„Sledoval jsem tento proslulý ostrov, jak neuváženě a zbytečně padá po schodišti vedoucímu do temné propasti. Zpočátku to bylo krásné široké schodiště, ale po chvíli koberec skončil.“
Euro, „Jednotná evropská měna“, bylo spuštěno 1. ledna 2000, i když podle dnes již dlouhodobé tradice klamů Evropské unie budou její základní měny 11 zemí, které se připojily k Euro (zdánlivě) v oběhu do roku 2002.
Přitom Euro není „prvým krokem ke Spojeným státům evropským“; je to poslední krok k vytvoření Spojených států evropských protože je nejdůležitější. Bez vlastní měny, ústřední banky a řízení všech finančních rozhodnutí prostřednictvím státního rozpočtu není možno o žádné zemi říci, že řídí své vlastní záležitosti a proto má vlastní vládu. Podle ústavních a demokratických měřítek proto již tato země není zemí, ale provincií jiné země — v tomto případě Evropské unie. Ostatní evropské dohody mohou omezit většinu práv národů Evropské unie na vlastní vládu, ale opuštění národních měn, které je součástí Maastrichtské smlouvy z roku 1992 není otázkou národní vlády, ale národní existence.
Již dlouho před spuštěním Euro byla britská ústava (stejně jako ostatní ústavy evropských národů, které jsou členy Evropské unie) smrtelně podlomena. Britský parlament již nevládne Británii, britské soudy již nerozhodují ani neinterpretují naše zákony a rozhodnutí o tom, kdo může přejít hranici a volit v našich volbách již nespočívá na britské vládě.
Britové ztratili svůj exkluzivní britský pas (jeden z dokumentů, který byl v minulosti stal konečným důkazem zrádného chování) a stali se „občany“ Evropských společenství vázaných povinnostmi a daněmi k EU. „Společný trh“, se kterým Westminster vyjádřil souhlas v roce 1972 a britští voliči v roce 1975, nikdy neexistoval. V roce 1972 přijetí Římské smlouvy bylo ústavním aktem a ne mezinárodní smlouvou a smlouva o Evropském společenství zničilo 800 let starou (psanou!) britskou ústavu. Evropské smlouvy z let 1986 a 1992 jen rozšířily platnost smlouvy z roku 1972 do dalších oblastí tvorby politiky a pohltily další části britské ústavy. Je pouhou pověstí, že neexistuje psaná britská ústava Byla zapisována po téměř 800 let ve formě obecného zákona, ale na rozdíl od jiných národů jsme neměli ústavu kodifikovanou Ústavním soudem. Namísto toho jsme měli nadřazenost Parlamentu — nebo spíše jsme ji měli dokud Heath nepodepsal přijetí Římské smlouvy z 22. ledna 1971.
Každodenně Evropská komise v Bruselu a Evropský soud ve Štrasburku vydávají direktivy, opatření a rozsudky, které činí samotný náš demokratický parlament bezmocný, aby odolával, a které početně převažují a činí stále méně významným vlastní aktivity Westminsteru.
Od roku 1971 mají postupy zvolené k rozkladu britské ústavy (zákon o Smlouvě) stejný účinek jako Hitlerova výjimečná opatření z roku 1933 (zavedené německými „stranami středu“ v roce 1930!) — obcházení parlamentu a demokratických procedur. Tento zákon byl použit v letech 1972, 1985, 1992, 1997 (Amsterodamská smlouva) a 2000 (Smlouva z Nice) k nezákonnému rozbití práv britského lidu na sebeurčení.
Už nadále neexistuje britský rybářský průmysl ani britské zemědělství a „ministři“ s těmito pravomocemi v britské „vládě“ jsou zbyteční, proto je zbytečné, aby se je britští voliči snažili ovlivnit. (Přitom 300 000 z těchto rybářů a rolníků zbavených občanských práv skončilo na ulicích Londýna, protože jejich demokratičtí „představitelé“ bylo tak bezmocných jako oni).
Rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v Evropské unii způsobilo, že není v politice oblasti (kromě těch, kde máme teoreticky právo veta)., které by se nemohly stát předmětem špinavých kšeftů v evropských úředníků a ministrů za zády britského lidu. Britský lid a svobodné evropské národy již přišly o všechno, co se jim podařilo ve dvou světových válkách zachránit — státnost, sebeurčení a demokracii. Žádná se tří hlavních politických stran v Británii nikdy nevyjádřila nic z toho ve svém programu, ale přesto to přijaly, za zády svých voličů a v rozporu s každou zásadou a každou konvencí demokratické ústavy.
