Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 7

Katoličtí mniši, kněží, kati, biskupové a zabijáci

 Ustašovský rasismus se pustil do politiky likvidace Srbů, z toho vyplývá, že jeho spřízněné dvojče, katolicismus, nemůže dělat nic jiného než se pustit do likvidace svého hlavního náboženského nepřítele: katolické církve. Stát a církev proto aby naplnily svůj vzájemný plán úplné rasově-náboženské výlučnosti, začal provádět souběžně politiky ztělesňující likvidaci rasových prvků, Srbů, politickými představiteli, a likvidaci náboženských prvků, pravoslaví, katolickou hierarchií.

Katolická církev tentokrát neponechala provádění náboženské války světské síly, jako to dělala za podobných okolností v předchozích stoletích. Sešla přímo na bitevní pole, pod plnými plachtami, odhodila zábrany a máchala mečem proti těm, které chtěla zlikvidovat s přímočarostí, jaká nebyla vidět již dlouhý čas. Mnohé ustašovské formace byly pod velením katolických kněží, a často i mnichů, kteří složili přísahu bojovat dýkami a puškami za „vítězství Krista a Chorvátska“. Mnozí s nich neváhali provádět neslavné skutky a proslavili se činy, jaké by naplnily hanbou každého průměrného „pohana a barbara z Východu“. To vše ve jménu náboženství. A tak někteří, jak jsme již viděli, sloužili v koncentračních táborech, jiní veleli ozbrojeným ustašovcům při zavírání pravoslavných kostelů, při konfiskaci pravoslavných archivů, při pronásledování, zatýkání, a dokonce i při vraždění pravoslavných lidí, včetně pravoslavných kněží. Tak např. v Banjaluce velitel přikázal, že všechny matriční záznamy pravoslavné církve o svatbách, křtech a pohřbech mají být bezodkladně doručeny do katolických far, zatímco v Pakraci se katoličtí kněží zmocnili srbské biskupské rezidence po uzavření a uzamčení pravoslavné katedrály (12. dubna 1941).

Pravoslavné kostely byly změněny na sály — např. ten v Prnjavoru 10. července 1941. Jiné byly přeměněny na katolické kostely, pokud nebyly úplně zbourány — např. v provinciích Lika a Krdun, kde bylo 172 kostelů zcela zbořeno. Pravoslavné kláštery s nimi sdílely stejný osud. Ve Fruska Gora bylo patnáct pravoslavných klášterů a kostelů předáno katolickým mnichům františkánského řádu, stejně jako se to stalo s církevním majetkem v Orahovici, Pakraci, Lepavině a na jiných místech. Kláštery ve Vrdnik-Ravanici, kde byly pohřbeny ostatky krále Lazara, který velel a zemřel v historické bitvě na Kosově Poli proti Turkům při obraně křesťanství, byl také převzat, stejně jako v Sremski Karlovci, bývalém sídle pravoslavného patriarchátu. Tam byla velká katedrála nejdříve vydrancována o vše cenné, potom uzavřena, a potom byl její fyzický majetek předán katolickému biskupovi. Během krátké doby bylo 250 pravoslavných kostelů vydrancováno nebo zbořeno. V již zmíněné diecézi Djakovo se dvacet osm pravoslavných kostelů stalo katolickými kostely.

Spolu s likvidací pravoslavných kostelů se katolická krutost zaměřila proti samotným základům pravoslavné církve, tj. pravoslavné duchovenstvo. Pravoslavní kněží byli zatýkáni, posíláni do koncentračních táborů nebo jednoduše zmasakrováni. Stovky z nich, včetně pravoslavných biskupů, zemřely jen proto, že byli kněží náboženství nepřátelského „jediné pravé církvi“.

Pravoslavní kněží byli předtím, než byli popraveni nebo pověšeni, často strašně mučeni — např. kněz Btanko Dobrosavljević z Veljunu, který byl nucen číst úmrtní oznámení svého vlastního syna, kterého ustašovci nejprve zabili v jeho přítomnosti jako předehru jeho vlastního mučení a smrti, což se stalo signálem pro masové popravy stovek pravoslavných uvnitř pravoslavných kostelů v Kladuši, Veljunu, Slušnici, Primislje a na jiných místech. 20. dubna 1941 ve vesnici Svinjica ustašovci zatkli pravoslavného kněze Babiće a po mučení ho zahrabali ve vzpřímené poloze po pás v zemi. Během několika týdnů ustašovci a katoličtí kněží zavraždili 135 pravoslavných kněží, ze kterých bylo osmdesát pět ze stejné diecéze.

Neušetřili ani vyšší duchovenstvo. V noci 5. června 1941 byl podle rozkazu ustašovského velitele Gutiće pravoslavný biskup Platon z Banjaluky v západní Bosně spolu s několika pravoslavnými knězi, ze kterých byli někteří bývalí poslanci Poslanecké sněmovny, zavlečeni do okolí města. Tady utrhli starému biskupovi vousy, na jeho nahé hrudi byl zapálen oheň a pak po dlouhém mučení, on a jeho společníci byli zabiti sekerami a jejich těla vhozena do řeky Vrbanja.

