Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 2

Stát Vatikán

 Ze všech náboženských a politických institucí, které dnes existují, je Vatikán podle všeho ta nejstarší. Je to sídlo suverénního nezávislého a svobodného státu, vlády katolické církve a nejmazanější diplomaticko-politická velmoc na světě, a každý s těchto tří aspektů je nedílnou součástí katolické církve. I když podle svých vlastností je jako diplomatické centrum jedno z nejdůležitějších na světě, jako nezávislý stát je jedním z nejnovějších, a pokud jde o velikost území nejmenší existující suverénní stát, který má pod svou plnou vládou jen asi 40 hektarů a okolo 600 trvalých obyvatel. Přesto řídí a vládne jedné z největších a nejjednotnějších skupin lidských bytostí na světě — 400 milionům katolíků, [a] žijících na území prakticky všech existujících národů. Takové mimořádné a protikladné vlastnosti by zajisté učinily Vatikán objektem zvědavosti. ne-li zkoumání, i toho nejméně zaujatého čtenáře.

Co znamená slovo „Vatikán“ vysvětluje Catholic Encyclipedia [Katolická encyklopedie] takto: „oficiální sídlo římského papeže bylo tak nazváno proto, že se nachází dole na svanu Vatikánského kopce, a to místo se používá jako označení moci a vlivu, a v širším smyslu celé církve“.

Pro křesťany začal být Vatikán důležitý, když byl roku 67 nl. ukřižován sv. Petr. Po smrti sv. Petra křesťané vystavěli náhrobek proti aréně, kde byl popraven. Později tam bylo pohřbeno i tělo sv. Lina, Petrova následníka. A jeho následník, sv. Anakletus, římský biskup, vystavěl na náhrobku prvou kapli. Jak šla staletí, rostl jeho význam jako svatého místa, místa bohoslužeb a též místo, kde byly pohřbeny posmrtné ostatky mnoha dalších papežů.

Ve své dlouhé historii poznal Vatikánský palác, budova, na které se podílelo mnoho papežů, a též Papežský stát, střídavým štěstím, stejně jako papežské výsady samotné. Podrobnostmi se nyní nemusíme zdržovat. Pro naše účely postačí vědět, že Vatikánský stát, tak jak existuje dnes, se zrodil v únoru 1929 při podpisu Lateránské smlouvy. Touto smlouvou Itálie uznala území Vatikánu za nezávislý a suverénní stát, který se zavázal zaplatit 750 milionů lir a předat Italům pětiprocentní dluhopis s nominální hodnotou jedné miliardy lir.

Jak je uznáván dnes, Vatikánský stát zahrnuje Město Vatikán, to jest část Říma uznaná Lateránskou smlouvou jako součást území světské suverenity Svatého stolce. Zahrnuje vatikánské paláce, jejich zahrady a přístavky, Baziliku a Náměstí sv. Petra a okolní budovy, To vše pokrývá plochu necelé čtverečné míle [asi 44 ha]. Při vypuknutí Druhé světové války mělo Město Vatikán kolem 600 obyvatel. Všichni dospělí muži byli přímo ve službě katolické církve nebo mezi jejím duchovenstvem, a taková profese byla řádnou kvalifikací k pobytu a občanství.

Papež má absolutní zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, která v době jeho nepřítomnosti patří Kolegiu kardinálů. K vládnutí státu papež jmenuje guvernéra, laika, a existuje poradní rada, Guvernér je zodpovědný za veřejný pořádek, bezpečnost, ochranu majetku atd. Literou zákona je Kanonický zákon s doplněním zvláštních nařízení pro Město a zákony Italského státu, pokud mohou být vhodné k osvojení.

Vatikán nemá žádnou vlastní armádu, ale malé množství pitoreskních gard používaných především při náboženských a diplomatických obřadech. Známá Švýcarská garda byla prvně zřízena najmutím 150 mužů z kantonu Curych v září 1505. V roce 1816 Pius VII vytvořil Papežské četníky či karabiniéry a římskou aristokracii.

Vatikán má vlastní známky, mince, rádio, železnici a pokud jde o ryze technické služby, Vatikán se podobá miniatuře moderního státu. Má své vlastní noviny, Osservatore Romano, které vyšly poprvé v roce 1860. V roce 1890 papež Lev XIII list koupil a učinil ho oficiálním orgánem Vatikánu. Požívá značnou váhu a vyjadřuje oficiální názory Vatikánu na důležité politické a společenské události ve světě.

