Milosrdný spasitel, pán všemohúcí, syn boží, Ježíš Kristus, pravý bóh a pravý člověk, přišel jest na svět, aby svědectvie pravdě vydal, o nebeském králevství kázal, ovce zahynulé shledal, a cestu jim slovem i skutkem k věčné radosti ukázal, v tom plně voli otce svého, pána boha. Milostivý spasitel v pokoře a v tichosti i v chudobě, jsa zavržený od pyšných lidí a od chytrcóv tohoto světa, a zvláště od biskopóv, od mistróv, od knězi a od zákonníkóv, jenž sú mu se vždy protivili, pracoval jest s lidem v kázaní až do smrti; a to jest učinil z velikého slitovánie. Protož píše svatý Mat. v 9 kap. 36-38 v. řka: Vida Ježíš zástupy, slitoval se nad nimi, neb sú byli trápeni, a leželi sú jako ovce, nemajíce pastýře. Protož řekl jest učedlníkóm svým: Jistě žeň mnohá jest, ale dělníci nemnozí; protož proste pána žni, ať pošle dělníky na žeň svú. To jest: mnozí jsú lidé, jenž by rádi slovo božie slyšeli, a tak jako pšenice v stodolu králevstvie Kristova se hodili; ale nemnozí sú dělníci, to věz, že málo jest věrných kazatelé v, kteří z lásky pro chválu boží, pro lidské a pro své spasenie pracují s lidem božím. Protož die spasitel: Proste pána žni, to jest boha, jenž jest pán všeho světa, ať pošle žence věrné na žeň svú. To slovo S. Řehoř váží „žeň mnohá a pracovníci nemnozí,“ řka: Toho bez těžké truchlosti mluviti nemóžeme, neb ač jsú ti, kteříž by rádi dobré věci slyšeli, ale nejsú ti, kteří by pravili. Aj svět kněžími jest naplněn, a však ve žni boží velme řiedký pracovník bývá nalezen; neb úřad kněžský přijímáme, ale skutku úřada neplníme. Ale važte, bratřie moji! važte, co die pán: Proste pána žni, ať pošle dělníky na žeň svú! Vy za nás proste, abychom užitečné věci vám připraviti mohli, aby jazyk od napomínáme neustal; a poňavadž miesto kázanie smě přijeli, aby před spravedlivým súdcí nás naše mlčenie neodsúdilo. To S. Řehoř. Jehož řeč, ale prvé svého spasitele, já váže, abych ovšem kněžského úřadu neopustil, času nezmařil, umienil sem pro chválu boží, pro spa-senie Čechov věrných, kteříž žádají voli boží poznati a plniti, čtenie nedělnie všecka kratičce s boží pomocí vyložiti, žádaje, aby ti, kteříž budu čísti neb slyšeti, byli spaseni, napřed se hřiechóv varovali, boha nade všechny věci milovali, spolu milost drželi, v ctnostech prospievali, a za mě hřiešného pána boha poprosili.
A že nemají obecně čtení česky psaných, a výklad netak se brzy přijme bez založenie, protož chci vždy prvé čtenie položiti a potom výklad, aby našeho spasitele slovo vždy najviece vznělo, a tak věrným bylo k spasení oznámeno; neb ktož je v milosti do smrti slyšie, ti budu spaseni a zde jsú blaženi, jakož die sám spasitel Luč. 11, 28: Blažení ti, kteříž slyšie slovo božie a ostřiehají ho. To vážiece, máme pilně, mile, statečně a vesele slova našeho milostivého spasitele poslúchati, jiným je praviti a kázati, pilně k rozumu přivoditi, a vedle jiného písma druhé vykládati, jakož světí božím darem vykládají. I mámť úmysl, abych, což mohu, najlehčejie vyložil k rozumu čtenie, ač ne ovšem týmž obyčejem, jako káži.
Když přiblížil se Ježíš k Jeruzalému, a přišel jest k Betsage [té vescě] k hoře Olivetské, tehdy poslal jest Ježíš dva učedlníky [Petra a Filipa] svá, řka jim: Děte do hiádka [do Jeruzaléma], jenž proti vám [před vámi] jest, a ihned naleznete oslici přivázánu, a oslátko s ní; odvezte a přiveďte mi. A ač kto vám co die, řcěte, že pán jich [oslice a oslíka] potřěbie má [t. potřebuje, aby naplnil proroctvie], a ihned nechá jich. A to všecko stalo se, aby bylo naplněno, co řečeno jest skrze proroka [Isaiáše v 62 k. 11 v.], jenž die: Pravte dcerce Sión [t. lidu Jeruzalémskému]: Aj král tvój jde k tobě tichý, sedě na oslici, a na oslíku synu poddané [t. oslice práci porobené]. A sedse učedlníci, učinili sú, jakož přikázal jim Ježíš, a přivedli sú mu oslici a oslátko a vložili sú na ně [na oslici a na oslíka] ruchá svá, i kázachu jemu na ně vsiesti. A mnohý zástup stlali sú ruchá svá na cestě, a jiní řězáchu [neb sěkáchu] ratolesti s stromóv a stláchu na cestě. A zástupi, kteříž napřed jdiechu, a kteříž po něm jdiechu, voláchu řkúce: Osanna [t. pane spas] synem Davidovým [t. skrze syna Davidova]! požehnaný, jenž jest přišel ve jméno božie.
Toto čtenie v skutku stalo se na Květnů neděli, protož viece záleží k tomu dni ku paměti, nežli k dnešniemu dni. Avšak dnes je čteme, pamatujíce příchod jeho, kterýž dnes pamatuje sbor křesťanský, nekajíce Čechové „Advent“ po latinské řeči; neb latině adventus česky slově příchod neb navštievenie. A to pamatuje cierkev svatá od dnešnieho dne až do Kristova dne narozenie; a tak již ten vešken čas nazývají Advent, to jest čas, v němž pamatují Kristovo navštievenie.
Tu věz, že Kristovo navštievenie jest troje, jakož písmo ukazuje: Prvé v tělesenství. Tiem jest nás navštievil, když se, jsa bohem, v životě panny Marie vtělil. O tom sám die v 16 kap. 28 v. S. Jana: Vyšel sem od otce a přišel sem na svět.
Druhé navštievenie Kristovo jest duchovnie, jímž navštěvuje milostí svú nás; neb on die, Joh. 14, 23: Miluje-li mě kto, řeči mé zachovává, a otec mój bude ho milovati, a k němu přídeme. To miení Kristus, že on a otec přídú k tomu člověku, kterýž Krista miluje a jeho řeči zachovává. A o tom navštievení die v zjevení S. Jana v 3 kap. 20 v.: Aj já stojím u dveří a tluku; uslyší-li kto hlas mój a otevře mi dvéře, vejdu k němu, a budu s ním večeřeti a on se mnu. U dveří Kristus stojí, tak že hotov jest milostí voli člověka navštieviti, a tluče, když napomíná vdechnutím, bolestí, hrózú neb nemocí, aneb dáváním daróv rozličných. A ktož uslyší hlas jeho přikázanie, a otevře dvéře Kristovi, hřiech opustě a voli svú k dobrému plně obrátě, k tomu Kristus vejde, milostí svú jeho navštievě; a skoná-li v té milosti člověk, k hřiechu se nenavracuje, tehdy bude Kristus s ním večeřeti a on s Kristem, to jest, radosti bude věčné požívati. A tak Kristus navštěvuje člověka duchovně, i kdy hřiechóv smrtedlných člověk nechá a on jemu je odpustí, i kdy zvláštní milostí jeho obdaruje, i kdy na smrti milostí svú k němu přichodí. A též také i zlé lidi navštěvuje hrózú, pomstu a věčným zatracením, a zvláště na smrti. Protože die S. Mat. v 24 kap. 42 v.: Bděte, neb neviete, v kterú hodinu pán váš přídě. A v zjevení S. Jana v 3 kap. 3 v. die: Protož nebudeš-li bdieti, príduť jako zloděj a nevzvieš, v kterú hodinu přijdu k tobě.
Třětie navštievenie Kristovo jest budúcie v súdný den, o němž sám die v 25 k. 31-32 v. S. Mat.: Když přijde syn člověka v oslavnosti své a všichni angelové jeho s ním, tehdy sedne na stolici královstvie svého, a sebráni budu před něho všichni lidé. O tom také příchodu řiekáme u vieřě, že přijde súdit živých i mrtvých.
Pak z toho dále máš, že prvnie navštievenie to se jednu stalo, jakož jedinú se vtělil; druhé to se každý den děje, jakož každý den věrné svú milostí navštěvuje, a zlé pomstu neb napomínáním; třětie to se má jedinú státi. Prvého navštievenie máme býti velme vděční, a tak mile je pamatovati; druhého máme býti pilní, aby s námi ráčil přebývati, a aby nás zvláští milostí na den svého narozenie navštievil, máme se nábožně mieti; třětieho máme velme pilně cákati, neb velí nám velme pilně bdieti, to jest od hřiechu se ostřiehati a v boží milosti prospievati. A pro ta tři navštievenie ustavila cierkev svatá, abychom od dnešnieho dne pilnějie než prvé se v ctnostech zpóso-bili, pamatujíce, že jest vtělením k našemu spasení přišel, a že milostí svú nás zvláště navštieví na den svého narozenie, a že třětie v súdný den přijda i dá nám věčné královstvie.
A k tomu navštievení jest troje příprava: Prvá, aby věrní, cákajíce svého pána, poctivě se měli, a zvláště když se blíží. A to záleží na onom slovu S. Isaiáše vlk. 16-17 v.: Přestaňte zle činiti, učte se dobře činiti. A jakož die David, Žalm 34, 15 a 37, 27: Odchyl se od zlého a čiň dobře. Druhá příprava jest, abychom slyšiece, že tak veliký pán blízko jest, připravili se, a to trojím obyčejem: Prvé, popraviece jemu dóm, to jest, vyčistiece jemu duši od hřiechóv; neb on die skrze Isaiáše vlk. 16 v.: Umyjte se a čisti buďte, odvržte zlosť myšlení svých od očí mých! Druhé máme se připraviti v rúcho krásné, jakož die Isaiáš v 52 k. l v.: Oblec se ruchem oslavy své, Jeruzaléme, město svaté! Jeruzalém v tomto miestě znamená věrných sbor, jenž jest město svaté, v němž má král Kristus na věky přebývati; a to město má se obléci v rúcho oslavnosti, to jest v ctnosti, jenž činie člověka slavného. A to rúcho jest lepšie každé duši nesmierně, než všechna ruchá tohoto světa, jimiž se tělo odievá: ne jedna ctnosť lépe odievá člověka, než které rúcho tělestné; a to rúcho má býti bielé, to jest hřiechem nezprzněné.
Třětie máme se připraviti, abychom hodnú krmi tak velikému pánu dali. Krmě hodná, jíž se krmí Kristus, jest vole jeho naplněnie, jakož sám die v 4 k. 34 v. S. Jana: Mój pokrm jest, abych činil voli jeho, jenž mě jest poslal, abych dokonal skutek jeho. A opět die, Joh. 6, 27: Připravujte pokrm, ne ten, jenž hyne, ale ten, jenž ostává u věčném životě, kterýžto pokrm dá vám syn člověka. Ti sobě připravují pokrm, jenž nezhyne, kteříž pinie voli boží a v tom setrvají, neb na věky budu v radosti božstvie požívati. A tak věrní křesťané klnie Krista každý den, když jeho přikázanie plnie. A to on sám vyzná v súdný den, když die spravedlivým, Mat. 25, 35: Lačen sem byl a nakrmili sté mě; žiezniv, a napojili sté mě.
Aj tak se máme připraviti, abychom hodně jeho svaté navštievenie prvnie pamatovali, k druhému a k třětiemu se připravili, a tak dóstojně jeho svaté tělo na božie narozenie přijímali. Neb die svatý Augustin v kázaní: Bratřie najmilejší! z milosti božie již přišli sú nám dnové, v kterýchžto žádáme, abychom božie narozenie světili; protož prosím a napomínám, abychom jakož najlépe móžem pracovali, abychom na ten den s čistým svědomím, s velikú pilností, s čistým srdcem i tělem k oltáři božiemu mohli přistúpiti, a tělo jeho a krev jeho, ne k sudu, ale k uzdravení duše a k spasení hodní byli přijieti. Neb v Kristově těle život náš záleží, jakož on sám die, Jan 6, 53: Nebudete-li jiesti těla syna člověka a jeho krve píti, nebudete mieti života v sobě. Protož proměň život, ktož chce vzieti život; neb nepromění-li života, k sudu vezme život, a viece bude z něho porušen, než obživen. O kterak zčastná jest ta duše, která s boží pomocí tak svój život jest zpósobila, že jest hodná, aby Krista hostí přijala! Též zase, kterak nezčastné jest to svědomie a žalostivé, kteréž se zlými skutky tak zprznilo, že v něm Kristus neráčí přebývati, ale ďábel počne panovati! To vše die S. Augustin.
Z té všie řeči, jakožf i svatý Pavel v dnešní epištole velí, vezměme naučenie, Římanům 13, 12: Zavržme skutky temnosti, to jest, odbuďme hřiechóv, jenž vedu k věčné temnosti, a oblecme se v oděnie světlosti, to jest, přijměme ctnosti, jenž vedu nás k věčné světlosti. Neb tak jsúce živi, dobře budeme pamatovati navštievenie Kristovo troje: budem hodni, aby nás zvláštní milostí navštievil nynie, potom na smrti, a konečně v súdný den. Již jest nás navštievil svým vtělením; to navštievenie pamatujme, že se již stalo. Tak nás navštievil svú milostí na krstu, že nás hřiechóv zbavil; a ač smě po krstu hřešili, ale navštievil nás milostí v pokání; pakli sú kteří nehřešili smrtedlně po krstu, ale navštievil jest je zvláští milostí a navštěvuje. A trétieho navštievenie v súdný den cákáme, jehož čakajíce máme vždy hotovi býti, neb on sám die, Luč. 12, 40, Mat. 25, 13: Buďte hotovi, neb v kterúž hodinu nemníte, syn člověka přídě. A máme tak býti hotovi, abychom mile, což nás potká, pro milého Krista trpěli, jakož on jest za ny za hřiešné, nejsa nám dlužen, za své protivníky, mile ukrutnú smrť trpěl; k kteréžto smrti dobrovolně jest do Jeruzaléma přišel, a na oslíku přijel s velikým pláčem, ukazuje lidu Jeruzalémskému milostivé navštievenie.
Protož čte se čtenie to dnes o navštievení duchovniem, jímž jest navštievil věrné skrze své svaté utrpenie: ne aby jim zbožie pobral, ani aby je hrdloval, ale aby z smrti je výkupe, jim věčné královstvie dal. Protož prorokuje svatý Zacharias, Zach. 9, 9, die k cierkvi svaté: „Aj král tvój přišel jest tobě spravedlivý a spasitel, on chudý sedě na oslici a na oslátku.“ V té řeči prorok těší cierkev svatů, řka: „Aj král tvój,“ král milostivý ku pomstě, mocný k obraně, múdrý k zprávě, bohatý k odplatě. Die: tvój, že tě stvořil, tvój, že tě živí, tvój, že tebe od ďábla brání, tvój, že tě vykúpil smrtí, tvój, že tě do smrti miloval, tvój, že dá věčné královstvie, ač konečně budeš vděčen. Protož die: Aj král tvój přišel jest, neb přijel, „tobě spravedlivý,“ jenž dá každému vedle jeho zaslúženie; „spasitel,“ neb jest přišel, aby spasil, jakož sám die, Joh. 3, 16-17: Tak jest bóh miloval svět, aby syna svého jednorozeného dal, aby každý, ktož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný; neb neposlal jest bóh syna svého na svět, aby súdil svět, ale aby svět byl spasen skrze něho.
Aj teď máš jeho svědectvie, že poslán jest od otce na svět tento, aby nesúdil světa, ale aby spasil svět, to jest, lid vyvolený k spasení z světa: nebť těch nebude súditi k věčnému zatracení. Protož die prorok cierkvi svaté: Aj král tvój jde tobě spravedlivý a spasitel! a „on chudý,“ aby tě chudobu svú zbohatil, jakož die S. Pavel, 2. Cor. 8, 9: Kristus pro ny chudý učiněn jest, abychom my jeho chudobu zbohatěli, to věz, nynie v ctnostech a potom v radosti nebeské; neb proto jest přijel on chudý „na oslíku,“ jakož čtenie svědčí, jehož nechci nynie vyložiti; neb lépe mi se zdá, abych je zachoval k Květnie neděli, neb se v tu dobu dalo, a také, abych již neprodlil.
Protož, najmilejší! mějte na tom dosti, a připravte se k navštievení druhému a posledniemu, želejíce hřiechóv, prospievajíce v ctnostech, plničce pokánie, a žádajíce srdečně jeho navštievenie.
V ten čas ř. J. u. s.: Budu znamenie na slunci a na měsieci a na hvězdách, a na zemiech dav lidí pro stok zvuku moře a pro tečenie, že schnuti budu lidé pro strach a pro čakánie, jenž přijdu všemu světu, neb moci nebeské hnu se. A tehdy uzřie syna člověka, jdúcieho v oblace s mocí velikú a s velebností. A když ty věci se počnu, vzezřete a vzdvihněte hlavy své, nebí se blíží vykúpenie vaše. I povede jim podobenstvie: Hleďte na fíkové dřevo i na všecky štěpy; když vyvodie již z sebe ovoce, viete, že blízko jest léto, takéž i vy, když uzříte, že ty věci se ději, vězte, zet blízko jest královstvie božie. Věru praví vám, že nepomine pokolenie toto, a že se všechny věci stanů; nebe i země pojdu, ale slova má nepojdu.
