OPH stručně informují o případech porušování lidských práv

a českého právního řádu  na policejních služebnách

 

Podle materiálů, které v těchto dnech a týdnech shromažďujeme, se policie dopustila v rámci zásahů proti demonstrantům ve dnech 26. až 29 září 2000 řady do očí bijících pochybení, které byly v příkrém rozporu se zákonem a to zejména za zdmi policejních stanic, kam policie neumožnila OPH, jakožto nezávislé kontrole veřejné moci přístup. Něco přes 50  výpovědí v evidenci OPH (další budou pravděpodobně v následujících dnech přibývat) od občanů různých národností, různého společenského postavení a světonázorového přesvědčení, jimž byla omezena jejich osobní svoboda na různých policejních stanicích, o tom podává politováníhodné svědectví. Větší počet výpovědí od cizích státních příslušníků pak odpovídá situaci v naší společnosti, kde existuje pouze omezený počet občanů, nestrachujících se bojovat za svá základní práva a ochotných vypovídat o bezpráví, jež na nich bylo pácháno. Podle oficiálních informací bylo předvedených přes 800, obviněných z trestného činu je vzhledem k tomuto číslu (podle informací státních orgánů) ”pouze” přes 20 v současné době. I o věrohodnosti důkazů proti těmto mohou panovat v konkrétních případech oprávněné pochyby. Po nedobrovolných předvedeních českých i zahraničních občanů, mnohdy bez jakýchkoli zákonných důvodů, docházelo podle četných svědectví na policejních služebnách, ve skrytu před zraky novinářů, Občanských právních hlídek i široké veřejnosti, k jednání, které v pořádku není a které ukazuje na slabiny policie. Neplnění níže vyjmenovaných povinností a porušování základních oprávnění předváděných osob představuje odvrácenou stránku v českých médiích úspěšně prezentované policejní akce proti výtržníkům. Naším úkolem je práci policie hodnotit jen na základě platného českého právního řádu a podat zprávu o její činnosti. Proto se zaměřujeme na sbírání, evidování a ověřování (v rámci možností; předkpokládáme, že mu může napomoci i důkladné vyšetřování Inspekcí MV, i když jí nelze považovat, přinejmenším z hlediska jejího postavení v naší státní správě za nezávislý vyšetřovací orgán pro trestné činy policistů) výpovědí jednotlivců, jímž byla v inkriminovaných zářijových dnech různými způsoby omezována jejich osobní svoboda a jejich právní analýzu.

 

Policie se nejčastěji podle výpovědí předváděných příp. zajišťovaných (dále jen předváděných) osob dopouštěla tohoto zákonem nedovoleného jednání:

 

A)     Bití, týrání, ponižování, zastrašování, vulgární nadávky, ať už při samotném zákroku proti nim a mnohdy pokračující (či začínající)  za zdmi policejních stanic (což znamená porušení ustanovení zákona policejního i trestního a zejména pak Listiny základních práv a svobod a mezinárodních úmluv o lidských právech, ke kterým Česká republika přistoupila a jejichž dodržování je.vymahatelné pro většinu postižených např. v rámci Evropské úmluvy o lidských právech u soudu pro lidská práva ve Štrasburku) 

B)    Případy, kdy předvedení nedostali najíst, napít vůbec nebo až po době kriticky přesahující zákonem uloženou dobu 6 hodin. V lepším případě museli předvedení za jídlo zaplatit, stejně jako museli platit pokuty za přestupky, kterých se neměli a nemohli dle jejich výpovědí dopustit (opět tím dochází k porušování policejního zákona a v závislosti na společenské nebezpečnosti lze i v některých případech tohoto druhu lze hovořit o trestném činu zneužití pravomoci veřejného činitele).

C)    Neumožnění informovat (porušení zákonné povinnosti policisty vyrozumět na žádost předvedené osoby jinou osobu na svobodě) o svém předvedení či zajištění blízké či jakékoli vybrané osoby; tohoto práva nemohl až na dvě výjimky využít žádný z předvedených, s kterými jsme hovořili, názorně to bohužel vyplývá i z přiložených výpovědí

D)    Odpírání práva na právní pomoc předvedeným osobám, i v tomto případě OPH evidují jen 2 pozitivní výjimky.

E)    Neumožnění porozumění podepisovaných dokumentů a nucení k jejich podepisování bez  přítomnosti tlumočníka či s nepřesným a zavádějícím přetlumočením (toto se na různých policejních stanicích podle postižených velice lišilo). Nucení nebo dávání k podepsání formulářů pod falešnou záminkou, kde se předvedení sami púřiznávají k páchání nezákonností.

F)     Neoprávněné fotografování a snímání otisků prstů, potom, co byla předvedenými dobrovolně prokázána jejich totožnost, ať už pasem nebo občanským průkazem, což představuje porušení policejního zákona a velice příkrý zásah do osobnostních práv jednotlivých předvedených a je v příkrém rozporu s ochranou osobnosti podle našeho právního řádu

G)    Policisté na policejních stanicích či přesněji řečeno velká většina z nich, podle výpovědí, které OPH evidují, neměla na policejních stanicích jejich identifikační čísla na stejnokrojích, což je opět v rozporu se zákonem o policii

H)    V četných výpovědích se objevuje též nerespektování soukromého vlastnictví ze strany policistů, zejména vzhledem k nezákonnému ničení fotografických materiálů a fotoaparátů či videokazet. OPH evidují i výpovědi potvrzující ničení videokamer či mobilních telefonů.

I)       Předvedeným, kteří byli v důsledku ostrých policejních zákroků zraněni, nebyla vůbec nebo až po dlouhé době v několika případech poskytnuta, opět ze zákona pro policisty vyplývající lékařská pomoc.

