Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler
Je povinností každého státu, nezávisle na jeho náboženské a ideologické podstatě, aby se bránil, když je ohrožen vnitřními nebo zahraničními nepřáteli. Ústřední vláda Jugoslávie, vědoma si aktivit arcibiskupa Stepinace, těch minulých i těch přítomných, je nemohla do nekonečna pouze sledovat. Dříve či později musela uvažovat o krocích, jak je zastavit.
Pokud má vláda co do činění s prostým politickým nebo vojenským představitelem, nabízí se prosté řešení. Ale tady vše komplikovala skutečnost, že politický předák je též hlavou katolické hierarchie. Jeho uvěznění by způsobilo složité náboženské ohlasy v Římě, a proto prakticky v celém západním světě.
Jugoslávské vláda se rozhodla řešit problém takticky sesazením Stepinace bez píchání do náboženského vosího hnízda. Nakonec se obrátila na Pia XII s žádostí o odvolání arcibiskupa ze Záhřebu. Vatikán, v souhlase se svou pověstí mistra Sibilliných tahů, v říjnu 1945 pověřil Američana v Jugoslávii, biskupa J. P. Hurleyho z Floridy, který tam v té době působil jako apoštolský nuncius, aby případ prozkoumal a podal zprávu přímo papeži.
Biskup Hurley provedl rozsáhlé vyšetřování a napsal rozsáhlé memorandum, které urychleně zaslal Piu XII. Pius XII ho přečetl, zamyslel se nad ním, a potom se rozhodl pokračovat tak, jak si již naplánoval ve vztahu k Stepinacovi. Hurleyho zjištění byla rychle uložena do šuplíku a již o nich nebylo slyšet.
Jugoslávská vláda čekala. Jak potvrdil předseda vlády, „čekala čtyři měsíce aniž dostala jakoukoliv odpověď. “ [1]
Vatikán byl zticha, jelikož Pius XII naplánoval svou vlastní válku, ve které měl Stepinac sehrát význačnou roli. To byl začátek papašovy psychologické studené války. V této válce mělo náboženství posloužit jako hlavní nástroj, orientovaný na rozněcování citové nenávisti pro politické cíle. Stepinac měl být obětován zájmům celosvětové katolické diplomacie. [2] Když nabral tento kurs, Vatikán nejdříve kontaktoval ne vyčkávající jugoslávskou vládu, ale arcibiskupa Stepinace, kterému přikázal pokračovat.
Když Výbor pro válečné zločiny, který mezitím sebral dokumentaci o válečných zločinech, dokončil své důkazy týkající se hlavy katolické hierarchie a předložil je jugoslávské vládě, potom vláda se po marných pokusech s Vatikánem rozhodla jednat. 18.září 1946 byl arcibiskup Stepinac uvězněn. Byla věnována nejvyšší péče tomu, aby proces proběhl spravedlivě s ohledem na skutečnost, že zajisté probudí nejrůznější typy náboženských a politických komplikací uvnitř i vně Jugoslávie. I když je jen jedna třetina jugoslávského obyvatelstva katolická, vláda dohlédla na to, aby všichni úředníci kolem procesu byli chorvátští katolíci. Světový tisk byl pozván k návštěvě, a přijel. 11. října 1946, po deseti dnech slyšení, soud — složený, jak musíme připomenout, z katolíků — odsoudil Stepinace k 16 letům vězení.
Vatikán pronášel výkřiky o hrůzách, okamžitě tisíckrát zesilované katolickou hierarchií, katolickými agenturami a katolickým tiskem po celém světě. Papež Pius XII přikázal exkomunikaci všech těch, kteří se na procesu podíleli, počínaje Titem samotným až po posledního úředníčka, který byl jakýmkoliv způsobem spojen se Stepinacovým obviněním. Všichni dostali posvátnou katolickou záruku o věčném zatracení ve skutečném katolickém pekle a neuhasitelném pekelném ohni. Záležitost se stala ještě strašlivější zásluhou papežova dodatku, když slíbil osobní péči samotného Lucifera o ty exkomunikované. Kníže pekel bude mučit všechny tu odkřesťanštěné pronásledovatele arcibiskupa na věky a bez konce. Papežská pravomoc to umožňuje. Amen.
