnock, kteří, jako tajní radové Spojeného království přísahali oddanost Královně. Oddanost, stejně jako suverenita, je nedělitelná.
Když Retinger financovaný fondy CIA a s podporou „Amerického výboru pro sjednocenou Evropu” požádal německého „Prins zur Lippe Biesterfeld”, jinak známého jako Prince Bernhard of the Nederlands (Princ Bernhard Nizozemský), aby založil skupinu Bilderbergů, využil dobré kanceláře Paula Rykense, vedoucího Unileveru. Od samého počátku Bilderbergové nejsou jenom skrytou politickou skupinou ale korporativistická klika zahrnující bankéře, obchodníky a tiskové barony. Je to zcela v Retingerových tradicích sledovat své cíle prostřednictvím elit všech typů - obchod, bankovnictví, politici, novináři a panovníci.
Unilever stále podporuje hnutí pro rozbití národních států. Jako dodavatel masového trhu potravin a mycích prostředků Unilever, jako mnoho jiných globálních trhů jednoduchých výrobků nevnímají lidi jako kulturně citlivé jednotlivce oddané historickým národním tradicím ale jednoduše jako spotřebitele, které je potřeba pobízet účinnou reklamou a působit v jedné zemi stejně jako v kterékoliv jiné. Národy dávají zákonné, ústavní, kulturní a demokratické bariéry pro jejich cíle a musí být smeteny při hledání zisku korporace. Takoví korporativisté jsou proto obecnými případy se svými zdánlivými nepřáteli - odbory a socialisty, kteří mají jiné důvody pro podporu rozbití národů a konservativních tradicí které respektují.
Schůzka Bilderbergů v roce 1966 v Totontu byla navštívena i Morrisem Tabaksblatem, šéfem holandského Unileveru. Floris Maljers, šéf z roku 193 navštívil Bilderbergeery tento rok. Byl to bývalý, starší manažer Unileveru - důchod mu platí společnost - který předsedal schůzce Konzervativního výběru v Yorkshiru, kde byli odmítnuti dobří kandidáti ve prospěch dámy, která již byla poslankyní Evropského parlamentu za voliče vzdálené 250 mil a která bude, pokud by byla zvolena, současně representovat své Yorkshirské voliče ve Westminsteru a lid Essexu v Evropském parlamentu - za kombinované náklady pro daňové poplatníky 1,15 milionů liber ročně.
Zástupce vedoucího Unileveru opět sehrál hlavní roli, když jistý Niall Fitzgerald, šéf „Evropské komise” CBI nedávno vyjádřil opovržení na právo britského lidu na sebeurčení v rámci Evropské unie. Unilever se jistě kvalifikoval na určitý druh nebezpečných nevypočitatelných korporativistů, kteří tajně intervenují a by ovlivnili směry „demokratické” politiky.
A tak když Retinger spustil svou skupinu Bilderbergů, měl tuto celoživotní filosofii, jak ji shrnul jeho životopisec:
„Retinger vždy věřil, že veřejné mínění následuje vedení vlivných osobností. Vždy sával přednost práci s pečlivě vybranými jednotlivci před publicitou velkého rozsahu.”
Stejně jako jeden z jeho rádců, Arnold Toynbee (poznamenává Pomian), Retinger
„(věřil) v náboženské projevy a svrchovaný vliv na život civilisací … A proto od samého počátku hnutí byla činěna snaha o získání podpory církví. V Haagu (na kongresu) byl přítomen papežský nuncius a později kardinál Cento.”
Vliv Římsko-katolické církve na různé pokusy o rekonstrukci evropského státu byly zjevné, když se stal Vatikán prvou zemí která uznala Hitlerův režim a vedoucí postavení římských katolíků jako je Helmut Kohl v „Křesťansko-demokratické straně” Evropy. Ovšem současný průzkum volebních výsledků takových stran v Německu a v Itálii vykazuje, jak nízkou podporu mají tyto panevropské myšlenky mezi voliči - v neposlední řadě když se zdá, že církve se stále více pletou do většiny korupčních afér v poválečném období Křesťansko-demokratické strany.
Nikde není odmítání eurofanatických cílů Helmuta Kohla na kontinentě patrné více než v jeho vlastní zemi. Není snad nutno říkat, že britský lid nebyl před tím varován, řekněme prostřednictvím BBC, která se podobně jako ve 30. letech starala o zcela jiné věci. Evropské instituce mají ovšem snahu bránit národním voličům v poznání odporu k eurofederalismu v jiných zemích, protože jinak obviňování z „isolace v Evropě” se může stát neúčinným. Německá „demokracie” se stává stejně špatnou jako francouzská či italská, příliš snadné přijímání autorit německým lidem a politicky despotický charakter stranického systému založeného na poměrném zastoupení (viz kapitola 1) má ve svém důsledku izolovat německé politické vedení od zraku voličů. Ale změny v čase a nedávná kniha profesora Güntera Rohrmosera „Německo na křižovatce - obrat zpět nebo cesta dolů” ukazuje rizika, která na sebe berou němečtí konservativci stejně katastrofické jako akce britských konservativců:
„… 70% Němců podporuje Evropu národů. Pokud Helmut Kohl pokračuje se svou posedlostí Evropou a ignoruje všechny ostatní zájmy, povede to Křesťanské demokraty k Waterloo, ze kterého se nikdy nevzpamatují.”
Odkaz na Waterloo je zajisté kompliment anti-EU snahám britského lidu - když už ne jejich vládě.
