Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Těmi nejbezohlednějšími podněcovateli různých krveprolití byly v průběhu věků náboženský a politický fanatismus. Historie lidstva prokázala, že je to pravda nejen v minulosti, ale, co je ještě zlověstnější, i v dnešní současnosti. Ustašovské Chorvátsko je tím nejděsivějším případem v moderní době. Tam se ukázalo, že ztotožnění církve se státem, veřejné a církevní správy nebo duchovna s vojenskou bezohledností plodí jedince, kteří se dopouštějí barbarství, které si sami nedovedou představit. Sutana a tonzura nikdy nedodávala duchovním morální sílu ani je neučinila imunními k lidským slabostem, vášním a zlozvyků. Vraždící katoličtí kněží v Chorvátsku byli obětmi primitivní mánie. A jako takoví by měli být souzeni spíše se smutkem než se zatracováním. Ovšem, mohou být jeho vedoucí osobnosti v Záhřebu a v Římě, kteří cynicky zneužívali slepé emoce a dokonce nemravnost jejich duchovních podřízených, zbaveni obvinění, které proti nim vznesla historie? Jejich promyšlené podněcování ustašovského teroru nelze snižovat, odpouštět nebo promíjet. Neboť masové vyvražďování prováděné jednotlivci oblečené do duchovního roucha bylo ve skutečnosti podněcováno z arcibiskupských paláců katolické hierarchie. Hierarchie, která nejen znala, ale bezprostředně schvalovala a mlčky povzbuzovala tyto krvelačné cíle. Ani jeden jediný člen příslušník jejich duchovenstva jimi nebyl po dobu trvání Nezávislého Chorvátského království volán k zodpovědnosti. Ani jeden jediný kněz jimi nebyl nikdy potrestán, sesazen nebo zbaven kněžské hodnosti.
|
Katolický kněz „konvertující“ celou vesnici. Zpravidla to znamenalo kolektivní křest, zejména když vesnice byly obklíčeny ustašovskými jednotkami. Katoličtí kaplani často používali taktiku šoku k urychlení věci, např. páter Ante Djurić z okresu Dvor, který vždy zahajoval svá kázáni tímto úvodem:
Vyšší klér byl neméně otevřený. Důkaz: biskup Mgr. Aksamović z Djakova, který zaslal následující prohlášení všem pravoslavným Srbům ve své diecézi:
Pro ty, kteří odmítli nebo se bouřili bylo alternativou pronásledování, vězení, koncentrační tábor nebo dokonce smrt.
Ustašovci po razii v některé pravoslavné vesnici zpravidla odvezli ženy a děti, buď do koncentračního tábora nebo do nejbližšího kláštera, kde byli „kacíři“ znovu pokřtěni. Prováděl to „Caritas“, katolická organizace provozovaná hierarchií. Ovšem velmi často byly ženy a děti zmasakrovány spolu s ostatními. Ve vesnici Susnjary např. po vybití většiny obyvatel odvedli ustašovci pryč okolo dvaceti přeživších dětí, které potom uvázali k prahu stodoly, kterou potom podpálili. Většina uhořela zaživa. Těch několik, které byly těžce popáleny, potom zabili. Ověřeno očitým svědkem Gjordana Friendlerová v případu Ljubo Milose. 13. září 1941 bylo několik mladých lidí naraženo na kůly. Dívkám rozřezali prsa a prostrčili jimi ruce. Mnozí zahynuli hladem nebo nemocemi v koncentračních táborech provozovaných knězi nebo mnichy. Na tomto snímku byly přeživší ženy a děti přepadené vesnice u Bosanské Dudice odvedeny do koncentračního tábora. (1941) |
