Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Susan Headden, Dana Hawkins, Jason West
Z hrůz II. světové války, která skončila s 56 členy její rodiny, kteří skončili v koncentračních táborech, byly dva dny, na které Eta Najfeld nikdy nezapomene. Prvý byl 10. duben 1941, kdy Najfeld, 25-letý židovský student lékařství, pozoroval jak rozjařený dav obklopuje ulice Záhřebu, aby uvítali ustašovce — ultranacionalistickou fašistickou stranu, kterou nacisté právě postavili do čela „nezávislého“ Chorvátského státu. Druhý byl o tři měsíce později, když banda ustašovských vojáků vpadla do jejich rodinného obchodu, elegantního obchodního centra s orientálními koberci., anglickými látkami a francouzským hedvábím. „Ukradli všechno“ říká Najfeld, dnes 82-letý, který žije v Bělehradě.
Právě tak, jak nacisté a jejich spojenci poslali miliony Židů a jiných na smrt, ukradli i miliardy dolarů svých obětí. V poválečném chaosu a hrůzách z jejich bolesti, Najfeld a mnozí kteří přežili vypustili ze své mysli všechny myšlenky na majetek, o který přišli. Najfeld se stále domnívá, že každá řeč o majetku nějak zmenšuje nesmírnost holocaustu.
Ale v posledních měsících nové důkazy donutily oběti a společníky stejnou měrou se postavit před téměř zapomenutou otázku: co se stalo s kořistí? Nacističtí lupiči byli vystopováni do švýcarských bank, Švédsko, Portugalsko a jiné neutrální země tajně pomáhaly nacistům skrýt ukradené zlato nebo ho vyprat a nakoupit válečný materiál. Jeden stát po druhém otvírá své archivy a bankovní záznamy, aby napomohli hledání, s jednou nápadnou výjimkou: Vatikán. [a]
Přetrvávající tajnůstkářství Vatikánu způsobuje, že důkazy nejsou úplné, ale již odtajněné dokumenty z archivů Spojených států a jiných národů ukazují, že — za pomoci chorvátských katolických kněží — ustašovská kořist si našla svou cestu z Chorvátska do Říma, a snad do samotného Vatikánu. Některý s ukradeného bohatství byla použita k pomoci chorvátským válečným zločincům k útěku do Jižní Ameriky.
„Nemáme žádné pohledávky k Vatikánu, ale stále vytváříme velmi průkazný obraz“, říká Elan Steinberg, výkonný ředitel Světového židovského kongresu. „Jelikož jejich ticho tváří v tvář shromážděným důkazům, že nezdar při odkrývání pravdu může ležet jen za branami Vatikánu“.
Očekává se, že příští měsíc zvláštní skupina vedená náměstkem ministra zahraničí Stuartem Eizenstatem, která zkoumá roli neutrálních zemí vydá zprávu, která položí otázku o vatikánských finančních transakcích v době války. Mezi prohlédnutými dokumenty byla i odtajněná zpravodajská zpráva z roku 1944, která uvádí, že převod prostředků přes švýcarskou banku z Berlínské říšské banky do Vatikánu. I když takové transakce mohou mít nevinné vysvětlení — církevní aktíva převáděná z Německa, snad — objev podobných transakcí přes švýcarské banky povede k odhalení rozsáhlých nacistických operací k vyprání ukradeného zlata za pomoci neutrálních zemí.
Církevní požehnání. Chorvátské souvislosti jsou ovšem jádrem nových důkazů, které ukazují, že Vatikán mohl přímo zacházet s kapitálem ukradeným obětem nacistů a jejich spojenců. Mezi roky 1941 a 1945 ustašovci vyhladili odhadem 500 000 Srbů, Židů a Rómů (Cikánů) a uloupili jejich majetek. Požadovali od všech Židů v Záhřebu 1000 kilogramu zlata jen proto, aby je odeslali do koncentračního tábora a tam ho zabili. A je podstatou historických zpráv, že chorvátská katolická církev byla těsně svázána z ustašovci. V prvých létech II. světové války katoličtí kněží dohlíželi na nucené konverze pravoslavných Srbů pod záštitou ustašovského státu a františkánští mniši šířili ustašovskou propagandu. Několik vyšších katolických představitelů v Jugoslávii bylo později obžalováno z válečných zločinů. Mezi uprchlými jsou to páter Dragitin Kamber, který přikázal zabití téměř 300 pravoslavných Srbů, biskup Ivan Sarić se Sarajeva, známý jako „katan Srbů“ a biskup Gregory Rozman se Slovinska, hledaný nacistický kolaborant. Proces, který uspořádal jugoslávský Výbor pro potrestání válečných zločinů v roce 1946 končil obviněním půl tuctu ustašovských kněží, mezi nimi františkána Miroslava Filipoviće-Majstroviće, velitele jasenovackého koncentračního tábora, kde ustašovci mučili a zavraždili stovky tisíc s brutalitou, která šokovala i nacisty.
