Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 9

Itálie, Vatikán a fašismus

V roce 1922, během volby papeže Pia XI, prý stál na Náměstí sv. Petra italský atheistický agitátor a vykřikoval

„Podívejte se na důležitost každé země. Jak to, že politici vládnoucí národům si neuvědomují nedozírnou hodnotu této mezinárodní síly, této všeobecné duchovní moci?“ (Telling, The Pope In Politics [Papež v politice])

Téhož roku tentýž muž získal úřad a potom vytvořil prvou fašistickou diktaturu, vzor, který mělo v příštím desetiletí napodobit tak mnoho evropských národů. Bylo to spojení dvou mužů, Pia XI a Mussoliniho, které tak silně ovlivnilo společenský a politický obraz nejen v Itálii, ale i ve zbytku Evropy v době mezi dvěma světovými válkami. [a]

Skutečnost, že se fašismus zrodil a byl poprvé ustaven v katolické zemi a že zahájil svou oficiální vládu v samotném sídle římského katolicismu není ani pouhou náhodou ani historickou fraškou. Bylo to způsobeno různými důležitými faktory náboženské, hospodářské a politické povahy, ze kterých nebyla tou poslední přítomnost a spolupráce Vatikánu na tomto prvém pokuse o moderní totalitu.

Než ovšem přistoupíme dále, bude velkým usnadněním  pohlédnout krátce na pozadí ve kterém se fašismus narodil, a zejména na roli, kterou sehrál Vatikán ve společenském a politickém životě předfašistické Itálie.

Historie vztahů mezi předfašistickou Itálií a Vatikánem, stejně jako v případě Španělska a Vatikánu, byla jen trpkým nepřátelstvím mezi státem a církví, kde se stát pokoušel zbavit sebe i národ zásahů katolické církve do národního života a později se pokoušela všemi prostředky získat nebo znovu nabýt privilegia, o kterých se domnívala, že jí náleží. Byl to ten samý zápas, se kterým jsme se setkali v mnoha jiných zemích mezi katolickou církví a sekulárním státem vytvořeným liberalismem a demokratickými principy devatenáctého století. Jediným rozdílem bylo, že v Itálii byl zápas veden ještě krutěji vzhledem ke skutečnosti, že aby dosáhla sjednocení, Itálie se musela zbavit papežských států, ve kterých ležel samotný Řím.

Italský lid — se zvláštním ohledem na Jižní a Střední Itálii — býval zcela podroben katolické církvi, která řídila prakticky všechny stránky jejich životů.V papežských státech byla negramotnost, nevědomost a bída lidí mezi těmi nejhoršími v Evropě.

Když se Itálie poprvé sjednotila, italská vláda začala dávat svůj dům do pořádku a  začala to dělat podle principů liberalismu. Sekularizovala vzdělání a tisk, vyhlásila svobodu projevu, náboženského vyznání atd. Katolická církev pociťovala každé opatření s krajním odporem a kázala věřícím, že liberalismus je hřích a že každý, kdo hlasuje pro sekulární stát je automaticky předurčen k věčnému zatracení.

Toto stanovisko bylo zastáváno nejen pro sekulární charakter nové Itálie, ale protože papeži požadovali, aby jeho státy včetně Říma patřili papeži. Proto, dokud stát nevrátí Střední Itálii a Řím papeži (a tak bude zabráněno sjednocení Itálie), potom stát a všichni Italové, kteří ho podporují, jsou nepřáteli katolické církve a katolická církev s nimi nemá nic společného. To vše pře opakované snahy italské vlády, která se při mnoha příležitostech pokoušela jednat s Vatikánem o přátelském urovnání sporu.

Vzhledem k době, k okolnostem a k válce, kterou stále ještě vedl Vatikán proti Italskému státu, nabídky činěné Vatikánu byly více než velkolepé a nebránily by církvi a státu v dosažení uspokojivé dohody. Ale skutečným motivem za nedůtklivostí Vatikánu bylo, že chtěl dělat rámus a případně rozbít nově zrozenou liberální Itálii a nahradit jí klerikální katolickou Itálií jako v minulosti. Tím, že nechávala otevřenou Římskou otázku [b], jak se tomu tenkrát říkalo, udržovala miliony Italů v nepřátelství k vládě a jejím zákonům. Tím, že bránila církevním autoritám jednat s velkou většinou lidových zástupců jim bránila v přijetí tvrdších reforem v rámci programu sekularizace.

Toto nepřátelství Vatikánu k liberální Itálii v posledních desetiletích devatenáctého století nejen zplodilo válečný stav, jako tomu bylo za podobných okolností v jiných státech, ale dokonce bránilo všem Italům podílet se na demokratickém životě národa a využívat nově nabyté volební právo. Pius XI vydal „Non expedit“ [c], kterým zakázal katolíkům pod hrozbou exkomunikace zúčastnit se voleb. Ale když miliony katolílů opouštělo církev a proto se nepodřídili, papež Lev XIII v roce 1886 musel vydat nové instrukce s tím cílem, aby toto „Non expedit“ nedovolil žádnému z věřících využít svůj hlas.

Ttot mimořádné vměšévání do politického života pod záminkou římské otázky byla ve skutečnosti zoufalá snaha Vatikánu oslabit sekularizaci Itálie a liberální síly, stejně jako protiklerikální a revoluční prvky, které denně v zemi narůstaly.

Vatikánský požadavek na právo zakázat Italům volit se udržel do prvních desetiletí dvacátého století, a i když bylo mírně upraveno v roce 1905 a katoličtí kandidáti se podíleli na volbách v letech 1904, 1909 a 1913, zákaz katolíkům podílet se na politickém životě národa se udržel i nějaký čas po První světové válce. Když Vatikán udělil katolíkům právo volit, neudělal to proto, že by se přijal demokratické myšlenky, ale protože k tomu byl donucen novou dobou a náladou lidu. Nejenže pokračoval masový odchod z církve, ale vzrostly protiklerikální tendence od posledního „Non expedit“ stonásobně. Bylo to zásluhou šíření anarchismu a socialismu, který při změně století zachvátil masy po celém poloostrově, na kterém v době vypuknutí války měl významný politický vliv.

S principy socialismu byl veden boj s mnohem větší zuřivostí než proti liberalismu s tím důsledkem, že ti kteří stranili socialismu se stali dokonce antiklerikálnější než liberálové. Italský socialismus se dostal tak daleko, že „vytvářel svůj vlastní systém kromě oposice k církvi a k náboženství“ (Romulo Murri).

Po italském vstupu do První světové války a vykořenění milionů Italů, kteří byly posíláni do zákopů a do továren se v zemi uplatnil socialismus ve větší míře než kdykoliv předtím. Když konec války zanechal svou stopu hospodářských, společenských a politických zmatků a socialismus se šířil jako požár, katolická církev se tak vylekala, že zoufale hledala jakékoliv praktické prostředky, kterými by zastavila vlnu rudých tendencí.

Různé klatby papežů, kázání biskupů a kněží a oddanost nejvíce zpátečnických vrstev společnosti již nestačily. Muselo se najít něco současnějšího. A tak Vatikán nakonec zdráhavě povolil katolíkům účast v politickém životě národa a zorganizovat se do politické strany. Strana byla vytvořena a vedl jí sicilský kněz Don Sturzo a byla nazvána Partito Poplare [Lidová strana]. Nová katolická strana se rychle rozšířila po celé Itálii, stala se mocnou politickou silou jako opozice socialistům.

I když se zdálo, že byly nalezeny politické prostředky, kterými je možno zastavit nástup Rudých, Byl Vatikán daleko od toho, aby si myslel, že je to k tomu účelu ta nejlepší politika. Neboť, jak jsme již uvedli, byly tam dva silné proudy: jeden hájící boj proti socialismu na poli společenském a politickém, a druhý obhajující použití rozhodnějších opatření.

Stoupenci té druhé linie získali na váze, jakmile se na scéně objevila nová revoluční strana. Byla vedena bývalým socialistickým republikánem a atheistou a byla prudce protisocialistická, protibolševická, protiliberální a protidemokratická. Kázala a praktikovala násilí ve značné míře, mlátila a vraždila všechny socialisty, došla tak daleko, že vypalovala jejich majetek. Její jméno bylo Partito Fascista a jejím vůdcem byl Mussolini. Její stoupenci byli hlavně zoufalci organizovaní do band, které podnikaly trestné výpravy proti Rudým.

Brzy všechny elementy, které neměly žádný důvod k sociální revoluci — od supernacionalistů po průmyslníky a zejména střední třída — začaly podporovat nové hnutí. Ve Vatikánu je jeden z kardinálů pozoroval s velkým zájmem, ani ne tak pro jejicj program (neboť hnutí se skládalo z mnoha protiklerikálů), ale protože se mu zdálo být dobrým nástrojem schopným porazit nepřátele církve zbraněmi, které nemohla sama církev přímo použít — jmenovitě sílu. Jeho jméno bylo kardinál Ratti.

