V ten čas ř. J. u. s.: Ostřiehajte sě [varujte sě pilně] od falešných prorokóv [jenž zle jsú živi a lež káží], jenž přichodie k vám v rúše ovcí [t. ve jmenu křěstanském v dóstojenství kněžském a v řěči sladké], a vnitř [v úmysle] jsú vlcie hltaví [jenž žerú na cti i na statku]; po ovociech [skutciech] jich poznáte je. 1 zdali [jako by řekl: nic] zbierají [lidé] s trnie viněnky [jahody vinné], a s bodlákóv [neb s hlohožie] fíky? tak [t. jest, že] každé dřěvo [štěp, člověk] dobré ovoce [skutky] dobrá činí [nese neb plodí], ale zlé dřevo [zlý člověk] zlá ovoce [zlé skutky] čini; nemóž dřevo dobré [t. jsa člověk dobrý] ovoci [skutkóv] zlých činiti, ani [doslyš: móž] dřevo zlé [člověk zlý] ovocí [skutkóv] dobrých činiti. Každé dřevo [každý člověk], kteréž nečiní [konečně] ovoce [skutku] dobrého, vyřezáno bude [z štěpnicě Kristovy, jenž jest sbor svatých] a v oheň [věčný] vrženo; protož [že jsú dřevo zlé] po ovocích [skutciech] jich poznáte je [konečně]. Ne každý, ktož řieká mi: Pane, panel vejde v královstvie nebeské, ale ktož činí vóli otcě mého, jenž v nebesiech jest, ten vejde v královstvie nebeské.
Spasitel milostivý, znaje všecky věci, minulé i budúcie, a jsa nesmierně dobrý, maje lásku k svým vyvoleným, vystřiehá je od budúcích zlých pótek, jež by mohli potkati od falešných prorokóv; o nichž praví, že jsú pokrytci, řka, že jsú vlcie lapaví neb hltaví v rúše ovcí, to jest ve jmenu křěsfanském, v dóstojenství kněžském, a v řěči sladké. A že jsú vlcie hltaví, jest tento dóvod, že konec, pro který pracují, oňž stojie a s nímž okolo jdú, jsú peniezi. A tak preláti, kazatelé, kněíie, mnišie, zákonníci, jenž držie jmeno křěsfanské a dastojenstvie, kteréžto slušie na ovcě Kristovy, a hledie k lakomství rozličnými obyčeji, lapajíce lidský statek, všichni tací jsú falešní prorokové, proto že jiné ukazují v skutciech, a jiné ve jmeně a v dóstojenství; a jsú vnitř vlcie hltaví, že žádost jich jest v lakomství. Origenes die: Oni sú byli prvé falešní proroci, kteříž sú sě protivili pravým prorokóm, nuziece je až do smrti: jakožto Jeremiáše, Micheáše, a jiné mnohé proroky; ale tito již falešní prorokové a falešní křěstané kto jsú, jedné ti, kteříž pravé křěsfany bez milosrdenstvie pudie a tlačie, a někdy, když mohú, i mečeni zabíjejí, aneb svými zlými obyčeji a příklady? To Origenes. Pak svatý Ambrož die takto: O všěch móž rozumieno býti o těch, kteříž jiné postavú svú a řečí slibují, a jiné skutkem ukazují. S. Jan zlatoústý die: Všichni křěsfané prorokové slovú, kteříž k království, k kněžství a k prorokování [t. k kázaní] mazáni sú; neb nemóž nižádný prorockých vykládati úmyslóv, nemá-li ducha prorockého. To řekli sme proto, abychom ukázali, že proroci, o nichž Kristus mluví, doktorové jsú, to jest učitelé. To zlatá ústa.
Spasitel milostivý, znaje všecky věci, minulé i budúcie, a jsa nesmierně dobrý, maje lásku k svým vyvoleným, vystřiehá je od budúcích zlých pótek, jež by mohli potkati od falešných prorokóv; o nichž praví, že jsú pokrytci, řka, že jsú vlcie lapaví neb hltaví v rúše ovcí, to jest ve jmenu křěsfanském, v dóstojenství kněžském, a v řěči sladké. A že jsú vlcie hltaví, jest tento dóvod, že konec, pro který pracují, oňž stojie a s nímž okolo jdú, jsú peniezi. A tak preláti, kazatelé, kněíie, mnišie, zákonníci, jenž držie jmeno křěsfanské a dastojenstvie, kteréžto slušie na ovcě Kristovy, a hledie k lakomství rozličnými obyčeji, lapajíce lidský statek, všichni tací jsú falešní prorokové, proto že jiné ukazují v skutciech, a jiné ve jmeně a v dóstojenství; a jsú vnitř vlcie hltaví, že žádost jich jest v lakomství. Origenes die: Oni sú byli prvé falešní proroci, kteříž sú sě protivili pravým prorokóm, nuziece je až do smrti: jakožto Jeremiáše, Micheáše, a jiné mnohé proroky; ale tito již falešní prorokové a falešní křěstané kto jsú, jedné ti, kteříž pravé křěsfany bez milosrdenstvie pudie a tlačie, a někdy, když mohú, i mečeni zabíjejí, aneb svými zlými obyčeji a příklady? To Origenes. Pak svatý Ambrož die takto: O všěch móž rozumieno býti o těch, kteříž jiné postavú svú a řečí slibují, a jiné skutkem ukazují. S. Jan zlatoústý die: Všichni křěsfané prorokové slovú, kteříž k království, k kněžství a k prorokování [t. k kázaní] mazáni sú; neb nemóž nižádný prorockých vykládati úmyslóv, nemá-li ducha prorockého. To řekli sme proto, abychom ukázali, že proroci, o nichž Kristus mluví, doktorové jsú, to jest učitelé. To zlatá ústa.
A když budeme pilni toho poznánie, uzříme ovoce prelátské: kletbu na ty, jenž káží pravdu, a na ty, kteříž jich zlého přikázanie neplnie, neb že jim po jich vóli nedadie, co ráčie, aneb kteří jim co málo zavinie; mělo by býti ovoce požehnánie, ale jest kletie červivé, jehož pán Ježíš nelíbí. Druhé jich ovoce jest, služby božie stavenie a zapověděnie, ješto by mělo býti služby rozmnoženie. Třětie ovoce jich jest, zbožie hromážděnie lakomstvím i svatokupectvím. Čtvrté ovoce jest smilstvie, jímž sú velmě zčervivěli. A to čtvero ovoce nesú a plodie zjevně, že jsú v něm dobřě známi i velmě hlúpým lidem; neb milý spasitel die: „Po ovocéch jich poznáte je.“ Nedie: po ovoci, jako po jednom, ale po ovociech, to věz mnohých, poznáte je; neb mnozí jich skutkové ukazují, že nejsú ovcě Kristovy, jako apoštolé, ale jako vlcie hltaví, ovciem Kristovým škodliví, od nichž mají sě pilně ostřiehati: Prvé, když křivě klnú, aby sě té kletby nebáli, by jim k spasení škodila. Druhé, aby jim nevěřili, jedné v tom, což písmo svaté velí a světí, a což rozum pravý ukáže, aby nic proti bohu pro jich učenie neb přikázanie neučinili. Třětie, aby jich v skutciech zlých nenásledovali. Čtvrté, aby jim, když zjevně zle jsú živi, svého sbožie nedávali. A jakož die papežské hodné ustavenie, když o kterém jistě vědie, že má ženimu neb kuběnu, aby pod kletbú jeho mšě neslyšěli: ne proto, by tu božie tělo nebylo, ale proto, aby on stydě sě, neslúžil tak hanebně, a jako Jidáš nebral těla Kristova nedóstojně, a nehřěšil tieže než Jidáš, ale aby sě, nechaje kurvy, ku pokání navrátil.
A tak ovcě Kristovy, znajíce po ovoci falešné proroky, mají sé jich ostřiehati, aby od nich nebyly zklamány a v hřiech uvedeny; neb oni jsú trnie, jenž vlnu s ovčiček Kristových dře, a bodláci, jenž kóži Šalomúnovu rozdierají. Protož nesbierají s nich lidé viněnek, jenž by víno daly, aby duše věrných lidí obradovalo; ani sbierají s nich fíkóv, jenž by sladkostí svú a tučností, to věz hojností lásky, duše své krmili; protož die spasitel: „Zdali sbierají,“ t. lidé, „s trnie viněnky a s bodlákov fíky?“ jako by řekl: Nic! též na nich, jenž jsú trnie neúžitečné a bodláci, nenaleznú lidé utěšenie duchovnieho a sladkosti. Dovodí spasitel, řka: „Tak“ t. jest, že „každé dřevo dobré ovoce dobré činí, ale zlé dřěvo zlá ovoce činí.“ To jest: každý člověk dobrý dobré skutky činí, a každý člověk zlý zlé skutky činí; dobrý činí pokoru, lásku, vieru, naději, a jiné skutky milosrdné, ale zlý činí pýchu, závist, nevěru, smilstvie i lakomstvie, a jiné skutky zlé. Dovodí toho Kristus, řka: „Nemóž dřevo dobré ovocí zlých činiti, ani dřevo zlé ovocí dobrých činiti.“ To jest: nemóž člověk dobrý, jsa dobrý, zlých skutkóv činiti, ani člověk zlý, jsa zlý a dokud jest zlý, dobrých, to věz ctnostných a bohu libých skutkóv činiti. A že oni falešní proroci jsú dřievie zlé, trnie, a ne vinné kořenie, bodlákové, a ne dřievie fíkové, protož nemohú činiti ovoce dobrého: vína nic, jenž by srdce věrných obveselilo, ani fíkóv, jenž by sladkost v duši dali v milování boha a blížnieho. A poňavadž nenesú ovoce dobrého, tehdy musie každý taký jako zlé dřevo vyřězán býti z štěpnicě Kristovy a v oheň uvržen býti; protož die Kristus: „Každé dřevo, kteréž nečiní ovoce dobrého, vyřezáno bude,“ to věz, když bude chtieti pán toho dřěva, „a v oheň uvrženo.“ Též každý taký falešný prorok vyřezán bude z obcě svaté, oniem mečem: Jděte zlořečení do věčného ohně! a tak v oheň uvržen bude.
A tak milý Kristus položiv, že po ovocéch máme je znáti, a ukázáv, že nenie na nich vína, neb jsú trnie, ani fíkóv, neb jsú bodláci, a tak že jsú ukrutní a lakomí, a tak i vlcie hltaví, a že nemohú dobrého ovoce nésti neb činiti, a že zlé činie, protože Te spasitel: „Protož,“ t. že jsú dřevo zlé, „po ovocích poznáte je.“ Aniž sě div, že nazývá je proroky falešné, trnie, bodláky, vlky, i dřevo zlé, nebi v rozličných skutciech móž člověk přirovnán býti k rozličným věcem. Také věz, že jako z dřeva zlého móž býti dobré, když by je štiepil, a tak móž činiti ovoce dobré, když bude dobré: též člověk zlý móž býti dobrý, když by zlosti nechal, a tehdy móž činiti skutky dobré; a zasě móž dřěvo dobré zkaženo býti, a zlé ovoce činiti: též i člověk dobrý móž zkažen býti, a zlé skutky činiti. Ale v tu dobu, když jest dobrý, nečiní hřiechóv smrtedlných, jakož i zlý v tu dobu, když jest zlý, nic dobřě nečiní; protož die Kristus v 12 k. 34 v. S. Mat.: Kterak móžete dobré věci mluviti, když jste zlí? To jest: nemóžete dobřě dobrých věcí mluviti, jsúce zlí. A že ti falešní proroci jmenují Krista, hodiny řiekají, mše slúžie, řiekajíce často: Pane, pane náš! opět řiekajíce k lidu: Pán s vámi! a opět řiekajíce: Ve jmeno pána našeho Jezu Krista! a mnie oni i lidé, by to bylo bohu vzácno, a že by tak vešli v králevstvie nebeské, protož Kristus ukazuje, že sě klamají, i die: „Ne každý, ktož řieká mi: Pane, pane! vejde v královstvie nebeské, ale ktož činí vóli otcě mého nebeského, ten vejde v královstvie nebeské.“
Tu věz, že jednú die „pane“ Ježíšovi, ktož srdcem věří, že on jest bóh; druhé die jemu „pane,“ ktož to ústy vyznává. A na tom dvém nenie dosti k spasení; ale poňavadž každý, jenž chce spasen býti, má býti sluha Trojice svaté, protož má přidati třětie „pane,“ skutkem konečně plně vóli otce nebeského. A že falešní prorokové, ač dvakrát řkú: „Pane, pane!“ nedořiekají třětie „pane,“ tak že neplnie konečně vóle otcě nebeského, protož nevejdú v královstvie nebeské. Tu die Origenes: Slyšte zmeškalí! slyšte neúžiteční! kteříž tak ufáte, že by tiem měli spaseni býti, že křěsfané slovete, jenž křěsfanského skutku nečiníte, aby křěsfané sluli, ani obyčejóv křěsfanských plníte! K vám, ktož jste v zboru křěsfanském, toto jest slovo! k vám věřícím toto mluvenie: Nepomóž tobě, člověče, že dieš: Pane, pane! neslúžíš-li v bázni bohu, neplníš-li jeho přikázanie vesele, neplníšli všie jeho vóle, nezachováš-li sě od každé nečistoty, ode všie nevěry, a nesložíš-li každé zlosti. Darmo hlásáš, darmo povyšuješ hlasu svého, řka: Pane, pane! Neposlušenstvie svého svědka voláš, nazývaje ho pánem, a neboje sě ho jako pána, ani jemu v bázni slúže. Neb to pán zjevně ukazuje teď die: Ne každý, ktož mě pánem jmenem ctí, ne každý, ktož bez skutku, jedné jmenem, ústy pánem nazývá, vejde v královstvie nebeské; ale ktož skutky mému jmenu hodné činí, a obcovánie hodné k mé svatosti plní, ten vejde v královstvie nebeské. To Origenes.
Aj již máme, že viera, a ústy vyznánie viery člověka nespasí, bez naplněnie vóle božie; neb die S. Jakub, Jakubova 2, 26, že viera bez skutkóv mrtvá jest. A že kněžie zlí činie skutky mnohé, jenž bez lásky jim k spasení neprospějí, ač jiným věrným prospějí, ne kněžským zaslúžením, ale že oni od zlých kněží dóstojně přijímají: jakožto křest, slovo božie, a jiné posvátné věcí; protož mnozí lidé sprostní jsú jako ovcě pokorné Kristovy, jenž mají sě ostřiehati od těch kněží, jako od falešných prorokóv, aby nebyli lstivě s cěsty božie svedeni, a jako od vlkóv hltavých, aby nebyli na zboží od nich snědeni, a jako od trnie a od bodlákóv, aby nebyli od nich bodeni; a sami také mají pilni býti, aby tacíž nebyli, a zvláště aby nebyli dřevo zlé, jenž bude vyřězáno a v oheň uvrženo. Toho ktož sě chce vystřieci, má třikrát řéci: Pane! panel pane! spasiteli svému; to jest: srdcem věřiti v Krista, ústy vyznati Krista i pravdu jeho, a třětie skutkem naplniti vóli jeho až do smrti. Toho věřenie, vyznánie, i naplněnie rač nám dopomoci bóh milosrdný, skrze zaslúženie pána našeho Ježíše Krista, jenž jest náš spasitel!
V ten čas ř. J. u. s. podobenstvie toto: Člověk jeden [Kristus] bieše bohatý, jenž mějieše vladaře [každého člověka]; a ten obžalován jest pléd ním, jako by rozptýlel[neb marně utratil] zbožie. 1 povolal jest ho, a řekl jest jemu: Co to slyším o tobě? daj počet vladařstvie svého, neb již nebudeš moci vlásti [neb vladařiti]. I vece [t. myslil jest] vladař v sobě: Co učiním, že pán mój [dos]yš: již] odjímá ode mne vladařstvie? kopati nemohu, žebrati sě stydím. Viem, co učiním, aby, když odstrčen budu od vladarstvie, vzěli mě v domy své. A tak [neb tehdy, neb protož, neb: A svolav] svolav všecky dlužníky pána svého, vece prvému: Kterak mnoho dlužen jsi pánu mému? A on vece: Sto lahvic oleje. I vece jemu: Vezmi zápis svój, a sed brzo a napiš padesát. Potom vece jinému: A ty kterak mnoho dlužen jsi? Kterýžto vece: Sto mtuov pšenice. Vece jemu: Vezmi listy a napiš osmdesát. I chválil jest pán vladaře zbožie, že by opatrně učinil; neb synové tohoto světa opatrnější synóv světla v pokolení svém jsú. A já pravi vám, čiňte sobě přátely z zbožie zlosti, at kdy nedostatečni budete, vezmú vás u věčné přiebytky.
