V Evropě existovaly tři pokusy o monetární unii (sjednocení pod jednou měnou) v 19. století — všechny selhaly. V roce 1987 se Toryjská vláda pokusila fixovat Libru na Německou marku — a nezkrachovalo to, dokud nevznikla silná inflace, jejíž důsledky oslabují britské občany dodnes. V roce 1992 Mechanismus evropských směnných kursů (ERM) selhal zcela, ale ne před vyvoláním nejhorší recese od 30. let. Dva hlavní mezinárodní pokusy o zafixování směnných kurzů — zlatý standard 20. let (vedoucí k depresi) a pevné směnné kursy schválené v Bretton Woods ve 40. letech — též selhaly; až potom politici konečně pochopili, že nikdo nemůže zafixovat kterýkoliv ekonomický vztah bez rozbití celé základny volné a dynamické ekonomiky, která je založena na spontánních změnách těchto vztahů. Euro (jednotná evropská měna) je ale ještě nebezpečnější než tyto historické chyby řízení směnných kursů, protože je to součást nezvratného plánu na vytvoření superstátu s jednotným hospodářstvím, jednou centrální bankou, jednou vládou atd.
Snad nejkratší měnová unie všech dob byla mezi Čechami a Slovenskem po rozpadu Československa v roce 1992. Pokusili se zřídit jednotnou měnu mezi dvěma nyní suverénními státy. A rychle zjistili, že správa jednotné měny mezi dvěma demokratickými suverénními vládami — i v případě dvou států které dohromady tvořily po 70 let jeden národ (s krátkou přestávkou během války, kdy nacisté rozdělili zemi na dvě, stejně, jako to „Německá Evropa“ ještě jednou dokázala dnes!)
Stejně jako se ve 30. letech britští usmiřovači s evropským fašismem pokusili přesvědčit britský lid, že jejich národ je v konečném úpadku a že tedy soužití s Hitlerem bude výhodné, stejně jako v moderní době ti, kteří se pokoušejí vybudovat Spojené státy evropské, zkoušeli podobnou taktiku. Ve skutečnosti, bez ohledu na naše odmítnutí před připojením k EHS v roce 1972, tak během 90. let (protože GB odmítla přistoupit k Evropské sociální chartě (do roku 1997) a hospodářskou svěrací kazajku Jednotného mechanismu směnných kurzů a Euro) Britové zažili bezprecedentní období ekonomického růstu. Zatímco jiné země EU trpěly po léta masovou nezaměstnaností, velkým zadlužením a (až do roku 1988) pomalým růstem, britští pracovníci v průmyslu se stali nejbohatšími v EU a zatímco jiné země prodělaly 6-letou stagnací a nezaměstnaností a Britové zažili ekonomický růst a dokonce menší nezaměstnanost. I dnes, po dvou letech pomalejšího ekonomického růstu v Evropské unii, je nezaměstnanost v GB mezi polovinou a třetinou její úrovně ve Francii, v Německu, v Itálii a ve Španělsku a v srpnu 2001 dosáhla minima za posledních 26 let.
Zrušení Libry by znamenalo „nejen“ že by Britové ztratili kontrolu nad ekonomikou, úrokovými mírami a směnnými kurzy, ale neexistovalo by nic takového jako britská ekonomika, britské úrokové míry nebo britské směnné kurzy. A proto by Britský parlament — na úrovni regionálního shromáždění — neměl mít žádnou hospodářskou kontrolu nad čímkoliv v oblasti hospodářství. Hospodářská politika by byla kontrolována Bruselem (stejně, jako je dnes yorkshirská a skotská hospodářská politika rozhodována v Londýně).
Euro, dokonce ještě před tím, něž bylo spuštěno, se ukázalo být velmi slabou měnou. Dokonce díky přijetí Eura klesla německá marka asi o 30% proti libře a dolaru během let 1992 a 1999. Po svém spuštění pokleslo Euro (a vlastně všechny jeho členské měny) o dalších 15% proti US dolaru. Slabá měna začne hledat, jak se chránit. Vzhledem k možnosti ovlivňovat směnné kursy Eura Evropská centrální banka mohla, na základě většinového hlasování, ovlivnit kontroly směny v GB (a jakémkoliv jiném členském státě), aby zabránila zahraničním investicím. (Maastrichtská dohoda, článek 73 f) a podle článku 73 g:
Rada může přijmout v nutném případě opatření proti pohybu kapitálu a proti platbám, které se týkají třetích stran.
Pokud by GB zrušila libru, stal by se britský parlament ve skutečnosti místním orgánem v nové zemi zvané „Evropa“. A právě tak jako by místní orgány v rámci GB mohly být v ekonomické oblasti „přebity“ britskou vládou, tak Maastrichtská dohoda umožňuje pokutovat GB, kdyby nerespektovala směrnice pro půjčky, výdaje a inflaci stanovené novou Vládou v Bruselu. Přitom sama myšlenka, že země tak slabá, že nemůže plnit ekonomické směrnice, může být pokutována, je absurdní, ale jasně ilustruje zamýšlený status „lokálního orgánu“ GB v rámci Evropské unie.
Podle Maastrichtské smlouvy je ale protiprávní, aby se britská vláda nebo kterýkoliv britský ministr jen pokoušeli ovlivnit guvernéry Evropské centrální banky. A bez ohledu na rostoucí nezaměstnanost si nesmí žádný politik stěžovat na Evropskou centrální banku, která má úplnou nezpochybnitelnou moc. Dokonce Gordon Brown, první ministr financí po válce a dal Anglické bance plnou nezávislost určit úrokové míry, musel při určité příležitosti zkusit ovlivnit Banku pro snížení úrokových měr.
Přestože žádný konzervativní volební program se nikdy nezmiňoval o zrušení národních měn EU a možném zrušení libry, Douglas Hurd, tehdejší ministr zahraničí, podepsal Maastrichtskou smlouvu o hospodářské a monetární unii, která to požadovala. Přestože tzv. neúčast GB na Jednotné evropské měně je tak nejasná a nejednoznačná, je možné, aby Británie byla donucena proti své vůli zavést Euro. Po opuštění svého úřadu Douglas, nyní Lord, Hurd, řekl: „Nikdy jsem nebyl zastáncem Jednotné evropské měny.“
Němečtí politici, kteří stále tvrdí, že Evropská unie byla navržena proti „nebezpečí nacionalismu“ trvali na tom, že Evropská centrální banka (ECB) musí být založena ve Frankfurtu. Ovšem byl to právě německý ministr financí, kdo řekl, že „buď Evropská centrální banka bude ve Frankfurtu, nebo Euro nepovstane ze základů“. Jednotná evropská měna je „řízena“ nevolenými byrokraty z frankfurtské banky. Ale aby to mohli dělat, budou muset mít podrobné znalosti o zásobách peněz, o inflaci a hospodářských aktivitách a kontrolu nad tiskem eurobankovek ve všech zemích Evropského měnového systému. Dále bude muset ECB věřit všem zúčastněným zemím, že nebudou tisknout příliš mnoho Euro! Vzhledem k důvěryhodnosti systému je to zatím mimořádné riziko. Výbor Evropské centrální banky ve Frankfurtu rozhodl, že nebude publikovat ani průběhy hlasování ani své odhady inflace — jaké jsou v GB a v USA publikovány. Směrnice ECB — pokud nastane do období potenciálně postiženého deflací — obsahují horní mez inflace, ale žádnou dolní mez pro inflaci. Jinými slovy nebudou moci reagovat na větší deflační pád cen a to může způsobit extrémní nezaměstnanost. A samozřejmě neexistují žádné kritéria konvergence pro míru nezaměstnanosti.
Naprosté pohrdání, s jakým přistupují k dříve svobodným národům Evropy bankéři Jednotné evropské měny bylo dobře ukázáno Otmarem Issingem, výkonným členem výboru Evropské centrální banky v článku v listě The Financial Times (kde jinde — viz dále!) 22. září 1998: „Národní zřetele nesmí hrát žádnou roli pro ECB, i kdyby se podmínky v jedné zemi výrazně lišily od průměru oblasti Euro.“ Jinými slovy pokud okrajové národy jako Itálie, Portugalsko nebo GB budou mít velmi vysokou nezaměstnanost nebo inflaci, nic se pro ně neudělá, protože důležité je jen jádro. Můžeme si být jisti, že bude mnohem menší ochota v Německu nebo ve Francii platit vysoké daně k zajištění „regionálních“ podpor do GB, Itálie či Irska — přestože prostředky mohou být přislíbeny jako odměna za politickou poslušnost vůli eurointegrátorů!
Jelikož Britský parlament a vláda nebudou mít žádnou kontrolu nad tím, co již nebude nic víc než „regionální ekonomika“, nebudou moci žádným způsobem ovlivňovat požadavky, úrokové míry, cenu hypoték či hospodářskou aktivitu. Současná omezená nezávislost Anglické banky může být odstraněna rozhodnutím britské vlády, ale trvalá ústavní nezávislost Evropské centrální banky (která v současnosti ovládá všechny země Euro-zóny a bude ovládat i Británii, pokud se rozhodneme zrušit libru) je zcela mimo rozhodovací pravomoc britské vlády. Po staletích konfliktů mezi Horní a Dolní sněmovnou kvůli ovládání peněz budou neshody vyřešeny předáním rozhodovací pravomoci Bruselu a Frankfurtu. Británie již nebude existovat jako národní hospodářství jako dnes Bavorsko nebo Alabama.
Jednotná evropská měna by znamenala federální superstát, jako jsou Spojené státy, ale bez jejich (nepříliš dobré) národní soudržnosti. Evropa politicky rozdělená 12 jazyky a s obyvatelstvem, které má malý zájem o věci těch druhých a tak nemůže vytvářet ani společné veřejné mínění, nemluvě o vytvoření sjednoceného demokratického hlasu. A tak by všechny společné aktivity byly vnímány národními voličstvy jako nelegitimní. A to je ovšem právě důvod, proč „Evropa“ byla vytvořena, aniž se kdo tázal lidí.
Žádný jiný region na světě dokonce ani nenavrhuje sjednocení svých měn (a proto i vlád) — dokonce ani Severní Amerika a určitě ne Jihovýchodní Asie. Nejsou tom takoví blázni. Asijské státy se ovšem dívají na Evropskou unii jako na příklad, jak se to nemá dělat, a dokonce Spojené Státy, které byly tak nápomocné (zejména za Kennedyho, Bushovy a Clintonovy administrativy) při vytváření současné Evropské unie je sama v protikladu k ekonomické, směnné a obchodní politice EU a nesní o vlastním vstupu do podobného ústavního státu zahrnující celou Severní Ameriku.
Libra Šterlinků je pro britskou národní demokracii tím, čím je jméno pro jednotlivce — bez něj nemůže ani získávat peníze, utrácet nebo si vypůjčovat podle vlastního přání, nebo jen existovat jako suverénní národ nebo jako nezávislý jednotlivec. Mnoho zastánců zrušení libry (a s tím i našeho suverénního národa) bude namítat, že zrušení všech národních měn v rámci EU ve prospěch Eura se neliší od zafixování měn mezi národy. Není nutno říkat, že to nelze srovnávat a že bývalé propojení mezi irským puntem a britskou librou ukazuje proč.
