Třetí vydání z prosince 1998
Když veřejný zaměstnanec Evropských společenství Jacques Delors hrozil, že „se bude podílet na krizi” pokud vše nepůjde jeho cestou a když se vychloubal na konferenci TUC v Británii, že „již 80% rozhodnutí vlády bude učiněno v Bruselu”, mluvil pravým hlasem fašisty. Delors, stejně jako tvůrci a prosazovatelé vlády Evropských společenství, věří, že stát a jeho byrokrati jsou v „uspořádané” společnosti důležitější než národy a parlamenty.
Delorsovy politické začátky byly v Vichyistickém ekvivalentu Hitlerjugend - Compagnos de France - a jeho chvála jednoho vůdčího Vichyjského ekonoma (jehož heslem bylo „vládnout znamená plánovat”) z něj udělala jednoho z ideálních kandidátů (spolu s Vichyistickým kolaborantem Françoisem Mitterandem) pro obouvání Evropy do holinek sociálně-ekonomického fašismu 40. let.
Sociálně-ekonomický fašismus vnímá malou roli politického nebo demokratického systému, protože věří - upřímně - že lidské štěstí může být zaručeno silným státem a silnými a disciplinovanými korporacemi kapitálu a pracovní síly, která sama sebe organisuje. Americká novinářka Dorothy Thompsonová strávila mnoho času v Německu 40. let a rozebírala s nacistickými teoretiky jejich plány pro Evropu. V Herald Tribune z 31. května 1940 napsala:
„Němci počítají s politickou mocí následující hospodářskou moc. Územní změny neuvažují, protože nebude žádná 'Francie' nebo 'Anglie' kromě jazykových skupin, pociťují malý bezprostřední zájem pokud jde o politické organisace … Žádný národ nebude mít pod kontrolou vlastní finanční či hospodářský systém nebo svá cla”
Helmut Kohl, stejně jako jeho němečtí předchůdci, vždy věřil, že „politická moc bude následovat za hospodářskou mocí”. Je vždy snadné předstírat (jako to činí kolektivisté), že obchod vyžaduje být „organisován”, administrátoři musí být jmenováni, nadnárodní zákony musí být přijímány a vynucovány hlavně aby se dosáhlo vyšší úrovně blahobytu a vzájemné „spolupráce”. Ale když jsou všechny tyto (zbytečné) struktury vytvořeny, je možno odhalit skutečný úmysl, jak to Kohl učinil nyní:
„Chceme politické sjednocení Evropy. Bez měnové unie není možná politická unie a naopak.”
„Vybudování evropského domu zůstává jedinou skutečnou zárukou svobody a míru v 21. století.”
Ve vzpomínce na nacistický národní romantismus Kohl prohlásil:
„Budoucnost bude patřit Němcům … až vybudujeme evropský dům.”
Kohlovy etatistická a korporativistická (a tedy antidemokratická) doporučení byla nedávno vyjevena, když prohlásil, že:
„Spojené království se připojí k jednotné měně [tj. vzdá se libry] protože to City chce.”
A to je právě ryzí fašistická myšlenka - bude to vůle to korporativistických a finančních institucí, co by mělo převážit vůli demokratických voličů. Kohl byl zvyklý na právě takový systém v Německu, kde i ti zvolení do parlamentu jsou přísně řízeni prostřednictvím proporcionální representace a systémem seznamu kandidátů. (Ti poslanci, kteří jsou na stranickém seznamu kandidátů jsou jmenováni výhradně stranickou mašinérií a nikdy se svým voličům nezodpovídají přímo. Polovina křesel v Německém parlamentu je reservována pro kandidáty podle stranických seznamů.)
Kohl a Mitterandova Francie rozšířili svou kontrolu na Evropskou komisi a Evropský soud. Soud připouští, že má politickou agendu a ne zákonnou a brání publikaci dokumentů Evropské unie když říká:
„… ačkoliv hlavy vlád opakovaně požadovaly otevřenost, jejich prohlášení jsou výhradně politická povahy a proto nejsou závazné pro instituce společenství.”
Nedávno interní memorandum Evropské komise odhalilo (úspěšný) pokus úředníků potlačit důkazy BSE u ne-britského hovězího masa aby nerozrušovali zemědělský trh (The Times, 2. července 1996).
Evropská komise demonstrovala svůj nechvalný korporativismus v přístupu k Bernardu Connollymu, „evropskému” úředníkovi který byl ředitelem odboru zodpovědného za Evropskou měnovou unii. Byl propuštěn za publikaci knihy kritické k EMU a politických intrikách v pozadí. Takto Connolly popisuje svou persekuci komisí:
„Nezajímaly je argumenty ale prováděli na mne osobní útoky. Byl jsem excentrický, se špatným charakterem, extrémista, a byl jsem vždy trochu blázen.”
(Povšimněte si, že Havlův fašistický režim též s oblibou používá označení „extrémista” pro své odpůrce - JŠ)
Jak typické pro slabé a neschopné korporativisty, jejichž politika vždy vytváří chaos, z něhož potom obviňují ty, kteří předvídali nebo odkrývali chaos. A je též typické, že tváří v tvář své vlastní neschopnosti taková organisace pokládají lži a zkreslování za legitimní nástroj vlády. Proto to byla sama Evropská komise která odložila vydání svého vlastního přehledu ukazujícího kolaps důvěry v evropský obchod a musel se omlouvat za zkreslení při zveřejnění výzkumů veřejného mínění, aby se zdálo, že evropské veřejné mínění jeví více nadšení pro měnovou unii než je tomu ve skutečnosti.
Ti kdo se sklání tak nízko necouvnou před fašistickou persekucí jednotlivců, kteří se jim vzpírají. Bernardu Connollymu po jeho propuštění zpochybnili i jeho nárok na důchod, jeho telefon byl napíchnut a jeho žena byla utlačována a pronásledována - statečná nová Evropa.
V listu Le Figaro z května 1994 byl Claude Cheyson, bývalý francouzský ministr zahraničí a evropský komisař, interviewován. Připustil, že by nikdy „nevybudovali Evropu” než díky absenci demokracie. Tvrdil že problémy se kterými se nyní potýká Francie vznikly v průběhu demokratické debaty během francouzského referenda o Maastrichtu!
Jiný vedoucí francouzský politik, Raymond Barre, bývalý premiér, ventiloval své názory na demokracii:
„Nikdy jsem nepochopil, proč by veřejní mínění o evropských myšlenkách mělo být bráno v úvahu.”
Na takovém základě nás nemůže překvapit, když tzv. „Evropský parlament”, voleb do kterého se zúčastnilo stěží 35% obyvatel (25% ve Spojeném království), je útočištěm malé kriminální společnosti. Bývalý francouzský ministr Bernard Tapie byl odsouzen do vězení a jeho imunita jako poslance francouzského parlamentu byla zrušena. Zůstala mu ovšem imunita díky jeho postavení poslance evropského parlamentu a procedura zbavení imunity byla odmítnuta „demokraty” v tomto „parlamentu”. Ve skutečnosti do roku 1992 bylo jen 13 z 66 požadavků na zbavení imunity bylo úspěšných. Proto nemůžeme být překvapeni, když Evropská unie která ztrácí ročně 6 miliard liber díky defraudacím a jejíž systém zemědělských dotací je infiltrován mafií by měl být dalšími nebesy pro zločince.
Britský poslanec Evropského parlamentu Tom Spencer bojující za proniknutí demokratického světla do Evropské unie napsal, že Britové by neměli mít námitky protože, přestože evropské zákony jsou vnucovány britskému parlamentu, byly schváleny Radou ministrů (ve které jsou Britové pravidelně přehlasováni), Evropským parlamentem (stejný případ) a schváleny britskými úředníky (neveřejná setkání). Noví eurofašisté si myslí, že stranické manifestace, britské obecné volby, vypočitatelní poslanci a suverenita westminsterského parlamentu nemají nic společného s demokracií a proto není problémem jejich absence z nového zákonodárného procesu v „Evropě”.
