Úvod

Povstání

"S hněvem, nenávistí a ryzí zuřivostí házely tisíce mladíků kamením na své izraelské okupanty, nehledě na střelbu z děl, která je vítala. Bylo to víc než občanský nepokoj. … Byl to počátek občanské války" [1]

Takto popisoval korespondent Hirsch Goodman listu Jerusalem Post povstání palestinské mládeže na Západním břehu a pásmu Gazy uprostřed prosince 1987.

Goodmanova poznámka byla napsána den před 21. prosincem 1987, kdy generální stávka znovu propojila všechna palestinská společenství pod vládou Izraele. Sama válka byla v izraelském deníku Ha'aretz zmíněna takto "zapsala se na naše valy vážněji, než všechny krvavé oběti posledních dvou týdnů." [2]

"Tento den," napsal John Kifner v New York Times, "ohromná armáda arabských dělníků, kteří obsluhovali u stolů, sklízeli zeleninu, uklízeli odpadky, vyráběli cihly a prováděli prakticky veškerou podřadnou práci v Izraeli, zůstala doma." [3]

Izraelská odpověď na povstání byla brutální. Ministr obrany Jitzhak Rabin nařídil použít tanky, obrněná auta a automatické pušky proti neozbrojenému obyvatelstvu.

List San Francisko Examiner cituje Rabina jako otevřenou podporu atentátům. "Mohou střílet aby zasáhli vůdce nepořádků," řekl Rabin jako obranu armádních praktik používajících odstřelovače s výkonnou puškou ráže 0.22 palců k přímé střelbě na palestinskou mládež. [4]

Rabin nařídil prohlídky dům od domu, nejprve hledali mladé muže a později každého, kdo by si z nich mohl vzít příklad. A tak 27. prosince bylo zadrženo 2 500 Palestinců, z nichž mnohým nebylo ani dvanáct let; do konce ledna tento počet vzrostl na 4 000 a stále rostlo. [5] Tito "militanti" byli určeni k deportaci. Izraelské věznice s větším zabezpečením a vazební věznice byly přeplněny. Masové procesy s Palestinci započaly.

Brutální čin, který nejvíce zažehl palestinskou populaci bylo armádní zatýkání raněných z nemocničních lůžek. Tato praxe, standardní postup již od invaze do Libanonu v roce 1982, učinil z nemocnice Shifa v Gaze centrum odporu. Zástupy lidí shromážděných k obraně zraněných, kteří, jak se právem obávali, by již nikdo nikdy nespatřil.

"Mládež v Gaze a na Západním břehu kde vzpoura vznikla," píše Hirsch Goodman, korespondent listu Jerusalem Post "neměla žádný teroristický výcvik ani nebyli členy teroristických organizací. Byli spíše příslušníky té generace Palestinců, která vyrostla pod knutou okupace." [6]

Matka Palestince střeleného třikrát do hlavy izraelskými vojáky byla dotázána, zda nechá své zbývající syny zúčastnit se demonstrací. "Dokud žiji,", odpověděla, "chystám se učit mladé lidi bojovat. … Bez ohledu na to, co se stane, dokud nedostaneme svou půdu." [7]

Rashad Shawa'a, bývalý starosta Gazy, vyjádřil stejný pocit:

"Mládež zcela ztratila naději, že Izrael jim kdykoliv vrátí jejich práva. Cítí, že arabské země nejsou schopny cokoliv udělat. Cítí, že Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) zklamala, když nic neudělala." [8]

Postřeh korespondenta Dana Fischera listu Los Angeles Times je ještě významnější:

"Tento nově nalezený pocit jednoty byl jednou s nejvýraznějších změn z pohledu vnějších pozorovatelů a Palestinců mimo pásmo Gazy. … Je to jev který rozšiřuje dřívější rozkol mezi mladými a starými a mezi těmi, kdo pracují pro Izrael a kdo ne." [9]

Síla, moc, bití

Jak povstání rostlo, izraelská vláda a ministr obrany Jitzhak Rabin používá "kolektivní trest," taktiku charakteristickou pro nacistickou okupaci Francie, Dánska a Jugoslávie. Bylo bráněno tomu, aby se potraviny, voda a léky dostaly uprchlíkům z táborů v Gaze a na Západním pobřeží. Personál Agentury OSN pro podporu a práci pro palestinské uprchlíky na Středním východě (UNRWA) hlásí, že děti shánějící sušené mléko ve skladištích OSN byly ostřelovány a bity tyčemi.

Calabash, kde žije více než polovina z 125 000 obyvatel Nabulusu, byly zataraseny betonovými barikádami a ocelovými bránami. Kabatia a okolní uprchlické tábory v Jeninu byly obleženy. V době psaní trvalo obležení, které je zbavili potravy, vody, paliv a elektřiny, již padesát pět dní.

Analytik Jerusalem Post vysvětluje politiku Rabina:

"První prioritou je použití síly, moci, bití. [To] je pokládáno za účinnější než zatýkání … [protože] potom může pokračovat v kamenování vojáků. Ale když mu vojsko zlomí ruku, už nebude schopen házet kamení." [10]

A tak další den media hlásí nejbestiálnější výprask provedený vojáky na Západním břehu a v Gaze. Zpráva Johna Kifnera to potvrzovala:

"Nabulus, Izraelem okupované Západní pobřeží, 22. ledna: maje obě ruce ovázané sádrovým obvazem, Imad Omar Abu Rub vysvětluje z nemocničního lůžka v Rafidia Hospital co se stalo, když izraelská armáda přišla do palestinské vesnice Kabatia:

'Vešli do domu jako zvířata a křičeli,' řekl 22-letý student university Bir Zeit. 'Vzali nás z domu, tloukli nás při tom do hlavy, bili nás, všichni vojáci pažbami svých pušek'

Potom ho dali na staveniště nedokončeného domu, kde, jak řekl, mu vojáci hodili prázdný kbelík na hlavu. Několik vojáků ho drželo dole, jak říká, sevřeli jeho ruce a tlačily je proti skále. Jiní dva, jak řekl, bili do jeho rukou v délce dvě ku čtyřem a zlámali mu kosti.

Tato bezpráví jsou výsledkem nedávno deklarované politiky izraelské armády bít Palestince v naději ukončení vlny protestů na okupovaném Západním pobřeží a v pásmu Gazy koncem prosince. Přinejmenším třicet osm Palestinců bylo zabito Izraelskou střelbou s děl během protestů.

Na lůžku v přítomnosti pana Abu Ruba vyprávěl Hassan Arif Kemal, 17-letý student střední školy z Kabatie téměř stejnou historku." [11]

Vedoucí představitelé stran Labor party (Liberální strana) a Likud odpověděli jednohlasně na celosvětové protesty proti těmto praktikám. President Chaim Hertzog prohlásil: "Alternativy, se kterými se dnes setkáváme … jsou někde mezi potlačením těchto nepokojů nebo dovolit jim, aby se rozvinuly v nový Teherán či Bejrút." [12]

John Kifner napsal do listu The New York Times:

"Premiér Jitzhak Šamir a ministr obrany Jitzhak Rabin pokračovali v obraně této politiky, přitom oba veřejně říkali, že cílem bití bylo vštípit strach z izraelské armády Palestincům."

Šamir se vyjádřil, že tyto události měly "rozbít bariéru strachu. … Naším úkolem bylo znovu vytvořit tuto bariéru a vštípit znovu strach ze smrti Arabům ve všech oblastech."

A dodal, že povstání nikdy nebude pokračovat "pokud vojsko použije palné zbraně od samého počátku." [13]

Palestinský odpor roste

Povstání palestinského lidu na Západním pobřeží a v pásmu Gazy propojilo každou vesničku, město a uprchlický tábor. Děti od osmi let a staří lidé v sedmdesáti a osmdesáti letech denně vzdorují izraelské armádě. Veškeré obyvatelstvo vesnic rozvinují doma dělané palestinské vlajky z prostěradel a ubrusů, masově vzdoruje za zpěvu a opěvování a hází kamením na vojáky střílející z automatických zbraní.

Velké povstání - "Intifáda" - se stala symbolem palestinského národa stejně jako brutální represe, které když jednou naplnily lid zoufalstvím nyní pohání jejich sebeurčení a vůli, která zahrnuje jejich připravenost zemřít.

Izraelské represe byly barbarské. Represe byly spuštěny za zvláštní divokostí proti uprchlickým táborům a staré městské čtvrti obydlené chudinou.

Během dubna 1988 zemřelo více než 150 Palestinců. Vláda Izraele připustila uvěznění 2 000 lidí a připustila celkový počet 4 000. Skutečná čísla budou vyšší.

Zdroje ze Západního pobřeží a Gazy stanovily, že počet zadržených o víkendu 27. března překročil 12 000. Bassam Šaka'a, bývalý starosta Nabulusu, určil celkový počet zadržovaných v narychlo postavených koncentračních táborů z ostnatého drátu v Dhariahu na 10 000.

V táboře Balata vně Nabulusu a v Casbahu - staré čtvrti - bylo uvězněno 1 000 lidí na dobu 48 hodin. Nálezy lidí v příkopech u jejich polí - zastřelení zezadu nebo s rozbitou hlavou - bylo hlášeno z vesnic z celého Západního pobřeží a pásma Gazy.

Bassam Šaka'a popsal řádění izraelských ozbrojených jednotek:

"Nehledě na to, ke které rodině patří, hrůzný počet rodinných příslušníků je už raněných nebo uvězněných. Konvoje autobusů křižují ulice Nabulusu sledovány vozy Mossadu, izraelské tajné policie. Vojenské jednotky jdou z jednoho domu do druhého a shazují děti ve 3 ráno z postelí. Když je autobus plný, vojáci bijí mládež zlomyslně po hlavách, holeních, slabinách a po zádech. Jekot naplňuje vzduch.

Jak armáda plní své úkoly únosy mládeže z jejich domovů, lidé se hromadí v oknech a střechách domů a jednohlasně šeptají: 'Falistin Arabia, Thawra Hatta al Nas'r, Allah Akbar' " [Arabská Palestina, revoluce až do úplného vítězství, Bůh je veliký]. [13a]

Bassam Šaka'a popisuje pokusy izraelské armády šířit paniku a teror v Nabulusu a okolních vesnicích:

"Letky helikoptér létaly okolo Nabulusu v noci a rozprašovaly hustý zelený toxický plyn po celém městě. Zápach prostupoval každým domem. Ozbrojené jednotky rozlévaly kanistry této látky náhodně v domech. Lékaři v Ittihadské nemocnici ohlásili několik úmrtí a vážných plicních způsobených touto chemikálií, později identifikovanou jako dusivý plyn, zcela jiný než slzný plyn.

Mezi obětmi byla babička Da'asovy rodiny a 100-letý dědeček známého Nabulus-ského advokáta Mohammada Išarida. Vojáci vešli do domu ve 2 hodiny ráno, rozbíjeli nábytek a aplikovali kanistr hrůzného zeleného plynu, který bránil rodině opustit dům.

Dvě děti ve věku 9 a 11 let, byly sebrány vojáky, vláčeny po ulicích v nočním úboru a bity, až byly donuceny ječícími vojáky k odstraňování trosek.

Současně se izraelská armáda soustředila na nemocnice. Armádní náklaďáky vrážely do sanitek a bránily jim jet do domů těch postižených plynem. Vojáci vrazili do Ittihad-ské nemocnice v Nabulusu mnohokrát a uvěznili raněné a ty, kteří chtěli dát krev svým příbuzným. Dokonce vpadli i do operačního sálu zatímco chirurg operoval pacienty.

Lékaři byli biti a zařízení rozbíjeno. Rodinným příslušníkům bylo bráněno ve vstupu do nemocnice a vozy lékařů a sester byly vojáky ničeny.

Mezitím byl Nabulus paralyzován úplnou stávkou. Všechny ulice ve všech čtvrtích města byly bez otevřených obchodů a obchodních aktivit. Plyn prostoupil městem, výkřiky a popěvky plnily noc.

Plynové kanistry objevené Bassamem Šaka'a, Jousefem al-Masri [ředitel nemocnice Ittihad] a americkým autorem Alfredem Lilienthalem nesly označení "560 cs. Federal Lab. Saltsburg, Pa. USA MK2 1988." Biochemici určili jejich vlastnosti a působené následky.

John Kifner hlásil 4. dubna, že "Stovku uprchlíků byly ošetřeny na klinikách OSN pro vdechování plynů. 15. dubna Kifner napsal "… plyn byl házen do domů, klinik a škol, kde následky byly zvláště vážné." [13b]

Jeho zpráva byla prvou po čtyřech měsících používání takových chemických zbraní, která potvrdila skutečnost, že:

"lékaři agentury měli symptomy, které nejsou normálně spojovány se slzným plynem, a UNRWA hledá informaci o obsahu plynu … aby zajistila protilátku … zejména pro nejhůře postižené skupiny … těhotné ženy, velmi mladé a velmi staré pacienty."

Kifner dále hlásí, že "Varování na kanistrech říká, že obsah může být smrtelný." V celém Západním pobřeží a Gaze byly zaznamenány případy potratů, vaginálního krvácení a záduch, které nenastávají po použití plynu.

Výbuch divokosti

Jeden z nejzvrácenějších incidentů nastal ve městě Kalkia. Vojáci vešli do domu dělníků a chrstli na ně benzin, takže se dostali do plamenů. Šest dělníků bylo zachváceno plameny. Čtyřem z obětí se podařilo utéct z budovy, kutálet se po zemi a sundat si oděv. Dva byli vážně spáleni a jsou v kritickém stavu.

20. února byli dva mladíci uvěznění v Chan Junis divoce zmláceni a odtaženi na pláž, kde byli zaživa pohřbeni do písku. Když vojáci odešli, vesničanům se podařilo je vykopat.

Zprávy ve vládním tisku podávají jen letmý pohled na izraelskou brutalitu. Vojenské hlášení uvedené v izraelském listu Hadashot bylo citováno v Newsweeku:

"Dostali jsme rozkaz zabouchat na každé dveře, vejít a vzít ven všechny muže. Ti nejmladší byli postaveni tváří proti zdi a vojáci je bili obušky. to nebyla žádná soukromá iniciativa, to byl rozkaz velitele naší jednotky." [13c]

Zdá se jasné, že Izraelcům protestujícím proti těmto excesům jednotlivých vojáků nebylo nikdy dáváno za pravdu. Newsweek uvádí:

"Vyzbrojeni 30-palcovými dřevěnými obušky a povzbuzováni jejich premiérem, aby 'nahnali strach zpět mezi Araby,' izraelští vojáci měli metodicky mlátit Palestince již od začátku ledna, libovolně jim lámat kosti a mlátit vězně až do bezvědomí. Následky nenesli jen mladí muži … ale i ženy. Většina zraněných se vyhýbala nemocnici ze strachu z vězení."

Vyhýbání se nemocnicím ze strany zraněných brání řádnému zjištění rozsahu škod způsobených divokým mlácením a smrtí těch, kdo se bránili. Ale jejich indikaci lze najít ve zprávách lékařských týmů prohlížejících zraněné v nemocnicích na začátku února 1988. Dr. Jennifer Leaning, člen sboru Harvard Medical School (Harvardská lékařská škola) a specialista na úrazy, hlásí ve své zprávě: "Je tu systematický obraz zraněných končetin jasně způsobených snahou způsobit zlomeniny … konzistentní obraz zlomených kostí na zadní straně ruky a ve středu předloktí, které … vznikají držením ruky nebo paže na místě a aplikací silné rány na kost."[13d]

Dr.Leaning a tým organisace Lékaři za lidská práva cestovali po celém Západním břehu a Pásmem Gazy. Jejich závěr: "Je to celkový obraz co je kontrolováno. Systematický obrázek po celé geografické oblasti. Je to, jako by dostali instrukce."

Zpráva dr.Leaninga o nových pacientech přijatých do nemocnice Šifa Hospital v Gaze je přesvědčivý:

"Vypadají, jako by byli zmláceni. Co je působivé je počet zlomenin na pacienta. Tito pacienti vypadají, jako by byli protaženi ždímačkou. Museli být drženi a byli při tom stále mláceni."

Opakované případy mladých mužů střelených úmyslně do varlat byly hlášeny z nemocnice Šifa Hospital v Gaze a z Makassad Hospital ve východním Jerusalemě. Vojáci též vylili vařící vodu na 2 roky staré nemluvně aby mu oplatili jeho strnulost.

"Potlačování protestů"

Korespondent John Kifner listu New York Times požadoval systematické shromažďování informací o "sérii nových opatření, včetně ekonomických sankcí a kolektivního trestu, kterými izraelská armáda a jiní úředníci působí v naději potlačení protestů, které vznikají ve stále organizovanějším palestinském masovém hnutí na okupovaném Západním břehu a Pásmu Gazy." [13e]

Nové armádní příkazy povolují zadržení bez jakéhokoliv specifického obvinění nebo procesu, dokonce i u vojenských soudů. Navíc, podle New York Times z 23. března "nové postupy jdou tak daleko, jako je právní přehodnocení administrativních příkazů k zadržení a umožňuje místním velitelům vydat příkaz k zadržení."

Bezprostředně po příkazu jsou lidé drženi přes noc ve více než tuctu utečeneckých obvodů, vesnicích a městech Západního pobřeží a Gazy.

Izraelský ministr obrany Jitzhak Rabin oznámil, že izraelští civilisté mají stejné oprávnění jako vojáci ke střelbě. Dodává, že vojáci nemusí před střelbou na Palestince vypálit varovný výstřel. [13f] Newsweek byl konkrétnější: "Dekrety znamenají, že izraelští vojáci mají střílet palestinskou mládež … Jitzhak Rabin [byl] vlastně zástupcem osadníků." [13g] Rozhodnutí by podle Newsweeku "otevřelo stavidla potlačené frustrace 60 000 osadníků [sic]." Nedlouho na to takový útok nastal. 6. dubna osadníci zaranžovali malou provokaci a s chladnou krví zastřelili Palestince pracujícího na jejich poli nedaleko vesnice Beita. Pozornost, ovšem, byla soustředěna na smrt Tirza Poratové, 15-leté dívce osadníků v této skupině. Osadníci ohlásili, že Tirza Poratová byla ukamenována k smrti palestinskými vesničany, ale zpráva z armádní pitvy potvrdila, že byla střelena do hlavy Kahanovým učedníkem působícím jako její osobní stráž. [Rabín Meir Kahane je zakladatel společnosti Jewish Defense League - Ligy židovské sebeobrany.]

Nehledě na pitevní protokol, premiér Jitzhak Šamir použil tohoto případu k přísaze, že Palestinci "budou rozdrceni jako kobylky … a jejich hlavy rozbity o balvany a zdi." [13h]

Ve vesnici Beita, scéně incidentu, bylo vypáleno 30 domů. Počet rozbořených domů bylo potvrzeno Hamdi Farajem, známým palestinským novinářem.

Objevují se formy samosprávy

Nedávné Palestinské povstání dalo vedení Izraele více podnětů než bylo dosaženo za posledních dvacet let. Celá infrastruktura Izraele byla odhalena. Špióni žádají o prominutí, přiznávají své skutky a poukazují na mechanismus kontroly. Policie resignuje.

Vesnické ligy, izraelské organizace kolaborantů, zkolabovala. List Los Angeles Times píše, že podněty "Spojeného národního vedení povstání" vedly k resignaci municipálních, vesnických a městských rad.

Před povstáním pracovalo 20 000 Palestinců v izraelské armádě a policejní kontrole, zajišťujících služby na Západním pobřeží a v Gaze. Byli to učitelé, úředníci a administrátoři. Většina musela resignovat.

Stále rostou formy samosprávy na Západním pobřeží a v Gaze. Izraelité zavřeli školy; odboj zorganizoval třídy. Izraelci nařídili otevřít obchody, ale odboj je nechal zavřené. Izraelci uzavřeli obchody, ale odboj je otevřel.

Západní pobřeží a Gaza jsou poznamenány tím, co Newsweek nazývá "koloniální dispozice". Newsweek cituje izraelského demografa Merona Benevisti, bývalého starostu Jerusalema, takto: "Okupovaná území se stávají zdrojem levné pracovní síly a nedobrovolným odbytištěm izraelského zboží."[13i]

Přebytky Izraele v obchodu se Západním pobřežím a Gazou, jak ukazuje Benevisti, je 500 milionů dolarů za rok. Vláda dostává dalších 80 milionů dolarů v daních nad to, co poskytuje v hubených sociálních službách. Teritoria dovážejí 780 milionů dolarů izraelského zboží za vysoké ceny.

Ale povstání vše změnilo. Newsweek tvrdí:

"Palestinci mají některé vlastní ekonomické zbraně. Tisíce arabských dělníků opustilo své zaměstnání v izraelských farmách, továrnách a stavebních podnicích. Palestinští obchodníci omezili svou nabídku izraelského zboží. Arabští obchodníci a samostatní profesionálové hrají mnohem přímější roli v zaměstnání; odmítli platit Izraeli daně z příjmu a komerční daně,"

A tak Newsweek potvrzuje, že ekonomický meč seká ve dvou směrech. Izraelské stavebnictví, které používá 42% své pracovní síly z okupovaných území "bylo omezeno odchodem Arabů." Hotely v Jerusalemě hlásí prudký pád jarních rezervací.

Izraelský ministr hospodářství Gad Jaacobi odhadl, že prvé tři měsíce "nepokojů" stojí izraelskou ekonomiku přinejmenším 300 milionů dolarů - 10% americké pomoci za celý rok.

"Osvobozené zóny"

Od Izraele nelze očekávat žádnou úlevu. Vesnice na Západním břehu a v Gaze odpověděly vzdorně na izraelský barbarský útok a prohlásily se za "osvobozené zóny", zabarikádovaly své ulice a nechaly vlát palestinské vlajky.

Newsweek píše: "Jejich protesty jsou obratně koordinovány prostřednictvím letáků vydávaných stínovým Spojeným národním vedení povstání. Jejich letáky jsou zákonem země."[13j]

Nehledě na masové represe, palestinský duch nikdy nebyl výše. Tento duch je snad největším přínosem Izraelského státu. Premiér Jitzhak Šamir řekl v izraelské televizi:

"Lidé kteří házejí kamení, podněcovatelé, vůdci, jsou dnes v situaci euforie a velkého nadšení. Myslí si, že jsou vítězi."

Středovýchodní redaktor listu Jerusalem post Jehudi Litani napsal, že "[izraelské] bezpečnostní síly odhadují, že již zadržely většinu těch, kdo táhnou za řetězy povstání" - a přece povstání pokračuje, letáky se dále objevují nálady přinášející paniku se stále usazují mezi izraelskými vůdci.

30. března, v den Země - Palestinci žijící na území Izraele před rolem 1967 protestují proti konfiskaci své země - byla vyvolána generální stávka Palestinců na tomto území. Tato akce obnovila generální stávku na podporu povstání, která se konala poprvé 21. prosince 1987.

Spojené národní vedení povstání na okupovaných územích vyzývalo k "mohutné demonstraci proti armádě a osadníkům", která by proběhla současně s generální stávkou.

Poprvé od roku 1948 Palestinci z Libanonu - sjednoceni Libanonci v Sidonu, Bejrútu a ostatních měst - též uspořádali své vlastní demonstrace a generální stávky v solidaritě s povstáním. Povstání tedy galvanizovalo nejen izraelské Araby, ale i Palestince v diaspoře. Spoluúčast libanonských Palestinců a tisíce Libanonců samých se vcítili do arabského světa.

Tato nová fáze palestinské revoluce nezůstala nepovšimnuta u izraelských autorit. Při pokusech narušit koordinaci mezi Palestinci uvnitř "Zelené linie" [hranice před rokem 1967] a Palestinci na Západním břehu a v Gaze Izraelci zcela "zablokovali" Západní pobřeží a Gazu.

"Jelikož Intifáda [Povstání] se odehrává jak na Západním břehu tak v Izraeli,"jak řekl vyšší vojenský zdroj, "rozhodli jsme se je oddělit a tak zabránit veřejnému nepořádku většího rozsahu."[13k]

"Chceme velmi jasně signalizovat, že nebudeme váhat použít jakékoliv nezbytné prostředky," řekl ministr obrany Rabin.

Ariel Šaron, bývalý ministr obrany a současný ministr obchodu sdělil, že povstání "by nevyhnutelně vedlo k válce s arabskými státy a nutnému vytlačení Arabů ze Západního pobřeží, Gazy a Galileje." [13l]

Ale Palestinci, kteří nastupovali do svého 40-tého roku okupace od založení státu Izrael, ještě nebyli zastrašeni. "Revoluční válka" palestinského lidu je doplňována do srdcí a myslí mládeže všech arabských států a v hlavních městech po celém světě.

Tento duch byl plně zachycen v dopise napsaného členy Palestinského podzemního odporu v Izraelem okupovaném břehu Jordánu shromáždění v Paříži, Francie, 3, března 1988, organizovaného ad-hoc výborem podpůrců lidských práv Palestinců. Tento dopis říká mimo jiné:

"Drazí přátelé,

Posíláme vám tento dopis z naší zaslíbené země -Naší země cti, důstojnosti, odvahy a vzdoru - z naší Palestiny, z Jerusalema, svatého města.

Posíláme vám tento dopis jménem našeho lidu, trpělivých lidí kteří se dnes drží a vedou boj, který nemá obdobu v celé naší historii

Chceme, abyste věděli, že palestinský lid nebude poražen. Jsou stále naživu. Bojují. A říkají, že nikdy nepřijmou ponížení a pokoru.

Přesvědčení našeho lidu o legitimnosti jejich boje je nesmírné. A náš lid ví, že jejich vítězství je jisté - za jakýchkoliv obětí, ať už musí zaplatit jakoukoliv cenu.

Dnes náš lid trpí. Prolévají svou krev aby vyhráli svou svobodu, důstojnost a čest; své právo určovat svůj vlastní osud; své právo žít ve vlastní zemi a budovat svobodný a suverénní stát po celé Palestině.

Všem svobodným mužům a ženám, všem našim soudruhům, říkáme následující:

Palestinský lid byl obětí mnoha desetiletí mezinárodního spiknutí - ničemných útoků - s cílem vyhnat je a pronásledovat ze země ve které žili po staletí.

Byli jsme vyhnáni ze své půdy - půdy, která byla nyní osídlena cizinci v souhlase z cíli kolonialismu a imperialismu. Toto osídlení bylo umožněno zákony útlaku podporovanými západními národy a východními totalitárními režimy. Tyto zákony útlaku jsou též zákony mezinárodního sionismu.

Byli jsme vystaveni teroru, vyvražďování a mučení. Dnes jsme zbaveni dokonce těch našich nejzákladnějších a zákonných práv. Chtěli z nás udělat exulanty předurčené trvale do utečeneckých táborů. Chtěli nás fyzicky zničit a odstranit nás.

Během válek v letech 1948 a 1967 uskutečnili okupaci Palestiny. Ale zapomněli že okupací celé Palestiny též sjednotili všechen palestinský lid v boji proti útlaku.

Tak to se děje dnes, kdy děti, starci, ženy a mládež povstali jako jedna osoba a beze zbraní, tváří v tvář vojenské mašinérii sionismu a imperialismu - tváří v tvář násilí dělům, obuškům, únosům a vyvražďování.

Naše zbraně pocházejí z naší vlasti. Je to kamení ze kterého si náš lid vystavěl zeď k obraně svých bojovníků a Revoluce.

Drazí přátelé: měli byste vědět co se děje v naší vlasti. Před dvěma týdny, okupační síly pohřbili osm mladých Palestinců zaživa po tom, kdy je surově zbili a zlámali jim končetiny. Čtyři s nich byli lidmi zachráněni; ostatní nikdy nebyli nalezeni.

Tři dny potom izraelské vojenské síly vyhodily tři živé Palestinské mladíky s helikoptéry letící ve velké výšce. Jednomu z mladíků bylo 13 let.

Právě to se právě teď děje našim lidem.

Drazí přátelé: chceme abyste věděli že odmítáme všechna tak zvaná řečení a mírové projekty, které by nám někteří lidé chtěli vnutit prostřednictvím mezinárodních konferencí. Chceme abyste věděli, že se zasadíme o pokračování naší revoluce až do úplného osvobození Palestiny, dokud neustavíme demokratický a svobodný stát pro všechny svobodné ženy a muže, ať jsou odkudkoliv, jsou vítáni žít pokud přijmou princip žít s námi jako rovný s rovným v naší zemi Palestině.

Nejsme již na kolenou. Stojíme pevně. Cítíme, že je pro nás legitimní požadovat podporu a pomoc od lidí po celém světě kteří bojují za svobodu všech utlačených lidí.

Žádáme vás nejen abyste se vyjadřovali na podporu našeho boje ve svých projevech a protestech, ale abyste žádali na vaší vládě, aby zaujala jasné stanovisko v opozici k represivním a zločinným metodám sionismu. Žádáme vás o morální i materiální podporu našeho palestinského lidu, který bojuje za své konečné vítězství."

Palestinský lid povstal a jejich touha po rovnoprávnosti pohání zbídačelé masy v každé zemi arabského východu. Podle podmínek zbídačení úplatnými režimy vyprodávajícími své země v Egyptě, Jordánsku a Saudské Arábii začala odpověď na mimořádný případ palestinského lidu.

Snad ještě lépe popisuje podrobná zpráva Roberta S. Greenberga z listu Wall Street Journal hluboký vliv Intifády na Židovské masy samotné, ale zejména na arabské Židy, Sefardimy.

V současnosti se téměř u 70% židovské populace Izraele názory mění. Na rozdíl od zuřícího Likudu [Izraelská vládnoucí strana] a osobností jako Reuvin Rivlin, který osudově prohlásil, "Věřím, že Bůh je židovský. Věřím, že demografický problém bude vyřešen", Sefardičtí Židé odpovídají jinak:

"Nepokoje rozbily mýty šířené zakladatelem Likudu Menachemem Beginem a jeho následníkem premiérem Jitzhakem Šamirem. … Sefardimové žádají sociální služby a chtějí přemostit mezeru mezi ideologií a praktickými řešeními arabsko-izraelského konfliktu. … Starají se více o pracovní příležitosti, bydlení a vzdělání než na trvalý boj s územně nedotčeným Izraelem." [13m]

Henoch Smith, americký reportér, odrážející novou výzvu od Sefardimů, poznamenal: "Tento rok poprvé budou počítat s 51% voličů."

Jako dopis tajných zkoušek, palestinský lid, který se sám aktivoval a s rostoucí sebedůvěrou k síle masového boje, požaduje "podporu a pomoc všech lidí po celém světě kteří bojují za svobodu všech utlačených lidí."

Tato zpráva se začíná dostávat k izraelským Židům. Blíží se den, kdy i oni budou hledat budoucnost svobodnou od sionistického státu, který je kombinací podrobení palestinského lidu s vykořisťováním židovské chudiny.

Tato kniha se pokouší odkrýt skrytou historii sionismu, hnutí založeného na rasovém útisku jak Židů tak koloniálních subjektů. Byla napsána v očekávání, že den kdy horlivost a zápal palestinského lidu, tak dlouho pronásledovaného a utiskovaného, promluví k Židům a připomene jim jejich vlastní bolavou historii a přinese pro Palestinu program ve kterém oběti, minulost a budoucnost vytvoří spolu s Intifádou naší budoucnost a překoná stát založený na útlaku, mučení, vypovídání, expanze a nekonečné války.

Ralph Schoenman,
Santa Barbara, Kalifornie
19. dubna 1988

Kapitola 2

Cíle sionistů

Cílem sionismu nikdy nebyla pouhá kolonisace Palestiny - jako to bylo cílem klasických koloniálních a imperiálních hnutí v průběhu 19. a 20. století. Plánem evropského kolonialismu v Africe a Asii bylo zejména využít domorodé lidi jako levnou pracovní sílu a získání přírodních zdrojů jako další zisk.

To čím se lišil sionismus od jiných koloniálních hnutí je vztah mezi osadníky a podrobeným lidem. Uznávaným cílem sionistického hnutí nebulo pouze vykořisťování palestinského lidu, ale jeho rozptýlení a oloupení. Cílem bylo nahradit domorodou populaci společenstvím nových osadníků, vykořenění zemědělců, řemeslníků a městských obyvatel Palestiny a plně je nahradit novou pracovní silou složenou s populace osadníků.

Popíráním existence palestinského lidu chtěl sionismus vytvořit politické klima pro jejich odstranění, nejen z jejich země ale i z historie. Pokud byli vůbec vzati v úvahu, Palestinci byli pokládáni za polodivošské nomádské zbytky. Historické záznamy byly zfalšovány - ten proces začal v poslední čtvrtině 19. století a pokračuje dodnes v pseudohistorickém románu Joany Petersové "Od pradávných časů".

Sionistické hnutí mělo soustavně vyhledávat alternativní imperiální sponzory pro tento krvavý podnik; mimo jiné Ottomanskou říši, imperiální Německo, Britské impérium, francouzská kolonialismus a carské Rusko. Plány sionistů pro palestinský lid odpovídal Ottomanskému konečnému řešení pro Armény, kteří měli být vyhlazeni v první uskutečněné genocidě 20. století.

Sionistické plány pro palestinský lid

Sionistické hnutí od samého počátku počítalo s "armenizací" palestinského lidu. Stejně jako nativní Američané [13n] , Palestinci byli pokládáni za "lidi navíc". A logické bylo jejich odstranění, způsobem měla být nějaká forma genocidy.

To již nebyla pravda pro hnutí labouristických sionistů, kteří se chystali dát "socialistickou" patinu tomuto koloniálnímu podniku. Jeden z hlavních teoretiků liberálního sionismu, zakladatel sionistické strany Ha'Poel Ha'Tzair (Mladý dělník) a stoupenec Poale Zion (Dělníci Sionu) byl Aaron David Gordon.

Walter Laqueur potvrzuje ve své "History of Zionism" (Historie sionismu), že "A. D. Gordon a jeho soudruzi chtěli, aby každý strom a každý keř byl zasazen židovskými 'pionýry'." [14]

Gordon prosazoval heslo "dobytí prací" ["Kibbush avodah"]. Požadoval na Židovských kapitalistech a na správcích Rotschildových plantáží, kteří získali půdu od nepřítomných tureckých hospodářů bez ohledu na palestinský lid, "najímejte Židy a jen Židy." Organizoval bojkot sionistických podniků, které odmítly zaměstnávat jen Židy a připravoval stávky proti Rodschildovým kolonistům, kteří nechali arabským rolníkům podíly nebo je nechali pracovat, jen jako levnou pracovní sílu.

A tam liberální sionisté využívali metody dělnického hnutí aby zabránili využívání arabské práce; jejich cílem nebylo vykořisťování, ale násilné uchvácení.

Palestinská společnost

V Palestině bylo koncem 19. století přes tisíc vesnic. Jerusalem, Haifa, Gaza, Jaffa, Nablus, Acre, Jericho, Ramle, Hebron a Nazareth byly kvetoucími městy. Na kopcích byly pečlivě udělané terasy, zavlažovací příkopy křižovaly zemi. Citrusové sady, olivové háje a palestinské obilí bylo známé po celém světě. Oplývala obchodem, řemesly, textiliemi, domáckým průmyslem a zemědělskou výrobou.

Zprávy cestovatelů z osmnáctého a devatenáctého století plné dat, stejně jako čtvrtletní odborné zprávy publikované v 19. století Britským fondem pro využití Palestiny.

Vlastně to byla právě sociální soudržnost a stabilita palestinské společnosti, která vedla lorda Palmersona v roce 1840, kdy Británie zřídila v Jerusalemě konsulát k předvídavému návrhu na založení osadnickou kolonii evropských Židů, aby "udržovala hlavní zájmy Britského impéria." [15]

Palestinská společnost, i když trpěla spoluprácí feudálních majitelů půdy [effendi] s Ottomanskou říší, byla přesto produkčně a kulturně různorodá s rolníky zcela smířenými se svou společenskou rolí. Palestinští zemědělci a obyvatelé měst zcela jasně a sině pociťovali rozdíl mezi Židy žijícími mezi nimi a potenciálními kolonisty, a to od roku 1820, kdy bylo 20 000 Židů z Jerusalema zcela integrováno a přijímáno palestinskou společností.

Když se kolonisté v Petah Tikvah pokoušeli vyhnat zemědělce z jejich půdy v roce 1886, setkali se s organizovaným odporem., ale židovských dělníků v sousedních vesnicích se to nikterak netýkalo. Když se Arméni utíkající před tureckou genocidou usazovali v Palestině, byli vítáni. A jejich genocida byla osudně hájena Vladimírem Jabotinským a dalšími sionisty v jejich snaze dosáhnout turecké podpory.

Ve skutečnosti až do Belfourovy deklarace [1917] byla palestinská odpověď na židovské osady nerozumně tolerantní. V Palestině neexistovala žádná protižidovská nenávist, žádné pogromy jaké připravovalo carské Rusko a polští antisemité, žádné rasistické reakce v palestinské odpovědi na ozbrojené kolonisty (kteří využívali sílu kde to bylo možné, aby vyhnali Palestince z půdy). Dokonce ani spontánní nepokoje, které vyjadřovaly potlačovaný palestinský hněv kvůli trvalému ukradení jejich půdy nebylo namířeno proti samotným Židům.

Námluvy imperiální přízni

V roce 1896 Theodor Herzl vyhlásil svůj plán přimět Ottomanskou říši, aby zajistila Palestinu pro sionistické hnutí:

"Pokud by nám jeho veličenstvo sultán poskytlo Palestinu, my bychom naopak převzali regulaci peněz v Turecku. Vytvořili bychom tak společenskou avantgardu jako protiklad barbarskosti." [16]

V roce 1905 Sedmý sionistický kongres musel potvrdit, že Palestinský lid zorganizoval politické hnutí za národní nezávislost na Ottomanské říši - hrozba nejen Turecku ale i sionistickým návrhům.

Když vystupoval na tomto kongresu, Max Nordau, prominentní sionistický vůdce, ustanovil sionistické zájmy.:

"Hnutí, na kterém se podílí velká část arabského lidu může snadno nabrat směr, který může způsobit Palestině újmu. … Turecká vláda se může cítit dohnána bránit svou vládu v Palestině a Sýrii ozbrojenou silou. … Za těchto okolností může být Turecko přesvědčeno, že bude pro něj důležité, aby mělo v Palestině a v Sýrii silnou a dobře organizovanou skupinu, která by … se postavila proti každému útoku na Sultána jeho autoritu všemi svými prostředky." [17]

Když se (německý) Císař rozhodl vytvořit alianci s Tureckem jako součást svého sváru s Británií a Francií o kontrole Středního Východu, sionistické hnutí předvedlo podobnou předehru Říšskému Německu. Císař potřeboval téměř deset let vyjednávání ano-ne se sionistickými vůdci aby sestavil plán na židovský stát pod ottomanským patronátem, jehož hlavní úlohou bude vykořenění palestinského protikoloniálního odboje a zajištění zájmů Říšského Německa v oblasti.

V roce 1914 ale Světová sionistická organisace již mnohem dále ve podobné záležitosti přesvědčit Britské impérium o rozbití Ottomanské Říše za pomoci sionistů. Chaim Weitzman, který se stal předsedou Světové sionistické organisace, důležité veřejné prohlášení:

"Můžeme rozhodně říci, že pokud Palestina padne do britské sféry vlivu a pokud Británie podpoří její židovské osadníky jako své poddané, budeme mít za dvacet až třicet let v těchto místech miliony Židů, snad i více; ti budou přispívat k rozvoji země, přinesou tam opět civilizaci a vytvoří velmi účinnou ochranu Suezskému kanálu." [18]

Balfourova deklarace

Weizmann utajil, že sionističtí vůdci vyjednávali současně s ottomanskou a německou říšskou vládou. A tak 2. listopadu 1917 byla vydána Belfourova deklarace. (Příloha 1)

Mimo jiné říká:

"Vláda Jeho Veličenstva se dívá s přízní ustavení Palestiny jako národního domu židovského lidu a vyvine své nejvyšší úsilí k zajištění této věci" [19]

Sionisté byli cyničtí při načrtávání svých nároků na Palestinu. Jednou by tvrdili, že Palestina je zpustošená země navštěvovaná náhodně nomády; dalším dechem navrhují zotročení veškeré palestinské populace, což se snaží provést neviditelně. A. D. Gordon sám opakovaně deklaroval, že Palestincům, kteří prý neexistují, musí být zabráněno v obdělávání půdy.

