Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Když jsme pojednávali o Kongregaci Svatého oficia, říkali jsme, že katolická církev se nezměnila pokud jde její požadavek „podporovat jedinou pravdu“, která dala vzniknout inkvizici. Časy se změnily a s nimi i metody katolické církve. Přesto její duch, kterým je dodnes nasycena,zůstal neměnný po celá staletí, a ačkoliv byl současnou společností shledán za jalový, zůstal stejný jako v minulosti. Index [zakázaných knih], který je stále platný i v našem současném století je toho nejlepším důkazem [a].
Úkolem složky Propaganda Fide je šířit katolickou víru na základě tvrzení, že katolická víra je jedinou pravou vírou , a že ostatní náboženství jsou špatná a musí vymizet. že velká část lidstva, sestávající z protestantů, muslimů, buddhistů, hinduistů, židů a pohanů nemůže být spasena dokud nepřijme katolicismus. A jelikož ujišťuje, že polem působnosti útvaru Propaganda Fide je doslova celý svět, jeho rolí je konvertovat všechno lidstvo ke katolicismu.
Myšlení totalitních států je přesně stejné. Fašistická Itálie, nacistické Německo a sovětské Rusko vesměs ustavili všeobsahující Ministerstvo propagandy, jehož úkolem v politické oblasti a při přístupu k národnostním, rasovým a zejména ideologickým záležitostem bylo přesně stejné jako v náboženské oblasti u katolické církve.
Jak katolická církev tak totalitní státy vycházely z práva bránit lidem přebírat myšlenky podle jejich vlastního názoru. A též pokládali za správné násilně konvertovat tolik lidí, kolik jen bylo možno, na jejich konkrétní druh náboženství nebo ideologie.
těsná podobnost mezi diktaturami dvacátého století a katolické církve není pouhou náhodou. Obojí je podněcováno stejných duchem, směřuje ke stejným cílům a každý se ve své vlastní oblasti snaží o stejné výsledku. Je proto přirozené, že duchovní totalita fašismu a nacismu je v dnešní době díky samotné jejich podstatě a cílům dovedla ke střetu.
Prostřednictvím Indexu a Propaganda Fide může katolická církev vyvíjet ohromný vliv na oblast náboženství po celém světě, a tak ovlivňovat etické, kulturní, společenské a často i politické záležitosti. Prozkoumejme proto tyto odbory, i když stručně.
Co je to Index?
Je to seznam knih, které katolík nesmí číst. Zní to velmi jednoduše. Ale mohou nesmírné důsledky takových slov uniknout některému z myslících lidí?
Irský kněz Dr. Timothy Hurley říká: „Všechny knihy nepřátelské katolické církvi je zakázáno číst římským katolíkům pod hrozbou morálního hříchu nebo dokonce exkomunikace.“
Papež Pius IV vyhlásil za smrtelný hřích čtení zakázaných knih.
Zákony indexu jsou závazné pro všechny katolíky kromě kardinálů, biskupů a dalších hodnostářů, jejichž hodnost není pod hodností biskupa.
Kanonické právo neponechává žádnou pochybnost v myslích katolíků, jaký typ knih nesmějí číst. Je jich jedenáct kategorií.
Z tohoto seznamu je zřejmé, že Vatikán neponechává katolíkům velkou oblast, ve které by mohli číst knihy bezpečně.
Proces zařazování knih do indexu je prostý. Začíná obvykle od některého biskupa, který si přeje zbavit se ve své diecézi některé knihy. Někdy jde stížnost přímo přímo Nejvyšší svaté kongregaci, někdy projeví iniciativu samotná kongregace. Kongregace pověří jednoho ze svých čtenářů úkolem přečíst pečlivě knihu a označit všechny „závadné“ pasáže. Kniha je zaslána dalším čtenářům, kteří se k ní vyjádří. S hlasy konzultantů (tak jsou čtenáři nazýváni) jsou seznámeni kardinálové, které potom proberou knihu a vynesou rozsudek. Obvyklý počet kardinálů je od sedmi do deseti, zatímco konsultantů je kolem třiceti.
Existují čtyři možné výroky:
Damnetur (zavržena);
Dimittatur (povolena);
Donec Corrigatur (zakázána dokud neí opravena);
Res Dilata (případ je odložen).
Autoři nebo vydavatelé nejsou před publikací informováni s výjimkou katolických autorů, kteří mají možnost stáhnout knihu z oběhu nebo zveřejnit rozsudek Svatého oficia. Autor nesmí svou knihu hájit.
Jakmile je jednou kniha zakázána, je její jméno uveřejněno v úřední části listu Osservatore Romano , vatikánského listu, a potom v periodiku Acta Apostolicae Sedis a nakonec rozmnožena náboženskými orgány a rozeslána do světa.
Které knihy jsou zkoumány není nikdy známo, jelikož tajnosti Svatého oficia jsou přísně hlídány. Zaměstnanci, konsultanti a dokonce kardinálové a členové Nejvyšší svaté kongregace nesmí nikdy vyzradit, o čem se diskutuje na poradách.
