Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 22

Inkvizice na Maltě - volte katolíky nebo buďte prokleti

 V roce 1962 byl ostrov Malta stále závislý na Británii. V tomto roce proběhl historický zápas, na jehož výsledku závisel další status ostrova.

Katolická církev, jak se očekávalo, nehrála v té záležitosti hlavní roli. Ale kdykoliv je to možné, použije náboženství k prosazení svých politických zájmů a politiku prosazení těch náboženských.

A provedla to s krajním pohrdáním těmi základními principy demokracie, svobody a důstojnosti. Její vliv je prvořadý, a může vnucovat  svou vůli všem v nejrůznějších morálních, etických, sociálních a dokonce i politických záležitostech.. Dokazuje to skutečnost, že maltský zákon o sňatcích byl zákonem katolické církve, tak jak je zapsán v katolickém kanonickém právu a že římskokatolické apoštolské náboženství bylo náboženstvím Malty.

Před volbami v roce 1962 byla hlavním politickým oponentem církve maltská Labouristická strana slibující voličům, že omezí nepřekonatelnou moc církve formou rozumné liberalizace. Církev předstoupila před veřejnost směle, bezostyšně a rozhodnuta vyhrát za jakoukoliv ceny. Občanské instituce měla pod palcem, zatímco její oponent byl ochromen ve všech možných směrech.

Katoličtí předáci, kněží i ostatní měli plnou svobodu projevu, modlit se a pořádat shromáždění; jejich oponenti měli střety s katolickou policií, která, pokud přímo bezostyšně nezakazovala shromáždění, se uchylovala k trikům založených na podvodech a nezákonnosti.

 Kromě toho volební komisař a jeho asistenti byli všichni vybráni katolickou církví prostřednictvím koloniální správy. Ale to nebylo všechno. Katolické organizace a kněží často otevřeně narušovali shromáždění jejich opozice. Skutečně bylo veřejným tajemstvím, že kněží organizovali opravdové nábožensko-politické expediční katolické gangy se zvláštním účelem rozbíjet shromáždění. A ti katoličtí křižáci nebyli všichni dospělí. Tisíce školních dítek se učili pravé demokracii v praxi, když jim rodiče dali houkačky a píšťaly, které hromadně používaly kdykoli procházeli kolem labouristického mluvčího a tak mu často zabránili pronést projev.

Autorův přítel pan Tom Driberg, přední poslanec Dolní sněmovny, který náhodou navštívil ostrov v té době a neustále na něj houkaly školní děti, doprovázely ho ať šel kamkoliv, jelikož ho pokládaly za možného mluvčího, i když jím nebyl.

Katoličtí duchovní se překonávali ve svých energických aktivitách, aby bránili duchovní zájmy Svaté matky církve (a , na co nesmíme zapomenout, celou třetinu ostrova, kterou vlastnila), když používali jak své mozky, tak své svaly, aby umlčeli ďábelské nepřátele.

A tak právě zvony z jejich zvonic musely vyzvánět, kdykoliv píšťalky jejich dětí (které asi byly unavené  uloženy do postelí) přestaly pískat. Metody duchovních byly zajisté halasné. A nejúčinnější. Neboť umlčely nejen labouristické řečníky, ale ohlušovaly je, jejich posluchače i ty, kteří nechtěli poslouchat vůbec, včetně katolíků samotných.

A tak došlo k tomu, že když bývalý maltská premiér, teď nepřítel číslo jedna Boha i Svatého Petra, začal hovořit k shromáždění pod širým nebem, a zvony poblíž začaly zvonit.

Zpočátku si jak katolíci tak socialisté mysleli, že je tam někde pohřeb. Později, když zvony začaly vyzvánět radostně, pomysleli si, že se spletli a že to musí být svatba. Potom, jelikož se zvonění změnilo na jakousi formu pekla, došli k závěru, že snad již někdo vyhrál volby (o celé týdny pozdější) nebo že tam musí být karneval na oslavu nějakého zapomenutého svatého či tak nějak.

