V ten čas ř. J. u. s. podobenstvie toto: Podobno jest učiněno králevstvie nebeské člověku, jenž rozsiel jest dobré siemě na svém poli [neb na své roli]. A když sú spali lidé, přišel jest nepřiešel jeho, i nasál jest kúkole mezi pšenici, i odšel jest. A když vzroste zelina [herba t. zelina, neb v tomto čteni herba pšeničné osěnie] a úžitek učini, tehdy ukáza sě i kúkol. A přistúpivše sluhy hospodářovy, řekli sú jemu: Pane! však's dobrého semene nasál na poli svém, 1 odkud má [t. pochop) kúkol? 1 vece jim: Nepřietel člověk to učinil. I vecechu jemu sluhy: Chceš-li, jdeme [t. aí jdeme) i vytrháme [vyplejem neb vybéřemJ jej. I vece: Nic [t. nechodte]! neb snad trhajíce kúkol, vytrhali by s ním spolu pšenici; nechte obého rósti až do žně, a v čas žně diem žencóm: Vytrhajte najprve kúkol. a sviežte jej v snopky k pálení, ale pšenici sbeřte [neb sklidte] do stodoly mé.
Když jest milostivý spasitel tuto řeč odmluvil, učedlníci jeho nerozuměvše, jakož die S. Mat., přistúpili sú k němu, řkúce: Vylož nám podobenstvie o kúkoli a o roli. A on odpověděv řekl jest: Ten jenž rozsievá siemě dobré, jest syn člověka, ale pole neb rolí jest svět, a dobré siemě jsú synové králevstvie, a kúkol jsú synové zlostní, a nepřietel, kterýž jich nasál, jest ďábel; a žeň jest skonánie světa, a ženci angelé jsú. Protož jakož kúkol bývá sebrán a ohněm spálen, též bude na skonání světa: pošle syn člověka angely své, a vyberú z králevstvie jeho všecka pohoršenie, a ty kteříž činie zlost, pustie je v pec ohnivú; tu bude pláč a skřěhot zubóm. Takt jest vyložil sám Kristus svú řěč, jehož nižádný nemóž polepšiti; protož byt nebylo nižádného výkladu jiného, věrná duše tomuto srozumějíc, měla by co rozjímati a vážiti pilně. Neb proto řekl jest Kristus přěd tiem čtením, Matouš 13, 9: Kto má uši slyšeti, slyš!
Ale že nevyložil Kristus, co jest králevstvie nebeské, protož věz, že králevstvie nebeské v podobenství jest on sám; neb poňavadž on die: „Ten jenž rozsievá siemě, jest syn člověka,“ a na počátku čtenie die, že „podobno jest královstvie nebeské člověku, jenž rozsiel jest dobré siemě na svém poli,“ tehdyt sám sě miení v tom podobenství. A tak on jest nasál dobrého sěmene v světě, neb jest všecky dobré věci stvořil, člověka Adama a Evu bez hřiecha stvořil. A přišed nepřietel i sál v nich kúkol neposlušenstvie, ale najprvé nevěry; neb Eva nevěřila jest bohu, by umřěla, když by s dřěva zapověděného jedla; protož řekla jest, pochybující v božiem slově: Snad bychme umřěli? Protož kdyžt die Kristus, že ďábel nasál zlosynóv, rozuměj, ne by on je stvořil, ale že on je zlosyny svým návodem učinil; a tak rozsievaje v ně nevěru, bludy a všelikaké hřiechy, zdělal jest je kúkolem.
Pak pro budúcie výklady, že často ve čtení zmienka jest o nebeském králevství, a v jednom čtení jinú věc znamená, a v jiném jinú, protož věz, že královstvie nebeské, jakož vzní slovo, znamená sbor svatých, jenž jsú v nebesiech s bohem, nad nimiž bóh jest král; s nímž jsúc, požívají sbožie nebeského, to jest radosti, kterúž mají z jeho poznánie. A v tomto smysle obecně lidé berú v rozum králevstvie, když slyšte, ano jmenují královstvie; a tak móž rozumieno býti v modlitbě Mat. 6, 10, když Hekáme: Příď tvé králevstvie, to jest: naplň sě sbor vyvolených, kteříž s tebú mají býti v nebesiech. Též kdy jest řekl jeden člověk, sedě s Kristem u oběda, Luc. 14, 15: Blahoslavený ten, kterýž jiesti bude chléb v království božieml to jest mienil, který po smrti v nebesiech bude sě sytiti.
Pak druhé, králevstvie nebeské v písmě znamená Krista, jako v 17 k. 20-21 v. S. Luk.: Otázán Ježíš od zákonníkóv, kdy přijde královstvie božie, odpověděl jim a řekl jest: Aj královstvie božie mezi vámi jest. Tu, die výklad,e králevstvie božie sě nazývá; to jako by řekl: Ptáte sě, skoro-li v králevství nebeském budú lidé? aj já mezi vámi jsem, jenž věrným svým dám králevstvie, a vy mne neznáte.
Třětie, královstvie nebeské znamená zde cierkev, to jest sbor křěstanský; jako v onom čtení Mat. 13, 41: Pošle syn člověka angely své, a vyberú z královstvie jeho všecka pohoršenie. A k tomu slovu jest řeč S. Řehoře, jenž die: Vědieno má býti, že častokrát v svatém písmě králevstvie nebeské nynějšieho času cierkev slove, o němž v jiném miestě pán die: „Pošle pán angely své, a vyberú z královstvie jeho všechna pohoršenie.“ Neb v onom království blahoslavenstvie, v němž svrchovaný pokoj jest, nebudú moci nalezena býti pohoršenie, která by byla vybierána. To S. Řehoř.
Čtvrté, královstvie nebeské slove miesto svatých v nebesiech; jako v 20 k. 21 v. S. Mat. matka synóv Zebedei prosila Krista, řkúc: Rci, at sedneta tato dva syny má, jeden na pravici tvé a druhý na levici tvé, v království tvém. Aj teď máš, že králevstvie Kristovo znamená miesto, v němž on sedí s svými svatými.
Páté, královstvie nebeské znamená písmo svaté, jako v 21 k. 43 v. S. Mat. die Kristus kněžím a zákonníkóm: „Bude otjato od vás králevstvie nebeské,“ to jest písmo zákona, „a bude dáno lidu, kterýž činí póžitek,“ to jest dobrému křěstanstvu, jenž požívá právě písma. A v 23 k. 13 v. S. Mat. die Kristus: „Běda vám, mistři a zákonníci a pokrytci! jenž zavieráte králevstvie nebeské přěd lidmi; vy nevchodíte, a těm, kteří vchodie, vjíti bráníte.“ Co jest: zavieráte králevstvie nebeské přěd lidmi? S. Jan zlatoústý die, že písmo, jenž ukazuje královstvie nebeské; brány toho královstvie jsú rozumové, a ty rozumy mistři, zákonníci a pokrytci přěd lidem zavierají, brániece, aby sprostní písmu nerozuměli, a sami také v písmě rozumem pravým nevcházejí. Protož velmě neradi vidie, že lidé světští umějí písmo, a bránie jim, jako ted Kristus die, aby nevchodili, to jest, aby nečtli, a tak aby nerozuměli, a zvláště proto, aby lidé nesrozuměli, kterak oni mají býti živi; druhé proto, aby jich hřiechóv netresktali; a třětie proto, aby v kázaní jich bludu neznamenali, a že musějí sě pilnějie učiti; a čtvrté, že mnějí, by od světských ne tak vzácni byli. Ale dalt jest jim Kristus požehnánie za to, řka: Běda vám! A kdyžt Kristus die: „běda,“ tut za hřiech smrtedlný úkazuje věčné zatracenie; neb běda jemu, ktož v ně sě dostane.
Také doktorové, mistři, kněžie, zákonníci a pokrytci, ač mají druzí klíče toho králevstvie, avšak jim otvierati nechtie, a hóře že bránie; protož die jim k pozdravení Kristus v 11 k. 52 v. S. Luk.: „Běda vám zákona umělým, jenž ste vzěli klíče uměnie!“ to věz písma; „sami ste nevchodili, a těm, kteří vchodili, bránili ste,“ Aj tato slova Kristova vykládají prvú jeho řeč, že co dřieve řekl: „zavieráte králevstvie,“ to teď die: „zavieráte písmo, vzemše klíč,“ to věz rozum písma. A těch jest nynie mnoho, jenž umějíce písmo, nechtie vedlé ho živi býti, ani jiných učiti; a ač kto chce učiti, ale bránie. Nuž pro rozum Kristova čteme pomni, ktož chceš rozuměti, kde ve čtení králevstvie nebeské co znamená, neb jinak neurozumieš. Aj toto čteme die: „Podobno jest učiněno králevstvie nebeské člověku, jenž rozsiel siemě dobré na svém poli,“ to jest: podoben jest Kristus, syn člověka, člověku, jenž rozsiel jest siemě dobré, jako tomu, jenž jest pšenice nasál na svém poli: sedlák pšenice na svém poli, a syn člověka, Kristus, dobrých lidí v své cierkvi; neb pole znamená svět, jako Kristus vyložil, a svět znamená sbor lidský, jako onde v 1 k. 10 v. S. Jana: Svět ho nepoznal, to jest: sbor zlých lidí Krista pravú věrú nepoznal. Pak siemě jest slovo božie, viera, jenž jest siemě dobré, neb činí syny božie. A to siemě rozsál jest Kristus v poli cierkvi svaté tak, že prvé byli sú lidé země dobrá; neb sú byli jelikožto od boha stvořeni bez hřiecha, ale zprzněni hřiechem byli sú země chamradím a trním zkažená; ale z milosti Kristovy věrú, tiem semenem, sú synové boží učiněni. A tak Kristus die: „Siemě jsú synové královstvie,“ to jest: jsú synové moji, jenž ke mně a k spasení příslušejí věrú a milováním.
„A když sú spali lidé,“ to jest, když sú léní byli prelátové a kněžie, neostřiehajíce Kristova pole, jakož die S. Augustin; a také když sú jiní lidé spali, to věz, netbali svého spasenie, „přišel jest nepřietel jeho,“ Kristus die: ďábel, jenž od stvoře nie člověka, z své závisti vždy jest nepřietel člověka. Ten nepřietel ďábel, jehož Kristus nazývá člověkem, nasál jest najprvé kúkole, když v čistú zemi, v Adama a v Evu, naučenú u vieřě od boha, vsál jest lež, jakož die písmo Genesis v prvních knihách v 3 k. 4 v., řka, že neumrú; a to jest učinil chytřě, počav od ženy, když při ní Adam nebyl, jako činie zlosynové, když muže s ženú nenie. Také otázal jie, aby mohl vzvěděti, jest-li příchylna k přivolení; a znamenav v odpovědi, ana řkúc: „abychme snad neumřěli,“ ihned jako prvý lhář, né brž lež pravdě Kristově protivná, řekl jest: „Nikoli neumřete.“ A tak nasáv kúkole, jakož die čteme, „i odšel jest.“ Jakož die S. Beda, že často starý nepřietel, když již člověka pokušením porazí, za čas otejde: ne proto, aby své zlosti konec učinil, ale aby potom brzcě sě navrátě, lehčejie pokusil. A tak někdy uveda člověka v hřiech, již maje jako jistého v své moci, jako rybář rybu u vrši neb na udici, pohledá jiného; a někdy pokúše člověka v jeden čas, nemoha ho přěmoci, otejde, aby potom,_ když sě on nevystřěže, spieše sklamal; jako die čtenie: „když sú spali lidé“, to věz, nevystřiehajíce sebe, přijda i pokusí, a nasěje kúkole. „A když vzroste zelina a úžitek učiní, tehdy ukáže sě i kúkol;“ to jest, když viera tak od ďábla zprzněná vzjide a úžitek učiní, to jest skutek v sobě dobrý: jako když člověk postí sě, almužny činí, modlí sě, a v hřiechu smrtedlném vědomě stojí. „Přistúpivše sluhy hospodářovy,“ to věz světí a nynější věrní, túž žádostí jdúce, kteříž znamenají, kterak mnoho kúkole jest nasáto od ďábla v pšenici, „řekli sú,“ jako diviece sě: „Pane, však's dobrého semene nasál na poli svém, i odkud má, to věz pochop a moc kúkol?“ a dále řkú: „Chceš-li, vytrháme jej.“
Tohoto slova nynější prelátové velmě sě držie, a neumějíce rozeznati mezi kúkolem a mezi pšenicí, co jest lepšieho, i viece trhají pšenici než kúkol, tupiece viece pravdu než křivdu, a majíce pravdu za lež, a zasě lež za pravdu, tak že plní sě na nich proroctvie Isai. v 5 k. 20 v. o nich: Běda, kteříž řkú tomu, co jest zlé dobré, a co jest dobré řkú zlé! A druzí slepci řkú: že neškodí, ale dobré jest, s jedniem zlým mnoho dobrých lidí zahubiti! Jakož sem od nich slýchal, ani dávají příklad, že pro jednu tunu heryňkóv zlých upalují někomu jiných mnoho dobrých, a též postavóv sukna; a již zjevně sú toho potvrdili, že sú u papeže Jana XXIII buly dobyli, na níž přikazuje zjevně, aby i zlé i dobré knihy mistra Jana Viklefa spálili, neb je velmě hnětú, že psáno v nich o jich svatokupectví, o pýše, o smilství a o lakomství; a najviece sě hněvají, že je nazývá almužníky, a že nemají jako světští páni panovati; a také proto, že píše, když sú kněžie zle živi a nechtie zlosti ostati tehdy světští řádem a dobrým úmyslem, aby neměli nač hřěšiti, mohú jim sbožie otjieti, a také desátkóv jim nedávati. A tyto řeči potupili sú někteří doktorové s kanovníky, s faráři, a s mnichy u Prazě v radnici, po německu řkúce na rathauzě; ale mnozí mistři, a takměř věččie strana jich, a obec bakalářóv a studentóv, k tomu potupení sú nepřistúpili ale brž mistři stáli sú v obecné škole v koleji, a dovodili sú písmem, že sú ti doktorové s rotú svú pravdu potupili, a volali sú ty doktory do školy, aby dovedli písmem; a oni sú nechtěli, neb sú nesměli, nemajíce písma, jímž by mohli dovesti svého potupenie. A toho všeho byl jest póvod Štěpán Páleč, ten doktor, někdy když jest pravdu miloval, mój věrný a milý přietel, a druhý Stanislav; a vzdvihla sta sě proto, že sme my nechtěli přivoliti k bule papežově, na níž jest dal kříž, to jest moc, aby, ktož kolivěk chtie, buďte kněžie, jeptičky, i mnišie, připravili sě na zahubenie krále Ladislava Napulského, i všech, kteříž pod jeho mocí jsú a s ním držie; a v té bule odsúdil ho do čtvrtého pokolenie, a mnoho jiných věcí, a dává odpuštěnie hřiechóv i muk, ktož to učinie, neb penieze dadie. I dal jest milosrdný spasitel poznánie mnohým mistróm, kněžím i světským, že sú k tomu nepřivolili pro mnohé věci; a druzí sú hrdla svá na tom složili, neb sú proti kazatelóm odvolávali, když sú kázali, že papež jest bóh zemský, a móž komu chce dáti odpuštěnie hřiechóv i muk, a že má mečem železným bojovati, jako světský král; a z těch Martin, Jan a Stašek sú stěti, a ve jmeno božie položeni sú u Betlémě, a jiní potom sú jímáni, mučeni, i žalařováni.
Toto píši za věrnú kroniku, aby naši potomci, přihodí-li sě též, věděli, že sú sě přěd nimi jiní směle na smrt posadili. A dobřě přileží k tomuto čtení, že bránil jest hospodář sluhám, aby nevytrhávali kúkole, aby mnějíce, by kúkol vytrhali, nevytrhali i pšenicě; neb die čtenie, že řekl jim hospodář: „Netrhajte kúkole, aby snad trhajíce kúkol, nevytrhali spolu s kúkolem i pšenicě, ale nechte obého rósti až do žni.“ Toho nenie nečiníe, ale trhají pšenici a kúkole nechají rósti; neb lhářóv s odpustky čert jest všudy takměř nasál, a těch velmě prelátové a kněžie druzí hájějí, i doktorové a druzí mlčie, a nesmějí proti ďáblovu kúkoli úst otevřieti. A tak že sú zesnuli lidé, jedni léností, druzí bázní, a třětí dáblovú poraženi jsúc chytrostí, protož nasál jest nepřietel člověk mnoho v pšenici kúkole; nasál jest také proto zvláště ďábel kúkole, že nechtie nynie preláti i doktorové, aby písmo svatého čtenie rozsúdilo pravdu, ale aby oni sami súdili: jakož sú biskupové, mistři, kněžie a zákonníci Krista talešným svědectvím odsúdili. A tak svými hanebnými ustaveními súdie i odsuzují věrnú kněží, jenž proti jich svatokupectví a proti jiné zlosti káži. Avšak mají to věděti, že poňavadž panny Marie, a tak všie říše nebeské jest tato rada: „Což kolivěk die vám Ježíš, to čiňte,“ a Ježíš die, Matouš 10, 7-9, aby oni napomínali, aby zlata a střiebra sobě nesobili, aby darmo dávali, aby nesmilnili; a teď die, aby obého rósti až do žně nechali, aby z své hlúposti, a snad druzí i ze zlosti, pšenicě s kúkolem, t. dobrých se zlými nezahubili; neb on sám, jenž nemóž poblúditi, v súdný den die angelóm svým, jako spravedlivý súdcě, aby kúkol v snopky svázali. Neb zlým budú nohy i rucě svázány, a budú v zevnitřnie temnosti uvrženi; ale pšenicě, to jest všichni vyvolení, do stodoly radosti nebeské budú sebráni.
A znamenaj tu, že jakož kúkol některak prospěšen jest pšenici, neb vieže spolu stéblé, že móž lépe státi proti větru, aby neklátil jí, jako by klátil, když by kúkole nebylo; a na počátcě něco podoben jest kúkol k pšenici, a vytrhánie by kúkole bylo škodné, kdyby jej trhali a pšenici tlačili: tak zlí, když sú řiedce rozsieti mezi dobrými, něco jsú dobrým ku pomoci veliké odplaty, a jsú jim jako k zvykání v boji duchovniem. Neb kdyby nižádný zlý dobrému nepřěkazil, dobrý by neměl pokušenie, a tak ani boje velikého, protož neměl by veliké odplaty; ale že zlý jest dán dobrým na pokušenie, aby setrvajíce proti jeho zlosti, měli velikú odplatu, protož všěch zlých vytrhánie, kdyby nynie bylo, byla by dobrým veliká újma. Protož najvyšší pán a najmúdřější die: „Nechte obého rósti až do žně.“
Avšak druhdy slušie světským kúkol vypleti, vedlé rady písma božieho, ale ne vedlé jich všech ustavení; i mohú to druhdy učiniti, ale s velikú radú rozumných lidí v písmě božiem a z milosti, a s pilností, aby pšenicě nepotlačili, ani z kořen vytrhali. Ale Petrovi v 18 k. 17 v. S. Mat. přikázal jest spasitel, člověka hřiešného po třětiem napomenutí, když má hřiech na sobě zjevný a obcě nechce poslúchati, aby sě ho varoval jako pohana a zjevného hřiešníka; ale nepřikázal mu zabiti: a pak nynější náměstkové Petrovi upletli sú sě v popravy, a vzdějíce věrnému křěsťanu kacieř, a upálé, jako sú kněžie učinili Ježíšovi!
V ten čas ř.1. u. s. podobenstvie toto: Podobno jest králevstvie nebeské [syn boží Kristus] člověku hospodáři, jenž vyšel jest najprvé ráno [prvý věk], aby uvedl dělníky v svú vinici [cierkev]. A když úmluva sě sta s dělníky z penieze dennieho [jenž jest blahoslavenstvieJ, poslal je do vinice své. A vyšed v třětí hodinu [druhý věkj, užřě jiné stojície na tržišti prázdny; i vece jim: Jděte i vy do vinicě mé, a což bude spravedlivé, dám vám. A oni šli sú. A opět vyšel jest v šestú hodinu (v třětí věkj, a v devátú hodinu [čtvrtý věkj, a učinil jest též. A v jedenadctú hodinu [pátý věk] vyšel jest, a nalezl jiné stojície; i řekl jest jim: Co teď stojíte cělý den prázdni? Řekli sú jemu: Neb nižádný nás nepojal. Vece jim: Jděte i vy do vinicě mé. A když sě sta večer [cum sero factum esset], vece pán vinicě [bóh] vladaři svému [Kristovi]: Volaj dělníky [v súdný den a na smrti] a daj jim mzdu jich, počna od najposlednějších [od apoštolóv], až do najprvnějších [do svatých najmenšieho zaslíženie]. A když sú přišli ti, kteří sú v hodinu jedenadctú [v poslední hodinu jako apoštoléj byli přišli, vzěli sú jednostajné penieze [neb rovné pe-nieze]. A vidúce první [světí starého zákona], domnělí sú sě, že by viece vzieti měli. A vzěli sú i oni, jednostajné peniezě, a vzemše reptali sú [t. divili sú sě] proti hospodáři, řkúce: Tito najposlednější jednu hodinu dělali sú, a rovny nám [v odplatě] je učinil's, jenž nesli sme břiemě [těžký zákon] dne [času dlúhého] i vedra [tělestného sapálenie]. A on odpověděv jednomu z nich, vece: Přietelil nečiním tobě křivdy: však's z penieze dennieho [z blahoslavenstvie] sjednal se mnú; vezmi co tvé jest a jdi, nebi chci i tomuto najposlednějšiemu dáti, jako i tobě. A nebi neslušie mi učiniti co chci, nebi oko tvé křivé jest, že já dobrý jsem. Tak budú najposlednější [apoštolé, jenž z najposlednějšieho věku jsú] najprvnější [t. najdóstojnějšíJ, a najprvnější [t. světí z najprvnějšieho věku] budú najposlednější; neb mnozí sú voláni, ale nemnozí vyvoleni [k spasení].
Milostivý spasitel túto svú řečí dovodí, že mnoho jest povolaných k spasení, a málo vyvolených; a popúzie pracovitých, aby statečně u vinici jeho pracovali, a zpozdilým dává odtuchu, aby nezufali. Také učí, aby ti, kteříž dávno v jeho vinici pracují, nepýchali a jiným(i), jenž sú nedávno přišli v práci vinicě, nehrzěli. I mluví u podobenství, řka: „Podobno jest královstvie nebeské hospodáři.“ Královstvie nebeské v tomto miestě jest syn boží, jako přěd tiemto čtením řečeno; a on že jest hlava všie cierkvi svaté, jenž jest vinicě jeho, jest hospodář jejie, a má sě k ní něco podobně, jako hospodář člověk jiný, ne Kristus, má sě k tělestné zemské vinici. I vyšel jest pětkrát, aby uvedl dělníky v tu vinici, to jest v cierkev svatú rytěřující, jenž jest sbor vyvolených, dokud zde jsú bojovníci, stojiece s Kristem proti světu, tělu a dáblu. A ta cierkev někakým podobenstvím slove vinicě, jenž má někaký úžitek přinesti; v kteréžto vinici u prostřěd jest jeden kořen, od něhož všechny ratolesti pučie sě, rostú, vláhu mají, i ovoce nesú; kterýžto kořen sám die v 15 k. 1 a 5 v. S. J.: Já jsem kořen vinný pravý, a vy jste ratolesti. Ten kořen jest i hospodářem, jenž sedí v domu svém, v cierkvi svaté svítězilé v nebesiech, jenž u vinici nepracuje, a sedne na věky i s těmi, kteříž vezmú konečně peniez. za svú práci. Ten hospodář vyšel jest najprvé ráno, aby uvedl dělníky do vinicě, jenž, jako die S. Řehoř, jest cierkev svatá, kterážto od prvnieho Abele spravedlivého, až do poslednieho, kterýž sě na konci světa urodí, kolik jest svatých vzplodila, tolik jest ratolestí pustila. To svatý Řehoř.
Z té řeči máš, že cierkev svatá, jenž jest vinicě Kristova, jest sbor všech vyvolených, od prvnieho svatého až do poslednieho, který najposlé počet vyvolených dokoná. O tom psal sem plně v knížkách o cierkvi svaté. Tu vinici chtě zasaditi syn boží, „vyšel jest najprvé ráno,“ to věz, v prvý věk přikázal jest angelóm; a on sám svú osobú, ač ne v těle ještě, najprvé napomenul jest, aby otcové prvého věku světa hodně k prospěchu té vinicě pracovali, jakož vědomo jest o Adamovi, o Sét, o Enoch, a o jiných věku prvnieho. A úmluva o nájmu jest zaslíbenie o peniezi denniem, jenž znamená blahoslavenstvie, kteréž věrní dělníci konečně budú mieti. A znamená peniez blahoslavenstvie pro trojí věc: Prvé pro stálost; neb jakož peniez jest z věci stálé, jenž móž dlúho trvati, tak blahoslavenstvie jest věc stálá na věky. Druhé proto, že peniez jest okrúhlý, tak že v jeho okrslku nenie konce ani počátku: též odplata dělníkov, jenž jest bóh věčný, nemá ani konce ani počátku. A třětie pro nápis; neb jakož na peniezi jest nápis na světlém střiebře neb zlatě, tak v božství některým podobenstvím jest v jeho světlosti napsáno, aby blahoslavení čtli položenie věcí, které jest pán bóh mocně, múdřě, a dobrovolně stvořil k utěšení všem svým věrným.
Pak v druhý věk, jako v třětí hodinu, vyšel jest a uzřěl jest mnohé, ani prázdnie; a těch jest popudil netoliko vnitřním vdechnutím a napomínáním, ale i angelským napomenutím, jakož vědomo jest o Noe, Eber, Táre, a Abrahamovi, jenž v druhý věk věrně sú pracovali. Opět vyšel jest v třětí a v čtvrtý věk, a též jest učinil, jakož vědomo jest na věrných lidech od Abrahama až do Davida, a od Davida až do vyvedenie židóv z Babylona. A pak od toho vyvedenie Babylonského až do Kristova obcovánie opustilo jest čtenie čas jako jalový; neb v tu dobu kněžie davše sě na lakomstvie, netbajíce lidu, že jest prázdnil, zle sú spravovali vinici velikého hospodáře, jakož jim svědčí Kristus hospodář ve čtení S. Mat, v. 21 k. 33-41 v. Pak v jedenadctú hodinu vyšel jest již hospodář syn boží tělestně, a napomínal jest lid, aby věrně pracoval, jako sú prvé pracovali světí otcové.
