Rodí se fašistická Evropa

Přeložil Jiří Šoler

Kapitola 4.
Německá Evropa dokončuje úplný kruh

1. Evropská historie - Karel Veliký

Karel Veliký, pro Francouze a Angličany Charlemagne, pro Němce Karl, byl korunován v Římě v roce 800 na „císaře Svaté říše římské národa Německého“, a tak spojil v jedné osobě a jednom pojmu tu hegemonii, jaká vzniká, když politická mise Vatikánu a německého imperialismu najdou společnou řeč v kontinentální Evropě. Počínaje krvavou bigotnosti franského Karla Velikého konče katolickými masakry pravoslavných křesťanských Slovanů ve 20. století ukázala historie, jak nebezpečným se tento obecný případ stal pro obyvatelstvo Evropy. Pro ty, kteří věří, že „čas trhl oponou“, potřebujeme jen svědectví o tajemných machinacích Josepha Retingera, který se sám pokládal za agenta Vatikánu, když zakládal Evropské hnutí, katolický imperialismus Panevropského hnutí ve 30. letech, a současného vůdce tohoto hnutí, Otto von Habsburga:

Dnes máme evropský symbol, který patří stejným dílem všem národům. Je to koruna Svaté říše římské, která ztělesňuje tradice Karla Velikého, vládce spojeného západu. Proto je nutno brát hlavu evropského státu jako ochránce evropského zákona a spravedlnosti, ale měl by se stát též strážcem symbolu, který více než co jiného representuje suverenitu Evropského společenství.

Samozřejmě Karel Veliký nikdy nevládl spojenému západu ani před 1200 lety a jistě ani dnes, ale ti, kteří se snaží budovat novou Evropskou říši, musí nejen zlikvidovat národy a historii a oddanost těmto národům, ale musí založit spoustu mýtů a oddaností, které je mají nahradit. A to je samozřejmě přesně to, s čeho se von Habsburg, jehož rodina přišla o svůj trůn a říši, nyní pokouší vytvořit nové léno.

Během voleb do Evropského parlamentu v roce 1999 se organizace, která utratila velké sumy peněz vychvalováním zázraků Evropské komise a Evropské unie, nazývala „Skupina společností Karla Velikého“. Byla založena v „Domě Karla Velikého“ v Hove v Sussexu. Cena Karla Velikého, udělovaná městem Aachen (Cáchy - Aix La Chapelle), historického hlavního města Evropy Karla Velikého, byla udělena v roce 1999 Tony Blairovi, britskému premiérovi.

Předpokládám, že je možné, že Tony Blair nemá vůbec představu, kdo to byl Karel Veliký, co dělal a jakou má proto důležitost pro ty na kontinentě, jejichž cílem je zlikvidovat samosprávu Evropy. Zrovna tak převážná většina britských katolíků má nepatrný nebo vůbec žádný přehled o imperiálním politickém programu Vatikánu a ovšem je proti tomu druhu zpolitizovaného náboženství, které podporuje „Evropský projekt“. Samozřejmě i autor, když varuje před nebezpečím vatikánské politiky, má mnoho sympatií s katolickým učením o morálce. Nebezpečí vzniká tam, kde absolutistická víra je použita k prosazování nadnárodních politických cílů.

Blair, přestože byl vychován v anglikánské škole (Choriser School, Durnham) se oženil s katoličkou, jeho děti navštěvují římskokatolické školy a on navštěvuje mše v londýnském římskokatolickém kostele. A je nepochybně vděčen městu Aachen za to, že ho vyznamenalo cenou nazvanou po „císaři Svaté říše římské“ Karlu Velikém.

Po tom, kdy posluchači radiostanic namítali, že cena zasvěcená „mírové integraci Evropy“ mohla být udělena někomu, kdo zabil přes 2000 srbských civilistů (včetně 60 kosovských Albánců) a svévolně bombardoval novináře v srbské televizní stanici, mluvčí ceny Karla Velikého sdělil londýnskému listu Evening Standard, že „cena se netýká míru v nejpřesnějším smyslu slova“!

Důvod, proč tato cena věnovaná evropské integraci není nazvána Hitlerovou cenou nebo Napoleonovou cenou je za prvé ten, že lidé si ještě pamatují zlé skutky těchto dvou „evropských vůdců“, a zadruhé ten, že jejich pokusy o „sjednocení Evropy“ selhaly. Karel Veliký na druhé straně byl korunován na Svatého římského císaře dávno před objevením tisku a dostatečně dávno i pro historiky, aby připomněli voličům jeho skutky. Karel Veliký uspěl — na chvíli — při vytváření Evropského superstátu. Ale jak toho dosáhl?

Zatímco křesťanství rozkvétalo v Británii a v Irsku v 8. a 9.  století, pohanství, následující po porážce Římského impéria se začalo usazovat ve střední Evropě. Na východ od Rýna bylo převážně pohanství, kde uctívání předků a oběti byly brány za přirozené.

Byl to anglický křesťan Bonifác z Creditonu v Devonu, kdo se vydal pokřesťanštit německé kmeny a na rozdíl od krutosti a vraždění, jak budoval svou říši Karel Veliký, používal pouze svou Bibli a svou moc přesvědčovat jako Boží muž. Byl zabit tam, kde je dnes Holandsko, a jeho Bible, která je dnes v katedrále města Fuldy, ostentativně nese známku rány mečem, který ho zabil.

Karel Veliký byl představitelem školy diplomacie „šíření křesťanství mečem“ a byl zrozen z franské bojovné aristokracie, který byla křesťanská od 6. století. Když sesadil svého bratra v roce 771 AD, „Karel Veliký“ (jehož trůn je dosud v Aachen a dává historickou odezvu 'pocty' udělené Tonu Blairovi) zahájil svou kampaň krvavým dobytím Saska, Bavorska a Lombardie. V roce 782 AD bylo zavražděno 4500 zajatců armádou Karla Velikého v Severním Německu.

Karel Veliký, stejně jako moderní křesťanství, vzal monoteistické křesťanství a jeho Slovo a zabil ty, kteří odmítli věřit v jeho Boha nebo dokonce nevěřili v žádného Boha. Edikt Karla Velikého obsahoval též:

„Pokud se kdokoliv řídí pohanským právem, ať zaplatí svým životem.“

„Pokud někdo nevěří v našeho Pána, ať trpí trestem smrti“

[Zde bych rád poznamenal, že podobně byly již za Karla Velikého a v dalších letech pronásledovány různé křesťanské heterodoxní sekty prohlášené za kacíře, např. tzv. Arijáni, přestože svým pojetím trojice Boží byli často blíže k údajnému křesťanskému monotheismu než římské křesťanství. Značná část tzv. „pohanů“ na severu Evropy již měla přinejmenším kontakt s touto vírou. Podobně postupovali Karlovi následníci i vůči slovanské liturgii, přestože byla uznána římským papežem dosazeným Karlovci. Konečným výsledkem francko-německého „humanismu“ byly křížové výpravy proti jinověrcům, kacířům a dokonce východnímu křesťanství, včetně rozkradení a likvidace skutečného dědice římské tradice - Byzantské říše a jejího centra v Konstantinopoli. Před konečným obsazením Konstantinopole Turky (1453) ji „evropští“ křižáci sami několikrát dobyli a vykradli (poprvé v roce 1204). A dnes lákají Turky do EU! Viz Paul Johnson, A History of Christianity. Pozn. překladatele]

 Není proto překvapením, že cena 'Evropské' unie pro toho, kdo udělal nejvíce pro likvidaci evropských národů je nazývána Cenou Karla Velikého. Dlouho po tom, kdy Karel Veliký vytvořil svou říši v centru západní Evropy a byl korunován na Svatého římského císaře v roce 800, dostal se do rozporu s mocným Gotfridem, králem Normanů, který vybudoval mohutnou říši Dánů od Baltického k Severnímu moři. Před setkáním na bojišti byl dánský vůdce zabit, přestože jeho syn uzavřel mírovou smlouvu s Karlem Velikým (Zajímavým ekvivalentem ze současnosti bylo druhé dánské referendum o Maastrichtu — když dal dánský lid nesprávnou odpověď v prvém referendu!). Díky antidemokratické váze korporativistického kapitálu v zádech svobodně žijící vlády tento smrtelný útok na dánskou demokracii měl za následek odpověď 'ano'. A jak jsme poznamenali výše (kapitola 3 část 8), i naše vlastní vláda a její ministr zahraničí Douglas Hurd sehrál nečestnou roli. Pokud jsem si vědom, neexistuje žádný britský ekvivalent k Douglasu Hurdovi a zrady Dánů v době Karla Velikého!

Karlovo krvavé podrobení většiny střední a západní Evropy bylo dosaženo ve jménu křesťanství, a bylo mu vyčítáno předními anglickými teology — především Alquinem — že zabíjení lidí není tou nejlepší cestou k jejich konverzi. Inspirován teologickým liberalismem Bedeho a teologickými centry Jarrow a Lindisfarne, Karel Veliký se oficiálně zřekl násilí v roce 789 a začal se vzdělávat klášterní formou. (Evropská unie nyní, když demokratická ústava národů byla rozbita, zahájila propagandu v britských školách a universitách). Kláštery Karla Velikého se staly středisky náboženství, všeobecného vzdělání a publikování. Požádal Řím o souhlas a roku 800 AD se potom dal korunovat na Svatého římského císaře. (Po svém úsilí ve jménu Karlovy moderní Evropské říše Helmut Kohl týden po svém volební porážce učinil návštěvu ve Vatikánu).

Tato pozdější vzdělávací fáze výstavby Karlovy říše nemůže samozřejmě vymazat zlo jeho původních krvavých výbojů. Ani nemůže být takové zpolitizované „vzdělávání“ (tak podobné dnešní praxi Evropské unie) pokládáno za neškodnou aktivitu. A tak dnes, mezi novými Karly Velikými „integrující se“ Evropské unie, může být takový člověk ctěn — a to, že příslušný britský premiér mohl dostat „Cenu Karla Velikého“, je mimořádnou věcí. Ale přidává to historickou a náboženskou váhu k množství politických, hospodářských a ústavních důkazů proti „nové Evropě“.

2. Rozklad svobodných národů Evropy — jak byla past nalíčena

 Ke svému překvapení a výslovné radosti německá politická třída zjistila, že ostatní v Evropě viděli mírové řešení problému Německa v plánech téměř shodných s těmi, které německý imperialismus a fašismus chtěl v první řadě.

Jejich úloha byla usnadněna dobře navrženým dlouhodobým procesem, krok za krokem a po mnoho let, který vedl politické a korporativistické třídy tehdy svobodných národů Evropy, aby dobrovolně souhlasily s ukončením svých práv jako demokratických a suverénních národů.

V Německu naopak používají frázi, která je často opakována v politických debatách — „Die Weichen sind gestellt“ (kostky jsou vrženy). Jiná železniční metafora, která je často používána v procesu zastrašování národů, aby se vzdaly Euro-státu, je „vlak odjíždí ze stanice“ a ti kdo nepřijmou Evropský superstát při spěchu do dalšího stadia „budou necháni vzadu“. Jinou metaforou, používanou mimo jiné Helmutem Kohlem k podpoře nevyhnutelného pohybu je myšlenka „konvoje“ — což samozřejmě zcela popírá myšlenku konvoje, kterou je držet se pohromadě.

Ale německá fráze „kostky jsou vrženy“ je nejzajímavější a nejarogantnější předpoklad o „nevyhnutelnosti“ rozbití demokratických národů Evropy. To ukazuje, že průběh událostí, které si mluvčí přeje, byl stanoven před nastoupením cesty a je proto správné a nevyhnutelné, že musíme jet předem vyznačenou cestou. To je součást německé myšlenky o politickém „předurčení“ nebo „osudu“, který tak často používá Kohl — a jeho předchůdci ve Třetí Říši. Hitler použil frázi „kostky jsou vrženy“ při hrozbách Československu těsně před jeho okupací.

V demokratické společnosti je samozřejmě myšlenka o tom, že cokoliv je nevyhnutelné (kromě samotné demokratické ústavy) sama o sobě v rozporu s demokracií. Ale třída německých korporativistů a kontinentálních fašistů vždy chce sama dělat to, co sama pokládá za nevyhnutelné.  Provádí to svévolným „vržením kostek“ v každém ranném stadiu, které přinese určité výsledky, struktury a instituce „někde dále na cestě“ — tj. o desetiletí později.

Prvním ze všech těchto rozhodnutí po roce 1945 bylo založení „Společenství uhlí a oceli“ s Francií — přesné zopakování strategie použité Německem po Prvé světové válce. Potom přišel neškodně znějící (ale vůbec ne s neškodnými ústavními strukturami) text Římské smlouvy v roce 1956. Jako u mnoha dalších schémat eurofederalistů záměrem nebylo ani tak uspět a tedy přinést prosperitu lidem jako neuspět a tak přenést další moc celoevropským institucím.

 Byla to skvělá šance — zvláště vzhledem k podstatě autoritativní dirigistické kontinentální politiky — že budou pravidla volného obchodu v rámci „společného trhu“ obcházena a proto budou zapotřebí silnější zákonné prostředky k vynucení těchto pravidel. A tak vznikne centrální právní systém a centrální soud, který bude vykonávat právo na vlastní pěst neomezené přílišnými smlouvami — a ani demokratickými parlamenty a těmi národy, které tyto smlouvy podepsaly.

Kontinentální dirigistické vlády, které odmítají pravidla „anglosaského volného trhu“ přirozeně tak zdeformovaly kapitalistický trh, že byla nutná další opatření v jiných hospodářských oblastech — jako je nezaměstnanost a migrace pracovní síly. To přirozeně vyžaduje v ideálním případě prolomení hranic mezi národy, což naopak vyžaduje nový „transnacionální“ pas (vnitřně rozporný pojem) a dále předpoklad „pseudoobčanství“, které definuje ty, kdo žijí v nových hranicích. Tyto hranice — na rozdíl od národních hranic daných historií, jazykem a tradicí — jsou samozřejmě zcela umělé a založené jen na vyloučení sousedních států, které nezapadnou do vnitřních struktur, předsudků a cílů Evropské unie.

Po takto deformovaných průmyslových trzích a národní soudržnosti se zrodila myšlenka „jednotného trhu“, který nahradí národní trhy. Přitom pojem „jednotný trh“ je ovšem vnitřně rozporný, jelikož jednotný trh (který by slovo „trh“ mělo označovat) je obecným principem, který se neomezuje na určité zeměpisné či politické celky. Ale reálnou myšlenkou za pojmem „společný trh“ není svobodný a poctivý trh, ale základní kámen společného Státu. Eurofederalisté věděli, že jednotný trh vytvářený pro velký obchod a pro novou říši úředníků v Bruselu bude vyžadovat „harmonizovaný“ systém sociálního zabezpečení a „harmonizovaný“ daňový a penzijní systém.

A tak když zavedli „čistě z obchodních důvodů“ centralizovaný systém hospodářské a sociální kontroly, potom je možno poukazovat, že národní stát „stojí v cestě“ „racionálnímu“ a „pragmatickému“ vedení obchodu. Konečným krokem pro vyřazení národního státu je jednotná měna, Euro. Ta je naopak „logicky“ vytvořena na základě jednotného trhu — to samozřejmě odhaluje skutečný význam tohoto pojmu. Tlak na nekompatibilní ekonomiky, politické systémy a vlády ke společné měně vyvolává značné tlaky. Různé země by měly značně rozdílné úrovně inflace, požadavky na úrokové míry, rovnováhy mezi platbami a výdaji a potřebami zdanění, ale používaly by jednu měnu. Potřeba akcí sloužících novému Státu by nebyla uznávána zúčastněnými částmi a proto by se na nich nepodílely. Problém by narůstal, dokud za účelem „zavedení pořádku“ úřednictvo nově vzniklého Státu neprosadilo svou vůli. Stranou této třídy bude stát ne zcela vyzrálá centrální banka s „autoritou“, ale jednotným systémem poplatků a jednotnou „národní“ pokladnou. A protože známe důsledky Eura na události „dále na trati“, jak to prohlásil německý ministr hospodářství při spuštění Eura:

EU potřebuje koordinaci hospodářské politiky — národní politiky by ohrozily tento proces.