Jako každý jiný stát musí mít Vatikán peníze, aby zajistil údržbu a platy svých zaměstnanců, nunciů, kostelů, seminářů a mnoha jiných institucí, které jsou nutné pro existenci katolické církve. Úředníci správního aparátu Vatikánského státu musí být zaplaceni. A jsou tu též mise katolické církve, které vyžadují značné množství peněz.

Před rokem 1870 hlavní příjmy Vatikánu přicházely od světského státu. Od té doby se však našly jiné formy, jak plnit pokladnu. Je téměř nemožné vyčíslit náklady Vatikánu, protože neexistují žádné záznamy o rozpočtech a  příjmy nejsou veřejné. Ovšem na začátku 20. století bylo odhadováno, že Vatikán potřebuje neméně 800 000 lir ročně.

Dnes se příjmy Vatikánu odvozují ze dvou hlavních zdrojů: řádných a mimořádných. Mezi těmi řádnými je nejdůležitější tzv. Denár sv. Petra [b], dobrovolná daň zavedená v katolických zemích od roku 1870, aby nahradila příjmy z Papežského státu, když Papežský stát převzala Itálie.

Je dosti zvláštní, že nejštědřejším přispěvatelem k financím katolické církve a Vatikánu jsou protestantské Spojené státy Americké. Množství peněz, které se tu vyberou v moderní době je největší částka vybraná jako denáry sv. Petra ze všech zemí. Následuje Kanada, Jihoafrická republika, a v Evropě jsou to Španělsko, Francie a Belgie. A po ztrátě Papežského státu se staly Spojené státy americké nejen nejštědřejším přispěvatelem Vatikánu, ale i jeho bankéřem. V roce 1870 získal Vatikán půjčku 200 000 skudů od Rotschilda. V roce 1919 byl vyslán do Spojených států papežský delegát s vyhlídkou na zajištění půjčky milionu dolarů. Téhož roku poutníci řádu Kolumbových rytířů předali Vatikánu dar více než 250 000 dolarů. V roce 1928 zásluhou kardinála Mundeleina si Vatikán vypůjčil 300 000 lir na pětiprocentní úrok a spláceli dluh dvacetiletými obligacemi se zárukou církevního majetku v Chicagu.

Pravidelnější příjem se odvozuje z poplatků při činnostech všeho druhu, jako jsou biskupské kanceláře, matriky, svatby, šlechtické tituly, rytířské řády apod.

Pokud jde o mimořádné příjmy Vatikánu, je téměř nemožné odhadnout jejich výši. Patří tam dary a odkazy, které někdy dosahují milionů. Všude, kde se konají pouti, každý poutník věnuje určitou částku. Od amerických poutníků se např. očekává, že věnují alespoň dolar, Francouz 10 franků. A poutě jsou ovšem velmi časté a často se jich zúčastňují tisíce lidí.

Od roku 1929 do vypuknutí II. světové války dostal Vatikán přes 750 milionů lir od fašistické vlády jako náhradu za ztrátu Papežského státu.

George Seides ve své knize The Vatican: Yesterday-Today-Tomorrow [Vatikán včera — dnes — zítra] odhaduje, že mezi dvěma světovými válkami byly příjmy Vatikánu více než 180 milionů lir ročně. A od té doby značně vzrostly.

Ale hlavní funkcí Vatikánu je být oficiálně uznávaným diplomaticko-politickým střediskem katolické církve; jako nezávislý suverénní stát vysílá své vlastní představitele k různým vládám světa, zatímco velké i malé národy mají své velvyslance ve Vatikánu. Vatikánští představitelé akreditovaní u těchto vlád, se kterými má papež diplomatické styky, se obvykle nazývají nuncii, papežskými nuncii atd. Mají úplné postavení velvyslanců s odpovídajícími výsadami a jaou ve stejném postavení jako velvyslanci všech laických mocností.

Hlavní účel vatikánských diplomatických představitelů akreditovaných u vlády jsou dány kanonickým právem (267):

Ideál, kterého má být dosaženo, je uzavření smlouvy mezi Vatikánem a odpovídající vládou, i když projednávání takových smluv je obvykle prováděno přímo mezi zájmovými stranami , význam papežských diplomatických představitelů má nejvyšší důležitost.