 

Stručně několik výňatků ze zákona č. 283/1992 Sb., o Policii ČR a právních předpisů vyšší právní síly, k jejimž porušení podle výpovědí a svědectví předváděných docházelo:

 

§ 6 odst. 1 – policisté jsou povinni dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob a nepřipustit, aby se osobám v souvislosti s činností policie stala bezdůvodná újma. Případný zásah do jejich práv nesmí překročit míru nezbytnou k dosažení účelu.

 

§ 6 odst. 2 – policista je při provádění zásahu do práv nebo svobod osob poučit o jejich právech, pokud to povaha a okolnosti služebního zákroku dovolují. V opačném případě je poučí dodatečně.

 

·        použitím donucovacích prostředků(hmaty, chvaty, kopy atp.)  nesmí být způsobena újma nepřiměřená  povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání (§ 38 odst. 5 PolZ).

·        při použití donucovacích prostředků dojde k  zranění, právo se na policistech domáhat poskytnutí první pomoci a zajištění lékařského ošetření (§ 40 odst. 1).

·        omezení pohybu připoutáním k vhodnému předmětu tehdy,  jestliže někdo fyzicky  napadá policistu nebo jinou  osobu, poškozuje  cizí  majetek  nebo  se  pokusí  o útěk.  Nejdéle  na 2 hodiny, pak policista musí osobu propustit nebo umístit do cely (§ 16 PolZ).

           

- policista má oprávnění prokazovat  totožnost, tedy jméno a příjmení, datum narození a trvalý, popř. přechodný pobyt (§ 13 odst. 1). Vyžadovat to ovšem může jen pokud 

 

- přistihne osobu při spáchání trestného činu či přestupku

- bude požadovat “vysvětlení”

- bude osoba odpovídat popisu hledané nebo pohřešované osoby

- se   bude osoba bezdůvodně   zdržovat  v  bezprostřední  blízkosti chráněných objektů

- bude mít osoba na místě veřejně přístupném  zbraň a je důvodné  podezření,  že  zbraně  můžete  užít k násilí nebo pohrůžce násilím

- jiná osoba  má právní  zájem na zjištění něčí totožnosti  (§ 13 odst. 2, 3 PolZ)

 

K předvedeni napolicejní stanici  a tedy k omezení  osobní svobody může dojít toliko v případech:

1.    neochoty nebo nemožnosti  prokázání totožnosti (§ 13 odst. 5). Zjistí-li policie totožnost  na základě sdělených údajů nebo v evidencích obyvatel, nemá již žádné oprávnění k snímání otisků prstů,   fotografování či zjišťování zvláštních   tělesných    znamení.  Měření  těla a zjišťování těl. znamení má oprávnění provést jen osoba stejného pohlaví nebo lékař (§ 13 odst. 7).

 

2.         kdy někdo jednáním bezprostředně  ohrožujete svůj  život anebo život či zdraví jiných osob nebo majetek. V tomto případě i v případě pokusu o útěk při předvádění hovoří PolZ o tzv. “zajištění” (§ 14 odst. 1).

 

3.         nevyhovění výzvy k podání “potřebných” vysvětlení (§ 12 odst. 8) a k  sepsání protokolu  o tomto podání (§ 12 odst. 1),jestliže osoba může přispět k objasnění  skutečností důležitých pro

- odhalení trestného  činu nebo přestupku a  jejich pachatele

- vypátrání   hledaných  nebo  pohřešovaných   osob  a  věcí.

 

4.         přistižení při páchání přestupku (§ 13 odst. 6 PolZ).   

 

·        ve všech případech  existuje právo žádat o vyrozumění

 

- některé z “blízkých osob” (tj. slovy zákona osob, které jsou vůči vám v poměru rodinném nebo  obdobném) o omezení osobní svobody; u zajištění a předvedení za páchání přestupku lze informovat jakoukoli vybranou osobu

 

- u osob  mladších  18  let, policie musí i bez  přičiněnípředvedené osoby ihned informovat zákonného  zástupce (§ 14 odst. 4, § 13 odst. 6 PolZ).

 

·        ve všech “situacích předvedení na stanici”existuje rovněž právo (policistova povinnost) bezpodmínečně vyžadovat sepsání úředního záznamu (§§ 12 odst. 10, 13 odst. 9 a 14 odst. 5 PolZ).

 

·        právní řád ČR též zakotvuje právo (čl. 37 odst. 2 Listiny zákl. práv a svobod, viz i vybrané čl. Listiny níže) na účast právního zástupce při výslechu na policii, jak rozhodl Ústavní soud (nález č.  II. ÚS 98/95). Toto  právo nesmí být omezeno.

 

·        prohlásí-li osoba, že neovládá jazyk, jímž je výslech veden, od jeho počátku právo na tlumočníka (čl. 37 odst. 4 Listiny zákl. práv a svobod viz níže).

 

Osobní prohlídku může provádět jedině osoba stejného pohlaví (§ 83b odst. 3 trestního řádu)!

 

Odebrat věci lze (s výjimkou zbraně) pouze před umístěním do cely. Zde se jedná o věci, kterými by mohlo být ohroženo zdraví nebo život předvedeného, zajištěného či jiné osob.

Osoba má právo na

- sepsání seznamu o věcech, které jsou jí odebrány před jejím umístěním do   

cely,

- jeho předložení k podepsání

- vrácení vaší věcípři propuštění (§ 27 odst. 2 PolZ)!

 

Při umístění do cely tu je právo na

 

·        lékařské ošetření, je-li osoba zraněna nebo upozorní na svou závažnější chorobu při případném umísťování do cely, a aby se lékař vyjádřil, zda je vhodné umístit ji do cely (§ 28 odst. 3 PolZ).

 

·        stravu, zpravidla každých 6 hodin (§ 31 PolZ). V případě vegetariánů, by tu mělo být oprávnění v rámci Listinou zákl. práv a svobod zaručené svobody svědomí a náboženského vyznání (čl. 15) na jídlo bezmasé.