Pokud bude se taková pravomoc bude vztahovat jen na peklo, bude to trápit mnohem méně křesťanů, než se obecně věří. Kandidáti pekla musí nejprve emigrovat na onen svět, a žádný takový případ nebyl dosud ověřen nikým umírajícím zásluhou zničujícího vlivu duchovních papežských závor. Ovšem vzhledem k milionům žijících není stejná papežská pravomoc ani problematická ani fiktivní. Je reálná, rozsáhlá a nebezpečná. Může přinést mnohé zdroje moci podle přání, buď na pomoc jeho přátelům nebo k zastrašení jeho nepřátel. V neposlední řadě to může zplodit ty nejtemnější proudy náboženských a politických emocí, ovládat a využívat klamané masy jak katolíků tak nekatolíků k podpoře jeho vlastních zájmů. Případ Stepinace to ještě jednou překvapivě ukazuje.
Papež spustil ohromnou mašinérii katolické propagandy, jaká ještě nikdy nezaplavila svět takovými obrovskými pokřiveními a tak jasného zostouzení, že by mohla zahanbit toho nejprolhanějšího ze všech čertů v pekle. Přes noc se Stepinac, despotický vůdce, politický podvodník, politikář, příznivec nucených konverzí, tolerující a nepřímo podněcující ustašovské masakry, měl jevit jako obránce opravdové demokracie., ten nejsvatější arcibiskup, odvážný bojovník za náboženskou svobodu, pronásledovaný a mučedník. Miliony lidí přijalo katolickou verzi. Výsledkem bylo, že brzy obrovská část západního světa, která se dosud neobtěžovala se celou věcí zabývat, zdravila Stepinaće jako nešťastnou oběť protikřesťanského barbarství.
Laický tisk se připojil a velebil Stepinace za křesťanského bojovníka bojujícího proti silám temnot. Náboženští a političtí předáci se přidali ke sboru. Ministerstva zahraničí, hlavy států a ovšem celé vlády katolických i nekatolických zemí zasílaly oficiální protesty proti „takové neslýchané náboženské persekuci“. Byly rozhořčeně kladeny otázky v Britské dolní sněmovně, ve Francouzském, Italském a Belgické poslanecké sněmovně, v americkém Kongresu a v Senátu. V USA president Truman byl podroben obrovskému tlaku, který ho měl donutit intervenovat ve prospěch „mučedníka Stepinaće“. Bylo vytvořeno celosvětové hnutí, které mělo přimět Spojené národy k zásahu na záchranu člověka, který chránil všechny náboženské a občanské svobody, za kterými prý Spojené národy stojí. [a]
Emocionální masové klamání vymyšlené hlavními mozky ve Vatikánu začalo přinášet svou jedovatou žeň, ani ne tak v oblasti náboženské jako tam, kde je to tisíckrát nebezpečnější: tj. v politické oblasti.
Je nutno připomenout, že v této době byla Studená válka ve svém nejrannějším stadiu. Slepé emoce způsobené procesem a jeho následky byl zneužit k rozšíření rostoucí trhliny mezi Rusy ovládaný komunistický a Američany vedený kapitalistický svět.
