„Britské jednotky okupovaly Bagdad včera časně ráno na konci brilantního 100 mílového pochodu podél Tigridu. S britskou armádou
v Mezopotámii okupující Bagdad byl rozdrcen sen, který pan-germanisté snívali po více než 20 let.“
The Times, Londýn, 12.březen 1917
Zdálo by se nadsázkou říkat po 11. září 2001, že existovala přímá vazba mezi útoky na New York a Washington a krizí v Evropské unii — vazba mezi arabsko/muslimským expansionismem a novou „Německou Evropou“. Přesto tady jsou, jako u každé války, historické důvody pro určité národy a určité náboženské a národní skupiny sdílet nepřítele. Irácká krize byla vlastně historicky pokračující vazbou mezi Irákem a Německem, vazba, která se stává aktuální, když Německo přechází do imperialistického rozpoložení. Současná krize ukázala na takové vazby, zdaleka ne vymyšlené, ale strategické, ideologické a průmyslové.
Bylo by též málo věrohodné, že když se demokratické režimy v Británii a v USA připravují k odstranění fašistického diktátora v Iráku, potom „spojenec“ NATO, Německo, by odmítlo přijmout výzvu presidenta USA a německý ministr by srovnával presidenta Bushe k Hitlerovi a jiný ministr ho nazýval „diktátorem“. Francouzský president, jehož imperiální ideje pro novou Evropu se trochu liší od německých a který je osobně zavázán dodat jaderné vybavení Iráku, je pohrdavý k USA a napadá 10 východoevropských států za podporu britsko-americké politiky v Iráku.
Francouzsko-německé nepřátelství nevyvolá žádné překvapení u těch, kteří skutečně rozumí zápasu s německým imperialismem a evropským fašismem mezi roky 1939 a 1945. Mladý britský důstojník nedávno napsal o eskortování nacistického generála von Viettinghofa v dubnu 1945 bezprostředně po tom, kdy se vzdala německá vojska v centrálním středomoří. Generál řekl, že „Francouzsko německá smlouva začala platit bezprostředně po Dunkirku v roce 1940 a rozdělila Francii na 'okupovanou' a neokupovanou' zónu a že se Evropa stane jedním státem kontrolovaným Německem a Francií. Bez ohledu na vojenské výsledky jsou Francouzi našimi přáteli.“ Francouzsko-německý „kontinentální systém“ byl náležitě vytvořen a kolaborace francouzské policie a úředníků s nacisty byla rozšířená a důkladná. Francois Mitterand, který pomáhal budovat současný evropský superstát, získal nejvyšší ocenění kolaborantského vichistického režimu a další architekt EU Jacques Delors byl mladým členem francouzského ekvivalentu Hitlerova hnutí mládeže.
V roce 2003 se projevila další přesná paralela k fašistické Evropě. Belgie, která odmítla prodat munici Britům (spojencům NATO) v Prvé válce v zálivu, hrozila zastavením amerických vojenských dodávek, které šly přes antverpský přístav. A v deníku úředníka Britského ministerstva zahraničí Sira Alexandra Cadogana z května 1940 je možno najít, že belgický velvyslanec „protestoval proti britským jednotkám jdoucích přes Brusel“ - aby chránily Belgii před nacistickým útokem!
Irácký režim Saddama Husseina nebyl náboženským režimem, ale protináboženská sekulární socialistická a nacionalistická diktatura — jinými slovy fašistický, ve značném rozsahu podle stejných tradic jako Evropa 40. let. Baathistická filosofie sdílená Irákem a Sýrií byla odvozena od ve Francii vzdělaných arabských nadšenců pro německý národní socialismus. Historické a moderní vazby Iráku k Německému státu (1) jsou dokonce i důvěrnější než vazby Chiracovy Francie. (2)
Nedávné teroristické útoky na Spojené státy byly naplánovány v Německu a ti, kteří pokládají Izrael za svého nepřítele budou mít tendenci hledat sympatie k národům, které nejsou proslulé svou náklonností k židům. A skutečně byly v nedávných letech zjevně antisemitské pohledy vyjadřovány těmi blízkými kancléři Schroederovi. Ti, kteří vidí USA jako hrozbu, budou s větší pravděpodobností (vzhledem k antiamerickému řečnění německých ministrů) vidět Německou Evropu jako protiváhu nebo přinejmenším konkurenta proti této hrozbě (a nikdy nevidí v tomto světle Británii). V průběhu První světové války byly Německo a Ottomanská říše spojenci a němečtí agenti byli vysláni, aby „zapálili východ“ v naději na vytvoření takové vlny islámského protibritského myšlení, který by muslimy přivedl k revoluci. Ve 20. letech Němci stále prováděli výcvik velitelů jednotek, které byly založeny pro Irák.