 

Na úrovni ústavní chování policistů podle výpovědi předvedených osob porušovat tato ustanovení Listiny a mezinárodních úmluv o lidských právech:

 

LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD

    

HLAVA PRVNÍ

Obecná ustanovení

Čl.1

Lidé  jsou  svobodní  a  rovní  v  důstojnosti  i  v právech. Základní   práva   a   svobody   jsou  nezadatelné,  nezcizitelné, nepromlčitelnénezrušitelné.

 

Čl.2

(2) Státní  moc lze  uplatňovat jen  v případech  a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

 

Čl.3

(1) Základní  práva a  svobody se  zaručují všem  bez rozdílu pohlaví,   rasy,  barvy   pleti,  jazyka,   víry  a   náboženství, politického či jiného smýšlení,  národního nebo sociálního původu, příslušnosti  k národnostní  nebo etnické  menšině, majetku,  rodu nebo jiného postavení.

(3) Nikomu   nesmí  být   způsobena  újma   na  právech   pro uplatňování jeho základních práv a svobod.

 

Čl.4

(1) Povinnosti mohou být ukládány  toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

(2) Meze  základních  práv  a  svobod  mohou  být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.

(3) Zákonná  omezení  základních  práv  a  svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.

(4) Při  používání  ustanovení  o  mezích  základních  práv a svobod musí  být šetřeno jejich podstaty  a smyslu. Taková omezení nesmějí  být  zneužívána  k  jiným   účelům,  než  pro které  byla stanovena.

 

HLAVA DRUHÁ

Lidská práva a základní svobody

 

ODDÍL PRVNÍ

Základní lidská práva a svobody

 

Čl.7

(2) Nikdo  nesmí být  mučen ani  podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

 

Čl.8

(1) Osobní svoboda je zaručena.

(2) Nikdo nesmí  být stíhán nebo  zbaven svobody jinak  než z důvodů  a způsobem,  který stanoví  zákon.

(3) Obviněného  nebo podezřelého  z trestného  činu je  možno zadržet jen v případech stanovených  v zákoně. Zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení, vyslechnuta anejpozději do 48 hodin  propuštěna na svobodu nebo  odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě, nebo ji propustit na svobodu.

 

 

Čl.10

(1) Každý   má  právo,   aby  byla   zachována  jeho   lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

(3) Každý   má    právo   na   ochranu    před   neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním  nebo jiným zneužíváním  údajů o své osobě.

 

 

Čl.14

(1) Svoboda pohybu a pobytu je zaručena.

(2) Každý,  kdo  se  oprávněně   zdržuje  na  území  České  a Slovenské Federativní Republiky, má právo svobodně je opustit.

(3) Tyto svobody  mohou být omezeny  zákonem, jestliže je  to nevyhnutelné  pro  bezpečnost  státu,  udržení  veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv  a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody.

.(5) Cizinec  může být  vyhoštěn jen  v případech  stanovených zákonem.

 

Čl.15

(1) Svoboda  myšlení,  svědomí   a  náboženského  vyznání  je zaručena. Každý  má právo změnit  své náboženství nebo  víru anebo být bez náboženského vyznání.

 

ODDÍL DRUHÝ

Politická práva

 

Čl.17

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý  má  právo  vyjadřovat  své  názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným  způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat  a rozšiřovat  ideje a  informace bez  ohledu na  hranice státu.

 

HLAVA PÁTÁ

Právo na soudní a jinou právní ochranu

 

Čl.36

(3) Každý má  právo na náhradu škody  způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

 

Čl.37

(1) Každý má  právo odepřít výpověď, jestliže  by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.

(2) Každý  má  právo  na  právní  pomoc  v řízení před soudy, jinými státními orgány  či orgány veřejné správy, a  to od počátku řízení.

(3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

(4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

 

HLAVA ŠESTÁ

Ustanovení společná

 

Čl.42

(2) Cizinci   požívají  v   České  a   Slovenské  Federativní Republice lidských  práv a základních  svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.

(3) Pokud dosavadní předpisy  používají pojmu "občan", rozumí se  tím každý  člověk, jde-li  o základní  práva a  svobody, které Listina přiznává bez ohledu na státní občanství.

 

ÚMLUVA proti mučení a jinému krutému, nelidskému

či ponižujícímu zacházení nebo trestání

 

- 10. prosince 1984 byla v New Yorku sjednána

- pro Českou republiku vstoupila v platnost 6. srpna 1988

 

čl.1

1. Pro účely této Úmluvy výraz "mučení" znamená jakékoli jednání, jímž je člověku úmyslně působena silná bolest nebo tělesné či duševní utrpení s cílem získat od něho nebo od třetí osoby informace nebo přiznání, potrestat jej za jednání, jehož se dopustil on nebo třetí osoba nebo z něhož jsou podezřelí nebo s cílem zastrašit nebo přinutit jej nebo třetí osobu nebo z jakéhokoli jiného důvodu založeného na diskriminaci jakéhokoli druhu, když taková bolest nebo utrpení jsou působeny veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem.

 

Čl.2

1.     Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, přijme účinná zákonodárná, správní, soudní či jiná opatření pro zabránění mučení na celém území, jež je pod jeho jurisdikcí.

2.     Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.

3.     Nařízení nadřízeného činitele nebo orgánu státní moci nemůže sloužit k ospravedlnění mučení.

 

Čl.4

1.     Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí, aby všechny akty mučení byly trestnými činy podle jeho trestního zákona. Totéž platí pro pokus mučení a pro jednání kterékoli osoby, které představuje spolupachatelství nebo účastenství na mučení.

2.     Každý stát, který je stranou této Úmluvy, je povinen stanovit za tyto trestné činy odpovídající tresty s  přihlédnutím k jejich závažnému charakteru.

