Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 4

Strašák národa

 Nezávislé chorvátské království, jakmile oficiálně začalo existovat, ukazovalo s bouřlivou horlivostí, že splňuje všechny naděje tak tvrdohlavě vložené jeho náboženskými a politickými příznivci: Vatikánu a fašismu. Inspirováni milostivým vzdáleným majestátem dobrého krále Tomislava II pod patronátem Jeho svatosti papeže, pod ochranou Hitlera, sledovaném Mussolinim, ovládaném katolickými teroristy a pod policejní ochranou katolických bajonetů, Nové Chorvátsko začalo měnit samo sebe na ideální společenství jak to vyžadovaly katolické zásady.

Ovšem stát podle papežova diktátu musí být ovládán nejen civilní, ale i náboženskou mocí. A tak Pavelić, když zjistil, že jeho njábožensk ekvivalent sám o sobě by se měl podílet na právech a povinnostech vlády, uviděl, že hlava hierarchie se de facto stává vládcem Nového Chorvátska. Arcibiskup Stepinac, chorvátský primus, a ostatní členové hierarchie, náboženské ekvivalenty ustašovců, se stali řádně zvolenými poslanci Samboru (totalitární parlament).Když tak byly vytyčeny vojenské, politické a náboženské základy nového státu, Pavelić a Stepinac hodlali přeměnit jeho celou strukturu na to, čím by skutečný katolicko-fašistický stát měl být. Všechna hnutí, instituce, muži a vše ostatní bylo změněno tak, aby splňovalo literu a duch katolicismu. Všichni možní oponenti — komunisté, socialisté, liberálové — byli buď vykázáni nebo uvězněni. Odbory byly zrušeny, dělnické organizace se staly ubohými karikaturami svých bývalých předchůdců, tisk byl paralyzován pokud nebyl vůbec zastaven, svoboda tisku, projevu a myšlení se staly vzpomínkami na minulost. Byla vynaložena každá snaha usměrnit mládež do katolických polovojenských formací; děti byly seřazovány knězi a mnichy. Katolická výuka, katolické principy, katolická dogmata se staly povinnými ve všech školách, ve všech úřadech, ve všech továrnách a všude bylo cítit ocelové peklo nového Státu. Katolicismus byl prohlášen za hlavní státní náboženství. Ostatní náboženství a ti, kdo ho provozovali, byli vyobcováni, ale hlavně pravoslaví; zatímco židé byli nuceni nosit Davidovu hvězdu na oděvu, všichni členové pravoslavné církve se museli obávat o sví majetky, svou osobní a rodinnou bezpečnost. Být pravoslavný bylo náhle pociťováno jako být možnou obětí. brzy se ve všech parcích a vozidlech veřejné dopravy objevili nové nápisy: „Zákaz vstupu pro všechny Srby, židy, cikány a psy“. Ministr vnitra vedené Andrijou Artukovićem, vydalo následující dekret: „Všichni Srbové a židé bydlící v Záhřebu, hlavním městě Cjorvátska, musí opustit město do 12 hodin. Každý občan, u kterého se zjistí, že jim poskytuje útulek, bude okamžitě na místě popraven.“

Zatímco Ante Pavelić přetvářel Chorvátsko železnou pěstí, jeho náboženský ekvivalent, arcibiskup Stepinac, podporoval revoluci včasnou celonárodní mobilizací katolické církve jako celku. Žádná událost nesměla projít bez veřejného zpěvu modliteb nebo skrápění svěcenou vodou nebo ústního požehnání, nové katolické Chorvátsko, jeho veliký vůdce Pavelić, Duče a sám veliký vůdce. Když byla slavena výročí krvavého nástupu fašismu k moci ve fašistické Itálii nebo v nacistickém Německu, Stepinac, i když byl v Chorvátsku, je každoročně slavil s nemenší pompou pochody s projevy, modlitbami a gratulacemi, věnovaných se stejnou štědrostí též Hitlerovi při jeho postupně stále melancholičtějších dubnových oslavách narozenin.Když se to týkalo nového fašistického státu, potom ovšem arcibiskupské chvalořečnění bylo naplněno vášnivými přímluvami za vše, co činí Nové Chorvátsko.Když byl svolán Parlament v únoru 1942, Stepinac se svatou autoritou hlavního pilíře Matky církve, žádal Svatého ducha, aby sestoupil na ostré nože ustašovců a aby se usadil, přinejmenším pokud trvá zasedání Parlamentu, na Pavelićovo čelo. Zvláštní modlitby a mimořádné dávky kadidla se nabízely ve všech katolických kostelech u příležitosti Pavelićových narozenin. [1]

