Růst politického terorismu

ČESKÁ NÁRODNÍ RADA 1992

VII. volební období

298

Ústní interpelace, otázky a podněty

přednesené

na 6. schůzi České národní rady

Dne 18. listopadu 1992

Předkládám poslancům ČNR přehled trestních interpelací, otázek a  podnětů, vznesených poslanci České národní rady na členy vlády České republiky na 6. schůzi České národní rady. Texty interpelací jsou převzaty ze stenografických záznamů.

6. I 01 Interpelace Jiřího Šolera na ministra vnitra ČR Jana Rumla ve věci růstu politického terorismu v Československu

Vážené předsednictvo, vážená vládo, vážení poslanci, přednáším interpretaci na ministra České vlády pana Jiřího Rumla ve věci růstu politického terorismu v Československu.

Vážený pane ministře, obracím se na vás, na žádost členů a  příznivců Republikánské strany i veřejnosti i na základě osobní zkušenosti. V politickém životě naší vlasti se stále více setkáváme s jevy, kdy organizované skupiny omezují základní politická a  občanská práva, zejména právo svobody přesvědčení a jeho projevu, shromažďování, ohrožují zdraví i životy jiných. Situace, kterou mohou pozorovat nejen republikáni, ale fakticky členové a příznivci jakéhokoliv opozičního seskupení. Přitom tyto teroristické skupiny se obvykle zdobí portréty bývalého prezidenta Václava Havla a  současných vládců Občanské demokratické strany.

V programovém prohlášení vlády ČR je deklarována snaha o  formování právního státu. Přitom zmiňované akce spolu se současnou politikou vlády vyvolávají v občanech stále hlubší dojem, že byli opět podvedeni, že je o nich opět rozhodováno bez nich, že se stávají bezprávnými poddanými neomezeného feudálního vládce. Je stále obtížnější přesvědčovat tyto občany o správnosti ústavního postupu a lze pozorovat snahy vzít vládu do svých rukou. Popisované projevy politického terorismu v nich tyto tendence pouze výrazně posilují.

Mezi předvolebními hesly vládních stran bylo prohlášení o návratu do Evropy. Nechci glosovat hrubou neznalost geografie autora tohoto hesla. Spíše mne naplňuje hrůza pod představou, že i Balkán je součástí Evropy a politika teroru a násilí nás jednoznačně přivádí spíše na jugoslávský model vývoje než na cestu tolerance, plurality a demokracie.

Prvý projev organizovaného teroru jsem si uvědomil při akcích skupin, které ozdobeny portréty Václava Havlu - pod dozorem státní policie terorizovaly poslance Federálního shromáždění po jeho neúspěšné volbě za prezidenta ČSFR. Výzvy slovenského poslance ing.  Víťazslava Mórice, CSc., na obnovení pořádku vyzněly do prázdna, vládním místům terorismus těchto skupin plně vyhovoval. I tato ignorace určitě přispěla k systematickému rozkladu naší vlasti.

Další formy teroru probíhaly spíše individuálně. Útok na poslance FS Pavla Mozgu byl nakonec interpretován jako jeho výtržnost, ke které se nechal vyprovokovat. Po mém projevu v České národní radě dne 23. září 1992 jsem i já byl zvolen za oběť útoku. Druhý den 24. září 1992 si i na mne počkalo na Malostranském náměstí trestné komando a i jí jsem poznal tvrdou pěst současného režimu. Tento útok byl řádně hlášen, vč. lékařského nálezu, na oddělení policie ve Vlašské ulicí. Nenechal jsem se vyprovokovat, naopak jsem přihlížející občany uklidňoval ujištěním, že přece v totalitním státě je podobná událost zcela normální, proto jsem nebyl označen za viníka a o celé události se taktně mlčí. Teroristické akce vyvrcholily při řádně ohlášené pokojné vzpomínkové akci SPR-RSČ k  74. výročí vzniku naší republiky dne 28. října 1992 od 12.00 hodin na Václavském náměstí v Praze. Projevy politické intolerance se neomezily pouze na frenetické nenávistné výkřiky, házení potravinami, ale vyvrcholily otevřeným surovým útokem na účastníky pokojné demonstrace. Např. surové kopání do pana učitele Remsy, ležícího po útoku na dlažbě před mléčným barem na rohu Opletalovy ulice a pohotově zachycené fotografy listu Práce, svědčí o naprosté nelidskosti útočníků, ale tichý souhlas policie svědčí i o tiché podpoře vládních míst těmto skupinám. Doufám, že podobné krvavé scény nebudou brzy v Praze běžné, jako je tomu v Sarajevu.

O způsobu formování těchto skupin svědčí dopis čtenáře Špíglu z  30. 10. 1992. Čtenář se ve večerních hodinách cíne 27. 10. dostal do prostoru pomníku sv. Václava, kde se dostal do skupiny provokatérů. Cituji: Před půlnocí při odchodu jeden z nich říkal druhému přijdeš zítra? Já nevím, fakt dostanu tác? Přijď v poledne a uvidí. Nechcete si, pane, také zítra přijít zakřičet na Sládka?

Nechtěl jsem věřit svým uším. To fakt budou dávat tisíc Kčs za tři hodiny? Přijďte a uvidíte. Jeden pán to také slyšel a říkal, že tomu věří a že to jsou taxikáři, pasáci a lidi, kterým dnešní stav vyhovuje. Klidně nějakou pětku obětují. Konec citátu.

Domnívám se, že při jakékoliv snaze není pro kvalifikovaného policistu problém takovéto teroristy odhalit a zabránit jim v další činnosti. Ovšem politický systém založený na osobnostech, které vypouští do ulic tisíce amnestovaných násilníků a vrahů spíše takové projevy vítá. Doufám, že neskončí jako Německo 30tých let, kde též režim těžil ze spolupráce s kriminální společenskou spodinou.

Věřím, že bezpečnostní složky učiní urychleně přítrž řádění teroristických komand, které pod symbolem Václava Havla ruší pokojový rozvoj našeho státu.

( . . . )

 

V Praze dne 14. prosince

Milan Uhde v. r.