Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 2

Rok politických atentátů

Jednoho dne v roce 1933 rakouský železničář, který náhodou učinil zajímavý objev, se připravoval informovat své odbory, když ho navštívil úředník rakouské vlády. Jaká byla cena mlčení? Bylo mu navrženo, že pokud bude ochoten zapomenout na určité zboží v určitých vozech, bude mu dána k dispozici značná suma peněz. Železničář odmítl nabídku a předal informaci odborům, které to zveřejnily v tisku.

A tak se přes noc stala tato podivná událost mezinárodní senzací, a to, co katolická rakouská vláda přepravovala při nejvyšším utajení se rychle stalo známým po celém světě. A ministerstva zahraničí v Evropě začala bzučet neobvyklou aktivitou v důsledku toho, že  ohromné mezinárodní spiknutí, do kterého byl zapleten půltucet zemí, se postupně dostávalo na světlo.

To co rakouský železničář objevil bylo, že Rakousko nestydatě zachází se zbraněmi za shovívavosti katolického diktátora Dollfusse. V té době Rakousko, stejně jako jiné poražené země, nesmělo ani kupovat ani prodávat zbraně ani nesměly mít nic společného se stranami spojenými s výrovou zbraní. Tento objev ukázal Evropě, že zbrojovka v Hinterbergu, Dolních Rakousech, je v plné výrobě. Navíc že rakouská továrna vyrábí pušky, a to ne pro rakouskou armádu, ale pro polofašistické Maďarsko. Vysoce postavení úředníci rakouské vlády, z nichž převážné procento byli vášniví katolíci, polofašisté nebo dokonce fanatičtí fašisté, se podíleli na spiknutí.

Aféra způsobila politický rozruch. Ale ještě mnohé mělo přijít. Ty náhodně objevené pušky nebyly  pro Maďarsko ty byly odeslány výhradně pro dočasný sklad. Zbraně bylky ve skutečnosti určeny pro fašistickou Itálii. Ať už by byl konec té historie jakýkoliv, rakouský objev by způsobil dostatečně vážní mezinárodní sankce.  Ale to nebylo v žádném případě všechno. Další vyšetřování prokázalo,že konečným určením zbraní byli jistí separatisté, kteří v souhlase s Mussolinim plánovali ozbrojené povstání, aby se odtrhli od své ústřední vlády. Separatisty byli určití katoličtí nacionalisté z Chorvátska. A ústřední vládou, proti které chtěli bojovat, byla vládou Jugoslávského království.

Propojení takových extrémistů s agresivní velmocí tak bylo převedeno z čistě regionální záležitosti na mezinárodní spiknutí. Způsobilo nepříjemné mezinárodní komplikace, a to nejen diplomatické a politické podstaty, ale rovněž rasového a náboženského charakteru, který po překročení mezinárodnách hranic ovlivnil vnitřní i zahraniční politiku různých zemí, mezi které patřila i Itálie. Mussolini již rozvinul rozsáhlý plán vlastních expansionistických spojení na Balkáně. Mezi prvními schůdky k jeho cíli bylo částečné, nebo, kdyby to bylo možné, úplné rozbití Jugoslávie. To by způsobilo nejen vymizení překážky fašistických balkánských ambicí, ale i připojení bývalých jugoslávských provincií,. ze kterých byla nejvíce žádoucí Dalmácie, k fašistické Itálii.

Italsko-Jugoslávské vztahy byly v té době tak napjaté, že si Mussolini začal hrát s myšlenkou urychlení politického rozkladu Jugoslávského království pomocí zbraní. To by vedlo k válce. Mussoliniho agresivní plány nebyly vítány nikým jiným než určitými separatisty (v Chorvátsku). A tak z obvyklých důvodů, totiž že Jugoslávie nebyla mezi fašistickými státy, jim dala jedinečnou příležitost snit o ustavení „nezávislého Chorvátska“. Mussolini, nejmocnější fašistický diktátor té doby, byl v postavení způsobit takové změny, a měl tedy největší naději ze všech těch, kteří provozovali svou protijugoslávskou politiku. A tak, když si uvědomil, že jeho zájmy jsou souběžné s těmi jeho, brzy počítal s jejich aktivní podporou. To pochopení mělo konkrétní povahu, zejména díky faktu, že Mussolini se stal ochráncem různých teroristických band operujících na Balkáně, jejichž hlavním cílem bylo rozbití Balkánského statu quo, což souhlasilo s expanzionistickými plány fašistické Itálie.

v Bulharsku provozovaly tyto bandy členové GRIM nebo VRMO (Revoluční organizace vnitřní Makedonie). Mimo jiné byli násilně antijugoslávské. Z toho důvodu byl jeden z jejich vůdců, Ivan Michailov zvaný Vanča subvencován Mussolinim miliony lir. V dubnu 1929 se Vanča setkal s Anre Pavelićem, vůdcem ustašovců, nedaleko Sofie. Pavelićnedávno uprchl z Jugoslávie do katolického Rakouska  a král Alexander ustavil zvláštní tribunál (leden 1929) k ochraně státu před podvratnými akcemi separatistických aktivistů mezi ustašovskými extrémisty, jejichž šéfem byl Pavelić. Cílem tohoto setkání bylo spojení protijugoslávských sil a podřízení bulharských a Pavelićových teroristických organizací pod společnou ochranu fašistické Itálie. Ten rok dostal ORIM 44 milionůlir. Pavelić navštívil Mussoliniho a dostal 25 milionů lir s příslibem další finanční pomoci a politické ochrany v budoucnu.

