Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Zatímco se Město Vatikán a mnohé jeho exteritoriální budovy v Římě změnily na ochranné polooficiální útočiště pro stovky válečných zločinců, americké Ministerstvo zahraničí začalo pilně zapojovat mnohé z nich do svých různorodých rozvětvené středomořské mašinérie, působící mimo jeho oficiální úřednictvo. Tyto operace, i když byly tajné, se nakonec staly známé. Bezprostředním výsledkem byla rostoucí opozice k nim všem. Z těchto důvodů tisíce prchajících válečných zločinců bylo narychlo umístěno do jihoamerických zemí s vědomím tajných služeb USA. Mnohým byl umožněn vstup přímo do USA a usadit se tam pod změněnými jmény a falešnou identitou.
Ministerstvo zahraničí a tajné služby se pokoušely snížit odhalení, která mezitím začala pronikat stále častěji prostřednictvím medií šokovaného poválečného světa. Milionům válečných veteránů obou kontinentů se celá politika ochrany válečných zločinců stávala urážkou. Byla popírána a odsuzována všemi až na malé výjimky. Zbraní takového obecného odsuzování byli Židé. Odhalení nacistických koncentračních táborů šokovalo svět, a ovšem zejména svět judaismu. Evropští Židé, z nichž mnozí emigrovali do USA, nebyli zajisté ochotni přijmout pochybnou formu amerického katolického usmiřování s jejich bývalými mučiteli. Po několik desetiletí po fašistických hrůzách byly stále příliš živé, aby mohly být zapomenuty nebo vykázány do minulé historie.
Terorizovaná a zraňovaná židovská duše žíznila po okamžité nemilosrdné odplatě. Bylo to zahrnuto do atavistického hesla „oko za oko“. Zkušenost z koncentračních táborů a mnoho těch, kteří přežili, zesílila toto heslo na „tisíc ariánských křesťanských a nacistických očí za jedno židovské oko.“ Jejich žízeň po odvetě, zdaleka ne jen pozůstatky zahrnuté do pouhé slovní krvavé formulky biblického citátu, se stala jejich pevnou výhružnou politikou od samého počátku. Pomohla zformovat politiku poválečného světa, dokonce ještě před koncem Druhé světové války. Bylo toho dosaženo prostřednictvím aktivit židovské lobby ve Washingtonu. Chování, které žádné Ministerstvo zahraničí, tajné služby, politické strany a dokonce ani americký president nemůže ignorovat bez velkého rizika. [a]
Vznik Izraele jako mesianistického naplnění judaistických snů, a navíc hmatatelná náboženská míra světového judaismu mimo Ameriku učinilo z amerických Židů nejprůbojnější etnický vliv Ameriky. Bylo to proto, že by americký judaismus podobně jako katolicismus pronikl obě politické strany a mohl ovlivnit politiku kterékoliv americké administrativy. Židovská kampaň vedená s pronikavostí kladiva národními medii, z nichž značná část byla řízena židovskými zájmy, ovlivnila politiku USA. Operace zaměřené na pomoc a nábor válečných zločinců probíhaly skrytě. Diskrétnost byla heslem jak Ministerstva zahraničí, tak amerických tajných služeb. Tím spíše, že Židé se vydali lovit válečné zločince kdekoliv a kdykoliv mohli, často s překvapivými výsledky nezávisle na obou institucích.
Kampaň Vatikánu byla stále méně vítanou, jelikož Židé otevřeně obvinili papeže nejen pro to, že jim nepomáhal v době Hitlerova teroru, ale i proto, že byl pronacistický. Vatikán ovšem odmítal židovskou kampaň kvůli jejím dlouhodobým důsledkům. Totiž proto, že ohrožovala tajné spojenectví Vatikánu s USA připravující protiruskou křížovou výpravu, nakonec označovanou jako Studená válka. Vzhledem k tomuto židovskému zasahování do jejich plánů, Vatikán a Ministerstvo zahraničí později stylizovali společnou více utajenou propagační náborovou kampaň, jejímž heslem bylo „nesmírná opatrnost“. Tato nová politika umožnila jejich náboru fungovat jako v minulosti účinně a beztrestně přes židovskou bdělost.
