V ten čas ř. J. u. s.: Tak [velmě] bóh [otec] miloval jest svět [sbor lidí vyvolených], aby syna [ne sluhu] svého [ne cizieho[ jednorozeného [ne z mnohých jednoho] dal [darmo, nepojčil], aby každý, ktož věří [t. milovánímm srdečným vždy sě ho drží] v něho [v syna, a tak i v otce i ducha svatého], nezahynul [na věky na duši i na těle], ale měl život věčný [t. živ byl v radosti věčné]. Neb neposlal jest bóh syna svého na svět [t. na zemi v světě], aby súdil [na věčné zatracenie] svět [sbor lidí vyvolených], ale aby spasen [t. blahoslaven věčně] byl svět [sbor vyvolených] skrze něho. Ktož věří veň [t. milostí božieho syna sě konečně drží], nesúdie ho [otec a syn k zatracení], ale ktož nevěří [milostí sě konečně nedrží] již súzen jest, neb nevěří ve jmeno jednorozeného syna božieho [t. v Ježíše spasitele]. A toto [neb tento] jest súd, že světlo [syn boží] přišlo [vtělením] na svět [mezi lidi], a milovali sú lidé viece temnosti [hřiechy] než světlo [pravdu a ctnosti], neb byli sú jich zlí skutkové. Neb každý, ktož zle činí [jako cizoložník, zloděj], nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyli trestáni skutkové jeho [když by byli vidieni]; ale kto činí pravdu [ctnosti, činí dobré], jde k světlu, aby byli zjeveni skutkové jeho, že v bozě učiněni sú.
Svaté toto čtenie mluvil jest milostivý spasitel, učě Nikodéma, jenž jest byl k němu přišel v noci, proč jest syn člověka, to jest on Kristus, měl pověšen býti na kříži, jako had byl pověšen na púšti na sošě. I znamenám tři věci v tom čtení: Prvú, veliké posilenie našie naděje a viery; neb die syn boží: Ktož věří, nezahyne. Druhú, božie dobroty dojištěnie; neb die spasi tel: Tak bóh miloval jest svět, aby syna svého jednorozeného dal, to věz na smrt za svět. Třětí věc znamenám, zlost lidskú; neb die spasitel: že milovali sú lidé viece temnosti než světlo. I die najprvé spasitel: „Tak“ t. velmě „bóh miloval jest svět, aby syna svého jednorozeného dal“ t. na smrt.
Tu pro lepší rozum věz, že svět v písmě jinak a jinak sě béře; jako když die písmo, Skutkové 17, 24: bóh jest stvořil svět, tu svět znamená všecky věci stvořené spolu; a když die písmo, L. Timoteovi 1, 15, že syn boží přišel na svět, tu svět miení sě země, jenž jest v světě, na níž lidé přěbývají; a když die písmo, Jan 1, 10: „a svět ho nepoznal,“ tu svět sě miení zlý lid. Též když die Kristus, Jan 17, 9: „Otče za něť [t. za vyvolené] prosím, ne za svět,“ tu svět mieni zatracencě; a když teď die spasitel: „Tak jest bóh miloval svět,“ a opět: „aby nesúdil světa, ale aby spasen byl svět,“ tu třikrát svět miení vyvolený lid k spasení; neb ten svět veleně od věčnosti miloval jest bóh, a za ten dal syna, a toho světa nesúdí k zatracení, ale brž ten svět spasí. A o tom die: Tak bóh miloval jest svět, aby dal.
Tu važme: kto, co, skrze koho, komu, proč, kterak jest učinil? Kto? že bóh všemohúcí, nižádného nepotřěbuje ku pomoci; svrchovaně múdrý, nepotřěbuje rady; svrchovaně dobrý, nižádného nepotřebuje dobroty, ale z své dobroty dávaje všemu svoření požívati dobroty. Tak miloval jest svět, aby syna svého jednorozeného dal, aby každý, ktož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Aj již máme, kto učinil? že bóh. A kterak? že tak miloval veleně, že boha nesmierného, nesmrtedlného, netrpělivého sjednal s člověčenstvím, aby byl člověk malý, smrtedlný, trpělivý; aby člověka hřiechem zprzněného za syna volil, a o pána přirozeného, maje jediného, na smrt najohavnější najukrutnější dal. Vážil to svatý Pavel; protož die, Rom. 5, 8: Ukazuje bóh lásku svú v nás, že když ještě hřiešníci sme byli, Kristus za nás umřěl jest. I proč? neb die Kristus: Tak ból miloval jest svět, aby syna svého jednorozeného dal; a tak bóh miloval jest svět, že svému zvláštniemu synu neodpustil, to věz, bez smrti ho nenechal, ale za ny za všecky dal jest ho, Rom. 8, 32, to věz na smrt. Aj již máme, kterak jest učinil. A co jest učinil? že dal syna. Dosti by bylo, kdyby kto sluhy nasadil na smrt: aj on dal syna, a ne ze mnohých jednoho, ale maje jediného, ani z vyvolených, ale jednorozeného, a nedal nestatečného, ale boha sobě rovného, a to učinil mocně, milostivě, múdřě, a nesmierně dobřě. Važme: skrze koho? že skrze syna, skrze něhož všecky věci stvořeny sú, bez něhož nemoz nic býti. Važme: komu učinil? že světu, sboru lida nečistého, hřiechem zprzněného. O nečistý světe! važ to, že ten, jenž jest nemohl býti nečistý, dán jest za tě, aby tě vyčistil, a od zatracenie vykúpil, a k životu věčnému přivedl, a ihned poznáš, proč jest dal bóh syna na smrt: že aby tě, světe, od smrti hřiecha, i od smrti věčného zatracenie vykúpil. Nebt die vykupitel světa: „Tak bóh miloval jest svět, aby syna svého jednorozeného dal, aby každý, ktož věří v něho, nezahynul, ale aby měl život věčný.“
Oj važme to, že bóh, svrchovaná dobrota, tak velmě miloval jest svět, to jest nás hřiešné, aby dál, neřku prodal za tak dobré, neb nemóž nic býti tak dobrého jako bóh; aby dal bez své potřěby, a bez našeho zaslúženie, aby bóh byl člověkem; aby dal syna svého, ne na hody, ale u velikú práci a v pohaněnie, a potom na smrt ukrutnú. Proč? syn daný die: „Aby každý,“ t. člověk, „ktož věří,“ to věz milováním srdečným vždy, sě ho drží až do smrti, „aby nezahynul,“ t. aby nebyl zatracen, „ale aby měl život věčný,“ to jest, aby živ byl v radosti věčně. Nuž, světel pomniž, že bóh dal jest za tě syna: daj ty jemu váli svú; on jest odpustil hřiechy tobě: učiň ty sobě sám dobřě, slituj sě nad sebú, neroď sám sobě škoditi, aby mohl život věčný mieti; aj on dal jest život svój na smrt; zkaž ty v sobě hřiecha smrt, a vezmi věčný život. Nebt die dále spasitel, že „seslal jest bóh syna svého na svět,“ to jest na zemi mezi lidi, aby súdil. t. na věčné zatracenie, „svět,“ t. sbor vyvolenych spasení „ale aby spasen byl svět skrze něho.“ Tu die svatý Augustin: I proč spasitel světa nazván jest? jedné aby spasil svět. Tehdy což na lékaři záleží, přišel jest, aby uzdravil nemocného. Ten sě sám zabíjie, ktož přikázaní lékařových zachovati nechce; protož ktož přikázanie toho Iékařě držeti nechceš, sám sě odsúdíš!
Slyš, cot die dále: „Ktož věří veň,“ to věz, ktož milostí srdečnú sě ho drží do smrti, „nesúdie ho,“ to věz otec a syn k zatracení. Tu věz, že latině stojí: non judicatur, a toho slova česky jedniem slovem podobně k rozumu nemohu vyložiti; neb řekl-li bych non judicatur: nesúdí sě, to slovo táhne k jinému rozumu; pakli bych řekl: nenie súzen, to jest: non est judicatus; pakli diem: nebude súzen, to jest: non erit judicatus. I zdálo mi sě lépe řéci, že ktož věří „nesúdie ho.“ Pakli komu sé lépe co zdá neb výklad nahodi, chvála bohu, rád jsem tomu. Dále die spasitel: „ale ktož nevěří,“ to jest, milostí sě srdečnú konečně nedrží, „již súzen jest,“ t. k zatracení od otcě, i od syna, i od ducha svatého, ač ještě odsúzenie lidu ohlášeno nenie. A proč jest odsúzen? jedné proto, že nemá viery láskú ozdobené; protož die spasitel, že proto již odsúzen jest, že nevěří ve jmeno, to jest v Ježíše spasitele, v jednorozeného syna božieho. Věziž tu, že ne proto bude kto zatracen, že nevěří v to jmeno neb slovo Ježíš, ale ktož nevěří v toho syna božieho, jejž miení to slovo Ježi§.
Dále die spasitel: „A tento jest súd.“ Tu mi sě zdá, že spasitel řka: „Tento jest súd,“ tolik miení, jako by řekl: tato jest pravda, jenž lidi súdí, „že světlo přišlo na svět.“ „Světlo,“ syn boží, jenž die, Joh. 8, 12: Já jsem světlo světa. „Přišlo“ skrze vtělenie, když sě čas naplnil proroctvie. „Na svět,“ t. na zemi mezi lidi, aby osvietil každého člověka některak; jakož die S. Jan v 1 k. 9 v.: Bieše světlo pravé, kteréž osvěcuje každého člověka, jenž přichodí na tento svět. A proč odsúzenie sě stalo, ukazuje svétlo, když die dále: „A milovali sú lidé viece temnosti než světlo;“ neb nižádný nebude zatracen, jedné ktož viece bude milovati zlé činy než spravedlnost, a tak ktož viece sě přichýlí k hřiechu než k bohu, jenž jest nesmierná dobrota. A tak když die světlo: „A milovali sú lidé viece temnosti než světlo,“ znamenal jest tú řečí lidi s lehka, kteříž konečně viece sě přichýlé žádostí k hřiechu, nežli k bohu, světlu věčnému. A slovú hřiechové „temnosti,“ proto že člověku rozum jako zatmievají, že nezná a nevidí boha, pravého světla, i ctnosti, i sám sebe; druhé proto, že táhnú člověka do věčných temností; a třětie proto, že lidé, kteříž hřěšie, hledají temnosti, aby mohli hřěšiti, a jich hřiechóv aby lidé nepoznali. Protož ukazuje spasitel, proč sú lidé viece milovali temnosti než světlo, die: „neb byli sú jich zlí skutkové.“ Tu die S. Beda, že ti viece temnosti milují než světlo, kteříž své kazatele, jenž dobřě učí, nenávidie a jim utrhají. A proč? jistě proto, že jsú jich skutkové zlí.
A dále die světlo: „Neb každý, ktož zle činí, nenávidí světla, a nejde k světlu, aby nebyl trestáni skutkové jeho.“ Tu máš naučenie, že hřiechové minuú příčina k věččiemu hřěšení a v hřiešiech k zatvrzeni; neb die světlo: „neb byli sú jich zlí skutkové.“ Aj dotýká prvních minulých hřiechóv, pro něž lidé viece sú milovali temnosti, to jest hřiechy, než světlo věčné. Aj tot hřiecha obtieženie! dovodí Kristus, řka: „neb každý, ktož zle činí,“ t. hřěší, „nenávidí světla,“ t. Krista, jenž jest světlo, „a nejde k světlu,“ to jest, nejde pokorú k světlu Kristovi, „aby nebyli tresktáni skutkové jeho.“ Ten rozum móž býti té řeči. Avšak tu věz, že člověk nenávidí světla, když zle činí, neb když chce spáti, neb když blázní. A že člověk, kterýž zle činí, jakož teď die spasitel, světla nenávidí, proto že smrtedlně hřěší, a každý taký spáti chce v hřieše, a blázní, protož každý, kterýž smrtedlně hřěší, boha i jeho pravdy, písma i tělestného světla nenávidí. Pro tož o zlých die Job svatý k bohu v 24 k. 13 v.: Oni protivní sú byli světlu tvému, to jest Kristovi, i jeho slovu. A svatý Daniel v 13 k. 8-11 v. die o dvú starú kněží, jenž sú chtěli s svatú Zuzanú bezděčně cizoložiti: že sú byli schýlili oči svoji, aby neviděli nebe, ani sě rozpomenuli na spravedlivé súdy božie. Ale moc božie přivede všechny konečně k světlu, v němž budú tresktáni jich hřiechové; neb die Kristus v 12 k. 2-3 v. S. Lukáše: Nic nenie přikryto, by nebylo zjeveno, ani skryto, by nebylo vzvědieno; neb což ste v temnostech řekli, bude v světle řečeno, a co ste v ucho šeptali na ložiech, kázáno bude na střěchách. Ha ha! tu poznáme, co skrytě přěd lidmi jednámel Protož darmo sě s hřiechy smrtedlnými přěd lidmi kryje, ktož je v úmysle libě má; neb bóh je všudy vidí a v súdný den všemu světu je oznámí, a ktož sě jich nepokaje, toho na věky odsúdí. A že lidé dobří jinak než zlí jsú živi, opak proti zlým, protož die věčné světlo: „Ale kto činí pravdu,“ to jest ctnost, jenž pocházie od pravdy, a tak ktož činí dobřě, netoliko mluví, „jde k světlu,“ to věz k Kristovi sě blíží; neb „jde k světlu,“ t. chce, aby řádem jeho dobří skutkové byli k boží chvále v lidu poznáni. Protož die Kristus: "aby byli zjeveni skutkové jeho, že „v bozě,“ t. v milosti boží, „učiněni sú,“ bez jehož moci, vóle a milosti nic nemóž dobřě učiněno býti. Amen
V ten čas ř. J. u. s.: Věru [na božstvie] věru [na člověctvie] praví vám [k naučení], ktož nevchodí dveřmi [skrze mě] do ovčincě ovčieho [sboru vyvolených], ale vstupuje jinudy [jako pýchú, lakomstvím a jiným neřádem], ten zloděj jest [že cizie béře] a lotr [že hubí]; ale ktož vchodí dveřmi [skrze měé], pastýř [pravý] jest ovcí [vyvolených k spasení], tomu vrátný [bóh Kristus] otvierá, a ovcě [vyvolení] hlas jeho [pravdu, kterú mají věřiti a plniti] slyšie [přijímají], a své ovcé jmenuje jmenovité [neb je zná] a vyvodí je [z hřiechóv]. A když své ovcě vypustí, přěd nimi jde, a ovcě ho následují, neb znají hlas jeho; ale cizieho nenásledují, ale utiekají od něho, neb neznají hlasu cizích [lží a přikázaní zlých]. To podobenstvie [neb příslovie] řekl jim Ježíš, ale oni nerozuměli sú, co by mluvil jim. Tehdy vece opět jim Ježíš: Věru věru praví vám, že já jsem dvéře ovcí; všichni, kolikož jich přišlo [neb kteřiž kolivěk sú přišli, t. ne skrze mé], zloději jsú a lotři, ale neposlúchali sú jich ovcě. Já jsem dvéře (jimiž chodie v ovčinec, jenž jest sbor svatých vyvolených]; skrze mě ač kto vejde [v sbor], spasen bude, a vejde [v milost] a vyjde [z hřiecha], a pastvy [zde těla mého, potom božstvie i člověctvie] nalezne. Zloděj nepřichodí, jedině aby kradl [póžitky bral] a zabíjel [duši svú i jiných] a zatratil [duše]; ale já [věrný pastýř] sem přisel [na svět], aby [t. ovcě mé] život [svatý v milosti] mély, a hojnějie [u věčné radosti] měly [Věz, že ovcě všechny spolu a ovčinec vše jedno jest, jakož dvéře, vrátný i pastýř Kristus jest].
Svaté toto čteme výkladu lepšieho nemóž mieti; neb milostivý spasitel, což jest v podobenství mienil, to jest vyložil, řka, že on jest dvéře ovcí, a že ktož skrze něho vejde, ten spasen bude, a jiní všichni, kteříž jinudy než skrze něho sú vešli neb přišli, jsú zloději a lotři; ale ktož skrze něho vcházie, ten jest pastýř ovcí, jemuž vrátný otvierá. A tak, jakož die S. Augustin na toto čtenie, Kristus jest i pastýř, i dvéře, i vrátný. A die: Prosme toho vrátného, af nám otevře rozum, abychom rozuměli, kterak on jest i pastýř, i dvéře, i vrátný, i ovcě, Sup. Joh. Pastýř jest proto, že ovcě své zná ze jmena, a krmí je, i pase, i živí, i věčný život jim dává; jakož sem psal v 25 kázaní. Dvéře jest, neb nelzě jest jíti komu zde v milost boží, ani po smrti v život věčný, než skrze něho; jakož sám die: „Já jsem dvéře, skrze mě ač kto vejde, spasen bude.“ Vrátný jest, neb komuž on otevře vieru, milost a nebeské královstvie, ten vejde, a komuž rozum otevře tohoto čtenie, ten urozumie. Ovcě milý Kristus jest, neb když jest veden na smrt, šel jest tiše a pokorně a neotevřěl úst svých k rúhání, ani k nepokornému promluveni.
To mile znamenajíce, vizme: kdy, přěd kým, a proč jest tuto řeč svatého čtenie mluvil? Kdy? že poslednie léto svého kázanie, blízko přěd smrtí, když sú sě byli kněžie a zákonníci spikli, aby byl vyobcován, ktož by, že on Kristus jest, vyznal; jakož die S. Jan v 9 k. 22 v. Pak přěd kým neb pro koho jest mluvil? ukazuje v té kapitole S. Jan: že přěd kněžími a přěd zákonníky, a k nim jest tu řeč chýlil a ke všem budúcím, kteříž tak vcházějí, jakož on praví. Ale že cierkev svatá na mši čte, že řekl Ježíš „učedlníkóm svým,“ tiemt nezamietá, by toho neřekl k oněm kněžím a k zákonníkóm; neb obojí sú slyšěli jeho svatú řeč, ale rozličně: učedlníci jako ovcě, a kněžie a zákonnici jako zloději a lotři. A to jest mienil spasitel, pravý pastýř.
Pak proč jest mluvil? vieme, že darmo nikdy, ale mluvil jest, aby své ovcě naučil, koho mají slyšěti a následovati, a koho sě mají ostřiehati; a svým náměstkóm ukázal dvéře, jimiž mají vchoditi, aby jinudy vstupujíce nebyli zloději a lotři; jakož sú byli oni kněžie a zákonníci, o nichž die S. Augustin In om.: Pro zákonníky, jenž sú sě chlubili, by viděli, jsúce slepí jedovatú a pyšnú a neuzdravedlnú chlúbú, pán tyto řeči jest složil, jež když sú nerozuměli, ráčil jest jim vyložiti. V nížto řeči spasedlně nás, ač znamenati chceme, napomenul, abychom sě nechlubili múdrostí světskú, ani dóstojenstvím ctnosti. To Augustin. A vzal jest tento svatý pýchu a chlúbu z toho slova na ty zákonníky, že sú řekli pyšně a hněvivě ku pánu Ježíšovi, Jan 9, 40: I zdali i my slepí jsme? Tu mieniece, že nejsú hlúpí, ale múdří, a že sú řekli tomu, jenž sě byl slepý urodil a již od Ježíše uzdraven, lajíce jemu, že Ježíše vyznával, Jan 9, 28: Ty sám jeho učedlník bud! Tu sú pýchu ukázali v dóstojenství, mieniece, že by byli dóstojnější nežli Ježíš v ctnostech; protož přidali sú, řkúce: Myt Mojžiešovi učedlníci jsme! A tak tupili sú i toho věrného slepcě, jenž jest byl Kristova vyvolená ovcě, tupili sú i Krista pastýřě, a sami, vyobcujíce Krista a jiné pro něho, měli sú sě za pastýřě. A milý spasitel tiemto svatým čtením dokázal jest jim, že jsú zloději a lotři, a netoliko oni, ale všickni, kteříž jinudy než skrze něho v ovčinec vcházějí. A aby to za jisté měli, protož die takto: „Věru věru pravi vám, ktož nevchodí dveřmi,“ t. skrze mě, „do ovčincě,“ t. do sboru, „ovcí,“ t. věřících, „ale vstupuje jinudy,“ t. než skrze mě, „ten zloděj jest a lotr.“
Tu znamenaj slova, že die Kristus: Kto „nevchodí,“ ale vstupuje jinudy, t. vzhóru sě pne pýchú, nejde nízcě pokorú, ten jest zloděj a lotr. Augustin S. die: Zloděj jest ten, že to což jest cizie, své nazývá; lotr, že to což jest ukradl, zabijie. Z té řeči znaj, ktož chce, kto jest zloděj mezi křěstany: že každý, ktož jinudy vstupuje, než skrze Krista, v sbor křěstanský. A že každý smrtedlně hřěšě jinudy vstupuje, než skrze Krista, jenž jest prvé dvéře a prvá cěsta, protož každý taký jest zloděj, jenž krade pánu bohu chválu i čest, a což nenie jeho, to své nazývá; neb die, by Kristus byl jeho otec, a sám nechce býti synem poslušným; die, že jie svój chléb, nejsa jeho hoden. Jakož die S. Augustin: Proto že pronevěřil sě jest svému pánu, a přikázal sě dáblu proti Kristovi, ač ústy lživě die, že s Kristem drží, jest jako lotr, že morduje neb zabíjie to, co jest ukradl; vzal od boha duši, a již ji zlodějsky drží, a zabil jest ji hřiechem smrtedlným, a tak jest i zloděj i lotr.
A že zvláště spasitel mienil jest kněží a zákoníky, jenž sú sě za pastýřě měli, a ty kteříž jich obyčejem jdú, protož každý zvláště, kterýž vstupuje jinudy než skrze Krista, aby nad jinými byl jako pastýř, každý ten jest zloděj a lotr. A že Kristus Ježíš jest dvéře, a on pravda a spasenie, protož každý, kterýž pro jinú věc než pro spasenie a tak křivě vstupuje, jest zloděj a lotr. Protož die S. Augustin: Běda jemu biednému, že má spadnúti! A že obecně ti, kteříž nad jiné v dóstojenstvie vstupují, tomu sě radují, protož die S. Jeronym: Radujeme sě z vstúpenie, strachujme sě pádu; nebt nenie tak veliká radost vysoku pobyti, kterak veliká jest žalost s vysoka upadnúti. Tu řeč má vážiti apoštol Jidáš, jenž jest v radosti málo učedlníkem a biskupem pobyl, a již viece než tisíc tři sta a osmdesát let žalosti zkusil. Běda zlodějóm, lotróm a náměstkóm Jidášovým, biskupóm a jiným kněžím, lakomcóm a svatokupcóm a zlodějóm, jenž almužny chudých lakomě držie, aneb zle utracujíl jako jest kradl Jidáš, o němž píše S. Jan v 12 k. 6 v., že jest měl miešky a byl jest zloděj, jenž jest kradl z toho, co sú Ježíšovi a jeho učedlníkóm dávali.
Tací jsú zloději svatokrádci, jakož die S. Bernard: Jistě dědictvie chudých jest zbožie kostelóv, a svatokrádežskú ukrutností sě jim utrhuje, což kolivěk sobě sluhy a vladaři kněžie, jistě ne páni, ani dědici, mimo pokrm a mimo oděv berúl A opět die: A bud to, že kto pilně a úžitečně pracuje, jistě hoden jest pracovník odplaty své, aby, ktož oltáři slúží, od oltářě živ byl. Diem: živ byl od oltářě, aby, jakož die apoštol, 1 Tim. 6, 8, pokrmy a rúšce maje, na tom dosti měl; neb jisté k zahynuti jest [tomu jenž marně tratí], že die apoštol, I. Korintským 9, 13: od oltářě aby živ byl, ne aby pýchal, ani smilnil, ani zbohatěl, ani kněžstvím bohatěji byl, ani sobě z úžitkóv kostelních široké sieni stavěl, proměňuje čtverohranaté [t. stavenie] v okrúhlé, ani aby miešky od oltářě hromáždil, ani na marnosti a přielišnosti utracoval, ani zbožím kostelním přátelóv povyšoval, ani sestr, abych neřekl dcer, za muže vdával! Věci chudých nechudým dáti, rovný hřiech svatokrádežství jistě jest. To vše S. Bernard. A S. Jeronym die, Hier. ad Nepot.: Kterak mohú býti kněžie ti, jimž přikázáno jest svá zbožie opustiti? přieteli vzieti, krádež jest; kostel lstíti, svatokrádežstvie jest; vzieti, co má chudým dáno býti, a když lační jsú mnozí, v tu dobu chtieti opatrnu býti [by neubylo], nebo báznivu [by sě nedostalo], aneb ještě, jenž najzjevnější hřiech jest, těch věcí utrhnúti, všech lúpežníkóv ukrutnost přesáhál Jiný hladem mře, a ty dieš, že břicho jeho syto jest; protož aneb rozděl ihned, co béřeš, aneb jsi-li báznivý vladař [rozdavač], nech štědřejšieho, at on své rozdává. To vše S. Jeronym.
