Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 3

Zrození stvůry: Nezávislého chorvátského katolického státu

 Jugoslávci byli ohromeni. Ale ne nadlouho. Po dvou dnech, 27. března 1941, sesadil protinacistický státní převrat provedený generálem Mirkovićem pronacistickou jugoslávskou vládu. Yatímco Jugoslávie oslavovala tu událost v Záhřebu, objevily se oběžníky plné hrozeb u dveří Srbů. Pavelić, který byl jen několik dní před tím vykázán do pozadí, se náhle octnul ve středu horečných aktivit. Všem ustašovcům uvnitř i vně Jugoslávie byl předán rozkaz, aby byli připraveni k akci. Ustašovští vůdci se z Německa a z Itálie rychle přesunuli k jugoslávské hranici. Německá armáda se přemístila s nimi. A 6. dubna 1941 Hitler zaútočil na Jugoslávské království.

Mnoho Pavelićových stoupenců se připojilo k nacistickým vetřelcům; jiní namířili své zbraně proti Jugoslávii; dokonce někteří se proměnili v zjevné zrádce — např. plukovník Kren, aktivní fanatik a tajný člen Pavelićovy armády, ustašovec, který odletěl z bělehradského letiště, aby předal nacistickému letectvu tajná umístění jugoslávských letců, což mělo za následek, že jugoslávská válečná letadla byla ještě na zemi zničena nacistickými bombardéry, které navedl Kren. Díky Krenově ustašovské akci bylo celé jugoslávské letectvo takto zničeno jedním úderem.

Zatímco Bělehrad ještě hořel po nacistických leteckých nájezdech, Ante Pavelić vzkázal Chorvátům radiem: „Chorvátští vojáci,“ byla jehi skova, „použijte všechny své zbraně proti všem srbským vojákům a důstojníkům. Válčíme již bok po boku s našimi novými spojenci, s Němci a Italy.“

7. dubna jugoslávská vláda opustila Bělehrad do Černé Hory. O dva dny později, 9. dubna, Vladko Macek, její vicepresident, navíc z ní desertoval. Macek byl Chorvát, katolík a vůdce Katolické strany chorvátských rolníků. Tato osoba dokonce, když působila jako vůdce této strany, a ovšem jako vicepresident jugoslávské vlády, současně intrikoval s fašistickou Itálií na rozbití své země. Již v roce 1939 Macek ve skutečnosti uzavřel smlouvu s Mussolinim, který schválil, že mu zaplatí 20 milionů dinárů, aby financoval své troufalé separatistické spiknutí — tj. rozbití Jugoslávie, aby ustavil Katolický fašistický stát Chorvátsko, jak bylo posléze odhaleno nikým jiným než fašistickým ministrem zahraničí, hrabětem Cianem. [1]

Ministr obchodu, jiný katolík, následoval Mackovu příkladu a záhy byl napodoben třetím ministrem, který zrádně a po dlouhý čas byl nejen tajným členem ustašovců, ale i nacistické výzvědné služby. Byl ve skutečnosti spojením s hlavním agentem nacistické rozvědky v Jugoslávii, D. Tomljenovićem, bývalým rakouským důstojníkem a katolík, kterému předal podrobnosti tajných úvah o obraně, které probíhaly v jugoslávské vládě, jejíž členem byl.

Záhy po tom, když Slavko Kvaterník, který přijel do Záhřebu z Itálie, vyhlásil vytvoření Nezávislého státu Chorvátsko, Macek vyzval své stoupence, aby uznali nový stát: „Vyzývám všechny členy Rolnické strany Chorvátska, aby uznali změnu, pomáhali novému Chorvátsku, a kromě toho byli loajální a dodržovali všechny jeho zákony.“ [2] Za několik dní všichni tajní členové Pavelićovy katolické teroristické organizace ve státní administrativě a v jugoslávské armádě vystoupili, působili zmatek všude, kde se objevili, a to v takovém rozsahu že rychle a úspěšně bránili obraně proti Hitlerovi.

Jako hrozivý předvoj mezi nimi, ustašovci zahájili energický boj v týlu jugoslávských jednotek; zatímco ti ostatní v jugoslávské armádě činnost páté kolony v takovém rozsahu, že nic nemohlo probíhat podle plánu. Ustašovští důstojníci jako plukovník Kren přešli k Němcům, kterým předali důležité vojenské informace. Jednotky Mackovy „Rolnické gardy“ se okamžitě proměnily v ustašovské jednotky a odzbrojovaly jednotky jugoslávské armády. Rozsáhlé nepořádky působené katolickými extrémisty byly takového rozsahu, že ze staly jedněmi z hlavních příčin rychlého nacistického obsazení Jugoslávie.