Dositej, pravoslavný biskup ze Záhřebu, hlavního města Nezávislého státu Chorvátsko, kde měl arcibiskup Stepinac svou rezidenci, ztratil rozum v důsledku mučení, kterému byl podroben před svým vyhnáním do Bělehradu. Tři pravoslavní biskupové, Peter Zimonjić ze Sarajeva, Sava Trlajić z Plaski a Platon z Banjaluky byli zabiti. [1]

 Mnozí katoličtí kněží a mniši, ze kterých dokonce někteří nebyli spojeni s ustašovskými oddíly, vykonávali nevybíravě popravy svýma vlastníma rukama. Mnozí z nich se metodicky a s přesností podíleli na těch nejhanebnějších krvavých orgiích. Již zmíněný kanovník Ivan Mikan dělal denně prohlídky vězení a nemilosrdně bil pravoslavné Srby býkovcem, huboval ustašovce, že jsou nedbalí ve své práci, osobně přikázal, aby byl pravoslavný klášter Gomirje vypleněn a jeho obyvatelé posláni do koncentračního tábora, kde byli všichni popraveni. Páter Anto, katolický kněz z Tramisnjice, organizoval ustašovské bandy za účelem zajmout tolik Srbů, kolik mohou, a ty potom osobně mučil, jako např. v Brčku. Simić Vjekoslav, mnich kláštera ve Knině, osobně zabil mnoho pravoslavných. idonije Sole, mnich z františkánského kláštera v Nasice, odvážel pravoslavné obyvatele mnoha vesnic, zatímco katolický kněz Guncević a Marjanović Dragutin kromě toho, že působili jako policejní úředníci, přikázali zatčení stovek pravoslavných, které potom mučili a zabili, když se aktivně podíleli na jejich popravě. [2] German Kastimir, opat v klášteře Guntič, osobně řídil masovou popravu pravoslavných Srbů v Glině, z nichž stovka byla zabita uvnitř temnějšího pravoslavného kostela. Jména mnoha dalších byla sebrána ve zprávě Srbské pravoslavné diecéze v USA a Kanadě, pravoslavnou církví Jugoslávie, jugoslávskou vládou a jinými oficiálními agenturami. [3]

Cílem všech těchto hrůz bylo zničit nepřátele katolicismu. Skutečně, jakmile katolická církev kdekoliv získá totalitní moc, stane se bezohledným likvidátorem svých nepřátel a v záchvatu snů o vlastním rozšíření může zároveň provádět stejně bezohlednou operaci k podrobení dalších lidí. A podrobení lidí je možné jen jediným způsobem: konverzí.