Ti, kteří uvedli národy Západní Evropy do otroctví v novém superstátu, věděli, že žádní voliči by nikdy neschválili jejich plány na rozbití demokratických ústav v 15 státech. Věděli, že v poctivém referendu by odpovědí na takto otevřeně položené otázky byla „Ne“. A proto kladou neškodné otázky, na která by mohli (při vynaložení spousty státní propagandy a desinformací) získat odpověď „Ano“. Když dánští voliči dali v 51% hlasů svou odpověď „Ne“ na Maastrichtskou dohodu, museli hlasovat znovu, zatímco kdy by hlasovali 51% „Ano“, není snad nutné říkat, že by o tom nemuseli uvažovat znovu!
Bylo vždy taktikou totalitárních režimů používat časté plebiscity, vhodně zmanipulované, aby získali pseudooprávnění pro svou diktaturu. Bylo to tak vždy v historii Evropské unie.Ty hlavní manipulace se vždy snažily 1) získat 51% většinu ke zdůvodnění určité formy rozbíjení ústavy, v rámci kterého by u většiny národů byla nutná dvoutřetinová většina, a 2) položit otázku takovým způsobem, aby odpověď, kterou politický režim potřeboval, byla „Ano“ (Jde o formu politického ovlivnění prostřednictvím politiků k zajištění toho, co chtějí, bez ohledu na přání lidí. Vždy se ukázalo, že lidé raději hlasují „Ano“ než „Ne“.) Jinými slovy otázka jako „Chcete zůstat suverénní samosprávnou zemí?“ (na kterou by bylo jen troška odpovědí „Ne“) není nikdy položena, pouze „Přejete si být částí Evropských společenství?“
Dlouhý seznam takových líbivých frází, které Toryové, Labouristé a Liberálové použili k přesvědčování britského lidu, aby se vzdali své ústavy, je dokladem protidemokratické manipulace, která nastala. Kdokoliv, kdo by poslouchal názorům a úplnému seznamu bývalého německého kancléře Helmuta Kohla z jeho křižáckého tažení za obětování národních států západní Evropy na oltář „Evropské“ unie, by v ní rychle poznal staré hitlerovský „Führerprinzip“ (vůdcovský princip), který obětoval účinnou demokracii a zakládal se na tom, že si lidé zvolí vůdce a potom dělají to, co on řekl.
Tento postoj, stejně jako mnoho jiných zákonných principů a postojů autoritativního kontinentálního systému, bylo dnes vnuceno GB smlouvami o Evropské unii nebo byly horlivě převzaty labouristy, liberály a nadto i Toryjskými politiky (právě ti podepsali tři kritické smlouvy v letech 1972, 1986 a 1992). A tak místo popisu Římské smlouvy, kterou premiér Edward Heath podepsal jako ústavu rozbíjející dokument, britský lid odpovídal na otázku, zda si přeje být součástí „Společného trhu“ svobodně obchodujících suverénních národů — kdo by proti tomu něco měl? A když Goeffrey Howe a Douglas Hurd oklamali paní Thatcherovou ve věci legislativy „jednotného trhu“ v roce 1986, když jí řekli, že když podepíšeme, potom ostatní členové EU budou donuceni otevřít své trhy našemu zboží a službám (i když, proč 30 let navrženého „společného trhu“ toho nedosáhlo, to nebylo vysvětleno!). Ale ve skutečnosti legislativa z roku 1986 zavedením spousty nových oblastí politických a ekonomických rozhodnutí založených na většinovém hlasování, byla v té době největší ztrátou demokratických práv britského lidu a parlamentu jedním zákonem, jakou do té doby nepoznali. Není nutno opakovat, že to nebylo šířeji prodebatováno jak v mediích, tak v Parlamentu. Když John Major (který ještě dnes požaduje odmítnout ztrátu demokratických práv, která dávno předtím odepsal!) hledal, jak najít podporu Maastrichtské dohody ve Sněmovně lidu se otázal britského lidu, zda nechtějí být „v srdci Evropy“ — zeměpisná a proto i politická a ekonomická nemožnost, pokud vůbec byla nějaká! Ovšem byl to ministr Adenauerovy vlády v 50. letech, Hans Seebohm, který jasně vyjádřil německý názor na „srdce Evropy“:
Německo je srdcem Evropy a její údy se musí přizpůsobit srdci.