To lze chápat jako úplné vypovězení ne-Židů z židovské pravlasti. Na rozdíl od prohlášení britských a sionistických vůdců o jejich plánech pro palestinskou populaci. V době Balfourovy deklarace, armády britského impéria okupovaly většinu Ottomanské říše na Středním Východě a využívali arabské vůdce k boji proti Turkům pod britským velením jako výměnu za záruku "sebeurčení".

Zatímco sionisté a jejich propaganda tvrdila, že Palestina není obydlená, při svých jednáních s imperiálními sponsory jim bylo jasno, že zotročení je příkazem dne a nabízeli ho jako nástroj.

A Britové vlídně odpovídali. Balfourova deklarace též obsahuje pasáž určenou k uklidnění arabských feudálních vůdců šokovaných zradou Britského impéria při předání sionistům veškeré půdy, na které byla přislíbena arabská samospráva:

" Je jasně pochopitelné, že nemá být uděláno nic, co by mohlo poškodit náboženská práva existující nežidovské společnosti v Palestině" [20]

Britové po léta používali sionistické vůdce k získání podpory pro svou válku proti Říšskému Německu ze všech hlavních židovských kapitalistických a bankovních koncernů ve Spojených státech a ve Velké Británii. Spolu s Wietzmanem připravovali využití sionistické kolonizace Palestiny jako nástroje politické kontroly nad palestinskou populací.

Půda bez lidí a lidé bez půdy - to je vlastně země vroucí proti koloniálnímu zotročení. Bývalý premiér a ministr zahraničí Arthur Belfour sám o sobě byl otevřeně brutální osoba podle pamětí tehdejších úředníků, bez ohledu na okrajovou péči o "občanská a náboženská práva nežidovských [sic] společenství v Palestině."

"Sionismus, ať už je oprávněný nebo ne, dobrý nebo špatný, je založen na současných potřebách, příštích nadějích na mnohem větší přísun lidí než jsou přání těch 700 000 a něco Arabů, kteří nyní obývají tuto starobylou zemi." [21]

Propojení na Jižní Afriku

Existuje zvláštní dimenze této tajné spolupráce mezi Balfourem a sionistickým vedením ke zmaření snah palestinského lidu. Je to Weitznamův blízký přítel a příští premiér Jihoafrické republiky generál Jan Smuts, který jako jihoafrický delegát v britském válečném kabinetu během prvé světové války pomohl dotlačit britskou vládu k přijetí Balfourovy deklarace a k přijetí závazků k výstavbě sionistických kolonií pod britským vedením.

Vztah mezi sionistickým hnutím a jihoafrickými osadníky se vyvinul dříve, než vzniklo přátelství mezi generálem Smutsem a Chaimem Weitzmanem. Na přelomu století nemalá židovská populace, zejména z Litvy, se usadila v Jižní Africe. Sionistické hnutí pokládalo toto obyvatelstvo jako částečně přístupné sionistickým myšlenkám vzhledem k jejich již ustaveném statusu osadníků v Jižní Africe. Sionističtí vůdci stále cestovali do Jižní Afriky a hledali tam politickou a finanční podporu.

N. Kirschner, bývalý předseda Jihoafrické sionistické federace, zajistil stálý růst důvěrných styků mezi sionisty a jihoafrickými vůdci a identifikaci sionistů jako jsou Weitzman a Herzl s jihoafrickou koncepcí rasové rozdílnosti obyvatelstva kolonií a důležitost možného spojenectví obou hnutí.[22]

Při identifikaci sionismu s jihoafrickou ideologií následoval Chaim Weizman původní obdiv ve své podstatě koloniální ideologii sira Cecila Rhodese vyjádřený Theodorem Herzlem, zakladatelem politického sionismu. Herzl se pokoušel modelovat svou vlastní politickou budoucnost úspěchy Rhodese:

"Přirozeně, existuje velký rozdíl mezi Cecilem Rhodesem a mojí skrovnou maličkostí, v osobních věcech velice v můj neprospěch; ale okolnosti jsou značně ve prospěch sionistického hnutí." [23]

Herzl bránil dosažení sionistického rozptýlení Palestinců použitím metod propagovaných Rhodesem a prosazoval vytváření židovského protějšku ke koloniální výsadní společnosti jako amalgamu koloniální a podnikatelské exploatace:

"Židovská společnost je částečně modelována v liniích velké ziskové společnosti. Může být nazývána Židovská výsadní společnost, a i když nemůže mít suverénní postavení, nemá mít žádný jiný než čistě koloniální úkol." [24]

"Ti nejchudší půjdou první kultivovat půdu. V souhlase s předjímaným plánem, oni postaví silnice, mosty, železnic a instalují telegraf, zregulují řeky a postaví své vlastní příbytky; jejich práce vytvoří obchod, obchod vytvoří trh a trh přitáhne další osadníky. [25]

V roce 1934 velká skupina jihoafrických investorů a velkých kapitalistů založili Afriko-Izraelskou investiční společnost k vykoupení palestinské půdy. Tato společnost ještě existuje i po 54 letech a má jihoafrické akcionáře, aktiva jsou držena v izraelské bance Bank Leumi. [26]

Železný val

Napětí mezi tvrzením, že půda je neobydlená a požadavek "neexistujícího" obyvatelstva, které má být nemilosrdně zotročeno, znělo méně naléhavě, když sionisté diskutovali strategii mezi sebou. Realita toho, co je nutné pro kolonizaci Palestiny převážila nad propagandou.

Jeden z ideologických předchůdců sionismu Vladimir Jabotinski je znám jako vynálezce "Revisionistického sionismu", sionismu který se nezatěžuje liberální a sociální fasádou používanou "liberálními" sionisty. [Revisionistický sionismus je dne s představován Menachemem Beginem a Jitshakem Šamirem.]

V roce 1923 napsal Jabotinski esej "The Iron Wall" (Železný val), kterou je možno nazvat referenční studií celého sionistického hnutí. Neomaleně stanovil základní principy sionismu, které byly samozřejmě položeny už dříve, i když ne tak výmluvně, Theodorem Herzlem, Chaimem Weitzmannem a jinými. Úvahy Jabotinského byly uváděny a používány v následujících obhajobách sionismu - od nominálně levicových až po tzv. pravé. Napsal toto:

"Neexistuje žádná diskuse o dobrovolném usmíření mezi námi a Araby, ani nyní, ani v dohledné budoucnosti. Všichni myslící lidé, s výjimkou těch slepých od narození, pochopili již dávno úplnou nemožnost dosažení dobrovolné dohody s palestinskými Araby o transformaci Palestiny z arabské země na zemi s židovskou většinou. Každý z Vás nějak chápe historii kolonizace. Pokuste se najít alespoň jeden příklad, kdy kolonizace země se uskutečnila za souhlasu domorodé populace. Něco takového se nikdy nenastalo.

Domorodci se vždy tvrdohlavě bouří proti kolonizátorům - a je to vždy stejné bez ohledu na to, zda jsou kulturní či nekulturní. Soudruzi ve zbraních [Hernana] Corteze nebo [Francisco] Piazorra si vedli jako bandité. Rudokožci bojovali s nekompromisním zápalem proti jak zlým tak dobrosrdečným kolonistům. Domorodci se bouřili, protože jakýkoliv druh kolonizace kdekoliv a kdykoliv je pro ně nepřijatelný.

Všichni domorodci vidí svou zemi jako národní domov, jehož jsou úplnými pány. Nikdy dobrovolně nepřijmou nové pány. Tak je to i s Araby. Zastánci kompromisů mezi námi se pokoušejí nás přesvědčit, že Arabové jsou nějaký druh hlupáků, kteří mohou být oklamáni skrytými formulacemi našich základních cílů. Já rovnou odmítám přijmout tento pohled na Araby.

Mají přesně stejnou psychologii jako my. Pohlížejí na Palestinu se stejnou instinktivní láskou a opravdovým zápalem jako Aztékové pohlížejí na své Mexiko a každý Sioux na svou prérii. Každý člověk se bude bránit proti kolonizátorům dokud poslední jiskry naděje, že mohou zabránit nebezpečí podrobení a kolonizace nevymizí. Palestinci budou bojovat tímto způsobem dokud budou mít sotva jiskru naděje.

Není důležité, jaká slova použijeme k vysvětlení naší kolonizace. Kolonizace je sama o sobě celistvá a má nevyhnutelný význam srozumitelný každému Židovi a každému Arabovi. Kolonizace má jen jeden cíl. A v tom je podstata věci. A změnit tuto podstatu je nemožné. Bylo nezbytné provést kolonizaci proti vůli palestinských Arabů a stejné podmínky platí nyní.

Dokonce i dohoda s nepalestinci představuje stejný typ fantazie. Aby arabští nacionalisté z Bagdadu, Mekky a Damašku souhlasili se zaplacením tak vysoké ceny budou muset odmítnout udržet arabský charakter Palestiny.

Nemůžeme dát za Palestinu žádnou náhradu, ani Palestincům ani Arabům. Proto je dobrovolná dohoda nemožná. Veškerá kolonizace, i ta nejomezenější, musí pokračovat navzdory vůli domorodé populace. A tedy její rozvoj musí pokračovat pod ochranou síly představující Železný val, kterým nesmí místní obyvatelstvo proniknout. Taková je naše arabská politika. A formulovat ji jakkoliv jinak by bylo pokrytectví.

Ať už díky Balfourově deklaraci nebo našemu mandátu, je nutná vnější síla, aby zajistila v naší zemi podmínky pro vládu a obranu, která místnímu obyvatelstvu, nehledě na jeho přání, zabrání v možnosti ohrozit naší kolonizaci, ať už administrativně nebo fyzicky. Násilí musí sehrát svou roli - silně a bez shovívavosti. Pokud jde o tuto věc, není žádný podstatný rozdíl mezi našimi militaristy a našimi vegetariány. Jedni si přejí Železný val z židovských bajonetů, druzí Železný val z anglických bajonetů.

Běžný pohled na tento přístup ho označuje za neetický, ale já říkám 'to je absolutní nepravda'. To je naše etika. Neexistuje jiná etika. Pokud je tu ta nejmenší jiskřička naděje pro Araby k obraně, nikdy tuto naději neprodají - ani pro sladká slova ani pro chutné sousto, protože to není chátra, ale živí lidé. A žádní lidé neudělají takové enormní ústupky v tak osudových otázkách, bude-li jim ponechána nejmenší naděje, dokud neodstraníme všechny viditelné otvory v Železné hradbě." [27]

Železná metafora

Téma a představa donucovacího železa a oceli vyvolaná Vladimirem Jabotinskim byla převzata rodícím se nacionálně sociálním hnutím v Německu, stejně jako byl Jabotinski inspirován Benito Mussolinim. Mystické vyvolání železné síly ve službách válečnických a šovinistických výbojů spojených Židů, koloniální a fašistické ideologie. Všechny hledají svou legitimitu v legendách dobyvačné minulosti.

Romance Cecila B. de Mille-ho "Samson a Dalila" nebyla jen Holywoodská biblická romance o zradě ženy a podstatě mužské síly. Přinesla s sebou rovněž autoritativní hodnoty novely, ze které byla adaptována, jako "Samson" Vladimíra Jabotinského, jehož trubka byla nezbytná pro brutální sílu Izraelitů při pobití Filištínců.

" 'Mám předat našemu lidu id vás nějakou zprávu?' Samson chvíli přemýšlel a potom pomalu řekl: 'První slovo je železo. Musí mít železo. Musí vyměnit vše co mají za železo - své stříbro a pšenici, olej a víno a stáda, i své ženy a dcery. Vše za železo! Není na světě nic důležitějšího než železo '." [28]

Jabotinského siréna "Železného valu, kterým nesmí místní obyvatelstvo proniknout" a "železným zákonem pro každou kolonizaci je … ozbrojená síla" našla ozvěnu svého hlasu ve všech hlavních sionistických nájezdech proti lidským obětem po celá desetiletí která nastala.

Současný izraelský ministr obrany Jitzhak Rabinspustil v roce 1967 válku jako náčelník štábu s "Železnou vůlí" (Iron Will<=>Iron Wall, pozn. překladatele). Jako premiér v letech 1975 a 1976 nazval politiku Hajada Barzela na západním pobřeží jako "Železná ruka" (Iron Hand). Přes 300 000 Palestinců prošlo izraelskými věznicemi za podmínek trvalého a institucionalizovaného mučení, na které ukázal list Sunday Times a odsouzené Amnesty International.

Jeho následník jako náčelník štábu, Raphael Eitan, vymyslel "Železné rámě" (Iron Arm) - Zro'aa Barzel - na západním břehu a atentáty tak přibyly k represivnímu arsenálu. 17. července 1982 se sešel izraelský kabinet k přípravě toho, co londýnský Sunday Times bude nazývat "tato pečlivě naplánovaná vojenská operace k vyčištění táborů, nazvaná Moah Barzel nebo 'Železný mozek' (Iron Brain)". Jednalo se o tábory Sabra a Šatila a operace "byla známá Šaronovi a Beginovi jako část Šaronova většího plánu diskutovaného izraelským kabinetem." [29]

Když se Jitzhak Rabin, který podporoval revisionistický Likud v Libanonu během války, stal ministrem obrany Šimona Perese v současné vládě "národní jednoty", prováděl v Libanonu a na Západním břehu politiku Egrouf Barzel, "železná pěst" (Iron Fist). A je to opět "Železná pěst", kterou Rabin uvádí jako základ své politiky intenzívní represe a kolektivního trestu během Palestinského povstání v letech 1987-1988 na Západním pobřeží a v Gaze.

Je zajímavé též připomenout, že Jabotinski založil svůj koloniální instinkt na doktríně čistoty krve. Jabotinski to vyjádřil ve svém "Letter on Autonomy" (Dopis o autonomii) takto:

"Pro člověka není možné, aby byl asimilován s lidmi, jejichž krev je odlišná od jeho. Aby se mohl asimilovat, musí změnit své tělo, musí se stát jedním z nich, krví. Neexistuje asimilace. Nesmíme nikdy připustit takové věci jako jsou smíšené sňatky, protože uchování národní celistvosti nelze jinak než rasovou čistotou a k tomuto účelu musíme mít na území kde se náš lid utvoří rasově čisté obyvatele."

Toto téma dále Jabotinsky rozpracoval takto:

"Zdroj národního cítění … spočívá v lidské krvi … v jeho rasově-fyzickém typu a jen v něm. … Lidský duchovní pohled je primárně určen jeho fyzickou strukturou. Z toho důvodu nevěříme v duchovní asimilaci. Je nepředstavitelné z fyzického hlediska, aby Žid narozený v rodině čisté židovské krve převzal duchovní pohled Němce nebo Francouze. Může být zcela prosycen německým duchem, ale jádro jeho duchovní struktury vždy zůstane židovské. [30]

Přijetí šovinistické doktríny rasové čistoty a logiky krve není omezeno na Jabotinskyho nebo revisionisty. Liberální filosof Martin Buber vyjádřil svůj sionismus rovněž v rámci evropské rasové doktríny:

"Ty nejhlubší vrstvy naší existence jsou určeny krví; naše nejvnitřnější myšlení a naše vůle jsou jí zbarveny." [31]

Jak to má být realizováno?

Kapitola 3

Kolonizace Palestiny

V roce 1917 bylo v Palestině 56 000 Židů a 644 000 Palestinských Arabů. V roce 1922 tam bylo 83 794 Židů a 663 000 Arabů, V roce 1931 tam už bylo 174 616 Židů a 750 000 Arabů. [32]

Kolaborace s britským kolonialismem

Vytvořením tichého společenství s Brity získali sionisté podporu jako základ svého zabírání půdy. Tento proces byl popsán palestinským básníkem a marxistickým analytikem Ghassanem Kanafanim:

"Navzdory skutečnosti, že velký podíl židovského kapitálu byl investován ve venkovských oblastech a navzdory přítomnosti britských imperiálních vojenských sil a ohromnému tlaku vyvíjeném administrativní mašinérií ve prospěch sionistů, dosáhli sionisté pouze minimálních výsledků v osídlení země.

Nicméně závažně ohrozili situaci arabského vesnického obyvatelstva. Vlastnictví vesnické a městské půdy židovskými skupinami vzrostlo z 300 000 dunum v roce 1929 (67 000 akrů, asi 27 000 ha) na 1 250 000 dunum v roce 1930 (280 000 akrů, 112 000 ha). Nabytá země byla bezvýznamná z hlediska masové kolonizace a řešení "židovského problému". Ale přivlastnění milionu dunum - téměř třetiny zemědělské půdu - vedlo z závažnému ožebračení arabských zemědělců a beduínů.

V roce 1931 bylo sionisty vypuzeno 20 000 zemědělských rodin. Kromě toho je život zemědělců v nerozvinutém světě, ale zejména v arabském světě, nejen formou výroby, ale současně i způsobem společenského, náboženského a rituálního života. A tak, kromě ztráty arabské půdy byla arabská vesnická společnost rozkládána procesem kolonisace." [33]

Britská imperialismus prosazoval ekonomickou destabilisaci domácí palestinské ekonomiky. Direktivní vláda zaručovala privilegovaný stav židovského kapitálu a poskytovala mu 90% palestinských koncesí. To umožnilo sionistům získat kontrolu nad celou ekonomickou infrastrukturou (projekty silnic, minerály Mrtvého moře, elektřina, přístavy atd.).

V roce 1935 kontrolovali sionisté 872 z celkových 1 212 průmyslových firem v Palestině. Dovozy vztažené k židovským podnikům byly osvobozeny od daní. Byl vydán zákoník práce diskriminující arabskou pracovní sílu, což vedlo k nezaměstnanosti velkého rozsahu a podřadnou existenci těch, kdo byl schopen si najít práci.

Povstání v roce 1936

Ztráta půdy a represe posílily palestinské povědomí o zkáze, která se na ně chystá, a zahájili velké povstání trvající od roku 1936 do roku 1939.

Revolta na sebe vzala formu občanské neposlušnosti a ozbrojené vzpoury. Rolníci opustili své vesnice a připojili se k bojovým jednotkám, které se zformovaly v horách. Arabští nacionalisté ze Sýrie a z Jordánska se brzy připojili k zápasu.

Rozhodnutí odepřít daně bylo přijato 7. května 1936 na konferenci, které se zúčastnilo sto padesát delegátů reprezentujících všechny sektory obyvatelstva a generální stávka zasáhla Palestinu.

Britská reakce byla okamžitá a krutá. 30. července 1936 bylo vyhlášeno stanné právo - přibližně pět měsíců po začátku povstání - a byly zahájeny široké represe. Každý podezřelý z organizování nebo sympatie s generální stávkou nebo jiným odporem byl zatčen. Po celé Palestině byly domy vyhazovány do vzduchu. Velká část města Jaffa byla Brity zbořena 18. června 1936 a učinila 6 000 lidí bezdomovci. Též domy v okolních obcích byly demolovány.

Británie poslala do Palestiny velké množství jednotek k potlačení povstání (odhadem 20 000). Koncem roku 1937 a začátkem roku 1938 ale britské síly postupně ztrácely kontrolu nad ozbrojeným lidovým povstáním.

Sionisté jako policejní vykonavatelé

V tomto momentě se Britové začali opírat o sionisty, kteří jim zajišťovali unikátní prostředek, který nikdy nebyl zaznamenán v jiných koloniích: lokální síla, která měla společné zájmy s britským kolonialismem a byli vysoce mobilizováni proti domorodému obyvatelstvu. Pokud se před tím sionisté podíleli na mnoha jednotlivých represích, nyní hráli významnou roli v zesílených represích, které zahrnovaly masové věznění, atentáty a popravy. V roce 1938 bylo uvězněno 5000 Palestinců, z nichž 2000 bylo odsouzeno k dlouhodobému uvěznění; 148 lidí bylo popraveno pověšením a přes 5000 domů bylo zbořeno. [34]

Sionistické síly byly propojeny s britskou zpravodajskou službou a stali se policejními vykonavateli drakonické britské vlády. Britové podněcovali k ustavení "kvazipolicejních sil" k zajištění záminky pro ozbrojené sionisty jak se na tom podílet. Bylo naverbováno 2863 lidí pro kvazipolicejní síly, 12 000 mužů bylo organizováno v Haganahu a 3000 v Jabotinského Národní vojenské organizaci (Ingrun). [35] V létě 1937 byly kvazipolicejní síly přejmenovány na "Obranu židovských kolonií" a později na "Koloniální policii".

Ben Gurion nazval kvazipolicejní síly za ideální "základ" pro výcvik Haganahu. Charles Orde Wingate, velící britský důstojník, byl v podstatě zakladatelem britské armády. Cvičil i takové osobnosti jako je Moše Dajan v terorismu a atentátech.

V roce 1939 se sionistické síly spolupracující s Brity rozrostly na 14 411 lidí organizovaných v dobře vyzbrojených jednotkách koloniální policie, každé velel britský důstojník a s úředníkem Židovské agentury jako druhým ve velení. Na jaře 1939 zahrnovaly sionistické síly šedesát tři mechanizovaných jednotek, z nichž každá se skládala z osmi až deseti mužů.

Peelova zpráva

V roce 1937 byla ustavena Královská komise pod vedením Lorda Peela, aby zjistila příčiny revolty z roku 1936. Peelova komise došla k názoru, že dvěma prvotními faktory byly palestinská touha po národní nezávislosti a strach Palestinců z ustavení sionistické kolonie v jejich zemi. Peelova zpráva analyzovala řadu dalších faktorů s nebývalou objektivitou. Byly to:

Šíření arabského národního ducha mimo Palestinu
Rostoucí židovská imigrace po roce 1933
Schopnost sionistů ovládnout veřejné mínění v Británii tichou podporou vlády
Ztráta arabské důvěry k dobrým úmyslům britské vlády
Strach Palestinců z pokračujícího vykupování půdy Židy od nepřítomných feudálních vlastníků, kteří prodávali své pozemky a vyháněli palestinské rolníky, kteří na ní pracovali
Vyhýbavost Mandátní vlády pokud jde o její cíle týkající se palestinské suverenity.

Na Národním hnutí se podílela městská buržoasie, feudální vlastníci půdy, náboženští vůdci a představitelé rolníků a dělníků.

Měli tyto požadavky:

Okamžité zastavení sionistické imigrace
Zastavení a zákaz přenosu vlastnictví arabské půdy na sionistické kolonizátory
Ustavení demokratické vlády, v níž by měli Palestinci řídící hlas. [36]

Analýza revolty

Ghassan Kanafani popisuje povstání takto:

"Skutečnou příčinou revolty byl fakt, že ostrý konflikt způsobený transformací palestinské společnosti z arabské zemědělsko-feudálně-klerikální na židovskou (západní) průmyslovou buržoazní společnost dosáhl svého vrcholu. … Proces ustavení kořenů kolonialismu a jejich transformace z britského mandátu na sionistický osídlenecký kolonialismus … dosáhl svého vrcholu uprostřed třicátých let, a e skutečnosti vedení Palestinského národního hnutí muselo použít nějakou formu ozbrojené srážky, protože nebylo schopno jinou formou osvědčit své vedení v momentě, kdy konflikt dosáhl rozhodující rozsah" [37]

Chyba Muftiho a jiných náboženských vůdců, feudálních vlastníků půdy a rodící se buržoasie, která nepodpořila rolníky a dělníky do konce, umožnila koloniálnímu režimu a sionistům porazit povstání po třech letech heroického boje. Přitom si Britové rozhodně pomohli zradou tradičních arabských režimů, které byly závislé na svých koloniálních sponzorech.

Palestinské národní povstání trvalo po celou dobu od roku 1918 a bylo doprovázeno tou či onou formou organizovaného ozbrojeného odporu. Zahrnovalo též občanskou neposlušnost, generální stávky, neplacení daní,odmítání nosit identifikační kartu, bojkoty a demonstrace.

Kapitola 4

Tragické důsledky

V roce 1947 bylo v Palestině 630 000 Židů a 1 300 000 palestinských Arabů. A tak v době, kdy OSN dělila Palestinu v roce 1947, tvořili Židé 31% obyvatelstva. [38]

Rozhodnutí o dělení Palestiny prosazované hlavními imperialistickými silami a Stalinovým Sovětským svazem poskytlo 54% úrodné půdy sionistickému hnutí. Ale než byl ustaven stát Izrael, Irgun a Haganah uchvátily tři čtvrtiny země a vystěhovali téměř všechny obyvatele.

V roce 1948 existovalo v Palestině 475 vesnic a měst. Z nich 385 bylo srovnáno se zemí a proměněno v rumiště. Zbylo jich devadesát zbavených své půdy.

Sejmutí masky

V roce 1940 Joseph Weitz, hlava Kolonizačního odboru Židovské agentury, který byl zodpovědný za skutečnou organizaci osídlení Palestiny, napsal:

"Mezi námi musí být jasné, že není žádný prostor pro soužití obou národů pohromadě v této zemi. Nedosáhneme našeho cíle, dokud jsou Arabové v této malé zemi. Není jiné cesty než odsun Arabů odtud do sousedních zemí - všech Arabů. Ani jedna vesnice, ani jeden kmen tu nesmí zůstat." [39]

Joseph Weitz rozpracoval praktický význam termínu "učinit Palestinu židovskou":

"Existují někteří věřící že nežidovské obyvatelstvo, dokonce ve značném procentu, v našich hranicích bude pod naší účinnou kontrolou; a jsou tu jiní kdo věří v pravý opak, tj. že je jednodušší přenést dohled nad aktivitami vlastníků. [Já] inklinuji k podpoře toho druhého pohledu a mám pro to další argument: … potřeba udržet charakter státu, který musí být židovský … s nežidovským obyvatelstvem omezeným na patnáct procent. Dospěl jsem k tomuto základnímu závěru počátkem roku 1940 [a] je to zapsáno v mém deníku." [40]

"Koenigova zpráva" vyjádřila tuto politiku ještě otevřeněji:

"Musíme použít teror, atentáty, zastrašování, konfiskaci půdy a omezování sociálních služeb tak, abychom zbavili Galileu jejího arabského obyvatelstva." [41]

Předseda Heilburn Komise pro znovuzvolení generála Šlomo Lahata, starosty Tel Avivu, prohlásil: "Musíme zabít všechny Palestince pokud neresignují a nebudou tu žít jako otroci." [42]

A toto jsou slova Uri Lubraniho, zvláštního poradce izraelského premiéra Davida Ben Guriona pro arabské otázky: "Omezíme arabské obyvatelstvo na společenství dřevařů a číšníků." [43]

Raphael Eitan, náčelník štábu Izraelských ozbrojených sil prohlásil:

"Prohlašujeme otevřeně, že Arabové nemají žádné právo usadit se na jediném centimetru Země Izrael (Eretz Israel). … Síla je to jediné, čemu rozumí nebo teprve budou rozumět. Musíme použít maximální sílu dokud nás Palestinci nebudou prosit na všech čtyřech." [44]

Eitan vystoupil před Komisí pro zahraniční věci a obranu Knessetu:

"Když máme osídlit zemi, všechno co Arabové budou moci udělat je běhat kolem jako opilé bělice v lahvi." [45]

Ben Gurion a konečný cíl

Územní ambice sionismu byly jasně vysloveny Davidem Ben Gurionem v jeho řeči na sionistickém setkání 13. října 1936: "Nenavrhujeme abychom již nyní oznámili náš konečný cíl, kterého chceme nakonec dosáhnout - více než chtějí revisionisté oponující rozdělení. Nejsem ochoten opustit velkou vizi, konečnou vizi která je organickou, duchovní a ideologickou součástí mých … sionistických aspirací." [46]

V témž roce napsal Ben Gurion v dopise svému synovi:

"Dílčí židovský stát není konec, ale jen začátek. Jsem si jist, že nám nikdo nemůže zabránit v osídlení dalších částí země a celého regionu"

V roce 1937 prohlásil:

"Hranice sionistických aspirací jsou věcí židovského lidu a žádný vnější faktor je nebude moci ovlivnit." [47] V roce 1938 byl otevřenější: "Hranice židovských aspirací," řekl Světovému koncilu Poale Zion v Tel Avivu "zahrnuje jižní Libanon, jižní Sýrii, současné Jordánsko, celý Cis-Jordán [Západní břeh (Jordánu) ] a Sinaj." [48]

Ben Gurion zformuloval sionistickou strategii zcela jasně:

"Jakmile se staneme výraznou silou v důsledku vytvoření státu, zrušíme rozdělení a expandujeme do celé Palestiny. Stát bude jen stadiem realisace sionismu a jeho úkol je příprava základu pro naší expanzi. Stát je tu k udržení pořádku - ne modlením, ale pomocí kulometů." [49]

V květnu 1948 presentoval své strategické cíle Generálnímu štábu. "Měli bychom se připravit překonat obranu. Naším cílem je rozdrtit Libanon, Trans-Jordánsko a Sýrii. Slabým místem je Libanon, protože jeho muslimský režim je umělý a snadno narušitelný. Musíme tu ustavit křesťanský stát. A potom zničíme Arabskou legii, vyloučíme Trans-Jordánsko; Sýrie nám připadne. Potom budeme bombardovat a pokračovat v Port-Saidu, a Alexandrii a na Sinaji." [50]

Když se generál Jigal Allon zeptal Ben Guriona, "A co máme udělat s obyvateli Lyddy a Ramble?" - nějakých 50 000 obyvatel - a Ben Gurion, podle svého životopisce, mávl rukou a řekl, "Vyžeňte je!" [51]

A Jitzhak Rabin, současný ministr obrany, provedl tento rozkaz. V Lyddě a Ramble nezbyl žádný zbytek palestinských obyvatel. Nyní je tato oblast plně okupována populací židovských osadníků. Michael Bar Zobar ve svém životopise Davida Ben Guriona popisuje jeho první návštěvu Nazaretu. "Ben Gurion se udiveně podíval kolem a řekl 'Proč je tu tolik Arabů, proč jste je nevyhnali?' "

A Palestinci byli vskutku vyhnáni. Mezi 29. listopadem 1947, kdy OSN rozdělila Palestinu, a 15. květnem 1948, kdy byl stát Izrael formálně vyhlášen, armáda sionistů a milice obsadila 75% Palestiny a vyhnala 780 000 Palestinců ze země.

Jatka začínají: Deir Jasin

Byl to proces permanentních jatek, když byla vesnice za vesnicí srovnávána se zemí. Vraždy byly určeny k tomu, aby lidé uprchli a zachovali si holý život.

Velitel Haganahu Zvi Ankori popsal co se stalo: "Viděl jsem uříznuté genitálie a rozmačkaná ženská břicha. Byla to přímá vražda." [52]

Menachem Begin měl škodolibou radost z vlivu těchto nacistům podobných operací kterým velel v Deir Jasinu na celou Palestinu. Lehi a IZL komanda napadla vesnici Deir Jasin 9. dubna 1948 a zmasakrovali 254 mužů, žen a dětí.

"Legenda o teroru se rozšířila mezi Araby, kterých se zmocňovala panika při myšlence na naše vojáky Irgunu. Bylo zapotřebí sotva půl tuctu batalionů k ovládnutí Izraele. Arabové po celé zemi … byli zachváceni bezmeznou panikou a začali utíkat ze svých domovů. Tento masový útěk později přešel v bláznivý, nekontrolovatelný úprk. Z 800 000 Arabů žijících na současném území státu Izrael tam zůstalo nějakých 165 000. Politický a ekonomický význam tohoto vývoje může být těžko přeceněn." [53]

Naplnění tohoto programu bylo provedeno částečně Menachemem Beginem a částečně jeho budoucím nástupcem ve funkci premiéra Jitzhaka Šamira jako vojenských velitelů Ingunu a Lohmateiem Herutem Israelem (Lehi), tj. Bojovníky za svobodu Izraele. Obyvatelé byli donuceni pochodovat v zakrvácených oděvech po ulicích Jerusalema před šklebícími se diváky dokud se neztratili.

Výpovědi svědků

Výpovědi svědků těchto událostí nastiňují zkázu palestinského lidu.

"Bylo poledne, když bitva skončila a střílení bylo zastaveno. Vše ztichlo, ale vesnice se nevzdala. IZL (Irgun) a dobrovolníci Lehi (Stern Gang) opustili místa kde se schovávali a začali provádět vyčišťovací operaci v domech. Stříleli ze všech zbraní které měli a házeli výbušniny do domů. Zastřelili též každého, koho uviděli v domech, včetně žen a dětí- dokonce ani velitelé se nepokoušeli bránit ostudným aktům vraždění. Já osobně a mnoho obyvatel prosilo velitele, aby přikázali svým mužům zastavit střelbu, ale naše snaha byla neúspěšná. Mezi tím bylo nějakých pětadvacet mužů vytaženo z domů: byli naloženi do jejich náklaďáku a dovedeni na 'vítěznou přehlídku' jako při římském vítězství po čtvrtích [Jerusalema] Mahaneh Jehudah a Zichron Josef. Na konci přehlídky byli zahnáni do kamenného lomu mezi Giv'at Šaul a Deir Jasin a s chladnou hlavou zastřeleni. Vojáci potom zahnali dosud živé ženy a děti na náklaďák a odvezli je do Mandelbaumské brány." [54]

Ředitel Mezinárodního Červeného kříže v Palestině Jacques de Reynier se pokoušel intervenovat když se zpráva o masakru rozšířila. Jeho osobní svědectví je:

"… Nezdálo se, že velitel jednotky Irgunu by mne chtěl přijmout. Nakonec přijel, mladý, odměřený a perfektně korektní, ale v jeho očích byly zvláštní záblesky, chladné a kruté. Podle něj Irgun přijel před čtyřiadvaceti hodinami a přikázal obyvatelům pomocí megafonu evakuovat všechny domy a vzdát se: čas na vyplnění příkazu byl čtvrt hodiny. 'Někteří z těch ničemných lidí vystoupilo dopředu a byli zatčeni jako vězni, aby byli později propuštěni v arabské oblasti. Ostatní, kteří se nepodrobili rozkazu, potkal osud jaký si zasloužili. Ale není žádný důvod k zveličování věcí, bylo jen pár mrtvých a ti budou pohřbeni jakmile bude 'vyčištění' vesnice skončeno. Pokud najdu nějaká těla, mohu si je vzít, ale v podstatě nikdo nebyl zraněn.'

Toto vysvětlení mne zchladilo. Jel jsem zpět do Jerusalemské ulice, vzal sanitku a náklaďák které jsem označil Červeným křížem. … Dojel jsem do vesnice se svým konvojem a palba se zastavila. Gang (Irgun) měl oblečené uniformy s helmami. Všichni byli mladí, někteří ještě adolescenti, muži a ženy, ozbrojeni po zuby: revolvery, kulomety, ruční granáty a též se šavlemi v rukách, většina z nich byla zkrvavených. Krásná mladá dívka se zločinnýma očima se mi ukázala, stále zkropena krví; ukazovala to jako trofej. To byl ten 'vyčišťovací' tým, který obvykle dělal svou práci velmi svědomitě.

Pokusil jsem se vstoupit do domu. Tucet vojáků mne obklopil a namířili své kulomety na mne a jejich velitel mi zakázal se pohnout. Mrtví, pokud existují, budou prý přineseni ke mně. Dostal jsem se tak do jedné z nejvypjatějších situací ve svém životě, když jsem řekl těmto zločincům co si myslím o jejich chování a vyhrožoval jim vším na co jen jsem pomyslel, potom je odstrčil stranou a vešel do domu.

První místnost byla tmavá, v úplném nepořádku, ale nikdo tam nebyl. V té druhé kromě roztřískaného nábytku a nejrůznějších trosek jsem našel nějaká těla, byla studená. Tady bylo 'vyčištění' prováděno kulomety a ručními granáty. Bylo ukončeno pomocí nožů, jak mohl kdokoliv vidět. Stejné to bylo v další místnosti, ale když jsem se chystal ji opustit, uslyšel jsem něco jako povzdech. Díval jsem se všude, obrátil všechna těla a najednou našel malou nohu, ještě teplou. Bylo to malé děvčátko kolem deseti let, zmrzačené ručník granátem, ale stále živé. … všude ten samý hrůzný pohled … v této vesnici bylo čtyři sta lidí; okolo padesáti z nich uniklo a je dosud na živu. Zbytek byl svévolně zmasakrován, chladnokrevně, jak jsem si všiml, tato parta byla obdivuhodně disciplinovaná a jednala jen na povel.

Po jiné návštěvě Deir Jasinu jsem šel zpět do svého úřadu a byl jsem navštíven dvěma pány, dobře oblečenými do civilních šatů, a kteří na mne čekali déle než hodinu. Byl to velitel oddílu Irgunu a jeho pobočník. Připravili dokument a chtěli, abych ho podepsal. Bylo to prohlášení, že jsem byl jimi velmi laskavě přijat a dostal vše o co jsem požádal ve jménu své mise, a poděkování za pomoc, kterou jsem od nich dostal. Když jsem projevil známky váhání a dokonce se s nimi začal hádat, řekli, že pokud si vážím života, měl bych raději ihned podepsat. Mým jediným otevřeným vyjádřením bylo, že si svého života vůbec nevážím." [55]

Vyvraždění Dueimy

Zatímco masakr v Deir Jasinu byl vykonán "extrémně pravicovými" podzemními organizacemi revisionistických sionistů, IZL a Lehi, podobné masakry nastaly v podobném rozsahu v celé zemi. Tak masakr v Dueimě v roce 1948 byl proveden oficiální Labor Zionist Israeli Army (Liberální sionistickou izraelskou armádou), Israel Defense Forces (Izraelské obranné síly) (Tzeva Haganah le-Israel or ZAHAL). Výsledkem masakru, jak je popsán vojáky, kteří se podíleli na této hrůze, byl publikován v Davaru, oficiálním hebrejském deníku liberálně sionistické Generální federace pracujících Histadrut:

" … Zabili něco mezi osmdesáti a stovkou arabských mužů, žen a dětí. Při zabíjení dětí jim [vojáci] zlomili ruce holemi.Nebylo domu bez vojáků. Muži a ženy z vesnic byli zavřeni do domů bez potravy a bez vody. Potom přišli sabotéři a vyhazovali je dynamitem.