Bylo to potvrzeno ministrem zahraničí Nezávislého státu Chorvátsko Lorkovićem před celým parlamentem (únor 1942):

Bylo to díky podpoře Chorvátského lidu a Chorvátské revoluce, co zkrátilo trvání války v Jugoslávii, značně snížilo ztráty Němců a Italů, a dovolili na východní frontě se Srbskem zasadit smrtelnou ránu Jugoslávii. [3]

Provedení takové rozsáhlé vlastizrádné akce v celé zemi by nebylo možné bez aktivní spolupráce katolické církve. Pavelićovy teroristické bandy, ustašovci, byly církví morálně i finančně povzbuzovány a podporovány. Ovšem jejich kostra sestávala z kněží, mnichů a dokonce biskupů. Kláštery byly využívány jako tajné hlavní stany ustašovců dávno před nacistickým útokem. Tajné separatistické a vojenské aktivity byly maskovány po mnoho let pod pláštíkem církve. Katoličtí kněží v Chorvátsku, Hercegovině a v Dalmácii byli opakovaně svoláváni na tzv. Eucharistické kongresy, které ve skutečnosti sloužily k extrémistickým politickým cílům (např. ten konaný v Pozega až do roku 1940 pod fiktivním názvem Mariina kongregace). Rozličné polovojenská ilegální teroristická hnutí se obvykle skrývala pod pláštíkem církve. Většina z nich byla přičleněna ke katolickým organizacím pod přímým dohledem Katolické akce, která byla pod přímým řízením katolické hierarchie — např. Bratrství křižáků, se zhruba 540 organizacemi a 30 000 členy, Sesterstvo křižáků s 452 organizacemi a 19 000 členy, Katolické studentské asociace, Domagoj apod.

Většina členů takových náboženských organizací bylo aktivních při sabotážích, teroristických akcích, a značné množství z nich se též podílelo na zrádném odzvrojování jugoslávské armády po Hitlerově útoku. Jakmile se projevily otevřeně, mnozí z nich se přeměnili v ustašovské veličiny, funkcionáře ustašovských komisí, vedoucí okresních rad nebo dokonce koncentračních táborů. Předseda Velkého bratrstva křižáků, Dr. Feliks Niedzelski, byl navržen na viceguvernéra Bosny a administrativního představitele ustašovské mládeže, zatímco Páter Grga Peinović, též ředitel Katolických křižáků, byl navržen za předsedu Ústředního ústředí propagandy. [4] Mnoho kněží z Křižáckého bratrstva a Katolické akce mělo nebo získalo vojenský výcvik nebo byli přísežnými členy ustašovských formací — např. páter Radoslav Cilavas, františkánský mnich, který 10. a 11. dubna 1941 ozbrojil místní četníky, obsadil poštovní úřad a prováděl oblastní plány, aby zabránil mobilizaci jugoslávské armády, nebo páter kaplan Ivan Miletić, který kolaboroval s nacisty, vedl guerilové bandy proti jugoslávské vládě. V Hercegovině bylo centrum ustašovského hnutí umístěno ve františkánském klášteře a na vysoké škole v Širokém Briegu.

Týž den, kdy německá armáda vstoupila do hlavního města Chorvátska jeden z ustašovských vůdců, Kvaterník, vyhlásil Nezávislý chorvátský stát (10. dubna 1941) a zatímco stále probíhaly boje mezi Němci a jugoslávskou armádou v bosenských horách, arcibiskup Stepinac povolal vůdce ustašovců a vyzval všechny Chorváty, aby podporovali nový katolický stát. Tentýž den záhřebské noviny přinesly oznámení, že všichni srbští pravoslavní obyvatelé nového katolického hlavního města musí opustit město do dvou hodin, a že každý, u koho bude nalezen skrytý pravoslavný bude okamžitě popraven. 13. dubna Ante Pavelič přijíždí z Itálie do Záhřebu. 14. dubna arcibiskup Stepinac osobně přichází, aby ho přivítal, a gratuluje mu k naplnění jeho celoživotní práce. Co byla ta celoživotní Pavelićova práce? Vytvoření snad nejbezohlednější fašistické tyranie, která je hanbou Evropy.

Ustavení Pavelićovy diktatury bylo rychlé, účinné a bezohledné. Bezprostředně po svém návratu zreorganizoval ustašovce po celé zemi ustavením místních odboček známých pod jmény Stozer, Logor, Tabor a Zbur a jejich prostřednictvím zahájil skutečnou vládu teroru.Výsledkem jeho systematických zločinných aktů vražd, mučení, drancování a hromadných masakrů nebylo nic jiného než vyhubení všech nekatolických antifašistických prvků v novém státě.