V roce 1922, když se politické síly socialismu a katolické církve stabilizovaly a staly se dvěma velkými národními stranami, Benedikt XV zemřel. Kardinál Ratti, který sledoval fašismus s tak nadšeným zájmem, byl zvolen papežem Piem XI.

S korunovací Pia XI — který měl velkou hrůzu ze socialismu a bolševismu poté, kdy byl svědkem některých jejich projevů ve Varšavě během války a který nemiloval demokracii — vešla politika Vatikánu do nové éry. Papež Pius XI směřoval politické kormidlo bez zaváhání přímo k nové straně a jako předehru jí poskytl velké služby dokonce ještě před tím, než zorganizovala pochod na Řím.

Tragický stav italského parlamentu měl možnost se změnit zformováním koalice všech pokrokových (ale ne radikálních) stran. Taková koalice by mohla být vytvořena zejména z reformních socialistů a z katolické strany. Ti by mohli vytvořit vládu schopnou zastavit extremisty, neboť katolická strana měla sociální plány podobné plánům jiných středových hnutí.

Taková koalice by bývala měla rozumnou možnost uspět a tak stabilizovat vládu a zabránit fašistům uskutečnit jejich pochod a zmocnit se moci. Ale Pius XI se rozhodl jinak. Rozhodl se rozpustit katolické politické strany nejen v Itálii, ale v celé Evropě. Viděl, že katolické strany, i když jsou silné, by nerozdrtily socialisty vzhledem k tomu, že v demokratickém státě existuje svoboda politických hnutí. Nadto pokrok Rudých v Itálii i v jiných zemích začínal být znepokojivý. Bylo nutno použít nové drastické metody. A tak když se koalice zdála být v bodě, kdy přinášela konkrétní výsledky mařila nástup fašistů k moci, Vatikán rozeslal italské hierarchii oběžník (2. října 1922) zavazující duchovní, aby se nespojovali s katolickou stranou, ale aby zůstali neutrální. Takový rozkaz měl v takové chvíli jen jeden význam — zavržení katolické strany a její plánované koalice.

To byl prvý přímý tah, který provedl nový papež a který přímo připravoval cestu fašismu, který poté když zorganizoval frašku pochodu na Řím převzal moc 28. října 1922 na základě pozvání krále Viktora.

O pár let později (20. ledna 1923) kardinál Gaspari, vatikánský státní tajemník, měl několik tajných rozhovorů s Mussolinim. Během tohoto setkání si Vatikán plácl — s dosud slabými— fašisty. Vatikán slíbil, že podpoří nový režim nepřímo rozloženém katolické strany, která byla pro fašisty stejně vážnou překážkou jako socialisté. To vše, když nová vláda bude pokračovat v rozvracení socialistů, ochrání práva katolické církve a poskytne další služby katolicismu. Mussolini, vědom si papežovy přízně pro jeho hnutí, se pokusil udělat z něj spojence a dal mu slib, že bude řešena i římská otázka.

Jako první plody nového spojenectví poskytl Mussolini Vatikánu dobrou službu. Římská banka, kterou kontrolovali katolíci a kde měli vatikánští nejvyšší preláti a Svatý stolec uloženy své prostředky byla na pokraji bankrotu. Mussolini ji zachránil — za cenu, jak se uvádí, okolo 1500 milionů lir, které měl zaplatit italský stát [d]. Krátce potom bylo slyšet prvé hlasy italské hierarchie na pochvalu fašismu. 21. února 1923 kardinál Vannetelli, hlava Svatého kolegia kardinálů, složil veřejnou poctu Mussolinimu „za jeho energickou oddanost této zemi“ a dodal, že Duce „byl vyvolen (Bohem), aby zachránil národ a obnovil jeho štěstí“.

Potom, zatímco se Vatikán tajně domlouval s fašistickým vůdcem a vysocí preláti začali vychvalovat jeho hnutí, fašistické tlupy mlátily a dokonce vraždily katolické členy katolické strany, kteří se po celé zemi šli stavěli proti nedemokratickým metodám fašistů, nepřestali vraždit dokonce ani kněze (např. v srpnu 1923 zavraždili farního kněze Dona Minzoniho). Kdyby snad socialisté spáchali podobný čin, papež by spustil hřmění Boží, ale bylo tomu tak, že zůstal zticha a nepronesl jediný protest proti takovému násilí a pokračoval bez přerušení na nové cestě spolupráce.

Na jaře 1923 Mussolini, který chtěl ochromit parlament, chtěl přinutit Poslaneckou sněmovnu, aby schválila volební reformu, která by fašistické straně zaručila v příštích volbách nejméně dvě třetiny z celkového počtu hlasů. Úspěch v této věci by byl prvým důležitým krokem k otevřené diktatuře. Všechny demokratické síly vedené zakladatelem katolické strany Popolari Don Strurzo spolu s jeho 107 katolickými poslanci odmítli poslechnout. Katolický odpor ve sněmovně vážně ohrožoval Mussoliniho plány, když se stal jednou z hlavních překážek bránících jeho cestě k diktatuře. Ale to nebylo vše, neboť to smrtelně ohrožovalo novou politiku, kterou Vatikán nastoupil — jmenovitě politiku pomoci fašistické straně a spolupracovat sní k pročištění všech možných překážek na cestě k autoritativnímu státu. 

Papež proto neztrácel čas, a neprošlo mnoho týdnů od otevřené opozice Katolické strany proti Mussolinimu ve sněmovně, a Don Sturzo dostal kategorický příkaz z Vatikánu, aby odstoupil a případně rozpustil stranu (9. června 1923). Don Sturzo, i když by hluboce překvapen a nějakou dobu chtěl klást odpor, se nakonec sklonil pod papežovým nařízením, neboť byl kromě jiného i členem církve a dokonce kněz. I když katolická strana nebyla rozpuštěna okamžitě, ztráta jejího zakladatele a vůdce byla ranou, která jí smrtelně oslabila. Po ztrátě Dona Sturza a oslabení síly strany byla první vážná překážka nestydatého přání fašismu po otevřené diktatuře odstraněna.

A okamžitě začali ti nejzodpovědnější členové katolické hierarchie /zvláště ti, kteří znali papežovy plány) kampaň nadšené chvály Mussoliniho,. Kampaň dosáhla svého vrcholu, když kardinál Mistrangelo, arcibiskup z Florencie a jeden z vatikánských stoupenců papežovy nové politiky po projevu na veřejné recepci, kde udělil plné požehnání Všemohoucího fašistickému vůdci a zavalil ho všemi katolickými díky za zničení jeho nepřátel, a za chvíli bezmezných díků objal bývalého atheistu Mussoliniho a políbil ho na obě líce.

Příštího roku na přímý osobní příkaz Duceho byl socialistický vůdce Matteoti, který byl nejtvrdším oponentem Mussoloniho touhy po absolutismu, zavražděn fašisty. Rozhořčení celé země bylo tak velké, že režim nebyl nikdy tak blízko pádu jako během této krize. Na protest Lidová strana a socialisté, když odešli z Dolní sněmovny, požádali krále o Mussoliniho odvolání.

A opět Vatikán přispěchal, aby zachránil fašistického vůdce. V tomto spojení, když se katolíci a socialisté dohodli uvést do života pevnou koalici a tak vyštvat fašistickou vládu, papež Pius XI přišel se slavnostní výstrahou všem italským katolíkům, že jakékoliv spojení se socialisty,  i to nejmírnější, je přísně zakázáno morálním zákonem, podle kterého spolupráce se zlem je hříchem. Když to papež prohlásil, prostě zapomněl, že taková spolupráce existuje v Belgii a v Německu [e].

Potom, aby dokončil dílo rozvratu, Vatikán přikázal všem kněžím, aby odstoupili z Katolické strany a z administrativních postů, které zastávali. To znamenalo úplné rozbití Lidové strany Popolari, jejíž síla byla hlavně v zemědělských oblastech ovládaných knězi.

Nadto nový papež vytvořil to, co je známé jako Katolická akce, která byla podrobena řízení biskupů a která měla přísně zakázáno plést se do politiky. Jinými slovy, bylo zakázáno bojovat s hlavním hercem na politické scéně — jmenovitě s fašismem. Papež Pius XI požádal všechny katolíky, aby se připojili k nové organizaci a tak způsobil, že stovky a tisíce z nich zrušili své členství v Lidové straně, která kromě oslabení Vatikánem byla nemilosrdně deptána vítězícími fašisty.

Tato taktika Vatikánu trvala od roku 1923 až do konce roku 1926, kdy Katolická strana, která ztratila svého vůdce a byla neustále kárána církví a pronásledována fašisty, byla Mussolinim prohlášena za nelegální a rozpuštěna. Od té se byla fašistická vláda stala tím, čím chtěla být — prvou fašistickou totalitní diktaturou.