A tu znamenaj, žet světí rozličně pět těch hospodářových vyjití, ve čtení výklad rozličný pokládají: někteří, jako již jest vyloženo, vykládají vedlé věkóv světa, přěd vtělením syna božieho; a někteří vedlé pět věkóv každého člověka, jenž v každý věk svój má napomenutie i popuzenie, aby pracoval k spasení úžitečně. Skrze ráno rozumie sě věk dětinstva, jenž trvá do let. čtrnadcti. Ten věk jest prvý k práci u vinici svaté, o kterém věku lidu die spasitel v 1O k. 14 v. S. Mar.: Nechte dětí malých, ať ke mně jdú. - Druhý věk jest jinošstvie, od let čtrnadcti až do osmezcietmého léta. V tom věku třěba pilnu býti jinochóm a děviciem; neb najviece, jako v třětí hodinu na den horka, přibývá jim horkého k smilství a k marnosti zapálenie. V tom věku byl onen mládec neb jinoch, jenž jest řekl Kristovi, Mt. 25, že jest zachoval přikázanie všecka z své mladosti. - Pak devátá hodina třětí věk znamená, jenž slove mužnost, a počíná sě od osmezcietma let, a trvá do čtyrydcieti a osmi let. V ten věk lidé již na konci v síle jdú dolóv; ten také věk obecně lidé marně tratie. A na znamenie těch tři věkóv, že lidé v nich hřěšie nepracujíce hodně, bóh Kristus vzkřiesil jest, zde v tělesenství pracuje, tři člověky: děvčičku v dětinstvu, Mat. v 9, 25, mládce, syna vdovy, v jinošství, Luk. 7, 15, a Lazara v mužnosti, Jan v 11 k. 44 v. - Pak jedenadstá hodina znamená starost, a běží od let čtyřidcieti a osmi až do let sedmdesáti. I v tom věku mnozí stojie prázdní, kteříž v těch letech nedělají, což jest Kristus, vinicě hospodář, přikázal; avšak i ty milostivý hospodář volá, chtě jim dáti, což bude spravedlivého. - Pak šestý věk jest ostatek let, od sedmidesáti až do skonánie, a slove šietnost, od niež slovú šietové, a ženy baby šietné. A těmi věky lidé běžie, z nichž jeden ve čtení jest opuštěn„to věz prvý věk, jenž slove mládie: ten trvá od narozenie člověka až do pochopu zlosti; a proto jest ten věk opuštěn, neb nenie zavázán k práci u vinici, proto že ani sobě zasluhuje co k spasení, ani také prohřěšuje.
A tiemto výkladem jde svatý Řehoř; protož takto die: že každý k dobrému životu, některý v dětinstvu, některý v jinošstvu, některý v mužnosti, některý v starosti, některý v šietnosti veden jest; protož každý jinú a jinú hodinu k práci do vinicě jsú voláni. Protož, bratřie! obyčejóm svým přihlédajte, a již-li boží dělníci jste, vizte. Važ každý, co činí, a znamenaj, již-li pracuje u vinici boží. Neb ktožt v tomto životě svých věcí hledá, ještět jest do vinice božie nepřišel; ale tit pánu pracují, kteříž ne svých, ale páně ziskóv hledají, kteří horlivostí lásky plně zisku duší hledají, a jiných s sebú uvesti jsú pilni. Neb kto sobě živ jest, kto těla svého rozkošmi pase, ten právě jako prázdný hoden jest tresktánie, neb póžitku božie prácě nenásleduje. A ktož až do věku poslednieho bohu živ býti meškal jest, jako do jedenadsté hodiny prázden stál jest. Protož právě až do jedenadsté hodiny léním řečeno jest: „Co ted stojíte celý den prázdni?“ Jako by zjevně řekl: Ač bohu v dětinstvu a v mladosti živi býti nechtěli ste, aspoň k posledniemu věku hleďte, a k cěstám života, ješto již nemnoho dělati budete, aspoň na večer přidte. To vše S. Řehoř.
Tu věz, že vinicě té Kristovy strážní a dělníci najpilnější mají býti kněžie, neb jim zvláště v apoštoléch jest od hospodáře řečeno: Já ustavil sem vás, aby šli a úžitek přinesli. Jan v 15 k. 16 v. Ti mají tu vinici rozploditi příkladem svatým a naučením dobrým; oni mají tu vinici okopávati, bludy ven plejíce; mají štiepiti neb saditi, v dobrém učiece; a mají přivazovati, naději k spasení praviece. O blazě jim, kteří v té vinici tak pracují! a běda jim, kteříž učinivše úmluvu, aby v té vinici tak pracovali, pak viece kazějí svými zlými činy! O nichž sú biskupové a kněžie i zákonníci súd vydali, když jest jich Kristus otázal, co učiní vinařóm hospodář, až příde? řkúce: že zlé zle zatratí, a vinici svú poručí jiným vinařóm. Mat. 21, 41. O takých kněžích die Hugo, Lib, de 12 abusion: Kněžie naši prázdni jsú, opilstvie pilni jsú; zemské věci čenichají, ustaviční v uliciech, řiedcí v kosteléch; zpozdilí k poznání hřiecha v člověku, a hotoví naleznúti zaječí stopu; radějše hromáždie psy než chudé, spieše chleba dadie psu než chudému; viece jich slúží u stola než u oltáře; pacholkóv mají mnoho a žáčkóv málo; jichž lože jest přípravnějšie než kostel, stuol hotovějí než oltář, čieše dražšie než kalich, kuoň dražší než mšál, kápě pěknějšie než ornát, košile rozkošnějšie než mešná košile [alba]; a ještě, hóře, že jich hácě jsú čistějšie, než korporálové, to jest než rúšky, na nichž božie tělo ležé! - Takt Hugo praví, mně za zlé nemějte!
Ó běda bude nám kněží, nebudeme-li pracovati statečně v té vinici! Aj die hospodář vinicě prázdným: „Co stojíte cělý den prázdni?“ I zdali nevieme, že die S. Pavel 2 k Tessalonickým 3 k. 1O v.: Nechce-li kto dělati, nejez. Die S. Řehoř: Co k tomu my učitelé dieme, že přěd súdným dnem úřad cierkvi svaté přijímáme a němý chléb jieme? A svatý Bernard die: Přídú, přídú přěd stolici súdcě, tu kdež sirotkóv a vdov bude slyšána žaloba těžká; dóvod tvrdý, že sú jich statek jedli, a hřiechóv neshladili! - Ale mají výmluvu faráři a biskupové i jiní, řkúce: Mám náměstka, a což skrze jiného činí, jako by sám učinil. K tomu odpov'edá S. Bernard, řka: Ktož má náměstka v práci, bude mieti náměstka v odplatě. Neb die S. Pavel 1 Korint. v 3 k. 8 v.: Každý vezme odplatu vedlé své práce. Aj die, každý vedlé „své,“ ne vedlé náměstkovy; neb byt měl farář tisíc náměstkóv, každý ten má dosti za sě sám pracovati, a farář vždy jest zavázán, aby sám pracoval, a nemóž-li snésti, aby pomocníka věrného měl. A bez pochybenie, když který kněz mešká své miesto, tehdy ihned má náměstka dábla, jenž všechny nedostatky jeho znamená, kteříž sě stanú jeho netbáním; a ač v tu dobu nezná toho, ale pozná v súdný den. A nepomóž výmluva, jíž sě bránie, řkúce, že proto kovář má kleště, aby sě neožehl: též farář neb biskup má náměstka, aby od věčného ohně, neb od očistcového nebyl pálen; ale jest odpověd k tomu lehká: že ďábel nechaje kleští, vezme kovářě! Neb dělá-li věrně s lidem třiedník, on za svú práci odplatu vezme, a farář vždy musí odpověd dáti, že jest prázdnil. A mým domněním třiedníci věrní jsú v cierkvi svaté vice než nynější prelátové platni; neb úřad kněžský najviece vedú, krstie, káží, mše slúžie, zpoviedají, a nejsú-li lakomí, že majíce ztravu a oděvec zisku nehledají, tehdy jsú následovníci apoštolští. Též diem o dobrých farářích. A jakož vizi, tehdy ti najlépe v vinici boží pracují; neb velicí preláti, jako papež, kardinálové, a u dvora jiní, ti sě jedné v prodávání obrokóv obecně obierají; arcibiskupové a biskupové, ti s panstvím dosti činiti mají; kanovníci ti sě sami pasú; oltářníci, jenž nekáží, odbudúce mše, obecně spie neb hrají, aneb v krčmě sě obierají; a mnišie bohatí, ti zavrúce sě, dobřě sě sami pickují; pakli jsú žebráci, tehdy lanžují, aby což mohú najviece na lidech vymluvili.
Ale věz, žet dobrých tu nemiením; nebt mám za to, že v kterém kolivěk stavu kto boha miluje, jeho přikázanie plní, tent jest jemu vzácen jako věrný sluha; avšak jeden viece než druhý v cierkvi svaté prospievá. A ti nebudú bez odplaty, neb die čtenie: „A když sě sta večer, vece pán vinicě vladaři svému: Volaj dělníky a daj jim mzdu jich.“ To jest, jako die výklad, když konec světa, neb každého člověka konec přijide. „Řekl jest pán,“ to věz božstvie, jenž jest bóh. „Vladaři,“ to věz Kristovi člověku, jenž jest tu vinici svú krví, potem i smrtí štiepil, „Volaj dělníky!“ O tom volání die Kristus v 5 k. 25 v. Přijde hodina, když mrtví uslyšie hlas syna božieho. Hlas ten bude: Vstaňte mrtví, podte súdu. „A daj jim mzdu jich,“ to věz, jiež sú zaslúžili; neb die písmo, 1. Korintským 3, 8, že dá každému vedle jeho činóv. „Počna od najposlednějších.“ Tu věz, že Kristus počne od najposlednějších, to věz od svých apoštolóv, jenž sú v jedenadstú hodinu, to jest v čas poslednieho věku přišli. Jimž jest slíbil, řka, Mt. 19, 28: Vy jenž ste po mně šli, sedněte na dvanadcti stolicéch, súdiece dvanadcte pokolení. Avšak všichni, kteřéž sú v těch pěti hodinách byli povoláni a věrně pracovali, vzěli sú jednostajnú odplatu, to věz jedno blahoslavenstvie. Čtenie die: „vzěli sú jednostajné penieze,“ to věz, kteříž peniezi k odplatě blahoslavenstvie všem rovně platie, ač jedni světí budú věččieho dóstojenstvie než druzí. A tak najprvnějšie nazývá najdóstojnějšie, jakož jsú apoštolé; najposlednější mohú slúti světí najmenšieho zaslúženie.
Dále die čtenie: „A vidúce“ - některé biblie mají „přišedše“ - „první domněli sú sě, že by viece vzieti měli; a vzěli sú i oni jednostajné penieze, a vzemše reptali sú.“ Tu jsta dvě slově těžcě: jedno, že dělníci první domněli sú sě, že by měli viece vzieti; druhé, že reptali sú. Neb kterak to móž býti„ aby světí tak blúdili v domnění i v reptání? A jistě žet velmě těžko móž právě odpovědieno k tomu býti: neb to jisté jest, že nižádný svatý v súdný den nenařkne boha, by jemu křivdu učinil, aniž bude mieti myšlenie, by měl viece mieti, než což jemu dá pán bóh z své milosti. Protož die S. Řehoř: Ale móž otázáno býti, proč že by reptali? Řečeno jest, kteříž aspoň pozdě v královstvie povoláni sú; však královstvie nebeského nižádný reptaje nebéře, nižádný, ktož béře, ale nemóž reptati? A ihned odpoviedá sám, řka: Ale že svatí otcové až do příchodu páně, to věz Kristova, kterak kolivěk spravedlivě živi sú byli, do králevstvie vedeni nejsú, jedné až by sstúpil ten, který by zavřěný ráj lidem položením smrti, své otevřěl: jich to reptánie jest, že pravie, aby králevstvie vzěli byli sú živi, avšak dlúho aby ho nevzěli byli vzdáleni. Neb ty, kteréž po skonalé spravedlivosti pekelnie miesta, ač tichá, přijala sú, jistě jim jest byla i prácě na vinici i reptánie; protož jako po reptání peniez berú ti, kteříž po dlúhém času z pekla k radostem nebeským přišli sú. Ale my, ktož jsme v jedenadsté hodině přišli, po práci nerepcern.e a peniez béřeme; neb po smírcě, to věz po Kristově příchodu, jenž jest na tento svět přišel, v královstvie uvedeni býváme ihned, když z těla vycházieme, a to bez meškánie béřeme neb přijímáme. To vše S. Řehoř. Miení krátcě, že světí přěd narozením Kristovým, jenž sú u vězenie temné šli, že nemohli ihned do nebes jíti, ač by byli hodni, že Kristus ještě nebyl nebes otevřěl, jsúc v temnosti, na vinici pracovali sú, a tak diviece sě z prodlenie svobody, jako reptali sú: ale křěstané, jsú-li dobřě živi v poslední věk, ihned umrúce, bez vězenie v nebeské králevstvie jdú, jako bez reptánie. A tak domněnie a reptánie pokládá S. Řehoř za divěnie, tak že staří světí v mysli rozkládali, kterak dlúho sú byli u vězení, a že sú mněli, by byli spieše vysvobozeni, a že bez hřiechu tak sú sě domněli i divili. A pak odpověď hospodářě, již odpověděv jednomu, to jest sboru tomu starcóv svatých, řekl jest: „Přieteli! nečiním tobě křivdy;“ a potom všecka řeč tresktavá, ta odpověď jest vypravenie k poznání božie spravedlnosti a milosrdenstvie jeho, tak že on ukazuje a oznamuje, že milosrdně a spravedlivě dá každému, jakož ráčí. Neb poňavadž nižádný nevyslúžil jest na něm, že mu dal duši a tělo, ale on dal jest každému z veliké své milosti: ovšem zjevná jest věc, že když dá člověku dar ducha svatého a radost nebeskú, že jemu nečiní křivdy, ale činí mu velikú milost, dada jemu život věčný.
A věz, že velmě jest těžké čtenie v tom kusu o reptání, jako ve všech čteních; a ját znám, žet nerozumiem jemu, a svatého Řehoře nezamietám. Ale mnět sě zdá, žet by nižádnému svatému pro divenie, jenž by bylo bez hřiechu, neřekl bóh: „Oko tvé křivé jest,“ to jest: úmysl tvój křivý neb zlý jest, jakož die na to slovo: „Aneb oko tvé křivé jest,“ S. Jeronym; to věz: I zdali dobrota má tobě jest příčina zlosti? A že reptáci položili sú, jako by jim vladař křivdu učinil, to sě ukazuje tiem slovem, že die vladař: „Přieteli! nečinímt tobě křivdy;“ protož ještět vyznávám, žet nerozumiem. A svatý Řehoř praví, že to reptánie, to věz divenie, bylo otcóv svatých, dokud sú nevyvedeni z vězenie: a čtenie praví, že „vzemše jednostajné penieze, reptali sú;“ prvé vzěli a pak reptali, a to zdá sě proti řeči svatého Řehoře.
Opět povolánie dělníkóv: to miení-li sě v súdný den, kterak by otcové světí sě divili, ani vědie, proč sú tak dlúho u vězení byli? Neviem, mohlo-li by takto rozumieno býti: že buďto kdyby kteří, vezmúce odplatu, reptali, tehdy by vladař mohl každému reptáku odpovědieti: „Přieteli! nečiním tobě křivdy“ a tak dále. A tento rozum šel by na to, že by Kristus všecko čtenie na to vedl, aby lidé statečně v cierkvi svaté pracovali, a pracujíce aby nedomněli sě, by jako z práva měli mieti králevstvie nebeské, ale brž z veliké jeho milosti. Neb nic sám od sebe, jelikožto od sebe, nemóž člověk na bohu zaslúžiti; neb čím viece bohu slúží, tiem jest viece bohu dlužen, proto že jemu dává to, že on mnoho bohu slúží; a tak čím kto jest k bohu lepší, tiem jest bohu dlužnější, neb mu dal viece dobroty. Protož reptánie světí nebudú mieti, pakli opět móž rozumieno býti, buď že dokud zde jsú světí a trpie mnoho, a řkú v tesklivosti, že trpie vedro a nesú břiemě, a v naději wzěli sú odplatu hodnú po smrti. Konečně na tom ostávám, že každé slovo Kristovo jest pravé, a kteréhož nerozumiem, to jeho milosti porúčiem, maje naději, že po smrti urozumiem.
Dále die Kristus: „Tak budú najposlednější najprvnější,“ to věz, že křěsfané budú v odplatě dóstojnější než židé světí, tiem během, že v krátké práci, s Kristovú pomocí stojíce proti veliké ďáblově ukrutnosti, viece zaslúžie, než sú starého zákona v dlúhém času zaslúžili. Móž také takto býti rozumieno, že najposlednější, to věz v světě najzavrženější, budú pro svú pokoru s jinými ctnostmi najprvnější; a v světě najdóstojnější, že ne tak budú bohu slúžiti, budú poslednější, tak že zavržený kniežek v světě přědejde papeže a biskupy v odplatě, a sedláček ciesaře i krále; neb die Kristus, Lukáš 14, 11 a 18, 14: Ktož sě níží, ten bude povýšen. Protož die tu S. Řehoř papež: Aj ač vieme již, které věci a kterak veliké dobré činili sme, ještě nebeský súdcě kterak to vážiti bude, nevieme. A jistě radostivě každý má pracovati, aby aspoň byl v králevství božiem najposlední. Amen.
V ten čas, když zástup mnohý sbieráše sě a z měst chvátáchu k Ježíšovi, řekl jest v podobenství: Vyšel jest ten, jenž rozsievá, rozsievat semene svého. A když rozsieva, jiné padlo podlé cěsty a potlačeno jest, a ptáci nebeští szobali jsnědlij je; a jiné padlo na skálu, a všed uvadlo [uschlo], neb nemělo jest vláhy; a jiné padlo mezi trnie [mnohá], a spolu [s trním] vzrostlá trnie utlačila sú je [siemě]; a jiné padlo v zemi dobrú, a všed [t. kdy jest vzešlo] učinilo úžitek stý. Ty věci řek, voláše: Ktož má uši k slyšení, slyš! I tázáchu učedlníci jeho, které by to bylo podobenstvíe? Jimž on vece: Vám dáno jest znáti tajemstvie [mysterium] králevstvie božieho, ale jiným v podobenství [neb skrze podobenstvie,per similitudinemJ, aby vidúce [tělestněJ neviděli [duchem hodně] a slyšiece nerozuměli jk spasení sobě]. A jest toto podobenstvie [Est autem haec parabola ]. takto sě vykládáj: Siemě jest slovo božie; a kteříž podlé cěsty, ti jsú, jenž slyšie, pak přijde ďábel i vynme slovo z srdce jich, aby neuvěřiece spaseni nebyli. A kteří na skálu, ti jsú, kteříž když uslyšie, s radostí přijímají slovo; a ti kořenóv [radices] nemají, neb za čas lad tempus] věřie, a v čas pokušenie odstupují. A kteréž v trnie padlo, ti jsú, jenž slyšie, a v pečlivostech a v zbožích a v rozkošech života [tělestného obyčejem zlým] jdúce, udušeni bývají [t. v duchovniem životě, neb slovo božie v nich zhyne]. Ale které v zemi dobrú, ti jsú jenž v srdci dobrém a najlepšiem, slyšiece slovo, zachovávají a úžitek přinosie v utrpení [t. trpiece do koncě pro slovo božie].
Ukazuje svatý Lukáš, že lid veliký chvátal jest k Ježíšovi; druhé, že Ježíš mluvil jest v podobenství; třětie, že sám jest vyložil učedlníkóm podobenstvie. O prvém prvé řečeno jest, že rozličnými úmysly chvátali sú lidé k Ježíšovi: že pro zdravie, pro nasycenie, pro divy, pro dobré naučenie, a kněžie pro utrhánie a rúhánie. A tak die čtenie: „když zástup mnohý sbieráše sě a z měst chvátáchu k Ježíšovi,“ to věz, jedni aby slyšeli ho sobě k spasení. A že těch bylo málo, protož nekázal jim, aby všickni ihned rozuměli; jakož sám die ve čtení, že proto mluví Y podobenství, aby slyšiece nerozuměli. I die čtenie: „Řekl jest v podobenství.“ V tom naučil jest spasitel své učedlníky, aby nevděčným ne ihned, když chtie, pravili božieho tajemstvie, an jest řekl v 7 k. 6 v. S. Mat.: Neroďte svatého dávati psóm; to jest: slova, jenž svaty lidi činí, nedávajte utrhačóm. Bych jiné příčiny pravil, proč jest mluvil v podobenství, netřěba jest; neb jest on sám odpověděl, že proto tak mluví, aby zlí nerozuměli. Ač jsú jiné příčiny, jako ta: aby příkladem naučil a v paměť sprostným položil; a také aby skrze věci časné k nebeským věcem nás povzdvihl. A tak milostivý spasitel někdy jest mluvil zjevně, a někdy skrytě v podobenství; a potom jest nám vyložil, jakož ukazuje svaté čtenie. Protož die S. Řehoř, že již toto čtenie výkladu nepotřěbuje, jedné napomenutie; neb poňavadž je sama pravda vyložila, o to sě všetečně člověk křehký nepokúšej. Tak die Řehoř.
Protož mile držě spasitele našeho vyloženie, vzpomínám i sobě i jiným, že siemě, jenž jest slovo božie, padne-li v smilníky, jenž jsú vedlé cěsty, kterážto cěsta jest srdce myšleními smilnými utlačené, to uvadne, nepřinese blahoslavenstvie; a upadne-li na skálu, to věz na srdce tvrdé pýchú a zufalstvím, opět úžitka nepřinese; a upadne-li v trnie, to věz v lakomé srdce, opět zhyne; jakož Kristus die, že bude udušeno pro pečlivosti, pro sbožie, a pro rozkoši. A tak smilní, pyšní a lakomí od Krista, že v nich slovo božie neprospievá, sú ukázáni; a že vešken světi těmi jest naplněn, protož maličko jest těch, v nichž slovo božie úžitek nese. A že jimi svět naplněn jest, svědčí S. Jan 1 v 2 k. 16 v. řka: Všechno, což jest v světě, neb jest žádost těla, neb žádost očí, neb pýcha života. Žádost těla jest chlipnost smilstvie a rozkoši; žádost očí jest lakomstvie, neb lakomý, což uzří, chce mieti; pýcha života ta sě sama miení. Aj těmi hřiechy lid světský, to věz v světě zlý, jest naplněn, že'každý zlý neb jest smilný, neb lakomý, aneb pyšný, a některý všěch těch hřiechóv plný. Aniž móž býti kto v hřieše po krstu v smrtedlném, by nebyl pyšným; neb die písmo, Eccl. 1O, 14: Počátek každého hřiecha jest pýcha. Neb ďábel najprvé v pýchu jest upadl, chtě býti najvyššiemu podobný v moci neb rovný, nechtě jemu býti poddán; neb ktož nechce nižádného mieti nad sebú, ten chce býti najvyšší. Tak jest mienil angel Lucifer, i učinil sě již jest Luciper, to jest byv jasný, jest v temnostech.
Týmž hřiechem hřěší každý, ktož božieho přikázanie jednoho, kterého kolivěk, nedrží. U příkladě: bóh die: „Nesesmilníš,“ a ty pak v svátek sesmilníš: tu ihned najprvé pýchu ukážeš bohu, že ho neposlúcháš. Druhé lakomstvie ukážeš, viece saháš, než máš mieti; neb netoliko jest lakomstvie na penězích, ale jako na kravách, neb kobylách, též i na ženách. Třětie si sesmilnil. Čtvrté si závist učinil, že's záviděl té ženě, vdově neb panně, neb i prázdné ženě, že ona bez tebe jsúc, od tebe nebyla pohrzěna. Páté si hněv učinil své duši; neb die S. David, Žalm 11, 5: Ktož miluje zlost, nenávidí duše své. Šesté učinil's lenost, neb's měl v ten čas bohu slúžiti, a to si zmeškal. Sedmé's libost tělestnú, jenž přěsahá lakotu, učinil. A tak mně, by jeden hřiech smrtedlný učinil, sedm's jich spáchal, né brž všecka's božie přikázanie přěstúpil.
Prvé jest: „Nebudeš mieti bohóv jiných.“ A ty si ženu za boha oblíbil; neb pravie světí: Což kto miluje viece než boha, ten to za boha má. Věř svatému Pavlu apoštolu, jenžt k Filipenským v 3 k. 19 v. píše, řka, že jich bóh břicho jest, to věz obžerníkóv: a jinde die, Kolossenským 3, 5, že lakomstvie jest modloslúženie. - Druhé přikázanie jest: „Nevezmeš jména pána boha svého nadarmo.“ A ty přisáh na krstu Kristovi, odřěčil si sě smilstvie, pýchy i každého hřiecha smrtedlného, a pak smilníš; a vzal's jmeno křěstan od Krista, a pak si darmo jeho jmeno vzal. Neb die S. Augustin i svatý Cyprian, veliký mučedlník a biskup, že nadarmo ten jmeno křěstanské béře, ktož Krista v skutciech nenásleduie; a smilník kterak následuje čistého panicě Jezu Krista? - Třětie přikázanie: „Pomni, aby den sváteční světil.“ Jejž světiti jest, od hřiechu sě pilně vystřieci: a ty pak v svátek smilníš, aneb o smilstvie frejem, tacem, úmyslem stojíš. - Čtvrté přikázanie: „Cti otcě svého i máteř svú.“ A ty smilně, nectíš otcě pána boha, ani matky najdóstojnějšie, cierkvi svaté, jenž jest- sbor všech vyvolených k spasení s pánem Kristem. - Páté přikázanie: „Nezabieš.“ A ty pak smilstvím zabil si svú duši, a druhú té smilnicě, s níž si smilnil. - Šesté jest: „Nesesmilníš.“ To si upřiemo přěstúpil. - Sedmé: „Nepokradeš.“ A ty kradeš bohu chválu a sobě čas smilstvím, a jako zloděj kryješ sě, aby tebe neviděli, a nepomníš, že všudy jest bóh a všudy tě vidí, i angelové i také v nebesiech světí. A když vzvieš, že krásti jest cizí věc vzieti bez přivolenie toho, čie jest ta věc, a ty vzla's ženu boží bez jeho přivolenie k smilství, i kterak nejsi zlodějem? - Osmé přikázanie: „Nepromluvíš proti blížniemu svému křivého svědectvie.“ A ty proti svému spasiteli s dáblem stojíš, a skutkem svědčíš, že on nenie tvój bóh. Neb die S. Pavel k Titovi v 1 k. 16 v., že hřiešní vyznávají boha, ale svými skutky zapierají. - Deváté přikázanie: „Nepožádáš domu blížnieho svého, ani ženy jeho.“ A ty žádaje k smilství které kolivěk ženy, žádáš domu Kristova, svého blížnieho, v kterém domu on chce na věky přěbývati; a táž žena jest Kristova vedlé stvořenie a jeho krví vykúpenie. Pak-li jest dobrá a ty jie žádáš, tehdy žádáš Kristovy pravé manželky; neb každá dušě, jenž jest v milosti boží bez hřiecha smrtedlného, jest pravá chof Kristova, a zvláště jest-li vyvolena k spasení věčnému. - Desáté přikázanie: „Nepožádáš věci blížnieho svého.“ A ty žádáš, jakož řečeno jest, ženy Kristovy, jenž jest tvój blížní, člověkem jsa; neb die S. Augustin: Každý člověk jest každému člověku blížní.
