Úvod

Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

 

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler


Kapitola 12

Vatikán a USA jsou ochránci fašistických zločinců 2. světové války


 Vatikán, jako otevřený ochránce fašistického a nacistického Chorvátska a jiných extrémních pravicových diktatur v Evropě se po kolapsu fašistického světa stal skrytým pomocníkem těch, kteří byli pohřbeni pod troskami hitlerovské Říše.

Po tom, kdy byli hlavní aktéři nacistického režimu podle rozsudku Norimberského procesu popraveni vítěznými mocnostmi, tisíce drobných válečných zločinců se skryli pod ochrannými křídly katolické církve.

Mnozí hledali útulky doslova v ženských a mužských klášterech, seminářích a dalších náboženských a polonáboženských institucích. Katolické instituce působily povětšinou ve jménu „křesťanské“ dobročinnosti nebo na humanitárních základech, a jak mnozí s nich už dělali pro židy, když byli pronásledováni nacisty.

Ovšem jiní pomáhali uprchlým válečným zločincům ryze z ideologických důvodů. A mezi nimi byly nejen hlavy katolických institucí, ale i biskupové, ale dokonce i kardinálové. Protože i mezi těmi bylo mnoho důležitých válečných zločinců, těch, kteří významně pomáhali Vatikánu při ustavení katolických despocií v Chorvátsku  a na Slovensku a byli vítáni za stěnami samotného Města Vatikán..

Výsledkem takové „pohostinnosti“ bylo, že ještě nikdy nebylo Město Vatikán přeplněno „hosty“, jejichž hlavním důvodem k návštěvě nebyla zbožnost, ale obyčejný strach před identifikací. Zásluhou tiché spolupráce vatikánských úřadů získali „hosté“ prakticky imunitu přes oficiálním či polooficiálním vyšetřováním. I tak se podařilo zvědavost novinářů nebo slídivých antifašistických organizací a jednotlivců pečlivě vyloučit a úspěšně obejít.

Byla prováděna vatikánská kampaň ochranného utajení díky tomu, že Město Vatikán byl pokládán za suverénní stát. A to i díky skutečnosti, že mnohé vítězné mocnosti se nechtěly stavět proti papeži, jehož známá minulost se stala součástí nedávné historie pokud jde o vztahy s nacistickým režimem.

Imunita poskytnutá Vatikánem skýtala největší naději pro mnohé válečné zločince, kteří tak byli úředně označeni, aby se nedostali do rukou Spojenců. Jelikož ochrana Vatikánu nabízela nejlepší záruku, že se vyhnou uvěznění a pronásledování, počet těch, kteří hledali ochranu rostl až je ochranné kuloáry Vatikánu nemohly dále pojmout.

Mnozí proto dostali příbytku v Římě nebo byli umístěni do katolických rodin, kde mohli žít nepoznáni, chráněn jako takové opatrností jejich hostů , sami zbožní katolíci, nebo pokud ne zbožní, alespoň chtiví peněz, které jim klér platil za jejich péči.

Diskrétní patronát místních farností a činných monsignorů přicházejících z vatikánských úřadů a dokonce ještě diskrétnější mobilizace katolických institucí brzy shromáždila značný počet „uprchlíků“ horečně hledajících úkryt.

Svatý stolec se mezi tím stal opravdovým úlem úřednických operací, většinou soustředěných na papírování. Rodné listy, viza, pasy a řada dokumentů podobného typu byly vyráběny, připravovány a doručovány s profesionální účinností.

Ještě důležitější bylo, že takové dokumenty byly „aktivovány“ s takovou dokonalostí, aby vzdorovaly těm nejpřísnějšími prohlídkám ze strany i toho nejhorlivějšího úředníka na všemožných hranicích vítězných Spojenců.

Účinnost takových falešných dokumentů překvapila úřady samotných Spojenců. Rychle se falšování stalo průmyslem, a to i mimo hradby Vatikánu. Vysvětlení je přirozeně jednoduché.

Za prvé Spojenci, nebo spíš jisté instituce spojenců, dávaly tiché instrukce že určité pasy, i když podezřelého původu, nemají být příliš zkoumány. Takové instrukce byly mlčky respektovány. Výsledkem byly tisíce oficiálně uznaných válečných zločinců pronikajících oficiální sítí.

Tisícům se podařilo uniknout do Jihoafrické republiky, do Austrálie a dokonce přímo do USA. Příliv „hledaných uprchlíků“ se v těchto zemích stal natolik kontroverzní záležitostí, že ovlivnil vztahy různých spojeneckých vlád, když se stalo běžným, že byla zahájena obecná politika pro skrývání válečných zločinců z Evropy.

Takové podezření nebylo nepodložené. Politika byla zahájena od kolapsu nacistického Německa. A, což je dosti zvláštní, nebyla vytvořena nikým jiným, než určitými částmi rozvědky USA. Samotní CIA v té době ještě neexistovala, ale existoval její předchůdce a některé její součásti již dělaly přípravu na nastávající válku proti Sovětskému svazu. Odtud vyplývala tichá podpora pro potenciální rekruty pro možnou invazi USA a Spojenců do ruských provincií, jak jsme již viděli.

Úspěch společné politiky USA a Vatikánu, zaměřená na zamlčování a únik tisíců válečných zločinců, byl očekáván též díky skutečnosti, že byly vytvářeny tajné brány přes hranice za tímto zvláštním účelem. Pohraniční úředníci byli instruováni o úloze „zjišťování a ochrany“ jednotlivců majících „určité“ dokumenty; tj falešné průkazy, viza a rozličné dokumenty, počínaje falešnými pasy.

Tyto dokumenty, pokud a když byly shledány falešnými úředníky, kteří s věcí nebyli seznámeni, se najednou staly „spolehlivými“. Jinými slovy, někteří úředníci byli oprávněni přijímat je „oficiálně“ za pravé a tak umožnit jejich držitelům vztup do různých cílových zemí včetně USA.

Taková obecná komedie by nebyla bývala možná, kdyby byla ponechána výhradně jen na různých továrnách na „falešné dokumenty“ v Evropě, počínaje těmi založenými v Itálii a začínajícími těmi ve Vatikánu.


Obsah

Kapitola 13