Onu neděli byla památka o příštiem Kristovu pokorném a tichém; dnes ukazuje čtenie příštie Kristovo mocné a velebné. Neb onde řečeno jest, že přišel jest král tichý a chudý na oslíku; ale dnes die čtenie, že uzřie syna člověka, jdúcieho v oblace s mocí velikú a s oslavností: a to proto, aby ti, kteříž nechtie milovati tichého a pokorného, aspoň báli se mocného a slavného. A tak paměť prvého navštievenie hodí se ku povýšení naděje, a paměť druhého k zachování bázni, neb i naději i bázeň mají mieti křesťané; neb bázeň je zdržuje, aby k hřiechu neklopotali, a naděje drží, aby protivné věci neporazily. Neb die Šalomún, Prov. 1, 32: Odvrácenie malých zabie je, a zčestie bláznóv zatratí je. Protož v čtení dnešniem i bázeň jest položena, i naděje ukázána: bázeň neb hróza od počátka čtenie až do oněch slov: „A když ty věci se počnu;“ a pak naděje tu se počíná, když se potom die: „vzdvihněte hlavy své, nebť se blíží vykúpenie vaše.“ I pokládá spasitel náš i strach i naději, a ukazuje znamenie, kteráž se stanů před jeho navštievením v súdný den, jenž se stane, když die: „budu znamenie na slunci a na měsieci.“ Druhé pokládá své navštievenie, řka: „tehdy uzřie syna člověka.“ Třětie pokládá utěšenie spravedlivých, řka: „vzdvihněte hlavy své.“ Čtvrté pokládá napomenutie k výstraze od zlého.
A tak všechno toto čtenie položeno jest, abychom pilně k posledniemu Kristovu příchodu neb k navštievení patřili. Neb když sú učedlníci tázali Krista spasitele o súdném dni, po Kvétnie neděli na hoře Olivetské, řkúce, Mt. 24, 3: Pověz nám, kdy ty věci budu, a které znamenie navštievenie tvého a sko-nánie světa? tehdy mezi jinú řečí odpověděl jim, řka: Budu znamenie na slunci a na měsieci a dále. A pokládá spasitel znamenie i na nebeských věcech, jako na slunci, na měsieci, na hvězdách; i na zemských, jako na zemi, a na moři, i na lidech, jenž budu schnuti strachem a bázní. I die spasitel: „Budu znamenie na slunci, a na měsieci a na hvězdách.“ A která znamenie, die ve čtení S. Mat. v 24 kap. 29 v.: „Slunce se zatmí, měsiec nedá světla svého, a hvězdy s nebe budu padati.“ Slunce znamenie již mělo, když se jest pro smrť Kristovu zatmílo, Mt. 27, 45, a též i měsiec v tu dobu byl jest potratil světlo i hvězdy, jenž bérů své světlo od slunce. Ale móž rozumieno býti, že slunce Kristus zatmí se před súdným dnem, tak že lidé nebudu viděti věru živu toho slunce; a měsiec, jenž znamená sbor křesťanský, ten nedá světla svého, to věz, že nebudu svietiti naučením pravým, a i skutky dobrými; a hvězdy, to jest lidé, budu s nebe padati, to jest odpadnu od nebeských obcování. Neb drak Antikrist, jakož svědčí S. Jan v zjevení, Apok. 12, 4, třetí částku ocasem stáhne hvězd s nebe: ne hvězd oněch, jenž v nebi svietie, nebť ty ani padati budu, ani staženy od draka budu, neb na věky tam ostanu; ale lidé odpadnu od nebeských věcí, hrózú a chytrostí Antikristovu, a svedením jeho poslóv.
A to prorokoval jest Kristus, řka napřed učedlníkem, Mt. 24, 4-5 a 24: Vizte, ať nižádný vás nesvede, nebť mnozí přijdu ve jméno mé, řkúce: Já jsem Kristus! a mnohé svedu. A potom die, že vstanu falešní prorokové, a dadie znamenie veliká a zázraky, tak aby uvedeni byli v blud, by mohlo býti, i vyvolení. A to se nynie velme plní, neb již Kristova pravda i Kristus málo v lidech svietí, ani již chtie, aby čteni a nekázali a Krista nejmenovali; a kohož chopie, an Kristovu pravdu upřiemo vyznává, toho kinu, pohonie, vypoviedají, hrdlují i mučie i žalařují, i mrtvie. Jakož sú nynie v Moravě oficiál a jiní věrného člověka hladem umořili, a knězi Martinovi, kazateli, nohy uhnojili; a co se stalo loni v Praze i nenie se děje nad těmi, kteříž Kristovu pravdu vedu, jest známo mnohým lidem. A to vše pocházie od Antikristových poslóv, falešných kazatelóv, jenž peniezě honiece na lidu k svému lakomství, pýše, rozkoši a smilství, dávají za peniezě hriechóv odpuštěnie, praviece, že papež jest zemský bóh, jenž má moc dávati komuž chce a když chce odpuštěnie hriechóv: ale nepravie lidu, že Kristus die, Luč. 13, 3: Nebudete-li se hriechóv káti, všichni zahynete! Neb již zatmíli sú tak velme pravdu, Krista, že již kazatelé viece jmenují papeže než Krista, a viece velebie i držie ustavenie papežská, než zákon pána našeho Jezu Krista. A protož jest věrným jeho synóm dav v zemích; neb i v Čechách i u Moravě, v Míšni i v Englantě, i jinde jest veliké súženie, jakož sem toho svědom; neb mordují, mučie i kinu věrnu knězi, a do Říma nenie poč postáti, ano tu vrch všie Antikristovy zlosti: pýchy, lakomstvie, smilstvie, pokrytstvie i svatokupectvie, tak že od Říma až do Cech svatokupectvie a lakomstvie se vylilo. Neb prodávají a kupují arcibiskupstvie dráže než mnohá v Cechách panstvie, a odpustky dávají v nájmu, jakož který Antikristóv posel móž utržiti, aby mohl viece na lidu sprostném vylúditi. A proto lidé schnu, jedni bojiece se pravdy proti tomu bludu vyznati; druzí nevědiece pro rozdělenie kněžské v kázaní, čeho se mají držeti; třetí majíce veliké tesknosti, že tak jiní blúdie; a čtvrtí trpiece haněnie, kacěřovánie i mordovánie, a také pro veliké súženie pravdy božie. Neb zvučí moře, to jest lid tohoto světa, jenž se moři přirovnává. Diem: „zvučí,“ hláse, že ti kteříž Krista následují a jeho pravdu vedu, že ti jsú bludní a kadeři. A k tomu die David, Žalm 93, 4, že divná jsú vzdviženie moře, to jest, že divně sú se lidé vzdvihli proti Kristovi a proti pravdě, a pozdvihli sú hlasu svého; neb opět die David, 2alm 93, 3: Pozdvihli sú tokové hlasu svého.
A tak již jsú znamenie na slunci Kristovi, že již pro hriechóv rozmnoženie lidé ho nevidie živu věru; a jsú znamenie na mésieci, to jest na těch, kteří by měli, vezmúce světlo písma od Krista, jiným svietiti, ti již nesvietie; a jsú znamenie na hvězdách, že ti kteří by měli žádostí lpieti v nebesiech, ti sú k zemským obyčej óm žádostí se při chýlili, a zvláště ti, kteří by měli jiným svietiti: jako jsú mistři a preláti, to věz nad jiné v du-chovniem úřadu posazení, neb tací učení, jenž jsúce zle živi, jiné horšie, padají od světla věčného; jakož zase, kteří učie jiné k spravedlnosti, jsúce dobře živi, budu se stkvieti na věky. Jakož die Daniel prorok v 12 k. 3 v.: Kteříž učeni budu, stkvieti se budu jako blesk nebeský; a kteříž učie k spravedlnosti mnohé, jako hvězdy na věčné věky, to věz, budu se stkvieti. Aj tu máš, že zjevně prorok nazývá učené lidi dobré, jenž jiné učie, hvězdami; a ti mají své světlo od slunce Krista, jenž jest slunce spravedlnosti, jakž die Malachias, Mál. 4, 2: Vám bojícím jména mého vzende slunce spravedlnosti. Ale falešným kněžím a kazatelem to slunce za horu jest zašlo, jako die Micheas prorok v 3 k. 6 v.: Zajde slunce nad proroky a bude nad nimi zatměn den. A ihned před tiem die, Micheáš 3, 5: Toto die pán na proroky, kteříž svodie lid mój, kteříž kúsají svými zuby, a káží, že pokoj jest, a nedá-li jim kto v ústa jich co, svat činie na něho boj neb válku. A snad toto písmo dotýká těch, jenž na ty, kteří jim nechtie po jich voli býti podrobeni, vydávají kříž, a svatů nazývají válku, a boj svatý, dávajíce i hřiechóv i muk zbavenie těm, kteříž v boji pomáhají. Divná věc: sami nemohu sebe zbaviti blech a much, a pak chtie jiné zbaviti pekelných muk svým dáváním, ani se modléce za to, ani dobře jinak jsúce živi! A jest-li který věrný křesťan, jenž káže proti jich zlosti, tehdy k němu nenávist mají, a vymýšlenu zlostí stavie služby boží, nemohúce jinak staviti kázanie, jenž jich zlosti lidu oznamuje.
A tu chytrostí Antikrist svrchovaně svú zlosť vede proti svobodě a chvále pána našeho Jezu Krista. O té chytrosti psal sem plně v jiných, knihách, i v českých i v latinských. A zdá mi se, že ta chytrost jest najhoršie a najtěžšie věrným křesťanem,-neb ani haněnie, ani mučenie, ani umořenie móž staviti pravdy kázanie ú věrném Kristovu kazateli, jenž právě boha miluje; ale vymyšlené stavenie služby božie že jest veliký zádav, ne tomu, jenž by rád kázal, ale lidu, jenž by rád slyšal. Neb co móž viece nuziti křesťany, než aby jim nedali pohřebu, krstu, zpovědi, těla božieho? Mezi kterými zádavy najtěžšie jest, kdyby krstiti nechtěli. Ale tomu by zhodili věrní a rozumní křesťané: kněžie neposlúchajíce toho přikázanie, a jiní lidé netba-jíce, kde by je pohrabali, a dietky u velikú núzi sami by krstili, a tak s boží pomocí roztrhli Antikristovy sieti, jimiž chytře pod jménem svatého poslušenstvie lidi mámí. A to jest ono náramné trápenie, o němž die spasitel, Mt. 24, 21-22: že bude tehdy trápenie veliké, kaké nikdy nebylo od počátka světa až dotud, aniž bude. A nebyli-li by ukráceni dnové ti, nebyl by spasen každý člověk; ale pro vyvolené božie ukráceni budu dnové ti. A jistě běh nynějšieho času dává věrným rozum toho svatého čtenie o znameních súdného dne, aby běh znamenajíce, slova svého spasitele vážili, a rozumějíce, pilně se zpósobili proti chytrosti Antikristově; neb po znameních těch neumešká příchod syna božieho. O kterémžto die dále čtenie, že „moci nebeské hnu se,“ to věz angele, jakož die S. Řehoř, hnu se k sudu s synem člověka proti hřiešníkóm. Neb die písmo, Sap. 5, 18: Nastrojí stvořenie na pomstu nepřátel. Protož dále die: „A tehdy uzřie syna člověka,“ to jest Ježíše Krista, jenž jest syn ne dvú člověku, ale jednoho člověka, panny Marie. „Jdúcieho“, to věz k sudu. „V oblace“ - kteraký bude oblak, on to vie! „S mocí velikú“, to proti hrdým hřiešníkóm moc veliká; neb die David prorok, Žalm 97, 3: Oheň před ním pojde, a páliti bude vókol všecky nepřátely jeho. „A s velebností,“ to věz k utěšení spravedlivých; neb ihned dále dává utěšenie svým, řka: „A když ty věci se počnu, vzezřete,“ to věz, k mé pomoci čistým srdcem patřte, „a vzdvihněte hlavy své,“ to jest rozumy své; jakož die S. Řehoř: Hlavy vzdvihnúti jest mysli k radosti otce nebeského povzdvihnúti. Neb dále die spasitel: „nebť se blíží vykúpenie vaše,“ jako by řekl: jižť bude vaše vysvobozenie a zlých věčné zatracenie. Dále die čtenie: „A povede jim podobenstvie: Hleďte na fíkové dřevo i na všecky štěpy“ a tak dále; dává spasitel svým podobné znamenie, že jakož kdy ovoce na štěpiech dospievá, tehdy blízko jest léto: též kdy již morové, hladové, války, země třěsenie, a znamenie napřed řečená jsú v světě, tehdy věrným blízko jest králevstvie božie, to jest blahosla-venstvie, kteréž budu mieti v nebesiech. Protož die dále spasitel: „Též i vy, když uzříte, že ty věci se dějí, vězte, zeť blízko jest královsťvie božie.“ A potvrzuje spasitel náš té řeči přísahu, řka: „Věru pravi vám, že nepomine pokolenie toto,“ to jest, lid nepojde z smrti do nesmrtedlnosti, „až se všechny věci,“ to věz již řečené, „stanů.“ Dovodí toho řka: „Nebe i země pojdu,“ to jest, nebe se promění, že bude kraššie po súdném dni; i země se promění, „ale slova má nepojdu,“ to jest neproměnie se, ale stane se vždy to, což sem těmi slovy mienil. To krátce na čtenie. A že spasitel milostivý o svém příchodu neb navštievení po-sledniem často mluvil, vystřiehaje své věrné a pravě, kterak bude hrozné, protož máme pilně ten příchod pamatovati, velme jej vážiti, a tak dobré máme živi býti; neb přídě pán zlým velme hrozný, tak že řkú zatracenci horám, Ozeáš 10, 8 a Lukáš 23, 30: „Padněte na nás!“ přijde ten, jenž nižádného zatracencě neuslyší; přídě ten, jenž všechny zlosti každého člověka všem angelóm, lidem i ďáblóm oznámí; přídě ten, jenž věčným ohněm všechny zatracencě zapálí; přídě ten, jenž k věčnému ohni a k temnosti, a k všelikaké psotě zlé odsúdí. Protož die svatý Řehoř dnes v kázaní: Ten den, bratřie najmilejší! před oči položte. A což kolivěk těžké nynie se zdá, bude lehké, nebť o tom dni die prorok, Johel 2, 31: Blízko jest den boží, veliký a hrozný velme, a kto jej strpí? A prorok Sofonias v 2 k. die: Blízko jest den boží veliký, blízko a brzký velme, hlas dne božieho hořký, trápen bude tu silný, den hněvu den ten, den zamúcenie a úzkosti, den truchlosti a psoty, den temnosti a mrákoty, den oblaka a búřě, den trúby a trúbenie. To Sofonias, ukazuje, že den súdný zlým bude velme hrozný. O němž takto píše svatý Petr, 2. Petr. 3, 10-12: Přídě den boží jako zloděj, v kterýžto nebesa velikú prudkostí pojdu, a živlové horkostí se rozbořie, a země, a ta kteráž v ní jsú stvořenie, pálena budu. A poňa-vadž ty všechny věci mají se rozplynuti, a kterací my musíme býti v svatých obcováních a dobrotách, cákajíce a chvátajíce k příchodu dne pána našeho Jezu Krista, skrze něhož nebesa hořiece se rozplynu, a živlové horkostí ohně zprahnú! Tak píše Petr apoštol o dni súdném, v kterýžto den nad námi svrchu bude sudce, uražen od zlých, jim hněvivý, vezpod peklo hrozné otevřené, na pravici všichni hřiechové zjevně žalujíce, na levici ďáblové do pekla táhnúce, okolo i s zadu svět hořící, napřed angele do pekla ženúce, vnitř svědomie ukrutně kúsavé, zevnitř oheň věčný tělo pále, a všichni světí odsúzenie potvrzujíce a řkúce s súdci: Jděte zlořečení do věčného ohně!
O najmilejší! vážiece tak těžký a hrozný příchod Kristóv a den súdný, pamatujme pilně Kristóv prvý příchod, že vtěliv se, i přišel jest na svět, v práci pro naše spasenie. Buďme vděční, ať nás nynie duchovně svú milostí navštieví, a na smrti ať nás nalezne hotovy. Pamatujme poslední příchod hrozný, abychom byli k nebeské radosti přisúzeni; nebť die S. Řehoř v dnešním kázaní: Ten den, bratřie najmilejší! vší neb plnu myslí pamatujte, života popravte, obyčeje proměňte, zlá pokušenie přěmáhajte, hřiechóv dopuštěných pláčem mstěte; neb příchod věčného sudce, tiem bezpečnější jsúce, uzříte, čím viece nynie ukrutnosti se jeho bojiece připravujete. Ty všechny věci k našemu spasení rač zpósobiti milosrdný spasitel, bóh i člověk pravý, požehnaný na věky, Ježíš Kristus!
V ten čas, když uslyšě Jan v okovách skutky Kristovy, poslav dva z učedníkóv svých, vece jemu [Ježíšovi]: Ty-li jsi, jenž máš přijíti [aby vykúpil], čili jiného cákáme? A odpověděv Ježíš, vece jim [učedlníkem Janovým]: Jdúce odpovězte Janovi ty věci, kteréž sté slyšeli a viděli: slepí vidle [jsúc uzdraveni], klécavi chodie, malomocní se čistie, hluší slyšie, mrtví vstávají, chudí božím slovem prospievají [evangelisantur, to jest: božie slovo slyšie a jím prospievají]; a blahoslavený ten [L jest], kterýž nepohorší se [nevěru] nade mnu. A když oni otjidechu, poče Ježíš mluviti k zástupóm o Janovi: Co sté vyšli na púšť viděti? trest větrem klácenu [tociž neniet člověk, jímž pýcha klátila neb neustavičnost]? I co sté vyšli viděti? člověka měkkými [oděvy] oděného [však v huni chodí]? Aj ti kteří se měkkými [oděvy] odievají, v do-miech králových jsú [jako pyšní a rozkošní], l co sté vyšli viděti? proroka? Ovšem praví vám, viece než proroka-, tentoí jest jistě, o němž psáno jest [Malachias prorok píše v 3 k. 1 v.]: Aj já posielám angela [t. posla: angelus řecky, posel česky] svého před tváří tvú, kterýžf připraví cestu tvú před tebú.
