Tento článek jsem objevil při archeologickém průzkumu svých archivů. Přestože je psán dobovým jazykem, je podle mne stále aktuální, pouze vyžaduje některé vysvětlivky. Současní kolegové-programátoři asi nezažili diluviální doby socialistického programování a tedy neznají ani dobové zkratky, jako VS, JSEP, dokonce ani zkratku ASŘ - Automatický systém řízení. Pro ně na vysvětlenou - jedná se o informační systém využívající výpočetní techniku, v dnešním jazyce přibližně IS využívající IT.
Přitom je typické, že zatímco soukromý sektor se snaží o maximální produktivitu práce a nahrazení drahé lidské práce výkonnějšími počítači a softwarem, jehož obsluha je i pro laiky stále jednodušší a přátelštější, moderní zkratkou je RAD (Rapid Application Development), mohou zejména na státních institucích funkčně analogických tehdejší Inorze (účelové zařízení ministerstva hospodářství) kvést přístupy velmi podobné těm, které popisuje tato 15 let stará práce - samozřejmě vrcholným orgánem těchto institucí je dnes Ministerstvo informatiky, kterému velí ministr - specialista na likvidaci prasečáků. Tedy nic nového pod sluncem! Není přece náhoda, že některé ze stěžejních citovaných prací byly vytvořeny v téže budově, kde dnes sídlí toto slovutné ministerstvo!
Konečně pokud jste měli potřebu hledat v současnosti zaměstnání a máte zkušenosti se současnými zprostředkovatelskými agenturami HR (zkratka pro Human Resources dosahující téměř dokonalosti socialistické zkratky „EC” převzaté z jazyka tehdejšího koloniálního panstva - tenkrát to znamenalo Единная Система - ruský ekvivalent zkratky JSEP - všimněte si zejména geniálního přepisu ruského „С” do češtiny!), zjistili jste zajisté, že duch C. N. Parkinsona stále kráčí (nejen) po zemích koruny české.
Přestože práce obsahuje skryté reakce na konkrétní situaci a konkrétní osoby, které již nejsou aktuální, domnívám se, že její vůdčí myšlenky jsou stále platné.
| Resumé: | Jak dokázal C. N. Parkinson, není nutnou podmínkou pro existenci řídícího systému existence řízeného objektu. Práce obsahuje úvahu o možnostech, vyplývajících z tohoto principu při tvorbě ASŘ. |
Při vzájemné interakci člověka s počítačem vznikají problémy rozmanitého typu, počínaje problémy fyzických forem interakce - např. zda je vhodnější klasický pult počítače s binárními klíči, klávesnice s obrazovkou nebo třeba akustická komunikace formou přirozeného jazyka - přes vyšší formy - např. spory zastánců menu a vyznavačů volnějších forem příkazů - až k vzájemnému ovlivňování lidské společnosti s klasickými administrativními systémy řízení a elektronického zpracování informací prostředky výpočetní techniky. Tato práce rozebírá některé iracionální efekty, které nastávají v poslední citované sféře.
Problematika řízení se vzhledem k narůstající složitosti sociálně ekonomických a vědeckotechnických procesů v soudobé společnosti stává jednou z oblastí mimořádné důležitosti. Zatímco problémům racionalizace systémů řízení byla věnována již obsáhlá literatura, objevují se základní práce(např. [1] — [4]) v nedávné minulosti; studie o iracionálních aspektech automatických systémů řízení (ASŘ) jsou zatím vzácné (viz např. [5] — [9]). Cílem této práce je ukázat na postupné rozšiřování parkinsonovských metod řízení z oblasti administrativní do oblasti ASŘ.
Stěžejním objevem, na kterém stojí všechny následující úvahy, jsou tři Parkinsonovy zákony [1], formulované jejich autorem zejména pro administrativní systémy řízení před hromadným nástupem elektronického zpracování dat (ASŘ). Prof. Parkinson si jako prvý povšiml, že zatímco pro vznik určitého řídícího mechanismu je prozatím většinou stále ještě nezbytný nějaký řízený objekt, dochází postupně k zahlcování takového mechanismu vlastními problémy, takže nakonec natolik zaměstná sám sebe, že již nevyžaduje další podněty zvenčí (snad kromě přílivu finančních prostředků), zejména ne rušivé podněty od řízeného objektu. Ideální parkinsonovský řídící systém si ani nevšimne zániku řízeného objektu a pokračuje v dalším úspěšném rozvoji, samozřejmě dokud nevyschnou např. finanční zdroje. Takový ideální systém může existovat z informatického hlediska zcela nezávisle na svém okolí.