Velká většina dodávek chemických továren v 80. letech pochází z Německa a podle důkazů od iráckých přeběhlíků (program BBC „Korespondent“ z 3. března 2001) se ukazuje, že Německo přispělo 80% zdrojů potřebných založení iráckého programu jaderných zbraní. Je též významné, že Německo podněcovalo a dokonce vyzbrojilo bosenské a albánské muslimy během války, která rozbila Jugoslávii v 90. letech. Ovšem bosenští a albánští muslimové byli naverbováni do německých divizí Waffen SS během Druhé světové války.
V této souvislosti je významnou věcí fez, pokrývka hlavy, která byla ve 40. letech součástí uniformy Handzaru (nacistických komand bosenských muslimů). Fez se obecně nosil v Ottomanské říši a symbolizoval jak muslimský fanatismus, tak ottomanskou moc, díky které bosenští muslimové ovládali pravoslavné křesťany a židy.Tito křesťané a židé byli, jak je známo, podle muslimského náboženského zákona lidem dhimmi, jejichž podřízený stav byl ustanoven zákonem. Ustanovením, že jednotky muslimských divizí nosí fez působí na islámský fanatismus a slibují návrat k Ottomanskému duchu. (Abychom ukázali, jak vážně Himmler a Hitler berou své spojenectví s islámskýni fanatiky, uveďme, že i na veliteli divizí Handzar Waffen SS se „vyžadovalo“, aby nosil fez.) Handzar byl vytvořen pro bosenské muslimy — to jméno bylo znovu použito v 90. letech v Bosně, když Němci inspirovaný rozpad Jugoslávie dosáhl svého vrcholu.
Podle německé dokumentace návštěvy Hitlera u Velkého Muftiho Jeruzaléma 30. listopadu 1941 Mufti řekl Vůdci, že Německá říše byla „obdivována celým arabským světem“. „Arabové byli přáteli Němců, protože mají společné nepřátele jako mají Němci, zejména Angličany, židy a komunisty“ . „Mufti vítá ujištění, že Německo uznává snahy o nezávislost a svobodu Arabů, stejně jako podporuje eliminaci Židovského národního domu.“
Hitler řekl Muftimu, že „Německo je rozhodnuto požádat (sic) jeden evropský národ po druhém, aby vyřešil svůj židovský problém v příslušné době a adresovat podobnou výzvu rovněž neevropským národům.“
Německo řeklo Muftimu, že „Německé armády dosáhnou v tomto zápase jižní stranu Kavkazu. Jakmile k tomu dojde, Vůdce sám za sebe dává Arabům slovo ujištění, že jejich hodina osvobození se blíží.“ Dnes se nová Říše natahuje do Polska, později do Bulharska Rumunska; kancléř Schroeder otevřeně a agresivně vyzývá k oponování politiky USA a Británie proti fašistickému vedení Iráku.
A dnes zákeřná taktika Německa a Francie — zemí, které poskytly Iráku více zařízení pro chemickou, biologickou a jadernou výrobu než kdo jiný — požaduje, aby se uprchlí iráčtí vědci, nemluvě o vědcích v Iráku, otevřeně vystavili smrti z rukou Saddama za to, že řekli mezinárodnímu tisku pravdu o zbrojním programu, na kterém pracovali. Je to obzvláště nepřijatelné, když Německá tajná služba zná až příliš dobře podstatu materiálů dodaných Iráku.
Friedbert Pflueger, zahraničně politický mluvčí hlavních opozičních Křesťanskodemokratických stran, nedávno obvinil rudo-zelenou vládu ze svévolného neinformování i důkazech BND (Německé výzvědné služby) o pokračující existenci zbraní hromadného ničení v Iráku. „Pokud věříme naší (zpravodajské) službě, a já jí věřím, potom víme, že v Iráku existují zbraně hromadného ničení“. V únoru 2001 sestavila BND zprávu a zpravodajský šéf August Hanning sdělil Spiegelu, že „od skončení inspekcí OSN (prosinec 1998) jsme zjistili pokrok ve vyzbrojovacích snahách Iráku,“ a dodal, že obnovení zničených zbrojních zařízení je „zčásti založeno na německých průmyslových standardech“. Seznam dodavatelů do Iráku obsahuje mnoho vedoucích německých firem, z nichž alespoň jedna je důvěrně propojená s kancléřem Gerhardem Schroederem.