17. července 1929 odsoudila jugoslávská vláda Ante Paveliće k smrti v nepřítomnosti. Pavelić, povzbuzený penězi a požehníním Dučeho, odešel z Říma do Vídně, aby spolu s ORIM a agenty italských fašistů organizoval nic menšího, než arentát na jugoslávského krále Alexandra. Plán atentátu byl prostudován do všech detailů Mussolinim, kteří, aby napomohli Pavelićově činnosti, jim zaručil každou pomoc. Pavelić zorganizoval své teroristické bandy čili ustašovce. Nejprve jim byla dána k dispozici vila Pessario; poději, když bandy narostly, byly umístěny ve fašistickém táboře v Borgotaru nedaleko Boloně, kde byly posíleny brigádou fašistické tajné policie neboli OVRA. Pavelić byl později vybaven falešným pasem, zbraněmi zfalšovanými jugoslávskými penězi. To vše v naději očekávaného prvého činu spojení Mussolini-Vanča-Pavelič: atentát na krále Alexandra. Suma 500 000 lir byla přislíbena Mussolinim tomu ustašovci, který zavraždí krále. Pokus se uskutečnil v Zábřehu v roce 1933. Byl vykonán teroristou Peterem Orebem, ale zcela se nezdařil. Mussoliniho hněv byl bezmezný. Aby se přesvědčil, že příští pokus se podaří, zapřáhl svého synovce, hraběte Ciana, do úkolu organizovat druhý převrat. Senator Boccini, velitel OVRA, a Antonio Cortese, vedoucí politické sekce fašistického ministerstva zahraničí, byli dáni Cianovi k disposici.

Jugoslávie a Francie mezi tím vzhledem ke zhoršování politické situace na Balkáně, plánovali posílit „Malou dohodu“ o Balkánskou dohodu. Navržena částečně samotným králem Alexandrem, byla zaměřena přímo proti plánům, a to nejen fašistické Itálie, ale i nacistického Německa, které začalo provádět pokračování císařskího Dranf nach Osten. A v neposlední řadě to byla obrana proti Pavelićovi a jeho následovníkům. Aby zlepšil koordinaci Dohody, plánoval král Alexander navštívit Bulharsko a Francii. Když dostal tyto zprávy, hrabě Ciano svolal Ante Paveliće a Vanču Michailova do Říma. Tam, na italském ministerstvu zahraničí, diskutovali způsoby a prostředky k zabití krále. Michailov to chtěl provést v Sofii. Ciano, Boccini a Cortese byli ovšem proti tomu v obavě, že současně bude zabit bulharský král Boris. Botis nebyl jen obyčejný král. Zájmy tří mocností závisely na jejich úspěchu zachovat mu hlavu na krku. Borisův atentát by vlastně znepřátelilo Mussoliniho, Vatikán a rod Savoyů. Ochrana Borisova života vyplývala ze skutečnosti, že byl ženat s dcerou krále Viktora, a že s takovou svatbou počítal Mussolini při expanzi italského vlivu na Balkán, a Vatikánským plánem bylo vychovat z královských dětí katolíky, aby nastolili katolické království v pravoslavném Bulharsku, a tak tam zadusit pravoslavnou církev.[1]

Aby zabránili takovému riziku, byla proto příští schůzka uskutečněna v hotelu Continental v Římě, zde bylo s konečnou platností rozhodnuto zavraždit krále Alexandra ve Franci. Potom Pavelić roznítil problémy v Chorvátsku, zatímco Michailovovi následovníci rebelii v Makedoni. Mussolini intervenoval k zajištění jejich úspěchu, a tak vkročením na Balkán prováděl svou expanzivní politiku v tomto regionu. Jakmile byl plán schválen, Mussolini se setkal se spiklenci ve své vile Torlonia. Byli tam Vlada Georgiev Černozemski, Bulhar, který již zavraždil dva poslance bulharského Bulharského parlamentu v Sofii, Eugen Kvaternik, pozdější náčelník tajné policie Nezávislého chorvátského státu v Zábřehu, a tři další katoličtí ustašovci: Kralj, Pospíšil a Rajć.[2]

 6. října 1934 se spiklenci sešli v Paříži. 9. října král Alexander přistál ve Starém přístavu v Marseille. Jakmile průvod začal, Černozemski napadl¨královský kočár, ve kterém jeli král Alexander a Luis Barthu, francouzský ministr zahraničí, a za křiku „Ať žije král“ spustil svůj revolver a zabil oba. Černozemski byl okamžitě zabit policií. Jeho společníci byli zatčeni a odsouzeni k doživotí[3], ale Ante Pavelićovi se podařilo uniknout, a byl v nepřítomnosti odsouzen francouzským tribunálem k smrti.