Aj ta dva božie svědky pravíta, že kněžie lakomě držiece kostelnie neb oltářnie zbožie, jsú zloději, ne z jiných najmenší, ale svatokrádci: Ale řiekají: Já nic nemám, než s potřěbu svú; musím mieti koně, pacholky a prelátskú přípravu. Odpověděla sta oba ta svatá, že nemá pýchati kněz, ani bohatějí býti než prvé přěd kněžstvím. A ještě S. Bernard v jednom kázaní takto od chudých mluví: Volají nazí, volají lační, žalují a řkú: Na úzdě co zlato činí? i zdali zimu vyhánie, čili lačnosf kroti, když my hladem a zimú biedně sě mučíme? Co prospěšná jsú tak mnohá rozličná rúcha, jenž na bidlách visie, neb v tlumociech ležie? Naše jest to, což sě kazí! nám ukrutně a neprávě sě krade! naše věci jsú, jimiž plníte břicha svá a pasete marné oči své, jimiž my, bratřie vaši, božím dědictvím krmili bychom naše žalúdky! Mimochodníci vaši chodie tuční, obtieženi drahým kamením, přípravami hedvábnými a pozlacenými: a naše nahá zimú sé třasú kolena z hrubých nohavičekl Nás našeho otcě dědictvie lúpiece, přielišné stavenie, přípravy a pastvy sobě strojíte! Tak v chudých mluví S. Bernard, jsa proti zlodějóm a proti lotróm duchovním jich řečníkem; jichž řečníkem jest milý otec Ježíš, a bude mluviti od nich, žaluje v súdný den na ty zloděje a lotry, řka v 25 k. 42-43 v. S. Matúše: Lačen sem byl, nenakrmili ste mne; žiezniv, a nenapojili ste mne; nah, neoděli ste. A odpovědie zloději a lotři, řkúce, Matouš 25, 44-46: Kdy sme tě viděli lačného, žieznivého a nahého, a nedali sme tobě? Odpovie jim král Ježíš, řka: Co ste jednomu z najmenších mých neučinili, mně ste neučinili; jdětež, zlořečeni, do věčného ohněi Ha ha, těžšie tu odsúzenie než nynie bývá na lotry a na zloděje! Protož běda jemu, ktož jinudy než skrze Krista vstupuje; neb die, jenž selhati nemóž, že ktož jinudy vstupuje, ten jest zloděj a lotr. S. Jan zlatoústý die: Viděl si, kterakt vypisuje lotra; patři, kterakt vypisuje pastýřě, neb die: „Ale ktož vchodí dveřmi, pastýř jest ovcí.“
Tu věz, die S. Augustin, De verb. dom., že vchodí dveřmi, ktož vchodí skrze Krista, ktož následuje umučenie Kristovo, ktož zná pokoru Kristovu, tak že, poňavadž bóh učiněn jest člověkem pro ny, aby sě poznal člověk, že nenie bohem, ale člověkem; neb ktož chce bohem vidien býti, jsa člověkem [toliko], nenásleduje toho, jenž jsa bohem, člověkem učiněn jest. To Augustin. O by to vážili ti, jenž sě nazývají bohové z pýchy, a přijímají cti od lidí chlubně, ano přěd nimi klekají, nohy jich líbají, najsvětějšie nazývají, snad by k sobě přišli, a utrpenie a pokoru Ježíšovu by na sě přijeli! Ale nedopustie jich menší lotříkové, jenž jim pochlebují, aby jinudy v ovčinec vstúpili, jichž Ježíš nežádá, ani jim otvierá. Ale tomu Ježíš, vrátný, sě, dvéře, otvierá, kterýž hnutím božím, jsa prvé v ctnostech spósoben, najviece žádá chvály božie, prospěchu cierkvi svaté, jenž jest sbor k spasení vyvolených, a jenž třětie žádá svého v tom spasenie, a pro to tré pracuje statečně. Ale ten jinudy vstupuje, kterýž jsa zle živ, pyšně, lakomě, neb smilně, v dóstojenstvie vstupuje, bud to, že by mu dali, neb ho volili; neb ne pro lidské dánie, ani pro volenie kto ihned jest pastýřem pravým, ale kohož bóh volí, a jemuž Kristus, vrátný, otevřě, a on to u milosti přijme, ten jest, dveřmi všed, pastýř pravý dotud, dokud Krista pastýře následuje. Opět ktož vstupuje lakomstvím, neb svatokupectvím, neb násilím, neb chytrostí kterú, aby byl bohat a vzácen, a bydlo rozkošné vedl, ten jinudy vstupuje, a bývá lotrem a zlodějem trojím během: prvé vchodem, že zle všel; druhé držením, že zle drží; a třětie východem, když bez pokánie umře, neb jinému na penězích vzdá, neb pro přiezeň tělestnú viece než pro prospěch duší a než pro chválu boží. Též zasě, ktož jsa dobřě živ bude povolán, a přijme pro chválu boží najprvé, a pro prospěch cierkvi svaté, a pro své spasenie, ten jest pastýř ovcí vchodem; a stojí-li vždy tak, tehdy jest pastýř držením neb chodem; a umře-li tak prospievaje, tehdy umře jako pastýř dobrý. O němž die Kristus: „Ktož vchodí dveřmi, pastýř jest ovcí, tomu vrátný otvierá, a ovcě hlas jeho slyšie, a své ovcě jmenuje jmenovitě a vyvodí je, a když své ovcě vyvede, přěd nimi jde.“
Tak vypsaný pastýř jest Kristus, jakož vykládají svatý Augustin a svatý Jan zlatoústý; neb on jest pastýř, jenž ne sám sě v ovcě s pýchú a všetečně vpletl, ale od otcě boha jest volen, aby byl pastýřem ovcí, to věz, jakož die S. Augustin, vyvolených k spasení. Ten všel jest „dveřmi,“ neb jsa bohem, ponížil jest sebe, jelikožto člověk, aby poslúchal otcě a slúžil ovciem až do smrti, ne lehké, ale najohavnějšie a najukrutnějšie. A tak jemu „vrátný,“ to věz bóh, „otvierá, a ovcě,“ t. vyvolení k spasení, „hlas jeho,“ t. pravdu, kterúž mají věřiti a plniti skutkem, „slyšie,“ t. konečně vnitřním uchem zachovávajíce. „A on své ovcě,“ t. vyvolencě, „jmenuje jmenovitě.“ Augustin die: Neb zná jmena vyvolených; protož řekl jest učedlníkóm, Lukáš 10, 20: Radujte sě, že jmena vašě psána jsú v nebesiech. „A vyvodí je,“ t. z hříechóv, vnitřním povoláním, písma naučením, příkladem svým i vykúpením. S. Jan zlatoústý die: Vyvodieše ovcě, když je posieláše, ne ven z vlkóv, ale mezi vlky. „A když své ovcě vypustí,“ t. z hřiechóv. Augustin: I který jiný ovcě vypúštie, jedné ten, kterýž jich hřiechy odpúštie, aby ho následovati mohly, jsúce z ukrutných svazkóv vysvobozeny? To Augustin. "Přěd nimi jde." Augustin: A který jest, jenž jest ovcě přědšel, jedné ten, jenž vstav z mrtvých již nemře, a otci jest řekl, Jan 17, 24: Kteréž si mi dal, chcif, at kde já jsem, i oni jsú se mnú. To Augustin.
Již ukázal jest Kristus, že on jest ten pastýř svrchovaný, jehož jsú ovcě i stvořením, jelikož jest bohem, i kúpením krví, jelikož jest člověkem, a pak i krmením, ostřiehánim, i uzdravováním, i konečným hojnějším pasením. Ale jiných nejsú ovcě, jakož S. Augustin die. Protož znamenitě jest řekl Petrovi, Jan 21, 17: Pas ovcě méI neřekl jemu: Pas ovcě své. Protož Petr s jinými apoštoly a svatými neřekli sú lidem: Vy jste ovcě měl ale Petr řekl jest křéstanóm, 1 Pet. 2, 21: Kristus trpěl jest za nás, nám ostaviv příklad, abychom následovali šlápěje jeho. A potom die, I. Petrova 2, 25: Byli ste jako ovcě bludné, ale obrátili ste sě již k biskupovi a k pastýři duší svých. Aj k pastýři duší, ku pánu Kristovi ovcě tiehne, ne k sobě jako k pastýři prvému. Ale snad dieš: Proč slovú jiní než Kristus pastýři praví, poňavadi nejsú jich ovcě? Diem, že proto slovú pastýři praví, že jim vrátný, Kristus, otevřěl, a skrze něho sú vešli a pasú jeho ovcě, jdúce přěd nimi dobrými skutky, a vedúce je ven z hřiechóv božím slovem, a uvodiece je v ctnosti, a k tomu je držie, aby slyšeli hlas svého pastýřě, Ježíše Krista.
Již dále die o ovcích: „A ovcě ho následují,“ t. vyvolení za Kristem v ctnostech jdú. „Neb znají hlas jeho,“ t. pravdu, kterúž mají věřiti a plniti. „Ale cizieho nenásledují.“ Cizí jest, kterýž jinak jest živ, neb jinak učí, než Kristus velí; avšak ač by byl cizí zlým životem, a pravil hlas Krista pastýřě, mají ho ovcě v tom hlasu slyšeti, ale v zlém skutku nenásledovati. Protož die Kristus: „Ale cizieho nenásledují, ale utiekají od něho,“ to věz nepřivolují jemu ke zlému. „Neb neznaly sú,“ to věz, nechtěly sú znáti, tak aby přivolily. A die: „Neznaly sú,“ to věz konečně, „hlasu cizích.“ Cizí Antikrist, cizí každý, kterýž co proti hlasu Kristovu velí. Cizí byli kněžie a zákonníci i mistři, kteříž sú slepého, již od pastýřě uzdraveného, od něho chtěli sú svým hlasem odvesti; ale že ten slepý urozený byl jest ovcě Kristova, protož neslyšala jest hlasu cizích, ale hlasu svého pastýřě, Krista, konečně jest ta ovcě zachovala a po něm §la. A ta jsú tři znamenie ovcí, jsú-li Kristovy: prvé znamenie, slyšieli rády hlas Kristóv, to jest pravdu, kterúž mají věřiti i plniti; druhé, jdú-li po Kristovi v ctnostech, u pokoře, v tichosti, v nesmilnosti, v skrovnosti, v spravedlnosti a v setrvání až do smrti; třětie znamenie, že cizích nenásledují, ale brž sě jich varují, a nechtie jich hlasu znáti, to věz sly§eti s přivolením. Po těch kusiech, člověče, znaj, jsi-li Kristova ovcě.
Dále die čtenie: „To podobenstvie řekl jim Ježíš,“ to věz zákonníkóm, kněžím i svým učedlníkóm, „ale oni nesrozuměli sú, co by jim mluvil. Tehdy“ neb protož, aby srozuměli, vece opět jim Ježíš: „Věru,“ to na božstvie, „věru,“ to na člověctvie, „pravi vám, že já jsem dvéře ovcí. Všichni, kolikož jich přišlo,“ Augustin die: kromě mne, neb skrze mě, „lotři jsú a zloději.“ O běda, co jest zlodějóv a lotróvř I kterak móž dobře křěstanstvo státi, poňavadž ti, jenž by měli býti pastýři, jsú zloději a lotři, a jakož die jinde, Matouš 7, 15, Kristus, jsú vnitř vlcie hltaví? O nichž sem položil v 25 kázaní. A odkud to pocházie, že tak sé množie, die S. Bernard: Chtie, aby je ctili, lidem sě líbiti žádají, zbohatěti a pýchati chtie, a tomuto světu ve všem připodobniti sě chtie. Slyš žaloby pána, co na tak velikú všetečnost lidskú mluví trpělivý odplatitel, pokánie viece žádaje než pomsty, Ozeáš 8, 4: Oni vládli sú, ale ne ode mne; kniežata sú byli, a já jich nevolal. Jistě všecky v staviech duchovních, jenž k chrámu příslušejí a své chvály hledají, aneb zbožie, aneb rozkoši tělestné, svých póžitkóv a ne Kristových, jistě zjevně a bez pochybenie ne ta láska, jenž bóh jest, ale daleká od boha, všech zlostí kořen, žádost zlá uvodí. I kaká to všetečnost, né brž kaké to bláznovstvie jest! kdy jest bázeň božie? kdy paměť smrti? kdy pekla bázeň, a hrozné ono čakánie súdu? Choť ani v lože, ani v komórku smie vjíti, jedné ač ji král uvede: ty nepoctivě sě třeš, ani jsa uveden. A již každého tiehne jeho rozkoš, a hledajíce mrzkého zisku, mnějí dobrotu, jichž jisté zatracenie jest! To vše S. Bernard.
Škaradý konec položil, řka: Jichž jisté zatracenie jest, to věz, ač sě nepokají. A kterak sě mají káti, ukazuje svatý Řehoř, řka In reg.: Ktož nestkvie sě svatými obyčeji, ani od žákovstva a od obcě povolán, neb prosbú připuzen, nestudatě Kristovo kněžstvie, některým hřiechem jsa poškvrněn, nespravedlivú žádostí srdce, aneb nečistými prosbami úst, neb mocí, neb službú tělestnú, neb lstivým dárkem biskupské neb kněžské dóstojenstvie přijal by, ne pro zisk duší, ale pro marnú chlúbu, a za svého života dobrovolně nevzdá, a smrt ho v ukrutném pokání nenalezne, bez pochybenie na věky zahyne. To Řehoř, ukazuje pokánie těm, kteříž vcházějí v biskupstvie a v jiná duchovnie dóstojenstvie nezřiezeně, že každý taký, neopustí-li dobrovolně, a ještě k tomu nebude-li sě káti ukrutně přěd smrtí, že na věky zahyne. O nastojte! když sě pokají všichni zloději a lotři? A poňavadž jsú zloději, jenž cizie kradú neb ukradli sú a mohú vrátiti, nechžt vrátie, jako S. Řehoř ukazuje, a k tomu sě kají statečně z toho zlodějstvie a lotrovstvie.
A že tací nejsú prospěšni ovciem, protož die dále Kristus: "Ale neposlúchaly sú jich ovcě," to jest, vyvolení ve zlém nebyli sú jich poslušni. Dále die: "Já jsem dvéře," t. jimiž vchodie v ovčinec, jenž jest sbor svatých. "Skrze mě ač kto vejdev sbor svatých; "skrze mě," to věz, mú vólí a pomocí, "spasen bude, a vejde," v milost "a vyjde" z hřiecha, "a pastvy nalezne," zde pastvu těla mého u vieřě, v naději a v láscě, a v radosti nebeské pastvu božstvie a člověctvie mého. "Zloděj nepřichodí, jedné aby kradl a zabíjel a zatratil." Tu věz, že krásti jest, cizí věc, bez toho vóle, čie jest, vzieti; a tak každý, ktož tak neřádně vchodí, jako řečeno jest, jest zloděj, že béře cizie bez vóle pána najvyššieho. I ukazuje spasitel, proč tací vchodie? že proto, aby kradli, ač oni toho neřkú. Také zloděj zabíjie svú duši i jiných dušě, veda k hřiechu ponúcením, neb zlým příkladem; a tak i zatracuje svú duši, i jiných dušě. A tací zloději a lotři byli sú kněžie, jenž sú proti Kristovi byli, k nimž, ani slyšie, mluvil jest toto čtenie; a nynie jsú všichni, kteříž nevešli sú skrze Ježíše, jenž jest dvéře, a jenž die: "Ale já," pastýř věrný, nepřišel sem, abych kradl, zabíjel a zatracoval, ale "přišel sem, aby" t. ovcě mé "život" t. svatý nynie měly, a potom v radosti "hojnějie měly." Neb nynie ovcě Kristovy mají blahoslavenstvie v naději, ale potom budú mieti v skutku; nynie mají s zamúcením a s prací, ale potom budú mieti bez zamúcenie i bez prácě, skrze pastýřě svého Ježíše Krista. Amen.
V ten čas ř. J. u. s.: Věru [na božstvie] věru [na člověčstvie] praví vám [k naučení], ktož nevchodí dveřmi [skrze mě] do ovčincě ovčieho [sboru vyvolených], ale vstupuje jinudy [jako pýchú, lakomstvím a jiným neřádem], ten zloděj jest [že cizie béře] a lotr [že hubí]; ale ktož vchodí dveřmi (skrze mé], pastýř [pravý] jest ovcí [vyvolených k spasení], tomu vrátný (bóh Kristus] otvierá, a ovcě [vyvolení] hlas jeho [pravdu, kterú mají věřiti a plniti] slyšie [přijímají], a své ovcé jmenuje jmenovité [neb je zná] a vyvodí je [z hřiechóv]. A když své ovcě vypustí, přěd nimi jde, a ovcě ho následují, neb znají hlas jeho; ale cizieho nenásledují, ale utiekají od něho, neb neznají hlasu cizích [lží a přikázaní zlých]. To podobenstvie [neb příslovie] řekl jim Ježíš, ale oni nerozuměli sú, co by mluvil jim. Tehdy vece opět jim Ježíš: Věru věru praví vám, že já jsem dvéře ovcí; všichni, kolikož jich přišlo [neb kteřiž kolivěk sú přišli, t. ne skrze mé], zloději jsú a lotři, ale neposlúchali sú jich ovcě. Já jsem dvéře [jimiž chodie v ovčinec, jenž jest sbor svatých vyvolených]; skrze mě ač kto vejde [v sbor], spasen bude, a vejde [v milost] a vyjde [z hřiecha], a pastvy [zde těla mého, potom božstvie i člověctvie] nalezne. Zloděj ne přichodí, jedné aby kradl [póžitky bral] a zabíjel [duši svú i jiných] a zatratil [duše]; ale já [věrný pastýř] sem přisel [na svět], aby [t. ovcě mé] život [svatý v milosti] mély, a hojnějie [u věčné radosti] měly [Věz, že ovcě všechny spolu a ovčinec vše jedno jest, jakož dvéře, vrátný i pastýř Kristus jest].
Slaví dnes cierkev svatá den Trojice svaté; a že Nikodem tiemto svatým čtením byl jest vyčištěn z nevěry, a uveden u vieru svaté Trojice, protož to čtenie dnes sě na mši čte. A někteří čtú ono čtenie: „Když přijde utěšitel,“ kteréž čteno jest tu neděli po božiem vstúpenie, a móž hodně čteno býti, proto že v něm jest zmienka o otci, i o synu, i o duchu svatém, kteréž tři osoby jsú Trojice svatá, jíž dnes chválu zvláště máme vzdáti. A že i velicí i sprostní blúdie u vieřě o svaté Trojici, protož krátcě a lehcě pro sprostné o svaté Trojici něco poviem. Věziž, sprostný, že svatá Trojice, v níž věříme, nenie žena, ani panna, ani neděle, jako blázni mnie, ale jest tři osoby věčné, otec, syn, svatý duch, jeden bóh, jenž jest svrchované dobré, nad něž nemóž lepšie pomyšleno býti. A tak otieže-li sprostný tebe, co jest Trojice svatá, v niž věříš? řci: Bóh otec, i syn, i duch svatý. Otieže-li, co jest otec? řci: Bóh věčný, jenž má syna věčného. Otieže-li, co jest syn? řci: Bóh od otcě boha urozený. Otieže-li, co duch svatý? řci: Bóh, jenž od otcě boha i od syna boha pochodí. A řci i věř, že ty tři osoby jsú ne třie bohové, ale jediný pravý bóh; a opět, že ty tři osoby jsú rovně mocné, i múdré, i dobré, tak že každá ta osoba jest bóh nesmierně mocný, nesmierně múdrý a nesmierně dobrý. Avšak otec zvláště slove mocný pro lidi sprostné, aby sě nedomnievali, by pro starost nebyl tak mocný jako syn; a syn slove múdrý, aby sě nedomnievali, by nebyl tak múdrý jako otec; a duch svatý slove dobrovolný neb dobrotivý, aby sě nedomnievali, by byl ne tak dobrotivý jako otec a syn.
A že člověk jest podobný duši svú k té svaté Trojici, od niež jest stvořen, tak podoben, že jakož svatá Trojice jest bóh, jenž jest duch, tak člověk duší svú jest duch; a jakož otec jest jiná věc než syn i duch, i syn jiná než duch, tak že otec nenie syn, ani duch svatý, ta osoba, a syn také nenie duch svatý, ta osoba, avšak jsú ty osoby jeden bóh: též v duši člověk. Jiná věc jest rozum než pamět a než vóle, a jiná paměť než vóle, tak že rozum nenie pamět ani vóle, a pamět nenie vóle, avšak ty tři moci duše jsú v člověku jedna duše. Protož člověk, věřě v svatú Trojici, od niež jest stvořen a k ní jest duší podoben, maje moc od otcé boha, má sě snažně hřiechu brániti, a mocně v ctnosti prospievati; druhé, maje múdrost od syna božieho, má tu múdrost pilně k boží chvále obrátiti; třětie, maje dobrú vóli od ducha svatého, má ji vždy v dobrém držěti, a tak v dobré vóli konečně setrvati. Neb když tak stane člověk, nelzě bude jemu zahynúti, poňavadž zachová svaté Trojice obraz i podobenstvie; a když jako bezmocný, nemúdrý a nesetrvavý padne v hřiech smrtedlný, tehdy potratie podobenstvie svaté Trojice, pohanie i otcě, i syna, i svatého ducha, a tak všie svaté Trojice.
A věz, že smrtedlným hřiechem ztratí podobenstvie Trojice svaté, ale obrazu nic, jejž zšeředí hhechem; jako kdyby obraz který, podobný k některému člověku učiněný, zšeředil tak, že by obrazem ostal, ale neměl podobenstvie k onomu člověku: tak něco podobné jest v tomto po hřěšení, že člověk maje múdrost, rozum, paměť a vóli, i zšeředí to vše hřiechem smrtedlným, že nenie tak podoben k Trojici svaté, jako by byl, by neměl hřiechu na duši smrtedlného. A když sě člověk tak zšeředí a zprzní, tehdy nelzě jest jemu zasě ku podobenství přijíti, než mocí, můdrostí a vólí svaté Trojice, a potom trojicí stvořenú, jenž jest viera, naděje a láska; a také té trojice opět nem62 člověk mieti, než od boha: viera k každé pravdě boží, jiež oko tělestné nevidí a písmo velí duši věřiti; naděje k obdržení milosti a oslavnosti; a láska z srdce celého k plnému boha milování. Aj když tak bude sprostný člověk o svaté Trojici věřiti, a což jiného má býti věřeno, že to všechno věří, ač neumie roztíkati nebo vymluviti, dosti má, když přikázanie naplní.
Jako jest u vieřě naučen Nikodem, o němž die čtenie: „Bieše člověk z zákonníkóv, Nikodem jmenem, knieže židovské,“ to jest mistr nad jiné židy. „Ten přišel jest k Ježíšovi,“ t. pokorně, chtě se u vieřě od něho naučiti viece, neb jest již něco věřil. „V noci“ přišel, to znamená, že ještě byl jest v hlúposti a v bázni, a že ještě Krista právě neznal, a že k němu pro židy přijíti sě bál; neb sú již byli vyobcovali Ježíše, že ktož by vyznal, že on jest Kristus, aby byl vyobcován z židóv. A ač jest Nikodem mezi židy najpovýšenější v mistrství, však nechtěl jest, aby židóv proti sobě popudil; neb mohl jest bez popuzenie naučenie dojíti, protož přišel jest v noci k Ježíšovi. A že pokorně vyznal jest Kristovo člověctvie, řka: „Mistře, vieme, že od boha přišel si mistr,“ a jeho božstvie ještě neznal, avšak zaslúžil jest sobě, že ho Ježíš naučil i o svém božstvie vieřě. A pokládá dóvod, že Ježíš jest od boha_ pošlý mistr, a tak dobrý člověk, řka: že „nižádný nemóž těch divóv činiti, kteréž ty činíš, jedné ač by byl bóh s ním.“ Tú řěčí ukazuje, že Ježíš jest pravý člověk, a že nad jiné božím poselstvím jest povýšený mistr, a tak prorok povýšený nad jiné. Protož milý mistr Ježíš, uče ho o druhém urození člověka, jímž sě duchovně rodí od boha, aby byl synem božím, odpovědě a vece jemu: „Věru věru pravi tobě, [jedné] ač kto urodí sě druhé, nemóž viděti královstvie božieho.“ Jako by řekl: Rozenie tělestné člověka a počátek viery o mém člověctví z divóv neb pro divy znáš; ale ještě nad to musíš sě druhé duchovně uroditi, a zvláště vyvolený syn boží býti. A že to urozenie nemóž býti než od boha, Nikodeme! máš dóvod, že jsem bóh, když tě duchovně učiním synem božím.
A že tu moc měl Kristus, die S. Jan v 1 k. 12 v.: Dal jest jim moc, aby mohli synové boží býti, těm, kteříž věřie ve jmeno jeho. A to móž každý, i pohan rozumem osviecený rozuměti, že ktož kolivěk dá moc člověku, aby byl synem božím, že musí těn, jenž tu moc dává, býti bohem; neb nemóž člověk býti synem božím, jedné proto, že ho stvořil, že ho chová, krmí, a nad to že k věčnému dědictví voli. Protož nemóž jiný než bóh dáti člověku té moci, aby byl syn boží vyvolený; neb jediný sám bóh od věčnosti volí své, kteréž ráčí, k spasení. Neb poňavadž člověk, jenž bohem nenie, nemá té moci sobě, aby byl synem božím vyvoleným, jedné z milosti božie, a ne z svého zaslúženie, jakož die S. Pavel Titovi 3, 5: že ne z skutkóv spravedlnosti, ale vedlé svého milosrdenstvie nás spasil; i kterak tehdy púhý člověk móž dáti moc jinému člověku, aby byl synem božím vyvoleným? Neb by to mohl člóvěk, nejsa bohem, učiniti, tehdy by mohl najvěččí milost jinému člověku dáti, jakožto i bóh.
Ale snad dieš, že S. Pavel píše Korintóm v 1 epištole v 4 kap. 15 v. řka: V Kristu Ježíšovi slovem božím já sem vás urodil. A Galatám v. 4 k. 19 v. die: Synáčkové moji, kteréžto druhé rodím. Aj tu svatý Pavel mluví o duchovniem rození v milosti boží. Tu věz, že ne proto, ktož slovem božím činí druhého synem božím, neb krstem svatým, ihned dává jemu moc, aby mohl býti synem božím, ani ho volí, aby byl synem božím; neb bóh prvé dal jest tomu člověku moc, aby mohl býti synem božím, a prvé ho volil, aby byl vyvoleným synem božím. U příkladě: sekyra, jíž tesat dóm jest udělal, by měla promluviti, nechlubila by sě, by ona ten dóm udělala; ale řekla by v pravdě, že svú mocí tesař skrze ni udělal jest ten dóm. A tak svatý Pavel, jsa jako nástroj neb orudie božie, die, 1 Kor. 15, 10: Milostí boží jsem to, což jsem, a milost jeho ve mně marná nebyla, ale hojnějie nad jiné všecky pracoval sem: ale ne já, než milost božie se mnú. A jinde die, 2 Kor. 3, 5: Nejsme stateční co pomysliti sami od sebe, jelikožto od sebe, ale dostatečnost naše od boha jest. A opět die, 1 Kor. 3, 4-7: Když kto die: Já jsem Pavlóvl a jiný: Já jsem Apollóv! ještě lidé jste. I co jest ApolloZ i co jest Pavel? sluhy jsú toho, jemuž ste uvěřili, a jakož komu jest bóh dal; já sem štiepil, Apollo smáčěl, ale bóh jest přispořenie dal. Protož ani ten, jenž štiepí, jest co, ani ten, jenž smáčie, ale bóh, jenž přispořenie neb vzróst dává. Miení S. Pavel, že Korintské on jest slovem božím u vjetě sadil neb štiepil, a Apollo, ten biskup, krstil, a bóh, ten jest milost dal a tak syny své učinil. A tak svatý Pavel ponižuje svého skutku i Apollova proti božiemu skutku, že die: ani ten, jenž štiepí, tu sě miení S. Pavel, ani ten, ješto smáčie, to věz krstí, jako Apollo, jest co, ale bóh, tent to vše činí. A tak máme i my vyznávati, že kážeme-li, krstíme-li, neb zpoviedáme-li, a že tudy k milosti boží lidi přivodíme, máme to vše boží moci přidati, ale ne své, ani řéci, bychom my mohli komu dáti moc, synem božím býti, neb vyvoliti, aby byl synem božím.
Dále die čtenie: „Vece k němu Nikodem,“ ještě hrubý a tělestný, slovóm Kristovým nerozuměje o rození duchovniem: „Kterak móž člověk naroditi sě, jsa starý? zdali móž v břicho mateře své opět vjíti a naroditi sě?“ Jako by řekl: Já jsem člověk starý, a tieži tebe o svém spasení; i kterak já sě druhé urodím podlé tvé řeči, abych byl spasen? zdali v břicho matete své mám vjíti a druhé sě uroditi? Tu die S. Augustin: Duch mluví, a on tělestně smýšlí; neznal jest tento viece než jedno rozenie, to jest z Adama a z Evy, ale z boha a z cierkvi svaté ještě jest neznal. Avšak tak rozuměj ty rozenie ducha, jakož jest Nikodem rozuměl narozenie tělestné; neb jakož nemóž člověk druhé sě tělestně uroditi, též nemóž sě druhé krstiti. To Augustin. Aniž má ovšem zavržena býti Nikodemova řeč, že řekl: Kterak móž člověk naroditi sě, jsa starýío zdali móž v břicho mateře své opět vjíti a naroditi sě? neb tato řeč jest k tomu pomocna, aby poznáno bylo rozenie tělestné dobřě, a rozdiel mezi ním a mezi duchovním rozením. A tak jakož hrubá Nikodemova otázka jemu prospěla jest k naučení, též móž prospěti i jiným lidem hrubým; neb pro tu otázku najlepší mistr, Ježíš, ihned rozenie pokládá duchovnie a dělí je od tělestného rozenie, řka Nikodemovi: „Věru věru pravi tobě, jedné ač kto urozen bude z vady a z ducha svatého, nemóž vjíti v královstvie božie.“ Jako by řekl: Nemienímt o narozenie z břicha tělestného a z semene mužského, ale o narození duchovniem, jímž sě kto rodí skrze vodu, jenž mi z boka poteče, a milostí ducha svatého. Z toho máš, že musí každý, jenž spasen bude, vodú a krví, jenž z boka Kristova tekla jest, a duchem svatým okrstěn býti, to jest očištěn od hřiechu.