Prof. Parkinson uvádí příklad britského ministerstva kolonií, které mělo v letech 1935 — 1954 roční nárůst zaměstnanců přes 5%. Tento úspěšný rozvoj nezastavily žádné vnější vlivy — např. rozpad britské koloniální říše — a stává se ideálním parkinsonovským objektem v okamžiku, kdy tento koloniální systém téměř zanikl. V tom momentě byl ovšem řídící administrativní aparát natolik zahlcen vlastními problémy, že si tohoto zániku téměř nevšímá a nepřestává ke své plné spokojenosti nadále fungovat. Rozpad řídicího systému mohou způsobit pouze drastické zásahy neinformatického charakteru, např. úsporné opatření vlády.
Shrňme si nejprve základní teze (v nepatrně zobecněné formě) Parkinsonovy teorie:
Tento zákon vystihuje základní vlastnosti parkinsonovského řídícího systému (srovnej [8]), tj. přizpůsobení složitosti vlastní práce poskytnutému prostoru a schopnosti rychlé expanze do rozšířeného prostoru. U úspěšných parkinsonovských mechanismů samozřejmě nedochází ke zmenšování prostoru, takže zde analogie s termodynamickým chováním ideálního plynu končí. K expanzi systému dochází tímto mechanismem:
Důsledkem takové expanze je potom druhý Parkinsonův zákon:
Parkinsonovský řídící systém v tomto stadiu dosáhl optimálního stadia svého vývoje. Všichni úředníci (každá složka systému) se cítí optimálně vytíženi, řídicí aparát je přesvědčen o své úplné dokonalosti (a může v tomto stavu šťastně setrvat až do důchodu), dochází k jeho téměř úplné izolaci od vnějšího prostředí, působí dobrým dojmem, je prozíravý a velkorysý (alespoň na prvý pohled), ale zejména nic zvnějšku nepotřebuje a nikoho proto ničím neobtěžuje. Nadřízenému řídicímu systému proto slouží jako pevná parkinsonovská opora, důkaz dokonalosti, mohutnosti a důležitosti.
Ale zde již začíná hrozit plíživé nebezpečí, že se takový systém stává těžkopádným a nedokáže se přizpůsobit měnícím se okolním podmínkám. Rozhodnutí začínají být neosobní (lze těžko přesně určit jejich původ), nelze je připsat určité osobě nebo místu, ale „jim”. Složitost si vyžaduje spoustu pravidel a metodických předpisů, které podporují zkostnatění systému. Začíná se uplatňovat třetí Parkinsonův zákon:
Povšimněte si řídicího systému v tomto stadiu (Prof. Parkinson ho v práci [2] nazývá „Neschostia aneb postupující paralýza”). Navenek působí jako jeden z nejstabilnějších. Ve skutečnosti už začíná odumírat, což se projevuje spíše důstojně než bouřlivě. Za hlavní kvalitu každého jeho prvku (úředníka) není pokládána schopnost přinášet něco převratného a nového, ale zajištění hladkého chodu a kontinuity s minulostí. V systémech, kde je více ceněna zavedená rutinní práce než zavádění nových možností už nastal rozkladný proces.
Období, kdy dobrodružství poznání a tvůrčího přístupu k práci znamenalo více než plat, které snad poznal každý skutečný programátor a tvůrčí pracovník (viz např. [9]) už dávno minulo. Systém řízení je složitý, s ním nastupuje i zákon těžkopádnosti, která se projevuje okázalým vyjadřováním, zaběhanou metodikou, strnulým přístupem a především argumentací. A těžkopádnost nakonec převládne nade vším.
Jak dostat řídicí systém ze stadia stagnace? Podle prof. Parkinsona [1] je nejlepším lékem vrhnout ho do víru událostí, kdy musí opět řešit nesčetné problémy, které mu zprvu připadají zcela neřešitelné. »Dokážete zburcovat« organizaci, »aby byla schopna čelit případné konkurenci a vyrovnat se jiným podnikům, kde se lidé nehádají, ale pracují, a pokrok neztotožňují jenom s prodlouženým víkendem? Dokážete to, ale jedině tehdy, jestli jste si nějakým zázrakem zachoval mladé srdce. Neboť úspěch přeje mladým a mládí ví, že lze ještě dobývat nové světy a že stojí za to něco měnit. Nesejde na tom, kolik je vám let, když budete chtít, mládí si můžete udržet. A každý na vás pozná, že jste mlád — podle toho, jak si pružně budete vykračovat, jak pohotově se dokážete přizpůsobit změněným podmínkám, jak ochotně na sebe vezmete riziko a s jakou chutí se zasmějete. Ti kdo pochopili, co je to rozklad, a dovedou se včas bránit, nemusí se po celý život třetího Parkinsonova zákona obávat. Těžkopádnost je nezachvátí. Nepodlehnou poslušné loajalitě ke všemu, co po nich firma žádá, ani věčným nářkům či obtížnému důstojenství stáří.«
»Jenomže … žádný podnik nemůže vytrvat na věky. Jiný mladší muž právě vstupuje do dveří mladší a životnější organizace a zasedá za svůj pracovní stůl. Tráví ve své kanceláři skoro celé dny a noci. Jeho kariéra začíná.«
Na první pohled by se mohlo zdát, že v exaktním světě binární logiky, bitů a bajtů se společenskovědní parkinsonovské principy nemohou uplatnit. Čtenář možná připustí, že elektronické zpracování informací může ovlivnit vztahy člověk - člověk, které povedou k specifickým projevům parkinsonovských principů. Jak ovšem ukážeme dále, mohou se projevit tyto principy i ve vztahu člověk - počítač a kupodivu ovlivňují i vnitřní život a logiku čistě softwarových systémů. Právě pohled na tuto část informatiky netradičníma parkinsonovskýma očima nám pomůže vysvětlit mnohé dosud nepochopitelné skutečnosti.