V těchto arogantních zamítnutích našeho demokratického dědictví Eurostát bude mít podporu Konfederace Britského průmyslu a jiných korporativistických organisací, ve kterých jsou organizováni naši méně schopní manažeři. President Britské obchodní komory zdůraznil v Times:
„Evropa je příliš důležitý objekt, abychom ho ponechali samotným politikům.”
Ale my ovšem potřebujeme brilantní názory CBI a Obchodní komory, kteří byli tak halasnými podporovateli Evropského mechanismu směnných kursů (ERM) - dokud nezkolaboval. Jak nevzpomenout předcjůdce CBI - Federaci britského průmyslu, který koncem března 1939 v Düsseldorfu schválil plán hospodářské spolupráce s „Reichsgruppe Industrie”, skupinou vedoucích německých průmyslníků, v jejímž čele stál Gustav Krupp. Ať už připravovala opuštění libry nebo přípravě jeviště pro II. světovou válku, CBI (FBI) byla vinna buď tupou hloupostí nebo kategorickou proradností. V případě historie této organisace musíme mít na mysli, že když, jak se často stávalo, BBC měla rozhovory s jejich představiteli co je nejlepší pro britské podniky, byli zvyklí odvolávat se na naší zem.
Politici, kteří byli odpovědní za rozbití britské ústavy mají také starý pohled na demokratické procedury. Když John Major resignoval jako stranický vůdce a byl nahrazen Johnem Redwoodem, jeden z kolegů z Majorova kabinetu poznamenal o tajném hlasování:
„Nemluvte mi o tajném hlasování. Našli jsme jen onuce”
Pouze jakýsi druh demokratického úředníka kterému bychom přáli ctnost Matky Parlamenetů. Nelze se divit, že takové postoje jsou typické mezi eurofanatickými zastánci Johna Majora.
Jedna z forem kterou fašistický stát kontroluje lidi je formální udržování demokratických struktur ale jejich oslabování kupováním oddanosti úředníků. Když ministři v dolní a horní sněmovně hájili instituce a politiku Evropské unie, nebylo veřejnosti jasné, jak ti samí ministři vydělávají na té samé politice. Nedávno list Sunday Times měl rozhovor s hlavním konservativním mluvčím pro zemědělství - oblasti, která je téměř zcela pod kontrolou Bruselu. Ukázalo se, že hlavní mluvčí horní a dolní sněmovny mají podstatné zájmy v zemědělství a každý z nich dostal 50 000 a 150 000 liber v evropských grantech, podporách a nechvalně známých „nechání ladem” (poplatcích za nepěstování úrody). Jedna věc je v případě mluvčích konservativní vlády jasná - představují své vlastní finanční zájmy, ne demokratické zájmy Spojeného království.
Jiná metoda tyranie praktikovaná lokaji a Eurostátem dosazenými lidmi v rámci Spojeného království bylo prosté odmítnutí odpovědět na kritiku nebo dokonce na parlamentní otázky. Následující dialog se odehrál ve Sněmovně lordů v červenci 1995:
Lord Stoddart ze Swindonu (Labour) se ptal, zda Vláda Jejího veličenstva bude provádět analýzu nákladů a přínosů členství Spojeného království ve Evropské unii odděleně od přístupu Spojeného království na Společný evropský trh.
Lord Henley: Vážení lordi, vláda nemá žádný záměr k provádění takové analýzy … Vláda se domnívá, že výhody členství v Evropské unii jsou samozřejmé. (Pro skutečné ocenění hospodářských „přínosů” viz kapitolu 10.)
Arogance moci vychází z toho, že vše je „samozřejmé” a veškeré konkurenční návrhy (pravda!) nemohou být tolerovány a že žádné čestné dotazy které by mohly zpochybnit „znalost” státu nejsou povolené.
Tři vlastnosti jsou charakteristické pro fašisty - víra v sílu a právo státu, potlačení nesouhlasu a osobní zneužití jako zbraně proti zranitelným (jako náhrada racionálních argumentů) (vzpomeňme na „sametovou revoluci” a případ Bartončík - útok na člověka bojujícího po infarktu se smrtí - JŠ). Všechny tři byly demonstrovány tímto nejvíce eurofašistickým konservativním poslancem (a ministrem zahraničí).Tristan Garel-Jones, když vysvětloval svůj nemravný útok na konservativního spolu-poslance:
„Chtěl jsem vidět tvé tělo plující dolů po řece jako příklad nepřítele státu.”
Tato násilná slova byla dobře reflektována ve slovní a dokonce fyzické zastrašování konservativního poslance vládním Whipem.
V knize Treason at Maastricht, ve které Norris McWhirter a já analyzujeme narušení 800-let-staré britské ústavy jsem zdůraznil, že stejně jako americká unie (ze které se pokoušely uniknout konfederační státy) smlouva o Evropské unii podepsaná v Maastrichtu a Římská smlouva která byla připojena také nemá žádnou možnost či mechanismus pro vystoupení z Evropské unie. Holandský mluvčí EU Nikolaus van der Pas, nedávný hlasatel příští „občanské války” v Evropě prohlásil:
„Není tu žádný východ … je to všechno tak [sic] ohromné a složité ve srovnání s cukrářstvím, kde můžete chodit dovnitř a ven.”
A opět vidíme imperiální nutnost kontinentálního korporativismu a kolektivismu. Svoboda a zodpovědnost, národovectví, demokratická suverenita - na nic z toho se nelze tázat. Pohled dovnitř, agresivní paranoia Evropské unie jsou obdivuhodně shrnuty ve slovech francouzského listu Le Figaro když doporučuje protekcionistická opatření k léčení nezaměstnanosti způsobené „evropskou” hospodářskou a sociální politikou.
„Abychom zachovali pracovní příležitosti v Evropě, je to svět co je nutno změnit.”
Jak to připomíná chvástání a blouznění Hitlera a jeho přisluhovačů. Ale samozřejmě typ fašistických myšlenek a chování zaznamenané v této kapitole jsou přirozené důsledky sociálních, hospodářských a ústavních struktur založených „Evropskou” unií, založených na nacistických plánech z roku 1942. Ti kdo zapomněli historii jsou odsouzeni k tomu ji znovu prožít.
I když politické hnutí je založeno na souboru myšlenek, které je možno zapsat na kus papíru, jejich realisace závisí nakonec ne na tisících aktivistů přesvědčených o těchto myšlenkách, ale na vůli milionů lidí, kteří „následují” toto politické hnutí. Proto aby se stalo, musí ti v pozadí politického hnutí identifikovat typ lidí, kteří budou instinktivně následovat tento typ politické filosofie. Musí přesvědčit typ lidí, kteří budou přitahováni určitými klíčovými slovy a frázemi, jako je „stát”, „soucit”, „nadnárodní”, nebo „solidarita”. Co se skutečně bude dít ve jménu těchto ohebných výrazů je ovšem něco zcela jiného.
Charakteristikami, které určují přijatelnost určitého souboru myšlenek, není obvykle sociální třída nebo dokonce majetek. Spíše jsou základní postoje určeny rodinnou tradicí a druhem práce, kterou se obvykle zabývají členové rodiny nebo skupiny rodin. Rodinný obchod se obvykle úspěšně přenáší z generace na generaci, na tomto základě dokonce některé rodiny dědí politickou kariéru (Churchillové, Hoggové, Hurdové), novinářství (Jayové), herectví (Redgraveové) nebo socialismus (Bennové, Wilsonové). (Bohužel v České republice byly tyto rodinné tradice často přerušeny komunismem, dnes se „dědí” funkce jen mezi „bývalými” komunisty a chartisty. - JŠ)
Na kolektivní úrovni myšlenek typy lidí a stran (a stranických frakcí) které byly prominentní při kolaboraci s nacisty ve 30. letech byly stejně prominentní i při rozbití Britské ústavy v roce 1972.