Tak jak francouzsko německá Evropa (pod maskou Evropské unie) konsoliduje svou moc nad jinými národy — včetně ústavně vykastrované Británie (jejíž premiér dovolil francouzské společnosti dodat životně důležitou výzbroj britské armádě a flotile) — začala být německá a francouzská vláda agresivnější a arogantnější. Expanze do Evropské unie na východ bylo naplněním německého historického určení, které bylo tak nepříjemně zmařeno v rocích 1918 a 1945. Pro Francii a její Napoleonovy obdivovatele expanze na východ prověřilo vizionářskou podstatu tohoto „velkého vůdce Evropy“, který byl tak nešťastně zastaven ve své imperiální dráze Wellingtonem!
Ale arogance franko-německé politické třídy nikdy netušila, že východní žadatelé o členství v Evropské unii by mohli být něčím jiným, než patolízaly a slepými následovníky franko-německého projektu. Ale Irácká záležitost ukázala jednak na agresivní podstatu imperialistického evropského superstátu, jednak na skutečnost, že tyto národy, které právě unikly z diktatury Sovětského svazu, nebudou — nehledě na jejich vstup v roce 2004 — tolerovat podobný útisk z Evropské unie.
Ti, kteří zapomněli na historii, jsou si ji odmítají připomenout. Tragedií Británie je, že naši politici nikdy nekladli historii na první místo. Naštěstí Bushova administrativa se rychle učí a skutečná podstata jejich tzv. „spojenců“ v kontinentální Evropě nebyla nikdy zřejmější.
(1) Německo:
(2) Francie:
Korporativisté nalevo, napravo i ve středu spektra reagují hněvivě na obvinění, že jejich „Evropský projekt“ je ve své podstatě fašistický. To snad není překvapivé, protože kombinují (při své víře na nadnárodní vládu, kolektivistická řešení, korporativistickou ekonomiku, státní intervence a ve „třetí cestu“) většinu charakteristik fašismu. Musejí se proto neustále horečně distancovat od této zdiskreditované ideologie. Je to pro ně snazší, pokud se jim podaří najít nepřítele, kterému mohou připsat hodnoty „fašismu“ — vybrali si nacionalisty a ty, kterým říkají „extrémní pravice“.
Nejlepším příkladem byl článek profesora Richarda Overyho v londýnských Evening Standard z 15. května 2002, který popisuje „fašismus“ jako hnutí výhradně na „pravém křídle“ . Tato nesprávná analýza byla doprovázena obrázky Francouze Le Pena a Rakušana Jorga Heidera, kteří jsou hlavně nacionalisty, ne fašisty. Definujícími vlastnostmi fašismu je, že není napravo ani nalevo ani středový, ale je jak pravý, tak levý a tak centristický. Je to jasně demonstrováno speciálně v podpoře fašismu ve 30. letech britskými liberály jako je Lloyd George, konzervativci jako Samuel Hoare a britskými socialisty jako Ramsay Macdonald, Lord Allen of Hurtwood a historikem Arnoldem Toynbee (vyznamenaném Gestapem).
Fašismus představovaný nacistickým Německem, Mussoliniho Itálií a Vichystickou Francií má samozřejmě pravicové prvky, ale má přinejmenším mnoho levicových socialistických prvků. Mussolini byl socialistou (vydával list Italské socialistické strany). Hitler vstoupil do Německé socialistické strany (a jako Tony Blair ji očistil od znárodňovací politiky). Zatímco Le Pen byl členem Hnutí odporu proti fašismu, bývalý francouzský president Francois Mitterand, pozdější vůdce Francouzské socialistické strany, byl hrdinou francouzského vychystického režimu. Oswald Mosley byl labouristickým ministrem a stal se vůdcem Britské unie fašistů. Jeho žena Lady Diana Mosley(91) nedávno deklarovala na BBC svou opozici La Penovi a svoji podporu Evropské unii!
Fašismus je samozřejmě opět na pochodu, ale ve formě super-etatistů, kteří chtějí zopakovat v „Evropské“ unii vlastně všechny politické struktury fašistické Evropy ze 40. let. Tehdy bylo rozbito Československo stejně jako dnes. Tehdy stejně jako dnes byla Jugoslávie rozbita na malá státečky. Tehdy i dnes byly odstraněny národní měny. Tehdy i dnes jsou odstraněny národní parlamenty (nebo přeměněny v bezcenná torza). Tehdy i dnes byli důslední antifašisté v Evropě — Rusko a Jugoslávie — napadeny a fašistické státy — jako Německo, Chorvatsko (které dokázalo zabít 400 000 Srbů, židů a cikánů v Jasenovackém koncentračním táboře) a Albánie (která měla vlastní divize Waffen SS) jsou opět na politickém vzestupu — díky moci Německé Evropy.
