Vatikán ve světové politice

Avro Manhattan

(1949)

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 5

Náboženské řády

 Kromě mohutného aparátu náboženské správy v křesťanských i nekřesťanských zemích je tu další velký aparát, který, ač ne tak dobře znám, má nicméně velkou důležitost v posilování duchovní a politické moci katolické církve. Sestává z mnoha náboženských a polonáboženských řádů, které jsou pod kontrolou Svatého stolce a jehož úkolem je propojení a proniknutí do všech vrstev společnosti ve všech částech světa a jeho ovládnutí katolickou církví.

Jsou náboženská řády určené výhradně k náboženskému rozjímání, jsou jiné, jejichž cílem je vyučovat mládež, specializovat se na výuku, starat se o dobročinnost a nemocnice, ovlivňovat společenské [a] záležitosti atd. Mají kláštery, konventy, školy, misie, tiskoviny a jiný majetek prakticky v každé křesťanské zemi, navíc jsou rozptýlené jako misie po celé zeměkouli. Mnozí z nich vlastně pracují pro misie.

 Existuje množství náboženských řádů jak pro muže, tak i pro ženy. vytvářejí tichou ale velmi zaměstnanou armádu katolické církve. Nemáme místo, abychom podrobně rozebírali jejich jednotlivé aktivity, ale jen poukážeme na některé hlavní charakteristiky jezuitů, kteří jsou nesporně na prvém místě mezi jinými řády, jako jsou františkáni, dominikáni, augustiniáni atd. Uvedeme jako příklad jezuity, protože jsou těsně svázáni s rostoucí papežskou mocí ve světě. Neboť hlavním důvodem pro vytvoření řádu byla potřeba speciálních vojáků a obránců absolutné theokracie papeže. Ignác Loyola, bývalá voják štěstěny, vtělil svého vojenského ducha do nového řádu. Udělal z něj bojovou jednotku a nazval jí Tovaryšstvo Ježíšovo, stejně jako jednotka vojáků někdy přijme jméno svého generála.

Z různých slibů poslušnosti se pokládá za nejdůležitější: plná, absolutní, nezpochybnitelná, slepá nekritická poslušnost příkazům tovaryšstva, úplně se vzdát vlastních myšlenek a úvah, absolutní ztráta svobody. Ve svém dopise svým stoupencům z Coimbry Loyola prohlásil, že generál řádu je na místě Boha bez nároku na osobní rozum, úctu nebo úsudek, že každá poslušnost, kdy je potlačena vůle nadřízeného vůlí vlastní, vnitřním citem, stejně jako vnějšími vlivy, je slabá a neúčinná, že aktivita nad literu příkazu, i když ve věcech obecně dobrých a záslužných, je neposlušnost, a že „vzdát se intelektu“ je třetím a nejvyšším stupněm poslušnosti, dobrou službou Bohu, kdy si podřízený nejen přeje to co nadřízený chce, ale myslí na to co on podřízen jeho soudnosti, pokud je možné vůlí ovlivnit a vést (H. G. Wells, Crux Ansata.) [b]

Toto je formulace posledního slibu jezuitů:

„Slibuji před Všemohoucím Bohem, před jeho panenskou matkou a celým nebeským vojskem a před všemi, kteří zde stojí, a Tobě, důstojný Otče Generále Tovaryšstva Ježíšova, který zaujímáš místo Boha, a všech Tvých nástupců, věčnou chudobu, neposkvrněnost a poslušnost; a na jejím základě mimořádnou péči při výchově chlapců ve formě obsažené v apoštolských dopisech Tovaryšstva a jeho ústavy.“

A toto je významný požadavek předložený papeži malou skupinou prvých jezuitů k volbě Generála řádu. Generál — jak tvrdí —

„ … by měl disponovat hodnostmi a stupni podle své vlastní vůle, měl by sestavit pravidla ústavy na základě rad a cílů členů, ale měl by sám mít pravomoc velet v každé situaci a být všemi ctěn, jako kdyby byl Bůh přítomen v jeho osobě. To je příkaz jezuitů, aby poslušnost převládla nad každou pohnutkou nebo citem; poslušnost, absolutní a bezpodmínečná, bez jediného pomyšlení nebo otázky pokud jde o účel nebo následky.“ (Renkeho History of the Poppes, Historie papežů). [c]

 Jazuita se musí ——

„ … zřeknout bez možnosti odvolání veškerého práva na vlastní názor při úplném podřízení slepé podřízenosti vůli svých nadřízených, musí se vzdát sám sebe a být veden jako věc bez života — jako třeba klacek, který nadřízený drží ve své ruce, aby ho použil ke všem účelům, který se mu zdá vhodným.“ (Renkeho History of the Poppes, Historie papežů).