Existuje speciální směska politických a hospodářských přesvědčení, která charakterisuje ty, kteří byli připraveni vidět Evropu sjednocenou pod německou kontrolu ve 30. letech - nebo alespoň neměli vůli tomu bránit - a kteří byli připraveni v 90. letech vidět svou zemi jako provincii nové „evropské” suverenity. Věří v moudrost a účinnost politické akce, státní moci, kolektivní řešení sociálních a hospodářských problémů, nadnárodní organisace, většinové hlasování jako zdroj sociální moudrosti a nevýznamnost národů a národních parlamentů. Kombinují socialistický etatismus s korporativistickým kapitalismem, úsilí o využití hospodářské moci a později usilovat o její politickou moc. Podporují „solidaritu” kombinací odborů, politiků a korporativistických obchodníků do „tripartitních” skupin a ignorují zákmy a potlačují vliv individuálních voličů a spotřebitelů.
Snaha o sociální a hospodářské řízení bylo nápadné u všech labouristických vlád a u poválečných konservativních vlád MacMillana, Heathe a v menší míře Majora. I po II. světové válce , kdy bylo zjevné, že sovětský komunismus byl tak významnou hrozbou Evropě a Spojené království jako byla nacistická tyranie, mnohé prvky britské labouristické strany bylo svázáno s kolaborací.
Ve své řeči ve Fultonu v USA v březnu 1946 (před svržením demokratického Československého režimu a vraždou Jana Masaryka) Churchill popsal hrozbu mezinárodního socialismu Sovětského svazu:
„Od Štětína na Baltiku po Terst v Jaderském moři byla spuštěna železná opona přes celý kontinent. Policejní vlády převládají ve všech nedávných případech a tak, s výjimkou Československa, tam není žádná demokracie.”
V odpovědi 105 labouristických poslanců nazvané „Společné hnutí” požadovali na vládě, aby se distancovala od tohoto Churchillova projevu. Tato kolaborace s poválečným sovětským režimem byla tak přirozená pro labouristické poslance, jako kolaborace s předválečnou nacistickou mocí. Labouristé hlasovali v průběhu 30. let proti zbrojení. V roce 1935 v řeči proti návrhu konservativců na zbrojení:
„Není žádná bezpečnost ve zbrojení a my nejsme být stranou, která by ho naordinovala.”
Ramsey Macdonald, bývalý labouristický premiér byl pro nacisty zvláště užitečný.Jak napsali Gilbert a Gott ve své knize The Appeasers: (1)
„Macdonald projevoval málo nepřátelství k novému Německu. Nebyl ochoten protestovat proti novému německému vyzbrojování.”
Macdonald řekl německému velvyslanci Hoeschovi, že: (2)
„Od samého počátku nevěřil zprávám o výstřelcích a navíc rozuměl velmi dobře charakteru a okolnostem doprovázejícím revoluci. Také porozuměl hnutí německé mládeže a nekritizoval hp.”
Podle Hoeschova deníku Macdonald: (3)
„… měl plán pro zmírnění napětí. Byl to plán, o kterém britský kabinet nic nevěděl. Hitler měl navštívit Anglii. Dostane se mu nejvřelejšího přijetí od lidu a vlády.”
Gilbert a Gott poznamenali:
„Von Neurath, německý ministr zahraničí, poznamenal k Macdonaldově návthu: 'absurdní'.”(4)
Jiný socialista tohoto období, Lord Allen z Hurtwoodu, uvězněný pro odmítnutí vojenské služby za I. světové války, byl příznivcem Společnosti národů a chtěl usmíření jak se Stalinem tak s Hitlerem s vekou snahou. V roce 1935 se setkal s Hitlerem a Goeringem v Berlíně a sympatisoval s německými námitkami proti Versaillské smlouvě. Obecenstvu v Oxfordu řekl, že Británie by měla „nechat Hitlera získat vše co chce ve východní Evropě” a že „Německo by mělo získat nejen ty kolonie, které mělo před rokem 1918, ale i další.” (5)
Lord Allen též navštívil setkání v Londýně v roce 1935 u příležitosti vydání anglického vydání sovětské knihy o stavbě kanálu Baltik - Bílé moře, o které Solženicyn hovořil jako o „ostudné knize - prvé v ruské literatuře oslavující otrockou práci”. 250 000 mužů zemřelo na kanále během 18 měsíců. Mezi tím co zastíral miliony zavražděné Stalinem, tento socialista byl potěšen, když mohl pomáhat při jiné masové vraždě těch, kdo si říkali socialisté.
Britská levice měla silné zastoupení mezi kolaboranty, a tak budoucí ministr financí Stadford Crips napsal v socialistickém týdeníku „Forward”:
„Je nutno vyvinout každou snahu o zastavení náboru do ozbrojených sil.”
Věnuji celou tuto kapitolu víře socialistického historika Arnolda Toynbee v této knize, ale je nutné zdůraznit některé z vyjádření, která ho učinila jedním z nejváženějších členů skupiny kolaborantů v Clivendské skupině. Jako mnoho z nich Toynbee navštívil Hitlera v roce 1936 - dlouho po tom, kdy nebylo žádných pochybností o podstatě nacistického režimu. Toynbee byl „přesvědčen o Hitlerově upřímnosti, pokud jde o přání míru a těsného přátelství s Anglií”. Připojil se kk Lothianovi a jiným kolaborantům, když posílali telegram Baldwinovi nedlouho po Hitlerově pochodu do Porýní a vítal pozdější prohlášení o „plánu na 25 let míru” (!).
Když si britská vláda vyjasnila, že „neuvažuje o předání jakýchkoliv území pod britským mandátem” (Německu) Toynbee, když hovořil v Hamburgu, prohlásil o koloniích:
„My Britové nejsme tak hloupí, abychom si mysleli, že věci zůstanou tak jak jsou. Obvykle samou podstatou lidské činnosti je změna, a pokud neproběhne v míru, bude to násilná změna.”
Obvykle patří mezi kolaboranty, kolektivisty a obdivovatele státní a nadnárodní moci socialisté, korporativističtí konservativci a ti, kteří z nějakých podivných důvodů vstoupili do něčeho nazývaného „liberální strana”. Dva výborné příklady nebezpečných představ britských „liberálů” jsou Lord Lothian (ve vládě Macdonalda) a bývalý premiér Lloyd George.
Lord Lothian se stal křesťanským vědcem a ves své vzpomínkové přednášce na Burgeho v roce 1935 obhajoval Universální federaci lidstva. Až do roku 1938, kdy nakonec přiznal svou naivitu, Lord Lothian věřil že: (6)
„největší dnešní těžkostí je Němci vědí co chtějí, ale nikdo není reálně schopen učinit ústupky nutné pro splnění jejich požadavků.”
Řekl Edenovi v roce 1936, že Británie nebude Německu upírat postavení velmoci: (7)
„k čemuž je oprávněno svou historií, svou civilisací a svou silou … (musí mu být umožněno) dostat se ze stavu obklíčení do stavu rovnováhy.”
V roce 1939 po protiprávním německém znovuvyzbrojení, stovkách tisíc politických vězňů, násilném antisemitismu, náboženské persekuci, „Křišťálové noci” v roce 1938 a vojenském obsazení Porýní Lothian ještě mohl napsat: (8)
„… mnoho lidí, jak si myslím, cítí, že vnitrostátní persekuce v Německu byla z velké části výsledkem popření práv Německa, jaká si nárokují jiné suverénní národy.”
V roce 1935 Lord Lothian řekl Hitlerovi, že nepřipustí změnu politického postavení Rakouska a v roce 1937 sdělil Hitlerovi, že Británie „nemá žádné prvotní zájmy ve Východní Evropě” (Připomeňme výrok Johna Majora že Spojené království nemá „žádné sobecké hospodářské zájmy v Severním Irsku”). Není snad nutno říkat, že Hitler byl vzít Lothiana za slovo.
S takovou historií usmiřování s říšskými ambicemi není překvapením, že Lord Lothian se musel objevit na seznamu britských politických osobností nejužitečnějších pro Němce sestaveném Abrechtem Hausehoferem a předloženém Rudolfu Hessovi před jeho odletem do Skotska v květnu 1941. (9)
Jiný velký liberál, Lloyd George popsal Hitlera jako: (10)
„největší žijící Němec … Jenom si přeji, abychom měli muže jeho vysokých kvalit v čele zahraniční agendy naší země již dnes.”