A této řeči potvrzenie jest slovo S. Jakuba v epištole 2 k. 1O v., jenž die: Ktož v jednom jest vinen učiněn, jest všech vinen. To jest: ktož jedno přikázanie jest přěstúpil, všemi jest vinen, neb nižádného nedrží. A chtěl bych, by tuto řeč každý člověk i uměl, i dobřě ji pamatoval; neb zdá mi sě, že by spieše sě hřiechóv smrtedlných uvaroval. A k tomu velmě pomocno jest čtenie Kristovo, v němž položil jest, že siemě, božie slovo, padá ve čtvery lidi, a jedné v jedněch ostává a přinášie úžitek.
A tu znamenaj, že slovo božie slove siemě: prvé proto, že jakož, země jest úžitečná, proto že plodí siemě a úžitek přinosí, atak pro siemě jest vzácná: též slovo božie činí srdce člověčie bohu vzácné. Protož die spasitel, že země dobrá jsú, kteříž v srdci dobrém a najlepšiem, slyšiece slovo, zachovávají, a přinosie úžitek v trpění neb v setrvání. Druhé, že jakož z jednoho zrna bývá jich mnoho: též z slova božieho rodí sě synóv božích mnoho. O tom v 13 k. 8 v. S. Mat. die Kristus, že některé přineslo póžitek stý, některé třidcátý, některé šedesátý. Třětie, že sěmene nesětie jest lidu k smrti, tak že by lidé nesěli, neměli by co jiesti, a tak by hladem mřěli: též slova božieho nesětie jest lidu k smrti duchovní, Protož Isaias v 1 k. 9 v.: By nám bóh zástupóv byl semene neostavil, jako Sodoma bychme byli a Gomorra, to věz, nynie v hřiešiech a potom v mukách. Gomorští měštěné a Sodomští měli jiesti a píti dosti, byli prázdni, a neměli, kto by jim kázal, protož němými hřiechy duchovně zemřěli sú.
Z toho máš dóvod, kterak jest úžitečné slova božieho rozsievánie; neb poňavadž to siemě, slovo božie, jest pokrm, jímž sě krmí a živí člověk vnitřní, dušě, aby rostl v synovstvu božiem v dóstojenstvie některak nesmierné, zjevno jest, že velmě jest úžitečné, hodné rozsievánie toho semene a přijímánie. Protož Kristus, váže toho semene rozsievánie, „vyšel jest“ od otcě boha, vtělil sě jest, aby to siemě rozsieval; protož on jest ten, o němž sám die: „Vyšel jest ten, jenž rozsievá, rozsievat semene svého.“ A poňavadž siemě jest slovo božie a on jest bóh, ukázal jest tiem čtením, že on jest bóh, jenž jest vyšel z života panny Marie „rozsievat semene svého.“ Protož on jest sám pravý a prvý rozsěvač, ale jiní jsú rozsievky, z nichž on rozsievá. Protož řekl jest učedlníkóm svým, Mat. v 1O k. 2O v.: Vy nejste, jenž mluvíte, ale duch otcě vašeho, jenž mluví v vás. To věz: ne vy od sebe máte, což pravdy mluvíte, ale od ducha svatého, a tak ode všie svaté trojice. Protož milý brachu! hrzieš-li mnú, rozsievkú nečistú a košíkem smrdutým, ale nezamietaj semene slova božieho; nebť bóh skrze ten košík tobě rozsievá. Protož die Kristus, Lukáš 1O, 16: Ktož vámi hrzie, mnú hrzie! to věz, když v tom jich neposlúchá, co Kristus skrze ně velí.
Druhý dóvod, že velmě úžitečné jest slova božieho kázanie a slyšenie dóstojné: neb syn boží sám jest rozsieval neb kázal, a mezi jinými činy svými najviece pilen kázanie byl; málo krstil, mši jedinú slúžil, když chtěl život skonati; ale kázati počal ve dvanadsti letech, když jest v chrámě mistry učil, Luk. 2 k. 46 v. Potom od třidcieti let počav, tři léta a několik měsiecóv až do smrti kázal, a pro kázanie ukřižován; pak z mrtvých vstav, opět kázal učedlníkóm svým, a vstupuje na nebesa, za odchodné jim přikázal, řka, Mr. 16, 15: Jdúce po všem světě, kažte čtenie každému stvoření. A tak z jeho příkladu jest dóvod prospěchu kázanie pravdy božie.
Opět dóvod: že mše slúženie, jenž jest chleba posvěcenie, aby byl božím tělem, ta mšě činí, že chléb bude tělem božím; a to nebude na věky: ale hodné kázanie to činí, že duše některak vboží sě a s Kristem v jednotu v milosti vejde, a na věky tak móž ostati. A tak že troje přívuznost s Kristem slovem zachovaným bývá, jakož die sám Kristus, Mat. 12, 5O: Ktož kolivěk činí vóli otcě mého, jenž v nebesiech jest, ten mátě má, sestra má, i bratr mój jest. A váže viece to duchovnie přirozenie než tělestné, řekl jest ta slova jednú na kázaní k jednomu, když mu řekl, Matouš 12, 47: Otec tvój a mátě tvá hledají tebe; a on ihned řekl, Matouš 12, 48 a 5O: Kto jest otec mój a mátě má? každý, ktož činí vóli 'otcě mého, ten mátě má, sestra má, i bratr mój jest. A též kdy žena jedna chválila ho a jeho matku, řkúc, Lukáš 11, 27: Blahoslavený břich, jenž tě nosil, a prsí, které's ssál! a on váže viece duchovnie rozenie, jenž jest z hodného slyšenie slova božieho, odpověděl jest, řka, Lukáš 11, 28: Ovšem, to věz: tak jest; ale blahoslavení, kteříž slyšie slovo božie a zachovávají je, to věz plně. A ti jsú země dobrá, v níž slovo božie, to siemě, upadá a, úžitek přinosí.
Ale by ta země srdce našeho byla dobrá, musie mieti do sebe pateru ctnost: Prvé, aby jako země má stálost pevnú, že stojí, jako jí bóh přikázal: též země našeho srdce má mieti viery ustavičnost. Opět země má spoludržělivost, tak že všechna chce spolu býti: a my máme k sobě mieti lásku, abychom všichni spolu byli u milosti. Země jest studená: a my máme býti tiší, zapálenie hněvivé hasiece. Země suchost má: a my v pití a v jedení máme mieti skrovnost. Země má těžkost a vždy dolóv sě tiehne: a my máme mieti pokoru proti pýše, abychom sě s ďáblem nepali vzhóru. A tak bychom byli země dobrá, o níž Kristus mluví ve čteni; a chtě abychom dobřě to pamatovali, řekl jest: Ktož má uši k slyšení, ten slyš. Tu die S. Řehoř: Pomněte, co sě die: Kto má uši k slyšení, ten slyš. A dále die: Protož pilni buďte, aby přijatá řěč v srdečném ušě ostala; pilni budte, ať siemě vedlé cěsty nepadne, ať zlý duch nepříde a z paměti slova nevynme! To Řehoř.
Ještě znamenitá řeč jest Kristova, že zbožie nazývá trním; a ne darmo, ale proto, že dusí slovo božie, rieb ho i kázati i slyšeti brání, a ovšem zachovávati. Neb die Kristus: „A jiné padlo mezi trnie, a spolu vzrostla trnie i utlačila sú je,“ to věz, zbožie mnohá utlačila sú slovo božie, jakož die Kristus. Tu die S. Řehoř: Bratřie najmilejšíl bychom my vám trním zbožie nazvali, snad byste nám nevěřili; neb kto by mně věřil, bych že trnie jest sbožie vyložil? a najviece proto, že trnie bode a zboží těší. Avšak zbožie trnie jest: neb myšleními mnohými mysl derú. To Řehoř. Miení, že zbožie jest trnie, jakož Kristus die; neb pečlivostí velikú člověka derú, a v něm slovo božie dusie ta zbožie. Bode zbožie člověka v zdravém životě, na smrti, na súdě, a v pekle. Na světě třmi bodeními, to věz: dobýváním, držením a ztracením; neb těžce ho člověk dobývá, těžce chová, a těžce ztracuje. Na smrti bode, an by nerad ot něho umřěl a s sebú nelzě vzieti, an sě vrtí, komu sě dostane, myslí. Na súdě ubodne, neb die bohatcóm Kristus, Matouš 25, 41-42: Lačen sem byl, a nedali ste mi jiesti; žieznil sem, a nedali ste mi píti; jdětež zlořečení do věčného ohněi Pak u pekle budú bósti na věky, jako onoho bohatcě, jenž jest chudého Lazara nekrmil, a jest pohřeben v pekle. Jehož nás uchovaj milý Kristus!
V ten čas pojal jest [súkromě] Ježíš dvanadst učedlníkóv, a řekl jest jím: Aj jdeme [neb vstupujem] do Jeruzaléma, a budú dokonány všecky věci, kteréž psány sú skrze proroky [neb od prorokóv] o synu člověka [Marie panny]; neb bude dán [od kniežat] pohanóm, bude posmieván, i bičován a uplván; a když ho zbičují, zabijí ho, a den třětí z mrtvých vstane. A oni nic těch věcí nerozuměli sú, a bleše slovo toto skryto od nich, a nerozumiechu, které věci blechu řečeny od něho. A stalo sě jest, když sě blížil k Jericho [městečku], slepý jeden sedieše vedlé cěsty žebře. A když uslyše zástup minující, tázáše, co by to bylo? I řekli sú jemu, že Ježíš jde Nazaretský. 1 voláše, řka: Ježíši, synu Davidóv! smiluj sě nade mnú [neb milostiv mi bud]. A kteří napřěd jdiechu, láli sú mu, aby mlčěl; a on mnoho viece voláše: Synu Davidóv, smiluj sě nade mnú! A stav Ježíš, kázal ho přivesti k sobě; a když sě přiblížil, otázal ho, řka: Co chceš, tobě učiním. A on vece: Pane! ať vidím. A Ježíš vece jemu: Prozři! viera tvá tě uzdravila [to věz, pro vieru si uzdraven]. A ihned viděl jest, a šel jest po něm velebě [chvále] boha; a vešken lid [všechna obec], když uzřě, dal jest chválu bohu.
Stavé toto čtenie cierkev svatá, jenž jest sbor věrných křěstanóv, dnes svým synóm jest na památku položila, aby pamatujíce svého milostivého otce umučenie hrozné a smrt nevinnú, ohavnú a ukrutnú, od marnosti sě zachovali, vědúce, že pro ně dal sě k tomu utrpení a k té smrti. O běda bláznivým masopustníkóm, jenž zapomenúce dobroděnstvie tak velikého, i dadie sě k marnostem, jimiž sě posmievají svému otci! A abychom sě vystřiehali od hřiechu, jenž tento čas najviece lidem panuje, to svaté čtenie srdečně znamenajme. Aj co die spasitel učedlníkóm, pojem jě súkromě? Že jde dobrovolně k posmievání, uplvání, bičování, a k zabití: a masopustníci pojdú k smilství, obžerství, k bláznovství, a k své duše zahubení! Proč? Neb jeho svatému čtení nerozumějí; to věz, že ač slyšie a tělestně rozumějí, ale v duši mile nepřijímají. Aj apoštolé také, ještě tělestní, nerozuměli sú jeho řeči, ana jest velmě zjevná, jakož každý móž jí rozuměti. I die svatý Lukáš: Pojal jest Ježíš dvanadct učedlníkóv a řekl jest jim. „Pojal súkromě,“ jako die S. Mat. v 2O k. 17 v., aby sě jiní menší učedlníci nepohoršili. „Dvanadct,“ mezi nimiž byl Judáš, proto aby vystřiehl ho pro budúcí zradu; a jiné vystřiehl, aby v jeho z mrtvých vstání nepochybovali, jakož die S. Řehoř: Vykupitel náš, věda, že pro jeho umučenie učedlníci sě budú mútiti, jim daleko napřěd svého umučenie muku, i svého z mrtvých vstánie oslavu jest pověděl, aby, když by an mře viděli, jakož jim jest pověděl, také že z mrtvých vstane nepochybovali. A že ještě učedlníci tělestní nemohli sú srozuměti slov jeho tajemstvie, k divu je přivedl, když jest přěd nimi slepý zrak vzal, aby ti, kteříž sú slov tajemstvie nestihli, u vieřě nebeskými skutky byli potvrzeni. To S. Řehoř.
Z té řeči máš, že jim své umučenie napřěd, než jest trpěl, pověděl, pro jich potvrzenie. Též nám sě dnes čte to čtenie, abychom hřiechóv sě varovali, a v svaté paměti jeho majíce umučenie, v dobrých skutciech sebe potvrdili. Dále máš, že jim řekl: „Aj jdeme do Jeruzaléma,“ to věz dobrovolně, ne bezděčně. V tom ukazuje své veliké k otci poslušenstvie, svú velikú pokoru, a své veliké milosrdenstvie. „A budú dokonány všecky věci, které psány sú skrze proroky,“ to jest, budú naplněny. Psáno bylo o něm od prorokóv, co má činiti, co trpěti, a co za obé má vzieti, za své oslavenie a naše vykúpenie. „Neb ty věci psány sú o synu člověka,“ t. o Kristovi, jenž jest syn jednoho člověka, panny Marie. Což sě dokoná, die: „neb bude dán pohanóm.“
Tu věz, že otec dal ho na smrt, jakož die S. Pavel k Římenínóm v 8 k. 32 v.: Zvláštniemu synu svému neodpustil jest bóh, ale za ny za všecky dal jest ho, to věz na smrt. Dal sě jest také sám za nás, jakož die S. Pavel k Efezským v 5 k. 2 v.: Dal sě jest sám za nás obět. Dal jest ho Judáš, jakož die S. Mat. v 26 k. 15 v., že jest řekl: Co chcte mi dáti, a já vám ho zradím? Dali sú ho biskupové a kněžie i zákonníci Pilátovi k smrti, jakož jemu řekl jest Pilát, Jan 18, 35: Lid tvój a biskupové tvoji dali sú mi tě, co's učinil? Dal ho Pilát konečně na smrt, jakož die S. Lukáš v 23 k. 25 v.: Ježíše bičovaného dal jest k jich vóli. Važiž, že bóh otec dal ho z veliké milosti našeho spasenie, a on sě též dal; Judáš dal ho z velikého lakomstvie, a kněžie s biskupy z veliké závisti. S Judášem držie nynějšie svatokupci a zrádcie, a prodavači pravdy; a s kněžími a biskpuy držie závistiví, kteří hubie ty, jenž boží pravdu káží.
Dále die čtenie: „bude posmieván.“ Tu věz, že posmievali sú sě v domu biskupa Kaifáše jeho múdrosti, když sú zavázavše jeho oči, s ním na mochodrž hráli, řkúce v 23 k. S. Luk.: Hádaj, Kriste! kto jest, jenž tě bil? jako na jhře řiekají, zaviežíce oči a udeřiece: Kto v tě? Druhé, posmievali sú sě jeho tichosti u Eroda v domu, že jim k jich vóli neodpověděl; protož, die S. Luk. v 23 k. 11 v., pohrzěl jím Erodes i jeho lid, a dal na něho rúcho bielé, na znamenie, že jest blázen. Třětie, posmievali sú sě jeho králevému dóstojenstvě u Piláta, davše trest v ruku jako berlu, a korunu trnovú na hlavu, a oblekše v prozlacené rúcho, i hekali sú, klekajíce a tepúce trsti v hlavu: Zdráv, králi židovský! Potom sú plili v tvář jeho, jako i židé u Kaifáše. Čtvrté, posmievali sú sě jeho moci, chodiece okolo kříže, volajíce, Marek 15, 29-3O: Haha! ty jenž boříš chrám boží, pomoz sobě! A jiní, Marek 15, 31: Jiným jest pomáhal, necht sobě pomóže! A opět, Matouš 27, 43: Doufali jest bohu, necht jemu pomóž nynie, chce-lit! Aj takt sú naplnili posmievánie.
O milí synové Kristovil i nejde vám to nynie k mysli? Aj vysvobodcě vězňóv zrazen jest, oslava angelóv v posměch jest, pán všeho světa mrskán jest, zrcadlo nepoškvrněné a krása věčné světlosti uplvána jest: i zdalit nynie netrpí tak veliké protivnosti od zlých křěstanóv? Však die S. Pavel k židóm v 6 k. 4-6 v., že ti, kteříž jednú osvieceni sú, a okusili sú daru nebeského, jako jsú křěstané, jenž sú věrú osvieceni křěst přijeli a slovo božie i tělo přijímali, a opět v hřiechy smrtedlné padají, ti druhé sobě syna božieho mučie a v posměch mají. Takt die S. Pavel. I zdalit nynie u biskupóv jeho múdrosti sě neposmievají ti, jenž jeho život za bláznovstvie mají? A kto jim die: Neprodávajte moci duchovnie, jenž slove duší poručenie, oltářóv, kostelóv a oleje svěcenie, rozhřěšovánie, a žákovstva svěcenie, neb die spasitel, Matouš 1O, 8: Darmo ste vzěli, darmo dajte! a oni ihned: Tot kacieř! tot blázen! chce nás již učiti; bíte ho, tajte, do žaláře ve tmu vsaďte, at nás neučí! I zdalit sě také jeho múdrosti neposmievají? On velmě múdřě ustavil, a biskupové v posměch mají. Co? Aby biskupové světsky nepanovali, aby nesmilnili, aby kázali, aby lid velmě snažně k spasení vedli.
Též pohřiechu! v domiech kniežetských tiší jsú v posměch, a u súdcí pravda nalézá pomoc, jako Kristus u Piláta! A to pohřiechu! od kněží pochodí, že oni sami jim zlý příklad dávají, křivě súdiece, jich netreskcí, ani jim káží, ani rady dávají, kterak by právě súdili, ale brž naučie, kterak by pravdu udusili. Jako sú biskupové, doktorové, kanovníci, opatové, faráři a zákonníci vydali radu světským na radnici neb na rathauzě, aby potupili mnohé kusy, a kazatele druhé aby od kázanie slova božieho odstrčili; to sú doktorové Palec, Stanislav s druhými vydali: s Eliášem, s Brodem, s Ború a s Simonem. Ale ač sú potupili, že kněžie nemají panovati světsky, však vždy stojí pravda chudého Krista, jenž nechtěv panovati, řekl jest učedlníkóm svým, Lukáš 22, 25-26: Králové světští tit panují, ale vy ne tak. A ač sú potupili, že desátkové jsú pravé almužny, avšak ač oni nechtie slúti, však požívajíce desátkóv, jsú almužníci: neb sú jich ani po dědictví došli, ani kúpili, ani vydělali, ani v kostky vyhrali, jedné ač by druzí, kupujíce obroky u papeže aneb u jiných, tak jich došli; avšak vždy desátkové jsú almužny, od lidí pro boží chválu za duše dány.,Protož hekají jim zádušie, i oni sami, když jim kto chce škoditi, tehdy žalují, kvielé, volají, káží, že jim chudé zádušie berú a hubie; ale když jim nižádný nepřěkážie, tehdy nazývají panstviel Čertovi páni! kdet sú od Krista k světskému panování povoláni? snad onde, Matouš 19, 21: Chceš-li býti dokonalý, jdi a prodaj všecky věci, které máš, a daj chudým a poď po mně. Na to slovo die S. Augustin, In lib. de contemptu mundi, že to jest přikázanie zvláštnie kněžské, kanovnické i mnichovské. A svatý Bernard, píše ku papeži, jenž slul Eugenius, die, že nemá panovati, přivodě jemu i svatého Petra řěč i Kristovu, Lukáš 22, 25-26; a die zjevně na toto slovo: „Králové pohanští panují, ale vy ne tak“ die ted zjevně: Apoštolóm zapovědieno jest panovánie!
Ale již toto jest v posměch a v potupenie, od času, jakž jest dáno papeži od Konstantina krále panovánie, po třěch stech let a po prvém po Kristovi. V kteréžto dánie hlas jest slyšien: „že dnes jest jed vlit v cierkev boží.“ I pravie oni, že dábel to řekl; a já diem: že bud angel boží neb dábel, vždyť jest pravdu pověděl! Neb tiem nezčastným zbožím, jež Kristus nazývá mamonovú zlost, Luk. 16, 9, zjedovatělo a ztráveno jest nám takměř všecko křěstanstvo na duši; odkud svárové mezi papeži, mezi biskupy, a mezi jinými kněžími. Psi sě o kost hryzú, vezmi kost a přěstanút; nebud zbožie u kostela, a nenalezneš k němu kniežka! Odkud svatokupectvie? odkud přielišná v kněžích pýcha nad světské? odkud jich smilstva? jistě od toho jedu. Ale tělestní učedlníci Kristovi, to věz ti, jenž po Kristovi jdú, aby tělo pásli: kněžie, mnišie a žáci, tit tomu nechtie rozuměti! A co jest těch tělestných, kteříž proto jsú kněžie, aby byli bohati, lidu vzácni, jiesti, píti dosti měli, a v rozkoši přěbývalil byl by toho dóvod, kdyby kněžie všichni tak byli živi, jako Kristus s apoštoly: aby majíce oděvec podobný a co jiesti a píti ku potřěbě, měli na tom dosti, jako die S. Pavel 1 Timoteovi v 6 kap. 8 v.
Dále die čtenie: „A stalo sě jest, když sě blížil k Jericho, slepý jeden sedieše vedlé cěsty, žebře.“ Tu vedlé výkladu svatého Řehoře: Jericho jest nedostatek našeho tělesenstvie, k němuž sě Ježíš přiblížil, když sě syn boží vtělil, a člověku světlo, kteréž jest byl hřiechem ztratil, jemu navrátil. Neb poňavadž sě bóh v tělesenství ponížil, člověka jest k božským věcem povýšil; kterýžto člověk právě, jakož die čtenie, slepý podlé cěsty žebře sedí; neb Kristus pravda die, Jan 14, 6: Já jsem cěsta. Protož ktož světla věčné jasnosti nezná, slepý jest; ale věří-li, že Kristus vykupitel jest, tehdy vedlé cěsty sedí. A věří-li, ale ještě modliti sě Kristovi mešká, aby světlo věčné přijal, tehdy slepý u cěsty sedí, ale ještě, aby světlo viděl, neprosí; pak-li věří a u cěsty sedí, a již srdečně volá, znaje své temnosti a žádaje, aby viděl světlo, tehdy volaj srdečně: „Ježíši, synu Davidóv, smiluj sě nade mnú!“
A tu ještě znamenaj v tom slovu: „Slepý jeden sedieše vedlé cěsty žebře,“ ze duchovně čtyři věci v naší biedě sě znamenají: Prvé slepota, že die: „slepý;“ druhé mdloba, že die: „sedí;“ třětie blud, že die: „vedlé cěsty;“ čtvrté chudoba, že. die: „žebře.“ Neb člověk jest pro hřiech slep, mdel, bludný, a velmě chudý: slep, že boha právě nezná; mdel, že nic duchovnieho dobřě nečiní; bludný, že v přikázaní, jenž jest cěsta božie, nechodí; a chudý, že vše, což jest měl, to jest ztratil. Neb shřěšiv smrtedlně, ztratil jest boží milost, i duši, i tělo, i vše, což jest v milosti měl, tak že, jakož die S. Augustin, nenie hoden chleba jiesti; nebo jsa v hřieše smrtedlném, jest zrádcě a protivník boží, a tak nenie hoden chleba, ani které věci požívati. A to by sě nevěříciemu dokázalo, kdyby v tom hřieše umřěl, že by tělo červie, lidé zbožie, a duši čertie vzěli, a on by v pekle nemohl ničehož k vóli požívati. Dóvod jest na onom bohatci pohřebeném v pekle, jenž je nemohl mieti k své žádosti krápě vody. Protož třěba slepému volati a řéci: „Ježísi, synu Davidóv, smiluj sě nade mnú.“
Tu znamenaj, že slepec tento vyznal jest, že Ježíš jest pravý bóh i člověk, řka: „Ježíši,“ ukazuje, že jest bóh pravý; neb Ježíš, jako angel Gabriel vyložil jest, řečeno jest: spasitel. A řka: „synu Davidóv,“ vyznává, že jest pravý člověk. A řka: „smiluj sě nade mnú,“ ukazuje jeho moc a milosrdenstvie; neb by neměl ho za mocného, jenž by ho mohl uzdraviti, a za milosrdného, jenž by ho chtěl uzdraviti, tehdy by ne tak velmě k němu. volal, řka: „smiluj sě nade mnú!“ Protož die S. Jan zlatoústý: O člověče! nečetl's knih, jsa bez očí; i kterak's poznal světlo světa? A odpoviedá sám, řka: Věru pán osvěcuje slepé! Dále viz, odkud tento slepý vzal jest pochop, aby poznal Ježíše, a shledáš, že z slyšenie a z otázánie; neb die čtenie: „A když uslyše zástup minující, tázáše, co by to bylo?“ Tu jest naučenie, že otázáním a slyšením o Ježíšovi lidé přichodie ku poznání viery, a tak i k spasení, jakož dovodí S. Pavel k Římenínóm v 1O k. 17. v., řka: že viera jest z slyšenie, a slyšenie nemóž býti bez pravenie neb kázanie. - „Řekli sú jemu, že Ježíš jde Nazaretský.“ Ježíš Nazaretský proto, že v Nazaretě jest vzvěstován i vychován. Nazaret slove ktvúcí, a který květ viece v ctnosti kvetl než Ježíš? „I voláše,“ ale srdcem viece než ústy: „Ježíši,“ ty spasiteli a tak bože, „synu Davidóv“ a tak člověče, „smiluj sě,“ moc a milosrdenstvie ukáže „nade mnú,“ jenž jsem biedný a tvého milosrdenstvie potřěbný. „A kteří napřěd jdiechu, láli sú mu, aby mlčěl.“
O zlí lidé! bráníte volati k Ježíšovi, aby sě smiloval; však on die skrze llavida, zalm 91, 15: Volati bude ke mně, ty potřěbný, a já uslyším ho a vzvelebím ho. Tento silně následují zástup nynější, jenž bránie Ježíše Krista jmenovati, jimž ti jsú v ohavnosti, kteríž často Ježíše Krista milují a jmenují. Aniž od počátka, jakž sú křěstané nastali, mezi křěstany nebylo jest tak jmeno Kristovo zavrženo, jako nynie, a zvláště od kněží, že ač v svých hodinách jmenují Krista, avšak velmě sě protivie, když slyšie kazatele neb jiného člověka, an jmenuje Krista. Ale věrný křěstan, netbaje na ten chaterný svódný zástup, jenž přědčí přěd Ježíšem, svá ustavenie a přikázanie viece velebě než Ježíšova, ten řku křěstan volá z srdce bez strachu ještě viece: „Ježíši, synu Davidóv, smiluj sě nade mnú!“ neb nenie písma, by kdy kto volal tak k němu, a nebyl uslyšán. A divná věc, že biskupové a kněžie, mistři a zákonníci neřiekali sú jemu rádi Ježíš, než; opilec, žráč, hřiešník, dábelník, blázen, svódce, zločinec neb zlosyn, rúhavec, to jest kacieř, jakož čtenie ukazuje. Tak nynie jeho údóm věrným řiekají, a tak i jemu, neb die on sám, Mt. 25, 45: Což ste jednomu najmenšiemu z mých učinili, mně ste učinili.