Spasitel dobrotivý, chtě své učedlníky opatrnosti naučiti a milosrdenství, k nim jest zvláště toto čteme mluvil; jakož die S. Lukáš, že řekl jest k učedlníkóm svým: „Člověk jeden bieše bohatý,“ a dále. Neb úřad vladarstvie a vydánie počtu zvláště slušie na preláty, t. na povýšené, jenž jinými vládnú, z nichž i z sebe mají vydati počet pánu bohu. I pokládá spasitel podobenstvie, v němž tři věci hrozné znamenám každému, ktož zbožie marně tratí: prvá věc hrozná, že obžalován jest; druhá hroznějšie, že má počet dáti; třětie, že nebude moci vladařiti, a to najhroznějšie. I kto by sě nebál obžalovánie přěd králem, věda, že jest vinen? a ovšem viece, že by jistě měl počet učiniti přěd ním? a nad to, že by úplně úřadu byl zbaven? a k tomu, že by nemohl dělati, a po vladařství styděl by sě žebrati? Tak sě má báti každý úředník pána velikého, Krista, maří-li jeho zbožie; neb on jest ten člověk bohatý, o němž jest toto čtenie, jenž die: „Člověk jeden,“ t. Kristus, „bieše bohatý,“ zvláště jsa jeden pravý bóh i pravý člověk, a tak nad jiné bohatý. Neb die S. Jan v 19 k. 16 v. Apok., že má napsáno na lóně svém: Král nad králi a pán nad pány!
„Jenž má vladařě,“ t. každého člověka, a zvláště preláta neb světského pána. Každého člověka proto, že každému poručil jest jeho duši, aby ji čistu zachoval, a tělo s jeho smysly, aby ho ostřiehal, blížnieho, aby ho jako sě miloval, a Kristus sám sě jemu dal, aby ho najviece ctil, miloval a poslúchal. A mimo tyto věci každému ještě něco jiného dal: jakožto zdravie, uměnie a tělestné zbožie; a ještě ctnosti na krstu i potom: jakožto vieru, naději, lásku, a jiné ctnosti mnohým jest dal, a vladařstvie nad jinými lidmi. Že každému jest dal duši i tělo, nemóž nižádný zapřieti; neb die písmo, že on jest všech věcí stvořitel, a že což má člověk, to od něho má. A dal jest člověku svobodu, chce-li duši svú zachovati; neb die písmo, Ecc. 15, 14-18: Bóh od počátka stvořil jest člověka, a nechal ho v rucě rady jeho, přidal jemu přikázanie svá, aby je zachoval. A ač budeš chtieti přikázanie zachovati, zachovají tě, a na věky vieru libú činiti. Přiložil jest tobě vodu a oheň: kterémuž chceš, ztiehni ruku svú. Přěd člověkem život i smrf, zlé i dobré: což sě jemu bude líbiti, dáno bude jemu.
Aj máš ted, kterak bóh dal jest každému člověku duši v jeho ruku, to jest v moc rozumu, aby rozumem ji zpravoval, držě božie přikázanie; a bude-li je držěti do smrti, tehdy zachovají ho věčně. A položil přěd rozum člověka vodu i oheň, život i smrt, zlé i dobré, aby ztáhl ruku neb žádost, kteréž věci chce; chce-li sám ruku vložiti v oheň, sám sebú bude vinen. Též dobré přěd ním jest, přikázanie božie, a za ním život věčný, a zlé hřiech, a za ním smrt, t. věčné zatracenie; má svobodu, kam chce, tam svú vólí siehni. I protož má býti pilen člověk každý, aby duši zachoval čistú pánú svému, a též i tělo od hřiecha, drže přikázanie jeho, a tak ctě, miluje, i chvále pána boha nade všecky jiné pány; a nečiní-li toho, tehdy již obžalován jest přěd pánem bohem. Obžalován najprvé hřiechem, neb hřiech ten najprvé žaluje na člověka, a hyzdí ho přěd bohem; aniž móž kto obžalovati člověka, a zhyzditi přěd bohem a přěd jeho nebeskú říší škodlivě, když hřiechu nemá smrtedlného, a konečně i všednieho. A jakož smrad hyzdí věc smrdutú a oznamuje ji, tak hřiech hyzdí a oznamuje člověka hřiešného. Příklad toho jest na Sodomských měštěnech, na něž jich hřiech přěd bohem křičel jest. Genesis v 18 k. 20 v. A máme písmo, že třie hřiechové zvláště žalují na hřiešné: němý, vražda, a zadrženie mzdy. Pak druhé žaluje na člověka přěd bohem jeho svědomie, třětie angelé, čtvrté čertie, a v súdný den bude žalovati každé stvořenie. A na toho člověka bude věččie žaloba, který jest zbožie pána svého viece zmařil.
Aj teď die čtenie, že „člověk,“ t. Kristus, „jeden,“ t. nad jiné zvláštní, a „bohatý,“ neb jest pán všeho světa, a tak bieše i jest bohatý, „jenž mějieše vladaře,“ t. jemuž dal jest vlásti nad jinými zvláště. „A ten obžalován jest přěd ním, jako by rozptýlel,“ t. marně utratil, „zbožie jeho.“ Tu věz, že dvojím obyčejem lidé marně tratie zbožie: jedniem, že zle ho chovají; protož die S. Jakub v 5 k. 1-3 v.: Kvělte již, bohatí! plačte již, lkajíce v psotách svých, kteréž přijdú vám. Zbožie vaše shnila sú, a rúcha vaše od molóv snědena sú; střiebro vaše a zlato zerzěvělo jest, a rez jich bude na svědectvie vám, a bude jiesti maso vaše jako oheň. Udělali ste sobě poklad na poslednie dny. O běda bohatým, jichž toto písmo dotýká, nepokají-li sě! Druhým obyčejem marně sě tratí zbožie, když je lidé zle utracují: jako na pýše, a na tělestné rozkoši. Tak jest mařil zbožie bohatec, jenž jest chodil v zlatohlavu a v bielém plátně, a jedl jest každý den stkvostně; a umřěv, jest pohřeben v pekle, jakož die Kristus, Lukáš 16, 19 a 22-23. O tom psal sem napřěd v kázaní 33. A z toho již máš, že marně tratie zbožie skúpí a přielišní; mezi nimiž prostřědek držie stědří, jenž dávají, kde mají hodně dáti. Skúpí jsú, kteříž nedávají majíce, kdež by měli hodně dáti; a přielišní, jenž obecně slovú marnotratcie, ti dávají, kdež nemají dáti: jako hercóm, ženám na freji, na opilstvie, obžerstvie, a rozličně jinak utracujíce na pyšném rúše, stříhajíce je. A kto móž krátcě vypsati, kterak marné tratie? Ale ač já nepopíši na ně každého marnotracenie, však každý taký marnotratcě jest obžalován přěd pánem bohem, že marně tratí jeho zbožie.
Dále die čtenie: „I povolal jest ho.“ Ač to povolánie, po němž nebude moci člověk vladařiti, ani kopati, a styděti sě bude žebrati, jest povolánie na smrti: avšak volá pán člověka vnitřním napomínáním, některého kázaním slova svého zevnitřním, některého nemocí, některého velikými dary, a některého velikým od lidí protivenstvím, a některého, jakož die výklad, bóh volá, dávaje v duši bázeň věčného zatracenie. Jakož učinil jest onomu bohatci, o němž die Kristus v 12 k. 19-20 v. S. Luk.: Duše! máš mnohé věci položeny na mnohá léta; odpočívaj, jez, pij, hoduj! A řekl jest jemu bóh: Blázne! tuto noc duše tvé požádají [t. ďábli a vezmú ji jako svůj od tebe, a ty věci, které si připravil, čie budú? A pak poslednie povolánie naše bude, když nám v den súdný die bóh: Vstaňte, mrtví, podte k súdu!
Dále die čtenie: „A řekl jest jemu: Co to slyším o tobě? daj počet vladarstvie svého!“ Tu mají naučenie páni a preláti, aby obžalovaného prvé povolali, než by nad ním mstili pro jiných žalobu. Druhé, aby hřiechu zjevného pomstili, a nečinili sě, jako by nevěděli; aj tuto die čtenie, že povolal, a povolav otázal. Třětie, aby sě na něm samým vztázal; aj teď die: „řekl jest jemu.“ Čtvrté, aby o té věci tázal, z kteréž jest obžalován, aby jistotu vzvěda, mohl právě tresktati, jest-li vinen, aneb vymluviti, jest-li nevinen; aj teď die: „Co to slyším o tobě?“ Páté, aby tiše přěslyšel; neb die: „daj počet vladarstvie svého.“ Šesté, jest-li nehodný, aby ho ssadil; to když die: „neb již nebudeš moci vladařiti“ neb vlásti.
Tu znamenám sobě hrozné slovo, že mi die pán: „Daj počet vladarstvie svého!“ Hrozné, že die pán, přěd nímž nelzě nic tajnu býti; pán, přěd nímž nelze nic zapřieti; pán, jehož nelze sě skrýti; pán, od něhož nemóž nižádný vysvoboditi; pán, jenž chce z najmenšieho slova i pomyšlenie počet mieti; pán, jenž die v 12 k. 36 v. $. Mat.: Z každého slova prázdného, kteréž promluvie lidé, daďie počet v den súdný. Aj tak mocný, múdrý a spravedlivý pán die mi: "Daj počet vladarstvie svého!" Jistě slyším k sobě hlas hrozný, neb otieže mne pán, kterak sem v kněžstvie všel: proto-li, abych jeho chvály najviece hledal, bližním a sobě k spasení prospěl? čili proto, abych zbožie dosti měl, nad jiné vzveleben byl, a rozkošný život vedl? Také otieže mne, proč sem a kterak v kněžství stál? a třětie, kterak sem v něm skonal? Kterak sem všel, die, Mat. 22. 12: Přietelil kterak si sěm všel, nemaje rúcha svatebnieho? přieteli! kto tě uvedl? pravda-li či lež? Kristus-li či ďábel? láska-li či pýcha? prácě-li či rozkoš? peniez-li či ducha svatého milost? Daj počet z toho! daj počet z skutkóv svých! daj počet z lidí, které si měl vésti k spasení a nevedl silBa běda nám kněžím, nevedeme-li lidu k spasení, že máme počet za ně vydati! neb die pán bóh v Ezechielovi v 3 k. 17-18 v.: Synu člověčíl strážným dal sem tě domu [t. lidu mému] Israhelskému, a uslyšíš z úst mých slovo, a budeš jim praviti ote mne, že já diem k hřiešnému: Smrtí umřeš [zatracen budeš]! a ty nepovieš jemu, ani mluviti budeš, aby odvrátil sě od cěsty své zlé a byl živ; jistě on hřiešný v zlosti své umře, ale krve jeho [pomsty za hřiech, jako by krev jeho vylil] z tvé ruky požádám! O běda knězi, který zmešká koho, nepravě jemu slova božieho! běda tomu, jenž brání kázati! běda tomu, ktož nedrží nad lidem stráže! běda, ktož jiné zlým příkladem aneb ponúcením jiné v hřiechy vedel Die S. Pavel k Římeninóm v 14 k. 12 v.: Každý sám za sě počet vydá. Ale nám kněžím přiškvrnil, řka k židóm v 12 k. že máme počet vydati za duše [poddaních neb poddaných]. A to sě stane, když každému z nás die pán veliký: „Daj počet vladařstvie svého, neb již nebudeš moci vladařiti.“ Neb již vladařstvie stane, když již nic v své moci člověk mieti nebude.
Dále die čtenie: „I vece vladař v sobě: Co učiním, že pán mój odjímá ode mne vladařstvie? kopati nemohu, žebrati sě stydím. Viem, co učiním, aby, když odstrčen budu od vladařstvie, vzěli mě v domy své.“ Tento vladař mudřě učinil: najprvé sám sě k sobě navrátil; neb jest doma při rozumu nebyl, když jest zbožie mařil. Protož die Kristus, že „vece vladař v sobě;“ t. pomyslil přěd smrtí, co ho má potkati po smrti. I pokládá prvé, že po smrti, když sě vladařstvie skoná, již čas nebude k zaslúžení; to sě miení, když die: „kopati nemohu.“ Druhé vyznává, že hanběné jest mrtvých prošenie za pomoc od živých, jedné ač zaslúžili sú jsúce živi, tehdy jest bez hanby; a to sě mieni v tom slově: „žebrati sě stydím.“ Neb ani zatracenci, ani ti, jenž jsú v očistci, smějí bez hanby žebrati, nezaslúživše sobě: poňavadž bohatec pohřebený v pekle neuslyšán jest, aby jedna krópě vody byla jemu dána. Třětie, vladař tento obrátil sě jest ku pomoci dobré, že dobřě jest učinil spolusluhám, aby, když by on umřěl, oni jsúce živi, mohli jemu pomoci; a to sě miení, když die: „Viem, co učiním, aby, když odstrčen budu od vladařstvie, vzěli mě v domy své.“ Ty tři věci znamenati máme, a poznati své krátké vladařstvie, a znajíce svú biedu, řéci s svatým Jobem, Job. 31, 14: Co učiním, když vstane k súdu bóh? a když tázati bude, co jemu odpoviem?
Dále die čtenie: „A tak“ neb tehdy „svolav všecky dlužníky pána svého, vece prvému: Kterak mnoho dlužen jsi pánu mému? A on vece: Sto lahvic oleje.“ Tu znamenaj, že svolal jest dlužníky a odpustil jest jim, nejsa prošen od nich, aby vděčnějie přijeli. Dlužníci ti jsú chudí, jenž sú bohu dlužni sto lahvic oleje, t. nábožnú a laskavú vóli. Dále die: „I vece jemu: Vezmi zápis svój, a sed brzo a napiš padesát.“ Tu die výklad, že polovici jemu odpustil. V tom znamená sě, že křěsfané mají býti hojnější v almužně než sú byli židé, příkladem Zachea, jenž jest řekl v 19 k. 8 v. S. Luk.: Pane! aj polovici zbožie svého dávám chudým. Dále die čtenie: „Potom vece jinému: A ty kterak mnoho dlužen jsi? Kterýžto vece: Sto mtuov pšenicě. Vece jemu: Vezmi listy, a napiš osmdesát.“ Prvému odpustil puol, ale tomuto pátý diel; v tom sě znamená, že jednomu chudému mají křěsfané viece odpustiti, některému méně; jednomu viece dáti, druhému méně. Opět že viece odpustil oleje než pšenice, an jest dražší, jest naučenie, aby kto má mnoho, dal mnoho chudému, a kto má viece, aby dal viece. A opět, že má každý z nás viece žádati dáti než dává; a opět, že viece nemocným než zdravým; a opět, viece těm, jenž jsú viece prospěšní, než těm, jenž jsú méně prospěšní. A tak milý spasitel uvedl jest toto podobenstvie proto, abychom my, jenž jsme vladaři boží, měli slitovánie nad chudými, a z milosti jim pomáhali, a zvláště my kněžie, jenž jsme vladaři almužny chudým dané.
Dále die čtenie: „I chválil jest pán vladařě zbožie,“ latině stojí iniquitatis, to jest zlosti; a to móž rozumieno býti takto: Chválil jest pán vladařě zlosti, to jest vladaře zlostného, jenž jest byl zlý vladař, proto že mařil jest zbožie pána svého, a že nevěrně jest učinil pánu svému, odpustiv dlužníkóm bez jeho vědomie. Druhé móž takto býti rozumieno: že chválil jest pán vladařě zlosti, to jest vladaře zbožie, kteréžto zbožie vede mnohé lídi v zlost; a ten smysl neb rozum jest k řeči Kristově. jenž die: „A já pravi vám, čiňte sobě přátely z zbožíe zlosti,“ to jest z zbožie, jenž zavodí v zlost: ne tak, aby zbožie bylo vino, ale že člověk, žádaje jeho zle, padá v hřiechy. A tak ve čtení položil sem vladařě zbožie, a nepoložil sem vladařě zlosti. „A chválil jest pán vladařě zbožie, že by opatrně učinil.“ Chválil ho ne proto, že nevěrně by učinil k svému pánu, ale že opatrně učinil, vzpomínaje, že zle vladařil, a rozuměje svého pána spravedlnosti, a opatruje svój budúcí nedostatek. A tak my máme býti opatrni, želejíce toho, co sme zmařili, a hlediece na spravedlnost boží, a patřiece k biedě, která by nás mohla potkati; a kdy bychom to učinili, tehdy chválil by nás pán Kristus z té opatrnosti.
