Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Když během 1. světové války v roce 1917 papežský nuncius v Mnichově E. Pacell tajně jednal se Spojeneckými silami o uskutečnění papežského Míru bez vítězství, aby ochránil jak Německo tak Rakousko-Uhersko před porážkou, učinil tak svůj první pokus zadusit ještě nezrozený národ - Jugoslávii. Pokud byl pokus Vatikánu podřízen zachování svého nejužitečnějšího Habsburského světského partnera, měl jiný neméně důležitý úkol: zabránit rozmanitým národnostem vymanit se z trosek říše jako suverénní státy se svými vlastními právy. Vždyť v takových státech, s výjimkou Polska, by katolicismus poklesl na úroveň menšiny. A co je horší, byl by ovládnut heretickými církvemi a jejich politickými spojenci: tj. protestanty a liberály v Československu a pravoslavím v Jugoslávii. Tímto svým posledním pokusem o zachování Rakousko-Uherské říše uštědřil Vatikán poslední ránu dosud nezrozeným „husitským“ Čechám a katolickým Slovákům na jedné straně a pravoslavným Srbům a katolickým Chorvátům a Slovincům na druhé straně, naplnění jejichž snů záleželo na rozbití Rakousko-Uherského kolosu.
Císař Karel radil přeměnit Říši na federaci. Tato myšlenka, která vznikla ve Vatikánu, byla nepřijatelná pro obojí, protože znamenala kromě ztráty mocenské kontroly i katolickou kontrolu nad různými národy rozpadající se říše. Ale za těchto okolností byl alternativou úplný kolaps. V říjnu Karel oznámil přeměnu Habsburské říše na federální stát. Tento návrh — který byl navíc učiněn jen na poslední chvíli — i s podporou tajných papežských tahů, ponechal na Spojencích rozhodnutí o ukončení vlády dvojhlavého rakouského orla. Odpověď presidenta Wilsona Karlovi, a potom i papeži, byla rozhodně nepřátelská. USA, jak řekl Wilson, připustil „oprávněné národní úsilí Jižních Slovanů“. Bylo na těchto lidech, jak dodal, rozhodnout se, co přijmou.
Tak, jak se USA vyjádřily, tak se i rozhodly, uznaly již Československo jako nezávislý válečný stát. Americká odpověď zpečetila osud Rakousko-Uherska. 28. října 1918 vyhlásilo Československo svou nezávislost. 29. vyhlásila Jugoslávie svou. 1. prosince Jugoslávská rada přivítala regenta Alexandra v Bělehradě, aby vyhlásil unii. Nové nezávislé království Srbů, Chorvátů a Slovinců — Jugoslávie — začalo existovat.
Jeho zrod byl přivítán některými stranami — např. Spojenci — a nebyl vítán jinými — např. Vatikánem — který novým národům, aniž by byly nepřirozenými výtvory politické slepoty Spojenců, jejich náboženské odchylky netoleroval. Pravoslaví, oddělené od Ruska, kde se zdálo nenapadnutelné, se zrodem Jugoslávie stalo nyní svrchovaným v zemi, jejíž obyvatelstvo bylo z jedné třetiny katolické. A ještě hůře, k tomu, že dovolili pravoslavným vládnout katolíkům, Jugoslávie jim bránila vytvořit zcela nezávislé katolické společenství. A k tomu navíc skutečnost, že Jugoslávie svou vlastní existencí, představovala největší překážku dlouhodobé katolické politice, vatikánskému cítění, nejen nepřátelství, ale i nesmiřitelná nenávist, jejíž duch nevěstil nic dobrého novému národu. A tato nenávist se stala hlavní inspirací protijugoslávské strategie Vatikánu, jejímž cílem bylo rozbití Jugoslávie. A přijmutím takového kursu zahájil Vatikán energickou kampaň, jejíž naplnění záviselo do jisté míry na dalším faktoru: zhroucení bolševického Ruska, jehož zmizení bylo v té době pokládáno za zaručené pro každého včetně Spojenců, který poslal nejrůznější armády, aby urychlily jeho rozpad. Vatikán tehdy počítal , že po rozpadu Ruska použije pro zajištění své politiky nuceného katolického ovládnutí Balkánského poloostrova prostřednictvím meče Pilsudského. Vytvoření Gdańsk-Oděské Polské říše by znamenalo jediné: konec Jugoslávie a dalších balkánských pravoslavných a protestantských zemí. Když ovšem Pilsudského krvavé dobrodružství skončilo a snaha Spojenců o zničení bolševického Ruska ochablo, Vatikán změnil svou taktiku a přistoupil na novou politiku:rozbití pravoslaví pronikáním, ne silou. Proto, když Pilsudského katolická říše zanikla, rozhodl se papež o konverzi Ruska, a stejná politika byla sledována vůči Jugoslávii. A ačkoliv základem této nové strategie proti pravoslaví bylo pronikání, její taktika se lišila v jednotlivých zemích. A tak, zatímco v Rusku zamýšleli pronikat dlouhodobě, aby ovládli její náboženský život, v Jugoslávii počítali s pronikáním do jejího politického života, aby, až jednou katolíci získají nad ní vládu, posílit moc katolicismu, a tak nakonec zesměšnit a tím paralyzovat pravoslavnou církev v Jugoslávii.