V tomto čtení jest zmienka o vězení svatého Jana, krstitele Kristova; druhé, o divných skutciech pána Ježíše Krista; třetie, A. o chvále svatého Jana. O vězení die čtenie: „Když uslyšě Jan v okovách skutky Kristovy.“ Tu věz, že S. Jan byl jest v okovách v žaláři proto, že tresktal jest Heroda krále z cizoložstvie, jakož píše S. Mt. v 14 k. 3-4 v. řka: Herodes popadl jest Jana, a svázal a vsadil ho do žaláře pro Erodias, ženu bratra svého; neb řiekal jemu Jan: Neslušie jie tobě mieti. A svatý Marek die v 6 k. 20 v.: Erodes baše se Jana, věda, že on jest muž spravedlivý a svatý, a ostřieháše ho, a slyše ho, mnohé věci činieše, a rád ho poslúcháše. Proč? to die S. Jem zlatoústý v kázanío svatém Janu: Pravieše Jan krstitel to, což bylo k zákonu, co (k) spravedlnosti, co bieše k spasení; jistě to pravieše, co jest nebylo k nenávisti, ale k milováni. Opět die: Eroda Jan svatými napomínáními, ne žalobu, napomínáše, jakožto milovník nesmilnosti, chtě aby byl spasen, ale ne zatracen. Ale že smil-stvie těžko kto ostane, protož Erodes nechtě smilstvie ostati a smilnice cizoložné opustiti, Jana jem okoval a do žaláře vsadil; a on jsa v okovách, uslyšav skutky Kristovy, i poslal k němu své učedlníky. Protož die čtenie: „Když uslyšě Jan v okovách skutky Kristovy, poslav dva z učedlníkóv svých, vece jemu: Ty-li jsi, jenž máš přijíti, čili jiného cákáme?“ Tu věz, zeť svatý Jan nepochybuje, jest-li Kristus ten, jenž jest přišel, aby, hřiechy světa sňal; nebť prvé vyznal jest, řka, Jan l, 29: „Aj beránek boží, jenž snímá hřiechy světa!“ an ho poznal, jsa ještě v břiše matky, a radoval se; a když ho krstil, slyšal jest svě-dectvie od otce boha, že on jest syn jeho milý, jehož máme poslúchati. Ale tázal jest svatý Jan, maje péči o své učedlníky a o jiné lidi, aby na Kristovi nepochybovali, ale aby v něho věřili, jeho poslúchali, a konečně následovali; a proto jest kázal učedlnikóm, aby otázali Krista, řkúce: Ty-li jsi, jenž máš přijíti jakožto vykupitel zaslíbený, čili jiného čakáme?
A die dále čtenie: „A odpověděv Ježíš, vece jim: Jdúce odpovězte Janovi ty věci, které sté slyšeli a viděli;“ neb jakož píše S. Lukáš v 7 k. 21 v., v tu hodinu uzdravil jest mnohé od neduhóv, a od ran, a od duchóv zlých, a mnohým slepým dal jest zrak. A odpověděv řekl jest jim: Jdúce odpovězte Janovi ty věci, které sté slyšeli na kázání, a viděli na divných skůr ciech. Tu die S. Ambrož: Odpoviedá pán radějie svými skutky, než řečmi. A svatý Jeroným die: Mlčte slova, mluvte skutkové. A tak milostivý spasitel dal jest naučenie, ne Janovi, ale jeho učedlnikóm, aby věřili, že on jest ten, jehož sú cákali, aby přidá sňal hřiechy a od zatracenie vysvobodil. A aby ukázal, že on jest ten, uzdraviv mnohé, i die: „Slepí vidie,“ a dále.
Tu Věz, že skrze slepí znamenají se ti, kteříž z hlúposti hřěšie; klécavi ti, kteříž jednak zle, jednak dobře činie; malomocní ti, kteříž z veliké žádosti hřěšie; hluší ti, kteříž jsú v zlosti zatvrzeni; mrtví ti, kteříž z velikého obyčeje hřěšie. A ti všickni nynie milostí spasitele našeho mohu býti uzdraveni, a mnozí sú již uzdraveni, tak že ti, kteříž sú z hlúposti hřešili, již vidie, znajíce co jest hřiech, a kterak sú byli hřiechem slepí; pak klé-caví, jenž sú jednak zle, jednak dobře byli živi, již ustavičné jsú dobře živi; a malomocní, hřiechem zprznění z žádosti, již jsú čisti; a hluší, jenž sú byli na slovo božie netbalivi, již ho mile poslúchají; a mrtví, to jest , jenž sú byli smrtedlným hřiechem v duši umřeli a z obyčeje hřešili, ti již z toho obyčeje vstávají; a v těch pěti věcech duchovních jest věččí div, než v tělestných uzdraveních, a veličejšie božie milost než v oněch. A pak šestý div položil milý spasitel, řka: „Chudí božím slovem prospievají,“ latině: evangelisantur, to jest: čtenie, jenž jest slovo božie, požívají, a tak i sobě i jiným prospievají, sami slyšie a jiné učie. „Chudí,“ rozuměj duchem pokorní, ti božím slovem prospievají.
Tu věz, že kázáním slova božieho rozum se osvěcuje, druhé žádosf se spravuje, zlá žádosť se uhašuje, zatvrzenie v zlosti se ruší, hřiech se pudí, a božie milosť se v člověku plodí. Z toho věz, že ktož z těch šesti prospěchóv, slyše slovo božie, nižádného na sobě nečije, ten má znamenie, že slova božieho po-slúchá neužitečně. O blahoslavení duchem chudí, k nimž jest poslán spasitel, aby jim kázal! Jakož sám die skrze Isaiáše, Is. 61, l-2, Luč. 4, 18-19: Abych vzvěstoval tichým, poslal mě, abych léčil skrúšené na srdci, a abych pravil vězeným odpuštěnie, a zavřeným otevřenie, a abych kázal léto milostivé pánu.
Dále die ve čtení spasitel: „A blahoslavený ten, kterýž nepohorší se nade mnu!“ Tu věz, že rozličně se horšie lidé nad Kristem. Někteří se horšie nad jeho milosrdenstvím, řkúc, že nemstí maje mstíti, neb že mstí nemaje mstíti; o prvém řkúce, jako die Abakuk v l k. 13 v.: Proč nevzezříš na ty, jenž zlé činie? to jest, proč nepomstíš? O druhém řekl jest onen lení sluha, Mat. v 25 k. 24 v.: Viem, že ukrutný jsi! Někteří horšie se nad jeho múdrostí, mniece, by něco činil, což by neměl činiti; jakož ti, kteří lají povětří, neb ti, jenž mnie, že by lépe oni mohli vymysliti, než jest bóh učinil; a tak divie se, že se zlým dobře děje, řkúce Jeremiášovo slovo v 15 k.: Proč cesta zlých jest zčastná? to věz, proč se zlým po jich voli děje? Nékteří sě horšie nechtiece s nim trpěti, jako sú se pohoršili učedlníci jeho, jimž jest řekl, Mt. 26, 31: Všickni vy pohoršíte sě nade mnu! Někteří se horšie nad jeho chudobu, jako obecně kněžie, jenž nechtie býti dobrovolně chudí; tak sě pohoršil onen mládec, jenž jest odšel od Krista, zamútiv sě, kdy jest mu řekl, Mat. 19, 21: Jdi, prodaj všecko, což máš, a daj chudým, a pod po mně. Někteří sě horšie nad jeho řečí, řkúce s židy v 6 k. 60 v. S. Jana: Tvrdá jest řeč, i kto ho móž poslúchati? A tak sě horšie všichni, kteříž jeho přikázanie nedržie, mniece by byla těžká; a tak obecně na Kristovi sě horší, ktož jemu a v něho nevěří, a ktož co on jest přikázal neplní. Protož blahoslavený jest ten, ktož sě nad ním nepohorší konečně; neb ač sú sě mnozí horšili, ale potom navrátivše sě, jeho milostí sú sě polepšili.
Potom die čtenie: „A když oni odjidechu, poče Ježíš mluviti k zástupóm o Janovi: Co sté vyšli na púšť viděti? trest větrem klácenu?“ jako by řekl: Mníte, by Jan byl jako tresť vnitř prázdný, nemaje v sobě milosti božie? a mníte, by jím klátilo pochle-benstvie, že ke mně poslal, a neustavičnosť, že prvé mi svě-dectvie vydal, řka, Joh. l, 29: Aj tot beránek boží, jenž snímá hřiechy světa? a že již tieže: Ty-li jsi, čili jiného cákáme? Vězte, zeť nehnul sě od svého svědectvie, jako sě hýbá tresť před větrem. Tu svatý Řehoř takto mluví: Trsti ihned jakž vietr dotkne, na stranu jí hne. A co skrze tresť? jedné tělestná žádost sě znamená, kterážto jakž jie přiezeň neb utrhánie dotkne, ihned sě na stranu ukřiví. Neb podme-li větřík přiezni, raduje sě, chlubí sě, a všechna sě k přiezni obrátí; ale podmeli-li větřík utrhánie odtud, odkud dýmal větřík chvály, tehdy ihned sě k hněvu obrátí. Ale Jan tresť nebieše větrem klácená, neb ho ani přiezeň chvály pochlebníkem učinila, ani čí kolivěk hněv ukrutným učinil, ani jím zčastné věci v pýchu pozdvihly, ani protivné v ctnosti ponížily; protož trstí větrem klácenu nebieše, jímž od upřiemosti stavu nižádná věc nehýbáše. Protož učme sě, najmilejší! abychom trstí od větru klácenu nebyli, utvrďme úmysl mezi povětřím jazykóv postavený, stoj bez pohnuíie stav mysli našie, nižádné utrhánie nás k hněvu nepopuď, ani k přiezni nestatečné nás při-ezeň neskloňuj, ani protivné věci zamucujte, tak abychom my, jenž smě v ustavičnosti viery ustaveni, věcmi tohoto světa neustavičnými hnuti nebyli. To S. Řehoř. Krátce rozuměj: nedaj sebú hnuti ani pochlebenství(m) k pýše, ani utrháním k hněvu, ani zčěstí(m) k hřiechu pýchy neb rozkoši, ani se daj protivenstvím, jako chudobu neb jinú věcí, hnuti k netrpělivosti. Staneš-li tak, tehdy nebudeš trest větrem klácená a budeš hoden, aby tě Kristus chválil, jako jest chválil svatého Jana.
Dále die Kristus:„I co sté vyšli viděti? člověka měkkými oděného?“ Jako by řekl: Jan nenie pochlebník; neb byť chtěl pochlebovati, nebydlil-by byl na púšti, ani by seděl v huni, jsa u Eroda v žaláři. Byť chtěl pochlebovati, tehdyť by pochleboval králóm, ne mně chudému; neb kteří chtie u měkkém a krásném oděvu choditi, tiť u domov králových jsú a pochlebují. O, co těch pochlebníkóv jest, a zvláště knězi u dvoróv kniežetských, králových i panských, a zvláště u dvora papežova! k němuž najvěččí pochlebníci lezů, a modle se a klanějí viece nežli pánu bohu. A to vše činie, aby v měkkém ruše a v drahém chodili, aby pýchu, rozkoš a lakomstvie plodili! Jistě daleko sú ti od Janova života zablúdili! A běda nám bude, kteříž trpěti nechceme, a lehce jsúce živi, chceme býti spaseni! Běda těm, kteříž pyšné rúcho pro chlúbu nosie, kteří je divně stříhají, kteří ho mnoho mají, jehož tak mnoho aneb viece molové než oni požívají! A těch popúzie S. Jakub apoštol, řka v 5 k. l-3 v.: Lkajte již, bohatci, a plačte kvieléce nad biedami svými, kteréž vám přijdu! Bohatství vaše zhnila sú, a ruchá vaše od molóv snědena sú, zlato a střiebro vaše zerzěvělo, a rez bude vám na svědectvie, a bude žráti maso neb tělo vaše jako oheň! Toto pamatujíce múdří lidé, nemnožie sobě ruchá drahého; ale jakož podobně mohu hanbu přikryti a zimu zahnati a potřebu tělu učiniti, tak ruchá požívají. Neb pro ty věci jest rúcho dáno od boha Evě a Adamovi, když sú shřěšili; neb věník jima dal, aby hanbu přikryli, a kožíšek, aby před zimu se ohradili. Aj Jan huni měl, jíž jest i hanbu i zimu rovně odpudil; protož chválí ho spasitel, že nechodí v ruše měkkém.
Dále die čtenie: „I co sté vyšli viděti? proroka?“ jako by řekl, že Jan nemlčí z závisti, jako by chtěl býti nad mě nazván prorokem; protož „ovšem praví vám, zeť jest věččí než který jiný prorok, nebť on jest, o němž psáno jest: Aj já posielám angela svého před tváří tvú.“ Ta řeč jest řeč otce boha k synu; neb otec bóh před Kristem, synem svým, poslal jest Jana, aby on prvé kázal, prvé krstil, prvé pro kázanie umřel, a tak cestu jest lidu spósobil, aby Krista poznali a v něho věřili. Protož řekl jest knězi Jeruzalémským, vlk. 26-27 v. S.Jana: Jáť krstímu vodě, ale mezi vámi stál jest, jehož vy neznáte: onť jest, jenžť po mně přídě, ten jenž přede mnu učiněn jest, jemuž nejsem hoden, abych rozvázal řemen obuvi jeho. A tak Jan poslán jest ot boha, aby před Kristem jelikožto člověkem prvé kázal, prvé krstil, a prvé lidu cestu spósobil; a ta cesta jest cesta Kristova, jíž jest šel po Janovi, aby nás okrstil, hřiechóv zbavil, a konečně, ač budeme dobří, dal nám z milosti život věčný.
V ten čas poslali sú židé z Jeruzaléma knězi a jáhny k Janovi, aby ho otázali [řkúce]: Ty kto jsi? A vyznal jest [že nenie Kristus] a nezapřel [co jest byl]; a vyznal jest, že nejsem já Kristus. I otázal sú ho: Což [jsi] tehdy? Eliáš jsi ty? A odpovědě: Nejsem [ten Eliáš v osobě, jako vy tiežete]! Prorok jsi ty? A odpovědě: Nic [t. nejsem ten prorok, jako vy mieníte]! Tehdy řekli sú jemu: Kto jsi? aj odpověď dáme těm, kteří poslali sú nás; co dieš o sobě? Vece: Já hlas volajícieho [Krista] na púšti [tohoto světa]: zpravte [dobrými činy] cestu páně [boží], jakož die Isaias prorok [v 40 k. 3 v.]. A ti, kteříž posláni biechu, byli sú z zákonníkóv [jenž sú se najviece pravdě protivili]; i otázali sú ho a řekli sú jemu: Což tedy krstíš, po-ňavadž ty nejsi Kristus, ani Eliáš, ani prorok? Odpovědé jim Jan, řka: Já krstím u vodě [t. jest vodu omývám], ale mezi vámi stál jest [i vedle božstvie i vedle člověctvie bydle], fehoi vy neznáte [by byl bohem a Kristem]; ont jest, jenžl po mně přijde [krstit duchem svatým], ten jenž přede mnu učiněn jest [v dóstojenství hodnější v člověctví], jehož nejsem hoden, abych rozvázal řemen obuvi jeho [by měl obuv]. Ty věci u Bělaní sú se staly za Jordánem, tu kdež Jan krstieše
Toto svaté čtenie ukazuje svatého Jana dobrotu a zlosť kněžskú, a tak učí věrné křesťany, aby v dobrotě svatého Jana na sledovali, a aby v zlosť kněžskú neupadli. Janova dobrota ukazuje se na vyznání pravdy a v pokoře: vyznal pravdu, pově-děv, což jest nebyl, a nezapřev, což jest byl; pokoru ukázal, řka: Já hlas volajícieho na púšti! Zlost kněžská, jenž sú poslali i byli posláni, v tom se ukazuje, že jim v nenávisti byl život svatého Jana, jakož svědčí čtenie; neb řkú: „Což tehdy krstíš?“ A spasitel náš die v 11 k. 18 v. S. Mat.: Přišel jest Jan, ani jeda, t. masa, ani pije, totiž vína, a řkú: Ďábla má! totiž v sobě.