„A stav Ježíš, kázal ho přivesti k sobě.“ I stáním, i přikázaním, i mluvením, i skutkem milostivý Ježíš ukázal jest tu milosrdenstvie. O milostivý Ježíši! slepý nemóž po tobě jíti, a ty ho čakáš; bránie jemu k tobě volati, a ty ho přivesti velíš! O milosrdný Ježíši! viece's vážil hlas jednoho slepého, než hlas zástupa velikého! O milostivý Ježíšil nyniet by papež, arcibiskup, a všelikaký prelát neb král nestál tak k volání jednoho slepého žebráka, aby sě nad ním smiloval, pravdu volajíciemu učinil! Nebt die Isaias v 1 k. 23 v.: Sirotku nesúdie, a přě vdovy nevchodí k nim. Pakli kdy vejde, ale prvét ji objedie, aneb roky ztrávie, žet jí málo neb nic neostane. Aniž káží chudého k sobě přivesti, ale brž káží odehnati; aniž brzy sě naleznú ti, jenž by nuzného, a zvláště hřiešného k Ježíšovi přivedli.
„A když sě přiblížil, otázal ho: Co chceš, tobě učiním.“ O milostivý Ježíši! mile si slepého žebráka sčakal, ochotně's ho otázal, řka: „Co chceš?“ sladcě a štědřě k prosbě jemu si sě poddal, řka: „Co chceš, tobě učiním.“ Vóle jeho na něm ptáš; zda mieníš, že neuzdravuješ těch, jenž k tobě nevolají a nežádají tvého smilovánie, ale uzdravuješ ty, jenž volají: „Ježíši, synu Davidóv, smiluj sě nade mnú?“ Protož ty tiežeš ho, ne by nevěděl, co chce, ale že chceš, aby ty byl prošen, aby srdce k sobě pozdvihl, aby k žádosti věčči popudil a utěšil, že uslyšíš.
„A on vece: Pane, at vidím!“ Znamenaj slepého prosbu: prvé řekl: „Synu Davidóv!“ ale již die: „pane!“ jako by řekl: Jelikož jsi syn Davidóv, móžeš sě smilovati, ale nemóžeš slepých osvěcovati; ale jelikož jsi pán všeho světa, jsa synem božím, móžeš slepé osvěcovati. Protož dokavad volal jest: „synu Davidóv! smiluj sě nade mnú,“ dotud nevzal zdravie; ale když jest řekl: „pane!“ ihned byl uzdraven; neb on jest pán, jenž osvěcuje slepé. Protož věřě slepý, že on jest ten pán, ihned die: „Pane, at vidím!“ Tu die S. Řehoř: Aj slepý od pána ne zlata, ale světla žádá, nechce nic kromě světla žádati; neb ač co kolivěk slepý móž mieti, bez světla nemóž viděti, co má. Protož následujme ho, bratřie najmilejší! o němž slyšíme, že i na duši jest uzdraven i na těle. Ne falešného zbožie, ne zemských daróv, ne zhynujících ctí od pána, ale světla žádajme; ne světla, kteréž v miestě móž býti zavřieno, a kteréž s časem bude skonáno, které nocmi bývá přětrženo, kteréž obecně od nás hřiešníkóv bývá vidieno: ale onoho světla žádajme, kteréž s angely viděti móžeme, kteréž ani počátka má, ani skonánie, kterémužto světlu jistě viera cěsta jest. Neb právě slepému, jenž osviecen měl býti, ihned Ježíš jest odpověděl: „Prozři, viera tvá ta tě uzdravila.“ Ale k tomu pomyšlenie tělestného člověka die: Kterak mohu světla duchovnieho hledati, poňavadž jeho nemohu viděti? však nejisto jest, jest-li, poňavadž tělestnýma očima sě nesvietí. Tomu myšlení odpověď jest: že toho myšlenie, kteréž čije ne tělem, ale skrze duši myslí; a nižádný nepochybuje, má-li duši, avšak jie nevidí, a z neviděné duše viděné sě tělo zpravuje.
Ale již co prosíciemu slepci sě stalo, a co on jest učinil, slyšme. Neb die čteme: „A ihned prozřěl jest, a šel jest po něm, velebě boha.“ Vidí a následuje ten, ktož co jest dobré rozuměje, činí; ale ten vidí a nenásleduje, ktož věda co jest dobré, nečiní. To svatý Řehoř. „A vešken lid, když uzřě, dal jest chválu bohu.“ Též i my týž skutek Ježíšóv vidúce, jděme po něm v ctnostech, chvalme ho, velebme ho, ač sme slepí byli na duši, sediece vedlé cěsty, a ne v těstě, kteráž die: Já jsem cěsta! A byli-li sme žebráci, chleba jeho svatého těla i chleba tělestného nehodní, volaj každý z nás, řka: „Ježíši, synu Davidóv, smiluj sě nade mnú!“ A všichni spolkem dajme chválu bohu otci, synu, i duchu svatému, jenž jest bóh požehnaný na věky.
V ten čas [když byl okrstěn] veden jest Ježíš na púšť od ducha [svatého], aby pokúšen byl ot dábia, A když sě postil [nic nejeda ani piv] čtyřidcietí dní a čtyřidcieti noci, potom zlačněl jest. A přistúpiv pokušitel [Iakač, Iudař], vece jemu: Jsi-li syn boží [neb ač syn boží jsi], řci, ať kameni tito chlebové budú. Kterýžto odpověděv řekl jemu: Psáno jest: Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, jenž pocházie z úst božích. Tehdy vzal ho [nesl neb vedl] on vjel ďábel do města svatého [do Jeruzaléma], a postavil ho vrchu chráma [na střěše, kde jest stála stolice kazatedIná], a vece jemu: Ač syn boží jsi, pusa sě [skoč] dolóv; všakť psáno jest Jod Davida, Žalm 91, 111, že angelóm svým přikázal o tobě, a v rukú ponesú tě, aby neurazil snad o kámen nohy své. Vece jemu Ježíš: Opět psáno jest: Nebudeš pokúšeti pána boha svého. Opět vzal ho ďábel na horu vysokú velmě, a ukázal jemu všecka královstvie světa a chválu [neb slávu] jich, a řekl jest jemu: Ta všechna [neb ty všechny věci t. kráIovstvie] tobě dám, ač padna modliti [neb klaněti] sě budeš mně. Tehdy vece jemu Ježíš: Jdiž, Satane! nebt psáno jest: Pánu bohu svému modliti sě budeš, a jemu samému slúžiti budeš. Tehdy opustí ho dábel. A aj angelé pustá pili sú a slúžili sú jemu.
Svaté toto čtenie ne proto sě dnes čte, by jako dnes stalo sě od dábla Kristovo pokušenie, ani by jako dnes byl Kristus na púšť veden; neb ihned, kdy ho krstil S. Jan, tehdy ihned duch svatý vedl ho na púšť, a pak po čtyřidcieti dnech pokusil ho dábel; ale čte sě dnes to čtenie, aby křěsfané slyšiece, že milostivý spasitel postil sé za jich hřiechy, a byl pokúšen a přěmohl, aby oni také sě postili pro své hřiechy, a ďáblovu pokušení odolali. A tak příkladem svého spasitele máme sě postiti a ku pokušení, abychom je přěmohli, připlaviti. A komu jest lze obé to snésti, nebude-li svatého ducha pomoci, jenž jest vedl Ježíše na púšt? Tak rozuměj, že i otec, i syn, i duch svatý Ježíše člověka vedl jest na púšt, jakož die čtenie: „veden jest Ježíš na púšt od ducha,“ t. svatého, a ne darmo, ale aby byl pokúšen od dábla.
To má rytieř Ježíšóv znamenati a patřiti, že má na svém králi Ježíšovi boj, vítězstvie a odplatu: boj, že sě postil a pokúšen jest; vítězstvie, že ho opustil pokušitel; odplatu, že sú přistúpili angelé a slúžili sú jemu. Túž cěstú jest jíti jeho rytieři, neb die ten vítěz, Joh. 12, 26: Ač mi kto slúží, pod po mně. A nemá věrný rytieř zufati, neb on s ním bude, jakož jest slíbil svým rytieřóm, řka, Mt. 28, 20: S vámi jsem až do skonáme světa. O poňavadž jest s námi Kristus, die S. Pavel, Římanům 8, 31, i kto bude moci proti nám? však on dá moc, múdrost, dobrovolnost, abychom mocně, múdřě a dobrovolně po něm šli. Aj on příjem křest ot Jana u veliké pokořě, pro ny pro hřiešné veden jest na púšt od ducha; jakož die S. Řehoř: od ducha bez pochybenie svatého. A móž býti položena příčina, proč jest veden na púšt od ducha svatého: prvá, aby súkromě sě modlil za své věrné; druhá, aby přěmoženie ďáblovo od Krista bylo zjevno; třětie, aby zpósob pokánie pravého nám ukázal, kterýžto zpósob jest, abychom sě káli hřiechóv, v odlúčení běhóv světských, jenž k hřiechu táhnú, a v utrpení od rozkoši tělestné sě zdržujíce, neb v tom veliký diel záleží pokánie. Aniž má věrný křéstan jinak mnieti, než že jeho na púšti obcovánie a póst dní XL jest každému křěstanu ku příkladu a vší svaté cierkvi k prospěchu, i jeho svaté pokušenie od dábla, o němž die: „Veden jest Ježíš na púšt od ducha, aby byl pokúšen od dábla.“ Protož die S. Řehoř: Spravedlivé jistě bylo, aby tak naše pokušenie svými pokušeními přěmohl, jakož jest přišel, aby svú smrtí naši smrt přěmohl.
Ale tu máme věděti, že trojím obyčejem pokušenie sě děje: vnuknutím, kocháním, a přivolením. A my když máme pokušenie, častokrát v kochání aneb v přivolení padáme; neb z tělestného hřiechu jsúce početi, v sobě neseme to, proč pokušenie máme. Ale bóh, jenž sě v břiše panny vtělil, na svět jest bez hřiechu přišel, nic odporného v sobě jest neměl; protož ponuknutím mohl jest pokúšen býti, ale jeho mysli libost hřiecha nemohla ukusiti; a tak všecko dáblovo pokušenie zevnitř jest bylo, ale ne vnitř. To vše S. Řehoř. - Aby rozuměl jeho řeči, věz, že pokušenie některé jest vnitřnie; jako když má člověk od těla hnutie k smilství, ano ho nižádná věc jiná k tomu nevábí; neb opět když člověk zle myslí, ano nižádný k tomu jeho nepopúzie. A toho pokušenie Kristus nemohl mieti, neb to pokušenie spadlo jest na ty, kteří sú Adamovým hřiechem zprzněni, jenž sú tělestným skutkem početi; a že Kristus z panny duchem svatým jest počat, protož jest od toho pokušenie vyňat. Pak pokušenie zevnitřnie jest od věci, jenž nenie v člové u v tom, na něhož jde pokušenie; a tak Kristus zevnitř od dábla jest pokúšen. A to pokušenie bylo jest vzpytánie tajemné věci na Kristovi od dábla, tak že ďábel nevěděl jest, jest-li Kristus syn boží; protož chtě toho dojíti, pokúšel ho v moci, že mohl-li by kamenie proměniti v chléb? a že by to učinil, tehdy by tajemnú věc na něm vzvěděl. A že bylo by hrubé pokušenie, kdyby příčiny nižádné neměl, protož uhledal ho, když jest byl lačen, i pokusil ho.
Pak pokušenie lidské, jenž plně v hřiechu sě skonává, to jakož řekl S. Řehoř, děje sě vnuknutím, tak že zlé myšlenie tane na mysl. A to bud kterak kolivěk zlé, když sě člověk brání, nechtě přivoliti, tehdy nenie hřiech, ač jest pošlo pro hřiech; jako hnutie veliké k smilství bylo na svatém Pavlu a bývá na jiných. Potom jde dále kocháním v takém hnutí, ale bez přivolenie, již jest hřiech, ale ne smrtedlný; potom přivoleni k smilství. U příkladě: vidí Petr krásnú ženu, má hnutie tělestné, ale nerad ho má, než trpí je s tesklivostí, boje sě, aby neshřěšil proti bohu, tehdy nemá hřiechu; pak-li vidí ji a má hnutie tělestné k ní, a má libost hledě na ni, tehdy již má hřiech, ač jest k skutku ještě nepřivolil; pak-li má hnutie a libost, a již přivolil, tehdy jest již smrtedlně shřěšil, neb jest přěstúpil božie přikázanie toto, 2. Mojžíšova 20, 17: Nepožádáš, to věz s přivolením, cizie ženy. Cizie žena tu sě mienl každá žena, jiež nemá v manželství, a žádá jie ne pro manželstvie, ale pro chlípu tělestnú. Též rozuměj, když die Kristus, Mat. 5, 27-28: Řečeno jest starým: „Nescizoložíš;“ ale já pravi vám, uzří-li kto ženu k požádání, již sesmilnil jest ji v srdci svém. To věz, požádá-li jie a přivolí-li, že by rád skutek učinil, ale nenie přístupy. A věz, že kolikokrát za den přivolí, toliko smrtedlných hřiechóv učiní.
A věz, že mnozí mnie, že by smrtedlně nehřěšili, líbezně sě vidiece, líbajíce neb jinak dotýkajíce, proto že nemienie sě skutečně dopustiti, Proti tomu die S. Augustin, že pro rozkoš libosti, bez vóle k dokonání, cělý člověk bude zatracen. Cělý člověk jest duše s tělem; protož třěba očima přivierati, a dotýkánie sě ostřiehati. Aj takf běží hřiech, že najprvé tane na mysl, potom bude lektaníčko v mysli, potom kochánie, a pak přivolenie přěs božie přikázanie. A to miení S. Jakub v své epištole v 1 k. 15 v., řka: Žádost když počne, rodí hřiech, a hřiech když bude dokonán, rodí smrt, to věz věčné zatracenie. A tak žádost zlá s přivolením jest hřiech smrtedlný. A ta žádost jest troje: prvá, když jest žádost zlá s přivolením bez skutka; druhá, když skutkem sě dokoná; třětie, když ta zlá žádost jest v ustavičném kochání. Pak po skutku vleče sě obyčej, po obyčeji zatvrzenie, po zatvrzení zufalstvie, po zufalství konečné nekánie, a ihned po smrti v tom věčné zatracenie. O tom viece sem psal o pokušení, v knihách o přikázaních božích; a teď sem uvedl proto, že ve čtení jest zmienka o pokušení, že „veden jest Ježíš na púšť od ducha, aby byl pokúšen od dábla;“ ale ne od své žádosti, jako jiní bývají pokúšeni.
A pokúšen jest Kristus od ďábla třeni hřiechy: lakotú, pýchú, a lakomstvím; a v těch jest od Krista přěmožen, jakož jest byl jimi Adama přemohl. Neb lakotú jest dábel pokusil, když jest Evě ovoce dřěva zapověděného ukázal a radil, aby jedla. A pýchú jie pokusil, když jest řekl, 1. Mojžíšova 3, 5: Budete jako bohové. A lakomstvím pokusil, když jest řekl: Poznáte zlé i dobré. Nebo lakomstvie netolik jest na penieze, ale na povýšenie, jakož die S. Řehoř: že by k lakomství chvály lúpež sě nepřidržěl, nikdy by S. Pavel o jediném synu božiem neřekl, Filipenským 2, 6: Ne lúpežem chtěl jest býti rovný bohu. Protož tiem ďábel otcě našeho Adama ku pýše přitáhl, že ho k lakomství povýšenie popudil. A tak kterými obyčeji prvnieho člověka jest porazil, týmiž od druhého Člověka pokúšeného padl jest. Lakotú ho pokusil, kdy jest řekl: „Rci, ať kameni tito chlebové budú.“ Pýchú neb marnú chlúbú pokusil jest, řka: „Ač syn boží jsi, pust sě dolóv.“ Lakomstvím ku povýšení pokusil, řka: „Ty všecky věci tobě dám, ač padna modliti sě budeš mně.“ A tak náš nový Adam dábla v pokušení lakoty, pýchy a lakomstvie přěmohl jest, a nám dal příklad, abychom též učinili. Postil sě proti lakotě, jakož die čteme: „A když sě postil čtyřidcieti dní a čtyřidcieti nocí, potom jest zlačněl.“
Tu milostivý spasitel postu čtyřidcieti dní nám jest posvětil, a příklad dal, abychom sě postili čtyřidcieti dní, ač ne tak jako on, nic nejedúce ani pijíce. A ač jest on nepřikázal nám zjevně postiti sě čtyřidcieti dní, avšak jeho příkladem a ustavením hodným máme sě postiti; neb léta božieho stého třidcátého osmého papež Telesforus ustavil jen ten puost, a také aby tři mšě na vánocě slúžili. A tak máme sě postiti příkladem svého spasitele a z přikázanie hodného, a pro trojí věc: Prvé, aby chlipnost tělestná byla v nás ukrocena. Druhé, aby mysl naše k nebeským věcem byla povzdvižena; neb máme příklad, že Danielovi svatému pán vzjevil jest tajemné věci, když sě proto postil. Třětie, abychom za hřiechy dosti učinili; neb poňavadž tělo sě kochalo přieliš pitím, jedením, a v druhých i smilstvím, hodné jest, aby také utrpělo. Neb die bóh, Joel 2, 12: Obraťte sě ke mně celým srdcem svým v postu, v pláči a ve lkání. Johel v druhé k. die: Obraťte sě! byli ste sě od mne obrátili lakotú a chlipností, obraťte sě zasě postem, zdržiece sě od hodných věcí, jichž ste prvé nehodně požívali. Protož die S. Řehoř: Ktož pomní, že sě nehodných věcí dopustil, také má sě od některých hodných věcí zdržěti; a ktož učinil jest, co mu jest zapovědieno, ujmi sobě toho, co mu jest pojčeno. Také věz, žef nekaždý jest zavázán k tomuto postu, nebi sě vynímají nemocní, těhotné ženy, děti, chudí, kteří nemají co jiesti: a ti nebožátka spieše sě postie, než bohatí břichatíl A tak puost náš má býti dobrý najprvé, abychom byli bez hřiechu smrtedlného, neb jinak bychme sě darmo postili, jakož die bóh, Jeremiáš 14, 12; a když bude dobrý puost, tehdy hřiechové budú skroceni, ctnosti rozmnoženy, mysl k bohu povzdvižena, a odplata věčná dána. A to již na mši, až do poslednie střědy, každý den všední bude zpieváno v přědmluvě [in praefatione], to jest v řěči, již kněz mluví s bohem, prvé než die, aby chléb byl jeho tělem; takto mluví kněz: Bože! ty jenž tělestným postem hřiechy úžíš, mysli povzdvihuješ, ctnost dáváš i odplaty, skrze pána našeho Jezu Krista.
Aj ted máš, co dobrého pro póst dobrý pán bóh dává; protož postme sě s milým Kristem, a porazíme dábea. O němž die čtenie: „A přistúpiv pokušitel, řekl jemu: Ač jsi neb jsi-li syn boží,“ to jest, jako já sě domnievám, syn boží otci bohu rovný, „řci, ač kameni tito chlebové budú.“ Věděl dábel, že bóh řekl, 1. Mojžíšova 1, 6: Bud nebe! a bylo jest; a že což bóh die, aby bylo, tehdy bude, a nižádný jiný nenie tak mocný; protož chtě poznati boha, i žádá, aby on řekl, aby kameni chlebové byli. A tak pokusil jeho moci najprvé lakotú, mné, by Kristus pro lačnost byl hotověji k lakotě viece než k jinému hřiechu; a také že tiem hřiechem zavedl a zklamal jest prvého Adama v ráji, i chtěl jest druhého Adama zklamati na púšti. A k tomu chtě uvesti Krista, i die: „Jsi-li syn boží, řci, at kameni tito chlebové budú.“ Tu jest umiesil pýchu, ale zjevnějie pokusil lakotú; a obtiežil hřiech lakoty, čině zmienku o chlebu, a ne o jiné krmi, neb nezřiezené jedenie obecné krmě jest těžší hřiech než rozkošné; a také proto, aby ne spieše sě domněl Kristus, by on ho pokúšel. A milostivý spasitel ihned prvú obranu položil písmo, jakož die čteme, že „odpověděv, řekl jest jemu: Psáno jest: Ne samým chlebem živ je člověk, ale každým slovem, jenž pocházie z úst božích.“ A poňavadž slovo božie jest pokrm duše a lepší než chléb tělestný, i proč bych opustě slovo božie, chopil sě chleba tělestného? však slovo božie krmí i tělo, když krotí v něm hnutie, a krmí je, když dává jemu posilenie, aby nezhynulo; jakož jest dóvod na Mojžiešovi, Exo. 24, 18 et 34, 28, jehož jest bóh krmil čtyřidcieti dní na hořě slovy svými, jimiž byl jest sytějí, než by byl sě tělestně krmil. A tak písmem Kristus udusil jest pokušenie o lakotě.
„Tehdy vzal ho dábel do města svatého, a posadil ho na vrchu chráma.“ Kterak ho vzal, vedl-li ho, čili nesl, neviem; než S. Řehoř sě domnievá, že by ho nesl, neb die: Od svatého ducha na púšt veden jest, aby ho tu duch jeho vedl, kde by ho ku pokušení zlý duch nalezl. Ale aj, když dieš. bóh člověk na vysokú horu neb do svatého města vzat jest, mysl neb rozum nepřivoluje, uši člověka toho sě lekají. Aj v té řeči mieni, že by ho nesl; a dále die, že to nenie k vieře nepodobné, ač na něm i jiné skutky znamenáme. Jistě všech zlých ďábel hlava jest, a té hlavy údové jsú všickni zli. I zdali údové dáblovi židé protivní a rytieři, jenž sú mučili, nebyli sú? což tehdy divného, že sě přěpustil od něho na hoře pokúšeti ten, jenž jeho údóm přěpustil sě umučiti? To Řehoř. - Avšak jistoty nemám, nesl-li ho, čili vedl, a pak ovšem neviem, kterak jest byl spósoben, kdy jest ho pokúšel; pak proč sě s ním stěhoval na stolici chrámovú, na vrchu posazenú, tu kdež sú lidu pravili zákon boží. Snad jest měl hnutie k tomu dábel proto, že Kristus písmem prvé pokušenie odrazil, jako by pomienil: Ty, tyI totot jest učený v pís mě, a ját ty lapám na stolici, na níž písmo učie, pýchú; protož postěhuji ho tam a tu ho zkusím. A tak vzal ho dábel do města svatého Jeruzaléma, jenž byl svatý v tu dobu pro Krista svatého s jeho svatými, a postaviv ho pokusil pýchú, chtě aby pyšně sě v moci Kristus ukázal, pustě sě dolóv; a přivedl mu písmo z žalmu 90, 11-12, řka: „Psáno jest, že angelóm svým bóh přikázal o tobě, aby v rukú nesli bez úrazu nohy tvé.“ A z toho móž býti ukázáno, že nenie div, dal-li sě zlému angelu s púště do města nésti, tak že by u městě nižádný neviděl, kdy ho nesl. Pak k tomu pokušení Kristus opět brání sě písmem, Deut. 6, 16, řka: „Psáno jest: Nebudeš pokúšeti pána boha svého.“ Tu rozuměj, žet nemiení Kristus, aby ďábel jeho nepokúšěl, neb řekl by k němu: Nepokúšej mne, pána boha svého! ale že psáno jest a přikázáno každému člověku tak: „Nebudeš pokúšěti pána boha svého;“ a že já jsem člověk a mohu sjíti dolóv, proč bych pustil sě dolóv, pokúšeje pána boha svého? Neb tehdy každý pokúšie pána boha svého, když hledá neb žádá jistoty božie moci bez nuzné potřěby; a to by učinil člověk, když moha lehcě sjíti dolóv bez úrazu, i pustil by sě dolóv, řka: Bóh mě zachová.
Pak třětie pokusil ďábel Ježíše lakomstvím; neb die čtenie: „Opět vzal ho ďábel na horu na vysokú velmě, a ukázal jemu všechna králevstvie světa a slávu jich.“ Ukázal řěči a někakým rozkládáním králevstvie, bohatstvie jich, a co přislušie k nim; a umiesil tu také pýchu a rúhánie, a řekl jemu slibuje lživě: „Tato všechna ta královstvie tobě dám, ač padna, budeš sě modliti mně.“ Tu die výklad: Aj toť stará dáblova pýcha] jakož na počátcě chtěl sě rovný bohu učiniti, též i nynie; neb modliti sě neb klaněti jako najvyššiemu, to na samého boha slušie, a že písma,nemohl mieti podobného k svému úmyslu, protož umlkl. A pán Ježíš uče, kterak člověk křivdu, která sě jemu děje, má strpěti, ale křivdy božie, kteráž upřiemo jest proti bohu, nemá trpěti, ihned dábla pohaněl, řka: „Jdiž Šatane“ Neb prvé mněl jest dábel, by Kristus ho neznal, a že by s ním, s dáblem, jako s člověkem písmem okolo šel; protož jmenuje ho Šatanem, ukazuje, že ho zná, a že jeho vóle jest bohu protivná; neb Satanáš vykládá sě: protivník. A že bóh má moc, aby nedostatek ukázal na dáblu, on písma již neuměl přivesti; protož Kristus přivodí písmo, Deut. 6, 13: „Psáno jest: Pánu bohu svému modliti sě budeš.“ Protož veleně hrubý dóvod jest byl od ďábla Kristovi vydán, t. ukázánie království, aby sě jemu modlil jako bohu, že by mu je on dal, jako jest lživě slíbil. A tak dábel v tom boji jsa od Krista přěmožen, i pro hanbu, i z božieho súdu do pekla jest sstúpil. Protož die čteme: „Tehdy opustil ho dábel, a angelé světí,“ kteříž byli sě vzdálili od Krista, aby dábel byl zklamán, a vítězstvie Kristovo aby bylo slavnějšie, „přistúpili sú k němu a slúžili sú jemu,“ jakož svému najvyššiemu pánu. Protož tu die S. Řehoř: Tu znamenáno má býti, že die čtenie: když ďábel odšel, „přistúpili sú angelé a slúžili sú jemu.“ Z toho co jiného, než jedné osoby oboje věc sě ukazuje: že to člověk jest, jehož dábel pokúšie, i bóh jest, jemuž angelé slúžie? Protož znajme v něm přirozenie své: neb byt ho člověkem dábel nevěděl, tehdy by ho nepokúšěl; ctěme v něm božstvie jeho: neb byť nade všemi věcmi bohem nebyl, jemu by angelé neslúžili. To Řehoř.
