Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Vatikán spolu s katolickou církví po zániku Katolického státu Chorvátsko nikdy nepřiznal žádnou zodpovědnost, ani to nejmenší, za zvěrstva tam spáchaná. A ovšem, když byl obviněn, popřel jakékoliv spojení s celým chorvátským „experimentem“.
Když jsou žádáni, aby se distancovali od činů spáchaných ustašovci v katolickém Chorvátsku, jsou obojí zticha. Mlčení znamená souhlas. Proto od samého pádu Nezávislého Chorvátska katolická církev neustále napomáhá rozptýleným zbytkům ustašovců doma i v zahraničí. A to nejen během pontifikátu Pia XII, ale stejně během pontifikátu „dobrého papeže Jana XXIII“ a papeže Pavla VI.
Katoličtí laici, katoličtí kněží, katoličtí mnichové pokračovali podporovat ustašovské aktivity stejně jako předtím. Podzemní organizace byly vytvořeny po celém světě. Ustašovská velení bylo vytvořeno. i v Madridu ve Španělsku, kam se náhodou uchýlil Pavelić po pokusu o atentát na něj v Argentině. Ovšem jelikož Pius XII byl stále naživu, jiné neméně aktivní centrum vzniklo v Římě samotném.
Současně s tím se katoličtí duchovní v Chorvátsku uplatňovali stejně neoblomně jako jejich kolegové za hranicemi. Ukazuje to skupina devíti z nich zatčených v Osjeku v Severním Chorvátsku a souzených v březnu 1960. Zatímco dva byli studenti theologie, ostatních sedm byli katoličtí faráři pod vedením pátera Cirila Kossa a pátera Ivana Kopiće.
V roce 1964 Bratrstvo kříže, katolická organizace v Západním Německu, byla rozpuštěna na příkaz německé vlády po bombovém útoku v této zemi. Její vedoucí? Páter Madić Skoko, katolický kněz. Po tři měsíce trvajícím procesu ho Němci odsoudili na čtyři roku těžkých prací.
V roce 1965 byli ustašovci tak nestydatí v Rakousku, kde terorizovali spřátelené katolíky pro podporu svých aktivit, že rakouská vládla učinila proti nim rázná opatření. Podobné případy se staly v dalších zemích, např. v USA, kde byly udělány bomby, které vybuchly současně na různých místech v roce 1967.
Nebyla to sporadická vystoupení psanců, ale koordinované aktivity ustašovců očekávajících „Den D“.
Jedno z jejich velitelství, které bylo po Druhé světové válce ustaveno v roce 1960 v Římě bylo přeneseno do chorvátského hlavního města Záhřebu. To vše, jak je nutno připomenout, během pontifikátu papeže Jana XXVI (1958-1963), otce ekumenismu.
Ustašovská korespondence, dokumenty a instrukce v dostatečném množství byly nalezeny ukryté uvnitř zdí městského františkánského kláštera. A ustašovský vůdce? Páter Rudi Jerak, který prováděl nábor členů když jim dával náboženské instrukce. Páter Jerak byl zatčen spolu s dalšími čtrnácti katolíky, kteří vedli teroristickou organizaci „s cílem vytvoření Nezávislého státu Chorvátsko“. [1]
V roce 1966 nový socialista, papež Pavel VI (1963-1978), jak jsme již viděli, prohlásil Mgr. Sempera kardinálem. Semper se stal hlavou Kongregace pro nauku víry. Jeho odbor byl zodpovědný za dohled proti „teologickým chybám.“
Kardinál Semper, jak je nutno připomenout, byl následníkem arcibiskupa Stepinace v Zagrebu.
Tichá ale účinná ochrana Vatikánu nad rozptýlenými ustašovci pokračovala nepřerušeně od pádu ustašovského Chorvátska. Polský papež Jan Pavel II, pobíhající po světě s hlasitými výkřiky o „restování a dodržování lidských práv“ stejně jako jeho papežští předchůdci, a přitom nikdy se nezmínil nebo dokonce neodsoudil ustašovská zvěrstva.
Tisíce ustašovců, kteří uprchli do různých zemí s pomocí samotného Vatikánu, jakmile se jednou usadili ve svých hostitelských zemích, byli fakticky chráněni katolickým klérem. Místní duchovní a jejich laická společenství, tj. katoličtí laici byli potom pověřeni dohledem na to, aby ustašovci byli chráněni, a to nejen tím, že se ztratí v místním obyvatelstvu, ale nadto pod deštníkem zákonné ochrany.