Arcibiskup Stepinac nebo kterýkoliv katolický biskup to mohl udělat kdykoliv, kdy by chtěl, nejen při projednávání těch nejkřiklavějších zločinů, ale i při při drobných přestupcích — např. při kněžském podněcování k rasové nebo náboženské nenávisti mluveným slovem, listinou nebo činy. Katolický kněz nesmí psát do tisku bez svolení biskupa. Kanonické právo je v tom velmi specifické. Požaduje: „Každý kněz, který píše články do denního nebo periodického tisku bez svolení svého biskupa porušuje kanonický zákon 1386 Kanonického zákoníku.“ Leč co se stalo? Kněžské podněcování k nenávisti, k násilné konverzi a k masakrování vycházelo v běžném tisku bez biskupského souhlasu a jediného slova pokárání. Bylo dokonce publikováno přímo v církevním tisku katolické hierarchie. Navíc mnozí biskupové se stali otevřenými obhájci nucených konverzí, jak předvedl Mgr. Aksamović, biskup z Djakova, který poslal následující prohlášení všem pravoslavným Srbům své diecéze:
Dosud jsem přijal do stáda katolické církve několik desítek tisíc pravoslavných. Následujte příkladu svých bratří a pošlete neprodleně svoji žádost o okamžitou konverzi ke katolicismu. Potom, co budete konvertováni, budete ponecháni v klidu ve svém domě …
Je nutno uznat, že někteří kněží otevřeně protestovali a prohlašovali, že takové pokyny nejsou v souladu s duchem křesťanského učení. Jejich biskupové na ně činili nátlak, aby je přinutili provádět politiku nucených konverzí. To nedosvědčil nikdo jiný než kaplan biskupa Aksamitoviće dr. Djuka Marić při slyšení před jugoslávskými představiteli:
„Já a můj přítel a kolega Stjepan Bogutovac“, řekl kaplan, „jsme byli nuceni naším biskupem Alsamitovićem jít jako misionáři do pravoslavných měst Paucje a Čenkovo a provést zde rituály nového křtu všech obyvatel během jednoho týdne.“
Výsledkem bylo, že v biskupství Djakovo za osobního vedení biskupa Aksamitoviće došlo k největším masovým konverzím pravoslavných v celém Chorvátsku.
Zodpovědnost hlavy katolické hierarchie vyplývá dále ze skutečnosti, že mohl využívat disciplinární pravomoc kromě toho, že měl k dispozici kanonickou moc. Stepinac byl ve skutečnosti nejen předsedou biskupské konference, měl nejvyšší pravomoc nad publikováním ve veškerém katolickém tisku a bul vedoucím katolické akce. Kdyby k tomu byl ochoten, mohl by umlčet kteréhokoliv duchovního, který kázal vyhlazení nekatolíků. Navíc byl arcibiskup Stepinac vybaven veřejnou mocí, kterou by mohl využít jako plnoprávný poslanec parlamentu. Takovou moc sdílel s jinými preláty, mimo jimé Mgr. Aksamović, biskup z Djakova, páter Irgolić z Farkašiče, páter Ante Lonacir ze Senje, páter Stjepan Pavunić z Koprivnice, páter Juraj Mikan z Ogulina, páter Matija Polić z Bakaru, páter Toma Severović z Križevci, bratr Bonifáce Sipić z Tucepy, Granjo Skrinjar z Djelekovace, Stipe Vučetić z Ledenice.
S takovými pravomocemi mohl Stepinac snadno ovládat a řídit veškerý katolický klér. Kdyby se setkal s otevřeným odporem, mohl by jednoduše použít vojenské tresty. Neboť Stepinac byl nejen nejvyšší církevní autoritou v zemi, ale byl stanoven Nejvyšším vojenským apoštolským vikářem ustašovské armády počátkem roku 1942. Všichni kněží, kteří se připojili k ustašovským jednotkám, mu byli přímo pod ním jako vojenští podřízení. A zpravidla to byli právě ti, kteří buď podněcovali vojáky, aby se dopouštěli zločinů, nebo se jich dopouštěli sami.
