Úvod

Vatikánský holcaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Slovo k pátému vydání

Jeden výtisk této knihy byl vržen přes celou anglickou londýnskou katedrálu sv. Pavla arcibiskupem z Cantebury, aby ohromil obrovské shromáždění, které se zde sešlo, aby se modlilo za jednotu křesťanů. Jeden novinář si koupil výtisk, aby ho použil jako „štít“, očekávaje, že bude napaden třemi tisícovkami lidí, kteří byli přítomni uvedení knihy v Ulterské dvoraně v Belfastu v Severním Irsku jednoduše proto, aby potvrdily její obsah. Kniha byla též nakopnuta, pošlapána a poplivána jedním katolickým studentem v Belfastu.

Žádný s těch lidí si z ní nepřečetl ani řádku.

Anglikánský primas ztratil svou náladu — a, což je tragičtější svůj rozum — stejně náhle jako novinář a universitní intelektuál, po pouhém nahlédnutí na název knihy.

Překvapivá ukázka, pokud by byla potřebná, jak náboženské debaty mohou dokonce trvale zblbnout lidi.

Pokud k tomu přidáme politické spory, potom se to vše dohromady změní na nejnebezpečnější třaskavinu.

A národy reagují ještě méně racionálně než jednotliví lidé. Vzhledem k celkové historické závažnosti se žádoucí myšlenky a nezadatelné zájmy spojí do toho nejcitovějšího fanatismu i v jinak civilizovaných zemích.

Skutečně, moudrý je ten národ, který je připraven, že dojde k tomu nejhoršímu.

Avro Manhattan,

Londýn


Předmluva

Ke čtenářům britského vydání

Tato kniha byla kritizována, obviňována, zakazována, mrzačena, ničena a dokonce pálena stejně často, jako byla citována, doporučována, reprodukována a oceňována v mnoha částech světa kvůli událostem a odhaleních, která popisuje. Ne každý jednotlivec je ochoten připustit, že ještě před pár lety např.katolická církev obhajovala nucené obracení, pomáhala při stavbě koncentračních táborů a byla zodpovědná za utrpení, mučení a popravy stovek tisíc nekatolíků. Činy klidně páchané jejími laickými i duchovními členy. Dále, že mnohá z těchto zvěrstev byly prováděny osobně některými katolickými knězi a dokonce mnichy. Jedním z hlavních účelů této knihy je uvést, kde, kdy a kým byla tato zvěrstva prováděna. Autorovi to zabralo téměř půl desetiletí bolestného zkoumání, než pochopil to, co se zdá neuvěřitelným. Výsledkem je tato zpráva, dokumentovaná z těch nejautoritativnějších a nejrozmanitějších možných zdrojů. Jsou mezi nimi lidé, se kterými se současný autor osobně setkal. Někteří z nich nehráli žádnou významnou roli v náboženských, politických a vojenských záležitostech, které zde líčím. Jiní jsou ožitými svědky. Ovšem, ani nejmenší z obětí těchto neuvěřitelných zvěrstev  nebylo potrestáno nebo alespoň odsouzeno katolickou církví. Jména většiny účastníků, katolických laiků, vojáků, kněží, mnichů, biskupů, arcibiskupů a kardinálů, stejně jako jejich nekatolických obětí, mužů, žen a dětí, včetně duchovních, jsou stejně skutečná jako jména míst, vesnic a měst, kde se tato zvěrstva stala. Jejich autentičnost si může ověřit každý, kdo bude chtít. Dokumenty a fotografie katolických koncentračních táborů, katolických masových poprav a katolických nucených přestupů, z nichž některé jsou popsané v této knize, jsou uchovány v archivech jugoslávské vlády, Organizace spojených národů a jiných oficiálních institucí.