A že všichni skutkové našeho spasitele jsú k našemu naučení, jakož i všechno, co psáno jest, k našemu naučení psáno jest, protož máme znamenati Kristovo troje pokušeni a vítězstvie, abychom též přěmohli dábla. Neb nižádný úd Kristóv, též i dáblóv, nebývá na počátku pokúšen, ani konečně, než některým pokušením z těch tří pokušení; aniž móžem přěmoci dábla, jedné týmž obyčejem, ač ne ovšem jako přěmohl milý Kristus. Znamenajmež, že náš spasitel písmem sě bránil; ale nebránil sě, řka: Já jsem tvój pán, neb tvój bóhl Proti tomu jsú nynie antikristovi učedlníci, jenž nechtie, by věrní křěsfané písmem sě bránili, aniž chtie, by zjevovali lidu obecnému písmo, a chtie, aby ihned po jich vóli činili, jakož oni káží; a když věrní chtie, aby oni písmo ukázali, tehdy řkú: Tof jeden z nichi tof ViklefistaJ neposlúchá cierkvi svatél mieniece, že jich vóle nečiní. Ale milý Kristus tvrdě své písmo, a dávaje naučenie nám, všechna dáblova pokušeni přěmohl písmem: učiňme my též, pokusí-li nás tělestný hřiech, v smilstvo neb v obžerstvie táhna, braňme sě písmem, řkúce, že věččie jest duchovnie rozkoš, než tělestná, jíž člověk mnoho lépe jest živ, než tělestnú rozkoš maje; a opět přiveďme písmo, řkúc, že ta rozkoš jest veleně krátká, a duchovnie jest věčná; opět ono písmo, že smilníci a cizoložníci králevstvie nebeského nebudú mieti; a ono, že bohatec, jenž jest chodil v krásném rúšě, a jedl jest každý den stkvostně, umřěv, pohřěben jest v pekle. A proti druhému pokušení, o pýše, jíž čert popúzie, abychme stavóv hledali vysokých, pomněme, že dábel s nebe vystrčen u věčný oheň, proto že sě vysokého stavu neřádně chápal; a držme sě strany jisté, vědúce, že čím sě kto zde viece níží, tiem ho pán bóh viece výší, a znamenajíce, kterak zde povýšení budú na věky poníženi. A proti třětiemu pokušení, jenž jest lakomstvie, pomněme, písmo, že die, Efezským 5, 5: Lakomý nebude mieti králevstvie nebeského; a že lakomstvie jest modloslúženie. Ale pohřiechul málo jich jest nynie, jenž by s Kristem ty tři hřiechy přěmohli, a zvláště kněží, jenž sú od ďábla těmi pokušeními poraženi. Neb padajíce pro lakomstvie, modlé sě a klaněji dáblu, aby zbožie dosti měli; neb neřkú antikristovi, jenž velí přěd sebú klekati, slibuje dávati dóstojenstvie a obroky: „Jdi Satane,“ to věz protivníče! ale brž klanějí sě viece, s věččí bázní, a s věččí poctivostí, nežli pánu bohu.
A jest dosti blízké podobenstvie dáblovo s antikristem, že jakož ďábel řekl jest, že tobě dám ta všechna královstvie, a neznaje jich, aniž maje moci nad nimi: též antikrist slibuje a rozdává dóstojenstvie a obroky těm, kteříž sě jemu klanějí; ale v tom přěsahá dábla, že dada to co nemá, i chce prvé bráti, než ten, jemuž jest dal, bude požívati. Také chtěl jest dábel, aby Kristus tajemně jemu sě klaněl: ale antikrist chce, což móž býti najzjevnějie aby sě jemu klaněli. Ale věmí mají sě písmem brániti, řkúce, že psáno jest: „Pánu bohu svému klaněti sě budeš, a jemu samému slúžiti budeš. klaněním najvyšším a službú najvyšší, neb ta jedné na něho slušie.“
Ještě jest mi velmě znamenité, že pán Ježíš tiše přěslyšel dábla v písmě: toho nynější preláti nechtie trpěti, aby neřku dábel, ale věrný křěstan s nimi v pismě mluvil a odpoviedal, a rádi by, aby nižádný písma člověk světský neuměl. I slyšal sem od věrného dobré paměti od Nikoláše, jenž slul Faulfiš, že když jest byl v Englantu, poznal jest jednoho kuchařě, s nímž jest stál na ztravě; že když biskup tázal ho, proč by četl písmo englicky proti jeho zápovědi? A on bránil sě písmem, tehdy řekl jemu biskup: Vieš-li, s kým mluvíš? Odpověděl, že s biskupem člověkem. A biskup die jemu: I smieš ty, biedný laičel se mnú z písma mluviti? A on jemu odpovědě: Já viem, že ty nejsi veččí než Kristus, a mám za to v naději, že já nejsem horší nežli dábel; a poňavadž milostivý Kristus tiše jest slyšal písmo od dábla, i proč by ty neslyšal, jsa menši než Kristus, ote mne člověka? A biskup rozhněvav sě, nechtěl s ním mluviti, tak že kuchař přemohl písmem biskupa, jako Kristus dábla. Prosmež Krista milého, ať nám dá pomoc, abychom mohli dáblovo pokušenie přěmoci, a s pánem Ježíšem po vítězství sě radovati. Amen.
V ten čas vyšed Ježíš, odšel jest [z Genezaret od mistróv a od zákonníkóv] do krajin Tyrských [Tyru toho mésta] a Sidonských [Sidon toho města]; a aj žena Kananejská [pohanka z těch pohanóv, jenž sluli Kananei] od krajin těch vyšedši, volala [neb křičela] řkúci jemu: Smiluj sé nade nmú [neb bud mi milostiv], pane [t. bože], synu Davidóv [t. člověče] dcerka má zle sě od ďábla trápí [neb dcerku mú zle ďábel tráp]. Jenž [neb: A] oni neodpovědé jí slova. A přistúpivše učedlníci jeho, prosili sú ho, řkúce: Pust ji, nebť volá [křičí] po nás. A on odpovědév vece: Nejsem poslán, jedné k ovciem, kteréž sú zhynuly domu israelského [pokolenie židovského, jenž pošlo jest od Israel, to jest od Jakob]. A ona při jide [Mar. 7, 25 padši] i modlí sě jemu [jako bohu], řkúc: Pane, pomoz mil Který odpověděv, vece: Nenie dobré vzieti chléb synovský [neb synóm t. židómj, a vrci psóm [t. pohanóm]. A ona vece: Ovšem [t. tak jest], panel však [avšak] také štěňátka jedle drobty (otrusky kuotkyJ, kteříž padají s stolu pánóv jich. A odpověděv Ježíš vece jí: O ženo, veliká jest viera tvá; bud [staň sě] tobé, jakož chceš. I uzdravena jest dcera jejie v tu hodinu [v kterú Kristus řekl: Bud tobě].
Svaté čteme, jakož slova vznie, má dosti lehký rozum. Neb Tyrus a Sidon byte sta městě prvé země zaslíbené; ale že židé nemohli sú všech pohanóv z země vyhnati, protož v nich a v té krajině za času Ježíšova pohané sú přěbývali.
Protož tato žena vyšedši z těch krajin, přišla najprvé do domu, aby mluvila s Ježíšem, jako S. Marek v 7 k. 24-25 v. píše; ale že jie tu neuslyšal, běžela jest po něm na cěstě, ustavičně prosiec, aby sě smiloval nad ní a uzdravil jí dceru, již ďábel velmě trápí. Ale milostivý Kristus neuslyšal jie, ani učedlníkóv, jenž sú za ni prosili, do času hodného, a pověděl jest příčinu, řka: že nenie poslán od boha, aby uzdravoval nemocné, jedné lidi z domu israelského, to věz, jedné židy. A ač Kristus právě lid pohanský nazval jest psem, avšak ona Kristovy řeči pojčivši přidala jest, že psi mají drobty jiesti, kteříž padají s panských stolóv; a že je byla ustavičná, pokorná, u vieřě veliká, protož chválu od Krista své viery jest obdržěla, a v tom, co je prosila, jest uslyšána.
Protož die svatý Beda: Čteme svaté, které nynie čteno jest, bratřie najmilejšíl slyšeli sme, že velikú vieru ženy, trpělivost, ustavičnost, a pokoru chválí; jejiež viece divné jest náboženstvie, že ona jsúci pohanka, neslýchavši svatého písma, ty ctnosti jest měla, kteréž ukazuje písmo svaté. To Beda. Z jeho řeči a z té pohanky příkladu máme naučenie, abychom, tu drahú pohanku majíce u příkladě, jí u vieřě, v trpělivosti, v ustavičnosti, a v pokoře následovali, a tak od milostivého spasitele uslyšáni i chváleni byli.
O němž die čteme: „Vyšed Ježíš,“ to věz z země Jenezaret, opustiv mistry a zákonníky, proto že sú reptali a horšili sě, že učedlníci jeho přěstupují přikázanie starších, že jedli sú neumývajíce rukú, proto „odšel;“ a jakož die výklad, že „vyšel jest,“ aby věru ženy pohanské tresktal nevěru mistróv. Aj proto „vyšed Ježíš, odšel jest do krajin Tyrských a Sidonských.“
„A aj žena Kananejská,“ to věz z pokolenie pohanóv, jenž sluli sú Kananei, „volala“ jest neb křičela: „Smiluj sě nade mnú, pane, synu Davidóv“ Řeč tato jejie jest krátká, ale múdrosti plná; protož die S. Jan zlatoústý: Slyš a viz múdrost ženy, znamenaj, duch jejie co die: „Smiluj sě nade mnú,“ neb, tak jest řekla v sobě pohanka Kananejská, neviem co dobrého o sobě; k milosrdenství sě utiekám, tu kdež nevýmluvné zdravie jest! Druhé viz, komu smilovánie prosí, že „sobě,“ řkúc: „Smiluj sě nade mnú!“ Tu zlatá ústa takto mluvie: Co třěba jest, ženo? A ona: Milosrdenstvie hledám. Komu hledáš? A opět ona: Mně. Co potřěbie jest? A ona: Neb dceru mú ďábel trápí. Proč tedy neprosíš: Smiluje sě nade mnú a nad dcerú? A odpoviedá: Ukrutný osten, najhorší hřiech přirozený, milosrdenstvie jest zrušil. Opět die S. Jan zlatoústý: Viz múdrost ženy! nedie: Smiluj sě nad mú dcerúi ale: „Smiluj sě nade mnú!“ nebt ona nečije bolesti, ját vše čiji, jáf sama biedná bolest mám, já nezčastná každý den své muky vizi! Kam pojdu? kam sě ději? „Smiluj sě nade mnú, pane, synu Davidóv, nebť dcera má od ďábla zle sě trápí.“
O přěslavné vyznánie! žena pohanka i božstvie i člověctvie Kristovo vyznává: božstvie proti dábelství, řkúci: „pane!“ člověctvie, aby sě ráčil smilovati, že jsa bohem, chtěl býti člověkem proto, aby milosrdně od dábla vysvobodil; protož die: „synu Davidóv.“ Ukazuje, co jí škodí, řkúc, že „dcera má od dábla zle sě trápí“ bolest, že „dcera“ veliká, že zle ji dábel „trápí“ také hrozná, že ji „dábel“ trápí.
A on neodpověděl jí slova. Jan zlatoústý: Příčiny křiku jejie neotázal, volajície neutěšil, ani skrotil křiku. Tu tepruv divnú věc znamenám: viděl-li's ženy pilnost, viděl-li's mužnost, viděl-li's ustavičnost, viděl-li's vieru? Avšak Ježíš neodpověděl jí slova! Divná věc, o divná u věcech rozličnosti! Prosí žena, modlí sě, kvielí, křikem naplnila nebe, lká pádu, přimnožuje prosby, praví bolest: a milovník lidi neodpoviedál slovo mlčí, studnice zavřěna jest, lékař lékarstvie zadržěl jest! To zlatá ústa. A proč jie neuslyšal ihned? Prvé proto, že prodlenie a vymlúvánie Kristovo viece ctnosti a zbožie jí dalo; druhé pro příklad, aby i ty, když sě modlíš, ač ne ihned vezmeš, od modlenie nepřěstával.
„A přistúpivše učedlníci jeho, prosili sú ho, řkúce: Pust ji, neb volá po nás.“ Prosili sú za ni snad z milosrdenstvie? Aneb chtiece býti prázdni jejieho křičenie? aneb stydiece sě lidského k nim pro ni sběženie? Neb jest i napřěd, jakož die S. Marek 7, 25, běhala, i nazad, jako ted die čtenie, a křičela. Aj učedlníci řkú: „Pust ji,“ to věz, učiň ji milosrdenstvie nedržě jie, „neb křičí po nás.“ A on odpověděv vece: Nejsem poslán od otcě, zvláště jedné mezi židy, jenž sú zahynuli, to věz poblúzením, jako die Isaias v 53 k. 6 v.: Všichni my jako ovcě zblúdili sme. A tak něchtěl dáti příčiny židóm, aby sě nepohoršili, když by viděli, an s Kananejskú velmě lehcě sě obierá, slyše ji. A ona přišedši blíže, již jsúc vesela, že k 'ni promluvil, i modlila sě jemu, padši k nohám jeho, die S. Marek 7, 25, a řekla: „Pane, pomoz mi.“ Krátké slovo umdlelé ženy! Nebožka, již během i křikem ustala, bolest velikú mající pro dceru; a že ještě nevidí slitovánie, omdlevši k nohám padla, a oddechnuvši málo, jedné to řekla: Pane, pomoz mil jižf běžeti i volati nemohu, a tvého milosrdenstvie neodpadnu: „Pane, pomoz mi!“
Znamenaj tři prosby: Prvá jejie: „Smiluj sě nade mnúl“ Druhá učedlnikóv: „Pust ji!“ Ttétie teď jejíe: „Pane, pomoz mil“ O milosrdný, smiluj sěl - to ku prvé. O svobodný, nedrž, pust ji svobodnu od dábla domóv! - to k druhé. O pane všemohúcí, pomoz od veliké ďábelské moci! - to k třětí. Z toho dále máš, že milosrdenstvie snímá hřiech, puštěnie vinu neb muku neb pomstu za htiech, a pomoc v pokušeni pomáhá. A tak „smiluj sě, pust, a pomoz,“ ty tři prosby pohanku od hřiecha, od trápenie vysvobodily, a k veliké milosti a k chvále Kristově sú jí pomohly.
Dále die čteme, že on „odpověděv vece: Nenie dobré vzieti chléb synovský“ neb synóm „a vrci psóm“ k jiedlu; to jest: nenie dobré vzieti slova spasenie, kteréž prvé má dáno býti židóm, a dáti psóm, to jest pohanóm, jenž jako psi vždy proti bohu štěkají, a u modl svých s krví okolo jdú jako psi. O tvrdá odpovědi! o meči ostrý sloval o ráno těžká od pána nebožičcě dána! Prvé ona k němu přišla do domu, a on přěd ní odšel; ona po něm běží, a on přěd ní utieká; ona po něm křičí, a on mlčí; za ni učedlníci prosie, a on odpoviedá; a již zemdlelé, ana u noh leží, řkúci: „Pane, pomoz mi!“ jak ji těší? Tak, že mezi psi ji pokládá, řka: „Nenie dobré vzieti chleba synóm, a dáti psóm!“ O dobroto lékaře, kde jsi nynie? tak ukrutně raněné sě dotýkáš! tak rány jejie tlačíš) psem nebožičku nazýváš, však v zufalství ji vedeš!
Odpovie milý Kristus: Nenie tak, jako dieš! neb já popúziem jie, at by volala; táhnu ji po sobě, aby neodpadla; drtím ji, aby jsúc pohaněna nepadla; dámt jí odtuchu, aby nezufala. Jáť ji naučím, žet die: „Ovšem, pane! však také štěňátka jedie drobty, kteříž padají s stolu pánóv jich.“ - Aj cot die? „Ovšem, pane!“ to věz, „tak jest, jako dieš: ját jsem pes, ti jsú synové, jakož ty je mieníš; nebeř od nich chleba, kterýžt na ně slušie, aby mně dal, ale jako štěněti otruskóv podaj. Daj mé dcerce zdravie, at to jedno dobroděnstvie sě stane nad ni: neb si již mnohá a veliká dobroděnstvie učinil mezi židy. Onit mají za otrusky tvá dobroděnstvie: já, štěňátko tvé, chci dosti na tom mleti; rač sě nade mnú smilovati!“
A odpověděv Ježíš vece jí: „O ženo! veliká jest viera tvá, bud tobě jakož chceš.“ To slovo milost velikú Kristovu ukazuje, i divenie o vieřě, jakoj' sě divil o vieřě centuriona. O ženo! veliká vyznáním, pevným stáním, a srdečným žádáním jest viera tvá. Aj již jest jí milost otevřěl, již vieru chválí, již daruje ustavičnosf, řka: „Bud tobě, jakož chceš!“ Tu zlatá ústa takto mluvie: Ty si uzdravena, ty bud již lékařem, tobět porúčiem lékarstvie, aby je přiložila vóla tvá, uzdrav dcerkui O divná věci! nižádného člověka vóli nečteme, tak velikú by dal svobodu; ale i zdalit by ji dal, by příčina tak veliké viery nebyla?
„A uzdravena jest dcera jejie v tu hodinu.“ V tu hodinu, když Kristus řekl: „Bud tobě, jakož chceš;“ neb die S. Marek 7, 30: A když přišla jest žena domóv, nalezla dievku sedící na loži bez dábla, neb z nie již byl vystúpil. Nravnie máme naučenie, že máme pilně sě modliti pánu bohu, aby ráčil nám od ďábla pomoci; také máme naučenie, že pán bóh nepřijímá osoby, ale v každém lidu, ktož zachová spravedlnost, ten lest jemu vzácen. Jakož die S. Petr v skutciech apoštolských v 10 k. 34-35 v. Protož milostivý spasitel, obcuje s pohany, činil lest mnohé divy, a utěšeně mluvil ku pohanóm, jakož k této pohance a k centurionovi; aniž máme, by kdy tak velmě zievnvmi slovy chválil vieru čí, jako této pohanky a centuriona. Dále máme naučenie, že tato pohanka pro svú vieru byla jest obdarována rozumem, že rozuměla, že pohané isú psi, proto že pilni jsú modl mrtvých, jako psi mrch; také rozuměla, že chléb Kristus nazval jest duchovní pokrm židóm daný, to věz naučenie a divy; a také rozuměla lest, že pohané. když sě obrátie k jeho milosti, že hudú hodni jeho nasycenie. Amen.
V ten čas vymletáše Ježíš ďábla, a ten bleše němý [že člověka oněmil]; a když vyvrže ďábla, mluvit jest němý [člověk]. A divili sú sě zástupové [lidé sprostní]; ale někteří z nich [zákonníci á kněžie] lekli sú: Belzebubem [ílem ďáblem neb jeho mocí], kniežetem dáblóv, vymietá ďábly. A jiní, pokúšejíce [Ježíše], divu [znamenie neb zázraku] s nebe hledáchu od něho. A on Jakž zřě jako bóh poznal myšlenie jich, lekl jest jim: Každé královstvie v sobě rozdělené [nesvorností v lidu] zpustle a dóm na dóm padne; a poňavádž Satan [jenž protivník má jest] v sobě rózdělen jest [vyhániem já ďáblem ďábly], kterák stane [po jeho vóli] královstvie jeho v lidu,- neb zlí lidé jsú královstvie ďáblovo, jako dobří Kristovo, že dlete Belzébubem vymietati mě [t. je vymietám] ďábly? A vymietám-li já Belzebubem ďábly, synové vaši [apoštolé, jenž jsú z vašeho pokolenie] kým vymletalí? Proto [oni li, pro to rúhánie] súdcie vaši budú [v súdný den]. Jistě [proto neb pakli neb opět] vymietám-li prstem božím [t. duchem svatým, die S. Mat. 12 k. 28 v.] ďábly, tehdy [profecto] přišlo jest mezi vy královstvie božie [i. já, jenž jsem hlava královstvie]. Když silný oděnec ostřiehá sieni své, u pokoji jsú všecky věci, kteréž má; pakli [neb: a když] silnější nad něho [t. silnější než on] přijda, přěmóž ho, všecka oděnie jeho odejme, v kteréž jest ufal, a lúpeže jeho [kteréž on lúpežem drží] rozdělí. Ktož nenie se mnú [láskú], proti mně jest [hřiechem, jako dábel]; a ktož nesbierá se mnú v jednotu [láskú], rozptyluje [ode mne nesvornosti]. Když nečistý [pro hřiech] duch [dábel] vyjde od člověka [vyhén jsa pokáním], chodí po miestách [t. srdcích] suchých [od hřlechu smrtedlného], hledaje od počinutie [věčného, by mohl, přěbývánie], a nenalezna [pro ducha čistého] die: Vrátím sě do domu svého[do hřiešníka, jenž jest mój pro hřiech], odkud sem vyšel. A když přijde, nalezna jej chvoštišti [nebo metlami] vyčištěn a okrášlen, i jde a přijímá [assumit neb přijme] jiných sedm duchóv, horších sebe [neb než jest on], a vejdúce přěbývaji tu [v člověku]; a jsú najposlednějšie věci [jakožto čas poslednějšie] člověka toho horšie prvnějších [t. hóře jemu jest než prvé]. A stalo sě, když ty věci mluvieše, pozdvhši hlasu jedna žena z zástupu, vece jemu: Blahoslavené břicho [neb blahoslavený břich], jenž tě nosilo [nosil] a cecikové, které si ssál[ A on vece: Ovšem li. tak jest, jako dieš], blahoslaveni, kteříž slyšle slovo božie, a ostřiehají ho [plniece].
Svaté toto čtenie mnoho zavierá v sobě rozumóv; protož najprvé vedlé slov chci je k rozumu vyložiti. Toto dábelstvie neb dábel slul jest „němý“ proto, že byl jest oněmil člověka, jehož jest trápil; a jakož S. Mat. 12 k 22 v. die, byl jest i slepý i němý. A Kristus vyvrh toho dábla, člověka uzdravil, i zrak i slyšenie jemu vrátil. Aniž jest odpora mezi Lukášem, že die jedné: „bieše ďábel němý,“ a mezi Matúšem, že die: „byl jest němý i slepý;“ neb poňavadž jest byl i němý i slepý, tehdy pravdu die Lukáš, že ten ďábel bieše němý, to věz, člověka činil němého. Pak když Ježíš vyvrh toho dábla, a němý promluvil, i prozřěl slepý, obec sprostná divila sě, a některak sě již přidržěla této pravdy, že Kristus jest Mesias, syn Davidóv; ale jsúce svedeni ti druzí z obcě, strachovali sú sě. A zákonníci, nemohúce zapřieti toho dobrého skutku, jejž sú očitě viděli, potupili řkúce, že zle činí, ač jest dobrú věc učinil; neb řekli sú, že by Kristus jako čarodějník měl moc pro stovařišenie s dábly, moc Belzebuba, toho ďábla, jenž jest knieže nad jinými ďábly; a tak že by jeho mocí ďábly vymietal, tak že on přikázal jeho moci, a dáblové, jakož menší, poslůchajíce Belzebuba, kniežete svého, vycházěli by z lidí; a tak že by Kristus slúžil a modlil sě Belzebubovi, aby on to svú mocí činil. Ale druzí majíce, že s nebe ta moc jest sě stala, že on ďábla vyvrhl, žádali sú divu s nebe, aby jim toho dovedl, že je to učinil boží mocí; a pán Ježíš vida z kořen myšlenie zlého kněžstva a zákonníkóv, položil jest pět dóvodóv proti jich bludnému myšlení.
A pro tyto reptáky znamenaj, že za času Kristova byli sú od dáblóv trápeni mnozí a poraženi. A vědúce dáblové, že Mesias Kristus měl sě z toho pokolenie uroditi a přijíti, a bojiece sě, by Kristus nebyl ten, popudili sú mistróv, kněží a zákonníkó.v, aby zle Kristovy skutky vykládali, a tak aby lidé na něho netbali, a jeho divy jako zlého čarodějníka zamietali. Protož řekli sú: „Belzebubem, kniežetem dáblóv, vymietá dáblyl“ A že by tak bylo, jako oni pravie, tehdy by moc ďáblova sama sě zkazila; protož aby toho Kristus dovedl, dává zjevný příklad, řka: „Každé královstvie v sobě rozdělené opustie, a dóm na dóm padne.“ Neb má-li královstvie státi dobřě, musí to býti, aby strany lidí jedné vóle byly, a tak aby jedna druhé nekazila. Pakli jedna boří druhú, tehdy nestane to dobřě královstvie; neb obě sě straně zkazíta, aneb jedna bude zkažena, a tak královstvie v jedné straně opustie. A Kristus die, že z kořen bude zkaženo a opustie: jakož vědomo jest o království dáblóv, jichž královstvie mocí Kristovú a posilením cierkvi svaté jest zkaženo. A dóm na dóm padá, když moc věččie tiskne nižší z pyšné závisti: jakož jest o dáblech, jenž vždy jsú sobě protivni. A poňavadž Kristus v ten čas uzdravoval jest tak mnoho od dáblóv poražené ne mocí Belzebubovú, tehdy musili sú toho v pravdě pojčiti, že poňavadž tak sě ruší ďáblovo královstvie, že již jest přišel ten Mesias, to věz Kristus, jenž má nad ďábly moc, aby je vyháněl; a že nevyhánie mocí Šatanovú, neb by sám své králevstvie rušil.
Druhý dóvod Kristóv, jímž treskce zákonníky, jest tento: „Vymietám-li já Belzebubem dábly, synové vaši kým vymietají?“ To jest: jest-li tak, tehdy já jsem člověk hřiešný, čarodějník nevěrný; a synové vaši, jenž jsú moji učedlníci, z vašeho pokolenie, vymietají ďábly ve jmeno mé. Protož oni budú súdcie vaši v súdný den, súdiece, že mú mocí, jenž jest nade všechny dábly, sú vymietali, a že ste vy mně sě křivě rúhali.
Třětí dóvod Kristóv jest tento: „Opět vymietám-li prstem božím dábly,“ to jest duchem svatým, „tehdy přišlo mezi vás králevstvie božie,“ to jest syn boží, jenž jest hlava cierkvi svaté a králevstvie božie.
Čtvrtý dóvod: „Když silný oděnec ostřiehá sieni své, u pokoji C. jsú všecky věci, kteréž má.“ Jako dábel, silný oděnec, měl jest toho člověka němého, a silnější oděnec, Kristus, přišed na dábla, otjal jemu moc a oděnie jeho i sieň; protož moc Kristova jest. nad moc Šatanovu i Belzebubovu. A věz, že ďábel jest silný; neb die Job v 41 k. 24 v.: Nenie moc v zemi, která by mohla sě jemu přirovnati. A mát také oděnie, to věz chytrosti přirozené, jimiž unie lid svésti; a sieň jeho neb dóm jest člověk biedný, v kterémž on přěbývá. A silnější nad něho jest Kristus, jenž oděnie jeho, to věz chytrosti, jemu otjal, když jest v trojiem pokušení jeho přěmohl, jako v 4 k. 1-11 v. S. Mat., a řečeno jest prvú neděli postu. A lúpež jeho Kristus svým údóm rozdává, když moc a ctnosti cierkvi svaté vracuje, kteréž jest byl ďábel otjal.
Pátý dóvod Kristóv: „Ktož nenie se mnú, proti mně jest; a ktož nesbierá se mnú, rozptyluje.“ Tu dovodí, že mocí dáblovú nevymietá, proto že on a ďábel jsta sobě protivná, proto že Kristus jest dobrý a ďábel zlý, a že Kristus v jednotu lásky lidi vede, ale on rozděluje skrze hřiechy. Kterakž tehdy ďábel své moci by jemu pojčil? nikoli, neb by sám sě hubil. Aj těmi dóvody ukázal jest Kristus, že ne Belzebubovú, ale svú mocí ďábly vymietá.