Nová kampaň Vatikán-USA byla brzy spojována s vydáním rozsáhlým vyhlášením pochybných zákonů ovlivnila přístup ke informacím všeho druhu spojené s dřívějším a současným náborem a ochranou válečných zločinců. Legislativní opatření ve formě zákona zavřely dveře jak pro seriózní, tak pro všetečné či zlomyslné badatele.
Výsledkem takového prásknutí dveřmi zákonnými drápky bylo, že identifikace válečných zločinců, ať již byli v USA nebo se tam chystali, se stalo stále těžším. A co je ještě důležitější, stalo se to ochranným zákonným deštníkem, pod kterým se potenciální i skuteční váleční zločinci mohli ukrýt, aby zabránili odhalení. Úloha jejich identifikace a uvěznění se stala téměř nemožnou, jelikož byli chráněni temnou úřední směrnicí. Mnohé z nich nepropustily ani světélko poznání. Ve skutečnosti stovky s nich se staly tak utajenými, že nikdo kromě určitých vojenských a zpravodajských mandarinů nemohl nikdo na ně ani vložit ruku. Většina takových dokumentů, tj. ty týkajících se válečných zločinců, byly prohlášeny za utajované, takže se staly nepřístupnými komukoliv kromě zpravodajských služeb USA. [b]
Po uplynutí roků a desetiletí bylo ovšem takové „utajení“ „odtajněno“. Toto „odtajnění“ odhalilo, že to, co bylo podezřelé po celou dobu, jmenovitě že USA a Vatikán napomáhali a dokonce „dodali“ tisíce válečných zločinců do Austrálie, do Latinské Ameriky a dokonce do USA a Kanady, a to dokonce jště před koncem války.
Toto „odtajnění“, i když užitečné, bylo bojkotováno nepružnou legislativou, která dovolovala uvidět jen záblesky světla i po uplynutí ochranné lhůty. Jako se stalo během tiskové konference v květnu 1986, kdy byly např. „odtajněny“ a prozkoumány dokumenty kontrarozvědky americké armády. [1]
Mluvčí, který sledoval zapojení americké vlády při pomoci nacistickým zločincům po sedm let, prohlásil, že vyšetřování válečných zločinců prováděné v USA po válce „bylo žertovné“. [c]
Jelikož v květnu 1986 to bylo asi 6500 z odhadovaných 10 000 nacistických kolaborantů, kterým pomohla organizace pro pomoc válečným zločincům, stále žije v USA.
Podle The Times z Londýna „USA doposud tajili dokumenty aby bránily spojenecké vlády a Vatikán před jejich trapným odhalením“, jak napsaly.
„Ukázali, že zpravodajské agentury Francie a Británie bezprostředně po válce vzkřísit bývalou nacistickou organizaci zvanou Intermarium, řekl. Tato organizace byla původně vytvořena ruskými carskými generály krátce po bolševické revoluci, aby bojovala proti komunismu.“
„Zpravodajské služby Francie, Británie, Austrálie, Kanady, Rakouska, Západního Německa a Itálie stejně jako vysocí úředníci Vatikánu se zapojily do náboru bývalých nacistických válečných zločinců pro organizaci. Přezbrojili a financovali je když jim pomáhali emigrovat, řekl pan Loftus.“
„Ústřední vlády těchto zemí údajně nevěděly o aktivitách svých zpravodajských služeb.“
„Kontrašpionáž americká armády zjistila zapojení spojenců v roce 1947 a USA se rozhodly se zapojit a držet celou operaci v utajení.“ [2]
Intermarium byla pouze jednou z mnoha organizací určených pro pomoc válečným zločincům. Američtí zpravodavci jich měly nejméně tucet, několik z nich je stále činných. Mnohé z nich jsou maskované pod podezřelými jmény. Vatikán byl ovšem vyspělejší partner, jelikož ten měl mnohonásobně více takových agentur [d]. Bylo tomu tak, protože měl výhodu v katolické církvi, který umožnil Vatikánu převléknout své organizace pod roucho náboženství. Výsledkem bylo, že se stalo prakticky nemožným vystopovat jejich totožnost a podstatu jejich operací, ať již byly utajené nebo ne. Tyto snahy měly být vyvolány vosím hnízdem amerického katolicismu. Vosím hnízdem, které i američtí Židé pokládali za lepší nedráždit. Takové náboženské a polonáboženské organizace stále poskytují množství válečných penzí postarším válečným zločincům a jejich rodinám pod pláštíkem charitativních těles. [e] Oficiální výměna velvyslanců mezi USA a Vatikánem v roce 1984 vyřešilo problém k uspokojení obou stran. To je jedno z mnoha tajných věcí, o kterých neví americká veřejnost nic.
