Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Psát o vlivu, který má obecně náboženství a obzvláště křesťanství na události století zaujatém obrovskými etnickými, sociálními, ekonomickými a politickými problémy se může zdát na první pohled plýtváním času. Neboť náboženství, přestože je stále hluboce zakořeněno v moderním světě, již není tím faktorem, který by mohl vážně soupeřit s průkaznějšími silami ekonomické a sociální podstaty, které zmítají naší současnou civilizací.
Náboženství všude ztratilo a nadále ztrácí půdu. Jednotlivci stejně jako společnost jsou stále více zaujati týdenní mzdou, využíváním surovin, finančními rozpočty, nezaměstnaností, závodem ve zlepšování těch nejlepších prostředků k ničení a uvolňování kosmických sil a tisíci jiných problémů praktické povahy.
Přesto domnívat se, jak se to obecně činí, že náboženství je dnes odsunuto do pozadí, kde nemůže mít vážnější vliv na průběh politických záležitostí, ať už v domácí či mezinárodní oblasti„ by mělo být pokládáno za iluzi, která neodpovídá skutečnosti.
Zejména se to týká zvláštního druhu křesťanství — jmenovitě „katolicismu“ [a]. Neboť katolicismus přes její značné ztráty v početnosti i vlivu, je stále živější a agresivnější než dříve a má značný vliv na národní a mezinárodní události, které vyvrcholily Prvou s Druhou světovou válkou,než se zdá na prvý pohled možné.
A ten přetrvává, a to ne zásluhou teoretického vlivu, ale surové reality. Ostatní náboženství a náboženské směry nadále uplatňují větší či menší vliv na moderní společnost, ale jejich možnosti ovlivňovat běh událostí není možno řádným způsobem srovnávat s možnostmi katolické církve.
Je to zásluhou několika faktorů vlastních katolické církvi, ze kterých jsou nejtypičtější tyto:
| 1. | (a) | Početní síla katolicismu, počet členů církve, byl několik let po II. světové válce kolem 400 milionů. |
| (b) | Skutečnost, že výrazná část katolíků žije na vůdčích kontinentech — tj. v Evropě a v Amerikách | (c) | Skutečnost, že katolická církev má své katolíky ve všech částech světa. |
| 2. | Duchem, který ovládá katolickou církev a která způsobuje, že to dělá s pevným přesvědčením je její základní poselství zkonvertovat veškeré lidstvo, a to ne na křesťanství, ale na katolicismus. | |
| 3. | Skutečnost, že katolická církev na rozdíl od protestantismu a všech ostatních náboženství má hrozivou náboženskou organizaci rozšířenou po celé planetě. V čele organizace stojí papež, jehož úkolem je zajišťovat a vyhlašovat neměnnost některých duchovních principů, na kterých katolicismus stojí. Jeho snahy jsou podřízeny podpoře zájmům katolické církve na celém světě. | |
Výsledným důsledkem těchto faktorů je vytvoření kompaktního nábožensko-duchovního bloku, který je nejúčinnější a nejmilitantnější silou tohoto typu v moderním světě.
Katolická církev se více než jiná náboženská vyznání nemůže omezit na výhradně náboženskou oblast. Neboť to, že věří ve své poslání být tím, co ovládá a rozšiřuje duchovní nadvládu katolicismu ji dostává do bezprostředního kontaktu — a velmi často do konfliktu — s církvemi v sousedních oblastech. Náboženské principy nesestávají jen z teologických a duchovních formulí, ale současně z morálních, etických a často i společenských prvků. A jelikož ty nelze prostě odříznout a je nemožné označit každá z nich zvlášť podle jejich náboženské, morální, etické a společenské podstaty, je mimořádně obtížné je oddělit. A kdykoliv jsou náboženská dogmata příznivě či nepříznivě ovlivněna, jsou automaticky ovlivněny i morální, etické a společenské principy.