A tu věz, že trój jest křest, t. vody, krve a ducha. Křest vody jest, jímž u vodě sě kto krstí, jakož obecně sě krstie. Křest krve jest křest, jímž kto, nejsa vodú krstěn, prolitím krve pro Krista bývá od hřiechóv vyčištěn. Křest ducha jest křest, když kto věřě právě v boha i v Ježíše Krista, žádá krstěn býti, i bývá duchem svatým od hřiechóv očištěn. A tiemto krstem z ducha a z vody, jenž jest z boka Kristova tekla, každý, jenž má spasen býti, musí okrstěn býti; ale bez vodného krstu, jakož obecně sě krstie, móž člověk spasen býti. Jakož mnozí jsú spaseni, i v starém zákoně i v novém, krstem krve, že pro Krista zbití sú spaseni: jako mládenci světí, a mnozí jiní, jenž uvěřiece apoštolóm neb jiným svatým, ihned bez vodného krstu šli sú volně na smrt. Protož když spasitel die: „jedné ač kto urodí sě z vody a z ducha svatého,“ to miení o krstu vody, jenž mu z boka tekla, a duchu svatém, jenž svú mocí z veliké moci duše od hřiecha čistí.
Dále znamenaj, kterakt milostivý mistr učí rozdělenie mezi rozením tělestným a duchovním, řka: "Což sě urodilo, neb což urozeno jest z těla, tělo jest, a což urozeno jest z ducha, duch jest." Tú řečí ukazuje, že každý člověk jest dvě věci, to jest: duch a tělo. Z toho máš, že každý člověk, když najprvé živ jest, tehdy ihned má dvoje rozenie: jedno s strany těla, jenž prvé jest bylo, než jest duši v sobě mělo; druhé s strany ducha, jejž jest brzcě bóh tělu dal. A tak ještě v břiše jsa, každý člověk urodil sě i s strany těla, a s strany ducha, ač sě ještě ven na svět z břicha neurodil; a tak jest řekl angel Jozefovi o urození Ježíšově v životě, Matouš 1, 20: Jozefe, synu Davidóv! nerod sě báti vzieti Marie manželky své, neb cožt v ní urozeno jest, z ducha svatého jest; to věz, urozené dietě v ní mocí ducha svatého urozeno jest.
Pak druhé urozenie člověka duchovnie jest, jímž bývá zvláštní syn boží nadpřirozeně, mocí boží. A o tom ted mluví náš milý mistr, a chtě hrubého Nikodema v poznánie toho rozenie uvesti, die: „Nediv sě, že řekl sem tobě: Musíte sě roditi druhé. Duch kdež chce dýchá, a hlas jeho slyšíš; ale nevieš, odkud by přišel, aneb kam by šel. Tak jest každý, jenž narozen jest z ducha.“ Tu vedlé výklada svatého Jana zlatoústého dává Kristus příklad tělestný, veda Nikodema, že ač vietr čije, avšak nevie kde sě počíná, ani kde sě skoná, a dme kam chce. Též jest o člověku, jenž duchovně sě rodí krstem, že čije křest vodný, obmytie těla; ale ducha svatého, jenž počíná obmývati, a milost božie, neb blahoslavenstvie konečné, to jest skryté. A vedlé toho výkladu takto rozuměj: „duch“ t. vietr, „kde chce,“ t. kdež má přichýlenie, „dýchá“ t. dme, „a hlas,“ to jest zvuk neb fuk, „slyšíš“ uchem tělestným; „a nevieš“ t. jistě, „odkud by přišel,“ proto že nevieš, kde sě počíná, a která věc jej činí, „a kam by šel,“ t. kde sě skoná. „Tak jest,“ to věz neznám sobě „každý, jenž narozen jest z ducha,“ proto že nevie, jest-li vyvolený od věčnosti, a bude-li spasen konečně; neb ač urozený syn boží má znamenie a vdechnutie ducha svatého, avšak bez zjevenie nevie, kterak s ním duch svatý počátek jest učinil, a kterak skoná. Ale vedlé výklada S. Augustina takto rozumie sě: „Duch“ t. svatý, „kde“ t. v kterém člověce „chce“ t. svobodně, „dýchá“ milostí svú, „a hlas jeho slyšíš“ t. v písmě; neb die Kristus učedlníkóm, Matouš 10, 20: Ne vy jste, jenž mluvíte, ale duch otcě vašeho, jenž v nebesiech jest. „A nevieš, odkud“ t. kterým zaslúžením „přišel by, aneb kam by šel,“ t. konečně veda toho, jenž jest okrstěn. „Tak jest,“ to věz neznám sobě, „jenž narozen jest z ducha.“ A Nikodem, jsa obtiežen řečí Ježíšovú v rozumu, tieže řka: „Kterak mohú ty věci býti?“ A milosrdný mistr skrovně ho z trojie věci tresktce, řka: „Ty jsi mistr v Israeli,“ t. v lidu židovském, „a těch věcí neumieš!“ jako by řekl jemu: z toho neuměnie hanba tvá jest, poňavadž na mistra zákona starého slušie, aby tomu rozuměl. Proč, Nikodeme, nerozumieš, že die bóh skrze Ezechiele v 36 k. 25 v.: Vylém na vás vodu čistú, a budete očištěni ode všech svých poškvrn? A Zachariáš, Nikodeme, die v 13 k. 1 v.: Bude studnicě otevřiena pokolení Juda, a přěbyvačóm Jerusalémským k obmytí hřiechóv. Aj mistře Nikodeme židovský! nerozumieš tomu, že obmytie ode všech hřiechóv musí býti studnicí otevřenú, bokem Kristovým otevřeným, z něhož voda tekla jest, jako z štědré studnicě, k obmytí hřiechóv. Nikodeme, nerozumieš, že Ezechiel v 47 k. 2 v. viděl jest vody tekúcie z boka pravého. I který jest bok pravý, z něhož sú vody tekly, jedné syn boží; neb die tudiež Ezechiel 47, 9, že každá duše živá, kteráž leze, kamž sě obrátí prúd, živa bude; a opět die: Všechny věci, k kterýmž přijde prúd té vody, živy budú. I co jiného viděl duchem svatým Ezechiel, jedné že k kterýmž přišla jest svú mocí voda, jenž jest z Krista na kříži tekla, ti všichni duchovně obžili sú, jsúce urozeni duchem svatým a tú vodú?
Druhé hoden jest Nikodem tresktánie proto, že prvé chváliv Krista, a řka: „Vieme, že od boha přišel si mistr,“ již pochybuje v tom, co mu praví Kristus. Protož die jemu Kristus: „Věru věru pravi tobě, že my,“ t. já s apoštoly svými, „což vieme, mluvíme, a což vidíme, svědčíme, a svědectvie našeho nepřijímáte,“ t. vy židé, a zvláště vy kněžie a zákonníci. Třětie treskce Nikodema proto, že lehké věci pravil jest jemu Kristus, a on jim nerozuměl jest. Protož die Kristus: „Poňavadž zemské věci řekl sem vám,“ tobě, Nikodeme, a tvým následovníkóm, „a nevěříte,“ zemské věci, to věz lehké, kterak lidé, z země stvoření, duchovně sě rodie, „kterak, poviem-li vám nebeské,“ jakožto rozenie své od boha otcě věčné, a o Trojici svaté, „uvěříte?“ A tak Nikodem jest z toho trestán, že maje věřiti již lehčejšie věci, meškal sě jest u vieřě věččích věcí. A že viděl jest Ježíš, že Nikodem s následovníky svými potom má tajemné věci viery přijieti, protož praví jemu dále o svém na nebe vstúpenie, jenž mělo sě státi po jeho vtělení a po obcování mezi lidem, řka: „A nižádný nevstupuje v nebe, jedné ten, jenž sstúpil jest s nebe, syn člověka, jenž jest v nebi.“ Jako by řekl: Nižádný nevstupuje v nebe, v radost nebeskú, svú mocí, jedné ač jest syn člověka, jehož vy nazýváte Mesiáše, kterýžto s nebe jest sstúpil, to jest, vtělil sě jest, a božstvím vždy jest v nebi. A tak spasitel učí Nikodema, že on, jsa bohem, vtělil sě a zde obcuje, a že mocí svú na nebe vstúpí, jsa syn člověka; a tak mocí svú nižádný jiný člověk nevstúpí v nebe, ale každý, kterýž bude v nebi, ten jakožto úd té hlavy, Krista, jeho mocí bude vtažen.
Tu věz, že když Kristus die, že sstúpil jest s nebe syn člověka, mnozí kacieři vzěli sú pochop, že sú řekli, že by syn boží v nebi tělo vzal, a tak tělestně s nebe sstúpil a prošel život panny Marie. A k tomu bludu podobně maléři maluji, když malují angela, an pozdravuje panny Marie, a nad ni děťátko malé, jako by s nebe v ni vstúpiti chtělo; a tak to malovánie snad jest od těch bludných lidí vymyšleno. Ale nemají věřiti lidé, by kam sě hnul syn boží s nebe, kdy jest sě vtělil; neb jest všudy byl, jakož i nynie jest všudy božstvím; a tak jsa i božstvím i milostí v životě panny Marie, když jest přivolila a řekla, Lukáš 1, 38: Staň mi sě vedlé slova tvého! ihned syn boží vtělil sě v ni, a byl jest člověkem pravým.
A že Kristovo ukřižovánie jest pomoc k vieřě, i k spasení potřěbné, a v starém zákoně v podobenství položené, protož učí Kristus konečně Nikodema, jakožto mistra zákona starého, jenž by měl rozuměti, podobenstvie ta v zákoně co znamenají; protož die: "A jakož Mojžieš povýšil jest hada na púšti, tak povýšen býti musí syn člověka." Tu věz, aby rozuměl, že když jest lid židovský reptal proti bohu na púšti, Num. 21, tehdy bóh pustil jest na ně hady ohnivé, to věz velmě ukrutně štípavé a jedovaté, ie sú je štípali db smrti. Protož mnozí přišedše k Mojžiešovi, řekli sú: Shřěšili sme proti bohu a proti toběl pros, at otejme od nás hady. I prosil jest Mojžieš boha za lid, a mluvil jest k němu bóh: Učiň hada měděného, a pověs jej na znamenie: ktož uštnutý bude naň hleděti, ten živ bude. Tehdy učinil jest Mojžieš hada měděného, a položil jej na znamenie, na něhož ranění, t. zštípaní od hadóv (hlediece), byli sú uzdraveni. Tak psáno jest v knihách Numeri, jenž sú čtvrté knihy Mojžiešovy v starém zákoně, čti 21 kapitolu. Tu figuru, to jest, to podobenstvie přivedl jest Ježíš Nikodemovi, že jakož Mojžieš povýšil jest hada na soše, aby ho mohli viděti zštípani od hadóv, a tak aby byli uzdraveni a nezemřěli: též povýšen musil býti na kříži. syn člověka, aby zštípaní od hada pekelného hřiechem na duši, nezemřeli na věky. Protož die Kristus: „aby každý, ktož věří v něho“ věrú živú do smrti, „nezahynul“ na věky, „ale aby měl život věčný,“ to jest nasycenie bez nedostatka v radosti věčné. A tak jakož oni zštípaní od hadóv, věhece, že bóh jim dal hada k uzdravení od smrti tělestné, a hlediece naň, byli sú uzdravováni od smrti i od bolesti: též i my, věřiece, že syn člověka, Ježíš, dán jest nám od boha a pověšen na kříži, abychom k němu věrú a nadějí a láskú hleděli, budeme věčné smrti zbaveni. A jakož had měděný měl jest podobenstvie, jako by měl jed, avšak neměl jest jedu, neb jest byl měděný: tak syn boží měl jest podobenstvie hřiešného těla, jelikožto člověk, a neměl jest hřiechu, a jelikožto bóh nemohl jest trpěti, ani umřieti, jakož i had měděný nemohl jest bolesti mieti, ani jest mohl umřieti.
A tak milý spasitel velmě dobřě učil jest Nikodema, a nás po něm, o krstu, o svém vtělení, o umučení a o vstúpení na nebe. A ty čtyři kusy má každý křěstan držěti: prvé, že nelze beze krstu spasenu člověku býti; druhé, že Kristus, syn boží, sě vtělil, a tak jest pravý bóh a pravý člověk; třětie, že jest za hřiešné ukřižován; a čtvrté, že na nebe vstúpil, a tak že své vyvolené, jenž v něho věřie, k sobě u věčný život vezme. Jehožto života rač nám skoro, z tohoto biedného života nás vyveda, dopomoci milý a věrný mistr, jenž jest tak tiše, mile a slavně Nikodema i nás vieřě pravé naučil, on požehnaný na věky). Amen
V ten čas ř. J. u. s. podobenstvie toto: Člověk jeden bieše bohatý a obláčieše se v zlatohlav [ku pýše] a v bielé plátno [k rozkoši], a hodováše každý den stkvostně [a tak hojně a pyšně]. A bieše jeden žebrák, jménem Lazar, jenž ležieše u vrat jeho, nežitóv plný, žádaje nasycen býti drobtóv, jenž padáchu s stolu bohatce, a nižádný jemu nedáváše; ale i psi přichodiechu a lízáchu nežitý jeho. I stalo se, že umře žebrák a nesen bieše od angelóv do lóna Abramahova; a umřel jest i bohatec, a pohřeben jest v pekle. A vzdvih oči svoji, když bieše v mukách, uzřel jest Abrahama z daleka, a Lazara v lánu jeho, i on volaje vece: Otče Abrahame! smiluj se nade mnu, a pošli Lazara. at omočí konec prsta svého u vodu a svlaží jazyk máj, nebi mučím se v tomto plameni. I vece jemu Abraham: Synu! nezapomeň se, že vzal si dobré za svého života, a Lazar takéž zlé; ale již on veselí se, a ty mučíš aě. A mezi těmi všemi věcmi, mezi námi a mezi vámi cíl veliký utvrzen jest, že ti, kteříž chtie odsud jíti k vám, nemohu, ani od onud sem přijíti. I vece: Tehdy, otče! prosím tebe, aby poslal ho do domu otce mého; nebť mám pět bratří, ať svědčí jim, aby i oni nepřišli v toto miesto muk. I vece jemu Abraham: Majíť Mojžieše a proroky, necht poslúchají jich. A on vece: Nic, otče Abrahamel ale ač kto z mrtvých pojde k nim, pokánie činiti budu. l vece jemu: Poňavadž Mojžieše a prorokóv neuposlúchají, ani ač kto z mrtvých vstane, uvěřte jemu.
Svatú řeč tuto proč jest mluvil milosrdný spasitel, ukazuje svatý Lukáš; neb když jest kázal proti lakomství spasitel chudý, řka, Lukáš, 16, 13 - 15: „Nižádný sluha nemóž slúžiti dvěma pánoma, nemóžte slúžiti bohu a zboží;“ tehdy uslyševše to kně-žie a zákonníci, kteříž sú byli lakomí, posmievali se jemu. Tehdy řekl jest jim: „Vy jste, jenž spravedlivý se činíte před lidmi, ale bóhí zná srdce vaše.“ A že sú byli pyšní, protož řekl jest jim: „Což lidem vysoké jest,“ to věz vzácné, „ohavnosť jest před bohem.“ A ihned toho dokázal na bohatci, jenž jest byl vzácný a vysoký před lidmi, a ohavný před bohem; a zase Lazar byl jest zavržený před lidmi, a vzácný před bohem. I dal jest na příklad milostivý spasitel ta dva člověky, jako dvě zrcadle, aby bohatí, majíce před očima bohatce pohřebeného v pekle, varovali se pýchy, rozkoši a lakomstvie, těch tří hřiechóv, kteréž měl jest ten bohatec; a chudí, hlediece k Lazarovi, aby měli utěšenie, a v pokoře mile trpěli biedu těla a v světě zavrženie.
Dva řebřie nám před vnitřní oči postavil Kristus: jeden, jímž vstupují v lóno Abrahamovo, a ten jest Lazaróv; druhý, jímž sstupují do pekla, a ten jest bohatcóv. Rebří Lazaróv z pokory a trpělivosti jest udělán, lásku sevřien; protož třeba nám patřiti, po kterém řěbří chceme lézti, neb bez pochybenie vždy některým tiem řěbřím každý z nás leze, a to pozná, když aneb k Lazarovi, aneb k bohatci přijde.
A že bohatí zde na světě mají prvé miesto, protož vedle jich obvčeje mistr náš, Ježíš, dává jemu ve čtení miesto prvé, řka: „Člověk jeden bieše bohatý,“ nejmenuje ho, neb jest nebyl připsán k dvoru jeho; ale Lazara jmenuje, jako připsaného. Protož die svatý Jan zlatoústý: Viz milosrdenstvie božie! Lazar chudý, že jest byl svatý, jmenován jest; ale tento bohatý a pyšný jména nebyl jest hoden. To by měli znamenati ti, kteříž z pýchy žádají své jméno v světě oznámiti mnohým; neb čímž je viece z pýchy velebie, tiem je viece před bohem tupie. Protož die písmo, Prov. 10, 7: Jméno zlých shnie. Aj tomuto bohatci shnilo jest před bohem, že nechtěl ho jmenovati, aby naplnil, co jest řekl skrze Davida, žalm 16, 4: Nebudu pamětliv jmen jich skrze rty mé. A tak bohatec tento, jenž jest imeno své velebil před lidmi, ztratil jest je před bohem. Proč? Proto že byl bohatým, jistě nic; ale proto že byl pyšný, rozkošný a nemilosrdný. Slyš co die pravda, že „obláčieše se v zlatohlav,“ to ku pýše; a „v bielé plátno,“ to k rozkoši měkkosti, „a hodováše každý den stkvostně,“ to k rozkoši břicha, a Lazarovi nic nedáváše, toť nemilosrdenstvie.
Tu věz, že položil sem „zlatohlav,“ latině stojí purpura, jenž, jako die svatý Běda, Jest rúcho barvené rybí krví; a ta barva neslušie na jiného jedné na krále, a jest velme spósobná barva, a šlechtí rúcho. A že v Čechách nebývá, neumieme ho právě jmenovati; protož položil sem zlatohlav, že na nich na bohatých zde vídáme za najlepšie rúcho. A protož položil sem „bielé plátno,“ latině stojí bissus, a to, jakož die svatý Běda, jest plátno velme ušlechtilé, bielé a tenké; a jinde neroste len k tomu plátnu jedné v Egyptě, a tak my ho česky neumieme jmenovati, ani Němci, ani Latinníci; proto tě dvě slově, purpura a bissus, jsta hostinně v latině. A pán Ježíš pověděl jest o bo- ^ hatci, jakož tam jest v těch vlastech to rúcho, a jest s lehká lacinějšie purpura tam, než zde Levské, a to plátno lacinějšie, než zde plátno podbělné. Protož nemají výmluvy bohatci a bohatíce, řkúce, že nechodie v té purpuře a v bissu; neb ač v tom nechodie, ale chodie v dražšiem zde, než jest ono tam; neb sobolový, kuní, hranostajový, běliznový kožich ještě bez sukna jest dražší než purpura tam, a čechlík, prostěradlo, košile a šlo-jieř bělný, bavlnný neb hedvábný viece zde platí, než tam bissus. A ještě najhoršie nad tohoto kochánka bohatce, zle se odievají nynie lidé, že z dalekých vlastí toho dobývají, a do-budúce těžce a draze, pak šeredně, mamě, a sobě škodlivě stříhají. I kterak ti nehřěšie tieže než tento bohatec v pekle pohřebený, jenž chodil jest v tom ruše, aby jiné přesáhl, od jiných chválen byl, a jim vzácen a odiven, a druhé aby pyšným ruchem ustrašil, aby se ho báli? a plátno-to rozkošné nosil jest k tělestné rozkoši, jako i nynie nosie košilky a čechlíky. A již rubáši skoro i u sedlek budu vypovědieni, ano každý chce choditi v drahém, v krásném a v pěkném a rozkošném ruše, a nechce znamenati, že bohatec, jenž se odieval drahým ruchem, jest pohřeben v pekle. Tu die S. Řehoř, že jsú mnozí, kteříž pilnosti drahého ruchá a tenkého za hřiech nemají; ale by hřiech nebyl, nikoli by slovo božie tak pilně neřeklo, že bohatec, jenž obláčieše se v zlatohlav a v bielé plátno, u pekle se mučieše. Neb nižádný ruchá drahého nehledá, jedné k marné chvále, to jest, aby poctivější nad jiné vidien byl; a že pro samu marnú chválu drahého ruchá lidé pilní jsú, tiem se dovodí, že nižádný nechce tu v rúcho drahé býti oblečen, kdež by od lidí nebyl vidien.} To S. Řehoř, a věrně pravdu die, neb poňavadž rúcho má býti člověku, aby zimu zahnal a hanbu přikryl, a také aby v posměch lidu nebyl, vytrhna se přielišnú potvorností neb odra-ností rubóv. Ale toho nebrzo se kto ve čas dobrovolně dopustí!
Dále die Kristus: „A hodováše každý den stkvostně.“ Tu ukazuje Kristus, že bohatec tento hřešil jest lakotu; protož ostalo jemu znamenitě to jméno bohatec, kochánek neb hodo-válek. Tu věz, že lakotu hřěšie lidé paterým obyčejem: Prvé, když kto bez hodné příčiny jie, nedočakaje času řádně ustaveného; jako Jonata byl jest od otce na smrť odsúzen, že nedo-čakav času ustaveného, medu jest okusil, l Reg. 14, 43-44. Druhé, když kto rozkošně se krmí, jako tento bohatec. Třétie, když přěbierá potřebu, jeda viece neb pije, než jest potřěbie tělu k živení; jako jest učinil Olofernes, jenž se byl opil viece než kdy jindy, i požil jest toho, že jemu Judit, ta žena, hlavu sřězala, Jud. 12, 20, a Judit 13, 8. Čtvrté, když jie kvapně neb pie, jako pes neb svině; jako jest učinil Esau, jenž jest dal svój prvorodní statek za chléb a za krúpy, chvátaje, aby se kvapně najedl, I. Mojžíšova 25, 34. Páté, když jie kto přieliš pilně, tak že myslí o to velme, které by krmě jedl, kterak by je připravil, a kterak by jich dobyl; a tak synové Eli kněze činivše, sú zmordováni, I. Samuelova 2, 12-17 a 4, 11. A chutně mohu řeči, že my kněžie těmi kusy obecně v lakotě nad jiné lidi hřešíme; neb i post smělejie než jiné rušíme, i rozkošně se krmíme, i do říhá-nie jieme a pieme přielišně, i kvapnějie než jiní jieme, i divné krmě nad jiné vymysleme, a pohřiechu! najviece hodujeme, a tak majíce býti najsmiernější v jedení a v pití, jsme najne-skrovnější. O že nepomníme onoho slova spasitele svého, jenž jest zvláště kněžím řekl v 21 k. 34 v. S. Lukáše: Pilni buďte, aby srdce vaše nebyla obtiežena od obžerstvie a od opilstvie, a od péče tohoto života, ať nepríde na vás náhlý den onen, to věz súdný.
Aj již tento bohatec čije odsúzenie proto, že jest jedl každý den stkvostně, to jest přípravně a rozkošně, ale na chudého netbal; protož třetí hřiech, nemilosrdensťvie, do sebe meL|Protož die S. Řehoř: Tento bohatec ne proto, by cizie bral, tresktán jest, ale že svého nedával; ani také, by koho násilím potlačil, ale že dary od boha danými se chlubil. Protož z toho máme velme pilné vybrati, kterú pomstu má ten trpěti, ktož cizie bére, poňavadž pekelné zatracenie trpí, ktož svého nedává. Protož nižádný se jist nepokládej, řka: Aj, cizieho neberu, ale pojče-ného hodně požívám! neb bohatec tento ne proto, by cizie bral, mučen jest, ale že vzem dané věci, sám se zle opustil. A to jest bylo, že ho peklu dalo, že v svém zčestí nadutý jest byl, a dané dary k pýše jest obrátil, a milosrdenstvie jest nepomněl, a hřiechov svých, maje čím odbyti, neodbyl. To S. Řehoř.
Nu již's slyšal stav tohoto světa, jejž jest měl bohatec; již slyš stav chudého Lazara. O němž die spasitel: „A bieše jeden žebrák, jménem Lazar,“ a tak dále. Tu řečí věrný a dobrý múdrý řečník Kristus chudého, obtěžuje hřiech bohatce. Neb řekl-li by bohatec: Mnoho jest bylo chudých, nemohl sem všem dáti! die Kristus: „Bieše jeden.“ Řekl-li by: Byl jest bohatý; die: „Bieše chudý.“ Řekl-li by: Neznal sem ho; die Kristus: „Lazar jménem.“ Rekl-li by: Mohl jest dělati, a vyběhati sobě; die Kristus: „Ležieše.“ Rekl-li by: Neviděl sem, kde jest ležel; die Kristus: „U vrat jeho“ neb tvých. Rekl-li by bohatec: Činil se nemocný, ale nebyl jest; die Kristus: „Nežitóv pln.“ Řekl-li by: Nežádal jest; die Kristus: „Žádaje nasycen býti.“ Řekl-li by: chtěl jest penieze mieti, neb lahodné krmě; die Kristus, že jest žádal „drobtóv, jenž padáchu s stolu bohatce.“ Řekl-li by: Čeleď má jemu dávala; die Kristus: „A nižádný jemu nedáváše,“ neb snad nesměli sú, aneb proto, že nemilosrdný bohatec mievá obecně nemilosrdné sluhy. Protož jest příslovie, že jakýž pán, takýž i sluha. A tak již máš vypsán od Krista stav žebráka Lazara, aby jeho viece odplata byla z jeho života biedného, jejž jest mile trpěl, oznámena, a bohatce vina jiným, pro niž jest zatracen, ukázána.
Dále die Kristus: „Ale i psi přichodiechu a lízáchu nežity jeho.“ Die S. Jan zlatoústý: Ty nežity, jichž nižádný člověk nechtěl se dotknuti a umyti, psi tiší líží! Opět die: O biedný! ač božieho přikážeme neznamenáš, ale smiluj se nad svým přirozením, a boj se, aby takýmž nebyl. Tu věz, že bohatec viece jest miloval psy, než Lazara, blížnieho svého. Dóvod toho jest, že psóm jest dával jiesti, poňavadž jest je choval, a Lazarovi ani drobtóv dával. V témž hřieše jest mnoho bohatcóv nynějších, kniežat, pánóv, rytieřóv, vládyk i měštěnínóv i městek, jenž chlupáčky a masojiedky k ničemuž neužitečné chovají, myjí je, češí, do lázní nosie, maso jim zvláště vařie i kupují, ale chudému i taléře nedadie! A co jest biskupóv, opatóv, kanovníkóv i faráróv, jenž chudých statek, jímž vládnu, na psy nakládají, a tu almužnu, kterúž mají chudí lazarové jiesti, jedie jich psi tuční, chrtie, vyžlata a ohaři, a také tisty, kurvy neb ženimy.