To, že katolická hierarchie byla skutečným zakladatelem kampaně za nucené konverze, sále dokazuje skutečnost, že povinné členství v katolické církvi se stalo legálním vládním dekretem z 3. května 1941, kdy ustašovská vláda vyhlásila „Zákon o konverzi z jednoho náboženství na jiné“. Další opatření v této věci následovaly. Např. v červnu 1941 ustašovský premiér ustavil (dekretem č. 11 689) Úřad pro náboženské otázky s pravomocí „ve všech opatřeních týkajících se otázek spojených s konverzí členů Východní pravoslavné církve.“ Protestoval snad Stepinac nebo katolická hierarchie proti tomuto dekretu? Přesně naopak: z celého srdce ten zákon podporovali. Ve skutečnosti dohlíželi na to, aby toto oddělení mělo v čele kněze, toho samého blízkého Pavelićova přítele, se kterým jsme se už setkali, pátera Dionizije Juričeva. Tento úřad vznikl po vysoce soukromé audienci Paveliće u Pia XII měsíc předtím.A snad největší význam má skutečnost, že 30. června 1941 ministr spravedlnosti a náboženství zaslal oficiální dopis všem katolickým biskupům, ve kterém ustašovská vláda potvrzuje to, co bylo již schváleno arcibiskupem Stepinacem — konkrétně uskutečňování politiky likvidace všech nejvlivnějších vrstev pravoslavné populace — má to být provedeno odmítnutím jejich přijetí do katolické církve. „Je to přání vlády“ říká oběžník, „aby všichni kněží, učitelé a vlastně všichni intelektuálové patřící k pravoslavné církvi, dále obchodníci, průmyslníci a bohatí rolníci, nesmí být v žádném případě přijímáni do katolické církve. Pouze chudé pravoslavné obyvatelstvo musí být konvertováno.“ [a]
|
Biskupové a arcibiskupové Chorvátska poskytovali plnou podporu ustašovcům. Ovšem mnozí z nich byli ustašovci dlouho před vznikem Ustašovského Chorvátska. např. dr. Ivan Sarić, arcibiskup ze Sarajeva, který byl ustašovským agitátorem od roku 1934 nebo Mgr. Dionizije Jurić, jeden z vedoucích Ministerstva kultury, který se staral o nucené konverze, který byl současně zpovědníkem Ante Paveliće. Jiní byli plnoprávnými poslanci ustašovského parlamentu, např. Mgr.Aksanović, biskup zDjakova. Hierarchie byla inspirátorem masových konverzí. Výbor tří, který se jimi zabýval se skládal z biskupa ze Senje, biskupa z Kríževců dr. Šimraka a samotného arcibiskupa Stepinace a pracoval ve spojení s ministrem spravedlnosti. Celá hierarchie dala kanonický souhlas nuceným konverzím po biskupské konferenci v Záhřebu 17.listopadu 1941. Režim Ante Paveliće byl postaven na kategorické podpoře hierarchie. Na snímku je viděn obklopen chorvátskými biskupy a arcibiskupy během jedné z jejich častých porad s ním.
