Úvod

Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 18

Ustašovský teror po 2. světové válce


 Ustašovci se stali specialisty pro atentáty na významné lidi. Jugoslávští velvyslanci a vojenští přidělenci byli zabíjeni. Na Jugoslávského velvyslance ve Švédsku byl spáchán atentát přímo na samotném velvyslanectví za plného světla. Jeden z mnoha teroristických činů, které se později staly společnou značkou ustašovských aktivit v zahraničí. 

Menší atentáty, ač byly běžné, nebyly velmi často ani zmiňovány světovým tiskem. Jedním z nich byl i atentát na samotného dr. Sekuliće. Dr. Sekulić jednal s určitými zainteresovanými stranami, které si přály předběžné plán politiky spolupráce mezi Srby a Chorváty po demisi maršála Tita. Jelikož informace o jednání unikla a tak vzbudila podezření ustašovců, on a jeho spojenci se rozhodli uskutečnit své setkání v Izraeli.

Vybrali si Izrael jako nejlépe střeženou a zabezpečenou zemi, kde teroristé mají ty nejmenší příležitost vyvíjet své aktivity. Když odjel na tajné setkání v Jeruzalémě, jen po několika setkáních našel hlavního vyjednavače za dveřmi sousedícími s těmi jeho. Což šokovalo nejen dr. Sekuliče, ale i bezpečnostní agentury.

Autor knihy, ačkoliv nikdy nezažil tak dramatický příklad ustašovských aktivit, nicméně pocítil jejich příchuť, a to ze všech měst právě v Chicagu.

V roce 1974 odletěl z Los Angeles do Chicaga, aby navštívil setkání organizované americkými Srby. Byl tam pozván, aby pronesl řeč a představil knihu, která byla právě publikována, nazvanou The Vatican Moscow Alliance (Vatikánsko-moskevské spojenectví). Jakmile dorazil do Chicaga, byl uveden do sálu, kde se setkání konalo a řečník pronášel řeč. Když někteří lidé v davu poznali autora knihy, požádali ho, aby vylezl na pódium a pronesl několik slov. To učinil. Záhy poté ovšem nemálo těch přítomných přišlo dát mi výstrahu. „Prosíme, nepřijímejte taková pozvání, pokud nejsou plánována předem.“ říkali.

Toto varování bylo motivováno skutečností, že před dvěma měsíci spisovatel, který pronášel projev ze stejného pódia byl zastřelen v průběhu své řeči. Jeho neteř v publiku, která nu přišla na pódium pomoci, byla též zastřelena. „Nepřijímejte nepřipravená pozvání, dokud není prověřeno komisí,“ varovali ho.

O dva dny později se konalo velké shromáždění na okraji Chicaga. Shromáždění se zpozdilo téměř o hodinu kvůli nepřítomnosti hlavního organizátora. Ten nakonec přijel v Taxi. Vysvětlil příčinu zpoždění, bombu naleznou pod jeho cadillacem, která musela být zneškodněna policií.

Od samého počátku shromáždění začalo jakýsi tvrdý jedinec sledovat autora knihy, chodil tam kam autor, bok po boku. Ten jedinec byl tak nechutný, že ho nakonec požádali, aby odešel. On odmítl. Když se ho tázali, zda je kameraman nebo televizní technik, odmítl odpovědět. Nakonec pod tlakem pořadatelem shromáždění otevřel objemné kožené pouzdro visící pod jeho ramenem a objevil se velký německý revolver. Nechal bubínek točit a ukázal náboje zdánlivě pokryté mosazí. Potom rozhodně vysvětlil, že byl poslán jako ochranka autora knihy pro zbytek shromáždění.

Konal se oběd, během kterého další tuzí jedinci postávali u hostů jako andělé strážní jako tichý dohled a po obědě začaly projevy. Bylo tam dovezeno velké jeviště, na kterém bylo jedno pódium s mikrofonem. Jeviště bylo zatemněno a řečník byl osvětlen jedním paprskem světla, když oslovoval značné publikum v polotemnotě.

Zúčastnili se rozmanití řečníci. Mezi nimi různí pravoslavní a srbští biskupové. Řečník, který byl v pořadí před autorem knihy jakýsi Adams, který právě napsal tlustou knihu o životě srbském hrdinovi, generálu Mirkovićovi. Pan Adams byl bezpečnostní úředník ze Senátu ve Washingtonu. Podle názoru autora knihy říkal některé věci, které byly zcela nepřesné a některé události, o kterých hovořil, byly zkreslené. Autor knihy se zapletl do války, jelikož měl co do činění s partyzány v okupované Evropě, mezi jinými s partyzány z Jugoslávie. Někteří katoličtí duchovní sehráli zhoubnou roli, jejímž výsledek bylo zatčení a poprava mnoha jedinců. Tím myslím ovšem duchovní na straně ustašovců.