Když se ustašovské loďstvo kapesní velikosti odebralo do Černého moře, aby spolu s Němci zničili rudé loďstvo bezbožného Ruska, Stepinac v doprovodu Dr. Ramiro Marconeho, představitele známého milovníka míru, Pia XII, celebrovali triumfální odplutí v Záhřebu v doprovodu katolické hierarchie, mumlali latinská zaříkávadla za rychlé vítězství těchto statečných vodomilných křižáků. Kolegové Stepinace napodobovali svého vůdce s mimořádnou horlivostí — např. biskup Aksamović z Djakova, který byl osobně vyznamenán Pavelićem, protože „Jeho veličenstvo biskup spolupracoval od samého počátku s ustašovskými představiteli.“ Nebo arcibiskup Sarić — blízký přítel Jure Franceviće, velitele Černé legie — který zvedal svou pravici k ustašovskému — tj. k nacistickému — pozdravu při každé příležitosti, veřejně i v soukromí.

Přeměna katolické hierarchie na de facto ustašovskou hierarchii měla ten nejděsivější význam. To znamená, že celá mašinérie katolické církve v Chorvátsku byla kompletně dána k dispozici bezohledným osobám určených vytvořit z nového státu jednolitou politickou a vojenskou jednotu, spojenou tou nejbezpečnější zárukou nerozbitnosti Státu. Taková politika předpokládala nejen přeměnu Chorvátska na sociální, kulturní a politickou konstituci, ale i úplné vyhubení toho, co bylo jakkoliv „cizí“ chorvátským zájmům a národnímu náboženství. To vyžadovalo úplné vyloučení kohokoliv co nebylo katolickým Chorvátem. Nebyla to lehká úloha, jelikož značná část nového Státu se skládala z velkých rasově-náboženských skupin zcela cizích ustašovskému katolicismu. Kromě populace 6 700 000 lidí, jen 3 300 000 bylo Chorvátů. Z toho zbytku bylo 700 000 muslimů, 45 000 židů následováno rozličnými menšími skupinami. Přes 2 000 000 z nich bylo pravoslavných Srbů.

Zařazení tolika cizích prvků do Nového Chorvátska bylo způsobeno územními ambicemi chorvátského separatismu. Ti, jak již bylo ukázáno, byly ztělesněny koncepcí „Velkého Chorvátska“ Ante Starčeviče [Otac Hrvatske Domovine ], zakladatele extrémní politické strany, Chorvátské strany práva [Stranka prava ], později povýšené Ante Pavelićem na úroveň fanatického národního programu. Ideologie strany, kromě rasové a ideologické expanze, zahrnovala i geografickou expanzi. To předpokládalo zahrnout do Nezávislého Chorvátska pochybných území, a dokonce nekatolických prvků, což bylo samo sebou největší překážkou ke úplné katolizaci nového Chorvátského státu. K řešení tohoto problému policie vyhlásila rychlé vyloučení všech nechorvátských a nekatolických obyvatel, což bylo přijato a okamžitě realizováno. Bylo to opakovaně a veřejně vyhlašováno členy ustašovské vlády — např. 2. června 1941 v Nove Grarfisce Dr. Milovan Zanić, ministr spravedlnosti, prohlásil:

Tento stát, naše země, je jen pro Chorváty a pro nikoho jiného. Neexistují žádné možnosti a prostředky, kterými bychom my Chorváti učinili pouze naší a nevyčistili ji od pravoslavných Srbů. Všichni ti, kteří přišli do naší země před 300 lety musí zmizet. Neskrýváme tento svůj úmysl. Je to politika našeho státu, a při jejím provádění nebudeme dělat nic jiného, než následovat ustašovským principům.

Dr. Mile Budak, Ministr Školství a kultury, neztrácel čas při objasňování podstaty takových principů svým posluchačům. Během svého rozhovoru jako ministr, když byl dotázán, jakou politiku povede Chorvátsko ke svým nechorvátským a náboženským menšinám, jeho odpověď byla zlověstně prostá: „Pro ně“ (menšiny), řekl, „máme tři miliony kulek.“ Nebyla to žádná vychloubačná nebo fanatická osobnost. Bylo to jen shrnutím politiky chladně naplánované Pavelićem v souvislosti s katolickou hierarchií, která byla uvedena do pohybu ihned jakmile nacisté napadli Jugoslávi. Dr. Milovan Zanić, Dr. Mirko Puk, Dr. Viktor Gutić, ustašovští ministři, bez váhání prohlašovali, že Nové Chorvátsko se mezi sebou zbaví všech Srbů, aby se stalo na 100 procent katolickým „v průběhu deseti let“. 22. července 1941 byl tento plán oficielně schválen dr. Mile Budakem: „Zabijeme část Srbů“ byla jeho slova, „a odvezeme ostatní, a ten zbytek bude muset přijmout římsko-katolické náboženství. Tato část bude pohlcena chorvátskými prvky.“ Způsoby a prostředky k uzákonění tohoto schématu byly rychle přijmuty. Nejradikálnější a nejbezohlednější: masové odstranění Srbů z vybojovaných území. Podle ministrů byla jedna třetina vyvezena do Srbska řádně, jedna třetina by byla „přesvědčena“ k přijetí katolicismu a zbytek by byl ,zneškodněn“ jinými prostředky. Přitom „jiné prostředky“ znamenalo biologickou likvidaci a „přesvědčení“ nucenou konverzi.

