Vatikánský holocaust

Senzační odhalení nejstrašnějšího náboženského masakru 20. století

Avro Manhattan

Z anglického originálu přeložil Jiří Šoler

Kapitola 10

Papež, Stepinac a Pavelić se pokoušejí zachránit Chorvátsko

Stejně jako V temných létech středověku i dnes katolická církev pevně věří, že bezohledné máchání katolickým mečem je tou nejjistější cestou, jak spasit duše lidí. To ani ne proto, aby jim nezajišťovala nebeskou blaženost, ale aby podporovala církevní bojovnost — tj. její rozšiřující se vládu nad zemí. Arcibiskup Stepinac a papež Pius XII proto dovolili, aby v Chorvátsku, jehož osud byl již zpečetěn, vytrval do samého konce. Takže aniž by se vůbec pokusili ho skrývat, nechali ho působit, dokud se království nezhroutilo spolu s pádem fašismu.

A přesto ještě před než bylo slyšet ohlasy diktátorů, že se náhle Vatikán ocitá na straně vítězů ve skrytých pokusech zachránit skomírající fašismus všude, kde je to možné,

Podle konzultací v Římě arcibiskup Stepinac a Ante Pavelić uvedli v život společný plán, jak ochránit jejich modelový stát před krachem stejně, jako se to dělo ve fašistické Evropě kolem nich. Sestával z:

(a) zabránění jugoslávské vládě rozprášit ustašovskou armádu,

(b) přesvědčování Spojenců, aby okupovali Jugoslávii aby předešli Ústřední vládě převzít Nezávislý katolický stát Chorvátsko.

Ti dva došli k zoufalému rozhodnutí realizovat svou novou politiku založenou na víře že Vatikán by mohl použít svůj vliv na Velké mocnosti, aby je zachránily. Zatímco vyčkávali, zreorganizovali mezi tím ustašovské armády se zvláštním cílem (a) zabránit zhroucení Ustašovského Chorvátska a (b) klást odpor a podle možností rozložit novou Ústřední jugoslávskou vládu.

Později bylo takové zaryté nepřátelství krajně důležité, jelikož v té době byli horlivě zaměstnáni vyčišťováním země od zbývajících skupin nacistických vojsk. Tento boj se musel současně zaměřit na ustašovské bandy, nicméně klást značný dodatečný tlak na novou Ústřední vládu. Bylo to zahájeno i díky skutečnosti, že z mezinárodního hlediska byla Jugoslávie pokládána za pěšáka pro rozhádané vítězné mocnosti, když se každá z nich chtěla dohodnout s kýmkoliv, uvnitř i vně země, ve prospěch svých vlastních představ Stepinac a Pavelić udělali vše možné, aby zajistili, že Jugoslávie bude okupována tím „správnýmˇˇ spojencem — to znamená, těmi ochotnými spojit se s Vatikánem pro pokračování „nezávislosti“ Chorvátska. Skutečná podstata jejich úsilí můžeme lépe pochopit, když připomeneme, že od roku 1941 byla Jugoslávie sama o sobě jedním ze Spojenců. Stepinac a Pavelić se obrátili na Nejvyšší velitelství Spojenců pro Středozemí a řádně předložili memorandum, které otevřeně ukazovalo jejich politiku: ovšem obzvláště požadovali o urychlenou okupaci celé země Anglo-americké armády mají být poslány rychle, jak požadovali. Ustašovské oddíly je budou vítat a dokonce se k nim přidají. Ti „správní“ Spojenci nesmí ztratit ani den. Občanská válka byla započata po celé Jugoslávii. Oni musí intervenovat.

