Žijeme v prostoru, kde vedle sebe tradičně žili příslušníci dvou etnických skupin - germánské a slovanské. Český národ musel svou identitu neustále hájit před náporem germánské kultury. Udrželi jsme svou identitu v Evropě zejména díky tomu, že jsme ve vztahu k našim sousedům vystupovali jako svébytný a suverénní národ, který dovede ve vztahu ke svým sousedům jasně vymezit rozsah vzájemných styků a určit, jaké meze nesmějí být překročeny. Důkazem životaschopnosti našeho národa bylo pobělohorské období, kdy národ dokázal překonat hlubokou krizi, způsobenou hrůzami třicetileté války a následnou násilnou germanizací.
V průběhu minulého století vyvrcholily v Evropě integrační procesy, vedoucí k formování moderních národů. Tento proces vedl u našich západních sousedů k postupné kulturní, jazykové i politické integraci a vyvrcholil vznikem jednotného německého státu.
Slovanští obyvatelé střední a jižní Evropy projevily též touhu po integraci, mj. i proto aby úspěšně čelili tlaku sjednocených Němců, výsledkem takových snah byl vznik dvou vícenárodních slovanských států, Jugoslávie a též naší drahé Československé vlasti. Její vytvoření a existence byla vyvrcholením snahy celých generací českých vlastenek a vlastenců, kterou dovršil osvoboditel národa a první československý president Tomáš G. Masaryk.
Hluboký smysl spojení Českého a Slovenského národa byl patrný v době nástupu nacistické totality v Německu, kdy československo několik let úspěšně vzdorovalo náporu germánské tyranie. Nakonec nebylo jiné cesty k okupaci než Československo rozdělit. Svou životnost projevilo po hrdinném vítězství spojeneckých vojsk za účasti a mnoha obětí na životech i ze strany občanů Československa. Každý československý občan měl v té době možnost projevit své vlastenectví, ať už v zahraniční armádě nebo jako účastník domácího odboje.
Po skončení druhé světové války projevilo Československo svou životnost a povstalo z popele germánské tyranie jako bájný pták Fenix. Na základě mezinárodních dohod upevnilo svou pozici podobně jako sousední státy odsunem obyvatel kolaburujících s německou tyranií. Přitom při odsunu byla dána příležitost všem antifašistům zůstat ve své československé vlasti, takže nás nelze obviňovat z národnostně motivované nenávisti.
Bohužel obnovené Československo zmenšené o území bratrských Rusínů si neudrželo svou pozici bašty demokracie. Zásluhou komunistů, kteří se stali poslušným nástrojem bolševické tyranie, ale i zásluhou nekoncepční oportunistické politiky kolaburujících stran, které později vytvořily Národní Frontu, nastoupila v naší vlasti opět tyranie, tentokrát bolševická. Podobně jako nacistická tyranie se ani bolševici neštítili porušovat lidská práva, včetně brutálních zločinů proti lidskosti. I když nejhorší vlna neliskosti proběhla v padesátých letech, neváhali ani nedlouho před jejím pádem bolševici použít proti skutečným odpůrcům tyranie mnoha nelidských metod, např. v případě Pavla Wonky. Naopak prominentním odpůrcům režimu vytvořili komunisté i prominentní vězení, jak se můžeme dočíst třeba v Havlových "Dopisech Olze".
Bolševický systém měl mnoho negativních rysů. Na druhé straně umělé zmražení hraniční linie mezi Západem a Východem i hranic uvnitř bolševického bloku zajistil našim národům skleníkové prostředí s plnou ochranou proti nebezpečí germanizace. Prostředí sice krátkodobě plodné, ale z dlouhodobého hlediska vedoucí k syndromu ztráty politické imunity. Současně vedl k posílení pocitů národní malosti u rámci předurčeného "tábora socialismu". Proto po pádu otevřené bolševické tyranie hrozí našim národům dvě velká nebezpečí.
