Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 6

Vatikán o světovém vření

 Vatikán má své vlastní teorie, kterými se snaží vysvětlit, proč svět vypadá tak jako dnes, kdy společností otřásly a nadále otřásají společenské a politické křeče a proč lidstvo všeobecně prochází krizí jakou dříve nepoznalo. Bohužel pro nedostatek místa se musíme letmo zmínit jen o obecných názorech tří moderních papežů, ale přesto věříme, že vysvětlíme jejich názory jasně, neboť nám to pomůže ukázat obecný přístup katolické církve k naší rozbouřené době.

 Od časů Lva XIII vydal Vatikán zvláštní instrukce a obecná prohlášení, nikdy v protikladu, a prokázal systematickou stanovisko k tomu, co pokládá za protikladné k jeho učení. Politika katolické církve byla založena na těchto obecných myšlenkách, a formovala jeho postoje vůči určitým subjektům. V této knize stručně prozkoumáme podstatu některých takových prohlášení a věnujeme se nástupním encyklikám tří papežů, kteří vládli katolické církvi během kritických období, mohli více než jiní naplnit církev, a tedy i do Vatikán, duchem vycházejícím z jejich prohlášení. Ve svých nástupních encyklikách se každý z těchto tří papežů pokusil objasnit obecné principy, které by charakterizovaly program, který si sami stanovili jako hlavy církve a současně navrhly prostředky, o kterých se domnívali, že by vyléčily bolesti moderní společnosti.

 Prvním z moderních papežů, kteří měli co do činění přímo se společenskými a politickými záležitostmi charakterizujícími současnou společnost byl Lev XIII. I když měl v mnoha směrech liberální myšlení, strávil svůj život v neúnavném boji proti tomu, co Vatikán pokládal za charakteristickou metlu minulého století — konkrétně sekularismus [a]. Hlavním cílem sekularismu bylo úplné oddělení církve od státu a odloučení náboženství od věcí, které nebyly čistě náboženského charakteru. Prohlášení Lva XIII, i když se omezíme jen na obecné principy, je velmi důležité, neboť papeži následující po něm je nejen dále prosazovali, ale rozšířili podle nich požadavky podle požadavků doby a ty proto ovlivňovaly politiku Vatikánu ve dvacátém století.

Papež Lav XIII seznámil se svými myšlenkami o katolické církvi a společnosti ve své prvé encyklice publikované 2. dubna 1878 (Inscrutabili). V této encyklice načrtl pečlivé obraz světové situace v jeho době a praktické důsledky způsobené principu sekulárního státu. Toto velké zlo ovládlo nejen společnost, ale i stát a jednotlivce, napsal Lev XIII. Nové principy (sekularismus a liberalismus) způsobily rozvrat těch základních pravd, které byly základem společnosti. Vštípily zarputilost do srdcí jednotlivců, kteří se tak stali velmi nedůtkliví ke všem autoritám. Nesouhlas různého typu s politickými a společenskými problémy, který nutně vytvářel revoluce, denně narůstal.

Nové teorie zaměřené zejména přímo proti křesťanství a katolické církvi působily v praktické oblasti akce namířené proti autoritě katolické církve. Mezi těmito akcemi, které byly důsledkem nových učení, bylo ve stále více zemích přijímání zákonů, které otřásaly základy katolické církve, svoboda poskytovaná jednotlivcům prosazovat principy, které „zlomyslně“ omezovali církvi právo na vzdělávání mládeže, úpadek světské moci papežů a systematické odmítání autority papeže a katolické církve, „zdroje pokroku“.

