Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Historky dr. Sekuliće byly poněkud podezřelé, to přinejmenším. Měl mnoho fotografií chorvátský zvěrstev, z nichž u některých později ukázalo, že jsou autentické. To bylo na začátku války v roce 1942. Hrůzy koncentračních táborů dosud nebyly odhaleny. Ve skutečnosti se obecně věřilo, že vůbec neexistují, a pokud ano, jsou pouhými nesnázemi uvězněných.
Na chorvátské fotografie se proto nahlíželo jako na hrubou formu propagandy a většina je tak chápala. Když po měsících pochybností autor knihy nakonec navrhl panu Hultonovi z vydavatelství Hultom Press, tiskovému magnátovi z Fleet Street, aby o tom uvedl článek ve svém časopise World Review, pan Hulton odmítl na podkladě toho, že je to nepřátelská propaganda. Je zajímavé poznamenat, že pan Hulton byl katolík. A katolíci, jak naznačil, takové věci nemohou dělat.
Jedna z jeho sekretářek, ruská princezna, trvala ovšem na tom, že byly pravé. Byla příslušnicí pravoslavné církve a měla péči o osud pravoslavných věřících. Během lampaně se pan Hulton zamiloval do té princezny a oženil se s ní. Dr. Sekulić mezitím agitoval u mnoha spojeneckých vlád, které tehdy sídlily v Londýně, s určitým úspěchem. Když byly přineseny další důkazy a do Londýna dorazily další materiály od lidí, kteří utekli z Jugoslácie, nakonec autor knihy přijal důkazy jako autentické, stejně jako jiní, včetně samotného pana Hultona.
Nedlouho po válce autor knihy se spřátelil s představitelem papeže v Anglii, Mgr. Godfreyem, papežským legátem. Setkal se s ním náhodou ve Wimbledon Commons, kam chodili oba pravidelně na odpolední procházky. Mgr. Godfrey diskutoval s autorem knihy, kterou právě psal, The Vatican World Politics (Vatikánská světová politika). Godfrey měl velký zájem o knihu, a s velkou otevřeností dokonce navrhl doplnění.
|
Zleva doprava: Terzić S. Budislav, Rev. V. Malučkov a autor. Pan Terzić Budislav bojoval proti Němcům, proti komunistům a proti ustašovcům mezi roky 1941 a 1945. Byl očitým svědkem hrůzných zvěrstev páchaných ustašovci. V červnu 1941 katoličtí ustašovci přijeli do malé pravoslavné vesničky Stikada a Gudru v okrese Gradac. Přikázali všem vesničanům, aby se shromáždili v malém kostele sv. Petra, kde je katolický farář pokřtí. Jakmile byli vesničané uvnitř, ustašovci zavřeli dveře a vhodili dovnitř okny benzínové bomby. Celé shromáždění, tj. veškeré pravoslavné obyvatelstvo dvou vesnic, šest set mužů, žen a dětí, uhořelo zaživa. Mezi nimi příbuzní Terziće Budislava, např. Milan, ve věku 50 let, Mile, 30 let, Peter, 30 let, Dane, 30 let, Lazo, 22 let, Mile, 60 let, Mile, 75 let, Vas, 2 roky, Rade, 22 let a několik malých dětí, na jejichž jména a věk si nemohl vzpomenout. Celkový počet jeho příbuzných, kteří byli takto zmasakrováni, byl třicet dva. Ve městě Gradac ustašovci vyvraždili jeho pravoslavné obyvatele v místním řeznickém krámě. Bylo to zjištěno místními úřady, když odtud vytékaly potoky lidské krve do příkopu. |
Když jsem se ovšem zmínil o chorvátských masakrech, rovnou odmítl uvěřit, že k nim došlo. Mgr. Godfrey byl v podstatě velmi čestný a zbožný muž. Ale byl oficiálním representantem Vatikánu. Nakonec se stal arcibiskupem a později se stal kardinálem primasem pro celou Anglii.