Dále die Kristus: „Když nečistý duch,“ to věz ďábel hřiechem zprzněný, „vyjde od člověka.“ Tu skrze člověka miení Kristus lidské pokolenie, k němuž ďábel najprvé v Adamovi s Evú přistúpil, a od toho času vždy jest byl pilen, aby uškodil. A vida, že svatých otcóv nemóž u vieřě a v ctnostech přěmoci, vyšel jest od toho pokolenie mezi pohany, jichž srdce byla sú suchá, nemajíce mokrosti, múdrosti, a milosti božie; a hledaje v nich odpočinutie, nemoha naleznúti, neb sě nemóž nikdež upokojiti, i z své přivyklé zlosti die sám k sobě: „Vrátím sě do domu svého, z něhož sem vyšel!“ to jest: vrátím sě do pokolenie židovského, z něhož mním, že sě Mesias urodí. A přišed za času židóv, i nalezl jě, ani jsú dóm prázdný od zachovánie zákona, a vyčištěný chvoštištěmi, to jest, svrchu zevnitř ustaveními jich okrášlený; neb sú měli ustavenie mnohá, aby zevnitř bylo všecko čisto, ale vnitř bylo vše nečisto a prázdno od milosti božie. Protož die S. Mat. v 12 k. 44-45 v.: Nalezne dóm prázdný, a jde i přijme z své chytrosti sedm duchóv horších sebe, to věz sedm úhlavních hřiechóv, jenž jsú tito: pýcha, lakomstvie, smilstvie, lakota, závist, hněv a lenost. A ti duchové, to věz ti zlého ducha hřiechové, jsú horší nežli který dábel; neb ďábel jelikožto duch, ten jest božie dobré stvořenie, ale jest zlý pro tyto hřiechy. A tak ti duchové zlí, vejdúce v toho člověka, jenž jest židovské pokolenie, přěbývají v něm hojnějie, ustavičnějie a obyčejnějie nežli v jiném pokolení; neb pohané v tu dobu byli sú méně vzěli daróv, nežli židé, protož méně sú byli hřiešní. A protož na znamenie tomu viece dáblóv pro věččí zlost bylo v tu dobu s židy, než s pohany. Mnoho jest bylo židóy a židovek, v nichž sú byli dáblové; a kněžie, jenž sú byli prvé v tom pokolení světější nad jiné, již za Krista byli sú mezi lidem najhorší. Protož v tom pokolení toho člověka najposlednější čas jest horší, než první časové; neb sú již syna božieho dábelníkem nazvali a ukrutnú smrtí zamordovali, a tu jest dokonal sě vrch jich zlosti.
A tak Kristus tú řečí mienil jest, že duch zlý byl jest od těch zákonníkóv pokolenie [t. od svatých otcóv] prvé odšel k pohanóm, ale že již k nim sě navrátil; a tak že oni jsú ten člověk, zevnitř přěd lidem dóm ustavením jich umeten, ale vnitř všeho dobrého prázden; a že oni jsú již horši, než sú kdy přěd nimi byli. A též podobně móž býti rozumieno i o křěstanech: že dábel od prvních křestanóv byl jest ódšel, nemaje také moci nad nimi, neb sú byli dobří, ale již k skonání světa navrátil sě zasě, že již křěstané jsú velmě zlí: proto že čím sú daróv viece vzěli, a nechtie jich právě požívati, tiem viece svú zlost ukazují. Protož die S. Petr, 2 Pet. 2, 21: Lépe jim bylo cěsty pravdy nepoznati. A že kněžie Kristova zákona viece sú daróv vzěli, než kněžie starého zákona, protož pro nevděčnost jsú horší. A tak jakož v starém zákoně byli sú prví kněžie světí velicí, a vždy sě ujímalo v potomciech dobroty, až sú poslední byli najhorší, že sú Krista zamordovali: též v novém zákoně první kněžie apoštolové byli sú dobří, a potom jiní méně dobří, a pak k skonání světa již kněžie jsú najhorší. A jakož oni pudili sú Krista až do smrti, tak tito budú puditi jeho zákon a jeho věrné až do smrti, ač jsú z téhož zákona s jinými, jakož i oni byli sú z téhož zákona s pánem Kristem.
„A stalo sě jest, když ty věci mluvieše, povzdvihši hlasu,“ aby lépe byla slyšána v chvále Kristově proti rúhavým kněžím a zákonníkóm, „jedna žena,“ bóh ji zná, „z zástupu“ hlasu povzdvihla, aby jedna mnohých kněží blud potupila, „řekla jemu: Blahoslavené břicho, jenž tě nosilo, a cecíkové, které si ssál!“ Tú řečí i Krista i jeho matku vzvelebila, a zákonníky rúhavé potupila. Směle učinila, sama jim v hrdlo jich lež vrazila, jenž sú řekli: „Belzebubem, kniežetem dáblóv, ďábly vymietá!“ O ženo! kde's tu smělost vzala, že mezi tak mnohými nepřátely Kristovými tak řéci sě nebála, a prelátóv svých si sě nestyděla? i kde's tu múdrost ohmatala, že si i matky i syna velice pochválila, a kacieřě si potom budúcie s těmi židovskými ruhači potupila? Jistě veliké viery, múdrosti i smělosti ten tobě pojčil, jenž jest tvé řeči potvrdil, řka: „Ovšem,“ to věz, tak jest, jako dieš; ale netoliko tak jest, že bych já byl blahoslavený, a břicho, jenž mě nosilo, a cecikové neb prsy, kteréž sem ssál: „ale blahoslavení ti, kteřiž slyšie slovo božie“ ušima tělestnýma neb vnitřníma „a zachovávají,“ plniece je skutkem. A tak zasě zlořečení, kteřiž slyšiece mě, a vidúce mé skutky, a já dábly vymietám, i nepřijímají, ale mým řečem nevěřiece, i mně sě rúhaji.
Pak již vedlé čteme znamenám, že pán Ježíš dábla jest z člověka vyvrhl, sluch a zrak jemu navrátil, a tak nad jedniem člověkem tři divné věci učinil, a čtvrtý, že myšlenie zlá v zákonníciech seznal: tiem jest ukázal, že jest pravý bóh, jemuž sú sě kněžie rúhali. Týž div i dnešní den duchovně Kristus činí, když z člověka dábla vymietá, jenž ho oněmil, aby hřiechóv sě nezpoviedal a boha nechválil, a oslepil, aby k nebeským věcem pilné nepatřil; a tehdy z něho vymietá, když jemu svú milost dada, učiní, aby mluvil pravdu a boha chválil, a prozřěl a poznal spasitele svého. A má taký člověk pomněti, že když Krisstus vyvrže z něho dábla, jenž v něm smrtedlným hřiechem přébývá, že vpustí-li potom zasě dábla, že bude jemu mnoho hóře než prvé; neb die Kristus, že „pojme s sebú duch nečistý sedm jiných duchóv, horších sebe, a bude přěbývati v něm, a bude poslé hóře jemu než prvé.“ Hóře, že mnoho těžší hřiech bude než prvé, pro nevděčnost dobroděnstvie božieho. Protož spasitel milostivý, uzdraviv jednoho, řekl jest jemu, Jan v 5 k. 14 v.: Aj uzdraven jsi, již viece neroď hřešiti, at sě hóře nepřihodí! Neb tomu, ktož sě v hřiechy navracuje, tyto sě věci přiházějí: Prvé, nevděčnost milosti božie. Druhé, v duchovniem životě zemdlenie. Třětie, slibu přěstúpenie. Čtvrté, od boha vzdálenie; neb taký člověk navrátě sě v hřiech, boha od sebe odžene, že v něm nepřěbývá milostí, a dává miesto zlému duchu s sedmi duchy horšími, že přěbývají v jeho duši. Páté, posmievánie božieho milosrdenstvie. Šesté, syna božieho druhé křižovánie; neb die S. Pavel k židóm v 6 kapitole 6 verši, že ti, kteříž v hřiechy sě, smrtedlné rozuměj, navracují, že druhé syna božieho křižují a v posměch mají.
Protož velené jest potřěbie každému křěstanu, aby pilně sě pádu v hřiech varoval; jakož sú činili svétí, kteříž sú z pohanstva a z židovstva u pokánie přišli, že potom sú v hřiechy sě nevracovali. A blaze jemu, kterýž tak pokánie drží, jakož je Kristus vydal, aby jsa uzdraven na duši, zasě sě nenavrátil; a běda jim, kteříž jsú podobni psóm a sviniem, jakož die S. Řehoř, že vyvrhúce ven, zasě berú, a umyjíce sě, opět u bláto sě uvalují! Nebožátka druzí mnie, by bylo s bohem jako s krčmářkú, u niež propije v počet i zaplatí, a potom na jiný dluh pie opilec: též že by, povědúce knězi a spějíce páteřóv několiko, že by již toho byli prázdni, a opět též aby zasě hřěšili. A mají vědéti, že pán bóh hřiechu neodpustí, jeliž úmysl plný člověk bude mieti, aby viece nehřěšil, tak že by v naději radějie umřěl, než by smrtedlné shřěšil; a když bude mieti tak velikú žalost, že jest hřěšil, že viece toho bude želeti, než by všecko zbožie, i přátely, i což má ztratě, těch věcí želel. Ta dva kusy zpravíta člověka, má-li pravé na hřiechy želenie, jenž slove skrúšenie. Jehož rač nám dopomoci konečně milostivý Ježíš, pro nás smrtí ukrutnú umučený!
V ten čas [když Erodes stal Jana] odšel jest Ježíš [od Jeruzaléma] přěs moře Galilejské [té krajiny Galilea]. jenž jest Tiberiadské [toho města Tiberias], a šlo jest po něm množstvie veliké; neb sú viděli divy [znamenie neb zázraky], které jest činil nad těmi, kteřlž sú nemocni byli. Tehdy vešel jest na horu Ježíš, a tu sedieše s učedlníky svými. A bieše velmě blízký beránka [jehož měli jiesti] den slavný židóv [neb židovský]. A když povzdviže oči Ježíš [aby spatřil lid, to učinil pro učedlníky], a uzřě, že množstvie velmě veliké jde k němu, die k Filipovi: Odkud kúpíme chleby, aby jedli tito? Ale to jest lekl, pokúšuje ho; neb on věděl jest, co by měl činiti. Odpovědě jemu Filip: Dvú stú peněz chlebové [za dvě stě peněz chleba] nestatčie jim, aby každý maličko co vzal. Die jemu jeden z učedlnlkóv jeho, Ondřěj, bratr Simonóv Petróv: Jest dietě jedno zde, jenž má pět chlebóv ječných a dvě rybě; ale teď co jsú mezi tak mnohé? Tehdy vece Ježíš: Kažte lidem siesti. A bieše sěno mnohé na miestě, i sědli sú mužie v počtu jednak pět tisícóv. I vzal jest Ježíš chleby, a když dieky učini, [chvála bohu vzdali], rozdělil jest sedícím, též i z ryb, kterak sú mnoho chtěli, A když sú plni byli, řekl jest učedlnikóm svým: Sbeřte ty, kteříž sú zóstali, úlomky [fragmenta, otrusky neb ostatky], at nezhynú. Tehdy sebrali sú a naplnili sú dvanadct košóv úlomkóv [otruskóv] z pěti chlebóv ječných a ze dvú rybú, jenž sú zóstali těm, kteříž sú jedli. Tehdy ti lidé, když sú uzřěli div, který jest učinil, řekli sú, že tento jest jistě [neb věru] prorok, jenž přijíti má na svět [vedlé písma].
Svatého čtenie rozum jest dosti zjevný, ač mnoho spasitel móž dáti svým věrným vtipóv u něho, jimiž by mohli duši své utěšenie naleznúti. A že toto svaté čtenie jest o nasycení Kristovu, protož ač sě jako dnes nestalo, ale že znamená nasycenie duchovnie, jímž sytí Kristus své věrné: protož dnes pro utěšenie pravých a nábožných kajících božím zpósobem jest položeno. Neb od počátka postu vždy jsú epištoly a čtenie, jenž napomínají ku pokání. A že již kající mají někaké v duchu utěšenie mieti, protož mše vesele sě i slovem i notú neb zpěvem počíná; neb die kněz: Raduj sě, Jeruzaléme! to jest, ty duše, jenž čakáš radosti nebeského Jeruzaléma; neb raduj sě, Jeruzaléme! to jest, ty sboře křěsfanský, jenž již hřiechóv pozbyv, máš chlebem od Krista, to věz, jeho svatým tělem krmen a nasycen býti. O kterémžto nasycení v podobenství die sě na mši: Raduj sě, Jeruzaléme! a sejděte sě všickni, kteříž milujete ji, to věz cierkev svatú; radujte sě s veselím, kteříž ste zamúceni byli, aby veseli byli a nasyceni od prsí utěšenie jejie! Tolik sě miení, aby sě radovala cierkev svatá, jenž jest sbor věrných synóv božích, a jenž znamená sě skrze Jeruzalém. Druhé, aby sě všickni sešli a družbili v láscé, kteříž milují cierkev svatú, aby ti také byli veseli v duchu, byvše zamúceni pro své hřiechy, neb budú nasyceni od prsí neb od cecíkóv cierkvi svaté: jeden cecík jest milost božie zde, jíž skrze cierkev svatú krmí své syny mlazšie; druhý cecík jest radost v nebesiech, jíž krmí syny staršie, a bude potom krmiti všechny spolu.
Protož věrní kající synové boží mají dnes veseli býti v duchu a sníti sě v hromadu láskú, náboženstvím a těla božieho přijímáním. Neb tak sě vesele zpievá na mši: Sejděte sě všickni, kteříž milujete ji, to věz cierkev svatú, a radujte sě s veselím, kteříž ste v zamúceni byli, aby již byli veselí a nasyceni, nynie u milosti a potom v radosti. Kterého nasycenie abychom byli hodni, Kristovo nasycenie milostivě znamenajme. Aj die svaté čtenie: „Odšel jest Ježíš přěs mořě Galilejské,“ té vlasti Galileje, „jenž jest Tiberiadské,“ to jest, toho města Tiberias, kteréžto jest na tom moři od Eroda ustaveno ke cti ciesaře, jenž jest slul Tiberius. Přěs to moře odšel jest Ježíš, slyše, že Jan krstitel sfat, aby nebyl příčina k popuzení zlosti Eroda. Proto jest odšel Ježíš; také aby dal příklad svým potom budúcím k prospěšnému ustúpení.
„A šlo jest po něm množstvie veliké,“ a tak až dotud: „a bieše blízký beránka den slavný.“ Ve čteni latinském stojí paška, a to slovo ani jest latinské, ani řěcké, ani židovské, než vzato jest některak z řěči židovské. A tolik sě die paška česky: „přěstúpenie,“ proto že židóm pán bóh přikázal, vyved je z Egyptské země z pohanského násilé přěs moře, aby beránka jedli a slavný hod měli; a o tom hodu beránka jest ted zmienka. A nezdá mi sě, by paška v tomto čtení česky dobřě bylo vyloženo: „velikonoční hod;“ neb velikonoční hod v ten čas ještě nebyl. A bychom také znamenali, že veliká noc slove noc, v níž jest velikú věc učinil veliký Kristus, z mrtvých vstav, tehdy bychom rozuměli, že paška v tom miesté neslove veliká noc, ale hod beránka, jakož sem řekl, o němž die čteme: „A bieše velmě blízký beránka den slavný.“
„A když povzdviže oči Ježíš a uzřě, že množstvie veliké jde k němu.“ Množstvie veliké šlo, jako prvé jest řečeno, pro čtveru věc: pro uzdravenie nemocí, pro nasycenie, pro divy, pro slova jeho slyšenie; a pátá příčina velmě lichá: pro utrhánie a v řěči popadenie. A bez pochybenie každý skutek Kristóv v tom svatém čtení má nám býti velmě znamenit k naučení: neb jeho odjitie na horu znamená od světa odstúpenie a v životě povýšenie; a jeho na hoře učenie znamená jeho čtenie povýšenie; a jeho tolik lida nakrmenie divné znamená nakrmenie duchovnie, o němž píše S. Jan 4, 31-34 přěd tiemto čtením; a jeho přijetie k sobě znamená jeho veliké milosrdenstvie, a nasycenie jeho moc velikú; a jeho otázánie jest k naučení jeho milostivému, a také nám jest příklad, abychom sě tázali jiných, když co velikého máme učiniti. A k tomu mluví S. Augustin na toto čtenie, řka: Aj když sě přibližoval hod beránka židóv, pán množstvie to, kteréž jest po něm šlo, slovem i skutkem k spasení vzdvíháše; neb, jakož jiný evangelista píše, Lukáš 9, 11, mluvil jest jim o království božiem, a kteříž sú byli potřěbni uzdravenie, ty jest uzdravoval, a učenie a uzdravenie dokonav, z malých pokrmóv velmě hojně je nakrmil. Protož my, bratřie najmilejší! týmž příkladem, že sě přibližuje velikonoční hod našeho vykúpenie, s pomocí jiných bratří pána plným srdcem následujme; kterú cěstú skutkóv šel jest, velmě pilně znamenajme, abychom jeho šlápějemi jíti byli hodni. To S. Augustin, uče nás, abychom k hodóm sě připravili, následujíce milého spasitele, aby nás svým tělem ráčil nakrmiti, slovem naučiti, a konečně pojieti k své milosti. On moře toho biedného světa již jest přěšel, a sedí na hoře s učedlníky, v nebeském království. Tiehněm po něm, jako sú táhli zástupové, kteřížto, jako die S. Remigius, znamenají sbor svatý křěsfanský, jenž následuje svého pána: ne nohami tělestnými, ale činy svatými, jakož on sám die Jan 12, 26: Ktož mi slúží, pod po mně, a kdež jsem já, tu bude i sluha mój.
A abychom nezhynuli na cěstě, že jest daleko jíti, potřěbie jest pecencóv a rybic pojiesti. Kteréž znamenati mohú pecenci ti a rybice, jimiž jest Kristus zástupy nakrmil? Prvý pecnec jest, bázeň věčného zatracenie; toho máme často požívati. Věrně jáf ho často požívám; viz každý o sobě. Nebf jest sám spasitel často kladl ve čtení: temnosti zevňitřnie, pláč a skřěhot zubóv, rukú i noh svázánie, oheň věčný a peklo, řka Lukáš 16, 22: Umřěl jest bohatec a pohřěben jest v pekle. Druhý pecnec jest paměť smrti; neb ta sě velmě hodí k výstrazě od hřiecha, jako die písmo Eccl. 7, 40: Pomni na najposlednějšie věci a nebudeš nikdy hřěšiti; pomni, že lidé zbožie, červie tělo a duši čertie vzěli, nebudeš-li dobrý; pomni, kterak těžko bude umřieti, proto že člověk nevie, kam má jíti. Třětí pecnec, ostánie hřiecha; velí pán bóh ten jiesti, řka Izaiáš 55, 7: Opusť zlý těstu svú zlú. Čtvrtý pecnec, bolest veliká za hřiechy; neb die písmo Jeremiáše v 6 k. 26 v.: Dcerko lidu mého! opas sě žíní a pospi sě prachem lkáme jedinkého syna; učiň sobě pláč hořký. Dcera ta lidu božieho jest duše, která jest hřěšila; ta sě má opásati žíní, vezmúc někaké utrpenie na sě tělestné, a má sě posúti prachem, to jest pokorně pamatovati, že jest prach a v prach sě obrátí; má sobě učiniti lkánie jediného syna, Krista, jenž jest pro ny umřěl, a ona pak toho syna hřiechem ztratila. Jistě mát býti věčšie želenie pro ztrátu toho syna božieho, než by ztratila svého syna jediného, majíc velmě milého. A má učiniti sobě pláč hořký. Co velmě hořké jest, to až k srdci prorazí, když ho člověk okusí: taký má býti pláč na hřiechy, ne falešné sliněnie, jež činie ženy, chtiece k božiemu tělu, a však potom nenechají smilstvie a jiných hřiechóv. Protož pátý pecnec jest nechtieti hřěšiti. Ten pecnec dal jest biskup Ježíš za pokánie cizoložnici, již sú popadše v cizoložství, přěd něho přivedli, aby ji odsúdil, an jí potom řekl, když sú ti kněžie utekli, jenž sú na ni žalovali, nejsúce pro své hřiechy jie hodni súditi, řka Jan 8, 10-11: Nižádný tebe, ženo, neodsúdil? to věz, na smrt. A ona: Pane! nižádný. A on jí: Aniž tě odsúdím; jdiž a nerod viece hřěšiti. Tof pokánie, bez něhož nemóž hřiech odpuštěn býti; tof jest pecnec, jehož zufalí nejedie, ani ti, kteříž sě v hřiechy navracejí. Pecenci tito jsú ječní: chléb ječný bode, nechutný jest jiesti, nedobřě sě dá rozžíti; protož rozkošní neradi ho jedie Rozkošný člověk, maje jiný chléb, dlúho by nesnědl pěti ječných pecencóv: též tito pecenci rozkošným v hřieše jsú nechutní, trpcí, bodlaví, nechutní a nechtie v hrdlo jíti, neb jich nechtie rozžvati. O kterak bode pamět věčného zatraceniel a však těžce vende v žádost člověka ostánie hřiecha. Ale jistě velmě krmie ti pecenci člověka kajícieho; protož tomu na znamenie die toto čteme, že ti, kteříž sú jedli z těch pěti pecencóv, naplněni sú.
Dvě rybě, k těm chlebóm ječným jenž přislušieta, jsta nábožná modlitba a puost svatý; neb s těmi rybami, oněmi pěti pecemi sytí pán Ježíš vešken zástup kajících, kteříž sě znamenají skrze pět tisícóv mužóv. Ale u koho ty pecencě a ryby vezmeme? Věru Ondřej, bratr Šimona Petra, nám ukazuje, řka: Jest dietě jedno ted, jenž má pět pecencóv ječných a dvě rybě. Kteréž jest to dietě, ukazuje nám S. Mat. v 12 k. 18 v., že k němu die bóh otec: Aj dietě mé vyvolené, jež sem vyvolil, milý mójl Již máme, že dietě to jest syn boží Ježíš, jenž nese těch pět pecencóv, jimiž nemóž nižádný nasycen býti, jedné ač on je vydá, a když vedlé jeho přikázane kající sědnú na zemi, to jest pókořie sě, že jsú nehodni pro své hřiechy, a sědnú na seně, pamatujíce svú křěhkost, že jako dnes jsú a zajtra jako sěno uvadnú. Pak dvanadct košíkóv, naplněných úlomkóv aneb otruskóv od těch pecencóv a ryb, jest dvanadct apoštolóv, jenž sú lépe sebrali, než jiní, úlomky, vedúce život nad jiné lidi, a požívajíce těch pecencóv i ryb v těch příčinách, kterých jiní kající sú nedosáhli. To kratičce ku pokání.
Ale ještě móž býti otázka: kterak jest to, že pro bázeň nepřátel nepřišel jest Ježíš k hodu beránka do Jeruzaléma, poňavadž Jan krstitel bez strachu tresktal jest Eroda krále až do smrti? Tu móž býti dána troje příčina: prvá, aby věda vóli boží, že má vedlé jeho uloženie (na) smrt jíti k prospěchu lidského spaseme, svú vóli sjednal s boží vólí; druhé, aby moc svú ukázal, ucházěje smrti proti vóli nepřátel, aby věděli jeho moc, že na jeho vóli bylo, kdy a kterak chtěl jest umřieti; třětie, aby dal příklad svým potom budúcím, kdy mají opatrně ujíti přěd svými nepřátely. Aniž měj pochybenie, byt Kristus nebyl smělejší, než svatý Jan krstitel, i ve všech ctnostech dóstojnější, ač jest Kristus v obci bydlil, maso jedl a pil víno, a Jan nic: a však Kristus přěsáhl jest Jana, že sě postil čtyrydcieti dní a čtyrydcieti nocí na púšti, a Jan nic. A též i o jiných ctnostech, jimiž jest Jana přěsáhl, i smělosti řádné, že tresktal jest kněží, ani sě kameně chápají, a to častokrát; a když sú jiní utekli, on sám ostav, ještě sám sě jim zjevil a tresktal je, že to činie mocí temnosti, řka Lukáš 22, 53: Tat jest moc temnosti, to věz, od dábla v vašem srdci položená, aby zlú žádostí mě na smrt dali.
Ale ještě jest otázka, kterak Kristus jest vymluven, že vedlé zákona pro bázeň nebyl jest na hodu beránka? Tu jest odpověd, že ti, kteříž sú měli úhlavuú nepřiezeň, byli sú vymluveni přěd bohem od nestánie. A týmž obyčejem, ufám bohu, jsem vymluven, že sem nestál v Rímě, pohnán jsa, přěd papežem: prvé proto, že sem své poručníky za tři léta postavil, a těm nikdy nebylo dáno slyšenie; a ti byli sú jímáni i vezeni, proto že sú pravdy žádali. Druhé, že dále jest z Prahy do Říma, než od zámořie Tiberiadského do Jeruzaléma, do něhož z Jeruzaléma byl jest odšel Kristus. Třětie, že nenie v zákoně božiem přikázáno, aby tak daleko do Říma lidi darmo pohonili. Čtvrté, že málo jest u dvora papežova božie pravdy, již by vedli vedlé zákona božieho. Páté, že bych zmeškal lid v slovu božiem, a sám na cestě co bych dobrého mohl činiti? a ač bych k dvoru přišel, které bych svatosti u něho nabyl? jedné sváróv, a chtěl-li bych svatokupčiti. Šesté, že bych mnoho almužny darmo utratil, nabera na lidech. Sedmé, že přě, kterúž já vedu, jest proti papežovým obyčejóm a proti jeho moci, ne od boha pojčené, ale od dábla vymyšlené; neb papež Alexander pátý vydal jest bulu na penězích, v níž jest zapoviedal, aby nikdež v kaplách nebylo kázáno slovo božie lidu, ač sú na to ustaveny a od papežóv stvrzeny. A také stálo v té bule, aby nikdiež jinde nebylo kázáno, jedné u far a v klášteřiech. A té buly dobyl jest dobré paměti kněz Sbyněk, arcibiskup Pražský, s jinými preláty. A mnich Jaroslav, planý biskup, ten v poselství jezdil o tu bulu, v níž jest také stálo, že v království Českém v Prazě, a v markrabství Moravském mnohých srdce jsú kacieřstvím tak velice zprzněna, že potřěbie jest přizřěnie a tresktánie. A tak ta bula ukazuje, že sú proti zákonu božiemu i papež i kněz Sbyněk učinili: papež vydávaje a Sbyněk dobývaje, aby slovo božie nebylo kázáno svobodně, proti čtení i proti skutkóm spasitele Jezu Krista, jenž jest přikázal učedlníkóm, Marek 16, 15, aby šli po všem světě, kážíce čteme každému stvoření. A oni sú kázali všudy, tak die S. Marek v 16 k. 20 v., všudy, to věz, kdež kolivěk byl jest lid zpósoben, aby slyšal. A spasitel náš v dnešniem čtení kázal na púšti, a jindy na moři stoje na lodí, a v ulicech, a po městečkách bez kostelóv, a po vsech; a řekl učedlníkóm svým, aby kázali i po střěchách, a sluhy své, aby volali k večeri věčné, poslal i mezi ploty i v rozcestie: kterakž tehdy ta bula s písmem a skutky Kristovými sě sjednává? Nikoli; protož od té odvolal sem sě prvé ku papeži, a že též i tohoto papeže sě dotýká, protož pravda miesta nemá. A tak druhý kus buly móž býti práv v tom, že mnohých srdce kacieřstvím jsú zprznéna v Prazě, na těch, jenž sú buly proti písmu a proti spasení lidskému dobývali a k ní přivolili.