Jelikož náboženské principy ovlivňují etické a společenské principy, krok od nich k ekonomickým a konečně politickým oblastem je velmi krátká. V mnoha případech nelze tuto posloupnost obejít, a to i tehdy, kdy je radno držet náboženské problémy v čistě náboženském poli, je to ve skutečnosti nemožné vzhledem k mnohonásobné povaze duchovních principů. Z toho v praxi vyplývá, že ačkoliv určitá církev prohlašuje, potvrzuje a preferuje určité duchovní principy, jejich dodržování a podpora se odráží v jen částečně duchovních nebo zcela neduchovních oblastech, a proto církev, ať už vědomě nebo ne, ovlivňuje problémy, které nejsou její bezprostřední záležitostí.
Ve zvláštním případě katolické církve je to dovedeno do krajnosti z toho prostého důvodu, že katolicismus je mnohem nepřizpůsobivější než jakákoliv jiná církev pokud jde o duchovní oblast. K tomu se připojuje skutečnost, že správný katolík je zavázán slepou poslušností ke své církvi a musí klást zájmy své církve před každou společenskou nebo politickou záležitost. [b]. Jelikož toto sdružení zahrnuje miliony takových katolíků žijících na celém světě a lpí na slovech papeže, je snadné vidět dlouhodobě moc takovéto katolické církve se může uplatňovat i v nenáboženských oblastech.
K ilustraci toho, že katolická církev při svých nárocích na duchovní instituce požaduje, aby když jsou muž a žena spojeni svátostí manželskou, žádná moc na světě nesměla rozvázat vazbu mezi nimi. Na druhé straně moderní společnost připouští, že manželství může být omylem a proto si vytvořila soubor etických a zákonných principů, na základě kterých je možno tyto vazby přerušit. A jelikož to katolická církev pokládá za špatné, snaží se bojovat proti takovým principům všemi prostředky své moci. Nejenže to odsuzuje jako nesprávné, ale snaží se bojovat proti principům a praxi rozvodů. Proto když se katolík stane členem zákonodárného orgánu určité země, kde se o zákonu o legalizaci rozvodu začne diskutovat, musí položit svou náboženskou povinnost na prvé místo, bojovat a hlasovat proti takovému zákonu. Tímto způsobem se náboženský přístup k rozvodu stává nejen otázkou morálních a etnických principů, ale též společenským problémem velké důležitosti. [c]
Jiným typickým příkladem je, že zatímco moderní společnost a moderní etika přijala teorii a používání antikoncepce, jsou tyto prostředky odsuzovány katolickou církví, který tvrdí bez ohledu na společenské a ekonomické faktory, že jedinou funkcí spojení pohlaví je reprodukce. A to tvrdí bez ohledu na společenské a ekonomické faktory, takové, zda takto zrozené dítě bude mít dostatek potravy, zda dostane odpovídající vzdělání atd. Souhrnným důsledkem tohoto náboženského příkazu je, že miliony manželských párů, aby dodrželi zákon své církve, plodí děti bez ohledu na společenské a ekonomické podmínky, jejich vlastní nebo podmínky v jejich zemi, a tak způsobují nebo zhoršují vážné problémy demografického, ekonomického a politického typu.
Církev prosazuje, že má právo vyučovat morálním principům stejně jako duchovním. Tak např. prohlašuje, že právo na soukromý majetek nesmí být porušeno, což je proti principům velkých hnutí sociálního, ekonomického a politického charakteru známých pod obecným termínem „socialismus“. A protože socialismus ve svých rozmanitých typech a formách, je čistě společenské a politické hnutí, snaha církve o vnucování jejích principů v ekonomickém, společenském a politickém životě způsobuje, že jsou nuceny zaujmout nepřátelství ke katolické církvi. A takové nepřátelství automaticky zavádí církev na společenskou a politickou arénu. Katolíci, protože musejí slepě poslouchat svou církev, musí v teorii i v praxi bojovat proti socialismu, a to činí podle svých možností jako občané, poslanci parlamentů i jako jednotlivci v rámci některé mocné politické strany.
Existuje mnoho propojení tohoto typu, ze kterých je zřejmé, že katolická církev nemá možnost zabránit svému zasahování do společenských a politických záležitostí. Praktickým výsledkem tohoto takového zasahování náboženských a morálních principů do nenáboženských oblastí je, že katolická církev se tak či onak neustále vměšuje do společenského a politického života společnosti obecně a u některých zemí a jednotlivců zvláště. Toto vměšování může být mírné či násilné povahy v závislosti na reakci nenáboženských sfér na hlas církve.