A potom (v říjnu 1926), a ne náhodou, papež Pius XI a Mussolini zahájili ta jednání, která nakonec skončila podepsáníl Lateránské smlouvy.

Vatikán a nová diktatura, navzdory pravidelným nedorozuměním, hlavně díky skutečnosti, že fašisté nadále mlátili katolíky bez ohledu na to,zda byli členy staré Katolické strany nebo Katolické akce, se navzájem otevřeně a často chválili. Následující dva citáty shrnují přístup katolické církve k fašismu v tomto období. 31, října 1926 kardinál Merry de Val ve funkci papežského legáta veřejně prohlásil:

„Moje díky též tomu (Mussolini), který drží ve svých rukách otěže vlády v Itálii, kdo s jasným pohledem na skutečnost přál a přeje náboženství, aby bylo respektováno, ctěno a praktikováno. Je zjevně pod Boží ochranou, moudře zlepšil štěstí národa a zvýšil jeho prestiž po celém světě.“

A aby doplnil obraz, samotný papež 20. prosince 1926 prohlásil před celým národem, že „Mussolini je muž seslaný prozřetelností.“

Taková otevřená chvála a požehnání od papeže (který bul náhodou jedním z prvních,kteří gratulovali Mussolinimu po nezdařeném pokusu o atentát na něho), trvalá pomoc poskytovaná fašismu Vatikánem a likvidace Katolické strany v okamžiku, kdy mohla Mussolinimu zabránit k v uchopení moci a zcela mu vyčistila cestu k úplné a neomezené diktatuře — typu diktatury, jakou chtěl papež Pius XII vidět ustavenou.

Liberálové s jejich sekulárními zákony a socialisté se svou nenávistí k církvi — kteří při posledních volbách v roce 1928 mohli bez ohledu na okolnosti získat 2 494 686 hlasů čili více než polovinu z nich — byli zcela zlikvidováni, jejich strana byla zakázána a jejich vůdci ve vězení nebo v exilu. Hrozba rudé vlny byla odvrácena a církev byla zabezpečena díky politice spojenectví se silným autoritářským režimem.

Teď, když zničili společné vnitřní nepřátele, církev a fašisté si nejdříve pospíšili zlepšit své již dříve dobré vztahy. Neboť, nehledě na jejich faktické spojenectví nebylo mezi nimi vše v pořádku. Srážky mezi fašisty a katolíky, často členy Katolické akce, a protiklerikální demonstrace fašistů nadále zatemňovaly horizont. Oficiální smlouva mezi Vatikánem a fašisty by měla stabilizovat jejich vzájemné vztahy. Proto byl konkordát žádoucí. Ale nejdůležitějším cílem papeže v této souvislosti bylo uzavření smlouvy o papežském státě. Mussolini, který již prohlašoval, že náboženství je nutno si vážit, bude souhlasit jak se smlouvou tak s konkordátem.

Ovšem Duce, nehledě na svůj úspěch, nebyl ještě zcela pevně zakotven. Mnoho bývalých členů Lidové strany a katolíci z ve veřejnosti mu nevěřili, a přes jasný pokyn z Vatikánu ho odmítali plně podporovat. Bylo zapotřebí něco, co by silně zapůsobilo na představivost katolíků. A byla snad lepší možnost, než dát papeži možnost uzavřít posvátné spojenectví mezi církví a státem, tedy něco, ce se nepodařilo celou polovinu století demokratickým vládám, které vládly zemi. Smlouva a konkordát by posílily režim takovým způsobem, že by ho již nemohlo rozbít nic menšího než sociální revoluce. Kromě vnitřního upevnění by věhlas, který by získal v zahraničí, zlepšil politické postavení fašismu po celém katolickém světě.

Jednání, což je významné, byla zahájena spolu s rozpuštěním katolické strany v roce 1926 a byla uzavřena v roce 1929 podpsáním toho, co je od té doby známo jako Lateránská smlouva.

Již jsme se o Lateránské smlouvě zmínili (kapitola 2), v ní byl Vatikán uznán za nezávislý suverénní stát a fašistická vláda se zavázala zaplatit značnou částku peněz jako vyrovnání. Smlouva byla uznávána katolickou církví a katolíky po celém světě a pověst fašismu se po celém světě rychle zlepšila.

Ale kromě získání nezávislosti, jakou mu stále odmítala liberální vláda, získal Vatikán ještě jeden ne méně důležitý výsledek: obnovil katolickou církev v Itálii v souhlasu s katolickými principy, že stát a církev nesmí být odděleny, ale jako tělo a duše musí spolu spolupracovat. Byl podepsán konkordát, podle kterého bylo obnoveno dřívější výhradní postavení katolické církve, kterou odmítal sekulární stát. Katolicismus bylo přinejmenším prohlášeno jediným náboženstvím ve státě, náboženská výuka byla ve školách povinná, učitelé byli schvalováni církví a jen učebnice „schválené církevními autoritami“ bylo možno používat, náboženské svatby byly povinné, „civilní důsledky manželství se řídily kanonickým právem“, rozvod byl zakázán, kněží a náboženské řády byly financovány státem, knihy, tisk a filmy proti církvi zakázány, za kritiku a napadání církve byla trestní odpovědnost. Stručně řečeno, katolická církev byla obnovena jako hlavní a absolutní duchovní moc nad celým národem.

Ale Vatikán šel ještě dále. Opět zakázal všem duchovním (ze kterých nemalá menšina pod vedením bývalého vůdce katolické strany, zůstala nepřátelská k fašismu) být členem nebo podporovat vůbec jakoukoliv politickou stranu. Proto se nemohl žádný duchovní přidat k protifašistickému hnutí, a protože všichni duchovní byli pod přímým řízením z Vatikánu, spojence fašistů, snadno si představíme význam článku.

Na druhé straně fašismus uznal Katolickou akci, která „měla vyvíjet svou aktivitu pro šíření a uplatnění katolických principů mimo politické strany a v přímé závislosti na hierarchii katolické církve.“

Význam těchto článků zakazujících duchovním a Katolické akci podílet se na všech politických aktivitách je průzračně jasné ze článku 20 konkordátu: Vatikán zajistí, že jeho duchovní nebudou nepřátelští fašismu a dohlédne, aby jeho biskupové se stali hlídači bezpečnosti samotného režimu.

Takl se církev stane náboženskou zbraní fašistického státu, zatímco fašisté se stanou sekulární armádou církve. Vatikán sbíral plody své nové politiky — zničení svých velkých nepřátel (sekularismu, liberalismu, svobodného zednářství, socialismu, komunismu a demokracie) a obnovené katolické církve jako duchovní moci v zemi.

Jako důkaz prohlášení Mussoliniho po podepsání konkordátu:

„Uznáváme výsadní postavení, které má katolická církev v náboženském životě italského lidu — který je dokonale přirozený v katolické zemi jako je ta naše a pod režimem, který je fašistický.“

Ani papež se nezdržel za Ducem ve velkodušnosti svých pochval. 13. února 1929 Pius XI provolal do světa, že Mussolini byl „tím mužem, kterému Božská prozřetelnost“ dovolila se s ním setkat a dodal, že Lateránská smlouva a konkordát by byly nemožné, „kdyby na druhé straně nebyl takový muž jako pan premiér“. 17. února 1929 na recepci ve Vatikánu papežská aristokracie a hierarchie zatleskala Mussolinimu, když se objevil ve filmu a příští měsíc všichni kardinálové v Římě prohlásili na adresu papeže, že „tento výjimečný státník (Mussolini)“ vládne Itálii „podle dekretu Božské prozřetelnosti“. A jako závěrečnou tečku vatikánské autority přikázaly všem kněžím, aby poprosili na konci své denní mše o spásu „Krále a Duceho“ („Pro Rege at Duce“).

Může snad existovat těsnější propojení mezi Vatikánem a fašistickým režimem?

Ale záhy se na obzoru náhle objevila mračna. Církev a stát, přestože se v zásadě navzájem podporovaly, začaly vážné rozepře. Bylo to nevyhnutelné, neboť obě instituce byly totalitní a obě žádaly absolutní a výhradní kontrolu na určitými oblastmi společnosti — v tomto případě nad mládeží. Pius XI požadoval podle konkordátu, tak jak ho chápal, že církev bude mít větší podíl na vzdělávání, a tedy že Katolická akce bude závislá jen na církevních autoritách. Mussolini na druhé straně chtěl úplnou kontrolu nad vzděláním a též chtěl řídit Katolickou akci, stejně jako jiné organizace v zemi.