A pro Sunday Times Lloyd George popisuje Hitlera jako
„… muže s velkým pochopením a úchvatným uměním konversace jehož vznešenost na mne silně zapůsobila.”
Proto snad dnes nepřekvapuje, že předseda Liberálně demokratické strany, Paddy Ashton, odráží stejné nebezpečné názory vyjádřené kolaboranty s nacismem jako:
„Nevěřím, že národní stát je něco jiného než dávný historický vynález. A já nevěřím, že zůstane navždy.” (Hansard, 18. prosince 1991)
„Evropa nemůže stále zůstat na … stupni integrace kterého dosud dosáhla. Pokud Evropa nepůjde vpřed, začne jít zpět.”
Ale jak Gilbert a Gott zdůraznili:(11)
„Kolaboranty je možno najít všude, bez ohledu na pohlaví, společnost nebo klub.”
A ti, kteří měli nejlepší možnost uskutečňovat v praktické politice skutečná nebezpečí své kolaborace byli ovšem konservativní ministři. Nejvíce překvapující paralela z té doby jsou postoje Chamberlaina a Majora a jim odpovídajících poradců pro zahraniční politiku, Sir Horace Wilson a Douglas Hurd. Pokud jde o Wilsona, jehož místnost v sídle britského premiéra mu dávala bezkonkurenční moc nad Chamberlainovou zahraniční politikou, přestože nebyl ministrem zahraničí, jak to popisuje pozorovatel; (12)
„Ve všech kritických létech, kdy náhlé smělé silné akce samy o sobě mohly posloužit naší věci, Wilsonovy zdržovací, formulačně složité myšlenky zesilovaly a zvyšovaly slabost premiéra.”
Stejně tak jeden z Majorových kolegů připomíná, jak se premiér cítil osamělý, když byl v noci sám v sídle premiéra. Lord Woolton napsal: (13)
„Vzpomínám si na Wilsona, který když se mnou jednou povečeřel, opustil mne záhy a říkal, že musí už jít podívat se na svého šéfa, právě teď se cítí osamělý.”
Lloyd George připomněl - a vyjádřil tak názor mnohých - že Neville Chamberlain „se nikdy nedostal nad úroveň provinčního výrobce postelí” a jeho vlastní otec ho neshledával schopným pro politickou kariéru. V porovnání s ním John Major sám připustil, že si myslel, že by se nedostal nahoru v žádném povolání a proto se rozhodl přispívat do politiky. Nelze najít přímé paralely mezi postojem Hitlera k Chamberlainovi a převážně přátelským ale podstatně přezíravý přístup „mého přítele Helmuta” k Johnu Majorovi. Ale podobně přezíravý přístup k Johnu Majorovi měl, jak se zdá, i ministr financí Kenneth Clarke, který zpackal svou vlastní agendu obvyklou ve vládní politice a stranickém cítění. A podobnou roli sehrál ve 30. letech Sir Horace Wilson, zdánlivě patřící pod finance, ale ve skutečnosti tahal za otěže zahraniční politiky v sídle premiéra.
A byl to Horace Wilson, na koho se odvolával Lord Wooton, který jak šéf obchodního domu Lewis ukončil své operace v Německu na protest proti chování Hitlerova režimu. Sir Horace Wilson řekl Wootonovi, že: (14)
„Chamberlain důrazně nesouhlasí s jeho aktivitou a že neměl žádné právo plést se tímto způsobem do zahraniční politiky země.”
Ale zvláště mimořádné a zrádné bylo chování všech vedoucích konservativců v období aktivity Sira Samuela Hoare, bývalého ministra vlády, kterého Churchill poslal jako velvyslance do Madridu, okrajovou roli kterou Hoare odmítal. Ve Španělsku bez vědomí ministerstva zahraničí kontaktoval Rudolfa Hesse a Albrechta Haushofera, kteří připravovali (jistě s Hitlerovým schválením) Hessův let do Skotska a plán na uzavření míru s Británií jako předehru k invazi do Ruska. Přes určitou nechuť k hrubostem nacionálního socialismu, Haushofer sdílel všechny cíle zahraniční politiky nacistů, zatímco Hess byl loajálním služebníkem „Führera”. Hessův mírový plán zahrnoval požadavek na resignaci Churchila - podmínka, jejíž uskutečnění si Sir Samuel Hoare silně přál. Ve skutečnosti řekl nacistickým kontaktům, že on „počítá dříve či později s Churchillovou resignací a že on (Hoare) bude potom požádán o sestavení vlády”. (15)
Hoare řekl princi Hohenloheovi, že by přijal jen post premiéra kdyby měl volné ruce k ukončení války. A i když bylo plno řečí o resignaci Churchilla, nikdo nenaléhal na resignaci Hitlera. Hoare byl předem rozhodnut o postu ministra zahraničí, R. A. Butlerovi - který se později stal typickým Macmillenovým chráněncem a jedním z prvých „heathovců” v poválečných konservativních vládách.
Němci dostávali časté zprávy z Madridu, že Hoare opakovaně vyhledává kontakty s německými nacionalisty. Nesporně Hoareovo vlastizrádné chování v době války přivedlo Hesse k víře, že jeho příjezd do Anglie povede ke změně vlády. Ovšem jeho nutnou podmínkou k jednání byla resignace Churchila, možnost, kterou Hoareovy kontakty popisovaly.
Stejně jako Hohenlohe zdůrazňoval Hoareovi, že Německo potřebuje ruskou zemi a naftu Hess očekával v jednání s Brity, že si ponechají své impérium zatímco Německo bude mít svobodnou vládu v kontinentální Evropě. A to, že britský velvyslanec a bývalý ministr vnitra mohl pokládat za zradu nacistickému režimu je mimořádně důležité. Mnohem hanebnější bylo Hoareovo povýšení na „vikomta Templewooda”.
Jiná popíchnutí těch, kteří nemohou spolknout linii kolaborace bylo propuštění jistého kapitána Aueho z jeho místa vicekonsula v Hanoveru. Byl obchodníkem, ne diplomatem, a byl připraven mluvit otevřeně proti tomu, co věděl o německém znovuvyzbrojení. Stížnosti Hitlerova režimu, usilující o utajení plánu svých operací, byly přijaty bez protestů britskou vládou. Přímá paralela k tomu nastala v roce 80. letech, kdy stejně netečná britská vláda propustila ministra vlády Nicholase Ridleyho kvůli tvrzení, že Evropská unie maskuje německé národní zájmy.
Ti z nás, kteří podobně neodmítli naše slova o rozbití britské ústavy od roku 1972 a dělali srovnání s s předchozími pokusy určitého typu německé politiky o ovládnutí Evropy jsou obecně označováni za „germánofoby”. Ale naše analýza vede k našim závěrům ne proto, že bychom měli strach z Němců, ale protože známe určité Němce. Pokud jsme „protiněmečtí” (křičeli to kolaboranti ve 30. letech stejně jako dnes), byl jím i bývalýá kancléř Willy Brandt který opustil Německo ve 30. letech a bojoval (jako Herbert Fram) v norském hnutí odporu.
„Progermanismus” byl charakteristický pro kolaborantu 30. let a filosofii po II světové válce Pentagonského George Kennana, který chápal znovuvyzbrojení Německa jako opevnění proti sovětskému komunismu. John Major si mnoho pohrával, přinejmenším zpočátku, se svým „přítelíčkem Helmutem” i když ten opakoval nebezpečná klišé z 30. let. Byl to též přístup skupiny Boldebergů, který založil bývalý německý důstojník SS (viz kapitolu 7). Opět paralela mezi předválečnou kolaborací a poválečným a soušasným obdobím je zřejmá. Dokonce i použití termínu „skeptický Gilbertem a Gottem má historickou paralelu: (16)”
„Progermanismus začíná jako otevřený a dobře zdůvodněný postoj. Ale čím více se mu oponuje a čím více je poukazováno na to, že je nepřiměřený pokud ne přímo chybný, tím více se transformuje na skrytou posedlost … která začíná působit za zavřenými dveřmi a jako plány v temnotě. Veřejnost ví málo o tom, jak kolaboranti působili před rokem 1937, ale po následujících třech letech už nebylo co odhalovat.”