 

Čl.16

1. Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, se zavazuje zabránit na kterémkoli území pod jeho jurisdikcí dalším činům krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, které nespadají pod mučení, jak je vymezeno v článku 1, jsou-li takovéto činy spáchány veřejným činitelem nebo jinou osobou jednající z úředního pověření nebo z jejich podnětu či s jejich výslovným nebo tichým souhlasem.

Jmenuji se Jane Dennett-Thorpová. Jsem britská občanka a žiji a pracuji jako astrofyzik v Groeningen v Holandsku.

Nieuwe Kijk in´t Jat str 54, 9712 SJ, Groningen, The Netherlands, +31-50-3634090

Byla jsem v Praze a  účastnila jsem se tam Countersummitu (Alternativního summitu) a demonstrací proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Plánovala jsem, že se setkám s jedním svým přítelem, dr. Mattem Pricem, americkým historikem, který působí v Berlíne, s nímž jsem chtěla vypracovat internetový projekt, založený na Countersummitu.

Cestovala jsem do Prahy autobusem se skupinou lidí z Holandska. Během Countersummitu jsem se seznámila s Timem Edwardsem, britským občanem, který pracuje v Anglii a v Indii pro komunitní zdravotní kliniku v Bhópálu.

26. září jsem se společně s dr. Pricem účastnila protestů. Chovali jsme se naprosto pokojně. Odpoledne jsme se sešli s panem Edwardsem nedaleko náměstí Míru.

Večer 26. září jsme byli, pan Edwards, dr. Price a já všichni zatčeni. Měla jsem dohodnuto, že se sejdu s  některými lidmi z holandského autobusu nedaleko Hotelu Renaissance asi ve 21.30. Vzhledem k tomu, že tito lidé nepřišli, rozhodli jsme se jít do nedaleké pizzerie na pizzu. Když jsme šli kolem rohu hotelu, dr. Price řekl, že přijíždí autobus s delegáty. Šla jsem po chodníku podél průčelí hotelu, paralelně s autobusem, jak zastavoval, ale byla jsem stále ještě několik metrů od něho. Dr. Price a pan Edwards byli za mnou. Jak jsem procházela mezi policisty, kteří postávali před hotelem, začala jsem volat na delegáty: "Hanba!" Nepokusila jsem se přiblížit k autobusu, ani k vystupujícím delegátům.

Stála jsem bez pohnutí, když na mě zezadu zaútočilo několik policistů. Zkopali mě, zbili mě a hrubě se mnou zacházeli. Hodili mnou proti zdi hotelu a znovu mě kopali. Nebránila jsem se a bez emocí jsem opakovala: "Nebráním se." Viděla jsem, jak leží dr. Price na zemi a nad ním je asi pět policistů. Měl zakrvavený obličej. (Nyní bylo potvrzeno, že mu zlomili nos.) Za ním stála skupinka dalších policistů, pravděpodobně kolem pana Edwardse, který asi tou dobou také už ležel na zemi. Ruce mi spoutali pouty z umělé hmoty tak pevně, že se po příjezdu na policejní stanici rozšířila bolest až po mé levé rameno a zhmožděniny od pout byly viditelné ještě o 24 hodin později. Všechny nás hrubě strčili ke zdi, rozkopli nám nohy od sebe a prohledali nás. Naše osobní věci byly prohledány na chodníku. Když jsme žádali o tlumočníka nebo pokusili se na sebe vzájemně podívat, tloukli nám hlavou o zeď. Když jsme se pokusili promluvit, kopali nás a řekli nám: "Držte hubu!" Přesunuli nás blíže ke vchodu do hotelu a zadržovali nás tam déle než hodinu.

Pana Edwardse a mě pak posadili na zadní sedadla policejního automobilu a odvezli nás na policejní stanici. Seděla jsem na zadním sedadle uprostřed a očekávala jsem, že prorazím přední sklo, protože řidič jel velmi riskantně a bezohledně. Po příjezdu na policejní stanici nás strčili neurvale dolů ze schodů. Cestou dolů ze schodů na mě pan Edwards zavolal, že se ho chystají zmlátit. Dole u schodů stálo asi půltuctu osob s roztaženýma nohama a nosem na zdi. Kopání a výhrůžky pokračovaly tady jako předtím. Dostala jsem silnou ránu do hlavy, když jsem se tiše zasmála, jak se pan Edwards snažil hláskovat svou adresu strážnému, který neuměl anglicky. Požadovali jsme překladatele a uvolnění pout, ale bezvýsledně.

Asi ve 23 hodin jsem byla předvedena do hlavní místnosti, kde se případy zpracovávaly, a byla mi sňata pouta. Poté, co jsem identifikovala své osobní věci, dvě policistky mě odvedly do vedlejší místnosti a byla jsem donucena sundat si tričko a kalhoty. Pak mě odvedli do cely na druhé straně bloku. Když jsem se pokusila komunikovat s panem Edwardsem a dr. Pricem, strážní mlátili do mříží a vyhrožovali nám. Jako součást všeobecné procedury, jíž se museli podrobit všichni, jsem byla vyfotografována. Byla jsem číslo 11. Následujícího dne jsem viděla, že číslo dosáhlo 148. Zprvu byly na cele tři ženy, ale koncem noci nás bylo v cele 18 a  cela byla nesmírně přeplněná. Strážci se pokusili umístit do naší cely další ženu, ale podařilo se mi svými protesty tomu úspěšně zabránit, protože vedle byly ještě prázdné cely.

Hrozby a zastrašování pokračovaly po celou dobu, co jsme byli zadržováni. Během noci nám policie znemožňovala spát tím, že přejížděla obušky po mřížích klece, policisté se hlasitě smáli a dělali i jiný hluk. Čísla policistů nebyla většinou viditelná. Když jsem požádala jednoho policistu, abych se mohla podívat na jeho číslo (na rozdíl od většiny ostatních ho měl na uniformě, ale pokaždé, když se přiblížil celám, složil ruce na prsou) vysmál se mi.