Sovětské Rusko zpomalilo demobilizaci a udržovalo vysoké stavy pozemské armády v bojové pohotovosti. USA spustily svou přípravu na válku v takovém rozsahu, že po uskutečnění Stepinacova procesu již utratily kolosální sumu téměř milionu dolarů pro železné zásoby. [3] V roce 1947 čítaly vojenské síly na světě 19 milionů dolarů, a byly udržovány s ročními náklady 27 000 milionů dolarů, A to méně než dva roky po pádu Hitlera. Od té doby vzrostly vojenské náklady do astronomických hodnot. V době, kdy Jugoslávie — která se z ideologických důvodů začala opírat o Západ — částečně osvobodila arcibiskupa Stepinace (zima 1951-52) a Stepinac se z arcibiskupa stal kardinálem (1953), byl již svět rozdělen vedví. [4]
Americké továrny se rozběhly, zatímco americké letectvo, armáda a loďstvo bylo rozesláno na hlavní světová strategická místa a připravena ke střetnutí. Kolosální náklady na válku byly schváleny americkou administrativou — např. 128 000 milionů dolarů, odhlasované kongresem během méně než dvou let (1950-2) pro vojenskou výzbroj a stavby. [5] Počátkem roku 1953 bylo v samotné Evropě a v USA vystavěno více než stovka leteckých základen, mnohé z nich byly speciálně vybaveny pro atomové operace jako obranně-útočné základny proti Rusku. [6]
V komunistickém Rusku byla prováděna příprava stejné velikosti na obranně-útočnou politiku se snahou stačit svým západním protivníkům. Během několika krátkých let od konce Druhé světové války byly určeny miliardy rublů pro vojenské účely. Záhy, zatímco Sovětské Rusko se stalo arzenálem Východu, USA se staly arzenálem Západu a jeho nejmocnějším politickým a vojenským vůdcem. Národy světa, ačkoliv se dosud nevymanily z masakrů Druhé světové války, se připravovaly na nadcházející třetinu. Politici, generálové, předsedové vlád hovořili o atomových válkách. Armády se přezbrojovaly, připravené vyrazit. Krvavé opakování dalšího globálního masakru jako napodobení Španělské občanské války, kde Spojeným státům ideologicku nepřátelské armády si zopakovaly malý konflikt, aby se připravily na ten velký, proběhl v Koreji v létě 1950.
Gigantické závody ve zbrojení podlomilo hospodářství celých národů, a tak se spuštění války mezi dvěma mohutnými bloky, Východním a Západním, nestalo ani tak pravděpodobným, jako nevyhnutelným.
Zatímco rostoucí mocní válečníci žádali p stále mohutnější dotace, z Vatikánského vrchu přicházela vemlouvavá hesla o míru promíchaná se zastřenými hrozbami, vzývání náboženské ideologie a svatouškovské odsuzování „atheistických nepřátel křesťanství“. [b] S cynickou zradou masy čestných a pokorných věřících Vatikán horečně plánuje ns politicko-diplomatickém poli svůj příští rozvoj. A jednoho dne bylo slyšet hlasy — oficiální hlasy reorganizovaných ustašovských banditů, vyzývající své členy, aby se nerozcházeli, neboť hodina, kdy budou Katolické ustašovské Chorvátsko bojovat bok po boku s demokratickými obránci Západní civilizace, se blíží. Slavné bataliony ustašovců mají být připraveny. [c] Ale pokud chtějí bojovat za svobodný svět, ale mají být připraveni tak činit jen ve jménu Katolického Chorvátska, v katolickém vojsku a pod Chorvátskou vlajkou. [d] Žádný ustašovec proto nesmí vstoupit do jiné armády. Výzva k znovuvzkříšení teroristických banditů — s velitelstvím v USA — vypadá takto:
Velení V. shromáždění Chorvatských ozbrojených sil, mající pravomoc nad všemi subjekty Chorvátských ozbrojených sil (Hr nebo Sn) žijící na území evropských států. Bylo zjištěno, že některé osoby se snaží přesvědčovat jednotlivce, aby vstupovali do jiných armád. Podle příkazu nejvyššího velení všech Chorvátských ozbrojených mají být subjekty žijící v evropských státech upozornění, že žádný jednotlivec k tomu nemá oprávnění, ani není povoleno vstupovat do stavu jiných armád bez zvláštního autorizovaného povolení. Nejvyšší velení všech Chorvatských ozbrojených sil povolá své vojsko, aby se ozbrojilo proti bolševismu až přijde čas [e] bok po boku s jinými protikomunistickými národy, pod naší vlajkou a v rámci formací Chorvatské armády.