Ale vraťme se k Retingerovi a k začátkům jeho poválečných intrik. Byl nesporně úspěšný ve svých nejdivočejších snech, zejména protože využil některé argumenty ne tak úspěšně využité nacisty - že jednotná Evropa byla zárukou proti sovětskému komunismu (argument mnohokrát opakovaný při Norimberském procesu). Díky snahám Retingera a jiných se Rada Evropy stala zárodkem Evropské vlády. Pomian píše:
„Sestává z ministrů, konsultativního Parlamentního shromáždění a nezávislého sekretariátu - vzoru Vlády, parlamentu a úředníků.”
Retingerova práce přinesla své ovoce a:
„Téměř všechny funkce v Parlamentním shromáždění zaujali členové (Evropského hnutí)”
Je jedna věc vytvořit si osobní kontakty a politickou intrikářskou organisaci a dokonce kvazi-vládu, alek čemu je vláda dokud nemá čemu vládnout? Jak může tajná vláda získat loajalitu nebo dokonce uznání svých „subjektů”? Ale Pomian zdůrazňuje ve svém životopise Retingera, že jedinou věcí která měla smysl bylo že fórum mající jméno a „správný typ lidí” „za scénou” může řídit národní vlády. Takto Pomian popisuje ten proces:
„V rámci Evropy politické názory uvnitř země mohou být ovlivněny pohledy a přáními evropských národů. Mnoho tlaku je možno vyvinout na země, která není stejně daleko jako její partneři a to je téměř vždy dostatečně účinné , stejně jako žádný s nich není dostatečně silný, aby mohl dlouhodobě přehlížet ostatní. Proto je možno Společný trh nebo jiná evropská seskupení uvést v činnost.”
Mimo osobní kontakty proto přichází kolektivní nátlak. To je způsob, kterým může jeden nebo dvě osoby obdařené myšlenkou, správnými osobními konexemi a fanatickou a vytrvalou vírou v novou říši tuto říši vytvořit. To je způsob, jakým se může skupina jednotlivců přizvaných ke spolupráci změnit v nadnárodní kolektiv dotlačený ke směru vývoje, jaký by voličstvo jednotlivých národů nikdy nepodpořilo.
Proto snad nepřekvapuje mimořádné vítězství těchto korporativistických klik, které měly samolibé a arogantní názory samy o sobě. Pomian píše:
„… dnes je jen málo osobností na obou stranách Atlantiku které by se nezúčastnily alespoň jedné z těchto schůzek. Co je ale sna d důležitější je, že každý je polichocen když dostane pozvání.”
Pomian cituje maďarského diplomata Paula de Auer o Bilderberzích:
„Pan de Auer si unaveně zamnul ruce a řekl: 'Pánové, v politice jsou důležité ty věci které důležití lidé pokládají za důležité.' Podle tohoto pravidla je skupina Bilderbergů skutečně důležitá.”
To, zda jsou aktivity skupin jako jsou Bilderbergové „konspirační” je otázkou osobního slovníku. Ale pro ty kdo plánují za scénou a věnují velkou pozornost skrývání svých aktivit se příkaz ke konspiraci stává jejich nejlepší obranou. Mnohé z toho nastává díky neinformovaným novinářům a ovšem úmyslným zahrnutím vlastníků novin do utajené skupiny.
„Jak to může být konspirací, když já, novinář, o tom vím?” Ovšem, tou vyloučenou společností nejsou novináři, ale demokratičtí voliči a otevřené procesy které jsou pokládány za charakteristické pro demokratickou diskusi. Podle těchto hodnot je Retingerova skupina Bilderbergů skutečně anti-demokratická.
Mezi roky 1973, kdy zákon Edwarda Heatha o Evropském společenství vstoupil v platnost, a 1993, kdy legisltativa Maastrichtské smlouvy prošla Parlamentem, bylo Spojené království, jeho demokracie, jurisdikce jeho soudů a suverenita jeho parlamentu byla značně narušena.
Takový podnik byse nestal bez dobře uváženého úmyslu, utajení a aktivní spolupráce vedoucích britských politiků a obchodníků. Nenastalo by to též, pokud by nebylo:
existovala skupina utajená jak při svém založení tak ve svém jádře (pokud nezapočteme všechny ty, kdo se zůčastňovali schůzek) hrála ústřední roli v tomto procesu - skupina Bilderbergů, založená v roce 1954 princem Bernhardem Nizozemským (Bernhard of Netherlands). Bernhard byl členem nacistické strany od roku 1933 do roku 1937 (1), na členství resignoval jeden den po kontroversní svatbě s příští Nizozemskou královnu. Načasování jeho resignačního dopisu (aby se mohl provdat do holandské královské rodiny) nám říká více, než jeho pozdější podpora Spojenců. Nepodepsaná kopie resignačního dopisu prince Bernharda bylo nalezeno ve Washingtonském národním archivu. Dopis končí „Heil Hitler” - podivné zřeknutí se nacistické stany. V roce 1934 byl subjektem zprávy výboru amerického kongresu, která ho identifikuje jako důstojníka SS propojeného s hlavním průmyslovým spojencem nacistů - I.G.Farben. (2) Resignoval ze skupiny Bilderbergů v roce 1976, v roce, kdy byl odhalen Donnerskou komisí holandské vlády, že přijal úplatek 1 milion dolarů od firmy Lockhead Corporation. (3) Jak bylo popsáno v listu Times 10. a 12. června 1976, jednomu ze svědků byl cestou ke Komisi s páskami a dokumenty při předjíždění jiným autem ukraden kufřík s dokumenty. Svědkem byl britský zoolog Tom Ravensdale, bývalý tiskový mluvčí ekologické organisace World Wildlife Fund, jejímž presidentem byl princ Bernard.