Druhé se ukazuje jich zlosť, že nechtie mieti dosti na dobré odpovědi, ale tisknu, řkúc: „Což tehdy krstíš, poňavadž ty nejsi Kristus, ani Eliáš, ani prorok?“ O, co zlosti té mají nynější kně-žie, jenž jiné, kteříž jsú dobře živi, nazývají ďábelníky! neb když je kacieře nazývají a bludné, tehdy v tom je za ďábelníky mají. A to jest svým věrným spasitel prorokoval v 10 k. 25 v. S. Mat. řka: Poněvadž hospodáře ďábelníkem nazývají, ovšem viece i domácie jeho. A jakož oni bránili sú Janovi krstiti, řkúce: Což tehdy krstíš? též nynější branie i kázati i krstiti i mši slúžiti těm, kteříž boží pravdu vedu. Sami nekáží upřiemo pravdy, aby lidé hřiechóv nechali, a jiným branie; jakož i oni kněžie nekázali sú božieho zákona, a Kristovi bránili sú, zacpávajíce jemu ústa, jako svědčí S. Lukáš 11, 53, a klnúce ty, kteříž sú v něho věřili, jak svědčí S. Jan 9, 28. Též nynější činie, po-sielajíce posly své i z Říma i z Prahy, a dobývajíce bul, aby kázanie v kaplách stavili a knihy pálili; jakož se stalo za arcibiskupa kněze Zbyňka, a nynie se děje v zmatciech Pražského arcibiskupstvie. Pohřiechu! neposlúchají ti, že bóh die v tomto čtení: Zpravte cestu boží! Jan zpravoval, sám dobře byl živ, jiným cestu k spasení ukazoval, z hřiechóv tresktal, a kterak sú měli býti živi, kázáním svým ukazoval; protož jest i řekl: „Já hlas voíajícieho na púšti, zpravte cestu boží!“
Tu znamenati mámy, že svatý Jan pokorně svú křehkost jest vyznal, řka: „Já jsem hlas voíajícieho na púšti,“ to jest: já voláni od něho, jenž volá na púšti. A tak rozuměj, že svatý Jan jest volavec boží, káže na púšti a volaje lid ku pokání, řka Lu-cae v 3 k. 8 v.: Čiňte hodné skutky pokánie, nebť se přiblíží nebeské královstvie. A to voláme činí bóh, jenž volá ku pokání; volá bóh člověka skrze každé stvořenie, jakož die S. Augustin Lib. 11. Conf.: Nebe i země i všechny věci, kteréž v nebi i v zemi jsú, aj všudy mi pravie, abych tě miloval, aniž přestávají praviti všem lidem, aby nemohli výmluvy mieti, že sú boha nemilovali. Druhé volá bóh na púšti tohoto světa, že každý člověk jest velmi křehký; protož řekl jest Isaiášovi v 40 k. 6 v.: Volaj! A Isaiáš: Co budu volati? A bóh jemu: Každý člověk seno, a všechna jeho oslava jako květ polský! To znamenav Šalomún, jsa zklamán marností světa, i die Eccl. ult., 12, 8: Marnosť nad marnostmi, a všechny věci marnosť! to jest: člověk, kterýž se dá k věcem kterým kolivěk, opustě boha, nenalezne sobě než marnosť; nebť zhyne jemu všech věcí utěšenie.
Protož potřebie jest člověku, aby pilně bohu slúžil, a věcí, kteréž mu pán bóh dal, nic dále nežli k jeho chvále a k svému spasení c požíval; a tak aby se najprvé poznal: kto jest? kteraký jest? kde jest? a kde bude? Kto? že člověk od boha stvořený a jeho krví vykúpený; a kteraký jest? že pro hřiechy biedný a v skutciech nestatečný; a kde jest? že v biedném světě, jenž jest pravá pusť, plná hadóv jedovatých, t. j. knězi a jiných utrha-čóv zlých, jimž jest řekl svatý Jan i Kristus, že jsú hadové pokolenie. A kde bude? běda dostane-li se do věčného ohně!
A jistě, by člověk často v se vhlédal a poznal se, tehdy by mohl i boha poznati, i mnohé věci jiné sobě ku prospěchu. Protož mudrci byli sú napsali nad veřeji své školy toto: „Poznaj se sám!“ aby, kto chce múdrosti znáti, najprvé od sebe počal; neb ktož sám sebe právě nezná, kterak jiné věci móž poznati? Svatý Jan poznav se, co jest, vyznal jest pokorně, že jest hlas volajícieho na púšti; a poznal jest a oznámil dóstojen-stvie spasitele, řka: „Já krstím u vodě,“ ukazuje, že on po mně bude krstiti; ale mezi vámi jelikožto bóh, i také jelikožto člověk jest, jehož vy pro hřiech váš a pro nepoznáme proroctvie neznáte. On jest, jenž po mně přídě krstit, kázat a učit, jakož po mně počal se jest v životě vedle člověčenstvie, i po mně narodil se jest; ten, jenž předa mnu učiněn jest: ne vedle bož-stvie učiněn, ani vedle člověcstvie prvé stvořen, ale ten, jenž přede mnu i před každým člověkem v dóstojenství první jest.
Tu pomni, zeť Kristus v božství nenie učiněn, a že jelikožto člověk po svatém Janu jest učiněn, a však v dóstojenství najprvnější jest učiněn: A to dóstojenstvie vyznává Jan, řka: „Jehož nejsem hoden, abych rozvázal řemen obuvi jeho.“ Jako by řekl: I co div jest, že ten dóstojnější než já jest, jehož znám, že se po mně urodil, ale tajemstvie jeho urozenie plně neznám? Tak die S. Řehoř In Om. A tak skrze řemen, jímž obuv se k noze přivazuje, rozumie se spojenie člověčenstvie Kristova s božstvím; neb syn boží vzal jest na se člověctvie tiem podobenstvím, že jakož prvé jest noha, a ostanúc nohů vezme na se obuv a bude skryta pod obuví: též božstvie v osobě syna božieho vzalo na se člověčenstvie a ostalo božstvie, skryté tělestnýma očima pod člověčenstvím. A toho spojenie božstvie s člověčenstvím nenie hoden Jan rozvázati, jakož die, vyznávaje pokorně své v tom neuměnie: Nejsem hoden, abych rozvázal řemen obuvi jeho.
Z té řeči bratřie černie mnišie proti bosákóm dovodie, že Kristus chodil v třěvích jako oni, řkúce, že by neřekl Jan o jeho obuvi tak, by jTe neměl; a bosáci zase proti nim řkú, že Kristus bos chodil jako oni, neb by jinak na hodech Maria Magdaléna nemohla jemu noh slzami mýti. Ale v tom sváru ani oni, ani tito nemají dobrého dóvodu, než hřiech jim obojím ostává, že ne-chtie Krista chudého bez žádosti zbožie následovati, a tak majíce žádosí přielišnú k zboží, obojí sú noh neobuli; ale Kristus, jenž pro ny chudobu jest podstúpil, v mysli byl obut od žádosti zbožie časného, a ráčil-li jest, tehdy někdy chodil v obuvi a někdy bos. A toho já nesmiem rozvázati, chodil-li jest kdy v obuT vi, čili nikdy nechodil; ale dosti mám na tom, že pro mě hřieš-ného chodil jest na světě, jakž jest ráčil.
V ten čas otec [Josef] a mátě /Maria/ divili sú se nad těmi věcmi, které řečeny tu byly o něm [o dietěti]. A požehnal [pochválil] jich Simeon [ten svatý kněz] a řekl jest k Maří, matce jeho: Aj položen jest tento [syn tvój] ku pádu [pohoršenie] a k vstání [od hřiechóv] mnohým v Israeli [v židovstvu], a na znamenie [t. míru, neb on jest smířil boha s člověkem], jemuž bude protiřečeno [protivně mluveno], a tvú jeho [tvú, jenž jest jeho] duši projde meč [bolesf veliká], aby byla vzjevena z mnohých srdci myšlenie. A bieše Anna prorokyně, dcera Samuel [toho muže] z pokolenie Asser [toho muže, jenž jest byl jeden ze dvanadcti otcóv], a ta bieše prošla v mnohých dnech. A byla jest živa [hodně] s svým mužem let sedm od panenstvie svého, a ta vdovu [t. bieše] až do let čtyř a osmdesát, kterážto neodchodieše od chrámu [časem], postmi a modlitbami slúžieci [bohu] ve dne i v noci. A ta v tu hodinu [kdy do chrámu dietě Maria přinesla] přišedši, chválése hospodina a mluvieše o něm všem, kteříž čakáchu vykúpenie Israel [lidu židovského, jemuž jméno ostalo od Israele, jenž jest slul Jakub]. A když dokonachu všecky věci [v chrámu] vedle zákona božieho, vrátili sú se do Galileje v své město Nazaret [v němž Kristus byl vzvěstován], a dietě rostieše [na těle] a silnieše se, plno múdrosti [tak plno jako i dnes], a milost božie bieše v něm.
Ukazuje toto čtenie najprvé, že Josef, otec domnělý, ale pěstún pravý Kristóv, a Maria, matka jeho pravá, divili sú se nad těmi věcmi, které sú se staly nad Kristem dietětem od jeho narozenie: jako že angele sú se ukázali a zpievali, když se urodil; pastýři přišli, aby dietě vedle vzvěstovánie angelského v jesličkách nalezli; a potom třie králové sú přijeli, jemu se klaněli a obětovali dary. Protož die čtenie Luč. 2, 33: „Otec a mátě divili sú se nad těmi věcmi, které řečeny sú byly o něm.“ Řekl byl angel: Vzvěstuji vám radosť velikú, jenž bude všemu lidu, neb se nám narodil spasitel, jenž jest Kristus. I zdali se nemáme diviti? Však Isaias v 9 k. 6 v. řekl jest: Sluti bude jméno jeho Divný. Proč? Proto že slově Emanuel, to jest: s námi bóh. I zdaliť nenie divná věc, že bóh věčný jest s námi člověkem časným, nesmrtedlný smrtedlným, nesmierný dietětem malým, neosažený nebem osazený panny Marie břichem, netrpělivý trpělivým, slavný biedným? Jistě divná věc, jiež pohané a židé nechtie přijieti, řkúc, že to nemóž býti; ale nám jest dal ten (dar) bóh divný, abychom my divili se, a dleku jeho milosti vzdali velikú, že svú mocí nesmiernú, pro naše spasenie, ráčil jest on věčný s námi člověkem býti, aby nás hřiešné od hřiechóv vykúpil. Neb řekl jest angel k Josefovi, Mat. l, 21: Nazoveš jméno jeho Ježíš, t. spasitel; nebť on spasí lid svój od jich hřiechóv. I kto by se nedivil, že bóh chtěl býti bratrem naším a ráčil se s námi sjednati ve všem, kromě hřiecha? Nebo die S. Pavel, Ad Heb. 2, 11: Chtěl jest ve všech věcech bratřím se připodobniti, tak že vzem člověctvie, chtěl býti s námi lačným, zimomřivým, žieznivým, bolestivým, a tak i smrtedlným. Kto by se nedivil, že angel vzvěstoval, moc božie spósobila, duch svatý navštievil, panna uvěřila, věru počala, panna jsúc porodila, pannu ostala, a boha porodila? Bóh věčný, z boha otce urozený, urodil se člověk z panny! Divná věc! ten bohatý pán všeho světa neměl v svém městě v obecnici miesta, že die S. Lukáš, Luč. 2, 7: Položila ho v jeslici, neb mu nebylo miesto v obecnici, to jest v obecném domku, v kterémž sú ti byli, kteří sú jinde hospody nemohli mieti. To všechno znamenavše otec a mátě jeho, divili sú se.
Druhé ukazuje toto čtenie, že Simenon, ten svatý kněz, požehnal jich, Krista a matky jeho, ne jako dóstojnější, ale jakožto starší; a to požehnáme bylo jest chvály vzdánie, ne ruku kývánie. A tak menší móž žehnati dóstojnějšieho, ano písmo die, Daniel 3, 57: Zehnajte všechna stvořenie božie boha. To jest: chvalte; jakož jinde die písmo, Žalm 148, 4. A řekl jest Simenon k Maří, prorokuje: „Aj položen jest tento,“ to věz dán jest, „k utrpení a ku pádu mnohým,“ to věz všem v něho nevěřícím, a tak i zlým křesťanem, kteříž bez viny jeho urážie se o něho, a padnu v zatracenie; a dán jest také „k vstání mnohým,“ to věz, všem v něho věřícím konečně, aby jeho pomocí vstali z hřiechóv k milosti a k spasení. A dále die Simeon, že položen jest Ježíš „na znamenie,“ to věz míru mezi bohem a mezi člověkem, „jemuž protiřečeno jest,“ od biskopóv, od knězi a od zákonníkóv, a od jiných chytrcóv; neb ti zvláště z naučenie ďáblova protiřečili sú, to jest, protivně mluvili sú tomu drahému spasiteli, jenž položen jest na znamenie míru mezi bohem a člověkem, mezi angelem a člověkem, a mezi člověkem a člověkem; neb on jest smieřil boha a angela s člověkem, a také člověka s člověkem. Protož on slově knieže pokoje, jemuž na česť a lidu na utěšenie, kdy se narodil, angele zpie-vali sú, Luč. 2, 14: Pokoj lidem v zemi dobré vole! Protož kdy jest s učedlníky obcoval, velme často jim o pokoji mluvil; a chtě od nich, řekl jim Jan 14, 27: Pokoj ostavuji vám, pokoj svój dávám vám!
Dále die Simeon, prorokuje, co má pannu Maří potkati, řka: „A tvú jeho duši projde meč,“ to jest: tvú duši, jenž jest jeho duse stvořením a vyvolením od věčnosti k spasení; „projde meč,“ to jest bolesť tvého umučenie. A tak „tvú jeho“ jest jedno slovo; a dieš-li: „tvú“ duši, dobře dieš, ale přidada „jeho,“ k rozumu již položenému lépe dieš. A že meč bolesti pro umučenie Kristovo nebyl darmo, protož dále die Simeon: „aby vzjevena byla z mnohých srdcí myšlenie.“ To móž prvé takto býti vyloženo: aby myšlenie neustavičná apoštolóv, kteráž sú měli tři dni, pochybujíce o jeho z mrtvých vstání, byla cierkvi svaté vzjevena, tak že sú oni pochybili, a panna Maria ty tři dni vieru cierkvi svaté zachovala, měvši velikú bolesť pro jeho umučenie. Druhé, vedle výkladu Origena: že proto panna Maria dopuštěna jest pro umučenie syna svého tak k veliké bolesti, aby myšlenie tajemných hřiechóv z náboženstvie žalostivého k ní byla vzjevena, aby jejie zaslúžením byla odpuštěna. Třětie takto: aby byla vzjevena z mnohých srdcí myšlenie; to jest, aby ona jsúc jako skříně, jenž z veliké bolesti zachovala jest vieru a skutky Kristovy, hnula srdci apoštolskými, aby zjevili popíšíce cierkvi svaté skutky Kristovy; i staloť se, že z bolesti statečné panny mane vzjevena su z mnohých srdcí myšlenie.
Dále die čtenie: „A bieše Anna prorokyně.“ Tato Anna v prvém stavu panenském, bez muže, byla čistá panna; druhé, po stavu panenském, jsúc oddána, byla s mužem v stavu manželském dóstojně sedm let; a třětie, od smrti muže svého nábožně vdovstvie držela, až do let čtyř a osmdesát. Protož hodná jest byla, aby svědectvie panu Kristovi vydala. A nedarmo S. Lukáš tak pilně vypsal jest jejie život i pokolenie; neb ona znamenala jest stav panny Marie, jenž jest před oddáním s Josefem byla jako Anna, po oddání byla pravá Josefova manželka, ač jest nikdy k skutku nemienila, a po smrti Josefově byla jest vdova. A tato Anna třětie v písmě svatém jest položena: prvá Anna byla dobrá, matka velikého proroka Samuele, l Reg. l, 2; druhá Anna byla jest žena Tobiáše starého a matka Tobiáše mladého; a třětie Anna jest tato ve čtení položená, jenž jest byla dcera Samuel, tak řečeného muže, jenž jest pošel z pokolenie Asser, tak řečeného, jenž jest byl jeden ze dvanadcti synóv Jakubových.
Dále die čtenie: „kterážto neodchodieše od chrámu,“ to věz, kdy čas byl v chrámu býti; „postmi,“ to věz mnohými; „a modlitbami slúžieci i ve dne i v noci.“ Tak slúží každý, ktož snažně se hřiechu varuje, a časem od boha pójčeným se modlí; neb jakož pravie světí Augustin a Řehoř, že dobrého člověka spanie i každý skutek nenie bez odplaty. Protož die S. Augustin: Jdeš-li orat a nemieníš mezí hnuti, a jsi bez hřiechu smrtedlného, tehdy chválíš boha; jdeš na trh a nemieníš oklamati, tehdy chválíš boha; sedneš k stolu, aby sebe pokrmil, a neobjedl se, chválíš boha. A tak i o jiných skutciech. Pak dále: Anna v tu hodinu, v kterú Kristus byl obětován v chrámu, chválila pána boha a mluvila o jeho dóstojenství a o panny Marie všem věrným, kteříž sú cákali vykúpenie lidu Israelského.
Dále píše se: „A když dokonachu všecky věci vedle zákona božieho,“ to jest, když matka vedle zákona obětovala ho v chrámu, a vyplatila ho dvěma holubičkama, neb hrdličkama, jakož die S. Lukáš, „vrátili sú se do Galileje v své město Nazaret,“ v němž jest Kristus vzvěstován a vychován. „A dietě roztieše“ rozuměj na těle, jato jiné dětí roštů, „a silnieše se,“ také na těle, neb v tom byl jest nám podoben, že rostl a silněji byl vedle těla, když jest byl mužem, než kdy jest byl dietětem, ač jsa dietětem, jelikožto bóh držel jest a zpravoval vešken svět. Protož abychom nemněli, by rostl a silnil se v duši, ihned die čtenie: „plno múdrosti.“ Tak plno to dietě bylo múdrosti, jakož jest dnes; neb nic viece nenie múdr Kristus člověk dnes, nežli jest byl ihned po vtělení v životě panny. Dále píše se: „a milost božie bieše v něm;“ neb jest bylo pravý bóh milostivý, jenž z veliké milosti ráčil pro ny dietětem býti. Jemuž chvála na věky!