Zvonům se ovšem jaksi nechtělo přestat. Naopak bily a řvaly a vyzváněly s rostoucí energií a zastavovaly se jen na pár minut, aby umožnily řečníkovi začít první větu, a začaly znovu s ďábelskou radostí. Při této příležitosti zvonily zvony nepřetržitě CELÉ TŘI HODINY, ani o minutu déle a ani o minutu méně.

Když labourističtí posluchači, nyní prakticky ohluchlí jak kámen, ztratili trpělivost a pokusili se nají zvony podle jejich provazů. … díky důkladně provedeného obléhání zvonice zjistili, že zvonice i kostel jsou nedobytné. Mohutný policejní kordón obklopil posvátnou budovu, aby bránil pro tyto halasné stříbrozvuké hlasatele práva církve nebýt utišena.

Dom. Mintoffovi, řečníkovi, kterému bylo zabráněno mluvit, a farnímu knězi, který přikázal aby zvony zvonily, zůstalo tolik energie, aby mohli psát. A tak, zatímco ten první protestoval ve vlastním tisku, ten druhý napsal ospravedlnění své halasné interpretace svobody projevu to listu Times of Malta (3. února 1962). Tento list jednoho rána otiskl poučný dopis od pátera Innocenzo Borga z Lugy (místo, kde zvony vyzváněly celé tři hodiny).

Cože? Že je proti demokracii? tázal se. Jaká urážka ! Stejně jako katolická církev a maltský arcibiskup je i on pevný zastánce svobody projevu. Že nechal zvony vyzvánět? ? Ovšem, nechal. Ale, jak ujišťoval páter Innocenzo, dal přece labouristickým řečníkům několik šancí, aby přestali řečnit … a jestli to snad není demokracie, mohl by mu někdo vysvětlit, co je to opravdová demokracie ? Tady je několik slov, které dobrý páter Innocenzo ( = nevinný) napsal do svého vysvětlujícího dopisu:

Pokud jde o vyzvánění zvonů, které pokračovalo dlouho po západu slunce, mohu snad říci, že vyzvánění zvonů ustalo, když tlampače se svým bezbožným a skandálním řečněním ztichly. Zvony vlastně zvonily na protest proti takovému druhu projevu … a řečník začal útočit na církevní učení a na Jeho milost arcibiskupa. Několikrát velmi krátké zacinkání zvonů bezúspěšně varovalo tohoto řečníka, aby zastavil svou bezbožnou řeč, protože ještě před burácením zvonů se pan Mintoff„pokusil ovlivnit veřejné mínění během projevu na veřejném místě. [1] [a]

Kromě mobilizace zvonic získaly i vchodu do kostelů módní háv, stejně jako jejich stěny uvnitř i venku. Neboť plakáty všech velikostí se objevily po celé Maltě, zdobily církevní budovy s hesly, ve kterých hráli hlavní roli ďábel, labouristická strana, všichni svatí kalendáře a dokonce samotní Bůh, nemluvě o katolické církvi.

„Volte, jak vám káže diecézní junta“, říkal plakát na Klubu mladých křesťanských dělníků. „Bůh tě sleduje. Bůh tě bude soudit“. „Když budete volit nepřátele církve“, říká jiný na stěnách farního kostela v Gudje, „vzepře se biskupovi, vzepře se Bohu (sic)“.

Farní kněz rozeslal dopis voličům. Svědek, který viděl jeden doručený farníkům v Marse napsaný páterem Felicjanem Biloccou z františkánského řádu:

Než odevzdáš svůj hlas, řekni si: Mám jen jednu duši. Chystám se jí ztratit kvůli Mintoffovi?

Obrázek v hlavičce oběžníku ukazoval pátera Felicjana, jak světí nový kostel v Marse zasvěcený Panně Marii Bolestné. [2]

To, zda takto oslovené voliči prolévali slzy smutku nebo radosti nad politickým záměrem pátera není zaznamenáno. Ale s veškerou pravděpodobností, maje na mysli svou duši, volili podle jeho pokynu. Tisíce jiných učily totéž. A páter Felicjan Bilocca nebyl jediným, který zneužil náboženskou bázeň, aby přinutil voliče volit církev. Následující výhružná slova dokládají, že církev využila cokoliv, co mohla zmobilizovat, aby volili podle diktátu. Všichni mladí seminaristé, kteří nikdy předtím nevolili, byli např. donuceni jít volit. Všichni nemocní a neduživí na Maltě byli zmobilizováni. [b] Dosvědčuje to následující citát z cyklostylovaného oběžníku rozeslaného voličům upoutaným na lůžko přede dnem voleb:

Víme, že mnozí z vás nikdy neopouští domov, dokonce ani aby vyslechl Mši svatou. Tentokrát ovšem MUSÍTE JÍT.