Jeden velitel poručil vojákovi přinést dvě ženy do domu, který byl určen k vyhození do vzduchu. … Jiný voják byl hrdý na to, že znásilnil ženu před tím, než ji zastřelil. Jiná arabská žena se svým čerstvě narozeným dítětem byla donucena uklízet místo několik dní, a potom ji zastřelili i s dítětem. Vzdělaní velitelé s dobrými způsoby pokládaní za "dobré chlapce" … se stali vrahy, a to ne v průběhu boje, ale jako metody vyhánění a vyhlazování. Přežilo to přinejmenším jen několik Arabů." [56]

Strategický význam masakru v Deir Jasinu byl široce uznáván po léta sionistickými vůdci jako je Eldad [Scheib], který spolu s Jitzhakem Šamirem a Nathanem Jalin-Mor [Feldman] když se starali o Lehi. Jejich poznámky v řečech z července 1967 byly publikovány v dobře známém názorovém časopise De'ot v zimě 1968:

"Vždy jsem říkal že pokud existuje ta nejhlubší naděje symbolizující vykoupení je přestavba [židovského] chrámu … tak je samozřejmé, že tyto mešity [al-Haram al-Šarif a al-Aksa] budou muset, tím či oním způsobem, zmizet v některém z blízkých dní. … Pokud by nebyl Deir Jasin, půl milionu Arabů by dosud žilo ve státě Izrael [v roce 1948]. Stát Izrael by neexistoval. Nesmíme na to zapomenout, s plným uvědoměním příslušné odpovědnosti. Všechny války jsou kruté. Není jiné cesty. Tato země se buď stane Zemí Izraelskou (Eretz Israel) s absolutní židovskou většinou a malou arabskou menšinou, nebo Zemí Izmael (Eretz Ishmael) a opět nastane židovská emigrace pokud nevyženeme Araby tím nebo oním způsobem." [57]

Vraždění v Gaze

Program masakrů neskončil s formováním státu. Deník Meira Har Tziona popisuje masakry v táborech utečenců a vesnicích v Gaze v průběhu začátku padesátých let:

"Široké, suché odlesky řečiště v měsíčním světle, Postupujeme opatrně podél horského svahu. Je vidět několik domů. … V dáli můžeme vidět tři světla a slyšet zvuk arabské hudby přicházející z domů ponořených v temnotě. Rozdělujeme se do tří skupin po čtyřech mužích v každé. Dvě skupiny zamíří svou cestu do ohromného uprchlického tábora (Al Burj) na jih od naší posice. Jiná skupina pochoduje k osamělému domu na plochém místě severně od Wadi Gaza. Pochodujeme vpřed, šlapeme na zelená pole a brodíme vodní kanály a měsíc nás koupe ve světélkujícím světle. Později ovšem bude ticho narušeno projektily, explozemi a jekotem těch, kdo nyní pokojně spí. Rychle postupujeme a vstupujeme do jednoho z domů - 'Mann Haatha?' [Arabsky 'Kdo je tam?']

Vyskakujeme směrem k hlasům. Dva Arabové se strachem a chvěním stojí proti zdi budovy. Pokoušejí se uniknout. Začíná střelba. Uši zahlcující ječení plní vzduch. Prvý muž padá k základům, zatímco jeho přítel pokračuje v běhu. Teď musíme konat - nemáme čas na prohru. Pokračujeme ve své cestě dům od domu dokud jsou Arabové ve zmatku.

Kulomety rachotí a jejich hluk se mísí se strašlivým kvílením. Dostáváme se na hlavní třídu tábora. Dav prchajících Arabů stále roste. Ostatní skupiny útočí z opačného směru. Hřmění našich ručních granátů budí vzdálenou ozvěnu. Dostáváme příkaz k ústupu. Útok dosáhl svého konce." [58]

Kibja a komando 101

Premiér Moše Šarett (1954-55) poskytl následující hlášení o masakru ve vesnici Kibja (18. říjen 1953). Ariel Šaron osobně velel akcím, ve kterých muži, ženy a děti byly zavražděni ve svých domech.

"[Na schůzi vlády] Odsuzuji Kibijskou aféru, která nás před celým světem ukázala jako bandu krvavých zabijáků schopných každého masakru. … Varoval jsem že tato skvrna nás zašpiní a nebude smyta po následující léta.

Bylo rozhodnuto, aby bylo opublikováno komuniké o Kibji a aby ho sepsal Ben Gurion. Je to ve skutečnosti hanebný skutek. Vyšetřoval jsem to několikrát a jsem vážně přesvědčen, že lidé nezjistí, jak se to stalo." [59]

Šarett poznamenal do svých pamětí o detailech dalších masakrů v palestinských vesnicích v roce 1955: "Veřejné mínění, armáda, policie došla k závěru, že arabská krev může být volně prolévána. To musí způsobit v očích světa jako barbarský stát." [60]

Kafr Kasim: Jatka pokračují

Masakr v Kafr Kasim následoval podle sionistického vzoru. V říjnu 1956 izraelský generálmajor Šadmi, velitel batalionu na izraelsko-jordánské hranici, přikázal zákaz nočního vycházení týkající se "menšinových" [arabských] vesnic pod jeho velením. Tyto vesnice byly v izraelských hranicích a jejich obyvatelé byli tedy izraelskými občany. Šadmi řekl veliteli Pohraniční stráže, majoru Melinkiovi, že zákaz musí být "extrémně přísný" a že "nestačí zavřít ty, kteří ho poruší - musí být zastřeleni." Dodal:

"Mrtvý muž je lepší než komplikace s vězněním." [61]

"[Melinki] informoval shromážděné důstojníky, že … jejich úkolem je přikázat zákaz vycházení v menšinových vesnicích od 05.00 do 18.00. … Kdokoliv opustí svůj dům nebo kdokoliv kdo poruší zákaz má být zastřelen. Dodal, že nemají být žádní uvěznění a že pokud bude v noci zabito několik lidí, umožní to uložení zákazu vycházení po další noci.

Poručík Frankanthal se ho zeptal: 'A co budeme dělat se zraněnými?' Melinki odpověděl: 'Nevšímejte si jich.'

Vedoucí oddílu se pak ptal: 'A co ženy a děti?', na což Melinki odpověděl: 'Žádnou sentimentalitu.' Na dotaz 'A co lidé, kteří se vracejí z práce?' Melinki odvětil: 'Bude to pro ně špatné, jak řekl velitel.'"

Viníci masakru v Kafr Kasimu - jednotka komanda Ariela Šarona - komando 101 - byli všichni vyznamenáni medailemi a povýšením v Izraelských obraných silách (Israeli Defense Forces - IDF).

Genocidní metody nutné k vytvoření koloniálního osídleneckého státu v hranicích Izraele před rokem 1967 jsou pokládány za model pro zacházení s Palestinci na územích okupovaných ve válce v roce 1967. Ahron Jariv, bývalý šéf vojenské rozvědky a ministerstva informací, prohlásil na veřejném semináři v Ústavu Leonarda Davise pro mezinárodní vztahy Hebrejské university v Jerusalemě, že:

"Existují názory, které obhajují, že je nutno využít válečné situace k vystěhování 700 000 až 800 000 Arabů. Tyto názory jsou široce rozšířené. Byly k tomu zpracovány rozkazy a též nástroje [vybavení]." [62]

Kapitola 5

Zabrání země

Je na místě připomenout pronikavost této vražedné politiky a její následky. Na územích která byla Izraelem okupována po Rozdělení žilo asi 950 000 palestinských Arabů. Obývali přes 500 vesnic a všechna hlavní města včetně těchto: Tiberias, Safed, Nazareth, Šafa Amr, Acre, Haifa, Jaffa, Lydda, Ramle, Jerusalem, Majdal (Ashqelon), Isdud (Ashdod) a Beersheba.[63]

Po necelých šesti měsících zůstalo jen 138 000 lidí. (Čísla se mění od 130 000 do 165 000.) Velká většina Palestinců byla zabita, nuceně vystěhována nebo uprchla v panice před vraždícími bandami izraelských ozbrojených sil.

Po dokončení odstranění většiny palestinských obyvatel z palestinské země, izraelská vláda přistoupila k systematické destrukci jejich domovů a vlastnictví. Téměř 400 vesnic a měst byla srovnána se zemí v letech 1948 a 1949, další následovaly v roce 1950.

Moše Dajan, bývalý náčelník štábu a ministr obrany, mluvil bez zábran ve svém přehledu podstaty sionistické kolonisace před studenty Izraelského technologického institutu (The Techniyon):

"Přišli jsme do země obydlené Araby, ale budovali jsme tu hebrejský, židovský stát. Na místě arabských vesnic byly založeny židovské vesnice. Vy ani neznáte jména těchto vesnic a já vás za to neviním, protože ty zeměpisné knihy již neexistují. Nejen knihy, ale ani vesnice neexistují.

Nahalal byl založen na místě Mahalulu, Gevat na místě Jibty, Sarid na místě Hanifas a Kafr Jehoushu na místě Tel Dhamamu. Neexistuje žádná osada, která by nebyla založena na místě bývalé arabské vesnice." [64]

Následující tabulka byla zpracována Israelem Šahakem, mluvčím Izraelské ligy pro lidská a občanská práva, pod hlavičkou "Arabské vesnice zničené Izraelem." [65]

Destrukce palestinských arabských vesnic

Jméno okresu Počet vesnic

Před '48 1988 Zbořeno

Jerusalem 33 4 29

Bethlehem 7 0 7

Hebron 16 0 16

Jaffa 23 0 23

Ramle 31 0 31

Lydda 28 0 28

Jenin 8 4 4

Tulkarm 33 12 21

Haifa 43 8 35

Acre 52 32 20

Nazareth 26 20 6

Safad 75 7 68

Tiberias 26 3 23

Bisan 28 0 28

Gaza 46 0 46

Celkem 475 90 385

Šahak se obává, že tento dokumentovaný seznam není úplný, protože není možné najít mnohé arabská obce a "kmeny". Izraelská oficiální data charakterizují např. 44 beduínských vesnic a měst jako "kmeny" aby snížila jako záměr sčítání počet stálých palestinských obcí.

Majetek "nepřítomných"

Po vytěsnění Palestinců a rozboření jejich měst a vesnic padlo množství majetku do kategorie "Zákona o majetku nepřítomných" (1950).

Do roku 1947 byl rozsah Židy vlastněné půdy v Palestině okolo 6% V době, kdy byl stát formálně ustaven, zkonfiskoval 90% půdy:

"Na celém území státu Izrael pouze asi 300 000 až 400 000 dunum [67 000 - 89 000 akrů, 26 800 - 35 600 ha] … je státním majetkem, který izraelská vláda převzala od mandátního režimu [Britský mandát] [2%]. J.N.F. (Jewish National Fund, Židovský národní fond) a privátní židovští vlastníci vlastnili pod 2 miliony dunum [10%]. Téměř veškerý zbytek [tj. 88% z 20 225 000 dunum (4 500 000 akrů, 1 800 000 ha) v rámci armádních linií z roku 1949] patří podle zákona arabským vlastníkům, z nichž mnozí opustili zemi." [66]

Hodnota tohoto ukradeného majetku byla přes 300 milionů dolarů - před více než třiceti lety. (Odhad Arabské ligy je desetkrát větší). V současných dolarech (v době napsání knihy, 1987) je nutno tato čísla násobit čtyřmi.

"Úřad pro uprchlíky OSN odhaduje hodnotu Araby opuštěných zahrad, stromů, movitého a nemovitého majetku na územích v izraelské jurisdikci na asi 118-120 milionů liber šterlinků, průměrně 130 liber (364 dolarů) na uprchlíka." [67]

Konfiskace palestinského majetku bylo nezbytné, aby se Izrael stal životaschopným státem. Mezi roky 1948 a 1953 bylo založeno 370 židovských měst a osad. Tři sta padesát z nich bylo "majetkem nepřítomných!". V roce 1954 žilo nějakých 35% izraelských Židů na majetku konfiskovaného od nepřítomných a nějakých 250 000 nových imigrantů se usadilo v městských oblastech, z nichž byli vytěsněni Palestinci. Celá města byla vyprázdněna od Palestinců, jako je Jaffa, Acre, Lydda, Ramle, Bisan a Majdal (Ashqelon).

Toto plundrování zahrnuje 385 měst a vesnic vcelku a velké části jiných 94 měst, obsahujících 25% všech budov v Izraeli. Tisíce obchodů a prodejních míst bylo převzato židovskými osadníky.

V letech 1948 - 1953 - v období nejsilnější imigrace - byl ekonomický význam Izraelem zkonfiskovaného arabského majetku rozhodující. Množství obdělatelné půdy zkonfiskované Palestincům, kteří odešli ze země po masakru byl dva a půl násobek celkové plochy, kterou získali sionisté na konci mandátové vlády.

Téměř všechny citrusové háje Palestinců byly zkonfiskovány - sestávající z více než 240 000 dunum [53 000 akrů, 21 200 ha]. V roce 1951 bylo 1,25 beden citrusů z Arabům zkonfiskovaných hájů bylo v izraelských rukách - 10% příjmů země z exportu v tvrdé valutě.

V roce 1951 95% izraelských olivových hájů pocházelo z Palestincům konfiskované země. Produkce oliv z ukradených palestinských hájů představuje třetí největší izraelskou exportní položku - po citrusech a diamantech.

Jedna třetina veškeré produkce lomového kamene pochází z 52 Palestincům zkonfiskovaných lomů. [68]

Součástí sionistické mytologie je i tvrzení, že sionistický průmysl, horlivost a zkušenost přeměnila jinak neplodnou pouštní zem, zanedbanou svými primitivními nomádskými arabskými opatrovníky, na zahradu - donutila poušť rozkvést. Palestinské zahrady, průmysl, vozový park, továrny, domy a majetky byly po vražedném dobytí vydrancovány - jako státní loď plavidla pirátů , jejichž opravdovou vlajkou je lebka a zkřížené hnáty.

"Judaisace" země

Židovský národní fond (Jewish National Fund, J.N.F.) získal svou prvou půdu v roce 1905. Jeho cíle byly definovány jako získání země "za účelem usídlení Židů na této zemi." [69] V květnu 1954 byl k Izraeli začleněn Keren Keymeth Ie-Israel, "Věčný fond Izraele", a získal veškerý majetek J.N.F.

V listopadu 1961 uzavřeli izraelská vláda a J.N.F. smlouvu založenou na zákonech přijatých v červenci 1960. Ten ustanovil Izraelskou správu půdy. Uniformovaná policie má zákonnou pravomoc nad 93% půdy v Izraeli pod ochranou státu., která je založená na politice Keren Kayemeth le-Israel a the J.N.F.[69a]

Jak premiér Levi Eškol prohlásil Knessetu (Izraelský parlament) při návrhu, aby stát Izrael přijal politiku J.M.F. o výhradním přidělování půd.: "Princip stanovený Židovským národním fondem … bude ustaven jako princip aplikovaný na státní půdu." [69b]

Židovský národní fond to vyjadřuje otevřeně. Ve zprávě J.N.F. číslo 6:

"Následující smlouva mezi vládou Izraele a J.N.F. byla přijata Knessetem jako základní zákon: Izraelská půda která zakládá efekt dávné tradice vlastnictví země navěky židovským lidem - princip, na němž byl J.N.F. založen. Stejný zákon rozšiřuje tento princip na většinu izraelských státních domén." [69c]

Vztah k této půdě se řídí následující podmínkou platnou pro každý nájem půdy:

"Nájemce musí být žid a musí souhlasit, aby veškerá práce spojená s jejím obděláváním byla prováděna pouze židovskou prací." [70]

Důsledkem je, že tato půda nemůže být pronajata ne=židovi, ani nemůže být druhotně pronajata, prodána, dána v zástavu, dána nebo odkázána ne-židovi. Ne-židy nemohou být zaměstnáni na této půdě ani prací spojené s jejím obděláváním. Při porušení těchto podmínek je uložena pokuta a je zrušen pronájem půdy bez jakékoliv náhrady.

Ale co je zvláště poučné je fakt, že tato pravidla nejsou vynucována J.N.F., ale státem a jeho zákony. To se týká J.N.F. a veškeré ostatní státní půdy, který převážně sestává s majetku "nepřítomných".

Nežidé nemají nárok

V Izraeli je tato půda kategorizována jako "národní půda". To znamená židovská, ne "Izraelská" půda. Zaměstnávání ne-židů jen pokládáno za nelegální a za porušení zákona. Vzhledem k nedostatku židovských zemědělských dělníků a vzhledem k tomu, že Palestinci jsou placeni zlomkem mzdy požadované židovskými dělníky, někteří židovští statkáři (jako bývalý ministr obrany Ariel Šaron) zaměstnává Araby. Ale tato praxe je ilegální! V roce 1974 označil ministr zemědělství tuto praxi jako "rakovinu". [71]

Osady které pronajmou nějakou půdu arabským pronajimatelům jsou pranýřovány. Rozšíření praxe, dané vysokým ziskem odvozeným z laciné práce Palestinců, byla označena ministrem zemědělství za "mor". Odbor osad Židovské agentury varoval, že takové praktiky porušují zákon, pravidla regulace Židovské agentury a smlouvu mezi izraelským státem a J.N.F. Zaměstnávání ne-židů bylo trestáno pokutami a "příspěvky do Speciálního fondu." [72]

Israel Šahak popisoval tento proces jako "nechutná směs rasové diskriminace a finanční korupce."

Co to všechno znamená je ovšem fakt, že stát Izrael běžně používá rasismus. Slovo "člověk" označuje pouze Židy. "Imigrant" nebo "osadník" může být jen Žid. Osidlování znamená osídlování jen pro Židy. Národní půda znamená židovskou půdu - ne izraelskou půdu.

A tak, zákon a práva, ochrana a oprávnění být zaměstnán náleží pouze Židům. "Izraelské" občanství a národnost se týká výhradně Židů ve všech specifických použitích jejich významu a platnosti.

A protože definice Žida je plně poplatná tradičnímu ortodoxnímu náboženskému diktátu, "mateřská generace židovských předků" je nutným předpokladem k získání práva na majetek, zaměstnání nebo ochranu zákona. Neexistuje starodávnější příklad rasistických zákonů a procedur.

Podle stejných kritérií je přes 55% půdy a 70% vody na Západním pobřeží [území okupovaném v roce 1967] zabráno ve prospěch 6% obyvatel - nějakých 40 000 osadníků oproti 800 000 Palestincům. V Gaze [území okupovaném v roce 1967] 21 200 osadníků dostalo přes 40% půdy; půl milionu Palestinců se musí spokojit s přeplněnými tábory a brlohy.

A tak praktiky universálně deklarované na územích okupovaných v roce 1967 nejsou ničím jiným než pokračováním stejného procesu, jakým byl ustaven Izrael sám o sobě. Theodor Herzl formuloval tento program 12. června 1895 takto:

" My budeme … odstraňovat zchudlé obyvatele za hranice … aniž jim umožníme jakékoliv zaměstnání v naší zemi." [73]

Rasistické kibucy

Ironicky, izraelskými institucemi o kterých vládnou největší iluze jsou kibucy - domnělé příklady socialistické spolupráce.

Jak prohlásil Israel Šahak:

"Izraelskou organizací která realisuje největší stupeň rasového vyloučení … je Kibuc. Většina Izraelitů si byla vědoma rasistického charakteru kibucu jak se jeví nejen Palestincům, ale za krátký čas všem lidským bytostem které nejsou Židy." [74]

Kibucové družstevnictví existuje převážně na půdě uchvácené Palestincům. Ne-židé nemohou být členy. Dokonce "dočasní dělníci" kteří jsou křesťany protože byli zapojeni židovskou ženou jsou nuceni konvertovat k judaismu aby se mohli stát členy kibucu. Šahak píše:

"Křesťanští kandidáti členství v kibucu prostřednictvím konverze musí slíbit, že odejdou v budoucnosti když nejsou schváleni před církví nebo přeběhnou." [75]

Dnes je nějakých 93% půdy toho, co se nazývá stát Izrael, je pod kontrolou Izraelské administrace pro půdu pod dohledem J.N.F. Aby byl někdo oprávněn žít na půdě, pronajmout půdu nebo pracovat na ní, musí prokázat nejméně čtyři židovské předky na mateřské straně.

Pokud byste ve Spojených státech, abyste mohli žít na půdě, pronajmout jí, najmout jí nebo na ní pracovat jakýmkoliv způsobem museli prokazovat čtyři generace mateřských židovských předků, kdo by pochyboval o rasistické podstatě takové legislativy? [75a]

Kapitola 6

Sionismus a Židé

Vzhledem k tomu, že kolonisace Palestiny byla charakterisována řadou drancování, pojďme na moment zkoumat postoj sionistického hnutí nejen k palestinským obětem (ke kterým se vrátíme), ale k samotným Židům.

Herzl sám psal o Židech následujícím způsobem: "Získal jsem volnější vztah k antisemitismu, který nyní začínám historicky chápat a pardonovat. Kromě jiného jsem poznal nicotnost a marnost snah boje s antisemitismem." [76] Sionistická organisace mládeže Hashomer Hatzair (Mladá garda) publikovala následující: "Žid je karikaturou normální, přirozené lidské bytosti, jak fyzicky tak duchovně. Jako jednotlivec ve společnosti revoltuje a odhazuje brnění sociálních závazků, nezná žádný řád ani disciplínu." [77] "Židovský člověk,", píše Jabotinski v jedné úvaze, "je velmi špatný člověk; jeho sousedi ho nenávidí tak, že … jeho jedinou spásou je všeobecná imigrace do Země izraelské. [78] Zakladatelé sionismu ztratili naději v boji proti antisionismu a paradoxně pokládali antisemity samotné za spojence, vzhledem k sdílenému přání odstranit Židy ze zemí, ve kterých žili. Krok za krokem, jak vstřebávali hodnoty nenávisti k Židům a k antisemitismu, až sionistické hnutí začalo pokládat antisemity samotné za své nejspolehlivější sponzory a ochránce.

Theodor Herzl se obrátil na nikoho jiného než hraběte Von Plehve, autora nejhorších pogromů v Rusku - pogromů v Kišiněvě - s tímto návrhem: "Pomozte mi dosáhnout země [Palestiny] dříve než revoluce [proti carské vládě] skončí."[79] Von Plehve souhlasil a poskytl finance sionistickému hnutí. Později měl Herzlovi vyčítat: 'Židé právě vstoupili do revolučních stran. Sympatizovali jsme se sionistickým hnutím, dokud se snažilo o emigraci. Nemusíte hnutí přede mnou ospravedlňovat. Kážete konvertitům."[80] Herzl a Weizmann navrhli pomoci zajistit carské zájmy v Palestině a zbavit Východní Evropu a Rusko těch "ošklivých a podvratných Židů."

A jak jsme již poznamenali, stejnou výzvu adresovali sionisté tureckému sultánovi, německému císaři, francouzskému imperialismu a britskému rádžovi.

Sionismus a fašismus

Historie sionismu - z velké části zamlčená - je špinavá.

Mussolini ustavil jednotky revizně sionistického hnutí mládeže, Betar, v černých košilích jako napodobení svých vlastních fašistických band.

Když se Menachem Begin stal šéfem Betaru, dal přednost hnědým košilím Hitlerových band, a uniformovaní členové Beginova Betaru je nosili na všechna setkání a shromáždění - na kterých se navzájem zdravili a otevírali a uzavírali setkání fašistickým pozdravem.

Simon Petilura byl ukrajinský fašista, který osobně řídil pogromy, které zabily 28 000 Židů v jednotlivých 897 pogromech. Jabotinski uzavřel dohodu o spojenectví s Petilurou a navrhl, aby se židovská policie připojila k Peliturovým silám v jejich kontrarevolučním boji s Rudou armádou a bolševickou revolucí - procesu, který zahrnoval vraždy rolníků, dělníků a intelektuálních podporovatelů revoluce.

Kolaborace s nacisty

Tato strategie získávání nebezpečných nepřátel Židů a spojenectví s nejzvrhlejšími hnutími a režimy jako finančními a vojenskými patrony sionistické kolonie v Palestině nevyloučila ani nacisty.

Německá sionistická federace poslala podpůrné memorandum nacistické straně 21. června 1933. Poznamenali v něm:

"… znovuzrození národního života tak jak se to stalo v německém životě … se musí stát i v židovské národní skupině."

"Podle nově založeného [nacistického] státu na rasovém principu chceme přizpůsobit naší společnost totální struktuře tak, aby i pro nás v nám zaslíbené zemi byla umožněna plodná aktivita pro zemi otců…" [81]

Daleko od odmítnutí této politiky byl Světový sionistický kongres v roce 1933 když odmítl resoluci žádající akce proti Hitlerovi hlasováním 240 proti 43.

Během právě tohoto kongresu Hitler navrhl obchodní smlouvu mezi Anglo-Palestinskou bankou Světového sionistického kongresu a tím prolomil židovský bojkot nacistického režimu v době, kdy německá ekonomika byla extrémně zranitelná. Bylo během nejhlubší krize, kdy lidé kouleli sudy plné nehodnotných německých marek. Světová sionistická organizace zlomila židovský bojkot a stala se hlavním distributorem nacistického zboží po Středním Východě a Severní Evropě. Založili Ha'avaru, což byla banka v Palestině navržená k převzetí peněz od německo-židovské buržoasie, jejímž prostřednictvím množství nacistického zboží bylo dodáváno v podstatných množstvích.

Součinnost s SS

Následně sionisté pozvali barona von Mildensteina z Bezpečnostní služby SS do Palestiny na šestiměsíční návštěvu pro podporu sionismu. Návštěva vedla k dvanáctidílné zprávě Josepha Goebelse, Hitlerova ministra propagandy, v časopise Der Angrif (Útok) v roce 1934 velebícím sionismus. Goebels objednal medailon vyzdobený s

hákovým křížem na jedné straně a sionistickou Davidovou hvězdou na druhé. N květnu 1935 Reinhard Heidrich, šéf bezpečnostní služby SS, napsal článek, ve kterém dělí Židy do dvou "kategorií." Židé které podporoval byli sionisté: "Naše vřelá přání spolu s naší oficiální dobrou vůlí je provází."[82] V roce 1937 liberální "socialistická" sionistická milice, Haganah (založená Jabotinským) poslala svého agenta (Feivel Polkes) do Berlína s nabídkou dělat špióna pro Bezpečnostní službu SS jako protislužbu za vyjádření židovské podpory sionistické kolonizaci. Adolf Eichman byl přivítán v Palestině jako host Haganahu.

Feivel Polkes informoval Eichmana:

"Židovské nacionalistické kruhy jsou velmi potěšeny radikální německou politikou, jelikož síla židovské populace v Palestině tak bude dále v jejím důsledku růst což v dohledné budoucnosti Židé početně převáží číselnou převahu Arabů."[83] Seznam aktů sionistické kolaborace s nacismem pokračuje dále a dále. Jak je možno vysvětlit tuto neuvěřitelnou ochotu sionistických vůdců zradit evropské Židy? Jediným zdůvodněním pro stát Izrael předkládaným jeho zastánci bylo, že je určen jako útočiště pro Židy vystavené persekuci.

Sionisté naopak viděli jakoukoliv snahu o záchranu evropských Židů ne jako naplnění jejich politického cíle ale jako hrozbu jejich celkovému hnutí. Pokud by evropští Židé byli zachráněni, mohli by si přát odejít kamkoliv a záchranná operace by neměla nic společného se sionistickým projektem na dobytí Palestiny.

Obětování evropských židů

V souhlase s aktem kolaborace s nacismem během 30. let byl, když zvažovány pokusy změnit imigrační zákony ve Spojených státech a ve Západní Evropě, aby byly zajištěny cílové země uprchlých persekuovaných evropských Židů, a byli to sionisté, kdo aktivně organizoval zastavení těchto snah.

Ben Gurion informoval shromáždění liberálních sionistů ve Velké Británii v roce 1938: "Kdybych věděl že by bylo možné zachránit všechny v Německu jejich přestěhováním do Anglie nebo jen poloviny z nich jejich dopravou do Země Izraelské, vybral bych druhou alternativu." [84] Tato posedlost kolonizací Palestiny a rozdrcení Arabů vedlo sionistické hnutí k oposici vůči záchraně Židů ohrožených vyhlazením, pokud by byly překážky možnostem odvést tuto pracovní sílu do Palestiny. V letech 1933 až 1935 Světová sionistická organisace odmítla dvě třetiny všech německých Židů, kteří žádali o povolení imigrovat.

Berel Katznelson, vydavatel liberálně sionistického listu Davar, popsal "krutá kritéria sionistů:" Němečtí Židé byli příliš staří, aby porodili děti v Palestině, postrádali tradice budování sionistických kolonií, nemluvili hebrejsky a nebyli sionisty. Na místo těchto Židů vystavených vyhlazení Světová sionistická organisace vzala do Palestiny 6000 mladých trénovaných sionistů ze Spojených států, Británie a jiných bezpečných zemí. Ale co je horší, Světová sionistická organisace nehledala žádné alternativy pro Židy setkávající se s holocaustem, sionističtí vůdci agresivně oponovali všem snahám najít útočiště pro prchající Židy.

Až teprve v roce 1943, kdy již byly zlikvidovány miliony evropských Židů, americký kongres navrhl komisi pro "studium" problému. Rabbi Stephen Wise, který byl hlavním americkým mluvčím sionismu, přijel do Washingtonu svědčit proti zákonu o útočišti, protože by odvrátil pozornost od kolonizace Palestiny.

Je to ten samý Rabbi Wise, který v roce 1938 ve funkci vedoucího Amerického židovského kongresu napsal dopis, ve kterém oponoval vůči změnám amerických imigračních zákonů, které by umožnily Židům najít útočiště. Prohlásil:

"Může být pro vás zajímavé vědět, že před několika týdny představitelé vedoucích židovských organizací se setkali na konferenci. … Bylo rozhodnuto, že žádná židovská organizace nebude v této době podporovat zákon, který by jakýmkoliv způsobem měnil imigrační zákony." [85]

Boj o asyl

Celý sionistický režim ukázal nepochybně svou posici ve své odpovědi na aktivitu 227 britských poslanců žádajících vládu o zajištění asylu pro pronásledované Židy na britských územích. Tento skrovný podnik byl připravován takto:

"Vláda Jeho veličenstva je žádána o několik stovek imigračních povolení na Mauritius či jinam ve prospěch ohrožených židovských rodin." [86] Ale i tato záležitost byla oponována sionistickým vedením. Během parlamentního zasedání 27. ledna 1943, kdy byly další kroky podporovány více než stovkou poslanců, mluvčí sionistů sdělil, že jsou proti této snaze, protože nepředstavuje přípravu ke kolonisaci Palestiny. Byl to jejich společný postoj.

Chaim Weizmann, vedoucí představitel sionistů který zařídil Balfourovu deklaraci a měl se stát prvním presidentem Izraele, vyjádřil tuto sionistickou politiku zcela otevřeně:

"Naděje šesti milionů evropských Židů jsou soustředěny na emigraci. Byl jsem dotázán: 'Můžete vzít šest milionů Židů do Palestiny?' Odpověděl jsem 'Ne'. … Z hloubky tragedie chci zachránit … mladé lidi [pro Palestinu]. U ostatních to projde. Ať už ponesou svůj osud nebo ne. Jsou prachem, ekonomickým a morálním prachem v krutém světě. … Pouze část těch mladých přežije. Musí to přijmout."[87] Jitzhak Gruenbaum, vedoucí komise ustavené sionisty jmenovitě k prozkoumání podmínek pro evropské Židy, řekl:

"Přišli za mnou se dvěma plány - záchranou masy Židů v Evropě nebo vykoupení země - já hlasuji bez postranních myšlenek pro vykoupení země. Čím více se mluví o zabíjení našich lidí, tím více se minimalisují naše snahy o posílení a zajištění hebreisace země I kdyby to dnes byla možnost zakoupení balíčků potravy za peníze Karen Hayesodové [United Jewish Appeal - Spojená židovská výzva] a poslat jí prostřednictvím Lisabonu, měli bychom to udělat? Ne A ještě jednou ne!"[88]

Zrada hnutí odporu

V červenci 1944 slovenský židovský vůdce Rabbi Dov Michael Weismandel v dopise sionistickým úředníkům sloužícím v těchto "záchranných organisacích" navrhl sérii opatření k záchraně Židů, jejichž likvidace v Auschwitzu již byla naplánována. Poskytl přesné plány železniční dopravy a urgoval bombardování tras, po kterých mají být maďarští Židé dopravováni do krematorií.

Apeloval na bombardování pecí v Auschwitz, k zásilce výzbroje pro 80 000 vězňů pomocí padáků, k vysazení sabotérů, aby vyhodili do povětří prostředky k likvidaci a tak ukončili kremaci 13 000 Židů denně.[89]

Pokud by Spojenci odmítli organizovaný i veřejný požadavek na "záchranné organisace", Weismandel navrhl aby sionisté, kteří měli fondy i organisaci, dostali letadla, najali židovské dobrovolníky a provedli sabotáž.

Weissmandel nebyl sám. Během třicátých a čtyřicátých let, Židovští mluvčí v Evropě křičeli o pomoc, pro veřejné kampaně, pro organizovaný odpor, pro demonstrace, které by donutily spojenecké vlády k akci - aby se setkávaly pouze nejen se sionistickým tichem, ale přímo s jejich aktivními sabotážemi bídných snah, které byly navrhovány nebo připravovány ve Velké Británii a ve Spojených Státech.

Tady je vášnivý protest Rabbi Wiesmandela. Píše sionistům v červenci 1944 a nedůvěřivě žádá:

"Proč jste dosud nic neudělali? Kdo je vinen touto neplodnou ignorancí? Nejste-li vini, naši židovští bratři: ti, kdo mají to největší možné štěstí na světě - svobodu?" "Posíláme vám" píše Rabbi Weismandel ještě jednou - "tuto speciální zprávu: abychom vás informovali, že zítra začínají Němci transport Židů z Maďarska. … Deportovaní jedou do Auschwitzu aby byli usmrceni kyanidovým plynem. Toto je časový plán pro Auschwitz od zítřka až do konce.

Dvanáct tisíc Židů - mužů, žena dětí, starců, malých dětí, zdravých i nemocných, má být denně zadušeno.

A vy, naši bratři v Palestině, ve všech svobodných zemích, a vy ministři všech království, jak můžete mlčet před tváří této velké vraždy?

Jak můžete mlčet když tisíce, dosahujícími nyní šesti milionů Židů, jsou vražděny? Jak můžete mlčet nyní, kdy desetitisíce má být ještě zavražděno a čekají na vraždu? Jejich zničená srdce vás vyzývají k pomoci a naříkají nad vaší krutostí.

I vy jste surovci a vrazi, i vy, vzhledem k chladnokrevnému tichu v němž čekáte, protože čekáte se založenýma rukama a neděláte nic, i když byste mohli zastavit nebo pozdržet vraždy Židů každou hodinu.

Vy, naši bratři, synové Izraele, jste snad pomatení? Cožpak nevíte o pekle okolo nás? Pro koho střádáte své peníze? Vrazi! Blázni! Kdo je ten kdo poskytuje dobročinnost: ti, kdo jsou znepokojeni pro pár drobných ve svých bezpečných domech nebo my kteří dávají svou krev v hlubinách pekla?"[90]

Žádný sionistický vůdce nepodpořil jejich žádost ani žádný západní kapitalistický režim nebombardoval jediný koncentrační tábor.

Pakt proti maďarským Židům

Kulminací sionistické vraždy bylo obětování maďarských Židů v sérii smluv mezi sionistickým hnutím a nacistickým Německem, které se poprvé stalo známým v roce 1953. Dr. Rudolph Kastner ze Záchranného výboru Židovské agentury podepsal v Budapešti tajný pakt s Adolfem Eichmanem k "vyřešení židovské otázky" v Maďarsku. To nastalo v roce 1944 Tento pakt poslal na smrt 800 000 Židů.

Později bylo odhaleno že Kastner byl na příkaz sionistických vůdců v zahraničí když podpisoval tuto dohodu s Eichmanem. Dohoda zaručovala záchranu šesti stovek maďarských prominentních Židů za podmínek, že bude dodrženo ticho o osudu maďarských Židů.

Když přeživší Malchiel Greenwald po seznámení s paktem označil Kastnera za nacistického kolaboranta jehož "skutky v Budapešti stály životy statisíce Židů," [91] Greenwald byl obžalován izraelskou vládou, jejíž představitelé vystupovali ve smyslu Kastnerova paktu.

Izraelský soud došel k následujícímu závěru:

"Obětování většiny Židů za účelem záchrany prominentů bylo základním prvkem dohody mezi Kastnerem a nacisty. Tato smlouva určila rozdělení národa do dvou nestejných táborů, malého zlomku prominentů, které nacisté přislíbili zachránit, a na druhé straně většinu maďarských Židů, které nacisté předurčili k smrti." [92]

Soud prohlásil, že podmínky příkazu v tomto paktu byly takové, že ani Kastner ani sionističtí vůdci by nemohli bránit akcím nacistů proti Židům. Tito vůdci se nejen zdrželi vměšování, ale souhlasili s tím, že jim nebudou, ústy izraelského soudu, "bránit v likvidaci". "Kolaborace mezi Záchranným výborem Židovské agentury a likvidátory Židů upevněna v Budapešti a ve Vídni.

Kastnerovy povinnosti byly součástí SS. Kromě Likvidačního a rabovacího oddělení nacistické SS otevřelo Záchranné oddělení pod vedením Kastnera." [93]

Záchrana nacistů, ne Židů

Není překvapením, že bylo odhaleno, že Kastner intervenoval pro záchranu generála SS Kurta Bechera před odsouzením jako válečný zločinec. Becher byl jedním z vedoucích iniciátorů jednání se sionisty v roce 1944. Byl též majorem SS v Polsku a členem komand smrti "která pracovala na mašinérii zabíjející Židy." "Becher byl znám jako vrah Židů v Polsku a v Rusku." [94] By ustanoven komisařem všech koncentračních táborů Heinrichem Himmlerem.

Co se s ním stalo? Stal se presidentem mnoha korporací a vedl prodej pšenice do Izraele. Jeho korporace, Cologne-Handel Gesselschaft, prováděl rozsáhlý obchod s Izraelskou vládou.

Vojenský pakt s nacismem

11. ledna 1941 Avraham Stern navrhl formální vojenský pakt mezi Národní vojenskou organizací (National Military Organisation, MNO), jejímž prominentním vůdcem byl Jitzhak Šamir, současná premiér Izraele, a nacistickou Třetí říší. Tento návrh je známý jako Ankarský dokument a byl nalezen po válce v materiálech německého velvyslanectví v Turecku. Obsahuje toto:

"Evakuace židovských mas s Evropy je podmínkou pro řešení židovské otázky, ale bude umožněn a dokončen jen usazením těchto mas v domově židovského lidu, v Palestině, a na základě ustavení židovského státu v jeho historických hranicích. …

MNO, které je dobře známá dobrá vůle německé říšské vlády a jejích autorit vzhledem k sionistickým aktivitám v Německu a k sionistickým emigračním plánům, je názoru, že:

Měly by existovat společné zájmy mezi ustavením Nového pořádku v Evropě v souhlase s německými koncepty a skutečnými národními snahami židovského lidu představovaného MNO.
Spolupráce mezi novým Německem a obnoveném lidově nacionálním státem Hebraium by byla možná a
Ustavení historického židovského státu na národně totalitárním základě a vázaného smlouvou s Německou Říší, bude v zájmu trvalé a posílené budoucnosti posic Německa jako mocnosti na Středním Východě.

Při jednání za těchto podmínek MNO v Palestině, je za podmínek výše zmíněných národních snah izraelského hnutí za svobodu uznáváno ze strany Německé říše, nabízí aktivní účast ve válce na straně Německa." [95]

Věrolomnost sionistů

Věrolomnost sionistů - zrada obětí holocaustu - byla kulminací jejich snahy o identifikaci zájmu Židů s těmi, kdo právě ustavil pořádek. Proto se dnes sionisté spojují svůj stát se zesíleným ramenem amerického imperialismu - od smrtících komand v Latinské Americe až po operace CIA na čtyřech kontinentech.

Tato špinavá historie je založena na demoralisaci zakladatelů sionismu, kteří odmítli možnost vítězství antisemitismu prostřednictvím lidového povstání a sociální revoluce. Moses Hess, Theodor Herzl a Chaim Weitzman si vybrali nesprávnou stranu barikády - tu společnou se státní mocí, třídní dominancí a kořistných pravidel. Předložili zdánlivou neshodu mezi osvobozením z útisku a nutností sociálních změn. Plně porozuměli že pěstování antisemitismu a útisk Židů bylo dílem právě vládnoucí třídy ze které chtějí mít prospěch.

Při hledání podpory právě u antisemitů odhalili několik motivů: klanění se moci se kterou se pojí síla; představa židovské "slabosti" a zranitelnosti, touha přestat být stálými outsidery.