Dále die: „neb synové tohoto světa v pokolení svém jsú opatrnější synóv světla.“ To jest: milovníci tohoto světa opatrnější jsú v svých obchodiech, než synové boží v svých; neb oni velmě žádostivě, pilně a snažně jdú okolo s obchody svými, a ne tak duchovní s obchody svými. A to pro dvojí věc: prvé proto, že milovníci světa ihned vidomě mají odplatu svých obchodóv, ale synové světla čakají odplaty; druhé proto, že tělo velmě váží duši k věcem zemským, jakož die písmo, II. Korintským, 4, 16: Tělo, jenž sě ruší, obtěžuje duši. A tu věz, že lidé zlí slovú synové světa tohoto: Prvé proto, že sě v obyčejích sjednávají s tiemto světem, proti onomu slovu svatého Pavla. Rom. 12, 2: Neroďte sě připodobniti tomuto světu. Druhé proto, že jsú pilni zbožie tohoto světa, proti tomu, jenž die S. Pavel, 1 Tim. 2: Nižádný, ktož rytěří bohu, neplete sě v obchody světské. Třětie proto, že jsú velicí milovníci tohoto světa, a nepřietelé boží; jakož die S. Jakub v 4 k. 4 v.: Ktož kolivěk přietel tohoto světa chce býti, nepřietel boží bude. Čtvrté proto, že viece milují dědictvie tohoto světa, než dědictvie královstvie nebeského. Pak dobří lidé slovú synové světla: Prvé proto, že činie skutky světla, to jest ctnosti, jenž jsú skutkové světla pravdy; jakož die S. Pavel, Rom. 13, 12-13: Oblecme sě v oděnie světla, abychom ve dni poctivě chodili. Druhé proto, že jsú milovníci světla, to věz Krista, jenž die v 8 k. 12 v. S. Jana: Já jsem světlo. Třětie, že jsú dědici věčného světla.
Dále die Kristus: „A já pravi vám, čiňte sobě přátely z zbožie zlosti, af kdy nedostatečni budete, vezmú vás u věčné přiebytky.“ Túto řečí ukazuje Kristus, co jest mienil tiem podobenstvím: že abychom zbožie chudým dávali, a tak je sobě přátely zdělali, aby nás po smrti do přiebytka nebeského vzěli. Protož die: „A já,“ jakožto pán ten, jenž má vladařě, „pravi vám,“ mým sluhám a vladařóm, „čiňte sobě přátely,“ t. angely, svaté lidi a chudé, z zbožie tělestného, jenž slove „zbožie zlosti“, proto že mnohým jest příčina zlosti. Tu věz, že nevelí Kristus, aby kto zle dobývaje zbožie, i dával chudým, ale z zbožie dobřě dobytého; neb die písmo, Jezu Sirach 34, 24: Ktož obětuje oběť z lúpeže chudého [t. oblúpě chudého], jako by obětoval syna přěd obličejem otcě jeho [t. morduje ho otci dal]. I klamají sě velmě lúpežníci, lichevníci, a jiní zlí dobyvači zbožie, mnějíce, by tiem sě bohu líbili, že mnoho zle dobudú a málo chudým dadie, neb oltářóv nastavějí a kaplanóv. S. Augustin die, že dávajíce tak bohu, chtie, aby bóh byl účasten jich hřiechóv, jako příjemník lichvy a lúpeže. A kněžie berú, a mnišie hulejí, a obojí chválé, že dávají jim; ale nepovědie jim, že těžcě hřěšie, a chtěli-li by sě káti, aby navrátili těm nebožátkóm, které sú zklamali neb zlúpili; jako Zacheus přěd Kristem řekl jest, Luk. 19, 8: Pane! aj polovici zbožie svého dávám chudým, a ač sem co koho zklamal, navracuji čtvero, to jest třikrát viece. A ktož tak učiní jako Zacheus, ten učiní sobě přietele: Krista pána, všechny svaté, i ty, jimž navrátí, že zaň budú boha prositi.
Ale dieš: Některá žena frejem neb smilstvím peněz neb zbožie jest dobyla; a poňavadž nemóž ho právě požívati, kam má to zbožie neb penieze dieti? a pán bóh zapověděl jest těch peněz obětovati. Tu diem, že také žena, želejíc hřiechóv svých, móž na chudé obrátiti penieze ty neb jiné zbožie; neb nenie hodné, aby zlosynóm vrátila, jenž sú jí pro hřiech dali; a sama jich také nemóž požívati, jedné ač by byla tak chudá, že by rubáš i suknici za smilstvie měla, tehdy aby nahá neostala, nemá-li přietele kterého, jenž by ji přioděl, mohla by v rubáši v tom neb v sukni dotud choditi, až by sobě jiný vydělala, řkúc: Milý pane bože! ty jsi pán té suknicě: račiž mně hřiešné popřieti, af v ní chodím, jako od tebe milostivého pána mající; neb poňavadž hřiešné přijímáš, a dáváš jim milosf, jenž lépe odievá, něž které rúcho tělestné, také mně hřiešné popřěješ toho rubáše neb suknicě. A tak i jiný hřiešný, jenž jest zle dobyl zbožie neb rúcha, v poslední núzi móž učiniti; neb v núzi takú všecky věci mají býti obecny, jakož jest pán bóh obecný i zlým lidem i dobrým, dávaje jim potřěbu tělestnú, i slunce i děšť.
Aj již slyšíš, kterak máme činiti sobě přátely z zbožie, jakož velí spasitel; a ne darmo, neb díe: „ať kdy nedostatečni budete,“ to jest, když samiem sě vám vašich skutkóv nedostane, aneb takto, a zdá mi sě lépe, neb latině stojí: cum defeceritis, to jest: když zemřete, „vezmú vás,“ to jest, přijmú světí u věčné přiebytky. Latině stojí: tabernacula, to jest: u věčné stany; česky dobřě „přiebytky“, v nichž na věky světí budú přěbývati. A tak jest, že lidé milosrdní, jenž chudým milosrdné skutky činie, a jsú dobřě živi, ihned po smrti bývají v nebeské královstvie přijeti. Jehož nám rač dopomoci milosrdný spasitel, jenž die v súdný den milosrdným: Podte, požehnaní! přijměte královstvie nebeské, jenž vám jest připraveno přěd stvořením světa.
V ten čas [v Květnú neděli], když sě blížieše [Lukáš die: přiblížil] Ježíš k Jeruzalému, vida město, plakal jest na ně, řka: že by bylo poznalo, [ ty kdo slyš: plakalo by], a jistě v tento den tvój[ t. v malý čásek, v němž svú vóli máš a raduješ sě], kterýž [den] k pokoji [krátkému] tobě [kdo slyš: jest]. Ale nynie skryty jsú t. budúcie pótky těžké přěd tvýma očima [tělestnýma i vnitřníma]; neb přijdú dnové [mnozí a těžcí] na tě, a obklíčie tě neplietelé tvoji [Titus a Vespesianus] náspem [nasutým plotem], a obklíčie tě přiekopem a posádkamiú), a súžie tě všudy [na všechny strany], a na zemi povrhú [zbořiece] tě, i syny [lid] tvé, jenž v tobě jsú, a neostane v tobě kamene na kameni, proto žes nepoznalo času navštievenie svého [jenž tě navštievil spasitel]. A všed do chrámu [milý král, počal od kněží mstíti křivdy božie, a v tom dal jest příklad kráIóm, kniežatóm a pánóm], počě vymietati prodavače [jenž sú lakomstvím chrám poškvrnili] a kupcě v něm [t. z něho], řka jim: Psáno jest [lsaiáš píše v 56 k. 7 v.]: Dóm mój dóm modlitby [t. modlitbě ustavený, ne lakomstvi] jest, a vy učinili ste jej jeskyní lotrovú [nebt úpíte v něm lidi jako lotři]. I bieše každý den [od toho dne až do čtvrtka] uče v chrámě.
Spasitel milostivý, jakož toto čteme ukazuje, trojí věc jest na sobě ukázal, to věz: milosrdenstvie, pravdu a spravedlnost. Milosrdenstvie, že vida budúcie pótky Jeruzalémské, plakal jest; pravdu, že co jest prorokoval, to sě naplnilo; a spravedlnost, že z chrámu trhovcě vymetal jest. O milosrdenství die S. Lukáš: „Když sě blížieše Ježíš k Jeruzalému,“ jeda na oslíku ,v Květnú neděli, „vida město, plakal jest na ně,“ neb nad ním, věda, že po 42 letech od Tita a od Vespesiana, Římských kniežat, má zkaženo býti i v lidu i v stavení. A toho sú Jeruzalémští nevěděli; protož řekl jest, „že by bylo poznalo,“ t. ty město, „i ty,“ došlyš: plakalo by. To jest: ty lide města Jeruzalémského! by poznal, jako já znám tvé budúcie zkaženie, i ty by plakal. A tu znamenaj milosrdenstvie svého spasitele, že tak velmě plakal jest, že zalknuv sě pláčem, řekl jest: „že by poznalo, i ty,“ nemohl pro zalknutie dořéci, „plakalo,“ toho slovcě. „A jistě v tento den tvój,“ t. v malý čárek tvój, v kterémž svú vóli máš. Neb takto: „A jistě v tento den tvój,“ to jest, dnes den tobě daný, v kterýž král tvój, pravý bóh a pravý člověk, jede k tobě na oslíku, pokoje tobě žádaje, doslyš: raduješ sě, ty Jeruzalémel maje ty věci, kteréž k pokoji tobě jsú. „Ale nynie skryty jsú,“ to věz budúcie tvé pótky těžké, „přěd tvýma očima,“ tělestnýma i vnitřníma. „Neb přijdú dnové na tě,“ t. po 42 letech, v kteréžto dny bude pomštěno nad tebú; „neb obklíčie tě nepřietelé tvoji,“ Titus a Vespesianus, „náspem,“ to jest, plotem nasutým prstí opletú tě, „a obklíčie tě,“ to věz přiekopem, a věžmi a posádkami.,Neb tak sě jest stalo, že učinili sú Titus a Vespesianus přiekop, a plot nasutý okolo všeho města, a ustavili sú byli tvrze okolo, aby nižádný nemohl ujíti; tak sú silně byli oblehli, a v najvěččí hod Velikonoční židovský, když sú sě byli sešli. A Kristovu tomuto proroctví nevěřili sú lidé Jeruzalémští, jakož Jeremiáš v svém pláči, Tren. 4, 12, jest řekl: Nevěřili sú králové zemští, a všickni přěbyvači světa, by všel nepřietel branami Jeruzalémskými. Ano prorokoval Isaiáš v 29 k. 3 v., řka, že bóh die: Obklíčím tě okolo, a učiním proti tobě násep, neb posádku. A tak sě stalo.
Dále dle Kristus: „a súžie tě všudy,“ to jest na všechny strany, že nelzě bude ujíti, ani co kto bude mieti jiesti. Stalo sě; neb píše Josefus, že jedna paní urozená, jmenem Maria, v tom obležení jedla jest svého syna. A to vzvěděvše strážní města, pověděli sú všem v městě; a oni všickni plakali s~, a ihned s velikým pláčem, lkáním a křikem brány sú otevřěli. A tak pohané všedše, všechny sú pořád mordovali a pálili. I naplnil sě pláč Jeremiáše proroka, 4, 13, že sě stalo pro hřiechy prorokóv jeho [t. Jeruzaléma] a kněží jeho, jenž sú vylili u prostřědce jeho krev spravedlivých. Vylili byli krev nevinnú Kristovu, Štěpánovu a Jakubovu, a jiných spravedlivých vylili. A o jedení dětí řekl bóh v knihách Deuteron. v 28 k. 53 v.: Nebudeš-li přikázanie mého plniti, budeš jiesti plod břicha svého, a maso synóv svých a dcer svých, jež dal jest tobě pán bóh tvój, v súžení a v zkažení [in vastitateJ. Die také Josefus, že každý den pět set jich ukřižovávali, kteréž sú v noci a ve dne lapali. A měli sú to vítězstvie Římeníné, jakož die S. Augustin, od boha, ač sú mněli, by jich bohové jim to vítězstvie dali. A die S. Augustin, že v tom Římeníné byli sú jako metla hněvivého krále a neukroceného, a byli sú sekyra božié, jíž sú židé pro své zaslúženie tresktáni. A v tu dobu Římeníné mésto a lid židovský vzdvihli sú. A tak přišlo na ně to pro smrt Kristovu, čehož smrtí jeho chtěli sú sě vystřieci; neb řekl jest Kaifáš, v 11 k. 47-48 v. S. Jana, s biskupy a s zákonníky v radě: Co činíme, že tento člověk divy mnohé činí? pustíme-li ho tak, všickni uvěřie v něho, a přídú Římeníné a vzdvihnú naše město i lid. 'Aj toho sě bávše, zabili sú nevinného Ježíše. i upadli sú v to. A snad sě též stane nynějším kněžím, jenž bojiece sě, aby jim zbožie neubylo, nedadie slova božieho kázati; ale ač druhým neubude přěd smrtí, ubude jim na smrti, že ho s sebú nic nevezmú. Neb die David prorok, Žalm 76, 6: Mužic bohatstvie usnuli sú sen svój [t. umřěli sú], a nic nenalezli sú v rukú svú. A již mnozí, bojiece sě ztratiti zbožie, bránili sú slúžiti, a nechtěli sú slúžiti; a proto božím zpósobem zbožie něco potratili sú.
Dále die Kristus: „A na zemi povrhú“ neb prostrú „tě,“ t. obořiece, „i syny tvé, jenž v tobě jsú,“ t. zmordujíce na zemi povrhú; „a neostavie v tobě kamene na kameni.“ To sě stalo; neb již jinde město stojí; neb hrob Kristóv jest již u městě, i to miesto, kde jest byl ukřižován přěd městem. A to Kristovo slovo naplnil Elias Adrian, jenž druhé byl jest poslán od Římenínóv, a všecko město vyvrátil jest. Naplnilo sé, co prorokoval Micheas v 3 k. 12.: Sion [ta hora Jeruzalémská] jako pole orána bude, a Jeruzalém hromadú kamenic bude. A proč mělo sě státi tak tomu městu, die spasitel příčinu: „proto že's nepoznalo navštievenie svého,“ to věz, jímž tě navštievil stvořitel, vtěliv sě, kázav v tobě, mrtvé křiesiv tobě a nemocné uzdravovav, a přijev tobě, král chudý, tichý a pokorný, na oslíku, jakož prorokoval jest Zacharias, řka, Zach. 9, 9: Aj král tvój přišel jest tobě spravedlivý a spasitel, on chudý, a sedě na oslici a na oslíku. Aj že toho svého navštievenie nepoznal, že nechtěl poznati lid Jeruzalémský, stalo sě tak lidu i tomu městu; a že kněžie byli sú najprvé v hřiechu nepoznánie navštievenie spasitele svého, jenž sú tu, an jede na oslíku, bránili ho chváliti, když ho obec chválila. Neb přěd tiemto čtením píše S. Lukáš, Lukáš 19, 37-40, že když sě blížil s hory Olivetské, počěli sú všichni zástupové sstupujících, radujíce sě, chváliti boha hlasem velikým, pro všechny ctnosti, kteréž sú viděli, řkúce: Požehnaný, jenž přišel jest král, ve jmenu božieml pokoj v nebi a sláva na vysokosti! A někteří z zákonníkóv z zástupu řekli sú k němu: Mistře! laj učedlnikóm svým. Jimž on vece: Pravi vám, budú-li tito mlčeti, kamenie bude volati! A ihned die: „A když sě přiblížil, vida město, plakal jest na ně.“ Aj tu máš zjevně, že obec sě radovala, a vyznala navštievenie krále a spasitele svého; ale potom jest od kněží svedena, jenž sú tuto bránili jeho navštievenie vyznávati, a jenž sú ho potom na smrt připravili.