Avšak když byly zveřejněny další tajné dokumenty, jeden kněz se jeví jako vůbec nejdůležitější hráč. Důstojný pán Krunoslav Draganović, františkán, byl starším úředníkem ustašovské komise, která se zabývala nucenými konverzemi pravoslavných Srbů. V roce 1943 ustašovci spolu s Chorvátskou katolickou církví poslali pátera Draganoviće do Říma. Tady sloužil jako tajemník semináře Istituto San Girolamo [Institut sv. Jeronýma], semináře pro chorvátské mnichy, který by ve skutečnosti střediskem tajné ustašovské aktivity. Draganović se též stal neoficiálním vyslancem ustašovského vůdce Ante Paveliće ve Vatikánu a vlastně Pontifikální podpůrné komise, vatikánské organizace, která pomáhala uprchlíkům v průběhu a po skončení války.
Krysí dráhou. Podle tajných zpráv z Vojenské kontrarozvědky USA (U.S. Army's Counterintelligence Corps, CIC), napsané těsně po II. světové válce a již odtajněné, Dragović a jeho spolupracovníci ze San Girolomo poskytovali peníze, stravu, ubytování a padělané pasy Červeného kříže pro řadu ustašovských válečných zločinců prchajících před spravedlností. Prostřednictvím podzemní kanál soucitných kněží známý jako „krysí dráha“ se ustašovci mohli dostat z Terstu do Říma, do Janova a dále do neutrálních zemí — hlavně do Argentiny — kde chtějí trávit své dny nepotrestáni a nepoznáni. Po této krysí dráze odešlo prakticky celé ustašovské vedení na svobodu. „Všichni tito lidé unikli — a to v době, kdy jen dostat jídlo byl v Římě obrovský úspěch“, připomíná William Gowen, důstojník CIC v Římě v poválečné době.
Kopie poznámek sepsaných Gowenem a dalšími pracovníky kontrarozvědky jsou nyní uložené v archívech armády USA ve Fort Belvoiru ve Virginii a obsahují bohatství podrobností o podezřelých příchodech a odchodech v San Girolamu. Pozorování zanechává určité podezření, že stařičká zděná stavba stojící ve Via Tomacell 132 byla něco více než jen klášter. „San Girolamo je úlem s buňkami plnými ustašovských operativců“, napsal Gowen 12. února 1947. „Aby směl někdo vejít do kláštera, musí se podřídit osobní prohlídce kvůli zbraním a identifikaci. … Celý objekt je hlídán ustašovskou mládeží v civilních šatech a stále si vyměňují ustašovské pozdravy.“Ze zdroje uvnitř objektu se Govenovi dokonce podařilo získat Draganovićovy tajné dokumenty, které, jak píše Gowen 5. září 1947 „ukazují jasně na Draganovićovův podíl při pomoci a napomáhání ustašovcům při útěku do Jižní Ameriky.“
Jiný chorvátská kněz žijící v San Girolamu byl též aktivní při propašování válečných zločinců, jak ukazují dokumenty. Nedávno odtajněný zápis, o kterém se věří, že byl sepsán agentem Úřadu pro strategické služby (Office of Strategic Services,OSS) — předchůdce CIA — sděluje, že kněz nazývaný páter Golik poskytoval falešné pasy a peníze ustašovcům. Golik, jak říká zápis, byl v podezření, že je „hlavním sponzorem všech chorvátských obyvatel v Římě se zvláštní pozorností k bývalým ustašovcům.“ Zápis vyslovuje podezření, že ustašovci „dostávají měsíčně plat 6000 lir na osobu [dnes ekvivalent 2700 dolarů] a navíc právo na levné maso v jídelně San Girolama.“