Tímto způsobem se generál stává absolutním diktátorem srovnatelným jen s těmi nejnesmlouvavějšími diktátory dvacátého století, neboť moc, která je mu svěřená na celý život je schopnost ovládat tuto nekritickou poslušnost tisíců a ani nebyl ani neni nikdo, komu by byl zodpovědný za to, k čemu ji využije.

„Je mu svěřena veškerá moc působit tak, jak to nejvíce pomáhá pro dobro společnosti. Má své pomocníky v různých provinciích, ale ti se omezují jen na to, co nařídí podle své libosti; on přijímá či odesílá, rozděluje a vybavuje, nebo je možno říci, že vykonává část papežské pravomoci v malém rozsahu.“ (Renkeho History of the Poppes, Historie papežů).

Tak se Tovaryšstvo Ježíšovo stalo a stále je teokracií uvnitř teokrecie. Její tuhý mechanismus byl vytvořen, aby pomáhal l dosažení cílů Tovaryšstva — posílení církevní autority výchovou mládeže, kázáním, misionářskou činností. Začala zakládáním kolejí v mnoha zemích, a když její zakladatel zemřel, měl řád deset kolejí v Kastílii, pět v Aragonsku a v Andalusii a mnoho domů v Portugalsku. V portugalských koliniích jezuité ukazovali téměř dokonalé mistrovství a měli členy v Brazílii, ve Východní Indii a v zemích mezi bývalou portugalskou kolonií Goa [bývalá portugalská Indie] a Japonskem a jeho provinciál byl vyslán do Etiopie. Má koleje a domy v Itálii, ve Francii, v Německu a v dalších evropských zemích.

Od té doby po celá staletí a ve všech zemích jezuité prováděli svojí práci upevňování náboženské a politické moci katolické církve. Dosáhli mimořádné dokonalosti a zkušenosti při výchově mladých lidí na do vyšších postavení jak v katolické církvi samotné tak v civilních vládách. Jezuitský historik napsal:

„Dnes září v purpuru hierarchie mnozí z těch, které jsme znali předtím z lavic našich škol; další našli uplatnění ve správě států a měst.“ (Orlandini).

Tato výchova v duchovních i světských školách způsobila, že jezuité mají sklon vměšovat se do náboženských i politických záležitostí. Jejich aktivity v politické oblasti všech zemí jsou nesčetné a z toho vyplývá i jejich neustálé pronásledování, zavrhování a vyhošťování králů, císařů a vlád všech typů, včetně těch nejoddanějších katolických králů a zemí. A ovšem díky jejich neustálému vměšování a intrikám do politiky mnoha zemí Evropy stejně jako do záležitostí katolické církve byl papež donucen zakázat řád docela.

To bylo v roce 1773 a tím papežem byl Klement XIV, který po mnoho let dostával stížnosti od panovníků a vlád Evropy týkající se jejich vměšování jezuitů do veřejných záležitostí, když byli označování za „narušitele veřejného klidu“.

Ovšem v roce 1814 byl řád opět všeobecně povolen. Od té doby se jezuité stále rozpínají a v mnoha zemích si zachovávají svůj částečný monopol na vzdělávání ve výtečných kolejích a universitách. Můžeme je najít v pozadí vyššího vzdělání, tisku, rozhlasu, politických stran i vlád, jak budeme mít příležitost v příštích kapitolách.

Jsou snad prvotní motivy, na základě kterých Ignatius Loyola vytvořil tento řád, oslabeny? Zmírnila se snad jejich hrůzná disciplína? Ne, dnes jsou přesně stejní, jako byli první členové řádu, jsou tak mocní, tak zkušení, tak houževnatí a tak nepružní při naplňováni jejich cíle posilování katolické církve ve světě jako byli doposud. Jejich výborné vlastnosti a jejich výtečná organizace po celém světě působí neúnavněji než dosud až do samého konce. Stejně jako samotná katolická církev a jako mnohé jiné náboženské řády si rozdělili svět na provincie, aby snáze rozšiřovali svůj vliv. Tyto provincie řídí provinciálové pod vedením vrchního generála, který sídlí v Římě a je ve stálém kontaktu se samotným papežem. To, že jejich vrchní generál má být ve stálém kontaktu s papežem je pochopitelné, když si vzpomeneme, že Tovaryšstvo Ježíšovo vzniklo na obranu a posílení moci papežů, jak náboženské tak i politické. Papežství je podporováno skrytou armádou sestávající z celé hierarchie, náboženských řádů a věřícími, ale jezuité jsou ti nejfanatičtější a nejzkušenější vojáci — jsou vlastně útočnými oddíly papeže.