Od této citlivosti bylo krátkým krokem přijetí hodnot a ideálů těch, kdo nenávidí Židy samotných. Židé, jak píší sionisté, byli skutečně nedisciplinovaní, podvratní, disidentští lidé hodní opovržení, které se jim dostávalo. Sionisté se bezostyšně ukájeli rasistickou nenávistí k Židům. Uctívaje moc, apelovali na antisemitské touhy von Plehvese a Himmlera aby se zbavili obětovaných lidí již dávno zradikalizovaných útiskem, lidí kteří plnili řady revolučních hnutí a těch, jejichž utrpení vedl jejich nejlepší myšlenky k intelektuálnímu neklidnému útoku na ustavené hodnoty.

Nejšpinavějším tajemstvím historie sionismu je fakt, že sionismus je ohrožen samotnými sionisty. Obrana židovského lidu před útiskem vyžaduje organizování odporu proti režimům které je ohrožují. Ale jejich součástí je imperiální pořádek zahrnující jedinou sílu schopnou, aby kolonie osadníků zapůsobila na palestinský lid. A tak sionisté potřebují útisk Židů k jejich přesvědčení, aby se stali vzdálenými kolonizátory, protože potřebují utiskovatele k podpoře svých podniků.

Ale evropští Židé nikdy neměli snahu a zájem o kolonizaci Palestiny. Sionismus zůstal okrajovým hnutím mezi Židy, kteří chtějí žít v zemích v nichž se narodili nediskriminovaní nebo uniknout útisku emigrací do buržoasních demokracií pokládaných za tolerantnější.

A tak sionismus nemůže nikdy naplnit potřeby a snahy Židů. Moment pravdy přišel když útisk vedl k fyzické likvidaci. Ale při jediném a konečném testu jejich skutečného vztahu k přežití Židů sionisté nejen selhali při vedení odporu nebo při obraně Židů, ale aktivně sabotovali židovské snahy o bojkot nacistického hospodářství. Navíc hledali podporu samotných masových vrahů, nejen protože Třetí říše se jevila dostatečně mocnou, aby dala vzniknout židovské kolonii, ale protože nacistické praktiky souzněly se sionistickými myšlenkami.

Existuje společný základ mezi nacismem a sionismem vyjádřený nejen v návrhu Šamirovy NMO zformovat v Palestině stát na "nacionálně totalitárním základě". Vladimir Jabotinski ve své poslední práci "Židovská válečná fronta" (1940) popsal své plány pro palestinský lid:

"Protože máme tuto nejvyšší morální autoritu pro klidné pojetí exodu Arabů, nemusíme dbát na možný přesun 900 000 se strachem. Pan Hitler nedávno zvýšil popularitu odsunu obyvatel." [96]

Jabotinského pozoruhodné prohlášení v "Židovské válečné frontě" spojuje sionistické myšlení s jeho morálním bankrotem. Utrpení Židů dalo sionismu "velkou morální autoritu" - K čemu? "Ke klidnému pojetí exodu Arabů." Lekce nacistické destrukce Židů byla v tom, že nyní mohou sionisté dosáhnout stejného osudu pro celou palestinskou populaci.

Po sedmi letech sionisté napodobili nacisty, jejichž podporu hledali a již po čase dosáhli toho, že naplnili ubohou Palestinu mnoha Lidicemi [97] a zahnali 800 000 lidí do vyhnanství.

A tak sionisté dostihli nacisty v témž duchu, který měl von Pleve, když trvali na tom, že nenávist k Židům je užitečná. Jejich cílem není záchrana, ale vynucené povolání vybrané menšiny - a zbytek je určen svému bolestnému osudu.

Sionismus hledal osoby, s pomocí kterých by kolonisoval Palestinu a dával přednost židovským jednotkám se svými milióny před opravdovou záchranou, kterou může být usídlení Židů kdekoliv jinde.

I kdyby se od lidí očekávalo porozumění významu útisku, bolesti spojená s tím, že by byli stálými utečenci a obětmi klevet, nestálo by za to být Židy.

Jako srovnání, sionisté oslavovali útisk jiných, i když nejprve zradili Židy a degradovali je. Vybrali si svůj vlastní obětovaný lid aby uvalili formu dobyvatele. Propojili přeživší Židy s divokou ironií s novou genocidou lidu Palestiny pod pláštíkem kolektivní záštity před holocaustem.

Kapitola 7

Mýtus o bezpečnosti

"Bezpečnost" byla hlavní reklamní frází k zamaskování masakru civilního obyvatelstva po celé Palestině a Libanonu, pro konfiskaci arabské půdy, pro expanzi na obklopující území a založení nových osad, pro deportaci a vytrvalé mučení politických vězňů.

Publikace "Personal Diary of Moshe Sharett" (Osobní deník Moše Šaretta) ("Yoman ishi, Maariv," Tel Aviv, 1979) zbořila mýtus o bezpečnosti jako hnací síly izraelské politiky. Moše Šarett byl bývalým premiérem Izraele (1954-55), ředitelem politického odboru Židovské agentury a ministrem zahraničí (1948-56).

Šarettův deník odhaluje v otevřeném jazyce, že izraelské politické a vojenské vedení nikdy nevěřilo na arabské nebezpečí pro Izrael.

Naopak hledali manévry, kterými by donutili arabské státy k vojenské konfrontacím, o nichž si bylo sionistické vedení jisto, že v nich zvítězí a Izrael by tak prováděl destabilizaci arabských režimů a plánoval okupaci dalších území.

Šarett popsal hlavní motiv izraelských vojenských provokací:

"Abychom přivodili likvidaci všech … palestinských nároků na Palestinu rozptýlením Palestinských uprchlíků do vzdálených koutů světa."[98] Šarettův deník dokumentuje dlouhodobý program izraelských představitelů jak z Liberální strany tak z Likudu: "Rozčlenit arabský svět, bránit Arabskému národnímu hnutí a vytvářet loutkové režimy pod regionální izraelskou mocí ." [99] Šarett cituje schůzi kabinetu, posiční dokumenty a politické memoranda připravující války "ke radikální změně rovnováhy v regionu a transformaci Izraele na hlavní mocnost na Středním východě." [100] Šarett uvádí, že daleko od izraelské "reakce" na Násirovo znárodnění Suezského průplavu byla jeho válka v roce 1956, protože izraelské vedení připravovalo tuto válku a mělo jí ve svých plánech od podzimu 1953, rok před tím, než se Násir dostal k moci. Šarett podrobně líčí,jak izraelský kabinet souhlasil, že mezinárodní podmínky pro tuto válku dozrají za tři roky. Skutečným cílem bylo "pohlcení území Gazy a Sinaje." Rozvrh dobytí byl rozhodnut na nejvyšší vojenské a politické úrovni. Okupace Gazy a Západního břehu bylo připraveno počátkem 50. let. V roce 1954 David Ben Gurion a Moše Dajan připravili podrobný plán k podněcování interních libanonských konfliktů za účelem rozdělení Libanonu. To bylo šestnáct let před tím, než vznikla oficiální politická presentace Palestinců jako následek jejich vyhnání z Jordánska v roce 1970, kdy král Hussein pobil Palestince v rámci toho, co bylo později nazváno !černé září"." Šarett popisuje "použití teroru a agrese k provokaci" k uskutečnění dobytí:

"Meditovával jsem o dlouhém řetězu falešných incidentů a nepřátelství, která jsme vyvolávali, a o mnoha srážkách, které jsme vyvolali a které stály mnoho krve a o porušování zákonů našimi lidmi, z nichž všechny přinášely vážné neštěstí a ukončovaly celý průběh událostí,"[101]

Šarett obšírně vypráví jak 11. října 1953 izraelská president Ben Zvi "vyzvedl jako obvykle některé inspirující otázky, jako je [naše] šance k okupaci Sinaje a jak báječné by bylo, kdyby Egypťané zahájili útok abychom mohli zahájit invazi do pouště."[102]

A tak 29. října 1953 Šarett píše:

"1) Armáda pokládá současné hranice s Jordánskem za absolutně nepřijatelné.

2) Armáda plánuje válku aby okupovala zbytek Země izraelské."[103]

31. ledna 1954 Dajan shrnul válečné plány odhalené Šarettem:

"Musíme vojensky postoupit do Sýrie a provést řadu provokací. Zajímavý závěr z tohoto je směrem, kterým myslí náčelník štábu."[104]

Pohlcení Libanonu

V květnu 1954 zformulovali Ben Gurion a Dajan takovéto válečné plány pro pohlcení Libanonu:

"Podle Dajana je jedinou nutno věcí najít důstojníka, třeba i majora. Měli bychom … ho koupit … a zpracovat pro to, aby se sám prohlásil za spasitele Maronitského [104a] obyvatelstva.

Potom izraelská armáda vstoupí do Libanonu, bude okupovat potřebná území a vytvoří křesťanský režim který se později spojí s Izraelem. Území od Litani na jih bude zcela anektován Izraelem a vše bude v pořádku.

Pokud přijmeme radu náčelníka štáby a uděláme to zítra bez čekání signálu [sic] z Bagdadu."[105] Ale po dvanácti dnech Dajan přeřadil na plánovanou invasi, okupaci a rozdělení Libanonu.

Náčelník štábu souhlasil s najmutím libanonského důstojníka, který by souhlasil s tím, že bude loutkou a tak umožní izraelské armádě, aby se objevila jako odpověď na jeho výzvu k 'osvobození Libanonu od muslimských utlačovatelů.' "[106]

A tak celý tento scénář pro libanonskou válku v roce 1982 byl hotov o dvacet osm let dříve, než existovalo OOP.

Šarett, který byl proti původní akci, podrobně vypravuje, jak se invaze do Libanonu zdržela.

Zelená od C.I.A.

"CIA dala Izraeli 'zelenou' k útoku na Egypt. Energie izraelských bezpečnostních složek byla plně pohlcena přípravou války, které pak nastala o rok později."[107]

Skutečný vztah Izraele k arabskému národnímu hnutí je dáno Šarettem do jasného kontextu se službou dominanci USA, jejíž důležitou součástí je expanse Izraele:

"… Máme volné ruce a Bůh nás žehnej pokud odvážně zasáhneme. … Nyní … jsou USA zainteresovány na svržení Násirova režimu … ale nebude daleko moment k použití stejných metod, jaké byly použity ke svržení levicové vlády Jacobo Arbenze v Guatemale [1954] a Mossadegh v Iránu [1953]. Preferují, aby tu práci udělal Izrael.

… [Generál] Isser vážně a naléhavě navrhuje, … abychom provedli svůj plán okupace pásma Gazy nyní. … Situace se změnila a jsou tu jiné důvody určující, že je 'čas jednat'. Za prvé objevení ložisek ropy blízko pásma … jejich obrana potřebuje obsazení pásu - a pro to samé nestojí za to se zabývat problémovou otázkou utečenců."[108]

Moše Šarett přijal další vlnu vyvražďování, které tímto způsobem nastala. 17. února 1955 napsal:

" … Pláčeme nad naší isolací a nad nebezpečím pro naší bezpečnost, ale zahajujeme agresi a projevujeme se jako krvežízniví a aspirující o provedení masových masakrů."[109]

Ben Gurion a Dajan vytvořili záminku k obsazení pásma Gazy. Šaretovo vlastní vyhodnocení z 27. března 1955 bylo prorocké:

"Předpokládejme, že v pásmu Gazy je 200 000 Arabů. Předpokládejme, že polovina z nich uteče nebo bude muset utéct do Hebronských hor. Obvykle utíkají beze všeho a jakmile se octnou v nějakém stabilním prostředí, stanou se opět odbojnými bezdomovci. Není nesnadné si představit násilí a nenávist a zahořklost.

… A budeme mít 100 000 z nich v Pásmu. a není problém si představit jakými prostředky zvolíme abychom je potlačili a jaké titulky se objeví v mezinárodním tisku. V prvém kole: Izrael agresivně vpadl do Pásma Gazy. Ve druhém: Izrael opět způsobil vyděšený úprk masy arabských utečenců. Jejich nenávist bude znovu roznícena zvěrstvy která jim způsobíme utrpením během okupace..""[110] Po roce Dajanovy jednotky okupovaly Pásmo Gazy, Sinaj, Tiranskou úžinu a byly rozloženy podél Suezského kanálu.

Od Herzla k Dajanovi

Plány vyjádřené Moše Šarettem nepocházejí od Davida Ben Guriona nebo Moše Dajana. V roce 1904 Theodor Herzl popsal území na jaké si sionistické hnutí činí nárok jako zahrnující veškerou půdu "od Potoka egyptského k Eufratu."[111] Území zahrnující celý Libanon a Jordánsko, dvě třetiny Sýrie, polovinu Iráku, proužek Turecka, polovinu Kuvajtu, třetinu Saudské Arábie, Sinaje a Egypta, včetně Port Saidu, Alexandrie a Káhiry.

Ve svém svědectví před Speciálním vyšetřovacím výborem OSN připravující rozdělení Palestiny (9. července 1947) Rabbi Fischmann, oficiální představitel Židovské agentury pro Palestinu, zopakoval Herzlovy požadavky:

"Zaslíbená země se rozkládá od Řeky egyptské až po Eufrat. Obsahuje části Sýrie a Libanonu.[112]

Kapitola 8

Blesková válka a vyvražďování

Sionistické plány s Libanonem dávno předcházely zformování státu Izrael. V roce 1918 byla Británie informována o židovských požadavcích na Libanon až po a včetně řeky Litani. Britské plány v roce 1920 navrhující Litani za severní hranici židovského státu byly změněny jako odpověď na francouzské námitky.

V roce 1936 sionisté nabídli podporu maronitské hegemonie v Libanonu. Maronitský patriarcha potom vystoupil před Peelovou komisí ve prospěch židovského státu v Palestině. V roce 1937 Ben Gurion hovořil o sionistických plánech o Libanonu před Sionistickou světovu stranou dělníků (Zionist World Workers Party) na sjezdu v Zurichu:

"Oni jsou přirozenými spojenci Země izraelské. Blízkost Libanonu nám zajistí loajální spojence jakmile bude vytvořen židovský stát a dá nám možnost expanze …"[113]

V roce 1948 Izrael okupoval až po řeku Litani, ale stáhl se po roce pod tlakem. Sharett píše o Ben Gurionově plánu v roce 1954 k vyvolání maronitské fragmentace Libanonu:

"To je nyní hlavní úloha. … Musíme investovat svůj čas a energii k vyvolání podstatných změn v Libanonu. Nesmíme šetřit dolary. … Nebude nám odpuštěno, pokud nevyužijeme tuto historickou příležitost."[114]

Invaze do Libanonu v roce 1982 následovala řadu útoků a invazí v letech 1968, 1976, 1978 a 1981. Nyní byl přijat plán na rozdělení Libanonu na základě prvotní námitky o rozprchnutí Palestinských obyvatel Libanonu prostřednictvím masakru následujícího vystěhování.

Invaze byla plánována spolu s vládou USA. Maronitská falanga byla součástí projektu: "Když Amin Gemaysel navštívil Washington minulý podzim, bul dotázán americkými úředníky kdy invaze nastane."[115]

Později, když ministr obrany Ariel Šaron navštívil Washington: "Ministr zahraničí Alexander Haig mu dal zelenou pro invazi."[116]

Invaze do Libanonu byla spuštěna pod heslem "Mír v Galileji". Krutá ironie! Původní obyvatelé Galileje žijící zde celé tisíciletí byli vynáni masakry v roce 1948. Usadili se nedaleko Sidonu, postavili své stany v utečeneckém táboře nazvaném Ain El Helwe, "Sladké jaro".

Tábor byl organizován plošně v souhlase s galilejskými obcemi ze kterých lidé pocházeli. Miniatira Galileje, jejíž části kopírovaly vesnice v jejich vlasti v diasporovém stanovém městě, kterým byl Ain El Helweh.

V roce 1952 jim bylo dovoleno změnit tento stan do permanentních struktur a bylo jich tenkrát nějakých 80 000, největší Palestinský tábor v Libanonu.

V neděli 6. června 1982 v 5:30 ráno začalo intenzívní vzdušné bombardování s následující invazí.. Izraelci dobyli Ain El Helweh jako síť s použitím kobercové řady kvadrantů. Nejprve byl jeden kvadrant vystaven kobercovému bombardování, potom další - metodicky a vytrvale, a bombardování každého kvadrantu bylo obnoveno jakmile byl srovnán se zemí ten poslední. Bombardování pokračovalo tímto způsobem deset dní a nocí. Byly použity tříštivé bomby, třaskavé bomby, vysoce zápalné bomby a bomby s bílým fosforem.

Následovalo dalších deset dní bombardování ze vzduchu a z moře. Izraelci použili buldozery k omezení sutin, které zůstaly stát. Úkryty byly zakryty, živí lidé byli pohřbeni, jejich šílené rodiny chytali buldozery. Norský zdravotník který to přežil vyprávěl:

"Všude to páchlo mrtvolami. Vše bylo zdevastováno."[117]

Od 500 000 k 50 000

Cílem invaze do Libanonu v roce 1982 bylo rozptýlení palestinského obyvatelstva prostřednictvím masakru a teroru.

Před invazí do Libanonu Ariel Šaron a Bashir Gemayel deklarovali při různých příležitostech, že sníží počet Palestinců v Libanonu z 500 000 na 50 000. Když invaze začala , tyto plány se začaly objevovat na stránkách izraelského a západního tisku. Ha'arez napsal 26. září 1982:

"Dlouhodobé cíle směřují k vyhnání celé palestinské populace počínaje Bejrútem. Cílem je vytvořit paniku, která by přesvědčila [sic] libanonské Palestince, že nejsou nadále v této zemi bezpeční."

Londýnský list Sunday Times píše tentýž den:

"Tato pečlivě předem plánovaná operace 'vyprázdnění' utečeneckých táborů byla nazvána Moah Barzel neboli Železný mozek; plán byl podobný Šaronovu a Beginovu a jako součást Šaronova většího plánu diskutovaného izraelským kabinetem 17. července."

Bashir Gemayel byl posílen, když se izraelská blesková válka přehnala Libanonem. Prohlásil: "Palestinců je příliš mnoho. Nebudeme mít klid, dokud každý opravdový Libanonec nezabije alespoň jednoho Palestince."[118]

Prominentní libanonský armádní lékař k tomu dodal: "Brzy už nezůstane v Libanonu jediný Palestinec. Jsou to bakterie, které musí být zlikvidovány."[119]

Masakry v táborech Sabra a Šatila

Masakry které mají stejně divokou formu jako vyvražďování nevinných v Deir Yassinu, Dueimě, Kybii a Kfar Qasimu když byla Palestina zbavována obyvatel v letech 1947 a v padesátých letech.

Západní i izraelské zprávy činí vražedný charakter izraelské invaze nezpochybnitelný:

"Podle Šaronova ujištění Izraelité plánovali před dvěma týdny aby libanonské síly vstoupily do táborů", napsal list Time Magazin. Dále v tomto článku se stává zjevným, že to bylo připraveno již dávno.

"Nejvyšší izraelští důstojníci naplánovali před mnoha měsíci využití libanonských sil vytvořených spojenými křesťanskými milicemi vedenými Baširem Gemajelem, vstoupit do utečeneckých táborů Palestinců jakmile bude izraelské obklíčení Západního Bejrútu dokončeno.

V několika případech Gemajel sdělil izraelským důstojníkům, že provede razii utečeneckých táborů a zplanýruje je na tenisové kurty. Křesťanské milice známé svým obsazením utečeneckých táborů byly trénováni Izraelci."[120]

Izraelský tisk byl stejně otevřený ve svých zprávách o izraelských plánech. 15. září Ha'aretz citoval náčelníka generálního štábu generála Raphaela Eitana: "Všechny čtyři palestinské tábory jsou obklíčené a hermeticky uzavřené."

List New York Times podpořil vysvětlení magazinu Time Magazine:

"Šaron řekl Knessetu že generální štáb a současný velitel falangistů se dvakrát setkal s izraelskými předními generály 15. září a prodiskutovali jejich proniknutí do táborů, které bylo provedeno příští odpoledne."[121]

Milice zabijáků

Dva měsíce před masakrem v táborech Sabra a Šatila se objevila snad nejpozoruhodnější úvaha v listu Jerusalem Post. Bylo otisknuto dlouhé interview s majorem Etienem Saqrem [kódové jméno Abu Azr]. Major Saqr byl vůdcem několikatisícové pravicové milice "Cedroví gardisté" ("The Guardians of the Cedar").

List Jerusalem Post odhalil, že major Saqr "se chystá odjet do Spojených států aby předložil své krédo a svá řešení" Američanům. "Od roku 1975 propagoval izraelské řešení … a Izrael ho podporoval jakýmkoliv možným materiálním způsobem."[122]

Vlastní poznámky majora Saqra předem nastínily to, co bude posléze šokovat svět v palestinských táborech Sabra a Šatila:

"Jsou to Palestinci se kterými máme co do činění. Před deseti lety jich bylo 84 000, nyní je jich mezi 600 000 a 700 000. Za šest let jich budou dva miliony. Nemůžeme to nechat dojít tak daleko."

Když se Jerusalem Post dotazoval: "Jaké je vaše řešení?", major Saqr odpověděl: "Velmi prosté. Musíme je vytlačit za hranice 'bratrské' Sýrie. .. Kdokoliv se ohlédne, zastaví nebo vrátí, bude zastřelen na místě. Máme na to morální právo posílené dobře organizovanou propagandou a politickou přípravou."

"A můžete" pokračoval Jerusalem Post, "realizovat tuto hrozbu? (Ani okem nemrkl) 'Ovšem že můžeme. A my musíme.' "

Major Saqr sehrál hlavní roli v roce 1976 v masakru Palestinců v utečeneckém táboře Tal al Zaatar.

Po masakru v táborech Sabra a Šatila se major Saqr vrátil do Jeruzaléma a uspořádal tiskovou konferenci, na níž převzal odpovědnost za provedení masakru s Izraelci: "Nikdo nemá právo nás kritizovat; konali jsme svou povinnost, naší svatou odpovědnost."[123]

Odešel z této tiskové konference kde nárokoval svůj podíl na "zásluhách" na masových vraždách aby se zúčastnil schůzky s premiérem Menachemem Beginem.

A major Saqr se objevil opět, nyní na základě hlavního stanu izraelského velení v komplexu Suraya v Sidonu, poblíž Ain Ei Helwehu. Jeho milice rozšířila po Sidonu letáky s textem:

"Bakterie žijí jen v hnilobě. Zabraňme hnilobě v infiltraci společnosti. Pokračujme v práci při destrukci posledních bašt Palestinců a rozdrťme každý zbylý život v jedovatém hadu."

Major Saqr spolupracoval těsně se známým šéfem rozvědky milice Bashira Gemayela, s Elie Hobeikou. Hobeika byl znám jako agent CIA v Bejrútu.

Jonathan Randal z Washington Post uvádí Hobeikova prohlášení v Bejrútu, který připisuje "jednomu ze zabijáků" podobných majorovi Saqrovi v Jeruzalémě:

"Postřílejte je u růžovo-modré zdi; vyvražděte je za ranního svítání. Jediný způsob jak najít kolik Palestinců bylo zabito by byla stavba metra pod Bejrútem. … Dobrý masakr nebo dva vyžene Palestince z Bejrútu a z Libanonu jednou provždy."[124]

Izraelská armáda získala též vedoucí libanonské důstojníky. Jeden z nich prozradil:

"Během úterka mne vzal generál Dori na letiště kde Izraelci shromáždili milici. 'Pokud nebudete chtít vy, vím o jiných kdo chtít budou.' "[125]

Byl to odkaz na Saqra. "… Cedroví gardisté, které Gamayel připojil k libanonským silám v roce 1980 trvají na tom, že palestinské malé děti musí být zabity aby případně nedorostly v teroristy."[126]

Každý z vás je mstitel

Brutalita invaze a okupace Libanonu a hrůzný horor masakrů v táborech Sabra a Šatila opět sejmula masku z kruté tváře sionismu. Televizní a novinová zpravodajství z války způsobilo celosvětový pokřik, který donutil Izrael k předstírání a jmenování oficiální Vyšetřovací komise. Izraelská vláda prováděla své vlastní vyšetřování vedené Kahanovou komisí.

Toto "vyšetřování" došlo předvídatelně k závěru, že Izraelci byli jen nadbalí a neodhadli "touhu po arabské krvi", ale nijak se přímo nepodíleli na masakrech v táborech Sabra a Šatila.

Ovšem německý týdeník Der Spiegel udělal interview 14. února 1983 s jerdním z vražedné milice, který připomenul nejen jejich vlastní roli ve vyvražďování, ale popsal i přímou izraelskou účast.

The German weekly Der Spiegel, however, carried an interview on February 14, 1983, with one of the killer militia, who recounted not only his own role in the slaughter, but described direct Israeli participation.

Ten článek se jmenoval "Každý z vás je mstitel" a první osobní závěry připomínaly Norimberský tribunál:

"Setkali jsme se v Schahrur wadi, v údolí slavíků jihovýchodně od Bejrútu. Bylo to ve středu patnáctého září. … Bylo nás okolo tří stovek mužů z východního Bejrútu, jižního Libanonu a Akkarských hor na severu. … Patřil jsem k tygří milici ex-presidenta Camile Chamouna.

Důstojníci falangy nás svolali a přivedli na místo setkání. Řekli nám, že nás potřebují pro 'speciální akci.' … Jste Boží agenti, opakovali nám stále důstojníci. 'Každý z vás je mstitel.' …

A potom prošlo kolem několik tuctů Izraelců v zelených uniformách bez označení. Měli s sebou hrací karty a dobře hovořili arabsky, kromě toho, že jako všichni Židé vyslovovali tvrdé 'h' jako 'ch'. Hovořili o palestinských táborech Sabra a Šatila. … bylo nám jasné co jdeme dělat a těšili jsme se na to.

Složili jsme přísahu, že nikde nebudeme o té akci hovořit. Asi v 10 večer jsme klimbali v nákladních autech americké armády, která pro nás Izraelci převzali. Zaparkovali jsme stroje nedaleko od letištní věže. A tady, bezprostředně vedle izraelských pozic, bylo již několik náklaďáků zaparkováno.

Na naší straně bylo několik Izraelitů v uniformách falangy. 'Ti izraelští přátelé kteří vás doprovázejí', řekli nám naši velitelé, '… vám usnadní vaší práci.' Nařídili nám nepoužívat střelné zbraně pokud to bude možné. 'Vše musí proběhnout bez hluku … |Viděli jsme další soudruhy. Museli provést svou práci bajonety a noži. V aleji ležela mrtvá těla. Polospící žena a dítě kteří volali o pomoc uvedli celý náš plán do nebezpečí a vyplašili celý tábor.

Nyní jsem opět uviděl Izraelce, který byl na našem tajném setkání. Signalizoval nám, abychom se vrátili zpět do oblasti vchodu do tábora. A potom Izraelci spustili palbu ze všech děl. Navíc nám pomohli světlomety.

Potom jsme viděli šokující scény, které nám ukázali, k čemu jsou tu Izraelci. Několik lidí včetně žen našlo úkryt v malé aleji za několika osly. Bohužel jsme museli nejprve zastřelit těch několik ubohých zvířat než jsme to skoncovali s Palestinci za nimi. Sebralo mne, když zvířata řvala bolestí. Bylo to příšerné.

Soudruzi vešli do domu plného žen a dětí. Palestinci ječeli a házeli své plynové vařiče na zem. Poslali jsme tu chátru s tvrdým srdcem do pekla.

Asi kolem čtvrté ráno se moje jednotka vrátila na nákladní auta.Za ranního svítání jsme se se do tábora vrátili. Překračovali jsme mrtvá těla, zakopávali jsme o ně, stříleli a zabili noži všechny svědky. Zabíjet ty ostatní už bylo lehké jakmile jste to několikrát provedli.

Potom přišly buldozery izraelské armády. 'Srovnejte vše do základů. Nenechte žádné svědky naživu.' Ale přes naší snahu se oblast stále hemžila lidmi. Pobíhali a působili strašný zmatek. Rozkaz 'zahrabte je tam' požadoval příliš mnoho.

Ukázalo se jasně, že tento nádherný plán selhal. Utekly nám jich tisíce. Stále zůstávalo naživu příliš mnoho Palestinců. Kdekoliv nyní lidé hovoří o masakru a pociťují lítost nad Palestinci. Kdo ocení naše vlastní útrapy. … Jen si pomyslete. Bojoval jsem v Šatile čtyřiadvacet hodin bez jídla a pití."

Počet mrtvých obětí v táborech Sabra a Šatila byl přes 3000. Přitom mnoho hromadných nebylo nikdy otevřeno.

Zpustošení Libanonu

Vyvražďování a rozptýlení palestinského lidu bylo jen jednou součástí izraelské strategie. Jinou bylo zdecimování živé libanonské ekonomiky, která, nehledě na izraelské snahy, se ukázal být finančním kapitálem Středního Východu.

Dvacet tisíc Palestinců a Libanonců zemřelo, 25 000 jich bylo zraněno a 400 000 jich ztratili přístřeší během prvých měsíců izraelské invaze v roce 1982. Jen tonáž bomb svržených na samotný Bejrút převyšuje klasickou tonáž odpovídající atomové bombě, která zdevastovala Hirošimu. Jako zvláštní cíle byly vybrány školy a nemocnice.

Zdánlivě veškerý vozový park a těžká zařízení z libanonských továren byl ukořistěn a odvezen do Izraele. Dokonce i soustruhy a malé strojírenské nástroje z odborných školicích středisek UNRWA (United Nations Relief and Works Agency for Palestine Refugees in the Near East - Agentura pro podporu a průmysl pro palestinské uprchlíky OSN) byly vydrancovány.

Produkce citrusů a oliv libanonského jihu v Bejrútu byla zpustošena. Libanonská ekonomika, jejíž export konkuroval izraelské ekonomice, skomírala. Jih Libanonu se stal izraelským trhem stejně jako horní tok řeky Litani, stejně jako předtím řeka Jordán, byl Izraelem odkloněn.

Autor této knihy osobně zažil bombardování a obléhání západního Bejrútu v roce 1982, žil s Palestinci v troskách Ain El Helweghu během izraelské okupace a byl svědkem devastace táborů Palestinců v Rashiyi, El Bas, Burj al lamali, Mieh Mieh, Burj al Burajeneh, Sabra a Šatila, stejně jako rozboření libanonských měst a vesnic na jihu.

Zpráva o izraelském nařízení masakrů v táborech Sabra a Šatila byla potvrzena tímto autorem, který byl přítomen v táborech poslední den vyvražďování. Autor a Mya Šone vyfotografovali izraelské tanky a vojáky v táborech Sabra a Šatila a hovořili s těmi kdo ho přežili po dobu čtyř dnů.

Kapitola 9

Druhá okupace

Menachem Begin, Ariel Šaron a Shimon Peres vyjádřili v různých dobách přesvědčení, že "libanonská lekce" zpacifikuje jako příklad Palestince na Západním břehu a v Pásmu Gazy.

Tato pacifikace už ovšem fungovala po jednadvacet let od jejich okupace v roce 1967. Mnoho z lidí na Západním břehu a v Gaze byli uprchlíci po předchozím izraelském násilí z let 1947 až 1967.

Na úsemích okupovaných v roce 1967 Palestinci nesměli pěstovat rajčata bez nezbytného povolení vojenské vlády. Nesměli pěstovat lilky bez takového povolení. Nesmíte si vybílit dům. Nesmíte si vyměnit tabulku skla. Nesmíte vykopat studnu. Nesmíte nosit košili v barvách palestinské vlajky. Nesmíte mít v domě kazetu s palestinskými národními písněmi.

Od roku 1967 více než 300 000 představitelů palestinské mládeže prošlo izraelskými věznicemi za podmínek oficiálního mučení. Amnesty International došla k závěru, že není na světě jiná země, kde by bylo používání mučení tak oficiální a trvale ustanovené a zdokumentované jako v případě státu Izrael.

Jednadvacet let po izraelském uchvácení Gazy popisuje list Los Angeles Times jeho důsledky:

"Pouze 2200 židovských osdaníků žije v Pásmu Gazy, které bylo uchváceno Egyptu, ale ti okupují okolo 30% plochy 135 čtverečných mil. Více než 650 000 Palestinců, převážně uprchlíků, je vmáčknuto do poloviny Pásma a vytváří tak jedu z nejhustěji obydlených oblastí na světě. Zbytek půdy v Gaze bylo armádou označeno za zakázané hraniční pásmo."[127]

Občanská práva a zákon

Věznění:

Na všech územích pod izraelskou okupací má kterýkoliv voják nebo policista právo zadržet jednotlivce pokud je přesvědčen, že má "podklady k podezření" že tato osoba se dopustila přestupku. Zákon nijak nespecifikuje povahu přestupku, o němž je voják přesvědčen, že byl proveden nebo jen naplánován.[128]

Libovolně neurčitá podstata tohoto stavu má za následek, že Palestinci na územích okupovaných od roku 1967 nemají žádné prostředky jak zjistit, proč byli uvězněni nebo zadrženi. Když je uvězněn pro podezření, Palestinec může být držen osmnáct dní bez souhlasu policejního důstojníka.

Jakmile jsou jednou zadrženi, Palestinským vězňům může být (a téměř vždy je) zabráněno ve styku s právníkem. Formální pravidlo říká, že vedoucí věznice rozhoduje o tom, zda bude nebo nebude povoleno právníkovi setkat se s klientem.

Vězeňští úředníci rutinně používají pravidlo že vězeň se nemůže setkat s právníkem dokud není vyšetřování skončeno, aby mu bylo zabráněno "bránit ve vyšetřování".[129] Takové rozhodnutí se může protáhnout po celou dobu zadržení. V důsledku toho má právník přístup k vězni až po tom, když se vězeň přizná nebo když služba rozhodla o ukončení vyšetřování.

Izraelští právníci vysvětlují, že důvodem pro takovou praxi je hlavní bod vyšetřování - dosáhnout přiznání obviněného. Aby dosáhli tohoto cíle, úředníci pravidelně podrobují vězně isolaci, mučení a nepřijatelným fyzickým podmínkám.

Po uvěznění je vězeň vystaven období strádání, bránění ve spánku organizovanými metodami a dlouhými obdobími, během kterých musí vězeň stát se zvednutýma a spoutanýma rukama a tmavým pytlem přes hlavu. Vězni jsou taháni po zemi, biti různými předměty, kopáni, zcela svlékáni a stavěni pod ledově chladnou sprchu. Slovní napadání a fyzické ponižování je běžnou praxí včetně takových věcí, jako je plivání a močení do vězňových úst a nucení vězňů plazit se kolem přeplněné cely.

Vyšetřování může trvat několik měsíců až do doby, kdy se jednotlivci přiznají a může být napsáno obvinění. Pokud se vězeň nezlomí ani při mučení a nesouhlasí s přiznáním, může být administrativně držen, aniž by byl obviněn nebo podroben procesu.

Přiznání:

Vynucené přiznání je hlavním postupem proti palestinským vězňům. Až do roku 1981 mohl být vězeň souzen pouze na základě svého osobního přiznání - dostatečný důvod pro vězeňskou správu k poslání vězně před soud. Wasfi O. Masri, který byl starším soudcem pod jordánskou vládou a který obhajoval mnoho palestinských vězňů prohlásil:

"V 90% případů, na kterých jsem se podílel, byl vězeň … bit nebo mučen." [130]

Protože mnoho vězňů přestálo mučení a odmítli se přiznat, byl přijat doplněk statutu vojenského tribunálu povolující soudu použít klíčový a tedy jediný důkaz proti obviněnému, a to fakt, že je uvedeno jeho jméno v přiznání někoho jiného.

Protože za dostatečný "důkaz" je pokládáno když je jméno vyšetřovaného uvedeno v přiznání jiného vězně, je návrh prokurátora pokládán za prokázaný je-li dosaženo přiznání vyšetřovaného. Pokud vyšetřovaný odmítne se přiznat, jsou před soud předvoláni důstojníci výzvědných služeb aby dosvědčili, že obviněný učinil "ústní" doznání. Palestinský obhájce Mohammed Na'amneh při popisu dvou takových případů pozoroval, že když se vězni odmítli učinit ústní doznání, soud přijal svědectví důstojníka Zpravodajské služby jako důkaz.[131]

Všechna přiznání jsou sepsána hebrejsky, tedy v jazyce, který téměř žádný s Palestinců z území okupovaných od roku 1967 neumí číst. Když se vězni odmítnou podepsat na základě toho, že neumí hebrejsky, jsou zneužiti. V případě Šahedaha Salaldeha z Ramalahu "důstojník opustil místnost a vešli dva muži v civilu. Řekl jsem jim, že chci vědět co podepisuji. … Začali mne bít, a tak jsem řekl 'dobře, dobře, podepíši.' " [132]

Existuje mnoho případů, kdy vězeň podepsal hebrejský text, který neměl nic společného s arabským textem, který jim byl původně ukázán. Takové přiznání zpravidla začíná:

"Byl jsem členem teroristické organisace." Taková slova by nikdy nepoužili členové OOP (Organisace pro osvobození Palestiny) a jejích složek. Nehledě na to, že taková "přiznání" jsou v jazyce, který nemohou ti podepsaní přečíst, soudy pokládají taková přiznání za "nezvratná" a zcela dokazující zkoumanou vinu.

Přesná data o procentech těch uvězněných, vyšetřovaných a případně podrobených procesu je obtížné přesně stanovit. Neexistuje žádná publikovaná statistika. Ale celková informace od právníků a zpráv z palestinské společnosti jasně dokazuje, že počet Palestinců podrobených vyšetřování a mučení je značný.

Izraelští právníci tvrdí bez rozpaků, že většina mužů s věkem nad šestnáct let byla vyšetřována a zadržena v té či oné době jejich života po dobu proměnné délky. V roce 1980 odhadly zprávy vytisknuté v izraelském tisku, že počet uvězněných Palestinců po roce 1967 dosáhl 200 000. Nedávno právníci upřesnily toto číslo na 300 000.

Proces:

Ti kdo dosáhnou procesu jsou běžně obviňováni z "politických" přestupků které zahrnují:

1): Narušení veřejného pořádku (nejasná kategorie zahrnující nedostatečnou podlézavost k izraelským úředníkům;
2): demonstrování;
3): šíření letáků nebo pobuřujících hesel;
4): Členství v ilegálních organizacích.

Poslední bod je speciálně zaměřen proti skupinám, které se pokoušejí o jakoukoliv formu palestinské politické strany v Izraeli před válkou 1967 jako je El Ard (Země), která nepodporuje otevřeně židovský stát nebo skupiny představující Palestince jako Komise národního vedení (National Guidance Committee, Lijni Komite al Watani) na Západním pobřeží. Organizace které jsou součástí OOP jsou mezi těmi pokládanými za ilegální.

Mnohá mládež na Okupovaných územích která stávkuje, pořádá pochody, demonstruje nebo pořádá mítinky je obviněna z "výroby Molotovových koktejlů." Významné množství lidí je souzeno za vlastnictví zbraní, ozbrojené útoky a jiné formy vojenských operací a sabotáží. Mnohé s těchto případů vlastně zahrnují porušení nařízení o "kontaktu z nepřítelem", což zahrnuje jakékoliv organisace označené izraelskými bezpečnostními silami jako sympatizující z palestinskými národními cíli.

Během 10 let okupace 60% všech vězňů na území Izraele před válkou 1967 a na územích okupovaných od roku 1967 byli Palestinci obvinění z politických zločinů. Všichni političtí vězni porušili Mimořádná obranná opatření z roku 1945 a Zákon o státní bezpečnosti, zahraničních vztazích a úředních tajemstvích z roku 1967 a tak se stávají "narušiteli bezpečnosti".

Lidé obvinění z takových politických přestupků jsou souzeni před vojenskými soudy. To platí jak pro území předválečného Izraele (1967), tak pro všechna území okupovaná později. Palestinci jsou zřídka souzeni vojenskými soudy.

