Úvod

Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 5

Triumf terorismu


 K dovršení veškeré manipulace, mučení, legalizovaných ustašovských vražd bylo již tak terorizované obyvatelstvo vyhlazováno dalším strašlivým nástrojem, snad nejodpornějším ze všech, který budil největší strach: tzv. „trestné expedice“ prováděné Pavelićovou vlastní speciální milicí, ustašovci, která nikdy nepřestane být známá tím, že se vyrovná těm nejodpornějším lidským zrůdám minulosti. Tyto expedice bořily vesnice a města, zatýkaly, mučily, plundrovaly a často masakrovaly jejich obyvatele, obvykle aniž by se jakkoliv obtěžovaly jakoukoliv záminkou nebo zdáním legality. Takové regiony, jako Bosanska Krajina, Lika, Kordun, Banija, Gorski Katar, Strema regiony Slavonie zůstaly od nich zcela zdevastované. Mnohá malá města, jako je Vojnič, Slunj, Korenica, Ubdina a Vrgin-Most byly zcela zničeny, zatímco ohromné masakry se staly na mnoha místech jako je Rakov Potok, Maksimir (nedaleko Záhřebu), Vojanovická plošina v Bjelovaru, Osiecký městský park a Jadovno v Lice. V posledně jmenovaných místech byly oběti svazovány dohromady ve skupinách po dvaceti, zaháněni ke hraně 300 metrového útesu, potom ustašovci zabili jen ty prvé ve skupině, a ti stáhli za sebou zaživa dolů ostatní.

Pavelić se osobně podílel i na raziích v chorvátských vesnicích — např. 1. prosince 1941 v Cerje, Pasniku a Jesenje; při těchto příležitostech bylo sedm žen čtyři děti a devět starců zabito a vhozeno do hořícího domu, nebo v roce 1945 při razii ve vesnici Jakovlje, kde byla zabita většina obyvatel.

V dubnu 1941 bylo ve vesnici Gudovac zabito ustašovci 200 srbských rolníků, následovaly větší skupiny rolníků ve vesnicích Stari Petrovac, v okrese Nova Gradiska a v Glině. Tady v prvých dnech května 1941 ustašovci z Karlovace, Šišaku a Petrinje shromáždili všechny muže nad padesát let, vyvezli je v nákladních autech za město a tam je všechny popravili.

Často byly popravy prováděny přímo v domech obětí velmi primitivními zbraněmi. Někteří ustašovci se specializovali na likvidaci svých zajatců tím, že jim rozbíjeli lebky sekerami nebo dokonce kladivy. Neslýchaná, ale autentická zvěrstva byla prováděna všude, kde se ustašovci objevili. V Dubrovníku v Dalmácii např. italští vojáci udělali fotografie ustašovců se dvěma náhrdelníky. Jeden byl z vydloubaných očí, druhý z vyříznutých jazyků zabitých Srbů. [1]

Masové deportace a masové popravy, zejména v izolovaných malých městech a vesnicích, byly dobře plánovanými operacemi. Průběh by zpravidla jednoduchý. Ustašovští představitelé shromáždily skupiny Srbů pod záminkou náboru pro vojenskou službu nebo pro veřejné práce. Jakmile se jednou shromáždili, byli obklopeni oddíly ozbrojených ustašovců, dopraveni mimo vesnici a popraveni. V horských regionech Horní Dalmície, stejně jako v Bosně a Hercegovině, byly ženy a děti dopraveny na vzdálená místa a zmasakrováni. V Brčku, domovském městě Dzafera Kulenoviće, ustašovského vicepremiéra, byli vězni popravováni na mostech a házeni do řeky.

Počátkem května 1941 ustašovci oblehli Glinu, a když shromáždili všechny pravoslavné muže nad padesát let z Krakovace, Šišaku a Petrinje, odvezli je za město a zabili všech 600 pomocí pušek, nožů a perlíků. Následující den byli zabiti všichni ostatní Srbové. Středem masakru byla vesnice Bosanski Grabovac.

3. srpna 1941 bylo přes 3000 Srbů stejným způsobem zmasakrováno ve Vrgin-Mostu. 29. července 1941 Božidar Cerovski, náčelník ustašovské policie v Záhřebu, přijel do lokality Vojnic; když shromáždil více než 3000 Srbů z Krnjaku, Kristinje, Široka Reka, Slunj, Rakovica a jiných vesnic a ponechal je Pavkovićovi, který je všechny zmasakroval poblíž vesnického mlýna. Ve vesnicích Baska, Perna a Podgomolje v okrese Bosanska Krupa bylo v létě 1941 celkem 540 žen a dětí uzamčeno do domů, které byly potom zapáleny.