Maastrichtská smlouva z roku 1992 je dokonce ještě strašnější jež legislativa Jednotné Evropy z roku 1986, (přinejmenším díky přijetí principu acquie communautaire, která podle koncepce „obsazené oblasti“ dala Evropské Unii stálá práva rozhodovat o zákonech pro všechny členské státy státy v jakékoliv oblasti, ve které již přijali legislativu). Všechny tyto dohody vlastně neučinily nic více, než předaly další oblasti života národů pod kontrolu toho základního potušení britské ústavy, na které Británie přistoupila v roce 1972 v Římské smlouvě (zvláště k Oddílu 2 Heathovy Evropské smlouvy z tohoto roku).
Stálé nebezpečí, kterému Britský parlament, ústavu a národ vystavil Edward Heath a jeho „ministr pro Evropu“ Goeffrey Rippon nemůže být přeceněno. Ve svých svévolných lžích parlamentu a britskému lidu (nedávno otevřeně přiznaných) byl Edward Heath vinen z mnoha odporných zločinů, i když byly spáchány britským premiérem — přinejmenším proto, že byl předem podrobně varován před hrůznými ústavními a demokratickými důsledky toho, co se chystal udělat. A byl to jeho lord kancléř Kilmuir, který, když byl požádán Heathem, aby si prostudoval ústavní důsledky podpisu Římské dohody odpověděl, že doporučoval smlouvu:
která jde za většinu rozsáhlých oprávnění moci, a to i ty z doby války, než jsme kdy poznali. Je jasné, že Evropská rada ministrů může přijmout opatření, která nás zaváží i proti naším přáním. Je to prvý krok vedoucí k dálnici vedoucí k plně federalizovanému státu. … Musím zdůraznit, že z mého pohledu je ztráta suverenity,kterou způsobuje, vážná … Tyto námitky by měly být vyjádřeny otevřeně.
Ale Heath neměl absolutně žádný zájem dovolit otevřenou debatu o rozbití britské Ústavy, které by přijetí Římské smlouvy přineslo. Sněmovna lidu (s několika zaznamenatelnými výjimkami) byla slastně netečná ke skutečnému dopadu těchto smluv, které vláda podepsala a mínění domácích legislativců, kteří ty smlouvy realizovali. Parlament byl vědomě spleten vládou, která jej ujišťovala, že „není otázkou, zda povedou ke ztrátě národní suverenity“. Ve skutečnosti ale, když hlasovali pro zdánlivé „volné připojení“ či „volný trh suverénních národů“, poslanci vlastně hlasovali pro svou demokratickou kastraci. A to proto, že v roce 1972 Evropský zákon vyřadil britský parlament ze suverénních demokratických institucí a podřídil je Evropské komisi a Evropskému soudnímu dvoru. Princip nadřazenosti evropských institucí byl ustaven Edwardem Heathem, ačkoliv aktuální politická realita této ztráty se stala zjevnou až za dalších 30 let, kdy, díky ministerské smlouvě, soudní aktivitě Evropského soudu a ovšem smlouvami jako Maastrichtská a Amsterodamská byla základní ústavní kastrace z roku 1972 aplikována na stále širší oblasti našich politických, hospodářských a sociálních rozhodování.
Tyto líbivé fráze přicházely stále silněji a častěji s tím, jak pokračovala léta tajného rozbíjení ústavy. „Jednotný evropský trh“ byl prodán na základě slova „trh“ britské vládě, která si přála svobodný a poctivý obchod. Ale ohromné státní podpory ve Francii a v Itálii a vyloučení 60% evropských národů dokázalo, že nejde ani o evropský ani o trh. Tím kritickým slovem bylo „jednotný“, protože v něm byl hlavní smysl jeho legislativy, ne poctivý trh, ale jeden ekonomický celek. Jednotný trh je protikladný termín sám o sobě. Buď obchodujete svobodně s většinou zemí světa nebo se snažíte vytvořit zvláštní skupinu zemí vytvářejících obchodní blok, v jehož rámci je obchod prováděn přednostně. Ale národy mimo tento blok nejsou součástí „trhu“ a proto jsou vlastně zdaněny těmi uvnitř. Přitom k žádným zemím nebylo toto ochranářství aplikováno častěji než k těm zemím Evropy (téměř 30 z nich), které jsou i dnes mimo privilegovanou a ochranářskou skupinu, která si říká „Evropská“ unie. Z těch 30. zemí je většina ve Východní Evropě, kde národy, které se sotva vymanily ze sevření Sovětského svazu, zjišťují, že členství v Evropské unii jim odejme jejich těžce získané národní sebeurčení.