A tak se stává, že katolické země, kde byla jejich legislativa sestavena podle principů katolické církve se nacházejí v souladu s církevním odmítáním nebo podporou každé věci. Např. katolická vláda zavádí zákony zakazující rozvod, trestající používání antikoncepce a zakazuje všechny aktivity, které propagují, že soukromé vlastnictví je zlo a má být zrušeno. Výsledkem bude, že v takové zemi parlament schválí zákony proti rozvodu, zavře obchody prodávající antikoncepci a uvězní každého jednotlivce a zakáže všechna hnutí aktivně nepřátelská myšlence soukromého majetku.
Když ale namísto poslušné katolické vlády katolická církev naráží na nestranný nebo dokonce nepřátelský parlament, je konflikt nevyhnutelný. Stát a církev to osobě prohlašují navzájem. Konflikt může končit patem nebo může být dosaženo smíru anebo se zápas může změnit ve formu mírného nebo otevřeného nepřátelství. Stát přijme takové zákony, které pokládá za nutné bez ohledu na církev. Může povolit rozvod, může uznat právo určité politické strany vést válku proti soukromému majetku. A církev potom odpoví tím, že přikáže svým kněžím kázat proti takovým zákonům a radit všem katolíkům, aby se stavěli proti nim a proti vládě, která je přijala. Veškerý tisk ve vlastnictví katolíků se staví proti vládě a jednotliví katoličtí členové vlády hlasují proti zákonům, které jsou v rozporu s principy církve, zatímco náboženské, společenské a politické organizace vytvořené katolíky bojkotují takové zákony. [d] Jsou vytvářeny politické strany, případně přímo Katolická strana, jejímž úkolem je vymáhat na vládě, aby byla v souhlase s katolickou církví a bojovala proti těm stranám, které prosazují program v rozporu s programem katolicismu. A je zahájen tvrdý politický boj. [e]
V tomto místě budiž připomenuto, že katolíci, kteří se staví proti vládě nebo politickým stranám jsou pod vedením (a) tuhých a dogmatických principů katolicismu, (b) Nejvyššího vůdce katolické církve — jmenovitě papeže.
Katolíci tvrdí, že papež se nikdy neplete do politiky. Ukážeme později, že do ní zasahuje někdy přímo, ale i kdyby tomu tak nebylo, je běžné, že zasahuje do politiky nepřímo pokaždé když přikáže katolíkům bojovat proti určitým zákonům nebo společenským učením nebo politické straně, která podle jeho názoru je v rozporu s katolicismem. Uvedu příklad: když Leo XIII sepsal svou encykliku Rerum Novarum, i když v té době přímo nezasáhl do politiky, zamířil pod plnými plachtami do politické arény přímým obviněním politického učení socialismu — a když radil katolíkům, aby se organizovali v katolických odborech a zakládali katolické politické strany.
Tato moc katolické církve zasahovat do společenských a politických sfér se stává nekonečně nebezpečnější díky skutečnosti, že se neomezuje na určitou zemi, ale dosahuje do všech zemí, kde jsou katolíci. A tak není kontinentu, kam by papež nemohl zasahovat ve větší nebo menší míře do společenského a politického života společenství.
Z toho je zřejmé, že katolická církev může vykonávat jak přímý tak nepřímý vliv nejen na vnitřní záležitosti země, ale i v mezinárodní oblasti. Vytvářením a podporou určitých politických stran a potíráním jiných se katolická církev stává politickou velmocí prvého řádu v každé určité zemi. A tato vlastnost se zesiluje proto, že působí jako politická velmoc i v mezinárodní oblasti. Může kupříkladu ovlivňovat určité katolické země a katolické vlády, aby podporovaly nebo se bránily záležitostem mezinárodního charakteru nebo projevovat svá přání mezinárodním organizacím jako je Společnost národů. Tak mezi oběma světovými válkami bylo obvyklým přáním, aby Sovětské Rusko nebylo přijato do Společnosti a během války v Habeši požadovala, aby byly staženy sankce proti Itálii.
Jaká část katolického obyvatelstva se podrobuje vedení katolickou církví ve společenských a politických záležitostech? Tato otázka povstává z pohledu zásahu skepticismu v masách a rostoucího nepřátelství, které vykazuje velká část moderní společnosti k přímému nebo nepřímému zasahování církve do politických záležitostí.