Taková politika, rázně prováděná zejména ambiciózními klerikálně orientovanými katolickými politiky v Chorvátsku, neměla ten nejmenší úspěch. Nikdy se katolický klerikalismus nestal mocí za scénou, což mělo za důsledek, že po několika letech církevní hierarchie začala ztrácet svou váhu v administrativě, a to nejen v chorvátských záležitostech, ale v Jugoslávii jako celku. To zneklidnilo několik vysoce postavených katolické Chorváty, jmenovitě Stjepana Radće, vůdce mocné Chorvátské rolnické strany, aby varovali před nebezpečím, že taková taktika vytváří jak pro Jugoslávii, tak pro Chorváty. Když se vzepřel církevní hierarchii — a tak nepřímo Vatikánu — začal boj proti katolické taktice trojského koně, když varoval Chorváty, že když připustí, aby jejich politici byli řízeni církevní hierarchií v politických otázkách, dovedou dříve nebo později všechnu Chorváty k záhubě. Radićův záměr byl plněn, a tak téměř po desetiletí byla katolická strategie, oslabovaná tam, kde by měla působit nejsilněji, méně úspěšná, než kdyby Radić jednal jinak.
Ale v roce 1928 byl na Radiće spáchán atentát. Atentát proběhl současně s obecnou změnou vatikánské evropské strategie vůči komunismu. V témž roce papežská kurie s konečnou platností ukončila svá jednání se Sovětským Ruskem. Papežský nuncius v Německu E. Pacelli, dovedl mocnou Katolickou ústřední stranu ostře do extrémní pravice, a tak jí spojila se silami, které vynesla Hitlera k moci. V Itálii Vatikán posílil fašismus podpisem smlouvy s Mussolinim (1929). Fašistické katolické hnutí vznikalo všude. Jedna éra katolické politiky skončila a druhá nová začala. Politika pronikání byla nahrazena politika aktivní agitace a urychlené mobilizace všech náboženských a politických sil Evropy proti Bolševickému Rusku. A tak, zatímco na západě spustil Vatikán globální nenávistnou kampaň proti komunismu, na Balkáně po Radićově smrti, se zaměřil na politiku namířenou na rozbití Jugoslávie.
|
Proužek fotografií z alba teroristů zpracovaného Jugoslávskou tajnou policií již v roce 1933. V dolní řadě je prvý zleva Ante Pavelić, budoucí vůdce Nezávislého katolického státu Chorvátsko. Než se uchopili vlády, všichni tito muži jako přísežní ustašovci byli angažováni v provádění politiky terorismu, ať už uvnitř nebo vně Jugoslávie. Prováděli to samostatně nebo kolektivně vražděním, ať už politických nepřátel nebo jinak nevinných lidí. Umísťovali výbušniny na veřejná místa, na lodě a do vlaků. Např. byla ustašovskou bombou vyhozena do povětří vlaková souprava v Zenumu, kde zabila rodinu profesora Brunetiho. Před Druhou světovou válku byli tito muži aktivní po celé Evropě. Jejich nejokázalejším úspěchem byl současný atentát na jugoslávského krále a pana Barthou, francouzského ministra zahraničí v průběhu státní návštěvy ve Francii 9. října 1934. Tato dvojnásobná vražda byla předehrou série mnoha dalších, které přispěly ke zrození Nezávislého katolického státu Chorvátsko. Ustašovci a Ante Pavelić byli „pod ochranou“ Mussoliniho a mlčky ale účinně Vatikánem. Obojí je podporovali finančně. |
Radićův následník, Dr.Macek, přeorientoval Chorvátskou rolnickou stranu na fanatické nacionální hnutí, které se díky rostoucí troufalosti stalo aktivním faktorem pro rostoucí politické napětí uvnitř Jugoslávie. Od tohoto okamžiku se nadále stal separatismus klíčovým pro chorvátské nacionalisty, v důsledku toho začal v rostoucí míře být nástrojem v rukách katolické hierarchie a tím i nástrojem Vatikánu. Vatikánská politika v prvém desetiletí respektovala existenci Jugoslávie jako sjednoceného národa; v druhé dekádě — tj. od vzniku nebezpečí holého separatismu — zjevně směřovala k rozkladu Jugoslávie. Při propagaci nové hlavní strategie Vatikánu byla Jugoslávie chápána jako hlavní překážka v mnohem větší míře než v minulosti, nyní tlačil na rychlou fašizaci Evropy a případný fašistický útok na Sovětské Rusko spolu s pozdějším balkánským nepokojem, který, jak věřili, by sám způsobil vlastní očistu Jugoslávie. Ve spojení s dalším Vatikán prováděl trojí politiku:
K dosažení tohoto cíle byla nutná jedna věc: částečné nebo úplné rozbití Jugoslávie.