Prvním nebezpečím je opětná ztráta těch drobných výdobytků demokracie, které nám přinesla tzv. Velká listopadová sametová revoluce. Pocit chvilkové svobody vedl k euforii, které má za následek nekritickou důvěru k různým vůdcům bez potřebného kritického posouzení jejich schopností a charakteru, na druhé straně stojí jako koncem čtyřicátých let oportunistická podlézavost některých politických subjektů i jednotlivců , kteří často za přislíbenou drobnou probendu nebo pár šekelů zradí své ideály, své voliče i veškeré zásady slušnosti. Proto někteří takoví poslanci či poslankyně občas podlehnou pocitům vlastní viny a jako furiemi hnané prchají před vlastním svědomím, třeba i po chodbách této sněmovny. Těžko dávat vinu těm, kteří v nich tyto vzácné zákmity svědomí vyvolají, spíše bych doporučil jejich voličům aby je občas prohnali místo furií sami.
Bohužel právě s touto národní malostí počítají noví manipulátoři, vedoucí národ do nové neokomunistické tyranie. Typické je, že tito vůdcové jsou většinou spřízněni s germánskou či bolševickou tyranií, často patří mezi jejich bývalé exponenty. Jedině tak si lze vysvětlit, že mezi třemi kandidáty na presidenta České republiky jsou dva bývalí či současní komunisté.
Druhé nebezpečí vyplývá ze ztráty potřebného pocitu národní i státní identity, zvláště po letech umělé izolace. Každý národ, pokud se nechce stát vazalem svých sousedů, musí neustále rozvíjet svůj národní jazyk, svou národní kulturu, svou národní ekonomiku, vědu, techniku apod., prostě národní identitu. Nelze pohlížet na sousedy jako na nepřátele, pouze je nutno přistupovat k nim neustále jako suverénní subjekt, ne se doprošovat jejich laskavé pozornosti. Dokud budeme podporovat slabochy, kteří budou škemrat o občasné cukrátko, ať už u sousedů nebo u moderních neokoloniálních institucí jako je Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka, bude si nás moci každý za takové cukrátko koupit. Pokud budeme škemrat o vstup do Evropy, do které náš národ už nejméně tisíc let patří a k jejíž kultuře významně přispěl, budeme v roli vazalů. Proto si musíme vybrat do čela státu takovou osobnost, která bude hodna vést svobodný lid, jehož předci se tak výrazně podíleli na vzniku a rozvoji kultury našeho kontinentu a kultury celého křesťanského světa. Potřebujeme silnou osobnost se silným vlasteneckým cítěním, ale i nezbytným smyslem pro čest a sociální spravedlnost.
V době nedávno minulé byla naše bývalá vlast - Česká a Slovenská Federativní republika - zlikvidována zvůlí dvou menšinových stran, aniž její lid dostal příležitost vyjádřit se k této skutečnosti. To je v hrubém rozporu s demokratickými principy obecně přijatými v kulturních zemích. Situace je velmi podobná jako po mnichovské kapitulaci v roce 1938, pouze nemůžeme dávat vinu nikomu cizímu, rozbíječskou roli páté kolony sudetských Němců ochotně převzali naši vlastní lidé. Věřím, že krize opět přejde a zrádce odsuneme stejně jako jsme odsunuli sudetské Němce.
Při volbě hlavy státu máme k dispozici tři kandidáty. Věnujme se nejdříve prvému z nich - Václavu Havlovi.