V ten čas, když jest byl Ježíš ve dvanadcti letech, když sú šli oni [Maria a Józef] do Jeruzaléma vedle obyčeje dne slavného [velikonočnieho], a když skonáni sú byli dnové [sedm dni houních], když sú se vrátili [Józef a Maria], ostalo jest dietě Ježíš v Jeruzalémě, a nevěděli sú otec a mátě jeho, a mnějíce, by on v tovařistvi [v zástupu přátel na cestě] byl, šedše cestu dne {prvého], i hledáchu ho [druhý den] mezi přátely [přirozenými] a známými, a nenalezše vrátili sů se do Jeruzaléma, hledajíce ho. A stalo se jest po třech dnech, nalezli sú ho v chrámě sedícieho mezi učiteli [mistry], poslúchajicieho [an po-slúchá] jich a otazujícieho [an otazuje]; a strachovachu se [divili sú se strachem] všickni, kteříž sú ho slyšeli, nad múdrosti a na odpoviedkách jeho, a vidúce divili sú se. I vece mátě jeho k němu: Synu! co's učinil nám tak [ostav bez našeho vědomie]? Aj otec [pěstún] tvój a já truchléce [žalost majíce] hledali smě tebe. I vece k nim: Což jest, že mne hledali sté? nevěděli sté, že v těch věcech, kteréi otce mého jsú, musiem býti? A oni nerozuměli sů slovu, kteréž promluvil jest k nim. A šel jest s nimi a přišel jest do Nazaret, a byl jest poddán jim [v poslušenství hodném]; a mátě jeho zachováváše všecka slova ta, skládající v srdci svém, a Ježíš prospieváše věkem [že rostl] a múdrosti [poznáním vedle pět čichóv], a milostí před bohem a před lidmi.
Svatý Lukáš, z naučenie panny Marie, pokládá zjevně skutky Kristovy, které jest činil v mladosti, řka: když jest byl Ježíš ve dvanadcti letech, že šel jest na hod velikonoční s Marijí a s Jo-A. šéfem do Jeruzaléma. Neb všichni pacholíčkové židovští měli sú choditi na tři hody do Jeruzaléma, jakož psáno jest Exodi v 23 k. 17 v.; ale kteří sú daleko bydlili, těm jest bylo odpuštěno, aby jedné na hod veliký, když sú beránka jedli, chodili. A tak Ježíš, jakož die čtenie, byl jest šel do Jeruzaléma, a zpósobem božím od věčnosti, po skonání hodóv ostal jest v chrámě, k naučení cierkvi svaté, a zvláště aby naučil biskupy a knězi, kterak mají po službě boží pilni býti učenie k prospěchu cierkvi svaté. Ale pohřiechu! nynější biskupové a kněžie, a zvláště kanovníci a prázdní oltářníci, nemohu dočakati, aby brzo služba božie se dokonala, aby do krčmy, a druzí lecikam v nehodné kněžím obyčeje se obrátili, ne pohřiechu k tanci! A mnišie na nové mši tance strojíe, nevěrní ďábelníci a Jidášové! nepamatují, že pán Ježíš slúživ mši, dav své tělo a svú krev učedlníkóm, řekl jim, Lukáš 22, 40: Módíte se a neupadnete u pokušenie. A šel s nimi, ne k tanci, ale na modlenie, ne k veselí světskému, ale k potu krvavému, jímž se potil; a Jidáš lakomý ten běžel pro penieze, aby svého mistra zradil. Též mnozí slepcice jako zvěř ukrutná tělo syna božieho, běžie onen k lakomství, onen k smilství, onen ke jhřě, onen k tanci, onen na lov knězi nepřístupný; a tak ti, kteří by měli býti prví k následování Krista, jsú první proti Kristovi! Protož milý spasitel, vjed do Jeruzaléma na oslíku, počal najprvé tresktati bičem knězi z lakomstvie a z nepoctivosti domu božieho.
A tak počal jest učiti knězi a mistry, když jest byl ve dvanadcti letech, jakož ukazuje toto čtenie. A že mužie chodili sú zvláště a ženy zvláště i na hody i s hodóv nábožně, a dietkám slušelo jíti v obem zástupu, protož Josef mněl jest, by Ježíš byl s matku, a ona mněla, by byl s Josefem. A tak šli sú bez něho přědsě, a druhý den nevědúce, kde jest Ježíš, i hledali sú ho mezi přátely a mezi známými, nevědúce, že ostal jest v Jeruzalémě, aby v chrámě učil mistry. A po třech dnech nalezli sú ho v chrámě, ne v krčmě, ani u tance, ani v které hře, ale v chrámě, v miestě modlitbě a svatému učení ustaveném, mezi mistry, aň jich poslúchá a otazuje, aby naučil, a mistry a knězi potom budúcie příkladem dobrým k témuž uvedl. „A strachovali sú se všickni, vidúce mudroši a odpovědi jeho;“ neb jako múdrý sudce prvé jich poslúchal, a potom když sú pochybili, otazoval; aniž jest toliko otazoval, ale když sú otázali, odpoviedal. A z toho vědomo jest, že velme nynie mistři, doktorové, a jiní kněžie hřěšie, kteřížto ani múdřě poslúchají, ani otazují, ani otpoviedají, než vedle své vole a křivých svěd-kóv, jako ona dva stará kněžie Zuzanu sú odsúdili bez viny, tak oni odsuzují, a jest-li které písmo svaté proti obyčejem jich a voli, to divně vykládají; jako ono Mat. 10,9: „Neroďte sobě sobiti zlata a střiebra,“ a ono Mat. 20, 25: „Kniežata pohanská panují, ale vy ne tak,“ a ono Mat. 10, 8: „Darmo sté vzěli, darmo dajte.“ A naši doktorové nechtěli sú bakalářem a studen-tóm odpovědieti a jich naučiti, ani pro boha prosie, jsú-li pod přikázáním zavázáni, aby papežovi, jakož na bule přikazuje, dali jemu pomoc z toho zbožie, jehož komu bóh z nich pójčil!
Dále die čtenie: „I vece mátě jeho k němu: Synu, co's nám učinil tak?“ Otec neotázal, neb věřil jest, že Kristus bóh jest, i bál se jest boha tresktati; ale matka z obyčejné milosti, kterážto milost nestrachuje se, ale ochotnost činí, tieže příčiny: ne proč je tak Kristus trudil a zamútil, ale pro kterú věc jim úžitečnú tak jest učinil; i die: „Aj otec tvój a já truchléce hledali smě tebe.“ A Ježíš, potvrzuje otázky své matky, také poctivě tieže o jich nevědění, řka: „Nevěděli sté, že v těch věcech, kteréž otce mého jsú, musíem býti?“ to věz, prvé a viece než v službě a poslušenství kterého stvořenie. A proč? Proto že proto přišel jest na svět, aby svědectvié vydal pravdě.
Tuto mají naučenie matky a otcové, aby dětem svým bohu slúžiti nebránili; druhé, aby když dietě co učiní, zvěděli příčiny, proč to činí, a ne ihned aby láli neb se hněvali. A děti mají naučenie, aby se na matku a na otce neosopovaly, ani okřikaly; neb teď Kristus pokorně jest otázal matky a otce, řka: „Což jest, že mne hledali sté?“ A každý má naučenie, ale zvláště prelát, aby viece vážil prospěch duchovní v cierkvi svaté, než které příčiny světské, a aby viece poslúchal boha, nežli kterého člověka. Aj teď proti voli otcově a mateřině Ježíš naplniv voli otce boha, dal jest naučenie, aby každý, když kolivěk pozná, že bóh jiné volí než otec neb mátě, aby volí boží naplnil. Aj teď otec a mátě chtěli sú, aby Ježíš byl neostal v chrámě, a bóh otec chtěl, aby ostal v chrámě; protož Ježíš die, že musil jest býti v chrámě, aby mistry učil, jakož mu jest otec nebeský rozkázal. Proti tomuto naučení svatému jsú obecně lidé, a zvláště kněžie, jenž viece vážie přikázanie lidské nežli přikážanie božie, a tak viece poslúchají člověka nežli boha. A tak sú zavedli bludně poslušenstvím lid kněžie, že mnozí pravie a káží, že což kolivěk přikáže papež, to mají lidé učiniti neb držeti, jako by papež nemohl poblúditi; a nechtie pomněti, že mnozí papežové byli sú kacieři, a že jedna žena byla jest papežem dvě létě a tři měsiece, jenž jest byla rodem z Mohuče a slula Agnes, a kdy papežila, tehdy slula Johannes; a pak jedúc od svatého Petra do Latránu, i porodila dietě. Čert ji na papežovo miesto a jejie frejéř vsadil, že byla učená, a pán bóh přepustil pro náš užitek, abychom ne ihned za svatého měli, kterýž bude držeti biskupstvie neb papežstvie.
Pak druzí pravie, že ač co přikáže vyšší, jako biskup neb papež, zlého, ještě má poslúchati nižší: neb on hřiechu nebude mieti, ale ten, jenž přikazuje. Ďáblóv jest tento šíp, jenž by každého uvedl v své poslušenstvie, netbaje, že on bude vinen, tak člověka v hřiech zaveda. Protož ani ten, kto přikazuje co zlého, ani ten, jenž poslúchá, bude bez hřiechu; neb die spasitel, Mt. 15, 14: Povede-li slepý slepého, oba v jámu upadneta. A mluví to spasitel o prelátiech, jenž sú pro svá ustavenie přestupovali božie přikázanie.
Dále die čtenie: „A oni nerozuměli sú slovu, kteréž promluvil jest k nim.“ Ještě nemohli sú Maria a Josef plně tajemstvie bo-žieho rozumem stihnuti; neb jakož die výklad, bóh mocný učiněn jest maličkým, aby mezi malými rosta, znenáhla je uvedl, aby jeho tajemstvie pravdu přijeli; aniž se div, že panna Maria mnohých věcí jest nevěděla, a mnohé řeči Kristově nerozuměla. Dále die: „A šel jest s nimi a přišel jest do Nazaret, a byl jest poddán jim.“ Latině vzní, že sstúpil jest s nimi, proto že Jeruzalém výše sedí než Nazaret; ale móž duchovně znamenáno býti, že jeho sestúpenie jest jeho poníženie. Protož výklad die věrně: „sestúpil jest“ a ponížil se jest, a byl jest poddán jim. S. Bernard: „Jim.“ Kto kterým? Bóh lidem! Aj poddán byl bóh člověku; protož styď se člověk býti pyšným, pro něhož bóh učiněn jest pokorným. A tak Ježíš tu naplnil jest všichnu spravedlnost, to jest dokonalú pokoru, že poddal se nižším v poslušenstvie; a to poslušenstvie, jakož die S. Ambrož, nebylo jest bezděčné, ale dobrovolné a milostivé.
Tu také naučil jest Ježíš děti, že netoliko mají rodičóv svých poslúchati, ale i ve cti je mieti; neb die bóh v přikázání, Exo. v 20 k. 12 v.: „Cti otce svého i matku svú.“ Cti, poctivě je maje; cti, potřebu jim, ač jsú nuzni, dávaje; cti, v hodných věcech jich poslúchaje, jakož die S. Pavel k Kolosenským v 3 k. 20 v: „Děti poslúchajte rodičóv ve všech věcech!“ rozuměj v těch, kteréž příslušejí k poctivosti zevnitřní a k domov(n)ie věci, a což nenie proti bohu. Protož ne ve všem děti mají rodičóv poslúchati; neb velí-li otec neb mátě dceři, aby muže pojala, a ona radější chce pannu ostati, tehdy nenie zavázána poslúchati v tom; též velí-li jí pannu ostati, a ona radější chce muže mieti, opět nenie k tomu zavázána. Též i o pacholíku; snad mu velí otec, aby byl mnichem neb knězem, a on znamená, že se mu ten stav nehodí, nenie zavázán v tom otce poslúchati. Též ani papeže; opět přikázal-li by papež neb otec Petrovi, aby všechno prodada, i dal pro boha, Petr nenie zavázán v tom poslúchati, ač jest rada božie, všechno prodati a dáti chudým a jíti po Kristovi; ale že snad Petrovi se to nehodí, protož nenie zavázán pod smrtedlným hřiechem, aby otce neb papeže v tom poslúchal.
Ale snad by řekl: Poňavadž jest rada božie tak učiniti, a bóh nemóž raditi ke zlému, jakož nemóž poblúditi, kterakž tehdy Petr neb jiný nehřeší, neuposlúchaje božie rady? Tu diem, že hřeší všedně; neb rada nezavazuje pod hřiechem smrtedlným jako přikázanie, ale pod všedním. Také ne každému každá božie rada jest viece prospěšná; neb někomu se lépe hodí manželstvie, než státi bez manželstvie, jakož pán bóh sám jest uložil, aby druzí v manželstvie vstúpili, a ne tak ostali. Protož má člověk pilně vážiti, který mu se stav lépe hodí, a prositi pána boha, aby jemu ten stav dáti ráčil. A za to prosíme nekajíce, Matouš 6, 10, Lukáš 11, 2: Buď vole tvá! A jak jest Ježíš ne své vole, ale boha otce vole poslúchal, jakož sám die v 6 k. 38 v. S. Jana: že sstúpil sem s nebe, ne abych činil voli svú, ale voli jeho, jenž mě jest poslal. A k témuž die dnešnie čtenie: že „v těch věcech, jenž jsú otce mého, musím býti.“ A že také byla jest vole otcova, aby otce a matky poslúchal po nebeském otci, protož die čtenie: „a bieše jim poddán. A mátě jeho zachováváše všecka slova ta, skládající v srdci svém.“ Neb jest mile a srdečně je přijímala, a z nich byla v rozumu osviecena, a potom srozuměla, co jest Kristus mienil. Tak má věrná duše činiti, jenž jest, ač ne tělestně, ale však duchovně Ježíše urodila; neb die Ježíš, Matouš 10, 50, Marek 3, 35: Každý, ktož činí voli otce mého, jenž v nebesiech jest, ten mój bratr, má sestra i mátě má jest. Protož die S. Augustin: By Maria byla prvé duchovné syna božieho nepočala, nikdy by ho byla tělestně neurodila. Protož věrné duši velme jest užitečné, aby slova božie zachovávala, neb tak bude matka božie, to věz Ježíšova, jenž ženě, kteráž ho chválila, řkúc, Luč. 11, 27-28: „Blahoslavený břich, jenž tě nosil, a prsy, které si ssál!“ řekl: „Ovšem blahoslavení ti, jenž slyšie slovo božie a zachovávají je.“ Jako by řekl: Ženo! takt jest, že blahoslavený břich jest, jenž mě nosil; ale ne proto by byl blahoslavený, že mě nosil, by ta byla slova božieho nezachovala, jenž mě v břiše nosila a prsmi krmila, o níž teď die čtenie: „A mátě jeho zachováváše všecka slova ta, skládající v srdci svém.“
Dále die čtenie: „A Ježíš prospieváše věkem,“ že rostl a šel v léta; „a múdrostí,“ poznáním vedle čichóv, tak že něco očima tělestnýma poznal, co jest prvé neviděl, též i slyšal, i okúšal, i dotýkal; „a milostí,“ již jest lidu ukazoval; a také, jakož die S. Ambrož, prospieváše múdrostí a milostí, že svú múdrosť a milosť poznenáhlu ukazováše. A svatý Řehoř die: Prospieváše jiným; to jest, prospěch v jiných lidech múdrostí svú a milostí činieše; a to slavně „i před bohem i před lidmi,“ aby bohu byla chvála, a lidem naučenie i spasenie z jeho svaté milosti, jenž jest ráčil s otcem a s matku do chrámu jíti, mistry tam učiti, potom s mateří domov jíti, a otci Josefovi a panně Maří z milosti poddán býti, jsa syn boží, bóh věčný, požehnaný na věky. Jehož naučenie rač býti naše spasenie!
V ten čas svatba [hodové na manželství] stala sě v Kána Galilejské [tom městečku té krajinky]; a bleše mátě Ježíšova tu, a povolán jest byl i Ježíš i učedlníci jeho na svatbu. A když sě vína nedosta, vece mátě Ježíšova k němu: Vína nemají. I vece jí Ježíš: Co mně a tobě [t. jest do toho], ženo? Ještě nepřišla hodina má. Vece mátě jeho (Kristova] sluhám: Což kolivěk die vám, čiňte! A bieše tu kamenných stúdví [neb kádí, čberóv, věder neb láhví] šest postavených podlé čištěnie židóv [že sú sě často a orudie umývali], berúcě [v sě každá mieřě neviem, kteraké sú byly tam miery, vědra-li čili jiné, jako pinty] dvě neb tři. Vece jim Ježíš: Naplňte stúdvy vodú! A naplnili sú je až do vrchu [plny nalili]. I die jim: Beřte [neb načřěte] již a neste vladaři [neb starostě svatby]! 1 nesli sú (jemu]. A když okusi vladař (starosta] vody vínem učiněné (vína z vody učiněného], a nevědieše, odkud by bylo; ale sluhy sú věděly, kteréž braly sú vodu. Zavolav ženicha vladař [svatby], i die jemu: Každý člověk [obecně] najprvé dobré víno postavuje [na stuol, neb dává], a když sě zpijí, tehdy to, kteréž horšie jest [t. činie zlí krčmáři]: a ty schoval si dobré víno až dotud [do tohoto časuj. To učinil jest počátek divóv [t. jest prvý div zjevný, chodě s učedlníky] Ježíš v Kána Galilejské, a ohlásil jest slávu [moct] svú; a uvěřili sú [lépe] v něho učedlníci jeho.
Tohoto čtenie div stal sě jest týž den po rocě, v kterýžto den krstěn jest od Jana Kristus, na hodech svatby, jenž jako sě domnievají, byla jest svatba Janova, jenž jest k apoštolství od nie povolán, jehož choti neznáme, ač sě domnievají někteří, že by byla Maria Magdaléna. A tak po třětiem dni od povolánie Filipova a Natanaele, jakož o tom v 1 k. 44-52 v. S. Jana jest psáno, v městečku Galilejském, jenž slove Kána, stal sě jest div tento; a mátě Ježíšova byla tu na hodech svatby, neb jest byla tetka Janova, a tak z přirozenie byla jest dlužna, aby na svatbě byla; a Ježíš také jako přietel přirozený, že byl člověk obecný, povolán jest byl s učedlníky svými.