Zcela mimo tuto logiku je hlavní moc svázána se zemí s největší populací a největší ekonomikou, která má centrální polohu — s Německem. A jakmile jsou jednou vztahy centralizace a dominance ustaveny v obchodní a hospodářské oblasti, je přesně stejná logika použita i v zahraniční a obranné politice. Byl to Hans Eichel, německý ministr financí, kdo nedávno prohlásil:

Proč těch 15 států EU stále potřebuje 15 ministerstev zahraničí a 15 diplomatických služeb? Evropa by byla silnější, kdyby jednala s vnějším světem jedním hlasem. A na co potřebujeme jednotlivé národní armády? V Evropě stačí jedna armáda.

A jak takové dominance v oblasti obrany a zahraniční politiky dosáhnout? — stejnou cestou jako v hospodářské oblasti, vytvořením a řízením krize. Touto krize byla Jugoslávie, v níž v průběhu 80. let německá tajná služba, působící ve spolupráci s chorvatskými nacionalisty (často s těmi, kteří měli vazbu s bývalým fašistickým režimem v loutkovém státě Chorvatsko z dob války, a kteří po válce uprchli do Německa) podlomili stát Jugoslávie. Hlavou německé výzvědné služby byl v 80. letech Klaus Kinkel, který se později stal ministrem zahraničí. Němci vyzbrojili Chorvátské a Albánské teroristy a (ihned po uznání Vatikánem) uznali 23. prosince 1991 stát Chorvátsko. Nové Chorvatsko potom ustavilo extrémně nacionalistickou ústavu a vypovědělo 40 000 Srbů. Cesta k válce byla vyčištěná a německá politická třída měla svou „krizi“, kvůli které pozvali ignorantské americké a britské politiky (Clinton a Blair, Albright a Cook), aby zneužili sílu NATO k podpoře našich historických fašistických nepřátel (Chorváti, Bosňané a Albánci) proti našim historickým protifašistickým spojencům — proti Srbům.

Urážlivé požadavky dohody z Rambouillet by nikdy nemohly být přijaty žádným národním státem a konsternující historky o srbských „koncentračních táborech“ a obvinění Srbů z bombardování sarajevského tržiště (později OSN připustila, že za to byli zodpovědní bosenští muslimové) byly záminkou k válce proti tomu, co zbylo z Jugoslávie.

A tato pokračující krize dala Eichelovi a německé politické třídě záminku k požadavku na větší koordinaci obranné a zahraniční politiky a požadavku na jednotnou armádu. Největší ironií bylo, že to v budoucnosti dává Německé Evropě příležitost tvářit se — po pádu Miloševiče — jako zachránce Jugoslávie a poskytovatel fondů na obnovu toho, co její vlastní křižácká výprava zbořila.

Dva další pilíře nové Německé Evropy byly postaveny kvůli „stanovení parametrů“ jako odpověď na předpokládanou krizi — krizi často způsobenou samotnými institucemi Evropské unie, které nyní tvrdí, že je mohou řešit — extradice cizinců a stanovení celoevropského soudního systému Evropské unie.  Záminkou pro obojí byl zločin — ale ten typ nadnárodního zločinu, který Evropská unie sama o sobě, svými vlastními aktivitami, silně podnítila. Groteskní a zkorumpovaná Společná zemědělská politika (s vysokými požadavky na podpory neexistujícím sklizním, pašováním zvířat přes hranice, velkými platbami na intervenční podpory k manipulaci cen a klamnými nároky na exportní dotace) a Společná rybolovná politika (se snahou kontrolovat rybolov podporou rybářů a stanovením kvót na určité druhy ryb v určitých oblastech) poskytují všem těmto základním strukturám Evropské unie mnohé příležitosti k nadnárodním evropským podvodům — a proto ještě více příležitostí eurofederalistům ke stanovení celoevropského systému práva, které potlačí národní právo. Neslavné corpus juris může být vnuceno národním státům Evropské unie bez jakéhokoliv práva veta, protože prý brání podvodům. A máme tu opět krizi vytvořenou samotnou Evropskou unií, který vede k posílení moci.

Evropské extradiční konvence ovšem pokrývají více zemí než ty v Evropské unii, ale vytvoření domnělého „evropského občanství“ se „svobodou pohybu osob“ přes hranice a zrušením hraničních kontrol pohybu zboží (a zemědělské produkce), to vše vytváří z nebe seslané příležitosti pro zločin — a tak je záminkou pro vytváření zákonů o překračování hranic a další omezování práv demokratických národů rozhodovat o politice vlastními zákony.

Severoamerická smlouva o volném obchodu(North American Free Trade Agreement — NAFTA) byla vždy, na rozdíl od různých smluv Evropské unie, dohodou suverénních národů o provádění spolupráce a volného obchodu (povětšinou podobně, jak byl Evropský volný trh prodán Evropanům!) a proto neměl nikdy šance nadnárodní agentury omezující nebo dávající občanům USA jakákoliv individuální nebo kolektivní práva. Ale Evropská unie od samého počátku zahrnovala ve své rodící se ústavě (tj. smlouvách) předpoklad, že vyšší autorita evropských institucí bude převažovat národní parlamenty. V důsledku toho jednotlivci v každém členském státě mohou být automaticky vydáni do jiného státu — stejným způsobem, jak to uspořádala Třetí říše ve 40. letech. V pojmech francouzsko-německé Smlouvy o příměří (článek 19):

Francouzská vláda je povinna se vzdát požadavků na všechny německé subjekty stanovené vládou Říše které jsou ve Francii nebo ve francouzském vlastnictví …

Dnes, podle Evropských konvencí o extradici a (Pro GB) Zákon o extradici z roku 1989 mohou být všichni „evropští občané“ kdykoliv, bez soudního projednání nebo jakéhokoliv důkazu prima facie uvězněn nebo vydán do Německa k procesu. Ale Německo se samo vyňalo z povinnosti extradice Němců na stejném základě!

Německo je ovšem signatářem mnoha konvencí o lidských právech a dosud nestydatě diskriminuje občany v případě, kdy pacientovi žijícím v Německu je odmítnuta transplantace orgánu pokud neumí hovořit německy. Skutečně byl přijat speciální zákon, který dává německým lékařům možnost odmítnout lékařskou péči v takových případech. Ti kteří hovoří německy, jak tvrdí lékaři, „mají větší šanci na úspěch“.

Tyto příklady německé národnostní a dokonce rasové diskriminace a mnoho jiných národních politických a hospodářských praktik je v protikladu s jejich celkovou propagandou, která popisuje, že Evropská unie skoncuje s „úzkým nacionalismem“. Ale skutečnost je obvykle daleko od rétoriky. Německý nacionalismus a jeho historický „osud“ vytvořil svěrací kazajku pro jiné a základnu pro převahu Německa — a to vše ve jménu „Evropské unie“.

Německá rostoucí převaha v Evropě není založena ani tak na likvidaci národů obecně, ale jen těch, které se projevily jako stabilní nerasové národy a bašty proti německým ambicím — jako je GB, Švýcarsko, Československo a Jugoslávie. Proto pokud by Německo mohlo určovat národy na základě rasy, potom se podle této definice stane Německo rasově nejsilnějším národem. Vytvořením říše zvané „Evropa“ se sama staví do středu říše. A prodáním Eura jako nástroje obchodu ustanoví centrální banku pro říšskou měnu ve Frankfurtu. A s pomocí těch svobodných národů, které se zvítězily se svými cíli ve 20. století, německá politická a diplomatická třída navrátil Berlín tam, kde má výborný přehled nad svými „ztracenými územími“ a východní zábrana jejich ambicí, Rusko, leží v troskách. Využitím Evropské unie k rozšíření svých obchodních a průmyslových chapadel po celém kontinentu a dokonce do těch zemí, které ještě nevstoupily do Evropské unie (Maďarsko, Polsko a Československo - v době napsání - JŠ) začíná prosazovat svou politickou agendu a „společnou“ Evropskou a zahraniční politiku. Když využili (bez starostí Britského ministerstva zahraničí) otevřené dveře expanze EU do Východního Německa, naplnili historické ambice výmluvně shrnuté do fráze „Der Drang nach Osten“.

Nakonec si připomeneme slova těch, kdo vytvářeli Německou Evropu.

„Síla je oprávněná v politice a ve válce“ — Helmut Kohl, německý kancléř.

Mnozí židé dnes přežili „díky těm okolnostem, že byli totálně nasazenými pracovníky a nebyli proto přímo zabiti SS. Němci jsou unaveni židomilstvím díky vyrovnání v mediích a sterilními smutečními rituály politiků.“ 2000, profesor Lutz Niethammer, historický poradce německého kancléře Schrödera (2000).

„Židé by si měli uvědomit, že pokud by se chovali hrdinsky, nestali by se obětmi persekuce.“ — Klaus von Dohnanyi, bývalý starosta Hamburgu (1998).

„Německá tajná služba vedená Klausem Kinkelem začíná v roce 1981 intenzivní kampaň k rozvrácení Jugoslávie“ (E. Schmidt-Eenboom, Der Schattenkrieg, Econ Verlag, Düsseldorf 1997).

Všichni „evropští občané” mohou kdykoliv, bez předložení jakéhokoliv jasného důkazu soudu zatčeni a vydáni do Německa k procesu. Ale Německo vyjímá samo sebe z vydávání Němců na stejném základě. (Evropská konvence o extradici a (pro GB) Zákon o extradici).

A toto vše se stalo za plné spolupráce těch národů — Británie a Spojené státy — které se vzdaly demokracie svobodného podnikání ve prospěch kolektivismu a korporativismu, které jsou charakteristické pro kontinentální fašismus. Německou Evropu by si nemohla přát jiná než současná politická třída vládnoucí v Londýně a ve Washingtonu DC v průběhu 90. let.

3. Fašistická podstata Evropské unie

 Nová Evropská unie je přes její rostoucí moc stále manipulovaným systémem obcházejícím demokracii a vytvářejícím utiskující struktury proti jednotlivcům a demokracii. Např. zpráva napsaná pro Evropskou komisi poukazující na vysokou nezaměstnanost, která se překrývá se sociálními nařízeními v průmyslu nebyla svévolně publikována. Tolik k demokratické otevřenosti.

Interní předpis Evropské komise říká: „Komise by se neměla řídit myšlenkou průhlednosti — není nutné  se naučit skrývat ty části informace, které by mohly být nesprávně interpretovány.“

Nedlouho před Evropským summitem v Amsterodamu bylo 27 Dánů „preventivně uvězněno“, aby nemohli demonstrovat během summitu. Už jsme viděli i mohutné intervence Evropské komise ve školách, na universitách a o televizních programech o národech, které chtějí zlikvidovat.

Taková je „země zvaná Evropa“ dnes. Dnes evropští představitelé tohoto „nového světového pořádku“ značně troufalí v získávání své nové moci a své nové říše.

„Evropská unie bude potřebovat evropskou armádu, aby bojovala ve válkách o suroviny v 21. století.“ — Jacques Delors.

„Německé jednotky budou využity k regulaci svobodného trhu a přístupu bez  překážek k surovinám na celém světě“ — Německá generál Naumann, též velitel NATO.

„Od žadatelů o členství v Evropské unii se vyžaduje, aby se připojili ke směrnicím.“ — Německý mluvčí o tlaku na sousedy Srbska připojit se k obchodnímu embargu (válečný akt) proti Srbsku v průběhu kosovské války.

Takový je svět Edwarda Heatha, Johna Majora, Sira Geoffreye Howeho a Douglase Hurda, kam jsme byli dohnáni za vděčného pokřiku Labouristické a Liberální strany v GB. Je to zlo naplánované tajně a vytvořené nedemokraticky za zády evropských voličů. Zhoubná cenzura pravdy v novinách a v některých radiových a televizních stanicích nejen v Británii, historicky viděné jako bašta demokratické státnosti, nemá obdobu. A ještě nevěrohodnější je když kolaborují s tímto podnikem Spojené státy, které vybojovaly dvě krvavé války a podílely se na obšírné denacifikaci „srdce Evropy“ po roce 1945. Američané si musí brzy uvědomit, že demokratické národy Evropy, pro které bylo prolito tolik krve mohou všechno jen ne zmizet. Evropa prodělala úplný okruh.

4. Adolf Blair a fašistická podstata moderní Británie

Ve volební výzvě Tony Blaira v Segefieldu v roce 1983 politik, který si nyní přeje zrušit libru, Anglickou banku a Státní poklad Jejího veličenstva ve prospěch Eura a frankfurtské Centrální banky, tento budoucí premiér a předpokládaný „vůdce“ integrované Evropy, tvrdil:

Budeme jednat o vystoupení z EHS, které vydrancovalo naše národní suroviny a zničilo pracovní příležitosti.

V prvém celém roce v úřadu Blaira volilo jen 14 z 325 volebních okrsků pro Dolní sněmovnu, a proto když nastoupil do Downing street (londýnské sídlo britského premiéra - JŠ), zavedl nový volební systém pro britské volby do Evropského parlamentu, Shromáždění Severního Irska, Welšské shromáždění, pro Skotský parlament a pro londýnského starostu a Londýnské shromáždění. Každé z těchto voleb se koná podle jiného volebního systému v závislosti na tom, co si pan Blair a jeho kamarádi přejí. (Pokud jde o Sněmovnu lordů, Blair nahradil jmenování od Boha (narozen jako šlechtic) jmenování Blairem — a jeho nástupci.) Svévolná pravidla určovaná vládci patří mezi klasické projevy fašismu.

Ještě před obecnými volbami v roce 2001 došlo k náhlé resignaci poslankyně za obvod St Helens South, křeslo Labouristů s převažující většinou (v GB je parlament volen většinovým jednokolovým systémem, poslancem se stane kandidát s nejvíce hlasy - JŠ). Protože poslanec učinil prohlášení, byla po volbách použita mimořádná pravidla Labouristické strany a labouristický hlavní stan mohl vnutit místní pobočce strany krátký seznam kandidátů. A tak byl toryjský přeběhlík k labouristům, Shaun Woodward (bývalý člen Whitney a bývalý režisér BBC) zmanipulován do tohoto křesla.

Když se připravovalo referendum o posledním „urovnání“ v Severním Irsku, labouristická vláda ve vyzrazeném interním memorandu Úřadu pro Severní Irsko požadovala: „Jsme pověřeni průzkumem, aniž by bylo vidět, že je inspirován vládou. Je důležité zajistit, aby se ne všechny výsledky průzkumů veřejného mínění zveřejnily, protože některé jsou pro naší věc důležité, jiné ne.“

Drobní rolníci v GB páchali sebevraždy v alarmujícím množství, nějakých 400 v posledních třech letech ve srovnání s 27 mrtvými z minula. Dokument vydaný Gwentskou policií žádal zaměstnance, ať už policie nebo generálního štábu, aby fungovali jako špióni rolníků. Výzva se týkala jakýchkoliv informací o „schůzích rolníků nebo kongregací“, demonstrací, „jakýchkoliv vyslechnutých hovorů, podezřelých pohybů zemědělských strojů a jakýchkoliv informací z neobvyklých zdrojů, jako je internet, rádio apod.“. Taková je Blairova Británie, kde jsou normální britští občané žádáni, aby fungovali jako špehové státu proti zoufalým ale zákon respektujícím občanům.

[Ani ne před měsícem jsem byl pozván k výslechu na Policejní presidium, abych „podal vysvětlení“ k několika odposlechům z Internetu. Samozřejmě kvůli jakýmsi výrokům, se kterými jsem neměl nic společného. Po dokončení protokolu na počítači se ho vzhledem k výpadky sítě a vysoké „kvalifikaci“ paní JUDr. vyšetřovatelky nepodařilo vytisknout, takže musel být znovu sepsán na psacím stroji. Vot technika!!! Jak exemplární důkaz fašizace naší společnosti!!! - JŠ]

Skutečný rozsah, v jakém vstoupil fašismus do Bairovy Británie prostřednictvím machinací Evropské unie je možno vidět při pokusech eurofilů mezi představiteli politického režimu vytvořit bez konzultací s voliči nebo demokratického oprávnění v Anglii regionální vlády. Skotsko a Wales nikdy nebyly logickými „regiony“, ale jejich uznání jako regionů Evropskou komisí bylo politickým aktem určených k vytvoření maličkých nacionalistických státečků, které by rozložily GB stejně účinně, jako byly podle tohoto principu rozbity Československo a Jugoslávie.