To bylo umožněno přijetím legislativy, která zakazovala zatčení a vydání těch, kteří byli označováni „váleční zločinci“ vyžádaní buď Jugoslávií nebo válečnými tribunály Spojenců. Tato legislativa byla navrhována a potom úspěšně prováděna katolickými institucemi a odpovídajícími katolickými politiky na regionální a dokonce celostátní úrovni. Taková kampaň byla obzvláště účinná v Austrálii, v Kanadě a v USA. Katolická církev zajišťující legislativní deštník potom pomáhali „ustašovským utečencům“ finančně, sháněním zaměstnání a opatrnou integrací do jejich nové komunity.
Mnozí se dokázali integrovat a ztratit se. Nové identity nebo legalizované maskování napomohly jejich pohlcení do společnosti. Během prvých let probíhala jejich integrace snadno. Potom ovšem se odhalila jejich skutečná totožnost a byly činěny kroky, buď institucemi v Evropě nebo v zemích jejich přijetí, aby byli pohnáni před spravedlnost nebo dokonce aby byli vydáni do zemí jejich zločinů.
Někteří byli zatčeni a vyhoštěni, někteří se ocitli před tribunály. Většina z nich ovšem díky ochraně katolické církve dokázali uniknout síti zákona. A to nejen drobní ustašovci, ale i jejich špičky.
Nejznámější byl případ Andrija Artukoviće, chorvátského ministra v nitra a ministra spravedlnosti.
V chorvátské vládě byl mluvčím arcibiskupa Stepinace. Artuković se narodil v Chorvátsku a vzdělán ve františkánských školách. Studoval práva na Záhřebské univerzitě, kde se stal fanatickým obhájcem katolicismu a nezávislého samosprávného katolického Chorvátska.
Když se chorvatská vláda zhroutila, Titovi partyzáni se připojili k sovětské armádě. Artuković stejně jako tisíce jiných ustašovců utekl ze země s pomocí katolického kléru. Žili v sousedních zemích, většinou ve Švýcarsku,v Rakousku a též v katolickém Irsku.
Mnozí dosáhli americké břehy. Artuković odešel do USA v červnu 1948 s návštěvnickým vízem, které mu bylo vydáno pod jménem Aloys Anić. Vízum a další dokumenty získal od katolických organizací ve Vatikánu a v USA. Pomohli i Kolumbovi rytíři, jelikož Artuković se stal Kolumbovým rytířem.
V roce 1949 Artuković požádal o status občana na základě zákona Displaced Person Act. V březnu 1961 ovšem učinila jugoslávská vláda formální žádost, aby byl Artuković navrácen jako „válečný zločinec“. A okamžitě byla v pohotovosti celá katolická mašinérie v USA, aby ochránila Artukoviće.
Jak se podařilo Artukovićovi uprchnout z Katolického Chorvátska po jeho kolapsu?
Artuković stejně jako Pavelić našel útočiště v Itálii, kde se ukrýval v různých klášterech a sídlil i v Římě. Pod přímou ochranou Vatikánu byl vybaven falešnými dokumenty a odešel do katolického Irska, kde na něj dohlížela bdělá katolická hierarchie. Ti mu dali další falešné dokumenty, které mu umožnili odjet do USA, kde katoličtí irští úředníci dohlédli na to, aby byl přijat, usazen a chráněn.
Ale katolický ochranný deštník ho nedokázal ochránit a jeho identita se stala známou. Výsledkem bylo, že byly učiněny kroky s cílem jeho zatčení v USA jako válečného zločince.
Katolické úřady ovšem s pomocí laické katolické organizace dokázaly prosadit určitá legislativní opatření na místní i celostátní úrovni, jak již bylo uvedeno, které ho ochránily před zatčením.
Potom byly učiněny kroky k jeho vyhoštění. ale i ty byly zrušeny pomocí zákonných, polozákonných a dvouznačných nebo sporných zákonných vytáček, které ho učinili prakticky imunním.
Ochrana katolickou církví se v Americe zdála neproniknutelná. To se ukázalo díky faktu, že trvalo v USA a v Jugoslávii přes 30 dlouhých let, aby byl Artuković vyhoštěn z USA.
Artuković žil mírumilovně více než 40 let v USA a byl odtud nakonec vyhoštěn v únoru 1986 a po zákonné bitvě, která trvala přes 30 let. Pochmurné představení ohromné moci katolické církve v USA.
Pohnán před soud v Záhřebu, křehký a vyčerpaný, bývalý ministr vnitra známý jako balkánský řezník byl shledán vinným válečnými zločiny a byl odsouzen k smrti.