Vatikán byl dobře informován o tom, co se děje uvnitř Ustašovského Chorvátska. Nejen proto, že katolická hierarchie posílala papeži pravidelné zprávy, ale protože papež tam měl svou vlastní osobní představitele. Povinností papežského legáta bylo posílat pravidelné informace o úsilí katolického kléru a biskupů. A též o politickém a vojenském dění v ustašovské vládě a o jejích představitelích. Představitelem papeže Pia XII na místě byl papežský legát Mgr. Marcone, který byl akreditován u ustašovské vlády a u Paveliće. Mgr. Marcone byl okamžitě informovánm o každém aspektu katolické hierarchie a ustašovských spolupracovníků. Byl vlastně nejen mluvčím chorvátské hierarchie zodpovědný Vatikánu, ale rovněž Pia XII když odpovídal arcibiskupu Stepinacovi a Pavelićovi. Nahoře Mgr. Marcone následován arcibiskupem Stepinacem a nacisticko-ustašovskými důstojníky na setkání ustašovců. |
Fanatické rozhodnutí katolické hierarchie ke zničení pravoslavného náboženství včetně jejích úplných základů je zjevné z jejího chladnokrevného přístupu k přeživším pravoslavným dětem, které na rozdíl od jejich rodičů unikli likvidaci. Všechny tyto děti byly umístěny v dětských domovech řízených katolickými knězi a katolickými sestrami v péči Caritas [b], katolické organizace provozované Hierarchií. V mnoha případech byly svěřeny do péče soukromých katolických rodin. Co bylo skutečnou příčinou takové mimořádné péče? Vložit do jejich „ztracených duší“ zrnka „jediné pravdy“ jako nutnou podmínku spásy jejich těl. Náboženská asimilace byla rychlá, bezohledná a účinná. Po oficiálním převedení, novém křtu s katolickými jmény, výchově v katolickém prostředí ztratily tyto děti v podmínkách neúprosného katolického tlaku rychle ztratily veškerý kontakt se svou původním etnickým a náboženským prostředím. Nevyhnutelným důsledkem bylo, že byly záhy pohlceny v katolickém náruči. Jejich asimilace byla tak důkladná, že ani po Pavelićově pádu se stalo nemožným vystopovat většinu z nich, dokumenty o jejich původu často byly úmyslně zničeny. Uprchlí ustašovci odvezli spoustu takových dětí s sebou do hlavní země jejich nového pobytu, do Argentiny. Další byly odvezeny do Itálie. Hromadný únos pravoslavných dětí bylo charakteristickým rysem konverzí pravoslavných dospělých vynucovaných násilím. [c]
Bývalý apoštolský administrátor a biskup v Križevci dr Simak, stejně jako mnoho jeho biskupských kolegů, veřejně podporoval, projednával a podněcoval plány celé kampaně, a publikoval směrnice svým duchovním v oficiálním biskupském listu Glasnik križevačke nadbiskupije č. 2 z roku 1942. Je uvedena část textu:
Instrukce o konverzi Východní pravoslavné církve ve Slavoni, ve Srijemu a v Bosně.
Okamžitě musí být vytvářeny církevní komise pro ty, kteří mají být konvertováni. … Ať je si každý kaplan vědom, že toto jsou historické dny naší misie a nesmíme v žádném případě tuto příležitost propást. … Dnes musíme svou prací ukázat, že jsme o tom po staletí teoreticky přemýšleli. Dosud jsme učinili velmi málo, protože … jsme se obávali stížností lidí. Ale každá velká práce má nějaké oponenty. Naše světová misie, spása duší a ta největší sláva našeho Pána Ježíše Krista, je její součástí. Naše práce je legální, protože je v souhlase s oficiální politikou Vatikánu a se směrnicemi Svaté kongregace kardinálů o východní církvi.[1]