Za prvé, při propojení puntu a libry není nijak zabráněno pohybu puntu/libry oproti jiným evropským měnám. Za druhé, nehledě na ta nejdůvěrnější propojení mezi kterýmikoliv dvěma evropskými národy (investice, obchod, migrace z Irska do GB, společný jazyk) mohli Irové zrušit toto propojení. Za třetí to udělali, když punt mohl najít svou správnou úroveň k libře, a tak práce mohla být racionálně oceněna zahraničními investory v Irsku — a tak investice do Irska stouply. To umožnilo mnoha Irům v Anglii vrátit se domů a vzkvétat tam, kam patřila jejich srdce — do své vlasti.
Nic z toho nebylo možné v Euro-zóně, a v důsledku toho je irské hospodářství mimo kontrolu s 6% inflace, ale v rámci stejné měny je Německo s inflací menší než 1%. Odpovědí bude pro Irsko zdanit vlastní občany nebo podstatně zkrátit vládní výdaje, ale irský volič nebude volit svou vládu, aby to dělala. Žádná vláda si nemůže dovolit riskovat volební nepopularitu, aby si usmířila Evropskou centrální banku ve Frankfurtu.
Když se nově povstalé svobodné národy Východní Evropy vymanily ze jha sovětských komunistů, jejich prvým krokem bylo vytvoření vlastní národní měny. To proto, že s národní měnou národ „dýchá“ a dokazuje, že opravdu existuje. Volně konvertibilní měna (to byl též první krok Ruska po rozbití Sovětského svazu) odráží skutečné dodávky a požadavky, domácí vlivy, hodnoty výroby, zámořské příjmy a příští rozkvět všech těchto záležitostí.
Naopak když nacisté pochodovali do jiných zemí podle svého plánu „integrovat“ evropské národy, jedním z jejich prvých opatření bylo převzít kontrolu nad jejich měnami. Jak to jednou prohlásil Rotschild, když ovládáš měnu, ovládáš národ. Nacisté měli tuhou kontrolu nad měnami zemí, které ovládli. Ustavili Centrální banku v Berlíně a zorganizovali centralizovaný klíringový systém plateb — jako předehru Jednotné evropské měně. Skuteční ekonomičtí liberálové a demokraté vědí, že nepotřebují jednotnou měnu k provádění volného obchodu. Diktátoři, fašisté a Evropská unie vědí, že nelze ovládat národy bez zrušení národních měn.
Národní měna též odráží relativní hodnoty těch, kteří v zemi žijí. (Některé země dají více na volný čas a rodinu než na výrobu a blahobyt, některé kladou náboženské zvyky nad obchodní zájmy, jiní mají obrácené priority). Klima a historie se též potřebuje odrážet (a odráží se) v pohybech národní měny.
Jednotná evropská měna by znamenala, že „regionální hospodářství“ (v současnosti představované národními státy a jejich měnami, které rostou a klesají a tak odrážejí jejich specifické hospodářské podmínky) by, stejně jako Irsko, byly zbaveny přirozeného a kritického pohybu svých měn a musely by tedy najít jiné mechanismy k obnovení hospodářské rovnováhy. To by znamenalo:
Obě eventuality přinesou zbyrokratizování daní a moci vedoucí k centrální „vládě“ v Evropě a hromadnou migraci pracovníků přes národní/jazykové/kulturní hranice, což posílí sociální odcizení a politické tlaky.
V Americe kde dnes mají (po 600 000 obětech občanské války) jednu uznávanou vládu, jednu historii a jeden jazyk, a přesto se stěhuje ročně 7 milionů lidí mezi státy každý rok. V rámci Evropské unie by to nebylo jazykově ani politicky možné.
Je značně ironické, že vzhledem k roli německých a francouzských politických představitelů při vytváření Evropské unie a tlačící k další integraci je nejméně překračovaná hranice uvnitř Evropské unie mezi Francií a Německem. (Jejich obyvatelé na základě své vlastní volby zcela odmítáají grandiózní politická schémata svých „vůdců“). Stabilita národů a jejich kulturní soudržnost záleží na odolnosti paměti jejich obyvatel, na stabilitě jejich rodin a pracovních příležitostech. A tyto vlivy naopak závisí na toku kapitálu nahrazujícím tok pracovníků. A to vše závisí na svobodném trhu kapitálu, a je příliš typické pro reálné cíle zakladatelů Evropské unie, že odcizení migrující práce se je nezajímá.
Ale co se skutečně stalo od spuštění Eura, zvoleného k vytvoření soudržného trhu s jednotnou měnou, s tokem investic? A utrpěla ona velká ekonomika, která zůstala mimo Euro-zóny, nedostatek investic zvnějška? Ne — nebylo tomu tak, protože potom nastal velký příliv investic do GB počínaje naším členstvím v Evropské unii, a zahraniční investice potřebují svobodný trh měny národa, u kterého investují, aby mohli (správně) posoudit své vlastní náklady. Jádro pudla je v tom, že jakmile se GB rozhodla zůstat mimo Euro-zónu, zahraniční investice dosáhly rekordní úrovně — 38,1 miliard liber v roce 1998. Mnoho investorů byly německé a francouzské společnosti utíkající před enormními sociálními a daňovými břemeny v rámci Evropské unie. V roce od března 2000 vzrostly zahraniční investice o 16% a od zvolení Blairovy vlády v roce 1977 na základě přístupu „počkej a uvidíš“ k Euru, rozsah zahraničních investic vzrostl na 252 miliard liber.
Ale tady je místo pro sdělení, že v Británii je příliš mnoho zahraničních investic, protože dosud existují ohromné podpory k dispozici zahraničním společnostem a že tyto podpory uměle vyvolávají vysokou úroveň investic, které naopak posilují libru na přehnanou úroveň proti Euru. Kdyby vláda zrušila mohutné příspěvky dávané bohatým akcionářům korporací jako je Ford nebo Nissan (ten poslední dostal přes 700 milionů liber jako příspěvek na jednu továrnu v Sunderlandu), potom:
A jako u většiny krizí, o kterých vláda tvrdí, že nás před nimi může zachránit, byla to právě vláda kdo je vyvolal.
Existuje množství důležitých otázek, které by podle teorie měly stabilizovat ekonomiku, jednou z nich je velikost Evropské unie (samozřejmě za předpokladu, že by byly možné politicky). Jsou to zahraniční investice, konvergence různých částí evropského hospodářství a nad to pohyb kapitálu. Pokud se kapitál může svobodně pohybovat a není mu v tom bráněno břemenem regulí a daní, potom poteče tam, kde je velká nabídka pracovních sil, a pohyb práce není nutný. Ale je znakem skutečných cílů těch, kde založili Evropskou unii, že se nejvíce zajímali o pohyb lidí, aby, na rozdíl od svobodného pohybu kapitálu, rychleji rozbili soudržnost národních států. (Kulturní a jazykové odcizení vynucených migrantů nemá pro ně žádný význam.)
Aby taková migrace nebyla nutná, je potřeba značný rozsah zahraničních investic, a je to právě ta země která odmítla Euro, Velká Británie, která byla svědkem růstu zahraničních investic. V GB byly vždy značné zahraniční investice, jednak proto, že Britové byli vždy internacionalisty ve svém přístupu, jednak protože je rozsáhlá síť obchodních operací prováděna v Londýně.
Pokud by země Euro-zóny zajistily stabilní základ pro zahraniční investice, potom by to zvýšilo jistotu zaměstnání a odstranilo nutnost migrace pracovníků, ale u nich fakta dokazují, že země které zavedly Euro, se navzájem ve skutečnosti oddělují. Namísto konvergence divergují. Účetní firma Chantrey Vallacot zjistila, že index divergence úrokových měr od jejich přirozené velikosti uvnitř každé z národních ekonomik v Euro-zóně se zhoršil od 62 v lednu 1999 na 115 v říjnu 1999 — nula by znamenala kompletní konvergenci. Jinými slovy (viz Irsko výše) zahraniční investor by musel počítat se značnou nestabilitou v rámci členských zemí Euro-zóny a proto by rozhodování pro investice bylo mnohem obtížnější.
Kdyby se Británie připojila k Jednotné evropské měně, přispívali bychom všemi našimi fyzickými, finančními a obchodními aktivy k Euru a Státu, který ta měna představuje. Půjčky a závazky v Evropské unii obecně by byly financovány mezinárodními věřiteli, kteří by hleděli např. na britskou naftu, uhlí (a penzijní fondy) jako de facto na zástavu.
Důvod proč nikdy nehovoříme o „skotské naftě“, ale existuje takový pojem jako „norská nafta“, je v tom, že Skotsko nemá vlastní měnu (a proto není suverénním státem) zatímco Norsko měnu má. Jednotná evropská měna by znamenala, že pro příště nafta v Severním moři by byla „evropskou naftou“. Ovšem Evropské dohody, které Británie již podepsala, hovoří o „společných surovinách“, které ovšem zahrnují fyzickém aktiva na zemi i v mořích GB. Evropský parlament při mnoha příležitostech tvrdil, že nafta a plyn v severním moři jsou „evropské suroviny“, ne britské, a vstup GB do Euro-zóny by to s konečnou platností způsobil.
Kdyby Británie předala neocenitelná aktiva do Euro-zóny, ostatní členské státy by vnesly mohutná pasiva, obzvláště ve formě nekrytých budoucích penzí. Německá pasíva jsou 139% ročního hrubého domácího produktu (GDP), francouzská pasíva 98% GDP a italská 113% GDP. To znamená, že kdyby se tato pohledávka roztáhla po celé Evropské unii jako celku (a jednotná evropská měna dělá právě to), stálo by to britský lid 1,2 bilionů liber neboli 25 000 liber na hlavu (zdroj: Komise pro sociální zabezpečení Dolní sněmovny).
GB má druhá největší penzijní aktiva ve světě hned po Spojených státech. Britové se mohou těšit na 2000 bilionů (2 000 000 000 000 000) dolarů (zdroj: The Economist) k zajištění jejich důchodů — více než všechny ostatní země Evropské unie dohromady. Kdybychom se připojili k Euru v lednu 1999, tato penzijní aktiva o 20 bilionů menší. Je ovšem zvláštní, že americké korporace dosud tak podporují Euro, když veškerá jejich aktiva v zemích Euro-zóny jsou nyní nejméně o 20% menší než byla 1. ledna 1999. Budou muset počítat s těmito měnovými ztrátami na svých účtech. Zajímá mne, co si jejich akcionáři myslí o velkém „evropském projektu“ dnes?
Ústav výsadních účetních se vyjádřil: „Euro povede nezbytně k více příležitostem k podvodům. Praní peněz přes národní hranice bude pravděpodobně jejich hlavní formou.“ Došlo už ke krádeži citlivého tiskového matriálu pro tisk Eura a německé banky prohlásily, že bezpečnostní důsledky distribuce Euro bankovek a mincí jsou tak značná, že při tom bude muset asistovat německá armáda. Můžeme si jen představit, co by se stalo v Itálii, a lákavé výhlídky Mafie — ačkoliv zločinci se zdánlivě potichu těší na využití navržených velkých bankovek Eura, které jsou značně lehčí než nákladní auta plná Lir!