Mimořádná obranná opatření

Díky Mimořádným opatřením může vojenský velitel (v současnosti Vojenský guvernér) podle svého uvážení a bez rozhodnutí soudu:

zavřít osobu do vězení na neomezenou dobu,
zakázat cestování dovnitř nebo ven z předválečného Izraele a území okupovaných od roku 1967,
trvale vypovědět jednotlivce,
omezit pohyb jakékoliv osoby na jeho dům, lokalitu, vesnici nebo město,
zakázat komukoliv zacházet se svým majetkem,
přikázat zboření budov,
nařídit policejní dohled na kteroukoliv osobu a přikázat jí hlásit se několikrát denně na policejní stanici
prohlásit jakoukoliv oblast za uzavřenou bezpečnostní zónu, i kdyby to byla farma obydlená rodinou, obydlená vesnice, utečenecký tábor nebo kmenová půda,
cenzurovat všechna média, vyžadovat předběžné schválení všech článků, letáků a knih a zakázat jejich distribuci
prohlížet lidské příbytky a konfiskovat celé knihovny,
Zakázat shromažďování více než deseti lidí a jejich diskusi o politice,
zakázat členství v jakékoliv organisaci.

Vojenská nařízení připojená k Mimořádným obranným opatřením byla rozšířena o bod, který se dotýká detailů existence Palestinců. Tak vojenské příkazy působící na Západním pobřeží:

zakazují pěstování rajčat a lilků bez písemného povolení,
zakazuje pěstování jakéhokoliv ovocného stromu bez písemného povolení,
zakazuje jakékoliv opravy domů a staveb bez písemného povolení,
zakazuje hloubení studní na pitnou vodu nebo zavlažování.

Mimořádná obranná opatření byla poprvé použita Brity k ovládnutí palestinského obyvatelstva v rámci Mandátu byla upravena v roce 1945 a používána Brity k ovládnutí ozbrojených útoků na britské vojáky Irgunem a Haganahem a k omezení sionistického zabírání půdy. Nařízení bylo v roce 1946 odsouzeno Hebrejskou unií právníků v následujících bodech:

"Moc daná vládnoucí autoritě v Mimořádných opatřeních zbavuje obyvatele Palestiny jejich základních práv. Tato nařízení podkopávají základy zákonnosti a spravedlnosti; představují vážné nebezpečí pro svobodu jednotlivce a zakládají režim svévole bez jakéhokoliv právního dohledu."[133]

Jaakov Šimpshon Šapira, který se později stal ministrem spravedlnosti státu Izrael a jednou z jeho vedoucích právních autorit, prohlásil:

"Režim ustavený v Palestině na základě Mimořádných obranných opatření nemá paralelu u jakéhokoliv civilizovaného národa. Dokonce i v nacistickém Německu nebyly žádné podobné zákony a nacistické zlo z Majdanku a jiných podobných míst odporovaly platným zákonům. Pouze v okupovaných zemích lze nalézt podobné systémy … ."[134]

Přes tyto posudky hlavních sionistických autorit v zákonodárství byla Mimořádná obranná opatření zahrnuta do právního systému státu Izrael. A tato základní nařízení zůstala nezměněna od ustavení státu Izrael v roce 1948.

Ironie je zřejmá. Právě ta opatření charakterizovaná mužem který se stal izraelským ministrem spravedlnosti jako "nemající paralelu v žádné civilizované zemi" a odmítnutá sionistickými právníky jako popírající "základní lidská práva" byla zahrnuta do zákonů země. A jak Jaakov Šimshon Šapira zdůraznil: "Jen v okupovaných zemích najdete zákony připomínající ty naše … ." Palestinský lid, ať už v předválečném Izraeli, ve Východním Jeruzalémě, na Západním pobřeží nebo v Pásmu Gazy žijí v okupované zemi.

Kapitola 10

Rozmach mučení

Používání mučení v izraelských věznicích bylo podrobeno rozsáhlému šetření. V roce 1977 provedl londýnský list Sunday Times pětiměsíční vyšetřování. Byly pro to získány usvědčující důkazy. Zdokumentované mučení trvalo "po deset let izraelské okupace od roku 1967" Studie Sunday Times presentovala případy čtyřiceti čtyř Palestinců, kteří byli mučeni. Dokumentuje praktiky v sedmi centrech: vězeních ve čtyřech nejdůležitějších městech: Nabulusu, Ramallahu, Hebronu a Gaze; vyšetřovací a vazební centum v Jeruzalémě známé jako Ruská sestava nebo Moskobija; speciální vojenská centra v Gaze a v Safaradu.[135]

Vyšetřování přineslo konkrétní závěry: izraelští vyšetřovatelé rutinně týrají nebo mučí arabské vězně. Vězni jsou zahaleni kapucí nebo páskou na oči a pověšeni za zápěstí po dlouhou dobu. Monoho je jich bito přes genitálie nebo jiným způsobem sexuálně zneužíváni. Mnozí jsou sexuálně znásilněni. Jiní jsou podrobeni elektrickým šokům.

Vězni jsou umístěni do speciálně zkonstruovaných "skříní" o dvou čtverečných stopách a pět stop vysokých s betonovými bodci na podlaze. A špatné zacházení, včetně "dlouhodobého bití" je obecně používáno v izraelských věznicích a vazebních centrech. Mučení je tak ozšířené a systematické, uzavírají Sunday Times, že nemůže být chápáno jen jako práce "policejních gaunerů" porušujících příkazy. Je posvěceno jako povolený prostředek pro všechny izraelské bezpečnostní a zpravodajské služby včetně

Shin Bet, ekvivalent F.B.I. a Tajné služby v USA, odpovědný přímo úřadu premiéra,
Vojenská rozvědka zodpovědná ministru obrany,
Pohraniční policie spravující všechny přechody; existují přechody jak na územích okupovaných od roku 1967 tak na hranicích,
Latam je součástí Odboru zvláštních úkolů,
Výsadková vojenská komanda jsou součástí policejních jednotek.

Případy mučení na územích okupovaných po roce 1967

Každé vazební centrum má vyšetřovatele se "zjevnou zálibou". Tak Ruská sestava (Moskobija) vyšetřovatelů v Jeruzalémě "upřednostňuje bití přes genitálie, až po testy vytrvalosti je držení židle v natažené ruce nebo stání na jedné noze."

Specialitou vojenského centra v Sarafandu je zavazovat oči vězňům na dlouhou dobu, pouštět na ně psy nebo je věšet za zápěstí. Specialitou Ramallahu je "anální znásilnění". Mučení elektrickými šoky je používáno téměř všude. [136]

Fazi Abdel Wahed Nijim byl mučen v Sarafandu a napaden psy. Znovu byl uvězněn v červenci 1973, kdy byl bit ve věznici v Gaze. Zudhir al-Dibi byl uvězněn v únoru 1970 vyšetřován v Nabulusu, kde byl zmrskán a bit do chodidel. Byla mu mačkána varlata a byl vystaven stříkání ledovou vodou.

Shehadeh Shalaldeh byl uvězněn v srpnu 1969 a vyšetřován v Moskobii. Do penisu mu byla vložena vložka do kuličkové tužky. Abed al-Shalloudi byl zadržen po šest měsíců bez soudního procesu. Měl pásku pře oči a pouta po celou dobu vyšetřování v Moskobii, byl bit Naimem Shabo, iráckým Židem, ředitelem Odboru pro menšiny.

Jamil Abu Ghabiyr byl uvězněn v únoru 1976 a držen v Moskobii. Byl bit na hlavě, na těle i na genitáliích a musel ležet v ledové vodě. Issam Atif al Hamoury byl uvězněn v říjnu 1976. V hebronské věznici správa zorganizovala jeho znásilnění vězeňským důvěrníkem. [137]

V únoru 1969 byl uvězněn Rasmaya Odeh a převezen do Moskobie. Jeho otec Joseph a dvě sestry byly zadrženy pro vyšetřování. Joseph Odeh byl držen v jedné místnosti, zatímco Rasmaya byla bita vedle. Potom ho k ní přivedli když ležela na zemi ve zkrvavených šatech. Její tvář byla modrá, její oči černé. Za jeho přítomnosti ji podrželi dole a zastrčili hůl do její vaginy. Jeden z vyšetřovatelů přikázal Josephovi, aby "ošoustal" svou dceru. Když odmítl, začli je oba bít, jeho i jeho dceru. Opět jí roztáhli nohy a zastrčili hůl do její vagíny. Krvácela z úst,z obličeje a z vagíny když Joseph ztratil vědomí. [138]

Obrázky mučení popsané v Sunday Times jsou podobné těm, které je možno najít ve svědectvích publikovaných izraelskými právníky Felicií Langerovou a Leou Tsemelovou, palestinskými právníky Walid Fahoum a Radža Shehadeh, organizací Amnesty International a National Lawyers Guild (Národní cech právníků) a v sérii případů které autor měl dokumentovány od bývalých vězňů. [139]

Tato zpráva vznikla na Západním pobřeží již v roce 1968, rok po začátku okupace. Ačkoliv Mezinárodní výbor Červeného kříže zpravidla nečiní veřejná prohlášení, připravil v roce 1968 zprávu o pioužití mučení. Jeho "Zpráva z nábuluského vězení" uvádí:

"Mnoho zadržených bylo podrobeno mučení během vyšetřování vojenskou policií. Podle důkazů mělo mučení následující formy:

Pověšení zadrženého za ruce a současný tah za zbytek těla po celé hodiny dokud neztratil vědomí;
pálení cigaretovými nedopalky;
bití tyčí přes genitálie;
spoutání a zavázání očí na několik dní;
pokousání psy;
elektrické šoky do spánku, do úst, na hruď a do varlat. [140]

Případ Ghassan Harb

Ghassan Harb, 37-letý palestinský intelektuál a novinář listu Al Fajr, prominentního arabského deníku, byl uvězněn v roce 1973. Byl zatčen izraelskými vojáky a dvěma agenty v civilu ve svém domě a uvězněn v Ramallahské věznici kde byl držen padesát dní. Během té doby nebyl ani vyšetřován ani obviněn. Byl mu znemožněn kontakt jak s rodinou tak s právníkem. [141]

Padesátý den byl Ghassan Harb odveden s pytlem na hlavě na neznámé místo. Tam byl vystaven vytrvalému bití: "Patnáct minut, dvacet minut s rukou přes tvář."

Částečně svlečen a opět s pytlem na hlavě byl zavřen do stísněného prostoru. Začal se dusit. Pokoušel se pohybem hlavy proti stěně sejmout pytel a zjistil, že je ve skříňové almaře kolem dvou čtverečných stop a 5 cm vysoké [60 cm a 150 cm].

Nemohl vstát ani si sednout. Betonová podlaha z řadou kamenných bodců v nepravidelných intervalech. Byly "špičaté s ostrými hranami" vysokými 1,5 cm. Ghassan Harb by na nich nemohl stát bez bolesti. Musel stát vždy na jedné noze a neustále ji vyměňovat za druhou. Při prvé návštěvě tam musel setrvat čtyři hodiny.

Potom se musel plazit po kolenou po špičatých kamenech zatímco byl bit čtyřmi vojáky. Po výslechu byl vrácen do své cely a rutina byla opakována: bití, svlékání, byl nucen se plazit do psí boudy dvě čtverečné stopy a potom opět "almara". Když byl přes noc v "almaře" slyšel vězně prosit "Ó, můj žaludek. Vy mne zabíjíte."

Soužení Ghassan Harba bylo nezávisle potvrzeno čtyřmi lidmi. Mohammed Abu-Ghabiyr, švec z Jeruzaléma, popsal stejnou almaru s jejími ostrými kameny a psí boudu. Jamal Freitah, nádeník z Nábulusu, popsal "almaru" a "ledničku" stejných rozměrů. Měla "betonovou podlahu s malými kopečky … s velmi ostrými hranami, každá jako hřebík."

Kaldoun Abdul Haq, majitel kontrukční kanceláře z Nabulusu, též popsal dvorek a "almaru" s podlahou "pokrytou velmi ostrými kameny usazenými v cementu." Abdul Haq byl pověšen za paže na hák na zdi na stěně dvorku.

Husni Haddad, majitel továrny v Bethlehemu, se musel plazit po dvorku s ostrým štěrkem pod nohama, byl kopán když se plazil. I jeho skříň měla "podlahu s bodci jako lidské palce, ale s ostrými hranami."

Ghassan Harb byl propuštěn o dva a půl roku později, aniž by byl obviněn ze zločinu nebo vzat před soud. Jeho právník, Felicia Langerová, úspěšně předložila podstatu tohoto týrání izraelskému nejvyššímu soudu. Žádná úplná výpověď nebyla učiněna ani připuštěna při soudním slyšení; nebyli zavoláni žádní svědci. Soud odmítl ihned jakékoliv obvinění z mučení.

Případ Nader Afouri

Nader Afouri byl silný, vitální muž, mistr Jordánska v lehké váze. Když ho propustili v roce 1980 z jeho pátého vězení, neviděl, neslyšel, nemohl mluvit, chodit ani ovládat funkce svého těla. Mezi roky 1967 a 1980 byl Nader Afouri držen deset a půl roku jako úředně zadržená osoba. Bez ohledu na brutální zacházení a mučení aplikované na Nadera během jeho vězení nezískaly izraelské úřady jeho přiznání ani nedaly žádný důkaz, na základě kterého by byl souzen.[142]

První uvěznění - 1967-1971:

"Prvně jsem byl uvězněn v roce 1967, v prvém roce okupace. Sebrali mne v mém domě v Nabulusu, zavázali mi oči a pověsili mne z helikoptéry. Všichni lidé z vesnic Beit Furik a Salem u Nabulusu to dosvědčí.

Vzali mne do Sarafandu, nejkrutější věznice, do vojenské věznice. Byl jsem prvým mužem ze Západního pobřeží a Gazy, který tam byl odvezen. Potom helikoptéra přistála, oni mne vystrčili a rozkázali mi běžet. Slyšel jsem střelbu z kulometu a běžel jsem zatímco po mně stříleli.

Vzali mne do místnosti plné červených, žlutých a zelených světel. Mohl jsem slyšet jekot a zvuk bití. Slyšel jsem muže řvát: 'Budete se muset přiznat'. Potom jsem slyšel, jak se muž přiznává. Později se ukázalo, že to byla nahrávka určená k mému zastrašení.

Předvedli mne před vyšetřovatele. Přivázal mne řetězem k zeleným dveřím. Každé dveře měly rumpál. Otevřeli dveře a roztáhli mé ruce a nohy a tahali za rumpál dokud jsem byl při vědomí.

Nutili mne zvednout se na židli, přivázali mé ruce k řetězům visícím z okna a pomalu vyndavali židli. Mé svaly se trhaly jak váha mého těla táhla za mé ruce. Bolest byla strašná.

Bylo tam pět nebo šest lidí. Všichni mne bili. Bili mne i přes rány na hlavě. Přivázali mne k židli. Jeden mne vždy bil a některý jiný v místnosti řekl 'Stop' Potom se navzájem vyměnili a tloukli mne po řadě. Byl jsem stále uvázán k židli a nesměl jsem se zvednout.

Nepřestali mne mučit. Vyšetřovatel zatáhl z cigarety. Když byla červená, přiložil jí na mou tvář, na hruď a genitálie - všude.

Jeden zastrčil vložku s propisovačky do mého penisu zatímco druzí čekali. Když to udělali zeptali se, jestli se přiznám. Začal jsem z penisu krvácet a byl převezen do vězeňské nemocnice Ramble, ale brzy jsem byl vzat zpět do Sarafandu k dalšímu vyšetřování.

Byl jsem v Sarafandu dvanáct a půl měsíce a byl jsem neustále vyšetřován. Nikdo nemůže vydržet dvanáct a půl měsíce. Ve čtyřech případech se mí přátelé v jiných vězeních doslechli že jsem zemřel.

Během prvého měsíce v Sarafandu jsem měkl neusále pásku na očích a řetězy na rukách a na nohách. Po měsíci mi sundali pouta z rukou a pásku. Ale pouta na nohou jsem nosil po dvanáct a půl měsíců. Ve dne v noci jsem měl na nohách řetězy. Na kotnících mám dosud známky.

Taková byla rutina: zbili mne, vyšetřovali mne, potom mne hodili do cely. Chvíli jsem si odpočinul; potom si mne znovu vzali do parády.

Cela byla 3 krát 4 stopy a 4 stopy vysoká [1 m krát 1,3 m krát 1,3 m]. Má výška je 5 stop 6 palců [1,7 metrů]. Spal jsem přikrčený s nohama proti žaludku. V cele nabyla žádná okna a žádný nábytek, jen hrnec na tělesnou potřebu. Měl jsem dvě přikrývky. Kameny na podlaze byly velmi ostré. Píchaly mne do nohou když jsem chodil.

Potom začali přivážet další vězně. Měli šaty od americké armády s čísly na zádech. Byl jsem číslo jedna. Vždy mne volali číslem, nikdy jménem. Stále mne uráželi a křičeli 'Maniuku (teplouši), ošoustám tě'. Když jsme byli uvázáni venku, přivedli divoké psy. Psi na nás skákali, chytali nás za šaty, kousali nás.

Přes třicet lidí bylo zavřeno po mém zatčení a všichni byli podrobeni stejnému mučení. Ovšem všechny zlomilo mučení a napsali přiznání a jsou uvězněni na doživotí. Já jsem se nepřiznal. Mučení zničili můj penis a mohu močit jen po kapkách. Nemohl jsem chodit po tři a půl měsíce po skončení vyšetřování. Ale nepřiznal jsem se. Neřekl jsem ani slovo po dvanáct a půl měsíců."

Nader Afouri byl odeslán do nabuluského vězení když zahájil hladovku s požadavkem na osvobození. Přijímal pouze vodu a trochu soli. Po deseti dnech mu bylo přislíbeno propuštění. Po deseti dnech kdy nebyl propuštěn obnovil hladovku na týden. A opět mu administrativní vice-president nabuluské věznice slíbil propuštění. Když se po pětadvaceti dnech opět nic nestalo, Nader Afouri zahájil další hladovku.

"Byl jsem odeslán do cely ve vězení Ramla po dvacet dvou dnech hladovky. Dr. Silvan, zdejší ředitel, vzal s sebou několik vojáků. Bili mne do hlavy. Byl jsem mezi životem a smrtí. Svázali mi ruce a zatlačili mi hadici do nosu. Bylo to jako elektrický šok. Začal jsem se třást. Začal jsem být hysterický, když se potrava dostala do mého hrdla a začal jsem vytrvale ječet. Dali mi injekci do kyčle a já jsem relaxoval.

Když mne ani toto mučení nedonutilo mluvit, byl jsem umístěn do vězeňské nemocnice v Ramle a potom odeslán zpět do nabuluského vězení."

Kdykoliv bylo získáno přiznání od jiného vězně které ho obviňovalo, Nader Afouri byl zavolán k výslechu. Často ani neznal člověka, který proti němu vypovídal. Ale stále se nepřiznal ani nebyl předveden před soud.

Nader Afouri byl v Nabulusu respektován a stal se vůdcem vězňů. Když ho Abu Ard, informátor, obvinil z vedení vězňů, Nader Afouri byl odeslán do Tulkarmské věznice.

Po svém příjezdu do Tulkarmu byl bit do tváře majorem Soferem a vhozen do cely spolu s třicet pěti jinými vězni. Nader Afouri už toho měl dost. Když se později major Sofer pokusil ho znovu udeřit, Naser Afouri ho udeřil skrz tyče dveří cely. Když ho potom ředitel věznice praštil, Nader Afouri uchopil popelník a udeřil s ním ředitele do hlavy. Byla zavolána armáda. Nadir Afouri popisuje důsledky:

"Přišlo patnáct vojáků a bili mne do hlavy řetězem. Ztratil jsem vědomí. Nacpali mi košili do úst a bili mne dále. Začal jsem být hysterický a začal jsem zvracet. Dali mi injekci a já jsem ztratil vědomí. Probudil jsem se sám na chodbě. Neviděl jsem.

Celá tulkarmská věznice začala stávkovat a vězni navštívili ředitele aby o mně jednali. Slíbil že mne druhý den propustí když zastaví stávku. Ředitel přišel příští den a řekl: 'Přísahám na svůj život že jste chlap.' Přinesli mi ponožky a sako a slíbili mi soukromou návštěvu mé rodiny."

Nader Afouri nebyl propuštěn. Namísto toho byl poslán do věznice Bet Il ze které byl nakonec propuštěn v roce 1971. Jeho čtyřleté vězení proběhlo bez soudu a formálního úředního zatčení.

Pouze několik měsíců proběhlo a Nader Afouri byl zatčen znovu. Jeho druhé uvěznění trvalo od roku 1971 do roku 1972 a třetí od listopadu 1972 do roku 1973.

Čtvrté uvěznění: listopad 1973 - listopad 1976:

"Hebron, Moscobia, Ramallah a Nablus: byl jsem po třech měsících v celách každého z těchto vězení a výslechy a mučení pokračovaly.

Během výslechu v Hebronu sněžilo. Svlékli mne a vyhodili ven na mráz. Přivázali mne řetězy ke kládě a lili na mne ledovou vodu. Potom mne pustili dovnitř k ohni se zahřát jenom proto, aby mne potom opět vyhodili ven k nové kúře ledovou vodou.

Železné koule byly přiloženy k mému šourku a stisknuty k varlatům. Byl jsem obestřen bolestí.

Jeden z vyšetřovatelů, Abu Haroun, řekl, že udělá z mé tváře tvář buldočí. Bral to vědecky. Bil mne rychlými údery po dvě hodiny. Potom vzal zrcadlo a řekl: 'Podívej se na svou tvář'. Opravdu jsem vypadal jako buldok.

V Nabulusu mne pálili cigaretami a opět mi tlačili kovové koule na varlata. - jako když tlačíte vajíčko proti železu. Pomocí kleští mi vytrhli čtyři zuby.

Byl jsem úředně zatčen tři roky. Během této doby mi jako akt odplaty vyhodili dům dynamitem do povětří."

Páté uvěznění: listopad 1978 - 1980:

Opět mne uvěznili v listopadu 1978 a poslali mne přímo do Hebronu. Přivítali mne s úšklebkem a prohlásili: 'Vyrazíme přiznání z tvé prdele.' Odpověděl jsem jim, že mluvím ústy, ne prdelí.

Zpočátku na mne hovořili mile protože věděli, že mučení by nefungovalo. Potom zavolali lidi ve funkci vyšetřovatelů: Uri, Abu Haroun, Joni, psychiatr Abu Nimer s chybějícím prstem, Abu Ali Mikha a Dr. Jims.

Přivázali mne ke kládě a soustředili své bití na mou hruď. Položili mne na podlahu a skákali vysoko do vzduchu aby přistáli na mé hrudi. Uri to udělal sedm nebo osmkrát. Bylo to divoké nekonečné mučení po sedm dní. Rozdrtili své podpatky o mé nehty na rukách a zlomili mi prsty.

Sněžilo a tak na mne opět lili ledovou vodu. Dali mi papír a dali mi dvě hodiny abych se přiznal. 5ekl jsem, že nic nevím. Přivázali mne řetězem k židli. Všichni mne začali bít rukama i nohama. Upadl jsem. Hlavu jsem měl na zemi. Uviděl jsem Uriho, jak prolétl vzduchem a ucítil jsem jeho karatistické seknutí na své hlavě. To bylo poslední na co jsem si po dva roky vzpomněl.

Prý jsem byl zatažen zpět do cely. Ostatní vězni mne nakrmili, umyli a obrátili. Neudržel jsem moč a stolici. Nemohl jsem pohnout rukama nebo chodit. Neslyšel jsem. Nikoho jsem nepoznával. Mohl jsem jen pohybovat rty a polykal jsem vše, co mi vložili do úst. Museli pohybovat i mou hlavou. Museli vytáhnout mé údy zpod mého těla. Moje váha spadla na 103 liber [47 kilogramů].

Po dvou letech jsem se probudil v nemocnici. Měl jsem pět zlomenin na boku a nemohl jsem chodit."

Jeho přátelé dokázali vzbudit veřejný zájem po celém Izraeli a na okupovaných územích. Izraelští úředníci a novináři napsali, že Nader Afouni je "simulant" a perfektní "herec".

Ale vězni kteří o něj pečovali a novináři a sympatizanti kteří ho navštívili když byl naposled dopraven z vězení do nemocnice, stejně jako nemocniční personál který ho nakonec ošetřoval přinesli svědectví o těchto podmínkách. Nader Afouni se stal oslavovaným symbolem pro palestinský lid, symbol jeho utrpení, které mu bylo způsobeno a hrdinským rozměrem jejich odporu.

Případ Dr. Azmi Šuaiby

Azmi Šuaiby, zubař, byl aktivním členem městské rady El Biehu na Západním pobřeží a byl zvolen za představitele Výboru národního vedení (National Guidance Committee). Od roku 1973 byl dr. Šuaiby uvězněn, brutálně mučen a sedmkrát zavřen do vězení. Mezi roky 1980 a 1986 mu bylo zakázáno opustit hranice města El Bieh a nesměl se vzdálit se svého dumu po 60 hodině večerní. V roce 1986 byl opět uvězněn a odvezen ze Západního pobřeží. [143]

Nikdy nebyl obviněn z násilné akce nebo podpory násilí. Ale dr. Šuaiby odmítal izraelské návrhy na kolaboraci. Psal články proti okupaci a osídlování ve prospěch nezávislého izraelského státu.

V roce 1973, kdy byl poprvé uvězněn ve věku 20 let, Azmimu řekli: "Už na vás čekáme. Byl jste ve vašem ročníku na universitě první. Učiníme z vás velmi bohatého a mocného muže na Zápasním pobřeží. Ale musíte s námi spolupracovat a vstoupit do Vesnické ligy." Po jeho odmítnutí začala série věznění a divokých mučení. Dr. Šuaiby popsal metody mučení, jak psychologického tak fyzického, kterému byl vystaven.

"Používali těžké obušky. Dali mé nohy mezi nohy židle a tak jsem se nemohl pohnout. Bili mne do chodidel. Nohy mi otekly. Po minutě jsem již nohy necítil. Bolest byla nesnesitelná. Nemohl jsem vstát.

Stoupli si za mne. Nemohu říci, zda tam někdo byl. Náhle vyslýchající stiskl mé uši velkou silou. To mi způsobilo okamžitý strašlivý tlak v nose, v ústech a v uších - hlasité zvonění trvající pět minut. Ztratil jsem rovnováhu a sluch.

Bývali neustále na stráži aby mne popichovali. Řekl mi: 'Ty jsi zubař? Zlomíme ti ruku a již nikdy zubaře dělat nebudeš.' Potom mne mlátili do ruky dokud jsem necítil, že je zlomená.

Svázali mi ruce za zády a pověsili mne na hák. Roztáhli mé nohy a bili mne tyčemi do varlat. Cítíte při tom bodavou bolest v žaludku, v nervech. Chce se vám omdlít.

V zimě mne vyhodili ven, nahého a zcela svlečeného, s mýma svázanýma rukama přivázanýma k háku. Tak jsem visel 11 hodin v noci až téměř do východu slunce. Potom mne vrátili do cely. Potom polili podlahu cely vodou abych nemohl usnout.

Říkali mi, že s nimi musím spolupracovat a když budu, nesmím o tom nic říci ani Červenému kříži ani těm, pro které pracuji. Odpověděl jsem: 'OK, řeknu jim, že jste mi řekli, že nesmím nikomu říkat, že jste chtěli, abych s vámi spolupracoval.' Odmítl jsem kolaborovat. Nekonečně dlouho mne bili."

V roce 1980 Izraelci zavedli novou techniku. Dr. Šuaiby označuje tyto metody za "psychologické mučení"; zjistil, že je těžší mu odolat než fyzickému mučení. "Působí na váš mozek."

Dr. Azmi Šuaiby byl podroben následujícím zkouškám:

Isolace: "Nikdo na mne nesměl mluvit, ani vojáci. Cela měla rozměry 4,5 stop krát 5,5 stop a výšku 9 stop [1,5 m x 1,8 m x 3 m]. V jednom rohu byla páchnoucí díra jako toaleta. Bylo tam jen maličké okénko blízko podlahy. Nikdy jsem neviděl nebe. Holé světlo svítilo ve dne v noci. Neměl jsem nic ke čtení. Neslyšel jsem žádné hlasy. Potrava byla dávána do kouta a dveře se otvíraly jen zřídka. Měl jsem se stále více bát pro něj dosáhnout .

Lůžkoviny sestávaly z plastikové pokrývky méně než půl palce [1 cm] tlusté. Byla neustále vlhká. Jednou týdně jsem směl povoleno jít na pár minut ven a vyvětrat pokrývku. Žádný voják na mne nesměl promluvit.

K udržení svého rozumu jsem sesbíral malé kousky pomerančových slupek a vytvářel z nich různé tvary. Kladl jsem si otázky a odpovídal na ně. Také jsem vytahoval vlákna z prostěradla a vázal je dohromady."

Almara: "Byl jsem pohřben po čtyři dny a noci, vtlačen do skrčené ale stojící posice v almaře 20 krát 20 palců [50 x 50 cm]. Byla velmi tmavá. Na hlavu mi dali špinavý pytel. Ruce mi svázali za zády speciálními pouty. Když jsem pohnul rukama tak se pouta automaticky utáhla. Nemohl jsem se v almaře pohnout. Musel jsem spát ve stoje. Spal jsem někdy jen minutu, náhle se probudil přesvědčen, že se udusím."

Vyšetřovatelé: "Výslechy a mučení prováděl tým Všichni byli důstojníci a kapitáni, jejich jména jsou Gadi, Edi, Saini, Jakob a Dany. Vyslýchací místnost je jejich královstvím, nikdo nesmí vejít.

Během izraelská invaze do Libanonu v roce 1982 byl vyšetřovací tým poslán do Libanonu a do vězení na Západním břehu přišel jiný tým. Tento 'nový tým' se skládal z bývalých mučitelů. Jeden z mužů byl vyšetřovatelem před deseti lety; nyní byl obchodníkem.

Kapitán Dany se během mého uvěznění vrátil z Libanonu. Kapitán Dany je velmi vysoký, hezký muž starý pětatřicet let. Je velmi surový, pořád vříská 'Zjebu tvou sestru, zjebu tvou matku' Donutil mne otevřít ústa a plival mi do nich. V roce 1973 se pokoušel zastrčit mi do konečníku láhev. Když mne uviděl po návratu z Libanonu, řekl: 'Á, Azmi je tu' a začal mi vyprávět o malých dětech v Ansaru. 'Vyslýchal jsem děti 10, 11 a 12 let,' začal a mi vypočítávat, jak je bil."

Dr. Azmi Šuaiby byl uvězněn v roce 1982 třikrát. Mezi prosincem 1981 a 16. lednem 1982 byl držen v isolaci během generální na Západním pobřeží a uzavření university Bir Zeit. Od 1. dubna do 3. května, když Izraelci rozpustili městské rady na Z8padním pobřeží, Azmi byl umístěn do "almary" a potom znovu do isolace. Byl držen v isolaci po celou izraelskou invazi do Libanonu.

"Nedávno mi řekli: 'Zničíme vaší kliniku tím, že vás každý druhý měsíc zavřeme. Náš počítač nám určí, kdy máte být opět uvězněn."

V roce 1986 byl dr. Azmi Šuaiby deportován.

Případ Mohammed Manasrah

Mohammed Manasrah byl odborářským aktivistou a tajemníkem Studentského senátu Bethlehemské university a je v současnosti spisovatel a novinář. Byl třikrát uvězněn celkem na čtyři a půl roku a potom podroben dvouleté zkušební době. Jeho mučení během výslechů bylo nelítostné a mělo za následek sexuální dysfunkci a ztrátu sluchu. Byl též vystaven mnoha dalším mírnějším trestům jako je domácí vězení a domácí vězení.[144]

Prvé uvěznění:

"Bylo mi devatenáct let když jsem byl poprvé uvězněn v roce 1969. Sebrali mne se skupinou lidí a byl jsem zadržován v Moskobii [Ruská složka v Jeruzalémě] po šest měsíců, kde mne vyslýchali ve věci demonstrací, publikací a organizací.

Moskobia byla barbarská. Vzali nám oděv a zavázali oči. Spoutali nám ruce a svázali řetězy v řadě po deseti. Byli jsme svlečeni do naha. Polili nás vodou. Potom nás opakovaně bili po hlavách a pohlavních orgánech. Střídavě vás polévali a bili do sexuálních orgánů. Mohli jsme je slyšet jak plní vědra a utužit se, ale ať jsme to zkoušeli jakkoliv, nikdy jsme nebyli připraveni na bití.

Můj přítel Bašir al Charaja, právník, byl ve vězení od roku 1969. Bili ho po hlavě těžkými obušky po tři dni. Jeho hlava zezelenala od plísně a byla infikována bakteriemi po dobu pěti let. Nyní ho drží v Tulkarmské věznici."

Druhé uvěznění:

"V roce 1971 mě úřady obvinily ze současného členství jak v FPLP (Popular Front for the Liberation of Palestine, Lidová fronta pro osvobození Palestiny) a Fatahu [Skupina Jasira Arafata v OOP], i když nikdo nemůže být členem obou organisací současně.

Bezpečnostním službám chyběl jakýkoliv důkaz, ale dali mi vybrat mezi obviněním z členství v ilegální organisaci nebo dobrovolně odejít do Ammánu [Jordánsko]. Řekl jsem jim, že budu raději uvězněn na doživotí než odejít do exilu. Připustil jsem své členství v Sjednocené studentské radě, rada všech studentských organisací které byly prohlášeny za ilegální. Potom jsem byl uvězněn na rok v Ramallahské a Nabuluské věznici."

Třetí uvěznění:

"V roce 1975 vpadli do mého domu v utečeneckém táboře Dheishleh a zkonfiskovaly všechny mé knihy. Odvezli mne do policejní stanice v Basse, kde mne bili dva dny. Na nic se neptali. Jeden vyšetřovatel si stoupl přede mne s druhý za mne. Náhle mi ten za mnou zmáčkl obě uši velkou silou. Z mých uší a z úst mi tekla krev. Utrpěl jsem poškození mozku. Jeden z vězňů, kterého s pokoušeli zastrašit, omdlel když ho přivedli tam kde jsem byl mučen.

Uvěznili mne na tři roky. Byl jsem držen v Hebronu, v Ramallahu, opět v Hebronu, ve Farguně, v Beershebě, opět v Hebronu a potom opět v Beershebě. Přemisťovali mne vždy z 'bezpečnostních důvodů' a jako trest po hladovkách."

Mučení v Hebronském vězení:

Mohammed Manasrah byl odvezen do Hebronu a mučen mnoha způsoby:

"Spoutali mne odshora dolů a neustále mne bili do chodidel kusem dřeva. Nemůžete si představit, jak moc mne zbili. Nohy mi otekly do ohromné velikosti a zmodraly. Krvácel jsem pod kůží.

Svlékli mi mé časy a pověsili mne řetězy s rukama nahoře tak, že se mé nohy sotva dotýkaly podlahy. Vytrvale mne bili do chodidel, stále se soustřeďovali na mé nohy. Potom mne někdy sundali a vložili mé nohy do bazénu se špinavou páchnoucí studenou vodou. To mne mělo zbavit bolesti. Potom mne opět pověsili Musel jsem spát připoután řetězy s rukama nad hlavou. To trvalo čtrnáct dní.

Maisara Abul Hamdia byl se mnou. Na každou ránu kterou jsem dostal on dostal dvě. Maisara už obvykle byl zavěšen když jsem vešel do mučírny. A naopak Maisara mne našel viset když jeho přivedli do mučírny. [Maisara byl později deportován do Jordánska.]

Po čtrnácti dnech jsem soustavně ztrácel vědomí. Byl jsem poslán do cely číslo 5. Byla 5 stop 3 palce krát 2 stopy a 5 stop 6 palců vysoká [150 cm x 50 cm x 168 cm]. Byla právě tak vysoká jako já a tak dlouhá, že jsem si musil opřít nohy o stěnu když jsem si chtěl lehnout.

Jediný zvuk který jsem slyšel byl zvuk klíčů. Byl jsem vyděšen vždy když jsem slyšel nějaký zvuk. Nevím přesně, jak dlouho jsem tam byl. Bylo to něco mezi pěti dny a jedním týdnem.

Byl jsem bit celou noc když mne přemístili z cely 5 do cely 4. Používali široké tyče, kterými mne bili do hlavy a do pohlavních orgánů. Tahali mne za vlasy a mlátili mi hlavou o zeď. Mám stálé problémy s pohlavními orgány a dělali mi mnoho rentgenových snímků hlavy.

Jednou brzy zrána jsem byl odveden do místnosti vojenského soudu a musel celý den čekat. Ale žádné jednání se nekonalo. Namísto toho přišel Abu Ghazal, známý vyšetřovatel. Chytil mne za vlasy a smýkal mnou po celé místnosti, přitom mne narážel na stěny. Vytrhl mi vlasy. Pohrozil mi, že mne pošlou do Sarafandu nebo do 'Akky' [tajná věznice používaná v letech 1974 a 1975] pokud se do dvou dnů nepřiznám.

Byl jsem vsazen do cely a prospal celý čas. Nevěděl jsem, zda to byl den, noc, dva dny nebo deset. Když si na to vzpomenu, stále je mi zima. Měl jsem omrzliny na nohou.

Po dvou dnech mne voják vtrhli vojáci do mé cely a začali mne bít. Zatáhli mne po zemi do mučírny. Řekli mi, že mí přátelé a soudruzi se přiznali. Řekl jsem: 'Přiveďte mi je'. Věděl jsem, že to jsou lži. Přivedli mi dva typy lidí abych se přiznal: typ slaboch, kteří nemohli vydržet jak jsem byl mučen a 'asafiry' [špiony].

Potom začali s oběma metodami: bitím a laskavou řečí v naději že se zlomím a 'přiznám se'. Obvinili mne z členství v PFLP, Fatahu a Komunistické straně. Měnili svá obvinění, ale jedna věc trvala: po každém obvinění mne divoce zbili.

Přivedli ke mně dva majory, kteří mi vykládali šest hodin - o sovětských zločinech proti Židům a o čínském odporu jejich národnostních menšin. Obvinili mne z toho, že jsem komunistou, protože v mém domě našli marxistické knihy. Řekl jsem jim, že nebude míru bez sebeurčení palestinského lidu. Požádali mne, abych to napsal a podepsal a já jsem to udělal.

Po padesáti šesti dnech výslechů a věznění mne poslali k vojenskému soudu v Ramalláhu. Byl jsem obviněn, že jsem prováděl aktivity proti úřadům. Můj právník, Ghozi Kfir, žádal o upřesnění. Soud odpověděl: 'Je to revolucionář a podvodník.'

Před slyšením můj právník a prokurátor uzavřeli dohodu. A to že budu osvobozen bez trestu, pokud nebudu u soudu hovořit o mém mučení. Ale soudce ignoroval dohodu a odsoudil mne na pět let. Seděl jsem tři roky a dva roky jsem byl v podmínce."

Domácí vězení a omezení pohybu:

Šin Bet pronásledoval Mohammeda Manasraha i po jeho propuštění z vězení. Pokoušeli se u každého zaměstnavatele pro něhož Mohammed pracoval dosáhnout jeho propuštění. Mohammed Manasarah ztratil čtyřikrát zaměstnání než se stal na plný úvazek organizátorem odborů.

7. ledna 1982 bylo Mohammedovi Manasrahovi přikázáno vrátit se z Bethlehemu do Wadi Fukin, malé vesničky kde se narodil uvnitř hranic z roku 1967. Byl v domácím vězení ve Wadi Fukin šest měsíců. Neměl žádné příjmy a byl zcela závislý na pomoci sousedů.

Úřady a Vesnická liga [kolaboranti] ohrožovali Mohammeda Manasaraha, jeho rodinu a všechny, s nimiž přicházel do kontaktu. Jeho dům byl mnohokrát vyrabován a byly mu sebrány knihy a papíry. Jeho rodině bylo zabráněno v odjezdu na Západní pobřeží. Jeho bratrovi bylo odebráno pracovní povolení. Jeho švagrová byla napadena vesnickou ligou když si ji spletli s Mohammedovou ženou.