Protož aby ukázal na nich, odkud pomsta jako z kořenu na ně příde, „všed do chrámu, poče vymietati prodavače a kupcě v něm, řka jim: Psáno jest: Dóm mój dóm modlitebný nazván bude, a vy učinili ste jej jeskyní lotrovúl“ Tu die S. Řehoř, že pověděv budúcie zlé, to věz pomsty, ihned do chrámu všel jest, aby z něho prodavače a kupcě vymetal. Jistě ukázal jest, že pád lida najviece pro hřiech kněžský byl jest; neb zkaženie města prorokovav, a prodavače a kupcě v chrámu biv, tiem skutkem jest ukázal, odkud kořen zatracenie jest pošel. Neb jakož od jiného evangelisty, Matouš 21, 12, naučili sme sě, v chrámě holubicě sú prodávali. A co skrze holubice? jedné svatého ducha dar sě znamená. Ale prodávače a kupcě z chrámu vymietá, neb ty, kteříž pro dar rucě kladú, neb ty, kteříž ducha svatého dar mienie kúpiti, zatracuje; o kterémž chrámu ihned sě die: „Dóm mój dóm modlitebný jest, a vy učinili ste jej jeskyní lotrovú.“ To S. Řehoř, ukazuje, že kněžie byli sú z kořen vinni zkaženie Jeruzalémského, učinivše z chrámu božieho jeskyni lotrovú, tak že sú v něm lidi lúpili svým lakomstvím. Neb die dále S. Řehoř: Dóm modlitby jeskyní lotrovú učiněn jest. Neb proto sú v chrámu stáli, aby ty, kteříž by daróv nedali, tělestně by sě jim protiviti uměli, aneb ty, kteříž by dávali, duchovně je zmordovalí. To Řehoř. A ač kněžie byli sú jemu protivni, že jich hřiechy tresktal, a je z chrámu jako lotry vyhnal, však jest milostivý spasitel kázanie neopustil; protož die konec čtenie: „I bieše každý den uče v chrámu.“ Každý den, od toho dne až do čtvrtka, učil jest učedlníky své, i lid, i kněží v chrámu. To krátcě, jakož jest stalo sě s Jeruzalémem, vedlé proroctvie našeho spasitele.
A že by nám to věděti málo platno bylo, bychom k sobě toho úžitečně neobrátili, protož znamenave Kristovo milosrdenstvie v pláči litostivém, pravdu v proroctví naplněném, a spravedlnost v tresktání kněžském a v zkažení Jeruzalémském, znamenajme, že plakal jest milostivý spasitel netoliko na Jeruzalém, to město, ale na naše a pro naše hřiechy. A v tom dal jest příklad každému věrnému, že má plakati netoliko svých hřiechóv, ale i jiných. Neb poňavadž on, nemaje nežádného hřiecha, plakal jest nejednú, ale třikrát, jakož jisté písmo jest: jednú nad Lazarem, chtě ho z mrtvých vzkřiesiti, Jan v 11 k. 35 v., a druhé, jakož ted praví čtenie, a třětie na kříži vise, jako die S. Pavel v ep. k židóm v 5 k. 7 v., že prosby k němu, t. k otci, jenž ho mohl od smrti vysvoboditi, s křikem mocným a s slzami obětovav, uslyšán jest pro svú poctivost: i který jest sluha jeho, by jsa hřiechóv účasten, neplakal by i na své i na cizie hřiechy, poňavadž on jest tak často a tak velmě plakal? né poňavadž každý hřiech, a zvláště smrtedlný, jest ku potupení i otcě, i syna, i ducha svatého, a jest k škodě všeho svatých sboru v zemi, jistě nevěrný jest ten sluha, kterýž neželé svého pána boha, otcě milosrdného, hanby a potupenie, a škody své matky cierkve svaté. Opět ktož móž polepšiti a netbá, ten jest účasten hřiecha. A že každý člověk zde v světě, maje rozum dobrý, kterýž neželé svých i jiných hřiechóv, móž polepšiti a netbá, protož každý ten jest účasten hřiecha, a ovšem ten, kterýž vesel jest hřiechem svým i cizím. Taký člověk netbá pláče svého spasitele, ani slova, jenž die, Mt. 5, 4: Blahoslavení, jenž lkají, neb budú obradováni. A opět, Luk. 6, 21: Blahoslavení, kteříž nynie pláčete, neb budete sě smieti. A milostivý spasitel, „vida město, plakal jest na ně, řka: že by bylo poznalo, i ty,“ doslyš „plakalo by,“ jako já, tvój stvořitel, tě navštěvuje pláči. 0 by hřiešný člověk viděl, co zlého činí jemu hřiech, by viděl, co ho potká na smrti, a co po smrti, ač sě želením hřiecha nepokaje, jistě plakal by, jenž sě nynie raduje; jako die Šalomún o hřiešných, Přísloví 2, 14: Radují sě, když zlé učinie, a veselé sě v najhorších věcech.
Ale dlúho-li to bude? jistě nedlúho, neb die spasitel: „A jistě v tento den tvój, jenž ku pokoji tobě,“ doslyš „jest,“ v němž sě raduješ. Tiem dnem miení spasitel malý čásek, v němž sě hřiešní radují; neb jich radost velmě brzy mine, jakož die Job v 20 k. 5 v.: Radost pokrytcě k podobenstvie oka mženie. A opět v 21 k. 12-13 v. die: Držie húsle, perú na buben, radují sě k zvuku varhan, a vedú v rozkoši dny své, a okamženě do pekel sstúpili sú. Protož die Kristus: „v tento den tvój.“ Tu die S. Řehoř: Svój den má zde duše zlá, jenž sě raduje v běžíciem času, jíž ty věci, kteréž jsú, ku pokoji jsú; neb když sě veselí zbožím, když ctěními sě výši, když tělestnú rozkoší sě rozpúštie, když sě nižádné muky budúcie neleká, pokoj má v den svój. A ta duše těžké pohoršenie zatracenie svého bude mieti v den cizí; neb tehdy sě bude mučiti, když sě spravedliví budú radovati, a všecky věci, kteréž jí nynie ku pokoji jsú, tehdy v hořkost sváru obráceny budú; neb sama s sebú počne sě vaditi, proč zatracenie, kteréž trpí, sě nelekala, proč jest od těch věcí, k nimž jest hleděti měla, oči svoji jest zavierala. Protož jí sě die: „Ale nynie skryty jsú přěd očima tvýma.“ Neb přěvrácená duše, nynějšími věcmi okojená, neb k nim přichýlená, v zemských rozkošech rozpuštěná, skryla jest sobě zlé věci budúcie; neb opatřiti budúcích věcí nechce, aby jie nezamútily. A tak když v tomto životě rozkošném sě opustí, co jiného, jedné že zavřěvši oči v oheň jde? To vše S. Řehoř.
Dále die Kristus: „Přijdú dnové na tě, a obklíčie tě nepřietelé tvoji náspem.“ Prvé řekl: „v tento den tvój,“ ale již die: „přijdú dnové na tě;“ neb malé jest v světě utěšenie, ale dlúhé jest někomu v očistci mučenie, a někomu věčné v ohni zatracenie. Nepřietelé duše najhorší, jakož die S. Řehoř, jsú zlí duchové, kteříž ji, když z těla jde, obkličují; již sú v tělestné milosti mnohými zklamáními krmili, již v tu dobu náspem obkličují, když přěd oči jejieho rozuma zlosti přivedúce, které jest činila, k tovařišství svého zatracenie ji táhnúce, ji sužují, aby na konci života jsúc popadena, a od kterých nepřátel jest obklíčena, aby viděla, a kudy by ujíti chtěla, aby nenalezla; neb již činiti dobřě nebude moci, aneb jest zhrzěla dobřě činiti, co jí bylo hodné činiti. A tak móž rozumieno býti, co die spasitel: „Obklíčie tě nepřietelé tvoji náspem, a obklíčié tě a súžie tě všudy.“ Zlí duchové všudy duši sužují, když netoliko zlé skutky, ale i mluvenie i myšlenie vzpomínají, aby ta duše, jenž sě v hřiechu byla rozšířila, najposlé aby byla v odplatě súžena. „A na zemi povrhú tě, i syny tvé, jenž v tobě jsú.“ Tehdy duše na zemi bývá prostřiena neb povržena, když tělo jejie, jemuž jest v chlipnosti přivolovala, aby sě v prach vrátilo, bude puzeno; a tehdy synové duše mrú, když myšlenie zlá, jenž z nie pocházějí, na konci života pomstú budú rozptýlena. Neb psáno jest Žalm 146, 4: V ten den [poslední] zhynú myšlenie jichl A že ta myšlenie bývají tvrdá, protož mohú skrze kamenie býti znamenána; protož dále die Kristus: „A neostavie v tobě kamene na kameni.“ Neb převrácená mysl, když zle myslí, jinú zlú mysl přikládá, co jiného činí, než že kámen na kámen klade? Ale v zkaženém městě kámen na kameni neostává; neb když duše ku pomstě jest vedena, všechno ustavenie mysli v ní bývá rozptýleno. A proč to duše trpí, ihned sě ukazuje, když Kristus die: „proto že's nepoznalo času navštievenie svého.“ Neb zlú duši pán všemohúcí mnohými obyčeji navštěvuje: neb vždy ji navštěvuje přikázaními, a někdy bičem, a někdy divem, aby pravé věci, jichž jest neznala, již slyšala; a když ještě jest pyšná a hrzie, aspoň aby neb bolestí sě navrátila, aneb dobroděnstvím jsúc přěmožena, zlostí, kterú jest učinila, aby sě již styděla. Pakli toho neučiní konečně, tehdy bude dána nepřátelóin, s nimiž súdem božím v tovařišstvi věčného zatracenie bude svázána.
Dále die čtenie: „A všed do chrámu, poče vymietati prodavače a kupcě v něm.“ Tu die S. Řehoř: Jakož chrám boží u městě jest, tak v lidu věříciem život zákonníkóv jest; a často mnozí oděv zákonničí berú na sě, a když miesto svěcení [na kněžstvo neb diakonstvo] přijmú, svatý úřad v zisk zemského trhu táhnú. Neb prodavači v chrámě jsú ti, kteříž to, což jiným z práva přislušie, za penieze dávají; neb spravedlnost prodávati jest, ji za dary vzaté zachovati. Ale kupci v chrámu jsú ti, kteříž toho, což spravedlivé jest, blížniemu zaplatiti nechtie, a když spravedlivé věci učiniti nechtie, dadúce patronóm [súdciem, pánóm neb prelátóm] penieze, kupují hřiech; jimž dobřě sě die: „Dóm mój dóm modlitebný jest, a vy učinili ste jej jeskyní lotrovú.“ Neb častokrát, když přěvrácení lidé miesto duchovnie držie, tu zlosti své mečmi zabíjejí, kdež sú své blížnie modlitbú živiti měli. To vše S. Řehoř. O by tuto svatú řeč vážili kněžie, preláti i mnišie, jenž úřad v trh peněžitý táhnú, křest, mše, modlitby, svěcenie kostelóv i oltářóv, svěcenie na kněžstvie i biskupstvie, rozhřěšěnie i žehnánie, olejovánie i pohřeb, a jiné věci duchovnie, jež sú na zisk tělestný obrátilil O tom psal sem širocě v knihách českých „O svatokupectví“. Také mají vážiti tu řěč svatého Řehoře ti, kteříž jsúce vinni blížniemu, jemu nedosti učinie, ale dadúce penieze súdci, pánu, neb prelátu, chtie tudy prosti býti; jistě ti jsú kupci, a páni jsú prodavači, jenž jsú z sboru svatých vyhnáni, a nepokají-li sě, tehdy v súdný den budú od chrámu královstvie nebeského odlúčeni. Také mají to všichni znamenati, kteříž majíce blížnie živiti slovem božím, příkladem dobrým a modlitbú, a pak zpět stojiece v svatém úřadě, mořie je zlým příkladem, neb zmeškáním; neb tací dóm svého svědomie jeskyní lotrovú činie, jenž by mělo býti chrám neb dóm nábožného modlenie. Jakož die S. Řehoř, že mysl zlých lidí již ne dóm modlitby, ale jeskyně lotrová jest, když duše opustiec nevinnost a upřiemosť svatosti, to miení učiniti, čím by mohla bližním svým uškoditi. A že proti těm všem zlostem slovy svými náš vykupitel ustavičně nás učí, to sě ještě miení, co že sě stalo, čtenie svědčí, když die: „I bieše každý den uče v chrámě neb když mysl věřících, aby sě zlých věcí ostřiehali, pevně učí, každý den pravda [Kristus] učí v chrámě.“ To vše S. Řehoř.
A tak máme, že milostivý spasitel na hřiechy jest plakal, pIakav hřiešníkóv jest bičem pomrskal, z chrámu je vyhnal, a penieze jim rozsypav, řečí jich potresktav, potom každý den v chrámu kázal. A v tom dal jest příklad věrným svého slova kazatelóm, aby hřiechóv lidských želeli, želejíce písmem proti nim kázali, a zvláště proti svatokupectví; a v tom aby do smrti jako Kristus stáli, nepobiehajíce od pravdy pro strach, jimž svatokupci chtie každého, ktož jich dotkne, od božieho slova odhroziti. Neb die spasitel v 10 k. 22 v. S. Mat.: Budete v nenávisti všem [zlým] lidem pro jmeno mé; ale ktož setrvá až do konce, ten spasen bude. Toho konce a setrvánie rač nám dopomoci, spasiteli milý! jenž si plakal na naše hřiechy.
V ten čas řekl jest Ježíš k některým, kteři v sě utáchu jako spravedliví, a hrziechu jinými, podobenstvie toto: Dva člověky vstúpila sta [neb šla sta] v chrám, aby sé modlila: jeden zákonník, a druhý z)evný hřiešník. A zákonnik stoje, tyto věci [t. tyto řěči] u sebe modléše sě [t. sě chlubě], řka: Bože! dieky činím [neb děkuji] tobé, že nejsem jako jiní lidé: lúpežníci [neb lapáci, dráči, bráči], nespravedliví, cizoložníci, a také Jako tento zjevný hřiešnik. Postím sé dvakrát v týden, desátky dávám všech věcí, kteréž mám. A zjevný hřiešník z daleka stoje, nechtieše oči k nebi vzdvihnúti, ale bijieše prsy své, řka: Bože! milostiv bud mně hřiešnému! Věru pravi vám: sestúpil jest [z chrámu sě vrátil] tento [zjevný hřiešnik] spravedliv v dóm svój od onoho [zákonníka]; neb každý [člověk], ktož sě výši [pýchú zde na světě], bude ponížen [na onom světě, ač sé nepokane],a ktož sě níži[pokorú] bude povýšen[v dóstojenstvo svatém].
Spasitel náš milostivý, jsa pokorný, chtě pyšné ku pokoře přivesti, přivedl jest na příklad dva člověky: jednoho pyšného a druhého pokorného, abychom jako v zrcadla hlediece, pýchy sě vystřiehli, a pokory sě držěli, jiných netupili, a sami sě v hřiešiech pánu bohu vyznávali a smilovánie prosili. Aj proto řekl jest Ježíš k některým, jenž v sě uťáchu jako sparvedliví a hrzíechu jinými, podobenstvie toto: „Dva člověky vstúpila sta v chrám, aby sě modlila: jeden zákonník, a druhý zjevný hřiešnik.“ Tu znamenaj, že zákonník to jest opustil, proč jest do chrámu šel: neb šed sě modlit i nemodlil sě, druhé, že byl pyšný; třětie, že tupil blížnie. A tak nic jest úžitečného sobě neuprosil, a v hřiešiech jest ostal, a viece jich nabyl. Ale zjevný hřiešník, ten sě tiše a pokorně v hřiešiech vinen dal; druhé, sě styděl; ttetie, hřiechu želel; čtvrté, krátcě a dobřě sě za hřiechy modlil. Protož odpuštěnie hřiechóv jest vzal, a spravedliv jsa domóv jest přišel. Zákonník, že sě výšil, jest ponížen; a zjevný hřiešník, že sě ponížil, jest povýšen. A tak sě stane každému, jakož zákonníka neb zjevného hřiešníka následovati bude. Neb ta dva člověky dávaje nám na příklad k modlení, die spasitel: „Dva člověky vstúpila sta v chrám, aby sě modlili.“ „Dva,“ aby láska zachována k blížniemu byla, bez niež modlitba nenie bohu vzácna. „Člověky,“ aby sě tichost ukázala; neb člověk, jakož die Aristotiles, jest živočich tichý a sbytečný s jinými. Protož die tichý Kristus, Mt. 11, 29: Učte sě ode mne, žeť tichý jsem a pokorný srdcem. „Vstúpila sta,“ latině vzní: vzhóru sta šla. V tom sě ukazuje, že má v modlitbě mysl býti k bohu povýšena, neb pravé modlenie jest mysli k bohu povýšenie; a to jest měl zjevný hřiešník. „Do chrámu;“ neb chrám neb kostel jest miesto zvláštně k modlení zpósobné, jakož o tom psal sem v knihách „O modlitbě.“ „Aby sě modlila,“ ne aby frejovala, ani marné básně slyšěla, ani neúžitečně šeptala neb sě smála, ani aby lakomstvie hledala, jehož nynie v kostele zákonníci hledají i kněžie, z nichž druzí by do kostela nenazřěli, by tělestného póžitka mieti neměli. A tací měli by z kostela vyhnáni býti, aby z domu božieho modlitebného nečinili jeskyně lotrově. Neb v domu božiem, jakož die svatý Augustin, nemá nižádný nic jiného činiti než to, k čemu jest ustaven dóm boží. A že ustaven jest k boží chvále, protož má v něm boha chváliti modlením, neb o bohu myšlením, kázaním jeho slova, neb slyšením, zpieváním, neb jiným skutkem svatým. Protož běda těm, kteříž v domu božiem hledají smilstvie, neb lakomstvie, nekázeň plodie, neb jiné hřiechy!