Z toho jest dóvod, že manželstvie jest hodné, též i svatba; neb by nikoli svrchovaná pravda, pán Ježíš, nebyl na svatbě, když by v sobě byla zlá svatba. Protož die S. Beda, že Ježíš ráčil jest na svatbu přijíti, vedlé položenie čtenie, viery věřících potvrzuje, a Tacianova a Marchion a jiných kacieřóv blud potupuje, jenž manželství utrhají; neb by v manželstvu nepoškvrněném a v svatbě právě zachována vina byla, nikoli by pán na svatbu tu byl nepřišel. Ale že dobré jest zdrženie manželské, lepšie zdrženie vdovské, a najlepšie panenstvie dokonalé, dokázal jest, že stav panenský jest najdóstojnější, že sě ráčil z panny Marie uroditi. Tak chce Beda. Pak kdy sě vína nedosta, mátě Ježíšova, jsúc pilna, jako z lítosti požalovala synu svému, ufajíc, že divem opraví nedostatek; a řekla pěkně a skrovně: „Vína nemají.“ A Ježíš odpověděl jí: „Co mně a tobě ženo?“ Jako by řekl, vedlé výklada svatého Augustina, že nevzal jest člověčenstvie z nie, jímž by činil všelikaké divy; neb divy činil jest vedlé božstvie, jehož ona jest neurodila. Protož die: „ještě nepřišla hodina,“ v kterú by trpěl vedlé člověctvie, kteréž jest od nie vzal; protož ve čtení S. Jana v 20 k. 15 v. a v tomto nazývá ji ženú, jakož die S. Augustin. Ale S. Jan Zlatoústý miení, že panna Maria z lítosti chtěla, aby přěd časem div Kristus učinil, aniž z toho by shřěšila; neb jest skrovně, a byla-li by Kristova vóle, toho požádala. A že ten div byl jest prvý, protož chtěl jest, aby byl zjevný, a tak aby čas k tomu byl hodný; protož ne přístupně, ale vážně a k naučení řekl jest: „ještě nepřišla hodina,“ jenž by sě k tomu skutku hodila. Protož že ani jemu, ani mateři ještě nebyla k tomu divu přístupná hodina, nazývá ji ženú, jako cizí a ne svú; neb neměl jest od nie toho, aby poznal hodinu, v kterú má ten div učiniti, ale že má počakati hodiny k tomu divu přístupnějšie a zjevnějšie. Protož matka nepoložila jest v mysli, jako by její prosbu zahnal a jie neuslyšal, ale že hodně sě zdržal, aby časem svým jejie prosbu naplnil; neb ona znala jest plnú věrú, že Kristus jest všemohúcí a vševědúcí, a že všecky věci, kteréž činí, ty činí velmě právě. Protož poručivši v své mysli vešken skutek a příčiny jemu k vóli k tomu skutku, majíci za to, že bude-li hodné, tehdy nedostatek vína opraví, řekla jest sluhám: „Což kolivěk die vám, čiňte.“ O bychom my, jenž sloveme sluhy Kristovy, té jejie svaté rady poslúchali, tehdy bychom nesmilnili, ani kterého hřiechu smrtedlného činili; ale plně vóli jeho svatého přikázanie bychom plnilil
Dále die čtenie, že „bieše tu šest stúdvic,“ neb kádí, neb čberóv; jistého jmena neviem, neb latinníci vzěli sú to slovo ydria od Řekóv, a slove ydria orudie k vodě připravené; a tak těch šest orudí, budte stúdvy, kádě, sudové, čberové, vědra, kbelíkové, láhvice neb báně, stálo tu podlé obyčeje židovského. Kterýžto obyčej byli sú zákonníci ustavili, aby často rucě umývali, když by sě co i dosti čistého dotkli, a pro orudie, aby je často umývali; jakož S. Marek píše v 7 k. 3-4 v. řka: Zákonníci a všichni židé, jedné často sě umývajíce jedie, držiece ustavenie starších; a po trhu nejedie, neumyjí-li sě. A jiných mnoho ustavení jest, jenž sú jim ustavena, aby držěli; mytie čéš, věder, měděných orudí, a loží. Tak die S. Marek.
Dále když die čtenie, že „berúcě,“ to věz v sě každá ta stúdev aneb kádcě, „měřicě neb mieřě dvě neb tři,“ těch neumiem zpraviti; neb metreta jest slovo řěcké, a v jedné vlasti jsú jiné miery a v druhé jiné; a my v Čechách nesjednáváme sě v měrách, né brž v jednom městě v Prazě jiná měřicě jest na Novém městě a jiná na Malé straně. A také nenie nám mnoho úžitečno k spasení, věděti, kaké sú to byly stúdvy i měřicě. „Vece jim Ježíš: Naplňte stúdvy vodú!“ Tu by snad otázal někto, proč jest nestvořil vína v stúdvách bez vody, aneb vody v stúdvách? Odpověď jest svatého Jana zlatoústého, že proto, aby divu toho svědkové byli sluhy; jakožto když jest Lazara vzkřiesil, Jan 11, 39, kázal jest kámen vzdvihnúti, a to každý vie, že jemu tak lehko bylo bez kamene vzdvihnutie Lazara vzkřiesiti, jako vzdvihnúce. „A naplnili sú je až do vrchu.“ Sluhy tyto i panny Marie i Krista uposlúchaly sú: daj pán bóh, abychom my též učinili. Ale jsú pohřiechul mnozí, jenž ne vedlé Kristova přikázanie, svá břicha obžerstvím naplňují, majíce břicho za boha, jakož die S. Pavel Filipenským 3, 19; a jiní naplňují vodú, žádostí lakomstvie, jiež sě nikdy nenapijí do vóle; neb čím viece pijí, tiem viece žiezní. Neb die Šalomún, Kaz. 5, 10, že lakomec nenaplní sě penězi, a Aristotiles die, že žádost zbožie roste bez koncě.
I die jim: „Beřte již a neste vladaři.“ To die, aby div byl oznámen v jeho moci i od sluh i od vladařě svatby, jenž od Řekóv slove architriclinus, a byl jest ten, jenž jest svatbu zpravoval; a vedle obyčeje židovského pravie někteří, že byl jeden kněz židovský, vydaný na svatbu, aby ženicha a nevěstu učil, kterak mají bydliti spolu. - Dále die sě: „I nesli sú.“ Až do onoho slova vše lehké jest. „To učinil jest počátek divóv Ježíš v Kána Galilejské.“ Tu by řekl někto: Však jest prvé divy činil, když jest krále k sobě tři přivedl, když jest v chrámě mistry učil. Odpověď jedna jest, že die čtenie, že „toto jest prvý div v Kána Galilejské učinil“. Druhá odpověď jest, že tento div jest prvý a zjevný od počátka jeho kázanie, jímž jest ohlásil neb oznámil slávu svú, to jest, že on jest bóh mocný a slavný. A pro ten skutek „uvěřili sú v něho učedlníci jeho;“ prvé sú uvěřili, ale tuto sú viery potvrdili.
Že toto čtenie jest o svatbě, protož čte sě podobně k masopustu, neb sě lidé v ten čas najviece obecně pojímají a svatby mievají. Protož úžitečné jest, aby kněžie kázali lidu, kterak sě mají pojímati, aby v manželství právě stáli. I mají praviti lidu, že manželstvie ustaveno jest prvé pro plod; neb řekl jest bóh k Noe a k jeho synóm, Gen. 9, 1: Rostte a množte sě a naplňte zemi. A proto oddal jest Evu s Adamem v ráji, Gen. 2, 22, aby sě lidé od nich rozmnožili; a tak manželstvie počalo sě v ráji a od boha jest ustaveno. Nechť ukáže který mnich tak pevné založenie svého zákona, jakož je má svaté manželstvie! Druhé ustaveno jest pro výstrahu od smilstvie, jakož die S. Pavel, I. Korintským 7, 2: Každý měj svú ženu pro smilstvie, a každá svého muže. To die S. Pavel, ne přikazuje, ale radu dávaje těm, kteříž a které nechtie státi v panenské neb vdovské čistotě. A rozuměj, když die S. Pavel: Každý měj svú ženu „pro smilstvie,“ ne aby s ní smilnil, ale aby sě smilstvie, maje svú ženu, vystřiehl. A tak plod a výstraha smilstvie jsta dvě naj prvnější příčině v obecném manželství. Diem: „v obecném,“ neb mezi Josefem a pannú Maří bylo jest manželstvie, ne aby on s ní plod měl z skutku, ani pro výstrahu jich od smilstvie, ale pro jiné příčiny, o nichž bude jinde psáno. Jsú také jiné příčiny manželstvie, jako: smířenie nepřátel, spřiezněnie lidí spolu, a tak o jiných příčinách.
Pak úžitek manželstvie neb prospěch jest, že budú-li manželé spolu právě živi, tehdy dá pán bóh dobré dietky a jiné věci, a potom králevstvie nebeské. Také při manželství má býti viera, plod, a posvátná věc: viera, aby ani on přěstúpil s jinú, ani ona s jiným manželstvie; plod, aby byl k boží chvále vychován; posvátná věc, to jest, že znamená věc svatú svolenie muže s ženú. Kterú věc? Tuto: že syn boží Kristus zaslíbil sobě choť cierkev svatú, jenž jest sbor všech vyvolených k spasení; a tu choť tak jest miloval, že za ni na kříži umřěl, a miloval ji řádně, pro spasenie. A tak mají mužie své ženy milovati.
Protož die S. Pavel k Efezským v 5 k. 25-26 v: Mužie! milujte ženy své, jako Kristus miloval jest cierkev, a dal sě jest za ni, to věz na smrť, aby ji osvietil, očistě ji kúpělem vody v slovu života, to věz v obmytí vody syna božieho, kterážto voda tekla jemu z boka. Dále die S. Pavel, Efezským 5, 27: Aby ji vzal on sobě slavnú cierkev, nemající poškvrny ani vrásky, ani co takého; ale aby_ byla svatá a nepoškvrněná. To rozuměj, že chce Kristus mieti tu choť cierkev sobě slavnú, i na duši i na těle, po súdném dni, nemající poškvrny, to jest smrtedlného hřiecha, ani vrásky, to jest všednieho hřiecha, ani co takého, to jest nižádné nečistotý na těle, ani kterého nedostatka; a tak aby byla svatá, nepoškvrněná. Dále die S. Pavel, Efezským 5, 28: Takéž i mužie mají milovati své ženy. Takéž, to věz, jakož Kristus cierkev, k věčnému spasení. Dále die S. Pavel, Efezským 5, 28-32: Jako těla svá; neb ktož svú ženu miluje, sám sě miluje. Neb nižádný nikdy svého těla v nenávisti neměl, ale krmí je a chová ho, jakož i Kristus cierkev; neb údové jsme těla jeho, z těla jeho a z kosti jeho. Protož opustí člověk otcě i máteř svú, a bude sě přidržeti ženy své, a budeta dva v jednom těle. Posvátná věc tato veliká jest, a já to pravi v Kristovi a v cierkvi svaté. To vše S. Pavel.
Tvrdá řeč jest sprostným k rozumu; avšak krátcě rozuměj, že muže s ženú svolenie k manželství, aby plodili, znamená svolenie Kristovo s cierkví svatú k duchovniemu položení. Neb muž s ženú plodie děti tělestné, ale Kristus s chotí svú plodí děti duchovnie; a jakož Kristus miluje cierkev k čistotě a k spasení, též muž má ženu milovati a žena muže; a jakož Kristus jest jedno tělo s cierkví svatú, a miluje ji jako své tělo, též muž a ženú svú mají býti jako jedno tělo, a mají sě milovati. A dále že die Pavel, Efezským 5, 30: „Údové jsme těla jeho,“ to věz cierkve svaté, jenž jest tělo Kristovo; rozuměj: ne to tělo, jenž jest v osobě Kristově a na kříži pnělo, ale nazývát S. Pavel tělo Kristovo vešken sbor lidí, jenž spaseni budú; a toho těla každý vyvolený jest úd, a jest z toho těla. A když die: „Protož,“ to jest pro manželstvie, „opustí člověk otcě svého i máteř svú,“ též žena, a bude sě muž ženy a žena mužě přidržeti. „Opustí,“ rozuměj k přiebytku, že otejde od otcě a od mateře, a bude přěbývati s mužem žena, muž s ženú; „a budeta dva v jednom těle,“ to jest za jednoho clověka; a to jest znamenie veliké věci svaté, to jest Kristova svolenie s cierkví svatú. O tom psal sem v knihách o přikázaní a v knížkách o cierkvi svaté.
Ještě věz, že manželstvie jest řádné svolenie muže a ženy, nerozdielné do smrti. Kdy diem: „řádné,“ tu sě miení, aby byla svoboda s obú stranú, aby i muž byl svobodný i žena, slibem nižádným nezavázaný jiné ženě, ani ona jinému, ani bohu; také „řádné,“ aby nebyli sobě v přirození do kolena, do rodu miením, čtvrtého, ani sobě přívuzní, jako jsú: nevěsta, svák, zět, kmotra, kmotr, a tak i o jiných. A kdy diem: „svolenie,“ tu věz, že svolenie s obú stranú činí manželstvie, tak že když žena a muž beze lsti svolita sě, aby spolu bydlili manželsky, tehdy již jest svazek obú nerozdielný v manželství; jakož die písmo, Mt. 19, 6: Což jest bóh svázal neb spojil, toho člověk neluč rózno. A diem: svolenie „beze lsti,“ neb někdy muž ženě svolí ústy lstivě, chtě aby jemu k skutku přivolila, a miení, že jie nepojme, a ona přivolí, mniec by on beze lsti sliboval: tu nenie manželstvie, a on mohl by jinú pojieti; ale slíbil-li jí pod přísahú, tehdy bude křivý přísežník; ale, ona do jeho smrti nemá jiného pojieti, proto že nevie, právě-li jí slíbil či neprávě, aniž mu má věřiti, bude-li praviti, že nemienil jie pojieti. A táž lest bývá i od ženy. A tak svolenie s obú stranú dobrovolné, beze lsti, činí manželstvie, ač by nikdy spolu neležěli; ale hrubí lidé mnie, by jedné jich svalenie bylo manželstvie! A svolenie to tvrdí sě řečí s obú stranú, že muž die: Já tě pojímám za svú ženu. A ona: A já tě za svého manžela. Pakli toho neumějí tak řéci, ale řkú: Já tě slibuji pojieti za svú manželku, a slibuji, abych jiné nepojímal. A ona též die zasě. Kto je smie lúčiti rózno, když jest svolenie úmyslem pravým a tú řečí potvrzenie? A to svolenie jest nerozdielné do smrti jednoho z nich, tak že již nemóž nikterý z ní odvoliti, aniž jich kto móž rozděliti, aby nebyli manželé; ač druhdy pro cizoložstvo bývají rozlúčeni, tak že spolu nepřěbývají, ale nebývají rozlúčeni v manželství.
Také věz, že manželé čtverým obyčeiem v skutku poznávací E. sě: prvé, upřiemo pro plod. A tu netřěba proto zpovědi, ač vedlé řeči svatého Augustina ten skutek nestane sě bez hřiechu malého všědnieho; neb on die, že vešken člověk v hovadnosti v tu dobu bývá pohřížen, a tak zapomíná pána boha. Ale snad dieš: Jest-li tak, tehdy neslušie manželóm nikdy pro plod tak sě poznati tělestně? Tu diem, že týmž dóvodem dovedl by, že nám neslušělo by řiekati modlitby té „Otče náš;“ neb jie nižádný z nás nedie, by všedně nehřěšil, proto že neb někam jinam pomyslí, neb die ne s velikú snažností, a zvláště že iie nikoli nedie tak dobřě, jako ji dobřě řekl Kristus; a tak každý z nás má nedostatek v své modlitbě. Jáf sě znám - ty učiň, jakož chceš; a já neviem ještě, spěl-li sem jeden páteř bohu vzácný, jakž jsem živ! A svědek jest písmo, jenž die, Eccl. 9, 1: Nižádný nevie, jest-li milosti neb hněvu hoden. A svatý Jan v své epištole die, I, 1, 8: Dieme-li, že hřiechu, to věz všednieho, nemáme, sami sě svodíme a pravda v nás nenie.
Ale věz, že hřiech všední„ jenž proto slove všední, že jej každý den do smrti máme, proto že ze všěch sil plně boha nemilujeme, ten od nás ducha svatého neodhánie, ani činí, by skutkové naši nebyli bohu vzácni; protož spěje-li člověk páteř s tiem hřiechem, nemaje smrtedlného, tehdy bohu sě líbí a má odplatu. Též i manželé, když pro plod poznají sě.
Druhé poznávají sě manželé pro výstrahu od hřiecha, tak že boje sě manžel, aby tieže nepadl smilstvím, i dopustí sě. To opět bývá bez hřiecha smrtedlného a netřěba jest zpovědi. Třětie dopúštějí sě z poslušenstvie zákona, platiece dluh, jako velí S. Pavel k Korintským v 1 epištole v 7 k. 3-4 v. řka: Muž plat dluh ženě, a žena muži! proto že muž již sám nemá v moci těla svého, neb již žena má jeho tělo v moci; též žena nemá v moci své toliko těla. Protož když muž ženu napomene, ona z poslušenstvie zákona, ač by chtěla toho prázdna býti, přivoléc, platí dluh a plní zákon; též muž zasě plniti má ženě. Třětie toto zjevně tvrdí S. Pavel. Pak čtvrté poznávají sě, a to v druhém poznání móž rozumieno býti, když bojiece sě žena, aby muž jinde nehledal, chtiec ho v manželství zachovati, i tiem spieše sě s ním pozná; též učiní-li on také, boje sě, aby bujná žena jinde nehledala. To poznánie slove milostivé, to jest proto, že z lásky pocházie. Pak páté poznávají sě manželé z veliké chlipnosti, a tak hřěšie smrtedlně; jako sedm mužóv poznali sú neb chtěli poznati Sáru, že jeden po druhém pojal ji za manželku, a každého dabel první noc zadávil. O tom psáno jest v Tobiášovi v 6 a v 7 k. O by všechny nynie čert zdávil, co sě jich tak pro krásu neb pro chlipnost pojímá, málo by snad ostalo manželek - ale méně manželóv! jakož sedm jich zahynulo, a jedna Sára dobrá ostala.