Jakmile je jednou kniha zakázána, žádný katolík ji pod hrozbou smrtelného hříchu a jmenovitě pod hrozbou věčného zatracení nesmí číst ani se jí dotknout. Je-li např. zakázaná publikace svázána s ostatními, je celá vázaná kniha automaticky zakázaná. Dokonce Bible publikované Biblickými společnostmi jsou zakázané. Podle svědectví důstojného pána Timothy Hurleyho: „Veškeré překlady do mateřského jazyka provedené nekatolíky, a zejména ty vydávané Biblickými společnostmi, jsou přísně zakázané.“ [b]
Aby zajistili, že katolíci dodržují přísná pravidla Indexu, katolická církev nikdy nepřestane neúnavně tlačit na věřící prostřednictvím svého tisku a duchovních, že musí dodržovat pravidla církve a jmenuje církevní hodnostáře (zpravidla jezuity) v téměř všech katolických zemích i zemích, kde jsou velké katolické menšiny, aby řídili četbu věřících. Jmenuje exekutivu Indexu v různých katolických zemích, např. Abbé Bethleema ve Francii.
Prostřednictvím této exekutivy a prostřednictvím církevní hierarchie a katolického tisku katolická církev brání publikaci některých knih, pokouší se zakázat další a nadto organizuje katolický bojkot knih nebo brání jejich prodeji. A to se týká nejen knih, ale i novin, katolických klubů, organizací a jednotlivců, kteří se stali agenty v kampani za bojkot se zhoubnou horlivostí, které by nikdo nevěřil, kdyby se tak nestávalo tak často. [c]
To je možné všude, kde jsou katolíci. A v očích každého dobrého katolíka je to nejen právo, ale i povinnost katolické církve. Proč? Ocitujeme francouzskou exekutivu Indexu, Abbé Bethleema:
„Katolíci [jak prohlašuje] na základě sil, které pocházejí od jejich božského zakladatele, mají právo a povinnost odmítat chyby a bezbožnost všude, kde je shledávají, a z toho přirozeně vyplývá právo odmítat knihy, které se protiví víře nebo křesťanské morálce nebo které, i když nejsou hříšné, jsou nebezpečné s těchto dvou hledisek. Toto je první ze všech těch knih zakázaných pod trestem exkomunikace vyhrazené papeži … “
Po vysvětlení proč církev musí zavrhnout knihy Ranana, Zoly atd. Abbé prohlašuje (prohlášení plně potvrzované katolickou církví samotnou), že „Kongregace Indexu může zavrhnout jen určitý počet zavrženíhodných knih, protože ty ostatní zavrhuje na podkladě obecného zákona.“
Index se dělí na tři části. První část obsahuje knihy arcikacířů, všechny tyto knihy — minulé, současné i budoucí — jsou zavrženy; druhá část zahrnuje autory se sklonem ke kacířství, magii, nemorálnosti atd., třetí spisovatele, jejichž učení je škodlivé. Několik jmen z té prvé části je Luther, Melantchon, Rabelais, Erasmus. Ve druhé Merlinova kniha Book of Obscure Visions [Kniha temných vidění], The Fables of Tolgier the Dane [Pověsti o Dánovi Tolgierovi] a Arthur of Britain, the Legend of King Arthur [Artuš Britský, legenda o králi Artuši], atd.
Ve vydání z roku 1930 Index obsahoval kolem 7000 až 8000 jmen. Abychom přinesli nějakou představu o závažnosti tohoto zákazu, zmíníme jen seznam několika jmen, aby si čtenář mohl učinit vlastní představu, jak zhoubný nebo jak užitečný byl Index v průběhu let k osvětě lidstva. Jeden anonymní autor kdysi napsal: „Je výsměchem, že všechny nejlepší knihy je možno najít na římském Indexu“.
Dante: De Monarchia (povoleno až v posledním století Lvem XIII).
Všechny práce Leibnitze.
Grotius: De Jure Belli ac Pacis.
Kniha obecných modliteb.
Thomas Browne:Religio Medici .
[Theodore Dreiser:] An American Tragedy,
Jurgen, and Mlle.
[Theophile Gautier:] Mademoiselle de Maupin.
Všechny práce Gabriela D`Annunzio.
Defoe.
Sterne's: Sentimental Journey.
Milton: Paradise Lost.
Descartes.
Auguste Comte, jeho Cours De Philosphie Positive.
Všechbny práce Dumas, Pater and Filius.
Gustave Flaubert a Anatole France.
Gibbon': History of the Decline and Fall of the Roman Empire.
Heine a Kant.
La Fontaine, by Lamartine.
Andrew Lang: Myth, Ritual, and Religion.
John Locke: An Essay Concerning Human Understanding And the Reasonableness of Christianity as Delivered in the Scriptures.
John Stuart Mill: Principles of Political Economy and On Liberty.