I co dobrého sú žádali v tom, aby slovo božie v kaplách nebylo kázáno; ani kde jinde, jedné u far a v klášteřiech? Jistě v tom jest závist, lakomstvie, zlost protivná slovu božiemu, a úmysl, aby kapla Betlém byla slova božieho zbavena. Jiní arcibiskupové stavěli kaply, aby v nich kázali, a kněz Jan, arcibiskup, Pražský, ten svú rukú založil jest tu kaplu Betlém a stvrdil: a pak nebožčík Sbyněk, jsa naveden od kanovníkóv a od farářóv Pražských i od mnichóv, jenž sú sě o Betlém smieřili s faráři, chtěl jest tu kaplu v slovu božiem zkaziti, a tak mně kázanie úplně odjieti! neb sú tak byli uložili, kdybych již vedlé přikázanie papežova v kaple nekázal, a jinde miesta nenie kromě far a klášteróv, jakož velí papež; a oni faráři i mnišie tak sú sě svolili, aby mne nedopustili. Protož poznav to také, proti přikázaní nehodnému a proti jich chytré zlosti, vzem milosrdného spasitele na pomoc, postavil sem sě. A konečně nestál sem u dvora papežova proto, abych darmo života neztratil; neb všudy nepřátel jest plno, i Čechóv i Němcóv, jenž mé smrti hledají: nepřietel papež súdcě, hepřietelé i kardinálové, jakož sem shledal v jich listech, ani mě píší kacieřem, nikdy neslyševše, ani vídavše; neb i papeže i kardinálóv dotýká sě, když sě káže proti pýše, proti lakomství a zvláště proti svatokupectví; protož stala by mi sě pravda, jako Ježíšovi. A zvláště, že sem shledal svědky křivé a jich svědectvie, jenž sú na mě svědčili v Prazě, svědectvie do Říma poslali; mezi kterými svědky jeden svědčí, že bych kázal, že když kněz mši slúží, že tu nenie tělo božie. Druhý svědčí, že když kněz, jsa v hřieše smrtedlném, mši slúží, že požehná chleba, ale nebude tělo božie. Třětí svědčí, že sem kázal, že baba jest dóstojnějšie ve všem než papež; a jiných kusóv mnoho křivě mi přikládají. A na listech, jež na mě vydal kardinál, súdcě najprvnější, již mě pokládá svódci lida, nalezačem bludóv; a v žalobě od kněze Sbyňka, Michal farář z Nového města od svatého Vojtěcha pokládá, že všichni věrní křěsfané mají mě za kacieře, kteříž jsú v Českém království, a že každý den u Betlémě bludy a kacieřstvie káži, a že jsem knieže kacieřské a hlava kacieřóv. Ale to mi, ufám milému Kristovi, neškodí, aniž mne to mútí; neb viem, že sú jeho svaté milosti kněžie též učinili, a konečně ohavnú smrtí a ukrutnú umořili; jehož svaté milosti poručil sem svú při, aby ji dokonal, jakž ráčí, bud to i mým od lidí potupením i smrtí, a od své pravdy aby mi nedal odpadnúti.
Ale ještě řiekají: Kéž dostojí smrti a jde do Říma, jako Kristus šel do Jeruzaléma. Odpoviem: Bych věděl, že jest božie vóle, abych v Římě umřěl, tehdy bych šel; a bych věděl, že bych někaký prospěch učinil, jako jest Kristus lidu potom budúciemu i přěd sebú svatým učinil: ač jest neprospěl k spasení biskupóm, mistróm, kněžím a zákonníkóm, jenž sú ho z závisti, a proto, že jich hřiechy tresktal a lidu oznamoval, jako svódci a kacieřě ukrutnú a ohavnú smrtí zamordovali. Nechť pošlí po mě biskupové a kněžie od najvyššieho biskupa, jako sú poslali po Ježíše. Byli sú počeli Němci, když sú v odění s samostřiely, a s sudlicemi a s meči přiběhli na Betlém, a já káži, jichž póvod byl jest Bernard Chotek: ale pán bóh zmátl jim cěstu, že sú nevěděli, co mají činiti, jakož to jest mnohým lidem známo; nevhod přišli. Byli sú také na pána Ježíše biskupové poslali, an káže; ale že hodina ještě byla nepřišla, protož sluhy biskupóv radějše sú ho poslúchali, než jímali: též ještě nepřišla mé smrti hodina, i nechali sú mne až do božie vóle. Potom sú Němci, radu vzemše, chtěli Betlém obořiti, svolivše sě na radnici, neb po německu na rathauzě; a od nich mluvil Čech Holubář k Čechóm, chtie-li k tomu přivoliti, jako sú Němci přivolili, aby Betlém byl zbořen? Tu věrní Čechové, poznavše, že to jest proti bohu a proti jeho slovu, proti spasení lidskému, a že to jest Čechóm na hanbu, a že té moci nemají, aby v takém městě chrám boží úžitečný obořili, nechtěli sú přivoliti. Patří smělosti německé: nesměli by súsědu obořiti peci aneb chlévcě bez královy vóle, a pak směli sú sě pokusiti o chrám boží! Ale nedal jim v tom pán bóh moci, aby lehčejie sě pokáli, a potom sě tak lehce bořenie chrámu jeho nechápali.
Totot sem psal potomním na výstrahu: dobrým, aby o pravdu směle stáli, a slepým v pravdě, aby sě téhož varovali, a těm, kteříž nevědie mé přé a utrhají, aby poznajíce pravdu, utrháním nehiěšili.
V ten čas řekl jest Ježíš zástupóm židovským a kniežatóm kněžským [biskupóm a mistró]j: Kto z vás trestati mé bude z hřiechu? Pravím-li pravdu [Si veritatem dico], proč nevěříte mi? Ktož z boha jest [milosti urozen], slova božie slyší; protož vy neslyšíte, neb z boha nejste [milosti, ač jste stvořením]. Odpověděli sú jemu židé, a řekli sú; Jisté dobřě dieme my, že Samaritán [pohan z téch pohanóv, jenž slovú Samaritáni, od Samarie, té vlasti] jsi ty a ďábla máš [při sobé, jenž tobě praví naše tajemstvie]. Odpovédé Ježíš a vece jim: Já ďábla nemám, ale ctím otcé svého, a vy neuctili ste mne [praviece, že ďábla mám]. A jáť chvály své nehledám [jako vy mnite]; jest, kto by hledal [mé chvály] a súdil [vás z hřiecha]. Věru věru [neb zajisté, neb jisté, neb věrně na mé božsivie i na mé člověctvie] pravi vám, ač kto řeč mú zachová [plné ji], smrti [t. zatracenie] neokusí na věky. Tehdy vecechu židé: Již [t. z tvé řeči] poznali sme, že ďábla máš; Abraham umřél jest i proroci [t. zemřéli sú], a ty dieš: Ač kto řeč mú zachová, smrti neokusí na véky. I zdali ty věččí jsi než otec náš Abraham, jenž umřěl jest? I prorokové zemřěii sú, kým sě činíš [t. tak sě chlubě]? Odpovědě Ježíš: Velebím-li [neb chválím-li, si gIorifico] já sám sě, chvála má nic nenie [t. jest marná]. Jest otec mój, jenž chválí [velebí] mě, o němž [otci] vy pravíte, že bóh váš jest, a nepoznali ste ho [živú vérú; ale já poznal sem [od věčnosti znám jako bóh, a poznal sem jako člověk] ho. A diem-li, že neznám ho, budu podobný k vám lhář (tu ukazuje jim, že jsú lháři]; ale známi ho [od věčnosti], a řeč [přikázanie] jeho zachovávám. Abraham (svatý], otec váš [vedlé těla, ale ne vedlé následovánie], radoval sě, aby viděl [věrúj den mój] [mého vtělenie a tak i obcovánie]; viděl jest [věrú, když jest syna obětoval, a kdy] mu jest řečeno: V pokolení tvém budú požehnaní lidé. Gen. 22, 181 a radoval sě jest [v duchu]. Tehdy řekli sú židé: Padesát let ještě nemáš, a Abrahama si viděl? I [neb tehdy] vece jim Ježíš: Věru věru praví vám, prvé než Abraham bleše [t. než stvořen jest], já jsem. Tehdy vzěli [neb vzdvihli] židé kamenie, aby lučeli na něho [t. aby ho ukamenovali]; a Ježíš skryl sě, a vyšel jest z chrámu.
Spasitel náš milostivý blízko přěd svú smrtí tuto řeč mluvil jest i k poddaným židóm, i k jich prelátóm, biskupóm, mistróm a zákonníkóm, jenž již byli obec takměř všichnu svedli, aby Krista nevyznávali, ani poslúchali. Ale však zvláštnějie tuto řeč Kristus mluvil jest proti biskupóm, kněžím a zákonníkóm; neb vešken jed hřiecha proti Kristovi od nich jest pošel. V tom máme naučenie, abychom proti prelátóm, kteříž zjevně hřěšie a pohoršují lidí, kázali, ale z lásky a pravdu a řádem, pro jich polepšenie a pro lidskú výstrahu, aby za nimi, mniece by hřěšiece před bohem nehřěšili, jakož slepý blúdě mní by neblúdil. A má od jich zlosti věrný kazatel počieti, neb tak jest milý Kristus učinil, jakož často psáno jest ve čtení; tak jest činil bóh, prvé po hřiechy mstě nad kněžími, než nad obecným lidem. Protož bóh die skrze Ezechiele v 9 k. 6 v.: Od chrámu mého počněte! A S. Petr die, 1 Pet. 4, 17, die: Čas jest, aby počal sě súd od domu božieho. Kněžie slovú chrám boží a dóm boží, že mají zpravovati chrám boží a dóm boží; neb oni sě sami nazývají cierkví svatú, a slúpy cierkvi svaté. A poňavadž oni jsú první, aby zpravovali, tehdy když blúdie, jsú první, aby byli tresktáni; jako jede-li vozataj na koni a zle vóz zpravuje, tak že sě chýlí k přěvrácení, musí býti pokřik na vozataje, ale ne na vóz, jedné ač by mohl kto, chopě sě vozu, zdržěti jej, aby sě nepřěvrátil: též má býti pokřik na zlého preláta neb zprávci, a móž-li člověk chopiti kterého člověka, jehož chýlí prelát k přěvrácení, dobré jest, aby nedal sě jemu přěvrátíti. Tak jest činil Kristus; tresktal zlé biskupy, mistry, kněží a zákonníky, a obec sprostnú vystřiehal a často napomínal, aby nedala sebe svésti a přěvrátiti na zlú cěstu. A že již obě straně byle sta sě přěvrátile, neb kněžie odvedli sú byli obec od Krista, tak že jemu obojí nevěřili, protož oběma stranama dovodí, že jemu trsají věřiti. Protož die čteme: „Řekl jest Ježíš zástupóm židovským a kniežatóm kněžským.“
najprvé ukazuje Kristus, že jeho řeč jest čistá pravda, dovodě najprvé, že on jest čist od hřiecha; neb nemóž to býti, aby sud velmě čistý, v němž nižádné nenie poškvrny, vydal z sebe nedobré pitie; protož die Kristus, Mt. 12, 33: Nemóž dřěvo dobré ovoce zlého nésti. Milý Kristus Ježíš, jsa jist svú čistotú, vydává sě tresktání svých nepřátel, řka: „Kto z vás tresktati mě bude z hřiechu?“ Tu die S. Řehoř: Važte, bratřie najmilejšíl tichost boží; aby hřiechy odpustil, přišel jest, a die: „Kto z vás tresktati mě bude z hřiechu?“ Proti pokoře této Kristově jest Antikrist a jeho údové, jenž nechce, jsa pln hřiechóv, aby ho kto tresktal. Tak chápá sě a připisují mu, to což na samého boha slušie, že jemu nižádný nemá řéci, čiň on což kolivěk: Proč to činíš? A dále brání Antikrist, aby nebylo proti kněžím kázáno; i oni o to stojie, jsúce velikými hřiechy poraženi, jako svatokupectvím a tak lakomstvím, pýchú i smilstvím; ti nevydadie sě obci, jako Kristus, aby byli z hřiechu tresktáni, ani najviece o to stojie, aby nebyli tresktáni. Ale pokorný Ježíš die: Kto z vás tresktati mě bude z hřiechu? jest-li kto, treskci, že božieho zákona neplním, aneb křivdu-li vám v kázaní pravím. Die Origenes, že to Kristovo slovo jest tak velikého doufáme, že nikdy nižádný člověk toho slova nemohl, to věz v pravdě, řéci, jediný sám pán-náš Kristus, jenž jest hřiechu neučinil.
Dále die Kristus: „Pravím-li pravdu, proč nevěříte mi?“ jako by řekl: Nemóžete mne v skutciech tresktati, ani v řeči z křivdy, proč mi nevěříte? Nenie jiná prvnějšie příčina, než ta, že z boha nejste; neb ktož z boha jest, slova božie slyší. - Tu věz, že vešken lid dělí sě na dvé, tak že jedni jsú synové boží, a druzí jsú synové dáblovi; tak od prvnieho člověka až do poslednieho každý aneb jest syn boží, aneb syn dáblóv: boží vyvolením k spasení a nynie (ve čas) milostí, dáblóv hřiechem smrtedlným a zvláště konečním nekáním. Avšak každý, jelikožto stvořen jest od boha, jest syn boží; protož všichni řiekáme: „Otče náš!“ neb každé stvořenie, jelikožto jest od boha, jest dobré a pošlé od otcě světlosti.
Pak nad byt od boha daný někteří mají milost boží, kterážto pochodí od slova božieho, aby člověk z milosti slyše slovo božie, slúžil mile bohu otci. A slovo božie jest pravda, neb v duši hnutie od boha, aby člověk nade všechny věci boha miloval a jemu mile slúžil; a tak synové boží slovú synové pravdy. A zpět slovo ďáblovo, jímž sě synové jeho rodie, jest lež, neb hnutie v duši, aby člověk lži sě držal, chýle sě od cěsty pravdy. A tak pravá jest řeč Kristova: „Ktož z boha jest, ten slovo božie slyší; protož vy neslyšíte, neb z boha nejste.“ Tu die S. Řehoř: Otiež sebe každý, přijímá-li slovo božie uchem srdečným, a srozumie, z koho jest. Nebeské vlasti pravda velí žádati, tělestné žádosti potřieti, světské chvály sě odchýliti, cizieho nežádati a svého udávati; protož važ každý sám o sobě, již-li ten hlas boží v uše srdečném zmohl jest, a že z boha jest, pozná. Neb jsú mnozí, kteřížto božieho přikázanie uchem srdečným nechtie přijieti; a jsú někteří, jenž přikázanie tělestnýma ušima slyšie, ale žádostí duše jich nepřijímají; a jsú někteří, jenž rádi slova přijímají i s pláčem, ale po času slzivém k zlosti sě navracují: ti jistě slov božích neslyšie, neb jich skutkem naplniti nechtie. Protož bratřie najmilejšíl život svój přěd oči rozumu svého postavte, a pilným roztíkáním sě strachujte, to co z úst pravdy vzní: „Proto vy neslyšíte, neb z boha nejste.“ To S. Řehoř.
A tak již ukázáno jest z řeči Kristovy, že z boha ten člověk nenie milostí, ale brž z dábla zlostí, kterýž slova božieho duší neslyší. A že sě brzy ukáže, ktož z boha nenie, když sě jemu upřiemo pravda povie, an jie nemóž trpěti; protož cizoložné plémě, dáblovi synové, zlým myšlením a zlú vólí z ďábla urození, odpověděli sú Ježíšovi, a řekli sú: „Jistě dobřě dieme my, že Samaritán jsi ty, a ďábla máš.“ Řkúce: „Samaritán jsi ty,“ hanějí ho u vieřě, že by pravé viery neměl; neb Samaritáni, ti pohané, něco sú držěli zákona s židy, jako patery knihy Mojžiešovy, a něco nic; a tak že Kristus někdy milostivě obcoval s Samaritány, jako s onú ženú u studnicě a s jinými, čině jim milosrdenstvie, protož ku pohanění řekli sú: Jistě my dobřě dieme, že Samaritán jsi ty, a tak zmietenec u vieřě - jako nynie mě i jiné nazývají lcacieřem. A kdyžikú: „a dábla máš,“ tu ho hanějí, že jest čarodějníkem, slúžě dáblu, jehož mocí divy činí. Ale jsa bóh pravý Kristus, tak veliké haněnie slyšě, odpoviedá pokorně, řka: „Já ďábla nemám, ale ctím otcě svého, a vy neuctili ste mne.“ Ze sú ho Samaritánem nazvali, toho neodpierá, neb Samaritán vykládá sě „strážný;“ a že on jest strážný, o němž die David, Žalm 127, 1: „Nebude-li pán ostřiehati města, darmo bdí, ktož ho střěže,“ protož nepří, by v tom rozumu nebyl Samaritán. Ale že sú řekli: „dábla máš,“ k úmyslu jich pří jim toho; neb ač on má ďábla v své moci, jakožto pán a stvořitel má svého sluhu a své stvořenie, tak on má ďábla; ale oni sú mienili, že ďábla má, jemuž slúží, a jehož mocí divy činí, toho úmyslu jim pří, řka pokorně: „Já dábla nemám.“ Neb die S. Petr, 1 Pet. 1: Když sú jemu láli, nelál jest, neb neřekl jim: Vy ďábla máte! ani řekl: Vy lžete! Protož die S. Řehoř, že v té řeči Kristově pokorné: „Já ďábla nemám,“ naše pýcha jest pohaněna; neb když někdy maličko popuzena bude, ukrutnějšie hrózy vydá, než jest přijala; činí zlého, což móže, a hrozí tiem, čímž škoditi nemóže. Aj křivdu trpě bóh nehněvá sě, ani zasě hanie, jenž kdyby jim chtěl odpovědieti, řka: Ďábla vy máte! jistě pravdu by řekl; neb by plni dábelstvie nebyli, tak zle o bohu mluviti by nemohli. Ale slyšéc křivdu pravda [t. Kristus], i pravdy povědieti nechtěla, aby sě nedomněli, že by pravdy nepověděl, ale že jsa popuzen, zasě by haněl.
Z toho sě nám dává poznánie, že když nás blížní hanějí bez viny, abychom my, ač vieme' jich zlé činy, v tu dobu přěmlčeli, proto abychom dobrého tresktánie neproměnili v prchlivé bráněnie. Ale že ktož horlivě pravdu miluje, od zlých lidí trpí haněnie, tomu na sobě pán dává příklad pokory, řka: „ale ctím otcě svého, a vy neuctili ste mne.“ Když die: „ctím otcě svého,“ dává věrným svým naučenie, že když mile strpějí haněnie pro pána boha, že tiem velmě boha otce svého ctie; neb žáci Kristovi, majíce naučenie od všie svaté trojice, vědúce, že čím viece trpie, tiem viece boha ctie a věččí odplatu vezmú, protož mile a pokorně haněnie trpie. A z toho jest dokázánie, že ti z školy Kristovy nejsú, kteříž pro narčenie, a druhdy ano jest pravé, pohánie sě a súdie, a utracují mnoho zbožie. A v té rotě jsú obecně žáci, jenž sě právóm papežským učie, ale co Kristus přikázal, toho sě neučie. Také mnozí světští jsú v té rotě, jenž pro jedno slovo neb dvě, aně za pléšku nestojíta, vadie sě až do ssedánie; a tak ssedáci s obú stranú obecně bývají khvi: jeden, že zlostně nařkne, a druhý, že z pýchy brání a nechce mile trpěti. A svědomo jest, že nesmierně věččie křivda jest, králi, biskupu, a k tomu pravému bohu řéci: Ďábla máš a jsi kacieř! než rytieři neb panoši řéci: Ty si chlap! Protož bláznivě, zboží i duši své škodlivě tak sě hanějí a bíjejí.
Pak když die Kristus: „a vy neuctili ste mne,“ tiem slovem ukazuje, že synové dáblovi mají ten obyčej, aby nectili toho, ktož jim pravdu praví. A tak řka: „Já ctím otcě,“ ukazuje, že ďábla nemá, a že divy činí boží mocí, a třětie, že v každém skutku hledá chvály božie; a řka: „vy ste neuctili mne,“ ukazuje, že oni jsú dábelníci, neb ktož Krista nectí, ten jest dábelník. Aniž mohú v pravdě řéci židé, by Kristus pro marnú chválu činil divy; neb spatřiece všecky skutky jeho, nemohú řéci, by ku pýše světské sě chýlili. Protož Kristus ihned die jakožto člověk: „A jáť chvály své nehledám; jest, kto by hledal a súdil.“ Miení Kristus, že nehledá sobě člověku chvály přěs vóli boží, jako jie lidé světští hledají; ale bóh, a tak božstvie hledá chvály Kristovy, a súdí od věčnosti, která chvála na Krista jelikožto na člověka slušie.
ten, kdož chvály v světě sobě hledá, jest podoben tomu, který by chtěl uhoniti stien přěd sebú, a kázati mu, aby napřěd šel přěd ním proti slunci; a tomu, který by chtěl na vodě hory veliké přěplúti. Protož kto chtie k věčnému slunci Kristovi přěs hory všeho světa přijíti, musějí po sobě chvály nechati jako stienu, to jest zamietati ji, jako Kristus zavrhl, řka: Jáf chvály své nehledám; jest, ktof hledá a súdí vás, proto že mě tupíte, a sami.sě chlubíte. A tak tiem slovem poručil jest bohu, aby on rozsúdil tu křivdu, kterúž oni jemu sú učinili; a moha sě ihned pomstiti, v tom nás naučil, abychom bohu súd poručili, nemstiece sě, když nám křivdu činie. A že když zlých lidí zlost roste, netoliko nemá kázanie slova božieho ubyti, ale má sě ho příspořiti, jako tuto die S. Řehoř, protož příkladem svým nás učí spasitel, že když sú mu řekli: „dábla máš,“ ne ihned kázanie slova svého opustil, ale brž svého kázanie přimnožil a povýšil, řka: „Věru věru praví vám, ač kto řeč mú zachová, smrti neokusí na věky.“ Smrti miení druhé, jenž po smrti tělestné jest zatracenie věčné, to jest odlúčenie od života, jímž by duše byla živa v milosti boží a v radosti; a ta smrt, jakož dle David prorok, jest najhoršie, neb die Žalm 34, 22: Smrt hřiešníkóv najhoršie. Ale jakož dobří, i když je hanějí, viece sě polepšie, tak vždy zlí, ač jim co dobrého kto učiní, viece sě pohoršie, a zvláště když je napomíná kto slovem božím. Protož židé, uslyševše Kristovo velmě dobré naučenie, viece sě pohoršivše, i řkú: „Již poznali sme, že dábla máš“ dovodie toho z řeči Kristovy, jako by on selhal, mieniece, neb řkú: „Abraham umřěl jest i proroci, a ty dieš: Kto řeč mú zachová, smrti neokusí na věky! i zdali ty věččí jsi než otec náš Abraham, jenž umřěl jest? i prorokové zemřěli sú, kým sě činíš?“ to věz, tak mluvie: poňavadž Abraham umřěl jest, jenž jest hodnější než ty, a jiní prorokové zemřěli sú, jenž sú slovo božie pravili, a ty pak dieš, že kto slovo tvé zachová, smrti neokusí na věky. Tu die S. Řehoř: Ti že sú k věčné smrti příleželi, té sú smrti nepoznali; neb když sú jedné k smrti télestné hleděli, v řěči pravdy sú byli oslepeni, řkúce: „Abraham, otec náš, umřěl jest.“ Odkud jest to pošlo, že sú Kristově řeči nesrozuměli o smrti věčné, a přichýlili sú řeč jeho k smrti tělestné? Již ukázal jest S. Řehoř, že proto, že sú příslušeli k té věčné smrti, a tak že jich blud pošel jest z jich zlosti; neb die písmo, Sap. 2, 21: Oslepila je jich zlost, t. v rozumu. Protož die Arístotiles 3 Eth.: Každý zlý jest neumělý: neb poňavadž jest zlý, tehdy zle činí; a ktož zle činí, ten blúdí; a kto blúdí, ten nevie, co činí; a kto nevie, co činí, ten jest neumělý. Protož milý spasitel modlil sě otci, když sú ho křižovali, řka, Luc. 23, 34: OtčeI odpusť jim, nebf nevědie, cof činie! I zdalit sú nevěděli, že ho křižují? aneb by Kristus to řka selhal? nikoli! ale že sú to činili zlostí svú bludně, jsúce v rozumu oslepeni, protož sú nevěděli, by to zle činili: též i tuto, hanějíce Krista, a nerozumějíce, že on mluví o smrti věčné.
A také nerozuměli sú, že Kristovi příslušelo zvláště mluviti o smrti věčné; neb jest proto v svět přišel a trpěti na kříži měl, aby nás od té smrti vykúpil. Neb kto z nich toho nevěděl, že Abraham a jiní zemřěli sú smrtí télestnú? ale světi smrtí věčnú neumřěli sú, neb sú jie nikdy neokusili; neb nemóž nižádný tú smrti umřieti, ktož jie na věky neokusí, to jest nepozná jie sobě a nepočije. A tak řkúce židé: „zdali ty jsi věččí než otec náš Abraham — pravdu sú řekli, ač bludně, mieniece, že on nenic věččí než Abraham, ani než jiní prorokové; protož řkú: „i kým sě činíš?“ tak sě velebě nad jiné? Ale k té lživé žalobě odpoviedá Kristus, řka: „Chlubím“ neb „chválím-li já sám sě, chvála má nic nenie.“ Neb marná chvála, proto že pravdě jest protivná„ nenie chvála, ale brž pohaněnie; ale kohož bóh chválí, tent má pravú chválu, a ta něco jest. Protož die Kristus: „jest otec mój, jenž chválí mě, o němž vy pravíte, že bóh váš jest,“ ale lživě a já právě; neb „nepoznali ste ho“ věrú pravú, neb mne neznáte. „Ale já poznal sem ho,“ jelikožto člověk plně přikázanie jeho. A vy diete, že bóh váš jest, zvláštně proto, že by plnili přikázanie jeho. „A diem-li, že neznám ho, budu podobný k vám lhář.“ Neb oni sú lhali, řkúce, že boha znají, a že jich jest zvláštně, proto že zákon jeho držie, a v tom sú lhali; a řkúce, že Kristus má dábla, a že sě chlubí, také sú lhali; protož kdyby Kristus řekl, že nezná boha, tehdy by byl lhář k nim podobný.