Ekumenická revoluce, i když se zdá lákavá, se ukázala jako nic jiného než trojský kůň, jehož prostřednictvím katolická moc převlečená do současného roucha pokračuje ve  vlastním prosazování stejně účinně jako dříve. Překvapivé příklady současného katolického teroru, který se odehrává ,a Maltě a ve Vietnamu, z nichž mnohé se děly i za dob „starého dobrého papeže Jana“, a ovšem i za pontifikátu papeže Pavla VI, nepotřebují žádné vysvětlování. Jsou tím nejtemnějším důkazem, že katolická církev, přes svou údajnou liberalizaci, bratrskost a současnost, v podstatě nezměnila ani to nejmenší. Zlověstný význam toho, co je zde popsáno, musí být pečlivě prozkoumáno. Aby se minulost neopakovala v budoucnu. A to právě teď. V současnosti.

Avro Manhattan,

Londýn.


Předmluva k americkým vydáním

VATIKÁNSKÝ HOLOCAUST není chybné pojmenování, obvinění, dokonce ani spekulace. Je to historický fakt. Zuřivý nacionalismus a náboženský dogmatismus jsou jeho hlavními složkami. Během existence Chorvátska jako nezávislého katolického státu bylo zahubeno přes 700 000 mužů, žen a dětí. Byli popravováni, mučeni, zemřeli hladem, upáleni zaživa. Stovky byly nuceny přestoupit ke katolicismu. Katoličtí kaplani vedli koncentrační tábory, katoličtí kněží byli veliteli vojenských oddílů, které se dopustily těchto zvěrstev. 700 000 lidí z celkového počtu několika milionů obyvatel bude v úměře odpovídat v jedné třetině amerických obyvatel, kteří by byli vyhlazeni katolickou milicí. To, co bylo sebráno do této knihy, bude potvrzovat pravdivost těchto faktů. Jsou zde sebrána data, jména a místa, stejně jako fotografie, které to potvrzují. Měly by být známy americké veřejnosti, ne pro podporu odplaty, ale aby varovaly před nebezpečím, které rasismus a sektářství, když se spojí s náboženskou netolerancí, může přinést současným národům, ať už v Evropě nebo v Novém Světě. Tato práce by měla být posuzována bez předsudků a jako lekce; ale živá lekce, jako varování pro budoucnost Američanů, kteří s tím začínají v USA.

Avro Manhattan,

1986


Poznámka amerického vydavatele: Ozbrojené Srbsko by se mohlo snáze ubránit před tímto Holocaustem. Díky Bohu za 2. dodatek k (americké) ústavě, který jim zaručuje právo nosit zbraně. Náboženská svoboda a ozbrojené občanství jsou ruku v ruce a jsou jedinou zárukou, že se to nestane v USA.


Poznámka překladatele

Jak ukázala nedávná současnost, varování před tím, aby se neopakovala minulá zvěrstva, v jejichž pozadí stojí katolická církev, bylo zcela na místě — dokladem může být umělý rozpad Jugoslávie a nová zvěrstva, tak podobná těm, která popisuje autor z dob 2. světové války. Důkazem může být, že se katolický klér raději spojil dokonce i s albánskou mohamedánskou narkomafií, jen aby „potrestala“ zlé srbské kacíře. Stejně, jako když v 15. století pořádala křížové výpravy proti kacířům českým, a dokonce raději nakonec podpořila tureckou mohamedánskou okupaci Konstantinopole, než aby se postavila za své souvěrce. Celými dějinami křesťanství se jako červená nit táhnou nelidská zvěrstva, spojená s nuceným „obracením“ pohanů, ale i těch, kteří si jen dovolili presentovat poněkud jiný pohled na křesťanskou víru, jako byli ariáni, poslední křesťanští monotheisté, albigenští a  kataři, husité, apod. Namísto křesťanské lásky tyranizovali upalovali nejen čarodějnice, ale i přírodovědce, kteří upřednostňovali své empirické poznatky před primitivními katolickými dogmaty.

Ne nadarmo rozdávají dnešní eurofašisté medaile ve jménu germánského „císaře“ Karla Velikého, snad nehoršího evropského despoty, který neuměl „obracet“ nekatolické pohany (dokonce i ty, kteří byli např. nositeli třeba ariánské větve křesťanství) jinak, než pomocí ohně a meče. Tak, jako to poznala Velká Morava i vznikající Český stát při násilném umlčení křesťanské věrouky v národním jazyce, kterou nám přinesli Konstantin a Metoděj z Konstantinopole, za což byli později od západních germánských kněží pronásledováni a vězněni.