Ve jmenovitě katolických zemích (Francie, Itálie, Španělsko, Polsko) bez ohledu na rozšířenou vlažnost obyvatel má stále katolická církev velmi silný vliv vykonávaný účinně snahou horlivé menšiny. Je možno odhadnout, že ve jmenovitě katolických zemích je země rozdělena v tomto poměru: jedna pětina aktivních antiklerikálů, jedna pětina horlivých katolíků a zbývající tři pětiny není aktivně ani nepřátelská ani podporující katolickou církev, ale v jistých případech přidávají svoji váhu ve prospěch prvé či druhé skupiny. Ale i na základě těchto poměrů by měl papež hrozivou armádu aktivních katolíků bojujících v jeho bitvě ve společenských a politických sférách, a to v každé jmenovitě katolické zemi v Evropě a v obou Amerikách. V protestantských zemích, kde jsou katolíci v menšině je poměr aktivních katolíků mezi katolickým obyvatelstvem spíše vyšší než v katolických zemích. Když se tyto aktivní miliony semknou dohromady k dosažení určitého cíle — jmenovitě k posílení moci katolické církve ve společnosti — a jsou řízeni pod jednotným velením a působí podle dobře určeného plánu a vstoupí na politickou arénu ve vnitropolitické i mezinárodní oblasti, nevyžaduje velkou představivost pochopit rozsah vlivu, jaký mají.
Myšlenkové centrum řídící aktivity nejrůznějších katolických organizací a stran na poli regionálním, národním a mezinárodním společenský a politický zápas přirozeně v samém centru katolicismu, ve Vatikánu. Aby lépe využila tuto dvojí aktivitu (náboženskou a politickou), katolická církev má dvě stránky, za prvé náboženskou instituci, samotnou katolickou církev, a za druhé politickou moc, Vatikán. Přestože jednají samostatně tam, kde se to hodí, pokud jde o problémy zasahující do náboženství i do politiky, jsou obě ve skutečnosti jednotné. V čele obou stojí papež, který je nejvyšší politickým vůdcem katolické církve jako čistě duchovní síla, stejně jako je nejvyšší hlavou Vatikánu v jeho možnostech celosvětového diplomatického centra a současně nezávislého suverénního státu.
Podle okolností papež, aby posílil moc katolické církve, přistupuje k problému buď jako čistě náboženský vůdce nebo jako hlava diplomatickou-politického centra, nebo obojí. Role katolické církve jako politické mocnosti se stává významnou, když papež má co do činění se společenskými nebo politickými hnutími či se státy, se kterými chce vyjednávat nebo navázat spojenectví, aby bojovali proti společnému nepříteli.
Někdy se stává nutným, aby se katolická církev spojila se silami, které jsou nejen nenáboženské či nekatolické, ale dokonce nepřátelské náboženství. To se stává tehdy, když katolická církev stojí proti nepřátelům, které nemůže přemoci sama a pokládá sama za nutné najít spojence, kteří si přejí zničení takových nepřátel. Tak např. po Prvé světové válce, když se zdálo, že pokud by bolševismus dobyl Evropu, s politickým,i hnutími v různých zemích zaměřených na jeho zastavení. Ty našly bezprostředního a skutečného spojence v katolické církvi, jejíž horlení proti socialistickým učením se stávalo stále prudší a prudší s růstem jejich nebezpečnosti. Některá z těchto hnutí jsou známa pod jmény fašismus, nacismus, falangismus atd. Papež učinil tato spojenectví účinnými využitím vlivu katolické církve jako náboženské instituce a Vatikánu jako diplomaticko-politického centra. V prvém případě bylo těm pravověrným vysvětleno, že byla jejich povinnost podporovat toho či onoho politika nebo stranu, i když nejsou katoličtí, protože jsou spojeni se zničením smrtelného nepřítele katolické církve. V druhém případě byla ujednání prováděna prostřednictvím jeho nunciů, kardinálů místních hierarchií. Ale především byl dán příkaz všem vedoucím katolických společensko-politických organizací a katolickým stranám, aby podporovaly Vatikánem vybrané spojence. V některých případech jim dokonce bylo nařízeno se rozpustit, aby uvolnily místo pro nekatolické strany, které měly lepší možnost převzít zničení určitého politického hnutí nepřátelského katolické církvi.. Budeme mít příležitost ukázat takové křiklavé případy dále v této knize.