Konverze a likvidace má jeden smysl: úplné vymizení pravoslavné církve. V to se změnilo na oficiální politiku Nového katolického státu Chorvátsko. Formálně byla tato politika spuštěna v Parlamentu, mj. Dr. Mirko Pukem, ministrem spravedlnosti a náboženství: „Zmíním se i o tzv. Srbské pravoslavné církvi“, pronesl. „V této věci musím důrazně prohlásit, že Nezávislý chorvátský stát nemůže a neuzná Srbskou pravoslavnou církev.“ [2]

Pavelićův trojitý program byl udělán tak, aby fungoval současně kdekoliv ihned po ustavené Nového státu. Jeho provádění bylo jednoduché, přímé a brutální. Byl založen na uspěchaných dekretech — jako byly ty, které vydal nový ministr pro veřejné instrukce jen čtyři dni po Hitlerově útoku (10. dubna 1941), které bránili členům Srbské pravoslavné církve ve vstupu na Universitu pokud se nevzdali pravoslavné víry před 10. dubnem 1941 — až po úplné deportace, jako byly ty prováděné 4. a 5. července 1941 ustašovci v Záhřebu; až po masakry mužů, žen a dětí, jako ty v Kljuchu 31. července, 31. srpna, 1. a 2. září 1941, kdy „Létající ustašovci“ dohromady popravili okolo 2 000 Srbů. [3]

 Ve státě ztřeštěně svázaném s politikou rasově-náboženského vyhlazení jsou zákony a právo, pokud je vůbec respektováno, nic než tragickým výsměchem. Již zmíněné mimořádné soudy např. vždy odsuzovaly bez důkazů, nepovolovaly právo na obhajobu, a jejich rozsudky musely být vykonávány do tří hodin po odsouzení. A tak tyto soudy odsoudily ohromný počet lidí k smrti aniž jim nabídly příležitost k obhajobě a jejich rozsudky byly přesně vykonávány. V mnoha případech soudy trestaly „kolektivně“ pod maskou „procesů“. Jedna soudní stolice samotná, např. ta v Záhřebu, během dvou dnů — 4. a 5. srpna 1941 — odsoudila k smrti 185 lidí; soud ve Stemu od 3. do 25. srpna 1942 217 osob; jednání mobilního soudu v Rumě 3. srpna 1942 trvalo jen dvě a půl hodiny, během niž bylo dvacet tři osob odsouzeno k smrti.  Ve Staré Pazově 8. srpna 1942 trvalo soudní jednání jen hodinu a půl a osmnáct lidí dostalo trest smrti. V Rumě 10. srpna 1942; obhajoba ustanovená ustašovci prováděla obhajobu dvaceti pěti osob, se kterými se setkali poprvé až při procesu; předseda soudní stolice jim povolil jen dvě minuty za každou osobu. Tyto Tribunály, nejtragičtější výsměch spravedlnosti, byly skutečnými nástroji likvidace, což lze dokázat skutečností, že během čtyř let jen jedna stolice mimořádného mobilního soudu v Záhřebu vedená Ivanem Vidnjevićem, odsoudila k smrti 2 500 lidí.

Ale zatímco tribunály měly alespoň zdání legality, ustašovci našli prostředky k likvidaci tisíců lidí rychlejší metodou — tj. jejich odesláním do koncentračních táborů a jejich likvidací tam. Zakládání a dozor nad těmito tábory byly výhradně v rukách Paveliće, který osobně dohlížel na jejich správu. Zatýkání a deportace do těchto táborů spočívalo výhradně na ustašovcích, kteří tam mohli posílat kohokoliv, koho shledali „nežádoucí osobou“, a měli absolutní oprávnění zabít bezprostředně po příjezdu kohokoliv sem poslaného.Opravdu, „existovala dohoda“, abychom citovali Ljubo Miloše, velitele Jasenovackého koncentračního tábora, „že všichni odsouzení na tři roky nebo neodsouzení vůbec mají být likvidováni hned“. [3] V podstatě vězni v táborech byli zabíjeni šmahem, buď jednotlivě nebo kolektivně, bez jakékoliv právní příčiny. Tak v březnu 1943 byli vězni v táboře Djakovo účelově infikováni tyfem, což způsobilo smrt 567 osob; 15. září 1941 byli všichni vězni tábora Jasenovac neschopní pracovat, počtem mezi 600 a 700, zabiti; v táboře Stará Gradiska bylo zabito 1000 žen. Z 5000 pravoslavných Srbů poslaných do tábora Jasenovac koncem srpna 1942 bylo 2000 zabito cestou,  zbytek byl poslán do Gradiny, kde byli 28. srpna zabiti kladivy. V táboře Krapje v říjnu 1941 bylo zabito 4000 vězňů; zatímco v táboře Boricice bylo v listopadu 1941 zabito 8000 vězňů. Od prosince 1941 do února 1942 bylo ve Veliké Kosutarici u Jasenovace zmasakrováno přes 40 000 pravoslavných Srbů, zatímco přímo v táboře Jasenovac v létě 1942 bylo zabito okolo 66 000 pravoslavných Srbů zatčených z vesnic z Bosenských Marches, všetně 2000 dětí.