Aj tato „dva vstúpila sta v chrám, aby sě modlila: jeden zákonník, a druhý zjevný hřiešník.“ Zákonník to jest ten, jenž sě z obce vylúčil neb oddělil zvláštními obyčeji a rúchem, chtě nad obecný lid býti viece svatý; a zjevný hřiešník to jest ten, jenž zjevně hřěší: smilní, opíjé sě, laje zle, hrá v kostky neb jinú hru o penieze, neb tancuje v svátek a také i v jiný den, neb kupuje obroky, aneb drží mnohé lakomě, a pyšně sě odievá na almužnu, a tráví, ano lidé to zjevně vědie; také ten, jenž zjevně po lakomství stojí, jakož die S. Beda, že zjevný hřiešník byl jest ten, kterýž mýtné jest bral neb najímal, aneb zisku tohoto světa trhem hledal. Tak die ten svatý. Ale vedlé slova i latinského i českého: publicanus, zjevný hřiešník, jest ten, ktož zjevně lidí sě nestydě hřěší.
„A zákonník stoje, tyto věci u sebe modléše sě.“ Tu věz, že móž sě člověk dobřě modliti stoje, jakož sě modlil stoje zjevný hřiešník; ale však postava k modlení těla jest najzpósobnějšie obecně časem a miestem klečenie, aneb na tvář padnutie. A tak sú sě modlili proroci a jiní světí, a zvláště náš milosrdný spasitel. Jakož die S. Lukáš v 22 k. 41 v., že položiv kolena [t. klek na koleně] modlil sě jest. A svatý Mat. v 26 k. 39 v. die, že padl jest na svú tvář, modle sě a řka: Mój otče! móž-li býti, nechť odejde ode mne utrpenie toto. Aj již máš příklad svého spasitele, že klečenie a na tvář padánie v modlení jest hodný zpósob; avšak móž sě člověk hodně modliti stoje, sedě, i leže, i chodě, i jezdě, ale najzbožnějie kleče, neb na tvář padna. A k tomu mají býti jiné příčiny: prvá srdce čisté, druhá povýšenie mysli, třětie slov pravé řiekánie, čtvrtá rozum řiekánie. Protož radějie bych hekal „Otče náš“ jeden k odplatě s rozumem, než mnoho jiných řečí, jimž nerozumiem; a lépe jest hřiechóv srdečně bez řěči.želeti, než krásnú řeč vymyšlenú řiekati neb zpievati. Protož die S. Řehoř: Právě sě modliti jest, v žalosti lásky lkánie z srdce, ale ne krásných slov vydávati.
A že toho želenie zákonník neměl, protož rieprávě sě jest modlil; protož také v hřiešiech jest ostal, neb boha jest neprosil, sám sebe povýšil a jiné hyzdil, tovařiše blížnieho potupil, a domóv sě v hřiešě navrátil. Měl najprvé sám na sě žalovati, jakož die písmo, Prov. 18, 17: "Spravedlivý na počátcě žaluje na sě," a tak hřiech najprvé vyznává na sě, potom sě za ně modlí, a konečně bohu děkuje. A toho zákonník neučinil, ale opak neb zpět počal jest od děkovánie, řka: „Bože! dieky činím tobě, že nejsem jako jiní lidé: lúpežníci, nespravedliví, cizoložníci.“ Tři hřiechy tupí, a die, že jich nemá: prvý hřiech lúpež, to věz křivé bránie věci cizie; druhý nespravedlnost, jíž kto svému blížniemu křivdu činí; třětie hřiech jest cizoložstvie. V tom každý z nás má vzieti od zákonníka naučenie, aby vážil, že ti hřieši jsú velicí, a tupil je; ale lidmi aby nezhrzěl, sám sě nad ně velebě, jako jest tento zákonník sě velebil, řka: „nejsem jako jiní.“ Jako by řekl, die S. Augustin: Sám spravedliv jsem, a jiní všichni jsú hřiešní. A věz, že když die: „nejsem jako lúpežníci,“ tu dotýká škódcí blížnieho na zboží; a když die: „nespravedliví,“ dotýká těch, jenž blížniemu škodie na jich osobě; a když die: „cizoložníci,“ dotýká těch, kteříž bližním kazie jich ženy. Dále die: „a také jako tento zjevný hřiešník.“ Tu die výklad: Aj že blízko měl zjevného hřiešníka, věččie jemu nadutie byla příčína; neb pýcha i s dobrými i se zlými tovařišéc, vždy škodu 'ciní: má-li vedlé sebe biedného, viece sě dme; pakli má zčastného, tehdy závistí sě mučí. Ale pokora zpět všudy tiskuje: má-li vedlé sebe biedného, tehdy lituje; pakli má zčastného, tiem sě viece pokoří. A tu věz, že čtyři jsú strany pýchy, jakož die S. Řehoř: Prvá pýchy strana jest, když kto maje co dobrého, mni, by od sebe měl. Druhá, když ač věří, že mu jest dáno, ale mní, by pro jeho zaslúženie bylo dáno. Třětie pýcha jest, když kto sě chlubí z některé věci, jiež nemá. Čtvrtá pýcha, když jinými pohrzeje, žádá zvláště vidien býti, že nad jiné má, což má.
A v té pýše byl jest tento zákonník, jenž jest sě chlubil, že by nad jiné lidi byl spravedlivý a dobrý. Jenž dále die: „Postím sě dvakrát v týden, desátky dávám všech věcí, kteréž mám.“ Tu již vyčítá své dobré skutky, jenž sú nebyli ctnostni, proto že jich jest nečinil dobřě, jinými pýchaje; neb ktož kolivěk co činí, maje vědomě hřiech smrtedlný do sebe, a tak nejsa v láscě, ten nic nečiní dobřě, ač co činí dobrého; protož jeho puost nebyl jest ctnostný, ani jeho desátkóv dávánie. Protož má každý člověk pilen býti, aby vše, což činí, činil bez hřiechu smrtedlného, a tak v láscě; neb die S. Pavel, I. Korintským 16, 14: Všichni vaši skutkové buďte v láscě! Neb dvě jsta straně spravedlnosti: jedna nehřěšiti, a druhá dobré činiti, jakož die David každému, Žalm 34, 15: Odchyl sě od zlého a čiň dobré! A tě dvě, straně mienil jest zákonník do sebe, tak že by nehřěšil, a že by dobré činil. Prvú stranu mienil, řka: „nejsem jako jiní lidé.“ A druhú, řka: „postím sě,dvakrát v týden.“ Ale pýcha ta jest mu i puost i jiné skutky zejhrala, jakož nynie mnohým jiným jich skutky všecky kazí, a zvláště zákonníkóm, jenž sě nad jiné velebie svými skutky a zákony; aniž jim pomóž hodin zpievánie, neb die Kristus v 15 k. 8-9 v. S. Mat.: Lid tento ústy mě chválí neb ctí, ale srdce jich daleko jest ote mne; nadarmo mi sě modlé, učiece učenie a přikázanie lidská.
Dále die Kristus: „A zjevný hřiešník z daleka stoje, nechtieše očí k nebi vzdvihnúti, ale bijieše prsy své, řka: Bože! milostiv bud mně hřiešnému“ Tu milý spasitel chválí zjevného hřiešttíka prvé v bázni a v poctivosti, řka: „stojieše z daleka;“ to věz, jako boje sě blízko přistúpiti. Druhé chválí ho v studu, řka: „nechtieše očí vzdvihnúti k nebi;“ to věz, stydě sě boha, proti němuž jest hřěšil. Třětie chváli ho v bolesti za hřiech, řka: „bijieše prsy své.“ Čtvrté chválí ho v zpovědi a v modlitbě krátké, že jest řekl: „Bože! milostiv buď mně hřiešnémul“ A bez pochybenie, který kolivěk hřiešník takým srdcem tak by sě bohu zpoviedal a modlil, pán bóh milosrdný by jemu hřiechy odpustil. A tomu na potvrzenie die Kristus: „Věru pravi vám: sstúpil jest tento,“ to věz hřiešník, „spravedliv v dóm svój od onoho,“ t. zákonníka. Tu die S. Augustin: Slyšal's o zákonníku a o zjevném hřiešniku řeč protivnú; slyš odsúzenie. Slyšal's pyšného chlubníka, slyšal's vinného pokorného hřiešníka; slyš již súdci: „Věru pravim vámi“ Pravda die, bóh die, súdcě die: „Věru pravi vám: sstúpil jest spravedliv z chrámu zjevný hřiešník ten viece nežli zákonník.“ Pověz, pane, příčinu! Aj vizi zjevného hřiešníka, že viece jsa spravedliv sstúpil jest z chrámu, nežli zákonník. Tieži proč? Slyš proč: „Neb každý, ktož sě výší, bude ponížen, a ktož sě níží bude povýšen.“ Slyšal's súd, varuj sě zlé příčinyl Druhé diem: Slyš súd, varuj sě pýchy! Nechť vidle a slyšie to ti, jenž v své ctnosti všetečně ufaji! To vše S. Augustin.
Aj dva řěbřie slyšíme ve čtení: jeden pýchu, jímž lezú shóry dolóv, druhý pokoru, jímž lezú zdola vzhóru; na prvém byl zákonník, a na druhém zjevný hřiešník; onen ponížen, a tento povýšen. Protož die spasitel, že „každý, ktož sě výší,“ jako ten zákonník, „bude ponížen, a ktož sě níží,“ to věz pokorně má, jako tento zjevný hřiešník, „bude povýšen.“ A tak jest bez pochybenie, že ktož v světě a v svém srdci sě výší, ten přěd bohem jest menší; a ktož sě v srdci a v světě níží, toho pán bóh přěd sebú výši. A toho dokáže, když pokorných v súdný den povýší, a pyšných poníží, jakož panna Maria jest prorokovala, řkúc; Lukáš 1, 52: Ssadil jest mocné s stolicě, a povýšil jest pokorných. To jest: již učinil na mnohých, -a ještě učiní konečně v súdný den. Dajž milostivý spasitel, abychom sě nechlubili, bližních netupili; ale abychom sě hřiechóv právě káli a pokorně sě modlili, a tak abychom v svój dóm, v králevstvie nebeské,jsúce spravedlivi vstúpili, a to zaslúžením pána našeho Jezu Krista! Amen.
V ten čas vyšed Ježíš z krajin Tyrských [toho města Tyrus], přišel jest přěs Sidon [to město] k moři Galilejskému, jenž [neb: kteréžto město Sidon] jest mezi krajinami Dekapolskými [vlastí Dekapolis řečené]. A přivedli sú jemu hluchého i němého, a prosili sú ho, aby vložil naň ruku. A pojem ho ven z zástupu, vpustil [t. vložil] jest prsty své v uši jeho, a plinuv dotekl sě jazyka jeho, - a vzezřěv v nebe, vzdechl jest a řěkl: Efetal to jest: otevři sě! A ihned otevřěně sta uši jeho, a rozvázán jest svazek jazyka jeho, a mluvil jest právě. A přikázal jest jim, aby nižádnému nepravili; a čím viece jim přikazováše, třem viece pravili sú, a proto viece sú sě divili, řkúce: Dobřě všecky věci učinil: hluchým učinil, aby slyšěli, a němým, aby mluvili.
V tomto svatém čtení jest zmienka o Ježíšovi, o člověku hluchém a němém, o lidech, jenž sú němého k Ježíšovi přivedli a jeho skutky lidu jinému pravili, a všechny jeho činy chválili. Na Ježíšovi máme znamenati pilnost a milósrdenstvie, že chodil pilně káže z milosrdenstvie. A máme znamenati moc jeho velikú, již jest všecky věci dobřě učinil, a tak věřiti máme, že jest pravý bóh a pravý člověk: bóh, že všecky věci dobřě učinil, a člověk, že jest pracovitě chodě kázal. Aj die čtenie: „Vyšed Ježíš z krajin Tyrských, přišel jest přěs Sidon k moři Galilejskému, jenž jest mezi krajinami Dekapolskými.“ Tu věz, že Tyrus jest město, a Sidon druhé; Galilea jest vlast neb krajina jedna židovská, v níž sě Kristus narodil a vychoval; protož slul jest Galilejský. Pak moře Galilejské má jmeno od Galileje. Pak Dekapolis také jest jedna krajina, v níž za času kázanie Kristova pohané sú přěbývali. Aj již máš pilnost milostivého spasitele v kázaní, a tak i spaseme našeho, že chodil pěš po krajinách kážé. Protož die S. Mat. v 9 k. 35 v.: Chodieše Ježíš okolo všech měst, neb po všech městech, a po hradciech, uče v zbořiech jich, a káže čtenie o království [t. nebeském], a uzdravuje všelikaký neduh a všelikakú nemoc. A že to činil z milosrdenstvie, ukazuje to svatý Matúš, ihned řka, Matouš 9, 36: A vida zástupy, slitoval sě nad nimi; neb sú byli ztrápeni jako ovcě, nemajíce pastýřě. To slovo váže S. nehoř, die v svém kázaní, že Kristus navštievil jest lid svój, jako ovcě věrný pastýř, aby za ně,svú duši položil. Protož die na ono slovo Kristovo, Joh. 10, 11: „Já jsem pastýř dobrý,“ takto: že učinil jest pán, co je napomínal; ukázal jest, co je přikázal; duši svú za ovcě položil a své tělo svým ovciem dal, aby je vykúpil, svým tělem nasytil. O srdnatí Kristovi synové! važte svého spasitele milosrdenstvie, že bohem jsa vtělil sě, aby nám věrně poslúžil, nás hořkú, a ohavnú, a ukrutnú smrti od hřiechu vyčistil, a od dábla a od věčné psoty vysvobodil.
A proto v krajinách Tyrských, Sidonských, Dekapolských, i v jiných kázal. A když jest v té krajině Dekapolis byl, die čteme, že „přivedli sú jemu hluchého i němého, a prosili sú, aby vložil naň ruku.“ Tento člověk nebyl jest hluch a něm od přirozenie, ale ďábel byl jemu otjal i sluch i řeč. Chytrý dábel otjal člověku dva čichy k spasení najpotřěbnějšie: sluch, aby slova božieho neslyšal, a tak spasen nebyl; řeč, aby rady k spasení od blížnieho nebral, ani jinému radil, aby sě nemodlil, ani o bohu rozmlúval. A vedlé výklada svatého Bedy, tento člověk znamená ty lidi, kteříž boží milostí jsú hodni, aby byli od moci ďábelské vysvobozeni; neb ohlechl jest člověk, když jest božieho přikázanie neuposlúchav, slova dáblova přijal, a tak oněměl jest, že jest od božie chvály přěstal. A tak hluchosť a němota od prvnieho sě člověka počala; a již sě jest velmě v jeho plemeni rozšířila, tak že velmě jsú mnozí, jenž boha neposlúchají, a tak jsú v pravdě hluši. K nimž die pán bóh skrze Jsaiáše v 42 k. 18 v.: Hluší slyšte! A potom die, Izaiáš 42, 19: Kto jest hluchý? jedné ten, k němuž sem posly své posielal. Aj posielal bóh proroky, poslal i syna svého; syn poslal posly své, apošoly, sám ústy svými tělestně kázav, ostavil písmo, jehož máme poslúchati: avšak tak jsme hluši, že řiedko sě člověk nalezne, jenž božie přikázanie skutkem držíl Protož die bóh: Hluší, slyšte! jenž uši máte a neslyšíte. O kterak jest hluchý, ktož neslyší, že Ježíš, křiče velikým hlasem, na kříži za něho duši pustil! Kterak jest hluchý, že jemu v uše nevzní, Izaiáš 41, 1: Vstaňte, podte k súdui A opět, Mat. 25, 41: Jděte zlořečení do věčného ohně! A že každý od přirozenie hluchý jest němý, neb poňavadž nem_óž slyšeti ihned od narozenie, také nemoz sě naučiti mluviti, a tak po hluchosti vleče sě němota; a že každý člověk, když smrtedlně shřěší, tehdy ihned sě z dábla v hřiechu urodí, protož tak dlúho bude němý, kterak dlúho bude hluchý; a že hluch jest dotud, dokud jest v hřieše smrtedlném, protož dotud jest i něm: hluch, že boha neposlúchá, a něm, že ho nechválí. A tak všickni smrtedlní hřiešníci jsú jako modly, o nichž die David prorok, Žalm 115, 5-6, že ústa mají a nebudú mluviti, oči mají a nebudú viděti, uši mají a nebudú slyšěti. A ač lidé' světští, to věz, jenž kněžie nejsú, hřiechem smrtedlným jsúce poraženi, jsú hluší i němí sobě k zatracení, ač jich Ježíš nevrátí k slyšení vnítřniemu svého slova a k mluvení hodnému, však tú němotú kněžie sú tieže než světští poraženi, tak že ač mnoho umějí mluviti ústy v písmě svatém, jako jsú mistři, a v práviech papežských, jako jsú pravouci, ale však jsú němí proto, že jsúce zle živi, ani_ dóstojně sě modlé, ani boha chválé, ani jiných učie. Protož o nich die spasitel v 20 k. S. Mat.: Lid tento rty mě ctí, ale srdce jich daleko jest ote mne; a darmo mi sě modlé, učiece učenie a přikázanie lidská.
