V ten čas Maria Magdaléna a Maria Jakobova a Salome kúpily sú masti, aby při jsúce mazaly Ježíše. A velmě ráno jeden den po sobotě přišly sú k hrobu, když vzešlo slunce, a řekly sú jedna k druhé [neb spolu]: Kto odvalí nám kámen od dveří hroba? A vzezřěvše, uzřěIy sú odvalený kámen, a bieše velmě veliký. A všedšě v hrob, uzřěly sú mládence [angela] sedicieho na pravici, oblečeného rúchem bielým [stola], i lekly sú sě; jenž řekl jest jim: Nerodte sě báti! Ježíše hledáte Nazaretského, ukřižovaného: vstalť jest, nenieť tedy aj miesto, kde položili sú ho. Ale jděte, povězte učedlníkóm jeho a Petrovi, že přědejde vás v Galilei; tu ho uzříte, jakoi jest řekl vám.
Ukazuje svaté čtenie, co sě stalo dnes po Kristovu z mrtvých vstání, jež dnes slavíme, abychom jsúce vděčni jeho z mrtvých vstánie, svého čakali, abychom jsúce oslaveni, s ním sě na věky radovali. Neb jakož mluví S. Řehoř v dnešniem kázaní, že dva jsta životy: jeden smrtedlný, druhý nesmrtedlný; jeden známe, druhého sme neznali; neb jistě jeden život jest smrti, a druhý z mrtvých vstánie. Protož přišed smírce boží s lidmi, Kristus Ježíš, přijal jeden život, a druhý ukázal; přijal jeden umřěv, a ukázal druhý z mrtvých vstav. Protož by nám, jenž vieme, že jest život smrtedlný, z mrtvých vstánie sliboval, a toho zjevně neukázal, kto by jeho slibování věřil? Protož bjrv člověkem, ukázal sě v těle, ráčil jest umřieti dobrovolné, a vstal jest z mrtvých slavně; a tak ukázal jest u příkladě, co jest nám slíbil k odplatě. Ale snad by řekl někto: Spravedlivě jest ten z mrtvých vstal, neb proto že bohem jest, ot smrti držien býti nemohl jest. Protož k naučenie našie hlúposti, a k potvrzení našie křehkosti, svého z mrtvých vstánie příkladem nám dosti nechtěl učiniti; neb ač sám v ten čas umřěl jest, avšak sám nevstal jest. Neb psáno jest Matouš 27, 52: „Mnohá těla svatých vstala sú, jenž sú byli zemřěli.“ Protož odjati sú všichni dóvodové nevěry, aby nižádný neřekl: Nemá toho sobě doufati člověk, co jest na svém těle učinil bóh člověk. Aj že s bohem vstali sú lidé, vieme, a že sú byli púzi lidé, nepochybujeme; protož jsme-li údové našeho vykupitele, doufajme téhož na sobě, co sě stalo naší hlavě. To vše S. Řehoř, dovodě, že máme z mrtvých vstáti, poňavadž Kristus, hlava naše, ne sám toliko vstal jest z mrtvých, ale i jiné s sebú vzkřiesil, aby nás, že máme z mrtvých vstáti, o tom potvrdil.
A o tom z mrtvých vstání slavíme dnes den svatý veliký, pamatujíce ve čtení, co sě stalo, že svaté ženy tři: Maria Mandaléna, a Maria Jakubova matka, a Maria Salome, to věz dcera toho, jenž jest byl muž svaté Anny a slul Salomas; a tak Maria Magdaléna a dvě Maří, sestře panny Marie, jsú položeny ve čtení. A ty vedlé židovského obyčeje měly sú v poctivosti tělo Ježíše mrtvého; protož kúpily sú masti, aby mazaly tělo jeho, jakož die čtenie: „Maria Magdaléna a Maria Jakobova“ t. matka, a doslyš „Maria Salome,“ t. dcera toho, jenž slul Salomas, „kúpili sú masti, aby přijdúce mazaly Ježíše,“ vedlé obyčeje židovského, a tak aby milost ukázaly k mrtvému, jehož sú milovaly živého. A zpósobil milý spasitel, aby v té službě s mastí Marie Magdaléna najprvé byla položena, aby ukázal, že duchovnie milovánie jest jemu milejšie, než tělestné přirozenie; neb těto dvě Maří byle sta Kristově tetcě, a Maria Magdaléna nebyla jemu v rodu tak přívuzna; avšak i tuto ji napřěd položil, i prvé sě jí, vstav z mrtvých, než jiným ukázal, jakož ukazuje S. Marek v 16 k. 9 v. řka: Vstav z mrtvých Ježíš jeden den, ukázal sě najprvé Maří Magdaléně, z niež byl sedm dábelstvi vyvrhl. V tom jest dal hřiešníkóm kajícím útěchu, že budú-li horlivě sě káti a velmě ho milovati, tehdy budú moci jiné přědstihnúti v milosti spasitele Jezu Krista.
Dále die čtenie: „A velmě ráno jeden den“ z téhodne „po sobotě,“ to jest dnes, „přišly sú k hrobu, když slunce vzešlo.“; Tu věz, že tyto svaté ženy jako včera pro hod židovský nedělaly sú mastí, ale mlčely sú; avšak na večer, jakož sě konal hod židovský, připravily sú masti, a pak dnes v neděli, jenž slul jest prvý den po hodu židovském, konečně přišly sú k hrobu, byvše s nocí na večer u hrobu, a opět v noci přěd sluncem, jakož S. Jeronym die. A tak sjednáš evangelisty. Neb S. Matheus 28, 1 die, že na večer, jenž sě počíná prvý den po sobotě, to věz od večera, jakož židé den počínají, přišla Maria Magdaléna a druhá Maria, aby ohledale hrob, to jako včera večer; a ted svatý Marek 16, 2 die, že přišly sú velmě ráno, když vzešlo slunce, to věz, kdy již den ukazovalo svými paprslky. Ale pochybovaly sú, jdúce na cestě, kto by jim kámen odvalil od hrobu; protož řekly sú všecky spolu: „Kto nám odvalí kámen od dveří hroba?“ A bóh, jenž svých nemešká v dobré žádosti, přikázal jest angelu, aby jej odvalil: ne proto, by Kristus nemohl vyjíti, poňavadž vyšel jest z života panny Marie bez porušenie, a všel jest k učedlníkóm skrze zavřěné dvéře; ale proto, aby zastrašil rytieře, jenž sú hrobu střiehli, a aby ukázal ženám, že hrob jest prázden, a pověděl jim, že vstal z mrtvých a že chce je přědjíti v Galilei. A tak když sú tyto ženy přišly k té peleši neb komórcě, v níž jest byl hrob, „vzezřevše, uzřěly sú odvalený kámen.“ A aby ukázal svatý Marek, že sú nedarmo rozmlúvaly, kto by jim odvalil kámen, že by samy nemohly odvaliti, die: „A bieše“ neb jistě bieše „kámen velmě veliký.“ Pilně biskupové a kněžie hrob zavalili, aby ho učedlníci z hrobu lehcě neukradli!
„A všedše ženy v hrob,“ to jest v tu peleš, v níž jest byl hrob, „uzřěly sú mládencě na pravici,“ t. angela v spósobu mládencě, „oblečeného rúchem bielým.I lekly sú sě,“ proto že těla Kristova nebylo, a hrob byl prázden. Ale angel dobrý, jako dobrý boží posel, jinak čině než dábel, těšil jest ženy, řka: „Neroďte sě báti!“ neb poňavadž „Ježíše hledáte Nazaretského ukřižovaného,“ vězte, žet „vstal jest, a neniet ted“ v hrobě nynie tělestně, ačť všudy jest vedlé božstvie. „Aj,“ to věz vizte „miesto, kde“ to věz v němž „položili sú ho byli,“ žeť jest prázdné. Ale nechajíce hledáme, a úmysla těla jeho mazánie, „jděte a povězte učedlníkóm jeho“ všem vóbec, „a Petrovi“ zvláště, ať pro zapřěnie mistra svého nezufá, ale obrátě sě, jiných u vieře potvrzuje. Neb tu die S. Řehoř, že otázka jest, proč, když angel jmenoval jest apoštoly, Petr jmenován jest jmenovitě? die, že proto, že, by angel nejmenoval ho zvláště, proto že jest mistra zapřěl, přijíti mezi učedlníky by nesměl; protož jmenován jest jmenovité, aby nezuial pro zapřěnie. Dále řekl angel: „přědejde vás v Galilei; tu ho uzříte, jakož jest řekl vám.“ Galilea, die S. Řehoř, „přěstúpenie“ vykládá se; neb již vykupitel náš od trpenie k z mrtvých vstání, od smrti k životu, od muky k oslavě přěstúpil jest, a po z mrtvých vstání v Galileu od učedlníkóv vidien jest; neb po z mrtvých vstání jeho oslaveného viděti budeme, ač nynie od hřiechóv k povýšení ctností ptěstúpime. To krátcě vedlé slov svatého čteme.
Ale že by vémé duši na tak veliký hod snad bylo čísti málo, protož móž sobě viece utěšenie v svatém čtení naleznúti. Aj zpósobil milostivý spasitel, aby jeho z mrtvých vstánie bylo skrze ženy jiným ohlášeno, tak že své matcě prvé, jakož za to máme, ač čtenie nepokládá, ukázav sě, jim ženám sě ukázal, aby skrze ně jiným jeho z mrtvých vstánie bylo oznámeno, proto, že jakož sú méně než apoštolé pochybily, tak aby prvé jeho z mrtvých vstánie vědúce, jim je ohlásily. Nu kněžiel když v následování Krista pochybíte, napomenú-li vás ženy, mile přijměte: ját chci rád přijieti, když mě kolivěk babka co dobrého, a zvláště, abych byl dobřě živ, naučí. Ale druzí mají za bláznovstvie, aby ženy dobré je tresktaly, neb co dobrého naučily, jakož i učedlníci Kristovi, což sú jim svaté ženy o Kristovi z jeho přikázanie pravily, to sú oni za bláznovstvie měli, jakož die S. Lukáš v 24 k. 11 v.
Pak vedlé výklada S. Řehoře, Krista s těmito ženami hledáme, když v něho statečně věřiece, vóně ctností jsúce naplněni, a s příkladem dobrých skutkóv k němu, jenž za ny v hrobě jest ležel, pospiecháme, A jakož ony ženy angely sú viděly, tak věrné duše, kteréž tak ctnostmi sú naplněny, jakož sestry Kristovy angelská myšlenie a zvláštně od boha vzjevenie mievají. A angel seděl jest na pravici, aby ukázal, že již Kristus biedný a smrtedlný život přěstúpil jest, a již u věčné radosti s angely jest posazen. A tak bělost rúcha znamená plné Kristovo vítězstvie, a skvostnú a velebnú za vítézstvie odplatu, a ne toliko jeho, ale i naši. Neb slavné jeho z mrtvých vstánie i angelské i naše jest utěšenie: naše, že ač dobřě skonáme, vstanúce po něm z mrtvých, v radost věčnú vstúpíme; a angelské, že jich počet naplníme. A že věrní, kteříž Ježíše hledají, nemají sě angelóv strachovati a tak smrti navštievenie, znamená sě, že řekl angel ženám hledajícím Ježíše: „Nerodte sě báti.“ Die S. Řehoř: Jako by zjevně angel řekl: Nechť sě ti bojie, kteříž nemilují nebeských měštěnínóv navštievenie; necht sě strachují ti, kteříž tělestnými žádostmi jsúce obtieženi, k jich tovařiství by mohli přijíti neutají: ale vy proč sě bojíte, když své spoluměštěníny vidíte?
Aj angela S. Mat. 28, 3, jenž sě jim ukázal, vypisuje, die: „A bieše tvář jeho jako blesk, a rúcho jeho jako snieh;“ neb v blesku hróza bázni jest, ale v sněhu bělosti ochotnost. Protož že všemohúcí bóh i hrozný jest hřiešným i ochotný spravedlivým, právě svědek jeho z mrtvých vstánie, angel, i s bleskem tváři i v bělosti ukázán jest, aby svým zpósobem i zstrašil zlé, i utěšil věrné. A těše ženy svaté, die jim: „Nerodte sě bátil Ježíše hledáte Nazaretského;“ neb ktož svatým úmyslem Ježíše, jenž jest spasitel, hledají, ti jeho svatých angelóv báti sě nemají. A znamenitě die S. Mat. v 28 k. 5 v., že řekl jest angel ženám: Neroďte báti sě vy, nebt viem, že Ježíše, jenž ukřižován jest, hledáte; a tak nerodte, milé panel báti sě vy: nechť sě zlí biskupové, kněžie, zákonníci, jenž sú ho umučili, bojie, a ti rytieři a oděnci, jenžt ještě u prázdného hrobu Ježíše střěhú. Protož i ženy, radujíce sě, od hrobu sú k učedlníkóm běžely, i rytieři lekše sě, jako mrtví u hrobu sú leželi, jakož die S. Mat. 28, 4. I co sě stane zlým v súdný den, až sě sám Kristus oslavný ukáže? i kterak nebudú veseli ti, jenž sú, jsúce dobřě živi, hledali Ježíše, věřiece právě, vyznávajíce vesele, a následujíce statečně milostivého Ježíše? k nimž v pravdě móž dnes řečeno býti: „Ježíše hledáte Nazaretského, ukřižovaného: vstalt jest z mrtvých,“ to jest: neniet mrtev v vašich srdcích, ale živ milosti svú.
Co jest řečeno: Kristus jest vstal z mrtvých? Obžil jest. Co jest: obžil jest? Byv na těle mrtev, již živ jest, a již neumře. Co tiem nám ukázal? Že všichni umřeme a tak obživeme. On umřěl jest hřiechu, že nehřěšil jest: umřeme my též, abychom byli v spravedlnosti živi. On obžil jest a již neumře: my obžili sme na duši milostí, již neumierajme. On vstav z mrtvých, die k otci: Obžil sem, a ještě s tebú jsem. On tak mocný, mezi mrtvými položen, ale mezi mrtvými svoboden; a přěs třětí den mrtev neležěl, aby jeho prorok, Ozeáš 6, 2, v pravdě byl nalezen, jenž die: Obživeš po dvú dní, v třětí den vzkřiesíš nás. Co tu učí prorok? Jisté to, aby údové táhli po hlavě. Na kříži u pátek vykúpil člověka; v sobotu odpočíval v hrobě, dokonav úřad, který byl přijal; třětí den, jenž jest prvý den plného z mrtvých vstánie jeho, vítěz smrti ukázal sě novým člověkem. Též i my, ktož táhnem po naší hlavě Ježíšovi, tento den, to věz tento čas, dokud jsme živi, nepřěstávajíce nesme kříž svój, trvajíce na něm, jako on trval na svém, ažť i die nám duch, abychom odpočinuli od prácě své. Neposlúchajme nižádného, ktoi nám velí sstúpiti s kříže. Aj na něhu sú volali, Matouš 27, 42: Jest-li král Israelský, necht sstúpi s kříže a budem mu věřiti. On jest nesstúpil; ale věččí věc a moc ukázal, že mrtev byv, obžil jest a mocně vstal, než by byl ukázal, kdyby neumieraje s kříže sstúpil. Avšak sú neuvěřili ti, jenž sú tak volali; protož těch lhářóv neuposlúchal, i nesstúpil s kříže. Též i my, bratřie najmilejšíl nižádného neposlúchajme, jenž nám radí sstúpiti s kiiže; neposlúchajme v tom ani těla, ani přátel tělestných krvavých, ani dábla neb kterého ducha. Stojme na kříži, umřeme na kříži, nechť nás jiní složie s kříže. Krista, hlavu naši, složili sú mužie spravedliví: a nás nechť složie milostivě angelé světí; neb když tak nám sě dokoná v pátek, prvý den, po smrti, druhý den, budem tělem odpočívati zčastně, ležeti blahoslaveně, a spáti sladcé v hrobiech, čakajíce blahoslavené naděje, to jest odplaty, a navštievenie velikého boha, jenž již jako třětí den vzkřiesí našě těla, již k svému tělu v oslavenství připodobněná. Aj najmilejší) tři dni položich v práci, v odpočinutí a v z mrtvých vstání, po nichž daj nám Kristus bydliti v své radosti!
V ten čas dva z učedlníkóv Ježíšových jdiesta do hrádku [městečka], jenž bieše v próchodišti honóv šedesát od Jeruzaléma, jmenem Emaus; a ta mluviesta spolu o těch všech věcech [Kristových], které sú sě přihodily [v Jeruzalémě]. A stalo sě, když sta rozmlúvala [neb bála sobě] a spolu sebe otazovala, a on Ježíš přiblíživ sě, jdieše s nimi; a oči jich biesta držieně [boží mocí], aby ho [Ježíše] nepoznali. I vece k nim: Které jsú to leči, jež mluvíte spolu jdúce, a jste smutni A odpověděv jeden, jemuž jmeno Kleofas, vece jemu: Ty sám pútník jsi do Jeruzaléma [t. Jeruzalémský, do něhož's putoval], a nepoznal si, které věci staly sú sé v něm tyto dni? Jimž on vece: Které? I vecechu: O Ježíšovi Nazaretském, jenž byl jest muž prorok mocný, v skutku i v řěči, pléd bohem i přěde všiem lidem, a kterak ho dali sú najvyšší kněžie [biskupové] a kniežata naše [židovská] na odsúzenie smrti, a ukřižovali sú ho. A my uláchme, že by on vykúpiti [vysvoboditi od pohanóv] měl Israel [lid židovský]; a již mimo [super haec omnia et praeter haec omnia] ty všecky věci [kteréž sú sě staly] třěti den jest dnes [od pátka], že ty věci staly sú sě. Aj ženy některé z našich zstrašily sú nás, jenž sú přěde dnem byly u hrobu [dnes], a nenalezše těla jeho, přišly sú řkúce, že sú viděnie angelóv viděly [t. že sú angely viděly], jenž [kteřížto angelé] pravie, že živ jest. A šli sú někteří z našich k hrobu, a tak sú nalezli, jakož sú ženy pravily, ale jeho sú nenalezli. A on vece k nim: O blázni a zpozdilí srdcem k věření, ve všech věcech, kteréž sú mluvili proroci! však tak musil jest trpěti Kristus, a tak vjíti v slávu svú. A počav od Mojžieše a od prorokóv, vykládal jim všecka písma, která sú o něm byla [t. psána]. A přiblížili sú sě k hrádku, kam sú šli, a on polekl sě dále jíti. A pobiezeli sú ho, lkúce: Oataň s námi, nebt připozdievá sě, a schýlen jest již den. 1 všel jest s nimi. A stalo aě jest, když seděl jest s nimi,vzal jest chléb a požehnal jest a lámal, a podáváše jim. A otevřele sta sě oči jich a poznali sú ho; a on zmisal z očí jich [tak že sú ho neviděli]. 1 řekli sú jeden k druhému [neb spolu]: Však srdce naše hořělo jest v nás [radostí sě zapalovalo], když jest mluvil na těstě a otvieral [vykládal] nám písmo [neb písma mnohá]. A vstavše v tu hodinu, vrátili sú sě do Jeruzaléma a nalezli sú sebraných [učedlníkóv] jedenadct, a ty, kteří s nimi sú byli, praviece, že vstal jest pán právě a ukázal sě Petrovi. A oni pravili sú ty věci, které sú sě staly na těstě, a kterak sú ho poznali v lámání chleba.
Toto svaté čtenie jest dosti k rozumu zjevné a dlúhé; protož p. S. Řehoř nechtěl jest ho vyložiti všeho, ale velmě krátcě položil, kterak sě jest Kristus k těma učedlníkóma měl: že tak sě jima ukázal zevnitř i očima tělestnýma, kterak sě dálo u nich přěd očima vnitř srdečnýma; neb ona sta i milovala i pochybovala. A pán Ježíš tělestně s nimi byl, a kto by byl jim sě neukázal? A tak že sú o něm mluvili, proto jest s nimi byl; ale že sú o něm pochybovali, proto jim sě neoznámil. S nimi jest mluvil, tvrdost rozumu tresktal, a písma tajemstvie o sobě jest vyložil; a že v jich srdcích věrú jako pútník bieše, pořekl sě dále jíti, ne lživě, ale taký sě jim ukázal na těle, kteraký jest u nich byl v mysli. Pokúšeni sú měli býti, aby ti, jenž sú ho ne jako boha milovali, aspoň aby jako pútníka milovati mohli. A že bez milovánie sú ti býti nemohli, s nimiž jest pravda [t. Ježíš] šla, do hospody ho jako pútníka volají. Ale proč dieme „volají,“ ano psáno jest, že sú „pudili?“ Z toho jistě příklad sě vynímá, že pútníci netoliko voláni, ale taženi do hospody mají býti. Stól sú připravili, krmě přinesli, a boha, jehož sú výkladem svatého písma nepoznali, v lámání chleba sú poznali. Slyšiece přikázanie božie nejsú osvieceni, a činiece sú osvieceni. Neb psáno jest Římanům 2, 13: Ne posluchači zákona spravedliví jsú přěd bohem, ale plniči neb čiňcě zákona budú spravedliví učiněni; protož kto chce, co slyší, rozuměti, chvátaj to, co jest srozuměl, naplniti. Aj pán nenie poznán, když jest mluvil, a ráčil sě dáti poznati, když jest krmen. Protož hospodářstvie, bratřie najmilejší! milujte, skutky laskavé čiňte. Neb proto die S. Pavel Židům 13, 1-2: Láska bratrská bud mezi vámi, a hospodářstvie neroďte zapomínati, nebt skrze to líbili sú sě bohu někteří, přijímavše v hospodu angely. Proto také Petr, I. Petrova 4, 9, die: Hospodářní to věz buďte spolu bez reptánie. Proto také pravda Kristus die, Matouš 25, 40: Co ste jednomu z mých najmenších učinili, mně ste učinili. Aj přěd súdem, když v svých údiech bývá přijat, přijemníky sám napomíná; avšak my k hospodárské láscě léní jsme. Važte, bratřiel kterak veliká hospodárstvie moc jest, k stolóm svým Krista přijímajte, aby vy od něho k věčným hodóm byli přijeti; dajte svému hosti Kristovi hospodu, ať vás na súdu ne jako pútníkóv nezná, ale jako své zvláštnie přijme v králevstvie.
Toť célé kázanie S. Řehoře na to čtenie, kromě jediného příkladu malého. Aj drahý papež, kterakť jest krátcě kázali ale na počátcě sě vymluvil, řka, že posluchačóm jeho nemnohé chce věci mluviti, neb snad spieše prospějí; neb často krmě, které málo bude dáno, chutnějie bývá přijímána. Kromě výkladu S. Řehoře móž věrný křěsťan ve čtení tomto mnoho ještě úžitečného své duši vybrati, v němž položeno jest čtvrté Kristovo velebné včerajšie ukázánie. Neb jakož svědčie čtenie, Kristus jako včera pětkrát sě ukázal: najprvé Maří Magdaléně samé, jako píše S. Jan v 20 k. 14 v.; druhé ženám, jako Lukáš i Mat. 28, 9 píše; tětie Petrovi, jako psáno jest v tomto čtení; čtvrté těmato dvěma učedlníkoma, a páté učedlníkóm všem spolu bez Tomáše, Jan 20,19; šesté ukázal sě všem učedlníkóm osmý den, Jan v 20 k. 26 v.; sedmé, u moře Tiberiadského sedmi učedlníkóm, Jan 21, 1; osmé, jedenadcti učedlníkóm na hoře Galilejské, Mat. 28, 17; deváté, jedenadcti učedlníkóm, sedícím v Jeruzalémě na den vstúpenie, Mr. 16, 14; desáté, na hořě Olivetské, již chtě vstúpiti, všem spolu, jako Lukáš v 24 k. 36 v. píše. To desatero ukázánie jest položeno ve čtení, jakož sě ukazoval po z mrtvých vstání až do na nebe vstúpenie; a ač sě viece ukázal, však nemáme ve čtení psáno. A ukazoval sě milostivý spasitel, aby utěšil zamúcené, jakož máme za to, že jest svú milú matku zamúcenú a nepochybující navštievil; a jiné také pro utěšenie navštievil. Druhé, aby jich u vieřě potvrdil a z nevěry potresktal, jakož jest tresktal tato dva učedlníky, řka jim: „O blázni a zpozdilí srdcem k věření!“ A také aby je učil, jakož učinil jest v tomto čtení i v jiných, dovodě jim svého z mrtvých vstánie, o němž v tomto čtení die sě, „že vstal jest pán právě.“
Tu znamenaj, že Kristus vstal jest právě, brzcě a nesmrtedlně, nám k naučení, abychom, ktož sme hřiechem smrtedlným byli na duši umřěli, vstali z smrti duchovnie právě, neomylně, jako Samuel prorok byl jest k vóli Savlově od baby vzkřiešen omylně, 1. Reg. 28, 14. Takým omylným vzkřiešením vstávají ti, kteříž vedlé domněnie babinského mnie, by hřiechóv byli prázdni, když sě zpoviedají, ale z úmysla hřiechu nevypustie. Druhé vstal brzcě, abychom my, udalo-li by sě komu na duši umřieti, brzy z hřiechu vstali. Proti tomu jsú všickni, kteří dlúho v hřiešiech ležie, a již obyčejem smrdie jako Lazar. Třětie vstal Kristus dokonale nesmrtedlně, tak že již viece neumřě, abychom my, vstanúce z hřiechóv smrtedlných, již neumierali. A tak vstávají všickni ti, kteříž jednú jsúc z hřiechu smrtedlného boží mocí na duši obživeni, nehřěšie smrtedlně do své smrti; a ti sú s Kristem vstali právě, dokonale a nesmrtedlně, a hledají nebeských věcí milého boha Krista, jenž vstav z mrtvých slavný, sedí na pravici boha otcě, a jenž jest mile rozmlúval s učedlníkoma svýma v tomto čtení, v němž jest mnoho naučení dobrých:
Prvé, že Kristus právě jest z mrtvých vstal. Druhé, že dobré jest o jeho umučení rozmlúvati; neb rád on s těmi bývá, kteříž o jeho umučení milostivě rozmlúvají. Třětie naučenie, že tak sě má bóh k lidem, jakož sě oni mají k němu; jakož v kázani S. Řehoře jest již řečeno, to v tom slově, že „oči jich byle sta držieně, aby ho nepoznali.“ Neb ktož boha nezná, také ho bóh nezná, to věz k milosti a k spasení, jedné ač sě navrátí zasě ku poznání pána boha svého. čtvrté, že ti mají býti tresktáni, kteříž nevěřie písmu božiemu; to v tom slově, že Kristus řekl jim: „O blázni a zpozdilí srdcem k věření ve všech“ a dále. Páté, že musí každý trpěti, ač chce spasen býti; neb poňavadž hlava Kristus musil jest trpěti, a tak vjíti v slávu svú, jakož sám die v tomto čtení, i kterak údové utrpenie chtie zniknúti? Šesté, že lidé pocestní, jenž tuto slovú pútníci, ti netoliko mají přijímáni býti mile, ale prošeni; to v tom, že sú učedlníci tito nuzili Krista, aby s nimi ostal. Sedmé, že přijímánie v oplatcé božieho těla hodné dává poznánie Krista; to v tom: „Vzal jest chléb, požehnal a lámal, a podáváše jim. A otevřieně sta oči jich a poznali sú ho.“ Tu die S. Augustin; De conss. evang., že praviv jim písmo, posvětil jim chleba v tělo své. To jest slovo Augustina svatého. Osmé, že srdce lidí nezatvrzených, písmem božím zapaluje sě k dobrému. Aj tito řkú: „Však srdce naše hořieše v nás, když jest mluvil nám a otevieral písmo.“
Aj tat jsú naučenie úžitečná v tomto čtení; ale jistiti, která sta učedlníky byla, nenie úžitečné; o Kleofas jest jisto, o druhém nejisto. Též Emaus hrádek, městečko čili ves byl, který úžitek jistiti? avšak jest podobnějšie, že-městečko, neb i Jeruzalém Kristus nazval jest hrádkem, to jest malým městečkem ohraženým. Také tito učedlníi, že sú ženám nevěřili a Petrovi, když sú v Jeruzalémě pravili jim, že Kristus z mrtvých vstal, u vieřě sú pochybovali; protož pro jich neustavičnost die čtenie, „že sú sobě báli na cěstě.“ Protož v tom obém neznají býti následováni, neb ani máme pochybovati o z mrtvých Kristově vstání, ani sobě báti prázdných řěčí; neb die Kristus v 12 k. 36 v. S. Mat., že z každého slova prázdného lidé dadie počet v súdný den. A prázdné slovo, die S. Řehoř, jest, kteréž ani úžitka přinese, ani člověku jest potřěbné. Protož třěba ústóm přivierati a mluviti řeč boží, jakož die S. Petr, I. Petrova 4, 11: Mluví-li kto, ten mluv jakožto řeči božie. A tak učedlníky tato když sta mluvila o Kristovi, nechavše básní, Kristus sě přiblížil k nim, ale neznámě sě jim ukázal; a chtě jich v dobré řeči potvrditi, aby jie neodpadli, otázal jich, které jsú řeči, jež spolu mluvie? a tak potom dav jim milost k slyšení, učil je vieřě. A oni zasě jsúce vděčni, žádali sú, aby s nimi ostal, neznajíce ho: „a on pořekl sě dále jíti,“ jakož jest učinil bez selhánie, a v tom nás naučil, abychom k daróm tělestným za naučenie nekvapili, ale čakali odplaty od pána Jezu Krista.