V. shromáždění velení
Generál Drinyanin, srpen 1950. [7]
To jsou to vznešená slova. Slova idealisty volajícího, aby na světě převládla svoboda. Mnozí se prohlašují za nové obránce svobody. Jisté kruhy ho ovšem znají lépe. Neboť generál Drinyanin bylo krycí jméno bývalého Hlavního velitele všech těch hrůzných katolických koncentračních táborů v Chorvátsku, velitel krvavých „Ustašovských obranných formací“ odpovědných za masakr 200 000 vězňů v koncentračních táborech v Jasenovaci, „ochránce “ všech obagančovaných a osutanovaných monster ještě několik let předtím, zapojil se do nucených konverzí ke katolicismu pod záštitou Stepinace, dnes kardinála.
Zatímco ustašovci chránili západní polokouli, kde zaznívalo nové troubení polnice na severu, jejich vůdce, Ante Pavelić, se zabýval na jihu aktivitou stejného typu, kterou se zabýval před prvou světovou válkou. Jelikož Pavelićovi bylo v roce 1948, opět díky pomoci Vatikánu, zařízeno opuštění Evropy. Vybaven falešnými dokumenty získaných v Římě na základě pasu Mezinárodního červeného kříže, odešel do jiné katolické země přijímající nacistické vůdce: [8] do Argentiny. [9]
Ten falešný pas, který mu přinesl bezpečí, byl vybaven dalším katolickým knězem, bývalým ustašovcem páterem Draganivićem sídlícím v Římě. Kněz Draganović, aby si byl jist, že jeho bývalý Vůdce doletí do Argentiny bezpečně, jo osobně doprovodil až do Buenos Aires. Tady dal instrukce určitým výše postaveným argentinským hierarchům a potom se v pořádku vrátil do Řím (koncem roku 1949). Kněz Draganović působil nejen jako horlivá katolík, jako kněz a ustašovec, ale byl též představitelem Vatikánu, který měl starost o budoucnosti jedince, Ante Paveliće, a o myšlenku, nelítostný ustašismus, o obojí z toho, protože to co zajišťovalo ustavení katolického státu jednou by mohlo uspět při jeho novém ustavení v budoucnosti, která snad není tak daleko.
Pavelić najednou začal být aktivní. Většina jeho shromáždění se konalo v katolické farní dvoraně v Buenos Aires. Zúčastňovali se jich katoličtí kněží a mniši — např. na shromáždění konaném 5. února 1951 se zúčastnilo pět katolických mnichů. [10] Většina těchto setkání a podobných aktivit bylo organizováno knězi, mezi význačnými z nich byl ustašovský katolický farář Reverend Mato Luketa. [11] Pavelić získal v Argentině tři věci:
- (a)
- Papežské požehnání jako dobré uvedení k argentinské hierarchii a dokonce k vládě;
- (b)
- kořist z Chorvátska; [12]
- (c)
- ustašovský program.
Zatímco někteří jeho náměstci udržovali ustašismus naživu v USA a v Evropě, Pavelić se dal do jeho koordinace v Argentině. Konala se shromáždění, byly publikovány články. Zahraniční ustašovci byli organizovaní. V roce 1949 Pavelić založil politickou stranu Hrvatska Drzavotvorna Stranka. Týž rok se konalo šest velkých setkání ustašovců, většina z nich ce farních dvoranách podobných jako Katolická chorvatská farní dvorana v Avenida Belgrano. Pavelić prohlašoval, že „všichni čestní Chorváti v exilu by měli patřit“ k jeho hnutí. Potom je všechny poučil, aby si nevolili argentinské občanství, aby mohli zemi kdykoliv opustit bez zábran.
Pavelić hlásal válku a krev. Názvy jeho článků hovoří o jejich obsahu: Ideologická válka (La Guera Ideologica), [13] a Volání krve, ten pozdější byl úvodem k prohlášení znovuvzkříšené strany. Základem Pavelićovy nové politiky byla válka. Stejně jako jiný pilíř politického katolicismu před ním — mj. kardinál Mindszety — též Pavelić doufal na zahájení Třetí světové války. „Válka brzy vypukne“ předvídal 13. května 1949, „a potom nastane osvobození Chorvátska“.