Zdůraznil jsem popis utajování kolaborace, protože jednali v takovém souladu se skupinou Bilderbergů a ovšem s plány hlavních britských politických stran, která byly upečenu za zády voličů ke zřeknutí se britské ústavy a parlamentu ve prospěch nového eurostátu.
Pokud je tu moderní ekvivalent k cjování Sira Samuela Hoareho v Madridu, potom je to chování Douglase Hurda na ministerstvu zahraničí v průběhu schvalování Maastrichtské smlouvy dokud neopustil úřad. Byl to Hurd, kdo zrušil slib Johna Majora nepřikročit k Maastrichtské smlouvě pokud dánské referendum smlouvu odmítne. Den před volbami Hurd účinně píchnul dánskou „kampaň proti” do zadku, když se vyslovil, že výsledek „NE” nebude v žádném případě znamenat, že Británie odvrhne smlouvu.
Byl to Hurd, kdo prokázal svoji neznalost základních ústavních věcí když opakovaně tvrdil, že federální Evropa nebude možná, protože Unie byla „decentralisovaný systém”, jako by slova „federální”a „decentralisovaný” měla opačný význam. Chyby v rozlišování mezi britskou suverenitou a cizí mocí by bylo směšné pro poslane parlamentu - a ukazuje se katastroficlé pro ministerstvo zahraničí.
A byl to Hurd, kdo poukázal na pohrdání britskou demokracií, když po porážce vlády prostřednictvím Maastrichtu zdůraznil co bylo smutnou pravdou - že p„Parlament nemůže přehlasovat Maastrichtskou dohodu”. Podepsáním dohody (před jakýmkoliv souhlasem Parlamentu) Hurd řekl: „Měli jsme si raději lépe přečíst co podepisujeme”.
Nakonec, po tomto úplném záznamu ústavní kapitulace, Hurd opustil vládu a stal se zaměstnacem Natwest Bank - hybnou silou v pozadí „Asociace pro měnovou jednotu v Evropě” a jejíž bývalý šéf je prominentem v „Action Centre for Europe”, která se zastává opuštění libry a Anglické banky. Za nějakých 200 000 liber ročně musí být tento přechod být jedním z nejlepších případů politické „podmíněné korupce”, kdy akce politiků ve vládě jsou honorovány těmi, kdo z nich mají prospěch po tom, kdy ministr odejde z vlády. Aktivity Douglase Hurda ve vládě byly kritické v procesu převzetí britského právního, politického a hospodářského systému. Stejně jako Sir Samuel Hoare a jeho šlechtický titul, tak i Hurd byl odměněn titulem „Companon of Honour” (rytíř cti), předaný tím suverénem, kterého pomohl zradit.
Ještě jednou slova Gilberta a Gotta o kolaborantech 30. let, která je možno použít i na novou generaci: (17)
„Byli to ti moudří, s dalekým rozhledem a skeptičtí, kdo hovořili o odporu proti Německu … Před rokem 1937 byla kolaborace běžná v lepší společnosti. … V roce 1937 se přesunula s Nevillem Chamberlainem do Downing Street 10 (sídlo premiéra). Melancholické hříčky se staly realitami politiky.”
Po převedení do současnosti by ta slova mohla znít takto:
„Před rokem 1990 byla kolaborace běžná na ministerstvu zahraničí (Howe a Hurd) a v CBI. V roce 1990 se přesunula s Johnem Majorem do Downing Street 10, a Downing Street 10 se přesunula do 'srdce Evropy'. Nadnárodní plány korporativismu se staly realitou konstituční zrady.”
Evropská unie je založena přesně na těch sociálních a hospodářských strukturách „Evropského hospodářského společenství” navrženého Hitlerovým režimem v roce 1941. Skryté a nedemokratické metody, jakými byla vnucována nadvláda Evropské Unie Británii - prostřednictvím smluvních zákonů, direktiv a regulativ které z větší části obcházely Parlament - mají svůj ekvivalent ve výjimečných zákonech, jakými Hitler vládl Německu.
Nic z toho nás nepřekvapí, protože v čele „Evropské sekce” německého ministerstva zahraničí v Adenauerově poválečné vládě bylo obsazeno stejnými lidmi jako za Hitlera. Celkem 134 hlavních úředníků nacistického ministerstva zahraničí za Hitlera bylo ještě na svých místech počátkem 50. let - aniž by byli vystaveni parlamentnímu zkoumání.
V dalším ukazuji, jak se historie opakuje. To co nacisté říkali a plánovali před, během průběhu a po válce je možno vidět v současných aktivitách německého státu, ve výrocích jeho představitelů, ve filosofii kolaborantů v Belgii, v Holandsku, ve Francii, v projevech moci Evropské unie, kterou nacisté navrhli a kterou „demokratičtí” Němci a dědici Vichyistické Francie vnutili dosud svobodným lidem v Západní Evropě.
| NACISTICKÁ EVROPA | DNEŠNÍ EVROPA |
|---|---|
| Československo - francouzský letecký přepravce ve Střední Evropě (Adolf Hitler) | Status České republiky se změnil ze sovětského satelitu na německý protektorát (The Prague Post, 1996) |
| Je to otázka německých národních soudruhů. Němci v Československu nejsou ani bezbranní ani opuštění. O čem jiném chcete ujistit? (Adolf Hitler, 1938) | Dokud evropská integrace nepokročila, Německo mohlo být žádáno z důvodů jeho vlastní bezpečnosti zkusit stabilizovat Východní Evropu tradičním způsobem (Německý křesťansko-demokratický článek „Reflexe evropské politiky”) |
| … touha po 1000-leté Říši křičí pro nový přístup. K tomuto účelu můžeme použít přelud pan Evropy (Dr. Duisberg, I.G. Farben, 1931, nacistický hlavní průmyslový spojenec, ředitel usvědčený v Norimberku) | Koncepce Evropské unie je a zůstane jedinou účinnou zárukou proti nacionalismu. (Helmut Kohl, prosinec 1996) |
| Svět patří lidem s kuráží. Bůh jim pomůže. (Adolf Hitler podle knihy Joachima Festa: Hitler eine Biographe, Frankfurt, 1973, str. 683) | Síla je oprávněná v politice a ve válce. (Helmut Kohl, 1996) |
| Budujeme novou Evropu (Nacisté při pochodu do Norska) | Stavba evropského domu zůstává jedinou reálnou zárukou svobody a míru v 21. století (Helmut Kohl, 1996) |
| V roce 1500 existoval německý národ, ale žádný nacionalismus, zatímco dnes když se naše oči rozzáří nad „Made in Germany” máme opak, nacionalismus a žádný národ. (Friedrich Reck-Malleczewen, 1937. Diary of Man in Despair, Audiogrove 1955) | Z čeho dnes sestává Evropa? - Z Německa (Konrad Adenauer) |
| Budoucnost bude patřit Německu až vystavíme evropský dům. (Helmut Kohl, 1995) | |
| „Náš lid byl zaprodán do rukou mezinárodního světového kapitálu. Chcete, aby to pokračovalo navěky? Potom volte kapitalistické strany” (Nacistický leták z roku 1930) | Místopředseda parlamentní strany CDU, Heiner Geissler, tvrdil do záznamu, že kapitalismus není o nic lepší než komunismus. (Wall Street Journal, 28/4/1998) |
| Vaše akce hrají významnou roli v našem zápase (Ante Pavelič, Chorvatský fašistický vůdce, proslov ke Katolické akci 21. července 1941) | „Genocida je přirozená jev v harmonii se sociální a mytologickou božskou přirozeností … je nejen povolena, ale dokonce nařízena, dokonce přikázána Všemohoucím” (Fraňo Tudžman, president Chorvatska v „Wasteland of Historical Reality” - Pustina histirucké reality, 1989) |