V nedávných letech britská labouristická vláda (ať už vědomě nebo ne, to nehraje roli) udělala mnoho práce pro eurofily předáním další a další moci a zodpovědnosti „Agenturám pro rozvoj regionů“ — které jsou též ve Skotsku a ve Walesu na národním základě! Nedávno vláda zorganizovala „ústavní shromáždění“, na která byli pozváni hlavní politické strany, odboráři, „představitelé obchodu“, představitelé Evropské unie a dokonce zástupci církví. Ve všech regionech, kde tato agenda byla, spuštěna může být těžko viditelná symetrie mezi těmi, kteří podporují tato shromáždění, a členy „Komise pro regiony“ EU a dalšími čelními organizacemi EU. Můžeme si též všimnout v zásadě korporativistické postaty těchto srazů — organizátory jsou totiž pozváni jen ti patřící do nějaké skupiny nebo kolektivu. I to je charakteristické pro fašistické systémy. To, že jednotlivý volič je vyloučen nebo smí vyjádřit jen názor, který je celým korporativistickým systémem žádán, je fait accompli (hotová věc). 

[Všimněte si podobného charakteru svolavatelů různých „iniciativ“ typu „Děkujeme, odejděte“ či otevřeně fašistických akcí, jakou byl puč v České televizi, jehož svolavatelé doufali v masová shromáždění svých podporovatelů, zatímco jejich odpůrci museli být zticha. Jak otevřeně fašistický přístup.- JŠ]

Je proto více než vhodné prozkoumat charakter muže, který byl využit k přetvoření jednoho z nejstarších parlamentních systémů ve světě, systému, který dvakrát bojoval proti tyranii německého imperialismu a evropského fašismu, na společnost, která už není typicky britsky tolerantní, demokratická a svobodná. Politické přesvědčení a zejména politické aktivity jsou vždy veřejným vyjádřením soukromé psychózy, a je to pravda zejména u Tony Blaira, u kterého měl autor příležitost poznat jako u školáka v Durnhamu, kdy Blair ve věku pouhých 8 let projevil svůj vlezlý arogantní charakter, když říkal žákům, inspektorům a učitelům jak má škola fungovat! Neudělalo ho to populárním a nevyhnutelné ohlasy jeho starších a lepších probudily tu jeho formu záště, která v lepším případě ovlivnila a spíše určila jeho politický vývoj.

 Nejpádnější a nejvíce usvědčující vysvětlení této osobnosti vyplývá ze srovnání s těmi, kteří na základě stejného osobního rozvoje, podobného ideologického rozvoje a stranické kariéry, vedoucí ke zbožňování evropské integrované „supervelmoci“, a to tak maniakálně a nelítostně , že jeho strana, kolegové, demokracie a dokonce státnost, které ho zformovalo, se stávají postradatelnými. Nabízí se jedna obvyklá osobnost pro srovnání — Adolf Hitler (1889-1945) (a pokud jde o některé charakteristiky jeho ideologičtí obdivovatelé a partneři Oswald Mosley (1896-1980) a Benito Mussolini (1883-1945)).

 Mussolini, stejně jako Hitler a Blair, zahájil svou kariéru v socialistické straně. Stejně jako Blair se snažil vytvořit kult osobnosti okolo své osoby a kult modernismu vnuknout svým politikům. Stejně jako Blair si přál zbavit moci tradicionalisty a lidi s vysokými schopnostmi a intelektem, což by jim umožnilo uchopit pojem modernismu jako prostředku vymazání historických úspěchů „sil konzervatismu“. Jak Blair tak Mussolini, jakmile využili tradiční socialisty k získání moci, se snažili promítnout možnosti jejich „nového socialismu“ v zahraničí — Mussolini v Africe a Blair na Středním Východě a na Balkáně.

V rámci GB je to asi Mosley, se kterým lze Blaira srovnávat nejlépe, protože jako on byl Mosley britským socialistou, vlastně ministr labouristické vlády, který si namlouval jak velké korporace, tak „obyčejné lidi“. Mosley opustil Labouristickou stranu a založil „Novou stranu“, zatímco Blair vlastně vytvořil novou stranu v „Nových labouristech“. Jak Blair tak Mosley si byli jisti jednou věcí: nechtěli se stát konzervativci a proto vytvořili „novou“ stranu pro „moderní“ svět v „nové“ Evropě. Oba ovšem hledali spojenectví s mocí Německa, ale žádný nebyl upřímným přítelem sobecké a nacionalistické elity Německého státu. Oba flirtovali s těmi nejhoršími formami irského nacionalismu. Mosley zjevněji než Blair navrhoval „znovusjednocení“ Irska.

Ale je to dvakrát ústavně zvolený vůdce Nacionálně socialistické německé dělnické strany, Adolf Hitler, tento budovatel a předpokládaný vůdce sjednocené integrované Evropy, se kterým má Blair osobně, psychologicky a politicky nejvíce společného. Sestavil jsem níže srovnávací tabulku mezi Hitlerem a Blairem, která musí být chápána jako celek. Kterýkoliv jeden společný prvek v charakteristice obou by byl ovšem sdílen značným počtem politiků, kteří by nepředstavovali nebo nepředstavují vážné nebezpečí pro své voliče. Ale já tvrdím, že tak značný počet shodných rysů je znepokojivý a vysvětluje mnohé z toho, co se stalo a mohlo by se stát v GB.

Je těžké používat slova národní socialista a fašista o politikovi aniž bychom ho zdánlivě obvinili z vrozeného zla. Ale to není mým cílem. Neříkám, že Hitler nebo Blair byli nutně zlí, jen protože se zabývali velkými myšlenkami založenými na socialismu, korporativistickém kapitálu, integrované evropské supervelmoci a manažerských elitách pracujících nezávisle na stranách, které jim dávají moc. Takový druh drtícího a manipulujícího státu, při jehož vytvoření oba posloužili „velkým hráčům“ potřebujícím „velké struktury.“ (Pokud to zní jako nedávná groteskní televizní reklama Barclays Bank, je to proto, že Barclays je ovšem jedním z hlavních podporovatelů Evropské unie a zrušení libry!)

A výsledek tohoto psychologického a politického společného základu se neprojevuje jen na úrovni ústavy, ale ve formě tyranie, kterou Blairova vláda podporuje, plně srovnatelné se zly nacistického období. Zatímco probíhalo etnické čištění 500 000 Srbů z Chorvatska a zabíjení civilistů v Kosově a v Bělehradě, měl Blair diplomatické styky s extrémními nacionalisty v Izraeli, jejichž oficiální politikou jsou atentáty na politické oponenty. Když se odmítl dostavit před Mezinárodní soud, aby se zodpovídal z obvinění za válečné zločiny, měl Blair diplomatické styky s fašistickým a rasistickým režimem v Zimbabwe. Zatímco provozoval to, co jeho ministr zahraničí nazval „etnickou zahraniční politikou“, Blair vítal irské nacionalistické vrahy do vlády Severního Irska spolu s těmi, které se pokusili zavraždit. Přitom Sinn Fein/IRA jsou ovšem extrémní nacionalisté a socialisté (tedy nacisté) — stejně jako němečtí nacisté se pokoušeli pomáhat nasazováním bomb v Londýně během války.

Ani Hitler ani Blair nebyli zlem. Ale ten první dělal zlo a ten druhý využil překvapivě velké množství myšlenek toho prvého, z nichž je nejdůležitější pohlcení kdysi suverénní demokracie GB do nové Německé Evropy.  A bude to snad jen tehdy, až historický ignorant Blair pochopí, že on vůbec nepovede tuto novou říši, až odhodí své nebezpečné růžové brýle a uvidí tuto špatně určenou „Evropu“ takovou, jaká skutečně je. Protože „Evropa“ je zosobněním historických ambicí německého imperialismu, jehož hlavním cílem je zničit a porazit právě ten systém anglosaského liberálního trhu a parlamentní demokracie založené na obecném zákoně, který prý Blair miluje.

5. Der Drang nach Osten — německá hrozba Polsku a Československu

Následující text je překladem návrhu předloženého tehdy vládnoucími stranami — Křesťanskými demokraty a Svobodnými demokraty — a schváleného Německým parlamentem 7. července 1998. Návrh měl název „Uprchlíci, evakuované osoby a německé menšiny jsou mostem mezi Němci a jejich východními sousedy“. Můj překlad tučnou kurzívou následují mé komentáře. Následuje text návrhu:

„Rozšíření Evropské unie na východ představuje pro Německo a pro celou Evropu velkou příležitost“

První poznámka — rysem Německa je použití slova „Evropa“ ne jako prostředku potlačení německého nacionalismu, ale jako prostředku prosazování německých národních zájmů.

„Demokracie a vláda zákona ve střední a východní Evropě budou dlouhodobě zajištěny vstupem našich sousedů do Evropské unie a Atlantické aliance. Krok za krokem je tak dosaženo (Zdůrazněno autorem) obecného cíle trvalého a spravedlivého míru pro celou Evropu“

Většina Evropanů si myslí, že ho bylo dosaženo v roce 1945 porážkou nacistů — nebo přinejmenším v roce 1989 po porážce komunismu, ale ne jak se zdá dosud agitující německé politické třídě.

„Němci kteří byli vyhnáni ze svých domovských zemí, vyhnanci sídlící v Německu, stejně jako německé menšiny ve střední a východní Evropě podporovali od samého počátku otevření se zemí ve střední a východní Evropě a aktivně podíleli na tomto procesu. Nyní vidíme, že Charta německých vyhnanců z 5. srpna 1950 se stala skutečností. V této chartě vyhnanci několik let po válce, útěku a vyhnání deklarovali svoji podporu pro Evropu 've které lidé mohou žít bez strachu'.“

Ale právě proto Poláci, Češi a ostatní, kdo trpěli jak pod Císařovou tak pod nacistickou agresí, persekucí a vraždami, odsunuli německé menšiny, které spolupracovaly na této persekuci jako první.

„Německý parlament žádá spolkovou vládu, aby aktivně přispěla k odpovídající politice v podpoře německých uprchlíků, později evakuovaných, a německých menšin na Východě a pokračoval účinně při representaci jejich oprávněných požadavků.

1. Německý parlament podporuje politiku odpovídajícího zahrnutí německých uprchlíků, evakuovaných a německých menšin ve střední a východní Evropě do spolupráce (sic!) Německa s našimi východními sousedy. Německý parlament vítá zahrnutí representantů sudetských Němců do institucí (!) založených němcko—českou deklarací z 21. ledna 1997.“

Typický případ, jak slib členství v EU a v NATO byl využit Německou Evropou k „přemlouvání“ Čechů ke spolupráci se sudetskými Němci (nyní v exilu), kteří přivítali nacistickou invazi v roce 1938 a pomáhali nacistům při persekuci Čechů.

„Účast odpovídající representace sudetských Němců v radě německo—českého 'Fondu budoucnosti' a koordinační rady Německo—českého fóra je důležitým příspěvkem ke smíření a vzájemného porozumění stejně jako pro plodný dialog mezi Němci a Čechy.“

To vše připomíná německé „organizace přátelství“ ustavené ve 30. letech v těch zemích, které byly později okupovány nebo podrobeny. [Nám Čechům to navíc připomíná nechvalně známý 'Svaz Československo—sovětského přátelství' - JŠ]

2. „I během politických převratů ve Východní a Jihovýchodní Evropě, ale zejména po pádu Berlínské zdi a ostnatého drátu němečtí uprchlíci hledají kontakty ve své původní domovině a zajišťují další podporu (Neustálé odkazy na jejich 'domoviny' ukazuje na stálý požadavek, samozřejmě i nacionalistický požadavek) Německý parlament potvrzuje své jednomyslné rozhodnutí z 28. února 1997 o 'Příspěvku německých uprchlíků k obnovení Německa a k míru v Evropě'

   I dnes integrace Evropy činí snazší rozšiřování německé kultury do domoviny uprchlíků. (Jinými slovy v Polsku, v Československu atd. již Poláci, Češi a ti ostatní již vědí, co to stojí!) Německý parlament vítá skutečnost, že více a více států i soukromých institucí ve střední a východní Evropě, zejména v oblasti vědy, umění a kultury, jeví zájem o o pokračující německé kulturní a historické dědictví v těchto oblastech a spolupracují s kulturními a vědeckými institucemi v Německu, zejména s těmi utečeneckými. Parlament očekává, že spolková vláda, země a zemské rady budou podporovat tento proces v budoucnosti.“

Jak přesně to odráží zkušenosti Norska před nacistickou invazí. Jak to popsal Churchill v History of Second World War, „o několik let později byla v Německu uspořádána Norská setkáni, na které byl pozván velký počet Norů. Němečtí přednášející, herci, zpěváci a vědci navštěvovali Norsko jako podporu společné kultury … Předseda Norského parlamentu napsal: 'Němci pod maskou přátelství se pokoušeli zlikvidovat národ. …' Co omráčilo Nory byl fakt, že muži a ženy, kteří byly srdečně vítáni v jejich domech byli špióni a agenti destrukce.“ Evropská unie nyní zlikvidovala samosprávné národy Západní Evropy a německá politická třída nyní chce udělat to samé ve Východní Evropě.

3. „Německý parlament v souhlase se smlouvami se státy střední a východní Evropy a nedávné ratifikaci Německo-polské a Německo-české 'smlouvy o sousedství' zdůraznil, že v rámci procesu přijímání našich východních sousedů do EU a NATO musí být základní evropské svobody stejným dílem použity ke všem občanům starých i nových členských států včetně německých uprchlíků.“

Všimněte si opět, jak je NATO, stejně jako při poslední válce na Balkáně, chápáno Německem jako (důvěryhodná) síla s jejíž pomocí Německá Evropa expanduje. Smlouvy mezi sousedy nejsou obvykle nutné, pokud neexistují pnutí, základy pro vzájemné agrese a územní požadavky. Tento druh dohod, spolu se smlouvami Evropské unie, nyní přesně ukazují, co Německo sleduje svou propagací „Evropy“.

[Poznamenejme ještě, že základní Evropské konvence práv a svobod jsou dokumenty Rady Evropy a nemají s EU ani NATO nic společného; členem Rady Evropy bylo již socialistické Československo a Česká republika tam byla přijata nedlouho po svém vzniku. - JŠ]

Vytvoření jednotné „Evropy“ se svými „občany“, kteří mají „stejná práva“ na celém území a tak rozšíření „Evropy“ na východ umožňuje Němcům rekolonizaci těch zemí, které trpěly pod německou vládou, které vedlo k odsunu německých menšin v prvé řadě. I kdyby tyto oblasti např. Polska a Československa byly dnes osídleny Němci (nehledě na to, že nejsou), agresivní přeshraniční propagace kulturních a finančních institucí by představovala hrozbu těmto zemím.

Tvrzení Helmuta Kohla, že jen vytvoření sjednocené Evropy lze zabránit německé agresi a válce je přesným opakem pravdy. Protože právě proto byly “Evropské“ instituce vytvořeny jako mechanismus rozšiřování německého vlivu a kontroly, zejména směrem na východ. Jsou „mírové“ jen v tom smyslu, že díky nim není agrese nutná!

„Německý parlament vyslovuje naději, že se vstupem České republiky a Polska do Evropské unie dovolí přijetí společného vlastnictví (!) novými členskými státy dovolí řešení nevyřešených (!) bilaterálních problémů. To bude zahrnovat právo na svobodný pohyb a svobodu usídlení (!).“

Tak tady máme vyjádřen nemilosrdně jasnými slovy skutečný důvod ekonomických („jednotný trh“, svoboda pohybu) a politických (svoboda usídlení „evropských občanů“, nediskriminace atd.) charakteristik EU. To co bylo prodáno tupým britským politikům jako svobodný trh a svobodné investice se stává politickým nástrojem pro rekolonizaci východní Evropy a hrozbou malým národům, mezi kterými Němci kdysi žili. („Svoboda usídlení“ a dokonce „společné vlastnictví“). To, co je možno prodat v západní Evropě jako boj proti rasismu a xenofobii, může být použito na východě k zabránění polského a českého odporu k německé migraci a kulturnímu imperialismu.