Lidé byli odváděni k výslechu, většinou podle pořadí, ale někteří byli vzati k výslechu mimo pořadí a někteří dvakrát. Zdá se, že tyto výjimky neměly naprosto nic společného s okolnostmi vyslýchaných lidí. Jedna britská neběloška v mé cele byla odvedena k výslechu dvakrát. Byla toho dne zatčena spolu se šesti jinými britskými občany, s nimiž strávila den, a byla požádána, aby podepsala prohlášení, podle něhož se účastnila na násilné trestné činnosti.

V cele proti naší cele bylo několik českých občanů s hladce oholenými hlavami, byli to pravděpodobně extrémně pravicoví aktivisté. Jeden z nich byl přiveden na policejní stanici hned po nás a měl s sebou baseballovou pálku. Tito čeští občané měli přátelské, někdy dokonce familiární styky s policejními strážemi a byli během několika hodin propuštěni. Zvláště jeden policista (podílel se na počátečním zpracování záznamů o zadržených, ale byl v civilu) jednal s těmito lidmi velmi přátelsky. V jedné chvíli jsem viděla jednoho extrémně pravicového aktivistu, jak se vrací do své cely a zavírá za sebou bránu. Cela nebyla v tuto chvíli zamčená.

Když jsem byla předvedena k výslechu, konečně jsem se dostala do kontaktu s první osobou, která uměla (nebo byla ochotna mluvit) anglicky (nebo nějakým jiným jazykem, jemuž rozumím). Požádala jsem o telefon a o právníka, ale obojí mi bylo odepřeno. Dostala jsem kus papíru s pěti body, napsanými v angličtině. Zdálo se, že z toho vyplývá, že pokud nebudu vypovídat, mohla bych být obviněna z "maření úředního výkonu". Znovu jsem požádala o právníka a bylo mi řečeno, že právníka nedostanu, ale mohu mlčet. Zeptala jsem se, proč jsem byla zadržena, a nedostala jsem na  to odpověď. Rozhodla jsem se vypovídat: proč jsem byla v Praze, kdy jsem přijela, jak a s kým jsem přijela, kde jsem byla ubytována a vypovídala jsem také o okolnostech mého zatčení. To nebylo zaznamenáno. Zeptala jsem se, zda bylo proti mně oficiálně vzneseno trestní obvinění a bylo mi řečeno, že "zatím nikoliv".

Asi v osm hodin ráno zařídily ženy v mé cele, aby nás přinesli jídlo. Chleba, margarín a bylinkový čaj, bylo to nakoupeno v nedalekém supermarketu Tesco a ženy to samy zaplatily. Rozdávalo se to také dalším celám, i když bylo jídla velmi málo (každý dostal jeden nebo dva krajíčky chleba). Jedné ženě bylo povoleno vzít si z tašky láhev z umělé hmoty, což nám umožnilo (ženám v naší cele) přinést si vodu, když jsme šly na záchod (i když jednou nám to bylo zakázáno). Až do tohoto okamžiku jsme neměly vodu k dispozici.

V poledne jsem začala vyjednávat ohledně jídla a podařilo se mi přimět, aby přišla překladatelka z místnosti, kde se podílela na zapisování výpovědí. Zdálo se mi nesprávné, že bychom měli za jídlo platit, a tak jsem řekla, že zaplatíme pouze výměnou za číslo policisty, který nám odebral peníze. S tím policie souhlasila. Číslo policisty 281799. Musela jsem rozhodnout, kolik jídla potřebujeme. Požádala jsem tedy o 6 bochníků chleba, o padesát jablek a o 1 kg sýra. Potraviny přišly, jako předtím, z nedalekého Tesca. Chléb, který nám koupili, nebyl ten, který koupili ráno, ale byly to snad nejmenší představitelné bochníky a zjevně to nestačilo pro počet lidí v pěti celách, kteří to měli jíst. Každý jsme dostali jeden krajíc. Řekla jsem, že potřebujeme víc, ale dostalo se mi odpovědi, že budeme muset počkat dalších šest hodin.

Cely navštívil jeden policista zjevně vysoké hodnosti, číslo 175033 a hovořil s policisty. Později byl také spatřen v imigračním středisku. Večer začali být lidé odváženi jinam. Nikdo nevěděl, kam je vezou. Dr. Price odvezli uprostřed večera. Asi ve 22 hodin bylo vyvoláno mé jméno, byla jsem spoutána (znovu pouty z umělé hmoty) a stála jsem v řadě s asi deseti jinými lidmi, včetně pana Edwardse, čekali jsme na dopravu. Jeden strážce (malý, blonďatý, bylo mu asi 35) chodil kolem naší řady, usmíval se, šlehal nás vyčnívajícími kusy umělé hmoty na konci pout, jimiž jsme byli svázáni, a pokaždé, když to učinil, řekl "ping".

Odvezli nás na místo, které bylo pravděpodobně imigračním střediskem v Praze 3. Tam nám sundali pouta a hlídalo nás asi osm pořádkových policistů . Tito muži byli vysoce agresivní a  často na nás vytahovali obušky. Poté, co jsme určitou dobu seděli v čekárně imigračního úřadu, nás přesunuli na chodbu a bylo nám řečeno, abychom si sedli na podlahu, která byla nesmírně přeplněná lidmi. Na ilustraci agresivní a výhrůžné amosféry, které tam vládla, chci ocitovat tento příklad: Byla jsem mezi posledními několika lidmi, kteří odcházeli z čekárny na chodbu. Čtyři nebo pět pořádkových policistů s napřaženými obušky tam stálo nad třemi nebo čtyřmi z nás zadržených, kteří jsme sbírali několik odpadků, které tam zůstaly.