Jsou to tyto ubohé bývalé satelity komunistického Sovětského svazu, které teď zjišťují, že nemohou prodávat svou produkci svým nejbližším sousedům v Evropě zásluhou „Evropské unie“, která deklaruje volný obchod v rámci vlastních hranic a vztyčila mohutné bariéry proti obchodu se zahraničím a mohou přijmout z např. zemědělské produkce Polska část stanovenou kvótami, s kontrolou cen a v podřízení státem provozovanému sytému jednotné zemědělské politiky. Nelze se příliš divit, že hospodářské rozčarování na Východě se v současnosti skládá (díky válce proti Jugoslávii) se stále agresivnějším vztahem k Západu a stále bojovnějším postojem Moskvy.
A tak zatímco bývalé národy východního bloku nemohou těžit z obchodu s Evropskou unií, neexistují zdánlivě žádná omezení pro západoevropské země převzít např. tržní prostor polských rolníků nebo mediálních společností Českých a Slovenských společností. Jedna cesta přes hranice (na Východ) je otevřená, opačná cesta (na Západ) je uzavřená. A „smlouvy“ uzavřené mezi např. Německem a např. Polskem se pokoušení ovlivnit myšlenku stejných práv na pohyb, pracovní příležitosti a majetek v kontextu „evropského občanství“, což ovšem vyvolává účinné požadavky na zemi a majetková práva Němců odsunutých ze západního Polska po válce (srovnej kapitolu 4., zejména odstavec „Der Drang nach Osten“.)
Existovalo několik vychytralých technik používaných eurofederalisty k vytvoření Spojených států evropských na souboru kdysi svobodných národů. Dvě obvyklé metody k vytváření antidemokratického evropského superstátu — vedení války a otevřená demokratická diskuse a schválení — byly samozřejmě nepoužitelné. Ta první selhala v několika případech a ta druhá by nedala požadovaný výsledek.
PRVOU TECHNIKOU bylo proto utajení a podvod. Skutečné cíle eurofederalistů nesmí být nikdy odhaleny. Tento proces je nejlépe shrnut dvěma svými praktiky, anglickým historikem Arnoldem Toynbee a bývalým francouzským ministrem zahraničí Claudem Cheysonem. Toynbee řekl u příležitosti mezinárodního shromáždění v Dánsku (a ne, povšimněte si, v Anglii) v roce 1931:
Pracujeme nyní diskrétně ale s veškerou svou mocí, abychom vyvrátili tu mystickou politickou sílu zvanou suverenita z rukou lokálních národních států světa. A po celou tu dobu popíráme svými ústy vše to, co děláme svýma rukama.
A Cheyson před několika lety řekl:
Nikdy nevytvoříme Evropu demokratickými prostředky.
DRUHOU TECHNIKOU bylo vytvoření dojmu „nevyhnutelnosti“ prostřednictvím souběžné techniky „konečných termínů“. „Evropský vlak“ (metafora, jejíž předností je představa pohybu vozidla po předepsané dráze, který pokud nebudete uvnitř včas, potom „zmeškáte“), jehož smlouvy jsou „nevyhnutelné“ a plné slovíček jako „neodvolatelný“ a „nezvratný“. Vlak se musí pohybovat z jedné stanice či nádraží podle jízdního řádu. Kohl, Mitterand a jejich soudruzi vždy odkazují na konečný termín, jakým je např. „Březnový summit v Kodani“ nebo „Prosincový summit v Paříži“, kde musí být schválena „příští stanice“ — zejména pokud není v dohledu žádná dohoda!
TŘETÍ TECHNIKA vyvstala příhodně z toho, že 9, 12 nebo současných 15 členských států by se nikdy neshodlo na konkrétní formulaci smlouvy. V důsledku toho jsou sepsány hrubé zásady, které nelze použít přímo na politické, sociální a ekonomické případy. A tak Evropský soudní dvůr (který přijal úlohu prosazování integrace států Evropské unie) je (denně!) žádán, aby vykládal smlouvy a tedy vytvářel zákony v zájmu nového centralizovaného státu („země zvané Evropa“, jak občas slyšíme z Evropské komise) a proti suverénním zájmům vytvářejících národů.