„To jsou důležité prvky realizace cílů sjednocené Evropy, ve které lidé různých etnických skupin se svými rozmanitými kulturami a tradicemi mohou žít pohromadě v harmonii a přitom se bere v úvahu jejich historické jádro a vzájemný respekt a propagace jejich rozdílné identity … To jsou prvky, které samozřejmě pomohou překonat důsledky války a vyhnání.“

Jinými slovy k překonání vypořádání po poslední válce, v jehož rámci byli Němci vypovězeni z těch zemí, ve kterých prováděli agresi proti přirozené většině a pomohli nacistickému plánu dobýt tyto země. (Tam neexistovala žádné „společné jádro“ a „vzájemný respekt“.) To je přesně to, co Západní Evropa měla na mysli „sjednocenou Evropou“. Ale ani takoví politci by nesouhlasili s tím, že „výsledky války“ je nutno obrátit! Ve všech těchto výzvách k mírové koexistenci menšin v sjednoceném Euro-státě si musíme dát pozor, jak v historii i během 80. a 90. let Německo rozvrátilo a zničilo multietnický stát v Jugoslávii, uznalo Slovinsko, svou válečnou loutku Chorvatsko a potom vyzbrojilo a pomáhalo „Kosovské osvoboditelské armádě“ při jejích pokusech vyrvat část Srbska ze srbské kontroly a nakonec poslat jednotky a plány na „mírotvorné“ bombardování spuštěné ve válce, kterou podnítili.

„Vyhánění nesmí být pokládáno za zákonný prostředek k dosažení politických cílů“

Ale to je přesně to, co Němci podporovali, když byli Srbové vyhnáni ze své historické domoviny v Krajině Chorváty (a byli v chorvátské ústavě označeni za nepřátelskou menšinu). „Vyhánění“ je též výsledkem války v Kosovu, kde Srbové byli opět etnicky vyčištěni ze své vlastní země (Z 50% POPULACE PO 1. světové válce na méně než 5% dnes, přitom větší část tohoto čištění řídily síly OSN).

Není to podivné, když stejně jako ve 40. letech to byli Německem nenávidění slovanští nepřátelé (Rusové a Srbové), kdo trpěli, zatímco bývalí nacističtí spojenci (Slovinsko, Slovensko, Chorvatsko) vzkvétali?

4. „Německý parlament proto sdílí přístup Spolkové války — a ovšem všech ostatních poválečných vlád — které vždy pokládaly poválečné vyhnání Němců z jejich historické domoviny za velkou nespravedlnost a nezákonnost. Parlament žádá vládu, aby pokračovala ve svém dialogu s vládami našich východních sousedů a zastala se zájmů vyhnanců.“

Teď už vidíme agresivnější jazyk, který se přidává ke všem těm přátelstvím, spolupráci, kulturní výměně a „sjednocené Evropě“. Je patrně zcela legální, když jsou Srbové vyháněni pryč ze své vlastní země, ale ne, když jsou Němci vyháněni z cizích zemí.

5. „Postavení menšin má rozhodující význam pro trvalý mír (Friedensordnung — doslova mírový řád) v Evropě. Takové menšiny mohou tvořit důležitý most mezi evropskými státy a lidmi. Menšiny a etnické skupiny v Evropě mohou provádět přemostění tím účinněji, čím více jsou jejich kulturní, lingvistické, náboženské a etnické identity respektovány a chráněny“

Tak to je úplná přetvářka od vlády, která definuje vlastní občany podle krve a nedovolí „gastarbeiterům“ z jiných zemí volit v Německu. To je současný i historický postoj Německého státu ke svým „pokrevním bratřím“ v jiných zemích a jeho prosazování jejich práv neintegrovat se do jazykového a kulturního života zemí, ve kterých žijí, a neustále destabilizuijí jiné národy. Taková „přemosťovací funkce“ se, jak se zdá, má použít jen na Němce v jiných zemích, kde již nežijí, ale do nichž jim má „evropské občanství“ přinést oprávnění se vrátit na úkor domorodých lidí. Italská vláda se tak nestaví k Italům v Anglii ani se britská vláda nestará o Angličany ve Francii nebo v USA — tak proč německá ano?

„Německý parlament vítá rámcovou dohodu Rady Evropy z 1. ledna 1995 o ochraně národnostních menšin, která byla ratifikována německý parlamentem v roce 1997 a stala se zákonem 1. února 1998. Německý parlament vyjadřuje naději, že naši východní sousedi, např. Polsko, Litva a Lotyšsko budou ratifikovat tento dokument co nejdříve.“ (Tyto země oprávněně váhají podepsat smlouvu se svými historickými nepřátelskými utlačovateli takovou rychlostí!) Stejně jako Evropská charta o regionálních a menšinových jazycích Rady Evropy z 5. listopadu 1992, která je v současnosti v procesu ratifikace v Německu, tato rámcová konvence přispívá ke zlepšení zákonného postavení německých etnických skupin ve střední a východní Evropě pokud jde o jejich zákonný status a politickou representaci a péči o jejich kulturu a jazyk. V této konvenci Německý parlament žádá Německou vládu, aby aktivně zaměřila svou politiku na podporu německých menšin ve střední a východní Evropě“

Ještě jednou vidíme, jak „Evropské“ charty a smlouvy jsou pečlivě formulovány tak, aby podpořily výhradně německé zájmy ve východní Evropě. [Bylo by krásné, kdyby Německá vláda respektovala práva Lužických Srbů alespoň v tom rozsahu, v jakém ho respektovala komunistická vláda bývalého NDR. - JŠ]

6. „… Německý parlament vítá nabídku mimoškolních kurzů Němčiny v SNS (bývalý Sovětský svaz) německou vládou. Vyzývá vládu, aby pokračovala a rozšířila tyto iniciativy …“

Jeden se diví, jak je asi tato propagace němčiny uvnitř jiných zemí oceňována domorodci. Je rozdíl mezi jazykovými kurzy na jedné straně pro etnické Němce, kteří si přejí vrátit se do Německa, a na druhé straně pro ty, kteří nechtějí. Ti druzí asi nebudou mít snahu integrovat se ve své „domovině“ tím, že se budou poprvé učit německy. Ale rozsah, v němž je pouze krev rozhodujícím faktorem pro německé občanství je jasný, pokud znalost německého jazyka je získána uměle!

7. „Německý parlament podporuje společnou úlohu zakotvit v Evropě kulturu soužití, která byla rozvinuta během evropské integrace … Evropa směřující dohromady a zahrnující státy střední a východní Evropy vytváří předpoklady pro společné formování evropské budoucnosti.“

Mnoho malých zemí v Evropě — jak na západě tak na východě — vybojovalo dvě světové války, aby jejich „společnou“ budoucnost neurčovali jiní a zejména ne evropské supervelmoc toho typu jaký německá politická třída vytvořila od konce poslední války. Národní suverenitou a spoluprácí svobodných národů je obchod; sociálním vztahy a častá politická spojenectví jsou přesně tím, co chtěli tou válkou dosáhnout. Ve „střední a východní Evropě“, jak to parlamentní návrh nazývá, vidíme jasný rozdíl mezi touto koncepcí a svobodnými národy a nátlak jiných národů převlečený za „spolupráci“ a „kulturní výměnu“ a „evropskou integraci“. Evropa skutečně dokončuje „úplný kruh“. Ironicky a tragicky se to děje za plné spolupráce britského politického režimu.

6. Německo a rozbití Československa

Ve dnech 27. a 28. února 1992 (během konečných jednání o Maastrichtské smlouvě o Evropské hospodářské a monetární unii) německý kancléř Helmut Kohl cestoval napřed do Prahy a potom do Bratislavy u příležitosti podpisu německo-československé „Smlouvy o sousedství a přátelské spolupráci“. Kohlova návštěva byla plně popsána v německém Archiv der Gegenwart z roku 1992 a z této zprávy pocházejí níže uvedené citace.

Kohlova návštěva ukázala až moc jasně, jak Německo podnítilo Slovensko (jeho spojence z dob války) k odtržení od Československa když zdůraznilo, že nová „Evropa“ by byla vystavěna na „regionálním“ principu, a tedy Slovensko s německou pomocí by nepotřebovalo být součástí Československa. Ukazuje také, jak už v roce 1990 — a dnes — napětí kolem obsazení Sudet v roce 1938 nacistickým Německem namůže být urovnáno a nelze se dohodnout na žádné uspokojivé formulaci o této otázce pro tuto novou „Smlouvu o sousedství a přátelské spolupráci“. Kohlova návštěva též ukázala, jak staré německé diplomatické triky s „regionalismem“, „společnými projekty“, „kulturními vazbami“ a „přeshraniční spolupráci“ (nemluvě o hlavní zbrani, „evropském občanství“) jsou šířeny k získání nové politické, hospodářské a demografické okupace Východní Evropy.

Začnu pohledem na konečnou část Kohlovy návštěvy, když se setkal s ministrem Janem Čarnogurským a presidentem Slovenské národní rady Františkem Mikloškem. Při jeho jednání s Čarnogurským:

… nejdůležitějším bodem diskuse byla federativní konstrukce Evropy.

Zpráva dále pokračuje tvrzením, že Německo bylo již velmi aktivní na Slovensku. Mnoho německých společností již uzavřelo smlouvy o založení společných podniků se slovenskými společnostmi. Kohl pokračoval v rozhovoru s Mikloškem, při kterém:

německý kancléř zdůraznil na tiskové konferenci přání německé vlády přijmout své východní sousedy do Evropské unie. Velkou příležitostí Slovenska je Evropa regionů.

Není nutno říkat, že Německo nemělo žádné právo nabízet přijetí Slovenska do EU, jelikož takový krok by byl kolektivním rozhodnutím 15 členů Unie, ale takové zneužití EU německými diplomaty a politiky buď svádět nebo hrozit jiným národům trvá již dlouho. Přesně stejné myšlenky a takové metody byly též použity ve 30. letech, kdy Německo začalo „integrovat Evropu“.

Na začátku zprávy Archiv rozebírá preambuli k Československo-německé dohodě, kde je učiněno prohlášení, že „Mnichovská dohoda z 29. září 1938 je nulitní a prázdná“ a že „Československý stát od roku 1918 nikdy nepřestal existovat“. Ale, jak poznamenává zpráva, slovenští politici kritizovali, že to není pravda a že podle jejich mínění Slovenský stát založený s Hitlerovou pomocí v březnu 1939 byl státem, který nelze vyloučit z mezinárodního práva. Zatímco Slováci (Hitlerovi spojenci během války) podporovali nacistické rozdělení Čechů a Slováků se stejným nadšením, s jakým podporovali stejné rozdělení dnes, bavorská Křesťansko sociální strana a Němci, kteří kdysi žili v Sudetech (ale dnes žijí převážně v Bavorsku) též uznávají platnost akcí Hitlerova režimu, který Mnichovskou dohodou anektoval Sudety k Německu. Ale neuznávají to, co se stalo potom — to je rozpad Československa. Oficiální německá vláda dnes trvá na

… uznání neplatnosti (Mnichovské) dohody od samého počátku až na problém chápání státní příslušnosti sudetských Němců.

Ačkoliv to česká vláda nepřijala, existuje problém s poválečným odsunem Němců z Československa (tehdejší president Beneš ujistil odsunuté, že tito odsunutí byli Němci a ne čeští občané) a Archiv přináší poznámku, že

President Havel zdůraznil při několika příležitostech, že odsunutí bez časového limitu odsuzuje v každém případě.

a tak dává útěchu německému pojetí na účet legitimních českých obav. Oficiálně vidí Praha odsun jako nic jiného než technické provedení toho „humánního a nařízeného“ odsunu, o kterém pojednávala Postupimská smlouva. Bavorská CSU namítala, že v průběhu schvalování Smlouvy byl majetek původně vlastněný sudetskými Němci byl zabaven. Česká vláda zdůrazňovala, že podle jejich zákonů nelze požadovat majetek vlastněný před 25. únorem 1948 (datum komunistického převratu) bez ohledu na to, zda jde o požadavek Čecha, Slováka, Němce nebo osobu jiné národnosti.

Jinými slovy napětí okolo událostí před a během Druhé světové války existuje dodnes a tak nedobré německo-československé vztahy způsobily, že mnoho z těchto věcí bylo speciálně vynecháno ve této smlouvě. Např. i když je zcela jasné jak Čechům tak i ostatním evropským národům jako jsou Britové, Italové, Francouzi, že Mnichovská smlouva je podle mezinárodního zákona „od samého počátku nulitní a prázdná“, president Havel poznamenal, že Německo „mělo své právní důvody“, proč taková formulace by nemohla být ve smlouvě. Havel poznamenal, že „taková formulace by pravděpodobně nebyla přijatelná pro Ústavní soud v Karlsruhe“. A opět — jako v nesčetných jiných mezinárodních smlouvách uzavíraných Německem (jako např. práva rodičů na děti nebo extradice německých občanů, nebo německá neúčast u evropských smluv) je Německý ústavní soud použit jako důvod k obejití pravidel, které Německem podepsané smlouvy požadují od ostatních národů.

 Přes vyloučení článků nepřijatelných pro československou vládu nicméně v rámci obecné kostry „lidských práv“, „evropského občanství“, „kulturních vztahů“ atd. německá strana dokázala vložit do této československé smlouvy mnoho ustanovení, pomocí kterých mohou dosáhnout toho, co nemohli formulovat otevřeně. Zatímco např. článek 2 připouští na obou stranách „vzájemné uznávání hranic, suverenity a nevměšování do vnitřních věcí“, článek 1 smlouvy zavazuje obě strany usilovat o „Evropu bez hranic pro lidská práva“. To by např. umožnilo Němcům, kteří se prohlásí za „evropské občany“ požadovat svá „lidská práva“ k dosažení „kulturního rozvoje“ znovuzískání území, ze kterého je Češi vyloučili.

Jednou z metod administrativního dobytí se kterým se již Britové seznámili je „regionální princip“ Evropské unie a v tomto případě článek 13 německo-československé smlouvy, kde vidíme závazek ke „spolupráci mezi regiony a jinými lokálními orgány“. To je další svévolný pokus o prolomení hranic mezi Německem a bývalým „německým územím“. Další dobře vyšlapanou cestičkou k „integraci“, zejména s využitím mezinárodního zákona, je zřejmě článek 17 — „společným přístupem k ochraně životního prostředí, zejména přeshraničních regionů“ a v článku 18 — „zlepšení v dopravních spojích, rozšíření hraničních přechodů a snadnost cestování“.

Článek 20 je více otevřený ve svých cílech — „ochrana německé menšiny“ v Československu, zejména „pro ty, kteří se přihlásí k německé kultuře a kteří mohou vyjadřovat tuto kulturu bez diskriminace; Československo umožní podporu německé menšiny spolkovou republikou Německo“. Není nutno říkat, že se zdá nadbytečné deklarovat „nezasahování do vnitřních věcí“ a je nepředstavitelné v jakékoliv „smlouvě“, kterou by mohla např. Británie uzavřít s cizím státem. Z toho plyne celá řada jiných metod, které německé kulturní a zejména vzdělávací kontakty budou umožňovat ve školách, v universitách, ve výzkumu, ve vědě, ve skupinách mládeže atd., a je to pozoruhodně podobné těm „kulturním“ propojením vytvořeným v průběhu 30. let s důvěřivými národy, které byly posléze přepadeny a ničeny.

Stejně podobné této periodě je jazyk používaný Kohlem během jeho návštěvy Československa, aby podepsal Smlouvu. Když Hitler vyhrožoval Československu na základě vlakové analogie — nastoupili do vlaku a nemohou vystoupit, protože „výhybky byly nastaveny“  tak Kohl říkal:

Smlouva je pro nás výrazem našich vztahů jako sousedů po staletí a též nastavuje výhybky pro další spolupráci mezi našimi lidmi. Smlouva začíná ústřední tezí, na které můžeme vystavět naší budoucnost společně, pokud budeme společně čelit minulosti … Musíme jako sousedé dát speciální váhu na regionální spolupráci. V hraničním regionu mezi Bavorskem se Chebsko rozvinulo na slibný případ pro příhraniční, sousedskou spolupráci.

Kohl připomněl válečná léta a odsun sudetských Němců a pokusil se položit rovnítko mezi zla učiněná oběma stranami, významné přepsání historie! Pokračoval, když tvrdil, že odsunutí Němci „chtějí být aktivní v rozvoji Československa“ a následující výňatek jasně zneužívá Evropskou unii opět jako hrozbu/vnadidlo k „přesvědčování“ Čechů:

… uvítali bychom, kdyby československá vláda ve vztazích k úsilí o členství v Evropské unii mohla brzy právně usnadnit cizincům usadit se v Československu.