Příští rok, jak jsme již viděli, americký tajemník pro námořnictvo, čestný komoří papeže, šokoval svět, když otevřeně požadoval od USA zahájení „preventivní atomové války“ proti Rusku, aby „osvobodil“ lidi na zemi.
Americká republikánská platforma přijala v Chicagu (červenec 1952) po požadavku ukončit „negativní nicotnou a nemorální politiku z pozice síly, která podrobuje bezpočet lidských bytostí despotismu a bezbožnému terorismu,“ [14] a požadovali politiku zaměřenou na určitou formu sabotáže, vyvolávat hnutí odporu, průmyslové poruchy a v neposlední řadě ustavení exilových vlád.
Americký lid šel k volbám (4. listopadu 1952) a přidělil moc Republikánské straně. Až na několik výjimek uvítal republikánské vítězství nevázaný jásot celého katolického světa. Samotný papež, když slyšel že generál Eisenhower byl zvolen presidentem spěchal poslat telegramem své „Božské požehnání vám a vaší administrativě.“ [15] Pavelić v Argentině žádal všechny ustašovce, aby pozdravili republikánský triumf. Ustašovští kněží prováděli zvláštní díkuvzdání v Severní i Jižní Americe stejně jako v Evropě. Bylo zpíváno Te Deum. Božská Prozřetelnost je opět přišla zachránit. Poslala k moci americkou vládu, která byla předurčena, aby vytvářela „síly k politickým účelům“, aby osvobodila „otrocké“ země. A ovšem ustavit „exilové vlády“. Nebyli snad reorganizovaní ustašovci „silou k politickým účelům“? Nebylo snad Chorvátsko „otrockou“ zemí_ A nikdo nemůže popřít, že Pavelićova nová ustašovské vláda je „exilová vláda“? Pro jistotu Pavelić sestavil novou ustašovskou vládu. Tato nová ustašovská vláda jím byla ve skutečnosti ustavena v roce 1961 v Argentině. Na jejím náboženském a politickém programu nezměnili ani čárku oproti tomu starému z dob ustašovské diktatury. Zásluhou republikánské administrativy v Bílém domě, zásluhou generály vyžadovanou silovou politikou presidenta, zásluhou Sovětského Ruska připravujícího bezohledná protiopatření svět pokračoval v rychlejším a rychlejším pohybu ke katastrofě. Fanatické skupiny připravovaly a očekávaly „den D“. To znamená vypuknutí Třetí světové války, kdy budou dosazeny „exilové vlády“, mezi nimi Nová vláda Chorvátska ovládaná ustašovci a církví.
Ante Pavelić v Jižní Americe, generál Drinyanin v USA, páter Draganović v Římě, stejně jako stovky katolických kněží. mnichů a laiků kdekoliv se začali opět stejně jako před Druhou světovou válkou modlit a pracovat pro 3. světovou válku, aby jim opět byla umožněna „svoboda“ — jmenovitě spustit svou vládu teroru a znovu zdevastovat Chorvátsko. Až tak hluboko může ideál svobody klesnout.