ČTVRTÁ TECHNIKA je technikou „pragmatické zájmové skupiny“, která je součástí přístupu „plátků salámu“. Aby oklamali národní voličstvo pokud jde o jejich skutečné ústavní cíle, eurofederalisté se starají, aby rozdělili celý proces potlačování práv jednotlivých evropských národů na drobné pragmatické krůčky. Např. v současnosti je životně důležité, aby v jejich případu Euro se zdálo, že je to čistě ekonomický krok vedoucí k pohodlí obchodu, obchodníků a bankéřů a že ušetří dovolenkářům zátěž směny svých peněz v nové Euro-zóně. Když se eurofederalisté tázali Konfedrace britského průmyslu (a když se ta konfederace ptala svých členů), zda podporují „Jednotný trh“, bylo jim řečeno, aby to zvážili „z čistě obchodního hlediska“. Národní rolnická unie se tázala svých členů, zda by si přáli obchodovat s Euro „výhradně z hlediska zemědělství“. Odbory byly dotázány, zda si přejí evropské opatření pro pracovní dobu nebo závodní jesle „čistě z hlediska odborů“ — jak na to mohly říci ne? Ale ve skutečnosti Jednotný trh, Euro a Sociální kapitola nebyly politickou dohodou mezi spolupracujícími národy, ale ústavní struktury nového evropského superstátu. Tyto organizace reprezentující obchod a zaměstnance nepodepisovaly, jak věřily, politiku průmyslové výroby a zaměstnanosti, ale („neodvolatelné a nezvratné“) právo Evropské unie a ne svého vlastního parlamentu, aby přijal v budoucnosti taková rozhodnutí.
PÁTÁ TECHNIKA spočívá v tom nikdy nediskutovat o příštím protidemokratickém kroku při rozbíjení národních demokracií, dokud nebyl tento krok uspokojivě dokončen. Jinými slovy Heathův Evropský zákon z roku 1972 (který uzákonil předchozí britské přistoupení k Římské smlouvě) zcela rozbil ústavní pořádek westminsterského Parlamentu pro přijímání zákonů pro britský lid a britských soudů k jejich výkladu a souzení podle nich — přestože to bylo vše pod rouškou hospodářského „Jednotného trhu“. A když se v roce 1986 odehrála menší diskuse soustředěná na „ztrátu parlamentní kontroly“, byla hlavní otázka ztráty britské suverenity ve skutečnosti rozhodnuta již v roce 1972.
Podobně když diskuse o Maastrichtské dohodě z let 1992/1993 zavedla většinové hlasování do dalších oblastí politického rozhodování, základní princip přidávání stále dalších oblastí (a tedy ztráta sebeurčení) byl přijat už v roce 1986. Když ministr Blair podepsal Amsterodamskou dohodu v roce 1997, konala se minimální diskuse o právu britských subjektů nebýt vystaveny zahraniční právní jurisdikci. Ale ten princip byl již vložen do statutární formy Zákona o extradici (podléhání zahraničnímu soudu) prostřednictvím pravidel Maastrichtského procesu.
Na stejném principu probíhá současná diskuse o zrušení libry, státního pokladu a Anglické banky (ve prospěch Eura a frankfurtské Centrální banky) a je založen na předpokladu, že GB dosud nepodepsala Evropskou měnovou unii. Ale ve skutečnosti je tomu tak, že Maastrichtská smlouva to vše zahrnuje a „rozhodnutí k neúčasti“ GB je přinejmenším nejednoznačné. Nejprve GB přijalo kroky jedna a dvě Evropské měnové unie, jak je to obsaženo v Maastrichtské dohodě a nepodílí se jen na kroku tři — tj. zavedení Eura a zrušení libry. Pokud to srovnáme s dánskou neúčastí (která je velmi úsečná a velmi jasná — a vyjádřená ještě jasněji nedávným NE zvoleným Dány!) s britskou neúčastí, vidíme, že v našem případě chybná forma volby neúčasti nebo účasti dělá v tomto případě nejasným, zda se musíme kladně přihlásit nebo jen pasivně nedělat nic a stát se tak částí Euro-zóny tím, že neřekneme ne! A za druhé zákonný požadavek legislativy Jednotného trhu z roku 1986 by byl určitě použit ústavními aktivisty „Evropského soudu“, aby donutil GB — nebo kteréhokoliv jiného člena Evropské unie — k přijetí Eura na základě klauzule „Jednotný trh znamená jednotnou měnu“. A tak slova „Jednotný trh“, která nemají žádný další logický význam, jsou vždy předurčena vydláždit cestu k jednotné měně, ale jako každá jiná část plánů na Eurostát je jejich skutečný význam buď skryt nebo váhavě (a opakovaně) popírán.