„Kdo“, tvrdil Lev XIII, „kdo popírá službu církve přinášet pravdu lidem tonoucím v nevědomosti a pověrách? … Pokud srovnáme doby, ve kterých byla církev všeobecně ctěna jako matka, s dnešní dobou, je mimo jakoukoliv pochybnost, že naše doba se bláznivě řítí přímo po cestě rozkladu?“ Papežství, jak prohlašoval Lev, bylo ochráncem a strážcem civilizace. „Je velkou pravdou, že sláva nejvyššího z biskupů, kteří se pevně postavili jako hradba a opevnění pro záchranu lidské společnosti od pádu zpět k jejím bývalým pověrám a barbarství.“ Pokud by papežova „ozdravná autorita“ nebyla odsunována„ svět by byl ochráněn před bezpočtem revolucí a válek a civilní moc „by neztratila svou starobylou a posvátnou slávu, ten vznešený dar náboženství, který sám o sobě způsobuje stav podřízený ušlechtilosti a důstojnosti člověka.“

Lev XIII sdělil katolíkům, co mají dělat, aby se postavili nepřátelství protivníků církve:

(1)	Každý katolík má povinnost se podřídit učení Svatého stolce.
(2)	Vzdělání má být katolické
(3)	Každý člen církve se musí řídit principy katolicismu pokud jde o rodinu a manželství.

Učení katolické církve, potvrzuje Lev, má být vštěpováno dětem nejdříve, kdy je to možné, a církev má dohlížet nejen zda jse používají „metody vhodné a příhodné k vyučování … ale nadto … aby toto vyučování bylo v plném souladu s katolickou vírou.“

Ale, což je prvotní a nejdůležitější, vzdělávání ma začínat v rodině, která, aby zvládla takový úkol, musí být katolická. Rodiče musí být katolíci a musí být spojeni svátostí církve. Mládež musí dostat „rodinnou křesťanskou výchovu“, a taková výchova se stává nemožnou, když se nedbá zákonů katolické církve (jak je tomu u zákonů sekularizovaného státu).

Dále tento papež radil katolíkům nejen respektovat náboženská pravidla katolické církve, ale následovat její rady ve společenských a politických záležitostech. Během poslední čtvrtiny devatenáctého století publikoval mnoho encyklik, ve kterých opakovaně odmítal sekulární stát, kacířství liberalismu a konečně socialismus. Radil katolíkům bojovat proti těmto ideologiím, které jsou nepřátelské církvi, v jejich vlastních základech — jmenovitě ve společenské a politické oblasti, sjednocování v katolických odborech a vytvářením katolických stran. Jeho učení charakterizovalo obecnou politiku Vatikánu až do počátku dvacátého století, kdy se typ státu odmítaný katolickou církví stále a stále znovu ustavil prakticky po celé Evropě.

Třicet šest roků po nástupních dopisech Lva XIII vypukla První světová válka,  nový papež Benedikt XV se dal veřejně slyšet, že podle něj bylo skutečnou příčinou nepřátelství a úpadku západního světa.

Co způsobilo Prvou světovou válku, tázal se. (Ad Beatissimi, 1. listopadu 1914), a v odpovědi tvrdí, že je to nejen proto, že „nařízení a zvyky křesťanské moudrosti přestaly být zachovávány ve vládách států.“, ale i v obecném oslabené autorit. „Neexistuje žádná úcta k autoritám vládců“, prohlašoval, a „závazky oddanosti, které by je zavazovaly k nějakým autoritám nad nimi se tak oslabily, že téměř zmizely“.  Je to způsobeno moderním učením o původu autorit. Co je podstatou takového učení? Podstatou je falešná myšlenka, že zdrojem moci autority je svobodná vůle lidí a ne Bůh. Z této iluze že člověk je zdrojem autority a z neomezeného volání po nezávislosti mas. Tento duch nezávislosti pronikl do každého domova a rodinného života. Dokonce i v církevních kruzích je vidět tuto nectnost. A potom následuje široké opovrhování zákony a autoritami, vzpoura části z těch, kteří se mají podrobit, kritika řádu a zločiny proti majetku části z těch, kteří tvrdí, že je nazavazuje žádný zákon. Lidé by se proto měli vrátit ke starému učení a k papeži, „který je Bohem předurčen učit pravdu.“, musí připomínat lidem na světě, že „není moci kromě Boha, a že každá moc by měla být ustanovena Bohem“. A protože všechny autority pocházejí od Boha, musí se proto katolíci podrobit autoritám, ať už náboženským nebo světským, a musí se podrobovat nábožensky, to znamená jako věc svědomí. Jedinou výjimkou v této povinnosti je, když autorita je používána proti zákonům Boha a jeho církve, jinak všichni katolíci včetně papeže musí poslouchat slepě, protože „každý, kdo se protiví moci se protiví vůli Boha, a že takovým odporem se vystavují zatracení.“

