Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac (vpravo), na oficiální chorvátské oslavě v roce 1941
Genocida.Ustašovští vojáci pózují s těly mrtvých Srbů. Na konci války. Do konce války zmasakrují dalších 700 000 !.
Nucené konverze. Ustašovci slibovali Srbům, že se zachrání před smrtí, když přejdou z východního pravoslaví na římský katolicismus. Tisíce jich přešlo jen proto,aby byli později stejně zabiti..
Očekávání restitucí. Starší lidé přeživší holocaust, mnozí z nich ztratili celé rodiny v koncentračních táborech, poslouchají, jak židovští představitelé v Záhřebu vysvětlují proces plnění restitucí ze švýcarských bank, které získaly nacistické zlato.
Arcibiskup Stepinac zdraví Ante Paveliće k výročí Nezávislého státu Chorvátsko.
Vstup do nechvalně známého koncentračního tábora v Jasenovaci. Nápis na bráně zní: „Pracovní služba ustašovské obrany. Sběrný tábor č. III“.
Srbské děti po po záchraně s ustašovského koncentračního tábora.
V táborach Jasenovac a Stara Gradiska zemřelo kolem 8000 dětí.
1941: Děti v koncentračním táboře Stara Gradiska umíraly vyhladověním. Vláda satelitního státu Chorvatsko objednala louh sodný, který jim přidávali do stravy aby se jich zbavili.
V Jasenovaci a ostatních táborech ustašovci vylamovali čelisti obětí a vyjímali jim zlaté korunky, brali medailony a hledali ukryté zlato u bohatých vězňů. Zlato skončilo v paláci arcibiskupa Stepinace a bylo později odvezeno do Říma.
Zlaté hodinky sebrané srbským a židovským obětem a ukryté v arcibiskupské residenci v Záhřebu, kde byly nalezeny po porážce ustašovců.
Ante Paverlić měl koníčka ve sbírání lidských očí! Jednoho dne návštěvník navštívil jeho hlavní stan a uviděl košík ústřic na jeho stole. Vykřikl „Ústřice z Dalmácie“. „Ne“, řekl Pavelić „to je košík srbských očí“.
Srb Miloš Teslić, známý průmyslník a lidumil, byl strašlivě zmučen a zavražděn ustašovci.
Ustašovci nesou hlavu pravoslavného kněze.
Jeptišky pochodující s chorvátskými nacistickými legionáři.
Arcibiskup Stepinac a papežský nuncius Marcone odcházejí z oslav, za nimi německý generál.
Papežský nuncius Marcone (v bílém oblečení dominikánského řádu), arcibiskup Stepinac vedle něho a okolo sedí vedoucí vojenští představitelé Nacistického Německa a Nezávislého státu Chorvátsko.
Členové Paveličovu ochranky přísahají věrnost do smrti a dostávají „církevní“ požehnání!!
Přijetí zvláštní jednotku ustašovské policie ve Vatikánu v září 1943.
Arcibiskup Stepinac řekl toto 28. března 1941:
Dohromady, Chorváti a Srbové jsou dva světy, severní a jižní pól, nikdy se nebudou moci dát dohromady bez Božího zázraku. To schizma (východní pravoslaví) je největší prokletí Evropy, téměř horší než protestantismus. Nemají žádnou morálku, žádné principy, žádnou pravdu, žádnou spravedlnost, žádnou čest.
Jako metody likvidace byly používány i otravné plyny. V každém případě je možno říci, že Vatikán má podíl na jejich používání jedů. Dr. Alberto Rivera tvrdí, že jesuité byli odborníky pro všechny typy jedů.
Prvé experimenty s otravnými plyny byly prováděny ve veterinární komoře tzv. „Ekonomie“, kde byli uzdravováni prašiví koně. Koně byli ošetřováni tak, že jejich zadek byl v komoře a jen hlava vyčnívala. Pro první ošetření se používal oxid siřičitý. Též zkoušeli tento jed na lidech, stejně jako Zyklon. Při prvních pokusech se ovšem ukázalo, že oběti vzhledem k propustnosti stěn a primitivnímu zavádění plynu, neumírali tak rychle a tak snadno, dokonce zmiňovali jejich mučení a strašný křik. V této komoře byly zkoušeny i jiné plyny, ale bez úspěchu.
Výše uvedené citáty a některé z grafických obrázků bylo převzato z knihy Vladimíra Dedijera The Yugoslav Auschwitz and the Vatican (Jugoslávský Auschwitz a Vatikán) vydané nakladatelstvím Prometheus Books, Buffalo, New York, ©1988.
Ustašovci si dělali snímky ze dvou důvodů: Za prvé, protože věřili, že Hitler vyhraje válku, a za druhé, aby měli důkaz na ukázku svým velitelům, že dělají dobrou práci při likvidacích !!
Známý italský spisovatel Curzio Malaparte ve své knize Kaputt popisuje návštěvu Ante Paveliče, hlavu Nezávislého chorvatského státu v roce 1942.
„… chorvátský lid,“ řekl Ante Pavelič, „si přeje vládu dobra a spravedlnosti. A já jsem tu proto, abych to zajistil.“
Během projevu jsem se díval na proutěný košík na Paveličově stole. Víko bylo trochu zvednuto a zdálo se, že koš je naplněn mušlemi nebo ústřicemi. Ante se na mne podíval a odtušil „Máš rád dušené ústřice?“ „Jsou to dalmatské ústřice?“ zeptal jsem se.
Pavelič sejmul víko z koše a odhalil mušle, tuto rosolovitou hmotu a řekl se smíchem, „To je současná forma mé loajality s Ustašou … čtyřicet liber lidských očí.“