Euro má být tisknuto ve většině zemí Euro-zóny, ve skutečnosti britskými firmami, ale není to jen organizace koordinování tak mnoha zemí do jednoho systému tisku peněz, ale mimořádně naivní myšlenka, že tak mnoho různých vlád, centrálních bank (které paradoxně stále existují i v těch zemích, které zrušily národní měny, a není jasné proč), různých daňových systémů a různých záznamů při pouhém placení daní může provozovat měnu když ještě nevytvořili jednu zemi.
Ale právě takové konflikty jsou vítány těmi nejhoršími eurofanatiky, protože si myslí, že každá krize povede k další centralizaci moci, ke konsolidaci nového Státu z rozbití moci parlamentů a vlád národních států. Jeden z britských předních ekonomů profesor Patrick Minford diskutoval o Euru se členem rady Bundesbanky. A ten, když byl Minfordem varován, že země Euro-zóny si pohrávají se skutečnou krizí řekl, že ve skutečnosti potřebují krizi aby mohli zkonsolidovat Evropskou unii a moc Evropské centrální banky. Takový přístup není výjimkou v kontinentální Evropě ale byl by nemyslitelný v Británii.
Kdyby GB zrušila libru, stala by se vlastně lokálním orgánem v rámci nové země zvané „Evropa“. Stejně jako vědí všechny lokální orgány v GB, že jsou nakonec řízeny, jejich rozpočet je pod dohledem a mohou být pokutovány centrální vládou. Dokonce i lokální kancléři byli uvězněni (viz případ kancléřů Clay Cross v Devonshiru). To je přesně vztah mezi skutečnou mocí v Evropě (Evropská komise a Evropský soudní dvůr) a „lokální“ britské vlády. Maastrichtská smlouva stanovila podmínky, za jakých může být GB pokutována, pokud by nesplňovala půjčkové, výdajové a inflační cíle ustanovené novou vládou v Bruselu.
Gordon Brown, zastánce Euro, se nedáno pokusil donutit Anglickou banku ke změně úrokových měr. Kdyby jeho Euro bylo bývalo vnuceno Británii, pan Brown by mohl jít rovněž do důchodu — jinak by ho jeho nátlak mohl vést k (evropskému) soudnímu případu! Stejně, jako pan Lafontaine a německý ministr financí zjistili, že není rolí národní kontroly financí po tom, kdy vláda zrušila její měnu.
Bez kompletní politické kontroly evropských institucí, týkající se veškerých výdajů a půjček v rámci zemí, které se připojily k Euru, vznikne fiskální a měnový chaos. S takovými kontrolami nastane mohutné politické odmítnutí, až voliči v rámci každého „demokratického národa“ najednou pochopí, jak dlouho trvá situace — jejich národní „vlády“ a „parlamenty“ jsou jen loutkami vyšší nevypočitatelné moci. Zjistí, že vlastně všechna jejich práva a moc jejich parlamentu reprezentovat je jim byly odebrány tajně za jejich zády (aniž by to bylo zmíněno v programu některých z politických stran) a že ve skutečnosti jejich národ již vlastně neexistuje.
A ovšem to nejspíše nastane právě až budou uprostřed ekonomické krize. Taková krize by mohla přijít v Irsku, kde je hospodářství na vzestupu, protože směnné kurzy Eura jsou zcela špatné pro tuto ekonomiku, nebo v Německu, kde je ještě značná nezaměstnanost, ale též vysoké úroky (k zabránění vzestupu jinde a k ochraně hodnoty Eura). To povede k utlumení hospodářských aktivit a ještě zvýší nezaměstnanost.
V kterékoliv zemi, až by Evropská centrální banka přikázala irské nebo německé vládě, aby učinily opatření ve výdajích nebo zdanění, jejich příslušné voličstvo by se zeptalo: „kdo jsou tito nevolení cizinci, kteří přikazují, co naše vláda musí udělat když my sami nevolíme naše vlastní poslance do tohoto orgánu?“
Samozřejmě takové konflikty již každodenně nastávaly v politické oblasti, kde národní parlamenty jsou bezmocné k odporu libovolných vyhlášek Evropské komise a Evropského soudního dvora (sic). Ale je to hospodářská oblast (kde každý chápe co je měna, protože jí má v kapse), kde je odpor voličstva spíše silnější a kde je výsledná krize pociťována přímo při ztrátě zaměstnání či vyšších daních. Proto je v konečném stádiu likvidace svobodných národů presentováno jako „nevyhnutelné“, že lid s tím bude souhlasit nebo přijme její důsledky.
Je nevyhnutelné, že v evropském superstátě toho typu, který je blízko k dovršení, budou politické strany, které nebudou podobné britské Labouristické, Liberální či Konzervativní straně, které vznikly během staletí, aby odrážely zájmy národních voličů. Politické strany nebudou představovat konservativce, kteří věří národnímu státu (protože národní stát bude zrušen) ale Křesťanské demokraty, kteří věří v převládající římsko-katolický celoevropský superstát. Nebudou představovat Socialismus, protože pohled hlavního levého křídla je sociálně demokratický nebo komunistický. Nemluvě o tom, že Evropská unie vybudovaná na zrušení národních států by nedala vzniknout Skotské nebo Welšské národní straně nebo ulsterským Unionistům.
Vliv členství GB v Evropské unii na britské politické strany již byl značný. Labouristická strana nemůže intervenovat v britských národních, regionálních nebo lokálních ekonomikách (buď kvůli zdanění nebo kvůli podpoře) bez povolení „Evropy“. Nikdy by nemohla zajistit kontrolu dovozu nebo chránit některá průmyslová odvětví; nemohla by převzít aktiva nebo společnosti do státního vlastnictví, protože to narušuje výdajové kontroly nebo dotační/konkurenční pravidla z Frankfurtu nebo z Bruselu. Ovšem když se Labouristická strana pokusila zorganizovat výhradně ženské užší výběry při volbách labouristických poslanců, byli donuceni zákony Evropské unie zastavit tuto praxi. Kapitalisté volného trhu v Konzervativní straně by byli zasaženi směnným kurzem Euro, který neodráží (a nikdy nebude) skutečný stav britského hospodářství, zatímco konzervativci obecně by již nikdy nemohli opravňovat svou existenci, protože mají své opodstatnění v národním státě.
Britští odboráři by neměli vůbec žádný vliv, protože britská nezaměstnanost by nebyla důležitá pro centrální banku ve Frankfurtu, která je ze zákona zodpovědná jen za inflaci a tak vysoká nezaměstnanost v „euroregionu“ Británie by nebyla důležitá pro evropskou komisi jako celkový trh práce EU.
Většina sociální politiky je již vytvářena v Bruselu díky odborářské podpoře legislativě EU o zdraví a bezpečnosti a sociální kapitole Maastrichtské smlouvy, takže britští odboráři již nikdy nebudou rozhodovat tyto věci a budou bezmocní, pokud jednoho dne vznikne v EU většina ke zrušení takových sociálních práv — nebo vůbec odborových práv. Ale to je ovšem důsledek ztráty ústavních práv — obětovaných jak jsme již poznamenali slepé snaze krátkodobého politického dobrodružství.
Jedním s velkých a náhlých konvertitů na víru pro zrušení libry ve prospěch Eura v nedávných letech je jakýsi John Monks, president TUC (Kongres britských odborů), jehož konverze přišla jako důsledek účasti na Bildebergovských schůzkách během začátku 90. let. V důsledku toho předseda TUC je neúnavným bojovníkem za Euro. Bohužel jeho členstvo je proti Euru 61% proti 15% podle průzkumu ICM. 12. května 1999 pokus o podporu Eura selhal — přes režijní platformu 8 eurofanatiků proti jednomu mluvčímu proti Euru a konference plné propagandy Evropské unie. Ale od kdy má demokracie něco společného s „Evropským projektem“.
Jedním z hlavních architektů britského postoupení svého národního práva na sebeurčení byl Douglas Hurd, po dlouhou dobu ministr zahraničí v Thatcherové a Majorově toryjské vládě. Byl to on, kdo vmanévroval paní Thatherovou do Zákona o jednotné Evropě z roku 1986, když ho prodal pod záminkou, že slouží k podpoře „volného obchodu“, i když to byl ovšem jeden z největších z těch mnoha ztrát, které utrpěla britská ústava od roku 1972.
Přestože v žádném volebním programu konzervativců nebylo zrušení národních měn v Evropské unii ani možné zrušení libry, Douglas Hurd podepsal Maastrichtskou dohodu o hospodářské a měnové unii, která to požaduje. A později, když opustil svůj úřad, Hurd prohlásil „Nikdy jsem nebyl zastáncem Jednotné evropské měny … je to krutý návrh … každému občanu na hlavních třídách Evropy bude řečeno, že to co má ve své peněžence je svinstvo.“ Ale byl to on, kdo nevyužil britské veto a podepsáním Maastrichtské dohody odsoudil „každého občana na hlavních ulicích Evropy" právě k tomuto osudu!
3. února 1998, 9 měsíců po odstoupení hrůzné vlády, jejímž byl vůdčím členem, Hurd pronesl projev ke členům Korporace britského průmyslu ze Severního regionu při obědě, ve kterém srovnal přístupy Labouristů a Toryjské strany k Euru:
Jeden z představitelů postupuje podle politiky „počkej, podpoř a rozhodni“ a druhý „oponuj, počkej a rozhodni“. To je těžko bojiště o princip, který je úlevou pro ty z nás, kteří nikdy nebyli nadšenci pro Jednotnou měnu, ale pochopili, že britské zájmy mohou přivodit, že se na tom případně budeme podílet. Zatímco britské výrobní a finanční služby se spěšně vybavily ke vstupu do světa, ve kterém bude Euro hlavní měnou, ať už se toho Britové zúčastní nebo ne.
Tento stručný úryvek nám řekne mnoho o slabých, bezzásadové nulách, jaké byly charakteristické pro režimní britské politiky od 60. let a dosud ovládají dnešní Toryjskou stranu. Přirozeně pokud věříte, že zrušení národní měny, ústřední banky a státního pokladu není záležitostí jak principů tak základů ústavy, potom jste typem šprýmaře, který zradí náš demokratický národ se stejným nedostatkem zájmu, s jakým si oblékneme jiné šaty. To je „útěchou“ Hurda nemuset bojovat na „bojišti principů“ a věřit, že za jistých okolností může být v národním zájmu zrušit národ! Je stejně „pragmatický“ a ústavní ignorant Blair ho ovšem podporuje. Nakonec máme pohled dovnitř na ekonomickou negramotnost mandarína Ministerstva zahraničí (protože Hurd byl spíše úředníkem než demokratem) když předvídal, že Euro se stane jednou z hlavních „měn“. Euro nepřestává padat, i když se světové hospodářství ukázalo značně pevné indexy růstu po téměř desetiletí a to se týká nějakého univerzálního pohrdání jako v (nakonec zrádné) kariéře Douglasa Hurda.