| Německá tajná služba vedená Franzem Neuhausenem je aktivní v Jugoslávii po celá 30. léta a připravuje rozbití země. | Německá tajná služba vedeníá Klausem Kinkelem začíná v roce 1981 intenzivní kampaň k rozvrácení Jugoslávie (E. Schmidt-Eenboom, Der Schattenkrieg, Econ Verlag, Düsseldorf 1997) |
|
Papežský legát v Chorvatsku Mgr. Marcone otevřeně žehná Ustašovi a veřejně ho zdraví fašistickým pozdravem V oficiálním dokumentu datovaném 8. květnem 1944 Jeho eminence arcibiskup Štěpanič, hlava katolické hierarchie ve fašistickém Chorvatsku, informuje Svatého otce, že k tomuto datu konvertovalo 240 000 pravoslavných Srbů do Boží církve (VYNUCENÉ KONVERZE) (A. Manhattan, „The Vatican's Holocaust” - Vatikánský Holocaust, USA, 1966) |
5. října 1998 papež prohlašuje bývalého arcibiskupa Štěpaniče z Chorvatska za svatého. |
| Ve 40. letech rozbíjejí nacisté Jugoslávii na malé rasové a náboženské satelity. Německé divize Waffen SS byly organizovány etnicky - Handzar - bosenští muslimové, Kama - Chorváti, Skanderberg - Albánci |
„Kurt Waldheim je obvykle jediným hostem při oslavě fondu pro Přátele Waffen SS (The Observer Magazine, 19/8/1988) V roce 1994 dostává Waldheim rytířský titul z Vatikánu Prvý pokus o znovuvytvoření jednotky zvané „Handzarská divize” bylo v Šišaku v Chorvátsku počátkem 90. let Později byla divize Handzar vytvořena pod velením bosenské vlády a jednou z jejích povinností bylo chránit presidenta Izetbegoviče. |
| V roce 1940 nacisté vyhnali většinu Srbů z Kosova, takže dnes tvoří 10% menšinu v provincii, kde mívali silnou většinu. |
V roce 1996 Německá výzvědná služba zřídila operační centrum v Tiraně v Albánii a dodala zbraně a spojovací techniku „Kosovské osvobozenecké armádě” (V březnu 2004 zničili albánští teroristé v kosovském Prizrenu několik pravoslavných kostelů a klášterů a vyhnali většinu srbského obyvatelstva, to vše pod ochranou německých a českých(!) jednotek KFOR - JŠ) |
| To co Německo potřebuje není demokracie, ale státní zřízení podobný sovětské diktatuře, která umožní politické elitě v Německu vytvořit světové mocenské centrum (Nacistické centrum Madrid, 1950) | Ačkoliv hlavy vlád opakovaně volaly po větší otevřenosti, ale jejich deklarace byly politické povahy a proto nebyly závazné pro instituce společenství (Evropský soud) |
| Němci sami mohou skutečně uspořádat Evropu … dnes jsme prakticky jedinou silou na evropském kontinentě se schopností vést. Vůdce je přesvědčen, že Říše bude vládnout celé Evropě (Goebelsovy deníky 1942 - 43, New York 1948, str. 357) | Podívejte se na Evropu - z čeho sestává? Británie? - daleko. Francie? - politicky nestabilní. Itálie? - hospodářsky nestabilní. A Benelux se nepočítá. Z čeho tedy sestává Evropa? - z Německa (Spolková kancléř Konrad Adenauer, citováno Henry Brandonem v jeho knize The Retreat of American Power - Ústup americké moci) |
| Hitler řekl, že Československo musí být celé připojeno k Německu. Srovnával Čechy s „lidmi, kteří chtějí jet do Nové Vsi ale nasedli do vlaku do Grünau. Ptají se, kdy tam vlak dojede do Postupimi a požadují, aby zastavil do Nové Vsi. Není možné je přesvědčit, že to je zcela nemožné, protože vlak tam nejede. V Československu jsou též v nesprávném vlaku. Nechtějí jet tím směrem ale musí, protože výhybky jsou tak nastaveny. (Dokumenty německé zahraniční politiky 1919 - 1945. Z archivů Německého ministerstva zahraničí (Washington DC, 1949) série D č. 158, str. 191. Citováno v knize Gordon A. Craig, Germany 1866 - 1945, str. 705) |
Zmeškali evropský vlak Nemůžeme jet rychlostí nejpomalejší lodi v konvoji (Helmut Kohl) Německo je lokomotivou evropského vlaku (Helmut Kohl) |
| Kontinent je s Německem a s Itálií svázán s prozřetelností (Nacistický profesor Heinrich Hunke, 1941) | K této politice není jiná alternativa vedoucí k této kombinaci, pokud nechceme vyzývat prozřetelnost (Helmut Kohl, 1995) |
| Ve svém mládí Hitler často vymazal německé hranice ve svém školním atlase. | Jako mladík se Kohl dostával do potíží s autoritami, když odstraňoval hraniční značky na francouzsko-německé hranici |
| Architekt nového světového řádu, ochránce spravedlnosti, náš Vůdce Adolf Hitler, jako projev vděčnosti a loajality chorvatského lidu (Dr. Anton Pavelič, Zagreb 2. dubna 1941) | „Danke, Deutschland” (chorvátská popová píseň, 1991) |
| Demokracie je nicotná věc, která nenašla žádný sluch u německého lidu. (Nacistické propagační centrum, Madrid 1950) | Nikdy jsem nepochopil, proč by veřejné mínění o evropské myšlence mělo být bráno v úvahu (Raymond Barre, bývalý francouzský premiér) |
| Německá demokracie (je) charakterisována volbou vůdce a jeho povinností plně nést zodpovědnost za své akce. V rámci toho neexistují žádné většinové hlasování o dílčích otázkách, ale pouze rozhodnutí jednotlivce. (Hitler, Main Kampf) |
Holandský reportér: „Více než polovina holandského lidu chce zachovat
gulden”. Klaus Kinkel: „Potom politici musí najít odvahu, je-li to nutné, proti vůli lidu.” Reportér: „Promiňte?” Kinkel: „Samozřejmě se souhlasem Parlamentu”
(NRC Handelsblat, 31. ledna 1998)
Dolní sněmovna nikdy neměla moc nad evropskými zákony. Když ministři jedou do Bruselu, nechávají svá demokratická zavazadla za sebou. (Bill Newton DunnTory MEP 1979 - 1994) |
| 24. března 1932 Říšský sněm schválil zmocňovací zákon, který umožnil Hitlerovi navrhovat a schvalovat zákony bez schválení parlamentem. |
Evropská politika byla vypracována velmi malou skupinou lidí - Kohlem, Mitterandem, Delorsem, dvěma nebo třemi ministry; je to velmi malý okruh lidí v němž se rozhodovalo a potom a posteriori ratifikovalo s lítostí nad demokratickým deficitem. (Hubert Vedrine, hlavní poradce a vyjednavač Mitteranda v Maastrichtu) Nikdy bychom nevybudovali Evropu demokratickou cestou. (Claude Cheyson, francouzský zahraniční tajemník) |
| Anglo-saský ekonomický systém, klasická národní ekonomika, je mrtev (Nacistický Prof. Heinrich Hunke, 1941) |
Je důležité ustanovit jádro Jednotné evropské měny, abychom se pevně postavili anglo-saským hodnotám (Philippe Maystadt, belgický ministr financí) Bez Francie by se Evropa nikdy nevybavila jednotnou měnou - nepostradatelný nástroj, kterým vytvoříme protiváhu imperialismu dolar (Le Figaro,18. července 1997) |
| Deník Sira Alexandra Cadogana z května 1940: „Cartier (belgický velvyslanec) kolem 11 aby protestoval proti britským jednotkám procházejícím Bruselem v rozporu se smlouvou. Řekl jsem mu, že si nejsem vědom žádné dohody. Kromě toho bylo podstatné zaujmout co nejlepší obrannou linii k ocraně jeho mizerné země. | Během Války v zálivu Belgie - spojenec NATO - odmítl Spojenému království samozásobování |
| Cenová stabilita v partnerských zemích Evropy umožní malé odchylky v měnových relacích (Nacistický bankéř Dr. Benhard Benning, 1941) | Mechanismus evropských směnných kursů zajistí cenovou stabilitu v Evropě. (Konfederace britského průmyslu) |