 Současně s reorganizací Ustašovců Pavelić ustanovil politický orgán podle modelu nacistického Gestapa a fašistické OVRA, nazvaný Ustaši Nadzorna Služba (Ustašovská dohlížecí služba), ktrerá vykonávala absolutní dohled na veškeré obyvatele. Ustašovské Gestapo se skládalo ze třinácti různých typů policie: Ustašovská policie, Obranná policie, Bezpečnostní služba, Nejvyšší úřad pro veřejný pořádek a bezpečnost, Okresní policie, Četnictvo, Vojenská policie, Obranné komando, Bezpečnostní služba Poglavnik - osobní stráž, Náhradní četnictvo, Policejní oddíly a Průmyslová policie. Současně s tím Pavelić ustavil mimořádné soudy nazývané Prijeke Sud; Pokretni Prijeki Sud (Mobilní soud); Izvanredni Narodni Sud (Lidový mimořádný soud) a Veliki Iznaredni Sud (Veliký Llidový mimořádný soud). Tyto soudy, dohromady třicet čtyři, vynášely rozsudky po procesu, který nedával obhajobě žádnou možnost obrany. Soudci, všichni přísežní ustašovci, odsuzovali bez zkoumání viny na základě kolektivní zodpovědnosti. Soudy vynášely jen rozsudky smrti, proti kterým nebylo povoleno odvolání.

 Kromě vydání speciálních zákonů proti komukoliv, kdo odmítl přijmout Nové Chorvátsko, dovolit policejním organizacím zatknout, odvést a popravit podle vlastní vůle, zvláštních tribunálů odsuzujících k smrti na základě těch nejchabějších záminek, a ovšem mobilizovat celou mašinérii Státu pro uzákoněný teror, Pavelić terorizoval prostřednictvím vládních nařízení „O nařízení nežádoucím a nebezpečným osobám nuceného pobytu v koncentračních táborech,“ datovaný 26. září 1941. Jeho podstatou je, že Ustašovská  dohlížecí služba by mohla poslat „jakoukoliv nežádoucí osobu nebezpečnou pro veřejný pořádek … k povinnému pobytu v koncentračním táboře“ (paragrafy 1 a 3). Proti takovému rozhodnutí nebylo odvolání.

V nejkratším čase se Pavelić a jeho ustašovci stali soudci nad svobodou, životem a smrtí všech mužů, žen a dětí v Novém státě Chorvatsko, které se během týdnů proměnilo na nejbezohlednější fašístický stát na světě, včetně nacistického Německa. A jaký byl postoj katolické církve, když stála tváří v tvář takové hanebné změny? Katolická církev, představovaná svou hierarchií a katolickým tiskem, následovala příkladu Stepinace, okamžitě zahájila horečnou kampaň ve prospěch Paveliće a Hitlera. Vůdce Křižáků napsal:

Bůh, který řídí osudy národů a řídí srdce králů, nám dal Paveliće a přiměl vůdce přátelského a spojeneckého lidu, Adolfa Hitlera, aby použil svá vítězná vojska, aby potlačila naše utiskovatele a umožnila nám vytvořit Nezávislý stát Chorvátsko. Sláva Bohu, naše poděkování Adolfu Hitlerovi a nekonečná oddanost předákovi Ante Pavelićovi“. [5]

O pět dní později, 28. dubna 1941 Stepinac vydal pastýřský list s požadavkem, aby chorvatský klér podporoval a bránil Nový katolický stát Chorvátsko.

O velikonocích 1941 Pavelić slavnostně vyhlašuje ze Záhřebské katedrály ustavení Nezávislého státu Chorvátsko, což je projevem  slavnostního uznání Církve a Vatikánu Pavelićově práci. 28. června 1941 Stepinac spolu s ostatními biskupy navštívili Paveliće. Když mu přislíbil z celého srdce spolupráci, arcibiskup slavnostně požehnal Pavelićovi jako vůdci Chorvátského lidu: „Když tě srdečně zdravíme jako hlavu Nezávislého státu Chorvátsko, vyzýváme Pána hvězd, aby dal své božské požehnání tobě, vůdci našeho lidu.“ Pavelić, jak je nutno připomenout, byl tentýž muž, který byl odsouzen k smrti za politické atentáty: jednou jugoslávskými soudy, jednou francouzskými, za vraždu krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Barthou.