| [1] | The Times, Londýn, 5. prosince 1986. Též UPI, Rockland, Massachusetts, 11 May, 1986 - O amerických válešných dokumentech odtajněných před vánocemi 1985. [Zpět] |
| [2] | Prohlášení Johna Loftuse, UPI, 15. květen 1986.[Zpět] |
| [a] | Židé nebyli za války jedinou iniciativou, která prosazovala poválečné
potrestání válečných zločinců. V Londýně byla v již roce 1942 vytvořena
Mezinárodní komise pro potrestání válečných zločinů, ve které Československou
republiku zastupoval JUDr. Bohuslava Ečer, který též později
zastupoval naší republiku u Norimberského soudu. Celá činnost JUDr. Ečera
je popsána v knihách Ečer Bohuslav: Právo v boji s nacismem,
Zář, Brno 1946 a Ečer Bohuslav: Norimberský soud, Orbis, Praha
1946; uveďme jen jeho memorandum z 10. října 1942, které říká:
„Ti, kteří rozpoutali útočnou válku obsazením Československa 1.-10. října 1938
a 15. března 1939 a útokem na Polsko 1. září 1939
a jejich spojenci jsou zločinci, kteří mohou a musí být zatčeni,
souzeni, odsouzeni a potrestáni. Jsou to: Hitler, vláda třetí říše
a její spoluviníci. Jejich trestní odpovědnost je mimo pochybnost.“.
Bohužel komunistický režim potom ocenil zásluhy dr. Ečera vězením. Kéž by podobně mezinárodní veřejnost jednou odsoudila fašistické bombardování Jugoslávie v roce 1999 ! Nejen římsko-katolická církev, ale i všechny ostatní církve v ČR (kromě pravoslavné) schvalovaly bombardování pravoslavných křesťanů v Srbsku v r. 1999. S požehnáním Vatikánu bylo americkými bombami a raketami zabito 2000 srbských pravoslavných civilistů. Tehdejší prezident, V. Havel, „kazatel“ vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, dokonce vymyslel pojem „humanitární bombardování“. K tolika zlému svedlo lidi náboženství. Na druhé straně se rasistická podstata židovských sionistů projevila tím, že podle nich jedinými obětmi nacismu, o kterých se může mluvit, byli Židé; oněch oficiálně 6 milionů židovských obětí je důležitějších, než nějakých nejméně 30 milionů ostatních (nemluvě o dalších milionech sovětských obětech na východní frontě) nehraje roli. Vrcholem bylo prosazení rasistického zákona o „popírání holocaustu“ , který je v rozporu se základními normami lidských a občanských práv obecně přijatých ve 20. století (svoboda projevu a vědeckého bádání). Dalším důsledkem bylo, že sionistická propaganda se nakonec podepsala i na ochraně nacistických a ustašovských válečných zločinců — stačí nahlédnout např. do současného oficiálního životopisu některého z očištěných válečných zločinců - určitě tam najdete zmínku o tom, že zachránil několik Židů, na jiných obětech nezáleží. Když jde o očištění válečných zločinců, najednou jsou katolíkům dobří i Židé, na které jindy bez zábran svádějí i pochybné důsledky jejich vlastní politiky. Podrobnější rozbor porovnávající skutečný nacistický holocaust s propagandistickými pohádkami sionistů najde čtenář v knize Normana G. Finkelsteina „Holocaustový průmysl“. Nádherným příkladem ilustrujícím rozpory mezi sionistickými propagandistickými