Chorvátští katoličtí představitelé předávali peníze válečným zločincům i po jejich útěku do Argentiny, jak ukazují dokumenty. Podle odposlechů uváděných v roce 1947 v diplomatické zprávě Pavelić unikl v listopadu 1947 do Buenos Aires, kde jak řekl se setkal se suitou katolických kněží. Nedávno odtajněný dokument tíž ukazuje, že biskup Rozman předával peníze do Jižní Ameriky z účtů ve švýcarských bankách založených „jako pomoc uprchlíkům katolického náboženství.“ Vojenský atašé USA Davis Harrington sděloval 9. března 1948, že Rozman „jede do Bernu, aby se staral o tyto peníze. Peníze jsou ve švýcarských bankách a on plánuje, že plánuje většinu z nich poslat do Itálie a odtud je poslat ustašovcům do Argentiny.“
Další vodítko k cestě ustašovského zlata poskytly záznamy Chorvátské národní banky odhalené minulý podzim americkým historikem chorvátského původu. Podle Jere Jareba, autora knihy Zlato a peníze z Nezávislého státu Chorvátsko přesunuty do zahraničí (Gold and Money of the Independent State of Croatia Moved Abroad), dokumenty ukazují, že 288 kilogramů zlata bylo vybráno s Chorvátské národní banky a ze státního pokladu 7. května 1945 — v den kapitulace Německa. Podle vlastního Draganovićova svědectví část z tohoto pokladu skončila v jeho rukách. „Zlatý kněz“, jak se Draganivićovi říká, připustil před Jugoslávskou komisí pro potrestání válečných zločinů, že rozděloval peníze zpět ustašovským vojákům a chorvátským civilním uprchlíkům. (Ač byl volám ke svědectví, Draganivić nebyl nikdy obviněn. Později se vrátil do Jugoslávie a zemřel tam v roce 1983).
A v Římě. Ale jsou nějaké důkazy obviňující samotný Vatikán? Nejsilnějším náznakem je doposud zápis, který první vzbudil zájem ministerstva zahraničí USA. Zápis datovaný 21. října 1946 byl objeven minulého léta v odtajněných matriálech amerického ministerstva financí. Byl zapsán agentem OSS Emersonem Bigelowem a sděluje, že peníze poslané ustašovci z Chorvátska do Říma po válce byly částečně zadrženy Brity, ale 200 milionů švýcarských franků — ekvivalent 170 milionů dnešních dolarů — byly drženy ve Vatikánu v úschově. Podle „pověsti“, říká zápis, peníze byly použity k financování chorvátských válečných zločinců v exilu.
Když byl Bigelowův zápis v loňském roce uvolněn, Vatikán ho pohotově odmítl a trval na tom, že obvinění není pravé. Ale někteří výzkumníci, kteří studovali zpravodajské materiály poznamenali, že další archivní dokumenty popírají představu, že spojení Vatikán-ustašovci je v této věci nepravděpodobné. Jedním je britské diplomatické sdělení ze 17. října 1947 citované v roce 1991 v knize Nesvatá trojice (Unholy Trinity) novinářem Markem Aaronsem a bývalým lovcem nacistů z ministerstva spravedlnosti Johnem Loftusem. Podle tohoto sdělení kněz ze Sv. Gorolima jménem páter Mandić byl „spojkou s Vatikánem“, která se podílela na převodu ustašovského zlata, klenotů a zahraniční měny na italské liry.