Během čtyř týdnů procesu tvrdil, že je nevinen. Artukovič byl obviněn se čtyř určitých zločinů, včetně vraždy civilistů v válečných zajatců.
Instituce, ale zejména veškerý celosvětový katolický tisk, počínaje médii v USA, zdůrazňovala, že byl obviněn z „hromadných vražd Židů, Cikánů a dalších.“ Některé dodaly „a Srbů“.
Zkreslení specifického rasově-sektářského motivu, který motivoval katolické laiky a duchovní instituce ve spolčení s ustašovci k masakru téměř 700 000 pravoslavných Srbů, bylo neuvěřitelné jako by se nic takového nedělo.
Americká masová media nikdy nezmínila náboženskou motivaci spolu s rasovou, která inspirovala chorvátská masakry. Katolická církev nebyla nikdy obviněna, dokonce ani zmíněna kvůli jejímu podílu na chorvátských aférách. Ani slovo odsouzení, kritiky nebo dokonce nestranné připomínky o její zodpovědnosti.
Americké ministerstvo zahraničí dohlíželo, aby tomu tak bylo. Jelikož si od té doby USA a Vatikán vyměnili velvyslance a papežský velvyslanec ve Washingtonu dohlížel na to, aby o té věci katolická media USA byla informována, co mají říkat.
Media zdůrazňovala, že Artuković byl odsouzen k smrti za hromadné vraždy Židů a Cikánů [a], a podle možnosti, i Srbů. O tom, že masové vraždy byly na Srbech a na pravoslavných Srbech, nebyla nikde ani čárka. To ospravedlnila katolická církev. Ovšem podle milionů Vatikán a církev neměla vůbec nic společného s těmito masakry.
Abychom učinili výrok přesvědčivější a aby se zdálo, že to nemá nic společného s katolickou náboženskou persekucí. záhřebský soud, který předběžně probral celý proces s USA s autoritami USA a Vatikánu, a potom obvinili Artukoviće z rozkazu k „masakru civilistů v roce 1942, zavraždění 450 vězňů cestou do koncentračního tábora a zavraždění prominentního právníka v roce 1941 a zabití zajatých jugoslávských partizánů v roce 1943“ (Podle Reutera) [2]
Ani zlovo nebo jen náznak náboženské podstaty masakru, skutečnosti, že katoličtí kněží a mniši sloužili v koncentračních táborech, kde byly stovky tisíc lidí mučeno a zavražděno nabo byli nuceni přijmout katolický křest, aby se zachránili před mučením a popravou.
|
Andrija Artuković odváděný od soudu v Záhřebu poté, kdy byl odsouzen k smrti 14 května 1986 za válečné zločiny v Jugoslávii. Takový byl obecný obraz světového tisku po Artukovićově odsouzení, ani slovo poukazující na válečné zločiny kterých se dopustil. Ve skutečnosti v mnoha článcích pojednávajících o čtyřech týdnech procesu byla o katolické církvi sotva zmínka. Zvláštní sektářský charakter a podstata chorvátských masakrů zaměřených proti pravoslaví nebyly nikdy ani zmíněny, až na řídké výjimky v některých britských a amerických mediích. Ovšem Vatikán si dokázal vynutit takovou cenzuru kolem celé záležitosti, že světová media zdůraznila, že Artuković byl zodpovědný za smrt několika stovek Židů, Cikánů, a snad několik Srbů. Na rozdíl od Holocaustu, který židovská komunita řádně každodenně připomíná světu aby nezapomněl, katolický holocaust byl nejen zapomenut, ale nesmí na něj nikdo ani vzpomenout. Je prostě tabu. A většina protestantů přispívá spolu s Vatikánem k tomu, aby svět zapomenul na zvěrstva v katolickém Chorvátsku. [b] |
Stručně řečeno, Antuković byl podle nich drobný válečný zločinec, který popravil několik stovek civilistů s vojenskou a politickou motivací. Náboženství bylo zcela vynecháno. Ve skutečnosti nebylo ani zmíněno. Jasný důkaz, pokud je zapotřebí, tiché shody mezi Vatikánem, USA a komunistickými úřady Jugoslávie dávno před samotným procesem.
ale lživá podstata procesu se stane ještě křiklavější kvůli skutečnosti, že byla opominut nesmírný rozsah masakru pravoslavných Srbů v průběhu chorvátského režimu.