pohádkami a skutečností může sloužit postava Oscara Schidlera, agenta nacistické zpravodajské služby abwehru odsouzeného v roce 1938 československým soudem (po Mnichovském diktátu byl samozřejmě osvobozen), hrdinou Spielberova desinformačního filmového pamfletu „Schindlerův seznam'' o hrdinném zachránci 1200 Židů. O skutečné povaze a činnosti tohoto nacisty je možno se dočíst v knize Jitky Gruntové: Legendy a fakta o Oskaru Schindlerovi, Naše Vojsko, 2002 nebo v tomto autorčině článku. Jeho závěr je v plném souhlase se závěry překládané knihy: Je záhadou, proč tento zachránce židů, který má údajně desítky, ne-li stovky svědků, po válce zmizí, nakonec do Argentiny, která se hemží bývalými nacisty. Není ovšem vyloučeno, že i v této době pracoval pro některou či některé zpravodajské služby a důvody mohly být i zcela jiné než pouhý útěk před spravedlností nebo podnikatelský záměr. Objevení Schindlera i s jeho jedinečnými zásluhami má zvláštní časovou shodu s jeruzalémským procesem s A. Eichmannem. Nepřipadl kdosi na myšlenku, že je naléhavě zapotřebí vytvořit nějakou protiváhu, že proti faktům z procesu je třeba postavit líbivou legendu o dobrém Němci? Nebyl právě proto v Izraeli Schindler v téže době prohlášen za „Spravedlivého mezi národy“? Proč ale bylo u Schindlera porušeno kritérium nezištné pomoci židům, jak je stanoveno pro udělení tohoto titulu? Některé okolnosti a stopy naznačují, že touto opravdu význačnou zásluhou mohl být podíl Schindlera na objevení Eichmanna, což mohou potvrdit či vyvrátit jen archivy tajných služeb, které zatím mlčí. Nebýt sionistického „holocaustového průmyslu“, byl by osud statisíců srbských obětí vatikánského holocaustu dosud zahalen mlčením. Jen zásluhou pozůstalých po židovských obětech se koncentrační v Jasenovaci se dostal do povědomí veřejnosti, když bylo jako součást amerického Memoriálního muzea Holocaustu zřízen i Ústav pro výzkum Jasenovace; v češtině najde čtenář informace zde. Jeho aktivita je záslužná, i když i tam se uplatnilo morbidní rasové dělení obětí tábora. Jako doklad ocituji Simona Wiesenthala „Zločiny fašistických ustašovců proti Srbům ve známém táboře Jasenovac musí být známy — zločiny, které jsou těmi nejhoršími spolu s těmi spáchanými proti Židům během Holocaustu “. I k tomuto zlu svedlo lidi náboženství. [Zpět] |
| [b] | V této souvislosti mne naplňuje smutkem popularita amerických filmů o mezinárodním teroristovi Jamesu Bondovi propagující otevřeně americký fašismus. Ve srovnání s nimi byly i filmy Leni Riefenstahlové vysoce umělecké. [Zpět] |
| [c] | Pamětníci si zajisté vzpomenou, jak se tehdejší hlásná trouba amerického fašismu, Svobodní Evropa, pokrytecky strefovala do tvrzení tehdejší oficiální propagandy, že USA využívá při podvracení komunismu nacistické válečné zločince. Čas jasně ukázal, kdo měl pravdu.[Zpět] |
| [d] | Jedna z nich podle všeho nese označení „Charta 77“.[Zpět] |
| [e] | Uvědomte si tuto skutečnost, až vás přijdou podobné spolky požádat o přispění.[Zpět] |