Tvrdit, že Jugoslávie podlehla jen díky vatikánským machinacím by bylo falšováním historie. Na druhé straně zlehžévání jeho role by bylo krutým zkreslením historie. Faktory spojené s náboženstvím tomu hrály do rukou. Je možno je shrnout takto: napětí mezi Chorváty a Srby na domácím poli, politické ambice fašistické Itálie a nacistického Německa na poli mezinárodním. Chorvárský separatismus byl v rostoucí míře důležitým faktorem když rostly vnitžní a vnější tlaky. Jeho identifikace s katolicismem ho učinil téměř slepým nástrojem katolické hierarchie a tím i Vatikánu, který ho bez zaváhání dále využíval nejen pro své lokální zájmy, ale i pro své rozsáhlejší balkánské plány na nábožensko-politické ovládnutí.
|
Typické portréty ustašovských vůdců. Muži jako jsou ti nahoře byli mozky v pozadí nesčetných aktů terorismu prováděných ustašovci v Jugoslávii, v Rakousku, v Maďarsku, v Německu, ve Francii a mnoha jiných zemích, především z jejich hlavního stanu ve fašistické Itálii. (Vlevo) Mijo Bzik známý jako „Miko“ byl náčelníkem ustašovských táborů v Itálii a verbířem atentátníků pocházejících z Janka-Pusty. Jedním z jejich hlavních úkolů bylo ukládání pekelných strojů do veřejných budov a na frekventovaná místa. (Uprostřed) Eugen Kvaternik, jeden z hlavních Pavelićových spoluviníků. Osobně doprovázel z Itálie do Francie atentátníky, kteří jeli zavraždit jugoslávského krále. Pavelić ho učinil ministrem policie, když se katolické Chorvátsko stalo nezávislým. (Vpravo) Zvonimir Pospíšil, jeden z nejbrutálnějších teroristů. Patřil ke zvláštní skupině katolických ustašovců obviněných z atentátů význačných osob. On byl pověřen úkolem zabít krále Alexandra, když ho vyhodil do povětří v Paříži a vedl marseillské nezdařené spiknutí v roce 1934. |
Chorvátský předák Radić neúnavně varoval Chorváty před následováním Vatikánu v politických záležitostech; v tom následoval hlasu jiného velkého katolického vlastence, vůdce polských nacionalistů Romana Dmovského, jehož heslo se stalo symbolem určitých polských katolických nacionalistů: „Nikdy se nespoléhejte na Vatikán v politických věcech“ [Jestem Polakiem - więc mam obowiązki polskie]
Nepřátelství k vatikánským politickým instrukcím se zakládalo na hořkých zkušenostech: např. během 1. světové války, kdy Roman Dmowski, když odešel do Říma požádat o pomoc při zakládání polské nezávislosti, byl přivítán s otevřenou nepřízní; toto nepřátelství Vatikánu bylo založeno na politických zájmech shodných se zájmy Rakouska a jiných evropských velmocí, které vystupovaly proti takovým polským snahám po staletí. To mělo zvláštní důsledek, že Poláci nikdy nezískali žádnou pomoc z Vatikánu, dokonce i když povstali proti carům — postoj, který je podráždil natolik, že jeden z jejich národních básníků, Julius Slowacki, vyslovil známé varování: „Polsko, tvá zkáza přichází z Říma“. Což, jak ukázaly pozdější události, bylo více než proroctví.