Kdyby tyto pozoruhodné směrnice vydal jen jediný biskup nebo malá skupinka biskupů, jejich závažnost by bez pardonu usvědčovala katolickou církev. Ale když uvážíme, že tento križovacký biskup zdaleka nejednal ze své vlastní vůle, ale oficiálně plnil příkazy vydané jeho vlastním Primasem, potom závažnost takových směrnic nabývá významu, který přesahuje skutky místní hierarchie a zasahuje do sféry ovlivňující ty nejsvětější principy náboženské svobody člověka. Program nucených konverzí dostal kanonické posvěcení, když Stepinac svolal Biskupskou konferenci do Záhřebu na l17. listopad 1941 — tj. s ročním předstihem. Počínaje tímto datem nadále celá katolická hierarchie přijala program, podle kterého se oficiálně řídila až do pádu Paveliće. Ovšem program dávající posvěcení Hierarchie politice nucených konverzí byl dále zesílen skutečným ustavením Výboru tří. Jaký byl úkol tohoto Svatého triumvirátu? Podporovat politiku nucených konverzí ve spolupráci s ustašovským Ministrem spravedlnosti a náboženství. Jména členů Výboru nepotřebují komentář: biskup ze Senje, apoštolský administrátor dr. Janko Simrak a záhřebský arcibiskup Mgr. Stepinac. Ty nejzávažnější články tohoto dekretu zní takto:
|
Papežská legát (v bílém), arcibiskup Stepinac, Ante Pavelić (v ustašovské unifirmě) a jeho žena při otvírání dětského domova v Tuskanci. Představitel papeže Pia XII se podílel na většině oficiálních a polooficiálních funkcích Ustašovského Chorvatska. Byl očitým svědkem provádění Pavelićovy a Stepinacovy politiky terorizování a katolizace Chorvátska. Věděl o všech zvěrstvech a hrůzách, které se odehrávaly. Sledoval postup nucených konverzí a byl si vědom toho nejsrdečnějšího podílu duchovenstva ne úplném masakru tisícovek pravoslavných Srbů. Všechny tyto věci pečlivě hlásil papeži Piovi XII. Kromě toho chorvátští biskupové psali depeše o ustašovských hrůzách papeži, např. dr. Ujčić, katolický biskup v Bělehradu. Účelem dětských domovů bylo obvykle nové pokřtění pravoslavných sirotků a tak je převést pod katolickou církev.
Katolické náboženské řády poskytovaly úplnou a neustálou podporu ustašovcům. Před ustavením Nezávislého státu Chorvatsko (1941) sloužily jako úkryty ustašovským teroristům, ukrývaly ustašovský tisk a sloužily pro úschovu ustašovské podvratné literatury, a dokonce ručních granátů, pušek a dynamitu. Ustašovci prováděli své aktivity maskované členy náboženských řádů, mužských i ženských. Jeptišky vyráběly uniformy, odznaky a lékařské vybavení pro ustašovské oddíly. Jeptišky dohlížely na „ubohé malé sirotečky“, tj. děti jejichž rodiče zavraždili ustašovci, všechny tyto děti prodělaly nová křest do katolické církve. Tímto způsobem jich byly tisíce převedeny pod „jedinou pravou víru“. Stovky katolických jeptišek se zaměřovalo na „konverzi“ maličkých. [d] Na snímku je zachycen Ante Pavelić v doprovodu katolických jeptišek po jedné ze svých návštěv v katolickém klášteře, který se zabývá podporou ustašovské katolizace Chorvátska. |
Rada chorvátských biskupů na konferenci konané v Záhřebu 17. dne měsíce prosince na základě úvah o konverzi Srbů pravoslavné víry k Římskému katolicismu vyhlašuje následující dekret:
K tomu vydala konference těchto svatých mužů doplňkové rozhodnutí (č. 253). V něm vysvětlili podrobněji, jak mají být určité nucené konverze prováděny. Potom byla ustavena druhá komise, která přímo podléhala Konferenci katolických biskupů, s úkolem uvést do praxe politiku nucených konverzí. Významný je seznam jejích pěti členů: dr. Franjo Hermann, profesor teologické fakulty v Záhřebu, dr. Augustin Juretić, poradce Konference katolických biskupů, dr. Janko Kalaj, profesor náboženského vzdělávání, dr. Krunoslav Draganović, profesor teologické fakulty v Zábřehu, a Mgr. Nikola Borić, ředitel správy arcibiskupství v Záhřebu.
Když ho prozkoumáme bez ozdob a zvláštností jejich úřední frazeologie, z nejrůznějších pokynů vydaných těmito hierarchickými institucemi se nezmění na nic jiného než podobné příkazy opakovaně vydávané po staletí existence křesťanstva v tom nejtemnějším středověku. A to proto, že jimi ve skutečnosti jsou. Skutečnost, že katolická hierarchii bylo umožněno je znovu vydávat uprostřed dvacátého století je nesporně jedním z nejzlověstnějších společenských jevů naší civilizace při jejím rychlém úpadku.