Rozepře se staly tak vážné, že papež Pius XI musel propašovat mimo Itálii encykliku Non Abbiamo Bisogno. V ní papež neodsuzuje fašismus, jak se tvrdilo dříve. Toho je dalek. Jednoduše pranýřuje fašistické násilí proti Katolické akci a fašistické učení o vzdělávání mládeže, který má snahu stanovit dohled státu nade vším, včetně katolické církve. Papež si pak pospíšil poděkovat fašistickému režimu za to, co udělal pro katolickou církev:

„Uchováváme a budeme si uchovávat vzpomínku a trvalou vděčnost za to, co bylo uděláno pro Itálii, pro prospěch církve, i když nemenší a snad větší byl prospěch získaný [Fašistickou] Stranou a režimem.“

Potom připustil, že dal přednost fašismu do takové míry, že „ti ostatní“ byli překvapeni, když si mysleli, že Vatikán došel příliš daleko při hledání kompromisu s režimem:

„My jsme se nejen zdrželi od formálního a otevřeného zavržení (prohlašuje), ale naopak jsme šli tak daleko, jak jsme věřili, že je možné a ve prospěch kompromisů, které by jiní pokládali za nepřípustné. Nechtěli jsme zavrhnout Stranu a režim jako takové … Chtěli jsme jen zavrhnout ty součásti jejího programu a ty aktivity Strany, které jsme shledali v protikladu s katolickým učením a praxí“ (Pius XI, Encykliky, Non Abbiamo Bisogno, 1931). [f]

Připustil, že fašistická přísaha, která je v rozporu se základním učením katolické církve, má být zavržena. Ale utěšuje svědomí všech pochybujících katolíků, když říká, že ačkoliv církev zavrhuje přísahu, katolíci mohou nicméně slibovat věrnost Ducemu. Mohou to udělat, tvrdí papež, když složí slib, a když to dělají, pro sebe si ponechají právo nedělat nic proti „zákonům Božím a Jeho církve“. Autority přijímající přísahu nevědí nic o takové mentální výhradě. A tak stovky a tisíce katolíků, jak soudí jejich nejvyšší náboženský vůdce, mohou slibovat, že budou chránit fašistický režim, a projevit svou oddanost fašismu bez dalších okolků. [g]

Mohlo snad rozhodnutí Vatikánu podpořit fašistický režim, nehledě na rozpory, dojít dále než sem? Budeme mít možnost vidět, že Vatikán dal stejnou radu německým katolíkům, aby ulehčil jejich svědomí pokud jde o podporu Hitlera.  Není divu, že nehledě na cokoliv, církev a stát se postupně sbližovali a později spolupracovali ještě otevřeněji než dříve.

První předehra přišla od samotného Mussoliniho, když v červnu 1931 prohlásil:

„Chci vidět náboženství všude v zemi. Učme děti jejich katechismus … ať jsou jakkoliv malé …"

Mussolini si mohl dobře dovolit tak mluvit. Katolická církev byla nakonec nejen že spolupracovala s fašismem ve školách, v táborech a ve fašistických zařízeních pro mládež, kde děti musely vyslovit díkuvzdání před každým jídlem. Dále je uveden typický příklad napsaný, schválený a doporučovaný církví: 

„Duce, děkuji vám za to, co jste mě nechal vyrůst zdravému a silnému. Ó, Pane Bože, chraň Duceho, aby byl dlouho zachován pro fašistickou Itálii“ (New York Times, 20. lůedna  1938. Viz Towards the New Italy, T.L. Gardini).

Nejvyšší hodnostáři církve začaly opět velebit Duceho a fašismus těmi nejvlezlejšími slovy. Kardinál Gaparri, italský papežský legát, se vyjádřil v září 1932:

,Fašistická vláda je jedinou výjimkou v politické anarchii vlád, parlamentů a škol po celém světě … Mussolini je mužem, který prvý jasně pohlédl na tento svět chaosu. Nyní se snaží uvést těžkou státní mašinérii  na její pravou cestu, jmenovitě aby pracovala v souladu s Božími morálními zákony“.

Nakonec bylo vše zralé na konečné usmíření. 11. února 1932 Mussolini slavnostně vstoupil do baziliky sv. Petra, a po požehnání svěcenou vodou si zbožně klekl a pomodlil se. Od té doby byl osud církve a fašismu stále neoddělitelnější. Spojenectví bylo upevněno finančními dohodami v Lateránské smlouvě. Přitom polovina částky placené státem byla ve státních obligacích, které papež přislíbil neprodávat po mnoho let, a tak finanční prosperita Vatikánu závisela do značné míry na zachování fašismu.

Fašismus a církev pracovali ruku v ruce během následujících dvou let, kdy byly všechny oblasti života, zejména mládeže, podrobeny a ze dvou stran bombardovány náboženskou a fašistickou výukou. Např. stačí říci, že učebnice v základních školách byly z jedné třetiny rozsahu věnovány jen náboženským otázkám — katechismu, modlitbám atd. — zatímco zbývající dvě třetiny sestávaly z chvály fašismu a války. Kněží a fašističtí vůdci navzájem spolupracovali: papež a Duce pokračovali ve vzájemných chválách a stali se skutečně dobrými společníky svázanými zajišťováním štěstí pro svůj lid. [h]

Ale Mussolini nikdy nedával nic zadarmo, nepoklekl ve sv. Petru kvůli náhlému osvícení. Měl plány na úspěch, které vyžadovaly pomoc katolické církve. A v roce 1935 jako prvou z úspěšných fašistických agresí, které nakonec vedly k vypuknutí Druhé světové války, nelítostně spustil: fašistická Itálie zaútočila a okupovala Ethiopii.

Není na nás, abychom rozebírali, zda přelidněná Itálie mela nebo neměla hledat své „místo na slunciˇˇ. Nesporně její přespočetná populace byla jedním z faktorů, který sehrál svou úlohu v tomto dobrodružství, ale nás se týká, jakou roli v tom sehrál Vatikán, který se najednou stal velkým spojencem fašismu. Důvodem, kterým se fašismus pokoušel ospravedlnit svou agresi, byla nutnost expanze. Byla to po léta hlavní myšlenka fašistické propagandy, která zintenzívnila během léta 1935, kdy byl záměr Mussoliniho zaútočit na Ethiopii zcela jasný. Ale jelikož fašistická verze, že Itálie má své právo vést války, se zdál být přijímán italským lidem s viditelnou skepsí, a jejich nadšení by značně vzrostlo, kdyby Vatikán režimu pomohl.

Ještě jednou Pius XI připustil, aby jeho duchovní autorita byla použita k politickým účelům: totiž uklidnil ty italské katolíky, které trápily pochybnosti, zda mají Duceho plánovanou agresi podporovat. A tak 27. srpna 1935, když kampaň přípravy a propaganda vrcholily, papež Pius XI zesílil zvláštní odpustek pro fašisty, když tvrdil, že i když je pravdou, že ho ta myšlenka strašila, je obranná válka nutná pro rozvoj rostoucí populace správnou a oprávněnou.

To byl jeden z prvních kroků provedených Vatikánem na podporu fašistické agrese nejen v Itálii, ale i v zahraničí, a zejména ve Společnosti národů, v jejichž rukách byla možnost provést odpovídající kroky k zabránění útoku. 5. září 1935, stejný den, kdy Společnost národů začala debatu o ethiopské otázce, celonárodní Eucharistický kongres konaný v Teramu za účasti papežského legáta, 19 arcibiskupů, 57 biskupů a stovek jiných hodnostářů katolické církve.

Zdabyla shoda dat náhodou je otevřeno diskusi. Nebylo ovšem náhodou, že se tyto opory italské katolické církve rozhodly týž den zaslat zprávu Mussolinimu (na kterého v té době zaútočila Společnost národů spolu s celým světem), ve kterém napsali: „Katolická Itálie se modlí za rostoucí velikost své milované vlasti, která se sjednotila pod vaší vládou.“

Kromě toho jen o dva dny později, když byly diskuse o italsko-Ethiopském problému v kritickém stadiu, papež přispěl svou vahou na stranu fašismu. Jeho včasná intervence měla na zřeteli dva hlavní objekty: pomoci fašismu a pozvednout ve vzpurných Italech národní nadšení k nadcházející válce, a nadto ovlivnit jednání Společnosti národů samotné tím, že nepřímo tím, že způsobil, že představitelé katolických zemí, které byli členy Společnosti národů, pochopili, že nemají hlasovat proti Itálii. Neboť, jak prohlásil papež, i když se modlí za mír, přeje si, aby „naděje, práva a potřeby italského lidu byly naplněny, uznány a zaručeny spravedlivě a v míru“. [i]

Druhý den, když se ještě papežova slova ozývala v uších katolických představitelů a katolických národů, sám Duce vyhlásil světu, že fašistická Itálie, přestože si přeje mír, chce mír spolu se spravedlností. Od té doby fašistická propaganda zesílila řinčení bubnů do maxima za podpory Vatikánu, když nakonec 3. října 1935 vpadla do Ethiopie.