Profesor Overy píše, že Holanďané „nemají žádné fašistické tradice“. Ve skutečnosti byli jedinou zemí, která poskytla dvě celé divize Waffen SS německé armádě. Charakterizovat Pima Fortuyna (zavražděného skutečným fašistickým zločincem) jako fašistu je pošetilé. Homosexuál Fortuyn byl napaden muslimským knězem (bosenští a albánští muslimové a mnoho Arabů bylo spolehlivými spojenci nacistického Německa ve 40. letech!), který se vyjádřil, že homosexuál je „horší než prase“. Jeho ospravedlnění bylo těžce extrémní.
Co spojuje postoje Heidera a Le Pena v jejich spíše primitivním nacionalismu jsou hlasy těch, jejichž národy, demokracie a pracovní příležitosti (5 - 6 milionů nezaměstnaných v Německu díky „přípravě“ na Euro) byly zničeny. Jsou to Blairové, Schroederové, Mitterandové a Kohlové tohoto světa, kteří zopakovali v 21. století nezaměstnanost a odcizení 30. a 40. let ve svém nadnárodním nevypočitatelném Eurostátě.
Byl to Helmut Kohl, kdo řekl, že „síla je oprávněná v politice a ve válce“ odrážeje Hitlerovo „Svět patří lidem s děly — Bůh jim pomáhá“. Hitler prohlásil, že Československo „se posadilo do nesprávného vlaku“ a nemá možnost než jet jen cestou, kterou Německo diktuje, protože „výhybky jsou tak nastaveny“. Kohl tvrdil, že nedávná „Smlouva o sousedství“ s Čechy „nastaví výhybky“ pro budoucnost a dále, že „Německo je lokomotivou evropského vlaku“, a pokud si Británie nedá pozor, potom „zmešká vlak“. Hitler ustavil osobní volební fond, do kterého vkládaly německé i zahraniční korporace podstatné příspěvky — Kohl dělal to samé. Hitlerovi nacisté tvrdili, že jejich integrace Evropy je „osudová“ a „nezvratná“. Kohl říkal „Neexistuje jiná kombinace, pokud nechceme pokoušet osud“.
A byl to Mitterand, který zbavil moci francouzskou demokracii, ne La Pen. A byla to Evropská unie, která se rozhodla říkat Rakušanům, koho nemají volit, ne Haider. Byli to Blair a Chirack, kteří bombardovali v Bělehradě rozhlasovou a televizní stanici, ne Fortuyn, a byla to Evropská unie, která hrozí likvidací porotních procesů a habeas corpus, ne euroskeptici. A byl to poradce kancléře Schroedera z Německa,který nedávno prohlásil: „Mnoho židů dnes přežilo, protože byli otrockými pracovníky a nebyli přímo zabiti SS. Němci jsou unaveni židomilskými kompenzacemi v mediích a sterilními pietními akty politiků.“
Ve Výmarské republice 20. a 30. let obyčejní Němci, ať už trpící střední třída nebo nezaměstnaní dělníci, byli drceni korporativistickými „středovými stranami“ a jejich spojenci z velkého obchodu. Snažili se odevzdat hlas, který se bude počítat, a zjistili, že „středové strany napravo i nalevo“ dělají všechny stejnou politiku. Neměli tedy jinou možnost něž volit komunisty nebo nacisty. Ti „soucitní“ korporativisté „třetí cesty“, kteří vytvořili demokraticky nekontrolovatelnou „Evropskou unii“, (a vymetli tak parlamenty, národní měny a národy) nechali slušným voličům v Evropské unii stejně odcizenou alternativu dnes. A stejná volba je předkládána novým kandidátským zemím, jako je Polsko a Česká republika, kteří byli též zbaveni jiné volby. Mají si udržet ústavní suverenitu, kterou nedávno získaly — a být izolovány hospodářsky a diskriminováni obchodně? Nebo si mají užívat vyhlídky na hospodářskou prosperitu, ale vzdát svou demokratickou státnost?
Pouze skutečně fašistický projekt může předložit takovou volbu!