| [1] | Slovy maršálaTita:
Když papežský představitel u naší vlády, biskup Hurley, u mne uskutečnil prvou návštěvu, povznesl jsem otázku Stepinace. „Přemístěte ho z Jugoslávie“, řekl jsem, „jinak budu nucen ho uvěznit.“ Čekali jsme čtyři měsíce, aniž jsme dostali odpověď. Tito, Zahřeb, 31, října 1946.[Zpět] |
| [2] | To bylo později potvrzeno samotným Stepinacem, když během rozhovoru s C. L. Sulzbergerem z listu New York Times řekl když se ho tázali, že maršál Tito ho chtěl osvobodit a umístit ho do kláštera. Na to Stepinac odpověděl, že „v každém případě musím zůstat ve svém úřadu, zda půjdu do kláštera nebo ať zůstanu zde (ve vězení) záleží jen na svatém otci, na nikom jiném.“ Viz též Universe, 17. listopadu 1950. Tato politika nakonec vedla k přerušení diplomatických vztahů mezi Jugoslávií a Vatikánem (18. prosince 1952) před tím, než byl potom Stepinac prohlášen kardinálem /leden 1953) a připravovanou návštěvou maršála Tita v Británii v roce 1953. Ve snaze zkomplikovat situaci britské vládě a Spojeným národům britská [katolická] hierarchie napadla maršála jako obránci katolicismu. Současně byla učiněna snaha očistit Stepinace. Články s tímto cílem se objevily v listu Tablet [týdeník diecéze Brooklyn] a byly přetištěny jako pamflet křesťanskou organizací Sword of the Spirit [Meč ducha]. Tyto snahy by byly komické, kdyby britská veřejnost nebyla připravena jim uvěřit. [Zpět] |
| [3] | USA začaly přípravu na válku ani ne za rok po Hitlerově smrti /1945). Ta spočívala ve vytváření železných zásob základních surovin, stoprocentní válečné opatření. 23. července 1946 prošel v USA zákon Public Law 79. kongresu, schválený oběma sněmovnami. Dohromady bylo na vytváření železných zásob uvolněno v roce 1946 již 4 536 000 000 dolarů. Mezi lety 1946 a 1960, než začala v červnu Korejská válka, železné zásoby USA stály 8 300 000 000 dolarů. Nejsou k dispozici žádná čísla o SSSR. [Zpět] |
| [4] | Kvůli odtržené komunistické Jugoslávie od Sovětského Ruska se Jugoslávie stala finančně a vojensky částečně závislou na USA. Americké půjčky byly žádány a slíbeny. Sám Tito osobně uznal, že Jugoslávie dostala přes 1000 milionů dolarů jako pomoc ze Západu (maršál Tito, Bělehrad, 16. března 1952). [f] Vatikán se pokoušel ovlivnit jednání prostřednictvím katolického tisku v USA, který si kladl za podmínku bezpodmínečné propuštění arcibiskupa Stepinace. [Zpět] |
| [5] | Viz The Times, Londýn, 10. listopad 1952.[Zpět] |
| [6] | Oficiálně přiznáno Severoatlantickým paktem (NATO) v Paříži 26. listopadu 1952. To nezahrnuje mnohé základny v Británii, Severní Africe, v Řecku a v Turecku. Viz The Times Londýn, Manchester Guardian, 26. listopadu, New York Times, a jiné listy.[Zpět] |
| [7] | Publikováno v ustašovském listu Danitza, Chicago, ILL., č. 13, IX, 1950.[Zpět] |
| [8] | Francovo katolické Španělsko po porážce nacistického Německa poskytlo asyl mnoha nacistickým předákům a válečným zločincům … např. dr. Schacht, Hitlerův ministr financí, Otto Skorzeny, agent SS který zachránil Mussoliniho v roce 1943, von Pappen, vicekancléř za kancléře Hitlera v roce 1933. Ztojí za zmínku, že katolík von Pappen, stejně jako mnoho ustašovských vůdců, použili náboženskou kouřovou clonu k provádění obnovených nacistických intrik ke vzkříšené Evropského fašismu, např. když ostentativně jako soukromý účastník na Eucharistickém kongresu v Barceloně měl dlouhé soukromé rozhovory s generálem Francem (květen 1952). Viz Nazi plot in West Germany (Nacistické plány v Západním Německu) 1953 a dále, The Times, atd.[Zpět] |