Ve vesnici Crevarevac bylo okolo 600 lidí upáleno v jejich domech. V okrese Cazin v Mlinici Smiljanic bylo upáleno více než 60 žen a dětí. Pět stovek lidí bylo zmasakrováno v Bugojně. Ve Slavonska Pozega bylo zabito 500 rolníků přivezených z Bosny. V některých okresech Stemu bylo v zimě 1942 zabiti přes 600 Srbů. V Bihači bylo v jednom dni v červnu 1941 zabito 2000 Srbů, zatímco během července a srpna téhož roku bylo zmasakrováno více než 12 000 lidí. V okrese Bosanska Krupa bylo v létě 1941 zabito dohromady 15 000 lidí.

Ustašovci podřezávající hrdlo jedné ze svých obětí. Povšimněte si, jak ustašovci drží nádobu, aby zachytili prvý proud krve, aby zabránili potřísnění svých uniforem od krve. Tento brutální zločin — jeden z mnoha — se stal u Cajnice v roce 1943.

Tento způsob popravy nebyl výjimečný. Někteří ustašovci se zaměřovali na usmrcování svých pravoslavných vězňů tímto způsobem.

Katoličtí kněží, mniši, a ovšem někteří z jejich žáků, následovali jejich příkladu. Případ Petera Brzici je nesporně jedním z nejneuvěřitelnějších v této kategorii. Brzica byl student práva a nadšený člen přední katolické organizace nazvané Katoličtí křižáci. Během dne a noci 29. srpna 1942 Brzica podřízl hrdlo 1300 vězňům koncentračního tábora Jasenovac. Byl vyznamenán zlatou medailí a nazván Králem podřezávačů hrdla. Dr. Nikola Kilolić. Chorvát a katolík, byl očitým svědkem tohoto činu.

Zleva doprava: Djuro Vranješ, autor a Stanko Djokić.

Djuro Vranješ, pravoslavný Srb, se narodil ve vsi Cetina, Velika, Dalmácie. Jeho strýc, Illija A. Vranješ byl jednoho dne v  červenci 1941 zatčen oddíly ustašovců, kteří, aniž by se obtěžovali hledat jakoukoliv legální záminku ho umučili k smrti, když ho zaživa rozsekali na kusy. Provedli to s takovou nelidskostí, že když byl nakonec mrtev, jeho synovec, na snímku nahoře, musel použít prostěradlo, aby sebral usekané části těla.

90. ledna 1942 oddíl ustašovců ve vesnici Bosanska Ribnica, kde Stanko Djokić (na snímku vpravo) žil se svou rodinou. Zatímco on byl na stromě, ustašovci zatáhli jeho ženu a  pět dětí na břeh nedaleké řeky Ribaica, a aniž by se vůbec otázali, zda chtějí být katolíky, je všechny zmasakrovali. O šest měsíců později, když se Stanko Djokić vrátil, našel všech šest těl své rodiny stále ležet tam, kde byli zabiti. Spálil je svýma vlastníma rukama.

Takové masové vyvražďování bylo prováděno systematicky a bylo naplánováno často přímo ze Záhřebu. Časem byly částečně legalizovány vládními nařízeními. Např. 2. října 1941 Pavelić vydal „vládní nařízení“, že v každém případě útoku proti ustašovcům má být deset lidí vybráno policií a zastřeleno. 30. října 1943 v jiném „vládním nařízení“ přikázal potrestat zastřelením, pověšením nebo posláním do koncentračního tábora rukojmích vybraných policií spolu s jejich rodiči, dětmi a manželi nebo manželkami. 30. července 1944 ustavil zvláštního zmocněnce pro provádění takových trestných opatření. Podle těchto příkazů bylo mnoho občanů zastřeleno, pověšeno nebo posláno do koncentračních táborů bez jakéhokoliv procesu. V Rumě bylo např. 14. srpna 19423 devadesát rukojmích zastřeleno, ve Sremské Mitrovici 19. srpna 1942 jiných devadesát,a ve Vukovaru 24. srpna 1946 celkem 140 rukojmích.