V ten čas stál jest Ježíš mezi učedlníky svými a řekl jest jim: Pokoj vám! ját jsem, neroďte sě báti. A zamútivše sě a zstrašivše, mniechu, by ducha viděli; i vece jim: Co jste zamúceni a myšlenie [zlá] vstupují na srdce vaše? Vizte rucě mé i nohy mé, žeť já ten jsem! makajte a vizte, žeť duch těla a kosti nemá, jakož vidíte mě mieti [neb jakož vadíte, že já mám]. A když to vece, ukáza jim rucě i nohy; a když ještě nevěříchu a diviechu sě pro radost, vece: Máte-li teď něco, jenž by sě jedlo [t. jenž bych jedl] A oni dali jemu kus ryby pečené a plástku strdí. A když jedl jest pléd nimi, vzem ostatky, dal jest jim a řekl k nim: Tato jsú slova, kteráž mluvil sem vám, když sem ještě byl s vámi, že muséjí naplněny býti všecky věci, kteréž psány jsú v zákoně Mojžiešově a v prorociech a v psalmiech o mně. Tehdy otevřěl jim smysl, aby rozuměli písmu; a řekl jest jim, že tak psáno jest, a tak musil jest trpěti Kristus, a vstáti z mrtvých třetí den, a kázat! [že mají] ve jmeno jeho Dokánie [aby lidé sě káli] a odpuštěnie hříechóv [když sě budú káti] ve všech lidech[t. mezi všemi lidmi].
V svatém tomto čtení ukazuje S. Lukáš, kterak sě Ježíš již páté ukázal; neb toto ukázánie stalo sé jest v neděli, když sta dva učedlníky vrátila sě z Emaus, a pravila jim, kterak sě měl k nim na cěstě, a že sú ho poznali v lámání chleba. A dovodí jím milý spasitel učedlníkóm svým svého z mrtvých vstánie k třěm čichóm, to věz: k vidění, k dotýkání a k okúšení, a potom zavierá písmem i k slyšení, když jim jest řekl: „Tato jsú slova, kteráž mluvil sem vám, když sem ještě s vámi byl.“ A tak všecko čtenie jest o z mrtvých vstání Jezu Krista, o němž die: „Stál jest Ježíš mezi učedlníky svými;“ stál u prostřěd, aby ho všichni viděli, aby všem ochoten sě ukázal, a tak aby všichni uvěřili. „A řekl jest jim: Pokoj vám!“ Obecným svým pozdravením k nim mluví, aby jich strach odrazil, srdce u vieřě upokojil, aby ukázal, že on ten jest, jenž jest jim přikázal přěd svú smrtí, řka Mar. 10: Do kterého domu vejdete, pozdravujte ho, řkúce: Pokoj tomuto domu! Protož die: „Pokoj vám! jáť jsem, neroďte sě báti.“
Tu věz, že učedlníci Kristovi báli sú sě židóv, jakož svědčí S. Jan v 20 k. 19 v.; protož milý spasitel podal jim pokoje, aby sě nebáli, neb ihned řekl jest jim: Nerodte sě báti. „Druhé, neměli sú pokoje s bohem, proto že sú nevěřili, by Kristus z mrtvých vstal; a tak byli sú i v tělestném nepokoji i duchovniem. Protož třěba jim bylo, aby milostivý spasitel dal jim pokoj; neb on jest proto sě vtělil, urodil, umučen i z mrtvých vstal, aby učinil pokoj mezi bohem a člověkem, mezi člověkem a člověkem, a mezi člověkem a jeho duchem. Pokoj člověk ruší proti bohu trojím obyčejem: neb když hřěší smrtedlně z křěhkosti, jako z bázni, boje sě smrti, tehdy ruší pokoj zvláště proti bohu otci, jenž jest dal moc člověku, aby mohl setrvati, nepřivoluje hřiechu smrtedlnému, až do smrti, již má radějie než k hřiechu smrtedlnému přivoliti. A tak Petr zvláště zrušil jest pokoj boha otcě, zapřěv Krista pro strach smrti. Druhé, ruší člověk pokoj proti synu božiem(u), když hřěší z nerozumu neb z hlúposti, jenž jest dal člověku múdrosť, aby uměl sě hřiecha varovati. A tak jest pokoj zrušil Pavel, protivě sě údóm Kristovým; protož on sám die, I. Timoteovi 1, 13: Nerozuměje sem učinil. A třětie pokoj ducha svatého ruší, ktož ze zlosti hřěší; jako Judas, jenž jest z lakomstvie zradil svého mistra, a biskupové a zákonníci, jenž sú ho z závisti na smrť připravili. A týmž obyčejem nynie lidé pokoj ducha svatého velmě mnozí rušie, a zvláště mistři, kněžie a učení, i světští rozumní, jenž bez strachu smrti a vědúce, že jest hřiech, i hřěšie. 0, co jest Jidášóv lakomých a smilníkóv kněží a jiných, jenž proti rozumu hřěšie, vědúce jistě, že lichva, svatokupectvie, smilstvie, hněv i kostkářstvie jest hřiech smrtedlný! A těm by bylo potřěbie, aby jim milosrdný Kristus řekl: „Pokoj vám!“ jenž jest vóle v ctnosti utišenie; neb ktož má v své vóli utišenie v ctnosti, ten smrtedlně nehřěší, a tak má pokoj s bohem, že proti němu nenie zlostí; má pokoj s člověkem blížním, že jeho jako sě miluje; má třětie pokoj s duchem svým, že ho hřiechem smrtedlným neobtěžuje.
A ten pokoj milosrdný spasitel dal jest svým učedlníkóm i jiným všem, kteříž ho milují cělým srdcem; a ti nemají sě báti, neb Kristus die: „Pokoj vám! jáť jsem, nerodte sě báti.“ Nerodte sě báti mne jako obludy, ani jako mrtvého; ját ten jsem, jenž sem s vámi bydlil přěd smrtí, a umřěl za vy na kříži; a již jsem živ, ten Ježíš, nerodte sě báti! A ač jich tak milostivě pozdravil a jim sě ukázal, však ještě v nich bázeň a nevěra nepřěstala; protož die čtenie: „A zamútivše sě a zstrašivše, mniechu, by ducha viděli.“ Tři věci na ně vstúpily: zamúcenie, bázeň a blud, pro nevěru; báli sě jako člověka mrtvého, a blúdili sú, mnějíce co obludného; neb mněli sú, by ducha viděli, to věz, že by Kristus nebyl ten člověk tělestný, jenž jest umřěl na kříži. Protož die S. Beda, že učedlníci znavše Krista pravého člověka, s nímž sú tak dlúhý čas obcovali, nevěřili sú, že když je umřěl, by mohl třětí den pravý člověk tělestný z mrtvých vstáti; protož mnie, by ducha viděli, jehož jest vypustil na smrti. Protož die čtenie: „mniechu by ducha viděli.“ Blud tento apoštolóv jest blud Manicheóv. To Beda. A vzal jest řeč Beda od svatého Augustina, a tak oba sě sjednáváta, že apoštolé byli sú upadli v blud, jejž jest držěl Manicheus kacieř, řka, by Kristus neměl pravého těla, jakož člověk má mieti, ale že by měl omylné tělo; a v ten blud upadli sú učedlníci ted, že sú mněli, by ducha viděli, a ne tělestného Krista.
Ale milostivý spasitel nedal jim v tom bludu dlúho státi, neb dále die čtenie: „I vece jim: Co jste zamúceni a myšlenie vstupují na srdce vašě?“ Tu bohem sě jim ukazuje, že jim jich myšlenie oznamuje. A tak milostivý Ježíš sáh jim božsky v srdce jich, i těší je i treskce; těší řka: „Co jste zamúceni?“ treskce řka: „a myšlenie“ t. bludná, zlá „vstupují na srdce vaše?“ Die „vstupují“ proto, že ta myšlenie zlá nebyla sú s hóry od boha, ale z dolu od dábla; neb jakož každé dobré myšlenie to má počátek od boha, též každé myšlenie zlé má počátek od dábla, neb od něho pocházie každá lež, každý blud zlý, jenž jest hřiešný. Protož die S. Beda: Kteraká myšlenie? jedné falešná a zlá, neb ztratil by Kristus úžitky umučenie, by nebyla pravda z mrtvých vstánie; jako by dobrý oráč řekl: Což sem nasál, to tu naleznu, to jest vieru, jenž jest v srdce sstúpila, neb s hóry jest; ale myšlenie tato ne s hóry sstúpila sú, ale z dolu v srdce jako býlé vstúpila sú. To vše slepec drahý Beda.
„Vizte rucě mé i nohy mé, žeť já ten jsem; makajte a vizte, žeť duch těla neb masa a kostí nemá, jako mě vidíte mieti.“ To jest řekl proto, jakož die S. Ambrož, aby naději svého z mrtvých vstánie ukázal; neb což hmotné jest, že sě móž ho dotknúti, to tělo jest, a v těle vstaneme: ale ono slavné, a toto hrubé. To Ambrož. Ale duchovně ukazuje Ježíš rucě i nohy, dává na vědomie, co jest dobrého nám učinil a z kteraké žádosti; neb skrze rucě v písmě znamená sě skutek, a skrze nohy žádost. Protož učedlníci Kristoví mají vážiti, co dobrého jim Kristus učinil a z kteraké žádosti; a toho bychom sě měli rozumem domakati a seznati, a tak vážiti velmě jeho dobroděnstvie veliké.
„A když to vece, ukáza jim rucě i nohy,“ v nichž sú byli hřěbíci na kříži a rány. Ale kdy jim ukázal, znamenie byl ostavil, ne by nemohl uzdraviti, poňavadž věččí jest věc učinil vstav z mrtvých; ale ostavil jest prvé proto, aby u vieřě učedlníkóv potvrdil; druhé, aby prosě za nás otcě, kterakú jest smrt pro člověka trpěl, vždy ukazoval; třětie, aby svým vykúpeným synóm ukázal, kterak milosrdně jest jim od věčného zatracenie pomohl; čtvrté, aby zlým na súdu ukázal, že spravedlivě budú zatraceni, že tak velikého dobroděnstvie nebyli sú vděčni; a páté všem svým svatým, aby byli veseli, že jsú tak velmě od svého spasitele milováni.
„A když ještě nevěřiechu,“ t. plně, neb již sú počínali věřiti, „a diviechu sě“ té divné nové věci, že sám člověk Kristus z mrtvých vstal; diviechu sě pro radost, již sú měli, vidiece svého milého a utěšeného pána, jakož die S. Jan v 20: k. 20 v.: Radovali sú sě učedlníci, uzřěvše pána. Prvé sě lekli a zstrašili, ale již sě radovali; protož aby je ještě viece ujistil a utěšil i obveselil, řekl jim: „Máte-li teď něco, jenž by sě jedlo?“ to jest: Máte-li mi co dáti pojiesti? Beda die: K dokázání pravého z mrtvých vstánie netoliko chtěl dotknut býti od učedlníkóv, ale i jiesti s nimi ráčil, aby sě nedomněli, by neplně vstal, ale věřili, že právě jest vstal. To Beda. A věz, žeť chtěl jest jiesti, ne by potřěboval k svému tělu pokrmu, ani bychom my po smrti potřěbovali tělestného jiedla, ale k dokázání, že má pravé tělo živé; neb těla omylná, jež duch zlý na sě vezma lidem sě ukazuje, nemohú jiesti, jakož nejsú živa, ač ďábel je tiepá neb nosí. „A oni dali jemu kus ryby pečené a plástku strdi. A když jest jedl přěd nimi, vzem ostatky, dal jest jim.“ Jakož řečeno jest, že jedl jest pro dóvod pravého těla a z mrtvých vstánie; a to jest učinil ne bezděčně, ale dobrovolně, a mocně. A jest v tom naučenie, že někdy člověk pro jiných prospěch mohl by jiesti z lásky, ač by svému tělu neměl potřěby jiesti.
Proč jest Kristus po z mrtvých vstání jedl dvakrát rybu pečenú? S. Řehoř die In om., že to nenie darmo, ale jest v tom tajemné naučenie. A die, že ryba pečená znamená umučeného Krista; neb on ráčil jest tajiti sě u vodách, to jest v pokušeních člověckých, popaden chtěl býti osidlem smrti našie, a upečen jest v čas svého mučenie. Plástka strdi byl jest nám na vzkřiešení. A die dále, že v jedné osobě chtěl jest dvě věci ukázati, neb stred u vosku jest: streá u vosku jest božstvie v člověctví. A rybu jest jedl i chléb; neb on, jenž mohl pečen býti jako ryba pro člověčenstvie, chlebem nás nakrmil z božstvie, jenž die, Jan 6,51: Já jsem chléb, jenž sem s nebe sstúpil. Pečenú rybu jedl jest a chléb, aby tiem pokrmem nám ukázal, že i utrpenie z našeho člověčenstvie jest nesl, i nasycenie našě z svého božstvie nám připravil. Tak vykládá S. Řehoř. Ktož móž, jez i Krista umučeného jako rybu pečenú, i jako chléb; a jez stred, to jest, požívaj Kristova božstvie jakožto najslazšie věci. Nebt die David, Žalm 34,9: Chutnajte, kterakť sladký jest pán. A tak máme, jdúce po Kristovi, i rybu pečenú i chléb, ale s strdí jiesti; neb což trpíme, máme v sladkosti božstvie přijieti. Neb die S. Řehoř dále: „Pak své skutky Kristus ukazuje, aby nám cěstu k následování ustlal.“ Aj v pokrmu svém pán náš rybě pečené plástku chtěl jest přiložiti; neb ty v svém těle k věčnému odpočinutí přijímá, kteříž zde utrpenie čijí, avšak od milovánie vnitřnie sladkosti neodstupují. A tak s pečenú rybú stred sě přijímá; neb ktož zde pro pravdu zamúcenie přijímají, tam pravú sladkostí nasyceni bývají. To S. Řehoř. Z té řeči krátký rozum jest tento: že ktož zde pro pravdu mile trpí, ten rybu pečenú jie s strdí; a sladkosti pravé bude nasycen, když skonaje v utrpení život, bude u věčné radosti posazen.
„Tato jsú slova, kteráž sem mluvil vám, když sem ještě byl s vámi.“ Tato slova, to věz naplněnie slov, kteráž sem mluvil přěd smrtí, řka Luc. 18,31-33: Aj jdeme do Jeruzaléma, a budú dokonány všecky věci, které psány sú od prorokóv o synu člověka; neb dán bude pohanóm, a posmieván bude a bičován a uplván, a když ho zbičují, zabijí ho, a třěti den vstane z mrtvých. Aj tato slova miení Kristus, že jsú naplněna, kteráž je mluvil ještě jsa s nimi smrtedlný. A též napomenutie dal jest angel ženám, když sú mrtvého v hrobě hledaly; neb jakož píše S. Lukáš v 24 k. 5-7 v., řekl jim angel: Co hledáte živého s mrtvými? nenieť ted, ale vstalí jest. Pomněte, kterak mluvil jest vám, když ještě v Galilei bieše, řka, že musí syn člověka dán býti v rucě lidí hřiešných, a musí býti ukřižován a třětí den z mrtvých vstáti. Aj tak jim vzpomenul angel, a ony ihned sú pamatovaly; neb ihned potom stojí psáno, Lukáš 24,8-9: A rozpomenuly sú sě na slova jeho, a vrátivše sě od hrobu, pravily sú to vše jédenadcti učedlníkóm a jiným všem. Aj ty všecky věci musily sú, ne bezděčně, ale z božie vále svobodné naplněny býti, neb „psány jsú v zákoně Mojžiešově, a v prorociech, a v psalmiech o mně.“ Těmi třmi zavierá Kristus, mistr veliký, vešken starý zákon; neb zákon Mojžiešóv, to věz od boha daný skrze Mojžieše, jsú knihy, v nichž jsú přikázanie; a knihy prorocké jsú, v nichž jsú vzjevenie; a knihy psalmóv jsú, v nichž jsú přikázanie, vzjevenie i modlenie. A tak zákon Mojžiešóv, patery knihy, ten zákon ukazuje, co máme činiti, a proroci ukazují, co máme věřiti, a psalmi ukazují, co sě máme modliti, abychom i právě věřili, i právě, co bóh přikázal, činili. A že i v Mojžiešově zákoně, i v prorociech i v psalmiech psáno jest o Kristovi, kterak jeho život měl jest býti, a to vše bylo od boha promluveno, protož musilo to vše naplněno býti, aby bóh byl od nás v pravdě nalezen jako věrný pán, jenž nemóž selhati.
A že sú učedlníci písma neuměli, aby to vědúce právě věřili, protož bylo potřěbie jim mistra takého, jenž by pojednú naučil je písmu vedlé své vóle. Protož S. Lukáš o tom mistru dále, že otevřěl jim smysl, aby písmu rozuměli, die: „Tehdy,“ to věz po ukázání rukú a noh, a po jedení, a po chvále písma, „otevřěl jim smysl,“ to jest, dal jim rozum písma, jenž jest byl přěd nimi zavřien, jakož i dnes přěd židy a přěd křesťany sprostnými jest rozum zavřien. A dále tvrdě jich rozum, die Kristus: „že tak psáno jest,“ t. jakož sě stalo, „že musil jest Kristus trpěti.“ To psáno jest v Danielovi v 9 k. 26 v., že zabit bude Kristus. „A musil jest vstáti z mrtvých třětí den.“ To píše Ozé prorok v 6 k. 2 v., řka: Obživí nás po dvú dní a v třětí den vzkřiesí nás. Obživí nás v naší hlavě, v Kristovi; neb Kristovo z mrtvých vstánie jest naše obživenie i z mrtvých vstánie. Protož potom ihned die Ozé prorok, Ozeáš 6,2-3: A budeme živi přěd oblíčejem jeho, věděti budeme a následovati budeme, abychme poznali pána; budeme živi přěd obličejem jeho v radosti nebeské, vstanúce z mrtvých po své hlavě, když zde, vědúce, že on pro ny trpěl, budeme ho následovati v utrpení. Protož die Kristus: „A kázati,“ to věz mají a musějí, „ve jmeno jeho, jenž jest Ježíš,“ to jest spasitel, že nelzě spasenu býti než skrze Ježíše; neb nenie jiného jmena, v kterém bychom mohli spaseni býti, jedné to jmeno Ježíš, Act. 4,12. Co má býti kázáno, die: „pokánie,“ to s strany člověka, „a odpuštěnie hřiechóv ve všech lidech,“ to jest všem lidem, tak že ktož kolivěk bude sě káti hřiechóv, tomu bóh odpustí hřiechy skrze umučénie Jezu Krista.
Tu bych měl řéci, bych neprodlil, že kánie jest dopuštěných hřiechóv želenie a od jiných ostřěženie, jakož pravie světí Augustin, Řehoř, Ambrož, i jiní. A tak ten sě kaje, ktož minulých hřiechóv želé, a nikoli do smrti jich již nechce sě dopustiti viece; ale ktož zpoviedaje sě opět hřěší, ten jest posměvač pokánie. Tak die S. Isidorus. A mají tito světí založenie v slovu Kristovu, jenž jest dal pokánie cizoložnici, řka: Jáť tebe neodsuzuji; jdi a již neroď viece hřěšiti. Jan v 8 k. 11 v. Aj tu máš, že zapověděl jí vóli k hřěšení, a to jest počátek kánie, a želenie druhý. A pak dosti učiněnie záleží na utrpení tělestném posty, modlitbami, nespaním, žiezní, prací s blížními v skutciech milosrdných, jenž slovú ovoce neb užitkové pokánie, o nichž S. Jan krstitel řekl jest lidu na svém kázaní: Čiňte dóstojné skutky pokánie. Luk. 3,8. A milostivý Kristus tak počal své kázanie, řka: Čiňte pokánie. Mat. 4,17. A opět řekl učedlníkóm, Luk. 13,3: Nebudete-li činiti pokánie, všichni také zahynete.
Již tak bludaři světa, falešní kněžie, nekáží, aby lidé činili hodné pokánie, hřiechóv nechajícě najprvé z úmysla a želejíce jich srdečně, a majíce vóli plnú, aby již sě nedopúštěli, a činiece skutky hodné, jakož sem řekl; ale káží, že ktož dá penieze, ten odpuštěnie hřiechóv má i muk zbavenie; a přijímají k tomu, aby ne tak holá byla lež, a zjevné svatokupectvie a lakomstvie, řkúce, že to dávají těm, kteříž sě ústy zpoviedají a v srdci skrúšenie mají; neb to jest tak, že ktož srdečně hřiechóv želejí a bohu sě jich a potom knězi zpoviedají, že pán bóh jim ty hřiechy odpustí. Ale kde jest dosti učiněnie za hřiechy? Pán bóh die skrze Ezechiele v 18 k. 21-22 v.: Učiní-li hřiešný pokánie ze všech hřiechóv, kteréž jest učinil, a bude-li ostřiehati přikázanie mých, a učiní-li súd a spravedlnost, životem bude živ a neumře; na všecky jeho zlosti, které je učinil, nevzpomenu. Aj teď jistota položena jest právě kajíciemu, že má odpuštěnie hřiechóv; ale musie učiniti pokánie ze všech hřiechóv, želeje jich srdečně a dosti za ně čině: najprv přikázanie zachovávaje po želení, a čině súd rozsuzuje sám sě, kterak jest těžce hřěšil; a čině spravedlnost, zavinil-li co proti blížniemu, aby jemu dosti učinil, a sám k sobě spravedlnost, aby jakož jest mnoho hřěšil, aby, tak mnoho trpěl. Neb to jest spravedlivé vedlé písma; ale ne to aby jeden dada penieze a maje skrúšenie, umra, ihned v radost nebeskú šel, hřiechóv velmě mnoho měv, a druhý nedada peněz, umra, aby muky trpěl, měv věččie skrúšenie a hřěšiv mnoho méně než onen; a opět, by dva byla: jeden, jenž jest padesát let hřěšil smrtedlnými hřiechy po vší vóli tělestné, a nikdy sě nekál, a druhý, jenž by tolikéž byl živ dobřě, nikdy smrtedlně neshřešiv; a prvý, aby maje velmě malé skrúšenie, jenž by hřiechy shladilo, a dada penieze papeži, aby ihned umřěl, a druhý maje věččie skrúšenie, ale nedada peněz, aby také ihned umřěl, neučiniv dosti za všednie malé hřiešky: tehdy onen ihned bez muk byl by v nebeské radosti pro penieze, jakož oni káží, a tento druhý byl by v mukách, byv vždy dobrý, neb jest peněz papeži nedal! I kde jest vzal papež tak nerovnú moc? zdali Kristus na penieze pojičil jemu té moci? jenž die, Luk. v 12 k. 47 v.; Sluha věda vóli pána svého a nečině, ranami bude bit mnohými. A on jenž jest padesát let u příkladě byl velmě zle živ, a nečinil, co pán bóh přikázal, a věda vóli jeho, nebude nic trpěti, dav peníeze papeži? A tak nebude Kristovo slovo pravé, jenž die, Lukáš 12,47, že bude bit ranami mnohými! A opět: Kristus musil trpěti, a tak vjíti v slávu svú; a ten dav penieze, byv zle velmě živ padesát let, a měv po své vóli tělestnú libost, netrpě nic, pojde v oslavu svú, s hodóv tělestných ihned na hody věčné i tělestné i duchovnie, v oslavnosti i těla i duše, duše nynie a těla po zmrtvých vstání? I kterak to móž býti vedlé spravedlnosti božie? Protož die S. Jeronym: Nemóž to býti, aby kto z rozkoši zdejšie šel ihned v rozkoš blahoslavenstvie. A opět, by tak bylo, tehdy v těch všech, kteří by měli skrúšenie kterak kolivěk malé, a zpoviedali sě těm ludařóm a dali jim penieze, zahynula by třětie částka pokáníe, jenž jest dosti za hřiechy učiněnie. Neb pokánie pravého prvá částka jest skrúšenie, to jest srdečné hřiechóv želenie; druhá částka zpověď bohu najméně, nebylo-li by kněze; a třětie jest dosti učiněnie, a to móž někdy býti velikým skrúšením. Pak to dosti učiněnie v takých odpuštěních hřiechóv i muk zahyne ve všech těch, jenž zpoviedají sě a mají maličké kterak kolivěk skrúšenie, a dadie penieze; neb který kolivěk by ihned tu na zpovědi umřěl, ten vedlé jich odpustkóv ihned by do nebes šel. A poňavadž tak jest, tehdy nižádný po zpovědi, dada penieze, nenie zavázán k dosti učinění modlitbami, posty, almužnami, ani blížniemu odčiněním; dóvod jest: neb již i hřiech, i vina, i muka jest již každému z nich odpuštiena, tak že každý, by umřěl, ihned by do nebes šel! A tak již darmo ti kněžie na zpovědi dávají jim pokánie v postu, v almužně a v modlitbách, poňavadž již jest tak jim odpuštieno, že nic nemají za to v přědpeklí trpěti, a ovšem zde nic.