| [9] | Pavelić doletěl do Buenos Aires 6. listopadu 1948 na italské osobní lodi do Sestiere pod jménem Dal Aranyos. Jeho lístek měl číslo 16. Argentinské zastoupení v Římě znalo jeho skutečnou identitu velmi dobře. Vatikánské úřady na něj opakovaně tlačily, aby zajistilo Pavelićovi vízum. Argentinská Co-ordination federal, kontrarozvědka,byla též předem informována o jeho identitě. [Zpět] |
| [10] | Zpravodajské zprávy, archiv jugoslávské vlády. „Pavelić, dr. Ante - Některé biografické poznámky a aktivity od roku 1945.“ [Zpět] |
| [11] | Tento kněz sloužil v katolickém kostele na adrese Avenida Belgrano, č. 1151, Buenos Aires. Viz oficiální žaloba Jugoslávské vlády na Ante Paveliće. [Zpět] |
| [12] | Sestávající z dvanácti beden zlata a jednu bednu klenotů. Podle oficiálního tvrzení Jugoslávské vlády v žalobě na Ante Paveliće. [Zpět] |
| [13] | Dinamica Social, Nos. 5 a 6, 1951.[Zpět] |
| [14] | Viz Manchester Guardian, 22. července 1952.[Zpět] |
| [15] | Telegram zaslaný papežem Piem XII generálu Eisenhowerovi, na který zvolený president odpověděl: „Hluboce děkuji Vaší Svatosti za vaše požehnání a výraz dobré vůle.“ Viz Universe, 14. listopadu 1952.[Zpět] |
| [a] | Nepřipomíná vám to tak trochu propagandistický aparát spuštěný během předehry a v průběhu „sametové revoluce“? I tady davy dodnes provolávají slávu Václavu Havlovi, přestože se jednoznačně projevil mj. v kauze Bartončík, kde se dopustil porušení těch nejzákladnějších norem lidskosti před očima celého národa.? Naštěstí míry nelidskosti chorvátských katolických fašistů jsme u nás dosud nedosáhli, té bylo dosaženo jen při vytváření Nového katolického neo-ustašovského Chorvátska. Ovšem pokud nebudeme bdělí, můžeme se ještě dočkat lecčeho! Zato jsme již byli vstoupeni do další verze byrokraticky vytvářené katolické Říše národa německého, protentokrát nazývané Evropská Unie.[Zpět] |
| [b] | Tento trend trvá bohužel dodnes. Jako příklad uvedu překlad článku
Eugena Bisera z mnichovské líhně nových katolických krvavých mírotvorců z roku
2002, originál
zde.
Z téže líhně pochází i současná hlava katolíků - Benedikt XVI. Ocituji
jen jeho malou část:
Vzájemná práce pro mír Jsou to tak důležité úkoly, že nemohou být vykonány jednou institucí nebo samotným náboženstvím, ale pouze společným úsilím všech. 'Evangelium míru' proto zavazuje křesťanstvo k hledání jiných partnerů pro provedení této práce ve spolupráci. Buddhismus je obvyklou volbou, protože Buddha, podle Guardiniho, si na sebe vzal ten úžasný úkol pozvednutí lidské existence nad jeho násilí a bídy a vést lidstvo na cestu klidného míru. Současně mají křesťané zvláštní vztah k Judaismu a Islámu vzhledem k jejich společné víře v jediného boha a zjevení. Ale po staletí až do hrůz Druhé světové války byly vztahy mezi 'Abrahámovými náboženstvími' poznamenány krvavou persekucí a konflikty. Od té doby musela všechna náboženství reagovat na výzvu atheismu, který se šíří po celém světě. Mají-li reagovat na tuto výzvu, musí sdílet své snahy a spojit síly. Aby dokázaly svou opravdovost, musí ovšem nejdříve prokázat světu, že jsou ochotny urovnat své staré konflikty; a v projevech tolerance a vzájemného porozumění musí prokázat, že jsou hodny své společné víry v boha. Až potom budou moci prokázat ateistickému prostředí, že jejich zpráva je s to vést svět pryč od jeho rostoucího nebezpečí a hrozící situace. Aby mohli spojit své síly, musí mít společný cíl. Pokud nasloucháme znamením času, je to těžko v naší době vhodnější cíl než světový