Zda Mgr. Godfrey dal přednost pověsti Vatikánu před svým svědomím nebo zda nemohl přijmout, že jeho církev přimhouřila oči nad chorvátskými masakry se nikdy nevyjasnilo. Reagoval ovšem tak, jak se s tím autor knihy setkával opět a opět u katolíků i u ostatních.
Maje to na mysli, začal se střetávat s mnohými z těch, kteří v Chorvátsku unikli smrti. Někteří byli těžce znetvořeni, zkřiveni, nebo měli těžké spáleniny po celém těle. Mladý muž kolem 17 unikl upálení prostě díky tomu, když uviděl skupinu ustašovců přicházejících překvapivě do jejich vesnice, ukryl se v nejbližší strouze. Dosvědčil hrůzný čin. ustašovci obklopili jeho rodinu, zavřeli všechny její členy do stodoly plné sena a potom jí zapálili. Všichni ti uvnitř uhořeli zaživa.
Jsou to některé z mnoha historek sdělených živě mnohými z těch, kteří přežili. Nakonec vznikla kniha o chorvátských hrůzách sestavená autorem této knihy. Britský tisk jí ignoroval. Katolický tisk vynakládal námahu proti jejímu přijmutí. Mnohé obchody s knihami, včetně těch protestantských, odmítali knihu prodávat. Strach z urážky katolických zájmů již byl tak značný.
Jugoslávská vláda se nakonec rozhodla prolomit taková rozsáhlý bojkot. Nakoupili 2000 výtisků knihy a předali zdarma výtisk téměř každému členu Horní sněmovny, každému poslanci Dolní sněmovny a členům britské vlády. [a] Kniha se nazýval Terror Over Yugoslávia (Teror v Jugoslávii). Lord Alexander z Hillborough, předák opozice v Horní sněmovně, se zhrozil. Přes jeho obhajobu chorvátské záležitosti byl bojkotován kolegy, z nichž se mnozí obávali katolických a židovských nátlakových skupin.
|
Obálka kontroversní knihy o chorvátských zvěrstvech zakázaná jugoslávským velvyslancem v Londýně ve stejný večer, kdy zvláštní papežský pověřenec navštívil recepci na komunistickém velvyslanectví. Kniha byla předtím rozdělena stejným velvyslanectvím poslancům Dolní sněmovny, členům Horní sněmovny a rovněž členům britské vlády. Vystoupení papežského nuncia tam zahájilo politiku spolupráce mezi komunistickou Jugoslávií a Vatikánem. [Titul knihy: Terror over Yugoslavia * The threat to Europe — Teror v Jugoslávii * Hrozba Evropě] |
Přes britský bojkot, či spíše kvůli němu, autor knihy a předák protestantů ze Severního Irska Rev. Ian Paisley se potom rozhodl uvést knihu v Severním Irsku. Dosti kuriózní vzhledem k tomu, že severoirští protestanté podporovali nadšeně chorvátské křížové tažení. Ztotožnili se s pravoslavnými Srby, kteří byli likvidováni katolickými Chorváty. To protože občanská válka, která měla zaplavit Severní Irsko, právě začínala a Irské republikánská armáda známá spíše pod zkratkou IRA právě zahájila vládu teroru včetně bomb a zabíjení v rozsahu nevídaném po mnoho let.
Rev. Paisley, autor knihy a dr. Sekulić byli též pozváni a museli být chráněni ozbrojenou gardou. Setkání se konalo v Ulster Hall, největším sále v Belfastu, hlavním městě Severního Irska. Byla zcela zaplněna, bylo tam přes 2600 lidí. Bylo prodáno přes 2000 výtisků knihy. Přestože sál byl zcela zaplněn a schůzka byla měla jednohlasnou nadšenou podporu, ani jeden z britských listů se neobtěžoval zmínit o účelu shromáždění, nemluvě už o názvu knihy. Je to další příklad korupce britských médií, která byla tehdy pod vlivem katolíků a zůstaly pod ním dodnes.
Ještě překvapivější a sensačnější události spojené s trampotami knihy nastaly, když byla nabídnuta samotnému canterburskému arcibiskupovi [b]. To nastalo během večera 2. ledna 1969. Je to historické datum, bylo to poprvé, kdy římskokatolický kardinál byl pozván ke vstupu a motlitbě do katedrály sv. Pavla [c] od Reformace [d] . Skutečný triumf katolické církve a další rána k rozkladu protestantismu vůbec.