Po určité době byly některé ženy přesunuty zpátky do čekárny (výhodou tam bylo víc místa, ale bylo to blíž k agresivním policistům). Lidé, kteří se snažili spát na podlaze, byli kopanci probuzeni a bylo jim řečeno, aby si sedli na židli. Byli přivedeni další lidé z policejní stanice, kde jsem byla zadržována, i z jiných policejních stanic. Jejich osobní věci byly prohledávány: film byl odstraněn z fotoaparátů a některé předměty byly zničeny tím, že na ně policisté dupali. Okno bylo celou noc otevřené, navzdory opakovaným žádostem, aby bylo zavřeno.

Asi o půlnoci jsme dostali balíček suchých sladkých sušenek. Při této příležitosti jsem se zeptala jednoho policisty, co se děje, a řekl mi (německy), že tu budeme čekat tři hodiny, pak strávíme hodinu cestou do tábora, kde budeme zadržováni. To byly jediné informace, které jsem obdržela o tom, co se děje, za celo dobu, co jsem byla zadržena, i když jsem se ptala mnoha strážců. Ukázalo se, že to nebyly informace pravdivé, alespoň nikoliv v mém případě. Skupiny lidí byly odváděny pryč, ale nikdo nevěděl kam. Někteří jednotlivci byli také odváděni pryč.

Asi v 8. 30 ráno bylo oznámeno, že lidé, kteří jsou stále ještě v imigračním středisku, budou propuštěni, že nám bude vrácen pas a dostaneme lhůtu 24 až 48 hodin na to, abychom odjeli ze země. Po 35 hodinách zdržování jsem obdržela výjezdní vízum do pasu, podle něhož jsem měla povinnosti opustit zemi do 24 hodin. Neobdržela jsem žádné vysvětlení, proč jsem byla zadržena, ani proč jsem nyní byla vyhoštěna ze země.

 

Matthew Price, Max Planck Institute for the History of Science, Berlin

Tel. 0049-3022667234

Česká policie mě zatkla v úterý 26. září asi v 21 hodin. Byl jsem bezdůvodně zbit a zadržován po dobu přibližně 36 hodin.

Přijel jsem do České republiky v sobotu 23. září v první řadě jako vědecký pracovník, v druhé řadě jako příslušník alternativního tisku a v třetí řadě jako aktivista. Strávil jsem většinu času v sobotu, v neděli a v pondělí přípravou projektu ekologické ekonomiky, jehož část jsem také plánoval zveřejnit na mediálních internetových stránkách. V úterý jsem se účastnil pokojných demonstrací pro Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu.

Když jsem byl zatčen, nacházel jsem se před Hotelem Renaissance s dvěma dalšími osobami, s dr. Janet Dennett-Thorpovou, astrofyzičkou, která žije v holandském Groeningenu, a s Timothy Edwardsem, který žije v britském Brightonu a pracuje na projektech týkajících se komunitní zdravotní péče v Bhópalu v Indii. Dr. Dennett-Thorpová a já jsme si dohodli, že se tam sejdeme s některými svými kolegy, ale protože nepřišli, všichni tři jsme se vydali kolem hotelu směrem k jedné místní pizzerii. V tuto chvíli přijel autobus, zastavil před hotelem a z něho začali vystupovat cestující, byli to delegáti konferencí Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Když přijeli pronesl jsem tato slova, zvýšeným hlasem, aby mě bylo slyšet: "Hanba vám, hanba vám všem." Opakoval jsem tuto větu, možná dvakrát. Myslím, že dr. Dennett-Thorpová říkala něco podobného, avšak pan Edwards pokud vím mlčel. Byl to, samozřejmě, politický projev, jak ho ochraňuje Evropská charta lidských práv.

Několik okamžiků poté, co jsem prošel většinou delegátů, se mě zmocnil jeden nebo více policistů, hodili mnou hrubě o zeď a hrubě mě prohledali. I když jsem se naprosto nebránil, zatýkající policisté znovu a znovu opakovali své rozkazy a hrubě se mnou smýkali a bili mě. Pak se mě zmocnili čtyř policisté, každý mě chytil za jednu končetinu a hrubě mnou hodili na zem. Ani teď jsem se vůbec nebránil. Roztáhli mi nohy a svázali mi ruce pevně za zády pouty z umělé hmoty. Jakmile mi byly svázány ruce, jeden policista mě silně kopl do obličeje, rozbil mi nos a na zem začala téci krev. Za určitou dobu jsem byl zvednut ze země a hozen proti zdi. Pak jsem byl nucen stát déle než hodinu s hlavou proti zdi a s roztaženýma nohama. Kdykoliv jsem pohnul hlavou anebo se pokusil promluvit, policisté mi pokaždé vrazili hlavu na zeď, jednou mi tak způsobili laceraci kůže a zhmožděninu na čele a na spánku. Policista, který mě hlídal, mi tak vyvracel palce, což bylo dosti bolestivé vzhledem k tomu, že jsem měl nesmírně utažená pouta. Nikdo mi nevysvětlil, proč se se mnou takto zachází a opakovaně mi byl odepřen přístup k překladatelům a k lékařské pomoci, navzdory tomu, že celá řada zatýkajících policistů hovořila plynule anglicky.

Po určitém časovém období, kterým si nemohu být zcela jist, ale odhaduji ho na přibližně 1,5 hodiny, byli mí společníci odvezeni na policejní stanici. Určitou dobu poté jsem byl také odvezen. Opakované požadavky vyslovované francouzsky, německy a anglicky, aby mi byla povolena pouta, byly ignorovány, i když alespoň dva policisté ve vozidle, v němž jsem byl dopravován, rozuměli jednomu nebo více z těchto jazyků: a to navzdory tomu, že byla pouta natolik utažena, že se mi téměř zastavil krevní oběh v rukou.