Ve vesnici Mikleus v roce 1942 katolický farní kněz hromadně „obrací“ stovky rolníků. Mnoho katolických kněží bylo vůdci ustašovců. Na důkaz toho: kněz Mate Morgus z farnosti Ubdina v provincii Like: „My, katolíci“, řekl nuceně obráceným Srbům, „jsme dosud pracovali pro katolicismus s křížem a knihou mší. Ale přijde den, a budeme pracovat s revolverem a puškou.“ Páter D. Jurić, františkán, byl ustanoven hlavou ministerstva pověřeného plány systematické konverze všech těch pravoslavných, kteří se zachránili před koncentračním táborem nebo masakrem. Většina nucených konverzí byla řádně oznamována diecézními věstníky, Důkaz: Katolicki List, orgán záhřebského biskupství řízeného arcibiskupem Dtepinacem, ve svém vydání č. 31 ročníku 1941 oznamuje „nová farnost více než 2300 duší“ byla vytvořena ve vesnici Budinici, když byla celá vesnice znovu pokřtěna na katolickou víru. Kolektivní odpor se setkával s bezohledným kolektivním trestáním. „Obracení“ pravoslavných Srbů 21. prosince 1941. Mniši se vedle kněží podíleli na nucených konverzích. Nebyli méně bezohlední než farní duchovní, např. kněz Ambrozjie Novak, představený kapucínského kláštera ve Varaždině, který po úplném srovnání vesnice Mostanica se zemí ustašovskými jednotkami řekl lidem: „Vy Srbové jste odsouzeni k smrti a tomuto rozsudku se můžete vyhnout jen přijetím katolicismu.“ Katoličtí faráři se nestyděli zlikvidovat ty, kteří se vzepřeli. Důkaz: Páter dr. Dragutin Kamber, jezuitský kněz a přísežný ustašovec, přikázal zabít 300 pravoslavných Srbů v Doboji a  postavit před válečný soud dalších 250, ze kterých byla většina zastřelena. Nebo páter dr. Branimir Županić, který nechal zabít více než 400 lidí jen z jedné vesnice:Ragoije. Páter Srecko Perić z kláštera Gorica u Livna obhajoval masové vraždění těmito slovy: „Zabijte všechny Srby. A až to skončíte, přijďte sem do kostela, vyzpovídejte se a očistěte se ze všech hříchů.“ Výsledkem byl masakr z 10. srpna 1941, během kterého jen v samotném okrese Livno přišlo o život 5600 pravoslavných Srbů. Františkánský mnich „obrací“ pravoslavné vesničany ve vsi Mikleus u Kutiny. Při svých vražedných výpravách byli ustašovci vždy doprovázeni katolickými faráři — ze kterých mnozí byli ustašovskými důstojníky — a jejichž úkolem bylo dozírat na operace a kromě jiného zajistit, aby pravoslavní Srbové byli „obráceni“ ke katolické víře. „Obrácení“ umožnilo vyhnout se zatčení, ztrátě majetku a dokonce života. Páter Dionizio Jurić, zpovědník Ante Paveliće, byl v té věci zcela nevybíravý.„Každý Srb, který odmítne stát se katolíkem, by měl být odsouzen k smrti“, prohlásil Staza v  okrese Banjia. V blízkosti katolických útočných oddílů bylo ohrožení skutečností. Důkazem budiž případ pátera Ilji Tomase z vesnice Klepáč, který přislíbil beztrestnost uprchlým pravoslavným, pokud se stanou katolíky. Potom ale ustašovci změnili názor a mnoho jich zabili. Pravoslavné kostelu se staly hlavními cíli katolických útočných oddílů, ustašovců, a dokonce i katolických duchovních. Kostely byly uchvacovány, vyklízeny, zavírány, převáděny na katolické kostely nebo úplně vypalovány. V provinciích Lika, Banija a Korfum bylo v roce 1941 úplně zničeno 172 pravoslavných kostelů. Ve Fruska Gora bylo 15 pravoslavných kostelů a klášterů předáno františkánům. Ze 159 kostelů v diecézi Gornjo Karlovačka bylo 175 zničeno nebo vypáleno. Byly i případy, kdy ustašovci po zavření pravoslavných věřících uvnitř kostela zapálili jeho budovu. Věřící, když se pokoušeli uniknout, byli stříleni kulometem. Zahynuly jich tak tisíce zabiti kulkami, padajícími zdmi nebo uhořeli zaživa. V roce 1941 Glina byla svědkem takového představení. Snímek ukazuje zbytky pravoslavného kostela, který tam vypálili ustašovci spolu s 2000 mužů, žen a dětí, kteří se tak odešli pomodlit. Katoličtí bratři a mniši, když navštěvovali vesnice, aby „obraceli“ pravoslavné obyvatele, byli vždy doprovázeni těžce ozbrojenými katolickými údernými jednotkami, ustašovci. Hrozivá pověst ustašovců jako bezohledných často stačila k tomu, aby „přesvědčila“ lidi k přijmutí katolické církve a jejich bajonety pomáhaly katolickým farářům pokřtít ty, kteří odmítali. Jedinou jinou možností, jak varovali kazatelé, byla ztráta majetku, zatžení,koncentrační tábor nebo dokonce poprava. Páter Franjo Pipinić, farní kněz z Pozegy, např. koncem roku 1941 „obrátil“ tisíce za „asistence“ ustašovského kapitána Peranoviće. Vždy zahajoval a končil svá kázání vysvětlením, že „obrácení“ je jedinou cestou jak zůstat naživu. Pohled na zdivočelé ozbrojené ustašovce poblíž způsobily,. že celá společenství pravoslavných přestoupila k „jediné pravé“ církvi. Výbor pro vyšetřování válečných zločinů oznámil, jak se v Chorvátsku staly stovky takových případů katolického „přesvědčování“. Na snímku nahoře je františkánský kaplan Božidar Braie, když káže zvěst, aby ..obrátil“ pravoslavné společenství v Zemunu 12. července 1942 za doprovodu ustašovců. Velké písmeno „U“ na venkovní kazatelně je označením ustašovců. Františkánský mnich páter Miroslav Filipović. Vlevo jako kněz oblečený v klerice, vpravo v ustašovské uniformě. Páter Filipović byl velitelem ohromného koncentračního tábora v Jasenovaci. Páter Filipović, hlavní církevní vrah v Chorvátsku, přestože byl mnichem Řádu sv. Františka, byl fanatickým ustašovcem dlouho před Druhou světovou válkou. O jeho politické bezohlednosti je možno soudit podle skutečnosti, že když posílal prapor ozbrojených ustašovců do vesnice Drakulič, zabil pravoslavné dítěvlastníma rukama. Když odmítal odpor pravoslavných být „znovu pokřtěni“, nařídil ozbrojeným ustašovcům „překřtít' tyto odpadlíky ve jménu Boha. Následujte mého příkladu“. Jeden tisíc pět set pravoslavných Srbů bylo zabito v tom jediném dni. Jako velitel Jasenovackého koncentračního tábora páter Filipović s podporou pátera Zvonko Brekala, pátera Z. Lipovaće a  pátera Culiny způsobil smrt 40 000 mužů, žen a dětí za dobu jeho velení. Nekatolické obyvatelstvo katolického Chorvátska byli postaveni před dvě základní možnosti: konverze nebo smrt. Jejich kostely byly uzavřeny, farní dokumenty zničeny, církevní stavby vypáleny. Pravoslavní věřící byli často uvězněni ve svých vlastních kostelech a byli drženi tam nebo v místních budovách dokud se nedočkali svého osudu, tj. nucené konverze, koncentračního tábora nebo popravy. Jejich přežití záviselo z  převážné míry na rozmaru ustašovských velitelů nebo katolických kněží, kteří je doprovázeli. Ale byly případy, kdy pravoslavní Srbové neměli vůbec žádnou možnost zachovat si život. Někteří katoličtí kněží byli neúprosní. Jako důkaz: opat kláštera v Guntiči, páter German Casimir, který osobně řídil masové vraždy pravoslavných Srbů v Glině, z nichž tam byly stovky zmasakrovány stovky ve svých pravoslavných kostelech. Na fotografii jsou pravoslaví věřící ve svém kostele v Hrvatské Dubici před tím, než byli všichni zabiti 21. srpna 1941. Jakmile se ocitli v různých koncentračních táborech, vězni stále podléhali nejen možnosti být mučeni, ale dokonce možnosti popravy. Velitelé táborů měli nepsané oprávnění zabít kohokoliv, kdo se