Nejhorší zvěrstva, i když se to zdá podivné, prováděli příslušníci inteligence. Případ Petera Brzici je nepochybně z této kategorie. Peter Brzica navštěvoval františkánskou kolej v Širokém Brjegu v Hercegovině, byl studentem práva a členem katolické organizace Křížáků (Krizari). V koncentračním táboře v Jasenovaci v noci 29. srpna 1942 byly vydány příkazy k popravě. Byly uzavřeny sázky, kdo bude likvidovat nejvíce vězňů. Peter Brzica podřízl hrdlo 1320 vězňům zvláštním řeznickým nožem. Byl vyhlášen vítězem soutěže a byl zvolen králem podřezávačů hrdel. Za odměnu dostal zlaté hodinky, stříbrný servis, pečené sele a víno byly dalšími cenami. Dr. Nikola Kilolić, sám Chorvát, byl v táboře očitým svědkem, když se to stalo, a později potvrdil hodnověrnost tohoto udivujícího činu. [2]

Masové vraždy byly doprovázeny masakry jednotlivců nebo malého počtu lidí jako součást dobře propočtené politiky vlády, kterou nepřetržitě prováděla ve venkovských oblastech, aby zastrašila obyvatele. Případy té nejhorší krutosti, které se děly po celém Chorvátsku, by nebyly uvěřitelné, kdyby nebyly potvrzeny. V srpnu 1942 provedli ustašovci nájezd na vesnici Dukovsko a zabili každého na potkání. Mimo jiné činy hodili dva muže do jámy. Jeden z nich se zachránil s pomocí vyčnívajícího kamene. Když to ustašovci uviděli, bavili se tím, že na něho házeli těžké kameny dokud nespadl zpět na dno a nezemřel. Ostatní — většinou příbuzní lidé nebo členové téže rodiny — byli navzájem svázáni a vhozeni do jámy. V červenci 1941 byl šestnáctiletý mladík, Slavko Popić, dopraven ustašovci do pole, musel si vykopat hrob, po vykopání byl zabit a spálen v té jámě. 20. Září 1942 byla ustašovci chycena skupina utečenců. Všichni — padesát pět mužů a žen — byli zmasakrováni, jejich těla byla shromážděna a naházena do ohně. V červnu 1943 ustašovci, když projížděli vesnicí Zijimet, pochytali všechny, kteří nestačili utéci — sedmdesát čtyři starců, žen a dětí — nahnali je do chléva a ten zapálili. Byli upáleni zaživa. Byla mezi nimi teta a dvě děti Vojislava Živaniće, který přišel o dvacet pět členů své velké rodiny, včetně jeho otce a bratra, kteří byli všichni zmasakrováni při těchto razií. [3]

Nebyly to izolované případy. Ustašovci spíše častěji než ne zmasakrovali všechny obyvatele srbských vesnic; bezcitně mučili a zabíjeli dokonce i děti, a potom vesnice vypálili. Ve vesnici Susnjari např. ustašovci po vybití většiny obyvatel, odvedli kolem dvaceti dětí, které přivázali ke prahu velké stodoly, kterou potom zapálili. Většina dětí ve věku kolem deseti let bylo upáleno zaživa. Těch několik, které přežily, bylo nakonec zabito. [4] Očití svědci potvrdili podobné případy:

Ve vesnici Gorevac 13. září 1941, byly nabodnuty na kůl děti kolem tří let. Na některých místech se matky vrhaly dolů s dětmi v náručí, a tak jeden kůl probodl matku i dítě. Některé mladé dívky měly svázaná nebo uřezaná prsa, jiné měly ruce prostrčené skrz ně. Muži měli nosu a uši uřezané, oči byly vydloubané z důlků.[5]

Pravoslavní věřící, pokud nebyli posláni do koncentračních táborů, utrpěli stejný osud jako jejich duchovní. Shromáždění, pokud nechtěla změnit své náboženství, byla nejen pronásledována, štvána a zatýkána, ale po celou dobu, pokud nebyla zmasakrováni ustašovskými bajonety nebo kulomety byla zabíjena ve svých vlastních kostelech.

Existují i případy, kdy v nich byli upalováni.

K zastrašování obyvatel, aby se stali katolíky, ustašovci často věšeli laické pravoslavné představitele a jejich pravoslavné faráře během masových poprav přímo před očima věřících. Byla to ta nejzjevnější metoda „přesvědčování“, když pravoslavní byli zatvrzelí.

Ti, kteří si zachránili život, byli posíláni do koncentračních táborů, zatímco 700 z nich, tj. čtvrtina celkového počtu pravoslavných kněží — bylo ustašovci zavražděno takovým způsobem.

Na snímku nahoře jsou pravoslavní kněží a Srbové pověšeni vedle sebe, protože se vzpírali politice ustašovců a katolického duchovenstva.

Ŕádní pravoslavní kněží byli cílem ustašovské katolické krutosti. Kněží byli vězněni, štváni nebo jednoduše zmasakrováni.

Pravoslavní kněží byli před popravou nebo pověšením velmi často strašně mučeni, např. páter Branko Dobrosavljević z  Velinnu, který musel přečíst úmrtní oznámení svého syna, kterého ustašovci zabili v jeho přítomnosti po té, kdy ho strašně zmrzačili.