Když autor knihy se nakonec dostal na pódium, poděkoval panu Adamsovi za informace, ale řekl, že byl nepřesný nebo přinejmenším zlehčil některé skutečnosti, včetně spolupráce katolického kléru s ustašovci a podobné věci.

Když zdůraznil toto i jiné věci, autor knihy ovšem požádal publikum  složené převážně ze Srbů, ze kterých většina utekla do USA jelikož je terorizovali ustašovci, že pokud nemohou nikdy zapomenout na chorvátský holocaust, měli by odpustit. A že ovšem  by směli hledět do budoucnosti jako občané USA, země, která je přijala a dal jim svobodu a mír.

Publikum povstalo a ocenilo autora knihy potleskem ve stoje. Přednes byl ještě dojemnější, protože mezi publikem byli čtyři poslanci Sněmovny representantů a dvojice senátorů, kteří přišli z Washingtonu výhradně proto, aby navštívili shromáždění. Bezpochyby aby získali srbské hlasy v USA. Potom, obklopen velkým kruhem lidí vyjadřujících svoji pochvalu projevu, mnozí zdůraznili, že autorova obhajoba práva katolického Chorsvátska existovatv v etnické, náboženské a kulturní jednotka bylo riskantní říkat Srbům. (Autor to ve skutečnosti opakoval několikrát, když tvrdil, že jak Srbsko tak CVhorvátsko mohou existovat nehledě na jejich různá náboženská vyznání a měly by spolupracovat ve výstavbě Jugoslávie). Kdosi kdo stál osamocen opodál si náhle prorazil cestu davem, došel přímo k autorovi a potřásl mu rukou takovou silou, že autor knihy musel skrčit ruku, aby zabránil bolestnému sevření.

Tento muž, tuhý chlapík, který vypadal jako profesionální boxer, byl stručný, úsečný a k věci. „Takové lidi jako vy potřebujeme v této zemi,“ řekl. „Velká škoda, že nejste Američan, velká škoda.“ S tím muž odešel. Dav byl dojat. Potom odhalili totožnost mluvčího. Byl jedním z předáků v Senátu. Ale jeho komentář byl radostný, to příští střetnutí o půl hodiny později nebylo. Když se dav rozplynul a mnozí si koupili výtisk knihy podepsaný autorem, autor knihy se šel napít k baru, kde si všiml muže s kloboukem, jehož střecha skrývala jeho oči. Pozoroval okolí předstíraje pití. Po chvíli, když byl autor knihy sám, přistoupil k němu s téměř kočičí uhlazeností. Po několika sekundách zašeptal několik slov dívaje se na druhou stranu baru. „Přišel jsem na shromáždění, abych váz zabil. štěstí, že jste řekl to, co jste řekl.“ Ten jedinec zašeptal tato slova tak věcným a chladným tónem hlasu, že zněl neskutečně. Vložil ruku, pravou ruku, pod své sako a podíval se významně na bouli pod ní. Potom, když k nám přišli lidé, požádal autora knihy o její výtisk doplněný autogramem a koupil si jí. Nato vyjádřil srdečné díky a zmizel.

Můj ochránce, který sám nebyl přítomen, když se dozvěděl o incidentu, ztuhnul. „Byl to jeden z nejnelítostnějších ustašovských zabijáků.“ komentoval. Měl jsem ho pod dohledem celou dobu. Autor knihy se vrátil do Los Angeles bohatší o zkušenost se skutečným střetem s ustašovskou realitou. [1]


Poznámky

[1] Viz FBI file, Ethnical Political Activities, 1978; též ClA's Serbian Convention in Chicago, 1978; též Chicago Police, specialized surveillance of ethnical groups. [Zpět]

Poznámka překladatele

Kuriózní je, že známá teroristická skupina bratří Mašínů byla vlastně malou českou variantou poválečného terorismu ustašovců. Alespoň jejich krvavé metody „odporu“ byly srovnatelné. A tak zatímco jejich otec generál Josef Mašín, jeden z „Tří králů“, hrdinů protinacistického odboje, položil život proti nacistické okupaci, jeho synové se „vyznamenali“ teroristickou aktivitou po boku těch, v boji proti kterým jejich otec položil život. Nemluvě o tom, že vyznamenání těchto teroristů osobní plaketou premiéra Topolánka je nejlepším důkazem zločinného protilidového charakteru současného režimu.


Obsah

Kapitola 19