Každý jezuita skládá důležitý slib — kromě slibu poslušnosti a dalších dvou zmíněných výše — i ten následující:

„ … provádět cokoliv, co nařídí vládnoucí papež, vydávat se do jakékoliv země, mezi Turky, pohany a heretiky, kamkoliv si budou přát ho poslat, bez rozpaků a zdržení, bez otázek, podmínek či odměny“.

Dnes je Tovaryšstvo Ježíšovo nejmocnějším řádem tohoto typu a má členy, pracující na posilování papežské nadřazenosti v těch nejchoulostivějších a nejvlivnějších místech v oblastech náboženství, vzdělání, společenské i politické. Je to ten nejdynamičtější mechanismus k dispozici papeže, mocná teokracie pracující nepřetržitě a s fanatismem na posílení vysoké teokracie katolické církve ve světě.

Kromě jezuitů a četných dalších čistě náboženských řádů se katolická církev pokusila přizpůsobit moderní společnosti vytvořením nových organizací, které zásluhou své náboženské, společenské a politické podstaty jsou snad lépe vhodné ovlivňovat své okolí než staré náboženské řády. Tyto organizace byly vytvořeny během minulého a v tomto století [d] a jsou velmi početné. Jejich aktivity jsou určeny především k osvětové a společenské činnosti. Zmíníme jen dvě.

Tou prvou jsou Salesiáni — společnost, kterou je možno nazývat „laickými knězi“. Byla založena v minulém století a její hlavní činností je provozovat koleje a pečovat o duchovní a fyzický prospěch studentů a dělníků. Je možno je najít v mnoha zemích Evropy, ale zejména v Jižní Americe.

Jinou takovou typickou organizací je Společnost sv. Pavla. Je ještě „laičtější“ než Salesiáni, neboť její členové odmítli veškeré vnější znaky svého stavu. Stejně jako její starší protějšek, jezuité, tato společnost má důležitý politický charakter. Jejím hlavním účelem je potírat a bojovat proti vlivům socialismu a komunismu, a provádějí to zejména prostřednictvím společenských a vzdělávacích institucí. Byla založena až v roce 1920 arcibiskupem milánským.

Jak kněží, tak laici i ženy mohou být stejnou měrou členy; sídlí v oddělených domech, ale setkávají se při práci. Kněží musejí mít vzdělání z kanonického práva, theologie a jiných věd, ostatní musí mít univerzitní diplom nebo projít vstupním testem. Při vstupu musejí mít pod třicet let. Jednoduché sliby jsou každoročně obnovovány. Nenosí náboženská roucha a členové jsou vyzýváni, aby byli vázáni studiem, přátelstvím nebo prací mimo společnost, aby neztratili kontakt se světem.

Mezi pracovišti společnosti jsou hospice, tiskárny s několika publikacemi včetně denního tisku, misie, školy a technická školicí centra. Kromě Itálie je organizace vytvořena v Jeruzalémě, Buenos Aires a v dalších centrech. Jako několik dalších podobných se tato společost specializuje na dělnické čtvrti, školí ve svých střediscích mladé dělníky , aby zavčas zaseli do jejich myslí sociální učení katolické církve jako protiklad učení socialismu. Otevírají k tomu neustále školící střediska, střediska oddechu, knihovny, sportovní kluby apod.

Kromě těchto náboženských a polonáboženských řádů řídí Vatikán jiné typy organizací, někdy se zdánlivě náboženskou povahou, jindy čistě společenské. Nezřídka mají takové organizace miliony členů.

Uvedeme jediný příklad, Apoštolství prosebníků, Společnost Svatého Srdce. 6ehnal jim papež za papežem a papež Benedikt XV řekl, že všicni katolíci by měli být jejími členy. Jejím hlavním účelem je sjednotit co nejvíce katolíků v soukromých nebo obecných modlitbách, aby se modlili za boží ochranu katolické církve, papeže a za rozšíření katolicismu po celém světě, a za všeobecný mír (který má samozřejmě význam katolického míru). Dnes má Společnost  30 milionů členů a její list, Hlasatel Svatého Srdce, je publikován ve čtyřiceti jazycích.