Bůh zná vaše dobré úmysly a poskytne vám pomoc, kterou potřebujete.

Musíte volit ty, o nichž víme, že nejsou proti kněžím, proti církvi a proti arcibiskupovi.

Splňte svou povinnost, drazí bratři, a tak budete sdílet vítězství katolické Malty. [3]

A za tím byla následující výstraha:

Naši dobrovolníci budou nosit urny opatřené barevnou fotografií pana. arcibiskupa. Nepřijímejte pozvání na volební místa od osob, které jsou proti církvi.

Ale to nebylo všechno. Katolická církev zmobilizovala své nejobávanější duchovní zbraně a beze studu použila náboženský „teror“ aby donutila voliče volit jak ona chce. Napodobila papeže Pia XII, který léta předtím učinil to samé, říkali Malťanům, a žádnými neurčitými slovy, že pokud nebudou volit politickou stranu oblíbenou církví, budou je pálit plameny pekelné nejméně milion let. Očistec bude v takovém případě úplně vynechán. Kněží po celém ostrově říkali voličům, že je smrtelným hříchem volit labouristy. Sám arcibiskup k tomu vydal následující instrukci:

Kazatelé mohou rozhodně prokázat velkou službu pro nové prosazení církve jak v občanských tak v politických záležitostech … Ve svých kázáních a projevech by měli vysvětlovat božský vliv církve na vznik dokonalé společnosti  jak v soukromí tak na veřejnosti; o božské moci církve a její neomylný úsudek, DOKONCE I PRO OBČANSKÉ PRÁVO; o vážnosti smrtelných hříchů … nástroje katolických sdružení. [4]

 Slova arcibiskupa potvrdil biskup z Goza, který v dubnu téhož roku vydal oběžník, který tvrdil katolickým věřícím,že příslušnost k labouristické straně nebo dokonce návštěva jejích shromáždění je „morálním hříchem“.

Aby koordinoval individuální i kolektivní zastrašování zplozené hierarchií, Vatikán poslal na Maltu z Říma některé ze svých nejlepších „organizátorů“ specializovaných na tento typ války vedené pomocí náboženského tlaku a strach z Božího trestu.

 Tito specialisté byli zkušenými bojovníky v tomto typu nábožensko-politického tlaku, protože ho používali stejným způsobem ve velkém rozsahu již před tím v Itálii. Např. již v roce 1949 papež Pius XII exkomunikoval všechny a každého, kdo přímo nebo nepřímo podporoval komunisty nebo jejich spojence socialisty, aby je přiměl volit katolickou stranu inspirovanou a vytvořenou přímo Vatikánem. V roce 1959  Svaté oficium  zopakovalo exkomunikaci, následované další v roce 1965, když kardinál Otaviani prohlásil, že dekrety  Svatého oficia  jsou stále platné. [5]

Takoví „taktikové“ jako páter Rotondi, jezuita, a vedení nikým jiným než profesorem Geddou, bývalým předsedou Katolické akce, vstoupili na Maltu a koordinovali náboženský tlak, aby dosáhli nejlepší politické výsledky na voleních místech.

Profesot Gedda, brilantní organizátor, navázal dokonce plnější spolupráci s maltskou hierarchií, než měl s hierarchií v Itálii, kde církev přes svou mohutnost, musela jednat s určitou opatrností. Na Maltě došla církev mnohem dále než než kdekoliv jinde. To znamená, že proměnila svatou zpověď na volební urnu. Zpovědníci měli příkaz říkat kajícníkům jak volit. Při neposlušnosti odmítnout rozhřešení. Na dny Našeho pána 29. a 30. ledna 1962 Jeho milost arcibiskup svolal na tajnou schůzku je PÁTERŮ ZPOVĚDNÍKŮ do katolického institutu Floriana a ústně jim přikázal — pod HROZBOU EXKOMUNIKACE — „aby se tázali kajícníků zda nevolili labouristickou stranu a odmítnout jim rozhřešení pokud kajícníci budou tvrdošíjní“.

