Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Ovšem diplomatická mašinérie Vatikánu by měla malou sílu, kdyby se papež opíral jen o ní. To, co dává Vatikánu strašlivou sílu, není diplomacie jako taková, ale skutečnost, že za diplomacií stojí církev se svými mnohotvárnými aktivitami po celém světě.
Vatikán jako diplomatické centrum je jen jedním aspektem katolické církve. Vatikánská diplomacie je tak vlivná a může vyvinout tak velkou moc v diplomaticko-politické oblasti, protože má k dispozici mohutný mechanismus duchovních organizací rozvětvených po všech zemích planety. Jinými slovy, Vatikán jako politická moc využívá katolickou církev jako náboženskou instituci, aby pomáhala dosahovat její cíle. Tyto cíle jsou naopak vybrány tak, aby posílily duchovní zájmy katolické církve.
Dvojí role členů katolické hierarchie automaticky reaguje na ty nevyčíslitelné náboženské, kulturní, společenské a dokonce i politické organizace propojené s katolickou církví, které, i když jsou vázány ke katolické církvi zejména na náboženských základech, mohou být kdykoliv použity buď přímo nebo nepřímo ke službě politickým cílům. Vzhledem k velké důležitosti náboženské mašinérie katolické církve pro politické struktury, je nezbytné, že prozkoumáme její hierarchicko-administrativně-náboženské formace, jak je zajišťována jejich funkce, kdo je ovládá, jaké různé organizace zahrnuje, v kterých oblastech projevují svůj vliv a v neposlední řadě jakým duchem jsou prostoupeny a jak přistupují k důležitým otázkám ovlivňujícím náš současný život.
Katolická církev je ohromná organizace rozvětvená po celém světě, a proto potřebuje nějaký ústřední aparát nezávislý na její podstatě a jejích okamžitých nebo konečných cílech, aby jí umožnila centralizovat a koordinovat její různorodé aktivity. Tento ústřední aparát sídlí téměř zcela v hranicích Vatikánu a její rozmanité součásti tvoří vládu katolické církve.
Výkonná moc katolické církve se, zhruba řečeno, dělí na tři části: Státní výbor [Secretary of State], Kolegium kardinálů a kongregace [a]. A všechny složky jsou bezpodmínečně podřízeny a závisí na absolutní vůli ústřední osoby, kolem které se celá katolická církev, ať už jako náboženské instituce nebo jako politická moc, otáčí — na papeži. On je absolutní hlavou v náboženských, morálních, etických, administrativních, diplomatických a politických záležitostech, on je jediným zdrojem moci, jeho rozhodnutí musí být prováděna, pro katolickou církev a pro Vatikán je jeho vůle zákonem, on je posledním absolutním monarchou na světě a moc všech politických diktátorů není srovnatelná s neomezenou mocí papeže ve všech otázkách. On není zodpovědný žádné lidské bytosti za své činy, jeho jediným soudcem je Bůh.
Druhý po papeži je státní tajemník, který má pravomoc nad administrativou katolické církve. Státní tajemník Vatikánu by odpovídal v moderní civilní vládě kombinaci premiéra a ministra zahraničí. Jeho odbor je nejdůležitější a nejmocnější z vatikánské administrativy a ostatní odbory, i kdyby byly čistě náboženské, se musí podřizovat rozhodnutím státního tajemníka. Může vykonávat osobní vliv, jaký nemá žádný jiný příslušník církve. V Kurii není zodpovědný nikomu jinému než papeži.
Státní tajemník je politickou hlavou Vatikánu. A právě přes něho papež vykonává své politické aktivity po celém světě. A vzhledem k jeho důležité roli je v nejtěsnějším kontaktu s papežem, se kterým se setkává přinejmenším každé ráno a velmi často několikrát denně, aby prodiskutovali a rozhodli všechny otázky spojené s aktivitami Vatikánu jako politické mocnosti.
Každý týden kardinál státní tajemník přijímá všechny představitele akreditované u Svatého stolce a hovoří s každým, který přichází do Vatikánu podávat informace. Je zodpovědný za každý dopis poslaný ven a za jmenování každého nuncia. Úředníci Kurie jsou jmenováni podle jeho doporučení. Papež je velmi závislý na svém Státním tajemníkovi a nikdo jiný není tak těsně svázán s jeho absolutní mocí.
Ve své diplomatické a administrativní vládě Vatikánu má státní tajemník tři hlavni odbory.