A v této rotě jsú všickni ti, kteříž vážie viece přikázanie a ustavenie lidská, než ustavenie božie; a také ti, kteříž neučie lidu božieho zákona, majíce učiti. A ti jsú psi němí, o nichž die bóh skrze Jsaiáše v 56 k. 10 v.: Strážní jejie slepí, všickni nerozuměli sú, všickni psi němí, nemohúce štěkati. A kteří jsú ti strážní a psi nestydliví, ihned potom die, Izaiáš 56, 11: Oni pastýři neznali sú rozuma; všickni v svú těstu obrátili sě, každý k svému lakomství, od najvyššieho až do najposlednějšieho. Aj ted sám bóh praví, kto jsú psi němí a nestydliví: že pastýři lakomí, počnúce od najvyššieho, jako od najvyššieho lakomcé, a ode psa najnestydlivějšieho, až do najposlednějšieho pastýříka, psíka němého a nestydlivého. 0, co je těch psóv nynie němých, a málo pastýřóv pravých! A nevěříš-li, pomni, že řekl jest bóh: Strážní jejie, t. vinicě, jenž jest lid boží, všickni psi němí, nemohúce štěkati. I proč? Jistě proto, že některým lakomstvie ústa zacpalo, některým neuměnie zákona božiého; neb ihned die bóh: Oni pastýři neznali sú rozuma, tó jest, nerozuměli sú písmu božiemu. Aj máš, že neuménié jim ústa zacpalo. A o lakomství ihned die: Všickni v svú cěstu obrátili sě, každý k svému lakomství, od najvyššieho až do nejposlednějšieho. Najvyšší k svému lakomství sě obrátil,jenž jest svatokupectvie, prodávaje dóstojenstvie: arcibiskupstvie,biskupstvie,probostvie, opatstvie, kanovnictvie i farářstvie, odpustky i dopustky. A že jakýž otec, tacíž synové, a kúpiece darmo nedadie, protož také trhem v svém lakomství běžie až do najposlednějšieho, jenž móž býti lakomý farářík, neb třiedníček, kterýž zpovědí, krstěním, svátostí, kázaním, třidceti mšemi, a jinými běhy hledá zisku lakomě tělestného. A že mnoho jest takých, a málo pracovníkóv Kristových věrných, protož die milý, věrný a pracovitý pastýř k svým učedlníkóm, Mat. 9, 37-38: Jistě žeň jest mnohá, ale dělníci nemnozí; protož proste pána žni, at pošle dělníky na svú žeň. Na to slovo die S. Řehoř, Om. 17: Poslav pán kazatele, co die, slyšme: Jistě žeň jest mnohá, ale dělníci nemnozí. Toho bez těžké žalosti mluviti nemóžem, neb ač jsú ti, jenž by dobré věci slyšeli, nejsú ti, jenž by pravili. Aj kněžími pln jest svět naplněn, avšak ve žni boží řiedký velmě nalézá sě dělník; neb úřad kněžský přijímáme, ale skutku úřada neplníme. Ale važte, bratřie moji! važte, co die sě: Proste pána žni; at pošle dělníky na svú žeň. Vy za nás proste, at hodné věci vám praviti móžeme, at k napomínání jazyk nenie lén; at poňavadž úřad kázanie přijímáme, přěd spravedlivým súdcěm naše nás mlčenie neodsúdí. To vše S. Řehoř papež, jenž vyznává, že k kázání jest zavázán. I ktož móž ty hluché němé uzdraviti? jedné Ježíš, o němž die čteme, „že přivedti sú hluchého i němého, a prosili sú ho, aby vložil naň ruku.“
Tu věz, že mnohé věci jsú, jenž vedú hřiešného k Ježíovi: Najprvé milost božie, jíž on vede k sobě, koho ráčí; jakož die David, Žalm 73, 24: Vólí svú přivedl si mě. Druhé, slovo božie, když je hřiešní slyšie. Aniž kto bude přiveden z starých k Ježíšovi, jedné ač uslyší slovo božie; jako die S. Pavel, Rom, 10, 14: Kterak uvěřie, když neuslyšie? a kterak uslyšie bez kazatele? Římanům 10, 17: neb viera jest z. siyšenie, a slyšenie slovem. Třětie vede k Ježíšovi člověka nemoc; jakož die David, Žalm 16, 4: Rozmnožili sú sě nemoci jich, a chvátali,sú, to věz k bohu. A toho jest očitý dóvod, že mnozí, dokud jsú zdrávi, na Ježíše málo tbají, ale když nemoc veliká připadne, tehdy sě zpoviedají a těla Ježíšova žádají. Čtvrté vede k Ježíšovi bázeň smrti, jako jest dóvod na těch nemocných. Páté, protivenstvie světa. Šesté, dobré tovařistvo. Sedmé, dobrý příklad. Osmé, nábožná modlitba, jenž zvláště uzdravuje nemocné. A toho jest dóvod, že čteme die: „A přivedli sú jemu hluchého i němého, a prosili sú ho, aby vložil naň ruku.“ Aj ted máš, že prosili sú ho, a on uslysšal je a uzdravil ho. A kterak? die čteme, že pojem, ho z zástupu; vpustil jest prsty své v uši jeho, a plinuv dotekl sě jazyku jeho, a vzezřěv v nebe vzdechl jest a řekl: Efetal to jest: otevři sě! Tu znamenaj, že tři věci přědešly sú uzdravenie toho člověka, to věz: přivedeme, prosba, a z zástupu vyvedenie. Tak když má býti hřiešný uzdraven, má přědjíti přivedene k Ježíšovi, a prosba, a vyvedenie z zlého tovařistva. A když ty tři věci budú, Ježíš vpustí prsty své, to jest, dary ducha svatého dá v sluch člověka hřiešného; neb die S: Řehoř: Prsty v uši pustiti, jest skrze dary ducha svatého mysl hluchého k slyšení otevřieti. A tak pustil jest Ježíš prsty v uši hluchého, to jest, dal jest jemu dary ducha svatého, aby slyšal, co má slyšeti. „A plinuv, dotekl sě,“ to věz slinú, „jazyka jeho.“ Skrze slinu, die S. Řé óř, múdrost sě znamená. A mieni múdrosť syna božieho, řka: Slina nám jest z úst vykupitele vzatá múdrosť v svatém písmě; neb slina od hlavy teče v ústa; protož ta múdrost, kteráž on jest, když jazyka našeho dotkne, ihned sě k kázaní slov božích otevře. To S. Řehoř. „A vzezřěv v nebe, vzdechl jest.“ To jest učinil, aby ukázal, že uzdravenie takého člověka slušie na moc boha nebeského, a aby ukázal, že učiní to baží mocí, a že jest pravý člověk. A „vzdechl jest,“ aby ukázal slitovánie a k bohu pbzdviženie. Také, vzdechl jest, aby ukázal těžkost hřiecha, a nás naučil vždychati. „A řekl jest: Efeta!“ židovsky, „to jest: otevři sě!“ A že přikázal jest, tak řka, jako bóh mocný, protož „hned otevřěle sta sě uši jeho;“ neb každé stvořenie musí ho poslúchati, čině co on káže, aneb trpě co on ráčí. „A rozvázán jest svazek jazyka jeho.“ Prvé uši otevřěle sě, a potom jazyk rozvázán jest; a jedné ušima řekl: Otevři sěa a jazyku neřekl jest: Rozvěž sě! Die S. Řehoř: V té věci má býti znamenáno, že pro zavřěnie uší řečeno jest: Otevři sě! neb komuž uši srdce k poslušenství otevřěně jsta, ihned také svazek jazyka rozvázán jest, tak aby slyše, což dobrého činí, čině také jiným pravil. Protož dobřě přidáno jest: „a mluvil jest právě;“ neb ten právě mluví, ktož prvé poslúchaje činí, což mluvě, aby jiní činili, učí. To Řehoř; z jedné řeči máme, že ten právě mluví, ktož drže božie přikázanie, jiné učí, aby je plnili; a zasě ten neprávě mluví, ktož jsa zlý, jiné učí, aby byli dobří. Protož die spasitel v 12 k. 34 v. S. Mat.: Kterak móžete dobré věci mluviti, jsúce zlí?
A tu věz, že svazek jazyka, aby nemluvil právě, jest každý smrtedlný hřiech; neb když v něm jest člověk, tehdy nic nemluví právě, to věz vzácně bohu. Protož die bóh, Jer. 23, 28: Ktož má mú řeč, mluv, mú řeč právě. Z toho máš, žé každý kazatel, když káže, i kněz, když sě modlí, i každý jiný člověk, ačé mluví řeč boží, jsa v hřieše smrtedlném, však mluví křivě; Protož každému takému zapověděl jest bóh, aby jeho řeči nemluvil. A jakož die David, hřiešnému řekl jest bóh, Žalm 50, 16-17: Proč ty pravíš spravedlnosti mé, a béřeš svědectvie mé ústy svými? a ty nenáviděl si poslušenstvie mého, a zavrhl si řeči,mé na zad. O bychom to pomněli, my plecháči, jistě byli bychom pilni, abychom v nižádný hřiech smrtedlný neupadli! a tak bychom měli jazyk rozvázán, jímž bychme mohli právě mluviti, jiné učiti, a právě sě modliti. Jest také svazek jazyka bázeň, pro niž mnozí nesmějí pravdy vyznati: kněžie nesmějí kázati, a laikové i ženy nesmějí sě zpoviedati. Kněžie nesmějí, aby obrokóv nezbyli, v žaláři neposeděli, pohaněni nebyli, aneb umořeni; a světští nesmějí sě pro stud velikých hřiechóv zpoviedati, aneb pro veliké pokánie, a také, jakož sem od mnohých slyšal, proto že na ně zpověď kněžie pronášejí. Dají milostivý spasitel, aby ti všichni svaiksvé byli rozvázáni, aby každý vedlé božie vóle mluvil právě!
Dále die čteme: „A přikázal jest jim, aby nižádnému nepravili.“ Ale proč těmto brání, aby jeho dobroděnstvie nepravili? a jiným přikázal, aby pravili: jakožto učedlníkóm Janovým, jimž řekl jest, uzdraviv nemocné, Luk. 7, 22: Jděte, povězte Janovi, což ste viděli: slepí vidie, klécaví chodie, hluší slyšie! A uzdraviv jednoho, vyhnav ďábly z něho, jakož píše S. Marek, že když jest spasitel z jednoho dábly vyhnal, řekl jest jemu, Mar. 5, 19: Jdi do domu svého k svým, a prav jim, kterak veliké věci tobě pán jest učinil, a slitoval sě nad tebú. Tu věz, že poňavadž milý spasitel všecky věci dobré jest učinil, jakož die toto dnešnie čtenie, protož i oněm jest dobře přikázal, aby jeho skutky pravili, i těmto, aby nepravili: oni aby pravili, že jest učinil boží mocí, a tito aby nepravili, by to učinil člověckú mocí. A tak i my máme praviti, že ďábly vymietal a hluchému sluch dal jelikožto bóh, a neučinil toho jelikožto člověk. A v tom jest naučenie, aby ti nekázali o Kristovi, což by nerozuměli, aby bludu bohu nepřidali. Také přikázal jest těmto, aby nepravili, dávaje nám naučeíiie, abychom sě, když co dobrého učiníme, nechlubili, vědúce, že chlúbú všichnu věčnú odplatu bychom ztratili. A svatý Remigius takto die: Proč pán o sobě kázati bránil jest? i zdali nevěděl jest, že by mnozí kázaním byli uvěřili? Ale proto ten, jenž jest chtěl, aby o něm kázáno bylo, kázati jest bránil, aby tudy ukázal, kterak veliké horlivosti mají býti ti, jimž poručen jest úřad kázanie, poňavadž i ti káží, jimž jest přikázáno, aby nekázali. Protož ihned die čtenie: „Čím viece jim přikazováše, tiem viece kázali sú neb pravili sú, a proto viece divili sú sě, řkúce: Dobře všecky věci učinil: hluchým učinil, aby slyšeli, a němým, aby mluvili.“ Tak die S. Remigius. A že tito lidé pravdu sú o Kristovi kázali, a jeho v skutciech velebili, a to z dobré žádosti sú činili, protož Kristova sú přikázanie nepřěstúpili, aniž jim jest toho Kristus pohyzdil.
Protož i já ufám jeho svaté milosti, žet mi toho nepohyzdí, že káži proti prelátskému přikázaní: neb viem, že jeho jest lepšie přikázanie, jímž mě zavázal, abych kázal, dav mi dar uměnie i řeč, a žádost k tomu, a zvláště, jakož ufám jeho milosti, že mě v kněžstvie přijal a v kazatelský úřad. On milosrdný, jenž jest všecky věci dobřě učinil, a zvláště že mocně jest člověka stvořil, mudřě hřiešníka vykúpil, a z nesmierné milosti blahoslavenstvie, jenž jest nasycenie vóle bez nedostatka, člověku jest připravil, on dobřě jest učinil, že dal hluchému moc k slyšení, němému dal moc k mluvení, a pak dal řeč, že jest právě mluvil. A tak tiem trojím skutkem ukázal jest moc otcě boha, múdrost božieho syna, a dobrotu svatého ducha; neb nemóž býti nižádný skutek dobrý učiněn od jedné osoby božské, ale což činí syn, to i otec i duch svatý, jakož die S. Augustin. Protož z každého skutka má býti chvála otci, i synu, i svatému duchu: otci, že činí mocně, synu, že činí múdřě, a duchu svatému, že činí dobrovolně. A tak že každá osoba, a tak svatá Trojice, vše učinila jest dobřě, což jest stvořeného, protož chvalmež mocného boha, řkúce, že všecky věci učinil jest dobřě; a tak že všechny věci jsú dobré, jelikožto jsú od jeho svaté milosti učiněny.
V ten čas ř. J. u. s.: Blahoslaveně oči [účastné proto, že člověk blahoslavený jest], kteréž vidíte ty věci, kteréž vy vidíte [t. mé člověctvie a obcovánie]. Věru praví vám, že mnozí králi [David, Salomún] a proroci [Isaiaš, Abraham, Aggeus] [chtěli sú viděti télestnýma očima] ty věci, které vy vidíte [mé člověctvie, obcovánie a skutky], [a nevidéli sú tělestně]; a slyšeti ty věci, kteréž slyšíte, a neslyšeli [sú tělestně]. A aj jeden [neb některý] zákona umělý [t. mistr zákona umělý] vstal jest [aby lépe byl slyšien a snad i vidien], pokúšeje ho a řka: Mistřě co čině život věčný [t. nasycenie vóle bez nedostatka) mieti budu? A on [Ježíš] vece k němu: V zákoné [t. božiem písmé] co psáno jest [k obdržení života věčného], kterak čteš [k svému zpravení]? On [mistr] odpovéděv, lekl jest: Milovati budeš pána [jenž té mocně stvořil] boha, jenž všecky véci znát svého [jenž sě tobě do] ze všeho srdce svého [t. rozumu bez bludu], a ze všie duše své t. z plné vóle bez protivnosti], a ze všie mysli své [t. z plné paměti bez zapomenutie], a ze všech mocí svých [t. ze všech snažností], a blíinieho svého [t. člověka každého) jako sám sé [t. což sobě v núzi hodně by chtěl], aby jemu téhož přie). I vece [Ježíš] jemu [mistru]: Právě's odpověděl [t. pravdu's povéděl] to čin [co die zákon] a budeš živ [na věky v radosti]. A on chtě zpraviti sé [neb spravedliva učiniti sě přěd Ježíšem jakožto přěd človékem, jenž by jako bóh srdce neznal], řekl jest k Ježíšovi] A kto jest mój bližní? A vzhóru vzhled [neb vzezlěv vzhóru] Ježíš, vece: Člověk jeden sstupováše od Jeruzaléma do Jericho [do toho města], i upadl jest v lotry [neb mezi lotry], kteří také oblúpili sú ho; a rány vloživše [t. ranivše] odešli sú, odpolu živa [i. jednak všeho mrtva) opustivše. I přihodilo sě, že kněz jeden sstupováše túž cěstý, a viděv ho minul jest; též i jáhen [levita slul jest každý z pokolenie Levi, toho syna Jakubova], když byt jest vedlé cěsty, a viděl jest ho, minul jest. Ale Samaritán [pohan z té vlasti, jenž slove Samaria] jeden cěstu čině [t. jda cěstú], přišel jest k němu, a uzřěv ho, milosrdenstvím hnut jest; a přiblíživ sě, uvázal jest rány jeho, naliv oleje a vina, a vloživ ho na hovado své, vedl jest do chléva, a péči o něm měl. A druhý den vyňal jest dva penieze, a dal jest chlévníku, a řekl jest: Péči o ném měj! a což kolivěk předáš t. nad to vydáš), já když se vrátím, vrátím [t. odplatím] tobě. Kto z těch tří vidí sé tobě bližní býti [neb zdá sé tobě, že by byl blížní] tomu, jenž upadl jest v, lotry? A on vece: Ten kterýž učinil jest milosrdensvvm jemu. I vece Ježíš: Jdi, i ty čiň tak [t. bud milosrdný blížníemu)!