Všechny práce: Maurice Maeterlinck.
Pascal.
Volataire: Jeho 38 prací
Paine's The Rights of Man.
Rousseau: Social Contract, Lettres Ecrites de la Montagne, Julie, ou la Nouvelle Heloise, etc.
Renan, všetně Vie de Jesus.
George Sand, Henry Stendahl, Eugene Sue, Thomas White, Emile Zola, Spinoza, Swedenborg, Bernard de Mandeville, Taine, Malebranche, Bergson, Lord Acton, Bossuet, Bacon, Hobbes, Samuel Richardson, Doellinger, Addison, Goldsmith, Victor Hugo, etc.
V jedné chvíli byla snaha dát na Index Britskou encyklopedii. Pro britského čtenáře stojí za zmínku, že v současnosti je více než 5000 knih v angličtině, které jsou buď úplně zakázané nebo zakázané, dokud nebudou opraveny.
Německá autorita Indexu, Hilgers, brání status Indexu:
„Vzhledem ke zneužívání tisku k šíření škodlivých spisů se nařízení katolické církve k ochraně věřících nutně přizpůsobit nové době [d]. Je to nepochybně případ, kdy škodlivý vliv špatně spravovaného tisku vytváří dnes největší nebezpečí společnosti. Nová záplava pochází ze tří hlavních zdrojů. Theismus a bezvěrectví vzniká z některých oblastí přírodních věd, filosofie a protestantské theologie. Theismus je očekávaným důsledkem tak zvané „svobody bádání“. Anarchismus a nihilismus, náboženský a rovněž politický, je možno pokládat za druhý zdroj, ze kterého vychází nesčetný proud socialistických spisů. Ve skutečnosti to není nic jiného než popularizace politiky liberalismu.“
Hilgers jde dále a říká, že třetím zdrojem jsou „škodlivé romány“ a končí příznačně:
„Pokud má být společenství chráněno před demoralizací, politické autority se musí sjednotit s církevními v ochraně před takovými promluvami nějakou chytrou a bezpečnou kontrolou“.
Copak nacisté nezopakovali téměř stejné argumenty, když začali pálit knihy po celém Německu po nástupu Hitlera k moci? A ve Francově Španělsku, kde ne nepodobné předpisy platily dokonce i pro dopisy?
Zajisté je možno říkat, že dnešní Vatikán se nemůže domáhat dosažení svého požadavku práva na zákaz knih. Ale Vatikán nikdy nepopřel své výsadní požadavky. Naopak následující slova pronesení v roce 1930 pověstným státním tajemníkem kardinálem Merry del Val:
„Špatný tisk je nebezpečnější než meč. Sv. Pavel předvedl příklad cenzury: vyvolal to, že špatné knihy mají být spáleny (Skutky 19,19) [e]. Následníci sv. Petra (tj. papežové) museli prostě následovat jeho příkladu, nemohli činit jinak, neboť jejich církev, neomylná učitelka a bezpečný průvodce věřících, je vázána svým svědomím udržovat tisk čistý … “
A tady jsou ještě významnější slova:
„Těm, kteří chtějí předložit Písmo svaté lidem bez jakékoliv záštity, a také zastáncům svobodného myšlení, že nic jiného není tak pošetilého a škodlivého … Jen ti stiženi takovou morální nákazou zvanou liberalismus mohou vidět v kontrole nad nezákonnou mocí a rozmařilostí ránu zasazenou svobodě.
Ve svém boji za obhajobu Indexu s něj katolická církev dělá zbraň k obraně pravdy. Ale slovo pravda může mít více významů. Ovšem ne pro katolíky.
„Pravda je absolutní; katolická církev a jedině ona má veškerou náboženskou pravdu. V různých náboženstvích je různé množství pravdy, ale jen katolická církev samotná má plnou pravdu“ (Katolická encyklopedie). [f]
To, že takový požadavek zní jako nesmyslný každému rozumně myslícímu člověku je zřejmé. Bylo by to nepřijatelné, i kdybychom se omezili jen na oblast náboženství. Ale tak to není, neboť katolická církev nepřímo a často i přímo zkouší vnucovat svá tvrzení na oblasti zcela mimo náboženství. Máme jeden známý a typický příklad, případ Galilea. Po léta hýbala světem vědecká teorie, že Země se točí kolem své osy a kolem SLunce. Nejmocnějším zavilým oponentem tomuto objevu byla katolická církev. Trvala na tom, že v takovém tvrzení není vůbec žádná pravda, a nakonec v březnu 1616 Kongregace Indexu na základě přímé a osobní instrukce samotného Papeže, prohlásila učení o dvojím pohybu Země kolem její osy a kolem Slunce za chybné a v rozporu s Písmem.
Nehledě na tento zákaz Galileo publikoval své Dialogy v roce 1632. Příštího roku se ocitl na Indexu se zákazem.