20. dubna 1941 ve vesnici Svinjica ustašovci zatkli pravoslavného kněze, pátera Babiće, a když ho celého pořezali, upálili ho ve stoje stále zaživa.

V průběhu několika týdnů ustašovci, povzbuzováni svými katolickými kaplany, zabili 135 pravoslavných kněží, z nichž bylo osmdesát pět ze stejné diecéze.

Stovky pravoslavných duchovních zahynulo jen proto, že byli knězi náboženství, které se odmítlo připojit k „jediné pravé církvi“.

Na snímku: dva katoličtí kněží pověšení veřejně bez procesu katolickými ustašovci.

 28. dubna 1941 ustašovci obklíčili vesnice Judovac, Tuke, Brezovac, Klokocevac a Boleac v okrese Bjelobar, zatkli 250 pravoslavných rolníků, mezi nimiž byl Stevan Ivanković a pravoslavný kněz Bozin. Zavedli je všechny do polí a přikázali vykopat si vlastní hroby; potom jim svázali ruce za zády a byli zaživa shozeni do svých hrobů. Tento čin způsobil nepokoj dokonce mezi nacisty, kteří ustavili komisi pověřenou zvláštním úkolem exhumovat jejich těla a pořídit fotografie jako důkaz. Tento „ústní proces“ byl připojen k oficiálnímu dokumentu nacistického Německa pod názvem Ustachenwerk bet Bjelovar. V memorandu sestaveném důstojníkem a zaslaném na ochranu pravoslavného obyvatelstva Východní Bosny během strašného masakru v srpnu 1941 bylo mimo jinými věcmi uvedeno toto:

Během naší cesty k vrchu Javor poblíž Srebrenice a Ozrenu byly všechny srbské vesnice kam jsme přišli zcela zpustošeny. Ale uvnitř domů jsme velmi často našli zmasakrované celé rodiny. Dokonce jsme šli okolo několika sudů plných krve.. Ve vesnicích mezi Vlasenicí a Kladanjí jsme našli děti napíchané na kůly, jejich malé údy byly dosud znetvořeny bolestí, připomínající hmyz napíchnutý na špendlíky.[6]

Ve městě Sisak ustašovci zatkli pravoslavného srbského průmyslníka Miliše Tesliće dobře známého svou laskavostí a upálili ho zaživa. Hlavní zodpovědnost za tento známý zločin nese katolická zrůdnost… [7]

Korunu tomu nasadili ustašovci, když se nestyděli křižovat své oběti. Zmíníme pouze dvě: Luke Avramovič, bývalý poslanec parlamentu, a jeho syn, oba byli ukřižováni a potom spáleni v jejich vlastním domě v Mliništi v okrese Glamoc. [8]

Taková zvěrstva byla prováděná tak často že šokovala i ustašovské ideologické spojence: italské fašisty a německé nacisty. A to v takové míře, že v nejednom případě jak italští tak němečtí představitelé nejen zbavili ustašovce správu celých regionů, ale zcela je vyhnali a nahradili je italskými nebo německými oddíly, aby zabránili opakování strašlivých individuálních i masových vražd páchaných Pavelićovými jednotkami. Bude pro nás snad stačit zmínit dva typické příklady vedoucí k takovému nahrazení: 2. srpna 1941 ustašovští představitelé z Vrbin-Mostu a Cemernice oznámili, že všichni Srbové, kteří nechtějí být obtěžováni by se raději měli shromáždit následující den ve 3 hodiny ráno ve Vrgin-Mostu, kde je bude očekávat katolický kněz, aby je obrátil na katolicismus. Kolem 5000 lidí to provedlo. Namísto katolického kněze přijeli ustašovci s kulometem, obklíčili shromážděný dav, všichni byli drženi jako vězni do příštího dne, kdy byli všichni zmasakrováni. Bylo mezi nimi třicet sedm dětí mladších deseti let. [9]

Ustašovské masové popravy měly rozličné formy. Často shromáždili obyvatele vesnice venku a potom je všechny postříleli. Nebo postříleli celé shromáždění v jejich kostele a potom ho podpálili. Když ovšem spěchali, stakli se experty na individuální nebo hromadné věšení. Jejich zkušenosti se staly pravidelnoým znakem jejich bezbřehého teroru. Bylo tomu tak zejména během posledních let jejich režimu.