Ač toto svaté čtenie má mnoho smyslóv velikých, avšak móž kusy třmi zavřieno býti; neb najprvé pokládá spasitel počátek blahoslavenstvie, jenž jest konec našie prácě, k němuž máme táhnúti statečně všemi smysly. Neb blahoslavenstvie jest najlepší konec a najposlednějši v dojití; ale má býti najprvé v naší žádosti, jakož die spasitel v 6 k. 33 v. S. Mat.: Najprvé hledajte královstvie božieho, to jest, blahoslavenstvie najprvé žádajte, a pilni ho budte. A počátek někaký toho blahoslavenstvie byl jest, viděti a slyšeti Krista dóstojně; neb Kristus nazývá ty blahoslavené, kteříž sú ho viděli a slyšeli tělestně, jakož sú byli apoštolé, a jiní světí mnozí. A toho viděnie a slyšenie žádali sú králové a proroci zákona starého, a neměli sú. Neb tak jest bóh zpósobil, aby někteří počátek měli blahoslavenstvie věrů a poznáním vnitřním rozuma; a někteří měli sú počátek blahoslavenstvie viděním a slyšením tělestným; a někteří mají v znamení posvátném, jež tělestně vidie,a rozumem věřie, jakož i my nynie vídáme tělestným okem zpósob chleba na mši, jenž jest nám ku paměti své Kristus ostavil, a věříme, že v tom jest skryto pléd těiestným čichem jeho tělo. Ale světí starého zákona, jako David, Isaiáš, Jeremiáš, ti sú měli počátek blahoslavenstvie viděním viery a vnitřním poznáním; protož nemajíce viděnie tělestného, žádali sú, aby měli, byla-li by božie vóle: O uzřím-li (O si videbo]! A mezi jinými svatými starého zákona, jenž sú žádali Krista tělestně viděti, naplnila sě žádost starcě Simeona a Anny prorokyně, že Simeon vzem ho na svoji rucě, Lukáš 2, 29-30: Již necháš, pane sluhy svého u pokoji, vedlé slova svého, nebi sta viděle oči moji spasitele tvého [t. od tebe daného]. Anna také prorokyně viděvši, jako i Simeon, radovala sě jest. Luk. 2 k. 38 v. Apoštolé také vidúce, radovali sú sě, a tyli sú již blahoslaveni, jakož i jiní světí, kteříž sú hodně viděli Krista v tělesenství a skutky jeho, a slyšeli sú slova jeho. Protož die Kristus učedlníkóm: „Blahoslaveně oči, kteréž vidita ty věci, kteréž vy vidíte.“
Tu věz, že blahoslavené jest najprvé to, což zná všecky věci, a jest čisto od každé poškvrny samo od sebe. A tak jedné bóh jest blahoslavený, neb jest vševédúci, a nemá aniž móž mieti které poškvrny, a toho nemá od koho od jiného. Druhé jest něco blahoslavené, proto že jest rozumné, a nemá nižádného hřiecha do sebe. A tak všichni angelé světí, a duše svaté v radosti nebeské jsú blahoslavení a blahoslavené, a po súdném dni posledniem všichni světí budú tak blahoslavení. Třětie jest to blahoslavené, což má rozum, a jest čisté od hřiecha smrtedlného. Tak jest blahoslavený každý člověk zde na světě, kterýž nemá hřiechu smrtedlného; a tak sú byli apoštolé blahoslaveni, i přěd smrtí Kristovú, i po jeho na nebe vstúpení; a nynie jsú tak blahoslaveni všichni křěstané dobří, jenž hřiechu smrtedlného nemají. Čtvrté jest něco blahoslavené, jenž nenie rozumné, ale jest kus neb částka věci rozumné. A tak tělo každého svatého člověka, i každý úd jeho jest blahoslavený, jako: nos, ústa, noha, uši, oči. A toho blahoslavenstvie dotýká teď Kristus: „Blahoslaveně oči, kteřěž vidíta ty věci, kteréž vy vidíte.“
A jakož o blahoslavenství sem řekl, též rozuměj i o svatosti: tak že bóh jest svatý, že zná všecky věci, a nemóž poškvrny v sobě mieti, a té svatosti nemá od jiného. Pak světí v nebesiech jsú proto světí, že jsúce rozumní, již nemají nižádného hřiechu, ač sú mohli mieti, a druzí měli sú. Třětí světí jsú lidé zde na světě, že jsúce rozumní, nemají hřiechu smrtedlného, ač mají všední. Čtvrté jsú jich těla a údové světí proto, že jsú částka jich životóv. Páté slovú některé věci svaté, proto že sú jich světí požívali. A tak rúcho Kristovo a panny Marie, a jiných svatých, slove svaté, ale méně světějšie než těla svatých; neb těla jest Kristus svú krví vykúpil, ale své sukně nic, ani šlojieře své matky; a těla budú blažená a svatá na věky, ale ne tak rúcho Kristovo, ani jiných svatých.' Šesté slove některá věc svatá proto, že jest k boží službě zvláště ustavena neb dána; a tak kostel, kalich ornát, a jiné věci přižehnané k boží chvále slovú svaté. Sedmé, věci bohu obětované slovú svaté; a tak v starém zákoně každé prvorodnie slulo bohu svaté, a nynie almužna dána pro boha slove svatá. Pak osmé slove věc svatá proto, že znamená jinú věc svatú; a tak písmo slove svaté, že znamená boha svatého, neb jiné věci svaté. Ale ta svatost jest dosti malá; jako hekají lékaři, že voda od člověka pošlá jest zdravá proto, že znamená zdravie toho člověka, ač ta voda v sobě zdravie nemá. A tak obraz, jenž znamená Krista umučeného, neb jiného svatého obraz, móž slúti svatý; a též slovo neb hlas slove svatý neb svaté, že znamená věc svatú. Ale konečnie svaté jest bóh, angel a člověk svatý, tak že na věky svatosti nepotratí ta věc troje.
Dále die čtenie: „A aj jeden zákona umělý vstal jest pokúšeje ho a řka: Mistřel co čině život věčný mieti budu?“ Tuto již zavierá sě druhý kus zvláště, jenž jest cěsta k zaslúžení života věčného, o němž jest zákona umělý Krista otázal; a Kristus ho milostivě naučil, že bude-li milovati dokonale boha a blížnieho svého, tehdy bude život mieti věčný. Dobrú otázku, sobě užitečnú i nám učinil, ač jest zlým úmyslem učinil; neb otázal jest pokúšeje Krista. A tak i proto, že dobrú otázku učinil, i proto, že jest Krista pokusil, die S. Lukáš, jako divě sě: „A aj jeden zákona umělý.“ Die S. Ambrož: Jeden zákona umělý, slova zákona držě, rozuma zákona neznaje. „Vstal jest,“ aby lépe byl slyšien, a snad aby jako dobrý byl od lidí vidien. „Pokúšeje ho.“ Odkud jest vzal pokušenie, bóh vie! ale snad vzal jest příčinu z toho, že napřěd byl tekl Kristus učedlníkóm, Lukáš 10, 20: Radujte sě, že jmena vaše napsána jsú v nebesiech. „A řka: Mistře! co čině život věčný budu mieti?“ Mistrem Krista nazývá a ne pánem, snad proto, že chce uměti, ale ne slúžiti, slyšeti, ale ne poslúchati, a mistrem ho nazývá, jehož nechce býti učedlníkem! Die S. Jan zlatoústý, že tento znamená svatých chvalníky, ne následovníky; to jest ty, jenž svaté chválé, ale nenásledují svatých, jakož obecně jsú ti, jenž písmo umějí, mistři a kněžie. I die: „Mistře! co čině život věčný budu mieti?“ Zdá sě, že tieže pokorné, múdřě a úžitečně: pokorně, když die: „mistře“ múdřě, když die: „co čině“ a úžitečně, když die: „život věčný mieti budu.“ Múdřě tieže, řka: „co čině,“ netoliko co uměje, čta, neb mluvě, ale „co čině;“ neb die Kristus v 5 k 19 v. S. Mat.: Ktož činiti bude a učiti, ten bude veliký v království nebeském. A na skonání tohoto čtenie die Kristus: „Jdi, i ty čiň tak!“ A Kristus počal jest po svém krstu kázati, řka v 3 k. S. Mat.: Pokánie čiňte, neb sě přiblíží králevstvie nebeské. A tak dobrú otázku učinil jest, řka: „co čině, život věčný,“ to jest radost věčnú, jenž jest vidénie Trojice svaté věčné; jakož die spasitel v 17 k. 3 v. S. Jana: Život věčný jest, aby poznali tě, samého pravého boha, a toho jehož's poslal, Jezu Krista. Rozumějí, že každý člověk bude živ na věky, a tak bude mieti svój život věčný; ale ne každý bude mieti života věčného, jenž jest poznánie v radosti Trojice svaté na věky, tak že člověk svatý rozumem pozná Trojici svatú a Krista člověka tělestnýma očima, a z toho znánie věčného bude mieti utěšenie veliké a ukojenie, a tak nasycenie i rozumu svého i vóle, že bude mieti, což bude chtieti, bez nedostatka. A to nasycenie slove život věčný, neb věčné blahoslavenstvie, o němž Kristus die: „Blahoslaveně oči tě, kteréž vidíta ty věci, kteréž vy vidíte;“ vidíte, rozuměj dóstojně. A zasě zlořečeně oči, kteréž vidíta nedóstojně, jako oči Judášově, Pilátově, Erodesově, a kněží, jenž viděvše též věci jako apoštolé, potupili sú spasitele. A též rozuměj, že blahoslaveně jsta oči, kteréž dóstojně vidíta zpósob chleba na mši, v němž jest tělo Kristovo; a zlořečeně, kteréž vidíta nedóstojně.
Dále die čtenie: „Aj on,“ t. Ježíš, „vece k němu,“ t. k zákona umělému: „V zákoně,“ t. v božiem písmě, jenž jest zákon nad jiné zákony, v němž spravedlivý člověk má mysliti i v noci i ve dne, jakož die David prorok, Žalm 1, 2. „Co psáno jest k obdržení života věčného?“ „Kterak čteš,“ k svému zpravení? kterak čteš, jiným jsa mistrem k naučení? kterak čteš: pilně-li? ustavičně-li a úžitečně-li? O by nás každého Kristus otázal: Co psáno jest v zákoně božiem? a kterak čteš? a snad ti, jenž mají jiným cěstu k životu věčnému ukazovati, umlkli by, nevědúce co psáno jest v zákoně božiem; ale kdyby jich otázal: kolik kop platu, ospu, kur, vajec, a který den mají mieti bíty neb diely své? ihned by uhodli! By nás také otázal každého: Kterak čteš? a mnohých svědomie musilo by odpovědieti, že netbalivě, nenábožně a křivě; neb někteří čtú, a neplnie, co čtú, jako ti, o nichž die Kristus v 23 k. 2-3 v. S. Mat.: Na stolici Mojžiešově seděli sú mistři a zákonníci: vše což vám budú praviti, to čiňte, ale vedlé jich skutkóv nečiňte, nebť pravie a nečinie. Na stolici Mojžiešově sedie papeži, biskupové, a jiní duchovní úředníci, jenž mnoho přikazují, a sami nečinie. Pak někteří činie, a čtú a učie, jako apoštolové a jich věrní náměstkové sú činili, následujíce spasitele svého, o němž die S. Lukáš, Act. 1, 1: Počal jest Ježíš činiti a učiti. Někteří čtú a činie, ale jiných neučie v zbořiech: jako věrní lidé světští, mužie i ženy, jenž lépe již svým příkladem učie než kněžie; a ti úžitečnějie učie než kněžie, jenž řečí učie, ale skutky rušie. Protož die S. Bernard: Prospěšnějšie jest kázanie příklada, než toliko slova.
Dále die čtenie: „On odpověděv, řekl jest: Milovati budeš,“ a tak dále. Tento uměl jest slova zákona božieho, protož S. Lukáš nazývá ho zákoná umělého; věděl, že psáno jest v zákoně božiem v p tých knihách, Deut. 6, 5, takto: Milovati budeš pána boha svého ze všeho srdce svého, a ze všie duše své, a ze všie síly své. Pak o blížniem psáno jest v třětích knihách, Lev. 29, takto: Milovati budeš přietele svého jako sám sě. A ač nejsú plně táž slova, všakť jest plně týž rozum: neb ono slovo: ze všie síly své, tolik váží, jako toto slovo: ze všech sil svých. A ono slovo v druhém přikázaní: přietele svého, tolik vzní, jako toto slovo: blížnieho. A že ve čtení přidáno jest: „a ze všie mysli své,“ toť sě miení v této řeči, když die písmo v pátých knihách v 4 k., Deut. 4, 9: Nezapomínaj slov, jež sta viděle oči tvoji, a ať nevypadnú z srdce tvého po všecky dny života tvého, učiti jé budeš děti a vnúčata svá! A opět die písmo, Deut. 6, 6-9: Budú slova tato, kteráž já přikazuji tobě dnes, v srdci tvém, a praviti je budeš dětem svým, a pamatovati budeš sedě v domu svém, a chodě na těstě, spě i vstávaje; zaviežeš je jako znamenie na své rucě, a budú mezi tvýma očima, a nehnú sě, a napíšeš je na prahu a na dveřích domu svého!
Aj ted máš dosti položeno, že ze všie mysli své má člověk pána boha milovati. A věz, že boha milovati jest, dobřě dobré bohu chtieti; a dobřě dobré bohu chce, ktož hřiecha smrtedlného nemaje, chválí boha, poslúchá, a milováním najviece k němu táhne, jakož sem psal v kázaní v 30, na den svatého Ducha. I die zákona umělý z božieho zákona takto: „Milovati budeš pána,“ jenž tě mocně stvořil, móž tě obrániti i darovati, a budeš-li zlý, má moc všudy nad tebú pomstiti; „boha,“ jenž jest múdrý, znaje všecky věci od věčnosti, přěd nímž nemóž nic tajno býti; "svého," že svú nesmiernú dobrotú učinil sě tvým, dal sě tobě k věčné radosti, ač ho budeš nade všecky jiné věci milovati. A tak „milovati budeš pána“ pro moc, „boha“ pro múdrost, „svého“ pro dobrotu. „Milovati budeš,“ to jest, budeš tomu chtieti a v tom sě radovati, že on jest pán všemohúcí, pán nade všemi pány, že jest bóh vše znající, neb jest nesmierné múdrosti, a že jest nesmierně dobrý, a dobrota nesmierná. A tak všecky věci i tě stvořil jest z moci i múdrosti i dobroty nesmierné; protož milovati ho budeš, že jest stvořitel, že jest zachovač, a že jest oslavcě všech vyvolených k radosti věčné; neb on stvořiv zachovává, a potom slavny činí své milovníky. A tak že jest dobré nesmierné, a tak najlepšie, „milovati ho budeš“ najviece, a tak „ze všeho srdce svého“, to jest v rozumu bez bludu, „a ze všie duše své,“ to jest z plné vóle bez protivnosti, „a ze všie mysli své,“ to jest z plné paměti zapomenutie, „a ze všech mocí svých,“ to jest ze všech snažností, tak aby všechny snažnosti přiložil k rozumu, aby od boha nepablúdil; a všechny snažnosti přiložil k vóli, aby nic jiného viec než boha nevolil, ani co proti jeho vóli volil; a aby všechny snažnosti a síly přiložil k paměti, aby boha nezapomenul. Ale tak plně ovšem, jakož die S. Augustin, zde člověk, smrtedlný jsa, nenaplní, ale v radosti nebeské tu plně dokoná, což zde počne, jakož najlépe móže.