tam dostal. Ovšem podle svědectví Ljubo Miloše, velitele Jasenovackého koncentračního tábora, existovala „dohoda“, že všichni vězni odsouzení na tři roky mají být „likvidováni“ ihned. Ve skutečnosti byli tito vězni občas vražděni šmahem dokonce bez nejmenší právní příčiny. Oprávnění pro masové vraždy mělo často tu nejméně ubohou příčinu. Např. 15. září 1941 byli všichni vězni Jasnovackého koncentračního tábora neschopní práce v počtu mezi 600 a 700 popraveni. Aby si ušetřili fyzickou námahu, ustašovci užívali tyfus., např. v březnu 1943 byli vězni koncentračního tábora Djakovo úmyslně infikováni tyfem,což způsobilo smrt 567 osob. Na snímku jsou těla obětí vytažená ze studní v  koncentračním táboře Lepoglava. Těla pravoslavných Srbů popravených ustašovskými oddíly v Sinji 26. srpna 1941. Ustašovci se dopouštěli nesčetných masových vražd při té nejmenší příčině, což byla oficiální politika jejich vlády zbavit se pravoslavných srbských obyvatel ve svém středu, jelikož katolické Chorvátsko musí být obývané VÝHRADNĚ katolíky. V důsledku tohoto principu ustašovci uvěznili, mučili a masakrovali své pravoslavné vězně bez lítosti. A to i tehdy, když vězni byli určeni do koncentračních táborů. Důkazem je případ 5000 pravoslavných vězňů z 25. srpna 1942, kteří byli posíláni do nechvalně známého koncentračního tábora v Jasenovaci a byli ustašovci zdecimováni cestou. Dva tisíce z  nich bylo chladnokrevně zavražděno. Ti, kteří přežili, byli převezeni do Gradiny, kde byli 28. srpna 1942 všichni zabiti pažbami jejich pušek a kladivy. Jejich těla byla potom pohřbena ve společných hrobech nebo spálena v pecích. Ustašovci nejen že zatýkali, věznili a „trestali“ lidi, které pokládali za nepřátele, ale dokonce je mučili a  popravovali bez jakéhokoliv zákonného ospravedlnění. Během prvých let jejich nevybíravé moci provedli nespočet poprav. Jednotlivci nebo malé skupiny byly trestány nebo zmasakrováni na místě. Celé pravoslavné rodiny byly vyhlazeny. Spíše častěji než ne nebyly prosící oběti ušetřeny, i když některé z nich, aby si zachránili život, byli připraveni se nechat „znovu pokřtít“ do katolické církve. Až později taková ochota zachránila tisíce na pokyn katolických farářů, kteří doprovázeli ustašovské jednotky. Ale v roce 1945, když byl pád Nezávislého katolického Chorvátska nevyhnutelný, prchající ustašovské jednotky se vrátili ke své bývalé bezohlednosti a vraždili bez omezení. Když ustupovali např. z Šišaku, chladnokrevně zmasakrovali 380 vězňů. Oběti byly potom vhozeny do řeky. Tento snímek ukazuje některá těla těch, kteří byli takto zavražděni na březích Sávy.  Jiný případ podřezávání krků, který se uskutečnil v Chorvátsku v roce 1943. Snímek byl nalezen v kapse mrtvého ustašovce. Jeden z jeho soudruhů drží již useknutou hlavu oběti, aby jeho přítel mohl udělat snímek. Ustašovci se dopouštěli těch nejodpornějších zločinů s krajní netečností. Často se bavili prodlužováním mučení svých obětí, aby jim utekl čas. Nešetřili ani ženy a děti. K ilustraci jen jeden příklad: ve vesnicích mezi Vlasenicí a Kladanjí objevily nacistické okupační jednotky děti naražené ustašovci na kůly a jejich orgány byly stále zkrouceny bolestí. I katoličtí kněží ohajovali zabíjení dětí. Důkaz:páter D. Jurić: „Dnes již není hříchem zabít sedmileté dítě,“, řekl, „pokud je takové dítě proti našemu ustašovskému hnutí.“ Masové vraždy byly doprovázeny masakrováním jednotlivců, zejména ve vesnických oblastech. Nastávaly případy nejvyšší krutosti. Ustašovci často používali ty nejprimitivnější nástroje, jako vidle, lopaty, kladiva a pily k mučení svých obětí před popravou. Lámali jim nohy, strhávali jim kůži a vousy, oslepovali je když jim vypíchli oči noži nebo je dokonce vydloubali z důlků, jak dosvědčila přeživší Marija Bugonović. Některých poprav se dopouštěli na domácích pozemcích obětí a prováděli je běžnými puškami a revolvery. Někteří ustašovci se zaměřovali na likvidaci svých svěřenců perlíky nebo dokonce kladivy. V Dubrovníku v Dalmácii vyfotografovali fašističtí vojáci ustašovce nosící dva náhrdelníky. Jeden by řetězem vypíchaných očí, druhý vyříznutých jazyků zavražděných pravoslavných Srbů. [a] Na snímku ustašovci muší pravoslavného Srba před popravou pomocí pily. Někde v Bosně v roce 1943. Fotografie byla nalezena v kapse mrtvého ustašovce v roce 1945. Nevybíravé masové deportace a masové popravy se staly jedním z charakteristických rysů ustašovců. Velmi často závisely život nebo smrt vězňů na rozmarech místního velitele nebo dokonce místního katolického kněze. Ustašovští představitelé předvolávali pravoslavné Srby, aby vykonávali veřejné práce nebo naslouchali některému novému zákonu. Jakmile byli shromážděni na jednom místě, byli obklíčeni, odvedeni za vesnici či město a popraveni bez dalších řečí. V těch nejvzdálenějších oblastech Horní Dalmácie, jako je Bosna a Hercegovina, se uskutečňovala takto skutečná likvidace. Ženy a děti nebyly ušetřeny. Některé oddíly ustašovců, aby si ušetřily práci s pohřbíváním těl, střílely své oběti na mostech. Např.. v Brčku, domovském městě Deafera Kulenoviće, ustašovského premiéra, byli pravoslavní vězni všichni postříleni na místním mostě a potom naházeni do řeky. Tento snímek ukazuje těla lidí popravených ustašovci a vhozených do řeky Kupa v květnu 1945. Sarajevský arcibiskup dr. I. Sarić, který se zdraví pozdravem „Heil Hitler“ se skupinou ustašovských civilistů a  a nacistických důstojníků na letišti v Butmiru v roce 1943.  Arcibiskup Sarić byl ustašovcem již od roku 1934. Hovořil, plánoval a působil jako skutečný ustašovský vůdce, kterým skutečně byl. Nabádal  své duchovní, aby působili jako ustašovci a používali „revoluční metody aby sloužili pravdě“ (tj. katolické církvi) a prohlašoval, že bylo nedůstojné kristových učedníků, aby si mysleli, že povstání … může být provedeno … v rukavičkách.“ Mnozí katoličtí kněží, biskupové a mniši byly přísežnými důstojníku ustašovců, např.páter Ivan Miletić, který vedl partyzány proti Ústřední vládě v Bělehradu. Nebo páter Kadoslav Glavas, františkánský mnich, který 10. a 11. dubna 1941 odzbrojil místní policii a obsadil poštu. V Hercegivině, centrem ustašovského hnutí byl františkánský klášter. Pravoslavná církev byla jedním z hlavních cílů Katolického Chorvátska, které využívalo velmi často německé okupační armády mimo Chorvatsko k zásahům proti umíněným pravoslavným Srbům. Nejúčinnějším prostředkem pro ochromení jakéhokoliv odporu Srbské pravoslavné církve byl požadavek na nacistické představitele na uvěznění pravoslavných duchovních. Tato politika byla prováděna po celé Jugoslávii. Výsledkem bylo, že počáteční pravoslavný odboj se stal velmi slabým, a ve skutečnosti v určitých částech okupované Jugoslávie jen mlčky spolupracovala, aby zabránila deportacím a dokonce popravám. Tato politika byla prováděna všude. V rámci toho byl dr. Gavrilo Dozić, pravoslavný patriarcha, uvězněn Gestapem v ženském klášteře Ostrog v Černé Hoře. Ustašovci spolupracovali s nacisty kdekoliv mohli mučit, střílet a bořit pravoslavnou církev, kterou pokládali za smrtelného nepřítele katolické církve.