(Po naverbování prince Bernharda Nizozemského (později zdiskreditovaného ve skandálu Lockhead v roce 1976), letěl neklidný Retinger do Washingtonu D.C., aby loboval u ředitele CIA, generála Waltera Bedella Smitha, Davida Rockefellera, Deana Ruska a jiné, aby se připojili k formální konferenci jiných mezinárodně vysoko postavených pozvaných v Hotelu de Bilderberg v malém holandském městečku Oosterbeek v termínu 29-31. května 1954. Tak se zrodily tajná každoroční konference Bilderbergů. Téměř celá politická a obchodní elita na Západě navštěvuje tyto skryté konference, jejichž program, rozvrh ani seznam účastníků není publikován a jejichž mediální publicita je vysoce nežádoucí. - Vysvětlení názvu Bilderbergové převzaté z knihy R. Atkinson, N. McWhirter, Treason at Maastricht, kapitola 1 - JŠ)
(Bilderbergové soustavně vyhledávají politiky předtím než dosáhnou vrcholu. Příklady mohou být Harold Wilson, Edward Heath, Helmuth Schmidt a Tony Blair (a John Major - JŠ) - a tento způsob získávání talentů se zdá více než věcí štěstí. Bilderbergové požadují takovou kombinaci korporativismu a socialismu, která odráží rovněž filosofii fašismu 30. let. Jak deklaroval senátor Javits ve zprávě US Kongresu z 11. dubna 1964, "jako vedoucí figury jsou zváni ti, kdo díky speciálním znalostem a zkušenostem mohou pomoci příštím Bilderbergským cílům". - charakteristika jejich politiky převzatá ze stejného materiálu - JŠ)
Počátky tajné mezinárodní skupiny obchodníků, principiálně korporativistických a socialistických politiků novinářů (kteří příhodně zapomněli na své nadšení pro otevřenou a demokratickou diskusi, ksyž byli pozváni mezi Bilderbergy) a několik svedených kpanovníků, spočívají v americko-evropských vztazích po II. světové válce.
Bilderbergové zjevně představují a přitahují ten druh lidí, kteří shledávají korporaticistickou a státní moc jako „účinnější” než jsou přání jednotlivců, rodin a národů. Bývalý americký velvyslanec v Bonnu, George McGhee, podle záznamu řekl že: „Římská smlouva která vytvořila Evropské společenství byla vypiplána na Bilderbergských schůzkách”.
Richard Aldrich, bývalý pracovník CIA, napsal v časopise Diplomacy and Statecraft z března 1997:
„I když Bilderbergové a Evropské hnutí mělo stejné zakladatele, členy a cíle, ve skutečnosti právě Bilderbergové vytvořili ten účinný mechanismus. … je jasné, že Římská dohoda byla vypiplána Bilderbergy v minulém roce.”
Aldrich později tvrdil (a měl by to vědět), že americký Výbor pro sjednocenou Evropu, který sdílel tolik „zakladatelů, členů a cílů” s Bilderbergy:
„… odhaluje styl původních skrytých akcí, nejen závislost na soukromých organisacích - ačkoliv je koordinocána úzkým okruhem přátel.”
Protokoly prvé schůzky Bilderbergů deklarují jejich cíle:
„… vyvinout mezinárodní řád, který by viděl za krizi dnešních dnů. Až čas dozraje, naše současné koncepce světových záležitostí musí být rozšířeny na celý svět.”
Klíčové fráze, či spíše kódová slova pro tuto samozvanou elitu, zahrnují „mezinárodní řád” - frázi společnou jak pro naivní korporatisty dnešních dnů, tak zkázonosným vůdcům nacistického Německa. „Až čas dozraje” poukazuje jak na dlouhodobý charakter časového plánu jejich projektu („naše současné koncepce”) a na prvky utajení. Fráze „na celý svět” vyjevuje nadnárodní mocenské ambice a úmysl vyloučit nepředvídatelné prvku jako jsou národní demokracie.
Prakticky všechny vůdčí Bilderbergské osobnosti jsou též členy Američany založeného Výboru pro zahraniční věci (přes přítomnost mnoha údajně liberálních a konservativních internacionalistů) byl založen nejfanatičtějším ze všech zastánců „světové vlády” Paulem Warburgem. Warburgovy aktivity zahrnují jeho funkci ředitele I.G. Farben America, která v průběhu II. světové války vstoupila do smluv o výměně technologií s Rockefellerovou společností Standard Oil stejně jako z výhod monopolu Standard Oil při výrobě syntetického kaučuku, což značně zvýšilo zisky nacistického Německa v zahraniční výměně a jeho kapacity při výrobě válečných materiálů. Iso-oktanová technologie, důležitá pro výrobu leteckého paliva, byla poskytnuta výhradně Rockefellervou firmou Standard Oil v New Jersey. (4).
Byl to syn Paula Warburga James, který podle důkazů výboru Amerického senátu z roku 1950 nejlépe vyjádřil cíle světových kolektivistů: „Budeme mít světovou vládu, ať se nám to líbí nebo ne Jedinou otázkou je, zda světová vláda vznikne záborem nebo dohodou.” A tak hlavní evropský sloup Bilderbergské skupiny byl najednou pevně propojen s nacismem, zatímco americkým sloupem byla rodina Rockefellerů, jejíž rodinná firma Standard Oil byla tak nápomocná nacistickému režimu a měla společný podnik s hlavním nacistickým průmyslovým spojencem (IG Farben).