Tím prvým je Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, který řeší všechny důležité politické a diplomatické záležitosti. Je to výbor kardinálů a jeho status je možno srovnávat s rolí kabinetu v moderních vládách [b].
Tím druhým je tajemník pro běžné záležitosti čili „Il Sostituto“ [c], jak se někdy nazývá. Rozhoduje jako zástupce státního tajemníka o věcech, která se týkají diplomatického sboru akreditovaného ve Vatikánu, o běžných politických událostech, vysílá agenty Vatikánu. Jako všechny národy má Vatikán šifrovací oddělení a zvláštní sekce v tomto druhém odboru se zabývá přípravou a prověřováním dokumentů, prověřováním žádostí o vyznamenání, medaile, tituly atd. Při vypuknutí Druhé světové války si tato práce vyžádala ne méně než šest redaktorů, deset stenografů a sedm archivářů.
Tím třetím je Kancléřství pro dopisy, bývalý Sekretariát pro dopisy, který byl pohlcen Zahraničním odborem v roce 1908, Sekretariát dopisů knížatům a Sekretariát pro latinské dopisy. Přitom termín „dopis“ se obecně používá pro udělování poct a vypsání zvláštní daně. „Dopisy knížatům“ znamenají dnes dopisy králům, presidentům, premiérům, ale i biskupům a osobám menší důležitosti. Pokud se nejedná o diplomatické či politické záležitosti, , je „dopis“ prostě list papíru doručovaný prostřednictvím nuncia nebo kurýra. Nese podpis papeže. Úkolem Sekretariátu latinských dopisů je korektura oficiálních papežských dopisů — tj. encyklik.
Úřad státního tajemníka se datuje od dob renesance. V poučném dokumentu sepsaném v roce 1602 papežem Sixtem V jsou vlastnosti nutné pro státního tajemníka vyjmenovány:
Premiér Vatikánu musí znát všechno. Musí číst všechno, rozumět všemu, ale nesmí říci nic. Musí vědět dokonce jaké hry hrají v divadlech, protože je v nich sou obsažena fakta o vzdálených zemích. [sic]
Původ státního sekretariátu je možno vystopovat ke instituci „Camera secreta“ středověkých papežů, kteří již často měli ty nejdelikátnější diplomatické vztahy s nejrůznějšími mocnostmi. Jejich zvláštní korespondence byla psána a rovněž doručována notáři rovnocennými členům kabinetu v moderní evropské vládě. Takové korespondenci nebyla dána publicita „vyhlášek“, ale byly známy jako „Camera secreta“.
V patnáctém století se tato „Camera secreta“ stala nezbytným nástrojem papežů. Dopisy se staly modelem diplomacie. A nový funkcionář, „Secreterius Domesticus“ [domácí tajemník] byl za ně zodpovědný.
Papež Lev X rozdělil práci mezi „Secretarius Domesticus“, jehož úkolem se stalo formulování oficiální komunikace, a „il Segretario del Papa“, papežův soukromý sekretariát, jehož role byla ve své postatě politická a který byl pověřen dávat pokyny papežovým politickým agentům po celé Evropě, nunciům. Původně měl tento sekretariát malý vliv, ale jak šla léta, stával se všemocným. Podle ústavy Pia IX z roku 1847, tedy ještě před vznikem papežského státu, byl tajemník „skutečným premiérem“. Po vytvoření nového Vatikánského státu vzrostla role státního tajemníka nesmírně, a jak již bylo řečeno, na celou Kurii a dokonce na celý katolický svět a stal se druhým hned po samotném papeži.
Svaté kolegium kardinálů je podle důležitosti hned za státním tajemníkem, pokud jde o diplomaticko-politickou oblast, ale před ním pokud jde o čistě náboženskou oblast. To ovšem neznamená, že by kardinálové, hlavní pilíř katolické církve jako náboženské instituce, byli nevýznamní pokud jde o oblast diplomatických a politických záležitostí Naopak — oni jsou zodpovědnými nástroji prvé velikosti pokud jde o utváření a provádění obecné politiky Vatikánu.
Prvotní funkcí členů Svatého kolegia kardinálů je působit jako tajná rada papeže. Kardinálství vzniklo přímo z církevní organizace ve starém Římě; Svatý stolec přiděluje titul kardinála kanovníkům své církve (slovo je odvozeno od cardo s významem čep nebo osa). Ke dnešnímu dni jsou kardinálové tím, co jejich jméno naznačuje.