Václav Havel vstoupil do historie jako autor absurdních dramat a též jako hlavní dramaturg a ideolog Velké listopadové sametové revoluce. Projevil se též jako mistr destrukce. Jako prominentní disident vydal řadu prohlášení, některá z nich jsem dokonce i já podepsal. Tím si získal potřebnou důvěru. Když komunismus Jakešovského typu praskal ve švech již v celém "táboře socialismu", ujal se i on a jeho kolegové své role provést ve stylu Orwelova románu "1984" výměnu těch nahoře. Samozřejmě na jejich místo měli nastoupit oni. A ti dole, tj. lid této země do toho neměli mluvit. Součástí inscenace byly i oblíbené kulisy převratu v roce 1948, pouze s jinými názvy. Proto osvědčenou Národní Frontu nahradilo všeobjímající Občanské Fórum, kde vedoucí místa obsadili převlečení komunisté. Vše co kontrolovala režie jeho prostřednictvím a stará KSČ bylo chráněné, vše co působilo mimo bylo tvrdě likvidováno. Jako příklad poslouží např. aféra Bartončík během tzv. demokratických voleb v létě 1990, kde zárukou demokratičnosti měl být sám kandidát. Pevné šiky komunistů a estébáků v řadách KSČ i OF nikomu nevadily, zato vedoucí tehdy nekolaborující opozice v ČSL byl napaden v přímém rozporu z volebním zákonem. Ne, nechci se ujímat bývalých estébáků, ale ať už byla vina Dr. Bartončíka skutečná či fiktivní, musím považovat morbidní útok pana kandidáta, jeho tiskového mluvčího a dalších dvou atamanů na člověka bojujícího se smrtí na resuscitačním oddělení alespoň z morálního hlediska za zločin proti lidskosti a proto nemohu dát jeho dramaturgovi svoji důvěru. Absurdní drama patří na jeviště a ne do života. Nebudu volit Václava Havla z týchž důvodů, z nichž bych nevolil Adolfa Eichmana.
Toto sobotu jsem navštívil obce Žebrák a Hořovice kousek západně od Prahy. Hovořil jsem zde s paní Blankou Landovou, matkou 16-leté Sylvie, která byla spolu se stejně starou kamarádkou surově zavražděna Michalem Kutílkem a Josefem Kottem, zločinci propuštěnými na základě amnestie pana kandidáta. Oba byli spravedlivě odsouzeni soudem v Plzni, ale nejvyšší soud jim najednou překvapivě snížil tresty a brzy budou opět na svobodě. Hovořil jsem s jejich učitelem panem Josefem Vodičkou, který si dovolil proti celé záležitosti protestovat a pomohl žákům sestavit petici. Na rozdíl od bývalých soudruhů a milicionářů v učitelském sboru vadí vedení školy právě on, minulý týden byl dokonce na žádost ředitele školy před očima žáků vyveden policií.
Nepřeji Vám vidět smutné oči pana učitele, kterého zástupce ředitele, komunista, nazval před žáky fašistou. Prý proto že je republikán. Se smutkem mi ukazoval pamětní list od velitele partyzánské obce "Benešov-Pavlov" za účast při bojích partyzánů z doby, kdy byl ještě chlapec. Zřejmě dnes stejně jako za komunistů je skutečné vlastenectví ke škodě. Z takových vlastenců bych si přál vybírat hlavu státu. Jaký kontrast líčením starších lidí z Barrandova o rozmazleném chlapci, který chodíval v bílých podkolenkách a kožených kalhotách s padacím mostem. Takovému vlastenci svůj hlas nedám.
Druhým kandidátem je doc. Marie Stiborová. Přiznávám se, že jednou moji představou současné hlavy státu byl typ vědeckého nebo kulturního pracovníka širokého záběru, který je přijatelný širokému spektru lidí. Levý blok myslím šťastně sáhl tímto směrem, když navrhoval svého kandidáta. Vzhledem k prožité minulosti mi na jejím štítě vadí pouze ta skvrna od třešní, kterou nevypere ani Vizír, ale chápu že jiní poslanci budou asi na toto ovoce méně citliví než já.
Jak jsem již uvedl, domnívám se, že Český národ v současnosti potřebuje do čela státu pevnou osobnost, která se neohne ani pod tvrdými tlaky našich sousedů, obnoví silné a suverénní Československo a obnoví jeho historickou pozici v srdci Evropy, kam nesporně patří. Vím, že doktor Sládek umí vybrat na potřebná místa místo komediantů skutečné odborníky, že odolá nabízeným probendám a povede národ ke skutečné prosperitě.