James Steward Martin, bývalý šéf Sekce hospodářské války amerického Ministerstva spravedlnosti, poznamenal v roce 1950 ve své knize „All Honourable Men” (Všichni ctihodní muži) :
„začíná se jevit obraz nepřítele, který nepotřebuje služby špionů a sabotérů. Smlouvami mezi německými a americkými výrobci hořčíku (nutný pro výrobu letadel) se výroba ve Spojených státech před válkou omezovala na ne více něž 5 000 tun ročně. V kontrastu k tomu Německo v roce 1939 samo využívalo 13 000 tun a během dalších pěti let mělo spotřebu hořčíku v rozsahu 33 000 tun ročně.”
Reuter sděloval (5. 10. 1996) na základě nedávno odtajněných dokumentů CIA, že v srpnu 1944 se konala schůzka mezi SS a představiteli 7 německých společností včetně Kruppa, Roehlinga, Messerschmidt, a Volkswagen. Na této schůzce ve Strasbourgu byly připraveny plány k vytvoření finančních, mocenských a průmyslových kapacit v zahraničí „aby bylo po porážce možno vytvořit silnou německou říši”. Podle analýzy amerického ministerstva financí z roku 1946 Němci převedli 500 milionů dolarů ze země před koncem války. Cílem bylo připravit se na „poválečnou průmyslovou kampaň”, jinými slovy právě ta forma politicko-průmyslového plánování, které tato kniha popisuje jako „korporativistickou”. Německé společnosti byly vyzývány k vytváření spojenectví se zahraničními společnostmi a SS odkazovalo na ten druh mezinárodního sdílení patentů, které Krupp uzavíral s americkými společnostmi - a jejichž klasickým příkladem byla výše popsaná smlouva mezi IG Farben a Standard Oil.
Na co dnes politici zapomínají je, že koncem 40. a počátkem 50. let, ještě před sovětskou komunistickou invazí do Maďarska a stavbou Berlínské zdi Německo usilovalo o některé nacionalistické (tj. agresivně nacionalistické) cíle stejně jako v 30. letech, ale s použitím fráze „budování Evropy” jako prostředek k těmto cílům. Spojení mezi Evropou nacistického Německa a Hitlerovým „Světovým řádem” a současnou evropskou krizí a „Novým světovým řádem” leží v poválečném období. To by nemělo překvapit, jelikož 134 úředníků z von Ribbentropova Ministerstva zahraničí sloužilo za Adenauera a stejná osoba dosazená Hitlerem jako tajemník jeho „Evropského výboru” (Heinz Twercher von Falkenstein) byl vybrán Adenauren v roce 1949 k podobné práci jako ředitel „Evropské divize” západoněmeckého ministerstva zahraničí. Všimněte si stejných témat ve třech citátech z let 1931, 1950 a 1951. V prvém Dr. Duisberg z IG Farben z roku 1931:
„Je integrovaný obchodní blok umožní Evropě dosáhnout největší hospodářské síly … touha po tisícileté říši vyžaduje jiný přístup. Pro takový účel můžeme použít přelud pan Evropy” (6)
(Od roku 1934 se IG Farben stalo hlavním průmyslovým nástrojem pro Hitlerovy válečné přípravy.) Všimněte si tady, že moderní němečtí vůdci zamlčují ale co nacisté nijak neskrývali - že pro mnoho Němců německá „Evropa” a „das Reich” bylo jedno a totéž.
Ve druhém citátu Konrad Adenauer osobně (německý zakladatel Evropských společenství a ovšem moderního Německa) v roce 1950:
„Federalisovaná Evropa bude třetí silou … Německo se opět stane faktorem, se kterým budou muset ostatní počítat … Pokud Evropané zkolonisují Afriku vytvoříme současně dodavatele surovin pro Evropu.”(7)
I pro Adenauera tedu „Evropa” byla velkou imperiální ambicí spíše než národním zájmem.
A z roku 1951, Adenauerův Ministr obchodu, Dr. Seebohm (předjímaje oblíbenou frázi britské vlády!):
„Má si svobodná Evropa připojit Německo? Německo je srdcem Evropy a její údy se musí uspořádat kolem srdce a ne srdce podle údů.”(8)
A tak naivnější politika období studené války v USA a aktivity Bilderbergů přivodily , že cíle agresivního německého nacionalismu byly realisovány jménem „nového světového řádu” - a ovšem korporatismu. Ta samá jména (Ford a Rockefeller(9)), jejichž společnosti posílaly americké ředitele do správní rady americké IG Farben (které používaly své fonfy k financování nacistické propagandy (10) a tři z jejichž amerických ředitelů byli shledáni vinnými v Norimberku) také zčásti financovaly jak to hlavní, „nový světový řád”, tak korporatistické instituce založené po I. světové válce (Radu pro zahraniční záležitosti a Královský institut pro zahraniční politiku). Henry Ford (osobně ve správní radě americké IG Farben) napsal knihu Mezinárodní žid, oblíbenou knihu Hitlera, jehož aktivity Ford financoval ve 20. letech. V roce 1938 Ford dostal německé nejvyšší vyznamenání pro cizince - Velký kříž německého orla. (11)
Nadnárodní/kolektivistické a protinárodní snahy Královského institutu pro mezinárodní politiku v Londýně jsou nejlépe demonstrovány jeho profesorem Arnoldem Toynbee (Ředitel studií tohoto institutu) na Čtvrté výroční konferenci pro Vědecké studium mezinárodních vztahů v roce 1931, když přednášel svůj článek "Proroctví pro dvacáté století":
„Jsme-li k sobě upřímní, musíme připustit, že jsme zapojeni do záměrné a trvalé a soustředěné snahy předepsat omezení suverenity a nezávislost suverénních nezávislých států, které si v současnosti … rozdělují politickou oddanost lidstva.”