Jiné zprávy zmiňují ustašovská setkání s vatikánskými představiteli nebo dokonce život ve Vatikánu. Britské ministerstvo zahraničí sdělilo v lednu 1947, že samotná Pavelić, v té době hledaný válečný zločinec, žil „uvnitř města Vatikán“. Dřívější zpráva Gowena z října 1948 hlásila, že Pavelić byl v Řimě v kontaktu s Draganovićem. Dokument obsahuje zprávy o ustašovcích, kteří jsou ukryti v papežské letní residenci v Castel Gandolfo a byli viděni, jak jezdí po Římě v autech s vatikánskými poznávacími značkami. Nedávno odtajněná Golikova zpráva tvrdí, že ustašovci se stravují v papežské jídelně a že páter Golik „prohlašoval, že je v těsném spojení s Vatikánem.“
Tolerance Vatikánu k ustašovcům během války nebyla tajemstvím. Podle doporučení záhřebského arcibiskupa Alojzije Stepinace — který žehnal Pavelićovi při zahájení chorvátského parlamentu — papež navázal diplomatické styky s Nezávislým státem Chorvátsko a jeho vyslanec konal pravidelné návštěvy ve velení ustašovců. V letech 1941 a 1943, tedy v době, kdy byly jejich výstřelku známy, byl Pavelić přijat na dvou soukromých audiencích u Pia XII. Papež vykládá, že přijal ustašovce prostě jako katolíka, ne jako hlavu ustašovského státu. Rozhodnutí papeže bylo široce komentováno — a široce odsuzováno — už v té době. V červenci 1941 Francis D'Arcy Osborne, britská velvyslanec ve Vatikánu, napsal: „[Piovo] přijetí Paveliće .. způsobilo více škody jeho pověsti v této zemi jako žádný jiný čin od začátku války.“
Zavázán k mlčení. Co tyto informace znamenají je jádrem zkoumání ministerstva zahraničí. Vatikánští představitelé tvrdí, že nic neskrývají, protože nemají co skrývat. Ale tvrdí, že nemohou povolit cizím výzkumníkům volný přístup do jejich archivů, protože sbírky obsahují citlivá osobní data. Podle obecného pravidla Vatikán uvolňuje církevní dokumenty až po asi 75 letech. „Jsem zavázán k mlčení“, říkal důstojný pán Marcel Chappin z vatikánského ministerstva zahraničí, když z něho byla vymáhána odpověď. Chappin řekl, že Vatikán již vydal objemný referát o své roli ve II. světové válce, včetně diskusi o sporech kolem Pia XII, který byl zticha o zvěrstvech nacistů, protože věřil, že provokace nacistů by vedla jen k horším zvěrstvům a protože ho pokládal za pokládal za velkého nepřítele atheistického komunismu [b]. Obhájci Vatikánu tvrdí, že Vatikán zachránil během války desítky tisíc Židů [c] a připomínají, že na současná podezření je nutno pohlížet v kontextu poválečných chaotických dob: uprchlíci po válce směřovali do města Vatikánu, a je docela možné, že prostředky určené těmto uprchlíkům byly použity k pomoci válečným zločincům bez papežova vědomí. „Otázka je co o tom vědělo vlastní vedení Vatikánu?“ říká William Slaney, histori ministerstva zahraničí a autor zpráv o nacistickém zlatě. „Chceme, aby se Vatikán … zabýval [svým] podílem na těchto hrůzných událostech.“
|
Pius XII. chráněný Vatikánem
Církev a stát. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac (vpr) na oficiální chorvátské oslavě v roce 1941.
Genocida.Ustašovští vojáci pózují s těly mrtvých Srbů. Na konci války. Do konce války zmasakrují další stovky tisíc.
Nucené konverze. Ustašovci slibovali Srbům, že se zachrání před smrtí, když přejdou z východního pravoslaví na římský katolicismus. Tisíce jich přešlo jen proto,aby byli později stejně zabiti..
Očekávání restitucí. Starší lidé přeživší holocaust, mnozí z nich ztratili celé rodiny v koncentračních táborech, poslouchají, jak židovští představitelé v Záhřebu vysvětlují proces plnění restitucí ze švýcarských bank, které získaly nacistické zlato.
|
Materiál obsahoval ještě odkaz na původní článek v listu U.S. News and World Report, který již nefunguje. Čtenář může najít původní materiál na těchto dvou zdrojích, aktuálních v době překladu. Bohužel podobně „mizí“ z internetu i jiné materiálu, týkajících se tohoto ožehavého tématu — často najdete odkaz ve vyhledavači, případně včetně kopie původního materiálu v jeho paměti, zatímco odkaz vede jen na upozornění, že stránka byla na požádání odstraněna.
| [a] | Američtí Židé dokázali „vyždímat“ ze švýcarských bank miliony
jako náhradu obětem za jejich podíl na „Nacistickém holocaustu“. Přitom získané
prostředky neposkytli obětem, ale vybudovali si za ně rozsáhlé instituce,
jako je washingtonské „Muzeum holocaustu“, které se zabývá dalším zkoumáním
zločinů nacistů a jejich spojenců z období II. světové války.