Po té , co jsem byl odvezen na nesprávnou policejní stanici, jsem byl posléze dopraven na stanici na rohu ulic Bartolemowska a Ny Prynska (neměl jsem možnost to zkontrolovat na mapě Prahy, takže uvádím pravopis těchto ulic bezpochyby nesprávně; OPH z vypovedi a popisu okolí a ostatních svědků usuzují, že jde o ulici Bartolomějskou a  Na Perštýně). Tam se mnou mí žalářníci zacházeli hrubě a byl jsem znovu donucen stát s  hlavou ke zdi a s rozkročenýma nohama. Toto čekání trvalo určitou dobu. Měl jsem možnost si povšimnout, že tam byl jediný vězeň, jemuž byla uvolněna pouta. Byl to muž, který byl zatčen, když držel v ruce baseballovou pálku a jak se později ukázalo, byl součástí skupiny neofašistů, kteří byli toho večera zatčeni.

Po určité době jsem byl krátce vyslýchán a pak odveden do kovové klece, kde už bylo zadržováno několik dalších vězňů, včetně pana Edwardse. I když jsem požádal anglicky a španělsky, abych si mohl zatelefonovat - a někteří strážci tomu rozuměli - má žádost nebyla splněna ani tehdy, ani posléze. Ani nesměli telefonovat během mého zadržení žádní jiní vězni, s jedinou výjimkou jiného neofašistického "skinheada", který dostal možnost si zatelefonovat okamžitě poté, co se octl na policejní stanici. To přesto, že jsme byli policií předtím ujišťováni, že nejsou k dispozici žádné telefony. Právo si zatelefonovat je zaručeno podle českého zákona všem vězňům. To, že jsem neměl možnosti si zatelefonovat, znamenalo, že má rodina nevěděla, kde jsem a moje partnerka a moje dcera byly nuceny čekat v nevědomosti, zatímco jsem byl bezdůvodně zadržován ve vězení.

Skupina neofašistických zadržených, celkem asi 13, byla propuštěna docela rychle. Veškeré jejich věci jim byly navráceny, včetně jejich zbraní: baseballových pálek, obušků a podle svědectví celé řady svědků, kteří se nacházeli blíže cely neofašistů, než jsem byl já, i malou střelnou zbraň.

V této cele jsem byl zadržován o něco méně než 24 hodin, spolu s celou řadou jiných osob,v jednu chvíli nás bylo až 15. Dostali jsme jedinou deku pro všechny a obdrželi jsme také velmi málo jídla - jednou uprostřed dopoledne 27. září a jednou uprostřed odpoledne, ale podruhé jsme za jídlo museli platit. V určitou dobu přibližně v polovině odpoledne začali být zahraniční zadržení přesunováni z našeho vězení na neznámé místo. Já jsem byl odvezen ze stanice asi v 18 hodin 27.září.

Spolu s několika ostatními jsem byl odvezen na ústřední sběrné místo pro zadržené, do budovy, která normálně slouží jako kancelář pro udělování víz.Tam jsem se setkal s velkým počtem jiných zadržených, s nimiž jsem hovořil o podmínkách jejich zatčení a uvěznění. Jejich svědectví potvrdilo, co jsem zjistil od ostatních vězňů, s nimiž jsem hovořil ve vlastní cele: že přibližně v době, kdy jsem byl zatčen já, zahájila pražská policie realizaci systematické strategie politické represe, začala zatýkat obyčejné lidi na ulicích prostě na základě podezření, že se politicky stavějí proti Světové bance a politice MMF.

Zdůrazňuji, že nebyl učiněn jediný pokus spojit jednotlivé občany s konkrétními činy údajného výtržnictví či násilí. Zatýkání se dělo z čistě politických důvodů. Četní jednotlivci, s nimiž jsem hovořil, byli zatčeni, když šli na večeři, do hospody, když se odebírali spát. Došlo tedy k ekvivalentu nevyhlášeného stanného práva.

Tyto činy jsou jasným porušením záruk svobody projevu a shromažďování, jak je zaručuje Evropská charta o lidských právech, protože je jejich účelem (1) přímo zabránit několika stovkám osob vyjadřovat své názory, tím, že byli uvrženi do vězení: a (2) nepřímo zabránit několika tisícům lidí ve vyjadřování svých názorů vytvořením atmosféry teroru.

Také jsem se setkal s celou řadou jiných zadržených, kteří byli policisty zbiti, a někteří z nich velmi silně. Jeden muž měl zlomené žebro a měl velké zhmožděniny kolem jednoho oka, myslím, že to bylo levé oko. Existovalo množství důkazů, že s vězni s tmavší pokožkou bylo zacházeno brutálněji než s jinými zadrženými. Zadržené ženy byly také terčem celé řady dalšího hrubého zacházení a ponižování.

Policisté, kteří nás hlídali při této poslední etapě našeho věznění měli zvlášť násilný a nebezpečný temperament. Často nám vyhrožovali obušky a vynucovali si dodržování přísných předpisů náhodným a nepředpověditelným způsobem, například se silně rozhněvali, když se někdo odvážil přivřít okno (v místnosti bylo dost zima). Naše věci nám byly navráceny a v jednom okamžiku se kdosi pokusil situaci vyfotografovat: fotoaparát jí byl odebrán, hozen pro zdi a film odstraněn. Od tohoto okamžiku prohledávali strážci věci zadržených a zničili veškerý filmy ve fotoaparátech, stejně jako množství dalších věcí.

Navzdory těmto opatřením se nám podařilo napsat a nechat kolovat prohlášení, v němž jsme uvedli podrobnosti hrubého zacházení s námi. Toto prohlášení podepsalo přibližně čtyřicet zadržených, kteří s námi byli v tuto chvíli v místnosti.

Po celé řadě velmi dlouhých odkladů jsem byl popuštěn přibližně v 9 hodin ráno ve čtvrtek 28. září. Po celou dobu zadržování mi byla odepřena možnost zatelefonovat si, neměl jsem možnost být lékařsky ošetřen a dostal jsem velmi málo potravy. Dále trpím poškozením nervů na hřbetu levé ruky, v důsledku toho, jak jsem byl v první etapě svého zadržení spoután, a přirozeně nos se mi dosud nezahojil.