Během středověku byly papežova jmenování podrobena schválení Svatého kolegia. Ale tento proces přinášel vážné rozpory v církvi, a tak to v roce 1517 Julius II zrušil. Od té doby veškeré povyšování, jmenování apod. závisí jen na absolutním rozhodnutí papeže.
Kardinálové mají svůj titulární kostel v Římě. Jsou „knížata církve“ a dodnes požívají spolu s tou trochou králů, kterým se zachovaly stopy rovnosti, jejich „drahými bratranci“. Dokonce republiky jako Francie mají pro kardinály postavení vyšší než u velvyslanců a mezinárodní etiketa stále trvá na jejich postavení pokrevních knížat.
Kardinálové hráli významnou politickou roli v minulosti a je tomu tak dosud. V moderní době vyvolávají významné reakce u různých katolických i nekatolických národů, které pohlížejí s velkým zájmem na své „představitele“ ve Svatém kolegiu a znají moc a vliv kardinálů vynakládaný na přístup církve k náboženským, diplomatickým a politickým problémům ve všech zemích světa.
Počet členů Svatého kolegia kardinálů nesmí přestoupit sedmdesát. Rozdělují se na dvě kategorie: ty kardinály, kteří řídí katolické záležitosti v místních metropolitních oblastech, a ty, kteří sídlí v Římě a jejichž úkolem je být papežovými poradci. Jak jsme již viděli, nejdůležitějším kardinálem je státní tajemník.
Až do vypuknutí Druhé světové války existovaly dvě hlavní těžkosti, které musely národy překonat,aby jejich příslušníci mohli získat „rudou čepičku“. Jednou byla tradice, že počet kardinálů nesmí převýšit sedmdesát; druhou byla tradice, že většina s nich byli Italové. Ten druhý obyčej byl však postupně opouštěn, např. v roce 1846 bylo je 8n neitalských kardinálů, ale Pius IX během své 32-leté vlády jmenoval 183 kardinálů, ze kterých bylo jen 51 cizinců, a v roce 1878 existovalo jen 25 žijících neitalských kardinálů. V roce 1903 se počet nezměnil s jedním Američanem a 29. Italy. V roce 1914 jich bylo 32 Italů a 25 cizinců, z nichž 3 byli Američané. V roce 1915 jich bylo 29 Italů a 31 cizinců. V lednu 1930 byli rozděleni takto:
|
|
||||
|
|
||||
|
|
||||
|
|
||||
|
|
||||
|
|
||||
|
|
||||
|
|
V roce 1939 bylo 32 italských a 32 neitalských kardinálů, ze kterých byli čtyři ze Spojených států amerických.
Na úsvitu nového míru (1945) papež Pius XII pokračoval v kurzu svých předchůdců a v únoru 1946 udělal bezpříkladný krok, když jmenoval 32 kardinálů v jedné ceremonii, největší jmenování svého druhu, jaký Řím neviděl po tři století. Ale co je nejdůležitější, jen 4 z nich byli Italové. Ze zbylých 3 z Německa, 3 z Francie, 3 ze Španělska, 1 z Arménie, 1 z Anglie, 1 z Kuby, 1 z Maďarska, 1 z Holandska, 1 z Polska, 1 z Číny, 1 z Austrálie, 1 z Kanady a 4 ze Severní Ameriky a zbývajících 6 z Latinské Ameriky. Bylo to poprvé, kdy církev zahalila Číňana do kardinálského roucha (biskup Tien, apoštolský vikář z Tsig Tao) a poprvé, kdy prokázala takovou čest Australanovi (arcibiskup Giroy ze Sydney). Ale kromě toho, že přestoupil nepsané pravidlo (převládající počet Italů) a zanesením Australana a Číňana do Kurie, Pius XII udělal jiný osudný krok: jmenování řady kardinálů, jejichž hlavním úkolem bylo zřejmě posílit vliv církve v anglo-saských zemích (4 z USA, 1 z Británie, 1 z Kanady a 1 z Austrálie), zatímco ustavení 4 kardinálů z USA a 6 z Jižní Ameriky nepochybně ukázalo, že církev více než dříve usiluje rozšíření svých držav na americký kontinent.
Kromě toho že působí jako volitelé nových papežů a jako členové kolegia Svatého stolce jsou kardinálové teoreticky i prakticky absolutními vládci jim podřízených církví v různých zemích světa a mají nad sebou jen jedinou autoritu, kterou musí slepě poslouchat při posilování bohatství univerzální katolické církve — papeže. Chovají k němu slepou poslušnost, a to nejen v oblasti náboženství, ale je-li to nutné, i ve společenských a politických záležitostech, a ačkoliv teoreticky by mohli sledovat kvazi-nezávislou linii pokud jde o politiku, ve skutečnosti se musí podřizovat papeži prostřednictvím státního tajemníka, který je sám kardinálem.