Jejich přístup je typicky rasistický, stejně jako celá kultura
„holocaustu“, kde jedinými důležitými obětmi jsou Židé, na ostatních
nezáleží - „nacisté a jejich spojenci poslali miliony Židů a jiných na smrt … “. Jako součást dnes moderní rasistické
politiky „pozitivní diskriminace“ jsou dnes ochotni ještě vzít v úvahu oběti Cikánské. Přitom se nestydí zneužít jakýchkoliv
prostředků, často na úrovni goebelsovské propagandy — připomeňme jen
kampaň kolem nacistického zločince a pracovníka nacistické tajné služby
abwehru Oscara Schindlera (odsouzeného za to československým soudem v roce
1938), údajného „zachránce Židů“ — který využíval jejich otrocké práce
a za vše si nechal dobře zaplatit — viz poznámka [a] ke kapitole 14. Konečně
o nedemokratickém charakteru těchto židovských snah svědčí i prosazení
„Zákona o popírání holocaustu“, který je tím nejzákladnějším
popřením principu svobodu projevu, přesvědčení a vědeckého bádání.
Na druhé straně lidé, kteří popírají hrůzy koncentračních táborů, které poznaly všechny jejich oběti bez ohledu na národnost, původ a náboženství, popírají existenci masových likvidačních zařízení, někteří dokonce samu existenci koncentračních táborů, představují jedno z rizik, že se podobné hrůzy budou opakovat. Překladatel měl možnost poznat osobně blíže jednu starou dámu, která sama přežila hrůzy táborů a pochodu smrti, na kterém zahynula její matka — zvávali jsme tuto osamělou stařenu několikrát k vánočnímu stolu a na její vyprávění překladatel nikdy nezapomene. Bohužel většina lidí, které jsem poznal a kteří zlehčovali hrůzy těchto táborů patřilo mezi katolické fundamentalisty — asi ne náhodou, protože zlehčování hrůz nacismu a jeho spojenců, stejně jako zlehčování zločinů katolických fašistů v Chorvátsku, patří nedílně mezi propagandistické nástroje katolické církve, která se snaží zlehčovat svůj podíl na těchto zločinech. Na druhé straně rasismus židovských fundamentalistů, kteří uznávají jedině židovské oběti civilního násilí, zatímco oběti jiného původu nebo např. spojenecké oběti agresivní války nacistů (včetně vojáků Sovětského Ruska) je stejně odsouzeníhodný. A ještě nebezpečnější je jakékoliv omezování základních občanských svobod, jaké představuje „zákon o popírání holocaustu“. Skutečnost, že představitelé amerických Židů získali prostředky pro židovské oběti, ale místo aby je předali oněm obětem nebo jejich potomkům, vyvolala u těchto lidí odpor. Jeho nejmarkantnějším projeven je kniha Normana G. Finkelsteina: Holocaustový průmysl (Holocaust Industry); její název vychází z faktu, že popisovaný postup židovských představitelů jim vynáší stejně, jako celé jedno průmyslové odvětví. Překlad knihy najde čtenář na této adrese. Přes některé uvedené výhrady je nutno ocenit, že se někomu daří konečně veřejně odhalit pravdu o společných zločinech ustašovců a katolické církve, zejména po zopakování srbské tragedie v nedávných letech.[Zpět] |
| [b] | Opět důkaz zločinné katolické intolerance — boj proti atheismu světí všechny prostředky! Hrozba koncentračních táborů pro atheisty je stále živá. Konečně - prvními obětmi Hitlera nebyli Židé, ale invalidé a dále osoby cizích politických názorů (komunisté, sociální demokraté) a jiných náboženských vyznání (němečtí buddhisté, svědkové Jehovy, členové církve Svatých posledních dnů, tzv. „mormoni“ apod.).[Zpět] |
| [c] | Opět typicky rasistický hyenismus, kdy záchrana několika Židů (zpravidla těch výše postavených) je důležitější, než vraždy milionů jiných — Srbů, Slovanů, lidí s jinou náboženskou vírou, dokonce i prostých Židů. Připomínám opět „hrdinného zachránce Židů“ Oskara Schindlera, ve skutečnosti typického nacistického zločince. Když slyším někoho podobně obhajovat válečné zločince či jiné zločince podobného charakteru pod záminkou „záchrany Židů“, okamžitě si ho zařadím do stejné kategorie zločinců jako nacisty, ustašovce a katolíky.[Zpět] |