Dále die Kristus: „I stalo se, že umře žebrák, a nesen bieše od angelóv do lóna Abrahamova; a umřel jest i bohatec, a pohřeben jest v pekle.“ Prvé spasitel ukázal jest rozdiel bohatce a chudého Lazara v životě před smrtí; již ukazuje, kterak se rozdielně máta po smrti.\A již napřed pokládá chudého, a nazad bohatého, aby ukázal, že jinak na onom světě bohatce zlé ctie, a jinak chudé dobré. I die spasitel: „I stalo se, že umře žebrák.“ Nedie: umře Lazar, neb Lazar tepruv počal jest právě slavně živ býti; ale die: umře žebrák, proto, neb žebráctvie a bieda s psotu, ta jest na Lazaru pominula. „A nesen bieše od angelóv do lóna Abrahamova,“ to věz, duše jeho nesena jest v miesto otcóv svatých, v němž sú světí před vtělením syna božieho svými dušemi přebývali.
Tu dobří chudí mají mieti utěšenie, že nenesú-li jich těl k hrobu pyšně, ale nesu je angele k bohu slavně. Tu die S. Jan zlatoústý: Tak veliká trpenie brzce se v rozkoši proměnila, aby nesen byl od angelóv; aby jda neustal, nesen jest po práci, nesen byl od angelóv; nebylo dosti chudému na jednom angelu, ale viece jich přišlo, aby sbor k zpievání veselému učinili, aby ho nesli. Raduje se každý angel tak velikého břemene chopiti, rádi takými břemeny jsú obtieženi, aby přivodili lidi do krá-lovstvie nebeského. I veden jest i nesen jest v lóno Abrahamovo, ne podlé Abrahama, ale v lóno Abrahamovo, aby se ho dotýkal, aby ho krmil, aby ho najmilosrdnější otec držel v svém íónu, a vlažil nebo krmil. To vše zlatá ústa. A věz, že miesto, v něž jest nesen Lazar, slově zvláště „Abrahamovo lóno,“ jakož die S. Augustin, ne proto, by jedné Abrahamovo bylo, ale proto, že on jest otec mnohých lidí, jimž jest na příklad položen, aby ho u vieřě následovali. Také proto slově lóno Abrahamovo, že on byl jest velme hospodárný pocestným, a rád je pro boha aj přijímal; protož aby bohatec nehospodářný a nemilosrdný svój viece hriech shledal, to miesto slulo jest lóno Abrahamovo. Ale již lóno Abrahamovo slově tajemné odpočinutie u otce v radosti nebeské, jakož die S. Řehoř: Co Abrahamovo lóno? jedné tajemné odpočinutie otcovo znamená. O němž pravda die, Matouš 8, 11-12: Přijdu mnozí oď vzchod slunce a od západu, a odpočinů s Abraham, a s Izákem a s Jakobem; ale synové králevstvie budu vyvrženi v temnosti zevnitřnie.
Dale die Kristus: „A umřel jest i bohatec a pohřeben jest v pekle.“ Tělo červóm, zbožie přátelóm a duše čertóm se dostala; a tak duší bohatec, umřev na těle, pohřeben jest v pekle. I co to slyším, že umřel bohatec? Milý spasiteli! toběf věřím, že umřel jest bohatec. Ale kterak jest to, že se nevykúpil zbožím? neb neodhrozil smrti? aneb lékaři sobě nepomohl? Oj divná věc, že umřel jest bohatec! I kde sú ho položili? milý Kristel a kto sú ho nesli? Dieš, že pohřeben jest v pekle. Toběť věřím, ačť bohatci druzí mnie, by pekla nebylo.
Umřel jest bohatec. Kterú smrtí? jistě trojí: prvú na těle, jakož i chudí mru; neb ta smrť rovně dělí: ani šarlatu, ani šeři, všem rovně odměří! ta pána s sluhů, a královu berlu i papežovu v hrobě položí s motyku. Nechť v kostnici rozeznají, které papežovy, královy a sedlákovy jsú kosti! Bohatci a Lazarovi ta smrť rovně odměřila. Druhů smrtí umřel zde na duši, než jest ji z těla pustil; neb jest ji byl rozkoší tělestnú umořil. A tu smrtí mnoho jest nynie lidí zemřelo, ač jsú na těle živi. O té smrti die S. Pavel l Tim. 5, 6, že vdova, v rozkoši jsúc živa, mrtva jest; živa jsúc t. na těle, mrtva jest t. na duši. Daj pán bóh, aby z té smrti mnozí vstali, a byli obživúce v duši osvieceni! Třetí smrtí umřel bohatec, jenž jest odlúčenie od radosti věčné. O té die David Žalm 34, 22: Smrť hřiešníkóv najhoršie. Milý Kriste! rač nás té smrti zbaviti, nebť hrozné jest slovo tvé, že „umřel jest bohatec a pohřeben jest v pekle“. I kto ho tam tak brzy donesl? kto pohrabal v pekle t. u věčném zatracení, z něhož nenie vysvobo-zenie? Byl jest živ bohatec, a brzo pohřeben jest v pekle; neb die S. Job v 21 k. 12-13 v.: Hudú na husle, tepů na buben, radují se, ano vzní stroj, t. hudby, píšťby, trúbenie, vedu v rozkoši dny své, a v brzkosti do pekel sstúpili sú! Aj jistotu slyšíme, avšak snad druzí lehce vážíme, že do pekel sstúpili radov-níci, z nichž jeden byl jest tento bohatec, jenž jest umřel jako i chudý, ale jiný konec jemu, a jiný dostal se chudému.
To ukazuje S. Augustin v kázaní o tuto dvú, a die: Chudý ten nemohl mieti kuorky neb drobte, a on nemohl mieti krapte. Potož o tuto dvú povězte mi, který jest umřel dobré, a který zle? Neroďte se očí tázati, k srdci se navraťte; neb budete-li se očí tázati, křivdu vám povědie. Velme stkvostné jsú věci a světsky okrášlené, ty kteréž mohly sú se dáti bohatci, když jest mřel; mohli sú býti zástupové plačících sluh i dievek, některá pýcha panoší, některá okrasa mrchy [mrtvého těla]. Který náklad pohřebí! věru mním, že mastmi drahými byl jest obaleni Což tedy dieme, bratřie! že dobře tento jest umřel-li zle? Tiežete-li očí, velme dobře jest umřel; pakli mistra svého vnitř-nieho [rozumu] tiežete, velme zle umřel jest. Protož poňavadž tak mru pyšní svého zbožie chovači, nic chudým nedávajíce, i kterak mru ti, kteříž cizie beru? Protož pravduť sem řekl: Buďte dobře živi, aby zle nezemřeli, aby jako onen bohatec nezemřeli. Neukazuje zlé smrti jedné čas po smrti. Zase zname-najte onoho chudého: neroďte očima věřiti, neb tak poblúdíte. Viera ta znamenaj, srdce [rozum] viz. Postavte ho před svoji oči ležícieho na zemi, nežitóv plného, ano ho psi líží; a když takého položíte před svoji oči, ihned plijete, tvář odvracijete, nos zacpáváte! Oj srdečnýma očima vizte: aj umřel jest, a nesen jest od angelóv v lóno Abrahamovo! Čeleď bohatce vidiena jest plačície, angele nebyli sú vidieni radující se. I co jest bohatci odpověděl Abraham: Pomni, synu, vzal si dobré věci za života svého. To vše S. Augustin.
A tak již máš, kterak ihned po smrti stalo se bohatému, a kterak chudému; a že Lazar pochován jest u své osady, a bohatec u své; onen s bohem, a tento s ďáblem.Uiž slyš, že die dále spasitel: „A vzdvih oči svoji, když bieše v mukách, uzřel jest Abrahama z daleka a Lazara v lónu jeho.“ I co slyším? Vzdvihl oči bohatec v mukách. Proč? Proto: neb tě oči, jež hřiech zavierá, muka otvierájí. Byl jest oči upřel v zemi, již jí povzdvihl k Abrahamovi; již vidí Lazara z daleka, jehož nechtěl jest viděti z blízka; již brzké utěšenie minulo, a věčné zatracenie ostalo; tento v mukách, a onen v radosti. „I on volaje“ neb křiče, „vece: Otče Abrahame! smiluj se nade mnu.“ O bohatce! již's očí povzdvihl, i zdali nízko ležíš? již jsi v mukách, i zdaliť sú zle ustlali? již křičíš, i zdali tě bolí? O bohatce! již těžko jest tobě muky trpěti, jenž si veliké měl rozkoši; těžko ležeti nízko, jenž si byl nad jinými vysoko; již se nezespíš, jenž si dlúho spal; již měkkého pod tebú neprostrú! Bylo pomněti, Isaia písmo že die v 24 k.: Pod tebú bude prostřien mol, a prikrytie tvé budu červie. Již křičíš, křik tvój již po světě slyšie, neb's nechtěl Lazara slyšeti blízce. I kde si tak veliký hlas vzal? Odpoviedá za tě svatý Jan zlatoústý, řka: Veliké muky veliký hlas činie. O bohatce! již-li čiješ muky, jichž si neznal, ani na ně tbal? již se uč trpěti, nebť nelze jest muk na věky zbýti! Již voláš: „Otče Abrahame!“ otcem jeho nazýváš, jehož's nechtěl poslú-chati jako syn. Ty jsi ten z pyšných knězi pokolenie, jenž sú řekli Ježíšovi, Matouš 3, 9: My otce máme Abrahama! pro něž Kristus o tobě jim jest pověděl toto čtenie. Dieš: „Smiluj se nade mnu!“ Blázníš? již's zameškal čas smilovánie, již darmo vydáváš hlas pokánie v miestě, v němž nenie k vysvobození kánie! Jistě bolest tě pudí, že křičíš, řka: „A pošli Lazara, ať omočí konec prsta svého u vodu a svlaží jazyk mój, nebť mučím se v tomto plameni.“ O bohatce! blúdíš velme; žádáš slito-vánie, nechtěv se slitovati; chceš, aby Lazar šel tak daleko k tobě, k němuž ty neposlal si svého sluhy blízko. Bylo pomněti, že tomu odsúzenie bude bez milosrdenstvie, ktož nečiní milo-srdenstvie, Jac. 2, 13.^ Svatý Jan zlatoústý die: Vzpomeň, bohatce! na svój život: na Lazara nechtěl si hleděti, a již prstu jeho žádáš. Dieš: Pošli Lazara! To's ty měl činiti, když ještě byl živ Lazar, měl's ho navštieviti. To zlatá ústa. Co chceš? bohatce! Aby omočil Lazar konec prsta svého u vodu. O již žádáš kropě vody, a nedal si jemu kuorky! Aj hřiešník! diefŠT Jan zlatoústý; viz svědomie hřiešníka, nesmie celého požádati prsta. Ha ha! již vody žádáš: nechtěl's najmenšie věci chudému s stolu dáti, již přinuzen jsi najmenšie věci žádati! I co žádáš kropě vody? Aby jazyk svlažil. Tvój jazyk s prielišnú chutí krmě i pitie přijímal, také snad nekázaných, utrhavých a marných řečí mnoho mluvil; protož čím si hřešil, tiem se kaj. Již se mučíš v ohni, nechtěv blížniemu i sobě prospěti u milosti; protož slyšíš, že die tobě Abraham: „Synu rozpomeň sě,“ synu přirozením, ale ne následováním. Synu! by mě byl následoval v milosrdenství, v pokoře a v skrovnosti, ne tak by se mučil. Ale pomni, synu! „že vzal si dobré, t. věci, za svého života,“ to jest, požíval jest dobrých věcí v rozkoši, „a Lazar také vzal zlé,“ to jest, trpěl jest na těle, ale pokorně; „protož on již veselí se, a ty se mučíš.“ Nebť tak má býti, aby ti, kteříž v těle jsúce živi mile trpie, na věky věšeli byli; a ti, kteříž za čas rozkoš vedu, na věky se mučili. Neb die dále spasitel: „A v těch všech věcech,“ t. mezi těmi všemi věcmi, „mezi námi,“ jenž slušiemy k spasení, „a mezi vámi,“ zatracenci, „cíl veliký;“ neb daleko jest z pekla již do nebe. „Veliký cíl,“ die výklad, jest daleký rozdiel zaslúženie,-a ten cíl „utvrzen jest“ boží spravedlností. „Utvrzen jest,“ die S. Jan zlatoústý, obořen nemóž býti, nemóž jím hnuto býti, aniž móž kto zkaziti. Viděti móžeme, ale jíti nemóžeme; my vidíme, čeho smě se vystřiehli, a vy vizte, co sté ztratili. Naše radosti množie vaše muky, a vaše muky množie naše radosti. To zlatá ústa. A tak veliký cíl utvrzen jest pevně, „že ti, kteříž chtie odsud jíti k vám, nemohu,“ z lóna Abrahamova do pekla, „ani ot onud,“ t. z pekla, „sem, t. do lóna Abrahamova, přijíti.“ A tak vyvolení spasení nemohu býti zatraceni, ani zatracení spaseni.
Ale dieš: Však S. Řehoř vyprosil jest ciesaře Trajana po jeho smrti z pekla, že šel jest v radosť nebeskú. A také ďábli neb čertic, ti mohu jíti z pekla, a dobří angele i světí lidé mohu jíti sem na svět, a v súdný den z pekla i z nebe přídú na sud. Tu věz, že to jitie miení se, že z věčného zatracenie nemohu jíti zlí u věčné spasenie, ani z věčného spasenie mohu jíti do věčného zatracenie; neb by to bylo proti boží spravedlnosti. A z ťoho ihned jest odpověď o Trajanovi: jest-li tak, že jest spasen, že on nebyl jest věčně zatracen, ale zachován z milosti božie; neb ač jest byl pohan, ale že spravedlnost vedl, pán bóh jeho zachoval, aby nebyl na věky zatracen. A tak jest odpověď druhé řeči: že ač ďábli chodie sem z pekla, a angele neb lidé světí z nebe, však to nenie proti tomuto čtení; neb ani ďábli proto zbudu muk a zatracenie, ani angele neb světí zbudu spasenie a utěšenie. Ale ještěHjěst otázka: Kterak jest to, že bohatec viděl jest Lazara, a nemaje očí? neb tělo jeho, to jest mrtvo leželo v hrobě, a duše pohřebená v pekle, ta očí nemá, ani jazyku; kterakž tehdy viděl jest Lazara, a na jazyku se mučil v plameni aneb v ohni? Tu věz, že viděnie Lazara a oči povzdviženie bohatce, též i jazyka mučenie jest duchovnie, ne tělestné, tak že duše bohatce poznala jest duši Lazarovu; a očí povzdviženie jest rozumu a paměti povýšenie; a pak jazyka mučenie jest duše mučenie od pekelného ohně, proto že jazyku přivolovala k přielišné chuti a k zlému mluvení.yeště jest otázka: Kterak jest to pravda, že die Abraham: Mezi námi a mezi vámi cíl veliký utvrzen, že ti, kteříž chtie k vám, nemohu; i kterak ti, jenž jsú v lóně Abrahamově, chtie k oněm do pekla, a oni z pekla k těmto zase, poňavadž oněm nebylo by dobré v pekle býti, a pekelníci ze zlosti zatvrzené nechtie radosti? Tu věz, že světí mají jednu chtivosť přirozenú, jíž jsú příčnými, aby nuznému pomohli, by mohlo býti; a tak ti, jakož die Abraham, chtie jíti, to věz pomocí přispěti oněm u pekle; ale že spravedlnost božie, jíž jest cíl utvrzen, ta v svatých po sobě tu žádost obrátila jest, protož nemohu oněm pomoci. U příkladě: některý sudce spravedlivý popadne v zlosti bratra neb jiného milého přietele, jehož by mohl od smrti neb od pomsty vysvoboditi, a bude mieti k tomu chtivosť a litovati velme bude; ale že viece miluje pravdu boží než přietele, odsúdí ho a nad ním pomstí. Pak zatracenci, ti z přirozenie žádají svrchovaného dobrého, a tak i radosti věčné; ale zufalstvie, to je přemáhá, že nemohu pokorně a mile žádati, aby jim bylo dáno.
A tak Abraham, odpověděv bohatci v pomoci od Lazara svlaženie jazyka jednu kropí s prstka, ukazuje, že nižádné pomoci světí neučinie pekelníkem. A tak že odpověď Abrahamova bohatci úplně naději jest v pomoci otjala, protož obrátiv se k jiné pomoci, mně, by byl uslyšien, i die: „Tehdy otče! prosím tebe, aby poslal ho do domu otce mého; nebť mám pět bratří, ať svědčí jim,“ t. o mukách věčných a o radosti věčné, „aby i oni nepřišli v to miesto muk.“ Bohatec nemluví tak z lásky, jiež jest neměl, ještě živ tělem jsa, ale mluví, boje se véččích muk; neb věděl jest, že z tovařistva jeho bratří přibylo by jemu muk. Protož die S. Běda, že zachováno jest bohatci poznáme chudého, jímž jest pohrzěl, i paměf bratří, které jest po sobě ostavil, aby vida radosf chudého, jímž jest hrzěl, a muky těch, jež jest neužitečně miloval, viece se mučil. Protož Abraham zamietá jemu prosbu neúžitečnú neb nepodobnu, řka: „Majíť Mojžieše a proroky, nechť poslúchají jich.“ Nechtěl Lazara poslati zase na svět, k němuž bohatec nechtěl přijíti u svých dveří, protož nehodně jest prosil; ale die: „Majíť Mojžieše,“ jenžť jim píše desatero přikázanie, „a proroky.“ Izaiáše mají, jenž od boha přikazuje, brání v zlatohlavé chodit, bráni každý den hodovati, velí nuznému pomoci, lačnému chléb lámati. Jeremiáš velí nesmilniti, a brání pyšnu býti. „Nechť poslúchají jich.“ Ale že bohatec na božie proroky, a na Mojžiešovo přikázanie, živ jsa, netbal jest, protož maje, že též jeho bratřie činie, die k Abrahamovi: Nic, otče Abrahame! ale ač kto z mrtvých pojde k nim, pokánie činiti budu. Aj vyznává, že bratřie jeho Mojžieše a prorokóv neuposlúchají, ale že by z mrtvých vstalého poslúchali. Tu řečí ukazuje, že on sám byl jest taký, Mojžieše a prorokóv neposlúchal, a muk pekelních byl nezkusil. Protož Abraham die: „Poňavadž Mojžieše a prorokóv neposlúchají,“ skrze něž jest bóh mluvil, „ani ač kto z mrtvých vstane, uvěřie jemu.“ Jakož sú učinili Lazarovi, jehož jest Kristus vzkřiesil: netoliko jemu neuvěřili sú, ale chtěli sú ho zabiti, Joh. 12, 10. A Kristovi svěřiti nechtěli sú z mrtvých vstalému, ale řekli sú, že jest ukraden. A tak tuto řečí znamenal jest Kristus, že ti knéžie a zákonníci, k nimž jest mluvil, Mojžieše sú a prorokóv nepo-slúchali, a že sú snad myslili, že by kto z mrtvých vstal, toho by poslúchali a jemu by uvěřily.
Pak k naučení našemu svatý Řehoř takto čtenie zavierá: A vy, bratřie najmilejší! i odpočíváme Lazarovo, i muku bohatce znajíce, opatrně čiňte, za své hřiechy přímluvcóv hle-dajte, a řečníkóv sobě chudých k súdnému dni dobývajte; neb mnohé Lazary nynie máte u svých dveří, před nimiž ležie a těch věcí potřebují, kteréž vám již sytým s stolu padají. Slova svatého čtenie mají vás naučiti, [aby] od přikázanie milosrdenstvie naplnili [to jest, aby chudým milosrdní byli.] Každý den, hle-dáme-li Lazara, nalézáme; každý den Lazara, ač nehledáme, avšak vidíme. Aj náramně se chudí nám vydávají; prosie nás ti, jenž mají za nás přímluvce býti. Jistě ovšem my měli bychom jich prositi, avšak oni nás prosie. Vizte, máme-li odpo-vědieti? Co utrpíme, poňavadž dědici jsú ti, jenž prosie? Protož neroďte nynie časóv mařiti, neroďte vzatých pomocí krýti před mukami, pomněte o mukáchjjTo S. papež Řehoř, jehož v této řeči málo uposlúchají nynějšie kněžie, bohatci i papeži; neb kto z nich vyzná, že oni jsú jedné vladaři, a chudí jsú dědici toho, což oni mají? A kto opět z nich bude chudých radějie prositi, aby od něho vzěli, než by byl prošen, aby dal? Kto z nich také pilně o mukách věčných pilně myslí, aby jich zbyl? Poňavadž nechtie býti dobří a milosrdní, aby jich znikli, protož k bohatým a k lakomým kněžím a k zákonníkóm, a tak i k jiným, spasitel mluvil jest to svaté, veliké, krásné, a hlubokých smyslev čtenie.UJudiž nám dosti k naučení život Lazaróv a jeho odplata, abychom byli trpěliví, a vystřéz nás bohatcova psota, abychom ne tak jako on byli živi, a v též muky neupadli; ale abychom poslúchajíce Mojžieše a prorokóv, a tak svého spasitele, muk byli zbaveni a v radosti s Lazarem postaveni.
Amen
V ten čas ř. J. u. s. podobenstvie toto: Člověk jeden [Kristus] učinil večeři velikú [zvláště připravil radost věčnú[ a povolal jest [vnitřním osviecením] mnohých [všech lidí]. A poslal jest sluhu svého [t. sbor kazatelóv] v hodinu večeře [t. v čas vtělenie syna božieho] praviti zvaným, aby přišli [nechajíce hřiechóv a oblekúce sě v rúcho ctnosti], že připraveny sú [bez nedostatka] všecky věci [neb již Kristus jest obětován, a tak hotovy jsú všecky věci k radosti věčné]. I počeli sú sě spolu všickni vymlúvati [t. ti, kteříž milují viece zemské věcí než radost nebeskú]; prvý řekl: Ves kúpil sem [t. pýchu nalezl jsem], a musím [žádostí jsa přinuzen] vyjíti [t. z cěsty božie] a ohledati ji; prosím tebe, měj mě vymluvena [t. vymluv mě, pros za mě boha, nebi člověk hřiešný jsem]. A jiný [t. lakomec] vece: Spřěžení volóv pět kúpil sem, a jdu pokúšět jich; prolož prosím tebe, měj mě vymluvena. A jiný [smilník] řekl jest: Ženu pojal sem [(t. k smilství přivolil sem] a prolož nemohu přijíti [(jsa přinuzen zlú žádostí]. A vrátiv sě sluha [t. přišed k večeři od prácě], pověděl jest ty všecky věci [t. vymlúvánie a tvrdost těch, jenž jsú zváni] pánu svému. Tehdy rozhněvav sě hospodář [Kristus, že nechtie k také večeři], řekl jest [vnitřním naučením] sluzě svému: Vyjdi brzo [t. nemeškaje jdi kázat] na rynky [na nichž lid bývá obecný] a do ulic města [t. tohoto světa], a chudé [t. v světě zavržené] a mdlé [na rozumu], slepé [hřiechem oslepené] a klécavé [lénie a jenž dobří chtie býti i zlí spolu] uved sěm [t. v dóm mój na večeři]. I vece sluha: Pane! staloť sě, jakož's přikázal [t. uvedl sem ty], a ještě miesto jest [t. v něž mohú jíti]. I vece pán sluzě: Vyjdi na cěsty a mezi ploty [t. kdež kolivěk móžeš], a pud [prózami a mocí] vjíti [t. cit vejdú], af naplní sě dóm mój [t. počet vyvolených v radosti nebeské]. Ale pravit vám [já, jenž selhati nemohu], že nižádný z mužóv těch, kteříž zváni sú kdoslyší a nechtěli sú konečně přijieti], neokusí večeře mé [radosti nebeské].
V svatém tomto čtení ukazuje spasitel svú štědrotu a pilnost, a lidskú nevděčnost: štědrotu, že učinil večeři velikú; pilnost že poslal třikrát sluhu svého, aby volal zvané na hody, neb k večeři té veliké; v nevděčnost, že všickni vymlúvali sě, nechtiece přijíti k té večeři. Ale hrozné slovo na konci, že die ten, jenž selhati nemóž: „Pravit vám, že nižádný z mužóv těch, kteříž zváni sú, neokusí večeře mé.“
I die na počátku spasitel: „ Člověk jeden,“ to věz Kristus, jenž jest jeden zvláští člověk nad jiné všecky, „učinil jest,“ to jest, připravil jelikožto bóh, „večeři velikú,“ t. radost věčnú všem vyvoleným, jenž budú za stolem jeho na věky hodovati. Slove radost věčná „večeře,“ prvé proto, že jakož po večeři toho dne nebývá oběd, tak po té radosti nebude nižádná jiná radost, jakož die S. Řehoř. Druhé proto, že jakož na večeři slušie lahodnějšie krmě jiesti než na obědě, aby člověk sě neobtiežil; a že v té radosti bude sycenie najrozkošnějšie, beze všeho obtieženie, protož také slove večeřě. A třětie proto, že na večeři ostávají najmilejší, a ne tak na obědě; a že v radosti nebeské ostanú jedné velmě milí, a nevděční té večeřě neokusie, jakož die konec čtenie, protož také slove večeřě. A pak slove „veliká,“ pro velikost pána, jenž jest ji připravil. I kto móž býti věččí, aby zval k večeři, než Kristus, pravý bóh a pravý člověk, jenž jest král a pán všeho světa najmocnější, najmúdřější, najlepší, najkrašší, najštědřější, a tak svým pozvaným najutěšenější? Protož dobřě jest veliká večeřě, pro tak velikého pána. Druhé slove veliká, pro velikost hostí, kteříž budú na té večeři; neb tu budú angelé světí, a jedné králi a královny. A těch mnoho bude, neb die Daniel prorok, 7, 10: Tisícové tisícóv slúžie jemu, a desětkrát tisícekrát sto tisícóv stojie s ním. I nemá pak slúti veliká večeře, poňavadž tak velikých a tak mnoho bude hodovníkóv? Aniž hni tebú, že die Kristus, Matouš 22, 14: Mnozí jsú zváni, a nemnozí vyvoleni. Nebt miení, že proti těm všem, kteříž sú zváni, ti jenž sú vyvoleni k spasení, nejsú mnozí; neb mnoho viece jest zvaných než vyvolených. Třětie slove veliká večeře pro přípravu velikú, o níž die S. Pavel 2 Kor. 2, že oko jest nevidělo, ucho neslyšělo, ani na srdce člověka vstúpilo, to věz, aby plně zde poznal ty věci, kteréž jest připravil pán bóh milovníkóm svým. I co móž býti viece pomyšleno, než nasycenie vóle bez nedostatka? a to nasycenie jest každému hotovo vyvolenému, jenž vší žádostí tiehne k té večeři. Čtvrté jest veliká večeře pro svú věčnost, to věz pro neskonánie. Aj kterak veliká jest večeřě!