I mohl by někto, zpoviedaje sě, řéci knězi: Milý kněže! tyto penieze já tobě dám; prosím, zajist mi také, abych jich darmo nedal. A on die: Máš papežovy listy na to. A tento by řekl: Rád bych měl jistějšie; bych měl Kristóv list na to, neb dva rukojmě aspoň: Petra a Pavla, jenž sta v tom úřadě byla, a nikdy takých listóv a odpustkóv nedávala! A jistě žet sě knězi nedostane ujištěnie, jakož nevie sám o sobě, do nebes-li čili do pekla pojde; a papež také tak málo vie jako i sedlák, bude-li sám spasen čili nebude, jedné ač by mu ráčil vzjeviti, jakož i sedláku, kterémuž ráčí, jako jest apoštolóm a jiným svatým vzjevil; ale bez pokánie jich nespasil, ale brž velikým utrpením. Protož oni sú takých odpustkóv nedávali, ale kázali sú, aby lidé káli sě hřiechóv, chtie-li býti spaseni, a vystřiehali sú nás, abychom sě varovali lstivých a falešných Kristóv a prorokóv; jakož sám Kristus vystřiehal jest v 24 k. 11 v. S. Mat., a po něm S. Petr, 2. Pet. 2, 1, řka: Byli sú falešní prorokové v lidu, jakož i mezi vámi budú mistři lživí. A ukazuje potom, kteří, řka: od nichž cěsta pravdy v posměch bude, a vymyšlenými slovy v lakomství budú na vás kupčiti. A opět potom die, že oni jsú, jenž klamají duše neustavičné a mají srdce zvyklé v lakomství, synové zlořečenstvie; opustivše pravú cěstu, zblúdili sú, jdúce cěstú Balámovú. Aj S. Petr teď vypisuje ty lakomcě, prorokovav, že budú mezi námi falešní prorokové, jako jsú ti, jenž řkú, že každý, ktož dá penieze a bude mieti skrúšené srdce, že bude ihned i hřiechóv i muk zbaven umra. Těm prorokóm cěsta pravdy jest v posměch; neb když kto die: Však odpuštěnie hřiechóv má býti darmo dáno, to jest bez peněz, jako die spasitel; tehdy ihned posmievají sě jako bláznu, a druzí osopiece sě, řkú: Toť kacieř! A nazývá je S. Petr mistry: neb obecně doktorové v právě, v ustavení papežském, ti vymýšlejí chytré řeči, jimiž lid klamají. Protož die S. Petr, 2. Petrova 2, 3: A vymyšlenými slovy v lakomství budú na vás kupčiti. I zdaliť nenie řeč chytrá a vymyšlená, že ktož dá penieze, ten bude i hřiechóv i muk zbaven po skrúšení a po zpovědi, bud kterak kolivěk veliký prvé hřiešník? A zdaliť nenie kupectvie v řeči chytré, že ktož chce mieti odpuštěnie hřiechóv a muk zbavenie, aby tolik dal peněz, jako by utratil jeda neb jda do Říma? a ještě že v tom papež veliké milosrdenstvie činí, zbavuje člověka prácě cěsty tak daleké, a domóv posielaje tak velikú milost z plnosti své moci, již on mái a móž učiniti co ráčí, a pošle koho chce do pekla, a koho chce pošle do nebes, a komuž chce odpustí hřiechy i muky! Tak těmi slovy kupčie na lidech lakomí Antikristovi mistři; a ač by lid kázaním slova božieho kál sě statečně, nedoufaje jich řečem, ale oni svedú lid, že opustí přikázanie božie, a bude doufati těm odpustkóm a muk zbavenie skrze dánie peněz, a tak sě zklamá. Protož die pán bóh v Isaiášovi v 3 k. 12 v.: Lide mój! ti kteří tě blahoslaveným nazývají, ti tě klamají a cěstu chodóv tvých rušie. Blahoslavený lid nazývají, když řkú: Jste hřiechóv i muk prázdni. Neb každý člověk, který jest hřiechóv i muk prázden, ten jest blahoslavený; a tak blažiece lid zklamávají lid, když řkú, ano tak nenie. A tak chodóv dobrých, v pokání a v následování Krista a svatých, těstu lidu rušie, tak že lid by sě kál statečně, a následoval by v utrpení svaté, i opustí. Protož ihned potom die Isaiáš 3, 13: Stojí, aby súdil pán bóh; neb jistě onť jest hotov, aby súdil, a dal každému vedlé jeho zaslúženie. A tak naplní sě proroctvie Isa. v 9 k, 16., že budú ti, kteříž blažie lid tento svodiece jej, i ten lid, jejž blažie, poraženi, to věz zatracením; neb oni tyto klamají, a tito budú zklamáni, a tak obojí do věčné šachty upadnú, jakož die Kristus v 15 k. 14 v. S. Mat.: Povede-li slepý slepého, oba v jámu upadneta. A to jest řekl po oné řeči: Obět, kteráž ote mne jest, tobě bude platna. Tak sú byli kněžie starého zákona naučili lid, když by otec neb mátě chtěla co od syna neb od dcery mieti, aby nic nedali jim, řkúce: Otče neb matko! lépet jest, ať dám bohu na oběť, nebť ta tobě i mně prospěje k spasení. A tak dávali sú knězi oběti, a otci a mateří nedávali; a tak, jakož jim Kristus svědčí, obojí sú přikázanie božie toto přěstúpili: Cti otce svého i máteř svú! Oni bránili dávati, a tito majíce dávati, nedávali. Též nynie učie, aby dávali kněžím, neb budú mieti hřiechóv i muk zbavenie; ale nevelé dávati chudému otci, chudé mateři, i jiným chudým, a lid jako slepý leze po nich. Ale mají věděti, že v súdný den Kristus die, Mt. 25, 34-35: Byl sem lačen, nakrmili ste mě, žiezniv a napojili ste mě, nah a oděli ste mě, hostem a přijeli ste mě: podte požehnaní, přijměte králevstvie. Aj teď jisté bude hřiechóv i muk zbavenie, a již slyšíš proč: že ne proto, by penieze na válku papežovi dávali, ani proto, že sú i siem i tam po odpustciech běhali, ani proto, že sú s kněžími o hřiechóv odpuštěnie sě umlúvali; ale že každý, jakož die S. Pavel Galatským 6, 7, což bude sieti, to bude žieti: z veliké milosti věčné spasenie, a z hřiechu nekánie věčné zatracenie. Protož potřěbie jest nám kněžím, abychom kajíce sě hřiechóv, kázali lidu všemu pokánie, aby sě lidé káli; neb skrze jmeno Ježíšovo budú mieti odpuštěnie hřiechóv. Neb die Ježíš na konci čtenie: „A kázati ve jmeno jeho pokánie, a odpuštěnie hřiechóv ve všech lidech.“
Když bleše večer den ten jeden z téhodne [na Velikú noc], a dvéře biechu zavřieny, kdež biechu sě učedlníci sešli pro bázeň [pro strach] židóv [aby jim neučinili, jako mistru], přišel jest Ježíš a stál jest u prostřěd, a lekl jest jim: Pokoj vám! A když to vece, ukáza jim rucě a bok; tehdy [neb protožJ radovali sú sě učedlníci, uzřěvše pána. Tehdy vece jim opět: Pokoj vám! Jakož poslal mě otec, i já posielám vás. A to když vece, dechl jest [na ně] a řekl jest jim: Vezměte ducha svatého: kterých [lidí] odpustíte hřiechy lsjednajíce sě s boží vólíl, odpúštějí sě jim, a kterých zadržíte lsjednajíce sě s vólí boží], zadržieni sú. A Tomáš, jeden ze dvanadcti, jenž slove u vieřě pochybující [neb dlúho nevěřící, neb bližnec], nebieše s nimi, když je přišel Ježíš; tehdy řekli sú jiní učedlníci: Viděli sme pána. A on vece jim: Neuzřím-li [neb jedné ač uzřím] v rukú jeho bodenie hřebóv [neb hřebíkóv], a nepustím-li [t. nevstrčím-li] prstu svého v miesto hřebóv [hřebíkó]l, a nevpustím-li ruky své v bok jeho, neuvěřím. A po osmi dnech [šesté ukázdnie] opět blechu učedlníci jeho vnitř [t. v domu], a Tomáš s nimi; přišel jest Ježíš dveřmi zavřěnými, a stál jest u prostřěd [mezi nimi] a lekl jest: Pokoj vám! Potom die Tomášovi: Vnes [vlož neb vtiehni] prst svój siem, a viz [t. zkus prstem] rucě mé, a podaj's [neb ztiehni ruku svú] ruky své a pust v bok mój, a neroď býti nevěřící, ale věrný. Odpovědě Tomáš a vece jemu: Pán mój a bóh mój! Vece jemu Ježíš: Že's mě viděl [okem tělestným], Tomáši, uvěřil si [že jsem bohem i člověkem]; blahoslaveni, kteří sú neviděli [okem tělestným] a uvěřili sú! Mnohá jistě i jiná znamenie [t. divy] učinil jest Ježíš pléd viděním učedlníkóv svých, která nejsú psána v knihách těchto; a tato jsú psána, aby věřili [věrú živú], že Ježíš jest Kristus syn boží, a aby věliece, život měli ve jmeně jeho [t. jmenem moci jeho.]
Svaté čtenie toto ukazuje dóvody Kristovy, jimiž k prospěchu cierkvi svaté ukázal jest učedlníkóm, že jest právě z mrtvých vstal. A toto ukázánie Kristovo bylo jest páté a poslednie na Velikú noc, jakož sem položil v pondělniem čtení, a to rozumějíce o ukázání tělestném ve čtení položeném; neb máme za to, že své milé mateři najprvé sě ukázal, to věz vnitřním ukázáním. Neb poňavadž ona byla jest pokladnicě neb skříně viery křěsťanské v pátek a v sobotu, protož Kristus, že tak jest vieru zachovala, a z své vděčnosti k matičce své, jí najprvé jest zjevil své z mrtvých vstánie, ač ne tělestně, ale v duši; a to zjevenie mnoho pevnějie ona jest přijala než učedlníci, jenž viděvše ho tělestně, jest sú pochybovali. A tak že die čtenie S. Marka 16, 9, že sě najprvé ukázal Maří Magdaléně, to pravda jest o ukázání tělestném, jakož sě ukázal tělestně učedlníkóm vedlé tohoto čtenie, jenž die: „Když bieše večer den ten jeden z téhodne,“ to jest prvý den po sobotě židovské, a tak den vzkřiešenie Kristova, „když biechu sě učedlníci sešli,“ jenž ve dne byli sú sě rozběhli pro bázeň židóv, aby jich nezjímali, „a byly sú dvéře zavřieny,“ vedlé úmysla učedlníkóv, aby od židóv sě vystřiehli; ale vedlé boíieho zpósobu byly sú zavřieny dvéřě pro ukázánie slavnosti těla Kristova, jenž jest zavřěnými dveřmi všel. A že učedlníci byli sú zamúceni, i pro strach židóv i pro smrť Kristovu, protož „přišed Ježíš stále jest u prastřěd, a řekl jest jim: Pokoj vám!“ Tiem pozdravením je těšil, aby sě židóv nebáli, a jeho sě, že k nim přišel pozdě, nelekali, a aby ho poznali. „A když to vece,“ k věččiemu utěšení a ujištění „ukázal jim rucě a bok,“ aby poznali ho, že on jest ten, v témž těle, jenž jim přěd smrtí pokoj sliboval, a že je jako pán a mistr prvé spravoval; a k velikému dóvodu ukázal jim veliké znamenie, rucě s jézvami a bok, ne by rány nebyly uzdraveny, ale aby ukázal, že všecko též tělo jest, ostavil jest znamenie, a pro jiné příčiny, jakož prvé řečeno jest. „Protož radovali sú sě učedlníci,“ proti dvojiemu zamúcení dřéve řečenému, „uzřěvše pána,“ pro jehož smrt byli sú smutni. „Tehdy vece jim opět: Pokoj vám!“ Řka druhé: „Pokoj vám!“ ukazuje jim pokoj budúcí věčný; a ihned ukazuje jim cěstu, jíž mají k tomu věčnému pokoji přijíti, řka: „Jakož poslal mě otec,“ to věz, abych vyznával a kázal pravdu, „i já posielám vás,“ aby pravdu vyznávali a kázali. A že vyznávání pravdy a kázaní, aby bylo prospěšné i jim i lidu, potřěba jest pomoci veliké, protož znamenitě „dechl na ně, řka jim: Vezměte ducha svatého,“ to jest dar ducha svatého v moci a v umění. A tiemto dechnutím učí, že i duch svatý i darové ducha svatého od něho pocházějí, jakož i od otcě; nebt ne darmo, ani z nekázni jako dietě dechl jest tak na ně.
A ten obyčej mají nynie biskupové, když kněží světie, že dýchají na ně, řkúce: „Vezměte ducha svatého!“ Ale ne ihned sě tak stane, jako oni řkú; neb té moci nemají, aby dávali ducha svatého, jakož na mnohých miestách dovodí S. Augustin, řka: že nemóž dáti ducha svatého nižádný než bóh. A že Kristus, jelikožto člověk, nedal jest ducha svatého, ale brž vzal jest, protož na to slovo, že Kristus řekl jest: „Vezměte ducha svatého,“ die S. Augustin: I kterak nenie bohem Kristus, poňavadž dává ducha svatého? A tak Kristus, že jest pravý bóh a syn otcě boha, dal jest ducha svatého; a že jest člověk stvořený, vzal jest ducha svatého. Ne tak apoštolé, ani jiní kněžie dávají ducha svatého, ač mohú mluviti nábožně a prositi pána boha, aby dal ducha svatého, a klásti rucě na lidi, aby pán bóh dal jim ducha svatého. A dieš-li: Proč by ihned nepřijal kněz ducha svatého, když biskup světě ho die: Vezměte ducha svatého? Diem, že proto: prvé, že biskup nemá té moci, aby dal ducha svatého; druhé proto, že ten, jenž kněžstvie přijímá, snad jest v hřieše smrtedlném, jenž vyhánie ducha svatého a nedopúští ho v hřiešného; třětie proto, že již obecně biskupové jsú v hřiešiech smrtedlných: v smilství, v pýše, v lakomství a v svatokupectví, protož nejsú hodni, aby ducha svatého jim uprosili. Ale prvé apoštolé světí, jakož píše S. Lukáš v skutciech apoštolských 19, 6, kladli sú rucě na lidi a modlili sú sě za ně, a přijímali sú ducha svatého, tak že sú uměli kázati, a řěči mnohých jazykóv mluviti, a divy činiti; neb s obú stranú byli sú dobří: apoštolé úmysl dobrý měli, a oni z druhé strany také, protož sú dary ducha svatého přijímali. A kdyby ještě byli tací s obú stranú, ještě by pán bóh dal své dary, aby statečně jeho slovo kázali a v cierkvi svaté prospievali.
Také móž býti i bývá často, že ač biskup jest zlý, však ten, kterýž od něho dobrým úmyslem a řádem nábožně svěcenie přijímá, dar ducha svatého přijímá: ne od toho biskupa, ale od vyššieho, jenž zvláště světí své věrné, od Krista; jakož i kdy zlý kněz krstí, nebo rozhřěšuje, člověk maje dobrú vóli, přijímá ducha svatého od Krista skrze skutek zlého kněze. Protož na to slovo: „Vezměte ducha svatého,“ nemá člověk zpolehnúti, aby ihned, když die biskup neb kněz k lidem kterým ta slova, že by ihned oni přijeli ducha svatého; neb ta moc jest samému bohu zachována, že komuž on die: „Vezmi ducha svatého,“ a chtě to tak plně mieti jako v apoštoléch, tehdy ihned bude mieti ducha svatého; protož když jest řekl Kristus učedlníkóm svým, dech na ně: „Vezměte ducha svatého,“ tehdy sú ihned vzěli. A nedomnievaj sě, by to dechnutie větrné byl duch svatý, neb opět jazýčkové ohniví, v nichž dán jest apoštolóm duch svatý, neb opět holubicě zpósob, kteráž jest nad Kristem vidiena na krstu; neb ty všecky věci tři jsú stvořeny, a duch svatý nenie stvořenie, ale bóh věčný, jenž jest ty věci stvořil a jenž hřiechy odpúštie; neb ihned die Kristus: „Kterých odpustíte hřiechy, odpúštějí sě jim“. Tu die S. Augustin: To jest, duch svatý odpúštie, ale ne vy. „A kterých zadržíte, zadržieni jsú.“
Tu věz, žeť kněžie velmě sasie a pýchají tiem slovem Kristovým, mnějíce, že by bylo na jich vóli plně, aby komuž chtie hřiechy odpustiti, aby byli odpuštieni, a komuž chtie zadržěti, aby byli zadržieni. Protož proti takým mluví S. Jeronym na ono slovo Kristovo, Mt. 16, 19: Tobě dám klíče králevstvie nebeského; a což kolivěk sviežeš na zemi, bude svázáno i v nebesiech. A die takto: Tomuto někteří nerozumějíce, něco přijímají pýchy zákonníkóv starého zákona, tak že mnějí, aby potupili nevinné a rozvázali vinné, ano přěd bohem ne súd kněžský, ale život hřiešných sě váží. Čteme v Levitiku 14, 1 o malomocných, že přikázáno jim, aby sě ukazovali kněžím, a měl-li by malomocenstvie, tehdy aby od kněží byli nečisti: ne by kněžie malomocné činíli a nečisté, ale aby měli poznánie malomocného a nemalomocného, a aby mohli rozeznati, který čistý a který nečistý jest. Protož jakož tam malomocného kněz nečistým činí, tak i teď vieže a rozvazuje biskup neb kněz: ne ty, jenž nevinni jsú neb vinni, ale z úřadu svého, když hřiešných slyší rozdiely, vie, který svázán má býti a který rozvázán. To vše S. Jeronym. Na to slovo die mistr hlubokých smyslóv, že tu zjevně sě ukazuje, že bóh nenásleduje kněžského súdu, jenž zklamáním a nerozeznáním súdie; ale bóh vždy súdí vedlé pravdy, když odpúštievá neb zadržievá hřiechy. To mistr ten.
Aj z řeči S. Jeronyma máš, že chlubili-li sú sě v starém zákoně kněžie, že by oni od malomocenstvie uzdravovali, jedné ohledajíce, jest-li člověk od malomocenstvie uzdraven, a neuzdravujíce, tehdy sú lživě pýchali; též řekli sú, že moc sú měli, aby kohož chtie malomocným učinili. Tak nynější kněžie, majíce moc ohledati hřiešného, ale ne vyčistiti duše od hřiecha, ani zprzniti tomu duše, jemuž nenie zprzněna, pravie-li, že oni mají moc, aby vyčistili svým odpuštěním, neb zadržěli kajíciemu, tehdy lživě a marně pýchají, a chápají sě moci, jenž na samého pána boha slušie; neb on sám ten jest, jenž móž svú mocí duši obživiti milostí a vyčistiti od hřiecha, jakož sám ji mohl stvořiti. Protož řekl jest Kristus učedlníkóm: „Vezměte ducha svatého: kterýmž odpustíte hřiechy, budú odpuštieni.“ To jest, die Augustin, duch svatý odpúštie, ale ne vy. Mt. 16, 18. A jinde, Sup. Joh. omel. 4, die S. Augustin na ono slovo: „Aj beránek boží, jenž snímá hřiechy světa:“ Nižádný sě nechápaj, ani řiekaj, by on snímal světa hřiechy. Již pilně znamenejte, proti kterým pyšným prstem jest ukazoval Jan: ještě sě byli kacieři nenarodili, a již sú byli ukázáni; proti těm jest volal Jan od Jordánu. To svatý Augustin. A miení, že svatý Jan prstem ukázav na Krista, a řka: „Aj beránek boží, jenž snímá hřiechy světa,“ to jest lidské, tiem promluvením a ukázáním potupil jest kacieřě, kteříž sě chápali, řkúce, že oni mají moc svú, jíž odpúštějí hřiechy. A tak svatý Augustin, veliký učitel svatého písma, ukazuje, že všichni ti jsú kacieři, kteříž všetečně sě chápají a držie, že kto jiný kromě boha odpúštie hřiechy. A mluví na ono slovo, které jest řekl Kristus o Máří Magdaléně, Luc. 7, 48: „Odpúštějí sě jí hřiechové mnozí,“ že ten člověk, jenž bohem nenie, nemóž hřiechóv odpustiti; a dovodí, že Šimon, maje za to, že púhý člověk, to jest člověk, jenž bohem nenie, nemóž hřiechóv odpustiti, a maje za to, že Kristus člověk nemóž hřiechóv odpustiti, byl jest méně zlý než ten kacieř, kterýž die, že on [ten kacieř] hřiechy odpúštie. I mluví takto S. Augustin: Zákonník Šimon lepší [t. méně zlý]; neb když jest mněl, že Kristus jest člověk [púhý, ne bóh], nevěřil jest, by od člověka [púhého] mohli býti odpuštieni hřieši; protož židóm lepší rozum sě zdál než kacieřóm. Židé sú řekli: Kto jest tento, jenž hřiechy odpúštie? smie sobě to sobiti člověk? Co zasě die kacieř: Já odpúštiem, já vyčišťuji, já svatu činím! Odpověz tomu [kacieři]: Ne já, ale Kristus. O člověče! když já od židóv mnien sem člověkem [ne bohem], odpuštěnie hřiechóv ode mne by bylo, nemněli sú. Ne já [Augustin] sobě, ale odpověz tobě Kristus [řka]: O kacieři! ty jsa člověkem [ne bohem], dieš: Pod ženo, já tě spasím! Já když sem člověkem [ne bohem] mnien, řekl sem: Jdi ženo, viera tvá ta tě spasila. Odpoviedají [kněžie pyšní], nevědúce, co mluvie, jako die apoštol [Pavel], a řkú: Neodpúštějí-li lidé hřiechóv, lež jest, že die Kristus: Kteréž rozviežete na zemi, rozvázáni budú i v nebi. Neviete [tociž: i zdali neviete] proč to řečeno jest? Dáti měl pán [Kristus] lidem ducha svatého, a od toho ducha svatého aby jeho věrným byli odpúštieváni hřieši. Neb co jsi, člověčel jedné neduživý, jenž zdravie potřěbuješ? chceš mně býti lékařem? ba se mnú hledaj lékarstvie! Neb aby to zjevnějie ukázal pán [Kristus], od ducha svatého, jejž jest dal učedlníkóm svým, že hřiechové sě odpúštějí, ne zaslúženími lidskými, v jednom miestě takto die: „Přijměte ducha svatého;“ ihned jest přidal: „odpustíte-li komu hřiechy, odpúštějí sě jemu,“ to jest: duch svatý odpúštie, ne vy. To vše S. Augustin slovo od slova, dovodě, že nižádný člověk nemóž hřiechóv odpustiti,' jedné ač jest bohem jako Kristus.
A aby ještě lépe bylo rozumieno, věz, že hřiechy odpustiti někto móž mocí svú, jiež od nežádného nemá: a tak sám bóh otec, syn, i duch svatý móž odpustiti hřiechy a nižádný jiný, a to odpuštěnie jest najvyššie. Druhé móž někto hřiechy ,odpustiti ihned najdóstojnějie tú mocí: zaslúžením; a tak Kristus jelikožto člověk, že jest najdóstojnější kněz, svým zaslúžením, že jest pracoval a ukrutnú smrt a ohavnú pro hřiechy lidí trpěl, má moc od božstvie pójčenú, aby hřiechy odpúštěl, komuž ráčí; a nižádný jiný kněz neb člověk nemá tak té moci. Třětie móž někto hřiechy odpustiti tak, že rozeznaje hřiechy člověka a uslyše jeho úmysl, a znamenaje žádost jeho, i die, že jemu jsú hřiechové odpuštieni, takto: Aj milý bratřě! želéš-li srdečně hřiechóv a nechceš-li viece hřěšiti, a již božie přikázanie všechna chceš plniti, já pravím tobě, žeť jsú hřiechové tvoji odpuštieni. A tuto třětí moc mají kněžie, vedlé výkladu S. Augustina, svatého Jeronyma a mistra hlubokých smyslóv. A tak sám bóh svú močí najprvé odpúštie hřiechy; druhé Kristus, jelikožto člověk, najvýše po božství svým zaslúžením všem, kteříž budú spaseni, odpúštie hřiechy; třětie najníže kněžie odpúštějí hřiechy, když z moci pójčené súdie a oznamují, komu bóh odpúští hřiechy. A pak bóh tomu zadržuje hřiechy, komuž jich nechce odpustiti, že sě nekaje; též i Kristus zadržuje, komuž jeho umučenie neshlazuje hřiechóv; a kněžie zadržují, a jinak zadržeti nemohú, jedné že oznámiti mají, komu bóh hřiechy zadržievá, jako takto řkúce: Aj brachu! ty nechceš sě káti smilstvie; pán bóh tobě neodpustí, dokud sě nebudeš káti, aniž já mohu tebe rozhřěšiti. A z toho máš, že nelze jest člověku býti vyčištěnu od hřiecha, než boží mocí a Kristovým zaslúžením; protož die Kristus svým učedlníkóm, Joh. 15, 5: Beze mne nic nemóžete učiniti. Protož volaj papež, biskup, neb jiný kněz, co chce, řka člověku: Já tobě hřiechy odpúštiem, já tě i hřiechóv i muk zbavuji! nezbaví-li pán bóh, a to ještě člověka, jenž želé hřiechóv srdečně, nict ho nespasí jich volánie. Protož že člověk nemóž nic učiniti, ani pomysliti co dobrého sám od sebe, ale ač bóh dá, 2 Kor. 3, 5, ani papež, ani kto jiný, jakož nemóž člověku dáti želenie na hřiech: též nemóž ho ani hřiechóv ani muk zbaviti, jež má trpěti za hřiech.
Také čtvrté, má moc každý člověk odpúštěti hřiechy tak, že odpustiti móž vinu blížniemu, kterúž jest proti němu učinil, a to tak, že nechce sě mstíti, ani zlostně hněvati; a tu moc dal jest Kristus každému člověku, o níž řieká u pateii, Mt. 6, 12: „jako my odpúštieme svým vinníkóm.“ A tak některá bába viece jest hřiechóv odpustila blížním, než některý snad papež, biskup neb jiný kněz. A zda by sě toho lekl: aj panna Maria, jenž jsúc starú bábú umřěla jest, ta jest viece odpustila hřiechóv než Petr apoštol; neb ona jest všem odpustila, kteříž jsú vinni smrtí jejie syna, jenž jsú viece proti ní vinni, než proti svatému Petru; a rozuměj, žeť těm jest odpustila, kterýmž jest syn odpustil, ale jiným nic.
Aj již móžeš rozuměti tomu slovu: „Komuž odpustíte hřiechy, odpúštějí sě jemu,“ že když bóh odpustí kajíciemu a kněz sě s bohem sjedná, tehdy odpustí, ale ne když kněz chce neb die, že odpúštie, aby ihned byli odpuštieni hřieši. A toho jest lehký příklad: Prvý, že často člověk zpoviedá sě knězi lživě, pravě malé hřiechy a zamlčie chtě veliké; a on že srdce nezná, i dává jemu rozhřěšenie, an viece již tú zpovědí přičinil sobě hřiechóv. Druhý příklad, že nikdy nevie kněz bez zjevenie, rozhřěšil-li jest kdy koho tak, že jsú jemu hřiechové odpuštieni, jakož i sám o sobě nevie, jest-li u milosti boží, ač nevie do sebe, by měl který hřiech smrtedlný; neb die písmo, Ecc. 9, 1: Nižádný nevie, jest-li milosti čili hněvu hoden. Protož aby kněžie nechápali sě moci odpuštěnie hřiechóv, jakož dovodí S. Augustin, Kristus když jest odpustil hřiechy dnú zlámanému, a Maří Mandaléně i jiným odpúštěje, neřiekal jest: Já tobě odpúštiem hřiechy! ale, Marek 2, 5: „Odpúštějí sě hřiechové tvoji.“ to věz od boha. A to jest učinil proto, aby jiní po něm též řiekali: Doufaj, synu neb dcerko! poňavadž želéš a nechceš viece hřěšiti, odpúštějíť sě hřiechové tvoji od boha; ale aby neřiekali: Já tobě odpúštiem hřiechy tvé! neb tak řka, jakož die S. Augustin, v kacieřstvie by upadl. A ač by člověk, jenž sě zpoviedá, vzal pro své želenie hřiechóv odpuštěnie od boha, však tak řka kněz, lhal by; pakli by člověk neželel hřiechóv, maje je, a bóh by neodpustil, tehdy opět kněz řka: Já tobě odpúštiem hřiechy! lhal by. Protož dosti jest knězi, aby vida člověka, an dává znamenie, že hřiechóv želé, a die že nechce hřěšiti, aby maje naději, ale ne jistotu, řekl tomu člověku: Doufaj, milý bratře! žeť milosrdný pán bóh odpustil jest tobě tvé hřiechy. Tak sú řiekali apoštolé a po nich jiní světí, ale nechlubili sú sě, aniž sú řiekali, by komu hřiechy odpúštěli; ale nynější a najviece kněžie smilní a lakomí, ti sě chlubie, že odpúštějí hřiechy, a že mohú, koho chtie, i do nebes i do pekla poslatil a přěkúpiece odpustky lživé, i řiekají na zpovědi: Já tobě dá vám odpuštěnie hřiechóv, i muk zbavenie. Ale bud pán bóh požehnaný na věky, že jim nedal té moci, aby komuž chtie hřiechy odpustiti, odpustili by, a aby do pekla poslali, koho chtie: neb, by tak po jich vóli bylo, své kněnie by rozhřěšovali a do nebes posielali, a ty spravedlivé, kteříž proti jich smilství a lakomství mluvie, do pekla by porazili, né brž kto by jim nepřivolil k jich zlosti, ihned by hřiechy jemu zadržěli; a tak která by žena šlechetná hanebnému knězi k smilství nepřivolila, řekl by jí: Já tě do pekla pošli, zadrže tobě hřiechy. Ale již pán bóh otvierá rozum věrným, že sě jim nedadie klátiti; neb již znají, že kněz nemóž hřiešného rozhřěšiti, jedné ač jest právě kající a pán bóh ho rozhřěší; a také že nemóž jemu hřiechóv kněz aadržěti, když pán bóh odpustí. A tak by všichni kněžie volali, řkúce, že mi hřiechy zadržují, a pán bóh sám by mi je odpustil, tehdy by mi byli odpuštieni a oni by selhali. Též jest i o odpuštění, by řekli: Dáváme tobě hřiechóv odpuštěnie a muk zbavujeme! a pán bóh by řekl: Ty sě hřiechóv nekaješ, já tobě jich neodpúštiem. A tato pravda bude v súdný den všem oznámena, když lživí kněžie budú pohaněni, kteříž sě nepokají, že sú sě tak i jiné lidi klamali; ale věrní a pokorní kněžie, jenž vyznávají, že jsú nestatečné božie sluhy, a jenž řkú, že nic nemohú učiniti, jedné což pán bóh ráčí skrze ně učiniti, ti vezmú odplatu vedlé svého zaslúženie, jimž jest řekl v svých učedlníciech Kristus: Kterým odpustíte hřiechy, odpúštějí sě jim, a kterých zadržíte, zadržieni jsú.