Ani hodinu po tomto triumfu Pavelić nezapomněl, že všichni ti kteří přispěli zrození silné sjednocené Jugoslávie přispěli ke konci katolické Rakousko-Uherské říše, oblíbeného politického četníka Vatikánu a, což má značný význam, posledního obhájce rakousko-vatikánského spojenectví na Balkáně, přikázal zabavit veškerý majetek „každé osobě, která spolupracovala s Dohodou proti Rakousko-Uhersku během První světové války“ (Vládní nařízení z 18. dubna 1941).

Tato poslední akce, stejně jako mnohé jiné ještě tyranštějšího charakteru, byly následovány okouzlením Vatikánem, kam vrah krále Alexandra přijel a byl pokládán za velkého katolického hrdinu, požehnaný nikým jiným než papežem Piem XII samotným, který věnoval svou otcovskou ochranu jemu a Novému chorvátskému státu. Ale to nestačilo. Pius XII, ten nejsvatější ze všech současných papežů, upředl některé z těch nejméně svatých diplomatických sítí se zvláštním cílem udělit takovým politickým stvůrám, jako je zbožný kralovrah Pavelić, některá z královských privilegií. Neboť pro katolickou církev jsou králové hned po katolických diktátorech stále těmi neopatrovanějšími politickými nekňuby.

 Chorvátská trůn byl původně přidělen potomku Habsburků — tj. Ottovi. Jelikož ovšem Hitler trpěl protiHabsburskou fobií, byly plány poněkud změněny. Otto byl odmítnut. Byl zahájen horečný průzkum mezi zbývajícími opuštěnými královskými korunovanými hlavami nacifikované Evropy. Ovšem nová nejvyšší hledisko bylo zcela obvyklé: musí být persona grata Führera. Katolická prozíravost, která vždy provázela Vatikán s nepřetržitou sprchou Svatopetrských tolarů — nebo, abychom byli současnější — rostoucí sprchou Petrodolarů — opět ukázala, že její roh hojnosti by měl stále sloužit lidstvu zmatenému chybami republikánství stále vzácnější komoditou: ktáli. Noví králové se stávají stále vzácnější, a ve skutečnosti výjimečnými. Tudíž potřeba výjimečného muže s výjimečným zmocněním. Takovým mužem je papež Pius XII.

Pius XII je příjemcem věštby — tj. jevu, kterými jsou prý privilegováni jen svatí. Dokonce i prostřednictvím takového jevu jako možnosti objevit se po smrti, a vždy, když racionální zkoumání zázraků by se stává nemožným. V průběhu konkláve v roce 1939, svolaného k volbě nového papeže, kardinál Pacelli byl osobně navštíven Piem X. Pius X sdělil, že novým pontifikem bude on, Pacelli. Byl to zázrak. Musel být, jelikož Pius X zemřel téměř tři desetiletí předtím. A Pacelli byl skutečně zvolen papežem. Ani skutečnost, že dal svůj vlastní hlas sám sobě to nikterak neovlivnil. Pacelli se stal Piem XII, když si vybral jméno Pius na počest Pia X. [6]

O deset let později, v roce 1950, po trpělivých letech vlastní kanonizace, uviděl sluneční cikcak na nebesích Říma. Ne jednou, což je nutno zdůraznit, ale po tři následující dny. A aby to nestačilo, objevila se před ním samotná matka Boží uvnitř pulsující koule, „uvnitř představení nebeských pohybů během přenosu němých ale výmluvných zpráv pro Kristova náměstka“. [7] Nebylo proto tak obtížné pro tak přesvatého nástupce sv. Petra najít vhodného krále. Sktečnost, že Pius XII byl ovlivněn přízemním tajemstvím, když těžce vyjednával s Mussolinim, bylo diskrétně pomlčeno. A koho vybral? Viktora Emanuela. krále Itálie, kterého Pius XII osobně nedlouho předtím požehnal jako „důstojnému a moudrému císaři Ethiopie“ [8] po dobytí koptické Abyssinie fašistickou Itálií, kde se fašismus a katolicismus společně vytvářeli katolicko-fašistickou civilizaci. Král Viktor, i když by fyzicky skrček, byl velmi statečný muž. Již rezignovaně trpěl pod vahou dvou korun: královskou korunou Itálie a císařskou korunou Abyssinie. A myšlenka třetí, té chorvátské, ho naplnilo ještě obdivuhodnějším demokratickým přesvědčením než by mohly pokládat tři koruny na hlavě jednoho muže závistivé masy jako skutečné sociální zabezpečení. A tak Viktor, poprvé ve svém životě, přijal  rozhodnutí. K zármutku té nejctnostnější trojice, papeže, Duceho a Paveliće, odvětil nemorální písničkou, „Právě teď je to pro mne příliš, dokonce i pro mně“ a odmítl. Po chvíli rozčarování a spěšné poradě s ostatními dvěma členy trojice Pius XII zásluhou nadpřirozeného vnuknutí, našel bezcennou náhradu: Viktorova bratrance, hraběte ze Spoleta.