 Katolická církev nikdy nevěřila na přesvědčování, které používá jen tehdy, když nemůže použít neomezenou moc. Její akce byly vždy založeny na tom nejkontroverznějším a typicky katolickém dogmatu: na hrubé síle. A to nejen k postihu, ale i ke konverzi. V Chorvátsku používala sílu jak k ničení tak ke konverzi, což byly při všech jejích náboženských válkách dvě stránky jedné celkové strategie.

Bylo tomu tak, když demolovali pravoslavné kostely, když masakrovali pravoslavné duchovní a biskupy, když současně konvertovala jejich kongregace ke katolicismu s využitím „přesvědčování“ založené na bojkotu, hrozbách, síle a dokonce smrti. Katoličtí kněží se stali přirozenými vůdci v těchto zvláštních operacích, při kterých katoličtí kněží a mniši soutěžili v tom, který převede více pravoslavných k "jediné pravé víře“. „Duch, na kterém se kampaň zakládá, může být nejlépe posouzena na základě typického letáku publikovaného v roce 1941 diecézním časopisem Djakovo, který říká:

Náš Pán Ježíš Kristus řekl, že v jednom stádu může být jen jeden pastýř. Vyznavači východní řecké víry, poslyšte tuto přátelskou radu… . Biskup z Djakova již přijal tisíce občanů do Svaté katolické církve, a tito občané dostali osvědčení o počestnosti od Svatých autorit. Následujte tyto své bratry a přihlaste se co nejdříve k novému křtu do katolické církve.

Není to jediný příklad katolického „přesvědčování“ pomocí bajonetu. Kněží otevřeně řekli pravoslavným, aby se stali katolíky pokud si přejí vyhnout se pronásledování, koncentračních táborů a likvidace. Franjo Pipinic, kněz z Pozegy, např. prováděl masové konverze Srbů ke konci roku 1941 za pomoci ustašovského kapitána Peranoviče a říkal Srbským občanům, že přijetí katolicismu je jedinou cestou, jak se vyhnout smrti v koncentračních táborech. V materiálech Výboru pro vyšetření válečných zločinců jsou stovky příkladů takového „přesvědčování“, ze kterých jsme uvedli jen několik.