Galileo se musel na kolenou zříci tohoto učení a říci, že učení o pohybu Země je falešná. Katolické církvi to ovšem nestačilo. Vyhlásila slavnostní prohlášení zakazující všechny knihy — i ty již napsané i ty, které budou napsány v příštích staletích — které propagují podobná vědecká tvrzení. Tady jsou jejich skutečná slova:
"Libri omnes docentes mobilitatem terrae et immobilitatem solis (Zákaz všech knih o pohyblivé Zemi a nepohyblivém Slunci).
A tak, doslova po staletí, byly všechny vědecké knihy pojednávající o tomto předmětu a všechny knihy o astronomii takových vědeckých velikánů, jako byli Koperník, Kepler a Galileo — abychom zmínili jen některé — byly zcela zakázány pod trestem věčného zatracení na onom světě a trestu nebo uvěznění na tomto. A bylo to až v roce 1882, kdy katolická církev dovolila katolíkům číst knihy o astronomii, o pohybu Země apod. [g]
Pojednávali jsme s určitou podrobností o duchu, který vedl k vytvoření Indexu a použili jsme příklad Galilea jako příklad, ne abychom haněli katolickou církev, ale abychom ukázali její zvláštní požadavky, interpretace a intervence v náboženské i ostatních oblastech, které tak těsně ovlivňují lidstvo při jeho úsilí o duchovné a fyzický pokrok. Katolická církev se dosud nezbavila tohoto duch a jeho mimořádných nároků. Naopak na něm trvá více než předtím. Její trvalý zákaz rozvodů, antikoncepce, koedukace a společenských systémů, které lidstvo zkouší — za prvé sekularismus, potom liberalismus a modernismus [h] a nyní demokracii, socialismus, komunismus — ukazují, že se nehodlá přizpůsobit době. Jelikož se neustále vměšuje do oblastí, které nejsou náboženské, a to nepoplete ty, kteří nesdílejí její názory, a neměla by hanět ty, kteří nesdílejí její názory kvůli kritice a boji proti jejím nárokům. Moderní společnost má právo stavět si své vlastní požadavky bez ohledu na náboženské autority katolické církve či jakékoliv jiné církve.
Bude katolická církev jednoho dne litovat reakčního ducha, jaký předvádí vůči morálním, společenským a ekonomickým myšlenkám a systémům, se kterými lidstvo zkouší vybudovat šťastnější svět? Budou příští generace, když se ohlédnou zpět na naší dobu a uvidí fanatické nepřátelství katolické církve vůči moderní společnosti a socialismu a bude jí vinit stejně, jako jí viníme dnes, když se ohlédneme na časy Galilea, bude jí moci obvinit? To může říci jen katolická církev.
V protikladu k reakčnímu — a je možno právem použít to slovo — tyranskému duchu, který vládne Indexu a Svatému oficiu, si zaslouží pozornost jiný aspekt katolicismu. Hovoříme o nezdolných aktivitách, které drží katolickou církev pohromadě, který staví hradby proti všem duchům odlišných od jejího vlastního, který šíří do dálky i do šířky její vlastní cíl konvertovat ke své víře celé lidské pokolení.
Tuto činnost vykonává jiná kongregace, která má hlavní stan ve Vatikánu. Je starší, mocnější a nejmohutnější existující Ministerstvo pro informace čili Úřad propagandy ve srovnání s jinými propagandistickými organizacemi — včetně těch patřících různým totalitním zemím — připomínajících v porovnání dětskou hračku. Tato kongregace se nazývá Propaganda Fide (pro propagaci Víry) a kromě toho, že je jednou z nejdůležitějších kongregací katolické církve, je též nejdůležitějším odborům Vatikánského státu, který ji využívá, aby byla v kontaktu s těmi nejvzdálenějšími částmi světa.
Kongregaci řídí kardinál, jehož moc je proto tak velká, že je populárně nazýván „rudý papež“. Byla vytvořena v roce 1922 Řehořem XV s otevřeně stanoveným cílem konverze z celého světa ke katolicismu. Její aktivity se neomezují na na země vyznávající nekřesťanská náboženství, ale je rozšířena do protestantských, heretických a schizmatických zemí — např. na balkánské státy.
Rozdělila si svět na početné „duchovní provincie“, do kterých směřuje své aktivity. Má kompetence rozdělené na stovky jimi organizovaných distriktů, prefektur a vikářství. Kongregace řídí stovky kolejí, seminářů a podobných organizací po celém světě. V samotném Římě je jich několik, hlavní z nich je Urbanova kolej [Il Pontificio Collegio Urbano de Propaganda Fide] pro školení misionářů všech ras, která je připojena ke kongregaci Propaganda Fide. Ještě donedávna (1908) patřily Velká Británie, Nizozemí, Kanada, Spojené státy americké a další protestantské země patřily do její kompetence. Ovšem nyní takové země mají vlastní hierarchie patřící přímo pod papeže.
