Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Jugoslávské velvyslanectví podporovalo zpřístupnění knihy i knihu samotnou po mnohá léta jako prostředek k zveřejňování chorvátských masakrů. Proto byl její autor zván na velvyslanectví během různých národních svátků i během oficiálních přijetí známých politických osobností.
Bylo to v průběhu těchto přijetí, kdy autor knihy se střetl s neočekávaným překvapením. Po uvedení nového jugoslávského velvyslance a diskusi s ním o potřebě nového srbského vydání knihy, velvyslanec odpověděl s poněkud ledovým tónem, že takové vydání již není zapotřebí. Nejen srbské vydání, jak dodal, ale dokonce i anglické. Na dotaz o příčině takové náhlé změny politiky velvyslanec odpověděl, že již není zapotřebí otvírat chorvátský problém. Naopak, odpověděl, otvírání by mohlo způsobit mnoho zla Jugoslávcům a mezinárodním vztahům.
Když autor knihy připomněl, že Židé zdaleka nezastavili hovořit a otvírat nacistické masakry Židů v německých koncentračních táborech, kteří spustili dokonce ráznou celosvětovou kampaň, aby svět nezapomněl na nacistické hrůzy, velvyslanec odpověděl, že chorvátský „problém“, jak to nazval, je poněkud jiný a již nepotřebuje připomínat. [a]
Přístup velvyslance byl tak nečekaný a tak radikální, že autor knihy si najednou uvědomil to, co tušil již několik měsíců: jmenovitě „sblížení“ mezi Vatikánem a presidentem Titem, rozeným katolíkem, ke kterému došlo.
Ti dva ve skutečnosti vedli tajná jednání po dlouhý čas s ohledem na řešení problémů katolických disidentů uvnitř komunistické Jugoslávie, katolických duchovních, kteří byli uvězněni a katolických Chorvátů, které Tito pokládal za „válečné zločince“. Schválili všeobecnou amnestii pro mnohé z nich, včetně amnestie těch katolíků, kteří kolaborovali s nacistickými okupanty. Ponejvíce to byla ovšem amnestie pro kněze, mnichy a jiné duchovní, kteří byli páteří nezávislého Katolického státu Chorvátsko.
|
Titulní stránka knihy, kterou jugoslávský velvyslanec v Anglii odmítl znovu tisknout poté, kdy se Avro Mahattan setkal s papežským vyslancem na jugoslávském velvyslanectví. Velvyslanec sdělil autorovi knihy, že taková literatura již není užitečná. Chorvátské masakry, jak řekl, by měly být zapomenuty. Po setkání Avro Manhattana s novým jugoslávským velvyslancem a papežským nunciem Jugoslávie změnila svou politiku a spřátelila se s Vatikánem. Chorvátské hrůzy byly odsunuty do pozadí. Vatikán slavil další vítězství. Vydávání knihy v angličtině ovšem pokračovalo, aby bylo prodáváno po celém světě a vnímáno mnohými lidmi jako připomínka náboženského fanatismu. |
To znamenalo změnu ve vztazích s Vatikánem, doma i v zahraničí. Proto nastalo okamžité zlehčování chorvátských zvěrstev a spolupráce s novým „reformovaným“ chorvátským katolicismem. Skutečný diplomatický triumf Vatikánu.
Vyjednávání bylo vedeno Mgr. Semperem, který byl jmenován hlavou Svaté kongregace pro nauku víry (dříve Svaté oficium Inkvizice). [b] Již zmíněný Mgr. Semper byl byl jmenován záhřebským arcibiskupem jako nástupce arcibiskupa Stepinace a byl též osobním přítelem a spojencem Ante Paveliće a Artukoviće, ministra vnitra Katolického státu Chorvátsko.
Mgr. Semper, který je osobně velmi čestný a schopný muž, dokázal, že je i důvtipná vyjednávač. Přesvědčil vášnivého protivatikánského komunistu Tita, že usmíření s Vatikánem by mohlo přinést komunistické Jugoslávii tolik potřebnou podporu USA. Finanční pomoc USA, nemluvě o diplomatické ochraně, se stala nutností, když Sovětské Rusko vznášelo zlověstné požadavky na Jugoslávii, která se odtrhla z východoevropského bloku, který se omezil na ruské satelity.