Jedním z nejfanatičtějších misionářů byl kněz Ante Djurić v okrese Dvor. Nařídil vyvražďování, plenění a vypalování mnoha vesnic, odeslal stovky Srbů do koncentračního tábora Kostajnica. Osobně mrzačil a zabíjel Srby z Bosanské Kostajnice. Ve svých projevech vždy zdůrazňoval, že Srbové v jeho okrese „mají jen tři východiska: přijmout katolickou víru, odejít nebo být vymeten železným koštětem.“

Kněz Ambrozije Novak, představený kapucínského kláštera ve Varazdině v roce 1941 odešel v doprovodu ustašovců do vsi Mostanica, rozkázal Srbům aby se shromáždili a řekl jim: „Vy Srbové jste odsouzeni k smrti, a můžete tomuto rozsudku uniknout  jen přijetím katolicismu.“

Kněz Mate Mogus z farnosti Ubdina v provincii Lika byl ještě otevřenější:„Bratři“, kázal ve svém kostele, „my (katolíci) jsme dosud pracovali pro své katolické náboženství s křížem a misálem; ale nyní přišel den, abychom pracovali s revolverem a puškou.“ Někteří ovšem chtěli použít pušky, aby přinesli bohatou úrodu nucených konverzí ve velkém rozsahu. Slova pátera Petara Pajiće publikovaná v orgánu arcibiskupa Sarajeva je důkazem, že: [4]

Doposud Bůh hovořil prostřednictvím papežských encyklik. … A? Oni ho neposlouchali … Nyní se Bůh rozhodl užívat jiné metody. Připraví misie. Evropské misie. Světové misie. Nebudou je podporovat kněží, ale armádní velitelé pod vedením Hitlera. Jejich kázání budou slyšena s pomocí děl, kulometů, tanků a bombardérů. Jazyk těchto kázání bude mezinárodní.'

Takové pocity byly sdíleny knězi s nejvyšším postavením — např. Mgr.Dionizije Jurić, jednoho z vedoucích Ministerstva kultury, a což je důležitější, zpovědník nikoho jiného než Ante Paveliće samotného. Zatímco ve Staze v okrese Banija, páter Jurić, poukázal na jádro věci nucených konverzí: Každý Srb, který odmítne stát se katolíkem má být odsouzen k smrti, říkal, „dnes již není hříchem zabít sedmileté dítě, pokud je takové dítě proti ustašovskému hnutí.“

Ustašovci museli provádět a skutečně provedli nespočetné masakry. Vždyť zbožný katolík Mile Budak při projevu v Karlovaci 13. července 1941 se nerozpakoval prohlásit, že „hnutí ustašovců je založeno na náboženství.“ Katolíci mající o tom jakékoliv pochybnosti se v tom jednoduše utvrdí, když si zkusí profesi mnoha vůdců ustašovců, z nichž značná část byli mniši, kněží a dokonce biskupové .. např. dr. Ivan Sarić, Sarajevská biskup a ustašovec od roku 1934. Tato opora Svaté katolické církve jakmile katolický teror vstoupil do Chorvátska, hovořil a působil jako opravdový ustašovec, kterým opravdu byl a podněcoval podřízené duchovní, aby působili jako ustašovci a  rozhodně „používali revoluční metody ke službě pravdě, spravedlnosti a cti“; slova opakovaně publikované v jeho Katolickém Tjedniku, kde neúnavně prohlašoval, že „není hodné Kristových učedníků myslet si, že zápas ze zlem(!) je možné provádět ušlechtilou formou v rukavičkách.“ Nemluvě o tom, že psal oslavné básně o Pavelićovi a nabádal katolíky, aby následovali příkladu Paveliće a příkladu ustašovců. [5]

Ale pokud odmítnutí konverze znamenalo smrt, přijetí „jediné správné víry“, i když bylo často pojištěním pozemského života, nebylo vždy zárukou bezpečnosti. Jakékoliv zaváhání části pravoslavných jedinců, jakýkoliv náznak, že se stali katolíky jako prostředek vlastní záchrany, velmi často vzbudil odplatu katolíků. Nemluvě o případech, kdy výzva ker konverzi byla jen záminkou k úplnému masakru.

Kurát Ilija Tomas z vesnice Klepáč byl např.zodpovědný za smrt stovek Srbů v tomto okrese. Aby snáze shromáždil polekané oběti uprchlé do hor, slíbil jim, že neutrpí žádnou úhonu pokud přijmou katolickou víru. Když mnozí, kteří tomu uvěřili, se na něj obrátili, předal je všechny ustašovcům, kteří je všechny zavraždili. Ve vesnici Stikade v Lice katolický kněz Morber, vůdce ustašovců, pozval Srby ke konverzi ke katolickému náboženství. Protože ti, kteří přijali jeho návrh ke konverzi projevili jisté zdráhání, ustašovci je obklíčili a ubili puškami a kladivy a naházeli jejich těla do příkopu. Když byla jejich těla později vykopána, ukázalo se, že mnozí byli pohřbeni zaživa.