Ve Velké Británi existuje organizace The Sword of the Spirit [Meč Ducha], která je pod přímým řízením kardinála arcibiskupa. Jejím cílem je šířit katolicismus prostřednictvím tisku, brožurek, knih, kulturních a společenských aktivit apod.

Existuje spousta čistě laických společenství, které na prvý pohled nemají nic společného s Vatikánem. Nicméně ve společenských, kulturních a politických záležitostech jsou závislé na instrukcích buď od místní hierarchie nebo Říma. V Anglii např. jsou to: Národní rada katolických žen, Katolická ženská liga, Národní katolická rada pro mládež, Společenství katolických federací atd. Během Druhé světové války se zformovalo Nové sdružení mužů. Ve všech evropských a amerických zemích existuje bezpočet takových organizací. A ve Spojených státech je nejvlivnější a nejbohatší Sdružení Kolumbových rytířů.

Ale nejdůležitější z těchto organizací vytvořených samotným papežem a závislým přímo na Vatikánu a které používá katolická církev, aby vykročila do moderní doby, je Katolická akce a Katolická liga. Jejich hlavním úkolem je udržovat a rozšiřovat katolické myšlenky a principy moderní společnosti prostřednictvím svých společenských, kulturních a politických aktivit.

 Katolická akce byla vytvořena, aby zajistila katolické církvi organizaci méně obsáhlou než jsou politické strany v jednotlivých zemích, ale nicméně schopnou trvale ovlivňovat společenské a politické trendy katolickými myšlenkami. Taková organizace by měla pronikat sociální a politické složky méně těsně, a tak dosahovat stejných cílů jako staré katolické strany, niž by nesla jejich rizika a odpovědnost.

Během období mezi dvěma světovými válkami papež Pius XII požehnal mnoha katolickým stranám zatímto účelem. Vytvořil toto nové hnutí, jednotné svým charakterem, které těsně spojuje laiky s hierarchií a vybavuje je pro veřejné působení ve všech stranách při obraně náboženských zájmů, rodiny, katolického vzdělávání, katolických principů atd. Katolická akce, jak prohlásil papež, je jablkem jeho očí. Navíc nejenže seznamuje se svou existencí mnohé vlády, ale trvá na jedné z hlavních klauzulí každého konkordátu se všemi zeměmi, totiž že diplomaticky uznává katolickou akci.

Aktivity Katolické akce zahrnují všechny oblasti, od intelektuálů po manuální dělníky, od společenského po politické. Je organizována tak, že hlavní práce směřovaná ven je prováděna katolickými laiky, kteří jsou nicméně těsně propojeni a řízeni katolickou hierarchií — kterou ovšem ovládá vůle papeže. Ale těsná vazba mezi hierarchií (to znamená Vatikánem) je hlavním principem katolické akce.

„Hierarchie má právo nařizovat a vydávat instrukce a direktivy. Katolická akce dává k dispozici veškerou svou moc a veškerou svou energii k dispozici hierarchii. Kromě toho je úplná poslušnost vůči direktivám církevních autorit, stejně jako občanská moc, vychází od Boha. Proto členové Katolické akce musí respektovat i občanské instituce a oddaně a důvěřivě sloužit jejich zákonným nařízením.“ (papež Pius XII, září 1940).

Jaké jsou cíle Katolické akce?

„ … snaží se rozvíjet v souladu s církví posvátné a dobročinné společenské aktivity, aby probouzela a obnovovala kde je to nutné pravý katolický život, aby katolizovala nebo rekatolizovala svět …“

Slovy rev. R. A. MacGowana, jiného katolického kněze a místopředsedy Národní konference pro katolický zdar, Katolická akce pojednává o „otázkách v oblasti zákonů a hospodářství, ale jen o jejich zjevně náboženských a morálních aspektech, ne tak jak to dělají politické strany.“

V autoritativním katolickém listě Commonweal  [e] v mnohokrát vyslovovaném tvrzení definuje cíl Katolické akce jako „vyvolání změny a sladění všech náboženských, morálních, společenských a hospodářských myšlenek a postupů moderního života s katolickými standarty myšlení a působení, aby rozšířila Království Kristovo.“

Je zjevné (a připouští to ovšem i samotná církev), že Katolická akce je tou nejmocnější a nejsoučasnější zbraní katolické církve pro snahu utvářet společnost podle svých principů. Je to logická a odvážná snaha, jak obelstít otevřenou politickou hru a využít náboženskou víru a náboženské organizace k dosažení politických cílů, které naopak slouží dalším náboženským myšlenkám.