Autor této knihy měl příležitost příležitost položit otázku Douglasu Hurdovi po podepsání Maastrichtské dohody a právě před jejím schválením parlamentem v roce 1993. Tehdejší premiér John Major opakovaně tvrdil publiku, jak v parlamentě tak v rozhovorech, že smlouva ve skutečnosti obnovuje prvky britského sebeurčení prostřednictvím principu tzv. „subsidiarity“. Přistoupil jsem k Hurdovi a řekl „Pane Hurde, víte, že Maastrichtská smlouva díky využití acquis communataire a neustálým uznáváním Evropského soudního dvora znamená, že ani jeden bod sebeurčení vlastně nebude vrácen GB.“ Hurd odpověděl „Ano, to je pravda.“ Byl to muž, který nevěděl co říkal, nebo to byl někdo, kdo věděl, že premiér říkal lži?
Při jiné příležitosti John Major, právě před druhým referendem v Dánsku, řekl v Parlamentu, že pokud Dánsko bude volit NE, potom UK nebude pokračovat s ratifikací Maastrichtské smlouvy. Několik týdnů potom, v posledním týdnu před volbou, navštívil Hurd Dánsko, a když byl tázán, zda skutečně Británie nebude pokračovat v jednání o Maastrichtské smlouvě pokud Dánové odpoví ne, odpověděl že tomu tak nebude. Byla to ovšem poslední rána dánské kampani „Ne“.
Stává se málo mužům za jejich života, aby oklamali jednu zemi, ale Rt. Hon Douglas Hurd dosáhl unikátní výkon zradit dvě.
Obraz britského obchodu a mezinárodních investic je zcela jiný od a neslučitelný s většinou ostatních členských států EU. Podíl mezinárodně prodávané ekonomiky a mezinárodní lokalizace investičních příjmů se velmi liší. Britským bohatstvím je nafta, plyn a uhlí (prodávané za US dolary) a největší obchodní investice do ekonomiky Spojených států znamená, že tou důležitou měnou pro britský obchod je US dolar, ne Euro, a dosud jsme se nikdy nezamýšleli vydat náš suverénní a demokratický národ do USA.
Významnou charakteristikou britského hospodářství je její bohatství v globálních, mezinárodních investicích. Celková suma zahraničních investic z jiných zemí do GB byla v roce 2000 rovna 252 miliardám liber, ale celková suma našich investic do ciziny činí 2 000 miliard. Po USA přitahuje více zahraničních investic než kterákoliv jiná země na světě. V roce 2000/2001 (po dvou letech nečlenství v Euro-zóně, což eurofanatici označovali za katastrofální) se přímé zahraniční investice do GB zastavily na rekordní hodnotě. Investiční projekty vzrostly z 757 v předchozím roce na 869 a způsobily vytvoření 71 488 pracovních míst. Ovšem tyto zahraniční investice — byly zřejmě tak urychlené díky nečlenství v Euro-zóně, což by bylo dnes pokládáno za problém.
Britové exportují do Evropské unie dohromady asi 9% hrubého národního produktu (GNP). Abychom povolili Unii prostřednictvím Jednotné evropské měny kontrolovat naší zemi a naše hospodářství kvůli 9% našeho hrubého národního produktu, který jde do této malé skupiny zemí zvaných Evropská unie, by byla hloupost historického dosahu — zvláště proto, že tento obchod by po 25 let značně ztrátový. (Celkový deficit od roky 1972 je přes 150 000 liber).
Evropské země mimo Evropskou unii obchodují stále více své GNP do EU než činí Británie. Např. Švýcarsko bylo vždy mimo EU a přesto 66% jeho exportu jde do ostatních zemí Evropské unie.
Euro, jak už autor předvídal, jen ztížilo obchodní napětí mezi Evropou a USA. Zatímco mezinárodní ekonomika směřovala k recesi v roce 1999 a burzy po celém světě krachovaly po hospodářské krizi v Rusku a v Japonsku, Evropská unie se rozhodla zřídit své kontroly dovozu ruské oceli a japonských aut. Evropská unie, řečeno slovy amerického obchodního představitele Charlene Barschevsky, nechala USA působit „nejen jako trh posledního útočiště“. GB byla stejně ponechána ponechána na holičkách svými „partnery“ z Evropské unie, když libra kolabovala v rámci Evropského mechanismu směnných kurzů v roce 1992, což skončilo „Černou středou“, odvoláním ministra financí a mohutnou ztrátou hlasů Toryjské strany o několik let později. Ti, kdo se prohlašovali za naše „partnery“, ale kteří jsou ve skutečnosti tak úplně vzdáleni systému britské ekonomiky a přinejlepším se nezajímali nebo přinejhorším byli antagonističtí k britským zájmům nebudou, a samozřejmě nemohou, změnit svou politiku aby nám vyhověli. A jsou to USA, se kterými sdílíme jazyk, způsob obchodu, právní systém, zákonná práva a mohutné vzájemné investice, a ne země kontinentální Evropy.
Vedoucí politici EU vždy říkali, že chtějí „měkké“ Euro (tj. nízké směnné kurzy proti jiným měnám), i když netušili tak mohutný kolaps měny proti libře a US dolaru — naposled téměř o 25%. Tento kolaps znamenal značný vzestup exportu z Euro-zóny do USA a učinil americký export nákladnější v Evropě. Před nástupem Eura taková politika „ožebrač svého souseda“ nebyla snadná, když bylo nutno koordinovat 15 měn. S jediným Eurem našla protekcionistická Evropa v kolapsu své vlastní měny zbraň stejně silnou jako je libovolná tarifní bariéra — až na to, že toto nepříjemné protiprávní tarifní měnové znehodnocení může být odsouzeno podle světových obchodních pravidel.
Ale nebyly to jen libra a dolar, proti kterým Euro dramaticky spadlo, ale spadlo stejně dramaticky proti japonskému jenu od svého spuštění v roce 1999. Ovšem japonské fondy, které značně investovaly v Eurech (a uvěřili německým a francouzským tvrzením, že bude „mocnou světovou měnou“) byly potom donuceny prodávat, protože pro správu japonských fondů je povinné prodávat, když aktiva spadnou o danou hodnotu. A tak jak pro japonskou, tak pro americkou vládu, když zjistily, že jejich investice v Eurech zkolabovaly, pro japonské a americké investiční fondy a ovšem pro japonské a americké korporace drastický pád Eura stál miliardy dolarů z jejich aktiv. A tento kolaps samozřejmě udělal export z Euro-zóny do Japonska a USA uměle laciný, znervóznilo celou rovnováhu světového obchodu a způsobil třenice mezi Evropskou unií, Japonskem a USA. Německá Evropa by neměla chtít jít do války aby způsobila chaos v mezinárodních vztazích.
Paradoxně jsou to korporace z Německa a Francie, které udělaly nejvíce pro podlomení Eura únikem do USA a Británie. Německý průmysl v posledních letech investoval deset miliard liber v GB a stovky francouzských společností uteklo do jižní Británie, aby unikly sociálním, finančním a zaměstnaneckým důsledkům Evropské unie a její padající měny. Celkový čistý přebytek investic z Euro-zóny od spuštění Eura činí 170 miliard liber. Pokud zkouškou pudinku je jeho snědení, potom německé a francouzské společnosti zvrací Euro.
V rozporu se lžemi „Evropského hnutí“ nebyla všude vyhlašovaná Maastrichtská kritéria pro připojení k Euru nikdy splněna. Jenom 3 z 11 zemí, které se „kvalifikovaly“ splňovaly úroveň zadlužení stanovené Smlouvou v době spuštění Eura v roce 1999. Itálie a Belgie měly dvojnásobný objem dluhů stanovených ve smlouvě; ani Itálie ani Francie nesplňovaly rozpočtový deficit a limity byly „překrouceny“ díky množství velkých jednorázových rozpočtových triků. Maastrichtská kritéria zahrnovala vládní pohledávky, úrovně výdajů a inflaci, ale rozhodně neexistoval žádný maastrichtský limit pro nezaměstnanost, který měl (a přes nedávné snížení stále má) krizové hodnoty po celé Evropské unii. To ukazuje na groteskní nedostatek demokratické zodpovědnosti pro vlády Francie, Německa a Itálie, když velmi značná nezaměstnanost nebyla takovou příčinou znepokojení, aby byla zahrnuta do „kritérií konvergence“ a a by tak pracovní místa voličů nebyla obětována na oltář rozpočtových a inflačních kritérií, která byla v Maastrichtské smlouvě.
Euro, ještě než bylo spuštěno v roce 1999, se ukázalo jako velmi slabá měna. I v očekávání Eura německá marka spadla o asi 30% oproti libře mezi roky 1992 a 1998 a potom spadla o dalších 12%, nejdramatičtější kolaps německé měny od 20. let, kdy bylo zaseto sémě fašismu a nacionálního socialismu. Pokud by se někomu zachtělo znovu vytvořit podmínky hospodářské nestability, sociálního odcizení a národního rozladění Německa 30. let v současné době, nemohl by to učinit lépe než ustavením Evropské unie a Eura.
Během kampaně k přesvědčení vlastních vesničanů o moudrosti zrušení vlastní národní měny kancléř Kohl byl tak znepokojen odmítáním Eura, že požádal Evropskou komisi, aby zastavila „prodej“ této myšlenky v Německu, protože to Němce hněvalo a obracelo je proti zrušení německé marky. Je to pravý fašista, který zakáže pravdu ve své vlastní zemi — v případě, kdy lidé odmítají jeho lži. Ale Němci — stejně jako Francouzi — vždy odmítali Euro podle průzkumů mezi 60 a 90% (a to pokračuje dodnes i po tom, kdy jejich národní měny byly zrušeny), ale demokratická zodpovědnost nebyla nikdy silným prvkem autoritativních politiků kontinentální Evropy, stejně jako arogantní charaktery Kohla, Delorse a Mitteranda, jak se často ukázalo.
Bývalý president Německé ústřední banky (Bundesbank) tvrdil, že Jednotná evropská měna by znamenala jednotnou „obchodní politiku, finanční a rozpočtovou politiku, sociální a platovou politiku … stručně řečeno federální stát“. Německý lid naslouchal svým vlastním ekonomickým expertům a nevěřil svým „demokratickým vůdcům“. Existovaly v Německu dvě instituce, které vzbuzovaly respekt německého lidu, obě byly založeny podle poválečné ústavy v roce 1949 — Bundesbank a Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud). Helmut Kohl podtrhl obě. Ta prvá měla ručit za stabilitu nové Německé marky, aby nebyl možný návrat k trakařovému nákladu konfet, který Říšská marka prodělala počátkem 20. let. Jedním z největších eurofanatických mýtů je, že německá měna se projevovala jako „stabilnější“ než libra. V lednu 1921 bylo 64 říšských marek za US dolar. V listopadu 1923 to bylo 4 200 000 000 000 říšských marek za dolar. Zatímco libra cirkulovala po staletí, většina kontinentálních měn, stejně jako dávno zaniklá říšská marka, byly nahrazovány během různých „měnových reforem“ nebo prostě mizely současně s ústavními kolapsy těchto zemí.