Benedikt XV potom načrtl praktické závěry a rady vládcům národů, že pokud vyžadují disciplínu, oddanost a pořádek, musí sloužit učení katolické církve. Je hloupé, tvrdí, když zemi vládnou bez učení církve nebo když vyučují mládež jiným učením než těm církevním. „Smutná zkušenost ukazuje, že lidská autorita upadá, když je náboženství ponecháno stranou.“ A tak vládce státu nesmí opovrhovat autoritou Boha a jeho církve, jinak lidé budou opovrhovat jeho autoritou. Lidská společnost, jak pokračuje papež, je udržována pohromadě dvěma okolnostmi — vzájemnou láskou a uctivým respektem autority nade všemi. Tyto zdroje zeslábly, a proto každý národ a obyvatelstvo je „rozděleno takřka na dvě nepřátelské armády, krutě a neustále ve sporech, na jedné straně vlastníci a na druhé proletariát a dělnictvo.“

 Proletariát nesmí být naplněn nenávistí a nesmí toužit po bohatství, říkal papež, neboť takový proletariát by se stal snadnou kořistí agitátorů. Neboť ..s toho, že lidé jsou si rovni ve své podstatě, ještě nevyplývá, že musí zaujímat stejné postavení ve společnosti.“ Chudí nemají vzhlížet k bohatým a bouřit se proti nim, i kdyby bohatí byli zloději, neboť když to chudí dělají, jsou nespravedliví a nemilosrdní a nadto jednají nerozumně. Důsledky třídní nenávisti jsou neblahé a stávky je nutno odsuzovat, neboť rozvracejí život národa. Chyby socialismu byly odhaleny Lvem XIII a biskupové by měli dohlédnout na to, aby katolíci nikdy nezapomínali na jejich zákaz od něho. Měli by kázat bratrskou lásku, která nikdy neodstraňovala „rozdílné podmínky a proto i třídy, ale chtěla od nich, aby schvalovali, že ti, kteří zaujímají vyšší postavení se někdy dostanou dolů k těm, kteří jsou postaveni níže, a pokládali to nejen za spravedlivé, … ale přijímali to s klidem a v přátelském duchu. Chudí se na druhé straně mají těšit z jejich prosperity (z prosperity bohatých) a důvěřivě se spoléhat na jejich pomoc.“

Lidé ztratili víru v příští život a proto pokládají tento pozemský život za jediný důvod své existence. Pokřivený tisk, špatné školy a jiné vlivy způsobily tuto „nejzhoubnější chybu“. Ti, kteří se drží těchto učení si přejí bohatství, ale protože bohatství není rovnoměrně rozděleno a stát brání brát bohatství bohatých, chudí nenávidí stát. „A tak zápas jedné třídy proti druhé sílí a každý se snaží všemi prostředky získat a brát si to co chce, a jiní nabádají udržet si a zvětšit to, co již vlastní.“

Proč katolická církev v této situaci trvala tolik na své autoritě a na otázce boje mezi třídami? Protože bubnování sociálních hnutí, které následovalo těsně po První světové válce, již bylo slyšet i ve Vatikánu, který, protože se obával nejhoršího, již přijal předběžná opatření.