Dále die čtenie: „A Tomáš, jeden ze dvanadcti, jenž slove u vieřě pochybující,“ a dále. Tu věz, že v latinském čtení stojí: didymus; to vykládají jedni: „u vieřě pochybující,“ jakož jest tak, že viece jest než který z svatých apoštolóv o vzkřiešení Kristově pochyboval; druzí vykládají didymus, to jest: „blížnec,“ proto že by byl z pokolenie Beniamin, 1. Reg. 9, 1, že slul je blížnec. Blížnec slove ten, který sě sám druhý neb sám třětí urodí po jednú od jedné matky. Obój rozum móž státi o Tomášovi, jenž jest nebyl s jinými učedlníky v tomto pátém Kristově ukázání, a to snad pro bázeň, boje sě židóv, aneb snad že pán bóh k věččiemu jeho prospěchu a cierkvi svaté tak jest zpósobil. A že což jest dobré a úžitečné, to lidé rádi pravie, protož učedlníci viděvše Ježíše, když přišel jest Tomáš, řekli sú jemu: „Viděli sme pána.“ A on jako u vieřě pochybující i jim nevěřící ukazuje svú tvrdost, nechce věřiti, jedné ač by sě dohmatal dvěma jistýma čichoma, to jest zrakem a dotýkáním, ve dvú ranú, to věz v rukú a v bocě Kristově. A pak po osmi dnech, v šesté Kristovo ukázánie, přišel jest Ježíš k učedlníkóm i k Tomášovi; a jako vševědúci, pozdraviv učedlníkóv, obrátil jest řeč k Tomášovi, aby poznal, že jeho úmysl zná, a řekl jest jemu k jeho i k našemu prospěchu, aby prstem zkusil i rukú i boka jeho. Aniž mněj, by Tomáš z nova Krista tiem dotýkáním ranil, ale bez úrazu i bez upšenie, jakož jest hodné bylo, dotekl. A tak, jakož die S. Řehoř, viece nám nevěra Tomášova k vieře prospěla, než viera věřících učedlníkóv; neb že on k vieře dotýkáním jest přiveden, náš úmysl, všechno pochybenie odvrha, jest u vieřě potvrzen. To Řehoř.
Pak milostivý spasitel pěkně treskce Tomáše, aby již nebyl nevěřící, ale aby již věřil; a Tomáš jsa i viděním, i slyšením, i dotknutím od dobrého mistra naučen, vyznává spolu i jeho božstvie i člověctvie, řka: „Pán mój a bóh mój.“ Aniž jest pochybenie, by ho vnitř nenaučil milostivý spasitel, jakož ho zevnitř naučil; neb jakož jest ústy promluvil, tak jest duší věřil. A nazývá Tomáš Krista pánem a ne mistrem, ač jest pán Ježíš řekl učedlníkóm, Jan v 13 k. 13 v.: Vy mne nazýváte mistrem a pánem, a dobřě řiekáte, nebt jsem. Neb již vstav z mrtvých, ne tak obcoval jest s nimi jako mistr, ale již jako mocný pán; vstav k životu nesmrtedlnému byl jest od takého obcovánie s nimi odlúčen. A nazývá ho bohem, ne by božstvie okem tělesným viděl, ani by sě ho dotekl, ale že v duchu dal jemu Kristus póznánie svého božstvie. A tak die S. Augustin: Viděl jest a dotýkal sě jest Tomáš člověka, a vyznal jest boha. A svatý Ambrož die: Vpustil ruku svú ten, jenž jest nevěřil, a pána a boha jest nalezl. A tak i svatý Řehoř, i Augustin, i Ambrož, i svatý Lev papež chtie, že sě Tomáš dotýkal. Pak k našemu utěšení, jenž sme ani viděli, ani dotýkali sě Krista tělestně, die Kristus: „Že si viděl mě, Tomáši, uvěřil si: blahoslavení, kteříž sú neviděli,“ tak jako ty si viděl okem tělestným, „a uvěřili sú“ též, že Kristus jest pán a bóh, pán všemohúcí a bóh věčný.
Tu bych měl něco povědieti, kterak ti, jenž věřie pevně a nehledají divóv, jsú dobré viery, ale ti nevěrní, kteříž divóv hledají; ale již musím konec učiniti a to zachovati k jinému čtení, neb sem již prodlil. Pak zavierá S. Jan ve čtení, že „mnohá jiná znamenie učinil jest Ježíš.“ A proč? Že aby lidé věřili, proto jsú tato psána, a věřili věrú živú, to jest neumrtvenú hřiechem smrtedlným, „že Ježíš jest Kristus, syn boží, a aby věřiece, život věčný měli ve jmeno jeho.“
V ten čas ř. J. u. s.: Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř duši [živost] svú dává [na smrt sebe nasadě] za ovcě své; ale nájemník a kterýž nenie pastýř, jehož nejsú ovcě zvláštně, vidí [t. když vidí] vlka jdúcieho, i opúštie ovcě i utieká, a vlk lapá a rozptyluje [t. roznošuje neb rozhánie] ovcě. A nájemník utieká [t. Proto], že nájemník jest, a nepřislušie k němu o ovcích. Já jsem pastýř dobrý a znám ovcě své [od věčnosti vyvolené k spasení], a znají [věrú] mě mé [ovcě]. Jakož znal mě jest [od věčnosti] otec, i já znám otcě, a duši svú [život svój] pokládám [na smrt] za ovcě své [vyvolené k spasení]. A jiné ovcě [vyvolené] mám, kteréž nejsú [věrú ještě] z tohoto ovčincě [jenž jest sbor dobrých], a ty musím [z vóle svaté Trojice] přivesti [v sbor svatý]; a hlasu mého [jenž jest slovo mé] budú poslúchati [užitečně k spasení], a bude jeden ovčinec [sbor vyvolených] a jeden pastýř [Kristus, jenž všecky pase tělem svým, milosti svú i tělestnú potřěbú].
Svaté toto čtenie, jakož jest velmě čisté zrcadlo pravým náměstkóm Kristovým, tak jest velmě zjevné odsúzenie všech falešných prelátóv, kteříž Krista nenásledují. I pokládá milostivý spasitel toto založenie viery, že on jest pastýř dobrý, a dobrý ne 'z příhody, ale od věčnosti jelikožto bóh; ale jiní jsú z příhody dobří, neb někdy jsú dobří, někdy zlí, aneb mohú býti zlí; ale on nemóž býti zlý, neb jest věčná dobrota. Aniž proto, že die: „Já jsem pastýř dobrý,“ chlúba ho dotýká; neb to die jako pravý bóh a pravý člověk, jehož sě nemóž pýcha ani který hřiech chopiti. Z toho ihned máš naučenie, že nelzě jest, by který jiný člověk mohl býti pastýř tak dobrý. Druhé máš, že nelzě jest nižádnému, aby byl pastýř dobrý, jedné účastností dobroty toho pastýře. Třětie máš, že nelzě jest, by který jiný pastýř byl hoden chvály, jedné ač v ctnostech následuje Krista pastýře; neb ctnost, jenž jest prostřědek mezi hřiechy, musí mieti počátek od syna božieho, jenž jest střědmá osoba mezi otcem bohem a mezi duchem svatým; protož kterak daleko člověk, a zvláště duchovní pastýř, pochybuje od následovánie Kristova, tak daleko pobluzuje od cěsty pravdy.
Dále z toho máme dóvod, že život kněžský, a zvlášě papežský, biskupský a farářský, má poznán býti z podobenstvie skutkóv Kristových, tak že následují-li Krista, tehdy jsú hodni chvály, pakli nenásledují, tehdy jsú hodni pomsty; a čím viece který následuje Krista, tiem jest viece hoden chvály, a čím viece sě který chýlí od následovánie Krista, tiem viece hoden jest pomsty.
Pak položiv Kristus to založenie viery, že on jest pastýř dobrý, i ukazuje, který úřad přislušie takému pastýři, když die: „Dobrý pastýř dává duši svú za ovcě své.“ A přislušie trój úřad k pastýři: Prvý, pastva úžitečná a zdravá. Druhý, obrana ovcí od násilé. Třětí, uzdravenie ovcí nemocných. A ti třie úřadové zvláště jedné Kristovi příležie; neb jedné on jest pastýř, jenž móž své věrné pásti svým slovem; ale jiní pasú-li, tehdy ne svým, ale jeho slovem pasú. Druhé, jediný on sám jest ten, jenž móž přěd ďáblem obrániti svú mocí své vyvolené; neb on jest sám jediný ten člověk, jenž má moc nade všemi lidmi i nade všemi ďábly, a tak on jest jediný ten pastýř, jenž tak móž obrániti přěde všemi ďábly. Třětie tak má dóvod, že on jest jediný ten člověk, jenž snímá hřiechy světa; a že nenie nižádná nemoc horšie než hřiechy ovciem, o nichž v tomto čtení zmienka jest, i kterýž tehdy pastýř móž uzdraviti ty ovcě, jako milostivý Kristus, od hřiechu prašivého? A tak najvyšší úřad, uzdravovati své poddacie a jim pomáhati, bylo by pastýři život svój položiti na smrt za ovcě. A ač sú to mnozí učinili, však sú toho neučinili svú mocí jako Kristus. Neb on maje moc složiti život svój a opět vzieti jej, položil jest jej na smrt za své ovcě; ale jiní učinili sú to jeho pomocí a ne tak prospěšně, by je od hřiechóv smrtí svú očistili, a od věčného zatracenie vykúpili; protož on jest ten najlepší pastýř, jenžt jest duši svú položil za své ovcě. A že po poznání dobrého pastýřě móž lehčejie poznán býti zlý pastýř, protož ihned Kristus ukazuje příčiny zlého pastýře, když die: „ale nájemník, a kterýž nenie pastýř, jehož nejsú ovcě zvláště, vidí vlka jdúcieho, i opúštie ovcě i utieká.“
Tu věz, že nájemník neb námezdník jest ten, kterýž pro časnú neb pro tělestnú potřěbu slúží někomu, aby od něho vzal; a tak slove nájemník, že na nájmu slúží, neb námezdník, že ze mzdy tělestné slúží. Z toho máš, že všichni kněžie, kteříž přijeli sú úřad pastýrský, a neoblekli sú sě v Ježíše Krista, tak že nevedú-li úřadu toho pro chválu boží, pro spasenie své, a pro cierkvi svaté prospěch, napřěd jsúce dobřě živi, tací všichni nejsú praví pastýři, ale jsú falešní nájemníci neb námezdníci. Z toho dále dóvod jest, že všichni nynější preláti, to jest nad jiné povýšení v úřadě, jenž hledie jedné k tělestnému póžitku, neb že viece hledie k tomu póžitku tělestnému než duchovniemu, všickni tací jsú falešní nájemníci, jenž budú, ač sě nepokají, zatraceni, proto že hledají viece svého zisku, nežli zisku pána svého Ježíše Krista; neb by viece hledali zisku najvyššieho pastýře, tehdy by pilnějie pracovali o spasenie duší nežli o zisk tělestný, ani pak zpět sú obrátili. A ovšem ti budú nevýmluvně zatraceni, kteříž nikakéž úřadu pastýrského nevedú, lidu neučie, a sami sě pasú; neb prorok Ezechiel die v 34 k. 2 v.: To die pán bóh: Běda pastýřóm, jenž sú sami sě pásli! A potom die, Ezechiel 34, 8-10: Nehledali sú pastýři stáda mého, ale pásli sú sě sami pastýři a stád mých sú nepásli. Protož, pastyři! slyšte slovo božie, totot die pán bóh: Aj já sám na pastýřě požádám stáda svého z rukú jich, a káži jim přěstati, aby viece nepásli stáda mého, a také aby ani sami sě pásli.
Aj teď máš řeč samého boha, jíž vážiece světí píší, že pastýři, nepasúce lida slovem božím, budú zatraceni. S. Isidorus die: Kněžie pro zlost lidí zatraceni bývají, když jich, ani jsú hlúpí, neučie, a když hřěšie, že jich netreskcí. A S. Augustin die: Nemnozí jsú kněžie, jenž slovo božie spravedlivě káží; ale mnozí jsú, kteří sobě k zatracení mlčie: někteří pro neuměnie, neb sě naučiti nechtie, někteří pro zmeškánie, kteříž božím slovem hrzějí. Ale ani oni, ani tito mohú z hřiechu mlčenie vymluveni býti; neb ani oni nad jinými býti mají, kteříž kázati neumějí, ani tito mlčeti mají, kteříž kázati umějí, ač nad jinými nejsú. To vše Augustin. A svatý Řehoř die, Dist. 43: Jistě pásno jest, II. Mojžíšova 28, 35, aby slyšien byl zvuk, když by kněz šel do chrámu přěd ablíčej boží, a aby neumřěl. Jistě kněz vchodě neb vychodě umierá, nenie-li od něho zvuk slyšien; neb hněvu skrytého súdcě popuzuje, ač bez zvuku kázanie chodí. To Řehoř, přivodě písmo, že bóh přikázal Mojžiešovi, aby kněz do chrámu nevchodil, jedné maje brnície a zvučné zvoncě u rúcha svého, aby ho lid slyšal, též i kdy ven šel, a všeliký bez zvoncóv aby umřěl. To svatý Řehoř vykládá, že nynie kněz má vznieti slovem božím, pod pokutú smrti věčné; a má zavěsiti zvoncě na rúšě svém, to jest na svých dobrých skutciech, jenž jsú rúcho kněžské, jako die David, Žalm 132, 9: Kněžie tvoji ať sě oblekú v spravedlnost. A tak die S. Řehoř, že u rúcha kněze zvonci visie, když cěstu života s zvukem jazyka skutkové ukazují.
Aj již máš, kterak pastýři, jenž nepasú ovcí Kristových, jsúce nájemníci, hodni jsú zatracenie; protož běda jim, kteříž pro tělestný póžitek přijímají úřad pastýrský; neb o každém takém die Kristus, že „nájemník neb námezdník jest, jenž vidí vlka,“ to věz dábla, jakož die Augustin a Řehoř svatý, „i opúštie ovcě i utieká.“ A rozuměj, že vlka ďábla vidí, když činy dáblovy na člověku vidí, jako cizoložstvie, smilstvie, neb jiný skutek dáblóv; i opúštie ovcě, když netbá, že tak hřěšie, moha je učiti, že to jest zlé, a utieká. S. Řehoř die: „Utieká,“ ne proměňuje miesta, ale nedada pomoci. „A vlk lapá,“ když dábel duše k hřiecha rozkoši tiehne; a tak když dábel v hřiech smrtedlný uvedl jest člověka, tehdy jest jej polapil a zadávil na duši. „A rozptyluje“ neb rozhoní, když od svornosti lásky je odvodí; a onu ovci zažene na vrch pýchy, onu v jámu lenosti, onu v trnie lakomstvie, a některú v lúži smilstvie.
A važ, kterak Kristus die znamenitě, že „nájemník, jenž nenie pastýř, a jehož nejsú ovcě zvláštně.“ Aj die jedno, že nájemník nenie pastýř; druhé, že nejsú jeho ovcě zvláštně. Vizmež, kto nenie pastýř: jistě ten, ktož nepase; jako zasě ten slove pastýř ovcí čtveronohých, ktož je pase; protož bez pochybenie, ktož nepase ovcí Kristových, ten nenie pastýř. Pakli pase, viz, čím a proč je pase: pase-li slovem božím a příkladem činóv svatých, tehdy jest pastýř, a ten ani opúštie ovcí, ani utieká od nich; pakli je pase básněmi neb bludy a lživými řečmi, tehdy jest zloděj, jenž krade slovo božie lidu, že ho neslyšie; pakli pase je, ale viece pro tělestný póžitek, tehdy jest nájemník.
Neb die S. Augustin: Co jest to [t. že die Kristus]: nájemník jest? Odpoviedá řka: Časné odplaty hledá, v domu [t. králevstvie nebeského] nebude přěbývati na věky. A svatý Řehoř die: Jsú někteří, jenž kdy viece zemský statek než ovcě milují hodně jmeno pastýřě ztracují; neb ne pastýř, ale nájemník slove, kterýž ne pro milovánie vnitřnie ovcě božie pase, ale pro úžitky tělestné. Nájemník jistě jest, kterýž pastýřovo miesto drží, ale ziskóv duší nehledá; tělestných ziskóv pilen jest, a ctí prelátskú vesel jest. To S. Řehoř. A třmi kusy nájemník kto bývá: Prvé, že přijímá úřad, i opúštie ovcě netbáním. Druhé, že když protivnost bude, tehdy utieká; a to dvé položil jest Kristus. A třětie sě v tom slově nájemník miení, to jest, že zisku mzdy neb odplaty tělestné hledá.
O nastojte, co jest nájemníkóv! I kde jsú pastýři? Pohřiechul u vlky i v nájemníky sú sě obrátili, a zlodějóm a lotróm, jenž jinudy než skrze Krista vcházějí, těm nenie čísla. I kto by je z nás zčetl, ano die Kristus ihned po tomto čtení, Jan 10, 8, že všichni, což jich přišlo, zloději jsú a lotři, vlcie hltaví, jichž sě velí Kristus pilně ostřiehati, řka v 7 k. 15 v. S. Mat.: Pilně sě ostřiehajte od falešných prorokóv, jenž přichodie k vám v rúše ovčiem, ale vnitř jsú vlcie hltaví. Falešní prorokové, s odpustky peněžnými; v rúše ovčiem, to jest v úřadu a v moci kněžské, jenž jako ovci Kristovu ukazuje. Hlas ovčí jest: Budete hřiechóv zbaveni! vnitř hltánie žádost, aby dali penieze; ale ihned sě vleje ukáží, neb jako vlcie vzdvihnúce hlavu vysoko i vyjí. Aj David die, Žalm 73, 8-9: Myslili sú a mluvili sú chytrost, zlost na vysokosti mluvili sú; položili sú v nebe ústa svá, a jazyk jich vlekl sě po zemi. I kterých dotýká prorok svatý, řka: Myslili sú chytrost? jistě těch, jenž chytře vymyslivše nálezky, i lúpie lid, a mluvie zlost vysocě, řkúce, že jim kto sě protiví, jest kacieř, a že mají moc poslati ho kletbú do pekla. A dále die prorok: Položili sú v nebe ústa svá, to věz hlásiece, že mají moc otevřieti králevstvie nebeské, a ktož jim dá, má odpuštěnie hřiechóv i muk, a tak umře-li, že ihned bude v nebesiech; a jakož Klemens papež v bule přikazuje angelóm svatým, aby ihned vzěli duši do nebe toho, kterýž putuje umře! I zdalit sě nezdá to vysoké hlav vzdviženie v nebesa nad angely božie, a pravé vlcké vytie? Ano ihned dává znáti prorok ty vlky, řka: A jazyk jich vleče sě neb jde po zemi; to jest, mluvie chtiece zemské věci, jakož ukazují ihned, mluviece, aby jim dávali penieze; neb tak vzní i jich jazyk i písmo, aby ti měli, kteříž dadie, neb budú pomocni k dávání. A tak sú ti vlcie sě s nájemníky rozmnožili a spřiehli, že pastýřě věrné a ovce, kteréž pasú sě na pravé pastvě slova božieho, kúsají a mordují jako kacieřě. A ti vlcie póchod mají od velikého vlka Antikrista, o němž die S. Jeremiáš v 5 k. 6 v.: V1k na večer zežral je. Co jest, že vlk na večer zežral lid? jedné že Antikrist na skonání světa, na večer, když nenie paprslka sluncě Krista, jenž by osvietil rozum, a zapálil láskú žádost. Neb sám Kristus prorokoval jest, Mat. 24, 12, že rozmnoží sě zlost a rozmařie láska k súdnému dni. A tak Antikrist žéře ovcě, zasielaje menšie vlky, o nichž řekl jest Kristus svým věrným v 10 k. 16 v. S. Mat.: Aj já posielám vás, jako ovcě mezi vlky.
již móžeš, ktož chceš, rozuměti, že ne toliko ďábel a Antikrist jest vlk, ale každý taký, jenž násilím neb úkladem žéře statek lidský a kúsá utrháním. Protož die S. Řehoř, že vlk na ovcě přichodí, když všelikaký nespravedlivý a lapák věrné lecikteré a pokorné nuzí; a ten, jenž sě zdál, by pastýř byl, a nebyl jest, opúštie ovcě a utieká. To Řehoř. A pán Kristus ukazuje příčinu, nájemník pro kterú utieká, řka: „A nájemník utieká, že nájemník jest, a nepřislušie k němu o ovcích.“ Tu die S. Řehoř, že sama ta příčina jest, aby nájemník utiekal, že nájemník jest. Jako by řekl: Státi v nebezpečnosti ovcí nemóž ten, kterýž v tom, že nad ovcěmi jest, ne ovcí miluje, ale zisku zemského hledá. To Řehoř. A tak i z Kristovy řéči i svatého Řehoře dóvod jest, proč nájemník utieká od ovcí, že proto, že zisku jest hledal, ale ovcí právě nemiloval; neb by je právě miloval a byl pastýř vyvolený od Krista, tehdy by stál proti ďáblu až do smrti za sv-ú bratří. Neb die Kristus: „Dobrý pastýř duši svú dává za ovcě své.“ A svatý Jan apoštol die, 1 Joh. 3,16: V tom poznali sme lásku boží, že on za nás duši svú položil jest; i my máme za bratří duše položiti. A jest tato řeč jistý dóvod: neb poňavadž to Kristus jest učinil, a apoštoly na to poslal i jiné jich náměstky, tehdy mají to učiniti. A svatého Augustina jest dóvod tento: že zřiezená láska tomu chce, aby každý člověk viece miloval duši každého svého blížnieho, než své tělo; protož má pro spasenie duše svého blížnieho, těla svého na smrt nasadili, ač jest potřěbie. Neb to rozum ukazuje, že menšie dobré pro lepšie dobré má opuštieno býti; a poňavadž živost těla jest menšie dobré než živost neb spasenie duše, protož pro toto má ono, když jest čas, opuštieno býti. A opět článek založenie viery jest, že každý, ktož v láscě jsa, z milosti o spasenie blížnieho do smrti sebe nasadí, že ten bude v radosti nebeské poctěn; protož má sebe věrný křěsťan, a zvláště pastýř ovcí Kristových, za ně až do smrti nasaditi proti dáblu a proti Antikristu.
Ale tuto znamenaj, že činí otázku S. Augustin: Poňavadž apoštolé byli sú pastýři a ne nájemníci, proč sú utiekali, když sú jich smrti hledali? ani vedlé Kristovy řeči sú učinili, jenž jest řekl, Matouš 10, 23: Budú-li vás puditi, neb vám sě protiviti v jednom miestě, utecte do jiného. A túž otázku učinil jest Honoratus biskup, píše svatému Augustinu, a tieže, kterak má učiniti, když hledají jeho zahubenie, a řka: Aj čteme die Kristovo: Budú-li vás puditi v jednom miestě, utecte do jiného. A teď die Kristus: že „nájemník, a jenž nenie pastýř, jehož nejsú ovcě zvláštně, vidí vlka jdúcieho, i opúštie ovcě i utieká.“ I kterak mám učiniti, abych i ono slovo Kristovo naplnil, a také abych nájemníkem utiekaje nebyl? K té otázcě udělal jest jemu S. Augustin ihned celé knížky, a velmě dlúzě otázku přěmietá; a ostává konečně na této řeči: že jest-li protivenstvie k smrti, to musí býti, že všem spolu, i kněžím i nekněžím, jest protivenstvie k smrti, aneb ne všem. Jest-li všem, tehdy mohú-li všichni v jisté miesto ujíti, aby ušli; pakli ne všem jde na smrt, tehdy neb samým všem kněžím, neb samým všem nekněžím: jest-li nekněžím, tehdy kněžím netřěba uteci, a nekněžie mohú ujíti, neb oni nejsú pastýři; pakli všem kněžím jde o život, tehdy nemají všickni ujíti, neb by již byli nájemníci, opustiece lid bez potřěby duchovnie, to věz bez slova božieho a bez krstu. A řekli-li by jim lidé: Jděte pryč, ať vás nezmořie, tehdy mají odpovědieti jim kněžie, že nechtie, neb jim jich duše jsú milejšé, než jich vlastnie těla. Dále die Augustin: Ale kterak to bude, zmořie-li všichnu tu kněží? kto ostane tomu lidu k učení? Odpoviedá, že nemají všichni ostati, ale někteří k budúciemu prospěchu sě zachovati. Ale kterak tot, die-li který: Nechť já ujdu, a vy ostaňte? Die Augustin, že ten tak řka, aneb jest strašivý nad jiné, chtě uteci, aneb jest v domnění, že by on najlépe sě potom hodil obci, a tak jest pyšný. Kterakž tehdy učiniti mají? Odpoviedá, že nižádný nemá sě tak vydati; ale aby všichni spolu vydali některé neb některého k budúciemu prospěchu. Ale snad sě přihodí že nebudú věděti, kterého by vydali? Die, že mají losovati, a kterého los ukáže, aby ten odšel. Ale řkú-li: Nikdy nečteme písma, by sě taký los stal. Odpoviedá řka: Bud to, že by sě nikdy prvé nestal, avšak stane-li sě, bude úžitečný. Pak hledají-li jedné osoby k zahubení, a bez té móž lid mieti potřěbu duchovní, tehdy ta osoba neb ten člověk móž ustúpiti pro budúcí prospěch, jako ustúpil Pavel apoštol z Damasku, když sú ho učedlníci jiní v koši přěs zeď spustili, a jako ustupoval svatý Atanasius, jehož chtěl jest ciesař zahubiti, a ustúpiv, mnoho jest potom cierkvi svaté proti kacieřóm prospěl; neb on jest učinil to viery položenie, jako vždy obecně zpieváme neb řiekáme na prvé hodině, latině na primě, jenž sě počíná: Ktož kolivěk chce spasen býti. Pakli by jeho ustúpením lid byl zmeškán v slovu božiem neb ve krstu, tehdy nemá ustúpiti; neb jakž by tak poběhl od ovcí, opustě je dáblu, již by ukázal, že jest nájemník, tak že by viece miloval své tělo než spasenie svých bližních. Aj tak jest S. Augustin tu otázku zpravil tomu Honoratovi.