Spolkový ústavní soud měl zaručovat zákonná a lidská práva jednotlivců a formu stabilní a důvěryhodné ústavní demokracie, jaké Německo nikdy předtím nepoznalo. Po svévolném přerušení vlády zákona za Výmarské republiky a nadšeném přijetí těch mimořádných zákonů, které Hitler požadoval, byla silná instituce s důvěrou veřejnosti tím, co vedlo Němce k důvěře v jejich demokratické představitele.
A právě ten muž, který sliboval obnovit jednotu Německa — Helmut Kohl, zničil důvěryhodnost těchto dvou institucí. První ztratila svou národní důvěryhodnost Spolková banka, kterou Kohl donutil přijmout (po pádu berlínské zdi a znovusjednocení Východního a Západního Německa v roce 1989) směšný směnný poměr, ve kterém byla „Východní marka“, měna Východního Německa, měněna za Německou marku. Kohl měl zájem o koupení co největšího počtu hlasů v bývalém Východním Německu, aby zvýšil svou šanci na nové zvolení. A tak zvrátil radu Spolkové banky a zafixoval konverzní poměr, který způsobil umělé zvýšení úspor Východních Němců. Naneštěstí tento směnný poměr učinil východoněmecký průmysl ještě méně konkurenceschopný, než ho učinil předchozí komunistický režim! Výsledkem byl mohutný záchvat utrácení ve Východním Německu a stejně mohutný exodus Východních Němců na Západ, kde je infrastruktura ztěžka mohla pojmout. Přirozeně toto groteskní chování Kohla, zasahujícího do jednoho z nezpolitizovaných pilířů německé ústavy, zcela zničilo důvěryhodnost Spolkové banky a vytvořilo precedens k politické manipulaci monetárních záležitostí, které byly použity jako pomsta za zrušení Německé marky samotné a začátek kolapsu Eura.
Maastrichtská smlouva o hospodářské a monetární unii, která ustavila Euro, byla i tím, co vedlo Kohla k podlomení toho druhého pilíře pováleční německé demokracie — Spolkového ústavního soudu. Soud byl požádán, aby zjistil, zda Maastrichtská smlouva je v souladu s německou ústavou. To jasně není pravda, ale Kohlova vláda lhala soudu a soud se octl pod takovým tlakem, že jeden profesor práva řekl: „Německo již není právním státem“. Jinými slovy Kohl a ostatní eurofanatičtí stoupenci vlastně podřídili vládu zákona a nahradili jí vládou svévolných rozmarů politiků — slovo fašismus přichází na mysl k popisu takové šaškárny, fašistický postoj tak stručně postavil Kohla za jeho známý výrok, že „síla je oprávněná v politice a ve válce“ .
Ironicky to bylo Německo, které bylo prvou zemí, která skutečně utrpěla ze ztráty své měny a tedy ze ztráty samosprávy. Resignace ministra financí Oskara Lafontaina přišla po tom, kdy chybně uvěřil, že a) je stále ministrem financí samosprávné země, b) že německé hospodářství stále existuje a c) může využít své postavení voleného politika k ovlivnění úrokových měr. Samozřejmě nakonec procitl s faktem, že nic z toho není pravda — byl tak bezmocný, že resignoval. Tato mimořádná epizoda ukazuje, jak slabou a zranitelnou se to, co nazýváme „německou demokracií“, stalo v nové Evropě, ale ironicky zásluhou německých politiků.
Stejně jako Douglas Hurd zradil demokratický národ v GB, tak Helmut Kohl rozbil prosperující demokratický národ, jakým bylo Německo. Bylo Kohlovo obnovení všech charakteristik Výmarského Německa a hledání síly, euro-integrační politiky Hitlera jen náhodou a hloupostí, nebo to byl úmysl a zlá vůle? Stejně jako pro všechna skutečně škodlivá hnutí v historii to není důležité. Ať už náhodně nebo úmyslně, u politiků jako Kohl, Major, Hurd, Cook, Blair a Mitterand se zdá, že dosáhli téměř stejných výsledků jako ti dychtiví po příliš velkém zlu. Jedno z největších nebezpečí v politické historii se týká několika jednotlivců, kteří, jak dnes víme, způsobili větší ojedinělé zlo a jejichž smrt před mnoha lety proto znemožnila možnost podobného zla dnes. Hitler a Mussolini, jak dnes víme, způsobili mnoho zla, ale oba dva byli původně socialisté, oba byli římskými katolíky, byli oba vůdci stran, které usilovaly o zvolení, oba byli zvoleni k moci, oba měli podporu mezi britskými a evropskými politickými elitami. Jaký lepší rodokmen by si mohl zpravodaj BBC přát? A přece …
Podívejme se proto na několik význačných paralel v životě a díle Helmuta Kohla a Adolfa Hitlera. Hitler ve svých školních letech vygumoval hranice Německa ve svém atlase. Jako mladík byl Kohl uvězněn, protože vytrhával hraniční patníky mezi Německem a Francií. Kohl řekl „moc je oprávněná v politice a ve válce“ , Hitler řekl „Svět patří lidem s děly — Bůh jim pomáhá“. Hitler prohlásil, že Československo se „posadilo do špatného vlaku“ a nemělo žádnou volbu, než jít cestou podle německého diktátu „protože výhybky jsou tak nastaveny“, zatímco Kohl tvrdil, že „Německo je lokomotivou evropského vlaku“ a pokud si Británie nedá pozor, „zmešká vlak“. Hitler rozbil Československo a Jugoslávii a vytvořil maličké nacionalistické státy na Slovensku a v Chorvatsku. Německá Evropa Helmuta Kohla rozbila Československo a Jugoslávii. Slovensko vyhání své cikány, Chorvatsko své Srby a Albánie své cikány, Židy a Srby.
Hitler si vytvořil osobní volební fond, do kterého německé a zahraniční korporace vkládaly značné částky — Kohl byl obviněn z toho samého. Hitlerovi nacisté tvrdili, že jejich integrace Evropy byla „osudová“ a „nevyhnutelná“. Kohl řekl, že „Neexistuje žádná alternativa k tomuto spojení, pokud nechceme pokoušet osud“ a ústavní smlouvy německé Evropská unie prohlašují téměř na každé stránce, že jsou „nezrušitelnáé a nezvratné“.
[Všimněte si, že podobný přístup „dějinné nutnosti“ byl typický i pro jiné německé totalitární ideologie — např. pro Karla Marxe. Počátky tohoto myšlení lze najít již u „klasické německé filosofie“ počínaje Immanuelem Kantem, její základy leží někde v žido-křesťanských základech evropské morálky (nejtypičtěji je vyjádřena v naprosté náboženské intoleranci Starého zákona nejen k cizím vírám - „zlaté tele“, ale i k drobným „heretickým“ odchylkám, později ve vytrvalém boji oficiální křesťanské církve proti „kacířům“), ale i v antické filosofii (srov. např. Aristotelovu striktní výrokovou logiku s variantní tetralémovou logikou staré indické filosofie). Anglosaský přístup díky trvalému styku s cizími kulturami je v tomto směru méně rigorózní než přístup kontinentálního Německa a byl asi jednou z příčin úspěchu celosvětového britského impéria a neschopnosti vytvořit světové impérium německé. Pozn. překladatele.]
Ale jsou tu dva velké rozdíly — zatímco Hitler byl konfrontován a poražen Británií, Spojenými státy a jejich spojenci, Kohl naverboval NATO na svou stranu (NATO dokonce pomáhalo při etnickém čištění Srbů z Chorvatska a z Albánie, které Hitler a Mussolini zahájili. Za druhé, zatímco Hitler nedokázal integrovat svobodné národy Evropy do nedemokratického Němci ovládaného superstátu, Kohl uspěl.
Masová nezaměstnanost a deflace v Německu vedla k (socialisticko-zelené) vládě a povzbudila odbory k tlaku na vyšší mzdy s požadavkem na zvýšení o 6 až 7% — když inflace byla prakticky nulová. Protože německé hospodářství již neexistuje, znamená to, že ostatní země z Euro-zóny musí zaplatit toto zvýšení — vyšší nezaměstnaností a nižšími reálnými mzdami a snad i vyšší úrokovou mírou. (To platí samozřejmě i pro odměny formou podporya vzrůst plateb ve Francii, protože francouzská vláda ve snaze usmířit stávkující rolníky, rybáře, učitele a téměř každou skupinu, která si stěžovala.) Ale, stejně jako v případě Oskara Lafontaine a Evropské banky, vlády a voličstva ostatních zemí neměly žádnou moc k ovlivnění německých mzdových požadavků a opatření. Okruh nezodpovědnosti a nedostatek zodpovědnosti je značně široký!
Vždy existovaly požadavky ekonomických negramotů, kteří požadovali, aby Británie vstoupila do Evropského mechanismu směnných kurzů (ERM) a kteří podporují stálé zafixování směnných kurzů proti Euru, takže vždy budou pravdivá tvrzení typu „my jsme vstoupili dříve“ nebo „podle jiného směnného kurzu“. Ve skutečnosti ovšem neexistuje žádný vhodný okamžik pro zrušení měn a zafixování kurzů. (jak směšní jsou tito ekonomové, kteří rádi papouškují pojmy jako „dynamická ekonomika“ a jako první ruší dynamický pohyb měn!). Německo se připojilo k Euru ve směnném kurzu, který neodráží jeho velmi vysoké pracovní náklady (o 40% vyšší než ve Francii, o 50% vyšší než v Itálii či Británii, a o 80% vyšší než ve Španělsku). Ve skutečnosti nyní potřebuje značnou devalvaci oproti měnám jiných zemí EU v Euro-zóně. Ale to teď není možné, protože německá marka neexistuje. Německo je proto trvale chyceno do pasti vysoké ceny produkce, která vede k vysoké nezaměstnanosti — pokud to nepřiměje jiné země, aby samy platily mnohem více nebo nepřiměje Němce opustit Německo a nechat svém miliony pracovat v jiných zemích — ale tato alternativa by vzbudila ještě větší chaos.
V Německu stejně jako v GB a jiných zemích EU vlády jednaly bez parlamentního oprávnění, a tam kde parlamentní souhlas nešlo obejít, jednaly aniž by jen uvedly své záměry v demokratickém programu. Tam, kde konečné cíle Euro-státu byly stanoveny velmi vágním jazykem, volení politici převedli moc na Evropský soudní dvůr, který denně vytváří zákony a obchází národní parlamenty a mění bez demokratického oprávnění zákony schválené těmito parlamenty. V radě ministrů britští a němečtí ministři mají hlas ve fóru, ve kterém jsou přehlasováni a přijímají většinové rozhodnutí jiných vlád o tom, jak by jejich voličům mělo být vládnuto zevnitř. Nic by nebylo vhodnější k odcizení voličů a rozbití jemné rovnováhy demokratické přijatelnosti, kterou západní spojenci usilovně vybudovali v Evropě celkově a obzvláště v Německu po druhé světové válce.