Výkřiky hrůzy se ozývaly po celém světě, jenom ne z Vatikánu, Papež zůstal zticha. A jak napsali jinde političtí autoři, „prakticky bez výjimky celý svět odsuzoval Mussoliniho, celý kromě papeže“ (Teeling, The Pope in Politics).

Italský lid přijal zprávu s velmi malým nadšením, ale fašistická propaganda se pokoušela dokázat, že všechny národy jsou proti Itálii ne kvůli agresi, ale protože chtějí udržet Italy v hospodářském otroctví. pod tíhou těchto argumentů a Vatikánu začali Italové jeden po druhém podporovat dobrodružství.

Fašističtí vůdci řečnili na veřejných prostranstvích a katoličtí kněží a biskupové v kostelích, všichni byli zaměstnaní přesvědčováním lidí podporovat Duceho. Když Mussolini požádal italské ženy, aby dali své zlaté a stříbrné prstýnky státu, katoličtí kněží kázali, aby odevzdali vše co mohou. Mnozí biskupové a kněží dali příslib, že předají fašistům klenoty a zlato patřící jejich kostelům, dokonce nabízeli i kostelné zvony, které mohou přelít na děla.

Abychom uvedli jen několik příkladů:

Biskup ze San Minata jednoho dne prohlásil, že „aby přispěli k vítězství fašistické Itálie“, kněží jsou „připraveni roztavit zlato patřící kostelům a jejich zvony“, zatímco biskup ze Sieny zdravil a žehnal „Itálii, našemu velkému Ducemu, našim vojákům, kteří dosahují vítězství pravdy a spravedlnosti“.

Biskup z Nocera Umbra napsal pastýřský list, který měl být čten v všech kostelích, ve kterém prohlásil: „Jako italský občan pokládám tuto válku za spravdlivou a svatou“.

Biskupz Civita Castelana, když řečnil v přítomnosti Mussoliniho, poděkoval Všemohoucímu „že mu dovolil vidět tyto impozantní a slavné dny posilující naší jednotu a naší víru“.

Kardinál arcibiskup z Milána, kardinál Schuster, šel ještě dále a udělal vše co mohl, aby udělil ethiopské válce povahu slavné křížové výpravy. „Vlajka (fašistické) Itálie“, řekl, “v tomto okamžiku přináší vítězství Kristově kříži v Ethiopii, aby uvolnila cestu k osvobození otroků a otevřela současně dveře naší misionářské propagandě“(T. L. Gardini, Towards the New Italy).

Neapolský arcibiskup použil dokonce obraz Madony, který byl nesen z Pompejí do Neapole ve velkém procesí bývalých vojáků, válečných vdov a sirotků, a všichni fašisté pochodovali za ním, zatímco fašistická letadla nad nimi shazovala dolů letáky, na kterých Panna Marie, fašisté a ethiopská válka byli slaveni současně. potom tento kardinál a arcibiskup osobně vyskočil na tank a slavnostně žehnal nadšeným zástupům.

Tak to šlo v celé Itálii. Jak spočítal profesor Salvemini s Harvardské university, bylo to nejméně 7 italských kardinálů, 29 arcibiskupů a 61 biskupů, kteří vyjádřili bezprostředně podporu této agresi. A to, jak je nutno připomenout, když podle konkordátu z roku 1929 bylo biskupům přísně zakázáno púčastnit se politických manifestací.

Vatikánská podpora prvé fašistické agresi se na tom, nezastavila, neboť organizoval rovněž podporu v zahraničí. Téměř veškerý katolický tisk ve svět+ přistoupil k podpoře fašistické Itálie, dokonce i v takových zemích, jako je Velká Británie a Spojené státy americké. Uvádíme typické pasáže:

„Je v tom zahrnut samotný spor o civilizaci, pro současnost za každou cenu, za stabilitu fašistického režimu v Itálii … Fašistický režim udělal pro Itálii mnoho … Nehledě na jeho antiklerikalismus … podpořil katolické náboženství“ (Catholic Herald).

A hlava katolické církve c Anglii šla ještě dále, kdy tvrdila:

„Stručně řečeno, existující fašistická vláda, v moha ohledech nespravedlivá … brání před horší nespravedlností, a pokud by fašismus, s kterým osobně nesouhlasím, padnul, nic by zemi neuchránilo před chaosem. Boží věc by padla spolu s ním“ (Catholic Times, 18. října 1935).

A nakonec, když byli Ethiopané naprosto podrobeni, papež, aby nasadil korunu neustálé podpoře války, po několika Sybyliných proroctvích o spravedlivých a nespravedlivých válkách prohlásil, že se podílel na „vítězné radosti všeho velikého a dobrého lidu z míru, jak věřil a zamýšlel, bude účinným příspěvkem a předehrou skutečnému míru v Evropě a ve světě“ (Papežův projev, 12. května 1936).

Dobytím Ethiopie byly otevřené nové země pro fašismus a pro církev. Po fašistických vojácích ihned následovali kněží, misionáři, jeptišky a katoličtí organizítoři, kteří zahájili svou práci na likvidaci náboženských učení Ethiopanů a jejich náhradě katolicismem. Neboť, jak se vyjádřil milánská kardinál, italská vlajka „otevřela cestu … naší misiionářské propagandě“. Nebo, jak prohlásil arcibiskup z Taranta po odsloužení mše na ponorce: „Válka proti Ethiopi by měla být pokládána za svatou a křižáckou válku“, protože vítězství Itálie „otevře Ethiopii, zemi bezvěrců a schizmatiků, expanzi katolické víry.“

Válka v thiopii dala prvý morální úder Společnosti národů a urychlila proces velkého podniku, ve kterém se fašismus — Italský, německý a dalších národů — v těsném spojenectví s Vatikánem — začal domáhat kontinentální a světové dominance. 

Neuplynulo mnoho měsíců od úplného podrobení první oběti fašismu (koncem jara 1936), když vzplála další bitva, tentokrát v Evrop+. V létě 1936 vypukla španělskáválka na Pyrenejském poloostrově (16. červenec 1936).

Jiý jsme prozkoumali roli, kterou Mussolini sehrál při přípravě občanské války a pomoc, kterouposkytl Francovi. Vatikán mobilizoval španělskou hierarchii stejně tak jako italskou — to první na pomoc Francovi, tu druhou aby posílil podporu Mussoliniho, který mu pomáhal v boji proti Rudým. Omezíme se na zínku jen o typických příkladech nadšení katolické církve pro Mussoliniho v této době.

Počátkem roku 1938 požádalo 60 arcibiskupů a biskupů a 2000 kněží, kteří pomáhali při oslavě spojenou se zemědělstvím, aby je přijal Mussolini. V procesí nesli kněží prapory a šli nejen před pomník neznámého vojína, ale vzdali poctu i památníku vystavěném padlým při fašistické revoluci. Než byli přijati Ducem, biskupové a arcibiskup vedli procesí, a když už byli před ním, začali mu freneticky provolávat slávu. Arcibiskup z Udine přečetl provolání, ve kterém mimo jiné prohlásil: „…Duče, ať vás chrání Bůh! Budeme se za vás všichni modlit, a by On vám pomáhal vítězit ve všech bitvách, které moudře a energicky vedete k prospěchu, velikosti a slávě křesťanského Říma, střediska křesťanství — toho Říma, který byl hlavním městem Římské říše.“ 

Potom kněz přečetl Příkaz dne schválený předem celým shromážděním, opakující vůli arcibiskupů, biskupů a kněží spolupracovat s fašistickým režimem „při sklizňové kampani stejně jako při dobývání říše .. tak, aby Itálie byla duchovně, hospodářsky a vojensky připravena k obraně svého míru proti nepřátelům své říšské velikosti.“ Italští kněží prosí prosí vaší osobu, vaší práci jako tvůrce Říše a fašistického režimu o Boží požehnání. Duce, kněží Krista vám vzdávají čest a přísahají vám oddanost.“

Arcibiskupové, biskupové a kněží začali opakovat „Duce, Duce, Duce“. Když nakonec nechali Mussoliniho promluvit, ujistil je, že spolupráce mesi katolickou církví a fašismem zrodilo pro všechny velké plody. Připomenul jim s největší vděčností „účinnou spolupráci poskytnutou všemi knězi během války v Ethiopii … a vzpomněl se zvláštní sympatií příkladu vlastenectví prokázané italskými biskupy, kteří odevzdali své zlato v místních úřadovnách fašistické strany, zatímco farní kněží kázali Italům, aby vydrželi a bojovali.“ Když Mussolini skončil, arcibiskupové, biskupové, když opakovaně prosili Božskou prozřetelnost o požehnání Mussoliniho, začali mu nadšeně tleskat a opět křičeli „Duce, Duce, Duce“(Corriere della Sera, 10. ledna 1938).