A tak se katolická církev, ať už právem či neprávem, vměšuje do politiky, v tomto případě nepřímo prostřednictvím starých polonáboženských a pololaických organizací a nemůže čestně popírat, že se vměšuje do pozemských záležitostí lidí. Klást dělící čáru mezi duchovním a fyzickým, pozemským a duchovním bylo vždy velmi obtížné. A dnes je to nemožné. Kdyby tomu tak nebylo, bylo by to snažší jak pro katolickou církev, tak pro společnost. Bohužel většina záležitostí je „smíšené povahy“, a všem, kteří popírají, že je katolická církev vázána ke vměšování do politických problémů, je nutno připomenout poznámku učiněnou kráklovnou Kateřinou, která se vyjádřila, že dělící čára mezi duchovním a světským je občas nemožná. Katolický občan je nucen se zabývat politikou, neboť„ jak se vyjádřil Pius XII, zakladatel Katolické akce, „Týž člověk podle povahy svého úkolu jedná jednou jako katolík, jednou jako občan.“ Jeho každodenní činnost nelze čistě rozdělit na vodotěsné součásti. A jak trefně prohlásil George Seldes:

„Náboženský duch je živá síla, kterou nelze uzavřít do různých lahví podle kategorií s pevně nalepenými štítky.“

„Nakonec“, když ocitujeme stejného autora, „je jasné, že rámec Katolické akce poskytuje ten nejhrozivější mechanismus pro úplnou centralizaci, který si dnes dokážeme představit.“ A pokud si čtenář současně vzpomene na jiné čistě náboženské, polonáboženské a laické společnosti a sdružení, které existují, uvědomí si, jak strašlivý mechanismus má katolická církev k dispozici k dosažení všech vrstev společnosti, aby posilovala své principy a tak uplatňovala svou autoritu v moderním světě.

Je jasné, že ačkoliv po technické a administrativní stránce tento mechanismus silně připomíná moderní vlády, je taková podobnost jen povrchní. Neboť jednotlivé kongregace či duchovní úřady byly vytvořeny prostřednictvím komplikované a ohromné sítě duchovních a hmotných zákmů. Tato oblast nemá vůbec žádné hranice, jejich činnost je pociťována na všech světadílech a jsou k dispozici jediné vůli — vůli papežově.

I když každá kongregace má dobře naplánovaný postup, kterým se řídí, má své vlastní problémy, se kterými se potýká (kongregace mají své pravidelné denní, týdenní a měsíční porady), mohou zmenšit nebo naopak zesílit svou činnost podle plánů papeže.

Jak jsme se již zmínili, svrchovaná hlava biskupů, stejně jako každý premiér, president, král nebo diktátor může vynakládat na jakoukoliv součást Vatikánu neomezený osobní tlak. Žádný dřívější ani současný diktátor neměl nikdy moc srovnatelnou s mocí papeže. Nemá nad sebou jakoukoliv kontrolu, nemusí se za svou činnost nikomu zodpovídat, dokonce ani kolegiu kardinálů. Celý komplikovaný aparát vlády katolické církve, jejíž ruce dosahují do všech koutů světa, je úplně a nekontrolovatelně k dispozici jedinému muži — nebo snad dvěma mužům: papeži a státnímu tajemníkovi.

Nyní, když víme, jak vláda katolické církve funguje a získali jsme nějaké povědomí o ohromném vlivu, který mohou oba vykonávat na všechny vrstvy společnosti všude, kde jsou katolíci, podívejme se krátce, co si papežové, kteří dnes vládnou katolické církvi, myslí o těch největších problémech , které trápí lidstvo za posledních padesát let. Neboť když víme, jakými principy se papežové řídí, bude snažší odhadnout budoucí stanoviska a související politiku Vatikánu s ohledem na palčivé problémy sekularismu, liberalismu a autoritářství, společenských a politických ideologií inspirovaných demokracií, socialismem a fašismem. Neboť je to právě podpora nebo nepřátelský postoj papeže k těmto formám vlády, které působí, že Vatikán bojuje proti nebo je přátelský k některým moderním ideologiím, politickým systémům a národům a ne k jiným a tak zjistit politiku Vatikánu pro naše století.

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 6