| Žádný národ nemůže sám o sobě ten nejvyšší stpeň hospodářské svobody v souladu se všemi sociálními požadavky. (Nacistický ministr hospodářství Walter Funk, 1941) | Spojené království se musí připojit ke společné měně (tj. opustit libru) protože City tomu chce (Helmut Kohl) Spojené království musí přistoupit ke společné měně (tj. opustit libru) pokud chceme být bohatí a mocní(John Stevens, britský poslanec Evropského parlamentu) |
| Chceme v Evropě uzavřené vypořádání (Nacistický prof. Heinrich Hunke, 1941) | Abychom zachovali v Evropě pracovní příležitosti, je to svět co se musí změnit (Le Figaro, 1995) |
| … světové hospodářství starého typu kreré je závislé na zjevné či maskované anglo-americké světové dominanci. A je tomu právě proto že chtějí zabránit vytvoření evropského bloku (Nacistický ministr hospodářství Funk, 1941) | Suverenita národního státu je jevem devatenáctého století. (Niall Fizgerald, Předseda Unileveru a evropské komise CEI) |
| Nemá žádný smysl dávat dohromady všechny evropské země prostřednictvím celní unie k praktickému znovuvytvoření omezené formy anglického světového hospodářství. (Nacistický profesor Heinrich Hunke, 1941) | Chceme politické spojení Evropy. Bez měnové unie nemůže existovat politická unie a naopak. (Helmuth Kohl) |
| Porážka je jen lekce, z níž se máme poučit pro příští útok … dobytí světa bude vyžadovat řadu stádií. Každé stadium přináší větší hospodářskou a průmyslovou moc … větší než mají nepřátelé. (Nacistický generál von Stuelpnagel 1944) | Británie musí být srdcem Evropy (John Major) Chce se svobodná Evropa spojit s Německem? Německo je srdcem Evropy a ostatní údy se musí uspořádat kolem srdce, ne srdce k údům (Han Seebohm, Ministr Adenauerovy vlády, 1950) |
| Francouzská vláda je povinna se vzdát na požadavek všech německých subjektů stanovených vládou Říše které jsou ve Francii nebo ve francouzském vlastnictví … (Francouzsko - německá smlouva o příměří, 1940, článek 19) | Všichni „evropští” občané mohou kdykoliv, bez předložení jakéhokoliv jasného důkazu soudu zatčeni a vydáni do Německa k procesu. Ale Německo vyjímá samo sebe z vydávání Němců na stejném základě. (Evropská konvence o extradikci a (pro Spojené království) Zákon o extradikci) |
| Nehovoříme o kapitálu, ale o pracovní síle a tuto pracovní sílu využijeme na 100% (Adolf Hitler) | Padraig Flynn, evropský komisař pro sociální otázky, řekl na konferenci CBI, že toto (stávkové kolektivní dohody) vezmou iniciativu politikům a dají ji do rukou vedení a pracovní síle (Evening Standard, 8. listopadu 1994) |
| Nejdříve dejte průmyslu velký trh pro který má vyrábět. To bude zajištěno kupní silou 300 milionů spojených Evropanů. Potom dejte průmyslu zajištěný trh pro který má vyrábět. … Průmysl se potom s důvěrou vybavit stroji a masově vyrábět pro velký zaručený trh. (Kursiva zvýrazňuje sílu intervencionistické moci fašistického státu) (Oswald Mosley, Mosley Righr or Wrong) | Není jiná možná cesta po které by národní státy samy o sobě mohly s odpovídajícím disciplínou samostatně zformovat mezinárodní hospodářské síly; není prostě jiné možnosti než vytvořit nějaké nadnárodní dohody, který by dovolily větší kolektivní vliv přinejmenším nad naším hospodářským životem. (Sir Leon Brittan, bývalý vyhozený ministr britské vlády, dnes vicepresident evropské komise) |
| Hitler, věčný agitátor, neuteče před nutností akce. (André François-Poncet, francouzský velvyslanec v Berlíně) | Když Německo předloží jasné a jednoznačné návrhy, Francie musí odpovědět stejně jasným rozhodnutím. Francie musí korigovat své city … které jí často brání v provedení příslušných kroků k jejich naplnění. (Článek vydaný křesťansko-demokratickou stranou v roce 1995) |
| Hitler bude rád, pokud bude znemožněno jakékoliv vydání knihy Main Kampf v současnosti … Němečtí sousedé nemají důvod k bdělosti (Sir Horace Rumbold, 1939) |
Dne 15. prosince 1994, v den kdy Švédský parlament ratifikoval vstup do Evropské Unie, byl vyrabován úřad vydavatele Hagglanda a kopie knihy Main Kampf byly zkonfiskovány. Stát Bavorsko vydal soudní příkaz. (Michal Zítko z nakladatelství Otakar II byl odsouzen českým soudem za vydání českého překladu knihy Main Kampf v roce 2000, zbylé knihy byly zabaveny. Fašistický despota Václav Havel a další představitelé současného českého fašistického režimu veřejně odsoudili tuto knihu. - JŠ) |
| 1936: Chamberlain nastoupil po Baldwinovi, Halifax po Edenovi a Vansittart by poslán do Sněmovny Lordů | 190 Thatcherová, Ridley a Lawson odešli a nastoupila politika Majora, Clarka a Hurda. |
| 1938: Mnichov |
1992: Maastricht Musíme vlastnit prostředky k ovládnutí veřejného mínění … veřejné mínění není dosud dostatečně zavázáno evropským ideálům. (9. všeobecná zpráva Evropské komise, 1976) |
| Účinná propaganda se musí omezit na několik bodů a rozehrávat je ve heslech dokud poslední článek veřejnosti nepochopí to, co má pochopit z vašich hesel. (Adolf Hitler, Main Kampf, Hutchinson 1934, str. 164) Funkcí propagandy není vážit a hloubat o právech jednotlivých lidí ani provádět objektivní studie, ale posloužit svému vlastnímu právu, vždy a bez ústupků. (Adolf Hitler, Main Kampf, str. 166) | Je moudré zapůsobit tam, kde je odpor nejmenší (k propagandě EU) (Evropská komise, de Clerqova zpráva, 1993) Máme k disposici výzkum komise, aniž by bylo vidět, že se jími vláda inspiruje … je důležité zajistit, aby ne všechny výsledky průzkumů byly zveřejněny, protože některé jsou důležité v naší věci a jiné ne. (Úřad vlády Severního Irska, 1998 (informační únik), interní dokument o propagační kampani k schválení Smlouvy Irskem.) |
Dnes byl britský lid změněn na „občany” jiné země a jejich pasy jim byly odebrány (jedna z posedlostí „Lorda Ha Ha”, kterému prokázali tuto zradu, což vedlo k jeho popravě po válce). Hranice Spojeného království mohou přecházet občané kteréhokoliv jiného státu EU bez otázek. Občané třetích států musí mít viza ke vstupu do země potvrzená ne britskou vládou, ale Evropskou unií. Zákony britského parlamentu mohou být zrušeny cizími soudy , které musí naše vlastní soudy respektovat jako vyšší jurisdikci. A to vše bylo docíleno cizí mocí, které britský lid platí přes 8 000 milionů liber k financování propagační mašinérie, která je mobilizována k jeho zničení.
Protože Británie usnula a někteří z jejích vůdčích „demokratických” politiků zradili svou zemi, je fašistická agenda 30. a 40. let téměř kompletní. I kdybychom jim to prominuli, je ovšem podobně současná moderní Evropa nacistické Evropě, i kdybychom věřili demokratickým posudkům těch kdo ji vytvořili, nemůže být důvěryhodná, když „demokratický” kancléř Německa prohlásil v roce 1996, že „Síla je oprávněná v politice a ve válce”.