Ve formě dominance hledané „Německou Evropou“ po staletí, plus ca change plus c'est la meme chose.

7. Václav Havel — česká loutka Německé Evropy

[Materiál byl původně publikován na stránce Freenations, český překlad je možno najít na adrese http://narodnilisty.wz.cz/nl2/2004/preklady4.html#havel . JŠ]

V listě Irish Times z 13. června (2001) bývalý český disident a — až do konce svého presidentského období v roce 2003 — president České republiky, Václav Havel (narozen 1936), poskytl rozhovor korespondentovi tohoto listu pro zahraniční záležitosti. Rozhovor jasně ukazoval (přinejmenším) nebezpečnou naivitu tohoto neblahého českého presidenta.

[Redaktor listu Irish Times Conor Brady byl účastníkem setkání Bildebergů v roce 1939. - JŠ].

Havel, s mezinárodní pověstí díky odporu proti komunistickému Sovětskému svazu nyní podlézá korporativismu Evropské unie. Havel, který uspěl v zápase o národní identitu se sovětským superstátem si nyní přeje podlehnout Evropské unii. Po tom, kdy porazil ruský vojenský a hospodářský imperialismus, nyní uvítal německé průmyslové řízení a německou hegemonii v Evropě. Havel, který byl prvním presidentem svobodného poválečného Československa, president zhouby svého vlastního národa (znovuvytvořením Slovenska), který je nyní presidentem jeho pouhého zbytku „České republiky“. Není divu, že není oblíben mezi skutečnými českými demokraty.

Havel je ovšem romantickou figurkou — básník a dramatik změněný na politického aktivistu, byl předvídatelně sveden romantickými představami „Sjednocené Evropy“ jako „skutečně fungující průhledné, pochopitelné organizace, která přináší výhody všem národům“. Jako mnoho politických dobrodruhů sní o tom, že je součástí mocného imperialistického superstátu. Hovoří o „regionu“ „od Aljašky na západě a Tallinu na východě“ a „jedna ze součástí budoucího multi-polárního světového pořádku“. V průběhu 30. a 40. let existovalo několik pojmů, které činily evropské fašisty šťastnějšími, jako „nový světový řád“, odrážející stejně jako dnes představy síly, globálních ambicí, pohrdání demokratickými národy a pořádkem (tj. kontrolou).

Máme tak historický jazyk megalománie a fašismu — z úst romantika. Nikdo, kdo měl trochu jasnější znalosti o základech Evropské unie, metod a lstí používaných k ustavení moci, jejímu ničení svobodných národů a demokratických parlamentů nebo její současné zkorumpované skutečnosti, by neuvěřil na její „přínos všem národům“. Ale Havel nežije v reálném světě, on žije ve světě dramat a poezie, stejně jako nacisté žili v romantické zeleni německého venkova a v heroických wágnerovských mýtech. Ve své podstatě slabé figury vždy vyžadují velké velké a mocné mýty a velké mocné státy, které mohou projektovat své grandiózní plány pro celý svět. Havel snil sám o sobě jako o středu pozornosti, když opakoval (s romanticko-historickým anachronismem) Bismarckův bonmot „Kdo ovládá Prahu ovládá Evropu“!

A tak víme, kdo ovládá Prahu dnes. Prostřednictvím germanofila Havla je to Berlín. Poslechněme si, jak Dr. Miroslav Polreich popisuje své pokusy o domluvení míru v Kosovu, (po vyzbrojení a výcviku kosovských teroristů Německou tajnou službou). Polreich byl bývalý velvyslanec v OBSE, který se zúčastnil prvé mezinárodní mírové mise do Prištiny v Kosovu v roce 1992 pod vedením Davida Peela a kanadského velvyslance.

„Srbové byli připraveni jednat s kýmkoliv. Když druhá strana požadovala utajení, OK, Rugova (vůdce kosovských Albánců) požadoval splnění této podmínky. Zeptal jsem se tenkrát autorit a ty mi řekly: „konsultovali jsme to s Němci a ti si nepřejí žádný typ dohody o Kosovu“. Později jsem znovu promluvil s autoritami v Praze a nabídl svůj mandát Rugovovi a jít jednat - to bylo uprostřed 90. let. Odmítli a řekli, že to mají až od Havla. A tak nebyla žádná dohoda. Nemohli jsme v té době pomoci, protože Kosovo bylo pryč z doslechu medií, obě strany byly přístupné dohodě a válce mohlo být zabráněno… Německo je u moci v Evropě, ekonomicky, finančně, v mediích, v tisku … absolutně, jednička, bez srovnání.“

A teď došlo na banality smlouvy z Nice — posledního stavebního bloku projektu Německé Evropy. Je to součást obecné taktiky Německého státu, který byl s užitkem používán během presidentství Rakouska (které ale později upadlo v nemilost, když bylo Rakousko „vyhoštěno“ za „extremismus“ kvůli své demokracii!) Interview listu The Irish Times  se týká spíše Čechů než Němců a i Havel si přál zahrát si svou roli. Německo potřebovalo zatlačit na irské voliče, aby schválili smlouvu z Nice, ale otevřený německý pokus by měl opačný efekt. Ve skutečnosti ovšem Havlův rozhovor ovlivnil jen pár lidí a Irové tu smlouvu odmítli.

Na jedné straně Havel řekl listu Irish Times, že po odmítnutí Dohody z Nice (která, pokud ji četl, má málo co společného s expanzí a více s dalším soustřeďování nedemokratické vlády nad členskými státy) by byla „Evropa, která zůstává rozdělená - a zachovává psychologický zbytek Železné opony“. Na druhé straně vyléval své opovržení na ty„ kteří se vracejí k „časům, kdy bloky stávaly proti sobě“! Ale ovšem Evropa není rozdělena a proto se Češi nepotřebují vzdávat své těžce nabyté suverenity a demokracie. Ale to je přesně to, na co Havel naléhá aby udělali!

Ale proč by měla mít podporu taková kapitulace jejich demokratických národností mezi Čechy, Maďary a Poláky? Protože sověty kontrolovaná bariéra na západě byla nahrazena obchodní bariérou Evropské unie na západě? Lidé Východní Evropy si nepřejí přistoupit k Evropské unii, chtějí svobodně obchodovat se zeměmi Západní Evropy a je to Evropská unie, která tomu silou brání, když nabízí odstranění této bariéry pouze pokud se tyto východní národy nevzdají nedemokratickým institucím Evropské unie.

Snad ta nejvíce krátkozraká je Havlova absurdní víra že nový evropský superstát by nikdy „nenutil nikoho k nepřátelství vůči jakémukoliv protivníkovi — to se dnes ve světě nestává“. A to říká president země, která má nejtěsnější vztahy k lidu Jugoslávie, k zemi, která byla konspirativně rozbita (Německem), etnicky vyčištěna (z velké části NATO), bombardována (NATO a Evropskou unií), s 2 000 zavražděnými civilisty ve válce s bezpříkladnou protizákonností. Po rozbití Jugoslávie vedla válka a rasová a náboženská bigotnost (zejména od muslimů a Chorvátů, které NATO a Německá Evropa podporovaly) k další a pokračující agresi v Chorvátsku (které vyhnalo 500 000 Srbů), v Bosně a v Kosovu (teroristická KLA , spojenec NATO, byla hlavním „etnickým očišťovačem“) a nyní Makedonie, kde OSN podporovala invasi kosovsko albánských milicí — nepochybně za použití zbraní poskytnutých Německem, Belgií a jinými „mírumilovnými zeměmi“. A toto Havel nazývá mírem! Nemáme žádné pochyby, jak bychom měli nazývat Havla — největší loutkou Německé Evropy a hlavní složkou vážné nestability, která hrozí další válkou v Evropě.

8. Protizákonnost války NATO a Německé Evropy proti Jugoslávii

 Žádný dílčí „úspěch“ Německé Evropy pod maskou „Evropské unie“, neodhaluje opakování 30. a 40. let více než rozbití státu Jugoslávie. Pokud kluzká nejednoznačnost moderního eurofašismu v ústech „umírněných“ politiků šikovně skrývá jejich úmysly a použití zvláštních parlamentních metod jako jsou smlouvy a zákony lehce balamutí poslance parlamentu, a pokud „pragmatická“ odpověď na dobře vyzrálou krizi umožňuje vytváření více soustředěné moci zdánlivě ve jménu „humanity“, potom brutální krvavé rozbití suverénního národa s (dvakrát) zvolenou hlavou státu nelze tak snadno skrýt.

 Je nutno se poklonit úspěchu Německé Evropy, jak chytila do pasti své bývalé nepřátele díky dobře vymyšlenému schématu, a tak Británie, Spojené státy a (v menší míře) Francie se obrátily proti Jugoslávii — svému bývalému spojenci v evropském boji proti evropskému fašismu — a rozbili ji, bez ohledu na to, že lidé z Bosny by mohli žít v míru, kdyby je Německo a NATO svévolně nevyhnali, aby zničili multietnickou Jugoslávii!

Existuje mnoho důvodů, proč pokládat válku NATO (a Evropské unie) proti Jugoslávii za protiprávní.

1. Byla v protikladu s článkem VII vlastní charty OSN, protože ji nepodpořila žádná ze specifických autorit (NATO vědělo, že Rusko a Čína by vetovaly každý návrh na získání takové podpory);
2. Byla v protikladu vlastní chartou NATO, která tvrdí, že aliance je čistě obranná.
3. Byla v protikladu s mezinárodním právem (a definicí „agresivní války“ podle Norimberského tribunálu), protože země, na kterou bylo zaútočeno, sama nezaútočila na jakoukoliv jinou zemi, ale jen bránila své vlastní území — proti KLA, přesně stejným způsobem, jakým GB bojovala (se stále více obětmi) proti IRA v Severním Irsku.
4. Bylo v protikladu s mezinárodním zákonem, že „humanitární pomoc“ nemůže být použita jako omluva útoku na suverénní zemi (to bylo ustanoveno zejména proti Hitlerovu názoru, že měl právo přepadnou Československo).
5. Bombardování Bělehradské televizní stanice a svévolné zabití novinářů byl nejnestoudnějším příkladem protizákonnosti akcí NATO, ke kterému BBC (jako dnes zdánlivě zákonný cíl při příštích konfliktech) kupodivu zůstala v klidu.
6. Mezi těmi národy, které jednaly protizákonně dokonce z ohledem na jejich vlastní ústavy bylo Německo, Itálie a GB (kde nebyl dán žádný předběžný souhlas Parlamentu k účasti na válce). Dokonce britská Dolní sněmovna dodatečně připustila protizákonnost této války.
7. Pokus hrozbou války vnutit Jugoslávii závěry „Dohody s Rambouillet“ (která, když požadovala vlastně volný pohyb vojsk NATO po Jugoslávii, by nikdy nemohla být přijata suverénním národem) byl v nestoudném protikladu s Vídeňskou konvencí z roku 1980 a Zákonu o smlouvách, která zakazuje nátlak na stát při uzavírání dohody.

Ale dnes jako typický příklad „spravedlnosti vítěze“ je to dnes Slobodan Miloševič, dřívější dvakrát zvolený představitel Jugoslávie, který sedí před Soudem v Haagu speciálně vytvořeném silami NATO. Ti kdo soudí Miloševiče a kteří se současně dopustili výše uvedených nezákonností byli též obviněni, ale nesedí před (opravdovým) mezinárodním soudem jednoduše proto, že odmítli odpovědět na předvolání!

Ale snad nejpozoruhodnější událostí od konce Jugoslávské války bylo v roce 1999 usnesení Berlínského odvolacího soudu, který označil útok NATO za „protiprávní válku“, a tak otevřel možnost vystavit představitele NATO možnému potrestání — a to jak uvnitř, tak vně jejich vlastních zemí. Tento postoj německého soudu je ještě pozoruhodnější, protože to byla Německá zpravodajská služba, kdo naplánoval rozbití Jugoslávie v průběhu 80. let a poskytla zbraně a podpořila chorvátské nacionalisty, bosenské muslimy a Albánce v Kosovu a Metochii. A jako mnohé z toho, co se stalo v Evropě v průběhu 80. a 90. let, je tato německá politika směrem k Balkánu přesným zopakováním politiky „Německé Evropy“ během 30. a 40. let (viz dále). Stejně jako Německo před první a druhou světovou válkou úmyslně rozsévalo nesoulady mezi Chorvátskými a Albánskými nacionalisty a náboženskou nesnášenlivost aby oslabila Srbsko a Jugoslávii, tak dnes je jediným vysvětlením současné krize oživení Německé Evropy podle jejích nových plánů na úplnou integraci svobodných národů Evropy do mocného a nebezpečného superstátu.

Nicméně u soudu v Tiergarten v Berlíně v květnu 1999 soudce zjistil, že příspěvkem k útoku NATO proti Jugoslávii se německá vláda a ozbrojené síly ve skutečnosti zapojily do protizákonné války. Důsledek pro vůdce útoku proti suverénní Jugoslávské území (Blair, Clinton, Schroeder aj.) je ovšem velmi vážný.

Celý soudní případ — a tedy mimořádné obvinění vůdců NATO, včetně německého kancléře Gerharda Schroedera, by se nikdy nestalo, kdyby ti, kteří se postavili proti válce se nepokusili dostat německou vládu před soud. Ale na neštěstí německé (a britské) politické třídy to byl německý státní zástupce, kdo zahájil tento právní proces. Obžaloba vlády vyplývá náhodně z rozsudku soudu.

V obžalobě z 2. června 1999 Německý stát tvrdí, že obvinění (dohromady 19 obžalovaných) rozšiřovalo letáky žádající další k provedení protizákonného aktu, konkrétně deserce z Německých ozbrojených sil (paragraf 16 předpisů Ozbrojených sil) a odmítnutí plnění rozkazů (paragraf 20 tohoto předpisu). Ve vydání listu „Tageszeitung“ z 21. dubna 1999 se objevil inzerát, ve kterém byla publikována výzva k deserci. Přeložil jsem následující výňatek z rozsudku Berlínsklého odvolacího soudu:

Obviněný potvrdil, že podepsal výzvu k deserci. Podepsal ji za plného vědomí a přeje si, aby byla široce publikována. On věděl, že inzerát bude uveřejněn v listu „Tageszeitung“. Věděl jen o distribuci poštou svědkem H.T., jak bylo potvrzeno ve výzvě. Nicméně neměli výhrady k plnému schválení její distribuce, a věděli, když podpisovali výzvu k deserci, že má být zveřejněna. Neměli v úmyslu vyzývat k protizákonným aktům. Naopak jejich úmyslem bylo zabránit vojákům vykonávat nezákonné akty útočením proti Jugoslávii. Byli přesvědčeni, že voják nesmí provést nezákonný akt naplněním výzvy k deserci.

Obvinění budou zproštěni viny, protože to z čeho byli obviněni není protizákonné. V žádném případě nevyzývali k protizákonnému aktu. … Čin je protizákonný (podle německého zákoníku), pokud naplňuje přestoupení trestního zákona. To se tady nestalo. Pokud by se vojáci řídili výzvou k deserci, nebylo by je možno potrestat ani za deserci ani za odmítnutí splnění rozkazu … protože použití Německých ozbrojených sil k útoku proti Federální republice Jugoslávie byl protizákonný akt.

Voják je beztrestný, když odmítne zúčastnit se akcí, které jsou nezákonné podle mezinárodních zákonů nebo opustí ozbrojené síly aby zabránil své účasti na takových akcích. … Není povinností podřídit se rozkazům, které zjevně odporují obecným principům mezinárodního práva.

To je zvláště zajímavé pro ten britský a americký letecký personál, který vyrazil ve svých bombardérech k útoku na civilisty a novináře v bělehradské televizní stanici. Podle rozsudku německého soudu mohli, ovšem spíše měli, odmítnout udělat to, co jim Blair a Clinton nařídili udělat. Rozsudek pokračuje:

Toto je zvláštní případ, kdy rozkazy jsou vydány v souvislosti s mezinárodně protiprávní akcí. Nezáleží to na tom, zda plnění rozkazů je vnímáno jeho vykonavatelem jako trestný čin, jelikož obdržený rozkaz, který je v rozporu s mezinárodním zákonem, nemusí být vykonán, i kdyby byl vydán s nejlepšími úmysly.