Ale zatímco prvá část spiknutí Mussoliniho a Paveliće se podařila, ta druhá, Pavelićova revolta v Jugoslávii, byla zcela chybná: nic se nestalo. Pavelić a Kvaterník uprchli do Itálie. Francouzská vláda požádala o jejich vydání, ale Mussolini odmítl a šel tak daleko, že pokud by Jugoslávie tlašila na Pavelićovo vydání, pokládal by požadavek za casus belli. [Důvod k vyhlášení války] Jugoslávie se obrátila ns Společnost národů. Společnost, která byla stejně jako OSN, její pokračovatelka, pěšcem v rukách velmocí; ignorovala případ a neudělala nic. Atentát způsobil nepokoj v celé Evropě. V Berlíně byla reakce hrozivá: nacistické Německo urychlilo provádění politiky Drang nach Osten. Při náhlém prodloužení Hitlerova stínu ve Střední Evropě se Mussolini stal opatrným. Váhání a kromě toho rostoucí moc Hitlera oslabila jeho rozhodnost, a jakmile Duce-Pavelićovo dobrodružství, které bylo nezdravě riskantní, přešlo, čekal na lepší časy.

Hitler mezi tím nebyl nečinný. Spřádal své vlastní intriky a došel až tak daleko, že vymýšlel plány pro Střední Evropu na rozdíl od Mussoliniho, třeba připojení Rakouska k nacistickému Německu. To prováděl v té samé době, kdy Mussolini a Pavelić spřádali své spiknutí proti Jugoslávii. Hitler skutečně rozhodl o atentátu na katolického diktátora Dollfusse dříve, než Mussolini a Pavelić provedli své plány proti králi Alexandrovi. 25. července 1934 ve skutečnosti skupina nacistů vešla do rakouského kancléřství ve Vídni, zavraždili Dollfusse a pokusili se sesadit vládu. Mussolini okamžitě poslal dvě divize k Brennerskému průsmyku, aby zabránil Hitlerovi v porušení rovnováhy na Balkáně a tak odvrhl plány italského imperialismu v tomto regionu. Hitler oplatil Mussolinimu, když mu chladně poklepal na ramena po zabití krále Alexandra. Ty dva atentáty ovšem probudily Evropu do reality.

Mussolini a Hitler se rozhodli zapomenout na svou pýchu a uzavřít tajnou dohodu. Mussolini ponechal Rakousko Hitlerovi a Hitler podporoval Nussoliniho při anexi Ethiopie. Od té doby fašistický a nacistický teror vyvolával stále silnější odezvy v politických kuloárech Evropy a dokonce Asie: atentát na rakouského kancléře Dollfusse a na jugoslávského krále Alexandra v roce 1934, fašistická válka v Ethiopii v roce 1935, japonský útok na Čínu v roce 1937, Hitlerovo připojení Rakouska v roce 1938, Mnichov na podzim téhož roku, Hitlerovo rozkouskování Československa na jaře 1939, Hitlerův útok na Polsko na podzim 1939.

Zatímco jedna osudová událost následovala za druhou, Pavelić v přímém kontaktu s katolickými a fašistickými autoritami, dohlížel na rozmanitá spiknutí a intriky a obracel se jednou na Mussoliniho, jednou na Hitlera, podle toho, ctižádost kterého z nich mu právě dávala větší naději na úspěch. Pavelićova strategie spočívala v tom, že předkládal jak Mussolinimu tak Hitlerovi k posouzení teroristické akce po celé Jugoslávii, aby donutil ústřední vládu poskytnout autonomii Chorvátsku. Ale s postupujícími útoku Druhé světové války ovšem Hitler, když zahrnul Jugoslávii do většího vlastního plánu, změnil svou politiku a podporoval jeden s cílem neutralizovat Jugoslávii — dokonce z ní učinit spojence. Aby zabránil nepřátelství jugoslávské vlády, Pavelićovy aktivity byly značně redukovány a oficiálně jim bylo bráněno.

Hitlerova politika mu přinášela slušné výsledky. Když se rozhořela Druhá světová válka, Jugoslávie zůstala neústupně neutrální. Ovšem v březnu 1941 přešla do nacistického tábora a podepsala pakt s Německem. Pavelićův sen se zdál odsunutý do daleké budoucnosti. Nepřestal však čekat v naději, že den, kdy ho osud zavolá, aby realizoval svůj životní úkol, snad není daleko.

Poznámky:

Obsah

Kapitola 3