A tak jsou kardinálové stejně jako tvořivým základem, na níž je církevní hierarchie postavena, ale i pilíře katolické církve jako politické instituce. Ať už jsou vysláni do nejrůznějších zemí světa (v postavení primasů) nebo sídlí ve Vatikánu, kde jsou zpravidla hlavami nebo členy nejrůznějších duchovních úřadů, jsou náboženskou administrativou a politickými pilíři katolické církve.
Aktivity katolické církve jsou rozmanité a zasahují do nejrůznějších oblastí. Proto bylo nutné stejně jako u jiných velkých administrativních celků rozdělit je na jednotlivé navzájem koordinované útvary, které se ve Vatikánu nazývají kongregacemi. Ovšem slovo „kongregace“ v tomto smyslu nesmí být zaměňována s jeho obvyklým významem jako členové církve. V tomto případě kongregace je ekvivalentem ministerstev v obvyklých civilních vládách.
Římské kongregace se vytvořily zhruba v šestnáctém století po reformaci, kdy musela katolická církev čelit svým nepřátelům a musela se reorganizivat do aktuálnější linie. Do té doby římské kongregace pracovaly pro papeže ve všech jeho delikátních aktivitách. Jsou ústřední a administrativní silou katolické církve a v některém ohledu se příliš neliší od aparátu moderního státu, s nejrůznějšími administrativními odbory vlády, stejně jako ministerstva v civilních vládách jesou vedena ministry, každá římská kongregace má ve svém čele prefekta. Tím prefektem je kardinál jmenovaný samotným papežem. Kromě kardinála prefekta papež často jmenuje jiné kardinály, aby řídili úředníky a zaměstnance, což jsou obvykle duchovní, ale v některých případech laici podle hodnosti.
Bylo by užitečné stručně zmínit historii a účel jednotlivých duchovních součástí katolické církve, protože každá má přidělený úkol, který má plnit, a je činná v určitých záležitostech, které velmi často ovlivňují miliony katolíků po celém světě. Je to právě zásluhou činnosti těchto duchovních rad, že katolická církev působí svým vlivem a tlakem na své členy. Většina kongregací má v podstatě náboženský charakter, ale právě z toho důvodu jsou mocnými faktory, které se katolická církev nezdráhá využít při vyvíjení náboženského a morálního nátlaku na jednotlivé katolíky i na kolektivní součásti katolického obyvatelstva na světě.
Ústřední vládní orgánu katolické církve jsou rozděleny do tří hlavních skupin a každá z nich je v těsném vztahu k ostatním a pod jednotným vedením. Jsou to: Svaté kongregace, tribunály a úřady. Učiníme letmý pohled na na každý s nich, u některých se spokojíme s pouhou zmínkou, ale prostudujeme podrobněji ty z nich, které mají těsnější vazbu k těm vlastnostem katolické církve, které studuje tato kniha. Začneme s těmi nejméně důležitými. [d]
Inkvizice je církevní tribunál pověřený „zjišťováním, trestáním a prevenci kacířství“. Byla prvně ustavena v Jižní Francii papežem Řehořem IX a zakládala se na principu, že „pravda má oprávnění a její vymáhání musí být podpořeno a povýšeno v zájmu jak světské tak církevní spravedlnosti. Chyba není oprávněná a musí být zničena a vykořeněna“. (Katolická encyklopedie).
Inkvizice byla původně vytvořena s cílem zajistit úplné zničení albigenských [i], což bylo počátkem řady podobných masakrů heretiků [ kacířů ] po celý středověk [j]. Oprávněně se jí obávalo veškeré křesťanstvo pro její krutost proti každému podezření z hereze — jmenovitě proti každému, kdo zapochyboval o dogmatech katolické církve nebo kdo zpochybňoval její autoritu nebo pravdivost a těm, kteří se vzbouřili proti autoritě papeže.
Tato instituce dosáhla své dokonalosti jako španělská inkvizice ustavená králem Ferdinandem a královnou Izabelou v roce 1478 za pontifikátu papeže Sixta IV. Jejím cílem bylo zakročit proti odpadlým konvertitům z judaismu (Marranos), tajným židům, a dalším odpadlíkům. Rozšířila se i na pokřtěné Maury (Morisky), kteří byli v nebezpečí odpadlictví. Ustavila se i ve španělské Americe a od roku 1550 až do sedmnáctého století udržovala Španělsko čisté od protestantismu.