Dále die čteme: „a svého blížnieho jako sám sě.“ Tu věz, že blížnieho milovati .jest, blížniemu dobřě dobré chtieti. A že blížniemu dobré by bylo, aby byl bez hřiechu smrtedlného, a aby konečně byl spasen, a to dvé jest jemu najlepšie, ač to dvé bude mieti, protož každý člověk, jakož sobě žádati má najviece toho dvého, tak má žádati toho i blížniemu, vedlé božie vóle. A že, jakož die S. Augustin, bližní jest všech lid každý člověk, protož každý člověk každému, dokud jest zde na světě jeho bližní, má jemu žádati jakož i sobě hřiechóv odpušténie a radosti věčné. Pakli umra bližní jest v nebesiech, tehdy má jemu toho rád přieti; pakli v očistci, ale má zaň boha prositi; pakli jest u pekle, jako Jidáš, tehdy má jemu té muky přieti, poňavadž jest božie vóle, aby tak trpěl muky.
A řekl sem, že blížnieho milovati laskavě neb hodně, jest blížniemu dobřě dobré chtieti. Z toho máš, že ktož blížnieho k hřiechu tiehne, ten ho dobřě nemiluje, jakož i sám sebe dobřě nemiluje, když hřěší. Neb die David prorok, Žalm 11, 5: Ktož miluje zlost, nenávidí duše své. Z toho dále máš, že lidé, kteříž sobě hřiechu pomáhají, ti nejsú sobě věrní přietelé, ale zrádcě a nepřietelé. A zasě, ktož jsa dobře živ, blížnieho táhne od hřiechu radú, napomínáním, kázaním, dary, hrózú, neb i pomstú řádnú, ten jest jeho věrný přietel. Protož die S. Řehoř: Ten sám přietel mój bude, kterýž poškvrny duše mé vytierá, to věz napomenutím, naučením, neb jiným obyčejem dobrým. A má tak každý ~lížnieho svého milovati, že což by sobě podobně a hodně žádal, aby téhož v též příhodě blížniemu žádal; a což by sobě hodně a spravedlivé nechtěl, aby téhož nechtěl i blížniemu.
Ale dieš: Bližní mój některý jest zloděj, cizoložník, neb jinak zlý, kterakž ho mám milovati jako sám sě? Tu diem, že máš milovati to, což jest bóh stvořil v blížniem, jako dielo a chrám boží, a to jest duše a tělo; ale nemáš na něm milovati cizoložstvie a jiné zlosti. A tak ktož má v mrzkosti hřiech blížnieho svého, a rád by, aby on byl bez hřiechu, tehdy ho miluje, jest-li prvé sám bez hřiechu smrtedlného; a čím viece mrzí ho jeho hhech, a má věččí žádost, aby zbyl hhecha, tiem ho viece miluje. A jakož sám jsa v núzi, žádal by pomoci od blížnieho, od toho, kterýž by mohl pomoci: též sám, móž-li pomoci blížniemu, jenž by také hoden byl té pomoci, má jemu pomoci milostivě. A tak když die písmo: „Miluj svého blížnieho jako sám sě,“ nevelí milovati tak veleně jako sě, ani viece než sě, ale k témuž jako sě, t. k věčné radosti, a pro též jako sě, t. proto, že jest obraz boží a stvořenie jeho, a týmž řádem jako sě, ale prvé sě i viece.
Dále die čtenie: „I vece jemu: Právě si odpověděl! to čiň, a budeš živi“ Chválí Kristus odpověd, a velí býti dobřě živu, řka: „Právě's odpověděl,“ to jest: pravdu's pověděl! „to čiň,“ což die zákon, „a budeš živ“ na věky v radosti. „A on chtě zpraviti sě, řekl jest k Ježíšovi: A kto jest mój blížní?“ Již v té řeči jest svatého čteme kus třětí, to věz řád, kterým má božie přikázanie naplněno býti. A toho řádu chtě dojíti zákona umělý, tieže, kto by byl jeho blížní; protož die čtenie: „A on chtě zpraviti sě;“ latině stojí justificare se ipsum, to jest: chtě ukázati sě spravedlivým přěd lidmi a přěd Kristem, jakožto přěd člověkem, jenž by srdce jeho neznal. Ale však zdá mi sě, že v tomto čtenie to slovo: justificare se ipsum, tolik sě miení, jako: zpraviti sě, a tak sem položil ve čtení, aniž jest újma; neb zpraviti sě přěd lidmi, také jest spravedliva sě ukázati. Pak žádal-li jest ten mistr ukázati sě spravedliv přěd Kristem, čili naučen býti, kto jest jeho blížní, jakož slova k tomu vznie i jeho i Kristova, tot Kristus milý viel Jenž „vzhóru vzhled, řekl jest: Člověk jeden sstupováše od Jeruzaléma do Jericho,“ a tak dále. Že Kristus vzhóru vzhled, dal jest naučenie, aby ktož chce úžitečně koho k spasení učiti, žádal pomoci od pána nebeského. Druhé, aby dal znamenie, že člověk neposlušenstvím padl jest od radosti nebeské. A třětie, aby ukázal, že on jest v podobenství Samaritán, jenž jsa bohem, vtělil sé, aby byl naším blížním, a aby raněného člověka olejem svého milosrdenstvie a vínem svatého pokánie uléčil, na své tělesenstvie utrpenie za něho přijma.
I die čtenie: „Vzhóru vzhled Ježíš, řekl jest: Člověk jeden sstupováše od Jeruzaléma do Jericho, i upadl jest v lotry.“ Neviem, tak-li sě stalo tělestně, ale viem, že tak jest, jakož Kristus miení. A mohlo jest tak býti, neb mezi Jeruzalémem a mezi Jerichem byla jest někaká pustina, na níž sú lúpili lidi; a tu byl jest popaden král Sedechias, utiekaje z Jeruzaléma od bojovní Lvíkóv krále Babylonského, jakož píše prorok Jeremiáš v poslednie kapitole, Jeremiáš 52, 8. Ale duchovně člověk tento, jakož sem psal o tom člověku jedno kázanie zvláště a širocě, jest vše lidské pokolenie hřiechem poražené; „ten člověk sstupováše“ neposlušenstvím „od Jeruzaléma,“ to jest od viděnie pokoje, neb Jeruzalém vykládá sě viděnie pokoje, „do Jericho,“ to jest v psoty a biedy tohoto života neustavičného, neb Jericho vykládá sě neustavičnost, neb měněnie, neb proměna. A viz, kterak sě to stalol Aj takto: Člověk Adam přěd pádem v hřiech, jímž upadl jest, měl jest pokoj prvý k bohu poslušenstvím, druhý k sobě nevinností, třětí k světu panováním, tak že byl jest všeho světa po bohu pán; a když jest hada uposlúchav, přěstúpil božie přikázánie, tehdy sstúpil jest v nedostatek pokoje hřiechem, tak že nedostalo sě mu pokoje i k bohu, i k sobě, i k světu; a v těžké proměněnie, že moh neumřieti, shřěšiv musil jest umřieti, také mieti králevstvie nebeské bez biedy, i musil jest býti biedný. Aj hřiech ho od králevstvie nebeského vzdálil! To sě miení, když die Kristus: „Člověk jeden sstupováše od Jeruzaléma.“ Druhé ho hřiech v biedu porazil, neb „šel do Jericho.“ Třětie ho dáblóm poddal, neb jest „upadl mezi lotry.“ Čtvrté ho hřiech milosti božie zbavil, „neb sú ho oblúpili.“ Páté v mocech přirozených ranil, neb die Kristus: „a rány vloživše.“ Šesté na duši ho umořil, neb die Kristus: "odpolu živa." Člověk cěl jest živ, když duše jeho jest v těle, a milost ducha svatého v jeho duši; ale odpolu živ jest, když duše živí tělo, a milost ducha svatého neživí jeho duše. A tak každý smrtedlný hřiešník, jsa živ na těle, jest odpolu živ, a jest ten člověk od lotróv raněný. Také světí v nebesiech, jichž těla jsú mrtva a hniji neb shnila sú, jsú odpolu živi a odpolu mrtvi, a v súdný den budú plně živi, majíce živost, o niž die Kristus ve čtení tomto: „To čiň, a budeš živ!“
I die Kristus: „Člověk jeden,“ t. Adam a jeho hřiešné pokolenie, „sstupováše,“ t. hřiechem neposlušenstvie, „od Jeruzaléma,“ t. od viděnie pokoje, „do Jericho,“ t. do biedy, „i upadl jest v lotry,“ t. mezi dábly, „kteří“ ovšem „oblúpili sú ho,“ t. obnaživše nevinnosti, tak že svlekli sú s něho nevinnost, a oblekli sú ho v svú šatu, u vinu. "A rány vloživše," to jest v mocech daných od boha ranivše; v rozumu, u vóli, v paměti i síle tělestné; rány také slovú hřieši, jimiž člověk jest od ďábla raněn; „odešli sú,“ to věz, od zjevného pokušenie pokryli sú sě. Tu věz, že ďábli neodešli tak od člověka, by nepokúšeli, ale tak, že lidem sú své chytrosti přikryli; a druhdy také od člověka odcházějí. A tak die Kristus: „odešli, odpolu živa nechavše. I přihodilo sě, že kněz jeden sstupováše túž cěstú, a uzřěv ho minul jest. Též i jáhen, když bieše vedlé cěsty a vidieše ho, minul jest.“ Tento kněz všichnu kněží starého zákona, a jáhen všechny proroky znamená, jenž túž cěstú jdúce, to věz prvorodním hřiechem, minuli sú člověka raněného bez pomoci.
„Ale Samaritán jeden,“ to věz Kristus, jenž proto slove Samaritán, že jest strážný svých věrných; neb Samaritanus vykládá sě: strážný; a Kristus jest strážný, k němuž die Job v 7 k. 20 v.: O strážný lidí! proč's mě položil protivna sobě? A David prorok die, Žalm 127, 1: Nebude-li pán ostřiehati města, darmo bdí, ktož ho ostřiehá! A že on jest Samaritán, v tom rozumu, že ostřiehá, když sú mu řekli kněžie, Jan 8, 48: Ty jsi Samaritán a ďábla máš! neodepřěl jest, řka: Nejsem Samaritán) jakož die S. Řehoř, ale řekl jest, Joh. 8, 49: Ját ďábla nemám! Ten Samaritán Kristus cěstu čině, neb cěstú jda, to jest, člověkem pro nás učiněn jsa, přišel k němu, neb šel vedlé něho, to jest, vzal jest kromě oblúpenie duchovnieho a kromě hřiecha utrpenie: hlad, žiezeň, horko, zimu, zamúcenie, bolesti i smrt, jakož viera naše ukazuje; a die S. Pavel k židóm v 2 k. 17 v., že měl jest sě ve všech věcech bratři připodobniti, ač jest hřiecha nemohl učiniti. „Ten Samaritán,“ vida okem svého milosrdenstvie, „milosrdenstvím hnut jest; a přiblíživ sě“ tak blízko k raněnému člověku, že nemohlo blíže býti; neb jsa bohem, nechtěl, jakož die S. Pavel, Heb. 2, 16-17 v., angelského vzieti na sě zpósobu, ale člověcký vzal, aby jsa člověkem, byl naším bratrem a bližním; „i uvázal jest rány,“ prvé staviv krev na krstu, aby netekla, to věz shladiv hřiech, jenž teče po člověku až do krstu. Rány jest uvázal, že milostí svú tak jest člověka zpósobil, že moci jeho všechny, i jeho těla, i jeho duše, mohú býti k prvému zdraví navráceny, tak že bude člověk v blahoslavenství tak zdravý v mocech, jako v ráji jest byl. „Uvázal naliv oleje,“ t. milosrdenstvie, „a vína,“ t. pokánie, utrpenie neb obradovánie. „A vloživ ho na hovado své,“ to jest, vzem utrpenie za něho na tělesenstvie své; neb die skrze Davida, Zahn 49, 13: Jako hovado učiněn sem. K čemu? Aby nesl hřiešného, to věz utrpenie za hřiechy jeho. Protož die Isaiáš v 53 k. 4 v.: Věru, neduhy naše on jest trpěl, a bolesti naše on jest nesl. „Vedl ho do chléva,“ to jest do sboru svatého lidí, v němž ranění sě léčie, když sě hřigchóv kají. „A měl o něm péči“ jistě vehkú, viece než třidcieti a dvě let pro něho strastně pracuje; i který lékař tak velikú péči móž přiložiti k raněnému na těle, jako on jest přiložil? „A druhý den,“ to jest v čas již milostivý, „vyněň dva penieze,“ to věz oznámiv starý i nový zákon, na němž jest obraz věčného krále; „i dal jest chlevníkovi,“ to jesst knězi, jenž má obój zákon uměti; ten kněz znamená všecky kněží nového zákona. „A řekl jest jemu: Péči o něm měj!“ to věz, aby ho uléčil, ne aby ho odřěl, oblúpil, i viece ranil a umořil; „a což kolivěk vydáš,“ to věz, což práce, pomoci i síly naložíš, „já když sě vrátím,“ to věz v súdný den, „vrátím tobě,“ to jest zaplatím; to jest: jakož mnoho dobrého učiníš, tak odplatím tobě.
Ale tu věz, že latině stojí: quodcunque supererogaveris, to jest: což kolivěk přědáš, to věz, že pravě obój zákon jemu, k tomu i příklad dobrý dáš, i života svého nasadíš. O by chlevníci aspoň ta dva penieze vydávali! neb pohřiechu! málo jich jest, jenž předávají, jakož miení spasitel tuto, jenž die dále: „Kto z těch tří zdá sě tobě najbližší tomu, jenž upadl jest v lotry?“ to věz, kněz-li, či jáhen, čili Samaritán? „A on vece: Který učinil jest milosrdenstvie nad ním neb jemu.“ Aji tento súdí blížnost vedlé milosrdenstvie, řka, že Samaritán, cizozemec, jest bližší raněnému člověku Jeruzálémskému, než kněz a jáhen téhož pokolenie, jenž sú nad ním neučinili milosrdenstvie.
Tu móž býti znamenáno, že milosrdenstvie má býti každému nuznému učiněno, bud žid, pohan, neb zlý křěsťan; neb ihned die Kristus: „Jdi, i ty čiň tak“ To jest: čiň milosrdně, když móžeš, každému nuznému; neb každý jest tvój bližní, bud žid, pohan, kacieř, neb nepřietel tvój křěsťan. A tak milostivý spasitel příkladem dovedl jest, že každý člověk každému jest blížní. Latině stojí proximus, to jest najbližší; neb tak každý člověk jest každému v člověctví blízký, že nemóž býti bližší v člověctví. Ale jiné blízkosti, jako blízkost po rodu, neb miestem, neb přívuzností, ty nejsú tak stálé, že by činily každého člověka každému najbližšieho. Pak jest ještě blízkost zvláštnie v syniech božích vyvolených k spaseni, a ta blízkost nemóž přijieti umenšenie ani přispořenie; neb těch synóv vyvolených otec najblížní jest Kristus, a cierkev svatá, to věz sbor vyvolených těch, jest mátě; a tak všichni vyvolení jsú bratřie duchovní vlastní otcem i mateří, jenž zvláště řiekají spolu pánu bohu, Matou§ 6, 9: Otče náš, jenž jsi v nebesiech. A tak položením této blízkosti učí Kristus podobenstvím tohoto čtenie, že každý člověk má býti každému jinému člověku bližní v žádosti. Z toho jest dokázánie, že z těch tří jedné Kristus byl jest najblížní v žádosti., Protož ty, ktož chceš blahoslavenstvie mieti z blížnosti, „jdi, čiň“ následováním toho Samaritána Krista „tak“ v žádosti: ne ovšem též, neb nejsi bóh a člověk jako Kristus, ale což činíš„ čiň k prospěchu cierkvi svaté, a mocí Kristovú, což móžeš, aby byl pravý úd Jezu Kristóv. A z toho jest dóvod, že jedné ten jest bližní hodný králevstvie nebeského, ktož pomáhá žádostivě k milosrdenství blížniemu svému, aby cierkev svatá v svých syniech byla zdráva. A také dietky svaté jsú bližní, že ač žádosti nemají k prospěchu, avšak že mají nevinu ze krstu, jsú také pomocny k naplnění počtu synóv božích; a když k letóm přijdú, tehdy mají, Krista poslúchajíce, činiti tak milosrdně k blížniemu, jako učinil Samaritán on požehnaný na věky, svých věrných jenž vždy ostřiehá.