A já zpoleh na milosti boží, a na radě mnohých lidí, jichž nejsem hoden u paty líbati, a na této řeči svatého Augustina, vida, že lid má dosti slova božieho i jiné duchovnie potřěby, když sú hledali mého bezživotie, ustúpil sem; potom vrátiv sě kázal sem, a opět kdy měl rok o smlúvu býti k žádosti králově, a z svolenie na kázaní lidu, opět sem ustúpil. Potom když v tom roku nic nebylo k vysvobození slova božieho, opět sem kázal, a vždy sú službu stavili; a to stavenie ďábelské že veliký nátisk v lidu činilo, ano nechtie krstiti, ani mrtvých pochovávati, a boje sě pohromu velikého v lidu, opět sem ustúpil. I neviem, dobřě-li sem učinil, čili zle jako nájemník, a pomohú-li mi tyto příčiny, abych nájemníkem nebyl? než to mě těší, že ten mám úmysl, že bych věděl, že tiem hřěším, tehdy v naději boží chtěl bych život ten složiti, a odvážiti sě jich stavenie služby, jenž mě najviece drží, proto že lid nechce sě povážiti pro pravdu boží, aby bez jich služby pobyl a pochovával sě lecikdes, a dietky by sami krstili v takú núzi, až by pán bóh i rozedřěl ty Antikristovy sieti.
Neb nemá Antikrist sieti silnějšie, než božie služby stavenie, jíž kněžie dotahují své vóle, kteréž chtie. Tú sietí bránie svého lakomstvie i bohatstvie; tú sieti odlúčili sú sě od utrpenie a na zboží i na těle, tak že první světí křěstané, a zvláště kněžie, radostivě sú trpěli, když sú jim zbožie brali, neb je haněli, bili, mučili i zabíjeli; ani nestavujíce služby, viece sú sě modlili, viece Krista obětovali i kázali: a pak nynější zpětní světí kněžie tak sú sě z ustavenie Antikristova ohradili, že vezme-li kto co knězi, a ještě spravedlivě, neb popadnú-li kněze v cizoložství, neb v lúpeži, tehdy ihned stavie službu boží, viežě-li cizoložníka neb lúpežníka kněze; pakli dadie knězi políček v krčmě v sváru, an sě o kostky neb prázdnú ženu vadí, tehdy poženú a klnú; pakli okrvavie kněze, ale stavie službu a pudie do Říma, řkúc, že nemóž nižádný než papež rozhřěšiti toho, jenž kněze okrvaví. Ale když kněz člověku kterému nohu neb ruku utne, aneb zabie člověka bez viny, toho kněze neklnú, ani služby stavie. Proč? Neb čert čertu oka nevykline. A ještě řkú: Tent jest kněz statečný, jenž smie chlapa s húsle urubiti!
A tak chytřě dábel po nenáhlu zlécel jest sieti, že najprvé vedl jest zlé lidi na to, aby dobré mordovali; a vida, že čím jich viece sú zbili, tiem jich viece přibývalo, potom vymyslil, aby je velmě mučili. I to jemu neprospělo. Potom vymyslil tu zlost, že meč vzal dobrým, i dal jej zlým: meč, řku, slova Kristova k vyobcování, jenž nazývají kletbú, že vydal Kristus, aby pro hřiech smrtedlný po třěch napomenutích, nechtěl-li by člověk ostati hřiechu zjevného, aby s ním dobří neobcovali. Pak ten meč dal jest dábel lstivě zlým proti dobrým: že svatokupci, cizoložníci, smilníci, lakomci a zjevní boží protivníci vyobcovávají ty, jenž slovo božie káží a jich hřiechy treskcí. A to počal jest ďábel na pánu Ježíšovi, že sú kněžie, biskupové a zákonníci k vóli ďáblově vyobcovali, jakož píše S. Jan 'v 9 k. 34 v., řka: že onoho, jenž sě byl slepý urodil, a Kristus mu zrak dal, proto že jest Kristovi svědectvie vydával, vyvrhli sú ho z obcě, neb sú sě již byli spikli; neb svolili židé, že ktož by vyznal, že on jest Kristus, aby z sboru židovského byl vyvržen. A o tom vyvržení Kristus u veliký čtvrtek pověděl jest učedlníkóm, řka, Jan v 15 k.: Tot sem pravil vám, abyste sě nehoršili; vyobcujíť vás, a příde hodina, že každý, kterýž vás zabije, domnievati sě bude, by službu dával bohu. A tot budú vám činiti, žet sú neznali ani otce ani mne.
Aj teď máme plné ukázánie, co sě tú kletbú dálo a děje, a že pocházie od nepoznánie boha otce i syna božieho, a že mnějí, by tiem bohu slúžili, mordujíce sluhy božie. A tak jest ďábel chytrý rozmnožil tu kletbu, že všudy chce jí i zbožie kněžím dobývati i brániti, a vešken svět pod ně podkasati, a jich zlosti brániti, a zvláště aby proti nim nekázali; protož oni zapoviedají pod kletbú, aby o kněží přěd lidem obecným nekázali, jedné což by bylo k jich chvále a póžitku tělestnému. A tak ktož káže, že kněžie jsú bohové, že jsú boží stvořitelé, že mají moc i spasiti i zatratiti, koho chtie, že nelze nižádnému bez nich spasenu býti, že nemá jich nižádný tresktati, a že oni mají, co jest najlepšieho, sniesti, spíti i zedrati, ktož tak káže, ten jest velebný kazatel a ten má kázati; ale ktož káže, aby kněžie nesmilnili, lidí lakomstvím a svatokupectvím nelúpili, žen cizích nechali, na jednom obroku dosti měl ten, který by byl hoden a s lidem pracoval, aby nesvatokupčili v svátosti a v obrocíech, tomu ihned přěvzdějí háncě kněžstvie svatého, zkazitele svaté cierkve, a že jest kacieř a nemá kázati. Protož poženú, potom klnú, a když jim ta siet ďáblova nestatčí, tehdy stavie službu. Tu sieť ďáblovu rozšířie, jakož najdále mohú, a tak aby svú vóli provedli, by mohli, všem by slúžiti bohu zapověděli. Bóh přikázal, řka: Kažte, krstěte, to na mú památku čiňte, modlte sě a nepřěstávajte. A Antikrist zasě: Nekažte, nekrstěte, ne mší služte, ne na památku Kristovu čiňte, aniž sě modlte, ale přěstaňte! A lid sprostný mní, by to vše hodné bylo vedlé jich naučenie, a ne mohú sě dovtípiti, že který by úředník králóv přikázal všem sluhám královým, aby úřadu a služby své nevedli, proto že by jeden byl sluha králóv zlý, neb proto, že by dobrý sluha králóv nechtěl zlé vóle toho úředníka naplniti, že by ten zle přikázal, a sluhy neměli by ho poslúchati. Též tuto, jenž brání dobrým, aby Kristovi králi neslúžili, a jeho úřadu nevedli.
A ty sieti stavenie služby, jakož sem jinde v knihách latinských o cierkvi svaté o tom psal, najprvé rozestřěl je papež, proto že sú byli jednoho kardinála v Římě ranili, tak že stavil službu po všem Římě. A potom vždy dále rozšiřoval Antikrist ty sieti, a najviece, aby na kněží jeho nižádný nesahal, aneb kdy na ně kto sáhl; a nedávno jest vydal ty sieti k skonání světa, jako najchytřějšie a velmě přikryté, aby jich ptáci Kristovi po větru ducha svatého nepočili a od nich sě nevystřiehli. Ale dá pán bóh v skóře lidu svému poznánie, že rozedře ty sieti, a bude svobodně boha chváliti, a pro vóli Antikristovu nepřěstane od služby božie. Budiž pán bóh požehnaný, že v svém písmě nevydal jest jim těch sietí, ale brž kázal je svým učedlníkóm dráti, aby jeho chvála vždy v lidu přědsě šla. A bude-li jeho svatá vóle, já odváže sě jich služby stavenie, jenž snad lépe by bylo, aby tací slova božieho protivníci ani slúžili, ani krstili, budu kázati slovo božie, když vedlé jeho svatého naučenie k tomu čas uzřím, abych ovcí Kristových ještě potvrdil.
dále die ve čtení: „Já jsem pastýř dobrý, a znám ovcě své a znají mě mé.“ Již to druhé die: „Já jsem pastýř dobrý,“ proto, aby toho potvrdil a nám lépe oznámil, a také aby ukázal, že jest pastýř i jelikožto bóh i člověk. A dovodí třmi kusy, že jest pastýř dobrý: prvým, že zná ovcě své, řka: „znám ovcě své;“ druhým, že život za ně pokládá, řka: „a duši svú pokládám za ovcě své;“ třětím, že pilnost velikú o ně má, řka: „a ty musím přivesti.“ I nezdá-lit sě dobrý pastýř, jenž zná všecky ovcě své a za ně duši pokládá, a velikú pilnost o ně až do smrti má? nalezni lepšieho pastýřě, a diemť, že jsi múdřejší než bóh! I die Kristus: „znám,“ to věz věčným znáním k spasení, „ovcě své,“ to jest lidi k spasení vyvolené; „a znají mě,“ to věz nynie věrú a po smrti láskú věčnú, „mé“ to věz ovcě. „A jakož znal mě jest otec“ znáním věčným a laskavým, „i já znám otcě“ týmž znáním, jelikožto jsem syn jeho věčný. A tiem znáním ovcě neznají Krista, neb ovcě nejsú od věčnosti; ale znají ho nynie znáním viery živé, a potom v blahoslavenství znají ho, jakož jest, tak že zde jich znánie sě počíná, a v radosti nebeské sě koná. A tak Kristus, jelikožto bóh, má svrchované znánie s otcěm, a jelikožto člověk, má znánie otcě velmě sjednané s prvním znáním, tak že znaje vóli otcě boha, hotov jest za ovcě umřieti. Protož dobřě ihned die: „A duši svú,“ to věz život, „pokládám na smrt za ovcě své,“ to jest za vyvolené k spasení. Neb to jest skutek najpilnější, od boha věčně vyvolený a Kristovi člověku od svaté Trojice přikázaný, aby dal na smrť život svój za své ovcě; aniž jest ten skutek toliko židóm prospěšný, z jichž národu Kristus sě urodil, a k nim zvláště poslán, ale jest také i jiným národóm úžitečný. Protož die Kristus: „A jiné ovcě mám,“ to věz pohany vyvolené k spasení, „jenž nejsú z tohoto ovčincě,“ to jest z sboru židovského pokolenie, kterýžto sbor židóv svatých jest ovčinec; „a ty musím“ ne bezděčně, ale z volenie svaté Trojicě „přivesti“ v zbor svatý, a hlasu mého, to jest slova mého, budú poslúchati úžitečně, sobě k spasení, „a bude jeden ovčinec,“ to jest sbor vyvolených, „a jeden pastýř.“
Tu skrze jeden ovčinec někteří rozumějí poslednie a plné židóv obrácenie k vieřě Kristově, a jiní rozumějí plné obrácenie všech vyvolených, kteříž s Kristem konečně budú přěbývati. A tento rozum jest jistý; neb jistě tak jest, že všichni vyvolení konečně budú Kristova hlasu poslúchati, a oni budú jeden sbor, jejž Kristus nazývá ovčincem, a jeden pastýř toho sboru jest milý Kristus. A tak všech vyvolených do súdného dne jest ovčinec, jenž slove cierkev svatá rytěřujície, a po súdném dni bude ovčinec jeden, cierkev svatá již svítězilá, to jest, sbor všech svatých, jenž sú svítězili nad tělem, nad světem a nad dáblem, a to vždy majíce jednoho pastýře, pána našeho Jezu Krista. A z počtu těchto ovcí nebyl jest Jidáš apoštol, od Krista k biskupství volený, neb jest nebyl k spasení vyvolený; neb vyvolený nižádný nezahyne, a přědvěděný nižádný spasen nebude, jakož dovodí S. Augustin. A rozuměj, že vyvolený jest ten, kohož pán bóh volil jest, aby dobřě jsa živ, byl konečně spasen; ale přědvěděný slove ten, kteréhož jest poznal, že jsa zle živ, bude zatracen. Amen.
V ten čas ř. J. u. s.: Málo [za tři dni], a již neuzříte mne, a opět málo [za čtyřidcieti dní], a uzříte mě, neb jdu k otci [trpěním smrti a potom na nebe vstúpením]. Tehdy řekli sú učedlnici jeho k sobě: Co jest to, že die nám: Málo, a již neuzříte mne, a opět málo a uzříte mě, neb jdu k otci? Protož řekli sú: Co jest to, že die nám máloť nevieme co mluví. A pozna Ježíš, že chtěli sú ho otázati. i vece jim: O tom tiežete mezi sebú, že řekl sem vám: málo a neuzříte mne, a opět málo a uzříte mě, že jdu k otci. Věru věru [na mé božstvie, na mé člověctvie] pravi vám, že lkáti [v duchu] a plakati [očima] budete vy, a svět [židé, jenž jsú svět, kterýž mne nezná] radovati sě bude, ale vy zamútíte sě [po tři dni]; ale zamúcenie vaše obrátí sě v radost [t. po zamúcení, když mě uzříte, bude radost]. Žena, když rodí, zamúcenie má, neb přišla jest hodina jejie [k trpění]; ale když porodí dietě, již nepomní davu [bolesti, již má davieci sě] pro radost, že urodil sě jest člověk na svět. Protož i vy nynie zamúcenie máte [že přišla hodina má, abych trpěl], ale opět uzřím vás [až vstanu z mrtvých], a radovati sě bude srdce vašě, a radosti vašie nižádný neodejme od vás.
Svědomo jest z mnohých čtení, kteráž jest mluvil milosrdný spasitel na své poslednie večeři, kterak jest těšil své učedlníky pro budúcie jich zamúcenie, kteréž je mělo potkati pro jeho umučenie; protož i v tomto čtení praví jim i zamúcenie jich budúcie i obradovánie, a die jim: „Málo,“ to jest za tři dni, a již k tomu sě chýlí, že „neuzříte mne, a opět“ po třech dnech „málo,“ to jest za čtyřidcieti dní, až do vstúpenie „uzříte mě.“ A tak sě stalo, že v tu noc a u pátek a v sobotu a v noc nedělní, za ten čas malý neviděli sú ho, a pak po z mrtvých jeho vstání, ten čas malý, až na nebe vstúpil, desětkrát viděli sú ho; v kterýžto čas již sú byli obradováni, a u vieřě, v níž sú pochybili, byli sú stvrzeni. A že tiem zpósobem měl jest Kristus jíti k otci, a potom na nebe vstúpiti, jakož od věčnosti to bylo od svaté Trojice uloženo, protož die, že „jdu k otci.“ „Jdu“ skrze ukřižovánie, pro něž sě zamútíte, „a málo,“ to jest za tři dni, „neuzříte mne; a opět,“ to věz, až z mrtvých vstanu, „málo,“ to jest za čtyřidcieti dní, uzříte mě, „nebť tiem řádem od otcě vydaným „jdu k otci.“
A tu móž rozumieno býti, že první čas malý znamená vešken čas synóv božích vyvolených, v :kterýžto jsúce zde živi, vidie Krista jedné věrú, kteréžto viděnie přirovnávajíce k vidění v radosti nebeské, jest jako neviděnie. A ten čas zdejší jest velmě maličký proti věčnosti boží; neb nižádný nebyl jest živ zde v světě tisíc let, ač někteří blízko sú táhli k tisíc letóm. A David svatý die k bohu, Žalm 90, 4: Tisíc let přěd tvýma očima jako den včerajší, jenž jest minul. Pak po tom času, v němž zde vyvolení ne tak vidie boha jasně, příde čásek maličký na smrti, v kterýžto vyvolení mají jako jiskrku jasného poznánie radosti nebeské; a to jest počátek neb závdavek té radosti. A v ten čásek tak malý vyvolení zde na světě mají stokrát viece, než sú pro Krista opustili, jakož die S. Mar. v 10 k. 29-30 v., že řekl Kristus: Věru pravi vám, nenie nižádný, kterýž opustí dóm, aneb bratří, aneb sestry, aneb otcě, aneb máteř, aneb děti, aneb rolí pro mě a pro mé čtenie, by nevzal stokrát tolikéž nynie v čas, a v věku budúciem život věčný. 0, který syn vyvolený, když na smrti uzří radost nebeskú, neváží sobě stokrát viece otcě nebeského, i bratří, i sestr v radosti nebeské, a královstvie viece než rolé? A poňavadž Kristus jde k otci, aby připravil svým věrným sluhám miesto blahoslavenstvie věčného, jistá věc jest, že bude třětí čas, v kterýž bude vyvoleným radost dokonána; a tu radost ktož srdečně váží, ten mile trpí všecky pótky v tom biedném světě, aby doskočil té radosti.
Dále die čtenie, že učedlnici nerozuměli sú Kristově řeči, a to pro zamúcenie; neb sú věřili, že má skoro popaden býti, a tak že měli sú sě z tovařistvie všichni rozlúčiti. A také proto sú nerozuměli, že řeč Kristova zdála sě jim něco v sobě protivná, když jest řekl: „Málo a již neuzříte mne, a opět málo a uzříte mě.“ Protož i řekli sú dvakrát: „Nevieme, co mluví.“ A Ježíš poznav, že sú ho chtěli otázati, přědšel je, jako činí ve všech dobrých činech svých věrných sluh, i dává jim rozum, že pro prvé „málo,“ to jest, pro ten čas malý, jejž znamená to slovo „málo,“ učedlníci budú lkáti a plakati, proto že v ten čas bude on jim odjat umučením a smrtí; a svět, to jest židé, radovati sě budú, mnějíce, by již Krista, jako najvěččieho svého protivníka a kacieře rúhavého, konečně uhasili. A že tak mělo jistě býti, protož die Kristus: „Věru“ na mé božstvie, „věru“ na mé člověctvie, „pravi vám, že lkáti“ v duchu „a plakati“ očima „budete vy, a svět,“ t. židé, jenž jsú svět, jenž mne nezná a nechce mne přijieti, („bude sě radovati“). A že svět, t. zlí lidé v světě, a věrní učedlníci Kristovi mají sě odporně neb protivně, tak že zlí s dobrými nemohú pravé radosti účastni býti, a dobří se zlými také neobcují v zlé radosti, a že zlí zde sě radují, protož dále die spasitel: „ale zamúcenie vaše v radost sě obrátí.“ Proč to? jistě proto, že bóh v svých vždy v lepšie prospievá, a ďábel vždy v svých v horšie pocházie, jako v bahno a v propast jich potiskuje. A že tak sě stalo, jako Kristus řekl jim, to sě ukázalo, když po jeho z mrtvých vstání radovali sú sě učedlníci, uzřěvše pána; a jich radost vždy sě množila, až sú došli radosti dokonané neb svrchované.
A pokládá spasitel příklad obecný učedlníkóm ještě hlúpým, aby jeho řeči rozuměli, řka: „Žena, když rodí, zamúcenie má; ale když porodí, již bolest mine, neb radost již dlúhá nastane po krátké bolesti.“ A v duchovniem smyslu žena tato móž v podobenství býti Kristovo člověctvie, jenž jest velmě těžkú bolestí urodilo v duchovniem rodu člověka, to jest sbor všech vyvolených k spasení, a to velmě těžcě; neb sú dřěli údy rózno na kříži, nohy i rucě zvrtali, proklali bok, a on jest žieznil, jako žena kdy rodí některá žiezní, a pak napájeli žlučí, octem s mirrú. A také plakal jest velmě na kříži, prosě boha otcě za to dietě, jež jest měl tak těžcě uroditi, a křičal jest jistě věččím hlasem, než ženy křičie, když rodie; křičel na bolest řka: O vy všichni, jenž jdete, znamenajte a vizte, jest-li bolest podobná jako bolest má! A tak, jakož die S. Augustin, že jakož z boku Adamova vyšla jest Eva, tak z boku Kristova vyšla jest cierkev svatá, tak že Eva tělestně jest z žebra stvořena, a cierkev svatá duchovně krví Kristovú, jenž jest z jeho boka tekla, jest duchovně urozena. A že Kristovo člověctvie, ač jest bylo umřělo, a on jelikožto bóh neumřěl jest, protož třětí den po veliké bolesti procítila ta žena, to věz člověctvie Kristovo, již majíc radost, že bolest minula, a že již člověka, to jest cierkev svatú, jenž jest sbor vyvolených k spasení, urodila. Aniž mni, by Kristovo člověctvie nemohlo tak slúti žena; neb poňavadž on sám každého člověka, kterýž činí vóli otcě jeho, nazývá sestrú i mateří, řka v 12 k. 50 v. S. Mat.: Každý, ktož činí vóli otcě mého, jenž v nebesiech jest, ten bratr mój, sestra má, i matka má jest; a také Kristus ve čtení často slove králevstvie nebeské, jenž jest sbor všech vyvolených; a tak S. Augustin často pokládá, že Kristus, jelikožto jest hlava cierkvi svaté, jest cierkev svatá spolu s údy svými. A že učedlníci jsú údové jeho, jenž mají s ním trpěti, protož die jim: „Protož,“ to věz, že přišla hodina má, abych trpěl jako žena rodiec, „i vy zamúcenie máte; ale opět uzřím vás,“ až vstanu z mrtvých, „a radovati sě bude srdce vaše, a radosti vašie nižádný neodejme od vás.“
A tu věz, že zamúcenie učedlníkóv netrvalo jest přěs tři dni; neb třětí den bylo jim Kristovo vzkřiešenie již některak oznámeno, neb ten den viděl jest je, a oni jeho radostivě. Ten den jich zamúcenie jest skrotil, a radost počatú až do na nebe vstúpenie a do jich smrti vždy tvrdě ji množil, a pak po smrti jich v království nebeském jest dokonal. Aniž jest mohl kto té radosti od nich odjieti, jakož nižádný nemohl jest milovánie věčného v bohu, jímž jest je vyvolil, zrušiti. Protož die Beda: Nižádný radosti jich neodjal od nich; neb ač potom trpěli sú protivenstvie, avšak v naději z mrtvých vstánie, a u vidění jeho jsúce zapáleni, za všelikakú sú radost měli, když sú v protivnosti upadli. A to učiniv Jakub apoštol, učí jiné témuž, řka v 1 k. 2 v.: Všelikakú radost mějte bratřie, když v rozličná pokušenie, to věz protivenstvie, upadnete. Apoštolé měli sú za radost, neb die S. Lukáš v skutciech apoštolských v 5 k. 41 v.: Chodili sú apoštolé, radujíce sě, od sboru, to věz židovského, když sú byli mrskáni, že hodni sú byli, aby pro jmeno Ježíše Krista pohaněnie trpěli. A znamenaj ještě v řěči spasitele o té radosti trojí věc: Prvú, že bude po zamúcení, a tak milejšie i věččie, též zpět zamúcenie po radosti tohoto světa bude věččie. Druhú věc znamenaj, že ta radost jest srdečná, neb die Kristus: „radovati sě bude srdce vašě.“ Třětie, že bude věčná, neb die: „a radosti vašie nižádný neodejme od vás.“ Té radosti po biedě světa tohoto rač nám dopomoci milý Kristus! Amen.
V ten čas ř. J. u. s.: Jdu [t. skrze utrpenie jelikožto člověk] k němu [k otci], jenž mě poslal [abych pravdě svědectvie vydal a za lid umřěl], a nižádnýzvás netieže mne: Kam jdeš? A že ty věci [o vašich pótkách budúcích] mluvil sem vám, zamúcenie naplnilo srdce vaše. A já pravdu pravím vám, úžitečné jest [neb potřěbie jest] vám, abych já šel [pojdu]; neb neodejdu-li já [vstúpě na nebesa po zmrtvýchvstání], utěšitel [duch svatý] nepříde [v dařiech] k vám, a pakli odejdu, pošli ho k vám. A když příde on, tresktati bude svět z hřiecha [jejž mají], a z spravedlnosti [jiež nemaji], a z súdu [jehož sě nebojie]: z hřiecha proto, že nevěřili sú [mně a v mé řeči]; a z spravedlnosti [jimž sem ji ukázal], že jdu k otci, a již neuzříte mne [t. do třětieho dne]; a z súdu, že knieže [dábel] světa tohoto [zlých lidí v tomto světě] již súzeno jest [k zatracení]. Ještě mnohé věci mám vám praviti [potom], ale nemóžete [pro hlúposť a pro času krátkost] snésti [slyšeti a spamatovati] nynie, ale když přijde onen duch pravdy, naučí vás každé pravdě [k spasení prospěšné]; neb nebude mluviti od sebe samého [ale i od otce mého i ode mne], ale kteréž kolivěk věci uslyší [t. s otcem i se mnú věčně vólí], mluviti bude [vám vnitř i jiným skrze vás], a které věci budúcie jsú, praviti bude [vnitřním učením] vám [abyste mě měli za boha, a jiné témuž učili]. On mé oslaví [slavného v lidu učiní], neb z mého vezme [to což pravdy jest] a praviti bude vám. Všecky věci, kteréž má otec, mé jsú (jako otcovy); prolož řekl sem, že z mého vezme [duch svatý] a praviti bude vám.
Rozum tohoto čteme jest podobný mnoho k dřevniemu čtení, v němž milostivý spasitel mnoho rozumóv zavierá, kteréž duchem svatým potom sú seznali. A najprvé praví svým učedlníkóm, že od nich jde; druhé že jim ducha svatého pošle; třětie, že duch svatý nadarmo nepřijde, ale že bude svět tresktati, učedlníky pravdě učiti, a Krista slaviti. I die milý Kristus: „Jdu.“ skrze utrpenie jelikožto čověk, „k němu,“ to věz k otci, „jenž mě poslal,“ abych pravdě svědectvie vydal, a za lid umřěl; a jdu také, to věz časem svým vstúpím k otci na nebe. A tak od počátka svého vtělenie vždy jest Kristus šel k otci, jakož i každý z nás od počátka života svého neb jde k spasení, a tak k otci nebeskému, neb k zatracení, a tak k ďáblu šeradnému.
„A nižádný z vás netieže mne: Kam jdeš?“ To miení Kristus, že tak jest bylo jeho jitie zjevné vedlé skutkóv, aby byl blahoslaven jelikožto člověk, že nižádný z učedlníkóv v tom nepochyboval, by tak nešel k blahoslavenství králevstvie nebeského; neb i pohané to držie, že ktož jest dobřě v ctnostech živ, že pojde k bohu do nebe. A ač bóh všudy jest, avšak zvláště jest v nebi neb nad nebesy, neb nic ho nemóž oklíčiti a osáhnúti; ale Kristus jelikožto člověk byl jest osažen břichem panny Marie, a chodil jest, ač božstvím všudy jest byl, a sstúpil jest do pekla duchem, umřěv vedlé těla na kříži, a pak jsa živým člověkem, na den vstúpenie šel jest k otci, jenž ho jest poslal, veda s sebú vyvolené, kteréž jest z pekla vyvedl. A o tom jití řekl jest jim: „Jdu k němu, jenž mě poslal.“ A že pravil jest mnohé pótky budúcie učedlníkóm, řka, že je posielá jako ovcě mezi vlky, a že v nenávisti budú všem, a že budú je honiti z jednoho miesta do druhého, a že je vyobcují a zmordují; protož zamútivše sě, že on jim praví, že od nich chce, v ten čas netázali sú ho, kam jde? Protož die: „a nižádný z vás netieže mne: Kam jdeš? ale že ty věci mluvil sem vám, zamúceni naplnilo jest srdce vaše.“ Neb přirozená jest věc, že slova milého přietele, smiešená s zamúcením a s milostí, popúzějí přátel k zamúcení a k bolesti; a tak učedlníci Kristovi, že sú milovali Krista, slyšiece, že on zamúcen jsa, mluví k nim lítostivě, a praví jim i své pótky budúcie, i jich, i byli sú zamúceni. Ale věrný a milostivý Kristus těší je, řka: „A já pravdu pravím vám: úžitečné jest vám, abych já šel; neb neodejdu-li, utěšitel nepříde k vám.“ Jako by řekl: Nezřiezeně milujete mé tělesenstvie, protož úžitečné jest, abych skryl člověctvie přěd vašima očima, aby žádostí duše byli vzhóru povzdviženi. Tu die S. Beda: Úžitečné jest, abych známé člověctvie do nebe vnesl, aby věččí žádostí tam vzdychali, a tak srdcí k nebeským věcem pozdvihnúce, aby dary ducha svatého byli hotovi přijieti. To Beda.