ŠESTÁ TECHNIKA je snad nejzákeřnější ze všech — postupné podrobování všech aspektů národního života imperiální moci (hvězdičkám na vlajce Evropské unie). Tuto velmi populární vlajku nebo logo je možno vidět na poznávacích značkách, vlajkách vlajících z veřejných budov, na vlajkách vlajících u největších korporací (jako jsou hotely Forte) a na řidičských průkazech. A přijdou další — tiše, tajně, bez jakékoliv starosti o demokratické oprávnění. Jednoho dne, až se britský lid a ti, které dosud považují za své „demokratické představitele“, probudí a začnou se ptát na práva britského lidu, podrobující síla jen řekne „Britský lid? Co je to? Tento lid se nazývá Evropa — podívej se kolem sebe, vlajka Evropy je všude. Ovšem, zbývá tu několik britských vlajek, ale ty budou nahrazeny křížem sv. Ondřeje (skotská vlajka) a křížem sv. Jiří (britská vlajka), ale ty vyjadřují jen místní příslušnost, jako Bavorsko nebo Akvitánie, ale ne svéprávné národy. A královna? Ale ta se stala roku 1992 občankou Evropské unie v Maastrichtu, jak to váš sekretář koruny Kenneth Clarke tenkrát potvrdil. A Parlament ve Westminsteru? Ale to je jen shromáždění, kde angličtí představitelé jsou odpovědni za místní vládu. To není žádná skutečná suverénní moc.“ Již nyní podrobující síla uznává slovo suverenita — jen jako svou vlastní. A tak podrobení spícího lidu je úplné.
Dokonce ještě před zahrnutím Hitlerova „regionálního principu“ do struktur Evropské unie a znovuoživení drobného nacionalismu (Chorvátsko, Wales, Slovensko, Skotsko) v rámci „regionálního rozvoje“ jako metoda rozbití nerasových národů byla jednota a síla GB ohrožena. Odpovědí některých anglických politických aktivistů bylo bránit se této hrozbě podporou „Anglického parlamentu“. Doufám, že to výše uvedené jasně ukazuje, jak by to byla nebezpečná politika. Protože jen Britský parlament byl suverénní a jen britská vlajka a samozřejmě Libra šterlinků představuje suverenitu. Nově vytvořené Welšské shromáždění nemá žádný historický základ, „Skotský parlament“ neměl suverenitu od roku 1707 a není suverénní ani dnes. A Anglický parlament by se nevyhnutelně připojil k jejich bezmocnosti a stal se regionální vládou anglické provincie evropského superstátu. A ovšem označováním Skotského shromáždění slovem „Parlament“ Britové umožňují novým pánům z Bruselu ospravedlnit ztrátu suverenity dokonce Britům, nemluvě o anglickém „Parlamentu“.
Je zajímavé poznamenat, co by se stalo, kdyby Euro nahradilo Libru — a jiné měny národů, které dosud nepodepsaly Euro — namísto potupného kolapsu proti všem hlavním měnám světa. Bylo zcela jasné, že „pakt stability“ byl vypracován (aby „koordinoval“ ekonomické a směnné kursy mezi členskými státy EU uvnitř a vně Euro-zóny) proto, aby znemožnil „nespravedlivou soutěž“ pro země, jejichž měna je slabá vzhledem k Euro, „konkurovat“ výrobcům uvnitř Euro-zóny. A to vše navzdory prohlášením o volném obchodu v legislativě „Jednotného trhu“. Ale nastala opačná situace — existuje množství obchodních výhod, které umožňují zemím uvnitř Euro-zóny s kolabujícím Eurem, které mohou nečistě konkurovat výrobcům mimo Euro-zóny (ale v rámci Jednotného trhu). A kupodivu tu nejsou žádné návrhy, jak by se tyto země mohly bránit před „nečistou konkurencí“ členů Euro-zóny. To opět ukazuje ve své podstatě na korporativistickou a zpolitizovanou podstatu „budovatelů Evropské unie“. Zákony jsou přijímány a opatření aplikována, ale najednou rozmary politických a tyranských většin rozhodují o jejich pozastavení nebo ignorování.
Je typické pro podnik, který volí moc a řízení a ne svobodu a demokracii jako své hlavní nástroje, že vágnost zdaleka není nevýhodou, ale velkým spojencem při manipulaci veřejného mínění. Ale když — jako je tomu v Evropské unii — vede dokonce profesionály a experty v ekonomických a finančních záležitostech k chybám při definici základních pojmů, je nebezpečí zřejmé. Debatoval jsem spolu s Christopherem Hillem, hlavním z představitelů Demokratů, a s párem poslanců Evropského parlamentu hodnotu britského členství v EU (obrátili jsme dvoutřetinovou většinu proti nám na dvoutřetinovou většinu pro nás na konci debaty). Jako úvod k debatě představitel Anglické banky provedl „presentaci faktů“, během níž bylo představeno mnoho statistik týkajících se „Evropy“. Požádal jsem ho, zda může poskytnout definici „Evropy“ z hlediska Anglické banky. Zeptal jsem se ho, zda má na mysli 42 zemí Evropy, 15 členů Evropské unie nebo (tehdy) 11 členů Euro-zóny. Hledal něco ve svých tabulkách, poznámkách a řečech a musel připustit, že nemůže říci, která definice Evropy byla použita při sestavování „informace“. Nedlouho před tím vyšel článek jménem předního člena Anglické banky, v níž se autor opakovaně odvolával na „společnou měnu“, jejíž myšlenka (navržená Nigelem Lawsonem jako evropská měna paralelní s národními měnami) byla dávno opuštěna ve prospěch Jednotné evropské měny, která by zrušila a tedy nahradila všechny národní měny.