 Život pouhého hraběte byl až doposud poněkud těžkopádný. Hrabě ze Spoleta, i když byl pouhým hrabětem, se narodil s nadprůměrnými hraběcími ambicemi. Proto, když politická štěstěna zavanula na jeho cestu, uchopil jí pevně za vlasy. Když se předem ujistil, že trochu trudomyslný rakouský plebejec, který se povýšil na německého  kancléře, ho schválil, a že syn kováře z Romagně se na něho bude smát,  konečně že Jeho svatost Pius XII mu dá trojí požehnání, přijal chorvatské královské žezlo se začervenáním. Jméno hodné takové koruny bylo vybráno, schváleno a požehnáno. A tak se stalo, že ubohý neznámý hrabě se náhle stal hlavou nové chorvátské královské dynastie a stal se Jeho nejmilostivější a nejvznešenější výsostí Tomislavem II.

Při takové úžasné zprávě mohutná ustašovská delegace, vedená Ante Paveličem, pospíšila do Říma, kde ve skyečném sídle fašistické říše 18. května 1941 došlo k milostivému přijetí chorvátské koruny Tomislavem II zvýrazněné cvakáním vojenských bagančat, fašistickými pozdravy a výkřiky hurá. Radost papeže ve Vatikánu neznala mezí. I když jeho otcovské srdce poněkud ztěžkalo skutečností, že jeho trumfující politický kmotřenec nemůže dostat velebné papežské požehnání. Pius XII byl hlavou všeobecné církve. Nějaký milion katolíků v tom momentě válčilo na straně Spojenců, aby rozdrtili právěten fašistický svět, se kterým byl Pius v tak srdečných vztazích. Kromě toho, Pius byl současně hlavou Vatikánského státu a jako takový — jaká šťastná náhoda — sím o sobě králem. Uznání nového královského kolegy v takových souvislostech by mohlo být chápáno demokratickým táborem jako porušení „papežské neutrality“, Jeho svatost proto musela být opatrná.

Požadavek papeže může odemknout bránu — do nebe nebo do pekla. Proto mají masivní klíče sv. Petra. Ale ještě častěji rovněž mohou otevřít opačnou bránu sem dolů. A svět, takový jaký je, je stále významnější. Zejména v případech, kdy oficiální brány mezinárodní diplomacie zůstávají pevně zavřené. Použitím stařičkého katolického machiavelismu Pius XII vyřešil ten rébus vítězně. Přijal dobrého krále Tomislava jeden den před obřadem korunovace. Kdo může říci, že je to porušení „papežské neutrality“? Hrabě ze Spoleta přece ještě nebyl oficiálně králem. Jeho svatost papež ho přijala před tím, než se podle zákona stal Jeho nejvznešenější výsostí Tomislavem II.

Stejný den bylo Chorvátsko prohlášeno královstvím. Oddaný vrah jugoslávského krále Alexandra — tj. Pavelić — byl přijat k velmi dlouhé a velmi soukromé audienci papežem. Byl přítomen jenom jeden stenograf, kterého opatrný Pavelić vzal s sebou a který přísahal, že nikdy neprozradí co slyšel. A silnější verze toho, co mu řekl Pius XII, sdělil Pavelić Musolinimu, se kterým podepsal smlouvu. Po tom všem neúnavný Svatý otec přijal a slavnostně požehnal Pavelićovu premiérovi a celé ustašovské delegaci. Opět,kdo by to mohl označit za porušení „papežské neutrality“. Všichni tito skvělí lidé byli přece přijmuti výhradně jako „katoličtí jednotlivci“, ne jako hlavy vlády Nového Chorvátska, jak prohlásil list Osservatore Romano. Honi soil qui mat y pense. A přece skutečný význam toho všeho neunikne těm, kteří vědí. Pius XII neposkytl těmto skvělým lidem zvláštní audiencí protože byli jen „katolickými jednotlivci“: on je speciálně přijal především jako představitele nově zrozeného Nezávislého katolického státu Chorvátsko, politické stvůry tvrdohlavě živené a bezohledně podporované těmito nejzhoubnějšími ze všech svých původců, Vatikánem.

Poznámky

Obsah

Kapitola 4