Josip Orlić, kněz ze Slunje a starý přísežný ustašovec, donutil Srby ve svém okrese přijmout katolicismus pod hrozbou koncentračního tábora. Velká většina Srbů potom přešla ke katolicismu ze strachu o svůj život. Ale mnozí s těchto novokřtěnců zjistilo, že si tím nezachránili život, protože byli v květnu 1942 odvezeni do koncentračního tábora Jasenovac, kde byli prakticky všichni zabiti.Někteří kněží a mniši se zaměřili na masové nucené konverze. Ustašovský kněz Dionizije Jurić, františkán a blízký přítel Paveliće, o které jsme se již zmínili, byl určen hůavou svého odboru, který sestavil plán systematické konverze těch Srbů, kteří se zachránili před pronásledováním a masakry.

Každodenní masakry prováděné před jejich očima se staly nejúčinnější zbraní pro masové přesvědčování. Mnozí se řídili „přátelskou radou“ a nechali se „obrátit“. Konverze jednotlivců i jejich masový charakter se stával stále častějšími.. Mnoho z nich bylo pečlivě zaznamenáno katolickým tiskem. Katolicki list, orgán Záhřebského biskupství řízeného Stepinacem, ve svém čísle 38 ročníku 1941 např. hlásí „novou farnost 2300 duší“ vytvořenou ve vesnici Budinci, když celá vesnice přestoupila na katolickou víru, s dodatkem, že nový křest provedl františkán z Nasice, páter Sidonije Šolc. Podobná masová konverze v okolí Osijeku, provrdené páterem Peterem Berkovićem, popsal list Ustaška Velika Župa, č. 1372 z 27. dubna 1942:

Jeho práce zahrnuje období od přípravy členů Východní pravoslavné církve ke konverzi na katolicismus až do doby, kdy byli skutečně konvertováni, a tak ve vesnicích Vocin, Cacinci a Ceralje konvertoval přes 6000 osob.

Ustašovský správce Ante Djurić, kněz z Divuše, donutil všechny hlavy rodin, aby se shromáždili kolem místního učitele, který vybíral 10 dinárů za razítko, aby napsali žádosti pro konverzi vlastní a jejich rodin. Alternativa: propadnutí jejich obydlí a majetku. Kurít z Ogulinu, kanovník Ivan Mikan, vybíral 180 dinárů za každou nucenou konverzi, takže jen v jedné srbské vesnici — Jasenak — vybral 80 000 dinárů.

Otevřené přiznání jak byly prováděny tyto masové konverze uvedl ustašovský list Nova Hrvatska 25. února 1942: „Nový křest prováděl slavnostním způsobem kaplan z Petrinje Michael Razum. Této slavnostní příležitosti se zúčastnila i společnost ustašovců.“

Nový křest, jak to libozvučně nazývali, byl často prováděn nejen kromě vody i krví. Kněz Ivan Raguz v tom neměl žádné zábrany. Opakovaně požadoval zabití všech Srbů včetně dětí, aby „ani sémě těchto bestií nezůstalo“. Jeho ctihodný kolega kaplan Božidar Brale ze Sarajeva se podílel na likvidaci Srbů s puškou v ruce a hlasitě požadoval „likvidaci Srbů bez kompromisu“. Duchovní rada sarajevského Arcibiskupa se nakonec střetla s Bralem. Jako obviněným před církevním tribunálem? Ale to ne! Jako s předsedou tohoto katolického orgánu.

S katolickou hierarchií, která byla mozkem takové politiky teroru, a s bezohlednými ozbrojenými katolickými bandami, které měli k dispozici, nakonec naplnili očekávání. Jednotlivci, celé rodiny, celé vesnice a dokonce celá města přijala katolicismus. Jejich oficiální vstup do „jediné pravé církve“ obvykle nastal formou masových obřadů prováděných ustašovskými knězi „za dozoru“ ozbrojených jednotek ustašovců. Odmítnutí, nebo jen odklad části nastávajících konvertitů měl okamžitě za následek okamžité zabavené majetku, hrozbu jim samým, jejich příbuzným a přímo jejich životů.

Tisíce přijali katolicismus tímto způsobem. Po jejich „konverzi“ noví katolíci zamířili v procesí do místního katolického kostela, zpravidla s doprovodem jednotek zbožně ozbrojených ustašovců s chvalozpěvy o štěstí, že se nakonec stali dětmi jediné správné církve, a zakončené zpěvem Te Deum a motlitbou k papeži. A pokud to nestačí, vesnice, které byly znovu pokřtěny musí posílat pozdravné telegramy Stepinacovi. Neboť tento horlivý arcibiskup přikázal jako správný dobrý pastýř, že veškeré zprávy o každé masové konverzi provedené v některé farnosti v Chorvátsku mají být posílány přímo jemu. Telegramy s takovými šťastnými zvěstmi byly publikovány v ustašovském listu Nova Hrvatska a rovněž ve zvláštním Stepinacově oficiálním diecézním listu Katolicki List. Ve vydání z 9. dubna 1942 uvedl prvý list čtyři takové telegramy, všechny adresované Stepinacovi. V nich je lakonicky a stručně popsán masový vstup do lůna katolické církve. Jeden např. uvádí:

2300 osob shromážděných ve Saltinském Drenovaci z vesnic Drenovac, Pustina, Kraškocic, Prekorečan, Miljani a Gjursic přijali dnes ochranu Římskokatolické církve a posílají svůj uctivý pozdrav její hlavě.