Když zapojil kanóny těch „pravých“ spojenců, dobrý arcibiskup hodlal použít duchovní kanóny církve. V březnu 1945 svolal své vlastní biskupy na konferenci. Výsledek: nestoudné zneužití duchovní moci církve k zajištěné politických a vojenských cílů. Stepinac s podporou většiny biskupů vydal pastýřský list. Po řádné pochvale Ante Paveliće jeho úsilí zaútočilo na Jugoslávské národní  osvobozenecké hnutí s veškerou posvátnou zlomyslností, jaké byl schopen. Potom poručili všem Chorvátům pomáhat ustašovským bandám v boji proti jugoslávské armádě. Jen to mělo podle nich umožnit ustašovskému Chorvátsku přežít.

Jak se situace zhoršovala, bylo nutné provést další tah. Po rychlých konzultacích s Vatikánem krátce před úplným rozbitím, Ante Pavelič požádal důvěryhodného přítele, aby převzal otěže ustašovské vlády. Jeho jméno? Arcibiskup Stepinac. [1] Byl to mazaný tah. Poslední zoufalý pokus sjednotit ustašovský stát do vskutku kompaktní jednotky. Stepinac — nebo spíše Vatikán, který to navrhl — byl fascinován, že najednou byly duchovní, politické a vojenské síly státu soustředěny do hlavy katolické hierarchie a že autorita arcibiskupa by mohla zdržet rozpad státu — ovšem posílením své konzistence by dokonce mohla zabránit jeho kolapsu a tak umožnit vatikánské diplomacii mezi tím vynaložit rostoucí tlak na určité Spojence, dokud nebudou souhlasit zachránit ustašovský stát před vymazáním.

 Tento tah ani nezastavil rychle postupující Jugoslávskou armádu ani nezachránil před úplným kolapsem rychle se hroutícího evropského fašismu. Zkáza ustašovského státu se dovršila dávno před tím, než se ho Stepinac pokusil zachránit. Aby se zajistili před nevyhnutelným osudem, Pavelić a jeho krvavé bandy již po měsíce předem spustily takovou vládu teroru, která téměř převýšila předchozí krutost. Lidé byli věšeni,popravováni nebo likvidováni jako rukojmí při tom nejmenším podezření.

Vezmeme-li v úvahu jen město Zagreb a jeho bezprostřední okolí, v průběhu pouhých sedmi měsíců /od srpna 1944 do února 1945) bylo veřejně pověšeno 379 rukojmích. 7. srpna 1944 bylo mezi vesnicemi Prečeč a Ostrono pověšeno 10 lidí.; 26. srpna v Jablanaci u Zaprešiče tricet šest osob; 30. září na trati mezi stanicemi Posca Bistra a Luka deset osob; 4. října ve Sv. Ivanu dvacet devět osob; 5. října opět v Zaprečiči pět lidí; 6. října v Cucerje dvacet osob; 9. října ve Velké Gorici třináct osob; 28 října v Djurinaci dvacet lidí; týž den ve Svaté Nedelje u Sambora osmnáct osob; 1. prosince v Brezovici deset lidí; 20. prosince v Odra třináct osob; 28. prosince v Krusljevo Selo padesát lidí; 4. ledna 1945 v Zitnjaku dvacet pět lidí; 25. ledna v Koscině čtyřicet lidí; 3. února opět v Zitnjaku deset lidí; 10. února v Remetinacu třicet lidí; 13. února ve Vrapce dvacet lidí; 22. února opět ve Vrapce dalších dvacet lidí.