A tak se stalo jednoho rána — nebo snad večera — že ohromení maltští katolíci zjistili, že jejich zpovědníci, tato nebesa diskrétnosti a duchovní útěchy a kteří byli předurčeni výhradně k šeptaným sdělením mezi nimi a jejich duchovními otci týkajících se zajímavých soukromých poklesků (povětšinou svázaných s láskou a penězi) se nyní staly místem skutečné politické agitace, odkud jim maltský arcibiskup přikázal, jak a koho mají volit.

Pokud by čtenář zapochyboval o opravdovosti těchto arcibiskupských instrukcí, uvedeme některé. Jsou doslovným překladem latinského textu šířeného z ruky do ruky 7. března 1962 jen pro farní kněze.

Tolik ke svaté zpovědí víry, která, jak katolíci neustále opakují, je nedotknutelná a určena výhradně k duchovním záležitostem.

Když postrašila voliče pokud jde o diskrétnost zpovědníků, maltská hierarchie došla k otevřené a postižena duchovním malomocenstvím vůči svým politickým oponentům, když zamířili svá ostří proti členům Celostátního výkonného výboru strany. Tady je jejich vyjádření:

Jeho výsost … se cítí nucena uvalit od nynějška kanonický trest osobní klatby [personal interdiction] podle kanonických zákonů 2291-2 a 2275 na všechny ty, kteří se na schůzi Celostátního výkonného výboru Maltské labouristické strany konané dne 15. května 1961 a podíleli se na sestavení usnesení nebo ho schvalovali svým hlasem … [8]

Stručně řečeno, členové strany v opozici proti církvi byli vyhoštěni z obce všech katolíků na základě kanonického trestu „osobní klatby“. [c]

Důsledek tohoto stavu věcí je možno poměřit skutečností, že zahraniční návštěvníci ostrova, kteří tam byli v té době, abychom ocitovali poslance Britského parlamentu, který byl mezi nimi„,setkávali se s takovým zuřivým nepřátelstvím a nezdvořilostí“, že na auto ve které byl bylo vystřelenu. [9]

Odplata církve jejím politickým oponentům došla však ještě dále. Neuspokojena s mobilizací teroru na tomto světě, zmobilizovala teror i na onom světě, který přijde po pohřbení. A tak Joseph Mercer, místopředseda Labouristické strany, který zemřel v září 1961 nemohl být pohřben tam, kde křesťané obvykle odpočívají, ale byl položen na místo obecně zvané „skládka odpadu“. Přitom nejenže nebyl přítomen na schůzi Výkonného výboru 15. března, ale byl navíc praktikující katolík. Jinému členu Labouristické strany byl odmítnut pohřeb stejným způsobem.[10]

Když se blížil den voleb, církev zintenzívnila  svůj tlak všemi rozmanitými směry. Prodavačům novin zakázala prodávat noviny zaměřené proti katolické straně, katolíkům zakázala zadávat reklamu labouristickým novinám. Přes 80 procent vyhovělo ze strachu před trestem. Dětí se kněží dotazovali na politické postoje svých rodičů, a když se rodiče nepodřídili politickému diktátu církve, odmítli jim podat svátost. [d]

Nakonec, v předvečer voleb, pochodovaly po náměstí vesnice kříže potažné černým suknem z nápisem: „Proč jste hlasoval proti mně?“.

A v neposlední řadě v samotný den voleb, aby dokončili kampaň teroru vůči již tak zastrašeným maltským katolíkům, ve volebních místnostech se objevovaly kohorty černě oblečených kněží, jeptišek a mnichů a stavěly se do front voličů, zpívali a ,odlili se růženec, zatímco ti upoutaní na lůžku a prakticky umírající věřící byli přinášeni na nosítkách, aby hlasovali „pro církev a pro Boha“. Jak to dopadlo ? Církev vyhrála.“ [11]

Poznámky

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 23