Tu věz, že ač Kristovo člověctvie má milováno býti a má býti ctěno nad jiná stvořenie, avšak mohl by člověk poblúditi v milování božstvie a ve ctění, tak že by viece přichýlil milovánie žádost i ctěnie člověk k člověctví Kristovu neb k jinému stvoření viece, nežli k božství; jakož učedlníci byli sú nezřiezeně přichýleni k člověctví Kristovu, jakož jest to ukázal Petr, radě Kristovi, aby nedal sě na utrpenie. A pro tu nezřiezenú příchylnost ostřě ho Kristus tresktal, řka jemu, Mt. 16, 23: Jdi po mně, Šatane! nesmýšlíš božských věcí, ale lidské. Jako by řekl: Nezřiezeně mě miluješ, chtě, abych netrpěl; neb nemiluješ viece božstvie, než mého člověctvie. A toto by měli znamenati ti, kteříž nezřiezeně milují těla svatých a kupují za penieze u papežóv, aby je za svaté stvrdili. Také mají to znamenati ti, kteříž chtie tělestným okem zde, smrtedlni jsúce, krev Kristovu v oplatcě, neb jeho tělo viděti, že blúdie obojí. Neb co platno jest kterému svatému, aby pro penieze papež ho potvrdil, a móž býti, že z falešného domněnie, z ďáblova zklamánie a z křivého svědectvie? a pro biedné lakomstvie potvrdil-li by, že by oplatek nesvěcený měli za svatý zpósob chleba a tak za tělo božie, a některého kněze krev, jiež jest ukropil na oplatek, měli by za Kristovu krev? jakož sě přihodilo v mnohých miestech, a zvláště v Litomyšlském biskupství, v němž sú byli kněžie krví svú oplatek zkrvavili; ale potom když sú zkúšeni, přiznali sú sě, že sú to učinili. K těm lakomcóm, jenž tak lid svodie, a mají žádosť nezřiezenú, jíž jsú přichýleni viece k zboží než k nebeskému království, duch svatý nepříde! Neb poňavadž k apoštolóm, jenž sú neměli žádosti k zboží, byl by duch svatý nepřišel, jakož die Kristus, by on byl neodšel a jich od nezřiezené milosti a bázni nevyčistil, a oni by sě byli po jeho vstúpení posty, modlitbami a svatým myšlením nespósobili: o kterak mohú přijieti dary ducha svatého lakomci, smilníci, svatokupci, kostečníci, žráči, pyšní a pijáci, poňavadž duch svatý nemóž přěbývati v člověku, jenž jest v hřieše smrtedlném, a jenž treskce svět z hřiecha? O němž die Kristus: „A když přijde on, tresktati bude svět z hřiecha, a z spravedlnosti, a z súdu.“
Tři bludy jmenuje Kristus, z nichž duch svatý bude tresktati svět, to jest lid zlý, kterými bludy jest takměř vešken lid starý oklíčen: Prvý blud, a tak hřiech, jejž mají lidé, jest nevěra, že lidé majíce tolik od Krista naučení, a tak mnoho dóvodóv i dobroděnstvie, nevěřie v boha otcě i syna, tak že ač věřie, že bóh otec jest bóh, též i syn, ale nevěřie v něho, že nemilují nade všechny jiné věci, a neposlúchají. A ten hřiech, jenž slove nevěra neb nevěřenie, jest nad jiné hřiechy veliký, a jest kořen všech jiných hřiechóv; o němž die Kristus, že duch svatý bude tresktati svět „z hřiechu, že sú nevěřili;“ jako jsú židé, pohané, kacieři, a zlí křěsťané, jenž nevěřie v boha, a tak ducha svatého nemají, jenž je bude tresktati. Druhé bude duch svatý tresktati svět „z spravedlnosti,“ jiež nemá, maje ji mieti, proto že Kristus přěd smrtí učil řečí, i svými skutky, i svými divy, aby právě věřili; a vstav z mrtvých, mnohými dóvody potvrdil jest pravé viery; a třětie, zjevně jest přěd apoštoly na nebe vstúpil, dav cěstu všem, aby jeho v dobrých činech následujíce, spravedlivě živi byli a po něm vstúpili. A že toho svět nečiní, protož die Kristus: že „duch svatý tresktati bude svět z spravedlnosti, že jde k otci,“ to věz, jsa muž spravedlivý, po němž svět nechce jíti. Třětie bude tresktati duch svatý svět „z súdu,“ to věz poslednieho, že sě ho nebojí, věda, že již ďábel na věčné zatracenie pro hřiech jest odsúzen. Protož die Kristus: „z súdu, že knieže světa tohoto,“ to jest dábel, jenž jest král i knieže nad smrtedlnými hřiešníky, již „súzen jest,“ to věz na věčné zatracenie.
A z toho máš, že jakož židé za Krista, že sú jemu a v něho nevěřili, a tak hřiech nevěry majíce, spravedlivě sú od ducha svatého tresktáni měli býti, a z spravedlnosti, kterúž sú měli mieti z následovánie Kristova, a pak sú neměli, a třětie z súdu, že sú zle Kristovy skutky súdili: též do dnešnieho dne zostal jest ten trój hřiech v světě, z něhož duch svatý bude je tresktati. Neb kto nynie, počnúce od papeže, v boha věří, vší žádostí nade všechny jiné věci jeho sě držie, jakož sě má držeti? kto druhé pamatuje divy Kristovy a obyčeje svaté jeho, aby ho následuje byl spravedlivý? a kto třětie z těch, jenž pravie, že v moci své mají vykládati zákon boží, činí pravý súd, právě sě vedlé zákona Kristova rozsuzuje, a právě boží zákon vykládaje? ani pohřiechu! lstivými výklady všechen zákon, jenž velí Krista nám následovati, aneb jinak vyložiece, sě i lid svodie, aneb oblehčují, nebojiece sě súdu, jímž jest ďábel již odsúzen. Ale hybět bude tomu člověku, jenž jest Antikrist, neb Kristus zabie ho duchem úst svých, jako die S. Pavel, 2. Thes. 2, 8; to jest, duchem svatým porazí ho. Neb duch svatý bude tresktati svět z hřiechu, jejž má, z spravedlnosti, jiež nemá, a z súdu, jehož netbá; a zvláště bude tresktati zlú kněží, jenž sú měli sě najviece hřiechu varovati, a spravedlnost mieti, a súdu věčného sě zatracenie báti.
Hřiechu mají sě kněžie najviece nad jiné lidi střieci; neb jich hřiech najviece sboru křěsťanskému škodí, bohu sě nelíbí, a ďáblu velmě líbí. Najviece, diem, škodí; neb hřiech kněžský tu stranu cierkvi, jenž by měla býti najčistějšie, przní, a jiné tiehne po knězi. A proto sě dáblu veleně líbí, a bohu jsú nelibi; neb oni majíce uměnie, měli by jiné učiti, sami jsúce vedlé vóle božie živi. Protož hyběť jim od ran mnohých; neb die Kristus v 12 k. 47 v. S. Lukáše: „Sluha, věda vóli pána a nečině, ranami bude bit mnohými,“ A zvláště že sědají se pánem o mísu a s ním chléb jedie, a na něho sě pasú; protož die žalostivě Kristus skrze Davida, Žalm 41, 10: Člověk pokoje mého, jenž jest jedl mé chleby, vzveličil na mě vysazenie. To jest: vysadil mě, mně cti nedávaje; jako die S. Bernard, že kněžie ve cti chodie z bohatstvie božieho, jemuž cti nečinie. Protož koho viece v světě než nás kněží, když hřiech máme, spravedlnosti nemáme, a súdu sě nebojíme, bude duch svatý tresktati? hyběť bude těm, kteří sú lidské almužny jedli a jich sú neučili, ani z hřiechu tresktali! Die S. Řehoř: Važme, kaký hřiech jest přěd bohem, nic proti hřiechóm nečiniti, a hřiechóv penieze jiesti! to jest, penieze utracovati, jež sú za hřiechy lidé dali. A S. Bernard die: „Přijdú, přijdú přěd súd boží, tu kdež slyšiena bude sirotkóv žaloba těžká, dóvod tvrdý, jichž sú byli živi statky, a hřiechóv neomývali! Běda tučným prdivalóm, jenž almužnu jedie, pijí, jinak zle utracují, a na svú duši ani na jiných duše netbajíl jistě bude je duch svatý tresktati z hřiecha.“
Dále die Kristus k učedlníkóm: „Ještě mnohé věci mám vám praviti, ale nemóžete snésti nynie,“ to věz pro zamúcenie vaše, a pro hlúposť. Tu jest dal Kristus mistróm i kazatelóm naučenie, aby neobtěžovali těch, kteréž učie, a darmo řeči nepravili, když znamenají, že posluchači nemohú snésti. „Ale když přijde,“ to věz sstúpí v dařiech, sám sě nikam nehýbaje, „onen duch pravdy,“ to jest duch svatý, jenž jest pravda věčná, a jenž miluje pravdu a učí pravdu, „naučí vás každé pravdě,“ jenž jest k spasení vašemu a k cierkvi svaté prospěchu. A tak sě stalo, že od dne seslánie ducha svatého až právě do smrti učil jest duch svatý apoštoly, kterak mají živi býti, a lid učiti, a cierkvi svaté po sobě písmo pravdy ostaviti; a tak je učil, že sú došli blahoslavenstvie, a knih živých, v nichž mohú znáti každú pravdu. A že což učí duch svatý, to učí bóh otec i syn, jakož což činí otec, to činí i syn, i duch svatý, protož aby v blud neupadli lidé, mniece, že by duch svatý učil každé pravdě, a nic Kristus, die dále: „neb nebude mluviti od sebe samého, ale kteréž kolivěk věci uslyší,“ to věz od otcě boha i od syna; neb každé znánie ducha svatého jest od otcě i od syna, jakož i on duch svatý pochodí od otcě i od syna. A tak což kolivěk duch svatý koho učí, neb komu praví, to vše od věčnosti od otcě boha i od syna slyší: ale ne uchem tělestným, jehož nemá, poňavadž jest jedné duch netělestný, ale to slyšenie jest v každé pravdě s bohem i otcem i s bohem synem svolenie.
A že duch svatý učí řádem nekvapně, protož die dále Kristus: „a které véci budúcie jsú, praviti bude vám.“ A tak jest učil apoštoly, že sú pravili i psali budúcie pravdy; neb Janovi tomu duch svatý pravil, Apok., že popsal jest stav křěsťanský, kterak poběhne až do súdného dne; Petrovi pověděl, že na konci světa budú kazatelé a kněžie lakomí, smilní, lživí, jenž vymyšlenými řěčmi budú lidi o penieze klamati; to píše v druhé epištole v 2 kap., 1 a 3 v. Také svatému Pavlovi duch svatý pravil, II. Timoteovi 4, 3-4, aby psal budúcie věci, kterak k skonání světa budú lidé zlí, jenž od pravdy sluch odchýlé, a k básniem sě obrátie, a sberú sobě mistry pochlebné, aby je lektali v uši. A tak máš naplněno i o jiných apoštoléch, žeť jest učil je duch svatý budúcím věcem. A že zde v světě apoštolóv ne všech věcí naučil jest duch svatý, ale po smrti v radosti dal jim je znáti, protož prvé die Kristus: „kteréž kolivěk věci uslyší, mluviti bude,“ to věz tam v radosti; pak potom die: „a které věci budúcie jsú, praviti bude vám,“ to věz zde. Aj tu die: „které věci budúcie jsú,“ ale nedie: všecky věci budúcie praviti bude vám; neb některých věcí budúcích, dokud sú byli živi, nepravil jim, a některé jest pravil jim.
Dále die spasitel: „On mě oslaví,“ to jest slavného v lidu učiní, že lidé jsúce duchem svatým naučeni, budú mě za slavného boha mieti. „Neb z mého vezme,“ to což pravdy jest, „a praviti bude vám,“ to věz, abyste mě měli za boha a jiné témuž učili. A dovodí Kristus, že jest bohem; a že svatý duch, což praví, to vše jest také Kristovo, protož i die: „Všecky věci, které má otec, mé jsú; protož řekl sem, že z mého vezme a praviti bude vám.“ Aj v té řeči zjevně ukazuje Trojici svatú, to jest tři osoby věčné, neb ukazuje otcě, i ducha svatého, i sě syna božieho; neb když die: „všecky věci, kteréž má otec,“ aj toť jedna osoba, otec; „mé jsú,“ aj toť syn; a když die: „praviti bude vám,“ to věz duch svatý, jenž jest třětie osoba. A že Kristus jest rovný otci bohu, a tak že jest bohem, to sě miení v té řeči, když die: „všecky věci, které má otec, mé jsú;“ a že otec má ducha svatého, tehdy má ho i syn Kristus; a poňavadž všecky věci Kristovy jsú, tehdy to pravda jest, že což praví duch svatý, to také Kristovo jest, a tak i otcovo; a což duch svatý praví, to praví k oslavě i otce, i syna, i k své, abychom my slavně boha chválili, věřiece, že otec, syn a duch svatý jsú tři osoby slavné, všemohúcie a věčné, a což činí jedna osoba, to každá, a tak komuž svědčí jedna osoba, tomu svědčí bóh otec, i syn, i duch svatý. Protož prav vešken svět zde na člověka, že jest kacieř: svědčí-li jemu Kristus, že ten člověk jest jeho věrný sluha, tehdy ho pravda vysvobodí, jenž nade všechny věci přěmáhá, a ostojí na věky. Protož požehnaný bud pán bóh pravdy, jenž svých sluk věrných v pohanění konečně neopustíl. Amen.
V ten čas ř. J. u. s.: Věru věru pravi vám, budete-li co [neb ač co budete] prositi otcě [jenž k blahoslavenstvi přislušie] ve jmeno mé [t. Ježíš, jenž vykládá sě spasitel], dá vám. Až dotudto neprosili ste [otcě pro svú hIúposf a zamúcenie] ničehož ve jmeno mé; proste [Ted ukazuje Kristus svú štědrolu a svobodu i jistotu v slibu] a vezmete [milost nynie, budete-li tak prositi ve jmeno mé], aby radost vaše byla plna [v budúciem blahoslavenství]. Tyto věci u přlsloviech [neb v podobenstvích těžkých] mluvil sem vám [prvé]; přišla jest hodina [t. přide po mém na nebe vstúpení], když již ne v příslovích [v podobenstvích] mluviti budu vám [jako prvé], ale zjevné [že plné budete rozuměti] o otci svém praviti budu vám. V ten den [když kolivěk vás k tomu duch svatý popudí] ve jmeno mé prositi budete, a neřku vám [t. nepravím nadarmo, byt sé tak nestalo, jakož pravím], že já [jelikož člověk] prositi budu otcé za vás; neb on otec miluje vás, neb vy mě milovali ste, a věřili ste, že od boha sem vyšel. Vyšel sem od otcě [věčným rozením] a přišel sem na svét [vtělením]; opět opúštiem svět jt. lid zde v světé, že s nám nebudu [těletsným obcováním], a jdu k otci [utrpenlm a pak vstúpením]. Řkú jemu učedlníci jeho: Aj již zjevné mluvíš, a příslovie [neb podobenstvie] nižádného nedieš. Již viemy, že vieš všecky věci, a nenie potřěbie, aby kto tebe tázal [t. pokúšeje tebe]; v tom véřfme, že od boha si vyšel [od otcě věčným rozením, od svaté Trojice jelikožto člověk stvořením, a z panny Marie vtělením a urozením].
V tomto svatém čtení položena jest nám uslyšenie jistota v prosbě, ač budeme zač právě prositi; protož s velikú radostí máme to svaté čteme slyšeti. Protož die S. Augustin: Pána našeho slova, kteráž ste slyšeli nynie, bratřie najmilejšíl se vší žádostí mají přijata býti; neb horlivější věrú budú-li přijata, tehdy věččí radostí srdce naše bude utěšeno. I co utěšenějšie móž býti, než že pán náš die: „Věru věru pravi vám, budete-li co prositi otcě mého ve jmeno mé, dá vám.“ Tu važme: kto, kterak, co, skrze koho a od koho má prositi, ač chce uslyšán býti. Kto? že člověk spravedlivý; kterak? že řádně; co? že věc hodnú; skrze koho? že skrze Ježíše; od koho? že od boha otcě; neb ktož tak sě v své prosbě zpósobí, bez pochybenie dá jemu otec nebeský, zač poprosí. Nevěří-li kto, slyš přísahu spasitele, jenž die: „Věru věru pravim vám, budete-li co prositi“ a jinú řeči takto: „ač co prositi budete otcě mého ve jmeno mé, dá vám.“ Již slyšíš, ktot slibuje pod přísahú, že Kristus, pravý bóh a pravý člověk, řka: „věru“ na mé božstvie, „věru“ druhé na mé člověctvie. O by tobě král veliký, neb papež, jenž lže často, tak pilně sliboval pod přísahú, onen aby tobě dal ves, hrad, neb káii, a tento aby dal biskupstvie, o kak by vesel byl a pilen, aby učinil, co on káže, an móž zdechnúti prvé, nežt dá: aj ted král všeho světa a biskup najvyšší, jenž nemóž selhati, ani již móž umřieti, a móž člověku dáti, což on móž najlepšieho žádati! avšak lidé nejsú tak pilní, v žádosti prositi od toho krále a biskupa, jako jsú pilní u lháfóv smrtedlných prositi a jim viece než bohu slúžiti! To roztíkaj, kto chce, kterak jsú pilni, když prosie u papeže neb u krále, že v ten čas nikam jinam nemyslé, ani hledie, a pilni jsú, aby nižádným slovem nechybili, ani co nelibého promluvili, neb učinili; ale když u boha otcě prosie, druhdy nevědie, co hekají, mysléce jinam a zabývajíce sě, a viece mysléce o smilství, o freji, o zboží biedném, než o pánu bohu! Protož tací nic nevezmú, neb nehodně prosie; ale ktož chce, aby byl uslyšien, musí sě zpósobiti tak, jako sem řekl:
Prvé, aby znamenal, kto jest? jest-li učedlník Kristóv z počtu těch, jimž jest řečeno: Pravi vám, ač co prositi budete; neb učedlníci světí, jimž jest to řečeno, držěli sú miesto všech věrných křěstanóv. Protož kto následuje Krista v tichosti, v pokořě a v jiných ctnostech, drže jeho přikázanie, ten jest jeho učedlník; neb on sám die: „Věru vy moji učedlníci budete, a v tom poznají, že jste moji učedlníci, ač učiníte ty věci, kteréž přikazuji vámi Protož lakomci, smilníci, pyšníci, žráči, opilci, hráči, pokrytci, jenž jsú z školy ďáblovy a jsú jeho učedlníci, ti ač prosie zač, nebudú uslyšieni.“ A co jich jest v té rotě, a zvláště kněží a zákonníkóv jimž Kristus die ve čtení S. Mat. 15 kap. 7-9 verš: Dobřě o vás prorokoval Isaiáš: Lid tento rty mě ctí, ale srdce jich daleko jest ode mne. Nadarmo mi sě modlé, učiece učenie a přikázanie lidská. Z toho máš, že ktož chce zač boha prositi, musí, ač chce uslyšán býti, jeho přikázanie plniti, a tak vieru, naději a lásku mieti.
Druhé má prositi řádně; neb dobřě a řádně ten prosí, ktož jsa dobřě živ, prosí za ty věci, které sě jemu k spasení hodie. A tak za některé má prositi i hned bez příčiny této: „Jest-li tvá vóle,“ jako za ty věci, které jest položil Kristus v páteři; jako jest osvěcenie jmena božieho, příštie královstvie jeho, naplněnie vóle jeho. Ale za některé věci má prositi s příčinú túto: „Bud tvá vóle,“ neb „jest-li tvá vóle;“ neb proto sé modlil milý Kristus s tú příčinú, řka, Lukáš 22, 42: „Otče mój! chceš-li, odved ode mne utrpenie toto, a však bud tvá vóle,“ aby nám dal příklad; neb on jest věděl dobřě, že má utrpěti, a že vóle své otec bóh nepromění, jakož i on nechtěl jest své vóle proměniti v tom, ale chtěl jest dáti nám naučenie, abychom sě tak modlili; neb my nevieme co bóh ráčí neb volí v takých věcech. Také máme v mnohých věcech přidávati tuto příčinu: „Jest-li nám k spasení.“ A tak když prosíme za zdravie, za pokoj, za tělestnú potřěbu neb žádost, máme vždy v srdci položiti: ač by nám ty věci prospěšny byly k spasení; pakli by byly na přiekazu, aby jich nám nedal pán bóh. A z toho i hned máš:
Třětie, co máš prositi? že to neb za to, což jest pomocné k spasení, za něž má každý z nás prositi. A že odpuštěnie hřiechóv a prospěch v ctnostech najlépe pomáhá k spasení, protož za to pilně máme prositi; ale ne za to, abychom byli páni, neb bohatí, neb v světě vzvelebeni, aby nám nebylo řečeno ono Kristovo slovo, Matouš 20, 22: „Neviete, zač prosíte.“
Čtvrté máme věděti, skrze koho neb pro koho prositi máme? že skrze Ježíše, neb on sám die: „Ač co prositi budete ve jmeno mé otcě mého, dá vám.“ A tak obecné modlitby kněžie skonávají, řkúce k bohu otci: Skrze pána našeho, Ježíše Krista, rač nás uslyšeti! A rozuměj, že když dieš: „skrze Ježíše,“ že mieníš
krze Ježíšovo člověctvie, jenž jest najlepšie přěd bohem nám ku pomoci, abychom byli uslyšieni. Protož učí Ježíš, řka: „Ač co prositi budete ve jmeno mé,“ to véz Ježíš, jenž sě vykládá spasitel; protož die S. Augustin, že to sě neprosí ve jmeno spasitele, což sě prosí proti spasení. Z toho máš naučenie, že každý zle prosí, ktož co prosi, ježto jemu jest přiekaza k spasení. O, co těch jest, jenž zle prosie tiem obyčejeml jako kteříž prosie za krásu tělestnú, za zboiie mnohé, za povýšenie v světé, za obroky, za pomstu nad nepřátely, neb i nad těmi, jenž je vedú k spasení a rádi by, aby byli dobřě živi. Také v tom kusu blúdie obecně ženy, jenž svým dětem od boha prosie dóstojenstvie a zboiie; o těch die S. Jan zlatoústý, že obecně prosie dětem zbožie a dóstojenstvie, ale neprosie jim boha, to věz, že neprosie, aby jim dal sé bóh.
Páté máme prositi od otcě; neb die Kristus: Ač co prositi budete „otče,“ to věz boha. Tu rozuměj, jakož vykládá S. Augustin, že to slovo „otče“ v tomto miestě znamená všichnu svatú Trojici, netoliko osobu boha otcě; jakož i v modlitbě Kristově, když die: „Otče náš“ tu to slovo „otče“ znamená boha otcé, i syna, i svatého ducha; neb každá osoba z těch tří jest otec náš nebeský, jenž jest nás stvořil. A tak když die Kristus: „Budete-li co prositi otcě mého,“ to jest: boha, jenž jest tři osoby; neb Kristus, že jest člověk stvořený od tří osob, jest syn všech tří osob, jako i jiný člověk stvořený; ale proto že jest syn boží a osoba druhá v svaté Trojici, má jediného otcě, jehož často jmenuje ve čtení. A bez pohoršeme výkladu S. Augustina móž v tomto čtení také vzato býti to slovo „otec,“ když die: „otcé mého;“ a opět: „Já budu prositi otcě za vás, neb on otec miluje vás;“ a tak i potom do koncě móž o otci, jenž jest jedna osoba, rozumieno býti.
Již máš ukázáno, kto, kterak, co, skrze koho a od koho má prositi, chce-li uslyšien býti; neb jisté bude uslyšien pod přísahú Ježíšovú, jenž die: „Věru věru pravi vám, budete-li co,“ to véz k spasení úžitečného neb za spaseme „prositi otcě mého,“ to jest boha, a tak Trojice svaté, „ve jmeno mé, dá vám.“ Nechtěl milý spasitel řéci: Budete-li zač „mne“ prositi, jakož jest ani jindy hekal, v tom dávaje naučenle, abychom k bohu vždy modlitbu obracovali; druhé, abychom nedali lidem sebe mnoho prositi. A v tom obém lidé blúdie: jedni, jenž viece své modlitby obracují k svatým nežli k bohu, dlúhé modlitby strojiece, a utiekajíce sě prvé k svatým než ku pánu bohu; druzí, jenž kochají sě v tom, že sě jim lidé modlé, a chtie tomu, a zvláště bohové, jež mají za bohy zemské, jako papeži, kardinálé a jiní, jenž dadie sě lidem přěd sebú modliti, klaněti a mnoho sebe prositi. Ne tak sú činili apoštolé a jiní světí, ale brž bránili sú přěd sebú klekati, a táhli lid, aby boha, ale ne jich prosili; neb sú od Krista naučenie teď vzěli, jenž die: „Budete-li co prositi otcě ve jmeno mé, dá vám. Až dotudto neprosili ste ve jmeno mé.“
Tu věz, že pro hlúpost a pro zamúcenie učedlníci neprosili sú ve jmeno Kristovo od boha otcě co; jakož die S. Beda: Neprosili sú v tu dobu ve jmeno spasitele; neb když sú spasitele čitedlně při sobě mělí, méně sú k neviděným daróm spasenie svého mysli povzdvihli. To Beda. Protož aby již učedlníci byli k nebeským věcem povzdviženi, die jim: „Proste a vezmete, aby radost vaše byla plna.“ Die Beda: Jistě řád rozumu tento jest: Proste, at radost vašě plna bude, a vezmete. Miení S. Beda, že když věrní prosie za to, aby radost jich byla plna, a tiem řádem, jako řečeno jest, tehdy konečně vezmú radost plnú v nebesiech. A tak jedné vyvolení budú v prosbě o radost nebeskú uslyšieni, a to jistě; neb die Kristus: „Proste a vezmete.“ A k té jistotě die S. Jan v 1 epištole, 3 k. 21-23 v.: Doufánie také máme k bohu, a což kolivěk prositi budeme, vezmeme od něho; neb přikázanie jeho ostřieháme, a ty věci, které jsú přěd ním libé, činíme; a přikázanie božie jest, abychom prosili, aby radost našě byla plna, a za to, což by nám k té radosti pomocno bylo. A že jedné vyvolení k té radosti plné dojdú, protož jedné k vyvoleným Kristova řeč záleží, z jichž počtu jsa miláček jeho, die v 1 epištole 5 kap. 14 verš: A toto jest doufánie, kteréž máme k bohu, že což kolivěk prositi budeme vedlé jeho vóle, uslyší nás; a vieme, že slyší nás.