Svatá kongregace Svatého oficia byla zřízena v roce 1542 jako pokračovatel a náhradník Všeobecné římské Inkvizice a od roku 1917 převzala práci zrušené Kongregace indexu [zakázaných knih]. Jejím úkolem je ochrana víry a morálky, odsouzení hereze, dogmatických učení (např. proti požitkářství nebo zdůrazňování překážek při svatbách katolíků a nekatolíků), zkoumání a zákaz knih nebezpečných víře [k] a dalších škodlivých věcí. Prefektem této kongregace je samotný papež, který jí osobně předsedá, když jsou vyhlašována důležitá rozhodnutí.
Nejvyšší svatá kongregace Svatého oficia má podle kanonického práva nejvyšší autoritu v Římské kurii a má zvláštní privilegia činit doktrinální rozhodnutí o záležitostech týkajících se dogmatu a morálky. Velmi často papež přebírá právní zodpovědnost za její rozhodnutí a využívá svou vlastní autoritu na aktivity kongregace.
Opustila snad katolická církev teorii a praxi Svatého oficia? Rádi bychom odpověděli souhlasně, ale není tomu tak. Stále trvá na teorii, že „pravda má oprávnění a její vymáhání musí být podpořeno a povýšeno v zájmu jak světské tak církevní spravedlnosti“, a pravdou katolická církev myslí její vlastní pravdu, neboť „mimo katolickou církev není a nemůže být pravda“.
Teoreticky katolickou církev drží stejný duch jako Svaté oficium starých časů. V praxi nemůže ovšem dělat to, co dělávalo Svaté oficium, ani ne tak proto, že by se změnila, ale protože svět a společnost se změnily a nedovolí jí jednat jako v minulosti.
To, že katolická církev neopustila své požadavky, které byly vtěleny do Svatého oficia, je možno dokázat skutečností, že dokonce v našem dvacátém století se stále snaží činit takové požadavky všude, kde může. To je ovšem možné jen tehdy, když je moderní stát zcela podřízen katolické církvi. Potom katolická církev začne otevřeně vystupovat v duchu Inkvizice, i když v mírnější formě. Tento duch se ve skutečnosti projevil na dvou modelových katolických státech: Salazarově Portugalsku a nade vše ve Francově Španělsku¨, kde byli lidé posíláni do vězení pro takové trestné činy, jako odmítnutí účasti na nedělní mši, a kde protestanté byli systematicky pronásledováni, v mnoha případech bhyli protestantští pastoři posíláni do vězení a dokonce stříleni (viz katolický tisk The Universe z ledna 1945).
Jiný typický příklad ducha, jaký stále vládne Svatým oficiem, nastal po Prvé světové válce, kdy publikovala /v roce 1920) dopis adresovaný italským biskupům, který je žádal, aby „sledovali organizace, které … vyžadují lhostejnost nebo odpadlictví od katolické církve“.
To se týká organizace Young Man's Chistian Association (Křesťanské sdružení mladých mužů, YMCA), která v průběhu války a po válce chtěla pomáhat morálce italského lidu mnoha filantropickými aktivitami po celé zemi. Vatikán po m,noha pokusech jí odradit prohlásil, že organizace je centrem italského a amerického protestantismu a nepřátelská katolicismu, zatímco ve skutečnosti YMCA nedělala nic jiného, než že prodávala cigarety a čokoládu a pořádala divadelní představení, přednášky apod. pro vojáky.
Mnozí lidé, zejména v Americe, nemohli uvěřit, že by byl Vatikán proti této organizaci, dokud v únoru 1921 státní tajemník (který je též hlavou Svatého oficia) poslal otevřený dopis zakazující všem katolíkům být v kontaktu s touto organizací. Dopis začínal: „Nejvznešenější a nejdůstojnější kardinálové, kteří jsou stejně jako podepsaný autor všeobecnými inkvizitory ve věcech víry a morálky žádají, aby ordináři věnovali zvýšenou pozornost způsobu,jakým určité nová nekatolická společenství si poskytováním pomoci svým členům všech národností navykly dnes a již po nějakou dobu klást léčky na pravověrné, zejména mladé lidi.
Poskytují hojnost výhod různého druhu, ale ve skutečnosti narušují celistvost katolické víry a oddělují děti od jejich Matky církve.