Soud potvrdil, že zmínění vojáci měli opustit své posty jednoduše s úmyslem zabránit své účasti v ozbrojeném útoku na Jugoslávii. Neexistuje žádné obecné doporučení k deserci, a opuštění něčího postu za specifickým účelem nepodílet se na určité akci je možno trestat jako deserci, jen když akce sama o sobě je zákonná, jak řekl soud. Soud též zvážil, zda válka proti Jugoslávii byla oprávněná podle mezinárodního práva. Došel k tomuto názoru:

Pokud se tvrdí, že akce byla oprávněná skutečností, že ON nebyla aktivní nebi nebyla schopná přijmout opatření podle kapitoly VII Charty OSN, neexistují fakta, která by opravňovala k tomuto tvrzení. Válka byla zahájena bez schválení resoluce Radou bezpečnosti.

Soud též jasně rozhodl, že nelze argumentovat vetováním resoluce stálými členy Rady bezpečnosti, (podle článku 27 paragrafu 3 Charty OSN) by umožnilo dalším členským státům obejít Radu bezpečnosti a provést opatření sami. Soud též odmítl ospravedlnění války na základě nutné humanitární podpory:

 V každém případě je otázkou, zda humanitární intervence ve svém původním smyslu (vojenská intervence Státem za účelem záchrany svých vlastních občanů v zahraničí) by byla v souhlase s mezinárodním právem. Válka proti Jugoslávii nebyla provedena k ochraně občanů Států, které tuto válku vypověděly. Není též důležité odvolání na článek 51 Charty OSN. Válka nebyla zahájena, aby podpořila albánské obyvatelstvo Kosova při jeho sebeobraně proti porušování lidských práv Jugoslávským státem. Takový cíl by by vyžadoval použití pozemních jednotek v konfliktu, ale ve skutečnosti byla válka vedena prostřednictvím vzdušné síly proti částem suverénního území Srbů a jeho cílem bylo oslabit Federální republiku Jugoslávii a donutit jí změnit svou politiku v Kosovu.

Ovšem opravdu byla navržena k odebrání kontroly a tedy přinejmenším de facto suverenity nad Kosovem státu Jugoslávie. To bylo učiněno zcela jasným požadavkem tzv. Rambouillet-ské dohody, která ve skutečnosti požadovala, aby se Jugoslávie vzdala Kosova, a byla tím druhem smlouvy, se kterým nemůže žádný národní stát souhlasit. Musíme připomenout, že před etnickým vyčištěním Srbů jednotkami KLA  za pomoci NATO a před etnickým vyčištěním díky populačnímu růstu Albánců (u nichž jsou rodiny s 12 nebo 14 členy normální) a před vnitřním přesunem Srbů za Tita (který sám byl Chorvát) a před etnickým vyčištěním italskými a německými fašisty během války, Srbů nebylo nikdy méně než 50% populace Kosova. Rozsudek německého soudu pokračuje:

Neoprávněná intervence tohoto typu (tj. útok NATO na Jugoslávii) je podle mezinárodního práva protizákonná, i kdyby sledovala humanitární cíle. Je v rozporu s cíli Charty OSN, podle které není nadále možné vést vojenská řešení mezinárodních konfliktů mimo základní systém kolektivní bezpečnosti.

Rozsudek uzavírá:

Použití Německých ozbrojených sil proti Republice Jugoslávii bylo objektivně protizákonné, jelikož bylo v rozporu s mezinárodním zákonem. … Vzdušná válka proti Federální republice Jugoslávii narušila absolutní zákaz použití vojenské síly podle článku 2 bodu 4 Charty OSN. Zákaz se vztahuje na jakoukoliv formu vojenského jednání, který je použit proti územní integritě jiného suverénního státu.

Není pochybnosti, že Kosovo bylo (a dosud je) integrální součástí suverénního státu Jugoslávie a že to byla Němci podporovaná a Němci vyzbrojená Kosovská osvobozenecká armáda, která vedla válku proti Jugoslávii a která, za pomoci bombardování NATO a jednotek umístěných v Kosovu po etnickém vyčištění stovek tisíc Srbů z jejich vlastní země. Je tu i malá pochybnost o mohutném prima facta důkazu proti politickým vůdcům národů, které se podílely na útoku NATO.

Tak zvaný souhlas „mezinárodního společenství“ nebyl ovšem vůbec žádným souhlasem, když tři z hlavních zemí světa, Rusko, Čína a Indie, kategoricky odsoudily útok NATO. Podobně absurdní soud ustavený NATO, aby pohnal zločince z bývalé Jugoslávie k procesu (a mimochodem nazvaný Mezinárodní soudní dvůr) nemá vůbec žádnou věrohodnost dokud dobře zdůvodněné případy proti vůdcům NATO jsou opovržlivě zamítnuty. Mezinárodní soudy, před kterými si nemůžeme nikdy představit naše vlastní vůdce při procesu, nejsou právě těmi důvěryhodnými mezinárodními soudy. Ale snad jako tak mnoho „práv“, které nám byla udělena (místo práv ze zákona, která jsou vždy charakterizována ústavními a demokratickými právy britského lidu), jsou taková „práva“ vymezována a kontrolována politickými orgány, které je zaručují, ne objektivním zákonem.

Ale nemáme systém mezinárodního práva, které by povstalo z případů projednávaných před různými mezinárodními a národními soudy. Případ Pinochet ukazuje, že i hlavy států, které porušují mezinárodní zákon, mohou být vydány z kteréhokoliv státy na vyžádání nezávislých soudců. Smlouvy o extradici podepsané britskou vládou říkají, že jen nemoc dává možné východisko, jak se vyhnout nevyhnutelnému procesu. V rámci Evropy je takový proces dokonce snazší vzhledem k přijetí Zákona o extradici z roku 1989. Stejně jako u Pinocheta může být vhodné před vydáním do zahraničí pánů Blaira, Clintona, Schroedra a Chiraca vymyslet nemoc, která by zabránila jejich potrestání. Jinak mohou být pozváni, aby stanuli před soudem libovolné země, který může mít jiný pohled na to, co je „válečným zločinem“.

9. Jugoslávie a její nepřátelé 1903 — 1999

„Byli jsme doprovázeni ženou z velvyslanectví USA když jsme letěli do Tusly. Ukazovala na rozbořené vesnice a vzrušeně vykřikovala 'Podívejte se, co ti srbští zločinci udělali'. Ve skutečnosti to byly vesnice bosenských Chorvátů etnicky vyčištěné muslimy … “Později (jsme) navštívili Mostar, kde Chorváti zcela rozbořili muslimský sektor. Americká úřednice křičela: 'Tak alespoň toto bylo uděláno srbskými zločinci'. Žena propukla v pláč když bylo zdůrazněno, že viní jsou Chorváti.“ Generál Sir Michael Rose, bývalý americký vojenský velitel v Bosně, rozhovor s listem The Times z 10. listopadu 1998.

1. 1903 — 1918

Rakousko-Uhersko, poslední katolická říše, v úpadku. „Katolizace Dalmacie a Slavonie“. Vytváření „Velkého Chorvatska“. Slovanská revoluce — Srbsko jako středisko odporu proti Rakousku-Uhersku a chápané Vatikánem jako nejzápadnější výspa nenáviděného „schismatického Slovanství“.

1905 — Celní válka: Rakousko-Uherská blokáda Srbska.

1908 — Rakousko-Uhersko anektuje Bosnu a Hercegovinu a Srbové v Bosně se stávají obětmi kulturní a náboženské persekuce.

1909 — Zagreb: Rakousko-Uhersko staví Srby před soud za „velezradu“.

„Arcivévoda Franz Ferdinand (z Rakousko Uherska) si přeje zastavit postup pravoslavného křesťanství konverzí co největšího možného počtu Srbů k římskému katolicismu. Arcivévoda navrhl Boschovi, že by měli všichni (tj. pravoslavní, katolíci i muslimové) být vrženi do kotle a jen katolíkům dovolit vyplavat na povrch.“ — Die ausenpolitik Franz Ferdinand  Leopolda Lumetzkyho, Berliner Monatshefte, červen 1944, str. 167.

1914 — Srbsko obviněno z atentátu na Franze Ferdinanda (ve skutečnosti atentátník Gavrilo Princip (1895-1918) narozený v Bosně byl občanem Rakousko-Uherska, ne Srbska).

ALBÁNIE

1913 — Albánie byla umělým výtvorem Německa a Rakousko-Uherska k zablokování srbského přístupu k Jaderskému moři (srov. německou dominanci v Albánii dnes a její financování a vyzbrojení albánské KLA proti Srbsku)

1913 — Srbská vojska jsou varována Rakousko-Uherskem a Německem, aby nestíhaly tlupy albánských teroristů přes hranice Albánie. (1998 NATO, ovládané „Německou Evropou“, hrozí Srbsku kvůli obraně jeho vlastního území — KOSOVA — odkud byli Srbové vyhnáni nacisty během Druhé světové války.)

1914 — Vatikán vyslovuje z celého srdce svou podporu rakousko-uherskému útoku na Srbsko, Rakousko-Uherská nenávistná kampaň proti Srbům. Chorvatští a muslimští bandité se pustili do masových pogromů proti Srbům po celém Chorvatsku a Bosně — za podpory oficiální propagandy. (V roce 1989 chorvátský president Tudžman popisuje genocidu jako „přirozený jev, který je nejen povolen, ale dokonce doporučen Všemohoucím na obranu jediné pravé víry (tj.katolicismu).“ 1990 — Tudžmanovi ustašovsští bandité se vracejí ze zahraničí (převážně z Německa) do Chorvatska, aby zaútočili na Srby. Tudžman prohlašuje Srby za „nepřátelskou menšinu“ — 40 000 uprchlíků).

1914 — Katolický biskup žehná zbraním chorvátských, muslimských a slovinských rekrutů. Dr. Marko Natlačen, prominentní slovinský náboženský politik, publikuje poemu „Pověste Srby“.

1915 — Hrůzné bombardování Bělehradu německým dělostřelectvem. 400 000 tun oceli dopadlo na město během 4 dní. Rakousko-Uherská vláda teroru, desetitisíce Srbů jsou zavražděny. Neúspěšný pokus okupačních sil o konverzi srbského obyvatelstva ke katolicismu. (Srovnej s „úspěchem“ nucené konverze 244 000 Srbů mezi roky 1941 a 1944!)

1917 — Když už se katolické Rakousko-Uhersko zjevně téměř rozpadalo, Vatikán se pokusil podepřít obranu proti pravoslaví. Biskup Jeglich z Lublaně a „vrchní generál“ Jezuitů, generál Halke von Ledochowsky se pokusil vytvořit slovanskou katolickou říši. Ledechovského plán se stal posedlostí papeže Pia XII. Podobný plán byl předložen v roce 1918 Josefem Retingerem, jezuitským intrikánem a zakladatelem Evropského hnutí a Skupiny Bilderbergů. Kvůli takovým intrikám, zejména ve prospěch Vatikánu, byl Retinger vypovězen ze zemí Dohody během První světové války.

(V roce 1998 za pomoci Německého ministerstva zahraničí zorganizoval Rakouský kulturní institut v Londýně měsíc trvající festival „středoevropské kultury“ — zúčastněné země byly převážně katolické.)

1918 — 1945

Svévolný pokus Vatikánu zabránit vytvoření nového království Srbů, Chorvátů a Slovinců v nové nezávislé Jugoslávii. (V kontrastu se spěchem, se kterým Vatikán byl prvním státem, který uznal nacistické Německo v roce 1933 a Slovinsko, Chorvatsko a Bosnu v roce 1990!)

1929 — Pius XI a Mussoliniho Římská říše.

„Biskupové skládají přísahu fašistické diktatuře a duchovenstvu bylo přikázáno nikdy jí neodporovat nebo podněcovat své stádo, aby jí škodilo. V kostelech byly pronášeny modlitby za Mussoliniho a za fašismus. Kněží se stávali členy Fašistické strany a dokonce byli mezi jejími důstojníky“
The Vatican's Holocaust, A. Manhattan Ozak Books, Springfield, USA 1986.

Přehlídka jeptišek Římem na korbách otevřených nákladních aut, které zdravily fašistickým pozdravem Mussoliniho režim. (Archivní film)

Kardinál Pacelli (budoucí Pius XII) navštívil Berlín — posílení vazby mezi německým imperialismem a katolickým expansionismem. Prvním cílem bylo konvertovat Prusko ke katolicismu. Budoucí papežova fascinace Německem. Blízkým přítelem Vatikánu byl Ante Pavelič, vůdce chorvátských fašistů „Ustašovců“, vojenské opory nucených konverzí, persekuce a zabíjení Srbů.

1934 — Ustašovci (chorvatští fašisté) — trénovaní teroristé — provádějí atentát na jugoslávského krále Alexandra I v Marseilles. Král byl pozván francouzskou vládou k diskusi, jak se bránit před agresivní politikou nacistického Německa.

Vzestup klerikalismu v Jugoslávii:

„Františkánské školy v Sinji,  Široki Brijegu a Visoko, semináře v Makarské, v Mostaru a ve Splitu a teologická fakulta ve Splitu byly centry národního uvědomění, tj. střediska, ze kterých stáda kněží a dělníků na Boží vinici startovala každý rok, stejně jako stáda národních bojovníků, učitelů národního ustašovského uvědomění.“
Zagreb Weekly, „The independent State of Croatia“, 1941, ročník 33, str. 42.

„Vím, že jste mezi těmi, kteří neváhají ani nepochybují, ale kteří konají“
Ante Pavelič, projev k chorvátským křižákům z 19. 6. 1941, Catholic weekly, Sarajevo 20. 8. 1941

„Vaše akce hrají důležitou roli v našem politickém zápase.“
Ante Pavelič, projev k představitelům Katolické akce, 21. 6. 1941.

30. léta — Franz Neuhausen a síť jeho Německé zpravodajské služby v Jugoslávii (přesná paralela Německé zpravodajské služby z 80. let v Jugoslávii).

Papež Pius XII žehná Mussoliniho vojskům při jejich vstupu do Druhé světové války.

1941 — Srbové odmítají, aby se Jugoslávie stala součástí Osy mocností. Goebelsova propaganda bleskové války — Srbové jsou obviněni z drancování a etnického čištění (Goebelsem(!)). Srovnej s přesně stejnými metodami „Německé Evropy“ v roce 90. letech.

Nacistický útok 6. dubna 1941. Bělehrad, předtím prohlášený za otevřené město, bombardován Luftwaffe, 30 000 civilistů umírá.

1941 (10. dubna) — Německá armáda vstupuje do Zagrebu a de facto vytváří „Nezávislý stát Chorvatsko“, který se stává loutkovým nacistickým státem ovládaným Paveličem a jeho ustašovskými hrdlořezy. Chorvatští kněží s pomocí ustašovců nutí pravoslavné Srby konvertovat pod hlavněmi děl na římský katolicismus. Rozpoutal se nejstrašněnjší náboženský masakr 20. století — asi 1 milion Srbů bylo mezi roky 1941 a 1945 zavražděno. Jasenovacký koncentrační tábor, kde bylo zavražděno mezi 400 000 a 700 000 lidí (90% Srbů, zbytek židé a cikáni).

„Musím připustit, že jsem byl posedlý zločinným charakterem Nezávislého státu Chorvatsko. Dokonce i Němci byli zděšeni ze zločinů,které tam byly spáchány.“
Simon Wiesenthal, 1990, rozhovor v jugoslávském časopise NIN.

„Největší genocida za Druhé světové války vzhledem k populaci národa nenastala v nacistickém Německu, ale v nacisty vytvořeném Nezávislém státě Chorvátsko. Tam během let 1941-1945 nějakých 750 000 Srbů, 60 000 židů a 26 000 cikánů zahynula v gigantickém holocaustu.“
Francouzský historik Edmont Paris, z Genocide in Sattelite Croatia 1941-1945, Melbourne 1981.