Není to samozřejmě ani tak „dělení” oddanosti, kvůli kterému si dělají starosti tyto elity „světové vlády”, ale fakt, že oni sami si nemohou získat takovou oddanost. Obojaký Toynbee potom pokračuje:
„A po celý ten čas popíráme svými rty to, co děláme rukama, protože zaútočit na suverenitu nebo na lokální národní státy světa je stále kacířství, kvůli kterému může být státník nebo publicista vyloučen ze společnosti a diskreditován.”
Pozorovatelé nekompetentní a zrádné zahraniční politiky provozované britskými vládami nebude překvapen, když uslyší, Toynbee měl důležité výzvědné a výzkumné funkce v britském ministerstvu zahraničí v obou světových válkách.
Ale bylo to po II. světové válce, kdy v Polsku narozený Dr. Joseph Retinger, který před tím dlouho intrikoval pro vytvoření Eurostátu„ ustavil Evropské hnutí s finanční podporou americké CIA, amerického „Výboru pro sjednocenou Evropu” - to poslední financovalo ty předchozí. Retinger zainteresoval (rodilého Němce) prince Bernharda Nizozemského na svých schématech a byl to Bernhard kdo založil skupinu Bilderbergů nazvanou podle hotelu v Ooterbeeku v Holandsku, kde se konala první schůzka 29.-31. května 1954.
Brzy po válce CIA naverbovala mnoho idealistických mladých veteránů pacifických i evropských bojů. Slyšeli na antikomunismus a na protisovětský konglomerát evropských států. Ještě v roce 1975, když se mnozí s nich dostali do vedoucích postavení existoval tlak CIA na vytvoření „Spojených států evropských”. Jako místopředseda kampaně „NE” při britském referendu z roku 1975 o členství v Evropské unii byl poslanec parlamentu Sir Richard Body kontaktován dvěma úředníky CIA, kteří nebyli rádi kvůli proti-britské a pro-evropskou propagandistickou kampaň, kterou londýnský úřad CIA měl šířit. Tehdy byl hlavou londýnské centrály jistý Cord Meyer junior, který v roce 1954 byl zodpovědný za financování Kampaně evropské mládeže. Ta kampaň (za „Evropskou jednotu”) byla nejaktivnější částí Evropského hnutí mezi roku 1951 a 1959, přinejmenším díky Meyerovi a jiným z CIA, kteří je financovali částkou 1,34 milionů liber. Není snad nutno dodávat, že žádný z vedoucích britských listů nepublikoval důkaz Sira Richarda Bodyho, ale něco málo se objevilo v Time Out. (13)
Může být skupina Bilderbergů popsána jako „konspirační”? Pravověrní „eurofilové” kteří jsou členy jejich správního výboru se cítí vázáni jejich strategií, podle které skrývají před svými voliči to, pro co od nich nemají žádný demokratický mandát - těch několik může být popsáno přinejmenším jako nedemokratičtí. Někteří členové jsou právě přirození korporatisté a socialisté dychtiví pro útok na národní demokracie, zatímco na ostatní dělá dojem to, že se nacházejí na tajné poradě „slavných”. Kvůli dojmu jsou pozváni ostatní hosté, kteří zásadně odmítají jejich filosofii „jednotný svět” nebo „sjednocená Evropa” (Enoch Powell, Norman Lamount a Margaret Thatcherová byli např. pozváni jen jednou). Ale obecně je to skupina politiků, kteří věří v kolektivistickou politiku uvnitř národních států, „organisaci” kapitálu a pracovní síly, prvotřídními mozky (jako jsou ty jejich vlastní), a kteří, když zklamali přesvědčení domácích voličů, tíhnou k nadnárodnímu kolektivismu větších a tedy vzdálenějších a méně demokraticky odpovědných mocenských sil. Nelze se divit, že Marget Thecherová (jejíž pád byl údajně diskutován a očekáván na konferenci Bilderbergů v roce 1989) nedávno řekla, že „je ctí být kritizována skupinou Bilderbergů”.
Bildebergové vždy diskutovali a podporovali svou mocenskou politiku a návrhy za zavřenými dveřmi. Pozvali jen novináře s pověstí, že nikdy nebudou psát o jejich aktivitách a zvali vedoucí politiky ne jako jednotlivce, ale protože jsou nebo pravděpodobně brzy budou v mocenských posicích. Jak Heath tak Blair byli pozváni před tím, než se stali představiteli svých stran.
Bilderbergové tvrdí, že jednotlivci jsou zváni k diskusi, ne jako osoby s pravomocí rozhodovat nebo chápat program jednání. Ale jejich schůzky jsou zahaleny tajemstvím a jsou pod často dozorem ozbrojených sil zemí, ve kterých se scházejí. Jsou přijata speciální bezpečnostní opatření oficiální auta očekávají hlavní účastníky na letištích, jsou zajištěny speciální telefony a jiné telekomunikační spojení přímo na vládu a korporativní hlavní stan. V hotelech smějí být pouze účastníci které pronajmou, delegáti přijíždějí anonymně, žádný program jejich setkání není publikován a nejsou vydávány žádné seznamy účastníků ani komuniké.
David Rockefeller vyjádřil svou vděčnost „svobodnému tisku” demokratických zemí za jejich ticho, když oslovil tajné setkání Bilderbergů v Sandu, Německo v červnu 1991.