Pod záminkou, že přináší světlo naší mládeži je odvracejí od učení církve založené Bohem a podněcují je vyhledávat proti jejich vlastnímu svědomí a v rámci úzkého okruhu lidských důvodů světlo, které by je vedlo …
Mezi těmito společnostmi … bude stačit zmínit ty, které mají nejvíce prostředků: myslíme společnost zvanou Young Men's Christian Association.
Všichni, kteří jste dostali z nebes zvláštní oprávnění ovládat stádo Páně vyzývá tato kongregace použít váš veškerý vliv, abyste bránili mládež před nákazou všech společností tohoto typu …
Ochraňte je před nerozvážností a posilte duše těch, jejichž Víra kolísá … Svatá kongregace žádá, aby v každé oblasti oficiální dokument hierarchie vyhlásil ve všech denících, periodikách a dalších publikacích přísný zákaz těch organizací, na jejichž zhoubný charakter je poukázáno, protože zasévají do duší katolíků chyby racionalismu a náboženské vlažnosti …“ (5. listopadu 1920, kardinál Merry Del Val, tajemník).
Tento zákaz byl stále platný pro všechny dobré katolíky během Druhé světové války a Vatikán dělal vše pro to, aby odvrátil katolické vojáky a civilisty, aby měli cokoliv společného s určitými společnostmi nebo s kýmkoliv podobným. Taková typická aktivita této kongregace ve dvacátém století nevyžaduje komentář, Pouze dokazuje přesnost našich závěrů, že katolická církev nezměnila svůj duch, který dal vzniknout středověké Inkvizici, a že jen naše současnost jim brání používat ukrutnější metody, aby si vynutila svou vůli v moderní společnosti. [l]
Svaté oficium, které již nemá možnosti působit svým duchem v moderním světě, byla nedávno spojena s Kongregací indexu, se kterou máme co do činění dnes.
Římská rota je tribunál, kterou prochází všechny případy ve vztahu ke katolické hierarchii a vyžadující soudní proceduru s procesem, jak civilním tak trestným, který je připojen k Římské kurii. Římská rota je známa milionům jako tribunál katolické církve, který příležitostně ruší sňatky. Měl co do činění se známými historickými jmény a jeho rozhodnutí měla dalekosáhlé náboženské, společenské a politické důsledky. Stačí snad uvést jména jako Jindřich VIII, Borgiové a Napoleon.
Procedure, podle které je nutno postupovat při katolickém šetření při rušení sňatku je následující: Případ je řešen diecézním soudem. Úředník, „defensor vinculi“ [obhájce svazku], trvá na platnosti sňatku. Biskup ho může prohlásit za neplatný podle kanonického práva, pokud existuje důkaz, že jedna ze stran svazku nebyla pokřtěna nebo byla členem svatého [náboženského] řádu nebo byla vázána slibem cudnosti nebo má jiného žijícího manžela (nebo manželku), nebo že pár byl v takovém příbuzenském vztahu, že sňatek nebyl možný. Pokud je „obhájce“ nebo strany žádající zrušení své svého sňatku nespokojeny, mohou se odvolat ke Svaté rotě.
Případů, které přicházejí na Svatou rotu je velmi málo a těch úspěšných ještě méně. Během desetiletí 1920-30 se z 350 milionu katolíků obrátilo na Svatou rotu jen 422 případů, ze kterých jen 96 bylo odvolání proti předchozímu neúspěchu. V roce 1945 bylo z 80 projednávaných žádostí o zrušení sňatku jen 35 úspěšných.
Je nejvyšším soudem katolické církve. Tribunál existuje od patnáctého století a odvozuje své jméno s toho, že preláti pověření prověřování všech žádostí museli předkládat své odpovědi papeži k podpisu. Po zrušení světské moci katolické církve byla uzavřena. Ale Pius X ji obnovil, a v její moderní formě je jejím zvláštním úkolem je řešení manželských záležitostí. Tento nejvyšší soud je složen ze šesti kardinálů.
Nutnost vytvoření autority, která by se zabývala žádostmi přicházejícími ze všech částí světa za odpuštění určitých zločinů se stávala větší a větší, a proto byla ustavena Svatá penitenciatura [m]. Existuje od roku 1130, kdy papež Innocent II si pro sebe vyhradil právo „odpuštěné zločinů udeření duchovního, ať je proveden kdekoliv“. Dnes je tento tribunál veden kardinálem, který má doživotní funkci a jedním z jeho úkolů je dávat rozhřešení papeži na smrtelné posteli.