Z těch příčin móžem znáti štědrost, také i svobodu toho člověka, jenž jest učinil večeři velikú, a ne darmo, ale aby jie požívali. Protož die dále: „A povolal jest mnohých,“ neb volal jest mnohé, to věz všecky, i vyvolené i přědvěděné; neb všecky volá vnitřním osviecením, jímž jest osvietil každého člověka, aby z přirozenie žádal radosti nebeské. A nad to volá některé zvláštními dary, některé bolestmi, pracemi a jinými pótkami, a volá svým písmem skrze svaté proroky. A ještě nad, to poslal jest sluhu svého, to jest sbor kazatelóv, jako apoštolóv a jiných jich náměstkóv, jenž slovú sluha jako jeden; neb mají k jedné večeři, přikázaním jednoho pána, a jedniem úmyslem volati pozvané k večeři v hodinu večeře. Hodina večeřě móž slúti čas syna božieho vtělenie, v kterýžto čas sladkost blahoslavenstvie neb radosti nebeské připravuje sě hotovějie, a žádá sě večeřě radostivějie. A to mají sluhy praviti zvaným k večeři, aby přišli, připraviece sě, hřiechóv nechajíce a v rúcho ctnosti sě oblekúce; neb připraveny sú všecky věci bez nedostatka. Die S. Řehoř: Všecky věci již hotovy jsú; neb že Kristus jest obětován, hotov jest vchod v královstvie. O běda jemu, ktož maje cěstu dobrú a vše hotovo, nechce jíti k té večeři! I proč neváží, že „člověk jeden,“ t. Kristus, bóh mocný a tichý, tak nad jiné milostivý a štědrý, „učinil jest,“ proto že jest mocný a dobrotivý, „večeři velikú,“ t. radost věčnú, ukazuje svú štědrotu? „člověk ten jeden,“ jenž sě dal hřiešným na vykúpenie od hřiecha, od dábla, a od věčného zatracenie; „člověk jeden,“ jenž sě dal za pokrm nemocným na posilenie, vězňóm na vysvobozenie, a jenž sě sám dá za věčné utěšenie; ten člověk učinil večeři velikú, t. radost věčnú, jenž záleží na poznání Trojice svaté, a na milování a na ukojení v tom dvém tak, že člověk poznaje boha, a tak svatú Trojici, i všechny věci v ní, bude boha již z plné vóle milovati, a v tom sě tak ukojí v radosti, že nikam z nie nebude moci pohnut býti.
Aj tu večeři učiniv člověk Kristus, volal jest mnohé; ale nemnozí sú přišli, t. přídú. Die S. Řehoř In om.: Volal jest mnohé, ale-nemnozí přichodie; neb i ti, kteříž věrú jemu poddáni jsú, věčné jeho večeři, zle jsúce živi, sě protivie, to věz, k ní jíti nechtie. Protož die dále Kristus: „I počěli sú sě spolu všichni,“ t. ti, kteříž viece milují zemské věci než radost nebeskú, ti počěli sě „vymlúvati.“ Die výklad: Vymlúvá sě každý, ktož viece zemské než nebeské věci miluje, ač praví, že v radost nebeskú jíti miení. Protož die Kristus, že „počěli sú sě všickni vymlúvati,“ t. odpierati to činiti, čím by mohli tam přijíti, ač nižádný nedie, zde živ jsa: Nechci v radost věčnú jíti. A z těch vymluvačóv „prvý řekl: Ves kúpil sem, a musím vyjíti a ohledati ji; prosím tebe měj mě vymluvena.“ Tento znamená každého pyšného, jenž maje zbožie, jím pýchá; neb die S. Augustin, že v té vsi kúpenf panovánie sě znamená a pýcha. Protož kdy die: „Ves kúpil sem,“ Augustin die: t. pýchu nalezl sem. A tak prvý ten znamená všechny pyšné, jenž všichni meškají sě jíti k veřeři, z nichž každý svým skutkem zlým odmlúvá, aby nešel. Protož prvý die: „Ves kúpil sem,“ t. pýchu sem sobě zalíbil, za niž sem i duši i večeři velikú dal, „a musímť,“ jsa žádostí svú přinuzen, „vyjíti“ z cěsty božie a ohledati. Neb pýcha záleží velmě na vidění, tak že žádá pyšný od lidí nad jiné vidien býti. „Prosím tebe,“ sluho pánal „měj mě vymluvena,“ t. vymluv mě. Výklad die: Pros za mě, nebt člověk hřiešný jsem. S. Řehoř die: Pokora vzní v ústech, ale že hrzie přijíti, jest pýcha v omluvě. A aj súdí neb rozumie tomu každý zlý, když slyší, avšak rozuměje to což zle činí, toho neopustí. Neb když každému zlému dieme: Obrat sě, boha následuj, svět opusfl a tak ho k večeři páně voláme, ale když odpoviedá: Pros za mě, tohof učiniti nemohul co jiného činí, jedné že sě vymlúvá a prosí? To S. Řehoř. „A jiný řekl jest: Spřěžení volóv pět kúpil sem, a jdu pokušět jich; Protož prosím tebe, měj mě vymluvena.“ Tento druhý znamená všecky lakomcě, jenž jsú jhem lakomstvie obtieženi, spřěhše pět tělestných čichóv neb smyslóv, přichýlivše je k zboží světa tohoto. Spřěženie jest ďáblovo a světa jich svázánie, tak že ďábel a svět obtiežili sú je a spřiehli, aby po jich vóli táhli. Protož die tento: „Jdu,“ t. ostnem ďáblovým jsa boden, „pokúšět jich.“ Blázne! již kúpiv, teprva chceš pokusiti; jako i prvý blázen, kúpiv, tepruv chtěl vyjíti, aby ohledal! A die též jako prvý: „Měj mě vymluvena.“ Neb ta dva hřiechy, pýcha a lakomstvie, máta mnoho výmluv přikrytých a chytrých. Neb lidé nemohú tak brzo rozeznati, kdy pýchú neb lakomstvím hřěšie, jakož mohú rozeznati smilstvie; neb jakž kolivěk kto požádá cizie ženy, to jest ne své, k skutku bez manželstvie, tak ihned sesmilnil jest ji v srdci svém a smrtedlně jest shřěšil. Protož třětí ten sě ihned nevymlúval, jenž znamená smilníky. O němž die Kristus: „A jiný řekl jest: Ženu pojal sem, a protož nemohu přijíti.“ Ženu jest pojal, ktož jest k smilství přivolil, a tak nemóž přijíti. Výmluvy nižádné nepoložil, jedné tu, že nemóž k večeři přijíti, že jest ženu pojal. Die S. Řehoř: Co skrze ženu? jedné rozkoš těla sě znamená; neb ač dobré jest manželstvie k plodu boží múdrostí ustavené, avšak mnozí skrze ně ne plodu, ale žádosti tělestné pinie. To Řehoř. Protož tento neznamená svatých manželóv, ale každého smilníka a každú smilnici, jenž viece milují smilstvie než nebeské králevstvie. A věrně slýchal sem i od kněží i od světských, že sú řiekali, že nemohú bez smilného skutku býti, by jim bylo na věky zatracenu býti. Nebožátka oslepená a hovadná, dáblem zavedená! pro krátkú chlipnost ztratiti chtie věčnú radost a upadnúti u věčné zatracenie! A jistě mnoho mužóv i žen bude zatraceno pro hanebné smilstvie.
Dále die Kristus: „A vrátiv sě sluha, pověděl jest ty všecky věci pánu svému.“ „Vrátil sě sluha,“ to věz, přišed k večeři od prácě, „pověděl jest ty všecky věci,“ t. vymlúvánie a tvrdost těch, jenž sú zváni. Neb mnozí, jenž jiné k večeři té volají, vidúce, ani nechtie jíti, vrátiece sě s prácě k modlitbám, žalují bohu, že nechtie lidé zvaní jíti k večeři; a netoliko ti pravie pánu, ale i jich prácě i oněch vymlúvánie praví pánu, že nechtie přijíti: ne by on toho nevěděl, ale aby ti zlí věděli, že i hřiech jich i vymlúvánie na ně žaluje. Dále die: „Tehdy rozhněvav sě hospodář,“ t. Kristus, proto že nechtie k tak veliké večeři přijíti, „řekl jest“ vnitřním naučením „sluzě svému: Vyjdi brzo,“ t. nemeškaje jdi kázat lidu obecnému, „vyjdi na rynky a do ulic města,“ t. tohoto světa, „a chudé,“ jenž áč v smyslu jsú něco zpósobeni a zbožie nemají, všakt druzí přijdú k večeři, „a mdlé,“ t. ty kteříž z přirozenie svého jsú vtipu mdlého, „a slepé,“ t. ty kteříž učením dáblovým jsú v duchovních věcech oslepení, „a klécavé,“ t. ty kteříž pro lénosf v cěstě boží nejdú, „uved sem,“ t. v dóm mój na večeři. Upřiemo také, jakož řeč Kristova záleží, že bohatí, jenž vsi mají, a silní, jenž voly oří, a smilní obecně bohatí, okojiece sě pýchú, lakomstvím a smilstvím, na radost věčnú netbají; protož bóh velí chudé, mdlé, slepé a klécavé volati; neb ti nemajíce příčiny k hřiechu, spieše k večeři pojdú. Ale duchovně chudí jsú, kteříž milosti božie a ctnosti nemají; a ti jsú i mdlí, neb jsúce bez milosti, nic dobrého sobě k spasení činiti nemohú; jsú i slepí vnitř, že zlostí jsúce oslepeni, boha právě neznají; jsú i klécaví, že žádosti vnitřnie pravé k bohu a k dobrým skutkóm nemají; neb ač z přirozenie radosti věčné večeřě žádají, však hřiechóv brzo nenechají. A ty všecky má volati sluha, t. kazatel, a vésti je příkladem dobrým a slovem božím v králevstvie Kristovo na večeři.
Dále die: „I vece sluha: Pane! stalof sě jest, jakož's přikázal, a ještě miesto jest,“ t. v něž mohú zvaní vníti. „I vece pán sluzě: Vyjdi na cěsty a mezi ploty.“ Tú řečí ukazuje spasitel, že na kterémž kolivěk miestě mohl by sluha jeho věrný volati lid k večeři, že to má učiniti; a to zjevně přikázal jest, řka v 16 k. S. Mat.: Jdúce po všem světě, kažte čtenie každému stvoření. A oni šedše, kázali sú všudy, t. kdež sú chtěli jich poslúchati. Ale pohřiechu! tuto cěstu kázanie svázala jest pýcha, a lakomstvie, a závist, že již nemá svobody božie slovo jako prvé; neb již Antikrist své sieti rozšiřuje a Kristovy úží. Petrovi Kristus kázal byl rozestřieti sieti na ryby, jichž jest mnoho popadl. A že ten lov znamenal lov duší sětí, slovem božím, řekl jest jemu ihned potom, že již bude lidi loviti; i lovil jest širocě, i jiní apoštolé světí. Ale nynější Antikristovi apoštolé, ti ač kto věrně chce volati lidi k večeři vedlé božieho přikázanie, ihned sě osopie a nedadie volati, jedné ač kto chce po jich vóli kázati, je velebiti, a hřiechu jich nedotýkati. A z té Antikristovy pušky byli sú kněžie s Pražským arcibiskupem, knězem Sbynkem, buly, to jest listu s olověnú pečetí, dobyli, jenž jest velela, aby nikdež kromě far a kromě lclášteróv a jich hřbitóv slova božieho nekázali. A proti té bule dal mi pán bóh žádost, abych sě postavil, a proti jeho čtení tomuto té buly přikázanie neposlúchal. I kázal sem s jeho pomocí až do kletby i stavenie služby nepravého, a ještě káži, i budu, dá-li jeho svatá milost, kázati, zda bych mohl kterého chudého, mdlého, slepého neb klécavého do domu Kristova k večeři uvesti. Prvé sem kázal v městech i v uliciech, ale nynie káži mezi ploty, podlé hradu, jenž slove Kozí, mezi cěstami měst i vsí; neb die Kristus: „Vyjdi na cěsty a ploty,“ tu dorozuměj: mezi ploty, „a pud vjíti, at naplní sě dóm mój.“ Die: „pud,“ t. hrózami muk věčných, „vjíti,“ t. af jdú, „at naplní sě dóm mój,“ t. počet vyvolených v radosti nebeské. „Ale pravit vám,“ já, jenž selhati nemohu, „že nižádný z mužóv těch, kteříž zváni sú,“ doslyš: a nechtěli sú konečně přijíti, „neokusí,“ netoliko nebude jie všie požívati; ale „neokusí večeře mé,“ t. radosti nebeské. O běda pyšným, lakomým a smilným, jenž sě tak vymlúvají! a běda ovšem tomu, jenž slove sluha, aby jiné volal k večeři, a pak sám pýchú, lakomstvím a smilstvím sám sě od večeře dálí, a maje jiné volati nevolá, ale těm přěkážie, jenž volajíl
Aj již ukázána jest Kristova štědrost z veliké večeře, a veliká pilnost z posielánie trojieho sluhy, a lidská nevděčnost, že k tak velikému, štědrému a milostivému pánu na tak velikú večeři nechtěli sú přijíti. Také máme ve čtení tomto troje lidi volané k večeři: První jsú, jenž jsúce voláni, nechtěli sú přijíti. Druzí jsú, kteříž sú dobrovolně přišli; to sú byli chudí, mdlí, slepí a klécaví, kteréž jest sluha uvedl, jakož jest pán přikázal. Třětí jsú, jenž sú bezdečně přišli, o nichž jest řekl: „pud vjíti;“ neb by připuzení nemohli tam vjíti, tehdy by nekázal pán puditi, aby dóm jeho byl naplněn. Protož tu jest otázka: Poňavadž pán velí puditi, aby šli k večeři, slušie-li pánu světskému tak puditi, aby lidé změtení šli k té večeři? A zdá sě prvé že nic, proto že pán světský nemá duchovnie moci, aby pudil k té večeři. Druhé proto, že nižádný k bohu sě neobrátí jedné volně, a tak bezděčné jitie těm puzeným k večeři neprospěje. Třětie, že poňavadž vjitie k té večeři má býti i jest libé, a tak dobrovolné, a každé připuzenie jest nelibé, a tak protivné vóli, kterakž tehdy bude to připuzenie volné i nevolné? Čtvrté proto, že dána jest každému člověku svoboda i k dobrému i ke zlému; kterakž tehdy stane ta svoboda s bezděčným připuzením?
V té otázcě jistá strana jest, že pánóm světským: králóm, kniežatóm, šlechticóm, rytieřóm, panošiem i měštanóm, slušie řádem z lásky změtené lidi puditi, aby šli k té poslední večeři; neb proto od pána boha mají moc, a panstvie, a meč, jakož dovodí S. Pavel k Římenínóm v 13 k., v 1-4 v. řka: Každá duše [t. každý člověk] mocem vyšším poddána bud, neb nenie moc jedné od boha; a kteréž věci od boha jsú, zřiezené jsú. Protož ktož moci sě protiví [když ji kto řádem vede], božiemu zřiezení sě protiví; a ktož sě protivie, ti sobě zatracenie zasluhují; neb kniežata nejsú [ustavena] k bázni dobrého skutka, ale zlého [skutka]. Protož chceš-li sě nebáti moci, dobře čiň a budeš mieti chválu proto, neb boží sluha jest [pán] tobě k dobrému [aby ty byl dobrý]; pakli zlého co učiníš, boj sě, nebf nedarmo meče nosí; neb boží sluha jest mstivý, v hněv tomu, ktož zlé činí. To vše S. Pavel, dovodě zjevně, že každý člověk má býti poddán moci vyšší ruky světské, a že proto meč knieže neb pán nosí, aby mocně pro chválu boží řádem mstil nad zlými, a pudil je k božiemu zákona zachování, a tak k poslední večeři, a dobrých aby bránil. A k témuž die S. Petr v 2 ep. 2 k.: Poddáni buďte každému člověckému stvoření [t. člověku]: budto králi, jako povýšenému, buďto vévodám, jako od něho poslaným k pomstě zlých [lidí] a k chvále dobrých [lidí]. A tak z toho slova Kristova ve čtení: „Pud, neb připud vjíti, neb at jdú,“ a z písma jeho dvú apoštolú, i z jiného mnohého písma máme, že král, knieže, pán, jest sluha boží, maje panstvie, moc a meč na obranu dobrých a na připuzenie zlých, budte světští neb duchovní; neb obojí mají poddáni býti vyšším. Ale z toho písma Antikrist chce svú kněží vynieti svým ustavením, tak že již chtie, bud kněz kterak kolivěk zle živ, že nemá s ním nic pán světský činiti, ani ho tresktati, ani naň sáhnúti. Ale pokorný Ježíš, ten jest řekl zástupóm židovským, Joh. 8, 46: Kto z vás bude mě tresktati z hřiechu? A Antikrist die zasě: Nižádný z vás netresktaj mne z hřiecha! Pokorní Pavel a Petr i jiní jdú po Kristovi, ale vzpupní jdú po Antikristovi.
Pak k dóvodu prvému, jenž díe: Pán světský nemá moci duchovnie, aby pudil k té večeři - přím toho; neb proto pán má platy a panstvie, aby zlé krotil mocí, a dobrých bránil. A máme toho příklad v starém zákoně, v třětích králových knihách v 2 k. 26-26 v. a 35 v., že král Šalomún najvyššieho biskupa Abiatar s biskupstvie i s kněžstvie ssadil a kázal jemu k roli, a na jeho miesto vsadil Sadoch kněze. K druhému dóvodu, když die: že nižádný sě k bohu neobrátí jedné volně - tu věz, že někdy bývá něco na počátku proti vóli, a potom s vólí: jako panna někdy velmě nerada za muže jde, chtiec jiného mieti; avšak když otec připudí, bývá to, že potom s ním ráda a tak volně bydlí. A tak jejie na počátcě bezděčné za toho muže jitie potom jí jest prospěšné i k plodu i k jiným věcem. Též tuto najprvé člověk nerad jest, že ho pudie od kostek, od cizoložstvie, neb od jiného hřiecha, a potom bude rád tomu, že jest odveden, a tak prospěje sobě k věčné večeři. A z tohoto máš ihned odpověď k třětiemu dóvodu, řka: že jitie na počátcě k večeři připuzením nenie libé; ale potom když člověk srozumie sobě, bude jemu volné a tak i libé. Máš příklad již na panně položen. A druhý tento: Kupec kdy jest v lodí na moři, a má mnoho kúpě, jenž lodí tieží a tak táhne ho k potopení, a on vida to, vyvrže kúpi radějie, než by utonul s tú kúpí; a tak vyvrci kúpi jest něco nelibé, ale však pro zachovánie života to vyvrženie jest volné. A tak ač počátek jest nelibý, však konec bývá libý. Z toho máš dále, že týž skutek móž slúti i volný i nevolný, ale rozličně: nevolný na počátcě, a volný na konci. Jako vrženie kúpě u moře jest některak nevolné, neb by člověk nerad jie vrhl u moře; a jest také volné, neb člověk radějie vrže ji u moře, než by i s ní utonul: též puzenie k večeři věčné jest na počátcě tomu, jehož pudie, nevolné i nelibé, ale na konci bývá libé; jako nemocnému lékařstvie bývá nelibé, kdy jemu lékař ránu šije neb úd který řeže, ale když bude zdráv, tehdy bude jemu to veleně vděčné. Pak k čtvrtému dóvodu řku, že vždy jest vóle svobodná, tak že nižádný kromě boha nemóž jie připuditi, aby jí člověk co volil, když by sám nechtěl; a tak svoboda vóle stojí, ač jí kdy hne kto připuzením, že spieše volí, než bez připuzenie. A tak již máš, že slušie pánóm světským mocí puditi zlé, aby byli dobří; a kněžím slušie, aby ne tak mocí, ale napomínáním dobrým vedlí lid k večeři. A obojím dal jest Kristus teď ve čtení naučenie: knězi vele, aby volal, a pánu, aby pudil; dal jest jim i příklad: kněžím káže pokorně, a pánóm, jakožto král, vymrskávaje z chrámu svatokupcě, a v svém jímání slovem poraziv židovské zástupy mocně, a Šavla, to věz S. Pavla, poraziv na cěstě, an jede, aby jímal jeho sluhy.
V ten čas přibližováchu sě [žádostí dobrú i tělem] k Ježíšovi zjevní hřiešníci a hřiešnici [t. tajemní], aby ho slyšeli [a tak sě polepšili]. A reptáchu [z závisti] mistři a zákonníci, řkúce, že tento hřiešníky přijímá (k sobě milostivě] a jie s nimi [a tak činí proti zákonu]. I vece k nim [chtě je naučiti a blud reptánie z nich vyraziti] podobenstvie toto, řka: Kto z vás (doslyš: jest] člověk který má sto ovec, a ztratí-li jednu, zdali neopustí devadesát a devět na púšti, a nejde k té, kteráž byla jest zahynula [t. ovšem opustí a jde k té, kteráž jest zahynula], až ji nalezne? A když ji nalezne, vloží ji na rameně své, raduje sě, a přijda domóv svolává přátely a súsědy, řka jim: Radujte sě se mnú, nebC nalezl sem ovci svú, jenžf byla jest zahynula! Pravi vám, že tak radost bude v nebi nad jedniem hřiešníkem pokánie činícím, než nad devadesáti a devieti spravedlivými, jenž nepotřěbují pokánie. Aneb která žena majíc peněz desět, a ztratí-li peniez jeden, i zdali nerozejže [t. ovšem rozejžeJ světla (neb svietlnicěj a nepřěvracie domu (t. věci v domu, kdež sě naděje, že by nalezla peniezj, a nehledá pilně, až i nalezne? A když nalezne, svolává přietelnicě a súsědy, řkúc: Radujte sě se mnú, nebf nalezla sem peniez, kterýž byla sem ztratila. Tak pravi vám, radost bude angelóm božím nad jedniem hřiešníkem pokánie činícím.
Toto svaté čtenie ukazuje nám veliké milosrdenstvie našeho spasitele, že netoliko hřiešníky k sobě volá, ale že jim káže, a s nimi jie, a je od utrhačóv jich vymlúvá. Protož die S. Řehoř: Slyšeli ste v čtení svatém, bratřie najmilejší! že hřiešníci, i zjevní hřiešníci přistúpili sú k vykupiteli našemu, netoliko aby s ním mluvili, ale aby s ním i jedli. Přijeti sú; a to vidúce zákonníci, hněvali sú sě. To Řehoř. I znamenati móžem ve čtení úžitečné obrácenie hřiešných, neb die: „Přibližováchu sě k Ježíšovi zjevní hřiešníci.“ Druhé, ukrutnú zlost zákonníkóv, že reptali sú na spasitele. Třětie, veliké milosrdenstvie našeho spasitele, že hřiešníky přijímá. Čtvrté, velikú radost všech angelóv, pro pokánie jednoho hřiešníka. O prvém die S. Lukáš: „Přibližováchu sě zjevní hřiešníci.“ Tu věz, že jakož die S. Beda, zjevní hřiešníci jsú ti, kteříž držie úřady neb obchody, jenž nebrzo mohú býti bez hřiechu. A tak mýtní sluli sú zjevní hřiešníci, jakož sám o sobě píše S. Matheus v 9 k. 9 v., že uzřěv Ježíš člověka, Matúše jmenem, zjevného hřiešníka, i řekl jemu: Pod po mně! A tak kupci neb trhovci, rychtáři, katie a biřici slovú zjevní hřiešníci, ač mohú býti dobří, když učinie vedlé božieho přikázanie, co na ně slušie. Pak vedlé výkladu slova toho: publicanus, česky: zjevný hřiešník, slove ten, ktož zjevně přěd lidmi hřěší a hřiechem sě nestydí, jako lichevník zjevný. Taký jest byl zjevný hřiešník Zacheus, k němuž jest do domu přišel Ježíš, a kajíciemu hřiechy odpustil, jako píše S. Lukáš v 19 k. 9 v. A tak lotři, kurvy, kostečníci, zjevní tanečníci a tanečnicě svátečné, a všichni, kteříž přěd lidem hřěšie zjevně, jsú zjevní hřiešníci. Jako kněžie; jenž zjevně svatokupčie, obrokóv mnoho držie, ženiny mají, ti jsú horší než rufiánové, proto že druhý slib bohu učiněný rušie, stav kněžský prznie a hanbie, lid jiný příkladem svodie, a umějíce písmo proti němu činie. Dajž pán Ježíš milostivý, aby sě oni k němu přiblížili, jako sú sě přibližovali oni zjevní hřiešníci k Ježíšovi, a hřiešníci, to věz tajemní, jichž hřiechové byli sú přěd lidem skryti; a ti bývají také velmě velicí hřiešníci.
A přibližovali sú sě ne darmo a ze zlosti, jako mistři, kněžie a zákonníci, ale die S. Lukáš: „aby ho slyšeli.“ Jistě dobré to bylo přiblíženie, neb úmysl jich byl dobrý: slyšěti chtěli, srdcem sú uvěřili, skutkem vóli Ježíšovu sú naplnili; přišli sú nemocní k lékaři, zdravie sú nalezli; byvše zjevní hřiešníci, již hřiechy opustivše jsú spravedlivi; byvše mrtvi, k životu, jenž jiné živí, sú přišli, a od něho sú obživeni. I kto by neduživý nešel k takému lékaři, jenž všeliké nemoci léčí, a na duši i na těle mrtvé křiesí? O milosrdný Ježíši! ty jsi lékař a já jsem neduživý, ty jsi milosrdný a já biedný, ej smiluj sě a uzdrav! Však ty jsi lékař, jenž si s nebe přišel a nás na duši neduživé uléčil. Ty sám dieš, že zdraví nepotřěbují lékaře, ale brž nemocní, pro něž si přišel, aby je uléčil. Ty jsi phetel hřiešníkóv, jenž sě kají svých hřiechóv, o nichž die S. Lukáš: „Přibližováchu sě k Ježíšovi zjevní hřiešníci, a hřiešnici,“ t. tajemní, „aby ho slyšeli.“ Nu hřiešníci! přistupte k Ježíšovi se mnú hřiešným; nebt die S. Ambrož, Lib. de virg.: Každá duše přistup k Kristovi, nebt všecko nám Kristus jest: žádáš-li ran uléčenie, lékařt jest; zimnicí-li hoříš, studnicet jest; jsi-li obtiežen zlostí, spravedlivost jest; bojíš-li sě smrti, život jest; nebe-li žádáš, cestat jest; varuješ-li sě temnosti, světlot jest; pokrmu-li žádáš, sytost jest. To Ambrož.A já přidám: žádáš-li naučenie, jestit mistr svrchovaný; žádáš-li pomoci, jestit pán a obráncě všemohúcí; jsi-li zamúcený, onť jest radost věčná; jsi-li od lidí zde zavržen, a zvláště od mistróv a od kněží, ont tě přijme; nebt svědčie i jeho nepřietelé, mistři a zákonníci, že on hřiešníky přijímá. O nichž die dále čteme: „A reptáchu mistři a zákonníci, řkúce, že tento hřiešníky přijímá, a jie s nimi.“ Reptali sú tito, súdiece Krista jako zlého, proto že s hřiešníky obcoval jest. By ti reptáci byli věřili, že Kristus jest lékař, jenž nemohl jest hřiechem od hřiešných v duši zprzněn býti, a že vida božský úmysl zjevných hřiešníkóv, poznal jest, že žádají uzdraveni na duši býti, ukazujíce tiem, že sú přibližovali sě k němu, aby ho slyšeli, jistě nereptali by, by tomu byli věřili. Ale že sú nevěřili, protož sú reptali, a tak v dva bludy sú upadli: v prvý, že sú sě měli za spravedlivé, jsúce pyšní a jinak zlí; v druhý blud, že měli sú Ježíše za hřiešného, an nemóž býti hřiešný; a jiné také měli sú za hřiešné, ani již byli učiněni od Ježíše spravedlivi. Avšak zle mieniece, nám utěšenú pravdu sú pověděli, řkúce: „že Ježíš přijímá hřiešníky a jie s nimi.“
I proč milý spasitel chtěl jest tak tělestně s hřiešníky obcovati? Zdá mi sě, že prvé proto, aby je z hřiechóv vyvedl, a aby ukázal, že on jest spasitel hřiešných, jakož sám die v 19 k. 10 v. S. Luk.: Syn člověka přišel jest, aby hledal a spasil, což jest bylo zahynulo. Druhé proto s hřiešníky zjevnými obcoval, aby k pohanění mistróv, kněží a zákonníkóv je k vieřě a tak k spasení obrátil. Třětie proto s nimi obcoval, aby svým náměstkóm příklad dal, aby opatrně, bez svého i bez jejich pohoršenié, pró polepšeme s nimi obcovali. Ale těchto příčin zákonníci neviděli sú, a majíce zlé srdce, hotové k zlému súzení, „i reptali sú, řkúce, že tento hřiešníky přijímá a jie s nimi.“ A milostivý spasitel pro jich reptánie nenechal jest hřiešných, by s nimi neobcoval, neb jest od nich přiezni a chvály nehledal, uče nás v tom, abychom též učinili: když nás súdie bez viny, abychom netbali, a od protivníkóv božích přiezni nežádali. Učinil obé S. Pavel, protož o prvém die Korintským, 2 Kor. 4: Mně za najmenšie jest, abych od vás byl súzen. O druhém die Galatám v 1 k. 10 v.: Bych sě ještě lidem [t. zlým] líbil. Kristóv bych sluha nebyl. A k témuž die jeden skladač Auctor V clav: Žádám líbiti sě dobrým, a zlým v nenávisti býtí; neb obyčej mají vždy v nenávisti dobré mieti. Protož ktož chtě sě líbiti zlým, netreskce jich hřiechu, vedlé řeči S. Pavla ještě nenie boží sluha. Neb die spasitel v 21 k. 17 v. S. Luk.: Budete v nenávisti všem lidem, to věz zlým, jichž hřiechy budete tresktati. A že milý Kristus najviece jest tresktal mistry, kněží a zákonníky, neb sú byli toho najviece hodni; protož oni sú ho najviece nenáviděli, a tak sú proti němu reptali. A že jeho dobrota nikdy zlým za zlé sě neoplácie, protož aby naučil je, že zle repcí, „řekl jest k nim podobenstvie toto: Kto z vás člověk“ t. jest, „který má sto ovec, a ztratil-li by jednu z nich, zdali neopustí devadesát a devět“ t. ovcí „na púšti, a nejde k té, kteráž byla jest zahynula, až ji nalezne?“ Jako by řekl: Každý z vás měl by to učiniti, když by jednu ovci ztratil, že by jie hledal, jiných ponechaje. „A když ji nalezne, vloží ji,“ latině stojí: inponit, t. vkládá, „na rameně své,“ a tak dále. Protož o mistři a zákonníci! poňavadž z vás o tělestné ovci každý neb některý by tak učinil, i proč mně neslušie obcováním hledáti ovcě, t. člověka hřiechem ztraceného, jenž mám angely v nebi a sěm sstúpil sem pro hřiešníky?