Tuto sem prodlil, že viem toho veliké potřěbie; i musil sem tak z lásky psáti, nechav u čtenie jiných smyslóv.
V ten čas [prvé léto svého kázanie], když sjide Ježíš s hory [S. Jeroným: Tábor], šli sú po něm zástupové mnozí. A aj, malomocný přišed, modléše se jemu, řka: o Pane! chceš-íi, móžeš mě očistiti. A ztán Ježíš ruku, dotekl se ho, řka: Chci, bud cist! A ihned vyčištěno jest malomocenstvie jeho. I vece jemu Ježíš: Nižádnému neprav [pýchaje uzdravením], ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar [obět], jejž jest přikázal Mojžieš [obětovati malomocenstvie zbaveným], na svědectvie jim [aby svědčili kněžie jemu, že nenie již malomocný]. A když vjede [Ježíš] do Kafarnaum [toho města], přistúpil k němu centurio [storytieřnik], prose ho a řka: Pane! dietě mé [t. pacholek neb sluha] leží v domu, dnů trpě [neb dnů zlámaný], a zle se trápí. I vece jemu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho. A odpověděv centurio, vece: Pane! nejsem hoden, aby vsel pod střechu mu, ale jedné řci slovem a uzdraveno bude dietě [sluha] mé. Všakt i já člověk jsem pod mocí ustavený, maje pod sebú rytieřě; a diem tomuto: Jdi! a jde; a jinému: Pod! a přijde [nebo pojde], a sluzě svému: Učiň to! a učiní. Uslyšav Ježíš, divil se jest, a jdúcím po sobě řekl jest: Věru praví vám: nenalezl sem tak veliké viery v Israel [v židovském lidu]! A praví vám, že mnozí od vzchodu slunce a západu přijdu, a sednu s Abraham [svatým], Isákem [svatým] a s Jákob [svátým] v království nebeském; a synové královstvie budu vyvrženi v temnosti zevnitřnie [pekelné]; tu bude pláč a skřěhot [neb skřipěnie] zubóv. I vece Ježíš centuriovi: Jdi, a jakozs věřil, bud tobě [staň se tobě]! A uzdraveno jest dietě v tu hodinu.
Svaté čtenie toto, k potvrzení a k naučení věncích, dva divy pokládá, kteráž jest učinil spasitel náš z veliké moci a milosti: jeden div, že malomocného, a druhý, že dnů zlámaného uzdravil; a tiem jest dokázal božské moci a milosti, abychom věřili, že on jest bóh mocný, a ufali, že jest milostivý. „A šli sú po něm zástupové mnozí,“ pro rozličné příčiny: někteří pro jeho obyčeje slavné, někteří z náboženstvie, někteří diváci, aby něco divného uslyšeli neb divy viděli; nemocní, aby byli uzdraveni, a lační někteří, aby byli nasyceni; a kněžie a zákonníci, aby v skutku neb v řeči popadnúce ho, haněli a tupili. A tito všichni mohu ve čteních shledáni býti. „A aj, malomocný přišed, modléše se jemu.“ S. Marek die, l, 40: Kleknuv na koleno ten malomocný, vyznal jest moc nesmiernú Kristovu, že opustiv jiné lékaře, přišed k Ježíšovi klekl, a modlil se řka: „Pane! chceš-li, móžeš mě očistiti.“ Tu má každý hřiešný naučenie, aby věda, že nižádný nenie, jenž by mohl od malomocenstvie duchovnieho člověka očistiti, jediné pán bóh, má se k němu utéci, a jemu se pokořiti a modliti, aby ráčil od malomocenstvie duši jeho očistiti.
A věz, že malomocenstvie v písmě znamená hřiech smrtedlný: najprv proto, že jakož v starém zákoně i nynie malomocenstvie z obce vymietá, aby s ní nebydlil, nejedl, nepil a jinak neobcoval: též duchovně hřiech smrtedlný člověka z obce, svaté cierkvi, vymietá, aby s ní nejedl těla Kristova, nepil krve jeho, a nic nepožíval k spasení duchovnieho, jakož i nepožívá, dokud v něm stojí. A česky slově dobře „malomocenstvie,“ a od něho člověk „malomocný“, neb málo móž člověk, dokud jest v hřieše smrtedlném, an nemóž dóstojně ani se modliti, ani jiesti, ani píti, a jest všeho účastenstvie svatého odlúčen. Protož německy dobře slově ausseczik, to jest, ven vysazený z svaté obce. A kdyby toto znamenal člověk a vážil, tehdy by tisícekrát ra-dějé volil, aby omalomocněl na těle, než by v smrtedlný hřiech upadl; neb byl-li by malomocný na těle a mile trpěl, varuje se hřiechu, veliký by byl svatý. Ale co plátno člověku, když bude na těle velme krásný a zdravý, a na duši hřiechem malomocný a tak bohu velme mrzký? a umře-li, bude s ďábly na věky zatracený, jedné ač přijda u veliké pokoře, bude se modliti spasiteli, řka: „Pane! chceš-li, móžeš mě uzdraviti.“ A važ, zeť múdřě žádá; neb když die: „pane,“ vyznává Kristovo dóstojenstvie, že jest pánem všeho světa; a když die: „chceš-li,“ vyznává jeho dobrovolenstvíe; a když die: „móžeš,“ vyznává jeho moc velikú. A tak naději a své zdravie položil jest u voli a v moci Kristově; neb což ráčí Kristus, to móž učiniti. A múdřě položil u voli jeho své zdravie, jako by řekl: Jáť neviem, jest-li tvá vole, abych byl zdráv, aniž viem, hodí-li mi se zdravie tělestné. V tom dal jest nám naučenie, abychom za zdravie tě-lestné neprosili, než jest-li vole božie a k našemu prospěchu. „A ztáh ruku Ježíš, dotekl se ho, řka: Chci, buď cist.“ Tu ukazuje spasitel pokoru, že svú svatú ruku ráčil jest dotknuti malomocného; druhé ukazuje hotovost k uslyšení, když člověk hodně ho prosí, řka: „chci!“ třětie ukazuje moc svú božskú, když die: „buď cist!“ Latině stojí: mundare, a mnějí nedoučení, to slovo mundare by tolik v tom miestě vznělo, jak očistiti; ale nemá tak býti vyloženo.
A věz, že spasitel milostivý nedarmo jest ztáhl ruky a dotekl malomocného; neb jeho ruky dotknutie znamená, že jeho tělesenstvie neb člověctvie bylo jest jako stroj neb úd božstvie k činění divóv, ale božstvie zvláště činilo ty divy člověčenstvím. Druhé znamená Kristovo dotknutie, že v zákoně starém, ač jest bylo zapovědieno dotýkati se malomocného, ale však nebylo jest zapovědieno tomu, ktož by dotknutím se nezprznil, ale brž dotknutím dal by zdravie tomu, koho by se dotekl. Tak Eliáš dotekl se mrtvého mládce, jehož jest vzkřiesil, 3 Reg. 17, 21, a Eliseus také dotekl se mrtvého a vzkřiesil ho mocí boží, 4 Reg. 4, 34; kterúžto mocí Kristus uzdravil jest tohoto malomocného, o němž die čtenie: „A ihned vyčištěno jest malomocenstvie jeho.“ A tomu malomocnému přikazuje Kristus, řka: „Nižádnému neprav!“ To móž rozličně rozumieno býti: prvé, že v tom dal Kristus kněžím, prelátem i jiným příklad, aby když co dobrého učinie, nepýchali, ani žádali, aby ten, jemuž co dobrého učinie, chválil je z toho. Proti tomu velme kněžie hřěšie, pýchajíce, že mají moc, na duši malomocné uzdravovati a rozhřěšovati, do nebes i do pekla posielati, koho ráčie.
A pak světští, dadie-li co komu, tehdy chtie, aby heroltové provolávali, a učinie-li co pro bóh, tehdy ihned chtie jméno mieti, a tomu na znamenie štíty své přiložiti, neb napsati. Těm die pán Kristus pod přísahu, Mt. 5: Všechny své skutky činie, aby byli vidieni od lidí; věru pravi vám: vzěli sú odplatu svú! Pod tú také přísahu jsú i kněžie i zákonníci, jenž mše slúžie a hodiny riekají, i jiné skutky činie, aby od lidí byli vidieni.
Druhé móž rozumieno býti, aby nižádnému nepravil, pýchaje nad jinými, že ho uzdravil, ani pohoršuje jiných. Třětie, jakož die svatý Jeroným, že netřeba bylo řeči praviti, co jest bylo v skutku zjevno. Čtvrté, aby nižádnému prvé nepravil než kněžím, aby oni, jakož první božie pravdy vyznavači, lidu Kristóv skutek ohlásili. Protož ihned die Kristus: „Ale jdi, ukaž se knězi.“ A že ještě nebyla podobenstvie ustavená v zákoně starém přestala, protož die Ježíš: „a obětuj dar, jejž jest přikázal Mojžieš“ v pátých knihách Levitici v 14 k. l-32 v.
Tuto se knéžie chápají, že mají jim oběti z přikázanie božieho dávati: jedni, že sedmkrát, a druzí řkú, třikrát každý člověk má jim do roka oferovati, a že od zpovědi musejí jim dávati, řkúce: Aj teď Kristus die uzdravenému: „Jdi, ukaž se knězi, a obětuj dar, jejž phkázal Mojžieš.“ O by kněžie znamenali, že Kristus posielal uzdravené od malomocenstvie k kněžím, aby oni uvěřili, že Kristus jest pravý bóh, že tak uzdravuje; druhé, aby lidu pravili, že on, ale ne oni, od malomocenstvie očišťuje! Toho oni ne tak hlásie, než hlásie, že musejí se jim zpoviedati, že oni mají očistiti, hřiechy odpustiti, a že mohu za to penieze bráti. Ale proto Kristus neposielal jest uzdravených ke knězi, ale jakož die S. Jeroným, aby uvěřili spasiteli; a jakož Jan Zlatoústý, aby neřekli, by zákonu Kristus nedržel; a jako die Origenes, že ne obyčejem zákona, ale milostí Kristovu jest uzdraven; a také, aby oni ohlásili, že ten člověk v obci již móž jako zdravý přebývati.
A pak světí toto znamenají, že ač člověku před zpovědí často od boha jest hřiech odpuštěn, však hřiešný ten z pokory má jíti ke knězi múdrému a jemu hřiechy oznámiti, a žádati od něho dobrého naučenie, a přijieti od něho hodné za hřiechy pokánie, jímž by se zdržel a v hřiechy zase nenavrátil; a tehdy se ukazuje hřiešný knězi. Ale by měl obětovati to, co v starém zákoně uzdravený od malomocenstvip obětoval u figuře, to jest v znamenání duchovních věcí, kde by vzal? Neb měl by obětovati dva vrabce, koláč, šest mierek oleje, dřevo cedrové, ysop, a jiných mnoho věcí; ale jakož die S. Remigius: dva vrabce duši a tělo znamenáta, koláč lásku, šest mierek oleje šestero milo-srdenstvie, a ysop pokoru. Jistě ktož ty věci obětuje, plníť přikázanie Kristovo o oběti; ale lakomý kněz té oběti nerad přijme, radějie by vzal peniez jeden, než ty všechny věci na člověku viděl!
Dále die čtenie: „A když vjide do Kafarnaum, postúpil k němu centurio, prose ho.“ Uzdraviv Kristus žida, již přišel jest do Kafarnaum, toho města, aby dobré učinil pohanu; neb tento centurio byl jest pohan usazený od Římenínóv, aby vládl tiem městem Kafarnaum, jenž jest bylo město hlavně v Galilei, té vlasti. Ten věrný centurio, jako svědčí S. Lukáš v 7 k. 3 a 6 v., prvé poslal k Ježíšovi židy z jeho pokolenie; a když jest od poslóv vzvěděl, že Ježíš chce přijíti k němu, jakož druzi pravie a jest podobné, že vyšel v cestu sám z pokory a \ náboženstvie, a poctivě bránil mu jíti do svého domu, věda, že nebyl jest hodný obyčej židóm, vedle jich položenie, obcovati s pohanem v domu, v jedení a v pití. A k tomuto chýlí se, že die centurio: „Pane! nejsem hoden, aby vešel pod střechu mu.“ A Ježíš, znaje vieru jeho, kterúž má o božství, neželé ho, jako jest želel králíka v 4 k. 47 v. S. Jana, kterýžto králík prosil jest Ježíše, aby pospiešil přijíti, nežli by umřel syn jeho; ale ochotně mhiví Ježíš k centuriovi, jako k právě věříciemu, že přijde k sluze jeho dnů zlámanému a uzdraví ho. A centurio, věře že Kristus jest bóh, a znaje své poníženie, vyznává, že nenie hoden, aby Kristus vsel pod střechu domu jeho, ale že dosti jemu jest, ráčí-li Kristus z své nesmierné moci a z svého milosrdenstvie, že kterak kolivěk tělestně byl by daleko, že die-li slovo, aby byl zdráv sluha jeho, že ihned se stane. A dovodí toho centurio tak, že poňavadž on jsa ustaven mocí od ciesařě, přikáže sluhám a oni ihned činie, co přikáže: tehdy ovšem viece ciesař všeho světa, jsa všudy vedle svého božstvie, móž přikázati kterému kolivék svému stvoření, a ihned uposlúchá; neb nesmiemě věččie jest moc boha Krista k přikázaní každému stvoření, nežli centurionova k přikázaní sluhám ciesařovým. „A uslyšav Ježíš“ vyznánie tak veliké viery rytieřě pohana, „divil se jest, a po sobě jdúcím řekl jest, že nenalezl jest tak veliké viery v Israel,“ to jest v lidu židovském.
Ale proti té řeči die někto: Však divenie nebývá z věci prvé poznané; a poňavadž Ježíš od věčnosti zná a vie všecky věci, kterakž se tedy divil? Odpověď jest, že Kristovi jest dvoje zná-nie: jedno božské, jímž zná od věčnosti všecky věci, druhé zná-nie jeho jest z čichu tělestného; jakož prvé jest řečeno, že něco viděním tělestným viděl jest potom, co jest prvé neviděl, též i slyšal, i okusil i dotýkal. A tak slyšal jest tuto vyznánie cen-turiovo veliké viery, jehož prvé neslyšal, a tak vedle toho po-znánie divil se jest. Ale ještě řekl by některý štípáček, že Kristus nedie tu pravdy, řka: „Nenalezl sem tak veliké viery v Israel;“ neb v své matce, panně Maří, tuž vieru a tak velikú nalezl jest, a také v svých apoštolech. Tu móž býti otpověď, že skrze Israel tuto rozumie se jedné rod Israel, to jest toho otce Jakob, ale ne miesto, v němž jeho pokolenie přebývá; a skrze nalezeme Kristovo rozumie se poznánie Kristovo jeli-kožto člověka, kteréžto poznánie prvé božsky jest seznal. A tak hodně má rozumieno býti, že Kristus, jelikožto člověk, nenalezl jest tak veliké viery v rodu Jakob; ale v panně Maří a v svých apoštolech, jež jest prvé vyvolil a osvietil je božsky, znal jest, jelikožto bóh, věččí vieru, ale nenalezl jest, jelikožto člověk. Svatý Augustin a svatý Jeroným mienie, že nenalezl jest Kristus tak veliké viery v tu dobu mezi židy, kromě otcóv svatých, v nichž jest založenie viery, a kromě prorokóv; ale svatý Jan zlatoústý miení, že jelikožto k brzkému počátku viery nenalezl jest Kristus tak veliké viery: neb jiní uvěřili sú, viděvše divy a zázraky; ale centurio tento neviděv, jedné slyšev, tak jest velikú vieru měl. Z těchto řečí která jest podobnějšie k výkladu, daj bóh ji přijieti vždy v tom stojícím: že Kristus pravdu jest řekl, řka, že „nenalezl sem tak veliké viery v Israel.“
Tiem slovem potupil jest nevěřície židy nevděčné, a povyšuje vděčných pohanóv. Protož die dále, že ze všech stran světa pohané vyvolení obrátie se k vieřě, a budu otpočívati s otci svatými v nebeském království; ale synové pokolenie Kristova, to věz židé, pro nevděčnost, „budu vyvrženi v temnosti zevnitřnie,“ to jest v zbavenie nebeského světla u pekle. A slovu ty temnosti „zevnitřnie,“ prvé pro rozdiel temností vnitřních, jenž jsú nedostatek milosti božie v duši: to jsú hřiechové a ti slovu temnosti vnitřnie; druhé proto, že zatracenci, zatmění v pekle, jsú již beze všie naděje milosti a vysvobozenie. Protož jich temnosti jsú zevnitřnie, to věz bez konce; ale zde hřieš-ných, kteříž se pokají, nejsú tak bez konce, a tak ani zevnitřnie. Protož by jiné pomsty nebylo, jedné ty temnosti pekelnie, jímž konce nebude, dosti by měl se člověk lekati, a hřiechóv varovati velme pilně; nebť nedarmo spasitel jmenuje tak často ve čteni ty temnosti. A že nebude dosti na těch temnostech v pekle, protož die spasitel, že „tu bude pláč a skřěhot“ neb skhpěnie „zubóm.“ Bude tam bolesť bez konce, i vnitřnie v duši, i zevnitřnie na těle. Skrze pláč rozumie se bolesť vnitřnie, ne by tam tělestné slzy z očí od mozku ustavičně tekly j neb po-ňavadž zatracenci nebudu tam píti, a oheň přěukrutný bude je páliti, protož nebudu slz mieti po zdejšiem času. Pak skřěhot zubóv, jenž jest tvrdých kostí z bolesti tlučenie, znamená bolesť, jíž bude tělo súženo. A dosti jest, skrze všecky muky, kteréž o zatracencích jmenuje, položiti věčné radosti zbavenie, věčné temnosti, věčný oheň, a z těch věcí převeliká tesklivosť v duši, že nikdy v nich nebude skonánie, a tak bez naděje věčné v duši i v těle bolenie a mučenie. Protož die Isaias v 66 k. 24 v.: Červ jich neumře a oheň jich neuhasne. Červ ten jest v duši tesklivé vrtlánie, a oheň ten jest věčné těla pálenie. Protož Kristus die v súdný den zatracencóm, v 25 k. 41 v. S. Mat.: Jděte, zlořečení, do věčného ohně, jenž jest připraven ďáblu a sluhám jeho! Také skrze pláč rozumie se tesklivosť, a skrze skřěhot zubóv znamená se hřiech věčný zatracencóv, jímž se budu protiviti věčně věčné dobrotě pána boha.