Jedna z naivních otázek k záležitosti Eura (požadující samozřejmě jako obvykle reakci „z čistě obchodního hlediska!“) byla „Zajistilo by Euro měnovou stabilitu našeho obchodu?“ Naivní obchodník by potom odpověděl „Ano, ovšem, ušetří mi to obavy ze změny hodnoty libry vzhledem k německé marce, franku apod.“ Ale celý smysl měn je odrážet skutečnou velikost, podstatu a zdraví národního hospodářství a jeho obchodu a finančních vztahů k jiným zemím. Stejně jako kterákoliv jiná ekonomická proměnná, když je zafizována, nemůže již plnit svou funkci, informace kterou přenáší již není dostupná a ovšem rozhodování je složitější. Navíc, když je jedna z proměnných zafixována, ostatní proměnné (jako platební rovnováha, zaměstnanost nebo export) se musí měnit mnohem více, aby se znovu ustavila rovnováha. Obvykle v době špatných obchodních podmínek by libra klesala a tak dovoz by byl utlumen, export podporován a reálné mzdy by se snížily z pohledu jiných měn a tak povzbudily zahraniční investice. (Nezaměstnanost by se pravděpodobně nepřesunula do jiných částí nového trhu jednotné měny, protože by to znamenalo odejít žít (ve velkém rozsahu) v jiných zemích s veškerým jazykovým, kulturním a politickým odcizením, které by způsobilo).
Pokud jde o domnělé úspory ze změny směnných kurzů, byly by vyváženy pádem zisků, zbytečných plateb a padajících cen akcií. Ale to je přesně to, co se stalo, když si Británie oblékla dres nácviku pro Euro v rámci Mechanismu směnných kurzů. Během 18 měsíců vzrostla nezaměstnanost o 1,5 milionu, bankroty společností dosáhly rekordní výše, změna vlastnictví bytu se týkala milionu lidí a miliardy liber byly vynaloženy při pokusech o podporu neudržitelných směnných kurzů, ke kterým nás Mechanismus směnných kurzů nutil.
Taková byla zkušenost ze zafixování (a tedy dočasného zrušení) libry mezi roky 1990 a 1992. Ale existoval předchozí pokus kancléře Nigela Lawsona v roce 1987, kdy se rozhodl „následovat německou marku“. V rámci toho „silná“ německá marka spadla a strhla libru s sebou, což způsobilo značnou inflaci v GB. Ve zpětném pohledu britští „obchodníci“ (čímž politici obvykle myslí Korporaci britského průmyslu!) v obou případech tvrdili, že myšlenka byla správná, ale „vedla ke špatnému poměru“. Není snad nutno říkat, že tato necitlivá omluva je spíše slabá. Pokud se dvě nebo více zemí rozhodne se navzájem zrušit, potom otevřeně přijmou rozhodnutí to učinit. Sjednocení parlamentů, daní a sociální politiky mohou případně vést k podobným obchodním spojením, průmyslovým politikám, finančním strukturám a sociálním a politickým postojům. Jakmile by byl tento bod již dosažen, tyto země by mohly případně zrušit své oddělené měny, ale zapřáhnout tohoto měnového koně před takový kočár je ovšem návodem k neštěstí.
Ti obchodníci, kteří si přejí zrušení libry, protože je [v době napsání, 2001] příliš vysoká, říkali ještě nedávno, že se musíme připojit k Euru, protože libra byla příliš slabá (a nenašli bychom lepší příklad, proč bychom neměli nikdy dělat důležitá — nemluvě ústavní — politická rozhodnutí založená na „pragmatických“ rozhodnutích obchodníků). Ve skutečnosti když je libra tak vysoko, naše výdělky (i když menší z hlediska libry) jsou mnohem vyšší z hlediska měn jiných zemí — a proto jsme bohatší. Ovšem všechna naše aktiva včetně 80% naší ekonomiky, která není prodávána do zahraničí, je ovšem mnohem větší ze světových hledisek.
Když je libra slabá, náš export se stává konkurenceschopným a dovozy jsou nákladnější. Proto exporty rostou a dovozy klesají. A tak pohyblivé směnné kurzy se dostanou do rovnováhy bez větších přesunů. Důležitou vlastností libry je, že odráží to, co se opravdu děje v našem hospodářství, ne v Německu nebo ve Francii nebo nějaké fiktivní „Evropě“.
Biblí britského obchodníka — a samozřejmě i mezinárodního — je v Londýně založený list Financial Times, který v moderní době nepředstavuje ani tak odpovědné majitele kapitálu, jako kolektivní vlastnictví kapitálu ve velkých korporacích, penzijních fondech a pojišťovacích společností, které tak účinně shrábly kapitál těch jednotlivců, rodin a soukromých podnikatelů, kterým se dařilo, když GB měla finanční a podnikatelské úspěchy. A jako nejvyšší představitel korporativismu je Evropská unie přirozeně velkým favoritem tohoto korporativistického listu, který je připraven obětovat demokratickou ústavu GB kvůli větším ziskům svých korporativistických čtenářů.
Nedávno list Financial Times poskytl podporu mazanému eurofilovi a bývalému evropskému komisaři Siru Leonu Brittanovi (bývalý ministr vlády vyhozený za zbabělé chování a nevolitelný v GB, který stejně jako další volebně nedůvěryhodný Neil Kinnock proto udělali svou lukrativní kariéru v Bruselu, kde nikdy nedochází k volbám). Brittan ujišťoval, že likvidace národů v Evropě účiní válku nemožnou. Samozřejmě, když jsou národy podrobeny, potom proti nim není nutno vést válku. A když již neexistují, potom již nemohou dále bojovat. Ale moc nadále nezmizí a likvidace suverénní soutěže národů znamená jejich nahrazení supervelmocí bez demokratických záruk ale s určitou formou mezinárodního chvástání, které je příčinou válek spíše než demokratické národy provádějící svůj vlastní obchod. Letmý pohled na formu arogantního mezinárodního násilí charakterizovaného poznámkami velkých „integrátorů“ Evropské unie (viz výše kapitolu 2) ukáže na rozsah tohoto nebezpečí.
Ale myšlenka, že odstraněním konfliktních stran odstraníme konflikty a že čím je moc větší, tím se stává zodpovědnější, je logikou tyrana v průběhu let a logika korporativismu a kolektivismu během 20. století. Pokud konkurující si firmy budou převzaty státem, potom nepotřebujete zrušit konkurenci. Pokud je jednotlivec jen loutkou státu, potom si můžeme ušetřit konflikty kolem svobodných voleb. Pokud osobní kapitál je zničen zdaněním, potom můžeme zrušit konflikty vyplývající z konkurence. Pokud jsou zaměstnanci jsou přinuceni k uzavřenému provozu, potom nemohou být ve vzájemném „konfliktu“ a velké korporace mohou fungovat „efektivně“ s jednotnými monopolními odbory.
Smutnou pravdou je, že ani zrušení 11 národních měn (z Euro-zóny) ani faktická kastrace jejich vlád nebyly zmíněny v programu žádné „demokratické“ politické strany. Euro a ovšem celá stavba Evropské unie, navržená od samého počátku k likvidaci svobodných národů Evropy (jejichž jménem spojenci bojovali ve dvou světových válkách) byla ustavena malou klikou korporativistů za zády voličů, parlamentů a demokratů ze všech zemí EU. Domácím listem takových multinacionalistů jsou Financial Times a když jeden z jeho nejúspěšnějších novinářů, C. Gordon Tether, který založil Lombardský sloupek, nedělal žádné tajemství ze své opozice k Evropské unii, skupině Bildebergerů a korporativistické hrozbě demokratickým názorům, byl propuštěn. Vydavatel který ho propustil byl jakýsi pan Fisher, pravidelný návštěvník Bildebergerů. Fisher odstranil oddíl s Tetherovým sloupkem, který pojednával o skupině Bildebergerů a o skandálu Lockhead ze 70. let (který se týkal uplácení politiků po celé Evropě, včetně Nizozemí, zakladatele Bilderbergerů prince Bernharda z Nizozemí). Přitom Tetherův Lombardský sloupek byl nejdéle běžícím finančním sloupkem na světě a odpovídající průmyslový tribunál, u kterého podal žalobu proti svévolnému propuštění se stal nejdelším v historii — 18 měsíců. (Podrobnou analýzu skupiny Bildebergerů viz kniha Evropský úplný kruh).
List Financial Times dnes odráží názory kolektivistů a korporativistů, kteří ho čtou a kteří představují novou elitu v naší protidemokratické společnosti. Je ovšem možné, že jak naše finanční struktury tak i list Financial Times se opět změní a budou odrážet hodnoty podnikatelského kapitalismu, individualismu a demokracie, ale stejně jako obchodní zájmy které představuje se zdá, že jsou těmi posledními, kdo by uposlechli závanu změn.
Jak moudře prohlásil Benjamin Disraeli, „Svět je ovládán velmi podivnými osobnostmi, z nich je vidět jen na ty, které nejsou za scénou“. A jsou to právě ti „za scénou“, kteří manévrují nevolené korporativisty, kteří vytvořili Evropskou unii a její ústavní struktury — pod měkce znějícím názvem „Společný trh“. Byli tak úspěšní, že dnes přemýšlejí, že posledním krok — likvidace národních měn, národních centrálních bank a (vlastně proto) národních vlád, že je uskutečnitelný.
V rámci GB ti obchodníci, kteří chtějí zrušit libru jsou nepatrnou menšinou, ale prostřednictvím Konfederace britského průmyslu (a jejích připojených Obchodních komor, které se pokud jde o propagandu tváří nezávisle) je jim poskytován neúměrný vysílací čas — obzvláště v BBC. Tyto tisíce obchodních představitelů představovaných Institutem direktorů (39 000 členů) a Federací drobného obchodu (39 000 členů) jsou, stejně jako 75% britského lidu, jsou zásadně proti zrušení libry a její náhradu Eurem.
Konfederace britského průmyslu (CBI) byla silným zastáncem vstupu libry do Evropského mechanismu směnných kurzů — dokud se nezhroutil. Její předchůdce, Federace britského průmyslu (FBI), silně podporovala zlatý standard — hlavní příčinu velké krize. Tato FBI též podporovala nacistický průmysl, včetně hlavních smluv až do března 1939 v Düsseldorfu. Bylo to po Hitlerově pochodu do Porýní, Norimberských rasových zákonech, koncentračních táborech, uvěznění stovek a tisíců politických vězňů, útoku na židy o Křišťálové noci a invazi do Československa). Po válce starší obchodník FBI intervenoval u spojenecké administrativy Německa a pokoušel se chránit německé obchodníky, kteří kolaborovali při finanční podpoře Říše (včetně využívání otrocké práce). CBI má podobnou minulost a jako všichni britští obchodníci podporující Euro a zrušení své vlastní národní měny a nelze jim věřit, že pochopili alespoň základy demokracie.