Rada daná papežem jednotlivým katolíkům a národům by měla být připomenuta, neboť během následujícího desetiletí tato snaha o posilování autority, o slepou poslušnost zavazující jednotlivce, o povinnosti každého nedovolit jinou sociální a majetkovou ideologii (tj. socialismus) k zahájení třídního boje se stane heslem fašistického totalitarismu.

První světová válka přišla a skončila a ponechala za sebou ohromnou zkázu, zejména ve společenské a politické oblasti. Společnost se všeobecně, jak se obával Benedikt XV, rozpadla vedví podle konfliktních sociálních učení a bojujících politických systémů a většina z nich již odmítala vytvářet společnost přesně podle principů katolické církve. A aby byl zmatek větší a posílily se příčiny nepořádku, Rusko se změnilo na bolševické a stalo se majákem pro všechny revoltující Evropany.

Jednou z vlastností všech socialistických, komunistických a anarchistických jedinců a hnutí, že kromě cíle změnit hospodářský a společenský systém vyhlásily nelítostnou válku náboženství všeobecně a katolické církvi zejména. Nebezpečí socialismu, dříve teoretické, se stalo skutečným a naléhavým. A opět katolická církev kázala věřícím a opakovala tvrzení papeže Benedikta XV a přidávala další obvinění toho, co pokládala za příčinu hrůzného světového vření.

Pius XI byl zvolen papežem v roce 1922 a tentýž rok publikoval svou nástupní encykliku, ve které nejen zdůraznil postoj katolické církve ke společenským a politickým problémům, ale též obvinil demokracii a tak předešel fašistické a nacistické diktatury (Ubi Arcano Dei, v překladu O potížích zanechaných evropskou válkou 1914-1918; jejich příčina a náprava).

Tato encyklika probírá důsledky války a tvrdí, že nebyl nikde mír mezi státy, rodinami nebo jednotlivci.Světový neklid byl přisuzován skutečnosti, že Bůh byl vykázán z veřejných záležitostí, manželství a vzdělávání. Tvrdí, že válka se bude vracet, dokud lidé nebudou sdílet „Kristův mír“ a že katolická církev byla nepostradatelná pro mír. Papež Pius XI potom vydal společenské a politické prohlášení, tvrdící že je všude „třídní boj“, vzpurná opozice stran nehledajících veřejné dobro, ale spiknutí, útoky na vládce, stávky, blokování práce a povyk. Moderní doktríny oslabily rodinné vazby, způsobily nervozitu myšlení následující po válce, oslabily autoritu do takové míry, že poslušnost byla pociťována jako podřízenost strašnému jhu. Zatímco muži chtěli pracovat co nejméně, zřízenci a mistři se stali nepřáteli. Množství potřebných početně rostlo a stávalo se zálohou, ze které si příští revolucionáři budou vytvářet nové armády.

Potom si papež pospíšil říci, že ačkoliv církev nerozlišuje mezi formami vlády, přesto nemůže popřít, že struktura demokracie dopouští mnohem snáze než každý jiný stát zrádnou souhru zákonů. Demokracie, soudil Pius XI, byla hlavní příčinou veškerého chaosu, který nastal kvůli samotné podstatě demokratických vlád, kde vůle lidu je suverénní a kde je příliš mnoho svobody; a čím je země demokratičtější, tím je chaotičtější národní život.

Toto odsouzení demokracie je velmi významné, neboť ppřichází v době, kdy fašistická učení kráčela mílovými kroky v Itálii a ve zbytku Evropy. Později uvidíme, jak toto obvinění se nedá omezit jen do oblasti teorie, ale mělo vstoupit do oblasti politiky — a tak přispělo k těm tragickým důsledkům, kterých jsme si všichni vědomi.

Ve své encyklice Pius XI uvedl též několik dalších příčin, které údajně byly zodpovědné za světový neklid:

(1)	Bůh byl odstraněn z řízení světových záležitostí.
(2)	Manželství se stalo ryze občanskou smlouvou.
(3)	Bůh byl vykázán ze škol.