Mezi mnoha strategiemi používaných eurofily k lapení neopatrných do federálního Evropského státu je množství hlavních témat. Nejzákeřnější je argument, že každý krok naší ústavní destrukce je činěn „v národním zájmu“. Postup utajovaných kroků po celé období 30 let již zasáhl dokonce několik oblastí našeho národního politického, sociálního a hospodářského života zásluhou základního rozbití ústavy Heathovým zákonem z roku 1972. Jak se past začala zavírat, politici mohli říkat, že protože kroky „x“ a „y“ se již staly faktem, je krok „z“ logickým krokem, bez kterého by „národní zájmy“ mohly být vážně poškozeny. A tak se postupně tyto „nezbytné kroky“ měnily ze (zdánlivých) dohod ke spolupráci a zvýšení obchodu s jinými národy (k tomu využívat mezinárodní dohody) na břemeno právního systému „k vynucení poctivého obchodu“. A tehdy se stala tato část zákona — původně prodaná parlamentům a zákonodárným sborům Evropy jako „čistě hospodářská“ — rozšířena na sociální a environmentální otázky. Dalším krokem bylo rozšířit tuto část zákonů na na otázku „volného pohybu lidí“, i když samozřejmě hlavním cílem svobodného pohybu mezinárodního kapitálu je učinit pohyb lidí (a jejich sociální odtrženost a kulturní odcizení které vyvolává) ve velkém zbytečným. Není překvapením, že jak stát přebíral stále více oblastí ekonomického rozhodování (zdanění kapitálu, zabránění jeho volného pohybu a zavedení kontroly směnných kursů), mezinárodní masová migrace zesílila. A samozřejmě mnoho migrantů přestupuje vládní postih spolu se snahou o zlepšení ekonomických podmínek.
Evropská unie, vzdálená od představy kombinace suverénních států provozujících svobodný a poctivý obchod se stala baštou protekcionismu a státní kontroly, chránící státní i soukromý obchod v rámci svých hranic a aplikující (zejména na neevropské země) ochranářská cla. Toto — spolu s velkými podporami nadnárodních korporací, aby se usadily v rámci EU — vedlo k umělé podpoře obchodu v rámci hranic EU a k zbídačování a pokusům o masovou migraci zvenka. To je typické pro superstát, který nedemokraticky vtiskl svou kontrolu národům uvnitř svých hranic, a že bude kolektivistickými podporami a kontrolami zbavovat chudší národy jejich zdrojů.
Ale vraťme se k neúprosné logice postupného lapání do pasti dříve suverénních a svobodných národů Evropskou unií a jejími superstátními fanatiky. Protože součást práva EU (acquis communataire, které stojí nad všemi národními zákony, všemi právy národních parlamentů a všemi národními ústavami) narůstá po každém „logickém a pragmatickém kroku“ integrace EU, po každém radikálním ústavním kroku tohoto procesu by mělo být popisováno jako součást celku. Jinými slovy, pokud voliči odmítnou myšlenku stát se „evropskými občany“, je jim řečeno, že odmítli i volný obchod. Pokud odmítnou pasy EU, bude proto v Evropě těžší odjet na dovolenou. Pokud odmítnou „Jednotný obchodní trh“ (což je nestydatá logická konstrukce), odmítli prý společný trh (což se alespoň zdá být ekonomickou myšlenkou). Pokud odmítnou zrušení svých národních měn ve prospěch „jednotné měny“, potom odmítají „jednotný trh“. A všechny tyto kroky byly popisovány jako „kroky v národním zájmu)“ všech členských zemí. Ale konec tohoto procesu, jak oni vlastně říkají, musí být „v národním zájmu zrušit národ“ — což je zcela nelogické. Ale tímto způsobem postupně odplývá skutečná národní suverenita a zbývá je „prázdná skořápka“, jak to nazval jeden německý ministr.