Bez ohledu na to všechno, konec přišel rychle. Za pár dní byl Zahřeb, Chorvátské hlsvné město, osvoboxen. Ustašovci se pokusili zachránit vše co mohli. Koncem dubna Pavelić s plným souhlasem Stepinace přikázal zakopat ve františkánském klášteře v Záhřebském katedrálním místě, na Kapitolu, třicet šest beden nakradeného zlata a cenností — prsteny, klenoty, zlaté hodinky, zlaté korunky a zlaté plomby vyrvané z čelistí obětí, které ustašovci zmasakrovali — a asi dvě nákladní auta stříbra. A potom, když byl kolaps úplný, svěřili péči samotného Stepinace své nejdůležitější dokumenty. [2] Potom ustašovci běželi o život. Mnozí unikli. Pavelić prchl do Rakouska, kde se stal vězněm amerických vojsk u Salzburgu. Když příprava jeho oficiálního procesu byla na dobré cestě, „záhadná intervence“ zastavila jednání. Proč? Pavelić byl bezpodmínečně osvobozen. Pius XII prostřednictvím Stepinace a salzbutgského arcibiskupa, na to pohlížel tak, že jeho chráněnec nečeká osud mnoha dalších válečných zločinců, kteří byli pověšeni. Pavelič, který získal imunitu díky mocné ochraně papeže, odjel do Itálie a octnul se ve městě Vatikán, kde vyčkával lepší časy.

Po nějaké době, aby zamezil skandálu, nyní pilíř vítězných demokracií, požadoval, aby Pavelić opustil Řím. Pavelić chodil z jednoho kláštera do druhého v mnišském přestrojení pod různými jmény, páter Benares a páter Gonez.

Mezi tím v Chorvátsku — Stepinac v souhlase se Svatým otcem pokračoval v mohutných přípravách na válku. Ustašovci se namísto rozpuštění stali partyzány. Měli, stejně jako za starých časů, bojovat na horách a v lesích „okupovaného Chorvátska“. Jejich novým nepřítelem se stala ústředné vláda Federální lidové republiky Jugoslávie, která nahradila jugoslávské království. A jejich teroristická činnost byla opět maskována nevinně znějícími náboženskými organizacemi. Přijali staré jméno „Křižáci“. Po utajeném setkání s ustašovským velitelem policie v září 1945 Stepinac svolal další biskupskou konferenci do Záhřebu. Ještě jednou jejich milosti, kteří se prohlašovali za mírotvorce, podněcovali k válce. V pastýřském listě žádali lid mnoha vemlouvavými slovy, aby povstali a svrhli vládu.

Před takovou bitvou byly vydány rozkazy a prapor, symbol velké svaté armády ustašovců, byl posvěcen pro ustašovská křižácká vojska. 8. listopadu 1945 dobrý arcibiskup přijal agenta, který přinesl ze Salzburgu „slib ustašovských intelektuálů“ — bojovat proti jugoslávské vládě do samého konce „za osvobození chorvátského lidu.“

Sliby přeživších ustašovců a aktivity Stepinace nebyly jen náznakem odporu, ale konkrétní a reálné. Stepinac využil nebezpečná a bezcitná individua. Uvedemme jen jedno, bývalého velitele ustašovské policie. Tato soba spustila program sabotáží a atentátů představitelů Nové jugoslávské republiky se souhlasem arcibiskupa. Stepinac dále navázal kontakt se rozptýlenými ozbrojenými ustašovskými bandity a nařídil kněžím a mnichům působit jako spojení s nimi. Ti horlivě hlásili jejich polohu, sílu a vybavení Stepinacovi do Záhřebu. Arcibiskupský hlavní stan dohlížel na to, aby se takové zprávy dostaly do Vatikánu, který jako pravý zastánce veškeré demokracie došly do USA. [3]

Ta osa — ustašovci, Stepinac, Vatikán, USA — nebyla jen novou konspirační agenturou. Byla něčím větším: návnada na přivábení některých spojeneckých sil k provedení příhodnou vojenskou intervenci proti Jugoslávii. Jelikož samozřejmě Stepinac a jeho podvratné bandy zakládaly svou naději na konečném úspěchu této věci. Vatikán, dalek umírněných rad, podněcoval k ustašovskému odporu a neustále dodával palivo jejich planoucím nadějím s opakovanými ujištěními o chystané vojenské intervenci. Spojenci jim přijdou na pomoc. Oni musí vydržet, jelikož mezinárodní situace se musí změnit v jejich prospěch. Západní mocnosti se opět chystají obrátit proti svému bývalému spojenci, Sovětskému Rusku. Válka za osvobození se připravuje. Jakmile začne, Jugoslávie bude vymazána a ustašovské Chorvátsko se opět dostane do popředí. Ustašovští bandité nemluvili o ničem jiném. A Stepinac dohlížel na to, aby jejich očekávání  bylo udržováno na nejvyšší míře, aby se jejich nadšené nezměnilo v zoufalství a tak došlo k úplnému kolapsu organizovaného vojenského odporu. [a]