Vojenský guvernér vyhrožoval každé rodině jejíž synové ho navštívili. "Postavili kolem mne zeď: ekonomickou, sociální a psychickou."

Mohammed Manasrah se ve vzdoru proti omezení pohybu vrátil do Bethlehema, kde alespoň jeho žena mohla pracovat. "Můj bratr a jeho dítě byli zavření jako nátlak na mne vrátit se do Wadi Fukin, ale zůstal v Bethlehemě.

Jeho domácí vězení bylo nakonec přesunuto do Bethlehemu. "Nemohl jsem dlouho zůstávat doma. Chodil jsem sem a tam. Vojáci mne sebrali a dali mne do vězení.

V prosinci 1982 mu nový vojenský rozkaz povolil pohyb v rámci hranic města, ale neměl povolení pracovat. Měl povinnost hlásit se vojenskému guvernérovi každý den a zůstávat tam až do poledne.

Po roce omezení skončilo. Ale ani ne o měsíc později mu vojenský guvernér opět nařídil omezení pobytu ve městě.

Znovu uvězněn:

Mohammed Manasarah nastoupil do Bethlehemské university ke studiu sociologie. Později byl zvolen tajemníkem Studentského senátu. V listopadu 1983 byli on a ostatní členové studentské organisace uvězněni po podpoře Palestinské kulturní výstavy.

Mučení palestinské mládeže

Mučení je rutinně používáno proti palestinské mládeži, ať už jsou občany Izraele nebo obyvatelé Okupovaných území. Himsam Safieh a Ziad Sbeh Ziad z Galileje byli zavřeni za vyvěšení palestinské vlajky při prvém výročí masakru v Sabře a Šatile. Šest měsíců později byli propuštění, když byli zproštěni viny když proti nim nebyl nalezen žádný důkaz ani nebylo vynuceno přiznání. U soudu tato mládež otevřeně hovořila o mučení, kterému byla během zadržení podrobena.

Byli postříkáni studenou vodou a ponecháni nazí ve studené místnosti. Byli biti po celém těle včetně genitálií. Bylo použito elektrické mučení. Ziad byl s rukama svázanýma za zády házen tam a zpět od jednoho vyšetřovatele k druhému. Byl bit do hlavu a do hrudi. Odmítl podepsat přiznání.[145]

Mu'awyah Fah'd Qawasmi, syn zavražděného starosty Hebronu, a jeho bratranec Usameh Faydez Qawasami, byli mezi 17 000 mladými Palestinci zadrženými Izraelci během nedávného povstání na Západním pobřeží a v Gaze.

Izraelští vyšetřovatelé na něj lili vodu, věšeli svorky připojené k elektrickým drátům k jeho nohám a potom pouštěli proud. Mu'awyah ztratil vědomí třikrát během hodiny a půl mučení elektrickými šoky. [146] Právníci kteří pravidelně obhajovali"bezpečnostní" přestupky prohlásili jednomyslně, že Vojenské soudy v Izraeli a okupovaných územích z roku 1967 "rozhodují na základě úmyslně zatajeného použití mučení Izraelskou bezpečnostní službou." [147]

Když obhajoba vznese námitku o oprávněnosti přiznání nebo presentuje důkazy mučení, uskuteční se "malý proces" nebo "Zuta" [hebrejsky]. Prokuratura nechá předvést vojenského nebo policejního důstojníka který zapsal přiznání. Ale stejně jako izraelská právnička Lea Tsemelová popsala: "Důstojník přednese výrok, dokonce ho často pro vězně sestavil. Ale tento důstojník nevedl vyšetřování ani neprováděl mučení. A proto může prohlásit že přiznání bylo získáno svobodně." [148]

Vyšetřovatele a strážné je těžké identifikovat a předvolat před soud, protože používají přijatá arabská jména jak Abu Sami a Abu Jamil nebo předezdívky jako Jacky, Dany, Edi, Orli atd. I když se vězni podaří přivolat mučitele před soud, nevede to k žádnému výsledku. Lea Tsemelová popisuje jak, po enormní námaze, během níž nastaly četné překážky, byl vyšetřovatel který mučil jejího klienta do soudní síně. "Najednou vypadal jako obžalovaný a řekl, že ho nikdy v životě neviděl. Tím věc skončila." [149]

Wasfi O. Masrimu se podařilo, že pět přiznání nebylo připuštěno. 'A proto je nejobdivovanější mezi izraelskými právníky a Územích okupovaných po roce 1967. Což samozřejmě nezaručuje osvobozující rozsudek. Těch pět bylo z "celkového počtu tisíc."

Domácí vězení a omezení pohybu

Podle článku 109 Mimořádných obranných opatření může vojenský guvernér nutit člověka žít na jednom místě které mu určí. Může omezit pobyt člověka na jejich dům nebo město. Cestování a sdružování může též být omezeno. Takové tresty jsou udělovány na šest měsíců, ale mohou být opakovaně obnovovány. V některých případech trvá omezení "do dalšího oznámení."

Ti podrobení domácímu vězení, omezení pobytu nebo cestování nejsou ani formálně obviněni ani postaveni před soud. Vojenský guvernér který omezení uděluje nemá povinnost specifikovat podstatu přestupku. I když osoba s omezením má právo předložit svůj případ jak před Vojenskou odvolací komisi tak před Izraelský nejvyšší soud, je řídké, aby Soud vynesl jakékoliv rozhodnutí založené na principech "bezpečnosti" a je obtížné pro oběti a jejich advokáty připravit případ. Vojenský guvernér přece nebude specifikovat detaily obvinění nebo důkazy, které ho podporují.

Článek 109 byl použit proti Palestincům v Izraeli stejně jako na Okupovaných územích od roku 1967. Byl použit proti intelektuálům, novinářům, učitelům, umělcům, právníkům, odborářům, studentům a politickým osobnostem, z nichž mnozí, ale ne všichni byli otevření ve své kritice izraelské politiky a pro jejich podporu sebeurčení palestinského lidu. Mezi lednem 1980 a květnem 1982 Amnesty International zaregistrovala, že bylo vydáno 136 omezení týkajících se 77 lidí;[150] jen 100 omezení bylo vydáno v listopadu 1983 po událostech připomínajících prvé výročí masakru v Sabře a Šatile [151] a tato politika dosud pokračuje.

Kapitola 11

Vězení

Izraelská vězení jsou převážně politická vězení. Jsou tam převážně Palestinci podezřelí, obvinění a výjimečně - na základě vynucených obvinění - "usvědčení" z provedení, podpory nebo plánování aktů odporu, buď nenásilných nebo ozbrojených. Přestože statistika celkového počtu uvězněných není k disposici, počet vězňů v nejzabezpečenějších věznicích dosahuje okolo 3000; třicet palestinských žen je uvězněno v Neve Tertze, nepočítaje ty zatčené v Libanonu. Právníci odhadují, že před nedávným povstáním bylo každý rok uvězněno kolem 20 000 Palestinců.

Uvnitř hranic před rokem 1967 existovalo deset věznic, včetně věznic Kfar Yonah, Ústřední věznice v Ramle, Šattah, Damun, Mahaneh Ma'siyahu, Beersheba, Tel Mond (pro mladistvé), Nafha, Ashkelon a Neve Tertza.

Devět vězení se nachází na Územích okupovaných v roce 1967:

Gaza, Nablus, Ramallah, Bethlehem, Fara'a, Jericho, Tulkarm, Hebron a Jerusalem.

Existuje regionální vazební centrum v Jaguru (Jalameh) a Atlitu u Haify, Abu Kabir v Tel Avivu a Moscobia (Ruská složka) v Jerusalemě. Kromě toho jsou policejní velitelství v Haifě, Acre, v Jerusalemě, Tel Avivu, osmnáct policejních stanic po celém státě a čtyřicet policejních stanovišť v Okupovaných územích, která jsou používána k zadržování podezřelých k výslechům a mučení. [152] Vojenská zařízení po celé zemi též slouží jako vyšetřovací a mučicí střediska. Vězni se shodují, že nejdivočejší z nich je Armon ha-Avadon známý jako "Palác pekla" nebo "Palác konce". Je umístěn v Mahaneh Tzerffinu nedaleko Sarafandu.

Konečně vazební tábory pouze se stany k krytí byly vystavěny k zadržení velkého počtu palestinských vězňů zatčených v Libanonu během invaze v roce 1982 stejně jako pro mládež zadrženou během současného odporu. Jsou to vazební centra Meggido, Ansar II (v Gaze) a notoricky známá svými nelidskými podmínkami a denní rutinou mučení.

Rozdílné zacházení

Rozdíly mezi vězeními pro Palestince na Okupovaných územích a v předválečném Izraeli, tj. uvnitř "Zelené linie", není velký. Ashkeltonská věznice, věznice Nafha a hlavní křídlo věznice Beersheba a speciální křídlo věznice Ramla, i když jsou umístěny v předválečném Izraeli, slouží jako vazební centra pro Palestince z okupovaných území ze Západního pobřeží a z Gazy. Damun a Tel Mond jsou využívány pro palestinskou mládež.

Fyzické umístění vězení má malý vliv na podmínky. Izraelská správa věznic praktikují přísné oddělení mezi osobami zadrženými za kriminální činy a těmi obviněnými z "bezpečnostních přestupků" kteří jsou politickými vězni.

Stejně jako malé množství Židů je kvalifikováno jako političtí vězni, je malé množství Palestinců, zvláště z Okupovaných území, označeno za kriminální zločince, a tak toto oddělení představuje vlastně segregaci mezi židovskými a palestinskými vězni. Není dovolen žádný kontakt ani komunikace. Jsou buď ve zvláštních věznicích nebo v jiných křídlech stejných zařízení.

Rozdíly jsou činěny i mezi palestinskými vězni z Okupovaných území a "izraelskými arabskými" vězni, což jsou Palestinci a Druzové sídlící v předválečném Izraeli a mající izraelské občanství. Podmínky věznění pro vězně ze Západního břehu a z Gazy jsou často horší než pro předválečné "izraelské" vězně.

Některým ale ne všem vězňům z předválečného Izraele jsou povolena lůžka a matrace. Přibližně 70% z nich má tato "privilegia". Mají též povolenou návštěvu každé dva týdny a mohou poslat dva dopisy za měsíc. V létě mají povolena tři prostěradla, v zimě pět.

Vězni z Okupovaných území spí na zemi v létě i v zimě. Mají povolenou gumovou matraci čtvrtinu palce [0,5 cm] tlustou, jednu návštěvu a jeden dopis měsíčně.

Zatímco průměrný životní prostor pro evropské a americké věznice je 112,5 čtvereční stopy [10,5 m²], ve vězeních pro Palestince ze Západního pobřeží a z Gazy je to desetina této plochy nebo 16 čtverečných stop [1,5 m²] na vězně.

Vězeňská byrokracie je stát ve státě. Při vstupu na tuto půdu občan ztrácí veškerá práva. Začíná být vystaven zcela svévolné moci ovládanou lidmi speciálně vybranými pro svou krutost.

Vězeňský řád (upravený v roce 1971) má 114 článků Není tam žádný článek nebo odstavec, který by definoval práva vězňů. Vězeňský řád zajišťuje zákonnou sbírku pravidel pro ministra vnitra, ale ministr sám je vyhlašuje administrativním dekretem.

Nejsou tam žádná nařízení, která by určovala povinnosti závazné pro správu, ani tam nejsou nařízení zajišťující vězňům minimální životní standardy.

V Izraeli je legálně možné internovat dvanáct vězňů v cele dlouhé ne více než 15 stop [5 m], široké 12 stop [4 m] a 9 stop [3 m] vysoké. To zahrnuje i otevřený záchod. Vězni mohou být v takové cele libovolně dlouho zavření dvacet tři hodin denně.

Kutlerova zpráva

Rozsáhlé zkoumání fyzických podmínek ve věznicích položených v předválečném Izraeli publikovali v Ha'aretzu v roce 1978 izraelský novinář Jair Kutler. Jair Kutler nazval život v izraelských věznicích "peklem na zemi" a pokračovali v popisu každé věznice v detailech.[153] Jejich zpráva je trýznivá:

Kfar Jonah: Starší úředníci nazývají vězení v Kfar Yonah jako "Kevar Jonah" (Jonášův hrob). Je to vazební centrum které ohrožuje všechny kdo projdou jejími branami. Vězni ho nazvali "Meurat Petanim" nebo "Kobří doupě". "Přijímání těch, kdo tu čekají na svůj proces je děsivé." Cely jsou extrémně chladné a vlhké. Sešlé, roztrhané a zašpiněné matrace jsou v přecpaných celách. Většina vězňů si nemá lehnout kam jinam než na zem. Vše prostupující zápach lidských exkrementů, potu a špíny nikdy nezmizí z uzamčených a zahrazených cel. V křídle 'D' jsou tři cely, do kterých je nacpáno dvanáct, osmnáct a dvacet vězňů.

Ústřední vězení Ramle: Ramle je jedna z nejkrutějších věznic v Izraeli. Je to bývalá britská policejní stanice, jednou dokonce používaná jako stáj pro koně. Je přecpaná a páchnoucí, zaplněná sedmi stovkami vězňů. Mnozí z vězňů nemají postel ale jen malý roh nebo jen několik čtverečných metrů pro sebe. Často musí ležet na zemi až stovka vězňů.

V Ramle je dvacet jedna cel pro isolaci ('X'). Slunce nikdy napadne do isolačních cel, které jsou zcela uzavřené. Houpající se žárovka poskytuje světlo po celý den.

Kromě isolačních cel je v Ramle řada kobek. Jsou 6 stop dlouhé, 3 stopy široké a 6 stop vysoké [2 m x 80 cm x 2m]. Jsou tmavé, špinavé a vydávají strašný puch. Nejsou tam žádná okna nebo světelné zdroje, jen malé otvírací okénko pouští dovnitř trochu světla z chodby.

Před tím než je vězeň umístěn do kobky je svlečen a dostane roztrhaný tenký overal. Jednou denně smí jít na toaletu; jinak se musí udržet po celý den a noc. Smí močit skrz drátěné pletivo ve dveřích. Vězni není povolena ani denní procházka ani sprcha.

Často je tu používáno bití. Oblíbenou metodou je "prostěradlová metoda". Několik strážných zakryje vězňovu hlavu a bije ho dokud neztratí vědomí.

Aby se ubránil samovazbě, vězeň musí vědět jak vést život v úplném pořízení a sebeponížení.

Damun: Život v Damunu je "peklem na zemi". "Životní podmínky jsou potupné a působí odpor v každém návštěvníkovi který přichází na toto Bohem opuštěné místo." Budovy pohlcují vlhkost a chlad. Pět prostěradel nestačí, abyste se udržel v teple. "Mnozí jsou nemocní a většina je zoufalá." Křídlo pro mladistvé v Damunu má ještě horší podmínky. Přeplněnost je tak strašná, že mladí si mohou protáhnout své údy dvě hodiny každých čtrnáct dní a ani tento interval vždy neplatí.

Šattah: Přeplnění v Šattahu je strašné. Zápach je cítit z dálky. … Cely jsou tmavé, vlhké a mrazivé. Vzduch je dusivý. V létě během období velkých veder v údolí Beit Šean je vězení sálajícím peklem.

Sarafand: "Palác konce" je umístěn za vysokým drátěným plotem viditelným pro všechny turisty když jedou posledním úsekem silnice z Jeruzaléma do Tel Avivu, kolem pěti mil od Ben Gurionova letiště. Je to obvod Safarandu, který má deset čtverečných mil a je největším izraelským vojenským zařízením a zásobovacím skladištěm. Je to též pokladnice Židovského národního fondu, který využívá Safarand jako sklad zařízení pro výstavbu nových osad jak v předválečném Izraeli, tak na okupovaných územích.

Neúprosný vztah mezi okupací, osadami, kolonizací a systémem mučení používaným proti Palestincům se tu stává zřejmým. Safarand - mučící centrum - má historický význam.

Byl postaven před Druhou světovou válkou a sloužil jako hlavní pravidelné skladiště pro Británii. Byl to jeden z nejčastějších táborů pro zadržené během Palestinského povstání v roce 1936 proti britské nadvládě a sionistické kolonisaci země. Staré britské mandátové budovy byly prostě převzaty izraelskou správou, ale jejich funkce se nezměnila, byly použity pro novou generaci palestinských vězňů. Centrum, známé mezi Palestinci i Židy stejně jako za britské éry "koncentrační tábor" byl využíván stejným způsobem.

Nafha-Politická věznice: Palestinští političtí vězni nezískávají status válečného vězně, ale vězeňské tábory jsou stavěny pro ně. Nafha je nazývána "politickou věznicí" svými obyvateli.

Je v poušti, osm kilometrů od Mitzoe Ramonu a na půli cesty mezi Beershebou a Eilatem. Je to jalová oblast se strašnými větrnými bouřemi. Písek proniká vším. Noci jsou extrémně chladné a denní vedro je nesnesitelné. Hadi a skorpioni se toulají po celách.

Typická cela má 18 stop na 9 stop [6 m x 3 m]. Je tam deset matrací na zemi a žádný další prostor. Primitivní záchod zabírá jeden roh. Nad záchodem je sprcha. Zatímco jeden vězeň používá toaletu, druzí se musí mýt nebo si mýt nádobí. V místnosti jako je tato vězni tráví dvacet tři hodiny denně. Jednu půlhodinu denně se musí všichni vězni procházet na malém betonovém dvorku 15 stop krát 45 stop [5 m x 15 m]. Mnoho vězňů je nemocných, trpí v důsledku opakovaného mučení a krutých vězeňských životních podmínek.[154]

Denní praktiky v izraelských věznicích

Političtí vězni často prohlašují, že podmínky ve vazebních střediscích a vězeních jak v předválečném Izraeli tak na Okupovaných územích jsou určeny k jejich zničení jak fysicky tak psychicky.

Bití: Ve všech vězeních v předválečném Izraeli i na okupovaných územích jsou vězni biti. V Ramle je to prováděno v kobkách nebo "isolačních celách:" Několik strážných zaútočí na vězně a bijí ho pěstmi, botami a holemi udělanými z dřevěných násad k motyce, které jsou uloženy v těsné blízkosti žalářních kobek.

V Danumské věznici je bití prováděno jednodušeji. Je prováděno veřejně na dvorku. Nejsurovější strážci jsou ve službě "pošty". To je vězeňský dopravní prostředek který dělá týdně tři cesty mezi z vyšetřovacího střediska v Abu Kabiru do Šattahské věznice. Zastavuje před všemi věznicemi v Izraeli kromě Ashkelonu a Beersheby. Každá cesta "Pošty" má za následek divoké bití. Pod sebeslabší záminkou vytáhne "pošťák" svou oběť z auta na nejbližší zastávce a "zbije ho dokud vnímá".

Isolace: Isolace není podle zákona pokládána za trest.

Ve skutečnosti, jen několik lidí může přežít několik měsíců v celách 3 stopy [1 m] krát 8 stop [2,5 m] dvacet tři hodin denně. Dosud žádný vězeň který se jakkoliv slovně pokusil zachovat si vlastní respekt se nevyhnul pobytu v isolační cele.

Práce: Vězeňská práce je nucená práce. Je organizována jako "prostředek k znesnadnění života vězňů."[155] Političtí vězni jsou vědomě zařazováni do výroby bot pro izraelskou armádu, maskovacích sítí apod. Ti kdo odmítnou jsou zbaveni podobných "privilegií" jako jsou drobné do kantýny, opuštění cel na chvíli, knihy, noviny a materiál na psaní.

Někteří jsou potrestáni isolací.

Průměrná mzda za tuto práci je 0,05 dolarů na hodinu. Nucená práce je ukládána za maximálního fyzického a psychického napětí. Je to i prostředek vykořisťování.

Potrava: Potrava ve vězení je nedostatečná a rozpočet na stravu je minimální. Získané maso, zelenina a ovoce je často zabaveno personálem. Vajíčka, mléko a čerstvá rajčata jsou chápána pro vězně jako luxus.

Lékařská péče: V roce 1975 v Damunské věznici si vězeň pořezal nohu a zápěstí. Spoluvězni zavolali stráž. Přišla delegace tří strážných. Zdravotník otevřel celu, popadl vězně a beze slov ho udeřil do tváře. Vězeň upadl na zem a zdravotník ho neustále kopal.

Vězni jsou zavřeni v nevhodných budovách. V létě trpí vyčerpávajícím horkem, v zimě proniká vlhkost "do kostí". Ve věznici Ramble během zimy třetina vězňů trpí otékáním rukou a nohou způsobeným nadměrným chladem. Jediný dostupný lék je vazelína, ale i ta je povolena jen zřídka.

Vězni čekající na rozsudek déle než několik měsíců opouštějí věznice s trvalou invaliditou. Světelné podmínky jsou tak špatné že vězni trpí poškozením zraku. Ledvinové potíže a vředy se u vězňů vyskytují pětkrát častěji než u průměrné populace.

Asafir: Od roku 1977 vězni zjišťují, že mučení je též řízeno malou skupinou kolaborantů v každé věznici, a nichž někteří nebyli opravdovými vězni ale informátory, kteří se za ně vydávali. Ať už kolaborující vězni nebo informátoři pronikli do věznice, procedura se stala oficiální. V každé věznici a vazebním středisku byly ustanoveny zvláštní místnosti pro kolaboranty, kteří byli známí jako "asafir" [špión] nebo "zpěvní ptáci". Běžnými mezi "asafiry" byli násilní zločinci vybraní pro svou prudkost. Jiná byli vybíráni s těch, kdo byli zadrženi pro politické obvinění, ale neměli politickou minulost. Ti druzí získávali privilegia podle služeb které poskytovali.

Případy nejsou izolovány

I když bylo uděláno mnoho pro demokratické a humanisté nároky Izraele, zde presentované důkazy, stejně jako důkazy shromážděné ve všech studiích sionistické kolonisace a vlády v Palestině odlupuje tuto fasádu.

Jednotlivé zde zkoumané případy nejsou isolované ani nejsou výsledkem mimořádných okolností. Uvedené případy se v zásadě neliší od jiných. Ti kdo mučí nejsou vyšinutí jednotliví policisté, kteří se vymknuli kontrole. Jsou to příslušníci všech odborů izraelské policie a bezpečnostních služeb pracujících na základě povinnosti.

Násilí je normou pro jednání s Palestinci, ať už jsou to sedláci, kteří berou svou produkci na trh nebo mládež házející kamení, palestinští občané předválečného Izraele nebo palestinští obyvatelé okupovaných území v roce 1967 a později. Mučení je organickou součástí právního systému, násilí je cestou k přiznání a přiznání je základem potrestání.

Zacházení s vězni se nemění podle určité strany u moci. I když kategorisoval Palestince jako "dvounohé bestie" premiér Menachem Begin, je systematická surovost aplikovaná na palestinské vězně stejně tvrdá pod liberální vládou Labour Alignment. Jak řekl bývalý premiér David Ben Gurion, "Vojenský režim existuje k obraně práv židovských osadníků kdekoliv." [156]

Kapitola 12

Strategie dobytí

V roce 1982, když už byly dokončovány předběžné přípravy pro invazi do Libanonu a zmasakrování Palestinců v táborech okolo Bejrútu, Sidonu a Tyru, byl publikován pozoruhodný dokument v listě Kivunim (Směrnice), časopise Odboru informací Světové sionistické organisace. Její autor, Oded Jinon, byl formálně propojen s Ministerstvem zahraničí a odrážel nejvyšší úroveň izraelských vojenských a zpravodajských představitelů.

Článek "Strategie Izraele pro 80-tá léta" vytyčuje pro Izrael časový plán pro to, aby se stal regionální imperiální silou založenou na rozkladu arabských států. Při diskusi o násilném rozbití režimů na Středním Východě Jinon bezděky odhaluje plnou míru jejich proradnosti pokud jde o potřeby obyvatelstva a jejich neschopnosti sami bránit sebe svůj lid proti imperiálnímu podrobení.

Rozděl a panuj

Jinon křísí myšlenku bývalého labouristického ministra zahraničí Abba Ebana že arabský východ je "mozaikou" etnické rozdílnosti. Proto vhodnou formou vlády vhodné pro tento region je Milletův systém Ottomanské říše, ve které administrativní vláda je založena na lokálních funkcionářích předsedajících různým etnickým společenstvím.

"Tento svět se svými etnickými společenstvími, svými frakcemi a vnitřními krizemi, který je ohromně samodestruktivní, jak můžeme vidět v Libanonu, v ne-arabském Iránu a nyní i v Sýrií, není schopen řešit úspěšně své základní problémy."[157] Jinon tvrdí, že arabský národ je křehká skořápka, která čeká, až bude rozlámána na několik částí. Izrael musí dovršit politiku kterou sledoval od přijetí sionismu a hledat a získat místní agenty mezi frakcemi a místními společenskými skupinami, kteří se postaví proti jiným takovým společenstvím na příkaz Izraele.

To vždy bude proveditelné, jak argumentuje Jinon, protože:

"Muslimský arabský svět je vystavěn jako domeček z karet, sestaven dohromady cizinci (Francie a Británie ve 20. letech) bez vůle a přání obyvatel, kterých se to týká. Byl uměle rozdělen na devatenáct států, všechny jsou kombinací menšin a navzájem nepřátelských etnických skupin, a tak nyní arabské muslimské státy směřují k etnickému rozkladu zevnitř, a v některých z nich občanská válka už hoří." [158] [Většina Arabů, 118 milionů z dnešních 170 milionů, žije v Africe, zejména v Egyptě (45 milionů).] "Nová" strategie osmdesátých let je staré imperiální rozhodnutí "rozděl a panuj", jehož úspěch závisí na zajištění zkorumpovaných tyranů, kteří by přijali jejich nabídku a neaspirovali na imperiální příkaz.

"Je to mohutný a rozdrobený svět, kde je několik zdravých skupin a velká masa chudých lidí. Většina Arabů má průměrný měsíční příjem okolo 300 dolarů. Libanon je roztrhán a jeho ekonomie se rozpadá na kousky; není tam žádná ústřední síla, ale jen pět de facto samostatných autorit. [159]

Rozpuštění Libanonu

Libanon je modelem, který je připravován na svou roli Izraelity po třicet let, jak odhaluje Šarettův denník. To je expanzionistický nátlak ustanovený Herzlem a Ben Gurionem a jeho logické pokračováni je v Šarettově deníku. Rozdělení Libanonu bylo navrženo v roce 1919, naplánováno v roce 1936, spuštěno v roce 1954 a realizováno v roce 1982.

"Úplné rozbití Libanonu na pět provincií slouží jako precedent pro celá arabský svět včetně Egypta, Sýrie, Iráku a Arabského poloostrova a již následuje v tomto směru. Následné rozbití Sýrie a Iráku na etnicky nebo nábožensky jednotné oblasti jako v Libanonu je izraelským přímým cílem na východní frontě z dlouhodobého hlediska. Rozklad vojenské síly těchto států je prvotním krátkodobým cílem." [160]

Fragmentace Sýrie

"Sýrie se rozpadne v souhlase se svou etnickou a náboženskou strukturou na několik států jako v současnosti Libanon, vznikne Shi'itský stát Alawi podle jeho pobřeží, Sunnitský stát v oblasti Alepo, jiný Sunnitský stát v Damašku nepřátelský ke svému severnímu sousedovi a Druzové si též ustaví stát, možná dokonce na Golandských výšinách [Golandské výšiny byly okupovány Izraelem v roce 1967], a určitě v Hauranu v severním Jordánsku. Takový stav věcí bude zárukou míru a bezpečnosti v oblasti na dlouhou dobu, a tento cíl je pro nás již na dosah."[161] Každý arabský stát je zkoumán z hlediska posouzení, jak může být rozbit. Kdykoliv je menšinová náboženská skupina přítomna v armádě, Jinon vidí příležitost. Sýrie je z tohoto hlediska již vybraná.

"Současná syrská armáda je ve většině Sunnitská s Alawi důstojnickým sborem, Irácká armáda je Shi'itská se Sunnitským velením. To má velkou důležitost z dlouhodobého pohledu, proto nebude možné zachovat si loajalitu k armádě po dlouhou dobu."[162] Jinon dále zkoumá, jak by "občanská válka" importovaná z Libanonu financováním majora Sa'ad Haddada na libanonském jihu a Gemalejské falangy kolem Bejrútu mohla být rozšířena do Sýrie.

"Sýrie se v podstatě neliší od Libanonu s výjimkou silného vojenského režimu, který v ní vládne. Ale skutečná občanská válka. která by dnes nastala mezi Sunnitskou většinou a Shi'itskou Atawi vládnoucí menšinou (pouhých 12% populace) zaručuje závažné domácí problémy."[163]

Napadení Iránu

Revoluční vzpoura proti iránskému šachovi - jednoho z hlavních klientů amerického imperialismu a CIA vyprovokovaný převrat v roce 1953 - se zdál otevřenou cestou pro revoluce na Středním Východě. Nejenže se Izrael s jeho americkými patrony obával výzvy pro Shi'itské muslimy po celém regionu - kteří patřili k těm chudým a znevýhodněným - ale výzva k americké dominanci zahrál na struny v masách v každé etnické skupině a národě.

To bylo základem pro spuštění iráckého útoku na iránskou jižní provincii, Chuzistán, kde je umístěna produkce nafty rafinerie. Stejně jako Jinon, izraelští a američtí plánovači počítali, že když jsou iránská provincie bohaté na naftu obydleny arabskou menšinou, provincie může být oddělena od Iránu poměrně snadno. Předpokládalo se, že útok Iráku se setká se sympatií arabské menšiny Chuzistánu. Irán je národ sestávající s těchto etnických skupin: 15 milionů Peršanů (farsi), 12 milionů Turků, 6 milionů Arabů, 3 miliony Kurdů, Baluchi, Turkméni a malé národnosti.

"Téměř polovina Iránského obyvatelstva zahrnuje perskou jazykovou skupinu a další polovina jsou etnické turkické skupiny. Turecká populace se skládá z turecké Sunnitské většiny (nějakých 50%) a dvou menších minorit, 12 milionů Shi'itských Alawisů a 6 milionů Sunnitských Kurdů. V Afganistanu je 5 milionů Shi'itů kteří tvoří jednu třetinu obyvatelstva. V Sunnitském Pákistánu je 15 milionů Shi'itů kteří ohrožují existenci státu."[164]

Předpokládalo se, že i Irán bude fragmentován oddělení naftu produkujících provincií formou invaze. Chomejni měl pokračovat v šachově politice potlačování národnostních menšin a v represích aplikovaných na arabskou menšinu Chmejního provinciálním guvernérem, admirálem Madani, podporován CIA a izraelským Mossadem ke spuštění invaze iráckého režimu.

Podobně je tomu s ostatními režimy na arabském východě, řečeno stranou, vojenské oligarchie a monarchie u moci jsou k disposici za nejvyšší nabídku. Ale rafinérští pracovníci v Abadánu a Ahwazu, rafinérských městech iránského Chuzistánu, byli velmi zpolitizovaní. Stali se kostrou Národní fronty když Mossadegh znárodnil anglo-americkou Oil Corporation v roce 1952 a komunistická strana Iránu (Tudeh) měla silné zastoupení mezi rafinérskými dělníky. Byla to generální stávka vedená rafinérskými dělníky která byla rozhodující v iránské revoluci která svrhla šacha v roce 1979.

Irácká invaze pohořela. Arabská menšina jí pokládala za útok na samotnou revoluci a americká a izraelská politika se nyní soustředila na vyzbrojení obou stran, prodlužujíce válku co nejdéle zatímco bránili iránskému vítězství.

Jinon je pokud jde o strategii prostý. "Jakákoliv forma meziarabské konfrontace nám z krátkodobého hlediska pomůže a zkrátí cestu k důležitému cíli rozdělení Iráku mezi skupiny jaké jsou v Sýrii a v Libanonu."[165] Spojené státy a Saudská monarchie (která též podporuje Sýrii pomocí 10 miliard dolarů) měly koordinovanou vojenskou blokádu Iránu a masivní zbrojní podporu Iráku. Egyptský a Jordánský režim šli cestou podpory Iráku. Zatímco Sovětský svaz a Spojené státy společně vyzbrojovali Irák, sovětské byrokratické vedení se snažilo použít svůj vliv na arabské režimy aby se dostali do sféry vlivu spolu s americkými vládci - na úkor arabských mas které nadále žily v chudobě.

Zaměření na Irák

Jinon vyslovuje otevřeně izraelské motivy pro ozbrojení Chomejního zatímco Spojené státy vyzbrojují Irák: "Irák na jedné straně bohatý na naftu a na druhé straně vnitřně rozrušený je zaručeně kandidátem pro izraelské cíle. Jeho rozrušení je pro nás dokonce důležitější než rozbití Sýrie.

Irák je silnější než Sýrie. Krátkodobě je to síla Iráku která je největší hrozbou pro Izrael. A irácko-iránská válka odtrhne Irák pryč a způsobí jeho vnitřní zkázu dokonce dříve, než bude schopen zorganizovat zápas na široké frontě proti nám."[166] Na místě jsou pokročilé přípravy jako sionistický plán na fragmentaci Iráku v občanské válce. "To zaseje vnitřní konflikt a občanská válka je na obzoru již dnes, zejména po nástupu Chomejního do vedení k vládě v Iránu, vůdce, kterého jeho Shi'ítové v Iráku pokládají za svého přirozeného představitele.[167] V diskusi o slabosti arabské společnosti za současných režimů Jinon bezděky zdůrazňuje rozsah, v jakém je obyvatelstvo drženo daleko od rovnosti moci a rozhodování, nerepresentativní podstatu arabských režimů, jejich následné zranitelnosti a beznadějnost jejich pokusů ubránit se sionistické expanzi závislostí na americké síle a vlivu. Až to bude vše vyřčeno a uděláno, očekává je všechny stejný osud.

Co je otázkou není zda, ale kdy:

"Ještě jednou, Irák není v podstatě jiný než jeho soudsedé, až na to, že většinu jeho populace tvoří Shi'ité a vládnoucí menšinu Sunnité. Pětašedesát procent populace říká ne politice, při které je elita dvaceti procent držiteli moci. Navíc mají na severu silnou kurdskou menšinu, a pokud to nebude díky síle vládnoucího režimu a množství naftových výnosů, nebude příští Irák jako stát odlišný od Libanonu v minulosti nebo od Sýrie."[168]

Plán na rozbití Iráku není algebraický. Izrael si vyznačil množství státečků, kde mají ležet a komu mají vládnout.

"V Iráku je rozdělení na provincie podle etnických a náboženských hranic možné podobně jako v Sýrii za Ottomanských časů. A tak budou existovat tři (nebo více) států kolem tří hlavních měst: Basry, Bagdádu a Mosulu a Shi'itská oblast na jihu bude oddělena od Sunnitského a kurdského severu."[169]

Izrael chce plně využít výhod plynoucích z chudoby a z ní vyplývající nestability režimů, které musí řídit odcizené obyvatelstvo. V tomto ohledu je touhou sionistů destabilisace arabských režimů a fragmentace jejich zemí, i když to nevítají Spojené státy, protože je to pokládáno za nebezpečné pokud jde o načasování a realizaci. Existuje reálné nebezpečí, že války a zmanipulované vnitřní rozdělení požadované sionistickým a americkým imperialismem ke kontrole regionů může roznítit povstání jako v Iráku - a nyní na Západním pobřeží a v Gaze.

Spektrum revolučních změn straší jak izraelské tak americké vládce. To je též pohled, který podtrhuje kritickou důležitost revolučního vedení které vidí až na konec střetu. OOP se např. pokouší vyprosit pomoc od utlačovatelských režimů v regionu místo aby se přímo obrátili na jejich trpící obyvatele, což vede OOP z jedné slepé uličky do druhé.

Základem vedení je úměra se ztracenými příležitostmi. Při popisu útlaku používaných arabskými režimy proti vlastním národnostním menšinám, jak konstatuje Jinon: "Když si tento obraz přidáme k ekonomické situaci, vidíme, jak je celý region vystavěn jako domeček z karet a neschopen řešit své vlastní problémy."[170] Analýza každé země odhaluje v podstatě stejné podmínky. "Všechny arabské státy východně od Izraele jsou rozervány na kousky, rozlámány a proniknuty vnitřními problémy dokonce více než ty z Magrebu (Severní Afrika)."[171]

Mubarakův podraz

Cynismus s jakým sionisté rozebírají představu svého pojetí "bezpečnosti" není o nic méně průhledný než jen Jinonovo hodnocení Egypta. Nebezpečí Sadata po izraelském uchvácení Sinaje, Západního pobřeží, Gazy a Golandských výšin v roce 1967 představuje Spojeným státům příležitost zabránit nejobydlenějšímu arabskému státu ve zbývajících překážkách izraelské expanzi a americké kontrole. Vyjmutí Egypta z oposice by bylo devastující ranou, a to nejen pro Palestinský lid, ale pro veškeré arabské obyvatelstvo.

Ovšem návrat Egypta ke stupni závislosti na imperialismu neznámou ode dnů krále Farúka by byl mezi Egypťany hluboce nepopulární.

Spojené státy poskytly Egyptu pomoc téměř 3 miliardy dolarů, půjčky a pokořující podporu - jsou druzí hned za samotným Izraelem - což podtrhuje roli Mubarakova režimu. Dokonce životní standardy se zlepšily.

Legalisací izraelského koloniálního státu Sadat zradil nejen palestinský lid, ale ponechal arabský Východ jako kořist návrhům jaké vyhlásil Oded Jinon.

Co vyplývá jasně z jeho strategické analýzy je fakt, že pro sionistické hnutí probíhá vše podle plánu, každá oblast je určena pro dobytí nebo nedobytí a chápána jako příležitostný cíl, čekající na vhodnou konstelaci sil a záminku pro válku.

"Egypt je podle svého domácího politického obrazu již mrtvolou, mimo jiné pokud vezmeme v úvahu rostoucí muslimsko-křesťanské pnutí. Rozbití Egypta na teritoriálně oddělené geografické regiony je politickým cílem Izraele v osmdesátých a devadesátých letech na jeho západní frontě."[172]

Sadatův návrat Egypta do jeho neo-koloniálního stavu z dob Farúka byl vynahrazen znovuzískáním Sinaje. Z pohledu Izraele ne na dlouho.

"Izrael bude donucen působit přímo nebo nepřímo aby opět získal z dlouhodobého hlediska kontrolu nad Sinajem jako nad strategickou ekonomickou a energetickou reservu. Egypt nevyřeší vojensko strategický problém vzhledem k interním problémům, a tak bude muset být předán zpět podle poválečné situace po roce 1967 jednoho pěkného dne."[173]

A Jinon pokračuje s aplikací stejného skalpelu, jakým již rozřezal Libanon, Sýrii a Irák:

"Egypt je rozdělen a roztrhán do mnoha ohnisek moci. Pokud se Egypt rozpadne, potom země jako Libye, Súdán a dokonce vzdálenější státy přestanou existovat v současné formě a budou následovat rozpad a rozpuštění Egypta. Vize křesťanských koptických států v Horním Egyptě spolu s množstvím slabých států s velmi omezenou mocí a bez centrální vlády je klíčem k historickému rozvoji, který byl jen pozastaven mírovou smlouvou, ale které se dlouhodobě nezdají osudové."[174]

A tak byl Camp David jen taktickou fintou připravující rozpuštění Egypta a Súdánu.:

"Súdán, dnes nejroztrhanější stát arabského muslimského světa sestává z vzájemně nepřátelských skupin: arabských muslimů, Sunnitské menšiny která vládne většině nearabských Afričanů, Paganců a křesťanů. V Egyptě je sunnitská muslimská většina proti malé menšině křesťanů dominantních v Horním Egyptě: nějakých sedm milionů. Budou chtít vlastní stát, něco jako 'druhý' křesťanský Libanon v Egyptě."[175]

Byl to Egypt Gamala Abdula Násira, který překonal krále Farúka a galvanisoval arabský svět svou vizí arabské jednoty. Ale to byla jednota založená ne na revolučním zápase v celém regionu, ale na ilusorní federaci oligarchických režimů.