K prováděná těchto aktivit v náboženské i nenáboženské oblasti měl papež k dispozici ohromnou mašinérii, s jehož pomocí mohl řídit katolickou církev po celém světě. Hlavní funkcí této mašinérie bylo nejen sloužit účelům církve jako náboženské instituce, ale též jako diplomaticko-politické centrum.Neboť společenské a politické záležitosti měla katolická církev druhou rozsáhlou síť organizací, které, ač odděleně od těch prvních, byly s ní nicméně provázány. I když každá mašinérie měla svou sféru působení, obojí vyvíjely činnost zaměřenou k dosažení stejného cíle: udržovat a posilovat vládu katolické církve po celém světě. A jelikož jedna byla závislá na druhé a jelikož obě byly často využívány současně, bylo bu užitečné prozkoumat nejen specifická úkol každé z nich, ale i cílů, které chtěly dosáhnout, jejich metody práce a především duch, podle kterého měly fungovat.
Než přistoupíme k dalšímu, učiňme letmý pohled na oficiální sídlo katolické církve — jmenovitě na stát Vatikán.
| [a] | Přesně řečeno římský katolicismus, protože i jiné křesťanské církve, např. arménská, používají termínu „katolický“ (z řeckého καθολικός). V dalším je nutno chápat slovo „katolický“ v tomto smyslu.[Zpět] |
| [b] | Viz např. tuto směrnici Vatikánu a předcházející analýzu.[Zpět] |
| [c] | Přitom překladatel byl osobně svědkem na svatbě, kdy byli v katolickém
kostele sezdáni dva rozvedení partneři — pod záminkou, že ženich uzavřel
svůj prvý sňatek na radnici a nevěsta se poprvé vdávala v kostele
nekatolickém. Samozřejmě — museli si vyběhat povolení od nejvyšších pražských
(či snad dokonce českých?) církevních institucí a dostatečně přispět
„do kasičky“. Rozvod je proto, když se to hodí, tolerován v odůvodněných
případech nejen hlavám korunovaným, jak to platilo od středověku, ale
kdykoliv, když se to církvi hodí.
Podobně je katolická církev ochotná podle potřeby upustit i od jiných dogmat. Asi každý zaslechl něco z vnitrocírkevních diskusích o povinném celibátu kněží, kde je Vatikán zcela neústupný. Ovšem po připojení Haliče a jiných tradičně pravoslavných území ke katolickému Rakousko-Uhersku Vatikán, když potřeboval získat loajalitu místních původně pravoslavných často ženatých kněží, kteří museli přislíbit svou podřízenost Římu, neváhal Vatikán povolit jim výjimku z tohoto posvátného principu. Opět účel světil prostředky bez ohledu na posvátné principy, na kterých jinak Vatikán dogmaticky trvá. Otázka celibátu je samozřejmě interní problém církve, uvedený příklad měl jen ukázat, že pro celou katolickou církev platí nade vše onen morálku popírající princip „účel světí prostředky“; soudobá morálka by měla spíše posuzovat konečné cíle podle používaných prostředků. [Zpět] |
| [d] | Tomu nasvědčuje i osobní zkušenost překladatele, když mu „nezávislý“ list Svobodné noviny zcenzuroval tento článek, který pouze citoval a komentoval oficiální důvěrnou směrnici Vatikánského Oficia.. A jelikož Internet zůstává dnes posledním poměrně svobodným mediem, stojí katolíci v čele těch, kdo usiluje o jeho cenzuru.Třeba pod záminkou boje proti pedofilům a extrémistům (kacířům). Např. pod hlavičkou „Helsinského výboru“ údajně hájícího lidská práva ![Zpět] |
| [e] | Připomeňme jen neustálé protidemokratické snahy jejich aktivistů o zákaz komunistické strany, extrémistů apod. Přesně proti duchu Kollárova verše z jeho Slávy dcery, že „sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou“.[Zpět] |