Jeho argumenty se z politického hlediska zdály oprávněné a proto přijatelné. Tito se rozhodl přijmout návrh Vatikánu. Proto radikální změna pokud jde o chorvátský problém. Jugoslávie si přála zapomenout na holocaust a nepřála si ho připomínat, ale nadto si nepřála obtěžovat Vatikán ani vzpomínkami na něj.
Toto překvapivé střetnutí autora knihy s novým velvyslancem bylo záhy následováno ještě jedním, když se střetl tváří v tvář s kýmsi nosícím kolárek duchovního a fialovou košili. Úředník velvyslanectví potom spěchal představit autora knihy této osobě. Nebyl to nikdo jiný než nový papežský nuncius ve Velké Británii, tj. papežský velvyslanec. Jeho jméno bylo Monsignor Cardinale. Milý jedinec, který při podávání ruky měl tajemný úsměv naznačující tiché vítězství. To střetnutí bylo prvým a též posledním jak s jugoslávským velvyslancem tak s papežským nunciem ve Velké Británii. Bylo to též poslední pozvání autora na velvyslanectví.
|
Kardinál F. Semper byl ustanoven prefektem Svaté kongregace pro nauku víry papežem Pavlem VI v roce 1968. V tomto postavení se nový kardinál stal zodpovědným za dozor nad teologickými chybami, herezemi [kacířstvím] a jinými odchylkami od učení katolické církve, jedna z nejdůležitějších pozic ve Vatikánu. Svatá kongregace kterou vedl nebyla nebyla ničím jiným,než dřívějším Svatým oficiem, které bylo v minulosti odpovědné za Svatou inkvizici. K tomuto jmenováni, jak je nutno připomenout, došlo v roce 1968, několik let po Druhém vatikánském koncilu, který prosazoval ekumenismus a jednotu, a pri pontifikátu papeže Pavla VI. Proč bylo jmenování Mgr. F. Sempera jak pro katolíky tak pro protestanty? Protože kardinál F. Semper nebyl nikým jiným než arcibiskupem v Záhřebu, hlavním městě bývalého ustašovského Chorvátska. Byl tím mužem, který nastoupil po arcibiskupovi, později kardinálovi Stepinacovi, přítel a spojenec Ante Paveliče. Ano, nástupce toho samého Stepinace, který ze stejného arcibiskupského křesla inspiroval masové nucené konverze, masové deportace pravoslavných kněží a laiků, který žehnal ustašovským vraždám více něž půl milionu lidí. |
Zanedlouho potom učinil Vatikán oficiální usmíření s maršálem Titem. Katoličtí činovníci a kněží byli propuštěni a byla zahájena politika usmíření, kterou, jak již bylo zdůrazněno, vyvrcholila, když byl Mgr. Semper dosazen přímo do Vatikánu a jmenován kardinálem. A ovšem poradcem nikoho jiného než samotného papeže.
Mnozí Chorváti byli spokojeni vývojem událostí. Ale stovky tisíc Srbů, kteří přišli o více než 675 000 příbuzných a přátel, spokojeni nebyli. Organizovali nadále setkání a připomínali si kolektivně i individuálně chorvátský holocaust kdykoliv mohli. Neúnavná vatikánská nátlaková mašinérie ovšem neustala v tlaku dokud i jejich nejnevinnější setkávání byla rozháněna policií.
Jejich přístup byl o tím trpčí, protože k němu docházelo ne v katolických zemích, ale v těch protestantských: Anglie byla hlavním viníkem. Oficiální setkání canterburského arcibiskupa z kardinálem primasem Anglie v katedrále sv. Pavla byl počátkem tichého pronásledování těch, kteří si přáli připomenout holocaust v Chorvátsku.