A z tohoto máme poznánie, proč bóh neslyší lidí v prosbách: Prvé, že zlí nejsú hodni, aby byli uslyšieni, a tak konečně zli nikdy radosti plné nebudú mieti. Druhé, že i dobří nebývají uslyšieni, neb někdy prosie za to, což sě jim nehodí k spasení; jako S. Pavel nenie uslyšien, když jest třikrát prosil boha, jako sám die, aby ho pokušenie tělestného zbavil, a nenie v tom uslyšán, neb to pokušenie bylo jest jemu ku pomoci odplaty veliké. Protož die S. Beda: Apoštol že ne ve jmeno Ježíšovo prosil, aby pokušenie neměl, kteréž jest k ostrazě pokory byl vzal, jiež pokory by neměl, spasen by nemohl býti. A k tomu vzní S. Pavla řeč, neb die II. Korintským 12, 7: Aby velikost v zjeveních mne nepovýšila, to věz v pýchu, dán mi jest osten Šatanóv, aby mě za šíji bil. A tak lépe jest apoštolu bylo, že ho v tom bóh neuslyšal. Druhé, světí nebývají za jiné prosiece uslyšieni, neb ti, za něž prosie, nejsú hodni; jako Samuel prorok, i když jest prosil boha za krále Saule, neb jest, řekl jemu bóh 1 Reg. 16, 1: Dokavad ty želéš Saule, ponavadž já zavrhl sem ho, aby nekraloval nad Israelem? Také druhdy pán bóh ne ihned slyší prosby, aby ihned naplnil, ale povzdálí pro lepšie; jako jest učinil oné pohancě, jenž jest volala, běžéc po něm, a prosila za svú dcerku, aby ji od ďábla vysvobodil, Mat. 15, 22. A to činí bóh také, že chce, abychom ho ustavičně prosili; protož i teď die Kristus: "Proste a vezmete, aby radost vaše byla plna." Proste nábožně a ustavičně, a vezmete milost nynie, aby radost vaše byla plna v budúciem blahoslavenství. A za to má zvláště křěstan prositi, ale ne za zbožie, ani za chválu, ani za pomstu.
A že apoštolé po Kristovu na nebe vstúpenf měli sú k němu věččí lásku a věččie jeho poznánie, protož věda Kristus praví jim, že již po vstúpení bude s nimi zjevně mluviti, jako s věčšími milovníky, a ne v podobenstvích, jako prvé; protož die dále: „Tyto věci v příslovích neb v podobenstvích mluvil sem vám; přišla jest hodina, když již po na nebe vstúpení, a po ducha svatého seslání ne v příslovích budu mluviti vám.“ A die spasitel: „přišla jest hodina," pro jistotu, že jistě ta hodina má přijíti, jako by již byla, v níž ne v příslovích, ale zjevně o otci svém praviti budu vám. A tak jest učinil Kristus, že o svaté Trojici, a o tajemných věcech nebeského královstvie naučil jest apoštoly, což jest bylo k prospěchu cierkvi svaté.
Dále die: „V ten den ve jmeno mé prositi budete.“ Stalo sě; prosili sú apoštolé za duchovnie věci ve jmeno Kristovo, ne za tělestné věci nepotřěbné, a ve jmeno Kristovo najprvé krstili sú, aby to jmeno Ježíš Kristus bylo ohlášeno a vzvelebeno; a na konci modliteb kněžie přidávali sú ta slova: Skrze pána našeho Ježíše Krista. Dále die: „a neřku vám,“ to věz nadarmo, byt sě tak nestalo, jakož pravím, „že já,“ jelikožto člověk, „prositi budu otcě za vás.“ Nu věrný sluho Kristóv! ted máš kněze jistého, jenž slibuje za tě prositi boha otcě, jehož jistě otec sly§í, za kohož prosí; a miluje ho otec, ktož miluje Krista. Protož ihned die: „neb on otec miluje vás, neb vy milovali ste mě, a věřili ste, že od boha sem vyšel.“ Tu věz, že věřili sú učedlníci, že Kristus od boha jest vyšel věčným rozením, tak že od věčnosti otec bóh rodí syna boha jinú osobu; pak po tom vyjití vyšel jest Kristus, jelikožto stvořenie, ode všie svaté Trojice a přišel jest na svět, přijem člověctvie v životě panny Marie, i urodil sě a obcoval v světě; a opět opustil jest svět k obcování, že již tělestně jako strastný neobcuje v světě, a šel jest k otci, když jest na nebe vstúpil. A tak die: „Vyšel sem od otcě, a přišel sem na svět; opět opúštiem svět a jdu k otci.“ A nerozuměj, byt syn, jelikožto bóh, kam sě hnul od otcě aneb kam chodil, neb jsa bohem všudy jest, a nemóž sě nikam hnúti; neb by sě kam mohl hnúti, již by ne všudy byl, a byl by nedostatečný; ale jeho východ od otcě bez hnutie jest jeho rozenie od otcě, jakož i jeho s nebe sstúpenie jest jeho vtělenie. Protož kdy viera die, že sstúpil jest s nebe, rozuměj, že vtělil sě jest, jsa pán nebeský, ale nehnul sě nikam s nebe; ale vedlé člověctvie chodil jest na světě, a hnul sě do pekla duchem, a z pekla na svět, vstav v neděli z mrtvých, a z světa tohoto hnul sě jest na nebe, když jest mocně na ně vstúpil.
Dále die čtenie: „Řkú jemu učedlníci jeho: Aj již zjevně mluviš a přislovie nižádného nedieš;“ jako by řekli: Poňavadž nynie tak zjevně mluvíš k nám, a my ještě jsme nespósobni, ovšem až ta hodina přijde, budeš zjevnějie mluviti, když budeme spósobnější, a ty již nám pravíš prvé, než tebe tiežeme. Protož „již vieme, že vieš všecky věci, a nenie potřěbie, aby kto tebe tázal,“ to věz pokúšeje tebe. A to řkúce učedlníci, již sú výše byli poznali božstvie Kristovo nežli prvé; protož řkú: „V tom, to věz, proto věříme, že od boha si vyšel,“ netoliko jako jiný člověk, ale východem vyšším nad jiné; neb mnozí, né brž všichni světí milostí pocházějí od boha. Jakož o svatém Janu krstiteli die písmo, Jan 1, 6: Byl jest člověk poslán od boha, jemuž jmeno Jan bieše. Kristus i milostí vyšel od boha, jelikožto člověk, i vtělením mocí ducha svatého, i třětie, jako řečeno jest, že sě rodí od otcě boha. Věřmež i my, že Kristus tak jest vyšel od boha pro naše spasenie; jehož rač nám on dopomoci, abychom ho na věky chválili. Amen.
V ten čas ř. J. u. s.: Když příde [novú milosti navštieví] utěšitel [duch svatý, jenž těší zamúcené], jehož já [bóh pravý] pošli vám [v dařiech] od otcě, ducha pravdy [jenž jest věčná pravda a jenž miluje pravdu], jenž od otcě pochodí [rozením věčným], ten svědectvie vydá [vás vnitř navštievé] o mně [jenž jsem bohem, a že moji skutkové jsú praví], i vy svédectvře vydáte [jsúce duchem svatým naučeni], neb od počátku [mého kázanie] se mnú jste. Ty věci mluvil sem vám, aby sé nehoršili [t. netrpělivostí aneb pravdy zapřěním]. Bez sboróv učinie vás [t. vyobcují vás]; ale přišla jest hodina [to jest, příde čas], že každý, ktož zabije [t. zabíjeti bude] vás, mnieti bude, by službu dal bohu [t. by tiem bohu slúžil]. A ty véci [t. pohaněnie, vyobcovánie, mordovánie i zabitie] vám učinie, neb neznali sú [pravým laskavým znáním] otcé ani mne [jako boha]. A ty věci [t. o zamúceních a o pátkách vašich] mluvil sem vám, aby když příde hodina [i. čas těch pátek] na jiné ty pátky vzpomínali [a tak mile trpěli], že já [pán váš, jenž prvé trpím] pravil sem vám [aby lehčeji strpěli]..
Milostivý spasitel přěd tiemto čtením řekl jest učedlníkóm, že svět jich nenávidí; druhé, žé jim sě protiviti budú; třětie, že jich řeči nezachovají, jakož tři ty věci i na něm sú naplnili. Protož v tomto čtení slibuje jim, že příde utěšitel duch svatý, jenž je utěší a naučí pravdě, kterúž vyvolení synové boží od nich přijmú, a pro niž přědvědění ďáblovi synové jim sě protiviti budú. Druhé, praví jim troje zlé, jimž bude k spasení dobré, když mile strpie: prvé, že budú v nenávisti; druhé, že je vyobcují; třětie, že zmordují. A proto jim praví napřěd, aby sě nehoršili, nechtiece trpěti; druhé, aby to pamatujíce, že jim napřěd pravil, mile trpěli. A že v tomto biedném světě jest trpěnie, jenž člověka mučí, druhé hřiech, jenž člověka mrtví, a třětie marnost, jenž člověka klamá; protož proti té trojí biedě spasitel slíbil jest svým věrným poslati ducha svatého, jenž jest utěšitel zamúcených. Jakož die Kristus: „Když příde utěšitel, jehož já pošli vám od otcě,“ to proti prvé biedě; „ducha pravdy,“ ducha!, jenž živí a obživuje mrtvé, jakož die Kristus v 6 k. S. Jana v 63 v.: „Duch jest, jenž živí,“ to proti hřiechu, jenž mrtví. Když die: „pravdy,“ to proti marnosti, jenž lživě člověka klamá.
A tak duch svatý těší zamúcené, oblehčuje trpěnie, vydává pravdě svědectvie, tupie lstivé sklamánie, a obživuje na duši hřiechem zmrtvené, aby obživúce mile pro Krista protivenstvie trpěli, světu sě klamati nedali, a jsúce u milosti živi, k věčnému bydlu chvátali. Protož die spasitel: „Když příde,“ to věz novú milostí neb darem navštieví, nikam sě nehýbaje s miesta, poňavadž jsa bohem jest všudy. „Utěšitel,“ jenž těší zamúcené. „Jehož já pošli vám od otcě;“ tu ukazuje spasitel, že duch svatý pochodí od něho i od otcě; neb když die: „jehož já pošli,“ to miení, že od něho pochodí. A tiem také ukazuje Kristus, že jest on bóh pravý, neb ducha svatého nemóž dáti a poslati jedné bóh, jakož jest prvé dokázáno; protož Kristus, řka: „jehož já pošli vám,“ jest bóh pravý. Die: „vám,“ učedlníkóm mým, k utěšení a k potvrzení a k naučení. „Ducha pravdy,“ jenž jest pravda věčná, každé lži vždy protivná. Ducha „pravdy,“ neb pravdu miluje, pravdu učí, pravdě pomáhá, pravdu konečně vysvobozuje. „Jenž od otcě pochodí,“ to věz, že od otcě byt má bez početie, neb jest duch věčný, jakož i otec bóh i syn. „Ten svědectvie vydá o mně,“ vás vnitř navštievě, a dary zvláštními obdaruje; a tak „i vy,“ jsúce duchem svatým osvieceni a potvrzeni, „svědectvie vydáte“, neb od počátka mého kázanie a mých divóv činěnie „se mnú jste.“ To sě vše naplnilo, ani sú řekli, jako píše S. Lukáš v skutciech apoštolských v 5 k. v 32 v.: My svědkové jsme těch řečí, i duch svatý.
Tu věz, že milý spasitel, jsa mezi židy, učil je múdřě, činil divy mocně, a byl živ ctnostně, dávaje příklad dobrý. Protož die Jan v 15 kap. 24 v.: Bych skutkóv nečinil mezi nimi, kterých jest nižádný jiný nečinil, hřiechu by neměli; ale již i viděli sú a nenáviděli sú mne i otcě mého! Proti múdrému učení řkúce, že jest blázen; neb sú řekli: Však blázní, co ho poslúcháte? Jan v 10 k. 20 v. Proti jeho mocnému divóv činění řekli sú, Matúš v 12 k. 24 v., že dáblem dábly vymietá; proti jeho ctnostnému životu řekli sú, Jan v 9 k. 24 v.: My vieme, že ten člověk hřiešník jest. Protož mohli by byli řéci učedlníci: Milý pane a mistře) velíš nám svědectvie o sobě vydati mezi těmi, jenž sú tě za blázna měli, divy tvé moci dáblově přidali, a tě svatého hřiešníkem nazvali: i což pak budeme moci učiniti my hlúpí, my ne tak mocní, my hřiešní? A Kristus by odpověděl: Když příde utěšitel, jehož já vám pošli, ten vás hlúpé naučí, vám moc dá a váš život v ctnosti spósobí. Ale ač ty věci budete mieti, ještěf zlí vás neuposlúchají, budú vás nenáviděti, vyobcovávati a bíti.
„A ty věci mluvil sem vám, aby sě nehoršili,“ to věz netrpělivostí, aneb pravdy zapřěním. „Bez sboróv učinie vás,“ to jest, vyobcují vás, tak že vás nebudú chtieti v obci trpěti. Tu sě miení kletba a tak pohaněnie. Tu die svatý Augustin, že židé nechtěli sú býti v Kristovi; co jiného mělo býti, jedné aby jsúce kromě Krista, ty vyobcovávali, kteří sú Krista neopustili? Též sě i nynie děje, že ti, kteříž nechtie býti v Kristovi milováním a následováním, že jsú smilní, lakomí a jinak nešlechetní, a tak jsúce kromě Krista, vyobcovávají ty, kteříž sú Krista neopustili. A tak sú již to vyobcovánie rozšířili, že věrnému křěsťanu již druhdy jest lépe obcovati s vyobcovaným od nich, nežli s těmi, kteříž jiné vyobcovávají. Neb poňavadž má sě obcovánie člověk varovati s tiem, jehož bóh pro zjevný hřiech klne, jako die S. Pavel 1 Kor. 5, 11: „Ač kto mezi vámi bratr, to věz křěsťan slove, a jest smilník, aneb lakomec, aneb lapák, aneb lajcě, aneb modloslužník, s takými ani pokrm beřte;“ a poňavadž ti, jenž jiné vyobcovávají, jsú zjevní smilníci, lakomci, svatokupci, lapáci, jenž chudým z hrdla drú, co by měli sniesti, a jsú lajcě, mluviece nekázaně a hanějíce jiné nevinné i v kosteléch, i v krčmách, i v domiech u stolóv, věrný křěsfan má sě jich obcovánie varovati a s nimi nejiesti; neb nenie čáka, by je mohl od těch obyčejóv pro jich zatvrzenie odvrátiti. Protož die v osobě spravedlivého člověka David v psalmě stém, pátém verši: Utrhače blížnieho svého, to věz, jenž blížniemu utrhá, toho sem pudil, a s tiem, jenž jest pyšný okem a srdce nenasyceného, s tiem sem nejedl.
I kto viece utrhají než kněžie u stolóv? a kto jsú srdce nesytého, to věz žádosti nesyté? ani by rádi vešken svět na zboží pohltili, a ještě by žádosti nenasytili! Neb die písmo Ecc. 5, 10: Lakomý nebude penězi nasycen. A Aristotileš pohan die: že žádost bohatstvie roste bez koncě. A tak jsú již oslepeni zlosti, jakož die Šalomún, Moudrost 2, 21: „Oslepila je jich zlost,“ že mnie, když klnú věrné křěsfany, a kdy je žalařují a zabíjejí, by tiem bohu slúžili. Protož die Kristus: „Ale přišla jest hodina, že každý,“ to věz taký zlý, „kterýž zabije vás, mnieti bude, by službu dal bohu,“ to jest, by tiem činem slúžil bohu. A die spasitel: „přišla jest hodina,“ a nedie: příde, proto aby měli to učedlníci za tak jisté, jako by sě stalo. I stalo sé, i děje sě dnešní den: židé, mnějíce by bohu poslúžili, i zabili sú boha, ale ne božstvie; mordovali sú učedlníky, a vždy mněli, by vedlé božieho zákona činili; ani sú řekli, žalujíce Pilátovi na Krista nevinného, Jan v 19 kap. 7 ver.: Myt zákon máme a vedlé zákona mát umřieti! Též nynější kněžie, pochopiece člověka, jenž ruší jich lakomstvie a smilstvie, klnú, pudie, žalařují a křičie, že vedlé jich ustavenie má umřieti, a ne lehkú smrtí, ale upáleními A proč to činie, ukazuje Kristus, řka: „A ty věci,“ to věz pohaněnie, vyobcovánie a mordovánie, „učinie vám, neb neznali sú otcě ani mne,“ rozuměj neznali pravým laskavým znáním; neb každý smrtedlný hřiešník nezná boha. A to neznánie ve čas má hniezdo v najvyších mistřiech a kněžích, jenž jsúce pyšní, lakomí a smilní nad jiné, mnie, by boha najlépe znali: boha neznají, ač řkú, že oni jsú, jenž zákon boží mají vykládati a jej v srdci mají; ale ten, jenž selhati nemóž, die ted, že „ty věci vám učinie, že neznali sú otcě ani mne.“ A svatý Isaiáš v 1 kap. 3 v. die: Poznal jest volek vladaře svého a osel pána svého, ale Israel mne nepoznal.
Volek pracovitý, jenž zemi oře, jest kněz dobrý, kterýž štiepí radlicí, slovem božím, srdce lidská, aby hřiechové byli z kořen vypleti, a svaté slovo, jenž jest siemě, jakož die Kristus v 8 k. 11 v. S. Lukáše, v zemi, to věz v srdci zaorává, a z plev zrno vytiskuje, to věz, že pravdu od nálezkóv lidských a ode lži dělí.
Taký kněz jest volek boží, jenž zná vladařě svého, pána Ježíše; ale kněžie, jenž sě pasú tučně a lidského spasenie netbají, že ani oři, ani vozie do Kristovy stodoly, jsú volové tuční, jimž die prorok Amos v 4 k. 1-2 v.: Slyšte slovo toto, volové tuční, jenž jste na hoře Samarie, jenž nádav činíte chudým, a lámáte chudé, jenž hekáte pánóm svým: Přineste a budeme píti! přisáhlt jest pán na svém svatém, že aj dnové přídú na vás a vzdvihnú vás na kyjích, a ostatky vaše v hrncích vrúcích! Tak prorokuje ten pastýř Amos volóm tučným, kněžím, jenž jsú na hořě Samarie, to věz na stráži, posazeni; neb Samaria vykládá sě stráž. Neb kněžie mají vysocě držěti stráž nad lidem, aby dábel jich nezkradl a nezhubil: a pak ti činie nádav, nátisk a núzi chudým, s jedné strany nutiece je, aby jim dávali desátky, oběti za křest, za zpověd, za svátost i za jiné duchovnie věci; nuzie je také, že co by chudým dobří lidé dali, to oni vše k sobě hrnú; také nuzie je lstivými odpustky, a tiem zvláště, že jich statek zle utracují a lakomě držie. Neb což kněžie mají, to jest chudých, což zostává mimo potřěbný hodný oděvec a potřěbici, vedlé niež mohl by kněz k spasení lid boží vésti: a pak ti volové tuční řiekají pánóm svým, to věz lidem světským, jenž jsú páni nad zbožím, i nad kněžími k obraně: Přineste píti! O kolikokrát za den bez potřěby břichoplncóm přinesú píti, ani vždy zalévají, když sě kolivěk vzechce, a druhdy ano sě nechce, ani pijí! a toho by vól čtveronohý neučinil. Ale hybět jim, neb die Amos, že přisáhl jest bóh na svém svatém, to věz jmenu, a tak sám na sobě, že dnové přijdú na ty voly, že vzdvihnú je na kyjích, to věz, že jim kóži odtepú a ostatky v hrncích zvařie, tělo červie snědie a dábeé sě duše chopie, jíž budú mučiti do súdného dne bez těla, a potom i s tělem.
Pak osel, jenž zná pána svého, jest člověk světský, kterýž drží božie přikázanie, a jako osel, což naň kněžie vložie pokánie, to mile nese. A tak ten osel s volkem poznali sú svého vladařě a pána, ale Israel mne, die bóh, Izaiáš 1, 3, nepoznal. Israel, lid židovský mnohý, nepoznal Krista, a zvláště kněžie a zákonníci. Též i ve čas ti, jenž by měli býti duchovně Israel, to jest vidící boha, tak aby nynie živú věrú znali boha, ti pak neznají; ty miením, kteříž zle živi jsú a tak boha neznají; o nichž ted die Kristus: „že neznali sú otcě ani mne. A ty věci,“ to věz o zamúceních a o pútkách vašich, „mluvil sem vám, aby když příde hodina,“ to věz těch pótek, „na ně vzpomínali a tak mile trpěli, že já,“ pán váš, jenž prvé trpím, „pravil sem vám,“ aby lehčejie strpěli, a v tom jisti jsúce radost měli.
Že v tomto čtení spasitel učinil jest zmienku o vyobcování, pravě učedlníkóm, že je vyobcovávati budú, proto že oni jeho pravdu povedú, a proto že ti, kteříž otcě i ani Krista neznají, to učinie; protož dobré jest tuto aspoň kratičce o tom vyobcování položiti rozum lehký. Věziž, že vyobcovánie jest z obcě vyvrženie, a slove kletba, a móž býti i zle i dobře: zle, když člověka dobrého bez viny z obcě vymietají, tak aby s ním neobcovali. A tak jest Kristus byl vyobcován od židóv z biskupského, kněžského a zákonničieho přikázanie, jakož die S. Jan v 9. kap. 22 v., že již sú sě byli schukli židé, že ktož by vyznal, že on je Kristus, aby ven z obcě byl. A ten obyčej ve čtení Kristus pověděl jest učedlníkóm, že týmž vyobcováním budú potkáni.
Pak dobřě móž býti vyobcovánie trojím obyčejem, též i kletba: prvé, když pán bóh člověka pro hřiech smrtedlný vymietá z obcě svaté, aby v ten čas nebyl účasten jeho milosti a prospěchu cierkvi svaté; neb v ten čas hřiechem smrtedlným člověk jest oddělen od boha i od cierkvi svaté, a jest dóm prázdný, v němž ďábel přěbývá. A tak každý člověk i dábel, jenž jest v hřieše smrtedlném, jest v zlořectví božiem; jakož die David v psalmě 119,21 k bohu: Lá1 si pyšným, zlořečení, kteříž odchylují sě od přikázaní tvých. A to my kněžie hekáme vždy na primě; a tak každý kněz, když jest v hřieše smrtedlném a řieká ta slova, tehdy na sobě sám vyznává kletbu boží a sám sě klne; a tak všickni kněžie, to řiekajíce, klnú každého hřiešníka smrtedlného, jenž jest v hřieše smrtedlném, buď u pekle, neb zde ještě živ, a všichni světí v nebesiech přiznávají, že ta kletba jest pravá a pravé vyobcovánie. A tu kletbu málo zlí kněžie i jiní lidé zlí vážiel.
Pak druhé móž býti vyobcovánie dobřě od duchovnieho vladaře, jakož od kněze, neb od světského, jakož od pána neb od obcě, tak když pro hřiech zjevný člověka z obcě vyvrhú. Ale jinak kněz má učiniti, a jinak pán světský, neb obec. Knězi dal zprávu najvyšší biskup, řka Petrovi a v něm cierkvi svaté v 18 kap. 15-17 v. S. Matúše: Shřěší-li proti tobě bratr tvój, jdi a treskci ho sám samého, a uslyší-li, získal's bratra svého; pakli tebe neuposlúchá, přivezmi s sebú jednoho neb dva, aby v ústech dvú neb tří svědkóv stálo každé slovo; pakli jich neuposlúchá, pověz obci, a neuposlúchá-li obcě, bud tobě jako pohan a zjevný hřiešník. Aj ted má zjevně položenie vyobcovánie, jenž nynie slove kletba, kterak má jíti, že najprvé pro hřiech smrtedlný, druhé pro zisk blížríieho k spasení, třětie že má býti z lásky. Že pro htiech, to ukazuje Kristus, řka: „Shřěší-li,“ to věz smrtedlně, neb všední hřiech, ten neodděluje člověka od boha, ani od obcě svaté, ani činí člověka zlořečeného; protož nemá nižádný klet býti a vyobcován, jedné pro hřiech smrtedlný, jakož i písmo svaté, i ustavenie papežská ukazují. Aniž také pro každý hřiech smrtedlný má papež neb biskup člověka vyobcovati; pro tajemný nic, ani také pro zjevný ihned; ale má býti troje prvé napomenutie, jakož Kristus Petrovi jest rozkázal, aby najprvé šel k němu, a sám ho tresktal, aby hřiechu nechal; nenechal-li by, aby druhé dva neb tři přijal, a s nimi napomenul a tresktal; a třětie, aby obci pověděl, a neuposlúchá-li obcě, aby již sě ho varoval, tak aby s ním neobcoval, jakož i s pohanem neb s zjevným hřiešníkem. A z toho vzěli sú světí, že nemá nižádný býti vyobcován a jako zlý jmenován, jedné když také troje napomenutie a tresktánie zavrže, a hřiechu smrtedlného nechce ostati. A to vyobcovánie jest jako lékarstvie duchovnie, jenž nemá býti smrtedlné, to věz k zatracení, ale pro spasenie; a také aby jiných nezprznil, neb jedna ovcé prašivá jiné przní, a jeden úd jiné údy, a malý kvas všecko těsto zakvasí neb poruší. Protož k tomu rozumu die Kristus v 18 kap. 8 v. S. Matúše: „Ač ruka tvá neb noha tvá horší tě, uřěž ji, a vrz od sebe.“ A S. Pavel praví Korintským, 1 Kor. 5, že sú smilníka zjevného mezi sebú měli, a netbali na to, že malý kvas neb málo kvasnic cělé neb všecko těsto poruší; protož kázal jest takého smilníka vyobcovati a dáti v moc dáblovu, aby jeho duch spasen byl. Neb jakož die S. Augustin, svatý Pavel měl jest moc, že zjevné hhešníky dával jest dáblu, tak že je na těle mučil, ale duši aby neškodil; a to vidúce tací, káli sú sě, a jiní sú nesměli zjevně hřěšiti. Té moci již nemají papeži, biskupové, a jiní preláti; nebo jakož die S. Jan zlatoústý, Ep. ad Hebr., že chopivše sě bohatstvie, za to sú tu moc dali, že jie nemají.
Již máš, že jedné pro hřiech smrtedlný, po trojiem napomenutí, tiem řádem, jako sem řekl, má člověk od preláta klet neb vyobcován býti. Z toho máš dóvod, že kohož kolivěk klnú, an hřiechu smrtedlného nemá, tomu křivdu činie, a v pravdě to kletie pán bóh pokládá za požehnánie. Protož David prorok die v osobě spravedlivého,. Žalm 109, 28: „Kléti budú oni, ale ťp budeš žehnati,“ to jest: oni budú zlořečiti, a ty budeš dobrořečiti; oni zlým nazývati, a ty, pane bože! dobrým budeš nazývati. A toho potvrdil jest Kristus, řka svým věrným v 5 kap. 11-12 v. S. Matúše: „Blahoslavení budete, když vás zlořečiti budú lidé, a puditi vás budú, a řkú všelikakú zlost proti vám, lžíce pro mě; radujte sě a veselte sě, nebt odplata vašě mnohá jest v nebesiech.“ Dále máš z toho, že nekaždé kletby pán bóh prelátské neb kněžské potvrzuje, a že mnozí jsú vyobcováni od lidí kněžskú kletbú, jenž nejsú od boha vyobcováni, ani z svaté obcě vyvrženi; jakož die S. Augustin a Origenes a mistr hlubokých smyslóv. Z toho opět dále máš, že, by všichni kněžie, což jich jest na světě, kleli člověka a vyobcovali, an hřiechu smrtedlného nemá, tehdy by všichni sě klamali; a jemu, když by mile trpěl, kletba a vyobcovánie nic by neškodilo, ale brž velmě prospievalo. Neb die spasitel, Matouš 5, 11: Blahoslavení budete, když vás kléti budú lidé. A tomu na znamenie, když sú biskupové a kněžie vyvrhli onoho slepého, jehož jest Kristus uzdravil, ihned ho milostivý spasitel nalezl a mluvil s ním, a potvrdil ho u vieřě, jako píše S. Jan v 9 kap. 22 ver. A tak mnohé kněžie vymietají, a Kristus je přijímá: jakož i já ufám jeho svaté milosti, že mě jest přijal, ač sú oni vyvrhli, proto že káži přěs jich vóli jeho svaté slovo.