Zahraniční firmy registrují své pobočky jako členy „Konfederace britského průmyslu“ — jako připomínku na nejapný výrok Michaela Heseltima, že nemá zájem o britský průmysl, ale o „společnosti v Británii“! Mnohé z těchto firem — zejména japonské společnosti — dělají časté útoku na libru a propagují Euro. Dvěma takovými společnostmi jsou Toyota a Nissan. Toyota požadovala, aby mohla svým dodavatelům zasílat faktury v Eurech. To by znamenalo, že by dodavatelé, z nichž téměř všichni jsou menší než Toyota, měli všichni směňovat jejich Eura za libry. To je rozumné jen z obchodního pohledu Toyoty, ne jejích dodavatelů, aby si měnili libry za Eura pokud si to přejí, protože je to levnější převádět celkové množství než aby si každý dodavatel převáděl svůj podíl. Proto je zjevné, že Toyota jednak přenáší na své britské dodavatele ceny svých ztrát v Eurech, jednak — což je obzvláště urážlivé pro demokracii — vytváří veřejný politický nátlak a tedy se pokouší ovlivnit britskou politiku. Takový je korporativismus — politické ovlivňování kolektivního kapitálu a práce a jejich manipulace demokratické vlády.
Ale zastánci Eurostátu vědí, že velký obchod se svými snahami hovořit za všechen obchod ve skutečnosti není ničím takovým, a proto je nutná propaganda pro získání podpory mezi stovkami a tisíci malých obchodníků. Zpráva listu Sunday Times z 10. srpna 1999 měla nadpis „Malé firmy propagují Euro jako stabilizující sílu“. Rostoucí libra dávala zastáncům Eura naději, že britský obchodníci, jejichž export utrpěl vysokým kurzem libry vůči měnám EU, by byl oklamán pro podporu Jednotné evropské měny a pro zrušení libry jako řešení jejich problémů. (Jak jsme poznamenali jinde, korporativisté a kolektivisté vidí řešení krize jakéhokoliv „x“ ve zrušení tohoto „x“ raději než v hledání původní příčiny krize.)
Jeden článek tvrdil, že Banka NatWest pořádala semináře pro „rostoucí připravenost“ (!) na Euro mezi malými firmami. Ve skutečnosti by pisatel musel připustit, že podle Fóra soukromého obchodu malí obchodníci zamítli tuto měnu více než dva ku jedné. Ovšem 97% členstva Federace malého obchodu hlasovali pro opuštění tzv. „Evropské unie“ vůbec. Není snad nutno říkat, že oddanost NatWest Bank „rostoucí připravenosti“ není odvozena z filantropických snů vzdělávat, ale spíše z organizace vlastní politické agendy. Ona NatWest Bank je vedoucí silou v pozadí za „Asociací pro měnovou unii v Evropě“ a jejich bývalý předseda vede „Akční centrum pro Evropu“, které propaguje zrušení libry.
Malí obchodníci, stejně jako britský lid, jsou převážně proti odstranění těchto posledních stop našeho demokratického národa a naše pohlcení Německem ovládaným Eurostátem. Ale některé zájmy bank a velkého obchodu, podporované Evropskou komisí, se zoufale snaží svést naivní britské obchodníky k přenechání své země za (předpokládaný) zisk. Jak jsme již uvedli při popise „čtyř technik“ použitými eurointegrátory, je malý obchod žádán, aby si nedělal starosti ve svých malých hlavách se ztrátou své země nebo svých parlamentních práv, ale jsou žádáni, aby na to pohlíželi „čistě s hlediska malého obchodu“.
Je podivné, že po tom, kdy kontinentální země EU zkolabovaly díky svým pokusům vytvořit evropskou měnu, NatWest Bank a její přátelé navrhují, abychom se zachránili (před naším úspěchem!) tím, že se připojíme k této měně. Naštěstí britský malý obchod není tak slabý. Na rozdíl od svých korporativistických velkých bratrů si nemohou naverbovat Stát, aby dotoval jejich chyby, a proto nepoužívají pro rozhodování na komerčním základě politické důvody.
Jedním z účelů Evropské unie obecně a Eura zejména je odpor k „anglosaskému“ přístupu k liberální ekonomice a politice. To bylo vyjádřeno zcela jasně vedoucími francouzskými, německými a belgickými politiky. Říkají, že „anglosaský“ systém nebere v úvahu sociální dopady své politiky a tak Stát musí „kontrolovat“ obchod a hospodářství k zajištění „soucitného“ prostředí. Ale to co vidíme, když uvážíme výsledky toho „nejsoucitnějšího“ přístupu na dvě zdánlivě libovolně vybrané části pracovníků — žen a starých lidí? Nedávná studie Centra pro politické studie v Londýně zjistila, že ve Francii reálné mzdy těch nejchudších žen se zvýšily jen o 1% mezi léty 1984 a 1994, zatímco v Británii srovnatelný obrázek (1985-1995) byl 19%. V Německu je míra nezaměstnanosti pro starší pracovníky mezi 55 a 64 lety rovna 14,5% v roce 1997, zatímco v USA byl jen 2,9%. V Británii byla míra nezaměstnanosti 4,5%, zatímco v Německu byla 11% a ve Francii 11,4%. My jako pragmatičtí anglosasové bychom řekli, že nejlepší zkouškou pudinku je sníst ho.
Londýn — a Británie — jsou centry světových financí a hospodářství. Nejen že je evropské hospodářství daleko pozadu ve všem s výjimkou oblasti finančních derivátů (termínované obchody), které jsou v USA. Londýn ovládá svět v mezinárodním bankovnictví, zahraniční výměně a zahraničním apelačním právu. Nelze se divit, že to Evropská unie chce dostat do svých rukou — úhledně sbalené pro ně úplatnou a ignorantskou britskou politickou třídou. Jejich hlavní metodou, jak toho dosáhnout, je zrušení libry, Anglické banky a převzetí Eura a Evropské centrální banky ve Frankfurtu.
V roce 1989, nehledě na kolaps Eura vzhledem k libře (což činilo britské zboží a služby méně konkurenceschopné vzhledem k zemím Euro-zóny, jako jsou Německo, Itálie a Francie) GB byla osmou nejlépe konkurenceschopnou ekonomikou na světě (a současně čtvrtou největší). Naopak ty hlavní pilíře a poháněči agendy „integrace“ Evropské unie a členové Euro-zóny Francie, Německo a Itálie byli postupně 23., 25. a 35. na světě.
Během 30. let, kdy velké části všech tří hlavních politických stran si usmiřovali Hitlera a kontinentální fašismus, pokoušeli se přimět Brity o marnosti odporu vůči evropské „integraci“ (ano, stejné slovo používali i tenkrát), protože Britské impérium nemá žádnou cenu a britské hospodářství by možná nepřežilo a určitě nevzkvétalo ve světě, ve kterém jsou národní státy zcela nepodstatné. Tragicky se mýlili a stejně tragicky se mýlí dnes.
Dnešní Británie je čtvrtou největší ekonomikou na světě, je jedním z pěti (stálých - JŠ) členů Rady bezpečnosti OSN (např. Německo ne) a jedna z mála jaderných mocností ve světě, největší investor do největší světové ekonomiky (USA) a globální investor s investovanými 2000 miliardami liber, nejdelší parlamentní tradicí na světě, nejdéle platnou měnou na světě a nejstabilnější v Evropě. S jinými národy sdílíme anglosaské dědictví, jazyk, parlamentní a právní tradice (USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland), odpovídáme za 40% světového obchodu (Evropská unie kolem 20%). Tolik pokud jde o předpovědi eurofanatiků z 30. let — a stejně pro jejich dnešní poučení.
Nejvíce vychvalované britské odmítnutí, pokud jde o sociální kapitolu Maastrichtské dohody, se ukázalo jako zbytečné dokonce před tím, než Tony Blair potvrdil, že vložil GB „neodvolatelně a nezvratně“ do jejích drápů podepsáním Amsterodamské smlouvy v roce 1997. Podrobnější analýza Maastrichtské smlouvy (což není běžná praxe mezi politiky, kteří ji podporují nebo podepisují) ukazuje, že dokonce odmítnutí Jednotné evropské měny se ukazuje jako zcela neúčinné. Důsledek pro GB je tak vážný, že nikdo kdo myslí vážně ústavní příkaz chránit libru by mohl přijmout takový škrtící stisk samotné Evropské unie.
Zrušení libry, nebo, i kdyby GB odmítla nebo odložila její zrušení, stálá kontrolu EU nad britským hospodářstvím a měnou a představuje vážnou a bezprostředně hrozící krizi. Je smutné, že tato krize — která by doslova rozbořila to, co zbývá z naší země — je zcela v rukách těch, kteří buď věří ve zrušení libry, Anglické banky a konec skutečné suverénní vládu v GB nebo těch, kteří chybně věří, že pokud se GB odmítne připojit k Jednotné měně, budeme imunní vůči omezením Evropské hospodářské a monetární unie.
Když uvažujeme o účinnosti britské parlamentní kontroly nad událostmi v Evropské unii, stojí za to připomenout, že ministři vlády musí (podle Maastrichtské smlouvy) mít právo jít na každou schůzi Evropské rady „s oprávněním přijmout závažná rozhodnutí pro vládu členské země“. To je ovšem groteskní popření té nejzákladnější podstaty demokratické parlamentní vlády — ale tak je to s celým vytvořením a strukturou Evropské unie.
V listu The Times z 3. prosince 1996 bylo sděleno, že ministr financí (Kenneth Clark) získal pochybný příslib, který odpovídal na „neopodstatněný strach“ konzervativních euroskeptiků. Pokud strach byl neopodstatněný, proč potom získávat pochybné přísliby? Ale mnohem důležitější byla naivita ministra, který tvrdil, že (v kontextu smluv podepsaných podle evropského práva a vynutitelných (zpolitizovaným) Evropským soudem) „přísliby“ mezi politiky neznamenají vůbec nic. Např. podle článku 108, popisujícího kontroly, které může provádět Evropská centrální banka u všech členských států, specificky říká, že „doporučení a názory nejsou závazné“. V jiném kontextu a v odpovědi na specifické požadavky Rady guvernérů aby otevřel v EU diskusi o veřejném dohledu, Evropský soud sdělil, že „jejich prohlášení byla výhradně politické povahy a proto nejsou závazná pro instituce společenství“. Tolik o „zárukách EU“ — Clarkových nebo kterýchkoliv jiných ministrů!
Na rozdíl od dánského odmítnutí Jednotné měny, které je zcela jasné, formulace odmítnutí GB je nejednoznačné a tedy nebezpečné. Kromě článku 109k(2) se zdá, že umožňuje většinové hlasování členských států, aby donutili GB k přijetí Jednotné měny. Ta klauzule říká:
Přinejmenším jednou za dva roky …. bude Rada, jednaje podle kvalifikované většiny o návrhu Komise, rozhodovat, které členské státy s omezením splňují nutné podmínky … a zruší omezení (tj. ukončí odmítání) těchto členských států.