Jednou z nejpodivnějších funkcí tribunálu je zabývat se zpověďmi a zajišťovat dopuštění.
Provádí se to ve třech kostelech — jmenovitě sv. Petra, sv. Jana Lateránského a sv. Marie Maggiore. Každý z těchto tří kostelů má zpovědnici opatřený velmi dlouhou tyčí.
„Kněží zasedající v těchto zpovědnicích jsou součástí Tribunálu penitenciatury. Tam jsou „penitenciáry“ nazýváni ti, kteří navštěvují ony tři basiliky, a kteří, když najdou poutníka ve stavu milosti,vystrčí ze zpovědnice dlouhou tyč jako znak omilostnění, dotknou se hlavy klečícího, zvednou ho a poskytnou mu rozhřešení“. (viz George Seldes, The Vatican) .
Co je rozhřešení? „Prominutí trestu před Bohem za ty hříchy jejichž vina byla odpuštěna, a to buď při svátosti pokání nebo pro akt upřímné kajícnosti, poskytnutý odpovědnou církevní autoritou, ne z duchovního bohatství katolické církve, a to žijícím cestou rozhřešení a mrtvým cestou modliteb přímluvců.“(Katolická encyklopedie).
Rozhřešení jsou buď úplná nebo částečná. Částečné rozhřešení promíjí část trestu za hřích, v daném okamžiku je míra vyjádřena formou času (např. třicet dní, sedm let apod.). Rozhřešení spojené s modlitbou je ztraceno přidáním, vynecháním nebo její změnou. K získání rozhřešení, i když jen malého, je absolutně nutné, aby hříšník byl ve stavu milosti.
Je snadné si představit vliv, kterým může katolická církev na jednotlivé katolíky působit, když zajišťuje jakýsi systém duchovního pojištění pro příští život. V tomto materiálu nemáme právo rozebírat systém odpouštění hříchů z náboženského či teologického pohledu, ale všimněte si jeho existence, která je velmi působivou zbraní, která umožňuje katolické církvi uplatňovat autoritu u svých členů. Tento duchovní tlak je dokonce o to větší když uvážíme, že kromě různých odpustků získávaných prostřednictvím modliteb a jiných projevů zbožnosti hierarchie katolické církve může též poskytnout rozhřešení podle svého uvážení. A tak biskupové a papeži ji mohou poskytnout věřícím.
Ovšemže papež je nejvyšší dárce. Papeži samotnému „je Božskou mocí svěřena správa veškerého duchovního pokladu katolické církve.“ Nižší autority katolické církve mohou poskytovat jen rozhřešení určené v kanonickém zákoně: kardinálové ho mohou poskytnout na 200 dní, arcibiskupové na 100 dní, biskupové na 50 dní. Nikdo může poskytovat odpuštění jiným žijícím osobám, ale papežské odpuštění je možno použít na osoby v očistci, není-li určeno jinak.
Apoštolské rozhřešení může být úplné nebo částečné, když je požehnáno osobně papežem nebo jeho vyslanci. Rozhřešení je možno poskytnout jen první osobou, která je požehnaný objekt předán, a vyžaduje pronesení určitých modliteb.
Pomocí tohoto duchovního nástroje katolická církev nejenže získává velkou autoritu u věřících, ale tvrzením, že je může zprostit trestu na onom světě vykonávat značný tlak na náboženské a morální zásady svých členů a současně zesílit duchovní autoritu papeže.