Jedním z nejgrotesknějších (a nejzáludnějších) argumentů eurofanatiků je tvrzení, že národní suverenita vyvolává „použití síly ve světě“ a je „zastaralým pojmem“. Suverenita, jak tvrdí, není dnes důležitá, protože národy „nemohou určovat svůj vlastní osud“ a musí se tedy spojovat do „mocenských bloků“, které samy o sobě mají „sílu k prosazení svého vlivu na svět“. Na veřejném setkání v Newcastlu upon Tyne autor debatoval s konzervativním poslancem, který předtím býval novinářem Financial Times (a tedy prosáknutý mnohonárodním korporativismem) a ministrem zemědělství (a proto administrátorem Společné zemědělské politiky EU), který náhle vybuchl a agresivním hlasem prohlásil „to je síla, Evropa — to je o síle — to je to co potřebujeme“. Jeho jména bylo poslanec David Curry a jeho malý úlet byl dostatečný, aby odvrátilo většinu posluchačů od jeho názorů (naše strana vyhrála debatu asi 90% hlasů).
Ale suverenita — to je národní sebeurčení — nemá nic společného se silou. Některé s největších států světa nemají žádnou suverénní moc (např. Kalifornie), zatímco mnohem menší státy (jako Norsko, Švýcarsko) jsou suverénní, samosprávné státy. Suverenita není důsledkem moci až na schopnost definovat své hranice, občanství a práva občanů, vládnout si prostřednictvím vlastního parlamentu a přijmout zodpovědnost za obchod, finanční a obchodní rozhodnutí. Může dělat dobrá rozhodnutí a vtom případě se stávat bohatší nebo dělat špatná rozhodnutí, což vede k tomu, že se stávají chudší. A v tom případě je to na vlastním parlamentu, aby přijímal lepší rozhodnutí a je věcí voličů, aby vyměnili ty, kteří jim vládnou. A výslednice těchto hospodářských, sociálních a politických rozhodnutí se odráží v pozici v zahraničním obchodu, domácích výdělcích a důvěře zahraničních investorů, což se vše odráží v národní měně. Národní měna stoupá nebo klesá aby odrážela skutečnost a jsou to právě tyto pohyby, na které jednotlivci, rodiny, společenství, společnosti a vlády sami reagují. Ale jakmile je jednou měna „zafixována“ nebo řízená vládou či (jak je tomu v Euro-zóně) zrušena, potom tato důležitá reflexe života organické samosprávné demokratické jednotky (národa) a všechna rovnoprávná svobodná rozhodnutí jejích příslušníků zmizí. Nikdy nemůže být v národním zájmu zbavit se národní suverenity, jejíž hlavním ukazatelem je národní měna.
Kdyby Euro bylo pouhým pokusem usnadnit ekonomický a obchodní styk mezi národy — něco jako měna souběžná s národními měnami jako „speciální emisní právo“ založené MMF nebo rodící se internetové měny — potom by bylo možno se na to dívat jako na zrovnoprávnění národů a ne jako vládu nad nimi. Jedná se v podstatě o to, co navrhla Británie za kancléřství Nigela Lawsona, ale to bylo samozřejmě odmítnuto. Proč? Protože Evropská unie již předložila všechny nástroje k rozbití národních států a společná měna by jim v tom zabránila. Jen je nutné zrušit zbývající národní měny, aby byl dokončen skrytý ale závratný projekt vytvoření evropského superstátu.
Právě tím prvým krokem těch národů, které se osvobodily ze železného objetí Sovětského svazu byla obnova jejich parlamentů, rozpočtů, státní pokladny a měny, tedy přesně opačný proces než ten, který nastal ve 40. letech, když nacisté pochodovali, aby si podmanili jiné národy. Mezi léty 1940 a 1945 nacistický projekt „integrované Evropy“ zahrnoval jednotný trh a počátky jednotné měny. Místní měny byly zafixovány vzhledem k Říšské marce a v Berlíně byl založen klíringový systém, který byl nevyhnutelně svázán s Říšskou markou (nebo něčím podobným pod jiným jménem — třeba „Euro“) obíhající ve všech dobytých národech. Není překvapením, že kontrola měny znamená ovládat zemi, protože měna odráží veškerý hospodářský a demokratický život země a zahrnuje i veškerá aktiva a závazky země. Většinou nehovoříme o „skotské naftě“, protože skotská nafta je aktivem libry šterlinků, nehovoříme o kalifornských zásobách ryb, protože veškeré bohatství z těchto ryb je aktivem US dolaru. A jak je dále podrobně prodiskutováno, tím krokem který opravdu vytváří německý Evropský superstát je vytvoření jeho měny — Eura. A po tomto kroku vše ostatní (teoreticky) zapadne na své místo.