Vatikánská role při persekuci Srbů a nekatolíků: NUCENÉ KONVERZE:

„Je nutno vytvořit speciální úřady a církevní komise pro ty, kteří budou konvertovat … Ať si každý kaplan pamatuje, že toto jsou historické dny naší mise a my nesmíme za žádných okolností nechat tuto příležitost projít. (tj. fašistickou vládu v Jugoslávii). Naše práce^(*) je zákonná protože je v souhlase s oficiální politikou Vatikánu a s direktivami Svaté kongregace kardinálů pro Východní církev.“
Z „The Voice of the Archbishopric of Krizevci“, vydání 2, 1942. Autorem je Apoštolský administrátor a Biskup z Krizevci Dr. Janko Shimrak, blízký kolega Arcibiskupa Stepinace blahoslaveného papežem v říjnu 1998!
^(*) Ta „práce“ spočívala v příslibu terorizovaným Srbům (často celých vesnic), že jejich životy budou zachovány, pokud se „vrátí“ k „pravé víře“ — římskému katolictví. Masové (vynucené) konverzní „ceremonie“ byly prováděny katolickými mnichy doprovázenými odloučenými jednotkami ustašovských jednotek.

„Papežský legát v Chorvatsku, Mgr. Marcone, otevřeně žehnal ustašovcům a veřejně zdravil fašistickým pozdravem“

„V oficiálním dokumentu datovaném až 8. května 1944 Jeho Eminence Arcibiskup Stepinac, hlava katolické hierarchie (v nacistickém Chorvatsku) informoval Svatého otce, že k tomuto datu 244 000 pravoslavných Srbů bylo zkonvertováno do Církve Páně.“

„Schisma (pravoslavná církev) je největším prokletím Evropy, téměř větším než protestantismus. Nezná žádnou morálku, principy, pravdu, spravedlnost nebo slušnost.“
Denník arcibiskupa Stepinace, Díl 4, str. 176, zápis z 28. 3. 1941

Všechny citace podle A. Manhattan, The Vatican's Holocaust.

1940 — Rozbití Jugoslávie na etnické skupiny pod vládou nacistů. Jugoslávci byli rozděleni na asi 12 různých rasových a náboženských států. Německé divize WAFFEN SS byly organizovány podle rasového a etnického rozdělení a zahrnovaly:

HANDZAR — bosenští muslimové

KAMA — Chorváti

SKENDERBERG — Albánci

PRINZ EUGEN — jugoslávští etničtí Němci

„Přes neblahou pověst těchto jednotek SS se našli jedinci  posedlí obnovením SS divizí HANDZAR pod trochu změněným jménem v 90. letech. 13. divize Waffen SS byla opuštěna a organizace veteránů divizí Handzar byla založena v Sarajevu (počátek 90. let). Zdá se, že prvý pokus o znovuvytvoření jednotek nazvaných 'divize Handzar' by učiněn v Šišaku v Chorvatsku počátkem 90. let.“

„Později se divize Handzar vynořila pod operační kontrolou bosenské vlády. Jednou z jejích povinností bylo chránit presidenta Izetbegoviče.“
Zdroj tohoto bloku: American Policy in the Former Yugoslavia, Ivan Akumovič, The University of British Columbia (1996).

1943 — Otto von Habsburg cestuje do USA, aby loboval u Kongresu za vytvoření „Dunajské monarchie“ — tj. obnovení Ledochowského plánu.

VATIKÁN A JEHO „ÚNIKOVÉ CESTY“

Tisíce katolických válečných zločinců bylo ochráněno před spravedlností po Druhé světové válce za aktivní pomoci Svatého stolce.

„Shrnuji, že … bylo přijato určité opatření mezi Vatikánem a Argentinou … chránící nejen Quislingy, ale i ty, kteří se dopustili strašných zločinů v Jugoslávii. Soudím, že budeme muset chránit naše agenty, i když mne to znechucuje … spolčujeme se s Vatikánem a s Argentinou, abychom dostali viníky do nebes v této zemi.“
John Moors Cabot, velvyslanec USA v Bělehradě, červen 1947 (podle Ratlines)

Kurt Waldheim (generální tajemník OSN 1972-81, rakouský kancléř 1986-92) — osobní spojení mezi minulostí a současností, nacismem a Jugoslávií a Vatikánem. Waldheim byl prvním státníkem, kterého navštívili nově zvolení a extrémní vůdcové Chorvarska a Bosny v roce 1990.

1942 —Waldheim byl vyznamenán jedním z nejvyšších chorvátských vyznamenání — „Zvonimírovou medailí s dubovými listy“ Ante Paveličem, charvátským fašistickým vůdcem.

„Když pokračoval ve svém výzkumu, Herzstein našel ukořistěnou zprávu o aktivitách z července 1942, která sumarizuje medaile předané ve spojení s operací Kozara (masakry) … 139 vyznamenání, včetně medaile 'za zranění' bylo předáno mezi dvacet tisíc vojáků kteří se zúčastnili. A jen dva němečtí vojáci dostali 'Zvonimírovu medaili s dubovými listy'.“ Betrayal, Eli M. Rosembaum, St Martins Press, New York 1993, str. 123.

„Waldheim je obvykle jediným hostem tvůrců fondu pro Přátele Waffen SS.“ (The Observer Magazine, 19. 8. 1988)

1948— Jugoslávská vláda prohlašuje Waldheima za válečného zločince. Nikdy nebyl potrestán. Přes odpor Světového židovského kongresu se Waldheim stává generálním tajemníkem OSN a potom rakouským kancléřem. Chorvátský nacionalista Krajačič (později vysoký úředník strany a vlády) byl hlavním obhájcem Waldheima v Jugoslávii a rovněž hlavním kanálem pro kampaň Německé zpravodajské služby k destabilizaci Jugoslávie v 80. letech. Bylo to koncem 80. let, kdy Waldheim měl pravidelné styky s Kohlem, Gencherem a Klausem Kinkelem (hlava Německé zpravodajské služby od roku 1980) v lázních poblíž Salzburgu:

„Během svých častých letních výletů do Rakouska Kohl se často soukromě setkával s Waldheimem.“ Neue Züricher Zeitung, 29. 3. 1992

1994 — Papež vyznamenává Waldheima nejvyšším vyznamenáním římskokatolické církve.

1945 — 1991

Tichá konspirace — kampaň Vatikánu k očištění Pia XII a kardinála Stepinace (vedoucí katolická figura v ustašovském Chorvátsku během Druhé světové války) k potlačení pravdy o fašistickém Chorvátsku.

Poválečná chyba při denacifikaci. V Německu americký generál Lucius Clay omezuje program průmyslové a politické denacifikace. Americký dohazovač Albert Speer přejímá příliš mnoho z nacistické verze „budování Evropy“.

Počátek 60. let — Německá zpravodajská služba zahajuje postupný proces infiltrace a podlamování státu Jugoslávie.

1966 — Maršál Tito odstraňuje Aleksandera Rankoviče, srbskou hlavu Jugoslávské tajné služby, což signalizuje začátek infiltrace státních institucí chorvatskými a muslimskými separatisty.

1974 — Bosenští muslimové se stávají národem. Jsou to fakticky Slované, ale získali zvláštní národnostní status čistě na základě náboženství — vzor pro stejnou logiku použitou Chorvatskem.

1981 — Válka Německé zpravodajské služby proti Jugoslávii vstupuje do nové agresivní fáze s rozhodnutím Klause Kinkela jako jejího generálního ředitele.. Přes stovku agentů Německé zpravodajské služby je posláno do Jugoslávie.

1989 — Pád berlínské zdi — rodí se nová německo-evropská říše — založená na mytologii Karla Velikého (korunovaného v Římě v roce 800) a „Svaté říši národa německého“. Znovusjednocení Německa přes odpor Francie a Británie (Francie souhlasila za podmínky, že oni budou mít hlavní vliv v příští Evropské centrální bance — Německo potom vzalo zpět tento tichý souhlas). V Británii byly pochybnosti rozptýleny Douglasem Hurdem a dalšími.

„Ve svých srdcích byli Němci vždy ve prospěch zrušení zbrojního embarga pro Chorváty a rozšíření pro muslimy.“
Balkan Odyssey, David Owen, Victor Gollacz, London 1995

„Uznáním Chorvatska v prosinci 1990 proti vůli ostatních členů Evropské unie, USA, Ruska německý ministr zahraničí Hans-Dietrich Gentscher objasnil, že německé zájmy o založení zónu vlivu v oblasti Jaderského moře jsou dostatečně silné, aby riskovali vytvoření různých sekcí uvnitř NATO“.
Der Schattenkrieger, E. Schmidt-Eenboom, Econ Verlag, Düsseldorf.

1990 — ROZBITÍ JUGOSLÁVIE

 Německé, belgické a rakouské zbraně s podpora Chorvátských a Slovinských separatistů. V Zagrebu popová píseň „Danke Deutschland“. Jasenovický památník — pokus Tudžmana přepsat historii.

Británie uvolňuje Němcům cestu k uznání Chorvatska a Slovinska. — „Maastrichtský kompromis“ (viz Owen, Kaufman). Dobrý příklad toho, jak „Německá Evropa“ (zavázáním Británie do hospodářské závislosti na evropských smlouvách) osudně oslabila britskou moc při zajišťování tradiční „rovnováhy sil“ a pronárodní demokratické politiky v Evropě.

1993 — Rudolf Augstein, hlavní redaktor „levicově liberálního“ německého týdeníku Der Spiegel, žádá o „zdecimování srbského civilního obyvatelstva“. (Der Spiegel , 18/1993). Německé faktické řízení Albánie. Německo se stává rájem pro Kosovskou osvobozeneckou armádu. Otto von Habsburg žádá bombardování Bělehradu. Klasická demonstrace, jak se levice a pravice v Německu spojují k prosazování „Německé Evropy“ stejně, jako to udělaly ve fašistické Evropě ve 30. a 40. letech na podporu historického úsilí o „Německou Evropu“.

CHORVATSKO se stává jedním z etnicky nejčistších států světa. Státem jen pro Chorváty, ve kterém jsou Srbové prohlášeni presidentem Chorvatska Fraňo Tudžmanem za „nepřátelskou menšinu“. (Jak Srbové tak Chorváti hovoří srbochorvátsky).

„Prvními uprchlíky v jugoslávském konfliktu bylo 40 000 Srbů, kteří uprchli z Chorvatska po ústavním dodatku, který je označil za nepřátelskou menšinu.“ Simon Wiesenthal pro Reuters.

1995 — OPERACE „STORM“— za pomoci NATO bylo vyhnáno 300 000 Srbů z Krajiny.

„Washington dává tichou podporu chorvátskému útoku“ — The Times, 4. 8. 1995

„Těsné spojení mezi USA a Chorvatskem bylo symbolizováno Peterem Galbraightem, americkým velvyslancem v Zagrebu, který pózoval pro snímek na vrchu chorvátského tanku před chorvátskou ofenzívou v Západní Slavonii v květnu 1995“. The Bully on the Block Ivana Avakumoviče.

ISLÁMSKÝ ÚTOK NA JUGOSLÁVII:

 „Není možný mír nebo koexistence mezi islámskou vírou a neislámskými institucemi … Islámské hnutí musí a může převzít moc co nejdříve, protože je morálně i početně dostatečně silné, aby nejen rozbilo neislámskou moc, ale aby vytvořilo novou islámskou. … Turecko, jako islámská země, je určeno k tomu, aby vládlo světu. Turecko je imitací Evropy reprezentující země třetího světa.“
Muslimská deklarace Aliji Izetbegoviče (presidenta Bosny a spojence NATO ve válce s Jugoslávií), Sarajevo 1969

1995 — Bosenští muslimové bombardují své vlastní lidi na tržišti v Sarajevu, aby obvinili Srby (později odhaleno OSN jako dobře vymyšlená lež). Tento incident vedl k ultimatu NATO a následnému bombardování Srbů.

OD ROKU 1996 — Aby vyprovokovali odplatu Srbů, což vedlo později NATO a OSN k útokům na Srbsko, německá civilní a vojenská rozvědka vycvičila a vybavila Kosovskou osvobozeneckou armádu, poskytla útočiště tzv. vládě „Kosovské republiky v exilu“ v Německu, zřídila jedno ze svých největších tajných servisních středisek v albánském hlavním městě Tiraně, vybrala rekruty do velitelských pozic KLA, vybavila je komunikačními strukturami a zbraněmi a propašovala zbraně z bývalé NDR pro použití v Kosovu.

To vytvořilo vážný rozpor mezi Německou zpravodajskou službou a americkou CIA. Nicméně západní velmoci nekriticky přijaly německou frašku nejdříve vybičování konfliktu a potom účast v „mírových silách“. [Připomeňme si podobnou snahu vybičovat etnickou nenávist Čechů k cikánům a její následné zneužití — např. v kauzách Matiční ulice či Lety. - JŠ].

Přijetím propagandy „Německé Evropy“ o Jugoslávii britské ministerstvo zahraničí, vláda USA a britský tisk obecně obrátilo naše historické nepřátele na přátele a naopak spojence na nepřátele. Naší spojenci na nás hledí s nedůvěrou a naší nepřátelé se smějí. Británie tím oslabila antifašistické síly na kontinentě, zaútočila na národní demokracie, posílila moc nového euro-státu a rozbila nerasové národy na mnoho rasových a náboženských státečků — stejně jako to nacisté udělali za války a jak to Německá Evropa činí dnes.

Nedávní historie Jugoslávie je nejčistším a nejextrémnějším příkladem úplného evropského kruhu — zpět k těm nejhorším dnům 30. a 40. let. Nepřátelé Jugoslávie jsou i našimi nepřáteli — tehdy i dnes.

10. Evropská krize a hrozba Spojeným státům

Prvá verze tohoto materiálu byla původně napsaná jako zvláštní článek pro americké politiky a politické poradce.

Evropská unie, kterou američtí obchodníci chápou jako příspěvek k evropskému míru a bezpečnosti, je ve skutečnosti největším nebezpečím světovému míru v současnosti. Je to přesné zopakování (ve smyslu politických struktur, politické filosofie a cílů) té škodlivé formy německého imperialismu a kontinentálního fašismu, který Británie a Amerika porazily ve dvou světových válkách.

Spojené království vlastně již neexistuje. Westminsterský parlament je podřízen Evropské komisi v Bruselu, jejíhž více než 30 000 nařízení ho jednoduše obchází a jehož směrnice to přikazují. Britské soudy jsou podřízeny nejvyššímu Evropskému soudnímu dvoru ve Štrasburku, který prohlásil za svou politickou úlohu — další „integraci“ (tj. odstranění) kdysi svobodných národů v Evropě. Jinými slovy to není soud v anglosaském smyslu toho slova, ale každodenně vytváří neodvolatelné zákony pro 15 „národů“. Britští občané mohou dnes být vydáni do kterékoliv evropské země bez ochrany habeas corpus nebo jednání před porotou. Němečtí občané nemohou být vydáni nikam! (Tato chybějící symetrie je významně podobná zejména francouzské kapitulaci z roku 1940). Nedávná smlouva z Nice umožňuje v Evropské unii zakázat politické strany, které neschválí.

V roce 1991 Německo, následováno rychle Vatikánem, uznalo Chorvatsko, ten vzhledem k velikosti nejvražednější stát z období fašismu. Chorváti zmasakrovali jeden milion Srbů, cikánů a židů, zejména v Jasenovackém koncentračním táboře mezi roky 1941 a 1945. Arcibiskup Stepinac z doby války, jehož vlastní kněží se podíleli na provozu likvidačního tábora a prováděli nucené konverze pravoslavných křesťanů ke katolicismu, byl nedávno blahoslaven papežem.

Ve východní Evropě zkolabovalo zemědělství, v neposlední řadě protože Evropská unie silně omezila jejich vývoz na západ, a jejich media, obchod a zemědělská půda je skupována západoevropským obchodem, zejména německými firmami. Stejně jako to nacisté plánovali ve 30. letech, národní státy v Evropě, za jejichž svobodu Británie a Amerika vybojovaly dvě krvavé války, vlastně již neexistuji jako samosprávné celky. Americká zahraniční politika přivítala nebo ignorovala to, co tzv. „Evropská unie“ způsobila.

• rozbití 15 demokratických národů,
• odstranění 12 měn a centrálních bank,
• 16 milionů nezaměstnaných (díky přípravě na Euro),
• rozbití Československa a zničení Jugoslávie,
• etnické vyčištění milionu Srbů,
• útoky na židy a cikány na Slovensku a v Kosovu,
• synagogy a turecké domy jsou zapalovány v Německu,
• hrozby Norsku a Švýcarsku pokud se nepřipojí k Evropské unii,
• znovuvytvoření bývalých nacistických loutkových států (Slovinsko, Chorvatsko, Slovensko),
• ohrožení Polska, České republiky a Británie, expanze Německa na východ,
• překážka demokratické integraci bývalých sovětských satelitů do svobodného světa.