Jak jsem zdůraznil v knize Treason at Maastricht, byl před 10. lety navržen v Evropě „regionální princip“ jako fašistická koncepce pro podtržení pilířů národních států a založení centralizované nadstátní kontroly bývalých národů Evropy. Návrh labouristické vlády k „regionalizaci“ Anglie (ale ne Skotska či Walesu, které naopak dostávají mohutnou politickou a hospodářskou podporu pro své nacionalistické snahy) zapadá přesně — ať už úmyslně nebo hloupou náhodou — do tohoto historického rámce.
[V českých podmínkách tomu odpovídají dvě koncepce: jednak podpora slovenského (úspěšná) a dokonce i moravského separatismu, jednak vytváření přeshraničních „regionů“, zejména podél hranic s Německem a s Rakouskem, které mají pomoci „vymazat“ historické hranice a napomoci německé expanzi na východ. - JŠ]
Walesští a Cornwalští nacionalisté (v současnosti součást GB) jsem mezi členy Federální unie evropských etnických skupin (Föderalistische Union Europaischer Volksgroupen - FUEV). FUEV je nacisty vytvořená antisemitská organizace, která dostává finanční podporu německé vlády. Prosazuje rasistickou politiku a ten samý typ regionálního principu (v současnosti používaný v zemích Evropské unie), který jak Třetí říše tak současní eurofederalisté pokládají za nejlepší metodu rozbití demokratických národních států.
Zatímco odmítají nerasové národní státy (jako je GB či Jugoslávie), fašisté 40. let a současná Evropská unie podporují drobný nacionalismus rasových/etnických skupin, jako jsou Welšané, Skotové či Cornwalci. Zatímco narušení historických národních hranic vytvořením evropských regionů, které křižují např. německo-dánské hranice nebo konce kanál La Manche, vyšlo již v Evropské unii z módy, vytváří skotský nacionalismus pod maskou „regionů“ namísto ustavování regionů řekněme od Teesside po Edinburgh nebo od Glasgowa po Carlslie.
Analýza skutečné podstaty evropského „regionalismu“ ukazuje přesvědčivě to, co webová stránka FREENATINONS a má kniha Europe's Full Circle dokázaly už před 10. lety — že Evropská unie je přesně kombinací německého etnického a politického imperialismu na jedné straně a evropského fašismu na straně druhé, o kterých si GB, USA a jejich spojenci myslely, že vymizely v roce 1945. Evropská unie provádí rozbíjení národních států jako je Británie prostřednictvím vytváření regionů uvnitř těchto států. A tyto regiony jsou potom nuceny začít žebrat u nové centrální moci v Bruselu o regionální podporu.
Je jasné, že FUEV je antisemitský (viz níže) nacisty založený, Němci ovládaný organizátor etnické regionální politiky právě na tom regionálním principu, který nyní podporuje Evropská unie.
Dnes je tato organizace aktivní po celé Evropě, ale zejména mezi německými menšinami ve státech sousedících s Německem — Česká republika, Belgie, Dánsko, Polsko atd. Od roku 1950, kdy Hans Joseph Matuschka z „Evropské unie Němců“ uspěl při propojení FUEN s německým ministerstvem zahraničí a organizace získala finanční podporu od německé vlády. Je součástí „Komise pro regiony“ Evropské unie a „Kongresu společenství a regionů“ Rady Evropy a od roku 1995 sama v OSN.
FUEN, jejíž hlavní stan je v Německu, byla vůdčím světlem při vzkříšení německého „Folkdomu“ a aktivit menšinových skupin po Druhé světové válce. Několik jejích zakladatelů bylo dříve národně socialistickými rasisty. FUEV je přímo propojena s německou vládou a je jí financována. Organizuje „národnostní menšiny“ po celé Evropě ve službách německé etnické politiky „Nového řádu“. FUEV usiluje o cíle „Federální Evropa regionů“, což znamená jejich vlastními slovy „konec unitárních a centralizovaných národních států“ — ale ovšem ne centralizovaného evropského superstátu.
FUEV se sama vidí v tradicích německé politiky menšinových práv z 20. a 30. let, kdy prominentní němečtí vědci učili, že „druhově specifická“ ochrana menšin je možná jen v organických „etnických skupinách“. Za předpokladu homogenity krve a neexistence skupinových konfliktů mají „etnické skupiny“ vytvořit „Etnická společenství“ a „etnické těleso“.