| [a] | Celý administrativní aparát Vatikánu se nazývá Římská kurie
(nebo též konzistoř, analog královského dvora), autorem knihy stručně Kurie. Autor popisuje strukturu
Kurie v době vzniku knihy, tedy těsně po skončení II. světové války. Ovšem
v roce 1967 po Druhém vatikánském koncilu papež Pavel VI
reformoval celou římskou kurii, poslední změny provedl papež Jan Pavel II
v roce 1988; současná struktura vypadá podle české Wikipedie takto:
Římská kurie představuje administrativní a soudní orgán Svatého stolce, který slouží papeži ke správě věcí katolické církve. Není obvyklou diecézní kurií, tuto roli plní v případě římské diecéze Generální vikariát Jeho Svatosti pro město Řím. Současná struktura
Podrobnější údaje o současné struktuře Římské kurie uvádí anglická, italská a latinská Wikipedie. [Zpět] |
| [b] | Autor používá britskou terminologii, kde se kabinetem nazývá soubor ministrů (původně poradní orgán Jeho veličenstva krále, příp. královny) , tedy vlastně vláda v našem smyslu. Jeho pojem „vláda“ je naopak nutno chápat obecněji jako souhrn institucí určených k vládnutí. Britské státní instituce dosud nesou formálně označení HMS - His (Her) Majesty Service = Služba Jeho (Jejího) veličenstva, i když reálný politický význam britského dvora je dnes malý.[Zpět] |
| [c] | Italsky zástupce.[Zpět] |
| [d] | Situace odpovídá stavu v době vzniku knihy, tedy těsně po II. světové válce. V roce 1983 podle nového kanonického práva bylo z názvů kongregací odstraněno označení „svatá“.[Zpět] |
| [e] | Jejím prefektem byl od listopadu 1981 do dubna 2005 kardinál Joseph Ratzinger, současný papež Benedikt XVI.[Zpět] |
| [f] | Latinsky Fabricia Sancti Petri, italsky Fabbrica di San Pietro, v anglickém originále fabric of St. Peter, nespravuje jen samotnou baziliku, ale stará se i o záležitosti poutníků a návštěvníků hlavního vatikánského chrámu.[Zpět] |
| [g] | Sacra Congregatio de Propaganda Fide. dnes Kongregace pro evangelizaci národů. Autor knihy ji v seznamu kongregací neuvádí, její funkce je rozebrána v následující kapitole.[Zpět] |
| [h] | Termín konzistoř (v užším slova smyslu) zde označuje setkání kardinálů, které nevolí papeže, při volbě papeže se takové setkání nazývá konkláve.[Zpět] |
| [i] | Též katarů — viz např. Baigent M., Leigh R., Lincoln H.: Svatá krev a Svatý grál. Český překlad Rybka publishers, Praha 2006. Český termín „kacíř“ odpovídající mezinárodnímu označení „heretik“ byl vytvořen právě zkomolením slova „katar“.[Zpět] |
| [j] | Českému publiku snad není nutno připomínat zločiny katolíků spáchané na českých husitech v 15. století, počínaje upálením rektora pražské university Jana z Husi přes několik loupeživých křižáckých výprav až po její věrolomnost, když nejdříve uzavřela na Bazilejském koncilu roku 1436 s představiteli umírněných husitů smlouvu nazvanou Basilejská kompaktáta, aby jí v roce 1462 opět zrušila. Pro katolíky prostě „účel světí prostředky“ a proto nerespektují ani ty nejzákladnější principy morálky.[Zpět] |
| [k] | Jednu takovou právě čtete.[Zpět] |
| [l] | Uvedený příklad ilustruje naprostou neschopnost zastaralého katolického
myšlení tolerovat jakýkoliv jiný názor. V očích katolické církve je špatnou
jakákoliv organizace či aktivita, kterou sama neřídí či neorganizuje; zvláště
silně jí vadí, když se v jedné organizaci setkávají její katolické ovečky
spolu s nekatolíky, kteří by je mohli „nakazit“ svým samostatným myšlením.
Právě to je příčinou, proč katolická církev tak brojí např. proti Svobodným
zednářům, kde se dokonce navzájem stýkají např. věřící katolíci s křesťany
z jiných církví a někdy dokonce třeba i s atheisty či židy. Podobná představa
je pro katolického fundamentalistu zcela nepřijatelná. Nemluvě už třeba o demokratickém principu svobodné soutěže různých myšlenek, představ a koncepcí. Něco takového pravověrný katolík nemůže přijmout.
Snad proto, že si je katolická hierarchie vědoma, že v podobné svobodné soutěži tvůrčích myšlenek by prostě nemohla obstát — myšlenková různorodost a volná soutěž různých koncepcí je základem každého pokroku. Ale právě tomu se snaží katolická hierarchie bránit. A nejen katolická, ale každá hierarchie neschopná samostatného tvůrčího myšlení. Konečně, dogmatické myšlení a netolerance k jiným názorům leží přímo někde v základech trojice semitských náboženství — judaismu, křesťanství a islámu. Na rozdíl třeba od alternativního myšlení vlastního indické védské a brahmánské filosofii, které od něj převzala současná východní náboženství, jako je hinduismus, džainismus, buddhismus apod. Pokud chce Západ v soutěži s těmito směry obstát, bude se muset dogmatických břemen svých náboženských ideologií zbavit.[Zpět] |
| [m] | Z latinského pænitentia — lítost[Zpět] |