Po těchto obviněních papež nakonec navrhl prostředky, kterými se společnost dvacátého století má vyléčit. Každý jedinec, tvrdil, si má vážit božské uspořádání lidské společnosti, a především katolické církve jako učitele „nepouštějícího se chyb“. Jen katolická církev, pokračoval, může přinést mír a pořádek, neboť samotná církev učí z božského pověření a na božský příkaz, že jednotlivé státy musí respektovat Boží zákony a že katolická církev je „jen jedna a jediná Bohem vytvořená stráž a vykladač těchto zjevených pravd.“ [b]

Tak tomu je, pokračuje Pius XI, a společnost by měla najít řešení svých problémů podle učení katolické církve. Pokud jde o národy pokoušející se vyrovnat se svými odlišnostmi, bylo pro ně bezcenné vytvářet mezinárodní instituci (Společnost národů) nedbající církve. Pokud si přejí, aby organizace byla úspěšná, musí ji vystavět na modelech mezinárodních institucí pracujících tak dobře ve středověku — jmenovitě katolickou církev. Neboť jedině katolická církev je schopna zajistit posvátnost mezinárodních zákonů, neboť patří všem národům a je nade všemi národy. [c]

Jednotlivci se musí spoléhat na katolickou církev pro vedení, nejen duchovní, ale i společenské a věcné, a nikdy by neměli zapomenout„ že mají zakázáno podporovat určitá společenská učení, které církev neschvaluje (tj. liberalismus, modernismus, socialismus atd.). Bohužel, poznamenal papež, je mnoho těch, dokonce mezi katolíky, kteří mají sklon pohlížet na společenské záležitosti příliš liberálním pohledem. „V jejich slovech, článcích a v celém průběhu jejich života se chovají, jako by učení a příkazy vydané papeži … se staly úplně zastaralými … . V tom je možno najít určitý druh modernismu v morálce a ve věcech, týkajících se autorit a společenského řádu, které spolu s modernismem zvláště odsuzujeme.“

Papež Pius XI byl mužem činu. Jeho vláda (1922-1939), která probíhala během jednoho s z nejosudovějších dob moderní historie, se vyznačovala jeho silnou vůlí a skutečností, že katolická církev stále více závisela na osobních rozhodnutích vládnoucího papeže. Nejen že neusiloval o zjištění, že to, co jeho předchůdci kázali je dávno pryč, ale měl přemrštěnou víru v sebe sama v otázkách, týkajících se názorů, které by měla katolická církev přijmout ve vztahu k společenským a politickým problémům.

Pius XI byl mužem „pohrdající demokratickými institucemi“, jak dokázal ve své prvé encyklice. Snažil se s velkým úspěchem naplnit duch katolické církve, a nadto i politiku Vatikánu, nepřátelstvím k určitým významným společenským a politickým proudům. Výsledkem bylo, že Vatikán přijal silovou a přesně stanovenou politiku k současným společenským a politickým hnutím. Tato politika se zakládala na principech upevňování autority státu a právu katolické církve hrát velkou úlohu v současné společnosti. Jeho povinností bylo dohlížet, aby mládež dostala náboženské vzdělání, uchovávat posvátnost rodiny a zajistit, aby sekularismus byl dán d klatby. Aby socialismus byl zničen, rozvod zakázán a demokracie odsouzena.

Snažil se, když uplatňoval tyto principy ve skutečném životě, brzy přivést katolickou církev velmi blízko k určitým hnutím, která, ač zcela nepřátelská náboženství„ přesto sdílela s Vatikánem nenávist k určitým politickým tendencím hýbajícím společností. Když našli společný základ a sdíleli mnohé cíle, Vatikán a tyato politická hnutí začali bojovat společně proti těm, které pokládali za své společné nepřátele. Kdo jiný byl nakonec zodpovědný za takové společenství a jak došlo k tomu, že se Vatikán rozhodl vstoupit do takové politiky?

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 7