Současnost Saudské Arábie

Až to skoncují s Násirovým Egyptem, podle izraelských vizí "rozervaným" jako druhý Libanon, Saudská Arábie bude zranitelnější, a proto je možno pokládat dny monarchie za sečtené.

"Celý Arabský poloostrov je přirozeným kandidátem k rozpuštění vzhledem k vnitřním i vnějším tlakům, a to je nevyhnutelné, zejména pokud jde o Saudskou Arábii.

Všechna knížectví a Saudská Arábie jsou vystavěny jako delikátní dům z písku ve kterém je jen nafta. V Kuvajtu představují Kuvajťané jen čtvrtinu obyvatelstva. V Bahrainu mají Shi'itové většinu ale jsou zbaveni moci. Ve spojených arabských emirátech jsou opět Shi'ítové ve většině, ale Sunnité u moci."[176]

A není nejmenší pochybnosti, že kam jde Arábie, tam jde i Záliv:

"Totéž platí pro Omán a severní Jemen. Dokonce v marxistickém [sic] severním Jemenu je značná Shi'ítská menšina. V Saudské Arábii je polovina obyvatel cizinci, Egypťané a Jemenci, ale Saudská menšina drží moc."[177]

Vysídlení Palestiny

Jinon ponechává své nejrozhodnější posouzení pro samotné Palestince. Je důrazný v potvrzování, že palestinský lid nikdy neopustí svou touhu být suverénem ve své zemi. Ale je to celá Palestina nad kterou musí sionisté vládnout.

"V Izraeli bylo rozlišování mezi územím z roku 1967 a územími z dřívějších dob, jako jsou ta z roku 1948, vždy nevýznamná pro Araby a dnes již nemá žádný význam ani pro nás."[178]

Nejenže Palestinci musí být vyhnáni ze Západního pobřeží a z Gazy, ale i z Galileje a Izraelem z předválečného období. Musí být rozptýleni stejně jako v roce 1948.

"Rozptýlení obyvatelstva je tedy domácím strategickým cílem nejvyššího řádu; jinak nepřestanou existovat v jakýchkoliv hranicích. Judea, Samarsko a Galilea jsou naší jedinou zárukou národní existence, a pokud se nestaneme většinou v horských oblastech, nebudeme vládnout v zemi a budeme jako křižáci, kteří přišli o tuto zemi, která stejně nebyla jejich, a ve které byli cizinci od počátku. Demografické znovuvyvážení země, strategické a ekonomické, je nejvyšší a nejdůležitějším cílem dneška."[179]

[Dnes čítají Palestinci pod izraelskou územní kontrolou - tj. ti v Pásmu Gazy, na Západním pobřeží a na předválečných územích asi 2m,5 milionu. Dohromady je Palestinců asi 5, milionů; více než polovina palestinského lidu je rozptýlena v Diaspoře po celém světě. Významné množství je v zemích Arabského Východu, kde jsou též vystaveni různým formám persekuce a diskriminace: 37,8% v Sýrii, Jordánsku a Libanonu, 17,5% n jiných arabských státech.]

Předkládá se otázka jak dosáhnout vyhnání palestinského lidu pod izraelskou kontrolou, a zejména celá izraelská územní strategie na tom závisí. "Realisace našich cílů na východní frontě závisí nejvíce na realisaci tohoto vnitřního strategického plánu."[180]

Jordánsko: krátký proces

Metoda kterou toho má být dosaženo vyžaduje delikátní přístup, který začíná vysvětlením sionistického a amerického tlaku na jordánskou representaci Palestinců.

"Jordánsko představuje bezprostřední strategický cíl z krátkodobého hlediska, ale ne dlouhodobě, protože nepředstavuje reálnou hrozbu po delší době po jeho rozpuštění, ukončení dlouhé vlády krále Husseina a krátkodobý přechod moci k Palestincům [zvýraznění bylo přidáno autorem].

Není žádná šance aby Jordánsko nadále dlouhodobě existovalo v současné struktuře a při současné izraelské politice, ať už ve válce nebo v míru, a je předurčeno k likvidaci současného jordánského režimu a přenosu moci do rukou palestinské většiny."[181]

Je to pouštní země s malými zdroji, silně závislá na saudských penězích a jak americké tak izraelské vojenské ochraně, a tak je jordánská monarchie Hashemitů celkové stěží suverénní. Jeho vláda nad palestinskou menšinou, která obývá utečenecké tábory a zajišťuje jejich občanské služby, je drakonická. Palestinci nemají žádná práva k politickému vyjádření a když byli deportováni ze Západního břehu a z Gazy Izraelci, jsou denně zatýkáni jordánskou policií, která je týrá a zneužívá.

Odstranění Hashemitského režimu má být doprovázeno tím, co Jabotinsky, když cituje v roce 1940 Hitlera, eufemisticky nazývá "odsun obyvatelstva".

"Změna režimu východně od řeky [Jordánu] způsobí též ukončení problému území hustě obydlených Araby na západ od Jordánu. Ať už ve válce nebo v mírových podmínkách, emigrace z území a jejich ekonomicko demografické zmrazení na nich jsou zárukou nastupující změny na obou březích řeky, a my musíme být aktivní v urychlování tohoto procesu v nejbližší budoucnosti.

Plán autonomie musí být brzy odmítnut, stejně jako kompromisy nebo rozdělení, protože … není možné pokračovat v životě v této zemi za současné situace bez oddělení obou národů, Arabů do Jordánska a Židů do oblastí západně od řeky."[182]

Program Odeda Jinona se řídí dobře ověřeným mocenským pravidlem "rozděl a panuj". Tak Libanon byl např. poprvé cílem v roce 1919. Jeho maskování válkou bylo předpokladem pro použití těchto schémat, ať už krátkodobě nebo dlouhodobě. Neokolonialismus zůstává upřednostňovanou metodou imperiální vlády, protože rozšíření okupace oslabuje imperialismus, jak věděl Che Guevara.

Právě sionisté se svou relativně malou populací a svou úplnou závislostí na americkém imperialismu může uskutečnit svůj plán izraelské dominance prostřednictvím neokoloniálních schémat na Arabském Východě, a to vyžaduje podporu jejich imperiálního vzoru.

Z tohoto ohledu je náčrt Odeda Jinona aplikací sionistických návrhů na současnost a blízkou budoucnost, tak jak je navrhli Herzl, Weitzman, Jaborinsky, Ben Gurion a dnes Peres a Šamir. Ti kdo by si mezi nimi volili poskytují Palestincům Hobsonovu volbu pro politickou debatu mezi sionistickými mocenskými centry o prostředcích a načasováním návrhu dobytí.

Např. když Moše Dajan dobyl v roce 1956 Gazu, Ben Gurion se rozzlobil a řekl Dajanovi: "Nechtěl jsem Gazu s lidmi, ale Gazu bez lidí, Galileu bez lidí." Moše Dajan sám řekl sionistické mládeži na setkáni na Golandských výšinách v červenci 1968: "Naší otcové dosáhli hranice určené plánem o rozdělení; generace šestidenní války dokázala dosáhnout Suezu, Jordánu a Golandských výšin. To není konec. Za současnými čarami příměří budou další. A ty postoupí za Jordán … do Libanonu a … do rovněž do střední Sýrie. [182a] Neokoloniální vláda ovšem závisí, jak vyjasnil Oded Jinon, na dialektickém vztahu mezi vojenskou mocí a námezdní prací.

Fragmentace arabských států bude pokračovat pod záminkou války - ať už bleskovým útokem, využití zástupných ozbrojených sil nebo skrytých operací. Nezbytný úspěch vyžaduje místní vůdce, kteří mohou být koupeni nebo získáni léčkou.

A proto nám sionisté opakovaně poskytují nejen svůj "Main kampf", ale i důkazy že udržení a rozšíření jejich moci je závislé na oklamaných vůdcích z obětovaných národů. Schéma "rozděl a panuj" sionistů a jejich imperiálních patronů je bez konce.

Pokud palestinské a arabské masy mají odolat těmto dobyvačným plánům, budou se muset zbavit zkorumpovaných režimů, které handlují s úsilím lidu. Budou si muset revoluční vedení hovořící otevřeně o roli těchto vlád, budou nahlas hovořit o plánech sionistů a které prokáží rozhodnost k provedení povstání na celém regionu.

Čtyřikrát "ne"

Jinonovy myšlenky nejsou extémem. Jsou obhajovány Šaronovým a Beginovým ministrem obrany Moše Arensem a též Liberální stranou.

Y'ben Poret, přední úředník izraelského Ministerstva obrany, byl v roce 1982 podrážděn náboženskou kritikou expanse osad do Západního pobřeží a do Gazy: "Je čas", prohlásil, "čas odhodit závoj pokrytectví. V současnosti, v minulosti by nebyl žádný sionismus, žádné osídlování země, žádný židovský stát, bez odstranění všech Arabů, bez konfiskace."[183] A v roce 1984 byla politická platforma Liberální strany propagována čtyřstránkovým inzerátem ve dvou předních izraelských denících: Ma'ariv a Ha'aretz.

Inzerát zdůrazňoval "Čtyřikrát ne":

Ne palestinskému státu,
Ne jednání s OOP,
Ne návratu k hranicím z roku 1967,
Ne odstranění jakýchkoliv osad.

Inzerát zdůrazňoval růst počtu osad na Západním pobřeží a v Gaze, jejich plnou podporu a ochranu.

V roce 1985 izraelský president Chaim Hertzog, vedoucí Liberální strany, zopakoval pocity Šarona a Šamira zvýrazněné Odedem Jinonem.

"Ve skutečnosti se nám nechce udělat si jakýmkoliv způsobem partnery z Palestinců v zemi, která je svatá pro náš lid po tisíce let. V této zemi nemůže být pro Židy žádný partner."[184]

Jako v Camp Davidu, i Bantustán na částech Západního pobřeží a Gazy bude jen předehrou příštího "rozptýlení". Zahnání 2,5 milionů Palestinců do Jordánu, po přechodné přestávce, pro izraelský "lebensraum" [Hitlerova známá fráze znamenající "životní prostor"] se neomezí na řeku Jordán.

"Mělo by být jasné, že za jakékoliv politické situace nebo vojenské konstelace řešení problému domorodých Arabů nastane až tehdy, kdy budou přesvědčeni o existenci Izraele v bezpečných hranicích až k řece Jordán a za ní [zdůraznil autor], jako naší existenční nutnost v této obtížné epoše, nukleární epoše, do které musíme brzy vstoupit."[185]

Odsun palestinského obyvatelstva

Jinonovy myšlenky našly odraz v důležitém článku, který přinesl The Washingtom Post na své přední straně 7. února 1988, pod hlavičkou "Expelling Palestinians: It Isn't a New Idea and It Isn't Just Kahane's." ("Vyhnání Palestinců:To není nová myšlenka a není jen Kahanova"). Dva izraelští novináři, Jossi Melman, diplomatický korespondent izraelského deníku Davar a Dan Radiv, korespondent londýnských CBS News, odhalili že sotva dva týdny po konci války z roku 1967 byla svolána tajná schůzka izraelské vlády k diskusi na téma "přesídlení Arabů". Informace byla získána ze soukromého deníku, který vlastnil Ja'acov Hertzog, generální ředitel úřadu premiéra. Oficiální zápis schůzky zůstal tajný.

Podle článku v Postu, premiér Menachem Begin doporučil demolici utečeneckých táborů a odsun Palestinců na Sinaj. Ministr financí Pinas Sapir a ministr zahraničí Abba Eban, oba labourističtí sionisté, nesouhlasili. Požadovali odsun všech utečenců "do sousedních arabských zemí, zejména do Sýrie a Iráku".

Schůze vlády v roce 1967 nedošel k rozhodnutí.

Patrně cit dovedl zástupce premiéra Jigala Allonse k návrhu, aby Palestinci … byly odvezeni na Sinajskou poušť" tvrdí článek Postu. Podle Úřadu premiéra, Ministerstvo obrany spolu s armádou vytvořily "speciální jednotku pověřenou 'povzbuzováním' Palestinců k odchodu na druhé pobřeží". Tajný plán byl odhalen Arielem Šaronem ještě před tel-avivskou audiencí v listopadu 1987, kdy odhalil existenci "organizace", která po léta odsunovala Palestince do jiných zemí, včetně Paraguaje, se kterou měl Izrael nezbytné dohody.

Tyto "odsuny" byly řízeny Úřadem izraelského vojenského velitele v Gaze. Když jeden z odsunutých, Talal ibn-Dimassi, zaútočil na izraelského konsula v Asuncionu v Paraguaji a zabil konzulova tajemníka, nastaly komplikace:

"Útok v Paraguaji přinesl neočekávaný konec tajnému izraelskému plánu, o kterém vláda věřila, že pomůže vyřešit problém Palestinců jejich exportem", říká článek v Postu.

Uvažovalo se o transportu jednoho milionu lidí. Jen 1000 jich bylo úspěšně posláno.

Melman a Raviv zdůrazňují, že přemístění Palestinců není novinkou "jak by ukazovaly diskuse vlády". Píší, že podobné schéma se stává přitažlivým pro stále rostoucí počet Izraelců "když pozorují nedávné povstání na Západním pobřeží z v Gaze."

Uvažované dlouhodobé cíle

Autoři článku potvrzují, že odstranění Palestinců bylo ústředním ohniskem sionistických plánů od založení hnutí. Píší:

"Od dávných dnů sionismu bylo přesídlení možností pro vyřešení problému způsobeným vysokým množstvím arabského obyvatelstva v historické zemi Izrael."

Melman a Raviv připomínají velké množství schémat navržených k odstranění palestinského lidu. Východní břeh Jordánu [ve státě Jordánsko] byl uvažován podle schématu indikovanému v březnu 1988 v celostránkovém inzerátu znovu publikujícím článek George Willa, který klade rovnítko mezi Jordánsko a Palestinu.[185a]

Liberální sionosté a revisionisté se spojili v nutnosti odsunout Palestince kamkoliv. Vladimir Jabotinsky vysvětloval různé snahy učiněné od První světové války v dopise napsaném v listopadu 1939:

"Musíme instruovat americké židovstvo k mobilisaci půl miliardy dolarů aby Irák a Saudská Arábie pohltily palestinské Araby. Není jiné cesty: Arabové musí udělat místo pro Židi v Zemi izraelské. Když bylo možné odsunout baltické lidi, je též možné přemístit palestinské Araby."

Od roku 1947 se liberální sionisté a revizionisté spojili dohromady k masovému vyhnání 800 000 Palestinců. V roce 1964 mladý izraelský plukovník jménem Ariel Šaron požadoval od svého štábu, aby určil "počet autobusů, osobních aut a náklaďáků potřebných v případě válečného transportu … Arabů pryč ze severního Izraele." V roce 1967 izraelští vojenští velitelé zahájili tento proces.

"Jeden generál poslal buldozery k demolici tří arabských vesnic blízko Latrunu na silnici do Jerusalema a vyhnání jejich obyvatel."

Podobný příkaz k vyhnání byl vydán i pro město Kalkitia na Západním pobřeží, ale potom byl zrušen.

Jelikož povstání začalo v prosinci 1987, Michael Dekel z Likudu vyzdvihl požadavek "odsunout Araby" a Gideon Pat, ministr vlády Liberální strany, prohlásil že Palestinci musí bát zahnáni na nákladní auta a posláni za hranice.

Melman a Raviv uzavírají článek následující předpovědí:n

"Kahaneova zpráva - vyžeňte Palestince nebo riskujete ztrátu kontroly nad Zemí Izrael - zůstává v platnosti. A pokud nenajdeme politické řešení Palestinského problému [sic], Izrael se může dočkat zoufalých opatření."

Šaronovo varování

V tomto kontextu je nutno posuzovat i prohlášení Ariela Šarona z 24. března 1988. Šaron prohlásil, že jestliže Palestinské povstání bude pokračovat, bude muset Izrael vést válku proti svým arabským sousedům, Válka, jak prohlásil, zajistí "okolnosti" pro přemístění celé palestinské populace z Izraele, ze Západního pobřeží a z Gazy.

A že to nejsou prázdné poznámky omezené pouze na osobu Šarona se stalo jasným, když Jossi Ben Ahron, generální ředitel Úřadu premiéra, prohlásil v Los Angeles:

"Izrael získal pověst, že nečeká, až se potenciální nebezpečí stane aktuálním."

Ben Ahron hovořil o získání housenkových raket Saudskou Arábií z Číny určené k ohrožení Iránu. Izraelské prohlášení bylo vzato velmi vážně nejen Sausy, ale i presidentem Mubarakem v Egyptě a Reaganovou administrativou a způsobilo "spršku diplomatických aktivit". 23. března 1988 list New York Times napsal:

"Reganova administrativa vyjádřila své znepokojení zda by Izrael nepodnikl preventivní útok na rakety čínského původu koupené nedávno Saudskou Arábií. … Izrael nedal definitivní odpověď na výzvu administrativy aby upustil od útoku na saudské rakety. Rakety … byly probírány během návštěvy pana Šarona ve Washingtonu minulý týden."

Během dvou dnů po Ben Aharonově vyjádření varoval Hosni Mubarak, že Egypt "by reagoval na izraelský útok na Saudskou Arábii novými raketami středního doletu "stejně pevně a rozhodně" jako kdyby to bul útok na samotný Egypt."[185b]

Tento výrok byl následován Mubarakovým druhým prohlášením. ve kterém situaci popisoval jako "prohlubující se krizi".

"Mubarak řekl reportérům, že vychází z 'vážných' zpráv reportérů, že Izrael uvažoval o preventivním vzdušném zásahu k zničení raket … 'To je vážná, vážná věc. Izraelský útok … by narušil celý mírový proces. Varuji před jakýmkoliv útokem na Saudskou Arábii, která je naší sesterskou a přátelskou zemí."[185c]

Tyto veřejné odpovědi presidenta Mubaraka ukazují, že možnost izraelského dobrodružství určenému k poskytnutí záminky k vypuzení Palestinců a fragmentaci Saudské Arábie, pokladníka všech arabských režimů, není prázdnou záležitostí.

Načasování článku ve Washington Post ze 7. února 1988 mohlo být plodnější. Izraelské úřady nenašly jinou odpověď na Palestinské povstání než intensivnější represe.

Izrael a moc USA

Když palestinský lid čelí rozbíjení své organisované existence Izraelem, je nutno zdůraznit jeden fakt: sionistický stát není nic jiného než rozšíření moci Spojených států v regionu.

Izraelské vyhlazovací plány, okupace a rozpínavost je zásluha hlavní imperialistické síly světa.

I když tu mohou nastat taktické rozdíly, které se čas od času projevují mezi Izraelem a Spojenými státy, není možná sionistická kampaň která se může udržet bez podpory jeho hlavního sponzora. Vláda USA mezi roky 1949 a 1983 poskytla 92.2 miliard dolarů vojenské pomoci, ekonomické pomoci, půjček, speciálních podpor a z daní odpočitatelných "záruk a darů".[186] Jak to napsal Joseph C. Harsh 5. srpna 1982 do listu The Christian Science Monitor:

"Málo států v historii záviselo tak mnoho na jiném jako Izrael na Spojených státech. Izraelské hlavní zbraně jsou od Spojených států - buď jako dary nebo dlouhodobé půjčky s malými úroky, u kterých nikdo vážně nepředpokládá, že budou zaplaceny.

Přežití Izraele je stvrzeno a podporováno z Washingtonu. Bez amerických zbraní by Izrael ztratil kvantitativní a kvalitativní výhody, které mu president Regan zaručil vytvořit. Bez ekonomické podpory by izraelský kredit zmizel a jeho ekonomika by se zhroutila.

Jinými slovy, Izrael může učinit jen to, co mu Washington dovolí. Nedovolí si provést jedinou vojenskou operaci bez tichého souhlasu Washingtonu. Když podnikne vojenský útok, svět právem předpokládá tichý souhlas Washingtonu."

Stát Izrael nemá stejné trvání jako Židé jako národ. Sionismus historicky byl mezi Židy menšinovou ideologií. Stát není nic jiného než aparát který si vynucuje určité ekonomické a sociální vztahy. Je to mocenská struktura, a jejím účelem, samozřejmě jako rouška, je vynucovat a vyžadovat poslušnost.

Kdyby např. v aparteidový stát v Jižní Africe měl o tři pětiny menší území a o dvě třetiny méně obyvatel pod svou kontrolou, nebyl by o nic méně nespravedlivý. Utlačovatelský stát je nepřijatelný, ať už vládne území velkosti poštovní známky nebo celému kontinentu. Namphy režim v Haiti přece není méně nepřijatelný kvůli malé velikosti svého území nebo malého počtu obyvatel, kterým vládne.

Postoj ke státu, který vykořisťuje a ponižuje své občany není podmíněn rozsahem jeho suverénní moci. Víme, že je to pravda jak pro Stroessnerovu Paraguay jako pro Živkovovo Bulharsko. A není to o nic menší pravda pro sionistický Izrael.

I kdyby izraelský apartheid byl zakotven jen na přístav v Haifě, byl by těžkým proviněním. Stejně jako jihoafrický stát, Pinochetova Chile nebo americký stát (ovládaný 2% obyvatel, kteří ovládají 90% národního bohatství), nedlužíme jim žádnou oddanost.

Krev, pot a slzy

Téměř před padesáti lety, řečník odpovídal ne na okupaci své země a likvidaci tří čtvrtin jejích měst a vesnic. Nereagoval na masakry, masové věznění, internační tábory a mučení. Nekritizoval krádež půdy a majetku veškerého lidu nebo proti jejich přeměnu na zbědované uprchlíky ve stanových táborech za jednu noc, štvané a pronásledované všude, kam uprchli. Neodsuzoval čtyřicetiletá muka způsobená bombardováním, invazí a stále další rozptylováním. Odpovídal jen na několik týdnů sporadického bombardování, když pamětihodně sliboval.

"Nemohu vám nabídnout nic něž krev, slzy a pot. Ptáte se 'Jaká je vaše politika?' Říkám že to je válka za moře, zemi a vzduch. Se silou vás všech a s Boží silou můžeme vést válku proti nestvůrné tyranii, nikdy nepřekonané v temném, zatracovaném katalogu lidských zločinů. To je naše politika.

Ptáte se 'Co je naším cílem?' Odpovídám jediným slovem - vítězství. Vítězství na všech frontách. Vítězství navzdory všemu násilí. Ovšem vítězství tak dlouhé a obtížné jak jen cesta může být. Pro naše vítězství nemusí nikdo přežít, zapamatujte si, nikdo nemusí přežít. Jsem si jist, že naše věc nebude podléhat chybám a cítím se oprávněn nárokovat si podporu všech."

A o týden později prohlásil:

"Musíme bránit svůj ostrov za jakoukoliv cenu. Budeme bojovat na plážích. Budeme bojovat na letištích. Budeme bojovat na polích. Budeme bojovat v ulicích. Budeme bojovat v horách. Nikdy se nevzdáme. A i kdyby, a já tomu dnes nevěřím, byl tento ostrov podrobený a strádající, budeme pokračovat v boji."

Co je to co dovoluje hlavě království, imperialistického království, Winstonu Churchillovi, pronášet tyto pocity - ale zakazuje je palestinskému lidu? Nic jiného než endemický rasismus který zabarvuje svědomí naší společnosti.

Winston Churchill byl agresivní mluvčí britského imperialismu, zejména v palestinském a arabském světě. Když byl Churchill oprávněn demagogicky hlásat požadavek na odpor proti agresi a útokům, o jak moc více je palestinský lid oprávněn k boji - k odporu okupaci, bojovat za své přežití a svou sociální spravedlnost.

Kapitola 13

Strategie revoluce

V Severní Africe je přes pět milionů obyvatel evropského původu. Afrikánské obyvatelstvo a ti britského původu žijí v Jižní Africe po mnoho generací. Přesto velmi málo lidí, pokud vynecháme ty, kteří jsou obhájci sebeurčení v Jižní Africe, navrhují dva státy - evropský bílý stát se zaručenou bezpečností obklopený demilitarizovaným africkým státem.

A ve skutečnosti je to přesně existence takového uspořádání ve formě Bantustánů v Jižní Africe, které byly vytvořeny právě proto bez možnosti obrany, aby zakryly uchování rasistické moci.

Podobně v koloniálním Alžírsku a v Severní a Jižní Rhodesii nedostala velká společenství otazníků - mnozí z nich potomci generací osadníků - zvláštní status osadníků na půdě uchvácené utlačovaným.

Naopak v Jižní Africe - stejně jako v Alžírsku, v Zambii nebo Zimbabwe - je samozřejmé, že sebeurčení kolonizovaného lidu nemůže být rovno se stavem osadníků. Je trikem navrhnout po zbavení majetku domorodců silou, že osadníci mají nyní stejný nárok na dobyté území.

Když je to obecně všude chápáno, proč ta neslušná výjimka pokud jde o Izrael?

Ti kdo budou klást na palestinskému lidu požadavek, aby uznal apartheidový izraelský stát, vědí zcela dobře že národní práva kolonizovaných lidí nepřevyšují práva jejich kolonizátorů.

V Izraeli, podobně jako v Jižní Africe minimální spravedlnost vyžaduje odstraněné apartheidového státu a jeho náhradu demokratickou sekulární Palestinou, kde občanství a práva nejsou určována etnickými kritérii.

Ve skutečnosti domnělí stoupenci lidských práv Palestinců požadující přijetí a uznání izraelského státu však, samozřejmě zamaskovaně, působí jako advokáti koloniálního stavu v Palestině. Tato obrana je pseudo-levicově zamaskováno sebeurčením pro "obojí" lid, ale toto svérázné použití principu sebeurčení je přeneseno na skrytou výzvu pro omilostnění Izraele.

Mnoho tzv. realistů argumentuje, že uznání "práva" apartheidového Izraele na existenci Palestinci urychlí den, kdy bude sionisty povoleno, aby vznikl Palestinský stát. Ale tato úvaha příliš nepřesvědčuje. Sionisté nejsou závislí na verbálním přijetí svého státu, ale na ozbrojené síle.

Pro Palestince by akceptování, uznání a tedy legalisace vražedného dobytí jejich země znamenalo plně tolerovat sionistům jejich tvrzení, že těch čtyřicet let nesmlouvavého odporu těch utlačovaných je příčinou jejich utrpení, To by posvětilo tvrzení, že Izrael byl legitimní konstrukcí od samého počátku.

Raději než aby působili jako most k ustavení unitární Palestiny, někteří vůdci OOP dnes bojují za vytvoření "ministátu" na Západním pobřeží - a uznání sionistického státu, který je předběžnou podmínkou pro jeho vytvoření - by představovalo ohromnou překážku na této cestě.

Uznání izraelského státu by retroaktivně činilo neplatným právo na odboj utlačovaných a poskytlo záminku pro sionistický požadavek aby pouze Palestinci kteří už kapitulovali a posvětili Izrael v minulosti a přijali jeho legitimitu mají právo na vyjednávání s Izraelem. Když tančíte s Ďáblem, vaše řeč připomíná jeho dech.

A co Palestinci žijící uvnitř hranic z roku 1967, a co Židé samotní? Skončil by apartheid v Jižní Africe, kdyby stát byl transformován tak, aby respektoval jeho právo na existenci? Sloužili bychom lidu v Paraguaji nebo v Chile přijetím tvrzení o legitimitě Stroessnera nebo Pinocheta nebo posvěcením států které vytvořili?

Mezinárodní mírová konference

Přes obvyklé odpovědi na všechny tyto otázky, existuje rostoucí počet lidí, kteří dnes aktivně pracují na organisaci Mezinárodní mírové konference o Středním Východě s cílem ustavení "ministátu" Palestinců vedle státu Izraelců.

Tak např. 10. ledna 1988 Al-Fajr, jerusalémský týdeník pro Palestince, publikoval prohlášení publikované prominentními Židy Araby, který volal po "mírovém řešení izraelsko-palestinského konfliktu", které by "zaručilo jak Izraelcům tak Palestincům národní práva".

V rozhovoru pro tiskovou službu agentury Reuter 18. ledna Hanna Siniorová, redaktorka Al Fajr , specifikovala jak "národní práva" Izraelců a Palestinců mohou být zaručena na takové mírové konferenci. Siniorová volá po "asociaci mezi Izraelem, Jordánskem a Palestinským státem stejně jako je tomu v zemích Beneluxu - s demilitarizovaným Západním pobřežím jako je tomu v Lucembursku."

"Palestinci, včetně Arafata, by akceptovali autonomii jako dočasný krok k nezávislosti," řekla Siniorová. "Autonomie je krokem který by nakonec mohl vést k jednání mezi státem Izrael a OOP vedoucí k Palestinskému státu vzniklým jako výsledek těchto jednání."

Siniorová se setkala s ministrem zahraničí Georgem Shultzem ve Washingtonu 28. ledna k diskusi o tomto návrhu. Schůzka Siniorové proběhla jen několik dní po tom, kdy předseda OOP Jasir Arafat oznámil, že měl zájem o jednání s Izraelem a se Spojenými státy. Telegram od Associated Press ze 17. ledna vysvětloval Arafatův úvod" Arafat říká, že pokud tyto země [Izrael a Spojené státy] budou souhlasit s mezinárodní konferencí o míru na Středním Východě, uzná právo Izraele na existenci. A bílý dům říká, že by to byl povzbudivý signál … "

"Okleštěný" palestinský stát

George Ball, který byl náměstkem ministra zahraničí za vlády Kennedyho a Johnsona, zdůraznil jak by se Spojené státy a Izrael měly pokusit o Mezinárodní mírovou konferenci. Ballův článek nazvaný "Peace for Israel hinges on a state for Palestinians" (Mír pro Izrael je závislý na Palestinském státě) říká toto:

"Izraelské starosti o bezpečnost mohou být do značné míry splněny sepsáním důrazných a vynutitelných záruk do formální smlouvy, zakazující novému [palestinskému] státu jakoukoliv vlastní ozbrojenou sílu a omezující počet a druh zbraní, které používá jeho policie.

Jako další záruka, osadníci by požadovali zřízení kontrolních postů, které by byly větší, častější a účinnější než ty, které nyní fungují na Sinaji podle izraelské mírové smlouvy s Egyptem." [186a]

Ball vysvětluje, že ustavení toho, co jak otevřeně připouští bude "okleštěný Palestinský stát na Západním pobřeží" je urgentní záležitost. "Pokud Spojené státy nebudou vážně hledat, jak svést obě strany dohromady", varuje Ball, " … válčení ve Svaté zemi se rozšíří a zintesivní. Dříve nebo později sousední arabské státy - i Egypt - budou zatlačeny do maelstomu."

Ten "maelstrom", který tento imperialistický mluvčí tak silně pociťuje je emancipace arabských mas v regionu od izraelského státy koloniálních osadníků, feudálních šejků v Zálivu a na Arabském poloostrově a z egyptského režimu, který zredukoval dělníky a rolníky Egypta na úroveň chudoby neznámou od časů krále Farúka.

Mezinárodní konference určená k legalisaci bezpečnostních zájmů apartheidového Izraele výměnou za palestinský "Bantustán" nemůže nikdy být životný pokud palestinské vedení mu nezajistí ochranné maskovací barvy. Takový výsledek bude jen nástrojem OOP k nevyhnutelnému úkolu politisace palestinského lidu a přeměny sebeurčení na jinou smutnou replikou režimů zaprodávajících zemi které zamořují arabské masy - z Jordánska po Sýrii a od Egypta po Záliv.

Bylo to před jen několika lety, kdy žádný palestinský nacionalista by se stěží spojil s tak nestoudnou snahou zrady dlouhých let bojů za palestinské sebeurčení a emancipaci, nebo jen převedení palestinské kauzy k obhajobě role při zachování statu quo v regionu - se stálou chudobou a neúprosným vykořisťováním a podřízeností imperialistické kontrole USA.

Ti kdo argumentují, že je praktické navrhovat řešení se dvěma státy, protože tento plán může být přijatelný spíše pro viníky, slušnost stranou, to co C. Wright Mills nazývá "bláznivým realismem."

Nikdy neexistovala žádná složka sionistického hnutí - od své nominální "pravice" až po samozvanou "levici" - která by akceptovala palestinskou státnost ve formě slučitelné se sebeurčením.

Ukázkovým příkladem pro nebezpečí návrhu "ministátu" pro revoluci Palestinců pochází s pera Jeroma M. Segala, výzkumného pracovníka Marylandské university a zakladatele Židovského výboru pro izraelsko-palestinský mír.

Segal, který representuje "levicové" křídlo sionistického hnutí, napsal 16 února 1988 do Los Angeles Times článek nadepsaný "A Palestinian state serves interests of Israelis, too" (Palestinský stát slouží i zájmům Izraelců).

"Je ironické, že všechny alternativy nezávislého Palestinského státu ne Západním pobřeží a v Gaze je jediným řešením, které nejlépe poslouží izraelské bezpečnosti …

Palestinský stát by byl nejúplnějším možným uspokojením požadavků palestinských nacionalistů. … Získá to podporu OOP a je asi jediným základem, na kterém by se OOP mohla formálně vzdát práva na navrácení půdy a vesnic ztracených v roce 1948. A jako uznaný representant v palestinské kauze, pouze OOP může přijmout kompromis jménem Palestinců. …

Palestinský stát by byl demilitarizovaným ministátem Byl by zcela uzavřen mezi Izrael na jedné straně a Jordánsko na druhé. Žádné vojenské dodávky nebo síly se tam nemohou dostat bez přechodu přes Izrael nebo Jordánsko.

Zahraniční politika takového ministátu bude určena jeho vazbou na izraelskou ekonomiku a jeho národně-bezpečnostními realitami. V případě války, samá jeho existence by byla ohrožena. … Izrael bude vážně ohrožen, pokud vypukne nepřátelství. …

Pro Izrael není Palestinský stát okouzlující vyhlídkou. Je jednoduše lepší než jiné alternativy."

Segal chce tomtéž co mnoho jiných - "okleštěný Palestinský stát na Západním pobřeží", který je výsměchem sebeurčení Palestinců.

Samozřejmě, proč jsou daleko od ochoty předat kontrolu nad Západním pobřežím jsou sionisté jako byli Ben Gurion, Dajan, Oded Jinon - jsou příliš zaměstnáni plánováním dobytím Kuvajtu.

Ten den kdy práva Afričanů nebo Palestinců budou zajištěna potrestáním apartheidu v Jižní Africe nebo sionistického Izraele pod vládou USA bude ten den, o jakém jsme se učili když Kaligula se stal následníkem Ježíše, Hitler objal Marxe a Bull Conner, oči obrácené k Nebesům, mumlal "my zvítězíme".

Přesto ti mučení, umírající, utiskovaní si nemohou dovolit fantazie svých "praktických" reformních přátel; cena takových iluzí je placena krví. A tak "okleštěný Palestinský stát" z vizí George Balla bude zřízen pro pár privilegovaných na úkor palestinské chudiny. Ti palestinští vůdci kteří vítají takovou smyšlenou nabídku - modelovaných podle inspirujících příkladů závislých emirátů v Zálivu a Bantustánů v Jižní Africe - stanou se Chiang Kai-sheky, Čomby a králi Husseiny trpící Palestiny. Práva palestinského lidu nikdy nemohou bát dosažena touto cestou.

Za demokratickou a sekulární Palestinu

V roce 1968, dvacet let po ustavení koloniálně-osídleneckého státu Izrael, zformulovalo Palestinské hnutí odporu svůj požadavek na sebeurčení v požadavku na nahrazení státu Izrael nezávislou unitární Palestinou.

Většinové křídlo Organizace pro osvobození Palestiny, Fatah, si stanovil program pro ustavení "demokratické a sekulární Palestiny". Toto heslo požadovalo odstranění sionistického státu Izrael a ustavení nového státu v Palestině, ve kterém si budou Židé, křesťané a Arabové rovni bez diskriminace.

Co stojí za zmínku pokud jde o tento odvážný návrh je, že (1) kategoricky odmítá jakékoliv vyrovnání se nebo uznání sionistického státu; a (2) odmítá návrh na vytvoření "ministátu" Palestinců na Západním pobřeží a v Gaze.

Předseda OOP Jasir Arafat popsal svůj postoj jak je uveden dále v pozoruhodném životopise napsaném novinářem Alanem Hartem:

"Říkáme 'ne' sionistickému státu, ale říkáme 'ano' židovskému lidu Palestiny. A těm říkáme: 'Jste vítáni, pokud chcete žít v naší zemi, ale za jedné podmínky - musíte být připraveni žít mezi námi jako rovní mezi rovnými, ne jako vládci.'

Já sám musím vždy říkat, že je jen jedna záruka pro bezpečnost a jistotu Židovského lidu v Palestině a to je přátelství s Araby mezi kterými žijí."[187]

Dokument předložený Arafatovou organisací Fatah Druhému světovému kongresu o Palestině v září 1970 vyjadřuje profil demokratické a sekulární Palestiny ještě jasněji. Dokument Fatahu z roku 1970 požaduje:

"Palestina před rokem 1948 - tak jak byla definována během britského mandátu - je území, které má být osvobozeno. … Mělo by být zcela zřejmé v tomto stadiu, že nová Palestina diskutovaná zde není okupovaným Západním pobřežím nebo Pásmo Gazy nebo obojí. To jsou oblasti okupované Izraelci od června 1967. Vlast Palestinců byla uchvácena a kolonizována v roce 1948 a není o nic dražší nebo důležitější než část okupovaná v roce 1967.

A dále, sama existence rasistického utlačovatelského státu Izrael, založeného na vypovězení a nuceném vyhnanství části svých občanů, dokonce i z těch nejmenších vesniček, není pro revoluci přijatelné. Jakékoliv uspořádání zahrnující útočný osadnický stát je nepřijatelné a dočasné…

Všichni Židé, Muslimové a křesťané žijící v Palestině nebo nuceně vypovězení z ní mají právo na palestinské občanství. … To znamená, že všichni židovští Palestinci - v současnosti Izraelci - mají zajištěna stejná práva, samozřejmě za předpokladu, že odmítnou sionistický rasistický šovinismus a budou plně souhlasit žít jako Palestinci v nové Palestině. … Je přesvědčením revoluce, že většina současných izraelských Židů změní svůj postoj a podpoří novou Palestinu, zvláště zhroucení oligarchické státní mašinérie, ekonomiky a vojenského režimu."[188]

Role sovětské byrokracie

Sovětská byrokracie ostře reagovala na snahu Fatahu transformovat OOP na revoluční hnutí s programem a strategií zaměřenou na mobilisaci mas a jejich získání pro revoluční transformaci osadnického režimu.

Podle Alana Harta, jehož životopis Arafata byl "napsán ve spolupráci s Jasirem Arafatem a nejvyšším vedením OOP", sovětští představitelé řekli Arafatovi, že vázáni existencí státu Izrael a že nemají nejmenší úmysl podporovat nebo povzbuzovat bojovnost Palestinců nebo jejich vojenskou způsobilost.[189]

Dva z hlavních představitelů Fatahu, Chalid al-Hassan a Chalil al Wazir (Abu Jihad), odjeli do Moskvy vysvětlit program Fatahu. Opustili Moskvu, pokud budeme citovat Chalida al-Hassana, "S jasným dojmem, že Palestinci nezískají sovětskou podporu ve své věci, pokud nebudou připraveni přijmout existenci Izraele v hranicích, jaké existovaly v předvečer [červnové 1967] Šestidenní války."[190]

"Protože my sami jsme byli na počátku vzdělávání o realitách mezinárodní politiky", reflektuje Hani al-Hassan, Chalidův bratr, "rozhodli jsme se že nemůžeme očekávat žádný pokrok bez podpory alespoň jedné ze dvou supervelmocí. Zaklepali jsme na dveře Spojených států a jejich západních spojenců a nedostali jsme žádnou odpověď, tak jsme to chtěli zkusit se sověty. Neměli jsme jinou volbu."[191]

Ústup do pozic "mini-státu"

Představitelé Fatahu brzy ztratili víru v možnost udržitelnosti politického programu který jednou proklamovali - týkajícího se demokratické a sekulární Palestiny pro který plánovali svůj boj mobilisací mas Palestinců i Židů.