Na jaže pžíštího roku Pius XI zemřel. Kardinál Pacelli vyl zvolen papežem a přijal jméno Pius XII (12. března 1939).

Změna nejvyššího katolického vládce neovlivnila v nejmenším politiku Vatikánu vůči fašismu. A to z toho prostého důvodu, že nový papež řídil vatikánskou zahraniční politiku předchozích deset let a byl tím hlavním zodpovědným za pomoc Hitlerovi při získání moci, jak ještě uvidíme. Vždy si rozuměl s Piem XI, jediným rozdílem bylo, že Pius XII byl více diplomaticky nadaný než jeho předchůdce.

Začátek vlády nového papeže se kryl s Mussoliniho dekretem o vyhoštění židů (kolem 69 000) z Itálie. Nový pqpež zůstal ztich, a když po několika týdnech fašistická Itálie vpadla do Albánie, papež protestoval ne proto, že země byla bezohledně přepadena, ale protože agresi provedl na Velký pátek.

Dva týdny po velikonocích dostal papež dopis, který byl tak tajný, že jeho obsah směl znát jen státní tajemník (podle jeho životopisce Rankina). Následovala „horeční aktivita“ s představiteli různých mocností, zejména Polska, Francie a Německa. Několik dní potom dal Hitler první morální úder, kterým bylo rozbitá Československa. Bouře války následovala záhy, když 1. září 1939 nacistické Německo přepadlo Polsko a dva dny nato Francie a Velká Británie vyhlásali válku.

Papež udělal několik mírových návrhů bez zjevného úspěchu, a když Polsko bylo rozdrceno a rozděleno mezi Německo a Rusko a Evropu zachvátilo stísněné ticho, Pius XII šel na námluvy k fašistické Itálii. Zakončil tento osudný rok bezpříkladným krokem a přijal krále a královnu Itálie na oficiální recepci ve Vatikánu a krátce nato odjel do Kvirinálu [j].

Bylo několik důvodů, proč chtěl papež udržet fašistickou Itálii mimo válku: ten, že nepřátelství neporoste, aby nekomplikovalo vztahy k západním velmocem, dokud existuje možnost míru, aby tak Itálie nohla pomoci později, až bude vedena válka proti Sovětskému Rusku, a v neposlední řadě kdyby se fašismus zhroutil, ať už kvůli vojenské porážce nebo vnitřnímu převratu, katolická církev by se nacházela v nezáviděníhodné situaci.

Hned po tom, když Německo napadlo Polsko, Vatikán sdělil italské vládě své uspokojení, že Itálie zůstala neutrální. Hrabě Ciano sdělil P. Tacch Venturimu — jezuitskému prostředníku mezi Vatikánem a Mussolinim — že je v zájmu Itálie zůstat vně války a 29. února sdělil papežskému nunciovi pro Itálii „Mám takový dojem, že je na spadnutí velká ofenzíva … a Německo bude mít maximální snahu nás zatáhnout do války.“ (The Holy See's Work for Peace in Italy [Práce Svatého stolce pro mír], vyšlo ve Vatikánu v červnu 1945).

24. dubna papež v rukopisném dopise žádal Mussoliniho, aby se Itálie zdržela války.

Zatímco Hitler připravoval válku na západě, poslal Ribentropa, aby uklidnil Vatikán ve věci nacisticko-sovětského paktu. A když Hitler napadl Holandsko a Belgii, papež poprvé poslal mírný protest ve formě dopisu belgickému králi a nizozemské královně, kde uvedl jako omluvu, že jejich země byla napadena „proti jeho vůli“.

Poté Hitler přikázal Mussolinimu, aby Pius XII zachovával mlčení. Duce, který se obával odvety a použití článku 24 Lateránské smlouvy uvalil mlčení na Vatikán, který nemohl přenést přes srdce spojenectví mezi Německem a Ruskem. List  Osservatore Romano odmítal publikovat politické názory.

První zprávu o tom, že Itálie se rozhodla vstoupit do války, předal 22. května arcibiskupovi Borgondini-Daca fašistický zástupce ministra zahraničí a zopakoval jí Ciano 28. května. Pár týdnů poté, když se Francie položila, Mussolini vtáhl Itálii do války (10. června 1940).

Jakmile se jedniu země vložila do konfliktu, katolická církev se opět přidala na stranu fašismu. Pouhých devět dní po vyhlášení války papež po přijetí několika stovek nově sezdaných italských párů, jim řekl, že bylo jejich „povinností prosit za svou zemi, která zúrodněna potem a krví svých praotců očekává, že jí její synové budou čestně sloužit.“

4. září 1940 papež oslovil 5000 členů Katolické akce a vyzval je, aby byli připraveni položit život za svou zemi.

Když Mussolini napadl Řecko, papež nejen že odmítl odsoudit invazi, ale ani se o ní nezmínil. O dva dny později ovšem poskytl slyšení 200 italských důstojníků v uniformách ..kteří představovali italskou armádu“, a prohlásil, že mu bylo ctí žehnat mužům, ,kteří složí milované vlasti s věrností a láskou.“ Příští únor papež přijal 50 německých pilotů a 200 italských vojáků,všechny v uniformě,  a řekl, že byl „šťasten, že je mohl přijmout a požehnat jim.“

V květnu 1941 přijal vévodu ze Spoleta den předtím, než byl prohlášen králem Chorvátska a den po obřadu přijal chorvátskou delegaci vedenou Ante Pavelićem, fašistickým diktátorem Chorvatska, který byl předtím odsouzen k smrti ve Franci za účast při atentátu na jugoslávského krále [k].

13. srpna 1941 Pius XII přijal 3000 katolíků a 600 italských vojáků, kterým řekl: „Dnešek se vyznačuje velkým hrdinstvím na bojištích, ve vzduchu a na moři. I když je válka strašná, přece není možno popřít, že ukazuje velikost mnoha hrdinských duší, které obětují své životy, aby plnili své povinnosti, která jim ukládá křesťanské svědomí“ (viz  Il Vatican e il Fascismo, od G. Salveminiho).

Papež musel být opatrný při povzbuzování fašistických vojáků, protože věděl, že ho sledují miliony katolíků ve spojeneckých zemích, ale co nemohl říci papež osobně, to mohla říkat katolická církev. Jeho podpora a nadšení pro válku převyšovala dokonce to,ci ukázal během Ethipské kampaně. Církev byla zajedno s fašismem a povzbuzovala Italy k podpoře nového dobrodružství.. Farní kněží, biskupové, arcibiskupové a dokonce kardinálové kázali a psali tak, že velebili slávu bojujících a umírajících za fašistickou Itálii a zdůrazňovali povinnost každého občana a katolíka poslouchat vládu. Stejně jako předtím milánský kardinál následován biskupy z celé Itálie cestoval po rozličných vojenských táborech, žehnal odcházející vojáky, kulomety, válečná letadla a ponorky a připínali posvěcené medaile na hrudě věřících, rozdávali svaté obrázky, na kterých byly zobrazeny fašističtí legionáři kráčející k jistému vítězství pod vedením andělů nebo obrázky archanděla Gabriela zabíjejícího draka; Gabriel představoval fašistickou moc a draci její nepřátele. Kázání a mše byly pronášeny všude. Katolická církev vlastně neomezovala svou podporu fašistické Itálii a nadšení došlo tak daleko, že samotný Vatikán musel při mnoha příležitostech brzdit italskou hierarchii.

Papež pokračoval v přijímání a žehnání italských a německých vojáků až do května 942, kdy byly audience omezovány a vlastně vráceny zpět. Bitva u Staligradu řekla světu a Vatikánu, že Německo bylo na ústupu. Vítězství nacistů, které se v letech 1940-41 zdálo skoro jisté, se stávaslo stále více a více pochybným. S oslabováním německé vojenské síly, po porážce v Africe a téměř úplné likvidaci fašistických armád, a nakonec invazi na Apeninský poloostrov samotný se situace úplně změnila. Vatikán se proto připravoval provést potřebná opatření, aby zajistil, že pokud fašismus padne, nepohltí Itálii bolševismus.

Měsíce před invaze do jejich země byl italský lid stále neklidnější a organizoval protestní stávky. Na průmyslovém severu se objevila socialistická propaganda. Velké nebezpečí socialismu, který se začal zemí šířit, donutil Vatikán jednat.

Plán, jak se vypořádat s novou situací, byl vymyšlen poté, kdy Vatikán navázal styk se spojenci (Velká Británie a Spojené státy americké) a některé fašistické a vojenské kruhy v Itálii vedené italskými monarchisty. Plán se zakládal jednoduše na přestání pádu Mussoliniho, vycházel nevyhnutelně s vnitřního stavo země, neschopnosti režimu bránit italskou půdu a především z válečných plánů vítězných mocností, které zahrnovaly pád Mussoliniho režimu.