Pak konečně vece již Ježíš centuriovi, tomu věrnému rytieři, aby se jemu vedle jeho viery stalo, jakž chce; a stalo se divně, neb „uzdraveno jest dietě v tu hodinu.“ Dietétem nazývá sluhu, jakož často písmo pokládá. A tuto máme naučenie, že vedle miery viery člověka bývá milosť božie dána; protož die výklad: Každému, jakož věří, tak se jemu stává. Pak na tomto dobrém centuriovi nám na příklad znamenám pokoru velikú, že die: „Pane! nejsem hoden“ a dál. Tu die S. Jan Zlatoústý: Centurio učinil se nehoden přijieti Krista v dóm, a tak učiněn jest hoden královstvie jeho. Druhé na centuriovi byla viera veliká; neb die Kristus: „Nenalezl sem tak veliké viery v Israel.“ Třětie na něm múdrosť, z dóvodu, že Kristus jest vše-mohúcí. Čtvrté dobrota, že tak pilně stál jest o zdravie svého pacholka. Nuž my vezmúce příklad na tom dobrém pohanu, buďme k milému Kristovi pokorni, vyznávajíce svú nehodu; mějme vieru velikú, věřiece, že on jest všemohúcí, a že móž učiniti, což on ráčí; buďme múdří, učme se v písmě múdrosti, abychom právě boha znali; a buďme konečně dobří, milujíce boha a blížnieho, a hledajíce na duši zdravie svého i jeho.
V ten čas, když vstúpi Ježíš na lodičku, šli sú po něm učedlníci jeho. A aj hnutie veliké stalo se na moři, tak že lodička přikiýváše se vlnami; a on spáse. A píistúpili sú k němu učedlníci jeho, a ubudili sú ho, íkúce: Pane! spas nás, hynemel. I vece jim: Co bázniví jste malé viery? Tehdy vstav, přikáza větrám i moři, a sta se tichost veliká na moři. Tehdy lidé divili se, řkúce: Kteraký jest tento, že moře i větrové poslúchají jeho?
Svaté toto čtenie vedle čísla jest k rozumu dosti lehké, avšak jest v něm naučenie cierkvi svaté, kterak má slúžiti pánu bohu. A proč Kristus vstúpil jest na lodičku, jsú mnohé příčiny: prvá, aby časem svým s učedlníky odpočinul vedle těla; druhá, aby nás naučil zjevně se modliti, když jest hodné odpočinutie, a abychom byli nábožni, a vezmúce naučenie, abychom potom jiným prospievali; a třětie naučenie, abychom utiekali pochle-benstvie, jakož Kristus utekl jest, když sú ho voliti chtěli, aby byl králem, v 6 k. 15 v. S. Jana. A teď vstúpil jest na lodičku; aniž darmo stala se búře mořská, když jest Kristus spal; ale bóh jest to Kristus zjednal, aby učedlníci byli potvrzení u vieřě, že on jest bohem, vidúce div z jeho moci; druhé, aby jeho pravé člověctvie bylo dokázáno, spal jest na lodi; a třětie, aby nás naučil se y núzi modliti; a čtvrté jest ukázanie na učedlníciech, že jakož oni též i my pro nedostatek viery se strachujeme. Protož ta jest zvláštie příčina, proč nám spí milý Kristus, a z té treskce nás; neb učedlníkóm, když sú ho budili a řekli: „Pane! spas nás,“ to jest, zachovaj, „hynemeť,“ znamenitě die: „Co bázniví jste malé viery?“ Neb někteří sú z nich byli malé viery, proto že sú ho měli jedné za člověka, aneb velme mdle věřili, že jest bohem; neb by byli plně věřili, že jest on pravý bóh, tehdy by věděli, že tak právě móž divy činiti spě, jako nespě; neb božstvie, jenž nikdy nespí, divy činí, ale ne člověctvie, jenž někdy spí a někdy nespí. A z tohoto náš rozum onoho písma Davidova, Žalm 44, 24: Vstaň! proč spíš, pane? Nebť bóh nespí lidem, jedné pro nedostatek viery, jejž mají; a jakož metlu, jenž nespí, vždy drží nad svými věrnými, aby je tresktal, též pomocnú ruku, jenž nespí, vždy drží svým doufajícím.
A z toho máš, že apoštolově neměli sú se báti tak velice, jsúce s Kristem, majíce věděti, že nižádné stvořenie proti jeho plné voli nemóž co učiniti, aniž on móž v se plně ufajícím pomoci zapřieti; neb die S. Pavel, 2. Timoteovi 2, 13: Věrnýť jest bóh, nemóžť sebe zapřieti. Také z toho máš, že nelze jest člověku hřešiti, jedné z nedostatka viery, když smrtedlně hřeší; neb hřěší-li ták, tehdy neb viery nemá, aneb u vieřě vrtla. Protož dobře die S. Jakub apoštol, Jakubova 2, 26, že viera bez skutkóv mrtva jest. Neb jakž koli člověk boha nemiluje nade všecky věci, tak ihned vieru jest umrtvil; a poňavadž kdy kolivěk smrtedlně hřeší, tehdy v ten čas boha nemiluje, zjevná věc jest, že když kolivěk smrtedlně hřeší, že má nedostatek již v své vieřé. Opět, by lidé plně věřili, že bóh všecky hřiechy vidí, a že bez pochybenie z každého pomstí, a by muky před očima věčné měli, tehdy by ne tak hotově hřešili; ale že klátí je nedověřenie, ani řkú: Snadť bóh ne tak toho pomstí! protož tiem snadem a pochybováním jsú k hřešení hotovějšie. Protož potrěbie jest nám, abychom s apoštoly jeho řekli nábožně k spasiteli, v 17 k. 5 v. S. Lukáše: „Pane! přimnož nám viery;“ to jest, daj nám vieru plnu, bez pochybovánie a bez vrtlánie.
V kterémžto vrtlání jsú mnozí v tomto času antikristovu, a zvláště kněžie, kteříž se nesmějí postaviti o pravdu boží statečně, lekajíce se, by jich bóh nezapomenul; a světští též, majíce péči, aby neměli co na zajtřie jiesti, kdyby jim pro božie pravdy obranu zbožice pobrali; a druzí pro zatracenie tělest-ného pokrmu, jako mnohé sluhy, nesmějí slova božieho slyšeti. Takým všem die spasitel, Mat. 6, 25 a 34: Neroďte býti pečliví živosti své, co by jedli, ani tělu svému, čím by je oděli! A dále die: Neroďte pečliví býti o zajtřie, zajtřější den pečliv bude sám sobě. Z této řeči dále máš, že kněžie a zákonníci, majíce velikú péči o platy a o tělestné potřeby, a zasazujíce sobě platy, jsú malé viery; neb nedověřie milostivému spasiteli, by je nakrmilbez toho zasazenie, jako sú dověřili učedlníci, jsúce naplněni duchem svatým.
Pak duchovnie naučenie ve čtení jest, abychom Ježíše následovali, a přes moře tohoto biedného světa se plavili. Lodie má býti pevná naděje, že búře i moře přěploveme; búře jsú náramná pokušenie; a moře, jenž se vzdvihuje jednak vzhoru, jednak opadne, jest tohoto světa zčestie, jímž někdy člověk jest povýšen a někdy ponížen. Protož třeba jest pevně v naději boží seděti, a chce-li se co zufalstvie neb vrtlánie naliti, braňme a volajme ku pánu milému, ať nedá té búri nás poraziti. Nebť netřeba jest nám mnoho spáti mezi mořskými ochochulemi, jenž jsú sladká pokušenie, jako k smilství a k jiné tělestné rozkoši, a ku povýšení v světě, k němuž pohřiechu! lidé velme chvátají, nevědúce, že čím výše vlezu, tiem tieže padnu. Od toho pádu rač nám pomoci milý Kristus!
V ten čas (když jest zlořečil židy nevěřície, a když sú přišli apoštolé řkúce, že jich ďábli poslúchají), vzezřěv Ježíš v nebe, řekl jest: Chválím tě (dieku dávaje), otče, pane nebe i země (a tak stvořiteli všech věcí) žé s skryl ty věci [tajenstvie o mém příchodu] od múdrých [jenž sobě jsú múdří] a opatrných jt. chytrýchJ, a zjevil si je maličkým [t. pokorným). Tak, otče! že tak libo bylo přěd tebú [neb tobě). Všecky věci [i že jsem i že všecky věci mám) dány sú mi od otce mého; a nižádný nepoznal jest [od věčnosti) syna, jedné otec, ani otce kto poznal [od věčnosti], jedné syn [a duch svatýJ, a komu chtieti bude syn zjeviti. Podte ke mné všickni [věrní nadějí a láskú, otci i bratru svému], kteříž usilujete [neb pracujete) a obtieženi jste (těžkým obyčejem), a já nakrmím (neb opravím) vás; vezměte [dobrovolně] jho mé [zákon mój nový) na sě, a učte sě ote mne [ne světa stvořiti], že tichý jsem [v obcování) a pokorný srdcem [vnitř v duši], a naleznete [i zde i po smrti] odpočinutie [od biedy] dušiem svým; nebt jho mé [láska k bohu a k bližniemu] sladké jest, a břiemě mé lehké.
Spasitel náš milostivý, dieku vzdav bohu otci, jelikožto člověk, z toho, že pyšným chytrcóm tohoto světa skryl svá tajemstvie a dary své, a že zjevil je pokorným, volá k sobě všecky, kteříž usilují neb pracují z milosti o své spasenie, a přikazuje jim, aby vzěli na sě jeho přikázanie, jenž jest boha milovati a blížnieho, a tak býti tichu a pokornu, jakož on jest byl tichý a pokorný srdcem, miluje boha a naše spasenie. A to my máme učiniti, neb jest to lehké a sladké jho a břiemě, a zvláště proto, že vede k věčnému odpočinutí. I die takto milostivý spasitel: „Chválím tě, otče, pane nebe i země“. Pro trojí věc chválí Kristus boha otcě: proto, že jest jeho věčný otec; druhé proto, že jest pán všeho světa; to obé, když die: „otče, pane nebe i země,“ a tak všech věcí, jenž jsú i v nebi i v zemi; a třětie chválí ho proto, že nebeskú múdrost skryl jest přěd chytrými: jakož sú. byli kněžie, mistři a zákonníci; a přěde všemi, kteříž s chytrostí v světě sě obierají: jakož jsú všichni, kteříž opuštivše přikáza nie božie, tichost a pokoru spasitele, i přilnuli sú k nehodným ziskóm a obyčejóm tohoto světa; a proto, že zjevil jest múdrost nebeskú maličkým, to jest pokorným: jakož sú byli jeho učedlníci. A tak skrýti a zjeviti múdrost boží, jsú skutkové spravedl nosti božie, a protož z vóle božie věčné. Protož die Kristus: „Tak, otče! že tak libo bylo přěd tebú.“
A tu dále netřěba mnoho tázati příčiny božie spravedlnosti;. neb jakož spravedlivé jest, aby bóh skryl svú múdrost přěd pyšnými a chytrci, tak spravedlivé jest, aby svým pokorným múdrost zjevil; neb by to obé nebylo spravedlivé, tehdy by sě, to otci bohu nelíbilo. Protož otazujíciemu, proč jest bóh chudé vyvolil apoštoly? brzká odpověd jest: že sě jemu tak líbilo. Aj najvěččí mudřec die: „Chválím tě,“ to věz, dieku vzdávaje, „otče, pane nebe i země! že's skryl ty věci,“ to jest tajenstvie o mém příchodu, jakož die výklad, a ty věci, jenž vedú konečně k spasení. A které jsú ty věci? Slyš, žet die! „Všecky věci dány sú mi ot otcě mého.“ Z toho rozuměj, žet jest s otcem, rovný v moci, v múdrosti, i v dobrotě, tak že jest všemohúcí, vševědúcí a nesmierné dobroty, jako i otec; a ty věci jsú skryty přěd chytrými pohany, přěd židy, a přěd druhými kacieři. Toho nepoznal mudřec Averrois, jenž jest Aristotilesovy knihy vykládal a řekl, že bláznie křěstané, v božství trojici věřiece; toho nepoznal Arrius kacieř, drže, že Kristus nenie pravý syn boží vedlé božstvie; ani toho poznal Manicheus kacieř, řka, že jsta dva počátky, a tak dva bohy: jeden, jenž jest stvořil nebeské věci a duchy, a druhý, jenž jest stvořil zemské věci. Aj ty chytrce porážie Kristus, řka: „otče,“ to věz mój vedlé osoby božské - to proti Arriovi; „pane“ a tak stvořiteli nebe i země i všech věcí - to proti Manicheovi; „všecky věci dány sú mi ot otcě mého;“ neb že jsem synem jeho věčným, to mám od něho, a jsem jemu rovný, jsa druhá osoba v božství - proti Averrois, proti židóm, a proti všem pohanóm. „Všecky věci“ také stvořené, „dány sú mi od otcě mého,“ jelikožto člověku; neb die David, Žalm 8, 7: Všecky věci podložil si pod nohy jeho; neb od vtělenie on jest pán všech věcí, a má všecky v své moci. „A nižádný nepoznal jest syna jedné otec,“ to věz poznáním věčným sám od sebe; „ani otcě kto poznal,“ také od věčnosti, „jedno syn, a komu chtieti bude syn zjeviti.“ A tak světí v nebesiech mají poznáme otcě boha skrze syna. Aniž zamietaj tu ducha svatého, řka, by on neznal otcě i syna, ale brž řci, že zná otcě i syna; a jakož jest od otcě i od syna, též také má poznáme ot otcě boha i od syna božieho. Ale bud múdr, aby neřekl, by otec neb syn naučil ducha svatého, jako by prvé něco nevěděl; aniž řiekaj, by syn boží co od otcě boha vzal, jako by vedlé božstvie prvé neměl: nebt od věčnosti všechny tři osoby všecky věci vědie, i otec, i syn, i duch svatý; i tak jest mocný pán syn, jako otec, též i duch svatý.
A že mnozí pracují, aby tyto věci i jiné o pánu bohu v milosti poznali, protož ochotně zove je milostivý spasitel, řka: „Podte ke mně všickni, kteří usilujete a obtieženi jste.“ „Podte“ ke mně, k bratru svému vedlé člověctvie; „ke mně,“ svému otci a stvořiteli vedlé božstvie; „ke mně,“ svému lékaři těla svého i duše; „ke mně,“ obránci svému od dábelstvie; „kteří pracujete“ v životě duchovniem i pracovitém, „a obtieženi jste“ obyčeji starého zákona; „a já opravím vás,“ otejma ta obtieženie, a dada lehká a k spasení prospěšná ustavenie; neb „já nakrmím vás“ chlebem slova svého, chlebem těla mého, a chlebem božstvie věčného, aniž vás obtiežím. Protož „vezměte jho mé na sě,“ to jest zákon mój nový miesto starého, jenž jest byl těžký; „a učte sě ote mne“ tomu, a přijměte skutkem, „žet jsem tichý v obyčejích, a milosrdný v pomstění“, „a pokorný srdcem,“ nežádaje nezřiezeně povýšenie, a trpě mile protivenstvie. A v tú dvú synú viery, to věz v pokořě a v tichosti, „naleznete odpočinutie dušiem svým;“ nebt jsem počátek, prostřědek i konec, v němž všechny duše z svého přirozenie žádají odpočinútí. Neb nižádná věc, ani všechna stvořenie nemohú duše ukojiti konečně, jediné samo božstvié, jenž jest nesmierná dobrota, v níž světí konečně odpočinú. Protož die David, Žalm 17, 15: Nasytím sě, když sě ukáže oslava tvá. A svatý Augustin die, Lib. cont.: Učinil si nás, pane! k sobě podobné, a nepokojno jest srdce naše, dokud v tobě neodpočine.
„Nebo jho mé sladké jest.“ Jho vložené na hlavu, to jest na vóli rozumu člověka, jest milovánie laskavé boha nade všechny věci, a blížnieho jako sě. To jho jest velmě sladké duši, kteráž okusila jest, že sladký jest pán; jakož k tomu okušení popúzie David, řka, Žalm 34, 9: Okuste a vizte, že sladký jest pán. „A břiemě mé lehké,“ to jest, zákon mój nový jest lehký; neb ktož miluje srdečně, ten jej plní. A tak učedlníci Kristovi, táhnúce v karách jeho, učiece lid zákonu a nosiece káry, to jest plniece zákon, lehce sú všechny prácě i utrpenie snesli; neb vozataje sú měli pokorného a tichého, jho sladké a břiemě lehké. Toho jha a břěmene nésti, rač nám dopomoci milosrdný spasitel, jenž jest s otcem požehnaný na věky!