Jinými slovy země, které nechtějí zrušit své odmítnutí mohou být donuceny zrušit takové odmítnutí. Evropský soudní dvůr, který posuzuje své případy jako „podporu evropské integrace“, bude rozhodovat všechny nejednoznačnosti (i kdyby se zdálo, že žádné nejsou).
Omezení Jednotného trhu sama o sobě jsou zajisté dostatečná pro Evropský soudní dvůr, aby vynutil kontroly hospodářství a směnných kurzů nad GB, i když jsme mimo Jednotnou měnu (viz níže). Každá výzva k Radě ministrů zvrátit takový rozsudek by musela soupeřit s takovým postojem, jaký vyjádřil např. bývalý francouzský premiér Alain Juppe a bývalá belgický ministr financí, když odmítli konkurenční svobodu pro ty členské státy, jejichž měny jsou mimo Euro-zónu. Proto mnoho z nás zdůraznilo britským ministrům uprostřed 80. let, kdy byl absurdní „Zákon o jednotné Evropě“ podepsán, že opatření nemají nic společného s konkurenčním hospodářským trhem, ale vše se týká jednoduchých hospodářských kontrol. Nemluvě o tom, že svoboda pro provádění politiky typu „ožebrač svého souseda“ není pro ty uvnitř Euro-zóny se to dotčena. Tržní pravidla (a většina v EU, která rozhoduje, zda mají být použité uvnitř Euro-zóny) tak získávají mohutnou a umělou konkurenční výhodu proti libře. Jako mnoho jiného v Evropské unii to není zákon co vládne, ale zpolitizovaná většina, která rozhoduje, zda se má zákon použít.
Článek 109.1 Maastrichtské dohody dovoluje Evropské centrální bance (i když s možným vetem GB, které je v rukách Gordona Browna a proto se na něj nelze spolehnout nebo v rukách vlády těžící z jiných zájmů a proto nemusí být použito) „uzavřít formální smlouvy o systému směnných kurzů pro Euro v relaci k měnám mimo Společenství". Jinými slovy budou tlačit nejen na země Společenství které se nepřipojily k Jednotné měně, ale politická moc bude použita k „dojednání“ pevných kurzů s kteroukoliv zemí světa. To je ekonomický fašismus ve své pravé imperialistické formě.
Článek 108a(2) Maastrichtské dohody ujasňuje, že Evropská centrální banka může vydat nařízení „závazná pro všechny členské státy“ (tj. neomezuje se na ty státy, kterése připojily ke Společné měně). Tato opatření mohou být použita „ke správnímu dohledu úvěrových institucí a ostatních finančních institucích“. (Status Evropské centrální banky 25.2)
Protokol Mastrichtské dohody, který popisuje britské odmítnutí stadií 2 a 3 měnové unie je chaoticky zpracován. Na jedné straně říká, že „dokud GB nesdělí Radě že má v úmyslu přejít ke třetímu stadiu měnové unie, nebude mít žádnou povinnost tak učinit“; na druhé straně stanoví „Paragrafy 3-9 (odmítnutí) budou platit pokud GB sdělí Radě, že se nechystá přejít do třetího stadia“. A tak nemůžeme z formulace usoudit, zda GB musí aktivně odmítnout nebo jen pasivně přejít do neodmítání. To znamená další příležitost pro rozhodování Evropského soudu rozhodnout podle ducha politické integrace a dává mu nástroj k zvrácení cíle.
Ať už GB odmítne zrušení libry nebo ne, Anglická banka musí upsat kapitál Evropské centrální bance a předat „zahraniční rezervní aktiva a přispět k rezervám na stejném základě jako národní centrální banky členských států, jejichž odmítnutí bylo zrušeno“ (tj. které se připojily k Jednotné měně). (GB odmítla klauzuli 10b). Kromě toho množství kapitálu Evropské centrální banky požadované na členských státech EU může být zvýšeno většinovým hlasováním. Jinými slovy, GB bude muset přispět další kapitál na něco, co sama odmítla!
Ať už GB odmítne nebo přijme, článek 9.1 protokolu o Evropské centrální bance bude platit. (je ho nutno chápat ve spojení s článkem 8 protokolu a odmítnutí GB). To umožňuje Bance „být právnickou osobou (a) požívat v každém členském státě to nejrozsáhlejší zákonné oprávnění jako právnická osoba podle jejích zákonů; může zejména nabývat nebo disponovat movitým i nemovitým majetkem a být součástí právního řízení“. A to všechno platí i pro Británii, přestože trvale odřekla Jednotnou měnu!
Bývalý ministr financí Kenneth Clarke tvrdíval, že vláda nemá žádný úmysl znovu vstoupit do Evropského systému směnných kurzů a přesto si přál ponechat si možnost připojit se k Jednotné měně. Ale není možné připojit se k Jednotné měně, aniž bychom zůstali „v rámci normálních fluktuačních hranic stanovených Mechanismem směnných kurzů Evropského měnového systému bez závažných napětí nejméně po dva roky“. (Protokol o konvergenčních kritériích, článek 3). Je to přesně ta míra ignorance mezi vedoucími politiky všech stran, která umožnila faktické rozbití britské ústavy a která nyní hrozí urychlit konec poslední oporu národní suverenity — libru šterlinků.
Existuje řada dalších povinností i pro ty členské státy, které odmítly Jednotnou měnu. Např. článek 102a říká:
Členské státy budou provádět svou hospodářskou politiku tak, aby přispívaly k prosazování cílů Společenství (NE k cílům jednotlivých členských států).
Členské státy budou přihlížet ve své hospodářské politice k podstatě společných zájmů a budou je koordinovat v rámci Rady (ministrů).
V dokumentu Evropské komise pro stadium 3 Hospodářské a měnové unie není žádná zmínka o odmítnutích. Jsou zmíněny jen dvě kategorie: „ti uvnitř“ a „ti před vstupem“ — nepřekvapuje, vzhledem k celkovému přístupu popsanému výše. Status „před vstupem“ by „byl pouze přechodný“. Nový Mechanismus směnných kurzů je navržen pro ty členské státy, které nejsou v jednotné měně, což činí důvěru konzervativního ministra o možnosti obejít Mechanismus, pokud si ti GB přeje, ještě neobvyklejší.
V průběhu tragických vztahů mezi GB a Evropskou unií byl britský lid postižen chybou svých „demokratických představitelů“, kteří si ani pořádně nepřečetli, co naším jménem podepisují. Je výsledkem každodenní neschopnosti ministrů tváří v tvář útočné modle nového Eurostátu, který je překvapil.
Vlastně máme poslední berličku pro tento suverénní národ, pro který zemřely ve dvou světových válkách 1,2 milionů lidí — libru šterlinků. Akce poslední konzervativní vlády osudově podrazily i to poslední hrdou baštu naší demokratické samosprávy. Vyjádření labouristického kancléře a premiéra, kteří se zdají zcela nevědomi ústavních, politických a dokonce fiskálních důsledků Jednotné evropské měny, může být popsáno jako surrealismus.
Existuje jedna jasná cesta, jak se zbavit těžkostí a pastí nastavených pro GB — využít s výhodou protizákonnosti celého podniku Evropské hospodářské a monetární unie, jak jsme ji Norris McWhirter a já popsali v knize Treason at Maastricht (Maastrichtská zrada) (Němci nikdy smlouvu po jejím podpisu neratifikovali a proto by smlouva podle normální demokratické zákonnosti byla neplatná. Skutečnost, že modla s sebou neopatrně nese důkaz vnitřní fašistické podstaty podniku.)
Ovšem i to zbývající v rámci „Evropské“ unie, když necháme stranou otázku jednotné měny, již vážně ohrozilo stabilitu britského hospodářství — i když ne tak jak by působilo členství v této měnové unii. Katastrofický zmatek v trzích práce a kapitálu, které by způsobilo chybující Euro, by si vyžádalo enormní sociální a regionální „soudržnost“ potřebnou pro přemostění trhlin způsobených režimem jednotné měny v tak mnoha různorodých národních a regionálních hospodářstvích.
Takové výlohy budou vyžadovat značný vzestup společných fondů, které mohou být schváleny jednomyslností členských států. Jelikož důsledky pro britskou fiskální pokladnu (a finance všech ostatních členských států) by byly vážné, je obzvláště nepravděpodobné, že by hlavní plátci — jako Německo nebo GB — hlasovali pro takové dodatečné fondy; stejně tak země, které dnes mají prospěch ze značných podpor pro zemědělství (jako Irsko) by téměř jistě vetovaly jakoukoliv ztrátu podpor do těch regionů, které ztratily průmyslová pracovní místa v důsledku Evropské monetární unie.
Vzhledem k neschopnosti reagovat na masovou nezaměstnanost v některých regionech by nezaměstnanost rostla a národní rozpočet by porušoval přesné finanční pravidla „Paktu o stabilitě“. Navíc vrozené protekcionistické síly v Itálii, ve Francii a v Německu by nepochybně reagovaly proti tragedii, kterou samy způsobily omezením exportu do „zrádného Albionu“. Politická cena v rámci EU je již pociťována v růstu extremismu v Německu a ve Francii a pohled na Euro zvnějška již vedl k širokému výprodeji na mezinárodních trzích a migraci kapitálu do GB, do USA a ostatních částí světa. (Nedávné odhady jsou, že 170 miliard dolarů bylo exportováno z Euro-zóny od spuštění měny)[psáno v roce 2001 - JŠ].
Francouzští a belgičtí politici zmínění výše si myslí, že měny mimo Euro-zónu budou slabší když Euro poroste. V důsledku toho se bojí použít obchodní kontroly na dovoz z těch zemí, které jsou v Evropské unii ale nepřipojili se k „silnému“ Euru! Ve skutečnosti ovšem (jak by se mohlo předpokládat z předpovědí zastánců Eura) byl výsledkem přesně opačný proces, kdy se ty země, které přijaly Euro, staly slabými. Není nutno říkat, že není řeči o ochraně britského hospodářství před dovozem za ničivé ceny např. z Německa, z Francie a z Itálie, jejichž měny zkolabovaly jako reakce na jejich členství v Evropské monetární unii.
Dokud GB „šla bok po boku“ s evropskou integrací aby se jí bránila, byla naše veta logická. Ale jakmile jsme přestali používat tato veta, katastrofa kontinentu byla nevyhnutelná a my bychom nebyli daleko od vystoupení z politické „unie“ zpět ke vztahům, které britský lid schválil (ale nezískal) v roce 1975 — tedy obchodující skupinu suverénních národů bez rozpočtových a politických závazků.
Tento (nevyhnutelný) pohyb bude vyžadovat něco jako čelem vzad, které bude zklamáním velké části britského a kontinentálního politického zřízení, ale bude méně pustošivé, než holocaust voličstva, až se lidé nakonec probudí po ztrátě svých národů a demokracií.
Jako bývalá hlava Rady Amerického rezervního fondu Lawrence Lindsey poznamenal: „Jsem poněkud neklidný tajnůstkářskou podstatou federalistické agendy. Nejsem si jist, že až evropské voličstvo objeví, že bylo zbaveno národní politické suverenity nasazením jednotné měny, bude vcelku potěšeno.“ Skutečně vyjádření století!