Oživení politiky nucených konverzí má dokonce ještě zlověstnější význam, pokud si uvědomíme, že nastalo a tichým souhlasem Vatikánu. Kdyby s ní Vatikán nesouhlasil, ani jeden kněz by se nemohl podílet na masakrech nebo nucené konverzi. Každý vesnický kněz může působit je se souhlasem té nejnižší hierarchie, která se zase nemůže pohnout bez povolení jejího biskupa, zatímco dále biskup musí jednat podle instrukcí svého arcibiskupa, arcibiskup jen podle pokynů Primase, a Primas jen na základě pokynů z Vatikánu. A Vatikán je pod osobní vládou papeže. A tak papež je ústředním bodem ohromné hierarchické mašinérie; z toho vyplývá, že konečná zodpovědnost za všechny členy kléru — nebo přesněji za kolektivní aktivitu kterékoliv národní hierarchie — spočívá na něm. Nemůže tomu být jinak. Protože každá politická akce většího významu mu musí být předložena před jejím provedením kteroukoliv hierarchií po celém světě; papež je jejich nejvyšší autoritou. Pokud by zodpovědnost za nestvůrné pronásledování spočívala na hlavě národní hierarchie — tj. na Stepinacovi — musí se automaticky opírat též o hlavu Univerzální církve, bez jehož souhlasu by si katolická hierarchie nedovolila jednat — tj. na Piovi XII.
Pius XII by se neměl vymlouvat na nevědomost o tom, co se dělo v Chorvátsku na základě výmluvy na válečné překážky. Komunikace mezi Římem a Chorvátskem bylo tak snadné a svobodné jako v době míru. Od samého počátku nepřátelství byla nacistickému velvyslanci ve Vatikánu přikládána větší důležitost než všem spojeneckým diplomatům. V létech 1940-2 byl Vatikán v nejlepších srdečných vztazích s Hitlerem. Političtí a náboženští vůdci ustašovců přicházeli a odcházeli mezi Římem a Zábřehem stejně volně, jako Němci a Italové, jelikož ustašovský stát byl satelitem nacistického Německa, a tedy provincií nacistické Říše. Kromě toho, papež věděl co se děje v Chorvátsku nejen prostřednictví administrativní mašinérie Hierarchie, která ho průběžně informovala o všech událostech v Chorvátsku, ale i prostřednictvím jiných spolehlivých zdrojů. Byly to:
|
Mniši a řádoví bratři byli základem politiky nucených konverzí. Mnozí se podíleli na teroristických činech. např. Simič Vjeckoslav, mnich kláštera ve Knině, který zabil tucty pravoslavných vlastníma rukama. Sidonije Solo, jiný mnich z františkánského kláštera v Nasice deportoval pravoslavné obyvatelstvo celých vesnic. Opat kláštera v Gunliči, páter G. Casimir, řídil masakry stovek pravoslavných v Glině. Páter dr. Dragutin Kamber, jezuita, přikázal zabít okolo 300 lidí v Doboji a válečný soud nad dalšími 250, z nichž byla většina zabita. Páter Srecko Perić z kláštera Gorica 1. srpna 1941 osobně podnítil masakr více než 5600 pravoslavných v okrese Livno. Řádoví bratři byli ustašovskými důstojníky. Jiní byli veliteli koncentračních táborů. Na snímku nahoře Ante Pavelić během jedné ze svých pravidelných návštěv vr františkánském klášteře.