Pak že má kletba neb vyobcovánie kněžské býti z lásky, ukazuje Petrovi spasitel, Matouš 18, 15, řka: „Shřěší-li bratr tvój.“ V tom miení, že z bratrské lásky má potresktati, a po tom vyobcovati; a svatý Pavel die, I. Korintským 16, 14: Všecky věci vaše v láscě buďte. To jest: což činíte, vše v láscě čiňte. A jest lehký toho příklad: Aj když by který člověk v králevstvi byl nemocen, jehož by všechno králevstvie mělo litovati a žádati, aby byl zdráv na těle, proto že by byl prospěšen království, a zvláště bratřie jeho měli by býti pilni, aby jemu k zdraví pomohli, ač by mohli: ovšem když člověk jest v hřieše smrtedlném, všecko Kristovo královstvie, jenž jest sbor věrných křěstanóv, má litovati člověka na duši raněného, a má žádati od pána boha, aby ráčil uzdraviti ho a k prospěchu cierkvi svaté přivesti, a zvláště proto, že jsú bratřie jednoho otcě pána Ježíše. Protož kdy člověka vyobcovávají, měli by kněžie s žalostí praviti lidu, a napomenúti lid, aby prosili pána boha za toho člověka, aby jemu ráčil dáti poznánie,- aby hřiechu ostal: ani pak činie zpět, porúčeji ho ďáblóm a žádají, aby jeho duši vydrúce z prsí do pekla vzěli! A to činie bludně, jakož i vyobcovávají bludně; a najviece těm toho žádají, kteříž jich hřiechy treskcí, neb nedadie jim desátkóv, neb co jim učinie protivného; a tak majíce z přikázanie svého vykupitele za ně boha prositi, pak zpětně činie. Bóh die, Matouš 5, 44: „Modlte sě za ty, kteří vám sě protivie a haněji vás.“ Ani pak lají jim a hanějí je; a kterým by měli děkovati, že z hřiechu je treskcí, ani pak jim lají; jako sú židé učinili pánu Ježíšovi, a jako bláznivý nemocný činí svému věrnému lékaři; a tak nebožátka mnějice, by jiným škodili, sami sobě škodie. Protož jim na výstrahu die S. Řehoř, že pastýř, to věz duchovní prelát, má sě báti, aby nesvazoval ani rozvazoval neopatrně; nesvazoval, to jest neklel a nevyobcovával křivě; a má sě báti proto, neb klel-li by křivě, tehdy by těžcě hřěšil a sám by sě klel.
A křivě klne prvé, když pro zisk těIestný klne viece než pro spasenie. Druhé křivě klne kněz, když klne pro svú čest neb chlúbu; neb nemá v tom své chvály hledati. Třětie křivě klne, když to činí pro svú pomstu. čtvrté, když klne nedržě řádu od pána Ježíše vydaného, a tak když klne, nenapomena bratra prvé, aby nechal hřiechu. Páté, když klne člověka, věda an nenie hřiechem smrtedlným vinen; a to jest najtěžšie z těch pěti hřiechóv. A když vnitřním okem člověk nynějšie kletby spatří, shledá, že obecně ti, kteříž jiné klnú, jsú v boží kletbě; neb nižádný nemá kléti jiného, jedné sám jsa bez hřiechu smrtedlného, jakož již řečeno jest, že což kolivěk člověk činí, to má činiti v láscě a tak bez hřiechu smrtedlného, neb láska netrpí ho v duši s sebú. A toho jest dal pán Ježíš příklad, řka, Luc. 4, 23: „Lékaři, uleč sě sámi“ a druhý, že když sú přivedli k němu cizoložnici mistři a kněžie a zákonníci, a řkúce, Joh. 8, 4-9: Mistře! žena tato nynie popadena jest v cizoložství, a Mojžieš přikázal jest také, to věz cizoložnicě, kamenovati, protož ty co k tomu dieš? a milosrdný spasitel schýliv sě k zemi, i psal jest prstem na zemi; a když sú ustavičně tázali, on vzdvih sě, řekl jest jim: „Kto z vás jest bez hřiechu, luč na ni prvý kamenem.“ A oni jeden po druhém odešli sú pryč a jie neodsúdili. Tu světí pravie, že ktož chce koho jiného z hřiechu súditi, má sám prvé na sobě hřiechu, to věz smrtedlného, nemieti, a zvláště toho, z něhož chce jiného súditi. A opět die milý spasitel, Matouš 7, 5: „Pokrytče! vyvrz prvé břevno z oka svého, a tehdy budeš moci řéci: Bratře! nechf vyvrhu mrvu z oka tvého.“ Břevno v oku jest veliký hřiech v žádosti, ale mrva jest malý. Protož kněžie, a najprv papeži a biskupové, chtie-li jiné kléti, mají prvé sami bez hřiechu smrtedlného býti, a tak vyvrci prvé z své žádosti břevno svatokupectvie, lakomstvie, pýchy, smilstvie a jiných hřiechóv. O milosrdný spasitelil by nynie psal prstem, aby každý, jenž jiné súdí, viděl své hřiechy, a tak byl omámen, jako oni sú byli omámeni, jenž sú cizoložnici odsúditi chtěli, tof by málo i duchovní i světští jiné kleli a odsuzovali)
Pak třětie móž býti kletba neb vyobcovánie dobřě, a bude v súdný den, když najvyšší kněz a král káže angelóm svým, aby zlé vyobcovali z dobrých, a vydá na ně kletbu sám, řka, Mat. 25, 41: „Jděte zlořečení do věčného ohně, jenž připraven jest ďáblu a angelóm jeho!“ Tu poznáme, kto jest kozel smrdutý a kto nevinná ovcě, kto požehnaný a kto zlořečený. Milostivý spasiteli! zde nechť klnú, nechť honie, pudie i tepú, zde ty bij, zde sekaj: jedné v ten den zlořečenstvie nevydávej na mě hřiešného i na jiné, kteříž jsú tvoji synové vyvolení, ale daj požehnánie, řka, Matouš 24, 34: Podte požehnaní v mé královstviel Amen.
Ale ještě věz, žeť mají zástěru své kletby křivé, řkúce, že každá kletba, i pravá i křivá, vieže člověka. Ale to jest hrubá lež; neb poňavadž koho křivé klnú a tak vieží a vyobcovávají, a pán bóh spravedlivý žehná a rozvazuje a drží milostí člověka nevinného jakož úd svój živý, i kterak by ten člověk byl v ten čas zlořečený, svázaný a vyobcovaný? nelzě, neb jinak musila by moc jich kletie býti věččie než božie; a bóh by byl nespravedlivý, že by jim té křivdy pomohl na svého věrného sluhu. Protož rozuměje tomu Bálam prorok, jenž jest byl vyjel pro dary k pohanskému králi, Balák řečenému, aby dal zlořečenstvie na lid israelský, to jest na židy; a řekl jemu: „Pod, zlořeč Jakob, chvátaj neb pospěš, a hyzd Israel“ Odpověděl Bálam: Kterak budu zlořečiti, jehož nezlořečí bóh? proč bych toho hyzdil, jehož pán nehyzdí? A potom dále die Bálam: Stój, Balák! a znamenaj a slyš, synu Sofor: nenieť bóh jako člověk, aby lhal, ani jako syn člověka, aby sě proměnil, a aby řekl a neučinil, a aby mluvil a nenaplnil. K požehnání přiveden sem [od boha], požehnánie obrániti [bohu] nemohu. Nenie modla v Jakob, aniž vidí sě modla v Israel; pán bóh jeho s nim jest! To vše v knihách Numeri, jenž jsú čtvrté knihy Mojžiešovy, a v 23 kap., 7-8 a 18-21 verši. Tu máš zjevné písmo, proti němuž nemóž kto mluviti, jedné ač kacieřskú stranu chce držěti; i máš tu: že nemóž v pravdě člověk toho zlořečiti neb kléti, kohož bóh žehná; druhé, že nemóž bóh lháti; a třětie, že nemóž sě proměniti, to věz v svém božství; čtvrté, že nemohl Bálam zlořečiti ani hyzditi lida židovského, neb jest ho bóh žehnal; a dává příčinu, proč? že proto, že lid neměl hřiechu modloslúženie. Protož vida to duchem božím Bálam, hledě z daleka na lid, dav jemu požehnánie, řekl jest, IV. Mojžíšova 23, 10: Umři duše má smrtí spravedlivých, a budte mé věci najposlednějšie k jich podobné! To Bálam. O by sě nevěrní krkavci naučili tomu písmu!
Ale ještě mají jeden kus, jímž chtie každého, kohož klnú, ustrašiti, řkúce: že kletby i křivé má sě báti poddaný svého pastýře; neb die S. nehoř: Ten kterýž pod rukú pastýře jest, svázán býti boj sě i křivě, aniž pastýře svého súdu všetečně haněj. Tu věz, že člověk, jsa jist, že vinen nenie, nemá sě báti, by jemu kletba křivá co duši škodila; neb nelzě jest, by člověku mohl kto na duši uškoditi, když sboě sám hřiechem neuškodí, jako toho dovodí krásně S. Jan zlatoústý. Neb die S. Petr v 1 epištole v 3 kap., 13-14 ver.: I kto jest, jenž by vám uškodil, ač dobré věci milovníci budete? a ač co trpíte pro spravdelnost, blahoslaveni jste! A sám milosrdný spasitel die v 6 k. 22-23 v. S. Lukáše: Blahoslavení budete, když vás budú nenáviděti lidé, a když odlúčie vás a pohaněji a vyvrhú jmeno vašě jako zlé pro syna člověčieho. Radujte sě a veselte v ten den, neb aj odplata vašě mnohá jest v nebi! Aj na tomto písmě jest dosti věrnému sluzě božiemu, jehož křivě klnú, že jemu ta kletba duši neškodí, ale brž prospievá; a o tom sem jinde mnoho svedl písma. Ale proč, jako die S. Řehoř, má sě báti kletby? Věziž, že prvé proto, aby nepadl v nepokoru a v netrpělivost, a tak i v pýchu, jakož tudiež die S. Řehoř. Druhé má sě báti pro svého pastýřě škodu, aby křivě kina neuškodil své duši; neb když křivě klne svého poddaného, činí křivdu bohu, blížniemu i sobě, a tak sobě škodí. Třětie má sě báti pro škodu bližních, jimž by mohla přijíti pro tu kletbu, tak že by sě snad nerozumně slova božieho od kletého varovali, neb že by jim duchovní potřěbu stavili, jako: křest, zpověd, pohřeb; jakožto rádi a obecně činie, když sě vadie kněžie o obroky, a ve čas činie, když já jedné počnu kázati. A věděvše dobřě, že sem byl u Prazě od Vánoc až přěs Velikú noc, slúžili sú; a když sem jedné kázal, tak sú ihned stavili službu ti, kterýmž jest těžko slovo božie slyšeti. A jistě kdy tací nepřietelé slova božieho nejsú hodni, aby slúžili, jakož jsú svatokupci, lakomci a smilníci, bylo by jim stokrát lépe, neb méně škodlivé, aby neslúžili; neb slúžie sobě na zatracenie, jehož pán bóh rač nás ostřieci skrze zaslúženie pána našeho Jezu Krista! Amen.
V ten čas ř. J. u. s.: Ač kto [právě] miluje mě [nade všechny jiné věci], řeč mú zachová [v skutku], a otec mój [nebeský] milovati bude ho [a tak i já], a k němu [k tomu, jenž mě miluje] přídeme [já s otcem], a přiebytek [věčnýJ u něho [jenž mě miluje] učiníme; kto nemiluje mne, řeči mé nechová [neplní skutkem]. A řeč, kterú ste slyšěJi, nenie má [toliko], ale jeho, jenž poslal mě, otcě. Ty věci [o milování a o zachování mé řeči] mluvil sem vám s vámi přěbývaje [tělestně obcuje], a utěšitel duch svatý, jehož pošle otec [vám v dařiech] ve jmeno mé [t. ode mne a mým jmenem], ten vás naučí [velmě dobřě, což nynie rozuměti nemóžete] všechny věci [k spasení hodné], a vzpomene vám [potom] všechny věci [jichž ve čas nepomníte], kteréž kolivěk poviem vám. Pokoj [jenž jest utěšenie duše od hřiecha] oslavuji vám [v příkladě, aby tak byli s lidmi pokojni, jako já jsem], pokoj svój [jenž jest s bohem sjednánie] dávám vám, ne jako svět [lid v světě] dává [t. pokoj, jenž jest tiché požívánie času], já dávám vám [bez přiekazu znamenitého nepřátel]. Nemut sě srdce vaše [pro mú smrt, jenž jest vykúpenie vaše], ani strachuj [pro svú smrt a pro pátky budúcie]; slyšeli ste, že já řekl sem vám: Jdu [na smrť], a přijdu [v třetí den] k vám. Byste [plně] milovali mě, radovali byste sě jistě, ie k otci jdu [t. den vstúpenie], neb otec věčči mne jest [jelikožto člověka; neb otec jest bóh, ale on jelikožto člověk jest stvořenie]. A již řekl sem vám prvé, než sé stane, aby když sé stane, věřili jže pravil sem vám, jakožto bóh věda budúcie věci]. Již nemnohé věci (t. přěd smrti] budu mluviti s vámi, neb přiš!., jest knieže [dábel] svéta tohoto [lidu zlého] a na mně Nemá nic [nižádného hřiecha]; ale by poznal svět [lid všeho svéta], že miluji otcě [chci umřieti, abych naplnil proroctvie, vykúpil vyvolené, a dal příklad v poslušenství otcě]. A jakož dal jest mi přikázanie otec, tak činím [káži slovo božie a jdu na smrt pro vaše spasenie].
Dnes jest hod ducha svatého, jenž jest v dařiech jako dnes dán apoštolóm a jiným věrným, kteříž sú s nimi byli; i dnes také týž duch dán bude mnohým v milosti zvláští, jenž sě hřiechóv kají a ostřiehají a v milování božiem prospievají, chovajíce skutečně slovo svého spasitele, Jezu Krista. A že v dnešniem čtení jest zmienka o duchu svatém, protož to čteme dnes drží na mši cierkev svatá, aby pamatujíc hod ducha svatého, jenž jest pravý bóh, hodna byla přijieti jeho dary. A přijme, když bude pfikázanie plniti, a tak Jezu Krista milovati, jenž počínaje čtenie die učedlníkóm svým: „Ač kto miluje mě, řeč mú zachová.“ A dává milostivý spasitel mnohá naučenie svým věrným: najprvé učí je, kterak mají znáti, že ho milují; druhé, že jeho řeč pilně zachovati mají; třětie ukazuje jim, že duch svatý je tomu naučí; čtvrté, učedlníky těší; páté, že jde k otci skrze smrt, a že po smrti brzy k nim přijde, a to učiní proto, aby naplnil, co mu jest otec přikázal.
I k prvému položení die takto: „Ač kto miluje mě, řeč mú zachová,“ to věz, v paměti držě, sladcě rozjímaje, píše ač móž sobě, ale zvláště skutkem jie plně. To čtvrté jest jež bóh přikazuje; a tak die spasitel: Ač kto miluje mě, řeč mú zachová, věřě a čině, což sem přikázal. Již z toho móž poznati člověk, miluje-li Krista; protož die S. Řehoř: Aj by každý z vás byl otázán, miluje-li boha? plnú nadějí a bezpečnú myslí odpovie: Miluji! a na počátku čtenie slyšeli ste, že pravda die: Ač kto miluje mě, řeč mú zachová. Protož dóvod milovánie jest skutkem ukázanie; protož v své epištole, I. Janova 2, 4, ten [t. kterýž toto čtenie píše] Jan die, že ktož die: Miluji boha, a přikázaní jeho neostřiehá, lhář jest. Neb právě boha milujeme, když k jeho přikázaním od svých sě rozkoší zdržujeme; neb ktož ještě po neslušných žádostech běží, jistě boha nemiluje, neb jemu sě -r své vóli protiví. To Řehoř. Z té řeči a z Kristovy prvé máš, že ktož kolivěk boha miluje, ten všechna jeho přikázanie plní; druhé z toho máš, že ktož boha miluje, ten jest vešken zákon boží naplnil tak, což jemu slušie k spasení. Protož die S. Pavel k Římeninóm v 13 kap. 10 v.: Plnost zákona jest milovánie. A že milovánie Kristovo nenie bez odplaty, protož ihned die dále Kristus: "A otec mój milovati bude ho, a k němu přídeme a přiebytek u něho učiníme.
V té řeči trojí odplatu pokládá spasitel svému milovníku, jenž přěsáhá všecky odpustky papežské: prvá odplata, že Kristova milovníka otec bude milovati,- a tak svatá Trojice i všechna nebeská říše; druhá odplata, že Kristus s otcem k svému milovníku přijde, to věz, zvláští ho milostí navštieví, a tak i duch svatý; třětie odplata, že Kristus u toho milovníka s otcem sobě přiebytek učiní, to věz, že s ním tak dlúho bude s otcem i s duchem svatým přěbývati, kterak dlúho on bude řeč Kristovu chovati. O milý člověče! zdáf sě malá odplata, když pro zachovánie řeči Kristovy Trojice svatá bude tě milovati, k tobě příde a v tobě bude milostí přěbývatií' Jistě veliká odplata jest tato, mieti v sobě tak velikého hosti! Protož die tu S. Řehoř: Važte, bratřie najmilejší! kterak veliká jest slavnost, mieti v srdečné hospodě příchod boží [to jest, mieti v srdci boha hostí]. Jistě, by v dóm náš který bohatý aneb mocný přietel přišel, vší snažností vešken dóm byl by čištěn, aby nic nebylo, což by jeho očima sě nelíbilo; protož vyčis{ nečistoty zlého skutka, ktož bohu dóm připravuje myslí. A vizte, cof die pravda: „Přijdeme a u něho přiebytek učiníme.“ Neb v některých srdcě přichodí a přiebytka nečiní; neb skrúšením boží milost přijímají, ale časem pokušenie toho zapomínají a tak k hřiechóm sě navracují, jako by jich nikdy neplakali. Ale ktož boha právě miluje a přikázanie jeho ostřiehá, v jeho srdce bóh přichodí a v něm přiebytek činí; neb tak ho milovánie božie skrze proráží, že od toho milovánie v čas pokušenie neodstúpí. Protož ten právě boha miluje, jehož mysli zlá žádost přivolením nepřěmáhá; neb tiem viece člověk od nebeského milovánie sě odchyluje, čím viece v zemských věcech sě kochá! Protož i ještě sě dále die: „Ktož nemiluje mne, sečí mých nechová.“
To vše svatý Řehoř, váže, že veliká slavnost jest, mieti boha hostí v srdci, a kterak máme pilni býti, abychom tomu hosti dóm duše své čistě připravili, aby přída neodšel od nás svú milostí, ale aby ostal s námi na věky. O běda jim, k kterýmž nikdy ten host nepříde! jako jsú pohané, židé i děti nekrstěné; běda jim, k nimž kdy přišel jest, a pak odšel, a opět k kterými ptíde, a opět konečně otejdei Ale blaze těm, k nimž přída, přiebytek věčný u nich učiní! jakož sám die: „K němu přijdeme, a přiebytek u něho učiníme.“ A že obecně lidé klamají sě, řkúce, že milují boha, jakož všichni lidé z přirozenie řkú, že milují boha; protož musí ta lež zkažena býti. Neb jakož židé, zabivše Krista, mněli sú, by boha milujíce bohu tiem poslúžili, a nynější biskupové a kněžie, hrdlujíce ty, jenž slovo boiie káží, také mnie, by boha milovali; protož Kristus, aby lidé sě v tom neklamali, die pravdu, jiež nižádný nemóž zrušiti, že „ač kto miluje mě, řeč mú zachová.“ Neb nenie dosti člověku, uchem tělestným slyšeti slovo Kristovo, neb též mohú slyšeti i hovada, i ptáci; ani jest dosti mluviti, neb též móž i ďábel učiniti; ani dosti jest psáti, učiti, aneb o něm mysliti: ale musie sě skutkem naplniti; a to slove zachovánie slova boiieho, to věz každého přikázanie. Neb nelzě jest zachovati jednoho přikázanie božieho bez jiných přikázaní; neb ktož jednoho nedrží, nižádného nedrží, a ktož jedno plní, všechna přikázanie plní; neb miluje-li boha, tehdy všechna v té milosti plní; pakli boha nemiluje, tehdy nižádného neplní. Protoi dále die spasitel: „Ktož nemiluje mne, řeči mé nechová.“ A chtě milý spasitel, aby učedlníci věděli, že ktož jeho řeč zachová, že otcě boha řeč zachová, protož die dále: „A řeč, kterú ste slyšeli, nenie má, ale toho, jenž poslal mě, otcě.“ Neb poňavadž Kristus jest syn boží, tak že má byt od otcě boha, a tak i řeč; protož řeč Kristova nenie samého Krista, ale i otcova. Protoi ktož Kristovu řeč zachová, ten i otcě nebeského řeč zachová; a že což mluví otec, to mluví i duch svatý, protož ktoi řeč Kristovu zachová, ten i ducha svatého řeč zachová, a tak i všie svaté Trojice.
Dále die spasitel: „Ty věci mluvil sem vám,“ to věz o milování a o zachování řeči mé i otcě mého, „s vámi přěbývaje,“ to věz jako mistr váš a přietel věrný, táhna vás k věčné radosti; „a utěšitel, duch svatý,“ jenž těší kajície a zamúcené, "jehož pošle otec mój ve jmeno mé,- to jest ode mne a mým jmenem, aby rozuměl, že otec i Kristus, syn boží, poslal jest ducha svatého. Tak rozuměj, ne by s nebes duch svatý přišel siem na svět, ale že dary ducha svatého dal jest otec bóh, a to zaslúže ním pána Ježíše; neb on jest zaslúžil, trpěv jelikožto člověk, a jest menší než otec i než duch svatý. A že ti darové nejsú toliko od otcě, ale i od ducha svatého, protož ihned die Kristus: „Ten vás naučí všechny věci,“ to věz, naučí velmě dobřě, což nynie rozuměti nemóžete; neb sé ve čas mútíte pro mú smrt, a strachujete pro svú, a jste hrubí; protož ještě o mém z mrtvých vstání, prvé než příde utěšitel, tak zjevně máte ještě býti naučeni, a aby ducha svatého přijeli, spósobeni. A pak ten duch svatý „vzpomene vám,“ to věz potom, když ho otec pošle, „všechny věci, kteréž kolivěk poviem vám.“ Tak sě stalo. Protož učedlníci, což sú psali ve čtení, to sú psali svatého ducha naučením a vzpomenutím.
Dále die spasitel: „Pokoj ostavuji vám“ u příkladě, aby tak byli pokojni, jako já jsem. Ten pokoj držěli sú učedlníci, neb po seslání ducha svatého již sú byli učedlníci tiší, nesvárliví; již Petr meče nevytrhl, aby ucho komu ufal; již sú sě nevadili, kto by mezi nimi první neb věččí byl; ale každý již Krista v pokoji následuje, k smrti bez tělestné obrany šel. Nu, apoštolští náměstkové! vizte, máte-li ducha svatého, jenž jest duch jednoty, duch pokoje a milosti, tehdy tak jste živi jako apoštolé; ale že sě vadíte o dóstojenstvie pro zbožie, a lidi mordujete, a rozbroj v křěsfanstvu činíte, protož po skutciech ukazujete, že máte ducha zlého, nesvornosti, ducha lakomého, jenž jest vrah neb mordéř od počátku. A co jich jest, jenž mají ducha smilnosti, dábla, jenž dáví na duši smilníky! Neměli sú apoštolé toho ducha, ale ducha pravdy; protož sú měli pokoj Kristóv, že sú ho v ctnostech následovali, neb jest jim řekl: „Pokoj ostavuji vám, pokoj svój dávám vám, ne jako svět dává, já dávám vám.“
Tu věz, že pokoj světa jest tiché požívánie času, bez phekazu znamenitého od nepřátel; a ten pokoj lidé světští velmě milují, a což sě vadie neb tepú, to činie vždy chtiece ten pokoj mieti, i lúpežníci, jenž proto lúpie, aby u pokoji bydlo tělestné dobré měli. A ten pokoj obecně jest velikými hřiechy zprzněn; neb když lidé nemají od nikudž přiekazy, rádi tancují, hodují, smilnie, hrají a jiné hřiechy páší; ale když je lúpie, jímají, pudie a tepú, tehdy nemají kdy tak hřěšiti, a co sú u pokoji byli boha zapomenuli, spieše na boha vzpomínají, k němu volají, aby sě ráčil smilovati. Protož die spasitel: „Pokoj svój,“ jenž jest utišenie duše od hřiecha, „dávám vám.“ A že toho pokoje svět, to jest lid zlý, nemiluje, ani dává, neb toho pokoje zlý lid nemá, protož die Kristus: „ne jako svět dává, já dávám vám,“ to jest: jiný pokoj a jiným úmyslem svět dává pokoj, a jiným já; neb svět dává k rozkoši těla, ale já dávám k věčnému odpočinutí. ,Protož nermuť sě vaše srdce“ pro mú smrt, jenž jest vykúpenie vaše, „ani sě strachuj“ pro svú smrť, a pro puotky budúcie. „Slyšeli ste, že já řekl sem vám: Jdu,“ to věz na smrť, „a přijdu k vám,“ to věz třětí den. Těch slov výklad Kristus skutkem ukázal. „Byste milovali mě“ t. plně, a rozuměli, kam já jdu a co učiním dobrého vám, „radovali by sě jistě, že k otci jdu,“ to věz smrtí, na nebe vstúpením jelikožto člověk; avšak jelikožto bóh s vámi vždy budu. A proč jde k otci, ihned ukazuje, řka: „neb otec věččí mne jest“ t. jelikožto člověka; neb bóh otec jest stvořitel, ale Kristus, jelikožto člověk, jest stvořenie; ale vedlé božstvie nenie věččí otec nežli syn, ale rovné jsú osoby i otec, i syn, i duch svatý, i v moci, i v dobrotě, i v znání všech věcí.
Pak proč tak mluví spasitel, ukazuje řka: „A již řekl sem vám prvé, než sě stane,“ to věz proto, „aby když sě stane, věřili,“ to věz, že jsem já syn boží, pravý bóh, jenž sem vám pravil budúcie věci. „Již nemnohé věci budu mluviti s vámi,“ t. přěd smrtí; „neb přišlo jest knieže světa tohoto,“ to jest dábel, jenž jest knieže a král nad tiemto světem, t. nad zlým lidem, „a na mě nemá nic,“ t. nižádného hřiecha; „ale aby poznal svět,“ t. lid vešken z světa, „že miluji otcě,“ t. chci umřieti, abych naplnil proroctvie, vykúpil vyvolené a dal příklad v poslušenství otcě. A že miluji otcě, drže jeho přikázanie, „jakož dal jest mi otec přikázanie, tak činím,“ káži slovo božie a jdu na smrf pro vaše spaseme, a tak dokazuji, že miluji otcě. Tento konec čteme potvrzuje počátka tohoto čtenie. Řekl Kristus: „Ač kto miluje mé, řeč mú zachová“; týmž dovodí, že on otcě boha miluje, řka: „Jakož dal jest mi otec přikázanie, tak činím.“ Milostivý spasitel položiv zprávu milovánie pravého, i dal jest na sobě příklad. Amen.