A tak v tomto Kristově podobenství on sám jest člověk z nich, t. z židóv, neb on jest jich pokolenie, jakož v 4 k. 22 v. S. Jana die čtenie, že spasenie t. spasitel z židóv jest. Ten člověk, Kristus, měl jest v stráži od otcě boha sto ovec: neb jest měl sbor všech angelóv, jenž sě miení skrze devadesát a devět, a měl jest člověcké pokolenie, jenž slove ovcě stá, to jest ze sto ovcí jedna. Ta ovcě ztracena jest hřiechem Adamovým a Eviným. A že ten člověk Kristus byl jest zavázán otci k ostřiehání těch ovec, opustil jest angelský sbor, nechav ho potvrzena v nebi. Kteréžto nebe slove „púšt,“ pro samotu, že přěd vtělením syna božieho sám bóh s angely jest v něm byl; druhé proto, že přěd Kristovým vstúpením lidé nikdy tam sú nechodili; třětie proto, že tam jest mnoho krásného dřievie duchovnieho, jenž ctnostmi zelenie. I jde syn boží k té ovci, jenž byla jest zahynula, nechav neb opustiv angelské stvořenie, tak že ho na sě nevzal; ale vzal .jest na sě člověctvie, aby s ovcí zahynulú v jednotě člověctvie byl, jsa člověkem takým, jenž jest nemohl hřěšiti svú osobú, ale mohl jest trpěti pro tu ovci a ji vykúpiti, jenž jest sama sobě nemohla pomoci a za sě dosti učiniti. Aj proto jest nevzal na sě syn boží natury, t. přirozenie angelského, ale vzal jest člověctvie, Druhé proto, aby ovcě ta, t. člověk, Krista poznala jakožto svého pokolenie ovčičku tichú, bekavú, jenž jest šla k zabití, aby onu ovci od smrti vykúpila. Třětie proto, aby svým vtělením člověka povýšil. Protož ovci tu nalezl jest tento člověk zvláště v pokořě panny Marie, z niež člověctvie vzem, vesele a mocně vložil jest na rameně své; a dokonav práci o té ovci, hledav jie s krvavým pláčem na hořě Olivetské, „přišed domóv“ na den vstúpenie svého v nebe, „svolává přátely a súsědy.“ Přátely, t. svaté lidi, jež bratří, sestry, i matkú nazývá, řka v 13 k. S. Mat.: Ktož kolivěk činí vóli otcě mého, jenž v nebesiech jest, ten bratr mój, sestra má, i matka jest. A již jest povolal přátelóv k sobě, jimž jest řekl v 15 k. 14 v. S. Jana: Vy moji přietelé jste, ač učiníte, což přikazuji vám. Pak súsědé, jenž vždy podlé něho bydlé, ale nejsú tak blízcí přietelé, jsú angelé, s nimiž sě ne tak spřieznil jako s lidmi vtělením; i ty svolává a die jim: „Radujte sě se mnú, žet sem již ovci zahynulú,“ ale již spasenú, „nalezl. Pravi vám, že tak radost bude v nebi nad jedniem hřiešníkem pokánie činícím,“ tak, to věz ~astýři, kdyby nalezl ztracenú ovci, radost bude, t. věččie, „než nad devadesáti a devieti spravedlivými, jenž nepotřěbují pokánie.“ To móž takto rozumieno býti: že věččie jest radost angelóm v nebi za ovcě spasené, to jest ze všeho pokolenie člověckého, jenž bude konečně spaseno pokáním, „než nad devadesáti a devieti spravedlivými, jenž nepotřěbují pokánie,“ to jest, než nade všiem sborem angelským devieti kóróv, jenž nepotřěbují pokánie, poňavadž sú nikdy nehřěšili. Také móž rozumieno býti o jednom hřiešném kajícím, z něhož sě viece radují angelé, než z devadesáti a devieti spravedlivých, jenž nepotřěbují pokánie; jako u příkladě z Pavla apoštola aneb z Mařie Magdaleny věččí radost mají v nebi, než z devadesáti a devieti dietek maličkých, jimž netřěba jest pokánie, neb sú po krstu nehřěšili.
Tu věz, že takto mluví S. Řehoř: Máme znamenati, bratřie moji! proč pán z obrácených hřiešníkóv vyznává, že jest věččie radost v nebesiech, nežli z stojících spravedlivých: jedné proto, že očitě to každý den vidíme, že častokrát ti, kteříž na sobě hřiechóv těžkých nevědie, nic zlého nečinie, na cěstě spravedlnosti stojie, avšak k nebeské vlasti pilně nechvátají, a tiem viece věcí [k pití, k jedení] požívají, že sú v hřiechy neupadli, a často v dobrých skutciech léni bývají, že jisti jsú, že sú velikých hřiechóv sě nedopustili. A také zasě ti, kteříž pomnie, že sú co nehodného činili, z bolesti srdečné v milování božiem sě zapalují, u velikých ctnostech prospievají, všech těžkých pótek v svatém boji žádají, všecky věci světské opúštějí, dóstojenství sě varují, že sě jim křivda děje, tiem jsú veseli, hořějí žádostí, k nebeské vlasti chvátají, a že sú od boha poblúdili, to znamenají, a tak škody prvnějšie zisky potomními nahrazují; protož věččie z hřiešníka obráceného než z stojícieho spravedlivého radost bývá v nebi. Neb i póvod v boji viece toho rytieře miluje, kterýž po utečení navrátě sě, nepřietele silně tiskne neb tepe, nežli toho, kterýž jest nikdy neutekl a také nikdy nic silně neučinil. Též i oráč tu roli viece miluje, kteráž po trní plodné úžitky nese, než tu, kteráž jest nikdy trnie neměla, a nikdy hojného obilé nenese. To vše S. Řehoř.
Dále die spasitel: „Aneb která žena majíc peněz desět, a ztratí-li peniez jeden, i zdali nerozejže světla a nepřěvracie domu, a nehledá pilně až i nalezne?“ Tu die S. Řehoř: Ten jenž znamená sě pastýřem [tiem, jenž ovcě ztracené jest hledal], on znamená sě i skrze ženu; neb on jest bóh, on jest i božská múdrosf. A že ráz bývá na peniezi, protož žena peniez jest ztratila, když člověk, jenž byl jest stvořen k obrazu božiemu podoben, hřěše od podobenstvie svého stvořitele jest odstúpil. Ale rojžéhá žena světlo, neb múdrosf božie [syn boží] ukázala sě v člověctví. To S. Řehoř. A by rozuměl: Kristus dal jest podobenstvie na ženě, že kdyby ztratila peniez, rozuměj dost platný, jako by byl zlatý neb groš, ta mající čáku, že by jej nalezla v svém domu, rojžhla by světlo. Latině lucerna stojí, a slove orudie koží neb plátnem neb jinú věcí oblečené, v němž světlo od větra nemóž býti uhašeno; řceme jí česky: světlnicě, proto že v ní vietr světlu nice neb nic neuškodí. Pak žena rojžhúc světlo v té světlnici, hledala by penieze v domu, a přěvracěla by dóm, to věz ty věci v domu, které by přěkážely naleznutie ztraceného penieze, až by i nalezla; a naleznúc, svolala by súsědy, aby sě s ní radovaly, a snad by jej spolu propily.
Aj v tom Kristus, vedlé výkladu S. Řehoře, přirovnal sě jest k ženě, jako by byl řekl zákonníkóm Kristus: Vy by sě měli radovati se mnú, že já hledám hřiešníkóv zahynulých jako žena penieze ztraceného, a již sem mnohé nalezl: a vy pak jako zlé súsědy z toho závidíte a repcete. Pak rozum v podobenství jest, že žena jest syn boží, tak rozuměj v tom podobenství: Peněz desět jest sbor rozumných stvoření, to věz devět angelských kóróv, a desátý člověcký; ti peniezi jsú syna božieho, od něhož sú stvořeni, a ráz neb obraz boží přijeli. Desátý peniez ztracený, jest člověk hřiechem zahynulý. Žena světlo v světlnici rojžhla jest, když múdrost božie v člověctví sě ukázala; neb die S. Řehoř: Jistě světlnicě světlo v obleči [in testa] jest, a světlo v obleči jest božstvie v tělesenství, o kteréžto obleči svého těla die sama múdrosf, Žalm 22, 16: Vyschla jest jako obleč moc má. To Řehoř. Světla toho, to věz božstvie v člověctví, vietr závisti a zlosti kněžské nemohl jest uhasiti. Ta žena dóm jest přěvrátila, když jest múdrost božie, vzemši na sě člověctvie, tak člověka ušlechtila, že byv mezi angely a pod angely najnižšie stvořeni, již jest v Kristovi nad angely povýšen. A z toho sě viece radují angelé, než nade všemi angelskými kóry; neb pochybenie v tom nenie, by Kristus člověk všech angelóv nepřěvýšil. Také domu přěvrácenie, jakož die S. Řehoř, jest svědomie bázní boží od hřiechóv navrácenie, neb die takto:
Dóm sě přěvracie, když svědomie sě mútí z hřiechóv poznánie; neb zlá mysl, nebude-li prvé bázní přěvrácena, od hřiechóv obyklých nebude vyčištěna. Protož tehdy když dóm bude přěvrácen, peniez ztracený bude nalezen; neb když sě mútí svědomie člověka, obnovuje sě v člověku podobenstvie stvořitele. To Řehoř.
A tak žena, to věz múdrost božie, rozejžehši světlo, to věz oznámivši božstvie v člověctví, hledala jest tři a třidcieti let penieze zatraceného, t. člověka hřiechem v podobenství božiem porušeného. A přěvracie dóm vešken, když svědomie člověka hřiešného mocí svú a navštievením svým zasě navracuje k svému podobenství; a svolává k tomu peniezi nalezenému přietelnicě i súsědy, to jest své svaté angely, jako die S. Řehoř, řkúc: Radujte sě se mnú, nebf nalezla sem peniez, kterýž byla sem ztratila. „Tak pravi vám, radost bude angelóm božím!“ Aj tu máš, že angelé sě znamenají skrze přietelnicě a skrze súsědy. „Nad jedniem hřiešníkem kajícím.“ Tu také máš, že skrze peniez zatracený, potom od ženy nalezený, znamená sě člověk kající, nad nímž sě angelé boží, ale ne ďáblovi, radují. Nuž kto hřiešný nekál by sě, slyše jistého tohoto biskupa i krále, spasitele svého, jenž obcuje s zjevnými hřiešníky, mile je k sobě přijímá, a praví, že angelé boží s ním sě v tom radují, když sě hhešný hřiechóv kaje. Ale die znamenitě, že „bude radost angelóm božím nad hřiešníkem pokánie činícím.“ Nedie: pokánie toliko myslícím neb mluvícím; neb mnozí myslé o pokání a mluvie, ale pokánie nečinie, neb hřiechóv sě nevarují a minulých srdečně neželejí; neb hřiechóv sě káti, jest minulých želeti, od jiných sě ostřiehati, a za minulé trpěti. To pokánie čiňme, bratřie najmilejší! pro božie přikázanie, nebt die Kristus Mat. 4, 17: Pokánie čiňte pro zbavenie věčného zatracenie. Nebf die Kristus Luk. 13, 5: Nebudete-li pokánie činiti, všichni zahynete. Pro radosti věčné dobytie, pro hanby hrozné zbavenie, a pro angelóv obradovánie čiňme pokánie, s pomocí pána našeho Jezu Krista!
V ten čas ř. J. u. s.: Bulte milosrdni [bližním svým], jako i otec váš [nebeský] milosrdný jest. Neroďte súditi [všetečně], aby nebyli [potom] súzeni [spravedlivě]. Nerodie odsuzovati [všetečně k zatracení] a nebudete odsúzeni [k věčnému zatracení]. Odpúštějte [vinu milosrdně] a budete puštieni [z viny a tak i z muky]. Dávejte [věci časné] a dáno bude vám [královstvie nebeské]; mieru dobrú [t. z najlepších věcí] a plnú [bez prázdnosti] a natlačenú [neb střěsenú, aby sě nehnula] a osutú [vrchovatú, aby na všechny strany radosti byla plna] dadie v lóno vaše [t. v žádost vaši]. Neb táž měrú, kterú měřiti budete [t. milosrdně-li činiti budete], odměřeno bude vám [odplaceno bude vám]. A povědě jim i podobenstvie: I zdali móž slepý slepého vésti [t. blázen blázna učiti]? však oba v jámu [v hřiech i v zatracenie] padáta (ač sě nepokajeta]. Nenie učediník nad mistra, ale dokonalý každý bude, ač bude jako mistr jeho. I co vidíš mrvu [neb drástu, malý hřiech] v oku [v žádosti neb v svědomí] bratra [blížnieho] svého, a břevna [velikého hřiechu], kteréž v ocě [v svědomí] tvém jest, neznamenáš [t. nechceš znamenati]? i kterak moci budeš [hodně] řéci bratru svému: Bratře! nechť vyvrhu mrvu z oka tvého [malý hřiech z svědomie tvého], a ty v ocě jv svědomí] svém břevna [velikého hřiecha] neznamenáš? Pokrytče [jenž přikryl svój hřiech]! vyvrz najprvé břevno z oka tvého, a tehdy prozříš, aby vyvedl mrvu z oka bratra svého.
Spasitel rilosrdný uče své následovníky, vede je k tomu, aby svého otcě nebeského v milosrdenství následovali, a tak rozumu jich i žádosti povzdvihuje, aby právě rozumějíce, žádost svú v dobrém zpravili. Protož milosrdný spasitel najprvé hýbánaší žádostí k milosrdenství, řka: „Buďte milosrdni, jako i otec váš milosrdný jest.“ Tu věz, že milosrdenstvie jest vóle, jížkto chce pomoci biednému z biedy; a že bóh ten má tu vóli, aby pomohl biednému z biedy, protož slove milosrdný. A že nižádný nemóž sě vymluviti zde v světě člověk, by nemohl mieti vóle, jíž by žádal pomoci biednému z biedy, protož nižádný sě nemóž vymluviti, by neměl býti jako otec jeho bóh milosrdný, ač nemóž tak, komuž chce, pomoci z biedy, jakož otec nebeský móž pomoci, komuž ráčí. Umějž rozděliti, kterak bóh jest milosrdný? že on nesmierně, a kterak člověk? že smierně. Také věz, že milosrdenstvie, poňavadž jest vóle, jest v duši, ale skutek milosrdný ten ne každý jest v duši: jako nakrmenie lačného, to jest zevnitřní skutek, ale vóle, jenž hnula jest člověkem, aby to nakrmenie učinil, ta jest v duši. Protož mnozí jsú milosrdni, ač nižádnému z núzě nepomohú; neb rádi by učinili, ale jsú nedostatečni. A těm sú angelé vzvěstovali pokoj na Kristovo narozenie, řkúce, Lukáš 2, 14: Sláva na vysokosti bohu, a v zemi pokoj lidem dobré vóle! A k tomu dieta jednú řečí dva papeže svatá, Řehoř a Lev, takto: Nenie prázdna ruka od daru, když skříně srdcě naplněna jest dobré vóle. Tak mienie, že když by člověk rukú rád dal dar někomu, aby jemu z núzě pomohl, a nemá, tehdy ruka jeho již nenie prázdna, to věz nenie bez odplaty. A z toho máš naučenie, že někto nic nedada chudému, jest milosrdnější, než druhý mnoha dada; neb tento by rád dal z veliké lásky a žádosti i nemá, a onen dává z malé žádosti a z veliké zbytečnosti; a pán bóh neváží, co kto dá, ale z kterak dobré vóle a z veliké žádosti dá. Protož milý Kristus vida, ano mnozí mnoho peněz kladú v pokladnici kostelní, a jednu vdovu chudú, ana dva šarty měděná položila, povolav učedlníkóv svých vece jim: Věru pravi vám, že vdova tato chudá viece nade všecky vpustila jest [v pokladnici]. Neb všickni z hojnosti vpustili sú, ale tato z své chudoby vše, což jest měla, to jest vpustila, všicku ztravu svú. Tak píše S. Marek v 12 k. 41-44 v. Z toho sě naučme, abychom z veliké žádosti činili, což dobrého činíme, aby nás pochválil milosrdný spasitel, jenž die: „Bulte milosrdni, jako i otec váš milosrdný jest.“
Tu věz, že poňavadž milosrdenstvie jest vóle, pomoci biednému z biedy, když člověk móž, že bieda na člověku jest dvoje: jedna na duši a druhá na těle. Bieda na duši jest hřiech, hlúposf a tesklivost. Bieda na těle žiezeň, lačnost, nahota, nemoc, vězenie, a nedostatek odpočinutie. A tak ktož kolivěk z dobré vóle žádá řádem pomoci komu z které kolivěk té biedy, ten jest milosrdný; a když moha skutkem naplní, tehdy tiem skutkem ukáže, že jest milosrdný. A věz, že pán Ježíš vyčítá v 25 k. 35-36 v. S. Mat. šest skutkóv milosrdných tělestných, a jsú tito: Nakrmiti lačného, napojiti žieznivého, přijieti pocěstného, odieti nahého, navštieviti nemocného, vykúpiti [vysvoboditi] žalářného. A za ty činy milosrdné dá svým králestvie nebeské, řka, Matouš 25, 34-36: Poďte, požehnaní otcě mého! vládněte králevstvím vám připraveným od ustavenie světa; neb lačen sem byl, dali ste mi jiesti, žieznil sem a dali ste mi píti, hostem sem byl a přijeli ste mě, nah a oděli ste mě, nemocen a navštievili ste mě, v žaláři sem byl a přišli ste ke mně. Aj teď máš činy milosrdné, za něž vezmú milosrdní králevstvie nebeské, a nemilosrdní zatracenie věčné. Pak sedmý skutek milosrdný jest: mrtvého pohrabati; jako činil S. Tobiáš 1, 20-21, pochovávaje židy, které sú zbíjeli pohané, když sú byli u vězení v Babyloně.
Pak také jest sedm skutkóv milosrdných duchovních, a jsú tito: učiti hlúpého, raditi pochybujíciemu, tresktati hřěšícieho, těšiti zamúceného neb smutného, odpustiti vinu blížniemu, trpěti mile protivenstvie křivé, modliti sě i za nepřátely. A jakož duše jest mnoho lepšie než tělo, tak jejie bieda jest mnoho horšie než bieda tělestná; a protož duchovnie sedmero milosrdenstvie jest mnoho lepšie, než sedmero milosrdenstvie tělestné. Na prvém založil Kristus zákon, i skutkem sám učě i přikázaním, řka učedlníkóm, Matouš 28, 19: Učte všecky lidi! A to mají věrní křěsfané milosrdenstvie všickni držeti časem svým, ale zvláště kněžie, jenž mají učiti lid ne lžem, básniem, neb neúžite~Iým věcem, ale slovo božie, a to upřiemno pro spasenie, a ne pro lakomstvie. A k tomu učení zavázáni sú biskupové a faráři po věčným zatracením, neb orli i příkladem dobrým i slovem božím mají pásti lid, jejž jest krví spasitel svú vykúpil. To o milosrdenství, o němž jest zvláště řeč ve čtení, neb die milosrdný spasitel: „Buďte milosrdní, jako otec váš milosrdný jest.“ A že k milosrdenství přislušie pravý súd, protož ihned zapoviedá spasitel všetečné súzenie, jímž lidé súdie zle blížnieho; a die takto: „Nerodte súditi, aby nebyli súzeni.“
Tu věz, jakož die svatý Augustin, že někteří jsú skutkové zlí zjevní: jako smilstvie, nečisté mluvenie, a jiní skutkové v sobě zlí; ty když kto zná na člověku, móž i má súditi, že člověk ty skutky veda, zle činí, a že v tu dobu jest zlý, když zjevně přikázanie božie ruší. Pak druzí skutkové jsú, jenž mohú býti s hřiechem, a také mohú býti bez hřiechu: jakožto jiesti, píti neb mluviti. Protož vidím-li člověka, an jie, když sě jiní postie, nemám ihned súditi, by zle činil; neb snad tepruv oběduje, aneb jest nemocen, a tak jie bez hřěšenie. Též vidím-li, ano mluví mladý muž s mladú ženú, nemám súditi, by o zlé mluvili, jedné ač by slyšal, neb zjevná zlá znamenie viděl. A tak když vidíme činy ty, jenž mohú dobrým úmyslem býti i zlým, máme sě radějše domnieti, že dobřě sú učiněni; a trhne-li sě mysl, chtiec přivoliti a tvrditi, že jsú ti činové zlí, máme nepřivoliti. Protož die S. Augustin: Nemóžeme-li sě domněnie vystřieci, že lidé jsme, však súzenie, to jest odsuzovánie, s přivolením nedopúštějme. A poňavadž takých činóv, jenž mohú dobří býti, nemáme súditi, ovšem těch srdcí, jichž neznáme, a skutkóv nevidíme, nemáme súditi. Toho sú přikázanie kněžie nedržěli, jenž sú dobré skutky Kristovy za zlé měli; a hřěšili sú tiem súzením, že hřiešníky již kajície měli sú za hřiešné, jakož řečeno jest ve čtení oné neděle. Tak jest také zle súdil zákonník Šimon Maří Magdalenu, řka, Luk. 7, 39, že hřiešnicě jest. Tak jest také zákonník súdil zjevného hřiešníka a jiných mnoho, řka, Luk. 18, 11: Nejsem jako jiní, a jako tento zjevný hřiešník. A v tom hřieše běžie obecně lidé; protož die spasitel: „Nerodte súditi, aby nebyli súzeni.“
Tu mají súdcie ucho přiložiti, aby bez viny nesúdili, a také aby milosrdně súdili. Také máme všichni pilni býti, abychom nic křivě nesúdili. Křivě súdie, ktož o některých vědúce, že jsú bohatí aneb potřěbu sobě hodnú mají, pravie, že jsú chudí, aby jim jiní dávali. A v tom jsú obecně kněžie a zákonníci, jimž ač jsú plny stodoly, komory, špižierny i pivnice, ale žádost vždy děravá nenie plna. Také v tom súzení jsú ti, kteříž řkú o chudém, že dosti má, proto aby jemu sám nedal, aneb jiný, an nebožec jest nuzný. To každé súzenie zapoviedá Kristus, řka: „Nerodte súditi, aby nebyli súzeni.“ Neroďte súditi všetečně, aby nebyli potom súzeni od boha spravedlivě pro súzenie.
Dále zapoviedá spasitel všetečné odsuzovánie, řka: „Nerodte odsuzovati, a nebudete odsúzeni.“ Nerodte odsuzovati, t. všetečně k zatracení, ani živého člověka ani mrtvého, nebf ten súd na boha slušie, a vy neviete, co bóh s mrtvým jest učinil, a co učiní ještě s živým hřiešníkem, jenž nynie jest zlý, a ihned potom bude dobrý. Příklad na Pavlovi, jenž jeda, aby hubil křěsfany, ihned jest obrácen, Act. 9, 1-21. Petr zapřěv Krista pod přísahú, ihned jest plakal, Luk. 22, 62. Onomu řekl Kristus, Skutkové 9,4: Saule, Saulei co mi sě protivíš? a na tohoto mile vzezřěl, Lukáš 22, 61. Také Matúš, zjevný hřiešník, na mýtě sedě jest povolán, Mat. 9, 9. Maria Magdalena přišla hřiešnicě k Ježíšovi a nohy zmyla, a prvé pro žalost, a pro milovánie od hřiechóv jest vyčištěna, Luk. 7, 37 a 48. Zacheus, hřiešník nad hřiešníky, a spasitel sě sám k němu zove, řka, Luk. 19, 5: Zachee! chvátaje sstup, nebf dnes musím v tvém domu přěbývati. Opět zjevný hřiešník šed s zákonníkem do chrámu, vrátil sě domóv, jsa dobrý, Lukáš 18, 14; a lotr vise na kříži, a rúhav -sě spasiteli svému, uslyšal jest po skrúšení, Luk. 23, 43: Věru pravi tobě, dnes budeš se mnú v ráji! Aj teď máme příklady zjevné, abychom nižádnéh neodsuzovali na zatracenie, ač vidíme, že jest veliký hřiešník; neb die S. Augustin, In serm. de blas.: Z nekánie konečného, dokavad v těle zde člověk živ jest, nemóž súzen býti; neb o nižádném nemáme zufati, dokud božie hověnie vede ku pokání, aby z tohoto světa nezachvátil zlého člověka; neb bóh nechce smrti zlého, ale aby sě obrátil a byl živ, Ezechiel 33,.:11. Pohanem jest dnes, odkud vieš, nebude-li křěsfanem? židem jest dnes, co dieš, uvěří-li zajtra v Krista? kacieř jest dnes, co dieš, když zajtra bude držěti obecnú vieru? odlúčený jest dnes, co dieš, když zajtra přistúpí k obecnému pokoji? Co dieš, když ti, kteréž v hřiechu v kterém kolivěk znáš a jako najzufalejšie odsuzuješ, prvé, než tento život skonají, (sě pokají)? Slyš: Neroďte přěd časem súditi! To vše S. Augustin.