Uvedu několik příkladů. 7. srpna 1944 pověsili 10 lidí: 26. srpna v Jablanaci u Zapresice třicet šwst lidí. 30. srpna mezi stanicemi Pusca a Luka deset lidí. 4. října ve Sv. Ivanu ve Velika Gorica třináct lidí. Téhož dne ve Svataja Nedelja u  Samboru osmnáct lidí. 28. prosince v Kruslevo Selo padesát lidí.

Na snímku nahoře je jejich posední masové věšení v  Sarajevu před zhroucením ustašovského Chorvatska v roce 1945.

 Nedlouho potom, 20. srpna 1941, jiná jednotka ustašovců zatkla všechny Srby v okolí oblasti Lijevno, přepravili je do lesů Koprivnica mezi Bugojnem a Kupresem a všechny je zabila. O několik dní později zatkla všechny rodiny, které přežily a zmasakrovaly je na stejném místě. Před masakrem znásilnili ženy i mladé dívky, ze kterých měla většina uřezané prsy a zlomené nohy a ruce. Někteří starci byli před zabitím oslepeni, když jim byly noži vydloubány oči z důlků. [10]

Pět set žen a dětí bylo bylo naházeno do jam na kopcích Tusnica a Komasnica, zatímco jiných osmdesát žen a dětí bylo zmasakrováno vw vwnkocské škole v Celebici. Představitelé italských fašistů byli tak šokováni touto nepředstavitelnou krutostí, že kromě vykázání jejich jednotek aby uchránili přeživší obyvatele a okupace regionu Lijevno a okolních míst rozehnali ustašovce a zaslali protest do Záhřebu.

 Ustašovci se dopustili neméně hanebných zvěrstev i v jiných částech země. Ve městě Prijedor např. během noci z 31. Srpna 1941 zmasakrovali 1400 žen a dětí a nechali jejich těla zahnívat v jejich domech i na ulicích. Potom nacisté zděšení takovým rozsáhlým řezničením, že vstoupili do města a donutili ustašovce odejít. Přitom masakry přisuzované samotným nacistům nejsou zanedbatelné. Ovšem hrůzy, kterých se dopouštěli Pavelićovi ustašovci se vyznačovaly takovou bestialitou, že šokovaly dokonce i je: je to ten nejvíce zdrcující důkaz, že ustašovské masakry převýšily cokoliv z toho, co provádělo dokonce i Německo a Hitler. Rozsah řezničiny je možno nejlépe poměřit faktem, že během prvých tří měsíců, od dubna do června 1941 tak zahynulo 120 000 lidí. Úměrně k době trvání a malému rozsahu území to byl ten největší masakr, ke kterému došlo kdekoliv na západě, a to před, v průběhu nebo po největším kataklyzmatu, Druhé světové válce.


Poznámky

[1] Další zvěrstva viz Memorandum on Crimes of Genocide Committed against the Serbian People by the Government of the Independent State of Croatia during World War II, říjen 1950,  zaslané Předsedovi 5. plenárního zasedání OSN Adamem Probočevićem, předsedou Demokratické strany Jugoslávie; Dr. Vladimírem Belajčićem, bývalým soudcem Nejvyššího soudu Jugoslávie a Dr. Branko Kiljusem, bývalým jugoslávskám ministrem. [Zpět]
[2] Tato událost je popsána v nize, The Concentration Camp at Jasenovac, str. 282. Viz též výše uvedené memorandum.[Zpět]
[3] Svědkové Bojislav Zivanic (páter, Duko; bratr Bogoljub) z Dukovska, popisovali tyto události pod přísahou před skupinou Srbů a Chorvátů, mezi nimiž byli Dr. Sekulić, generál Mirković a autor na setkání speciálně konaném 20. května 1961 v Londýně.[Zpět]
[4] Martyrdom of the Serbs, str. 145, vydáno Srbskou východní pravoslavnou diecézí pro USA a Kanadu.[Zpět]
[5] Očití svědkové: Pritova, Bihac, Bosna.[Zpět]
[6] Viz Dokamenti o Protunarodnom Radu i Zlocinima Jednog, Dijela Katolickog Klera, Zagreb, 1946. Viz též výše uvedené Memorandum OSN..[Zpět]
[7] Assassins au Nom De Dieu [Atentáty ve jménu Boha], Herve Lauriere, Paris, 1951. [Zpět]
[8] Viz Dokumenti o Protunarodnom Radu i Zlocinima Jednog Dijela Katolickog Klera, Zagreb, 1946. též složka Jugoslávské státní komise pro vyšetřování válečných zločinů.[Zpět]
[9] Svědci: Stanko Sapić, Blakusa.[Zpět]
[10] Důkaz podala přeživší Marija Bogunovitch.[Zpět]

Obsah

Kapitola 6