K tomuto účelu byla zneužita prestiž a autorita náboženství ještě jednou a ještě bezohledněji. „Otcové“ — tj. různí katoličtí duchovní ze záhřebského arcibiskupství, byli důkladně zapřaženi do protistátních teroristických ustašovských band — šli se skrýše do skrýše a povzbuzovali netrpělivé ustašovské bandity, aby vydrželi o něco déle. Musí být trpěliví, protože přirozeně naplánování dobré vojenské výpravy chce čas. Ujišťování katolických duchovních se opakovalo ze dne na den, dokud se nestaly refrénem ustašovských klik a očekávali „den D“ současně jako den jejich vysvobození a znovuzrození slavného Ustašovského Chorvatska. To nebylo jen přesvědčením podzemních ustašovských formací a kněží. Bylo to přesvědčení samotného Stepinace, přesvědčeného, že jakmile jednou Spojenci zahájí intervenci, ustašovci si získají podporu rolníků, jejichž „den D jednou nastane“. [4]

Arcibiskup se ovšem neomezoval jen na vymazání Jugoslávie jako politické jednotky, aby zajistil znovuzrození nového Katolického Chorvatska. Vábila ho vize mnohem velkolepější — nic menšího, než že intervence Spojenců bude jen prvním krokem, který je dovede do Bělehradu, a posléze do Moskvy. Celá záležitost podle konzervativních předpovědí spočívá jen na konvenčních zbraních. Stepinac ovšem, přestože byl katolickým arcibiskupem, byl muž pokrokových myšlenek. Věřil na moc nových vědeckých poznatků, takových jako nedávno objevená atomová energie. Atomové bomby dopadly bez varování na Hirošimu a Nagasaki a za několik vteřin vyškrtly existenci 100 000 mužů, žen a dětí. Katolická Prozřetelnost neposkytla křesťanskému Západu atomové bomby zbytečně. A bylo povinností západních mocností, aby je použily. Stepinac byl logický člověk. Když použil ustašovce, aby vnutil katolicismus pravoslavným Srbům, bylo z jeho pohledu zcela přirozené, „aby Západ použil atomovou energii k vnucení západní civilizace Moskvě a Bělehradu dokud nebude příliš pozdě.“

Bezohlednost takové obhajoby je typicky katolické. Křesťanství (tj. katolicismus) by mělo být — rozhodně musí být — vnuceno těm, kteří odmítají křesťanskou civilizaci, a když to nejde přesvědčováním, musí to být provedeno silou. S takovými katolickými úvahami umožnily vytvoření Ustašovského Chorvatska; na základě stejných katolických úvah nyní začali pohlížet na širší horizonty, aby ustavili ustašovský režim v celém kontinentě. [b]

Byl to snad osobní rozmar arcibiskupa Stepinace? Byla to zásadní katolická politika vycházející přímo z Vatikánu. To se prokázalo již za tři roky (1949), když se jiný oilíř katolické církve — tj. kardinál Mindszenty z Maďarska — který plánoval svržení maďarské vlády a spoléhal na vojenskou intervenci „toho pravého“ typu Spojenců. Taková intervence by vyvolala globální válku a tedy i použití atomových bomb. Kardinál Mindszety jednal za předpokladu, že svržení maďarské vlády s následnou „restaurování Maďarské katolické monarchie Habsburků na jejím místě by mělo být dosaženo se zahraniční pomocí … V takovém případě vznikne nový svět“, když použijeme jeho vlastní slova. [5] „Pokládám to (vypuknutí Třetí světové války) jako základ“. řekl kardinál. Mindszety mohl snadno myslet a jednat takovým způsobem za utěšující jistoty že za nim stojí Vatikán, vázán svými rozsáhlými politickými schematy a za předpokladu třetího světového konfliktu. Vatikánské poválečné politické představy mu posloužily „jako základ“.