„Jsme vděčni listům Washington Post, the New York Times, Time Magazine a jiným velkým vydavatelům jejichž ředitelé navštívili naše setkání a respektovali své sliby diskrétnosti po mnohá desetiletí.”
Definice „velkých vydavatelů” zahrnuje zřejmě ty, kteří nepublikují nic s velkou důležitostí. Jsou to zjevně ti, kteří pochopili, že „svoboda tisku” není svobodou lidí a jejich právo vědět, ale právo vlád, ne ovládaných. Rockefeller pokračoval:
„Nebylo by možné rozvinout náš světový projekt, kdybychom byli vystaveni plné palbě publicity po všechna ta léta. Ale svět je teď důmyslnější a více nakloněn pohybovat se ve směru světové vlády, která by neznala války. ale jen mír a prosperitu pro celé lidstvo.”
Ti, kteří se scházejí za zavřenými dveřmi a plánují konec národních států, vzdorují demokracii a zdůrazňují elitářskou podstatu své skupiny a nepřiměřenost čehokoliv jiného - takoví lidé jsou samozřejmě pobouřeni, pokud demokracie nezhroutí podle jejich schémat. Také věří, že právě jejich zkušenost je přesně taková, jaká je nezbytná pro vládnoucí elitu. Bankéř Rockefeller přirozeně prohlašuje:
„Nadnárodní suverenita intelektuální elity a světových bankéřů je zajisté upřednostňována před sebeurčením, která byla praktikována po minulá staletí.”
Ovšem proto, že se obávají, že svět odmítne jejich myšlenky, se Bilderbergové scházejí tajně a snaží se ustavit svůj fantastický „nový svět” než se lidé stačí probudit a zabránit jeho realisaci.
Ti, kdo se zúčastňují schůzek jsou často financováni z Bilderbergských fondů, ale někteří jsou žádáni svými vládami, aby se zúčastnili oficiálně (potvrzeno Dr. Davidem Owenem a Tony Blairem), což vyvrací tvrzení Bilderbergů, že všichni se zúčastňují jako „soukromé osoby”. Někteří z nich mají jen mlhavé představy o tom, kdo a kolik za ně platí a nedaří se jim dostat se do seznamu placených cest v parlamentních registrech poslaneckých zájmů. Kenneth Clarke, stejně jako většina politiků navštěvujících tyto schůzky, tvrdí že je nezajímá pozadí založení Bilderbergů. (13) Mnozí by si přáli vědět, proč ti kteří mají své závazky k národním voličům mají navštěvovat (na náklady daňových poplatníků nebo tajných skupin) schůzky organisace založené bývalým členem nacistické strany a důstojníkem SS, aby se podíleli na tajném programu s vůdčími mezinárodními obchodníky, kteří, jak jsme viděli v případě „Evropské unie”, mohou mít vážné důsledky pro jejich voliče, kterých se na to neptali. Každý poslanec národního parlamentu je volen otevřeně na základě svého programu, který je demokraticky prodiskutován, aby seděl ve svém národním parlamentu a činil rozhodnutí výhradně v zájmu svých vlastních národních voličů. Návštěvy soukromých schůzek skupin s utajeným programem, jejich většina účastníků nebyla nikdy zvolena a na dobře střežených místech není vůbec tím, co měli jejich voliči na mysli.
Kniha Treason at Maastricht obsahuje seznam těch„ kteří navštívili v roce 1993 schůzku Bulderbergů v Řecku. Obsahuje tři Brity - Kennetha Clarka, Tony Blaira a Sira Patricka Sheehy (tehdejší předseda BAT) z nich každý během několika týdnů počátkem roku 1995 napsal článek do britských novin na podporu opuštění libry a Anglické banky jako centrální banky - tj. ve prospěch Jednotné měny. V roce 1995 a 1996 se na Bilderbergském programu začalo objevovat nové jméno na seznamu hostů - John Monks, předseda Odborového kongresu. Hlavní odborář přesně odpovídá korporativistické politice Bilderbergů. Stejně jako korporativní exekutiva, úředníci a politici věří i odboráři v „organisaci” kapitálu, pracovní síly, cen, parlamentu ale zejména ovšem národů. Monk je dnes zastáncem opuštění libry.
Další kdo se opakovaně zúčastňovali schůzek Bilderbergů po mnoho let byli:
Denis Healey, člen komunistické strany dokud byl v Oxfordu, kancléř Královského ústavu pro mezinárodní politiku (britský pilíř Výboru pro zahraniční záležitosti, založeného pravověrným vyznavačem „Světové vlády”). Napsal „Labour and World Society” (Pracovní síla a světová společnost, 1985). Je součástí skupiny Bilderbergů od jejího založení počátkem 50. let a odrážel hlavní sovětskou strategii v poválečném období - v knihách Neutralism (Neutralita, 1955), a Neutral Belt in Europe (Neutrální pásmo v Evropě, 1958). Dostal Velký kříž řádu Za zásluhy z Německa v roce 1979. Britský delegát v Poradním shromáždění Rady Evropy 1952 - 54, předseda Prozatímního výboru Mezinárodního měnového fondu v letech 1977 - 1979, ministr obrany 1964 - 70, ministr financí 1974 - 79. V jeho záznamu v encyklopedii Who's Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.