Ale die někto: Však S. Pavel súdí, řka, Efezským 5, 5, že smilníci, cizoložníci a lakomci králevstvie nebeského nebudú mieti; aj teď odsuzuje. Tu věz, že písmo S. Pavla i jiné, kteréž praví, že hřiešníci všelikací nebudú spaseni, vždy miení tak, ač sě nepokají; a tak každý člověk, vida druhého, an smilní, neb jiný hřiech smrtedlný činí, móž ho súditi a řéci jemu: Ty budeš zatracen, ač sě nepokaješ! Též i sě móž súdíti, řka: Mám hřiech do sebe smrtedlný, jistě budu zatracen, ač sě nepokaji. Ale bez té příčiny nemá o nižádném řéci: Tento bude zatracen! jedné ač by jemu bóh zjevíl. A o sobě má mieti naději, že sě pokaje a bude spasen. A tak má vážiti velmě člověk odsuzovánie, že zapoviedá je spasitel pod svým odsúzením k věčnému ohni, řka: „Nerodte odsuzovati, a nebudete odsúzeni.“
Pak dále přikazuje spasitel, netoliko abychom křivdy blížniemu nečinili, ale abychom, když nám křivdu učinie, milosrdně odpustili, když die: „Odpúštějte a budete puštieni.“ Tu věz, žeť některé biblie mají: „Odpúštějte, a bude odpuštieno vám.“ A móž dobřě obé státi takto: „Odpúštějte,“ t. vinu milosrdně, „a budete puštieni“ z viny; a opět: „Odpúštějte“ viny blížním, „a bude odpuštieno vám,“ co ste provinili. Dále přikazuje spasitel, dávati blížním, řka: „Dávajte, a dáno bude vám.“ Dávajte věci časné milosrdně, a bude dáno vám královstvie nebeské. „Mieru dobrú, a plnú, a natlačenú, a osutú dadie v lóno vaše.“ Tú řečí ukazuje spasitel, že chudí, jenž berú almužnu, dadie odplatu blahoslavenstvie, kteréžto slove proto „miera“, že vedlé zaslúženie člověka bude měřeno. A slove „miera dobrá,“ neb jest z najlepších věcí; a slove „plná,“ neb nic v duši nenechá prázdného; a „natlačená,“ neb tak bude blahoslavenstvie dáno, že nebude moci býti z člověka vysuto, neb od něho odjato; a slove „osutá“ neb vrchovatá, neb zevnitř na všechny strany bude radost nesmierná. A tak milostivý spasitel, chtě popuditi i sedlákóv, i jiných, jenž rádi vidie, když jim dobré věci dávají měrú dobrú, plnú, natlačenú, vrchovatú a osutú, dal jest tento příklad, aby hotovější byli k té odplatě, nežli k tělestné zde, aby vzěli v lóno neb v záhubie, to jest v rozum, a v žádost, i v tělo; neb blahoslavenstvie, jenž jest nasycenie bez nedostatka i rozumu, i vóle, i těla, to naplní i rozum, i paměf, i vóli, i tělo, a tak i všechny smysly. Tú měrú odměří pán bóh, a dá milosrdným to, což jest oko nevídalo, ucho neslyšalo, ani jest na srdce člověka vstúpilo. A abychom byli milosrdní, a jisti odplatú, die dále spasitel: „neb túž měrú, kterúž měřiti budete,“ to jest, milosrdně-li činiti budete, „odměřeno bude vám;“ to jest, milosrdně odplaceno bude vám. A tak miera dobrá tuto slove dobrý skutek milosrdný, jíž kto měří, vezme odměru milosrdnú; ale miera zlá slove skutek zlý, a odměra muka věčného zatracenie, aneb časného utrpenie.
Tu mají znamenati i ti, ktož jsú dobřě živi, a mají býti veseli, slyšiece od Krista, kterakú měrú bude jim odměreno, i zlí, čakajíce na sě hrozné odměry; o níž die bóh v Apokalipsis v 18 k. 7 v.: Kterak velicě sě chlubila a v rozkoši jest byla, tak velikú dajte jí muku a lkánie veliké. To die o Babyloně, jenž jest sbor všech zatracencóv. A tak máme z tohoto naučenie Kristova, že každý, jakož zde živ bude, tak bude jemu zaplaceno: bude-li mnoho dobrého dobřě činiti, vezme odměru radosti mnohé; pakli bude zle živ, hyběf jemu. Protož die S. Pavel, 2 Kor. 5, 10: Každý ponese neb vezme na své tělo, jakož nesl jest, to jest činil, buďto dobré neb zlé. Tuto také měl bych položiti o nevěrných měrách sedlských i městských, ale bylo by dlúho; než krátcě věz, že přikazuje bóh, řka, Lev. 19, 35-36: Nerodte činiti nic křivého v súdu, v měření u vázě a u mieřě: váha bud spravedlivá a závažie rovná, spravedlivý met, neb strych, neb čber, neb čtvrtcě, neb měřicě. Tu věděti má každý súdcě, aby nic křivého nečinil, každý měřič, jenž pravidlem, provazem neb loktem měří, a také ktož váží, nasýpá a nalévá. Opět die bóh, Deut. 25, 13-14: Nebudeš mieti v pytlíku rozličných vah, menšie a věččie, aniž bude v domu tvém miera věččie a menšie. Váhu budeš mia:i spravedlivú a pravú, aby dlúho byl živ na zemi, kterúž dá tobě pán bóh tvój. V ohavnosti má bóh ty, kteříž činie ty věci, to věz, že křivě měřie. A opět dí Šalomún, Prov. 20,10: Ohavnost jest bohu váha a váha. Protož kto chce nebyti ohavný bohu, čiň dobřě a dávaj mieru pravú; neb i Kristus die: "Kterú měrú měřiti budete, túž odměřeno bude vám.
A že lidé daleko sú zablúdili od tohoto Kristova naučenie, zvláště pro vódce, slepé kněží, neb preláty, to jest pro biskupy, a pro jiné staršie, jakož sú byli odstúpili obecní lidé od Kristova naučenie pro mistry, pro biskupy a pro zákonníky, od nich jsúce jako od slepých vedeni, protož aby učedlníci jeho nebyli vódcie slepí, řekl jest jim podobenstvie: „I zdali móž slepý slepého vésti?“ to jest, blázen blázna učiti? jako by řekl: Nemóž statečně bez škody, „však oba slepá v jámu padáta,“ v jámu hřiecha a v jámu zatracenie. Jako by řekl spasitel učedlníkóm: Nebudete-li tak v sobě zpósobni, jako vám velím, a nebudete-li tak učiti, jako já učím, tehdy budete vódcie slepí, a jiné zavedete i v hřiech i v zatracenie. Tu věz, že vódcě slepý sě nehodí tomu, jenž jest slepý, mluviece i o tělestné slepotě i o duchovnie. Slepota tělestná jest nedostatek zraku, slepota duchovnie jest nedostatek rozumu, a obě slepotě jsta ku přiekazu vódci. Protož posměšná věc, né brž i škodlivá: strážný slepý, učitel neumělý, přědběh klécavý, prelát zmeškalý, a posel němý. A že kněz nad lid ustavený má býti strážný, protož běda jemu, jest-li v rozumu zlostí oslepený, a nejde-li napřěd v dobrých skutciech, a klécie-li na stranu levú, žádostí chýle sě k hřiechu, a mešká-li lid v spasení, jsa němý neuměje učiti, aneb nechtě. Jistě mnoho jest nynie pohřiechul těch slepcóv. Protož die Isaiáš v 56 k. 10-12 v.: Strážní jeho [t. domu božieho] slepí t. jsú, všickni neumělí jsú, všichni psi němí, nemohúce štěkati, vidúce marnosti, spiece a milujíce sny, a psi najnestydlivější neumělí jsú sytostí. Ti pastýři neznali sú rozumu; všichni po své cěstě uchýlili sú sě každý k svému lakomství, od najvyššieho až do najposlednějšieho. Podte, beřme víno a naplňme sě opilstvie, a bude jako dnes též i zajtra, a mnoho déle. To vše Isaiáš o slepých strážných, vódcích a pastýřích. Ktož móž rozuměti, rozuměj, nebi by dlúho mi bylo vykládati. Ktož jsú vódcie lida, a kto dávají vódcě lidu, ti sě opatřte, a ti také, kteříž chtie býti vódcie. Viem, že slepý nechtěl by býti strážným pod úmluvú, zameškal-li by, že by hrad nepřietelé zlezli, aby byl oběšen; též nebrzo pán který slepého učinil by pověžným: i kterak tehdy žák, neb kněz nestatečný chce býti duší mnohých strážný? a kterak pán smie dáti takému v poručenstvie mnoho duší? Jistě veliká nevěra ku pánu bohu na obé straně, že tak lehcě vážie cizie i své dušě pro tělestný póžitek, pro chválu neb pro přiezeň! Protož zle činie, že sě jámy věčného zatracenie nebojie, ano pravda die: „I zdali móž slepý slepého vésti? však oba v jámu padáta,“ t. když tak slepá jsúce spolu jdeta.
A že Kristus byl jest i jest vódcě vidomý, jenž jest byl milosrdný, tak nesúdil jest všetečně, ani odsuzoval; odpúštěl jest těm, kteříž sú zle činili, a dával jest dobré naučenie, i třikrát nakrmenie: dvě z chlebóv a z ryb, a třětie na večeři svého těla. Protož chce učedlníky naučiti příkladem svým, a die jim: „Nenie učedlník nad mistra.“ Jako by řekl: Máte to učiniti, co vám velím, abyste byli moji následovníci, jenž jsem mistr váš, a abyste byli pode mnú jako poslušní, nehrzějíce mým přikázaním. Neb poňavadž mistr, jenž bóh jest, svých křivd nemstí, t. neřádně, učedlníci, jenž jsú lidé, též mají učiniti; neb on die, Joh. 13, 13-14: Vy mě nazýváte mistrem a pánem, a dobřě diete, jistě jsemt; neb sem vám dal příklad, abyste též činili, jako já činil sem vám. „Nenie učedlník nad mistra,“ t. nenie nižádný z vás nad Krista dóstojenstvím a zákona naplněním; „ale dokonalý každý [učedlník] bude, ač bude jako mistr jeho.“ Jako by řekl: dokonalý v dobrotě každý učedlník bude, ač bude milosrdný jako mistr jeho, nesúdě ani odsuzuje všetečně, a odpúštěje vinu, miluje nepřátely své, a čině těm dobřě, kteříž jemu zle činie. A že ktož v tom nenásleduje svého mistra Krista, nenie hoden, aby jiného z hřiecha tresktal, neb byl by pokrytec, ale ne pravý učedlník, protož die k výstrazě učedlníkóm Kristus: „I co vidíš mrvu v oku bratra svého,“ to jest, proč znamenáš malý hřiech v svědomí bratra svého, „a břevna,“ to jest velikého hřiecha, „jenž v ocě,“ t. v svědomí neb v úmysle tvém jest, neznamenáš? „I kterak moci budeš řéci," t. hodně v polepšení, „bratru svému,“ t. všelikému blížniemu: „Bratře, necht vyvrhu mrvu,“ t. hřiech malý, „z oka tvého,“ t. z svědomie neb z úmysla, „a ty v ocě svém,“ t. v úmysle, „břevna,“ to jest velikého hřiecha, „neznamenáš? Pokrytče!“ jenž sě zdáš lidem dobrý, jsa zlosyn tajemný, „vyvrz najprvé břevno z oka svého,“ t. zbuď najprvé sám hřiecha velikého, „a tehdy,“ t. jsa v ocě svém uzdraven, „prozříš, aby vyvedl,“ t. dobrým na učením, „mrvu z oka bratra svého,“ t. malý hřiech z svědomie aneb z úmysla jeho.
V té řeči Kristově jest mnoho dobrého zavřieno: Prvé, že má člověk oko zevnitřnie tělestné, jímž vidí tělestné věci, druhé vnitřnie, jímž vidí netělestné věci, t, hřiechy, neb jiné, jenž těla nemají. A to oko někdy slove rozum, někdy úmysl. O němž ted Kristus mluví v podobenství; neb tomu každý, jenž má rozum, móž rozuměti, že břevno nemóž v oko tělestné upadnúti, aniž kdy upadlo jest komu v oko, aby maje je v ocě, i řekl drúhému, aby jemu mrvu vyňal. Druhé naučenie, že Kristus přirovnává malý hřiech k mrvě, ale veliký k břevnu. U příkladě: všední hřiech jest v úmysle, jako mrva v tělestném ocě; ale smrtedlný jest jako břevno, t. těžší než všední, jako břevno jest těžšie než mrva. A jako mrva, upadnúc v oko, ne ihned oslepí oka, tak všední ne ihned zkazí dobrého svědomie; ale břevno kdyby upadlo na oko, vyrazilo by oko i zkazilo: tak hřiech smrtedlný všechno svědomie kazí. Třětie naučenie Kristovo, že nemóž hodně tresktati člověk blížnieho svého z malého hřiecha, maje na sobě veliký. Protož S. Jan zlatoústý na to slovo: „I co vidíš mrvu v oku bratra svého,“ die: Jako by řekl Kristus: Lépe jest ani učiti ani tresktati laika [t. člověka světského], než učiti a tresktati, a samému v tresktání státi; neb také učenie učitele nenie slušné, ale posměšné. Protož každý kněz, chce-li učiti lid, prvé sám sě uč; pakli nechce sám sebe učiti a tresktati z toho, z čeho by jiné tresktal, tehdy ani jiných uč, ani treskci. To S. Jan. Čtvrté naučenie Kristovo jest, že každý, ktož jiného učí, aby hřiechu nechal, a sám hřiech má smrtedlný vědomě, ten jest pokrytec; neb tiem učením jako přikrývá přěd tiem, jehož učí, ten hřiech, kterýž má. Protož die S. Jan zlatoústý: Pokrytec jest každý učitel, kterýž prvé nečiní dobřě, a pak káže; neb když dobrým věcem učí, vyznává [t. tiem učením] přěd lidem, že jest spravedlivý; a že zle činí, hřiešník jest v sobě. Protož toť die [Kristus]: Chceš-li svobodně a věrně tresktati laika, a vyvrci z oka mysli jeho hřiech, prvé svú mysl vyčist ode všeho zlého, aby když treskceš laika pro hřiechy jeho, aby zasě neměl laik, že by tě tresktal z hřiechu tvého; neb bude sě báti tebe, když nic nenalezne, co by pohrzěl na tobě. Neb hřiecha velikost má býti vážena po osobě, jenž hřěší: neb laik ač učiní veliký hřiech, malý jest, mrva jest proti hřiechu, kterýž hřiech kněz učiní; ale učitel [t. mistr neb kazatel, jenž učí] ač malý hřiech učiní, proti hřiechu laika veliký jest, hrozný jest. To vše zlatá ústa.
Protož třěba jest těm, jenž jiné učie, hřiechu sě pilně varovati, a zvláště zjevného, aby mohli svobodně jiné z hřiechóv menších tresktati, a cěstú je Kristovú jako věrní pastýři vésti; neb jinak nebyli by páscie, ale spáscie, ne pastýři, ale nájemníci, ne vódcie, ale svódcie, ne strážní, ale netbaliví, ne rádcie, ale zrádcie a vlcie hltaví. Dají pán bóh, abychme byli milosrdni, jiných všetečně nesúdili ani odsuzovali, jiným viny odpúštěli, a rádi chudým dávali, sami dobřě byli živi, a jiné z lásky, když poblúdie, tresktali, z naučenie pána našeho Jezu Krista, jenž jest nám činiti tak přikázal!
V ten čas zástupové valéchu sě k Ježíšovi, aby slyšěli slovo božie; a on sfojieše podlé jezera [neb zátoky] Genezaret [tak řečeného], a viděl jest dvě lodí stojící podlé jezera, a rybáři blechu sstúpili, a práchu sieti. A vstúpiv v jednu lodí, jenž bieše Šimonova, prosil ho od země odvezti [od břěhu odstrčiti] maličko [neb málo], a sedě učieše s lodičky zástupy. A když přěsta mluviti, lekl jest k Šimonovi: Vez na vysoké [na hlubokú vodu], a rozestřěte sieti své k lovu. A odpověděv Šimon Petr, řekl jest jemu: Přikazateli! přěs celú noc pracujíce nic nepopadli sme; avšak v slovu tvém [t. k přikázaní slova tvého] rozestru siet. A když to učinichu, zahrnuli sú ryb množstvie veliké, i dřieše sě sief jich. A ponukli sú tovařišóm [t. znamenie dali sú jim], kteříž sú byli v jiné lodí, aby přišli a pomohli jim. A přišli sú, a naplnili sú obě lodí, tak že sta tonule. To když uzřě Šimon Petr, padl jest k kolenoma [t. k nohám] Ježíšovýma, řka: Vyjdi ote mne, panel nebi člověk hřiešný jsem. Neb strach byl obklíčil ho, i všecky, kteříi sú s ním byli na lově ryb, kteréž sú byli popadli; a též Jakuba i Jana, syny Zebedei (toho, jenž slul Zebedeus], jenž biechu tovařišie Šimonovi. I vece k Šimonovi Ježíš: Neroď sě báti, potom již lidi budeš lapati. A přivezše k zemi lodie, opustivše všecky věci, šli sú po něm.
Svaté toto čteme v prvém rozumu, jakož ukazuje skutek, jenž sě stal, jest dosti k rozumu snadné; ale vedlé smyslu duchovnieho má mnoho velikých smyslóv, miením rozumóv, jichž sě duše věrná móž darem božím dovtípiti, znamenajíc najprvé, že „zástupové valem sú šli k Ježíšovi, aby slyšeli slovo božie.“ Byl dobrý kazatel Ježíš: prvé činil, potom kázal; hřiechy tupil, ctnostem učil, nemocné uzdravoval, hřiešnicě a hřiešníky mile přijímal, rád s nimi obcoval s kajícími, a hřiechy jim odpúštěl; lež tupil, slovo božie mluvil; protož „zástupové valili sú sě k němu, aby slyšeli slovo božie.“ Zástupóv těchto púšť od Ježíše neodlúčila, hlad neodehnal, kněžská kletba neodstrčila, ani potom hróza smrti zastrašila. I die právě čtenie, že „zástupové valéchu sě k Ježíšovi, aby slyšeli slovo božie!“ i nynie sě valé věrní křěsfané k Ježíšovi, aby slyšeli jeho slovo.
Dále die: „A on stojieše vedlé jezera Genezaret.“ Kázal milostivý kazatel podlé jezera na břěhu, a jsa tištěn od zástupóv, vstúpil jest v lodičku, „a sedě učil jest s lodičky zástupy.“ V tom ukázal svú velikú pilnost našeho spasenie, a svobodu svatého kázanie, jenž i na púšti, i podlé jezera, zátoky, neb podlé moře, i na moři má mieti svobodu, když lidé chtie slyšeti. A proti tomu kněz Sbyněk, arcibiskup Pražský, s kanovníky byl jest kúpil bulu u papeže Alexandra pátého, v níž jest přikazoval, aby slovo božie nikdež nebylo kázáno, ani v kaplách od papeióv stvrzených, jedné u far a v klášteřiech, a v kanovnických kosteléch. A od té buly s boží pomocí odvolal sem sě k tomu papeži, an ihned po vydání buly umřěl, i s kancléřem. Potom odvolal sem sě k jeho náměstku, Janovi XXIII; u něhož nenalez pomoci k vysvobození slova božieho, odvolal sem sě ku pánu bohu, k Ježíšovi, velebnému a spravedlivému biskupu, aby ten mě súdil; a káži v městech, po hradiech, na polích i v lesě, a mohl-li bych kde podobně, kázal bych i na břězě, i s lodie, jakož jest učinil spasitel, nám dávaje příklad; neb die čtenie: „Zástupové valéchu sě k Ježíšovi, aby slyšeli slovo božie. A on stášě podlé jezera Genezaret.“
Tu věz vedlé rozumu duchovnieho, že Genezaret jezero znamená neustavičnost tohoto bydla v světě, v němž jako na moři jednak jest vzdvihnutie větrem pýchy, jednak dolóv spadnutie psotú; protož dobřě slove Genezaret, to jest počátek urozenie, neb ihned v břiše matky počíná sě tato psota. Také smrdí jako moře, a jest ůněm boj jednoho člověka proti druhému, jako u moři mezi rybami, tak že jakož ryba rybu kazí a jie, tak člověk člověka hubí. Pak stánie Kristovo vedlé moře, jest jeho božstvie pevnost nade všecka stvořenie. Dvě lodí, dvój lid: židovský a pohanský, znamenáta. Vstúpenie Kristovo v lodí Petrovu znamená Kristovo vtělenie z židovstva, z kteréžto lodie sedě v ctnostech učil jest vyvolené, jakožto stojície na zemi. Lov Petróv, na němž dřěly sú sě sieti, znamená sbor křěsfanóv, z nichž někteří vypadnú. Pomáhánie jiných tovařišóv Petrovi, jest pohanóv obrácených pomoc židovskému lidu. Opuštěnie Petrovo a jeho tovařišóv všech věcí, znamená opuštěnie panovánie v světě kněžím, jímž mají jíti po Kristovi.
Jsú ještě jiná naučenie ve čtení: Prvé, že lidé mají býti pilni slyšenie slova božieho; to v tom sě znamená, že „zástupové valili sú sě k Ježíšovi, aby slyšeli slovo božie.“ Druhé, že kazatel má vyprati své sieti, to jeát řeč vyčistiti, jíž má lidi z moře tohoto světa Kristovi loviti, tak aby kázal čistý zákon boží, ne básní, ani lží, ani neúžitečných řečí, a ovšem jímž by lidi svodil aneb lúpil. Třětie, že ktož v noci, t. v hřieše smrtedlném loví, ten nic sobě k spasení neuloví, a zvláště kněz, káže-li v smrtedlném hřieše. Čtvrté, že kazatel má povýšiti života nad jiné, a hlúbe znáti pána boha; neb die Kristus Petrovi: „Vez na vysoké“ neb na hlubinu. A kdy tak učiní kazatel, tehdy sietí slova božieho, z přikázanie Kristova, vyvleče mnoho lidí z moře tohoto světa, to jest z pýchy, z hněvu i z smilstvie, i z jiných hřiechóv. Ale sieti sě prodrú, neb mnozí počnúce býti dobří kázaním slova božieho, potom odstupují.
A tu věz, že troje jsú sieti: Prvé jsú Kristovy, a jsú svazek ctností v zákonu Kristovu. A ty sieti vieží sě nití lásky svaté v syniech božích vyvolených, kterážto nit na šest stran musí jíti; najprvé vzhóru k bohu, pak k lidem, nahoru k svatým v nebesiech, dolóv k svatým u přědpeklí, na pravici zde k přátelóm, na levici k nepřátelóm, za sě k otcóm svatým, přěd sě k budú-cím. Druhé sieti jsú dáblovy, a ty sú svazek zlostí, svázaný dáblovú závistí. O těch sietech die Abakuk prorok v 1 k. 15 V., že ďábel vtáhl jest lid v svú vrš, a zahrnul v sieti své. A David die, Žalm 141, 10: Padnú v sieti jeho hřiešníci. Běda jim, kto jsú v jeho sietech! Třětie sieti jsú ustavenie světská, jenž nemají založenie v božiem zákoně; a v ty sieti lapají i světští i duchovní. Držmež my sě sietí Kristových, abychom neostali na věky v sieti dáblově. Speřme sieti lásky: což sme zmeškali v milování boha a blížnieho, omyjme to slzami a svatým pokáním.
Ještě znamenám ve čtení Kristovu velikú pokoru, že prosil jest Šimona, aby od země, t. od břěhu, malíčko lodí odstrčil. V tom učí pány a preláty, aby radějše pokornú prosbú a napomenutím své poddané v poslušenstvie vedli, než ukrutností; neb die Seneka pohan, že ušlechtilá jest mysl člověka, lehčejie sě dá vésti než táhnúti. Protož múdří najprvé pěkně prosie a napomínají, ale blázniví ukrutně přikazují; jimž die Ezechiel prorok v 34 k 4 v.: S ukrutností přikazovali ste a s mocí. Také znamenám Petrovu pokornú řeč, že die: „Přikazateli!“ Aj Kristus prosí, a Petr za přikázanie přijímá; protož die: „přěs celú noc pracujíce, nic nepopadli sme; avšak v tvé slovo,“ t. poslúchaje tvého slova, "rozestru sieti." Učinil Petr vóli Kristovu, mnoho ulovil; padl „k kolenoma“ neb k nohám Ježíšovým, řka: „Vyjdi ote mne, nebi člověk hřiešný jsem.“ Jako by řekl: Nejsem hoden pro hřiechy své, aby ty se mnú na lodí byl. Tu jest naučenie každému člověku, kterýž napomínáním svým, kázáním neb učením mnoho lidí k dobrému přivede, aby padl na svoji koleně k Ježíšovi, a jemu chválu vzdal a ne sobě, pamatuje, že die Kristus v 17 k. 10 v. S. Luk.: Když učiníte všecky věci, kteréž sú přikázány vám, řcěte: Sluhy nestatečné jsme! Ale tu věz, že když die Petr: „Vyjdi ote mne, pane!“ die S. Augustin, že Petr bláznivě a sprostně mluvil jest: jako by nemocný lékaři, an k němu přišel a uléčiti ho chtěl, jemu byl řekl: Vyjdi ote mne, nebi jsem nemocen. To Augustin. Ale že Petr z pokory řekl, Kristus pokorný s ním ostal; jemu chvála na věky! Amen.
V ten čas ř. J. u. s.: Věru pravi vám [svým učedlníkóm] nebude-1i hojnějšie [t. věččie] spravedlnost vaše, než mistróv a zákonníkov, nevejdete v královstvie nebeské. Slyšeli ste, že řečeno jest starým [v božiem zákoně, Exod. v 20 kap. 13 v.]: Nezabieš (t. neřádné člověka! neb ktož zabie, hoden bude súdu [na smrt odsúzenie]. Ale já (bóh váš a mistr) pravi vám, že každý [člověk], ktož sě hněvá [neřádně bez viny] na bratra [bližnieho] svého, hoden bude súdu (aby ho súdili k zatracení]; a kto die [neřádně ze zlosti] bratru svému: Racha! hoden bude odsúzenie (k věčnému ohni); a kto die (neřádně): Blázne! hoden bude pekelného ohně. Obětuješ-li dar (t. oběť neb který skutek) svój k oltáři, a tu vzpomeneš, že bratr [blížní] tvój má něco proti tobě, opust tu dar svój přéd oltářem, a jdi prvé k pokoře bratra svého [neb pokoru učiň bratru svému]; a pak [neb tehdy] přida, obětovati budeš dar svoj.