Dokonce ještě před smlouvami z Amsterodamu a Nice další konsolidací své celoevropské moci bylo Německo schopno:

• obrátit Británii a Ameriku proti jejich historickým spojencům proti německému imperialismu a fašismu — Jugoslávii,
• samo dovedlo prostřednictvím mohutných půjček Rusko k bankrotu a k zárodku paktu Molotov Ribbentrop (pravděpodobně na základě tajných smluv z 80. a 90. let)
• využitím „vyjednávání“ o minulých smlouvách (jako byl Maastricht) obrátit opozici 11 ku 1 na rozbití Jugoslávie na „politiku EU“, která to provedla,
• tím, že zavázala jiné země EU ke „společné“ zahraniční politice, způsobila tiše jejich zastrašování Polska a České republiky,
• Využila obchodní bariéry EU proti východní Evropě a příslib členství v NATO k nalákání východoevropských zemí do Evropské unie,
• zneužila strachu Rusů ze silné expanze NATO k odvedení Jelcina/Putina od USA a Británie k nové francouzsko-rusko-německé ose.

KALININGRAD A ODCIZENÍ RUSŮ

Případ ruské enklávy v současnosti odříznuté od Ruska nezávislými baltickými státy — Kaliningradu (dříve Königsberg, centrum historického Pruska) je klasickým příkladem zneužití Evropské unie a mohutné půjčky Rusku, aby dosáhli expanze na východ.

Neodpovědně vysoké půjčky vyplýtvané na Rusko Německým státem a německými bankami (se zárukou německého státu) jsou jednak zdrojem značné nestability pro ruské hospodářství, jednak základem jejich rostoucí politické závislosti na dobré vůli Němců — k tomu ovšem byly navrženy. Helmut Kohl počítal s tím, že jakákoliv finanční hrozba naivního Ruska zadržet německým bankám platby (tj. odmítnout zaplatit dluhy) by byl krokem k dalšímu mohutnému znepřátelení celého západního kapitálu, na kterém obnova ruského hospodářství závisí.

Už se odehrála debata o převedení německého dluhu na akciové podíly v ruských společnostech a komisař EU zodpovědný za zahraniční politiku Chris Patten (politicky odmítnutý GB) učinil, řečeno slovy The Times, první kroky k diskusi o možném „politickém statutu Kaliningradu v rozšířené Evropě“. Ty zamaskovalo švédské předsednictví Evropské unie v prvých šesti měsících roku 2001, ale nelze pochybovat, že expanze německého průmyslu přijde znovu, stejně jako na Balkáně, obyčejně vyvíjená pod záminkou „sjednocené Evropy“.

Zbývá tu několik „dokončovacích“ operací. Konečným krokem je vytvoření korporativistické, protidemokratické, protinárodní velmoci založené na Německé Evropě a Euru (Británie, Švédsko, Dánsko, Norsko a Švýcarsko zůstávají mimo, ty poslední dva dokonce mimo Evropskou unii) a Evropská armáda (nyní v zárodečné formě a největší hrozba zájmům Spojených států).

 Zdá se, že se za 60 let mnoho nezměnilo. A samozřejmě to byla právě nemožnost rozlišení mezi Hitlerovými ambicemi a „normální“ německou politickou třídou ve 30. letech, co vedlo britské ministerstvo zahraničí k přerušení jednání s von Trottem, velkou nadějí konzervativních „dobrých Němců“ potírajících Hitlera. Spisovatelé dnes v Británii (já, konzervativec), ve Švédsku (Jan Myrdal, socialista) a jiní v Jugoslávii, v Polsku, v Československu varují před těmito nebezpečnými paralelami dneška, protože existují utkvělé imperiální ambice a silná tendence ke korporativistickým/antidemokratickým názorům i mezi (zdánlivě) neextrémními prvky německé politiky.

KATASTROFICKÉ DŮSLEDKY NĚMECKÉ EVROPY PRO ZAHRANIČNÍ POLITIKU USA

 Nikdy nebyla zahraniční politika tak kritická pro americkou administrativu. Korporativistická a protekcionistická Evropská Unie zabránila opravdovému přijetí bývalých sovětských satelitů ke světovému společenství volného obchodu a demokracie (volný obchod je jim upřen dnes, jejich parlamentní demokracie jim budou upřeny po vstupu do „Evropské“ unie, konstrukce, která představuje více než jednu třetinu národů Evropy.

Jugoslávská válka odhalila Slovanům, pravoslavným křesťanům a východním Evropanům (a zejména Řecku, členu NATO) agresivní Němci ovládaný „Západ“, jehož obětí se dnes straní. Během Druhé světové války je skutečná míra úmyslů Německé říše příliš viditelná díky relativně kavalírskému přístupu, s jakým nacistické úřady jednali s uvězněnými důstojníky Spojenců (otec autora této knihy byl toho svědkem), ale projevila se ve způsobu, jakým jednali s „podlidmi“, se Slovany, pravoslavnými a východoevropany. Zatímco snadno upokojitelný „Západ“ se ještě neprobudil do reality německé mocenské politiky 21. století, Rusové a jejich spojenci na Východě to nepotřebují a vidí jasně skutečnou podstatu „Německé Evropy“.

Jugoslávská válka poučila Rusy, že nemohou věřit Západu. Jelcin varoval Brity a Američany, že útok na Jugoslávii by vážně ovlivnil veškeré vztahy Východ-Západ pro několik následující desetiletí. Putin a Jelcin varovali, že expanze NATO na východ (hnaná dále Německou Evropou jako prostředkem expanze Evropské unie než USA a GB) by slovy Putina byla „chybou, a my říkáme, že je nepřijatelná“. Putin též shrnul důsledky (Němci vyvolané) balkánské krize: „Naše vztahy k Západu se vrátily zpět v důsledku událostí na Balkáně.“ Proto není překvapením, že Rusové se rozhodli obnovit sílu své armády, nová spojení se starými satelity, potlačování národní suverenity (Čečensko a Gruzie) — a dokonce své spojení s Castrem.

Ve Východní Evropě a na Kavkaze reaguje ruský medvěd na expanzi Německé Evropy použitím stejné taktiky proti malým národům, jakou používá Německo v Západní a Střední Evropě — tj. ustavení (nebo v případě Ruska pokusů o obnovu kvazi sovětského bloku) imperiální moci nad historickými a nerasovými národy, podporou rasových a náboženských státečků uvnitř národů a hospodářských, úřednických, nadnárodních bloků nad nimi.

Čína byla trvale odcizena. Komunističtí revanšisté po celé Východní Evropě a v Číně získali dostatečnou munici k obnovení své hegemonie. Agresivní Německá Evropa sjednotila Konzervativce, Liberály, socialisty a dokonce komunisty do opozice proti ní. Vidíme obnovení spojenectví, které existovalo naposled ve 30. a 40. letech — poslední době, kdy bylo na komunisty pohlíženo i nekomunisty jako na ty, „kteří mají pravdu“.

ŘEŠENÍ

Administrativa George W. Bushe se nesmí přestat angažovat v Evropě. Bush by měl zkusit napravit hrůzné důsledky jak Clintonovy neangažovanosti, tak jeho naivních a historicky nebezpečných intervencí v 90. letech. Nedávná mimořádná manipulace Francouzů a Němců při vytváření tzv. „Evropských sil rychlého nasazení“ jako alternativy k NATO, což poslalo domů Američany a nakonec ten druh Evropy, který postupně presidenti USA svévolně a naivně vytvořili a která teď představuje vážnou hrozbu americkým zájmům.

Britské pochybnosti o americkém raketovém štítu, rostoucí obchodní třenice, Kyotská „smlouva“ a ovšem Síly rychlého nasazení vyostřily transatlantické napětí a ukázaly na kolísání eurofilního Blairova režimu, který hledá „zvláštní vztahy“ a všechny ty společné vojenské a zpravodajské zdroje dohromady mají posilovat Blairův osobní obraz jako „evropského vůdce“ u ostatních.

„Věříme, že Síly rychlého nasazení nejsou nic jiného než evropská armáda — proti NATO“, řekl jeden Washingtonský úředník. O raketové obraně řekl příslušník administrativy o Blairových pochybnostech: „Buď jste s námi nebo nejste“. Jeden z „pozorovatelů to uzavřel pro vicepresidenta Cheneyho“, jak to vyslechl britský novinář:

Věříme vám vzhledem k naší historii, k naší kultuře, k naším zájmům. Ale pokud vlezete do postele s Francouzi, Američany a Němci, můžete tomu všemu říci sbohem. Proč bychom s vámi měli sdílet informace, jestliže potom jdou k tomu, který je předá do Iráku, nebo k Němcům, kteří je odfaxují do Teheránu. (Němci dodali Iráncům ty nejvýkonnější počítače na světě pro jejich zpravodajskou službu.)

Ale byli to američtí presidenti od Kennedyho po Clintona s několika výjimkami, kteří podnítili a pomohli vytvořit Evropskou unii, která naopak odcizila historické, hospodářské, strategické a kulturní vazby mezi anglosaskými národy. Pokud se dnes britská politické třída dívá na jednu stranu a její lid na druhou a USA je popletena britskou loajalitou, potom Američané pozorují pohromu, kterou sami vytvořili.

 V nedávné minulosti to byla administrativa George Bushe Seniora, která začala osudně naslouchat více německým než britským pohledům na Evropu. Katastrofální slabost z let Johna Majora, využívání zpravodajských materiálů Clintona konzervativní stranou, ovládnutí většiny britské politické vládnoucí třídy euro-korporativismem a postupné rozbíjení britské ústavy znamená ovšem, že Británie nese větší vinu než USA.

Ale dvě kritická období euro-korporativistického vlivu na Británii (právem viděné po celé Evropě antifašistickými silami jako jediný pilíř demokratické státnosti) byly řízeny přímo Washingtonem — léta Kennedyho/Macmillana a léta Clintona/Blaira. Období Regana/Thatcherové bylo mezidobím rozumu, které skončilo machinacemi těch korporativistických klik, jejichž typickými představiteli byly schůzky Bilderbergerů (Margaret Thatcherová nebyla sesazena voličstvem nebo Konzervativní stranou, ale korporativistickými klikami za jejím vlastním křeslem).

Příliš mnoho starších politiků z obou stran Atlantiku bylo pravidelnými návštěvníky na schůzích Bilderbergské skupiny, ale i mnozí z nich pomalu přijímají zhoubný vliv této organizace a uvědomují si, co se vlastně děje v Evropě. Bilderbergové, podle Richarda Aldricha z CIA, byli prvním hybatelem při vytváření Evropské unie a to trvá dodnes a bylo to dokonce významnější než Evropské hnutí. Notoričtí protinárodní aktivisté založili Bilderbergy (viz knihy Europe's Full Circle a Treason at Maastricht pro další informace o skupině Bilderbergů)

1. Princ Bernard Nizozemský, bývalý Prinz Lippe Biesterfeldt, důstojník zpravodajské služby SS vázaný na hlavního průmyslového stoupence nacistů IG Farben, člena nacistické strany od roku 1933 do své svatby do Holandské královské rodiny v roce 1937. Resignoval po oznámení jeho účasti ve skandálu Lockhead.
2. Joseph Retinger, vatikánský vlivový agent, vypovězený ze zemí Dohody během První světové války pro komplot vytvořit strředoevropskou Katolickou říši. Nikdy nenosil národní pas (byl Polák) a založil Evropské hnutí v roce 1946. Věřil na „práci za scénou“ k likvidaci národů Evropy.

Když byla napadena Bildebergy, Margaret Thatcher řekla, že to pokládá za poklonu! Jak byla pravdivá. Ale existuje mnoho pozitivních příznaků o obraně proti zlům zmíněným výše:

1. Aktivistům jako jsem já (cenzurování většinou britského tisku) se nicméně podařilo za posledních 10 let obrátit pozornost veřejnosti proti evropskému superstátu — 51% britského lidu si nyní přeje opustit Evropskou unii, 70% je proti Euro.
2. Britský průmysl, který byl hlavním zastáncem Evropské unie, nyní silně oponuje opuštění libry ve prospěch Eura. Britské zemědělství, zpočátku „koupené“ evropskými dotacemi, bylo nyní zdecimováno „Společnou zemědělskou politikou“ sovětského stylu a nyní silně oponuje Evropské unii.
3. Existuje silné neextremistické hnutí proti Eurostátu po celé Evropě.
4. Euro bylo hrůzou a krachem — nezbytný fiskální centralismus (viz nedávný útok na volenou irskou vládu Evropskou centrální bankou) — je schopen ukázat na vnitřní konflikty mezi národními parlamenty a bruselským státem.

BUSHŮV REŽIM MUSÍ POMOCI A PODPOŘIT TATO HNUTÍ TAKTO:

1. Neposkytovat žádnou politickou ani monetární podporu Euru. Pokračovat ve vylučování zvláštních representantů národů z Euro-zóny z Mezinárodního měnového fondu atd.
2. Poskytnout otevřenou podporu (včetně povzbuzení soukromého financování) odpovídajícím hnutím proti EU v Británii a v Evropě (vyžaduje obezřetnost). Uznat hnutí proti EU a dát jim status komunikace s administrativou USA.
3. Dát si pozor na převažující ruskou závislost na německých půjčkách, které slouží jako politické zbraně (viz otázku Kaliningradu) a příčinou převzetí ruského průmyslu. Britská a americká vláda by měly nabídnout alternativní zdroje kapitálu Rusku (viz bod 7 dole).
4. Využít WTO k rozbití obchodních bariér mezi východní a západní Evropou, a tak rozbít „pevnost Evropa“, díky které EU má obchodní „privilegia“ jako odměnu za vzdání se demokratické ústavy.
5. Vytvořit celosvětovou skupinu volného obchodu založenou na USA, GB, Irsku a Britském společenství (zahrnuje 40% světového obchodu ve srovnání s 20% pro Evropskou unii).
6. Potom vytvořit „deštník“ mezi touto obchodní skupinou a novými evropskými národy ve východní Evropě, obejít Evropskou unii a umožnit svobodě demokracie a obchodu, aby dosáhla — přinejmenším — k těm národům, které spojenci osvobodili ze sovětského a nacistického otroctví.
7. Omezit mezistátní a bankovní financování Ruska, namísto toho podnítit svobodný obchod a západní podnikatelské zkušenosti a soukromou (a osobní) slušnost.
8. Podpořit britskou vládu, když se brání evropské „integraci“ a podpořit její únik z ústavních struktur Evropské unie — to, pro co britský parlament a britský lid volili v letech 1972 a 1975.
9. Pozor na německý tlak na východní Evropu. Kritizujte a jednejte proti pokusům vnutit smlouvy Polsku a České republice.
10. Pozor na německá spojení s Čínou a francouzské spojení na Irák. Ať Francouzi zaplatí za svůj šovinismus a protianglosaské akce (včetně špionáže)
11. Nikdy nedopusťte, aby zpravodajská propojení USA/GB/Nový Zéland/Kanada/Austrálie byla sdílena s Evropskou unií.
12. Trvejte na dodržování resoluce OSN od roku 1970 Izraelem — tím zabráníte celosvětovým útokům islámu proti Západu. Vzpomeňte si na německé aktivity v Iráku ve 20. letech a na ohromné dodávky německých chemických továren do Iráku v 80. letech a důkazy od iráckých přeběhlíků (BBC program „Korespondent“, 3. března 2001), že Německo přispělo 80% zdrojů potřebných k založení iráckého programu jaderných zbraní. Vzpomeňte si též na německou podporu bosenských a albánských muslimů při rozbití Jugoslávie.
13. Dejte vysokou prioritu znovuujištění Ruska a Řecka o americkém odporu proti Němci ovládané Evropské unii expandující na východ.
14. Neuznávejte „Evropu“, ale jen „svobodné národy Evropy obchodující ve svobodném světě“.
15. Zastavte Evropské síly rychlého nasazení, nebo přinejmenším jim zabraňte plánovat nebo operovat mimo struktury NATO nebo mimo Evropu.

Obsah

Kapitola 5