Prvou jiskrou, která autorovi článku otevřela oči k parkinsonovskému pohledu na softwarovou problematiku, bylo vysvětlení tzv. substitučního paradoxu v práci [5]. Zdánlivý paradox spočívá v tom, že po instalaci počítače, který nahradí řekněme 300 lidí, obvykle počet zaměstnanců příslušné organizace neklesne, ale ve skutečnosti spíše vzroste. Zatímco z klasického pohledu je tento jev zcela nepochopitelný, na základě Parkinsonova principu rostoucí pyramidy lehce nahlédneme, že po zvětšení prostoru došlo k parkinsonovské expanzi instituce, která bez problémů pohltila fiktivních 300 „mrtvých” duší představovaných počítačem. K samovolnému zmenšování prostoru propouštěním úředníků samozřejmě ve fungujícím parkinsonovském systému nedochází. Vidíme, že tento netradiční pohled zdánlivý paradox zcela vysvětluje.
Protože vyčerpávající souhrn všech oblastí ve světě výpočetní techniky, kde lze s úspěchem uplatnit parkinsonovský pohled, by si vyžádal rozsáhlý výzkumný program parkinsonovského typu, a též vzhledem k omezenému rozsahu tohoto článku, uvedeme jen několik příkladů, které čtenáře o užitečnosti takového pohledu přesvědčí.
Klasická parkinsonovská teorie se samozřejmě týká i firem aktivních v oblasti výpočetní techniky. Procesy vznikání a zanikání firem a jejich slučování a rozdělování se samozřejmě projevují i v životě hardwarových a softwarových produktů. Ale kupodivu střídání stadií rozvoje, stagnace, úpadku nebo nového oživení lze sledovat např. i u systémů aplikačních programů, programovacích jazyků, operačních systémů, a to často bez zjevné vazby na život firem. Přitom produkty, které jsou schopny se pružně přizpůsobovat novým potřebám, přežívají často prostředí ve kterém vznikly (např. počítač, operační systém …). Někdy přežívá pouze jejich část - např. data uložená v datové základně určitých typů lze přeformátovat na jinou organizaci. Často - např. u programovacího jazyka ALGOL - přežívají obecné principy architektury systému, i když sám systém už dožívá.
V životě každého softwarového produktu dozraje dříve nebo později - v závislosti na obecnosti formulace a předvídavosti koncepce - k potřebě jeho inovace. U jednoduchých inovací stačí změnit parametrickou formulaci úlohy nebo provést drobné zásahy do některých programů. S takovými úpravami může program žít dlouho, ale po serii úprav obvykle ztrácí na přehlednosti. Větší změny nebo likvidace důsledků několika drobných „záplat” vyžaduje koncepčně předělat některé partie progamu, ale nakonec vždy přijde moment, kdy předělávka stávajícího řešení je nemožná nebo neekonomická a je nutno celé řešení přeprogramovat. Přesně v souladu s třetím Parkinsonovým zákonem.
Milým překvapením může být třeba fortranský podprogram osvojený s cizího programu, který podle komentářů vznikl třeba v roce 1959 a prodělal adaptace na FORTRAN II a FORTRAN IV. Ten se může stát cenným exponátem např. ve sbírce programů - veteránů.
Stabilní parkinsonovský systém řízení je ideálem mnohých vedoucích pracovníků. Základním předpokladem stability systému je eliminace rozkladných živlů, které by se snažily měnit zaběhaný pořádek. Nejčastějšími rozkladnými elementy bývají příliš iniciativní programátoři; protože bez nich se nelze zcela obejít, je nutno maximálně eliminovat jejich destabilizující vliv. Uveďme v souladu s kapitolou 1 několik doporučení.
Po několika letech práce za těchto podmínek vytvoříte ideální parkinsonovský systém zbavený jakéhokoliv nežádoucího tvůrčího přístupu. Pozor ale na poslední odstavec kapitoly 1.
I když v poslední době se v naší společnosti objevují některé protiparkinsonovské tendence, může aplikace popsaných principů posloužit k vybudování úspěšné parkinsonovské kariéry. Důkazem může být i tato práce, která, přes svůj rozsah a na rozdíl od ostatních přednesených příspěvků nevyžadovala problematickou programátorskou práci.