Třicet procent pravoslavných Srbů z Nového Chorvátska bylo za pozoruhodně krátký čas převedeno na katolicismus. S využitím strachu ze ztráty majetku nebo dokonce života ovšem často nestačil většině členů katolické hierarchie zaměstnané tímto druhem obracení na víru, a kdykoliv se střetli s odporem, katoličtí duchovní přikázali, a ve skutečnosti často sami prováděli popravy mnoha pravoslavných. Tam, kde se setkali s kolektivním odporem byl proti zdráhavým pravoslavným použito nelítostné potrestání. Spíše častěji než ne to znamenalo mučení a dokonce popravy.

Příklady takových kněžských katanů je mnoho. Stačí uvést několik. Např. páter dr. Dragutin Kamber, přísežná ustašovec, ale též jezuitská kněz. Páter Dragutin přikázal zabít 300 pravoslavných v Doboji a válečný soud nad dalšími 250, z nichž většina byla zastřelena. Nebo páter dr. Branimír Županić, který osobně zabil více než 400 mužů, žen a dětí jen v jedné vesnici, Ragolje, a který byl osobním přítelem Ante Paveliće. Během jednoho svého kázání v kostele v Gorici páter Serko Perić z Gorického kláštera u Livna, obhajoval masové vraždy těmito slovy: „Zabíjejte Srby. Prvou ze všech zabijte mou sestru, která se provdala za Srba, a potom všechny Srby. Až skončíte tu práci, přijďte sem do kostela, já vás vyzpovídám a vy se očistíte ze svých hříchů.“ Výsledkem byl masakr z 10. srpna 1941, během kterého přišlo 5600 pravoslavných Srbů v okrese Livno o své životy.

Hlavním církevním katanem však nebyl ani katolický duchovní ani fanatický jezuita. Nebyl jím nikdo jiný, než člen řádu pokojného sv. Františka: Miroslav Filipović, ustašovec už dávno před válkou a františkánský mnich. Páter Filipović zabil dítě vlastníma rukama ve vesnici Drakulič, když oslovil prapor ustašovců. „Ustašovci“ zněla jeho strohá bratrská výzva, „já znovu pokřtím tyto odpadlíky ve jménu Boha. Vy následujte mého příkladu.“ Jeden tisíc pět set pravoslavných Srbů bylo popraveno v tento jediný den. Jasenovac, ustašovský koncentrační tábor, který se vyrovnal v hrůzách Dachau, nedlouho potom dostal nového velitele: pátera Filipoviće. Ve své nové roli Filipović ve spolupráci s páterem Zvonko Brekalem, Zvonko Lipovaćem a péterem Cilinou způsobili smrt 40 000 mužů, žen a dětí v tomto táboře za dobu své správy. [6]

Ztráty způsobené těmito zuřivými pokusy katolíků zničit pravoslavnou církev byly ohromné. Materiální škoda činí 7 miliard předválečných zlatých dinárů. Ze jednadvaceti pravoslavných biskupů v Jugoslávii byl jeden vzat do internace do Itálie, dva byli nuceně odstraněni ze svých křesel a posláni do Srbska, jeden byl uvězněn s patriarchem Gavrilem a potom poslán do koncentračního tábora Dachau, dva byli zbiti a posláni do Srbska, kde zanedlouho potom zemřeli, dva zemřeli v internačních táborech a pět jich bylo chladnokrevně zavražděno. [7] Okolo 400 pravoslavných kněží bylo posláno do koncentračních táborů, zatímco kolem 700 (čtvrtina z celkového počtu pravoslavných kněží) bylo zabito. Čtvrtina klášterů a kostelů byla zcela zničena, okolo jedné poloviny z celkového počtu bylo poškozeno a neznámý počet byl přeměněn na katolické kostely nebo katolické budovy. Např. z 189 kostelů v diecézi Gornjo Karlovačka bylo 175 vypáleno nebo zbořeno. [8]

Největší ztráty byly ovšem zasazeny mezi prosté členy pravoslavné církve. V Pavelićově Novém ustašovském Státě bylo ve skutečnosti mezi dubnem 1941 a jarem 1945 zásluhou ustašovských jednotek, ustašovské policie a koncentračních táborů zahynulo 850 000 členů pravoslavné církve a jugoslávských občanů, včetně mnoha Chorvátů (plus 30 000 židů a 40 000 Cikánů). [9] Stovky katolických kněží a katolických mnichů přispívaly přímo nebo nepřímo k tomuto kolosálnímu masakru.

Tvrdit, že to všechno byly skutky jednotlivců postižených náboženskou mánií, nebo že tito jednotlivci opustili ty nejzákladnější pravidla lidskosti, když působili ze své vlastní iniciativy po odmítnutí výtek a vzbouřili se proti její autoritě, není pravdou. Ustašovské masakry, všechna zvěrstva spáchaná buď katolickými představiteli, knězi nebo mnichy zapadají do předem naplánovaného schématu úplné likvidace pravoslavných mas, které aktivně nebo pasivně bránily svému pohlcení do katolického sevření. Naopak, byla to záměrná politika katolické hierarchie působící v zájmu svého skutečného inspirátora, Vatikánu.

Poznámky

Poznámka překladatele:

Obsah

Kapitola 8