Eric Roll, přeseda Warburgovy skupiny, která je zakládajícím členem „Asociace pro měnovou unii v Evropě”. Narodil se jako „Erich” a napsal nejméně jednu knihu pod tímto jménem. Vzdělán v Rakousku, byl vyznamenán od rakouské vlády a Čestnou legií od Francoise Mitteranda za své služby „Evropě”. Od roku 1939 do roku 1941 byl spolupracovníkem speciální Rockefellerovy nadace v USA. Byl hlavním úředníkem zodpovědným za opuštění politiky Commonwealtu v roce 1962 a zodpovědný za Evropský společný trh (sloužil jako zástupce Heatha vedoucího britskou delegaci domlouvající vstup do Společného trhu). V jeho záznamu v encyklopedii Who's Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.
Lord Carrington, předseda Bilderbergů pro Evropu a Kanadu. Britský ministr zahraničí v letech 1979 - 1982, ministr obrany 1970 - 1974, bývalý předseda GEC. V jeho záznamu v encyklopedii Who's Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.
Edward Heath, který odepsal 800 let starou britskou ústavu v roce 1972 a dostal „Karlovu cenu z Cách” neboli Cenu Karla Velikého (a 75 000 liber) od Němců. Nedávno prosazoval v Parlamentě, že není věcí voličů kolik peněz spotřeboval na své parlamentní aktivity. Také tvrdil, že vzdání se britských mezinárodních rybářských práv není věcí obecného zájmu, ale jen několika rybářů! Heath řekl když podepisoval Římskou smlouvu v Římě v roce 1972, že Británia nebyla zbavena žádné národní suverenity, ale když byl dotazován v pořadu BBC „Question Time” (Čas otázek) 1. listopadu 1990: „Byla jednotná měna a Spojené státy Evropské vše, co jste měl na mysli když jste zavedl Británii dovnitř?”. Heath odpověděl: „Ovšemže ano”. V seznamu vedlejších poslaneckých zájmů tři ze šesti členstvích ve správních radách uvedených Heathem zahrnují investice v komunistické Číně - a proto měl osobní zájem na rozehnání jako „nepodstatné” demonstrace v roce 1989 na Náměstí nebeského klidu, které skončilo 200 mrtvými. Také nedávno tvrdil v televizi BBC, že „není možná demokracie pro 1,3 miliard lidí” - což vysvětluje jeho přání vytvořit mohutnou Evropskou unii! Když byl dotázán na kurze dlouhodobé korespondence zda je svobodný zednář, odpověděl že ne. Když byl dotazován zda je Bilderberg, nedal žádnou odpověď. V jeho záznamu v encyklopedii Who's Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.
Martin Taylor, dřívější
šéf exekutivy firmy Coutaulds Textiles, nyní šéf exekutivy Barclays Bank ,
jeden z prvních zastánců hnutí „Asociace pro měnovou jednotu v Evropě”.
V jeho záznamu v encyklopedii Who's Who (Kdo je kdo) není zmínka o Bildeberzích.
Zdá se, že existuje určitá pochybnost týkající se původu Bilderbergů,
že byli a jsou hlavní silou v pozadí rozbití národních států a vytvořením
Eurostátu. Prominentní britské osobnosti mezi Bildebergy měli nadměrný počet
vyznamenání a ocenění z evropských zemí, které nejsou právě známy
demokratickými skutky. Vždy si dávali pozor, aby držely své schůzku v tajnosti a snažili se skrýt jak jejich program a účastníky, což se zdá
ukazovat na podstatu skupiny a na důležitost, kterou přikládají svým
aktivitám.
Je tu zhoubný mýtus podporovaný řekněme mimo jiné BBC, že ti kdo oponují něčemu co nazývají „Evropou” jsou „pravičáci”, „extrémisté” nebo „eurofobové”, zatímco ti kdo podporují integraci našich dosud suverénních národů do nového Eurostátu jako „liberály”, „levičáky”, „eurofily” nebo Tyryi „jednoho národa”. (Rozlišovací vlastností Torye „jednoho národa” je vytrvalost v ústupu od „jednoho národa”). Ve skutečnosti jsou to ti, které BBC nazývá „levicí” (intervencionističtí Toryové nebo Fabiánští socialisté), kteří navrhli a naplánovali rozbití národních států a mají tedy nejvíce společného s fašismem 30. let. Jak jsme viděli, hlavní organisace podporující „Evropskou unii” byly založeny bývalými členy nacistické strany a zpravodajskými důstojníky SS a model pro dnešní Evropu byl jasně sestaven Hitlerovým plánem z roku 1942 pro „Evropské hospodářské společenství”:
|
HITLEROVA EVROPA |
DNEŠNÍ EVROPA |
|
„Europäische Wirtschaftgemeinschaft” |
Evropské hospodářské společenství |
|
Lebensraum (životní prostor) |
Evropský prostor |
|
Kolektivní přístup k základním komoditám |
Společná energetická, rybářská a zemědělská politika |
|
Evropský měnový systém |
Evropský mechanismus směnných kursů |
|
Europabank (Berlín) |
Evropská centrální banka (Frankfurt) |
|
Evropský regionální princip |
Regionální komise |
|
Společná politika pracovních sil |
Sociální kapitola |
|
Ekonomické a obchodní smlouvy |
Jednotný trh |
|
Evropská průmyslová ekonomie |
Společná ekonomická politika |
|
„Transformace zákonů nabídky a poptávky” |
Odpor vůči GATT |
|
„Náhrada kapitálu organizací pracovní síly” |
Evropské rady práce |
Kromě toho metody použité k dosažení rozbití evropských národů jsou identické Hitlerovu použití „Notstandardsgesetze” (mimořádných zákonů) k obejití německého parlamentu a lidu - a tak obratně využité britskou vládou, když používala Zákon o dohodě k obejití vlastního parlamentu. Hitler se ovšem dočkal trpkého konce - zatímco britští ministři, kteří použili podobné nástroje se octli v čele čestných listin.