Takové smlouvy se nazývají konkordát. A konkordát je smlouva, ve které stát zaručuje určitá privilegia katolické církvi a uznává její postavení a práva v rámci státu, zatímco církev se zavazuje k podpoře vlády, a obvykle k nevměšování se do politických záležitostí. Taková smlouva se stává zvláště žádoucí, pokud jde o „záležitosti, které jsou z jednoho hlediska občanské a z jiného hlediska náboženské, což může působit konflikty“. V takovém případě, jak se vyjádřil Leo XIII, „konkordát … význačně posiluje autoritu státu“, a papeži jsou všdy připraveni „nabídnout církev jako tolik potřebnou podporu vládcům Evropy“.

Když není možné uzavřít konkordát, potom se nuncius snaží dosáhnout kompromisu, který se stane modem vivendi [c]. Když ani to není možné, potom Vatikán příležitostně vyšle k vládě zvláštního papežského představitele ke zvláštním příležitostem. Obvykle Vatikán pověří místního Primase péčí o zájmy církve.

I když se navenek mechanismus vatikánské diplomacie příliš neliší od mechanismu všech světských mocností, podstatně se odlišuje v dvou hlavních charakteristikách — jmenovitě v cílech a prostředcích, které mají k dispozici papežští představitelé.

Papežští představitelé se musí snažit prosazovat nejen diplomatické, ale i politické zájmy Vatikánu, ale nadto veškeré duchovní zájmy katolické církve jako náboženské instituce, a jeho mise proto má dvojaký charakter. Proto mají papežští představitelé k dispozici nejen diplomatické mechanismy jako každé jiné diplomatické zastoupení laického státu, ale i církevní mechanismy katolické církve v zemi, kam jsou akreditováni i mimo ni. Jinými slovy, papežské diplomatické zastoupení má k dispozici celou hierarchii dané země — od kardinálů, arcibiskupů a biskupů až po toho nejnižšího vesnického kněze. Nadto katolické organizace společenského, kulturního nebo politického charakteru pod vedením katolických kněží budou respektovat jeho pokyny. Výsledkem je, že nuncius může vykonávat význačný tlak na vládu — tlak nábožensko-politické povahy, který nemají žádní laičtí diplomaté.

Jelikož každý kněz je vlastně agentem Vatikánu a může sbírat hodnověrné informace o místních podmínkách ve své farnosti — nebo, pokud je biskupem, ve své diecézi, — nebo, pokud je primasem, o svém národě — Vatikán, kam jsou všechny tyto informace posílány, je jedním z nejlepších center informací ekonomického, společenského a politického charakteru na světě.

Když si k tomu přidáme vliv, jaký Vatikán může vyvíjet prostřednictvím nejrůznějších katolických stran a katolických vlád a na národní či mezinárodní společenství, stane se zřejmým, že moc tohoto velkého diplomaticko-politického centra je cítit po celém světě. Je uznáván většinou národů včetně nekatolických zemí, jako jsou protestantské Spojené státy a Velká Británie a nekřesťanské země jako Japonsko.

Důležitost Vatikánu jako diplomatického centra je posílena v době války. Neboť pro nepřátele v době, kdy jsou diplomatické kontakty mezi nepřátelskými zeměmi přerušeny, se mohou válčící národy domlouvat prostřednictvím Vatikánu. Poskytované služby a takto shromážděné znalosti od obou stran poskytuje Vatikánu mimořádnou vážnost v očích laických mocností. Z těchto i jiných důvodů si během Prvé světové války pospíšily s posláním svých představitelů do Vatikánu: Německo, Švýcarsko, Řecko, protestantská Velká Británie, Francie a dokonce Rusko. Koncem války mělo třicet čtyři národů stálé diplomatické zástupce akreditované u papeže.

Během Druhé světové války se tento obraz téměř zdvojnásobil a velké země jako nekřesťanské Japonsko a protestantské Spojené státy americké hledaly prostředky, jak být zastoupeni ve Vatikánu — Spojené státy americké obměnily své diplomatické nástroje a povyslaly „osobního presudentova vyslance“, japonská říše akreditací vyslance s plnými oprávněními velvyslance do Svatého stolce. Od samého počátku Druhé světové války až do jejího konce v roce 1945, Vatikán s padesáti pěti velvyslanci, zástupci a osobními vyslanci poslanými téměř všemi národy světa se stal politickým centrem stejného významu jako velká hlavní města, kde byly probírány a plánovány osudy války a míru: Washington, Moskva, Berlín, Londýn, Tokio. Později uvidíme, jak Vatikán, přestože nevlastnil žádné válečné letadlo, tank nebo válečnou loď měl možnost jednat jako rovný s největšími vojenskými mocnostmi na zemi nejen před, ale i v průběhu Druhé světové války.

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 3