K této kongregace je připojeno Sdružení pro propagaci víry, což je celosvětová organizace věřících pro další evangelizaci světa pomocí společných modliteb a souborem prostředků rozdělovaných misiím. Její hlavní stan je v Římě a je pod vedením Congregation De Propaganda Fide. Heslem kongregace Propaganda Fide a celé katolické církve je, že „žádná země není plně katolická. Katolíci musí snít, plánovat a jednat v pojmech celé planety.“ K plnění tohoto programu existuje spousta kolejí všech národností v křesťanských zemích, ať už jsou katolické, protestantské, pravoslavné nebo pohanské, kde si buduje ohromný aparát institucí všech typů ke konverzi nekřesťanů na katolicismus.
Vatikán nebyl nikdy tak odhodlaný dosáhnout svého celosvětového cíle jako dnes. Začal s touto činností velmi dávno, to je pravda, ale v moderní době obnovil svou snahu o reorganizaci svého aparátu k rozšíření katolicismu po celém Západě stejně jako do dalších částí světa. V samotném Římě jsou následující hlavní národní koleje pod přímým řízením Vatikánu, který dodává myšlenky o mohutnosti svých aktivit.
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
Vatikán věnuje svou zvláštní pozornost různým pravoslavným a schizmatickým zemím a věří, že je bude moci spojit do jednoho bloku s Římem. Proto vytvořil, jak jsme již viděli, v roce 1917 ve Vatikánu zvláštní odbor oddělený od odboru Propaganda Fide. V současnosti se z nich staly dvě organizační jednotky, ale jejich účel je stejný.
Nyní je politikou katolíků podporovat různé národní a rasové rituály [i] a vytvořila proto mnoho institucí k tomuto účelu. V samotném Římě jsou mnohé. V samotném Římě jsou tyto semináře, mající za úkol připravovat římskokatolické duchovní pro různé východní rituály.
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
|
Současně se snahou ovládnout a posilovat katolicismus v katolických a nekřesťanských zemích,její největší úkol je dostat pohany pod svou pravomoc. Po staletí posílal misie do celého světa. Tito misionáři byli zpočátku téměř všichni Evropané, ale později k nim patřili Američané a nyní je jejich politikou vychovávat domorodou hierarchii v několika nekřesťanských zemích. V roce 1925 byl její první barevný biskup, jmenovitě Monsignor Roche z Indie, vysvěcen při slavnostním náboženském obřadu v Římě, po něm v roce 1927 následovalo prvých sedm čínských biskupů a následovali japonští i z jiných ras.
Ve více než jedné zemi se to stalo účinným velmi rychle. Na Madagaskaru např. získali přes 650 000 členů, což znamená, že již mají pod kontrolou přes jednu šestinu obyvatel. V Číně během roku 1930 konvertovalo ke katolicismu více než 50 000 Číňanů.
Celkové počty katolických konverzí na celém světě jsou více než 500 000 ročně.
Kolem roku 1930 odbor Propaganda Fide řídil přes 11 000 kazatelů v misiích, z nichž bylo 3000 domorodců; 15 000 mnochů, ze kterých bylo 600 domorodců, a 30 000 jeptišek, ze kterých bylo 11 000 domorodých. V té době byli tito misionářské podniky financovány více než 30 miliony dolarů. Ale toto číslo se značně zvětšilo. (Ve stejné době protestantští misionáři byli financováni více než 60 miliony dolary [j] ). Ameriky, pod vedením Spojených států amerických, poskytly největší sumu peněz. Ve srovnání se svými evropskými kolegy jsou američtí misionáři oblíbenější mezi domorodci a tak provádějí více konverzí. Specializují se na Dálný Východ, zejména Čínu. Proto byla v katolické církvi v poslední době tendence dávat přednost americkým misionářským podnikům před belgickými, francouzskými a německými.
Katolické misionářské aktivity byly stále na vzestupu a kolem roku 1945 zahrnovaly 400 seminářů (s celkovým počtem 16 000 domorodých studentů připravujících se na kněžskou dráhu), 22 000 knězi, 9000 mnichy, 53 000 jeptiškami, 98 000 domorodými katechisty, 33 000 domorodými křtiteli, 76 000 škol (s celkem 5 miliony žáků), 150 000 dětí v 2000 misijních sirotčincích, 77 000 kostelů a kaplí, 1000 nemocnic (s 75 000 lůžky), 3000 ošetřovnami, které ročně navštěvuje 30 milionů lidí, stovky leprosárií a zařízení pro staré lidi.
Nehledě na válku Svatá kongregace prostřednictvím zakládání nových oblastí, zvýšila počet svých biskupství o 560. Navíc sedmnáct biskupství latinského ritu pod kontrolou Svaté kongregace pro východní církve.
V misionářských zemích samotných měla katolická církev v roce 1945 více než 25 milionů domorodých katolíků ovládaných Římem. Aby byla blízká těmto rozptýleným milionům, a nadto udržovala jejich těsný kontakt s Vatikánem, odbor Propaganda Fide doslova řídí tisíce malých i velkých novin, magazínů a prospektů atd. ve stovkách jazyků. Aby je zásibila zpeávami, byla vytvořena zvláštní zpravodajská agentura, jejímž účelem je shromažďování a šíření zpráv o misionářské práci po cel=m světě. Říká se ji Agentura „Fides“.