Ovšem jak Vatikán tak západní spojenci měli stejný strach, že revoluční síly v Itálii by mohly získat kontrolu nad zemí. V souhlase s tím došli k dohodě, podle které i když Mussolini padne, celková struktura režimu s nezbytnými úpravami zůstane nezměněn. Tak bude zabráněno vakuu, které by zůstalo po jeho zániku a kreré by dalo velkou příležitost nepřátelům společenského pořádku a náboženství využít výhody vzniklé situace. Plán byl vypracován brzy zjara 1943 a jeho hlavními tvůrci byli:

Mgr. Spellman, arcibiskup z New Yorku, který byl vybrán jeko prostředník mezi papežem, presidentem Rooseveltem a italskými spiklenci.

Bývalý fašistický velvyslanec v Londýně hrabě Grandi (viz kapitolu o Německu)

A fašistický ministr Federzoni.

Během svého pobytu v Londýně brzy zjara 1943 spočívaly aktivity Mgr. Spellmana hlavně z kontaktů s hlavními fašistickými konspirátory, hrabětem Grandim, Federzonim a s italským králem (22. a 23. února) a okamžitě hlásil pokrok svých rozhovorů jak papeži tak presidentu Rooseveltovi.

Když byly jejich plány připraveny, Mgr. Spellman cestoval po Evropě i mimo Evropu a dělil svůj čas mezi žehnání bombardérům, než odletěli shodit své smrtící náklady na německá města (např. 6. dubna 1943) a návštěvou lidí, kteří uskutečňovali novou politiku, o které měli Vatikán, Velká Británie a Spojené státy americké byly tak silný zájem. Navštívil zejména amerického velvyslance v Istambulu a dva papežské představitele v tomto městě (Mgr. Pappalardo z východní církve a Mgr. Clarizo z úřadu státního tajemníka ve Vatikánu).

Vatikán začal dělat prvé opatrné kroky v Itálii sám. Po vypuknutí stávek organizovaných socialisty a komunisty v Severní Itálii, kteří požadovali pád režimu a zrušení monarchie, po kterém by následovala sociální revoluce. Vysocí preláti začali upozorňovat  Italy, aby věřili monarchii. Např. již 30. března 1943 milánský arcibiskup kázal Italům, že by si měli „připomenout, že zárukou národní jednoty je monarchie a Savojský rod.“

Zprávy o tajných dohodách ovšem pronikly ven a prvá veřejnou narážku na ně publikoval 12. května 1943 francouzský novinář Pertinax, který byl ve vysoce důvěrných vztazích z vatikánskou delegací ve Washingtonu. Pertinax tvrdil, že „Vatikán má hluboký zájem o sociální vzedmutí, které na poloostrově, které by mohlo být důsledkem vojenské porážky v zámoří a bezmezného ničení leteckými nálety uvnitř země.“

O pár dní později (18. května 1943) přinesl list  New York Times zprávy z Bernu, že:

„ … Vatikán informoval britskou a americkou vládu, že zhroucení Itálie by nyní mělo neblahé důsledky, pokud Itálie nebude neutralizována najednou nebo okamžitě okupována spojeneckými armádami.“

Korespondent listu The Times pan Brigham 19. května 1943 konstatoval, že se dozvěděl z „dobře informovaného vatikánského zdroje“, že „plán“ už byl „vypracován ve zvláštní zprávě od papeže Pia arcibiskupu Francisu J. Spellmanovi z New Yorku, který je právě na Středním Východě.“ Cílem plánu byla možná italská „spolupráce přizbavení fašistického režimu“ a „náhlé příměří“. Fašistická strana by v takovém případě byla okamžitě rozpuštěna. V prvém plánu nebyla učiněna žádná opatření „o zatčení a zacházení spojenců se všemi fašistickými vůdci.“

Dvojitá kampaň Vatikánu na pomoc zabránění lidového povstání proti režimu a současně bránící sociální revoluci rostla co do intenzity a sám papež hovořil se svou veškerou autoritou ke shromážděním italských dělníků a radil jim, aby upustili od revoluce. (13. června 1943).

Výsledky všech těchto plánů byly záhy patrné. V noci z 25. na 26. června 1943 vedl Grandi vzpouru proti Mussolinimu na velkém fašistické radě. Grandiho řešení navrhovalo, aby král převzal plnou kontrolu nad všemi armádními silami. To bylo schváleno sedmnácti a oponováno osmi členy. Mussolini šel navštívit krále a řekl mu, že již není premiérem. Potom byl Mussolini zatčen. Tak jednoduchý byl pád režimu.

Jeden ze spiklenců, maršál Badoglio, který převzal funkci premiéra, prohlásil: „Válka pokračuje.“ Ale za scénou probíhala jednání o vojenské porážce Itálie a zachování převlečeného fašistického režimu. [l]

Došlo k drobným změnám ve vládě: fašisté zůstaly v původní pozici, zatímco revoluční podzemní síly přešly do otevřené opozice, dokud nebyly okamžitě potlačeny novou vládou. Badoglio požadoval na Italech, aby byly „loajální ke králi a všem dalším starým stabilním institucím.“ Církev a její biskupové hovořili proti revolučním a bolševickým elementům a zakázali opozici proti nové vládě.

Ve Vatikánu probíhala řada aktivit, papež a jeho státní tajemník konali setkání s portugalským, španělským, německým a britským velvyslancem. Současně s jednáními rostla váha spojeneckých náletů na Itákii a papež začal být netrpělivý a obával se, že „italský lid se stane kořistí bolševismu.“ Vatikán obtěžoval Velkou Británii a Spojené státy americké obecnými termíny „neboť v krásné zemi Itálii nebezpečí komunismu neklesá, ale roste“. „Průtahy ve válce“, pokračoval papež, „vytvářejí nebezpečí, že mladá generace může bát stržena do náruče komunismu … Moskva čeká na okamžik, kdy se Itálie připojí k Unii evropských států pod vládou komunistů.“

Zatímco papež dále tlačil na Roosevelta, že „bombardování plodí bolševismus,“ Badoglio zahájil pronásledování Rudých za nadšené podpory katolické hierarchie a Vatikánu. [m]

Nakonec 3. září 1943 Itálie bezpodmínečně kapitulovala. Mussolini zmizel, ty nejkřiklavější rysy režimu byly potlčeny; zépadné demokracie byly uspokojeny a diktátor již vládnout nebude, na jeho místě tam zůstaly základní struktury autoritativního režimu pod vládou generála a krále.

S králem a generálem na domácí sféře, s Británií a Amerikou na zahraniční, Itálie byla zachráněná před vnitřní bolševickou revolucí i vnějším politickém tlaku z Ruska. První velký politický protitah Vatikánu a jeho spojenců se podařil.

Brzy nato se Itálie stala obrovským bojištěm, kde armády Spojenců bolestně probojovávaly svoji cestu na sever proti ustupujícím nacistům a odnášeli si nevýslovný rozklad a společenský, hospodářský a politický chaos s sebou.

Zatímco armády bojovaly, Vatikán a západní Spojenci neztráceli čas při provádění druhé části svého plánu na osvobozeném území poloostrova — jmenovitě zabránit revolučním silám, aby se dostaly k moci.

Spojenci prováděli tuto politiku prostřednictvím organizace, kterou ustavili ve svobodné Itálii (AMGOT), která zakazovala politická shromáždění, politickou svobodu nebo organizování protifašistických stran a současně bránili vyčištění veřejných funkcí od fašistů [n]. Hlavní administrativní opory bývalého fašistického režimu (prefekti) se drželi ve svých funkcích, zatímco civilní a vojenští úředníci byli pod ochranou spojenecké komise, která nejen bránila všem pokusům očistit od nich zemi, ale která brala do americko-britského náručí fašisty, kteřá byli „aktivní“ až do okamžiku porážky. 

Vatikánská politika přímého a nepřímého povzbuzování a podpory všech těch konzervativních sil, které si přály zachování monarchie se zvláštním ohledem na vojenské složky proti vůli italského lidu vyšla náhle na světlo v květnu 1944. „Zvláštní vyšetřovatelé“ americké armády tehdy zadrželi posly na dráze v jižní Itálii a otevřeli vatikánské poštovní pytle. Našli tam dokumenty s důkazy, že Vatikán se zabývá vysoce tajnými machinacemi, aby zachoval Savojský rod.

Zachování monarchie bylo hlavním zájmem Vatikánu a mělo pevnou oporu konzervativního britského premiéra Churchilla, který aby plány spustil, osobně navštívil Řím a byl čtyřikrát nebo pětkrát přijat na soukromé audienci Piem XII (srpen 1944), a v příštím roce, i když už nebylpremiérem, měl dlouhé rozhovory s papežským nunciem k nové italské vládě (září 1945).