Vždyť katolická totalita, která ovládla celý evropský středověk, dokázala zabrzdit společenský, ale i vědecký pokrok v souhrnu nejméně na celé jedno tisíciletí; každý, kdo se totalitě postavil, byl zničen. Připomeňme si jen české oběti z počátků renesance: Jan Husa a Jeronýma Pražského.. Ne nadarmo museli humanisté a zejména přírodovědci trpět v době renesance pod katolickou knutou, není náhodou, že stěžejní objevy té doby nastaly tam, kde víra nebránila svobodnému myšlení a bádání, kam katolická totalita Říma nedosahovala - třeba v protestantském Německu, v tolerantní pohusitské Praze (Tycho de Brahe, Koperník) nebo v Anglii (Newton), která se šťastně z římského vlivu vymanila, zatímco v přísně katolických zemích museli místo svobodného bádání těžce bojovat s katolickým dogmatismem (Bruno, Galilei, …).

Katolický přístup charakterizují i tvrzení, která v duchu jezuitského školství omezují současnou evropskou kulturu na vliv antiky a křesťanství a důsledně popírají vlivy jiných kultur. Vždyť nebýt arabského kulturního rozvoje ve středověku, dochovala by se z antické tradice jen ta část, která odpovídala germánskému militaristickému pojetí - prakticky římská teorie státu, práva a vojenství, zatímco přírodovědné poznatky antiky, zejména odkaz Egypta a Řecka, by asi byl ztracen. Není přece náhodou, že sbírka ptolemaiovské astronomie, která tak inspirovala renesanční astronomy, nese dodnes arabský název "Almagest" převzatý z arabského překladu, že z arabštiny by pořízen např. první latinský překlad Euklidových Základů apod. Nemluvě o vlastním arabském kulturním přínosu - např. arabský matematik al-Chwarizmí nejen vytvořil algebru, ale položil i základy celému symbolickému systému matematiky, tak, jak ho dnes používáme. Zatímco římský systém zápisu čísel byl vhodný zejména k číslování legií a zákonů, arabské číslice značně usnadnily i složitější výpočty. Nemluvě o Avicenovi a jiných učenců ze světa islámu. Jen primitivní katoličtí dogmatici mohou (vědomě) zastírat přínos těchto národů evropské kultuře; kulturní přínos nekatolických národů je pro ně lepší zamlčet.

Konečně Arabové a svět islámu měl pro evropskou kulturu tři role: zmíněnou roli kulturního mostu, který přenesl poznatky antiky přes temný evropský středověk, tvůrců vlastní kultury, ale i mostu přenášejícího Evropě kulturu dálného východu, se kterým měly křesťanské země tak málo kontaktů. Tyto role samozřejmě svět islámu ztratil, když podlehl náboženským fundamentalistům podobně,jako tomu bylo ve středověku v Evropě.

Jedním z hlavních trendů současnosti je cenzurovat veškerou informaci, která je z hlediska vládnoucí moci nežádoucí. Ale vládne tu i soukromá iniciativa. Tak tzv. Svobodné noviny, které se tváří jako nezávislé necenzurované medium, mi zcenzurovaly prvý článek, který si dovolil poukázat na totalitní charakter katolické církve. Všude se táhnou kampaně o nutnosti cenzurovat Internet - samozřejmě údajně na ochranu proti hackerům a pedofilům — ve skutečnosti je to příprava k cenzuře všech „politicky nekorektních“ informací — včetně těch, které si dovolují kritizovat katolíky. Takže až zítra nenajdete v síti ani tento materiál, víte, u koho máte hledat vinu. Konečně — libri prohibiti, pálení knih a upalování kritiků bylo katolíkům vždy vlastní.