V únoru 1974 pracovní materiál OOP zformuloval, co vypustit z jejich programu. Materiál navrhoval !Ustavit národní representaci v zemích které mohou být vztrženy z izraelské okupace." [192]

Arafat s většina jeho kolegů z Fatahu se nyní zavázali pracovat na vyjednaném "osídlení" které vyžaduje, aby palestinský lid přijmul, že ztratí "navěky" 70% své původní vlasti jako výměnu za "ministát" na Západním břehu a v Gaze.

Arafat otevřeně potvrdil, že veškerý palestinský lid se staví proti této politice. Alan Hart píše:

Arafat a většina jeho starších kolegů ve vedení věděli že potřebují čas, aby to prodali mužstvu osvobozeneckého hnutí. Pokud by v roce 1974 Arafat a jeho kolegové otevřeně odmítli skutečný rozsah kompromisů, které byli připraveni učinit, byli by zavrženi velkou většinou Palestinců."[193] [zvýraznil autor]

Arafat se nyní vydal na kurs o kterém nemohl říci pravdu svému vlastnímu lidu o politické linii, kterou on a jeho kolegové přijali. Tady jsou slova Jasira Arafata:

"Naší současnou tragédií je že svět odmítl chápat, že jsou tu dva aspekty, dvě strany, a že otázkou je čeho lze dosáhnout. Za prvé, bylo otázkou čeho mohou dosáhnout Palestinci z praktického hlediska - vzhledem k faktu, že dvě [zdůraznil autor] supervelmoci už potvrdily existenci Izraele …

Ale bylo i otázkou o čem dokáže palestinské vedení přesvědčit svůj lid, že má přijmout. Když lid požaduje navrácení 100% své půdy, není lehké pro představitele říci 'ne, bude to jen 30%.' " [194]

Nepoměr mezi veřejným postojem a soukromou praxí se stalo prubířským kamenem politické praxe OOP v tomto období, s odpovídajícími zmatky a demoralizací mezi masami které z toho vyplývaly. Arafat je v tom upřímný:

"Říkáte mi a máte pravdu, že naše veřejné postoje ke kompromisu, který jsme byli připraveni učinit bylo po mnoho let nejednoznačné, zatímco jsme školili náš lid o nutnosti kompromisu. Ale musím té říci, že naše reálná posice byla vždy známá vládám ve světě, včetně vlády Izraele.

Jak to? Od roku 1974, dokonce od konce roku 1973 naši určití lidé byli oficiálně pověřeni ke skrytým kontaktům s Izraelci a s významnými vládami Západu. Jejich odpovědností bylo říkat tajně to, co jsme nemohli říkat veřejně.[195] [zvýraznil autor]

Tato konspirační politika byla prováděna po pět let, v letech 1974 až 1979, bez povědomí nebo schválení volených členů Palestinské národni rady. To vyžadovalo diplomatické manévrování a lobování.

A to také vyžaduje, abychom citovali Alana Harta, "vymanévrování a přechytračení těch [v OOP "nalevo"] kdo oponovali 'ministátu' ". Hart vysvětluje:

"Ale když to bylo vystaveno testům skutečných vyjednávání s Izraelem mezi roky 1974 a 1979 … Arafat by býval nemohl docílit míru na základě vzoru 'ministátu' bez rozdělení OOP."[196]

Ale uvedení "levice" do podřízeného postavení se ukázalo jako zatlačit na otevřené dveře. A tak během doby v roce 1979 Palestinský národní kongres, George Habash a Lidová fronta pro osvobození Palestiny (Popular Front for the Liberation of Palestine, PFLP) potvrdili plán "ministátu". A tak v roce 1979 všechny složky OOP přijaly požadavek "ministátu" na Západním pobřeží a v Gaze. Od roku 1974 všechna křídla OOP předváděla, že nejsou schopna zformulovat nezávislou, revoluční strategii pro boj Palestinců.

Oslovení židovské dělnické třídy

Jak dokumenty Fatahu z roku 1970 správně poznamenaly, budoucnost boje palestinského lidu je svázáno s politickou strategií, která je nasměrována k izraelským Židům a která je vyzývá, aby se spojili s Palestinci v boji za demokratickou a sekulární Palestinu.

Vskutku, uvnitř sionistického státu je 68% osadníků původem orientálních (zejména Sefardických) Židů. Pocházejí ze zemí, které jsou zbídačené, mnoho z nich se zpátečnickými režimy.

Velká masa orientálních Židů je chudých. A tak prostředky používané k tomu, aby zůstali ekonomicky a politicky dole jsou stejné jako ty používané ve všech ghettech, chudinských čtvrtích a dělnickém prostředí po celých Spojených státech a všude jinde.

Orientální Židé mají podle izraelských zákonů stejná práva - z formálního pohledu. Ale je tu problém: V Izraeli, po 9. stupni, jsou speciální poplatky, které činí vyšší vzdělání velmi nákladné. To v praxi znamená, že jen nepatrné procento Orientálních Židů může jít získávat vyšší vzdělání. Orientální Židé tvoří 10% universitních studentů a 3% absolventů universit. To je důsledek ekonomického vykořisťování.

Jejich politická representace neodráží jejich podíl v populaci. Orientální Židé zaujímají jen jednu šestinu míst v Knessetu [Izraelský parlament]. Elie Elichar, prominentní představitel orientálního společenství a bývalý poslanec Knessetu, vysvětlil, že i tato representace je nominální. Ve skutečnosti orientální poslanci představují "plně Aškenázské politické strany ke kterým jsou plně loajální na rozdíl od orientálního Sefardského společenství." "To dělá," jak píše, "Izraelskou demokracii ještě více karikaturou."[197]

Ale nemělo by tu být žádné nedorozumění. Orientální Židé jsou velmi často sionisty. Bylo by matoucí mluvit o nich bez vyjasnění, že Izraelci, jako všichni imperialisté a koloniální síly, používají k jejich ovládnutí přístup rozděl a panuj.

Orientální Židé mají v Izraeli velmi nejisté sociálně ekonomické postavení. Ale jsou na tom o trochu lépe než samotní Palestinci. Židé z Iráku, z Maroka, z Jemenu jsou víceméně Arabové židovského náboženského původu. Podle zvyků, obyčejů, chování a vzhledu jsou jako jejich muslimští a křesťanští bratři a sestry. I oni trpí diskriminací. sionisté se neustále pokoušejí vyžadovat rasovou nenávist v orientálních Židech k palestinským masám.

Když jsou mladí orientální Židé posíláni bojovat do Libanonu nebo na Západní břeh a do Gazy, jejich oči se otvírají izraelské válečné politice. Když přijdou zpět do stejně mizerné ekonomické a sociální pozice, jakou zaujímali předtím. A právě toto vedlo v posledních letech k rozvoji hnutí Černých Panterů v sefardických slumech a k začátkům radikalisace mezi Sefardimy. Zatím to jen zřídka vypluje na povrch, ale v těchto dnech nastane explose v sefaradickém společenství. Je to nevyhnutelné.

Když se palestinský lid začal mobilizovat, sotva bylo možné hovořit o podmínkách Židovské dělnické třídy. Ale vyplácí se palestinskému revolučnímu vedení oslovovat Židy s vizí demokratické sekulární Palestiny. Přijde čas a Židovští dělníci odpoví na mobilizaci Palestinců. Prvním krokem je myšlenka "Když to mohou dělat oni, můžeme i my". A druhým je hledání spojenců. A to je cesta k antisionistickému revolučnímu hnutí.

Krize revolučního vedení

Přes ohromné revoluční příležitosti během několika posledních let se vedení OOP ukázalo jako neschopné rozvinout v Palestině strategii pro mobilisaci palestinských a Židovských mas proti sionistickému státu.

Ani "umírněné" vedení Jasira Arafata ani "progresivní" vedení Lidovou a demokratickou frontou, dokonce ani "disidentští" rebelové ve Fatahu nezformulovali strategii pro palestinský lid nezávislou na prohnilých kapitalistických režimech v regionu.

Představitelé OOP současně užívají přednosti imperialismu a jeho agentů, prodejných režimů Arabského Východu a dopřávají si jiné výhody podle náhodného působení moci. Každý směr je určen zavádějícím způsobem k pohnutí imperialistů, aby umožnili vytvoření palestinského "ministátu".

Ale tyto režimy - od Sýrie přes Jordánsko až po Egypt - pokládají revoluci Palestinců za jasné a okamžité nebezpečí. Chápou, že mimořádný boj palestinského národa - i když pod vedením OOP - připomíná jejich vlastním trpícím lidem co by měl udělat a kdo je na správné cestě.

Revoluční palestinské vedení musí bojovat, jako to dělají mnozí, za demontáž izraelského státu.

Atentát na Chalil al-Wazira (Abu Jihad) 17. dubna 1988 bylo jasným signálem Fatáh-skému křídlu OOP a arabským vládám. Nyní je pro tyto představitele téměř nemožné hodnověrně projektovat "osídlení" s Izraelem. Jejich očekávání jednání vedoucích k nějaké omezené formě palestinského sebeurčení se ukázalo jako iluzorní. Izraelci chtějí provést okamžitou ozbrojenou odpověď na povstání; a skutečně, sehraná provokace izraelských bezpečnostních složek ve jménu Intifády není vyloučena. Základním sionistickým cílem je vylidnění Palestiny, a krycí válka je zapotřebí k opětnému spuštění masového vysídlování Palestinců.

Izraelský tisk sborově popsal vražednou operaci jednotek izraelského námořního komanda a Mossadu, napadení zahrnující třicet lidí. Davar oznámil 18. dubna, že rozhodnutí k atentátu na Abu Jiháda bylo schváleno na úrovni kabinetu, když byl ministr zahraničí USA George Shulz v Jerusalémě a pokračoval po získání zelené ze Spojených států.

Redakční článek Davaru potvrzuje, že atentát byl "připočten ministrům Šamirovi, Rabinovi a Peresovi."[198] Davar sděluje, že premiér Jitzak Šamir "poskočil radostí", když uslyšel zprávy a poslal pozdravný telegram každému z pachatelů. Šamir prováděl takové vraždy v minulosti sám, konkrétně jde o zprostředkovatele OSN hraběte Folke Bernardotte 17. září 1948. Taková operace, se všemi svými důsledky, se nestane bez sankcí USA. To upomíná na skutečnou podstatu Shulzových "mírových" návrhů. Jsou záminkou k přípravě rozdrcení povstání a k nové válce.

Tragická smrt Abu Jihada je zvláště instruktivní svým načasováním. Mossad měl možnost zavraždit hlavní figurky jako je Abu Jihad v minulosti. Jeho zabití se rovná vyhlášení války. A to podtrhuje ještě jednou nutnost nové strategie jako součásti revolučního palestinského vedení, založené na politickém programu nasměrovaném k palestinským a židovským masám a k nahrazení sionistického státu.

Cesta vpřed

Palestinské masy jsou v pohybu. Mimořádná vůle bojovat v části veškerého obyvatelstva ukázala, že není cesty zpět. Intifáda vyžaduje soustředění na specifické formy odporu a pobídku k nim vymáháním půdy, pěstováním zakázaných plodin, kopáním studní a zastavením práce za účelem bezpodmínečného stažení Izraelců.

Revoluční palestinské vedení bude muset vymyslet program pro vnitřek zelené linie, který by oslovoval Židy v Izraeli stejně jako muslimy a křesťany. Krátce řečeno, je nutno vytvořit nástin post-sionistické společnosti, který by inspiroval lid a propojil nerovnosti v jejich životě se sionistickým státem.

Jak se sionistický stát najednou stane vzorkem kapitalistické třídní vlády a rozšířením imperialistické moci USA v regionu, boj proti sionismu se programově stane bojem za socialistickou Palestinu, a jako úsvit přichází po dlouhé noci přijde i boj za socialistický Arabský Východ - od Středozemního moře k Zálivu.

OOP věrná svým slibům demokratické a sekulární Palestiny ze zapojí do vedení těch antisionistických Židů, kteří chtějí bojovat proti koloniálně-osadnickému státu. A tímto způsobem budou židovské masy samy o sobě rozeznat, kdo skutečně hovoří za ně a kdo jim předkládá cestu neustávající války, ztráty bezpečí a strádání.

Jasný požadavek demokratické a sekulární Palestiny je podstatný ke sjednocení masově sociálních sil schopných demontovat sionistický stát a nahradit ho humánní společností předurčenou k ukončení třídního a národního útisku.

Palestinské revoluční hnutí může pokročit jen pokud vytvoří novou strategii založenou na kombinaci palestinského národního boje dělníků a rolníků na celém Středním Východě k osvobození jak od kapitalistické tak od imperialistické dominance - za socialistický Střední Východ.

Neexistuje žádný rychlý řez k osvobození, jak ukázala stoletá zkouška palestinského lidu. Cesta k vítězství může být zkrácena jen pokud se vytvoří vedení , které zná svůj směr a navrhne svou cestu jazykem, který osloví lid, zmobilisuje ho k jeho vlastní podpoře a vystaví odvážně falešné vůdce nebezpečné nastoupené cestě.

Palestinskou odpověď na sionistická a imperialistická schémata je možno najít ve dětech házejících kamení v Jabalii, v Beach Campu, v Balatě a Dheishehu. Protože to jsou, jak musel Jabotinski uznat, lidé, živí lidé - ne chátra, ale sebevědomí lidé bojující kameny a praky proti čtvrté nejsilnější vojenské moci na světě.

Jsou to naši lidé, přinejmenším věrní svému revolučnímu boji, který nebude nikdy dovršen dokud se nerozšíří od Středozemního moře k Perskému zálivu, od Nilu k Eufratu - a, jak jejich sionistický utlačovatel předem prohlásil, "a dále".

Přeložil Jiří Šoler

Sionistická vize "Země Izrael"

Izrael Theodora Herzla (1904) a Rabbi Fischmanna (1947)

Ve svém deníku Complete Diaries , Vol II, str. 711, Theodor Herzl, zakladatel sionismu, říká, že oblast židovského státu se rozkládá: "Od Egyptského potoka (Nil) až po Eufrat."

Rabbi Fischmann, člen Židovské agentury pro Palestinu, prohlásil ve své závěti Speciálnímu vyšetřovacímu výboru 9. července 1947: "Zaslíbená země se rozkládá od Egyptské řeky k Eufratu. Zahrnuje součásti Sýrie a Libanonu."

Viz též Genesis 15,18: Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k velké řece, k řece Eufratu …

O autorovi

Ralph Schoenman byl výkonným ředitelem Mírového fondu Bertranda Russella, z jejíhož pověření vedl jednání s různými hlavami států. Zajišťoval propuštění politických vězňů v různých zemích a inicioval Mezinárodní tribunál o válečných zločinech USA v Indo-Číně, jehož byl generálním tajemníkem.

Dlouho aktivní v politickém životě inicioval výbor 100, který organisoval masové občanské neposlušnosti proti jaderným zbraním a základnám USA ve Velké Británii. Byl zakladatelem a ředitelem Kampaně solidarity s Vietnamem a ředitelem výboru !Kdo zabil Kennedyho"

Byl táž vedoucím Výboru za uměleckou svobodu v Iránu, jedním z ředitelů Výboru pro obranu palestinského a libanonského lidu, ředitelem Americké solidarity dělníků a umělců, výkonným ředitelem Palestinské kampaně, která požadovala ukončení veškeré pomoci Izraeli a za demokratickou a sekulární Palestinu.

POZNÁMKY

[1]: Dan Fisher, Los Angeles Times, 20. prosince 1987.
[2]: Ibid.
[3]: John Kifner, New York Times, 22. prosince 1987.
[4]: San Francisco Examiner, 23. prosince 1987.
[5]: První rukopisná zpráva autora z tábora Dheisheh.
[6]: Dan Fisher, Los Angeles Times, 20. prosice 1987.
[7]: John Kifner, New York Times, 21. prosince 1987.
[8]: Dan Fisher, Los Angeles Times, 23. prosince 1987.
[9]: Dan Fisher, Los Angeles Times, 20. prosince 1987.
[10]: New York Times, 21. ledna 1988.
[11]: John Kifner, New York Times, 23. ledna. 1988.
[12]: John Kifner, New York Times, 27. ledna1988.
[13]: tamtéž
[13a]: Bassam Shaka'a: Telefonní rozhovoty s autorem od 5. února 1988 do 13. března 1988.
[13b]: John Kifner, New York Times, 4. a 15. dubna 1988.
[13c]: Newsweek, "A Soldier's Account," 8. únor 1988.
[13d]: New York Times, 14. únor 1988.
[13e]: John Kifner, New York Times, 21. únor 1988.
[13f]: Los Angeles Times, March 23, 1988.
[13g]: Newsweek, April 4, 1988.
[13h]: New York Times, April 1, 1988.
[13i]: Newsweek, 28. březen 1988.
[13j]: tamtéž
[13k]: Los Angeles Times, 29. březen 1988.
[13l]: New York Times, 1. dubna 1988.
[13m]: The Wall Street Journal, 8. dubna 1988.
[13n]: Američtí Indiáni vyjádřeno Orwellovským newspeakem nazývaným "politicky korektní jazyk" - typickým produktem americké falše a amerického rasismu. Poznámka překladatele.
[14]: Walter Laqueur, History of Zionism (London, 1972).
[15]: Joy Bonds et. al., Our Roots Are Still Alive - The Story of the Palestinian People. (New York: Institute for Independent Social Journalism, Peoples Press, 1977), p. 13.
[16]: Theodor Herzl, The Jewish State (London: 1896).
[17]: Hyman Lumer, Zionism: Its Role in World Politics, (Nework: International Publishers, 1973).
[18]: Chaim Weizmann, Trial and Error: The Autobiography of Chaim Weizmann, (New York: Harpers, 1949), p. 149.
[19]: John Norton Moore, ed., The Arab-Israeli Coflict, (Princeton, N.J.: The American Society of International Law, Princeton University Press, 1977), p. 885.
[20]: totéž
[21]: Citováno v Harry N. Howard, The King Commission: An American Inquiry in the Middle East, (Beirut: 1963).
[22]: N. Kirschner, "Zionism and the Union of South Africa: Fifty Years of Friendship and Understanding," Jewish Affairs, South Africa, květen 1960.
[23]: Theodor Herzl, Diaries, Vol. II, p. 793.
[24]: Theodor Herzl, The Jewish State: An Attempt at a Modern Solution of the Jewish Question, p. 33. Citváno v Uri Davis, Israel: An Apartheid State, (London: Zed Books, Ltd., 1987), p. 4.
[25]: lbid., p. 28.
[26]: "For Love and Money," in Israel: A Survey, Financial Mail, Johannesburg, South Africa, May II, 1984, p. 41.
[27]: "The Iron Wall" - "a Zheleznoi Stene" - Rassvet, November 4, 1923.
[28]: Lenni Brenner, The Iron Wall: Zionist Revisionism From Jabotinsky to Shamir, (London: Zed Books, Ltd., 1984), p. 79.
[29]: London Sunday Times, September 26, 1982.
[30]: Jabotinsky's "Letter on Autonomy," 1904. Cited in Brenner, The Iron Wall, p. 29.
[31]: Brenner, The Iron Wall, p. 31.
[32]: Sami Hadawi, Bitter Harl'est, (Delmar, N.Y.: The Caravan Books, 1979), pp. 43-44.
[33]: Ghassan Kanafani, "The 1936-1939 Revolt in Palestine," New York, Committee for a Democratic Palestine.
[34]: tamtéž, str. 96.
[35]: tamtéž, str. 39.
[36]: tamtéž, str. 31.
[37]: tamtéž
[38]: Hadawi, pp. 43-44.
[39]: Joseph Weitz, " A Solution to the Refugee Problem," Dal'ar, September 29, 1967. Cited in Uri Davis and Norton Mezvinsky, eds, "Document!" from Israel, 1967-1973, p. 21.
[40]: Davis, Israel: An Apartheid State
[41]: Al Hamishmar (Israeli newspaper), September 7, 1976.
[42]: Cited by Fouzi EI-Asmar and Salih Baransi during discussions with the author, October 1983.
[43]: Sabri Jiryis, The Arabs in Israel, (New York: Monthly Review Press, 1976).
[44]: Gad Becker, Yediot Ahronot, April 13, 1983, and The New York Times, April 14, 1983.
[45]: Ibid.
[46]: David Ben Gurion, Memoirs Volume III, p. 467.
[47]: Ben Gurion, from a 1937 speech cited in his Memoirs.
[48]: David Ben Gurion, "Report to the World Council of Poale Zion (the forerunner of the Labor Party), Tel Aviv, 1938. Cited by Israel Shahak, Journal of Palestine Studies, Spring 1981.
[49]: Ben Gurion in a 1938 speech.
[50]: Michael Bar Zohar, Ben Gurion: A Biography, (New York: Delacorte, 1978)
[51]: Ben Gurion, July 1948, as cited by Bar Zohar.
[52]: Brenner, The Iron Wall, p. 52.
[53]: Ibid., p. 143.
[54]: Meir Pa'il, Yediot Aharanot, April 4, 1972. Cited by David Hirst, The Gun and the Olive Branch,(Great Britain: Faber & Faber Ltd., 1977), pp. 126-127.
[55]: Jacques de Reynier, A Jerusalem un Drapeau Flottait Sur La Ligne de Feu, pp. 71-76. Cited by Hirst, pp. 127-8.
[56]: Davar, June 9, 1979.
[57]: Eldad, "On the Spirit That Was Revealed in the People," De'ot, Winter 1968. Davis and Mezvinsky, pp. 186-7.
[58]: Meir Har Tzion, Diary, (Tel Aviv: Levin-Epstein Ltd., 1969). Cited in Livia Rokach, Israel's Sacred Terrorism, (Belmont, Mass.: Association of Arab American University Graduates Inc. Press, 1980) p. 68.
[59]: Rokach, p. 16.
[60]: Ibid.
[61]: From the court records: Judgments of the District Court: The Military Prosecutor vs. Malor Melinki et. al., Rokach, p. 66.
[62]: Ha'aretz, May 23, 1980.
[63]: Podrobnou anaýzu tohoto procesu lze nalést v Janet Abu Lughod's "The Demographic Transformation of Palestine" in Ibrahim Abu Lughod, ed., The Transformation of Palestine, (Evanston, Ill.: Northwestern University Press, 1971), pp. 139-64.
[64]: Moshe Dayan, March 19,1969, Ha'aretz, April 4, 1969, and cited in Davis.
[65]: Davis and Mezvinski, p. 47.
[66]: Jewish National Fund, Jewish Villages in Israel, p. xxi. Quoted in Lehn and Davis, The Jewish National Fund.
[67]: The U.N. estimate was made in the late 1950's. Baruch Kimmerling, Zionism and Economy, p. 100. Cited in Davis, p. 19. In their books, Davis and Kimmerling speak of "118-120 billion Pounds Sterling." This author was unable to locate the original United Nations report, but after thorough examination of other sources, it appears Kimmerling (then Davis) made a typographical mistake. The figure should be millions of Pounds Sterling-not billions.
[68]: Dan Peretz, Israel and the Palestinian Arabs, pp. 142., Davis, pp. 20-21. South African diamonds are cut and refined in Israel, in a revealing partnership, before they are distributed to the world market.
[69]: Walter Lehn, "The Jewish National fund As An Instrument of Discrimination." Cited in Zionism and Racism, (London: International Organization for the Elimination of All Forms of Racial Discrimination, 1977), p. 80.
[69a]: The Israel Lands Administration Report (Jerusalem 1962) stipulates that the I.L.A. has jurisdiction over "92.6%" of the total area of the state. Hebrew University professor Uzzi Ornan identifies the area "to which the principles of the J.N.F. apply" as "95% of pre-1967 Israel." Ma'ariv, January 30, 1974.
[69b]: Walter Lehn with Uri Davis, The Jewish National Fund, (London: Kegan Paul International Ltd., 1988), p. 114.
[69c]: Ibid., p. 115.
[70]: J.N.F. lease, article 23, cited in Israel Shahak, ed., The Nun-Jew in the Jewish State, (Jerusalem: 1975)
[71]: Ha'aretz, December 13, 1974.
[72]: Ma'ariv, July 3, 1975.
[73]: Raphael Patai, ed., The Complete Diaries of Theodor Herzl, (New York: 1960), p. 88.
[74]: lsrael Shahak, "A Message to the Human Rights Movement in America - Israel Today: The Other Apartheid," Against the Current, January-February 1986.
[75]: lbid.
[75a]: Nacisté požadovali pro důkaz rasové čistoty tři generace nežidovských předků. Pozn. překladatele
[76]: Marvin Lowenthal, ed., The Diaries of Theodor Herzl, p. 6. Cited in Lenni Brenner, Zionism in the Age of the Dictators, (Westport, Conn.: Lawrence Hill, 1983) p. 6.
[77]: From "Our Shomer 'Weltanschauung,"' Hashomer Hatzair, December 1936. Originally published in 1917, Brenner, Zionism, p. 22.
[78]: Brenner, The Iron Wall.
[79]: lbid., p. 14.
[80]: lbid.
[81]: Brenner, Zionism, p. 48.
[82]: lbid., p. 85.
[83]: lbid., p. 99.
[84]: lbid., p. 149.
[85]: lbid.
[86]: Rabbi Solomon Schonfeld, Britain's chief Rabbi during World War II. Faris Yahya, Zionist Relations with Nazi Germany, (Beirut, Lebanon: Palestine Research Center, January 1978), p. 53.
[87]: Chaim Weizmann reporting to the Zionist Congress in 1937 on his testimony before the Peel Commission in London, July 1937. Cited in Yahya, p. 55.
[88]: Yitzhak Gruenbaum was chairperson of the Jewish Agency's Rescue Committee. Excerpted from a speech made in 1943. Ibid., p. 56.
[89]: lbid., p. 53.
[90]: lbid., pp. 59-60.
[91]: lbid., p. 58.
[92]: Judgment given on June 22, 1955, Protocol of Criminal Case 124/53 in District Court, Jerusalem. Ibid., p. 58.
[93]: Ibid. p. 59.
[94]: Ben Hecht, Perfidy, (New York: 1961), pp. 58-59. Ibid., p. 60.
[95]: "Proposal of the National Military Organization - Irgun Zvai Leumi - Concerning the Solution of the Jewish Question in Europe and the Participation of the N.M.O. in the War on the side of Germany." Original text found in David Yisraeli, The Palestine Problem in German Politics. 1889-1945. (Ramat Gan, Israel: Bar Ilan University, 1974), pp. 315-317, Brenner. Zionism, p. 267.
[96]: Brenner, The Iron Wall, p. 107.
[97]: Lidice byla časká vesnice rozbořená do zákaldů jednotkami SS. Stala se symbolem nacistické brutality a byla označena Norimberským tribunálem za válečný zločin.
[98]: Rokach, p. 5.
[99]: Ibid.
[100]: Ibid.. p. 4.
[101]: Ibid., p. 6
[102]: Ibid., p. 14.
[103]: Ibid., p. 18.
[104]: Ibid., p. 19.
[104a]: Maronitská církev je součást řísko-katolické církve vzniklá v Libanonu. Pozn. překladatele.
[105]: Ibid., p. 29
[106]: Ibid.
[107]: Ibid., p. 30.
[108]: lbid., p. 55.
[109]: lbid., p. 45.
[110]: lbid., p. 50.
[111]: Herzl, Diaries. Vol. II, 1904, p. 711.
[112]: Israel Shahak. The Zionist Plan for the Middle East, (Belmont, Mass.: A.A.U.G., 1982).
[113]: Jonathan Randal. Going All The Way. (New York: Viking, 1983), p. 188.
[114]: Letter to Prime Minister Moshe Sharett. February 27, 1954. Rokach, p. 25.
[115]: Randal.
[116]: Ibid.. p. 247.
[117]: Norwegian social worker Marianne Helle MoIler, cited in Ralph Schoenman and Mya Shone, "Towards A Final Solution in the Lebanon'?", New Society, August 19, 1982.
[118]: Randal.
[119]: Cited in a leaflet distributed in Sidon by Major Saqr, February 1983.
[120]: Time Magazine, October 4, 1982.
[121]: New York Times, October 1, 1982.
[122]: Jerusalem Post, July 23, 1982.
[123]: Jerusalem Post, October 1983.
[124]: Randal, p. 17.
[125]: lbid.
[126]: lbid.
[127]: Dan Fisher, Los Angeles Times, November 11, 1987.
[128]: Lea Tsemel, "Prison Conditions in Israel - An Overview," November 16, 1982, p. 1. Included in Ralph Schoenman and Mya Shone, Prisoners of1srael: The Treatment of Palestinian Prisoners in Three Jurisdictions., (Princeton, N.J.: Veritas Press, 1984).
[129]: National Lawyers Guild. Treatment of Palestinians in Israeli-Occupied West Bank and Gaza. (New York: 1978), p. 89.
[130]: London Sunday Times. June 19, 1977.
[131]: Mohammed Na'amneh, Interview with the author, East Jerusalem, February 2. 1983.
[132]: London Sunday Times, June 19,1977. p. 18.
[133]: Arie Bober, ed., The Other Israel: The Radical Case Against Zionism, (New York: Anchor Books, 1972), p. 134.
[134]: Sabri Jiryis, The Arabs In Israel, (New York: Monthly Review Press, 1976), p. 12.
[135]: London Sunday Times, June 19, 1977.
[136]: Ibid., p. 18.
[137]: Ibid. (also the citation for the above case-studies).
[138]: Ibid. For Rasmiya Odeh's personal account, see also Soraya Antonius, "Prisoners for Palestine: A List of Women Political Prisoners", Journal of Palestine Studies.
[139]: Lea Tsemel, "Political Prisoners In Israel - An Overview", Jerusalem, November 16, 1982. Lea Tsemel and Walid Fahoum, "Nafha is a Political Prison", May 13, 1980, and a series of reports (May 1982-February 1983). Felicia Langer, With My Own Eyes, (London: Ithaca Press, 1975). Felicia Langer, These Are My Brothers, (London: Ithaca Press, 1979). Jamil Ala' al-Din and Melli Lerman, Prisoners and Prisons in Israel, (London: Ithaca Press, 1978). Walid Fahoum, two books of case histories, available in Arabic. Raja Shehadeh, Occupier's Law: Israel and the West Bank, (Washington, D.C.: Institute for Palestine Studies, 1985). National Lawyers Guild 1977 Middle East Delegation, Treatment of Palestinians in Israeli-Occupied West Bank and Gaza, (New York: 1978). Amnesty International, "Report", October 21, 1986. Ralph Schoenman and Mya Shone, Prisoners of Israel: The Treatment of Palestinian Prisoners in Three Jurisdictions, (Princeton, N.J.: Veritas Press, 1984) (Prepared in an abbreviated form for the United Nations International Conference on the Question of Palestine).
[140]: National Lawyers Guild, p. 103.
[141]: Case Study: Ghassan Harb, Ramallab. London Sunday Times, p. 19.
[142]: Case Study: Nader Afouri, Nablus. Schoenman and Shone, pp. 22-26.
[143]: Case Study: Dr. Azmi Shuaiby, El Bireh. Schoenman and Shone, pp. 30-32.
[144]: Case Study: Mohammed Manasrah, Bethlehem. Schoenman and Shone, pp. 33-36.
[145]: Al-Fajr Jerusalem Palestinian Weekly, March 14, 1984
[146]: Al-Fajr Jerusalem Palestinian Weekly, January 10, 1988.
[147]: London Sunday Times, p. 18.
[148]: Ibid.
[149]: Ibid.
[150]: American-Arab Anti-Discrimination Committee, The Bitter Year: Arabs Under Israeli Occupation in 1982, (Washington, D.C.: 1983), p. 211.
[151]: Al-Fajr Jerusalem Palestinian Weekly.
[152]: Jamil Ala' al-Din and Melli Lerman, p. 3.
[153]: Case Study: The Kutler Report. Ibid. pp. 34-45.
[154]: Lea Tsemel and Walid Fahoum, 'Reports on Nafha Prison," May 1982-February 1983. Cited in Schoenman and Shone, pp. 47-54.
[155]: Jamil Ala' al-Din and Melli Lerman, p. 26.
[156]: David Ben Gurion, "Divray ha Knesset," Parliamentary Record #36, p. 217. Cited in Bober, p. 138.
[157]: lsrael Shahak, trans. & ed., The Zionist Plan For the Middle East, (Belmont, Mass.: A.A.U.G., 1982)
[158]: Ibid., p. 5.
[159]: Ibid.
[160]: lbid., p. 9.
[161]: lbid.
[162]: lbid., p. 5.
[163]: lbid., p. 4.
[164]: lbid., p. 5.
[165]: lbid., p. 9.
[166]: Ibid.
[167]: lbid., p. 4.
[168]: Ibid.
[169]: lbid., p. 9.
[170]: lbid., p. 5.
[171]: Ibid., p. 4.
[172]: Ibid., p. 8.
[173]: Ibid.
[174]: Ibid.
[175]: Ibid., p. 4.
[176]: Ibid., p. 4 & p. 9.
[177]: Ibid., p. 5.
[178]: Ibid., p. 10.
[179]: Ibid.
[180]: Ibid., pp. 10-11.
[181]: Ibid., pp. 9-10.
[182]: Ibid., p. 10.
[182a]: Sunday London Times, June 25, 1969.
[183]: Israeli Mirror, London.
[184]: Yosi Berlin, Meichuro Shel Ichud, 1985, p. 14.
[185]: Shahak, The Zionist Plan.
[185a]: New York Times, March 27,1988.
[185b]: The Washington Post, February 7, 1988.
[185c]: Ibid.
[185d]: Ibid.
[185e]: Ibid.
[185f]: New York Times, March 23, 1988.
[185g]: Los Angeles Times, March 25, 1988.
[185h]: Ibid.
[186]: For a full discussion of the financial relationship between the United States and Israel see Mohammed El Khawas & Samir Abed Rabbo, American Aid to Israel: Nature & Impact, (Brattleboro, Vt.: Amana Books, 1984).
[186a]: Los Angeles Times, January 17, 1988.
[187]: Cited in Alan Hart, Arafat: Terrorist or Peacemaker, (Sidgwick and Jackson, revised edition), p. 275.
[188]: Cited in Documents of the Palestinian Resistance Movement, (New York: Merit pamphlet, Pathfinder Press, 1971 ). The full statement by Fatah was also printed in the October 16, 1970, issue of The Militant newspaper.
[189]: Hart, p. 279.
[190]: Ibid, p. 277.
[191]: Ibid, p. 278.
[192]: Ibid, p. 379.
[193]: Ibid, p. 379
[194]: Ibid, p. 379.
[195]: Ibid, p. 379.
[196]: Ibid, p. 379.
[197]: Naseer H. Aruri, "The Oriental Jews of Israel," Zionism and Racism, p. 113.
[198]: New York Times, April 18, 198.

Příloha 1

Balfourova deklarace

2. listopadu 1917

Drahý lorde Rothschilde,

Je mi potěšením sdělit vám, že jménem vlády Jeho Veličenstva byla následující deklarace sympatie s židovským sionististickým úsilím předložena a schválena Kabinetem.

"Vláda Jeho Veličenstva se dívá s přízní ustavení Palestiny jako národního domu židovského lidu a vyvine své nejvyšší úsilí k zajištění této věci, je jasně pochopitelné, že nemá být uděláno nic, co by mohlo poškodit náboženská práva existující nežidovské společnosti v Palestině nebo práva a politický status, který mají Židé v jiných zemích."

Bude chvályhodné, pokud předložíte tuto deklaraci na vědomí Sionistické federaci.

Váš upřímný

Arthur James Balfour

Podle http://www.yale.edu/lawweb/avalon/mideast/balfour.htm

Závěrečná poznámka redakce

Závěr autora je jistě strhující - nahradit produkt jedné ideologie - sionismu - a na ní navazujícího sociálního inženýrství podobným produktem jiné ideologie - socialismu a komunismu. Je to určitě krásná myšlenka a stálo snad by jí za to někde vyzkoušet. Ale pokud možno ne v Palestině - škoda obětovat tak krásnou zemi která si již tolik vytrpěla. A pokud mohu poprosit soudruhy anarchisty - vynechte i Střední Evropu, ať máme já a český národ kde žít!.

Destrukce palestinských arabských vesnic
Jméno okresu	Počet vesnic
Jméno okresu	Před '48	1988	Zbořeno
Jerusalem	33	4	29
Bethlehem	7	0	7
Hebron	16	0	16
Jaffa	23	0	23
Ramle	31	0	31
Lydda	28	0	28
Jenin	8	4	4
Tulkarm	33	12	21
Haifa	43	8	35
Acre	52	32	20
Nazareth	26	20	6
Safad	75	7	68
Tiberias	26	3	23
Bisan	28	0	28
Gaza	46	0	46
Celkem	475	90	385

Ralph Schoenman

Skrytá historie sionismu

Na paměť Chalida Ahmeda Zakiho padlého soudruha a váženého přítele

Hamdimu Farajovi a Mohamedu Monasrahovi "Thawra Hatta al Nas'r"

Přeložil Jiří Šoler

Obsah

Poděkování

Poznámky překladatele

Úvod

Povstání

Síla, moc, bití

Palestinský odpor roste

Výbuch divokosti

"Potlačování protestů"

Objevují se formy samosprávy

"Osvobozené zóny"

Ralph Schoenman, Santa Barbara, Kalifornie 19. dubna 1988

Kapitola 1

Čtyři mýty

Kapitola 2

Cíle sionistů

Sionistické plány pro palestinský lid

Palestinská společnost

Námluvy imperiální přízni

Balfourova deklarace

Propojení na Jižní Afriku

Železný val

Železná metafora

Kapitola 3

Kolonizace Palestiny

Kolaborace s britským kolonialismem

Povstání v roce 1936

Sionisté jako policejní vykonavatelé

Peelova zpráva

Analýza revolty

Kapitola 4

Tragické důsledky

Sejmutí masky

Ben Gurion a konečný cíl

Jatka začínají: Deir Jasin

Výpovědi svědků

Vyvraždění Dueimy

Vraždění v Gaze

Kibja a komando 101

Kafr Kasim: Jatka pokračují

Kapitola 5

Zabrání země

Majetek "nepřítomných"

"Judaisace" země

Nežidé nemají nárok

Rasistické kibucy

Kapitola 6

Sionismus a Židé

Sionismus a fašismus

Kolaborace s nacisty

Součinnost s SS

Obětování evropských židů

Boj o asyl

Zrada hnutí odporu

Pakt proti maďarským Židům

Záchrana nacistů, ne Židů

Vojenský pakt s nacismem

Věrolomnost sionistů

Kapitola 7

Mýtus o bezpečnosti

Pohlcení Libanonu

Zelená od C.I.A.

Od Herzla k Dajanovi

Kapitola 8

Blesková válka a vyvražďování

Od 500 000 k 50 000

Masakry v táborech Sabra a Šatila

Milice zabijáků

Každý z vás je mstitel

Zpustošení Libanonu

Kapitola 9

Druhá okupace

Občanská práva a zákon

Věznění:

Přiznání:

Na paměť Chalida Ahmeda Zakiho
padlého soudruha a váženého přítele

Hamdimu Farajovi a Mohamedu Monasrahovi
"Thawra Hatta al Nas'r"

Ralph Schoenman,
Santa Barbara, Kalifornie
19. dubna 1988