Radić přijal stejné heslo, i když s větším taktem. Když ovšem byla jeho strana převzata Mackem, původní ideál Ante Starčeviće byla záhy infikován novou dávkou koncentrovaného extremismu, která způsobila její obrat do extrémní pravice. Hlavním představitelem tohoto nového trendu byl jakýsi Ante Pavelić, osoba posednutá myšlenkou nezávislého Chorvátska, inspirované rasismem, vstřícné k fašismu, zcela nasycená katolicismem, vysoce kompaktní miniatura totalitarismu. Hnutí sklouzlo k této příšerné koncepci, jeho kostře a bezohledné skořápce teroristických band, vedených samotným Pavelićem, jehož politika spočívala ve vyděračství, vraždách, intrikách a atentátech. Stín vlivných zámořských ochránců se rychle přenesl na něho, a tak mu umožnil provádění jejich aktivit odporu k národním a mezinárodním postupům — např. z Itálie a Německa, jež obojí shledávali Pavelićovo Chorvátsko jako nástroj pro fašistickou a nacistickou expanzi na Balkán.
Expanzionistická politika těchto národů probíhala často souběžně s politikou Vatikánu, která jejich obratnou manipulací často hájila své vlastní zájmy. A prováděla to nejen jako nevšímavý divák různých fašistických a nacistických aktivit, ale i prováděním té vlastní nejmocnější protijugoslávské politiky.
|
Vatikán a fašismus si zpočátku navzájem pomáhali. Papež Pius XI (1922-1939) přikázal předákovi Katolické strany, aby jí rozpustil (1926) aby lépe upevnil režim Mussoliniho. Ten schválil Lateránskou dohodu a konkordát s církví (1926-1929). V důsledku té prvé se Vatikán stal suverénním státem v rámci Říma. Zatímco ta druhá zaručila církvi ohromná privilegia a katolicismus byl prohlášen jediným náboženstvím ve fašistické Itálii, které bylo z celého srdce podporováno. Biskupové přijali přísahu oddanosti fašistickému diktátorovi a kléru bylo přikázáno, aby se nikdy nestavěl proti němu, nepopouzelo proti němu své stádo nebo mu škodilo. Byly pronášeny modlitby za Mussolinihi a za fašismus. Kněží se stávali členy fašistické strany a dokonce se stávali jejími funkcionáři. Jedním z hlavních podporovatelů fašisticko-vatikánského paktu byl Mgr. E. Pacelli (budoucí papež Pius XII), tehdy v Německu. Jeho bratr, právník, se stal jedním z hlavních vyjednavačů. Můžeme ho vidět na této fotografii, kde stojí vedle kardinála … později papežského nuncia pro Německo, Mgr. E. Pacelli dohlédl na to, aby se jeho bratr stal knížetem. |
To vedlo k bohaté sklizni dříve, než se očekávalo. Zatímco fašističtí spojenci Vatikánu se zaměstnávali politickými nebo teroristickými aktivitami, katolická diplomacie — jako předtím ve Španělsku, v Rakousku, v Československu, v Belgii a ve Francii — se vyznačovala podporou mocných katolických pátých kolon. To, co nejdříve nahlodávalo vnitřní jednotu Jugoslávie, se skládalo ze všech Chorvátů nakažených národně-náboženským fanatismem, katolickou hierarchií v Chorvatsku, ilegální Nacionalistickou armádou vytvořenou z band katolických teroristů, nazývanou ustašovci; ty poslední vedl Ante Pavelić, s podporou Vladimíra Macka, předáka Chorvátské rolnické strany, která v roce 1939 zařídila u Mussoliniho, aby jí financoval 20 miliony dinárů pro Chorvátské separatistické hnutí, a podle [1] arcibiskupem A. Stepinacem, vedoucím katolické hierarchie v Chorvátsku.
Specifickou roli sehrál Vatikán podle známého vzoru: využil hierarchie k politickým a vojenským intrikám zaměřeným na podvracení a svržení legální vlády. Ale na rozdíl od praktik v jiných státech — např. Petainovy Francie nebo Francova Španělska — tady se katolická církev pokusila vybudovat, a opravdu vybudovat, stát v úplném souhlase s jejími principy. Výsledkem bylo monstrum založené na ozbrojené moci a dvojí totalitě: totalitě bezohledných fašistů a na totalitě katolicismu — nejkrvežíznivějším hybridu, jaké dosud vytvořila současná společnost. K čemu vede takový výtvor vatikánské diplomacie a jeho mimořádný význam je v tom, že máme uplatnění všech principů katolické církve, nerušené opozicí a beze strachu před světovým veřejným míněním. A unikátnost Nezávislého katolického státu Chorvátsko spočívá přesně v tom: poskytuje nám miniaturní model toho, co by katolická církev, když dostane moc, chtěla vidět na Západě, a ovšem vlastně všude. A jako takové to musí být řádně prozkoumáno. Vzhledem k jeho významu a s odhlédnutím od jeho lokálního významu, to má tu největší důležitost pro všechny lidi na světě milující svobodu.