Po konci italského fašistického režimu, jisté porážce nacistického Německa a zhroucení fašismu v Evropě se chyba politiky, kterou Vatikán sledoval přes dvacet pět let, stávala stále zřejmější.  Musela být přijata nová politika, nové metody a nová taktika vhodnější pro změněné podmínky, aby se zachránili co nejvíce před katastrofou.

Mocnosti, které porazily fašistickou totalitu potvrzovaly, aby vše bylo založeno na demokratických principech, a co více, vyhlašovaly své přání, aby se takové principy uplatňovaly v osvobozené Evropě. Nepřátelé, se kterými Vatikán bojoval po První světové válce nejen přežili, ale posílili a byli troufalejší než dříve. Sovětské Rusko v kontrastu s tím, co nastalo po První světové válce, vyšlo s Druhé světové války jako jeden z vítězů s posílenou autoritou jako světová velmoc, jejíž politický vliv se zvětšil na Východní a Jižní Evropu k samým hranicím Itálie, kde bolševismus narostl mílovými kroky.

Aby čelil těmto velkým změnám, Vatikán musel přijmout dvě konečné a vzájemně provázané linie, které dohromady vytvořily novou hlavní strategii katolické církve v období po Druhé světové válce. Dlouhodobou mezinárodní politikou bylo bojovat proti Sovětskému Rusku všemi možnými prostředky, a s tímto cílem se Vatikán, stejně jako v minulosti, musel spojit se západními demokraciemi, které byly horlivé stejně jako katolická církev, aby vliv sovětského Ruska byl zkrocen nebo, bude-li to možné, zastaven.

Krátkodobá politikou týkající se vnitřní politiky národů bylo zorganizovat všechny prvky proti Rudým do pevného bloku vedeného katolíky a vedených Vatikánem s spojených do výbojných politických stran. Tyto síly měly používat ekonomické nástroje a bojovat proti socialismu nejen na politickém, ale i na společenském základě. Z tohoto důvodu dal Vatikán opět svolení, aby se katolíci zorganizovali do politických hnutí.

Díky této nové politice přijaté Vatikánem přišla jedna z prvých nových katolických stran, které se měly objevit v pofašistické Evropě, na svět v Itálii a přijala jméno Křesťansko demokratická strana. Její vůdci oddaní církvi byli pečlivě vybráni a brzy začala utvářet politiku nové Itálie, kde narušovala snahy nejen nově zrozených socialistických a komunistických stran, ale i neklidné části katolíků, kteří začali vykazovat alarmující známky revolučního ducha.

A tak v létech bezprostředně po zastavení nepřátelství sklíčená Itálie viděla, jak se přehorlivý Vatikán vrhl přímo do politického života země, otevřeně organizoval mocné katolické strany obviňující všechna politická hnutí, které podle něj nebyly v souladu s katolickou doktrínou, odsuzující socialismus a stavějící komunismus na pranýř s horlivostí, která neztratila nic ze svého starého zápalu, ale která se naopak stala ještě zapálenější, jelikož po zmizení Mussoliniho se rudé nebezpečí stalo ještě nebezpečnější než dříve.

Papež a jeho kardinálové, biskupové a venkovští faráři kázaly z kostelů, z risku a z rozhlasu nejen o náboženských, ale i o společenských a politických otázkách a pokoušeli se zavést zdivočelé italské masy na cestu, kterou jim vytýčila církev. Vatikán otevřeně podporoval instituce a osoby, které byly zodpovědné za zrod fašismu. Přikazovala Italům loajalitu ke králi Viktorovi, k muži, který uvedl Mussoliniho k moci, a ačkoliv Italové prostřednictvím plebiscitu volili velkou většinou pro republiku, Vatikán šel proti vůli lidu a prováděl další pokusy o záchranu Savojského rodu.

Kromě snahy o obnovu monarchie Vatikán v souhlase se svou starou politikou nepřímo podporoval hnutí, která měla společné s bývalým fašismem vše kromě jeho jména. Typickým příkladem byla pravicová strana Uomo Qualunque (Obecný člověk), která ve všeobecných volbách v roce 1946 získala více než milion hlasů. Její vůdce, přestože byl ještě nedávno atheistou, když viděl přízeň, se kterou Vatikán shlížel na jeho hnutí, si v té chvíli pospíšil a s veškerou pompou vstoupil do katolické církve. Vatikánské radio hlásilo ve zprávách (10. června 1946), že pan Giani byl pokřtěn, odbyl si prvé přijímání, dostal biřmování a oženil se v kostele Svatého srdce v Římě, zatímco papež mu popřál mnoho štěstí a požehnal mu.

To vše, což je důležité, ve chvíli, kdy bylo několik katolíků včetně kněží napomenuto nebo dokonce exkomunikováno Svatým oficiem za podporu sociálních učení, která nebyla v souhlase s učením církve — tj. socialistických učení (např. Fernando Tartaglia, kněz z Florencie, exkomunikovaný dekretem Nejvyšší sv. kongregace Svatého oficia; Vatikánské radio, 12. června 1946).

V téže době ti katolíci a kněží, kteří pomáhali podzemním fašistickým hnutím nebyli nikdy veřejně pokáráni veřejnými církevními autoritami. Svědčí o tom případ, kdy tělo Mussoliniho, které bylo tajně pohřbeno na milánském hřbitově, bylo ukradeno fašisty a o několik měsíců později nalezeno ukryté mnichy v Pavijském klášteře (v noci z 12. na 13. srpna 1946), když bylo předtím ukrýváno mnichy jhiného kláštera (St. Angelo). Několik fanatických fašistů a několik mnichů bylo zatčeno jako spolupachatelé při krádeži těla.

Ale tyto dva příklady, i když významné, blednou tváří v tvář dvěma jiným tahům vnuknutých Vatikánem, které lépe než cokoliv jiného od konce války dávají nepochybné známky politiky, pro kterou se církev nakonec rozhodla.

Tyto tahy byly spojené s vytvořením dvou nových politických stran, které, ač zformovány katolíky, byly na opačných pólech, a to bez ohledu nato, že měly v pozadí stejné náboženství, byly obě extrémistické povahy.

Prvou byla katolická strana s význačnou tendencí doleva, a která, přestože podporovala církev, požadovala radikální společenské a hospodářské reformy podobné těm, kteří hájili socialismus. Původně se nazývala Katolická komunistická strana a později Italská křesťanská levicová strana. Po několika týdnech bylo hnutí odsouzeno kardinálem státním tajemníkem, který přikázal jejím katolickým členům, aby ji rozpustili. Po jejím rozpuštění učinilo Radio Vatikán následující komentář:

„Další strana … zmizela. Měla nehorázné jméno „Křesťanská levice“ a kladla si za cíl přinést Bohu nový svět prostřednictvím třídního boje — to znamená přivést křesťanské dělníky za pomocníky socialismu a kacířství. Samozřejmě se to nepodařilo. Protože touto politikou křesťanská levice spáchala sebevraždu. Taková je tragedie malé ale dynamické strany složené z nadšené mládeže, která si říkala Kristovi apoštolové, ale hovořili a jednali jako stoupenci Marxe (leden 1946).

Ale neprošlo mnoho měsíců, než se objevila na scéně jiná katolická strana s extrémními tendencemi (srpen-září 1946), podporovaná Vatikánem. Nazývala se Národní křesťanská strana a opevřeně se hlásila ke středu nebo přesněji doleva. To proto, že „referendum dokázalo nutnost oddělení od Křesťanské demokrecie, která se takticky a ideologicky ustupovala marxistickým stranám“ (Dr. Padoan, citováno Radiem Roma 24. srpna 1946).

Přes veškerou snahu Vatikánu ovšem v prvých letech po Druhé světové válce socialisté a komunisté posílili své řady tou nejvarovnější formou; Itálie byla zaplavena z jednoho konce na druhý mohutnou rusou vlnou. Byla to první velká vlna uvolněných lidových sil, které se záhy obrátili k rudým, a to nejen v Itálii, ale i ve Francii a v Belgii. V roce 1948 byla Italská komunistická strana po té ruské největší komunistickou stranou na světě.

Po první světové válce se orvé fašistické hnutí zrodilo v Itálii, kde byla poprvé rozbita katolická strana ve jménu nové politiky. Po Druhé světové válce byla se první katolická strana znovu zrodila jako překážka proti odpůrcům katolické církve na společenské a politické aréně v neklidné době na italském poloostrově, což je význačné. A nebylo to vůbec náhodou. Když se domníval, že je čas na změnu taktiky, Vatikán obrátil list své politiky, list, který od samého počátku měl nepochybné znaky, že se jedná o starou politiku pod jiným jménem a prováděnou jiným způsobem vzhledem ke změněné době a okolnostem, ale zacílené ještě neúprosněji ke stejnému cíli, k podpoře nadřazenosti církve v životě italského lidu.

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 10