Děti nebyly ušetřeny a byly pro ně ustaveny zvláštní koncentrační tábory. Devět z nich bylo v těchto místech: Lobor, Jablanac, blízko Jasenovace, Mlaka, Bročice, Ijstici, Stará Gradiska, Šišak, Jasrebarsko a Ciorna Rjeka. Zkáza malých dětí v těchto táborech je neuvěřitelná, pokud by nebyla potvrzena očitými svědky, z nichž jeden vypověděl:

V té době přicházely do tábora denně do tábora Stará Gradiska čerstvé ženy a děti. Asi po dvou týdnech Vrban (velitel tábora) přikázal, aby byly všechny děti odděleny od svých matek a shromážděny v jedné místnosti. Deseti z nás bylo přikázáno, abychom je tam odnesli v prostěradlech. Děti lezly po místnosti a jedno dítě vystrčilo nohu ze dveří, takže dveře nebylo možno zavřít. Vrban vykřikl: „Zatlač ho tam!“ Když jsem to neudělal, práskl dveřmi a zlomil dítěti nohu. Potom popadl dítě za jeho celou nohu a práskal s ním o zeď dokud nezemřelo. Potom jsme pokračovali v přenášení dětí dovnitř. Když byla místnost plná, Vrban tam pustil jedovatý plyn a zabil je tak všechny. [4]

Při soudním procesu Vrban protestoval, že nezabil stovky dětí, „ale jen šedesát tři“.[5]

 V roce 1942 bylo nějakých 24 000 dětí v samotném táboře Jasenovac, z nich 12 000 bylo chladnokrevně zavražděnp. A velká část zbytku, který byl později propuštěn na nátlak Mezinárodního Červeného kříže, hromadně zahynulo v důsledku celkového oslabení. Stovka těchto dtí ve věku do dvanácti měsíců např. zemřela po propuštění z tábora b důsledku přidávání louhu sodného do jejich potravy.

Dr. Katičić, náčelník Červeného kříže šokovaný těmito masovými vraždami vznesl nejsilnější protest s hrozbou, že seznámí svět s tímto masovým vražděním dětí. Jako odpověď ho Pavelić poslal do koncentračního tábora ve Staré Gradisce.

Ale to není vše. Ještě větší hrůzy — pokud vůbec mohou být horší — se uskutečňovaly v Pavelićových koncentračních táborech. Existují případy, kdy oběti byly spalovány zaživa:

Kremace byly prováděny v Jasenovaci na jaře 1942. V tom chtěli napodobit nacistické koncentrační tábory v Německu a v Polsku, a tak Piscilli měl představu předělat cihelny na krematoria, a byl úspěšný, včetně 14 pecí (7 na každé straně) při přestavbě pecí pro kremaci lidí. Bylo rozhodnuto pálit lidi zaživa, jednoduše otevřít obrovská ocelová vrata a házet je tam zaživa. Tento plán ovšem způsobil strašnou reakci mezi těmi, kteří měli být spáleni. Lidé ječeli, křičeli a bránili se. Aby se tomu předešlo, bylo rozhodnuto je předem zabít a spálit je až potom. [6].

Představitelé „jediné pravé církve“ nejen věděli o těchto hrůzách: nemálo z nich bylo úředníky právě v těchto koncentračních táborech, a byli dokonce vyznamenáni Ante Pavelićem — např. Páter Zvonko Brekalo z koncentračního tábora v Jasenovaci, který byl vyznamenán samotným vůdcem „řádem krále Zvonimíra“; páter Grga Blazević, pomocník velitele koncentračního tábora v Bosanski-Novi, bratr Tugomír Saldo, organizátor velkého masakru Srbů v roce 1941 a další. Ty nejodpornější skutky mohou těžko překonat činy těchto jedinců, těch nejhnusnějších zrádců civilizace a lidstva. [a]

Obsah

Kapitola 5