Jsou to snad pouhé spekulace? Činy hovoří jasněji než slova. Pius XII nebyl v té době nečinný. Měl rozhovory s prominentními vojenskými vůdci těch „pravých“ spojenců, na které nejprve Stepinac a potom Mindszety tak mnoho spoléhali. Britští, ale zejména američtí generálové přicházeli a odcházeli jako nekonečné procesí k Jeho svatosti i od ní. Jako typický příklad: v jediném dni v červnu 1949 Pius XII přijal pět amerických generálů při následných audiencích; generála Marka Clarka, válečného velitele americké páté armády v Itálii; potom velitele v Korejské válce generálporučíka J. Cannona, velícího generála U.S. Air Force v Evropě; generálmajora Roberta Douglasse, náčelníka generálního štábu amerických ozbrojených sil v Evropě; generálmajora Maxwella Taylora, zástupce velitele evropského velení a generálporučíka Geoffrey Keyese, velícího generála amerických vojenských sil v Rakousku. [6] Ti všichni přišli navštívit ne samozvaného papežského knížete míru, přišli k takovému papeži, jakým byl ve skutečnosti, k muži války. [7]

Když se stal Vatikán rušným centrem válečných plánů, stalo se nevyhnutelným, aby někteří hodnostáři v různých zemích stali jeho politickými obrazy nebo mluvčími. Arcibiskupové a kardinálové najednou hovořili a jednali na základě předpokládané války, a tedy o použití atomových bomb. Vatikán, který za překvapivě krátký čas navázal ty nejintimnější vztahy s jistými zhoubnými silami v USA, si nejen hověl v toužebných myšlenkách, ale předával takovou informaci svým zahraničním představitelům. Informoval je, co se děje za scénou v určitých kruzích. Ale co bylo nejzlověstnější, ona hrůzná realita byla v příštích letech předváděna udivenému světu. 27. srpna 1950 pan Francis Matthews ve svém projevu v Bostonu požadoval na Spojených státech. aby se staly prvým agresorem pro mír.  [8] Jinými slovy, aby spustily Třetí světový konflikt. A to znamená spuštění atomové války. Přitom pan Francis Matthews nebyl žádný ztřeštěnec ani nezodpovědný občan. Byl mocným mužem v americké vládě: nic jiného, než tajemník pro americké námořnictvo. Ale pan Matthews ještě něčím, co v tomto spojení je snad ještě zlověstnější. On byl fanatický katolík mnohokrát vyznamenaný mnohokrát za svou službu katolické charitě, a kromě toho byl pan Matthews hlavou té nejhanebnější katolické organizace v celých USA — tj. Rytíři Kolumba. A pokud to nestačí, nebyl nikým jiným než čestným papežským komořím [c] Pia XII.

Protože měl své lidi na tak vysokých místech, Vatikán se nemůže vymlouvat, že nebyl dobře informován o tom, co se peče v určitých kruzích, které se připravují být prvními mírovými agresory. Informace je předávána služebníkům církve a tak formuje politiku biskupů a kardinálů, jako jsou Stepinac a Mindszently, kteří hrají složitou hru Vatikánu na šachovnici poválečné Evropy. Prohlášení čestných papežských komoří, kardinálů a arcibiskupů, a tak daleko od osobních názorů jednotlivců, bylo vyjádřením nadějí a politik založených na zdrojích, které, jako počátkem roku 1946, inspirovaly všechny hlavní plány a názory Stepinace —a  jmenovitě Vatikánu.

Poznámky

Poznámky překladatele

Obsah

Kapitola 11