Pokud se nechceme dočkat dalších zvěrstev ve jménu Krista, dalších koncentračních táborů pro kacíře, jinověrce a atheisty, musíme být bdělí. Upozornění na realitu katolických koncentračních táborů přinesla kromě autora knihy i např. britská skupina Freenations, např. zde, zdezde, autor překladu upozorňoval na nebezpečí politiky katolíků a Vatikánu např. v tomto překladu a komentáři, tomtotomto článku. Další odkazy na články v tomto listu najdete na konci redakční poznámky k tomuto článku.

Vždyť prvými obětmi nacistického teroru po komunistech nebyli Židé, ale příslušníci nekřesťanských církví a církví, které nazývají katolíci nenávistně „sektami“: němečtí buddhisté, tzv. „mormoni“ (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů) a svědci Jehovy. Přesně v souhlase s přístupem Vatikánu.


V anglické verzi jsou všechna chorvátská jména uvedena bez diakritiky nebo jsou přepsána podle anglických pravopisných konvencí.. Překladatel se snažil doplnit diakritiku podle české zvyklosti přepisu chorvátských jmen jak nejlépe dokázal, ovšem asi se to všude zcela nepodařilo. Prosí proto o toleranci.

Podklad, z něhož byl proveden překlad, byl zjevně pořízen naskanováním tisku a převodem grafické informace do písmenné formy. Překladatel se snažil je odstranit, přesto některé mohly proniknout i do přeloženého materiálu. Proto prosí, aby při použití textu pro přesnou právní argumentaci bylo přihlíženo k anglickému originálu. Jako informační materiál je překlad vhodný.

U některých jmen, jako Stepinac, Pavelić, Jasenovac apod. se překladateli podařilo ověřit pravopis v chorvátských či srbských dokumentech (předností srbských dokumentů (psaných cyrilicí) je, že lze bezpečně zjistit jejich skutečné čtení; u chorvátských chybí jistota, že nebyla opomenuta diakritická znaménka), u jiných se to ne vždy podařilo. Chorvatský znak „ć“ („C s čárkou“) odpovídá srbskému „ћ“, znaku odvozenému od řeckého „ζ“ (dzéta) a vyslovuje se přibližně jako neznělé dz; je běžné zejména na konci chorvátských jmen.

Krátké poznámky překladatele jsou uvedeny v hranatých závorkách kurzívou.


Poděkování

Sestavení této knihy vyžadovalo spolupráci rozmanitých lidí, organisací a vlád. Aby zabránil politickému stranění, autor sbíral materiál od všech stran a používal je nestranně, jakmile byly potvrzeny. Poděkování náleží těmto:

Vláda Jugoslávského království v exilu pod vedením krále Petra.

Vláda Svazové federativní republiky Jugoslávie pod vedením maršála Tita.

Pravoslavná církev v Jugoslávii.

Srbská pravoslavná církev pro USA a Kanadu.

Adam Pribičević, čestný president Nezávislé demokratické strany Jugoslávie.

Dr. Vladimir Belajčić, bývalý soudce Nejvyššího soudu Jugoslávie.

Dr. Branko Miljus, bývalý ministr Jugoslávie. Někteří členové Organizace spojených národů.

Vděčné osobní poděkování též pro: Dom Luigi Sturzo, zakladatel a vůdce Katolické strany Itálie (přejmenované po 2. světové válce na Křesťansko demokratickou stranu).

Kardinál W. Godrey, bývalý apoštolský vyslanec, arcibiskup Westminstru a kardinál primus pro Anglii.

Lord Alexander z Hillsborough, vůdce HMO, Sněmovna lordů, Londýn, Velká Británie.

Mgr. X. z města Vatikán.

Hrabě Carlo Sforza, ministr zahraničí Itálie.

Generál D. Mirković, muž, který svrhl jugoslávskou vládu a posléze podepsal pakt s Hitlerem (27. března 1941). Dr. M. Sekulić, prvý oficiální doručitel podrobností o náboženském masakru v Chorvátsku a vládám Spojenců během 2. světové války. V neposlední řadě těm očitým svědkům a dokonce obětem ustašovských hrůz, kteří s péčí dodávali autorovi další dokumentaci.


Obsah

Kapitola 1