V roce 1925 papež zorganizoval největší misionářskou výstavu, jaká se dosud v Římě konala. Stala se stálým rysem Vatikánu a ziskala náramnou publicitu.
V únoru 1926 papež Pius XI v encyklice Rerum Ecclesiae, uvádějící řádky, které je nutno naplnit, a prohlásil, že je nutno dobýt celý svět — neboť katolická církev, jak jsme již řekli, nechce nic jiného než celou planetu. To je plán, který je nutno naplnit a který nezná žádné kompromisy a který nehledí ani na jiná náboženství a ni na jiná křesťanská vyznání. K ilustraci této snahy pomoci malého ale typického příkladu stačí uvést případ, kdy britská vláda žádala různá vyznání, která prováděla misijní práci v Africe, aby omezily svou činnost jen na určité oblasti, aby zabránila střetům. Zatímco protestantská vyznání souhlasila, jen katolická církev odmítla a tvrdila, že nemůže přijmout jen část Afriky, ale celou, protože jejím cílem je konvertovat celý Kontinent ka katolicismu.
Takový je duch, který i ve dvacátém století hýbe katolickými misiemi po celém světě. Katolická církev se chystá dobýt nejen celé kontinenty, ale celou planetu.
| [a] | Odtud pochází i rčení, že je něco „na indexu“', tj. zakázané. Anglické označení „index“' znamená spíše rejstřík, seznam; přesto byl termín při překladu zachován, aby byl v souladu s jeho obecným používáním. [Zpět] |
| [b] | Současný český čtenář si snad vzpomene, jak chartisté oprávněně kritizovali skutečnost, že lidé měli veřejně odsuzovat jejich prohlášení Charta 77, aniž by měli možnost si je přečíst. Přitom mnozí z nich byli věřící katolíci, čili součást katolické církve, která sužuje své ovečky podle stejného principu po staletí. Právě v takových momentech se plně projeví dvojí morálka katolíků — co je u jiných nemorální, je pro katolické instituce nejen morální, ale je přímo jejich posláním. [Zpět] |
| [c] | S tím má překladatel osobní zkušenosti, když tzv. Svobodné noviny zcenzurovaly tento dopředu domluvený článek, když zjistily, že útočí na katolíky. Samozřejmě, že se nevyjádřili otevřeně, ale vše zdůvodnili záminkou, že prý nechtějí „provokovat“ politicky blízké skupiny. Stejně tak mnohá nakladatelství odmítají publikovat podobně zaměřené materiály (např. tento překlad), mj. se bojí, že by katolická církev bojkotovala veškerou jejich produkci. Samozřejmě roli hrají i jiné ekonomické faktory — v malém národě se nevyplatí vydávat publikace okrajových a „extrémistických“ směrů, protože je málo potenciálních čtenářů, a proto hrozí ekonomický neúspěch. Podobný duch vládne i ve veškerém denním tisku, který je převážně v cizích rukách; připouští se pouze publikace loutkové opozice, zatímco kritické materiály, které přesahují povolené meze současné demokratury, jsou systematicky umlčovány. Pokud jde o občanské svobody, současné Západní Evropa a její vtělení — Evropská unie — skutečně nezapře své římskokatolické tradice, založené takovými despoty, jako byl „patron EU“ Karel Veliký, proslavený šířením „křesťanství“ ohněm a mečem. [Zpět] |
| [d] | Zatímco v době vzniku knihy byl ještě asi největším nepřítelem
katolické duchovní totality vynález knihtisku, dnes se k tomu přidávají
elektronická media, zejména Internet. Proto je též možno pozorovat, že různé
katolické iniciativy jsou snad nejzásadovější ve snahách o cenzuru tohoto
media. Překladatel už dokonce zažil policejní
výslech v souvislosti s ním.