V jiných zemích so ovšem Srbové připomínali své mučedníky nerušeně. I když i tam měla těžká mlčenlivá ruka katolické církve hrozící dohled na jejich aktivity. Ale jestli tichá ale hrozivá bdělost katolické hierarchie v Austrálii, v Kanadě a v USA nad chorvátským holocaustem byla diskrétní, nebylo tomu tak u bývalých katolických ustašovců.
Ustašovci, kteří unikli do těchto zemí s pomocí katolické církve se nyní zformovali do etnických skupin, které byly velmi aktivní v politických, náboženských a chorvátských záležitostech.
Zorganizovali se do polovojenských jednotek. Ty podporovaly chorvátskou nezávislost stejně divoce jako předtím a měli tichou pomoc místních katolických představitelů a kléru hostitelských zemí, kde našli útočiště. Velmi často se pletli nejen do místních srbských a jugoslávských záležitostí, ale i do místních politických problémů, které byly z jejich pohledu proti chorvátským zájmům.
|
Autor a jugoslávský velvyslanec Recepce na jugoslávském velvyslanectví v Londýně byla historickým mezníkem ve vztazích komunistické Jugoslávie s Vatikánem. Od Druhé světové války a kolapsu nezávislého Katolického státu Chorvátsko se rudý diktátor Tito zřekl všech kontaktů z Vatikánem. Zatčené a uvěznění arcibiskupa Stepinace a dalšího vyššího katolického kléru, který se podílel na vládě teroru v Katolickém státě Chorvátsko bylo hlavní překážkou. Když ovšem prošel čas, nezávislost Tita na Sovětském Rusku podněcované US přineslo výsledky. USA „tlačily“ na rudého diktátora na „smíření“ s Vatikánem. Jedním z předběžných věcí pro tento krok bylo „zapomenout na chorvátskou zkušenost“. Jakmile byla tato politika přijata, byl do Londýna dosazen nový velvyslanec a současně se „zvláštní“ důvtipný diplomat začal být na velvyslanectví jedním z „důležitých hostů“. Téhož večera řekl velvyslanec autorovi knihy, aby přestal psát o Chorvátsku. Bezprostředně potom byl představen Mgr. Cardinalemu, který byl na rudém velvyslanectví osobně jako oficiální představitel papeže. Na obrázku je autor v rozhovoru s velvyslancem během recepce. |
K tomuto účelu vytvořili teroristické buňky po celé Evropě, v Austrálii, na Novém Zélandě, v Kanadě a v USA. V Austrálii se střetli s místními lidmi a způsobili několik škod zájmům komunistické Jugoslávie. Aby učinili své protesty účinnějšími, vyhazovali do povětří úřady, obchody, komunistické a liberální instituce. Bomby a výbuchy se stávaly stále opakovanými známkami jejich přítomnosti.
| [a] | Na tuto zradu národních zájmů doplatili po letech Srbové zopakováním masakrů v devadesátých letech včetně agrese NATO a později protiprávním odtržením Kosova. Jak asi doplatí náš národ na současné vlastizrádce, kteří se bratříčkují se sudetskými Němci a nadšeně hajlují spolu s bruselskými byrokraty? [Zpět] |
| [b] | Současný papež Benedikt XVI, dříve Joseph kard. Ratzinger, je též
bývalým
prefektem této instituce. Jeho přístup k svobodnému rozhodování si může
čtenář učinit na základě jeho Instrukce k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě,
která požaduje, aby katoličtí politici namísto vlastního myšlení či vůle
svých voličů jednali
na podle instrukcí jeho Kongregace. Zastupují takoví politici své voliče
nebo Vatikán? Uvažte to hlavně ve volbách.
Přitom hlavním problémem vyplývajícím z takových instrukcí není onen seznam problémů, o kterých nesmí katolický politik přemýšlet ani v konkrétních řešeních, která musí povinně prosazovat; s mnohými z nich by mnohý z nás souhlasil; problém je právě v tom, že katolík nesmí samostatně myslet a nemusí ani respektovat to, co si přejí jeho voliči - v tom, že katolický politik musí být povinně loutkou Vatikánu. [Zpět] |