Toho večera arcibiskup z Canterbury slavnostně vedl procesí, aby se setkal s kardinálem Heenanem, katolickým primasem Anglie (po němž následoval výše zmíněný kardinál Godfrey) uvnitř katedrály sv. Pavla. I když je to hlavní protestantský chrám Anglie, byl nyní k této příležitosti naplněn katolickými knězi a katolickými jeptiškami, když procesí slavnostně přišlo do poloviny cesty k hlavnímu portálu katedrály.
|
Kniha Dnešní katolický teror hozená přes katedrálu sv. Pavla canterburským arcibiskupem. Večer 2. ledna 1969 byl historický, neboť to bylo poprvé kdy byl římskokatolický kardinál pozván ke vstupu a modlitbě ve sv. Pavlu od Reformace. Skutečný triumf katolické církve a další rána k rozkladu protestantismu vůbec. Toho večera arcibiskup z Canterbury slavnostně vedl procesí, aby se setkal s kardinálem Heenanem, katolickým primasem Anglie, uvnitř katedrály sv, Pavla, která, přestože je hlavním protestantským chrámem Anglie, byl nicméně zaplněn katolickými knězi a jeptiškami, když se museli náhle zastavit. Londýňanka slečna Amy Phillipsová (na snímku s autorem), která si stoupla ve své lavici a zdvořile předala kopii této knihy arcibiskupovi. Arcibiskup se zasmál, vzal knihu, laskavě dámě poděkoval, potom si přečetl titul Dnešní katolický teror. Při tomto pohledu „jeho těžké čelisti třeskly, jako kdyby měly rozžvýkat ranného křesťana.“ Potom v tom nejneekumeničtějčím a nejnebiskupštějším záchvatu vzteku mrštil knihu přes katedrálu a téměř trefil katolickou jeptišku. Několik dní před tím katolický student, když uviděl stejnou knihu v rukách kolegy studenta na Královnině koleji v Belfastu hodil knihu na zem, skočil na ní a kopal do ní s nekontrolovanou zlostí. Další ukázka inteligentní objektivity katolické inteligence. |
Londýňanka slečna Amy Phillipsová, která si stoupla ve své lavici a zdvořile předala kopii této knihy arcibiskupovi z Canterbury. Arcibiskup se zasmál, vzal knihu, laskavě dámě poděkoval, potom si přečetl titul Dnešní katolický teror. Při tomto pohledu „jeho těžké čelisti třeskly, jako kdyby měly rozžvýkat ranného křesťana.“ Potom v tom nejneekumeničtějčím a nejnebiskupštějším záchvatu vzteku mrštil knihu přes katedrálu Kniha trefila dvojici katolických jeptišek, které se ihned pokřižovaly.
Reakce canterburského arcibiskupa a katolických jeptišek nebyla výjimkou. Výtisky knihy, u kterých někteří protestanté zařídili, aby byly v knihovnách ve Skotsku, byly vráceny zpět a většina stránek v nich a obrázků s chorvátskými zvěrstva byly spálena.
Katolický student po setkáni v ulsterské hale, když uviděl výtisk této knihy v rukách kolegy studenta na Královnině koleji v Belfastu, popadl tuto knihu, praštil s ní o zem, skočil na ní a s nekontrolovaným vztekem do ní kopal. Další ukázka inteligentní objektivity katolické inteligence v Irsku, v Británii a v podstatě i v USA.