Správně poznala katolická církev, že vědecký a technický pokrok je jejím největším nepřítelem a snaží se jej za každou cenu brzdit. Ovšem v dnešním světě, kdy by západní svět měl dokázat svou životaschopnost v soutěží s jinými kulturními oblastmi právě v této oblasti. V době, kdy se právě tyto oblasti postupně zbavují politického, kulturního i náboženského fundamentalismu a plně se současnému vědeckému a technickému pokroku otvírají. Pro západ je jedinou cestou, jak v této soutěži obstát, není ani zbrojení, ani stavění politických, kulturních a náboženských bariér, jak navrhují američtí konzervativci např. v knize Patricka Buchanana „Smrt Západu“, ale naopak stržením těchto bariér, jako to Evropa provedla v době renesance, a tím umožnit plný rozvoj jejího duchovního potenciálu. Bohužel přesný opak provádí moderní Svatá říše římská — Evropská unie. [Zpět] |
| [e] | „(Skutky 19:18) Přicházeli i mnozí z těch, kteří uvěřili, a přede všemi vyznávali, že také oni dříve používali zaklínání. (19:19) Nemálo pak těch, kteří se zabývali magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili. Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných.“ Povšimněte si, že knihy zde nepálila církevní autorita (apoštol Pavel), ale samotní mágové na základě vlastního rozhodnutí. Přesný opak toho, co provedl např. Mojžíš s tvůrci sošky Zlatého telete podle knihy Exodus 32:25-28 (viz poznámka na konci knihy). Bohužel katolická církev namísto tolerantní tradice Ježíše z Nazaretu a křesťanských apoštolů následuje krutý příklad semitských proroků. [Zpět] |
| [f] | Podobné tvrzení je charakteristické i pro islám a islámské fundamentalisty; podle původní představy Proroka Mohameda měl mít Alláhem vnuknutý Korán stejný obsah jako židovské a křesťanské knihy, teprve později se přesvědčil o opaku. Přesto pokládal „majitele knihy“, židy a křesťany, za nositele větší pravdy, než vyznavači jiné víry. Teprve později války mezi islámem a evropským křesťanstvím získaly formu boje dvou netolerantních civilizací. [Zpět] |
| [g] | Srovnejme si tento projev netolerance a nároku katolíků na jedinou
pravdu v jakékoliv oblasti, na věčné časy a nikdy jinak s východním
Buddhismem. Jeho jádrem je snaha o zastavení koloběhu znovuzrozování a převtělování
a dosažení nirvány, věčné blaženosti (jakési analogie křesťanské
spásy a života věčného), a cestě k jejímu dosažení, učení vytvořené
samotným Buddhou. Ovšem ani tento zakladatel (žijící v 6. století př.n.l.)
si nečinil nárok mluvit do všeho. Jako příklad uvedu jednu Buddhovu rozpravu
podle knihy Vladimíra Miltnera: Vznik a vývoj Buddhismu:
Jednou se mnich Próšthapáda otázal Buddhy" „Je vesmír věčný? Jen tohle je pravda a opak blud?“ Na to Buddha odpověděl: „Nehlásal jsem, že vesmír je věčný.“ Próšthapáda se tázal dál: „Je tedy, pane, vesmír nevěčný?“ Buddha opět odpověděl, že to nehlásal. Próšthapáda dále naléhal, zda je vesmír věčný nebo nevěčný, zda životní princip je totožný s tělem nebo se od něj odlišuje, zda Tathágata po smrti existuje nebo neexistuje, nebo zda existuje či neexistuje, anebo zda ani existuje ani neexistuje, a Buddha odpovídal obdobně. A Próšthapáda dotíral: „Proč, pane, jsi to nehlásal?“ Buddha pravil: „Vždyť, Próšthapádo, to nemá smyslu, nevíže se to k držmu, není to počátek nejlepšího života, nevede to k nelpění, k odelnutí, k nezájmu, k rovnodušnosti, ke vzhledu, k procitnutí, k vyvanutí. Proto jsem to nehlásal.“ Próšthapáda se přece ještě zeptal: „Co tedy, pane, jsi hlásal?“. A Buddha odpověděl: „Hlásal jsem: toto je strast, toto je vznik strasti, toto je zánik strasti a toto je cesta k zániku strasti.“ Samozřejmě nečekám, že čtenář bude pronikat do podstaty buddhismu, zvláště když mnohé jeho klíčové pojmy je obtížné převést z indických jazyků do češtiny. Podstatné je, že ani jeho tvůrce si nenárokuje znát řešení těch filosofických problémů, které přímo nesouvisejí s jeho učením; dokonce i když na ně má určitý názor, nepokládá ho za povinnou součást učení, a požaduje učení chápat a ne slepou víru. Buddhista by se proto nikdy neměl dostat do pozice cenzora, jak to činí katolická inkvizice. [Zpět] |
| [h] | A dnes navíc postmodernismus. [Zpět] |
| [i] | Škoda, že tomu tak nebylo již od dob Velkomoravské říše a při
respektování národních specifik husitů. V devátém století nejprve římský
papež Hadrián II v roce 867 povolil na Moravě staroslověnštinu jako
bohoslužebný jazyk, aby jí posléze opět jeho nástupci zakázali; po
rozvoji české staroslověnské literatury to znamenalo její útlum v národním
jazyce téměř na 500 let.