A že sú měli oni Abrahama za věččieho než Krista, a tak lživě ctili Abrahama, protož milosrdný mistr, chtě je vyvesti z toho bludu, die: „Abraham, otec váš, radoval sě, aby viděl den mój; viděl jest a radoval sě jest.“ Tu dovodí Kristus, že on jest věččí než Abraham, jich otec; a oni proti dóvodu odpierají, že toho nenie, řkúce: „Padesát let ještě nemáš, a Abraham si viděl?“ Jako by řekli: Pravdy nepravíš; Abraham jest přěd padesáti lety umřěl, a ty ještě padesát let nemáš. A jmenují ku padesáti letóm, že jich nemá, proto, aby chtěl-li by sě činiti starým pro počestnost, aby jeho mladá postava byla očitě proti němu, neb jest Kristus ještě neměl let tří a třidcieti. Ale Kristus ukazuje své božstvie, jímž jest dóstojnější než Abraham, a tak i vedlé člověčenstvie, i die: „Věru věru pravi vám, prvé než Abraham bieše, já jsem.“ Tu znamenaj, že Abraham počal jest býti, když jest stvořen, a tak nebyl jest člověkem od věčnosti; ale Kristus, že jest bohem, nepočal jest býti, ale vždy od věčnosti jest; a tak i nedie: Já byl sem přěd Abrahamem, ale die: „prvé než Abraham bieše, já jsem.“ Tu jest hluboký smysl Kristus položil, jehož česky, ač bych co položil, nesrozuměli by sprostní, a řeč česká v tom jest krátká. Pak dále židé, když sě jim dóvodóv k jich bludu nedosta, obrátili sú sě k kamení, aby kamením toho porazili, jehož řečí přěmoci nemohli, a aby jako kaciete ukamenovali, jehož sú i pravdy, kterú jest pravil, nepoznali. Neb die čtenie: „Tehdy vzěli sú neb vzdvihli sú židé kamene, aby lučeli na něho,“ a tak aby ho ukamenovali; „a Ježíš skryv sé, vyšel jest z chrámu.“
I proč sé přěd nimi skryl, moha je okamženě poraziti? jedné, L že nás v tom učil, abychom druhdy, ač móžem pyšné přěmoci, pokorně jich hněvu ustúpili; a jakož die S. Řehoř, že sě Kristus skryl, tiem ukazuje, že přěd těmi sě pravda kryje, kteříž slovy pravdy hrzějí; neb pravda, srdce které nalezne pyšné, přěd tiem sě kryje. O kterak mnozí jsú, jenž tvrdost iidovskú hyzdie, že sú pána Krista neposlúchali kázanie: avšak kteracíž sú oni byli k vieřě, tacíž tito jsú k skutku; přikázanie božie slyšie, divy vyznávají, ale však od svých zlostí obrátiti sě nechtie. Aj volá, a navrátiti sě nechceme! Aj čaká, a my na jeho shovievánie netbáme! Protož dokud čas jest, bratřiel zlost svú každý opusť a shovievánie. Božieho sě lekaj, aby srozuměl, že přěd ním nebude moci uteci hněvivým, jímž nynie hrzie tichým. Tak mluví S. Řehoř.
A tak čtenie toto ukazuje zlost kněží i zákonníkóv židovských, jakož řečeno jest, a ještě viece, že proti zákonu svému Chtěli sú Krista jako kacieřě rúhavého ukamenovati bez žaloby, bez svědkóv provedeme, bez odsúzenie, a ne přěd městem, ale v miestě svatém: a zákon přikazuje, aby rúhavého odsúdiece, přěd městem ho ukamenovali, Lev. 24, 23. Ten obyčej měli sú žákovstvo a kněžie v Pražském kostele na hradě, že když sú z dobré žádosti věrní křěsfané kněží napomínali, aby na kázaní nelhali, ani ihned chopiece je tu, v kostele sú je bili, rvali, poličkovali, a uvedúce je do obecnice žákovské, tu sú je mrskali. Též učinili sú mnišie u Matky božie Sněžné na Novém městě, a v jiných klášteřiech. A to vše pocházie pro lakomstvie, jakož i v oněch, jenž sú Krista chtěli kamenovati, až sú i dokonali, což sú mienili, že sú ubičovavše, uplvavše, umordovavše i pohaněvše zamordovali; ale však čeho sú sě báli, to na ně spadlo: báli sú sě ztratiti zbožie, to sú ztratili, i k tomu duše. Též i nového zákona těmto stane sě nehodným kněžím, jenž pro své lakomstvie, jež vedú v chrámě božiem, údy Kristovy, jenž je věrně napomínají, tu ihned v chrámě mordují. Kdy laik dal by z nich jednomu v nos štilec, ihned by řekli, že chrám boží jest poškvrněn; ale když oni koho tepúce, kostel zkrvavie, to neškodí, a když sě sami ztají, a mnoho jiných hrozných nehod učinie! Ale příde onen král a biskup s bičíkem, Kristus, jenž jich pomrští, a die jim, Matouš 21, 13: Dóm mój dóm modlitebný jest, a vy ste učinili z něho jeskyni lotrovú, svatokupčiece, lakomstvie vedúce, marné řeči mluviece, nekázeň plodiece, i druzí smilniece. A hroznějším bičíkem jich pomrští, než oněch židovských kněží, neb vypaří na ně tento biček: Ven, psi nestudatí1 jenž ste z mého domu jeskyni lotrovú učinili, a mé věrné ste mordovali.
Když přibližováše sé Ježíš k Jeruzalému, a přijide k Betfage k hoře Olivetské, poslal jest dva učedlníky atd.
Věrní křěstané pamatují dnes, co jest učinil náš milostivý pán všeho světa, jakož dnešnie svaté čtenie ukazuje, jež v první nedéli Adventu vyložil sem, tak jakož vzní upřiemo k skutku. Avšak ještě věrné duši k napomenutí diem, ze milostivý spasitel, pro naše spasenie přibližuje sě k Jeruzalému jako dnes, ukázal jest velikú pokoru, veliké milosrdenstvie; a všed do chrámu, ukázal jest pokoru i milosrdenstvie i spravedlnost: Pokoru, že jsa pánem a králem všeho světa, jel jest sprostně na oslíku, aby pýchu světskú potupil. Milosrdenstvie ukázal, že jeda k Jeruzalému, věda co sě lidu jeho má státi i na těle i na duši, plakal jest velmě, až sě zalknul, a nemohl řeči dokonati, řka, Luc. 19, 42: „Jeruzaléme, Jeruzaléme! by věděl, i ty by“ - dále pro pláč nedořekl toho slova, plakal. V chrámě také ukázal milosrdenstvie, že přistúpili sú k němu slepí a klécaví, an je uzdravil. Spravedlnost ukázal, že kněží a trhovcě z chrámu bičem vymrskal, řka jim, Mt. 21, 13: „Psáno jest: Dóm mój dóm modlitebný bude nazván, a vy ste jej učinili jeskyní lotrovú.“
A již máš na spasiteli dnes pokoru, milosrdenstvie a spravedlnost, aby věda, dnes byl pokorný, milosrdený, a spravedlivý. A milý! podiv sě dnes jeho veliké pokoře, že bóh věčný, stvořitel všeho světa, král angelský, vždy pěš pro naše spasenie chodil jest, pracně, do ustánie po městách, po vsech, i po púšti, a jedinú (jel) jako dnes, aby proroctvie naplnil svatého Zachariáše, jenž die v 9 k. 9 v.: Aj král tvój jede k tobě, spravedlivý a spasitel, on chudý a sedě na oslici a na oslíku. Die: „král tvój,“ aj div sě, že jede tobě k vykúpení; „spravedlivý,“ aby tobě křivdy neučinil; „a spasitel,“ aby tě spasil, ne zatratil, budeš-li dobrý; „on chudý“ pro tě, aby ty byl na věky bohatý; „sedě na oslíku,“ aby ukázal pokoru, a také dal příklad, že mohú páni světští jezditi i duchovní ku potřěbě, ale varujíce sě pýchy, protož on na oslíku, bez sedla sprostně. I kto by sě dnes v duši to rozbieraje nedivil, že pán všeho světa, a člověk tak veliký vedlé těla, nikdy nejezdiv, i jel na oslíku? Protož die S. Jan zlatoústý: Neseděl jest pán na vozu zlatém, v drahém zlatohlavě stkvě sě, ani jest vsědl na bujný kóň, ale na tichú osličku. A neměj v tom roztrženie, že někdy písmo die, že seděl jest na oslici, a někdy na oslíku, nebt jest na obém seděl, jakož prorok Zachariáš die, že seděl na oslici a na oslíku, též i svatý Matěj ve čtení; a to ne darmo, ale aby i starého hřiešníka i mladého, kterýž bude jemu k jiezdě povolen, znamenal: starého skrze oslici, a mladého skrze oslíka. A proto u veliké jest jel pokoře, o níž takto píše sě v modlitbě, když kněz chce vjíti dnes do kostela v procesí: Ten jenž sedí na cherubín, a stolice jeho na slúpě oblaka, na maličkém hovádku čtveronohém jedieše, ne zlatými kúsky pěnivé úzdy okovav, ani stkvúcí kámen stkvieše sě pod visutým dekem, ani stkvúcie niti visiechu s třapci krví barvenými, v nichž sě kochá světská pýcha a vysokost světská nadýmá, ale v biedném oděvci sedě na oslíku nebeský pán, jedieše v prachu, aby nás své pokoře tak dobrými příklady naučil.
Aj tak dnes slovo od slova papež, biskup, i farář má čísti, když přěd dveřmi kostelními stane u procesí, to jest v zřiezeném chodu žákovstva a lidu jiného. I neviem, kterak by papež to mohl dobřě čísti, ač by snad uměl, neb biskup; neb mnozí bývají papeži, arcibiskupové, kardináli, biskupové, kanovnici i faráři, neumějíc v knihách čísti; kterak mohl by čísti, ano všecko by bylo proti němu? Kristus na oslíku, a on na velikém bielém oři neb hynstu, v úzdě zlatem okované, a drahý kamením úzdu, prsosiny i pochvy maje položené, třapce zbarvené u koblúka až do země, a dek, jenž kóň kryje, až sě po zemi vleče; přěd nímž oslici ženú neb mezkyni, jenž na sobě nese tělo božie, jedúcí druhdy trávu po zemi, na niž s Kristem nic netbají, a přěd papežem klekají, ano nad ním nebe nesúi bají nazývají najsvětějším, a trú sě prosiece za obroky, a nohy nohy ač dopustie oděnci žoldněři, jenž kyji střiebmými chudé od noh tepú; a on sedě na hynstu, směje sě tomu, že tak u veliké chvále jest: a náš milý, tichý, pokorný spasitel jede s velikým pláčem na oslíku!
Nuž věrný křěsťane! rozvaž to v svém rozumu, tak jeda papež, následuje-li svého spasitele? Dieš-li, že následuje, zklamáš sě, jako i v tom sě klamáš, mníš-li, by to tak mělo býti, a věříš-li, že ten papež tak jeda, jest otec najsvětější. Tiť sě klamají, kteří jemu toho přivoléc potvrzují, jako kardinálové, jenž také s ním jedú v takéž pýše, jedné žeť nebe ne každý nad sebú má a třěvícóv zlatých; tit nejdú pěší, jako apoštolé podlé oslicě, jenž nese Krista přěd papežem. Také sě klamají, kteříž přěd ním, an tak jede, klekají, a i ti všichni, kteříž mnie, by to byló dobřě: jakož sem já mněl, dokud sem písma a života svého spasitele nedobřě věděl; a již znám z jeho daru, že jest pravé rúhánie Kristovo a zavrženie jeho písma i následovánie, a že jest pravé antikriststvie. I kterak ti v pokoře, v pláči„ v tichosti a v náboženství pamatují dnešní pokoru, tichost a pláč svého spasitele, jsúce jemu skutečně tak protivni? kterak mohú čísti čtenie, kterak onu modlitbu napřěd řečenú, ana tupí všichnu jich pýchu? kterak mohú čisti pašiji, to jest umučenie svého spasitele? Věrně veleně nedóstojně! I kde sú vzěli té pýše příklad? kterým písmem božím to sú sobě nalezli? Jistě Antikristovým vymyšlením, ne Kristovým, jenž jest vše zpět učinil.
Čteme, že když ciesař Eraklius dobyv kříže, na němž Kristus jest umrtven, pobiv pohany, jel pyšně k Jeruzalému, a když sě přiblížil k bráně, tehdy zdi sstúpily sú sě přěd ním a přěd jeho lidem; a když jest stál a lekl sě, tehdy uzřěl jest angela na bráně, a ten jest řekl jemu: Eraklí! ne tak spasitel tvój, král všeho světa, jel jest k smrti, ale pokorně na oslíku. Tehdy ciesař srozuměv, ssědl s koně, a vzem kříž i šel pěš pokorně, pokořiv sě bohu, a tepruv brány sú sě jemu otvřěly. Aj ciesaři světskému, jenž ne tak pyšně jako papež jel jest, co sě přihodilo u tělestného Jeruzaléma: přihodí-li sě papeži, že budú jemu brány Jeruzaléma, králevstvie nebeského, zavřieny, též i kardinálóm, arcibiskupóm, i jiným pyšným prelátóm! Protož my abychom sě toho vystřiehli, následujme pokorného Ježíše, jenž jako dnes jel jest pokorně na oslíku, v pokorném oděvci a s velikým pláčem. Na osliku, die S. Bernard, ne na voziech, ne na koních v zlatých úzdách, ani v střiebrných, ani v sedlách pozlacených, ale pokorný, oslíku na chřbetě sedě, podloživ rúšce učedlníkóv svých, jenž nebylo jest drahé.
Ale co je to, že chtěl, aby takú procesí měl neb poctěnie, věda že ihned skoro bude umučenie? Snad proto, aby jemu bylo viece hořké umučenie, že jej přědešlo tak veliké poctěnie; neb od téhož lidu, v témž městě, a po malém času, byv s tak velikú chválú přijat, jest ohavně ukřižován. O kterak nepodobné jest zpievánie: Vezmi a ukřižuj ho! a: Požehnaný, jenž přijel jest ve jmeno božie, spas ny na výsosti! Kterak nepodobný hlas: Král Izraelský! a: Krále nemáme jedné ciesařě! Kterak nepodobné: ratolesti z dřievie a kříž, kvietie a trniel A jemuž sú stlali přěd oslíka rúcho své, svelkli sú s něho rúcho jeho, o ně sú sě losovali! Kterak nerovné: Spas ny! a: Necht sobě sám pomóž! O milosrdný. spasiteli! i proč tobě pro naše hřiechy bylo jest potřěbie tak ukrutnú, hořkú a ohavnú smrt trpěti? I co sě to miení, že ihned skoro po procesí na mši čteme pašiji, to jest umučenie? Divné v hromadu složenie: tuto chvála v procesí, a potom umučenie, kteréž sě u pátek stalo! Jistě pěkně sú to světí položili, abychom v nižádné radosti světské neměli utěšenie a doufánie, vědúce, že po radosti bývá pláč. A tomu na znamenie plakal jest milostivý spasitel v své chvále, abychom my to pamatujíce, když máme které v světě zčestie, aneb chválu, neb povýšenie, pomněli na zamúcenie; a též zasě, máme-li které zde pro Krista zamúcenie, abychom pomněli na věčnú radost; neb tak jest smiešeno i v světských lidech i v duchovních. I kto chce všetečně sobě doufati, aby po zdejší radosti, bez zamúcenie, došel radosti věčné, poňavadž angelský pán, jenž hřiechu neměl, po také chvále trpěl jest tak veliké pohaněnie, a mučenie až do smrti? Jistě veliké dokázánie jest, kterak brzcě člověka pomine světská chvála!
znamenajme, že jako dnes lidé měli sú sě rozličně ku pánu Ježíšovi; neb učedlníci ti vedlé jeho přikázanie šli sú, a odvázavše oslíka a oslici, jemu sú přivedli, rúcho své na ně vložili, spasitele vsadili a podlé něho sú šli; zástupové jedni sú napřěd šli, a ti řěžíce ratolesti z dřievie, a palmy a kvietie přěd něho sú metali a rúcho stlali; a druzí zástupové ti z zadu šli, a obojí sú volali, řkúce: „Osanna!“ židovsky, to jest: „Oj prosíme, spas ny skrze syna Davidova, požehnaný, jenž přišel jest ve jmeno božie!“ A svatý Lukáš v 19 k. 37-38 v. die, že když sě s hory Olivetské jeda blížil, počeli sú všichni zástupové, s ním stupujíce, veseli jsúce, chváliti boha hlasem velikém nade všemi ctnostmi, kteréž sú viděli, tkúce: Požehnaný, jenž přišel jest, král ve jmeno božie! pokoj v nebi a sláva na vysokosti! A když sú tak volali a boha Krista chválili, die svatý Lukáš 19, 39-40, že někteří zákonníci z zástupóv řekli sú k němu: Mistřel laj učedlníkóm svým. A on řekl jim: Pravi vám, budú-li tito mlčeti, kamenie bude volati.
Ty lidi znamenajíce i skutky, vezměmež naučenie, prvé od apoštolóv. Čiňme, co jest nám Ježíš přikázal, a zvláště my kněžie, jenž sme posláni do hrádku neb městečka tohoto světa, jenž jest ohražen zdí, to jest Antikristovú ukrutností, a přiekopem, hlubokú chytrostí; tat jest ohrada zlosynóv tohoto světa, jenž jest proti učedlníkóm Ježíšovým, jenž zákon velebie. A v tom světě ihned nalézají oslici přivázanú a porobenú k práci; oslice ta znamená duši smrtedlnými hřiechy obtieženú, porobenú prací dáblovú, a přivázanú žádostí zlú k jeslem tělestné rozkoši s oslátkem, to jest s vólí svú, kteréžto oslátko rodí sě z pokřivenie rozumu; a ta oslicě krmí sě plevami, to jest marnostmi neúžitečnými. A dobřě člověk hovadný a tak i jeho duše přirovnává sě k oslici neb k oslu, jenž jest hovado lénie nerozumné: též člověk, jenž smrtedlně hřěší, jest hovadný, že jakož hovado, což činí, tiem sě nestydí přěd bohem, též on; a jako hovado to činí, k čemu je vóle těla táhne, též hřiešník bez rozumu jako by byl, tak po žádosti tělestné jde, rozumu nepožívaje. Protož pravie mudrci a zvláště S. Boecius, že lidé pro hlúpost člověcké sú ztratili přirozenie. Tomu rozuměj takto, že člověk duchem má jednotu s bohem a s angely, že v duchu má rozum, jímž zná dobré i zlé, a tiem jest přěsáhl všecky živočichy, to jest všecky věci, jenž jsú živé a mají čich, jímž mohú číti, jako jsú ryby, ptáci, hovada, psi, a tak i jiné s čichy věci; neb nižádná z těch rozumu nemá, jako má člověk. A pak že člověk jest tělestný a smrtedlný, tiem sjednává sě se všemi živočichy. Protož dokud rozumu člověk právě požívá, dotud jest nad hovada v dóstojenství, podoben bohu i angelóm; ale když opustě rozum, i jde po žádosti tělestné a hřěší smrtedlně, tehdy již hřiechem jest ponížen pod hovado, že již jest zlý, bohu protivný, hřiešný; ale ne tak hovado. Protož písmo často praví, že hřiešný jest nic, jakož S. Pavel die 1 Kor. 13, 2: Nemám-li lásky, nic nejsem. A David die k bohu, Žalm 59, 9: Hřiešníky v nic obrátíš. To jest takto rozuměti, že ktož jest v hřieše smrtedlném, ten nic nenie v milosti boží, tak že on boha nemiluje, a bóh jemu také milost svú tak otjal, že nic jeho svaté milosti nenie vzácno, což on činí; a skoná-li v hřieše smrtedlném, tehdy na věky bude nic v milosti; a tak die David: Hřiešníky v nic obrátíš.
Protož člověk varoval-li by sě smrti, boje sě, aby sě v nic neobrátil, tak že by potom nic nebyl, jakož mně jí bludně někteří pohané a kacieři: tak velmě měl by sě varovati hřiechu smrtedlného, aby jím v milosti nezničěl. Opět varoval-li by sě, aby v svini sě neobrátil, jenž židká jie hovna: ještě máš sě varovati viece, aby smrtedlně neshřěšil a nezničěl v boží milosti. Protož die David prorok, Žalm 32, 9: Neroďte býti jako kóň a mezek. Kóň mrcha řehtavá, bujná, k smilství hotová, a mezek mrcha neplodná, neb nikdy nerodí ani mezek ani mezkyně. Koní řehtaví k smilství jsú smilníci bujní, vykrmení, o nichž die pán bóh v Jeremiášově 5 k. 7-8: Nasytil sem je, a cizoložili sú, a v domu kurvy smilnili sú, koni milovní žen a vypuštění učiněni sú. 0, co jest těch koní sytých, a vypuštěných od diela hynstóv, obročných kněží, jenž z veliké sytosti a z prázdnosti cizoložie a smilnie, a řehcí k ženám cizími co jest také kniežat, pánov i rytieřóv, i tučných měštěnínóv, jenž pohřiechu cizoložie a smilnie, a jsú jako mezkové neplodní v duchovenství, né ještě i tělestně jsú obecně velici smilníci a veliké smilnice bez plodu: daj pán bóh, aby byli odvázáni jako oslicě od jeslí tělestné rozkoši.
Ale snad sě vyrazie někteří, brániece odvázati té hřiešné oslicě, jakož bránili sú oné oslicě odvázati, řkúce učedlníkóm Kristovým v 11 k. 5 v. S. Mar.: Co činíte odvazujíce oslíka? A učedlníci řekli sú, jako jim přikázal Ježíš. Tu die S. Beda, že když die Ježíš: „A die-li vám kto co, řcete, že pán jich potřěbuje,“ že tu duchovně přikazuje učitelóm, to jest kazatelóm, jenž lid učie, že bude-li co protivného, bude-li kto brániti hřiešných od osidl odvazovati a vyznáním pánu přivesti, že nemají kázanie opustiti, ale ustavičně praviti, že pán k ustavení své cierkve jich potřěbuje. To Beda. A tiem úmyslem, když sú mi bránili pod kletbú kázati, brániece svatým kázaním oslóv odvázati od jeslí tělestné rozkoši, nechtěl sem přěstati, věda že položil Ježíš, aby učedlníci braničóm řekli, že pán chce mieti. Ale jsú horší nynější braniči než oni; neb oni sú ihned nechali učedlníkóv, že sú oslici odvázali: ale nynie nepřěstanú, a zvláště že oni sami jsú ta oslice od ďábla přivázaná k plevám marnosti světské, aby je jedla, a k jeslem rozkoší tělestné. I ktot je nynie kázaním odvieže od smilstvie, od pýchy a lakomstvie? by Petr a Ondřej, ta dva učedlníky, přišla, jako po onu oslici, nic by jich neodvázala. Avšak ač těch kázanie neodvieže od hřiechu, ale sprostné, jenž sě skrze osla znamenají, jako die Isaiáš v 1 k. 3 v. Poznal jest osel jesle pána svého, ale Israel mne nepoznal a lid mój jest nerozuměl. Osel jesle božie zná, když sprostný člověk slovo božie přijímá; ale Israel boha nezná, když kněžstvo, jenž by mělo viece boha znáti než sprostný lid, boha v přikázaní neposlúchá. Protož die tudiež ihned bóh napřěd skrze Isaiáše 1, 2: Syny sem vykrmil a povýšil sem jich, a oni pohrzěli sú mnú. Dále pak, oslici když Ježíšovi svatým učením přivedú, aby na ni sedl Ježíš, vlože na ni rúcho apoštolské, to jest vieru, naději a lásku, Petrovu horlivost, Ondřejovu statečnost, Janovu nesmilnost, Jakuba věččieho skrovnost, Filipovu pilnost v dobrém, a tak o jiných ctnostech jiných apoštolóv; neb na tom rúšě Ježíš sedí, to věz milostí v duši přěbývá. A tak již má§, co apoštolé znamenají, že věrné učitele lida, a oslicě člověka kajícieho, neb duši, jenž jest byla velikými hřiechy porobena, a již jest odvázána, Ježíšovi přivedena, a rúchem ctnosti přiložena.
Pak ti, kteříž sú v těstu Kristovu vyšli, rúcho své pléd něho metali a jeho chválili, znamenají ty, kteříž pokorně svlekúce starého člověka, jakož S. Pavel die Kolossenským 3, 9, to věz staré obyčeje hřiechóv, i mecí přěd Krista, vyznávajíce, že jsú hřiešní; a ratolesti z olivie mecí, že milosrdné skutky již blížním pro Krista činie, že je krmie, odievají, z hřiechóv táhnú a v dobrém učie; pak kvietie mecí, ktož vonné příklady jiným dávají; palmu nesú, jenž znamená vítězstvie, když přěmohše tělo, svět a dábla, pevně stojie. Pak ti, kteříž sú šli po Ježíšovi, chváléce boha, znamenají všecky ty, kteříž následujíce Ježíše, zjevně vyznávají a vesele jeho moc i ctnosti. A chválé pána boha prvé proto, že od mnohých hřiechóv je vysvobodil; druhé, že je od mnohých zachoval; třětie, že milostivě obrácenie čakal; čtvrté, že srdce jich milostí navštievil; páté, že v počet svých věrných přijal; šesté, že již moc dobřě živu býti dal, aby sě zasě v hřiech nevrátili; sedmé, že dal milost věččí k zaslúžení; a osmé, že potvrdil naděje k obdržení věčné radosti. I ktetí by dnes byli tak zlí, aby z těchto daróv milosrdného boha nechválili? a- to hlasem velikým, jako oni sú chválili, řkúce: Požehnaný král, jenž jest přišel ve jmeno božie, nám k vykúpení, nám k spasení, k našemu velikému utěšení; neb bude nám pokoj v nebi a sláva bohu na vysokosti.
Ale když ďábel znamená takú chválu, tak nastrojí mistry, kněží a zákonníky, aby osopili sě proti těm, jenž tak boha chválé, jdúce po Ježíšovi, aby jim lál, aby mlčeli; to jest, budú Ježíše strojiti, aby ti byli kleti, řkúce: My kinem jmenem Ježíše všechny ty, kteříž chodie na kázanie do Betléma, a všecky ty, kteříž zpievají:
Vstal jest bóh z mrtvých svú mocí;
a opět ktož zpievají:
Jezu Kriste, štědrý kněže,
s otcem, duchem jeden bože;
a opět ktož zpievají:
Navštěv nás, Kriste žádúcí,
pane světa všemohúcí ?
daj nám sě v srdci poznati,
bez hrózy sebe čekati.
Ale odpovie takým braničóm závistivým pán Ježíš, řka: „Věru pravi vám, budú-li tito mlčeti, kamene bude volati.“ To věz: ještě ti, kteříž jsú v rozumu tvrdí a hlúpí, tiť mě budú chváliti, ač vy bráníte. A takt i chválé sprostní vesele našeho milostivého spasitele, Jezu Krista.