Ve 30. letech usmiřovači Hitlera a ti nebezpečně naivní nazývali Churchilla „válečným štváčem” a jeho stoupence „germanofoby”. Podobná obvinění je možno slyšet dnes o oponentech Němci navržené a ovládané Evropské unie. Ale ti z nás, kteří studovali německou politiku a jazyk a pracovali v Německu se nebojí Němců (kteří to cítí jako britský lid) ale jak víme určitých Němců. Poznali jsme, že bez stabilní demokratické, parlamentní nebo dokonce národní tradice ty samé německé korporativistické a antidemokratické síly které vedly nebo kolaborovaly s Hitlerovým režimem opět vedou Evropu ke katastrofě.
Je jen jedna cesta k tomu, aby síly, které již dvakrát v tomto století neměly úspěch vytvořit násilím evropský stát pod německou nadvládou nicméně dosáhly stejného cíle mírovými prostředky. Je jen jedna cesta k tomu, aby moc a vliv Britské rodiny národů a svobodný obchodní řád který representuje byl okleštěn politickou a hospodářskou silou Německa a jeho souvislého evropského „prostoru” zvítězil přes minulé porážky. Je jen jedna cesta k tomu, aby „matka parlamentů” ve Westminsteru ztratila svou demokratickou moc ve prospěch cizí byrokracie. Je to jen jedna cesta prostřednictvím skrytých plánů a tichého zavádění schémat pro vytvoření Evropské unie, založená na smluvních zákonech spíše než na schválení parlamentem a zformované způsobem podobným Americké unii - aniž by existoval postup nebo mechanismus jejího odstranění.
Stejně jako v Německu 20. let byla cesta připravena vytvořením státem ovládaného korporativního hospodářství, stejně jako v Německu 30. let dostali politickou moc „masy” oslabením hospodářského a morálního vedení jednotlivců, tak jsou dnes „masy” jsou mobilisovány jedinou možnou cestou, kolektivisací pod státní (a nadstátní) kontrolou.
Obraz kolaborace je téměř identický. Ti kdo kritizovali stále rostoucí moc nacistického Německa i ti kdo varovali před dnešním fašistickým Eurostátem byli v obou érách nazýváni „germanofoby”. Zatímco Federace britského průmyslu kolaborovala s německým průmyslem dokonce ještě v roce 1939, Konfederace britského průmyslu dnes opovrhuje právem britského lidu na suverénní národ a parlament. Zatímco sdělovací prostředky bránily přístup Winstona Churchilla v letech 1937 - 1939 (1), britské hnutí proti Evropské unii dostalo mnohem méně vysílacího času jak před přijetím Zákona o jednotné Evropě v roce 1986 tak v letech 1992 - 1993 před přijetím maastrichtské legislativy. Zatímco německý lid měl právo znát to, co „navrhoval” Hitlerův režim, až když to realisoval, Maastrichtská dohoda byla publikována po volbách v roce 1992, které, jak tvrdila britská vláda, ho potvrdily.
Zatímco Churchill přežil pokus konservativců zrušit jeho volbu koncem 30. let, prominentní toryjský „euroskeptik” narazil na podobnou hrozbu (kterou v pohodlí překonal) v roce 1996. Zatímco Rudolf Hess po seskoku ve Skotsku v roce 1941 požadoval resignaci Churchila, Bildebergská skupina v roce 1989 jak se zdá „diskutovala” o resignaci Margaret Thatcherové, největší oponentky „eurofanatiků”. Zatímco Sir Samuel Hoare, starý přívrženec nacismu z 30. let a velvyslanec ve Španělsku z let 1940 - 1944 plánoval s německými kruhy kolem Hesse odstranění Churchilla, dnes Sir Leon Brittan, jeden z našich „komisařů” v Bruselu porušil svou přísahu oddanosti Spojenému království a vede politiku proti královským subjektům v Kanadě.
Brittanův kolega irský komisař Padraig Flynn veřejně doporučuje to, čeho Hitler skutečně dosáhl - že korporativismus by měl obcházet národní parlamenty a dělat to, co nevolení evropští komisaři radí. Vůdce britské „liberální” strany vrtí ocasem před novým Eurostátem stejně jako liberálové jako Lord Lothian a Lloyd George před Hitlerem. Zatímco Rudolf Hess požadoval rozhovor s „Královou stranou”, kancléř Helmut Kohl získává moc nad britským lidem prostřednictvím „korunních výsad” a káže z Bonnu, že britská libra má být zrušena „protože londýnská City to chce”.
Stejné mezinárodní korporativistické plány které udělaly Hitlerovi život tak snadným jsou dnes realisovány, často pod stejným klišé jako „evropská integrace”, „nový světový řád”, „srdce Evropy” a „mezinárodní solidarita”. Je těžké najít jediný prvek Evropské unie, který by nebyl plánován nacisty v roce 1942 a jakýkoliv aspekt nacistického odmítání volného obchodu a „anglosaského systému”, který by nebyl zopakován z Bruselu, z Bonnu, z Paříže dnes, ačkoliv potichu.
Tato kniha ukázala, jak mnoho klíčových osobností v britské politice podporovalo likvidaci národních států Evropy zatímco dostávali vyznamenání udělovaná těmito národy. Někteří jak Heath plánovali zevnitř, jiní jako eurokrat a Hitlerův pochlebovač Denmann (2) nebo Lord Jenkins působili ze svých Evropskou unií založených postů zevně a další jako Toynbee s posty v britském akademickém a úřednickém prostředí prokazovali ve skrytých kruzích své pohrdání pro národy, kterým „sloužili”.
V průběhu 20. a 30. let Německo vytvořilo státem ovládaný korporativistický konservatismus, na kterém se podepsaly všechny politické strany, až nezaměstnanost vyrostla do takové míry, že nacistická a komunistická strana vzkvétaly. Dnes britská konservativní strana, kterou opustili jednotliví konservativci, spoléhá na příspěvky velkých korporací, které potom z velké části diktují její legislativní program - nejen v Evropě. Zatímco počet členů konservativní strany poklesl na polovinu, stranický deficit 19 milionů liber se změnil na přebytek 20 milionů liber díky vysokým nepřiznaným dotacím od korporací. Jak labouristická tak liberální strana se přidaly k této nové „konservativní straně” ve své součinnosti s antidemokratickými korporacemi. Liberálové jsou připraveni obětovat navždy všechny vymoženosti liberální ústavy ve jménu byrokratického Eurostátu. Labouristická strana je připravena obětovat navždy své právo dělat vlastní sociální a hospodářskou politiku, protože ta je řízena fašistickým Eurostátem, kterému je svěřila Maastrichtská dohoda „neodvolatelně a nezvratně”. Major i Blair se snaží přetrumfnout jeden druhého ve svých korporativistických klišé („UK plc”, „sázkaři” - stakeholders) a spěchají koupit si hlasy ze zisků privatisovaných monopolů a národní loterie vytvářejících soukromý zisk.
Zkolektivisované masy jsou vyzývány, aby utratily v konsumním požitkářství svůj kapitál, který dříve připadl a byl moudře spravovaný těmi několika úspěšnými. Kolektivní korporace jsou v rovnováze proti kolektivním odborům a - jako v Německu 20. let - a proti několika asociacím privilegovaných spotřebitelů. Svobodní a odpovědní jedinci, rodiny a společenství jsou ponecháni na mraze neschopní odolávat hospodářským a politickým zdrojům moci. Co se stalo s těmi úctyhodnými institucemi svobodné společnosti se dnes děje samotným národům.
Evropa prodělala úplný kruh. Spojené království je vystaveno stejné politické krizi jako ve 30. letech. Máme volbu na jedné straně mezi kolaborací s nadnárodním korporativismem a imperiální kontinentální mocí budovanou spíše na potlačení než na vyjádření veřejného mínění a na druhé straně britskou rodinu národů, která je otevřená celosvětovému obchodnímu systému a vládě zákona, podle kterého naše země udržovala loajalitu těch kdo vládli a která stále přitahuje svobodné národy na celém světě. Věřím, že tato kniha může pomoci obrátit současný tragický směr událostí a obnovením sebeurčení našeho národa můžeme svým příkladem zachránit Evropu.