Abychom zdůraznili kontinuitu jejich „menšinové politiky“, FUEV po Druhé světové válce opět publikuje svůj list „Národ a stát“ pod titulem „Europa Ethnica“. Vydavatel a autor několika esejí v této publikaci byl nacistický antisemita Theodor Veiter, který již v roce 1938 (v „National Autonomy“) napsal:
„Židovské destruktivní zpochybňování i těch nejvyšších lidských hodnot ukazuje, že židé jsou vyloučeni (pro své myšlení, které vyplývá z jejich rasy) ze sféry etnického života, který vedou ostatní národy, a proto by měli být izolováni od jiných lidí“. Do roku 1944 „Národ a stát“ podporoval a ospravedlňoval likvidaci židů, likvidaci suverenity národů hraničících s Německem a zotročení jejich obyvatelstva.
„Národ a stát“, nacistická „etnická“ publikace vycházela v roce 1944 jako 17. ročník, a „Europa Ethnica“ číslo 1 vyšlo v roce 1961 s označením „18. ročník“. Aby zdůraznili kontinuitu po letech, obálka nesla nápis „Dříve Národ a stát“. Při svědomité kontinuitě v tradici „Evropského kongresu národností“ FUEV žádala obnovení i této organizace. V roce 1985 FUEV uspořádala „15. kongres národností“ navazuje na 14. kongres v roce 1938.
9. května 2002 byl 47 „Kongres národností“ FUEV uspořádán v Subotici ve Vojvodině — součásti Srbska, v jedné z nábožensky nejtolerantnější a nejrůznorodější oblasti. Byla to maďarská katolická menšina a je stále jejich cílem, protože Evropská unie se pokouší o další rasové a etnické rozbití Jugoslávie.
Po létech se FUEV podařilo prostřednictvím „osobních kontaktů“ a „zvláštních spojení“ získat značný vliv v Radě Evropy („Kongres společenství a regionů“ a „Evropský kongres společenství a regionů“) a v Evropské unii (prostřednictvím „Komise pro regiony“) a přispět k rostoucí etnizaci regionální politiky. FUEV se sama prohlašuje za „nevládní organizaci“ [viz tento projev Václava Klause o „postdemokracii“ -JŠ] a od roku 1989 získala konzultativní status v Radě Evropy a v roce 1995 v OSN. Je též representována na konferencích OBSE, které se týkají otázek minorit. Již v roce 1967 ustavila FUEV „Hlavní nadaci pro Základní práva evropských etnických skupin“, což se odrazilo mj. v práci Evropského parlamentu.
Celý proces ničení historických ohnisek odporu k Eurostátu — nerasové národy GB, bývalá Jugoslávie, a v menším rozsahu bývalé Československo — podporou drobného nacionalismu základních součástí těchto národních států se stal nutným, když byl nový evropský superstát plánován. Bylo to v roce 1971, když dokument ministerstva zahraničí (FCO 30/1048) říkal, že:
„Přesun hlavních výkonných pravomocí na byrokratické komise v Bruselu bude jitřit veřejné pocity odcizení od vlád. Proti tomuto pocitu bude podstatné posílení místních a regionálních procesů uvnitř členských států a účinná regionální a sociální politika Společenství“.
Byrokratické požadavky se kryly s ideologickou potřebou zlomení původní oddanosti k původním institucím politicky mocných národních států, které se měly stát nadbytečnými, a místo nich se soustředit pozornost na regionální struktury, bez kterých by mohutný Eurostát neměl naději vládnout. Nyní se k těmto požadavkům EU připojil zamýšlený závazek premiéra Blaira k odstranění „sil konservatismu“, ke kterým samozřejmě počítá místní a okresní rady v Anglii, ze kterých jedna zmizí v každém regionu, který přijme „regionální vládu“.
Ti, kteří se po desetiletí zabývali rozbitím demokratické státnosti v Evropě a kteří úspěšně prodali každý krok na cestě k zničení všech forem domácího, pragmatického obecného povědomí, nyní dosáhli ve své snaze o odstranění libry a lokální vlády konce cesty. Najednou jsou prohlédnuti a britský lid právě začíná vidět celkový obraz, který byl před nimi tak rafinovaně ukryt.
Ale historii evropského regionalismu je nyní možno spojit přímo s historií rasové politiky, etnického soupeření a dlouhodobých pokusů k likvidaci ustavených národních států v Evropě. V tomto světle pravdy dříve zhoubná blairovská politika regionalizace Anglie bude nakonec, spolu s Eurem, odložena do historie. V ostatních zemích povede odhalení skutečného významu etnického regionalismu nesporně k znovuustavení národních států, které jsou nepřáteli Evropské unie.