Milostivý náš spasitel, chtě v pravú lásku své učedlníky uvesti, jíž králevstvie nebeské sě otvierá, učí je, aby ani sě na bratří zle hněvali, ani jich zle popúzěli, ani jich haněli, a tak ovšem aby nezabíjeli. Pakli sé komu přihodí, že proti bratru zaviní, velí spasitel, aby když vzpomene, nic neobětoval, jedné ač prvé smieří sé s ním, jemuž jest zavinil. A že sú toho neplnili mistři a zákonníci, protož die spasitel svým učedlníkóm, a tak všem křěstanóm: „Věru pravi vám: nebude-li hojnějšie spravedlnost vaše, než mistróv a zákonníkóv, nevejdete v královstvie nebeské.“ Tu věz, že mistři sluli sú ti, jenž sú zákon boží vykládali lidu, kterak mají rozuměti. Ale zákonníci sluli sú ti, kteříž nad obec vytrhše sě zvláštním obyčejem, i rúcho sú měli zvláštnie, i obyčeje jiné: jakož i ve čas jsta tě dvě rotě, to věz mistři a zákonníci, a daj pán bóh, aby nebyli horší nežli oni! Oni sú najviece sě milostivému spasiteli protivili; protož nazval jest je Kristus hadovým pokolením, syny dáblovými, pokrytci, pokolením nevěrným, cizoložným a najhorším. Pokrytci proto, že sú sě přěd lidmi zdáli jako spravedliví, a činili sě jako spravedliví, nejsúce; protož die spasitel učedlníkóm: „Věru pravi vám: nebude-li hojnějšie,“ t. věččie, „spravedlnost vaše než mistróv a zákonníkóv, nevejdete v králevstvie nebeské.“
Tu věz, že spravedlnost jest ctnost, jíž člověk dá každému, co na koho slušie; a tak když dá bohu člověk, což na něho slušie, to věz slávu, poctivost neb poslušenstvie, drže všecka jeho přikázanie, tehdy jest k bohu spravedlný neb spravedlivý. A že nemóž tak býti spravedlivý, by ihned i blížniemu nebyl spravedlivý, protož dá blížniemu, co na něho slušie; a že slušie k blížniemu, aby ho miloval jako sám sě, přěje jemu dobrého jako sobě, a nečině jemu křivdy, a tak nehněvaje sě na něho bez viny, ani řiekaje jemu racha! neb blázne! tehdy jest k blížniemu spravedlivý. A že mistři a zákonníci ne tak sú sě měli ku pánu Ježíšovi, neb sú ho nectili jako boha, přikázanie jeho sú nedržěli, ani jako blížnieho sú milovali, ale brž hněvali sú sě darmo na něho, a hekali sú jemu blázen, opilec, žráč, dábelník, Samaritán, svódcě, ruhač, a že nenie od boha, proto že svátku jich nesvětí, protož byli sů nespravedliví i k bohu i k blížniemu. A že sú učili lid, jedné aby nezabíjeli, ale hněvu sě nebránili, protož byli sú i v skutku i v učení přěd bohem nespravedlivi, ač sú sě zdáli přěd lidem spravedlivi. Protož oznamuje jich nespravedlivosti spasitel, chtě aby učedlníci jeho byli spravedlivi, die: „Věru pravi vám: nebude-li spravedlnost vaše hojnějšie než mistróv a zákonníkóv, nevejdete v královstvie nebeské.“ Neb jich spravedlnost byla jest omylná, že sú mněli, by jedné skutek zlý byl hřiech smrtedlný a božieho přikázanie přěstúpenie, a zlé myšlenie by nebylo hřiech smrtedlný; ale učedlníkóv Kristových má býti spravedlnost, aby sě i od zlých myšlení varovali. Protož die dále: „Slyšeli ste, že řečeno jest starým: Nezabieš neb ktož zabie, hoden bude súdu. Ale já pravi vám, že každý, ktož sé hněvá na bratra svého, hoden bude súdu.“
Tu věz, že zabitie člověka móž býti někdy dobřě, a někdy zle: Dobřě, když z přikázanie božieho, řádem a z lásky, zlého člověka súdcě, neb obec, neb jiný někto zabie; neb die bóh v knihách Levitici v 24 k. 16 v.: Ktož láti bude bohu, smrtí upiři! A že die čtenie: „Řečeno jest starým: Nezabieš!“ v knihách Exodi v 20 k. 13 v., „neb ktož zabie, hoden bude súdu,“ t. aby byl odsúzen na smrt; neb die bóh v knihách Levitici v 24 k. 17 a 19-20 v.: Ktož bíti bude člověka a zabie, smrti umřil Ktož učiní ránu kterému svému měštěnínu, jakož jest učinil, tak i jemu sě stane: zlomenie za zlomenie, oko za oko, zub za zub dá; jakúž učiní poškrvnu, takúž aby trpěl, bude připuzen. Proti tomuto božiemu ustavení jsú obecné kniežata, páni i měštěné, jenž mordéře zle propúštějí na penězích, sami je berúce, aneb penieze za odklad odsuzujíce. I kde u zemka naučili sú sě, aby za sedláka dali pět kop? I tak-li jest lacin člověk, jenž stojí za vešken svět? Kde sú vzěli naučenie, aby měštěnín byl dražší desieti neb pěti kopami než sedlák? A panoše dražší čtyrydcieti kopami než měštěnín? a pán padesáti než panošě? Bóh váží lepšieho viece: bude-li sedláček svatý, a zabie ho vládyka bez viny, jako Kain Abele zabil, a panoše bude zlý zabit od druhého také od zlého, i zdali pán bóh neváži viece svatého sedláčka, než panoši zlého? Také neviem, kde sú sě naučili súdcie, dávati pokánie vražedlníku, aby šel neb jiného najal do Říma a do Cách za toho, jehož jest nevinně zamordoval? Proč nesúdie jako bóh přikázal, řka, III. Mojžíšova 24, 17: Ktož zabie člověka, smrtí umři! Psáno jest, 3 Reg. 20, 42, že prorok řekl jest k králi židovskému Achab, že propustil Benadab, krále Syrského: To die pán: Proto že's propustil muže hodného smrti z ruky své, bude duše tvá za jeho duši [t. život za život], a lid tvój za jeho lid. A to sě stalo, že zabit jest, a lid jeho zmordován. Opět král Saul, 1 Reg. 15, 9, že nezabil Agag, krále Amalechitského, zbavil ho bóh králevstvie, a potom zabit jest od pahanóv. I kterakž tehdy nehřěšie nynější súdcie, jenž mordéře zle propúštějí na penězích, neb pro přiezeň? ano bóh die, II. Mojžíšova 20, 13: „Nezabieš!“ to věz bez viny a neřádně člověka; „neb ktož zabie, hoden bude súdú“, t. aby ho odsúdili vedlé písma božieho, jenž die, II. Mojžíšova 21, 12: Ktož bíti bude člověka a zabie, smrtí umře.
vážiti má člověk to přikázanie: „nezabieš,“ aby nezabil člověka na těle, ani sám tepa, ani radú, ani ponuknutím, ani otrávenim, ani odsúzením, ani nebráněnín, když móž obrániti; aby nezabil kto ani kterým přivolením k zabití člověka nevinného, ani pobráním statku, pro něž [pro pobránie] by hladem umřěl, ani zadržením almužny. Neb die S. Ambrož: Krm chlebem lačného, nekrmil-li's, umořil si, to jest, umřěl-li jest hladem. A svatý Pavel die k Římenínóm v 14 k. 15 v.: Hlediž abys krmí svú toho neztratil, pro něhož Kristus umřěl jest. A to miení, jakož tudiež píše S. Pavel, aby zlým příkladem neuvedl v zatracenie člověka, pro něhož Kristus umřěl jest; neb zabitie na duši hřiechem, jest těžšie než na těle. Protož má člověk velmě sě ostřiehati, aby nižádného nezabil na duši zlým učením, zlú radú, zlým příkladem a zmeškáním dobrého naučenie. Protož die S. Řehoř, že koliko lidí zmordujeme zlým příkladem a zmeškáním, toliko hodni jsme smrti. A nevěří-li kto Řehořovi, ale věř Kristovi, jenž die v 18 k. 6 v. S. Mat.: Ktož pohorší jednoho z těchto maličkých, jenž v mě věřie, hodné jest jemu, aby zavěšen byl žernóv osličí [jímž osel neb oslice mele obilé] na hrdlo jeho, a byl pohřížen v hlubokosti morské. O milý Kriste! by každý, jenž jiné horší zlým příkladem, byl tak utopen, málo by kněží a zákonníkóv oslab, počnúce od papeže až do najmenšieho, jenž jest pilen lakomstvie, pýchy i smilstvie! I kam by sě děli kuběnáři kněžie i mnišie, a my moře nemáme? A snad s ženami svými, by měli žernovy u potocě topeni býti, zastavili by potok, a učinili by rybník! Daj, pane Kriste! Ať nejsúce na těle ztopeni, kají sě i s kuběnami, aby nebyli na věky u pekle pohříženi. Daj také, milý Kriste! ať tebe poslúchajíce, všichni držíme právě to přikázanie: „Nezabieš!“
die Kristus: „Ale já pravi vám, že každý, ktož sě hněvá na bratra svého, hoden bude súdu.“ Tu věz, že jeden jest hněv dobrý, k němuž jest člověk zavázán pod věčným zatracením; neb die bóh, Efezským 4, 26: Hněvajte sě, to věz na hřiechy, a nerodte hřěšiti. Protož die S. Jan zlatoústý, De op. imperf. om, 11.: Někdy sě hněváme hodně a laskavě; neb nebude-li hněv proti hřiechóm, ani učenie bude platno, ani súdové prospějí, ani hřiechové budú skroceni; protož spravedlivý hněv jest mátě poslušenstvie. Protož netoliko nehřěší, ktož sě s příčinú hněvá, ale zasluhuje; neb nehněvá-li sě, hřěší. Neb hověnie nerozumné hřiechy rozsievá, zmeškánie krmí, a netoliko zlé lidi, ale i dobré volá ke zlosti. To zlatá ústa. Pak druhý hněv jest zlý, a ten jest nezřiezená žádost pomsty. A tak když kto bez viny žádá nějaké pomsty na svém blížniem, tehdy sě hněvá; pakli on jest vinen a tento sě sám mstí, tehdy opět sě hněvá, a tak přěstupuje božie přikázanie, a jest hoden súdu. Protož die spasitel: „Ale já pravi vám,“ netoliko aby nezabíjeli, „ale že každý, ktož sě hněvá na bratra, hoden bude súdu,“ t. aby byl súzen k věčnému zatracení. A věz, že když sě na koho hněváš pro hřiech, sám nemaje vědomě do sebe hřiecha smrtedlného, tehdy ho právě miluješ; ale když sě naň pro hřiech nehněváš, tehdy ho nemiluješ, a ovšem táhneš-li ho k hřiechu, neb přivoluješ-li jemu. Protož věz, že člověka zlého máš milovati, ale zlosti jeho nemilovati; protož dobřě važ božie stvořenie, a to miluj, t. člověka, a hřiech rozumem znoj, a toho nemiluj, ale brž naň sě hněvaj. A tak poznáš, jakož die S. Augustin, že jiné jest sě hněvati na bratra, a jiné na hřiech, a že na bratra sě nehněvá, ktož sě na hřiech hněvá. Ale dieš: Poňavadž hněv zlá jest žádost neřádná pomsty, tehdy neslušie žádati pomsty na bratra, jenž jest vinen. Tu věz, že rozličně člověk móž poblúditi v žádosti pomsty: prvé, žádá-li na nevinného; druhé, žádá-li mimo řád od boha vydaný; třětie, žádá-li pro svú pomstu, neb pro chlúbú svú; a pro každý taký hněv hoden jest člověk súdu.
Dále die Kristus: „A kto die bratru svému: Racha! hoden bude odsúzenie.“ Tu věz, že „racha,“ jakož die S. Jeronym, židovské jest slovo, a tolik jest řečeno z hněvu, jako by řekl: „bezmozký;“" ale svatý Augustin die, že „rachá“ jest znamenie, jímž člověk ukáže hněv srdečný: jako očí mrdnutie, nosu ukřivenie, neb úst ukřivenie. A tak když kto hněv ukazuje, řka: Hu! neb: Hrňau! neb kterak kolivěk jinak, neb očima ukáže, neb jazyk vyplazí, ústa ukřiví, neb pípek, jiní řiekají cíbek, proti komu učiní, ten svému bratru řieká racha, a jest hoden odsúzenie. Dále die spasitel: „A kto die,“ t. bratru svému: „Blázne!“ rozuměj, když die z hněvu ku potupení, „hoden bude pekelnieho ohně.“ To mají vážiti háncie, a zvláště kněžie a žáci, jenž vadiece sě o obroky, vypisují na sě, což mohú najhoršieho. Také mají to vážiti ti, jenž píší na druhé divná haněnie, když jim dluhu neplatie; a také všickni, kteříž jiné hanějí. Poňavadž kto die bratru svému, t. kterému kolivěk blížniemu, ze zlosti: Blázne! hoden jest věčného ohně, i kterak ti nejsú hodni, kteříž blížnieho nazývají kacieřem, nevědúce do něho kacieřstvie? A zvláště nazývají-li z závisti, proto že jich hřiechy tupí, jako sú nazývali kněžie a zákonníci Krista bludným a kacieřem.
Také vážiti máme, že Kristus v tomto čtení položil jest tři stupně hřiecha: prvý stupeň, hněv toliko v srdci; druhý, hněv, v srdci s ukázaním znamenie zevnitř; třětí jest hněv s láním neb s haněním řěčným neb psaným; tak že člověk hněv má v srdci, potom ukáže jej znamením, a třětí vymluvením rozumným neb vypsáním. Prvý stupeň hřiech veliký, druhý věččí, třětí najvěččí. Též také položil jest Kristus tři stupně pomsty: súd, odsúzenie, oheň věčný. Skrze ty tři věci znamenal jest Kristus muku pekelnou, k níž bude člověk prvé súzen, druhé odsúzen, a třětie ohněm mučen; a tak súzenie bude těžké, odsúzenie těžšie, a ohně trpěnie najtěžšie. A tu trojí pomstu bude člověk každý nekajíci trpěti za každý hřiech smrtedlný, ač jeden hřiešník viece bude trpěti než druhý. A že z těch tří stupňóv hřiecha móž sě člověk káti, a také móž sě jich nedopúštěti, protož Kristus die: „hoden bude súdu, hoden bude odsúzenie, hoden bude věčného ohně.“ A nedie: „hoden jest,“ jedné ač by sě nekál konečně; neb nižádný hřiešník, hřěše myslí, slovem, neb skutkem, nenie konečně zatracen, jedné ač sě konečně nebude káti. Protož aby člověk měl hojnější spravedlnost, než sú měli mistři a zákonníci, musie držěti lásku k blížniemu svému i v srdci, i v slově, i v skutku, a jest-li jemu co vinen, aby pokorně odčinil. A že všichni skutkové bez lásky jsú bohu revzácni, protož má člověk prvé v láscě býti, a pak jiné skutky činiti; protož die dále Kristus: „Obětuješ-li dar svój k oltáři, a tu vzpomeneš, že bratr tvój má něco proti tobě, opusť tu dar svój přěd oltářem a jdi prvé k pokořě bratra svého, a tehdy obětovati budeš dar svój.“
Tu věz, že v každém skutku našem tři věci máme znamenati: t. chválu boží, prospěch blížnieho, a své zaslúženie. A ač najprvé máme zřieti k boží chvále, však milostivý pán nechce chvály mieti od nás bez našeho prospěchu a bez našeho blížnieho prospěchu; protož die S. Jan zlatoústý: Viz milosrdenstvie božie, jenž viece hledí k lidskému prospěchu, nei k své chvále; neb viece miluje svornost křěstanóv, než své dary. Protož die: „Obětuješ-li dar svój k oltáři,“ a dále. Z toho máš, že nižádná oběf nenie vzácná bohu bez lásky. A to máme my kněžie vážiti, abychom nepřistúpali k oltáři, máme-li který hřiech do sebe smrtedlný, a zvláště hněv v srdci, a bližních popuzenie ze zlosti a haněnie; neb die spasitel: „Obětuješ-li dar,“ t. mieníš-li v srdci obětovati kterú kolivěk věc bohu, neb který kolivěk skutek učiniti, „a ty vzpomeneš, že bratr tvój,“ který kolivěk, „má něco proti tobě,“ t. že ty jsi jemu vinen, „opusť tu dar svój,“ to jest neobětuj, aniž čiň kterého skutka, „a jdi prvé, pokoř sě bratru,“ to jest, učiň dosti napřěd bohu a bližniemu; neb tak smieřě sě s bohem a s bratrem, budeš mieti boha ku pomoci i bratra, aby hodně obětoval bohu který kolivěk dobry' skutek; protož die spasitel: „a pak,“ neb „tehdy přida, obětovati budeš“ t. dóstojně „dar svój,“ t. skutek dobrý. Aj teď máš jistého biskupa Ježíše, jenž nedie: Daj mi, a já tě rozhřěším toho, co's učinil proti bratru svému; ale brž nechce nic od tebe vzieti, jeliž bratru odložíš a s ním sě smieříš. Ne tak činie pohřiechul všickni kněžie; neb mnozí velé sobě dáti, a potom bratru odčiniti, aneb dějí: Já tě toho rozhřěšujil
snad dieš: Bratr, jemuž jsem vinen, umřěl jest; druhé, neviem, kde jest; třetie, že nechce smlúvy; čtvrté, že snad nesmieš sě jemu vzjeviti; páté, že nemóžeš jemu dosti učiniti. Tu věz, že neobtěžuje spasitel nižádného nepodobnú věcí; protož miení Kristus, aby člověk odčinil blížniemu, když podobně móž, aby na něm nesešlo, a také když znamená, že by bližní nebyl ke zlému popuzen. Protož k prvému diem: Umřěl-li jest bratr, ale bóh jest živ, jemuž zvláště má sě člověk pokořiti; a učinil-Ii jest křivdu bratru na zboží, a má čím odložiti, tehdy má dietkám neb přátelóm odložiti. Též nevie-li, kde jest, a též jest-li daleko, že nemóž podobně k němu přijíti. A pak nechce-li slyšeti a přijieti dosti učinénie, jakož die třětí kus, již tento nebude jemu vinen; jedné ač by potom chtěl přijieti, tehdy má vždy rád dosti učiniti. Pak čtvrté, když nesmie sě jemu zjeviti v zavinění, neb mohlo by snad mnoho zlého z toho zjevně přijíti, tehdy musí opatrné učiniti, neb skrze jiné lidi: jako vzal-li co, aby vrátil též neb tolikéž; pakli jest jiné zavíněnie, jako že mu dceru zprznil, neb manželku, tehdy mlčeti s tiem a bohu sě pokořiti, a dosti za hřiech učiniti. Páté to sě samo vymlúvá: neb poňavadž nemóž dosti učiniti, bohu to má poručiti, neb jemu má býti prvé každé odloženie. Neb on jest, proti němuž jest najprvé každé zaviněnie, a tak proti každému člověku; protož nemóž nižádný dosti bohu učiniti, jeliž dosti učiní jemu i každému jeho stvoření, proti němuž zavinil jest. Protož nemá člověk věřiti kněžím a zákonníkóm v tom, když řkú, že má jim člověk penězmi dosti učiniti, jakož oni žádají na zpovědi.
Ale má věděti člověk, že najzvláštnější a najpřístupnější skutek k dosti učinění hřiešníku, jest mieti srdce skrúšené, neb die David, Žalm 51, 19: Oběť bohu duch zamúcený, srdce skrúšené a pokořené. A ta oběť, duchovně k oltáři duše dána, viece by prospěla k tomu hřiešnému, i vší cierkvi svaté, než oběť tělestná, již by položil na oltář kamenný v kostele; neb poňavadž člověk hřiechem učině proti bohu, činí proti vší cierkvi svaté, tak že jí utrhne v sobě pomoc, protož má zasě dosti učiniti cierkvi svaté, již navrátě sě, aby v nebesiech světí měli radost, a v zemi i u přědpeklí měli pomoc. Učmež sě právě obětovati, tak abychom najprvé hřiechu sě ostřiehali; pakli sme shřěšili, abychom ihned duch skrúšený a srdce pokorné bohu obětovali na oltáři vnitřniem, o němž die bóh, III. Moji, 6, 6: Oheň bude hořěti na oltáři mém, jenž nikdy neuhasne. Oheň ten jest milovánie boha a blížnieho, to nemá nikdy uhasnúti v duši člověka. O tom ohni die spasitel, Lukáš 12, 49: Přišel sem, abych pustil oheň v zemi, a co chci, jedné aby hořělo? t. srdce tiem ohněm. A k tomu ohni, jakož die boh, má přikládati kněz, aby hořělo. Kdež vezmem lepšieho kněze, aby ten oheň v nás zachoval, než jest Ježíš, kněz náš veliký? jenž učí nás, abychom měli věččí spravedlnost než mistři a zákonníci, abychom nezabili nežádného, ani sě hněvali darmo, ani dávali znamenie hněvu, ani haněli bratra svého; pakli sme co zavinili komu, ale abychom odčinili, a potom oběť, to jest dobrý skutek, na oltáři duše bohu obětovali. Oběť prvá, hřiechu želenie srdečné; druhá, boha milovánie; třětie, modlitba; čtvrtá, k blížniemu učiniti milosrdenstvie; pátá, v dobrém setrvánie. Ktož ty oběti dává bohu, ten neukazuje sě přěd bohem bez oběti prázdný; neb die bóh, II. Mojžíšova 23, 15: Neukážeš sě přěde mnú prázdný. To kněžie na svú misku takto vykládají: Neukážeš sě v kostele bez ofěry, ale s ofěrú u oltáře. Znám to, že dobřě činie, ktož ofěruji; ale my zle činíme, kdýž ofěry lakomě žádáme. Dajž milostivý spasitel, abychom tak učinili, jakož jest v tomto čtení nám rozkázal. Amen.
V ten čas, když zástup mnohý [v lidu, neb veliký] bleše s Ježíšem, a neměli sú [t. lidé v zástupě], co by jedli, svolav učedlníky své, vece jim: Líto mi jest zástupu! neb aj již tři dni trpie mě [t. se mnú[, a nemají, co by jedli; a pustímli je lačny v dóm jich [t. domóv každého], ustanú (neb zhynúJ na těstě, neb někteří z nich z daleka sú přišli. A odpověděli sú mu učedlníci: Odkud je kto teď moci bude nasytiti [jako by řekli: Kde by vzal, kto by je nakrmiti chtěl] chlebmi [neb chleby] na púšti? 1 táza sě jich [pro jich naučenie, t. řka]: Kolik chlebóv máte? Kteříž řekli sú: Sedm! 1 přikázal jest zástupu siesti na zemi. A vzem sedm chlebóv, chválu [bohu] učiniv, lámal jest [obyčejem svým] a dal jest učedlníkóm svým, aby kladli; a kladli sú zástupu [lidu]. A miechu rybičky nemnohé; i těch požehna a káza klásti. I jedli sú, a nasyceni sú byli; a sebrali sú, co jest zbylo z úlamkóv [neb otruskóv, neb zbytkóv], sedm košóv. A bleše těch, kteříž sú jedli, čtyři tisíce lidí; i pustí je [domóv].
Spasitel náš vedlé tohoto čtenie ukázal jest, že jest pravý bóh a pravý člověk: bóh, že veliký lid nasytil z nemnohých chlebóv; člověk, že obcoval tělestně s lidmi. A ukázal také i pilnost svú k našemu spasení, že tři dni kázal na púšti, i milosrdenstvie, že jest ře l: „Líto mi jest zástupa.“ Dal jest také naučenie kniežatóm duchovním i světským: prvé, aby sě tázali, kdy co chtie úžitečného učiniti. Aj die čtenie: „Svolav učedlníky své, řekl jim: Líto mi jest zástupa!“ Tu die výklad: Svolává učedlníky, aby naučil povýšené menším jich rady dávati. Druhé naučenie, aby kniežata, páni a preláti byli svým lidem milosrdni, v núzi jim jiesti dali, aby nezhynuli; a kněžie zvláště, aby chléb, kterým mají od něho za almužnu, aby přěd chudé kladli. Třětie naučenie, aby ostatky zbierali a dávali chudým, aby nezahynuli. Ale ty ostatky nynie radějše dávají psóm neb sviniem, nežli chudým Kristovým údóm; a tiem činem ukazují, že jsú jim psi milejší než chudí! To ke čtení, jakož slova záležie.
Duchovnie naučenie jest, že biskup, farář, neb jiný kněz nad lidem ustavený, má jakožto Kristus býti pilen kázanie, a klásti slovo božie přěd lid, aby nezhynul na cěstě, jíž jíti má k radosti věčné; a lid aby tři dni trpěl, to jest, od hřiechu sě odchýle, jakož dle S. Augustin, k bohu sě myšlením, mluvením i skutkem obrátil; neb těch milostivý spasitel domóv bez pokrmu lačných nechce pustiti, aby nezhynuli na cěstě. Neb obrácení a kající na cěstě by tohoto světa zhynuli, když by božieho slova nepožívali; protož mají býti božím slovem napomínáni. To Augustin. A opět die: O by řekl, pane Ježíšil o nás: Nechci, aby lační zhynuli! Ale rač nám dáti pokrm, abychom k cěstě, jenž do vlasti nebeské vede, mohli přijíti; nebt mnozí v té cěstě hynú, ale jedno ti, kteříž s tvého stolu krmě nepožívají. To Augustin. Váží také S. Augustin, že die spasitel: „Pustím-li je lačny v dóm jich, ustanú na cěstě; neb někteří z nich z daleka sú přišli.“ A die takto: Jistě velmě má vážena býti milostivá řeč, kteráž jest z úst pravdy vyšla, jenž die: „Někteří z nich z daleka sú přišli.“ Neb jest některý člověk, jenž nic křivého, a nic porušenie tělestného jest neokusil, k boží službě chvátal jest; ten jest z daleka nepřišel, neb svým neporušením a svú nevinú velmě blízký jest byl. Některý nižádnú oplzlostí, nižádnými zlostmi nejsa poškvrněn, jedné manželstvie zkusiv, k službě duchovní sě obrátil; ten jest nepřišel z daleka, neb jest požíval manželstvie pojčeného, a nehodnými věcmi nezblúdil jest. A někteří po tělestných hřiešiech, někteří po křivých přísahách, někteří po krádeži, někteří po vraždách ku pokání sě vracují, a k boha všemohúcieho sě službě obracují. Jistě ti z daleka ku pánu sě navracují! neb čím kto jest viece poblúdil, tiem dále jest od pána odstúpil; neb syn marnotratcě, jenž jest otcě opustil, odšel jest do vlasti daleké, v niež jest svině pásl, neb jest hřiechy krmil. Protož dáni budte pokrmové i těm také, jenž z daleka přichodie; neb obrácených hřiešníkóm pokrmové svatého naučenie mají dáni býti, aby v bohu byli posíleni a sil nabyli, kteréž sú svými hřiechy potratili; jimž tiem viece jest od kazatelóv potřěbie svatým učením nasycenu býti, čím viece jsú hřiechy zemdleni, a zasě sú sě navrátili. To vše S. Augustin. A týž rozum pokládá i svatý Beda, i svatý Remigius.
Dajž milostivý spasitel, aby ti, kteříž jsú z daleka, t. z velikých hřiechóv, již nezhynuli; a kteří ještě sú nepřišli k Ježíšovi, aby sě navrátili, a jeho chleba duchovnieho požívali: jeho slova i těla, jsúce tři dni s ním, to jest, majíce pravú vieru, naději i lásku k němu; neb tak sadnúce, na zemi, to jest, žádosti tělestné potlačiece, jedli by z sedmi pecencóv, t. účastni by byli sedmi daróv ducha svatého, jichž udielé milostivý spasitel, dávaje každému vedlé své vóle, aby jsa nasycen každý vyvolený, s ním v radosti na věky odpočíval. Amen.