Důkazu o katolických zvěrstvech se krátce řečeno staly nepřijatelnými. Katolická církev s tím nebyla srozuměna. Byla to i přirozená reakce rovněž nekatolíků. Přesto ke zvěrstvům došlo. Katolíci byli šokováni více než kdokoliv jiný, protože spojovali svoji církev s mírem, modlitbami a odpuštěním a nemohli si spojit stejnou církev s těmi strašlivými politickými a rasistickými postoji. [e] Je tomu tak i v Irsku, kde katolíci a protestanté se navzájem vraždili po mnohá desetiletí, před, v průběhu i po Druhé světové válce, a kde válka mezi dvěma frakcemi, severoirskými protestanty a jižními katolíky probíhá stále stejně krutě jako dříve.
|
Zleva doprava: Sava Durbaba, autor a Toma Stojsavljević. 12. dubna 1941 strýc Toma Stojsavljeviće, Mile Stijsavljević, krterý byl srbským pravoslavným poslancem jugoslávského parlamentu v Bělehradě, byl uvězněn ustašovci spolu se dvěma pravoslavnými přáteli, důstojným pánem Milośem Mandiem, pravoslavným knězem, a dr. Turleicoem. Byli zmasakrováni všichni tři bez možnosti formální obhajoby. 13. června 1942 ustašovci popravili otce Sávy Rade Durbabu v jeho rodné obci Bralovci. Potom se snížili k tomu, že zmučili Sávovu třináctiletou sestru. provedli tak, že jí dusili ve stále delších intervalech, až se nakonec zadusila. S tím se nespokojili a rozlámali jí všechny kosti v takovém rozsahu, že většina jejích údů byla rozdrcena téměř na kaši. Potom vyřízli jazyk jiné mladé ženě ze stejné vesnice a prořízli otvory do obou jejích tváří. Nakonec byla zapíchnutím usmrcena. |
| [a] | Překladatel si nemůže nevzpomenout, jak předal v Londýně po jednom výtisku anglického překladu této své interpelace na tehdejšího českého premiéra Václava Klause „Ve věci volné soutěže politických sil, dodržování lidských práv, odsouzení a potrestání politických zločinů“, mapující politické zločiny chartistického režimu včetně požadavku potrestání viníků, jednomu poslanci Britské dolní sněmovny, na Britském ministerstvu pro Commonwealth a zahraniční věci a londýnskému ústředí organizace Amnesty International. Stejně jako autor knihy se dočkal jen mlčení, pouze britský poslanec potvrdil ve zdvořilém dopise přijetí materiálu. Samozřejmě závažnost zločinů popisovaných autorem knihy je nesrovnatelně vyšší než zločinů popisovaných v interpelaci. [Zpět] |
| [b] | Arcibiskup z Canterbury je současně anglikánským primasem Anglie.[Zpět] |
| [c] | Katedrála sv. Pavla je hlavním anglikánským chrámem v Londýně.[Zpět] |
| [d] | Za počátek reformace je pokládán rok 1517, rok vystoupení Martina Luthera v Německu. Anglická reformace započala za vlády Henryho VIII; nejdůležitější událostí byl zákon Parlamentu z roku 1534, který ukončil vliv papeže na Anglickou církev a anglický král se stal hlavou církve. Další kroky k oddělení od římskokatolické církve následovaly zejména při tzv. Slavné revoluci (Glorious revolution) v roce 1688 po nástupu Williama Oranžského a Marie Stuartovny, kdy se Anglie připojila k protestantské Augsburgské lize.[Zpět] |
| [e] | Povšimněte si, že totéž platí pro „bývalé“ komunisty, ale ve stejné míře i pro současné totalitní struktury, spojené s chartistickým režimem. Lidé snadno podléhají líbivým heslům falešné sociální spravedlnosti, falešné ochrany „lidských práv“, falešným „humanitárním organizacím“ apod., ale zásadně odmítají zodpovědnost za zločiny těchto organizací. Vzpomínám, jak před rokem jedna účastnice zájezdu k Bajkalu hrdě nosila tričko s emblémem organizace „Člověk v tísni“ netuše, že v této zemi nahlížejí na tento spolek, který dodává zbraně čečenským teroristům, jako na teroristickou organizaci. Podobně by se asi dívali bojovníci za svobodu některých asijských zemí, když je u nás perzekuován někdo za to, že nosí tričko s portrétem jejich „národního hrdiny“ Usamy bin Ladina. Kupodivu, trička s portrétem jihoamerického teroristy „Che Guevary“ je chartistickým režimem tolerován.[Zpět] |