Další detaily nové Evropy pod německou kontrolou byly obsaženy ve zprávě z roku 1941 připravené pro ministra zahraničí von Weizsäckera Albrechtem Haushoferem, poradcem Rudolfa Hesse a synem „geopolitika” Karla Haushofera.
Hlavním smyslem návrhů byla federální struktura kontinentální Evropy soustředěné kolem Německé říše z roku 1914 s různým stupně připojení různých zemí. Polsko a Česká a Slovenská země budou říšskými „protektoráty”, které budou vytvářet společný hospodářský prostor s Říší. Potom tu bude skupina „konfederovaných” nebo „závislých” zemí - Litva, Lotyšsko, Estonsko, Slovinsko, Chorvátsko a Srbsko, se kterými bude mít Říše smlouvy o volném pohybu lidí. Potom tu bude skupina „spojeneckých” zemí - Finsko, Řecko, Bělorusko a Ukrajina - které budou mít smlouvy o obraně a hospodářství s Říší. A nakonec všechny tyto země, plus Švédsko, Norsko, Dánsko, Švýcarsko a Itálie budou formovat Evropskou unii.
Je zajímavější poznamenat, že Holandsko, Francie a Spojené království byly všechny vyloučeny, a byly to ty samé tři země, pro které Sir Roy Denman, bývalý evropský komisař, mazaný zastánce Hitlera a podporovatel britské role ve federální Evropě, požadoval jejich zachování kdyby Británie nešla v roce 1939 do války.
Myšlenka různých úrovní nebo „okruhů” zemí zahrnutých do německé Evropy je ovšem dobře známá i dnes a Haushofer tvrdit, že věřil v řadu spojenectví mezi národními státy spíše než v evropský superstát. Ovšem nacistická myšlenka suverenity byla taková, že národům budou vládnout německé loutky nebo spřízněné režimy jako ve Španělsku nebo v Itálii. Haushofer věřil v centrální imperiální moc Německa, odmítnutí územní závěry I. světové války, a pohlížel na Rakousko za „stát bez národní individuality”, který má tedy patřit Německu. S takovou vírou se Haushofer mohl dále ztěží trvat na volném sdružování národních států v rozporu s agresivnějšími nacistickými teoretiky. Ale je nicméně matoucí, že i vysoce vážení nacistický expert na mezinárodní vztahy navrhovali méně rigidní „Evropu” s méně zjevným nátlakem než je zřejmé z plánů Helmuta Kohla a Jacquese Delorse.
Souhrnně Bildeberská skupina sestává z (kontinentálních) panovníků, politiků, bankéřů, tiskových baronů, průmyslových předáků, úředníků z ministerstev zahraničí nejrůznějších zemí, vždy zahrnující vedoucí představitele ze Spojeného království, USA, Německa, Nizozemí, Francie a Itálie. Zdá se, že to byla hlavní organisace, která podněcovala po čtyřicet let rozvíjela myšlenku federálního evropského superstátu jako předehru k vytvoření světové vlády. Tento stát je založen na stejných jedenácti prvcích Hitlerova plánu na Evropu pod nacistickou dominancí z roku 1942. Její jádro se zdá skládat z lidí toho typu, kteří považují korporativistickou a státní moc za účinnější než názory jednotlivců, rodin a národů. Hledají své spojence, a zřejmě s určitým úspěchem, mnohé s těch prvků (a jejich následovníků) v britském politickém a mediálním prostředí které by uvítaly mír s Hitlerem a přijali, pokud ne přivítali, jeho plány na sjednocenou Evropu.
Celkem vzato Biderbergům obratně asistuje ministerstvo zahraničí, které zneužilo výsadní právo koruny k obejití parlamentu a podepsání Maastrichtské smlouvy, a tak zajistilo ustavení Eurostátu. Šíří zhoubná mýtus, že EHS a jeho následné formy mají „ochránit mír v Evropě”, i když je to úloha samotného NATO - volného spojenectví suverénních národů. Nikde není tato skutečnost lépe demonstrována jako v dnešní Bosně, kde EU a OSN zklamaly (Německo a Belgie byly hlavními dodavateli zbraní soupeřících stran, zatímco francouzské a britské jednotky bojovaly na zemi) a NATO uspělo. (Psáno v roce 1998 - později to autor viděl poněkud jinak - JŠ)
Opět je náš suverénní národ ohrožen mocnými korporativistickými silami, které chtějí ustavit nadnárodní stát, který by se díky své velikosti vymykal demokratické kontrole. Kdo jsou ti, kdo ustavili a financují skupinu Bilderbergů? Jsou jejich počátky v osobnostech a korporacích, které měli pomáhali v případě nacistů, a jsou jejich skryté metody v souladu s národními demokraciemi, které representují? Může neznalost a naivita omluvit častou účast moderních politiků na tajných schůzkách nevypočitatelných mezinárodních skupin? Copak aktivity těchto tajných organisací nevyjevují pravou podstatu toho, o co celou dobu usilovali - Evropskou unii?
Podrobnější seznam účastníků Bilderbergských konferencí od roku 1965 je uveden zde u českého překladu knihy Rodney Atkinson, Norris McWhirter, Maastrichtská zrada. Podrobnější informace o konferencích Bilderbergů v angličtině lze najít na této stránce.
Kapitola 9: Nový „demokratický” fašismus