Podobně po vítězství umírněných husitů nad fundamentalisty u Lipan uzavřeli na Basilejském koncilu dohodu s Římem nazvanou kompaktáta; ovšem v roce 1462 odmítl papež Pius II dohodu potvrdit. Tato věrolomnost Říma znamenala hluboký rozkol českých vlastenců s římskou církví, který trvá prakticky dodnes. [Zpět] |
| [j] | Jak vidíme, často je rozpínavost katolické církve chápána ze
strany protestantů jako jakési „závody ve zbrojení“ — na jedné straně
vyčítají katolíkům jejich agresivní rozpínavost, na druhé straně často
postupují stejným způsobem. Obojí by samozřejmě vedlo ke stejným koncům
— unifikované jednotné společnosti. Přitom, stejně jako se snažíme v přírodě
udržet druhovou rozmanitost, která je zárukou její životaschopnosti a přizpůsobivosti
vůči změnám prostředí, je největší hodnota lidstva ukryta právě v kulturní rozmanitosti různých národů, samozřejmě pokud
se dokáží se
navzájem respektovat a žít spolu v míru.
Samozřejmě — při oddělení protestantů od „jediné správné víry“ katolíků došlo k potřebným reformám, kdy se nové církve přizpůsobily potřebám příslušné doby, ovšem tím často potřebné reformy skončily a dnes už jsou mnohé z nich stejně zatížené dogmatismem jako církevní byrokracie Vatikánu. Je neuvěřitelné, když v době umělých družic narazíte na stránku hájící geocentrickou astronomii, či v době, kdy začínáme rozumět podrobnostem genetických mechanismů biologické reprodukce, hájí „stvoření světa“ podle Bible. A narazíme na ně nejen u katolíků, ale i u protestantských církví. Např. na této protestantské stránce, která jinak přináší mnoho zajímavého, najdete obhajobu nehybnosti Země: „Svatá Bible je GEOCENTRICKOU Biblí, protože říká, že Bůh stvořil pevnou Zemi prvý den, ale až čtvrtého dne byly stvořeny Slunce a Měsíc.“ Vše se odvolává na další výrok, tentokrát přímo na dopis apoštola Pavla z Nového zákona (1 Tim 6:20): „Opatruj, co ti bylo svěřeno, Timoteji, vyhýbej se bezbožným řečem a protikladným naukám, které se lživě nazývají »poznání«.“ (Podle českého ekumenického překladu Bible). Nemluvě už ani o problémech současné Ameriky (katolické i protestantské) při pochopení reálných zákonů biologického vývoje. Nelze samozřejmě vytýkat autorům Bible, že nedošli v poznání přírody tak daleko, jako my. Nemůžeme jim vytýkat jak jejich tradici chápe primitivní dogmatismus našich současníků, tak typický pro náboženské fundamentalisty, který jim nedovoluje přizpůsobit svůj pohled na svět současnému poznání; to přece dokázali již řečtí filosofové již před příchodem křesťanství. Je ovšem možno vyčítat už prvním křesťanům, či ještě spíše jejich semitským praotcům, je neustálá snaha vytvářet jedinou možnou všezahrnující a konečnou filosofii všeho bez možnosti dalšího vývoje. Z tohoto neblahého dědictví se evropská civilizace dokázala částečně vymanit v době renesance, ale dosud se z ní v porovnání s myšlením Východu plně vyrovnat nedokázala. Na druhé straně právě tento primitivní křesťanský dogmatismus by měl dovést stále více lidí ke zdravému přemýšlení o světě zbavenému tisíciletých dogmat. Není ovšem možné postupovat stejně, jako to dělají dogmatici, a vyhánět jejich názory násilím, pomocí ohně, meče, mučíren a násilných konverzí — zdravý pohled na svět založený namísto dogmatu na zobecnění empirických poznatků se musí prosadit sám. Konečně — svoboda bádání bez mučíren a cenzury je nutnou podmínkou pokroku. Tak např. prvým experimentálním ověřením Keplerovy astronomie byl vlastně až první Sputnik před 50. lety. Dnes lidé navštívili Měsíc, posílají sondy na blízké planety a zemské satelity jsou prakticky využívány např. pro přenos televize či v satelitním systému GPS. Těžko budou dogmatici vysvětlovat svým ovečkám, jak tyto systémy fungují, za pomoci Bible! Nemluvě třeba o genových modifikacích. Přitom ale konzervativní přístup a vědecká skepse jsou spolu se svobodou bádání nezbytnou součástí reálného pokroku, který dokáže poměrně dobře oddělit skutečné poznání od emocionálního přístupu nadšenců. Proto nelze vždy odsuzovat církev jen pro její konservatismus. I v současném poznání se najde dosti „falešných proroků“, počínaje různými UFO-logy a léčiteli, senzibily, tvůrci „vědeckých“ horoskopů, novinářskými lovci senzací až po po vážné badatele, kteří nekriticky pokládají právě ten svůj přístup za jediné pravé řešení všech problémů. Vědecký a technický i společenský pokrok vždy probíhal jako soutěž různých hypotéz, které byly postupně ověřovány či zamítány; konečný pohled je často syntézou obojího. Samozřejmě jako „dialog“ a „dialektika“ ve smyslu Platona, ne Kanta, Hegela či Marxe. A proto je tak cenné zachování kulturní různorodosti lidstva a ne její „srovnání“ na jednu všezahrnující „multikulturní“ úroveň či jednu náboženskou víru. [Zpět] |