Během procesu nejen že nebyla zmíněna katolická církev, ale nebyla tam jediná narážka na další hrůznou skutečnost, totiž že ve skrytu za všeobecným zjednodušením — jmenovitě tvrzení, že mezi těmi vražděnými byli hlavně Židé a Cikáni, s občasným přidáním doplňku „a Srbů“, přitom ta doložka „a Srbů“ znamená devadesát devět procent všech obětí, ze kterých většina patřila k pravoslavné církvi. A také skutečnosti, že Srbové měli zahynout, protože patřili k církvi, kterou Katolický stát Chorvátsko pokládal za sobě odporující a na plány Vatikánu, který sám intrikoval k vytvoření Chorvátského státu. [c]
Během záhřebského procesu s Antukovičem se světový tisk ani nezmínil o těchto skutečnostech. Kolektivní ticho evropských a amerických médií by nebylo možné kdyby nebyl umlčován strachem z reakce katolické církve v USA, jejíž tichý tlak byl cítit ve všech redakcích novin a televizních stanic.
Proces který skončil v květnu 1986, jak se zdá, ukončil kapitolu historie jedné plánované genocidy, a co je ještě horší, náboženské persekuce prováděná s podporou Vatikánu, který chránil ty, kteří působili jako nástroje hrůzné chorvatské zkušenosti. [3] [d]
Vatikán byl nejen očištěn ze svého podílu na celé aféře, ale nebyl ani zmíněn. Ale katolická církev, jejíž úsilí se projevilo tak výrazně v katolických koncentračních táborech, bylo zkresleno tak, aby vypadali jako bezmocní svědci; nepřímo ¨šla některá americká media tak daleko, že tvrdila, že pomáhala obětem chorvátského nacismu.
Protestanté v USA až na malé výjimky jednali podobně. Jejich zbabělost spolu s katolickou akční energií, a kolaborace amerických medií, to vše přispělo ke zkreslení historické pravdy.
Když jsou celé národy drženy v úplné neznalosti některých hrůzných historických skutečností, národ je ohrožen. V našem případě zamlčení skutečnosti, že Vatikán tak významně přispíval k vytvoření Katolického státu Chorvátsko. Zločin proti právu amerického lidu být informováni.
Vášnivý nacionalismus a zuřivý náboženský dogmatismus, který vytvořil katolické Chorvátsko, může jednoho dne vzplanout znavu. A nejen v Evropě, ale i v jiných částech světa včetně západní polokoule, a ovšem v samotných USA.
Předtucha. A varování.
| [1] | The Times, Londýn, 30. března 1960.[Zpět] |
| [2] | The Times, Londýn, 16. května 1986.[Zpět] |
| [3] | Zprávy z Bělehradu 14. května 1986.[Zpět] |
| [a] | Všimněte si opět onoho specifického morbidního rasismu. podle kterého jsou některé oběti masakrů důležitější než jiné, zřejmě rasově méněcenné, zejména slovanské. Tato forma rasismu je typická i pro instituce Evropské unie a ty, kteří s ní ochotně kolaborují. Podle nich je např. důležitějších pár cikánských obětí z Let než desetitisíce českých obětí nacistických koncentračních táborů. Typickou ukázku rasismu institucí Evropské unie může být Usnesení Evropského parlamentu z 15. dubna 1999, ke vstupu ČR do EU, která mimo jiné prosazuje rasistickou „pozitivní diskriminaci“, kromě toho se snaží o revizi výsledků II. světové války, a tím prakticky prohlašuje EU za právního nástupce Hitlerovy Třetí říše.[Zpět] |
| [b] | Logickým důsledkem této strategie bylo zopakování masakrů při rozbití Jugoslávie ustašovskými nástupci ve spolupráci s americkými fašisty a bruselskými eurofašisty. Nesmíme zapomenout, pokud nechceme, aby se podobné hrůzy neopakovaly u nás; náš národ doplácí na katolický teror přinejmenším od 15. století![Zpět] |
| [c] | Katolická církev si prakticky zopakovala středověký styl myšlení, na který tak tvrdě doplatili čeští husité v 15. století — jejich logika od té doby nedoznala žádné viditelné změny. Jestli je možno odpustit a nepřipomínat její středověké zločiny, potom v žádném případě nesmíme zapomínat na její zločiny současné, zejména vzhledem k tomu, že své zločiny v Jugoslávii nedávno zopakovala. A je nezbytné stejně posuzovat i všechny zločinné režimy, které se na tom aktivně podílely.[Zpět] |
| [d] | Bohužel autor knihy netušil, že se celá historie zanedlouho zopakuje.[Zpět] |