mír. To by mělo znamenat, že náboženství budou muset motivovat své členy nedbat na břemena své společné historie a - aby přesvědčila všechny ostatní - stát se hlasateli míru ve smyslu hlubokého přesvědčení a odhodlání. A ještě krátká charakteristika autora: Eugen Biser, emeritní profesor, vedl katedru Romano Guardiniho na Universitě Ludwiga Maxmiliana v Mnichově a obdržel cenu Romano Guardiniho v roce 1997 od Katolické akademie Bavorska. Po získání statutu emeritního profesora v roce 1987 ustavil studijní program pro seniory na Mnichovské universitě, kde je kancléřem. Eugen Biser je papežským prelátem, dopisujícím členem Heidelbergské Akademie věd a též děkanem Academia Scientarum et Atrium Europea v Salzburgu. Je jedním z předních německých teologů. Doplním ještě svůj tehdejší komentář: Není to poprvé, kdy slyšíme výzvy ke světovému míru z Německa a zejména z Mnichova - během 20. století odtud vyšly dvě světové války. Je typické, že totalitní ideologie používají "boj za mír" jako zástěrku svých světovládných cílů - komunisté to dělali běžně po Druhé světové válce. Institucionalizované Křesťanství, zejména jeho římskokatolická odnož, se stala totalitní ideologií již někdy ve čtvrtém století po Kr. Konečně poslední půlka tisíciletí české historie je poznamenána právě náboženskou intolerancí. A z filosofie autorova oblíbence Immanuela Kanta vyšla celá klasická německá filosofie, která se stala mj. i základem dvou nejzhoubnějších ideologií 20. století - nacismu a komunismu. Na rozdíl od Křesťanství, marxismu-leninismu a podobných ideologií již Buddha před dvěmi a půl tisíci let pochopil, vycházeje z tradičního hinduistického alternativního myšlení a tolerance, že nelze vytvářet univerzální všezahrnující filosofický systém, proto je Buddhismus lépe slučitelný s pokrokem přírodních věd. Zde má tedy křesťanství co dohánět. Prozatím je jeho základním cílem evangelizační expanze, vedoucí např. k tomu, že byl z Indie málem vykázán i římskokatolický Svatý otec. Konečně - lepší alternativou než deklarovat atheismus jako společného nepřítele by bylo vyhlásit toleranci i vůči atheismu - budování obrazu nepřítele je totiž prvním krokem k rozpoutání válek. Zvláště v době, kdy nejhorší zvěrstva je zvykem ukrývat pod „humanitární akce“.[Zpět] |
| [c] | Bohužel dnes se to už naplnilo. Asi mají být připraveny zřizovat koncentrační tábory pro atheisty![Zpět] |
| [d] | Aktualizace podle současnosti: A s muslimskou albánskou narkomafií po boku![Zpět] |
| [e] | Es komm der Tag - staré nacistické heslo nadšeně opakované i českým premiérem Mirkem Topolánkem.[Zpět] |
| [f] | Oblíbeným argumentem horlivých antikomunistů je obvinění, že jen díky komunistům jsme nemohli získat poválečnou pomoc ze Západu (Marshallův plán). Jak je vidět, kdyby katoličtí fundamentalisté nerozpoutali studenou válku, mohly se vztahy mezi Východem a Západem rozvíjet bez zbytečných konfrontací a taková pomoc by byla vyloučena. I za tzv. zločiny komunismu jsou zčásti zodpovědní stejní jestřábi. Stalin dokázal zvládnout komunistické fundamentalisty snící o „světové revoluci“ a globální světovládě komunismu (jeho metody samozřejmě nemohu hájit), zatímco katolické fundamentalisty snící o globální světovládě katolického teroru ze zcela udržet nepodařilo. Konečně - komunistická totalita netrvala v Rusku ani tři čtvrtiny století, u nás jen čtyři desetiletí, zatímco katolická totalita ovládala Evropu do větší či menší míry nejméně tisíciletí. Samozřejmě je nutno ostražitě hlídat obě, jeden si nevybere…[Zpět] |