Ustašovští bandité zbavují pravoslavné Srby jejich majetku před tím, než je zastřelí. Tento snímek byl udělán nedaleko Mount Kozara v roce 1942. Ustašovci dříve než popravili vězně je často zohavili nebo mučili. Pokud jde o pravoslavné kostely, ponechali si vše cenné pro sebe nebo se podělili s katolickými kaplany. Ti nejen přijímali „dárky“, ale převáděli do katolických kostelů majetek pravoslavných farností. K tomu majetku patřily i křestní matriky a jiné oficiální a polooficiální dokumenty. Katoličtí kaplani a ustašovci vybírali peníze též jako podmínku pro zachování života konvertovaných, např. katolický kněz z Ogulina kanovník Ivan Mikan, který požadoval 180 dinárů za každou nucenou konverzi. Jen v samotné pravoslavné vesnici Jasenak vybral 80 000 dinárů. Katolické kláštery se nasytily pravoslavnými ceninami a majetkem. A mnohý z něho byl posílán katolickým biskupům. |
| [1] | Glasnik križevačke nadbiskupije, č. 2, 1942. [Zpět] |
| [2] | Další články dekretu: [Zpět]
|
| [3] | Hodnověrnost této odpovědi byla osobně potvrzena synem dr. Grizogono dr. N. Grozogonem, praktikujícím katolíkem. Pro další detaily viz David Martin: Ally Betrayed, 1946. Arcibiskup Stepinac psal Pavelićovi o konverzích — a ne jen jednou. Viz dlouhý dopis Mgr. Stepinace Pavelićovi o konverzích prvně přeložený a publikovaný Hubertem Butlerem. [Zpět] |
| [a] | Stojí za to srovnat si tento princip s principy, které prosazoval nacistický zločinec K. H. Frank
podle jeho memoranda z 31. srpna 1940:
"Geografická poloha Čech a Moravy přikazuje vtělení do Říše. Pro tuto polohu nejsou Češi schopni organizovat svůj vlastní stát. Rasově se český a německý stát tak sblížily míšením, že je možná politika asimilace nebo změny národnosti pro většinu Čechů. Vylučuje z asimilace inteligenci. Ta doufá, že Němci budou poraženi a Československo opět povstane. Tato třída je nesmiřitelná. Ostatní třídy lze podrobit německému vedení." Principy politiky nacistů a katolických ustašovců jsou evidentně stejné, pouze rasismus typický pro nacisty je doplněn katolickou náboženskou nesnášenlivostí. Proto by mělo pro chorvatské katolické nacisty platit Frankovo politování v okamžiku, kdy stál před norimberským tribunálem: "Uplyne tisíc let a vina Německa ještě nebude smyta a vymazána" A totéž musí platit i pro Vatikán a římsko-katolickou církev. Obě memoranda jsou převzata z materiálů JUDr. Bohuslava Ečera, zástupce Československé republiky v Mezinárodní komisi pro potrestání válečných zločinů a u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. [Zpět] |
| [b] | Stojí za zmínku, že stejná organizace Caritas provozovaná Vatikánem se podílela i na zločinném rozbití Jugoslávie v 90. letech, když se podílela na pašování zbraní pro albánskou teroristickou organizaci KLA, jak dokazuje tento článek. [Zpět] |
| [c] | Připomeňme, že i převod dětí z jedné národní, etnické,
rasové nebo náboženské skupiny do jiné je naplněním zločinu genocidy. Konkrétně Úmluva OSN o zabránění a trestání zločinu
genocidia specifikuje tento zločin v článku 2 takto:
V této Úmluvě se genocidiem rozumí kterýkoli z níže uvedených činů, spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, ethnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:
Oprávněně viníme nacisty z odvlečení a násilné asimilace dětí z Lidic. Měli bychom si ale uvědomit, že katoličtí ustašovci se podobných zločinů nedopustili v jedné či několika vesnicích, ale masově ve velkém měřítku. O to je jejich vina horší. [Zpět] |
| [d] | Falešná humanita a zneužívání humanitárních organizací je charakteristické pro podobné skrytě totalitní politiky. Jako příklad uveďme jen současnou „humanitární organizaci“ Člověk v tísni zneužívanou mj. k pašování zbraní do míst inscenovaných politických převratů, jak dokazuje např. tento článek. Stejnou roli sehráli i při opakování ustašovských zločinů při novém rozbití Jugoslávie. [Zpět] |