 

Jmenuji se Tim Edwards, jsem britský občan.

 

101 Shirlely Strreet Hove, East Sussex BN33WH

e-mail mailto:tim@lifecycle.demon.co.uk, tel. 004411273720501

1. října 2000

 

Přiletěl jsem do Prahy ve středu 20. září, abych se setkal se svým přítelem z Indie, panem Satinah Sarangim, který byl pozván, aby promluvil o ekologickém dluhu na veřejném fóru, které se konalo 25. září v Národní knihovně. Od začátku tohoto roku jsem společně s panem Sarangim pracoval na klinice v indickém Bhópálu.

Byl jsem zatčen cestou do pizzerie na náměstí Republiky v úterý 26. září kolem 21. hodiny, když jsm šel kolem hotelu Renaissance, který je naproti vchodu do stanice metra Náměstí Republiky. Společně se mnou byli zatčeni další dva lidé: Jane Dennet-Thorpe, britská občanka, která pracuje jako akademička v Holandsku, a Matt Price, americký občan, který pracuje jako historik v Berlíně. Pan Price, který pracuje také pro rozhlas, měl na klopě novinářský průkaz.

Když jsme míjeli hotel, který byl obšancován policií, zastavil u vchodu autobus. Vystoupili z něj lidé, kteří byli evidentně delegáty zasedání MMF a SB. Nato mí dva přátelé udělali několik kroků dopředu a třikrát nebo čtyřikrát řekli směrem k delegátům nahlas slovo “hanba”. Já jsem šel vzadu neříkal jsem nic. Poté co moji přátelé minuli autobus a delegáty, vrhla se na nás na všechny policie. Asi čtyři policisté mě několikrát udeřili pěstí do trupu a mrštili mnou o zeď hotelu. Tam jsem byl prohledán a shozen na zem. Na zápěstí mi nasadili plastiková pouta, která utáhli tak, že mi do rukou netekla krev, a způsobili tak pohmoždění  zápěstních kůstek.

Když jsem se zvedl, zeptal se mě pan Price, jestli jsem v pořádku. Podíval jsem se na něj a viděl, že mu z nosu teče krev. Řekl mi, že když před chviličkou ležel na zemi, kopali ho do obličeje. Všechny tři nás strčili čelem k hotelové zdi. Žádali jsme tlumočníka a později i o uvolnění pout. Vysmáli se nám. Když jsme se spolu pokoušeli mluvit, křičeli na nás, kopali nás do nohou, vyhrožovali (policista mlátil do zdi vedle nás) nebo nám hlavu přitlačili ke zdi. Pan Price tak utrpěl vážné zranění čela. Drželi nás tak déle než hodinu. Po celou dobu nám policisté rozkopávali nohy, šlapali nám po nohách a podobně nás fyzicky šikanovali. V žádném jazyce nesdělili důvod našeho zadržení.

Slečna Dennet-Thorpe a já jsme byli převezeni na policejní stanici poblíž obchodního domu Tesco na Národní třídě. Řidič jel tak bezohledně, že na rohu dostal smyk a málem narazil do auta zaparkovaného na protější straně ulice. Policista, který mě vedl do budovy policejní stanice, mě okamžitě, jakmile jsme byli z dohledu, udeřil do pravé části obličeje. Potom mě strčil ze schodů vedoucích dolů na policejní stanici. Naštěstí jsem udržel rovnováhu. Cestou ze schodů mi policista boucháním pěstí do dlaně naznačoval, že mě uvnitř čeká bití. Jen co jsem sešel ze schodů, policista mě bouchl do žaludku, pak mě nadzdvihl a praštil mnou obličejem o zeď. Pokračovalo totéž fyzické týrání jako před hotelem.

Nálada mezi policisty na stanici byla hostilní, agresivní a hrozivá. Hrozba násilí byla všudypřítomná. Po registraci jsem byl umístěn do cely společně s třemi dalšími muži, z nichž jeden silně krvácel z nosu. Cela se během chvilky zaplnila asi 15 lidmi. Tu noc jsme nedostali najíst ani napít.

První jídlo jsem dostal až druhý den asi v 10 hodin ráno. Krajíček chleba a pár sýrových sušenek. Řekli nám, že jestli chceme jíst, musíme zaplatit. Během odpoledne jsme udělali sbírku a o půl páté jsme se najedli. Další jídlo jsme dostali až o půlnoci na Imigračním centru poblíž Vihohrad, kam převezli cizí státní příslušníky. Dostali jsme několik balíčků sušenek z vajíček, cukru a mouky. Vodu nám nedali. Vody na stanici bylo tak málo a byla tak strašně chlorovaná, že se nedala pít. Několikrát jsme to zdůrazňovali, ale nikdo nám nic k pití nedonesl.

K asi nejstrašnějším incidentům, jichž jsem byl svědkem, došlo na Imigračním centru poblíž Vinohrad. Od odpoledne 27. září nás tam brali postupně, ve skupinkách po šesti a osmi, bez jakéhokoli vysvětlení. Dohromady nás bylo asi šedesát, dohlíželo na nás 8 velice agresivních příslušníků pořádkové policie. Dali nám naše věci a rozvázali pouta. Žena vedle mě vytáhla mobilní telefon a pokusila se zavolat. Dva policisté se vrhli mezi zadržené, telefon jí sebrali a rozbili ho. Pak jsme museli všichni ven z velké místnosti, kde jsme pohodlně seděli, na chodbu, která byla asi 9 stop široká a 40 stop dlouhá. Na jednom jejím konci byla zeď, dveře vedoucí z chodby byly zamčené. Pořádková policie zatarasila volný konec chodby a donutila nás sednout si. Policisté pořád bouchali obušky do rukou - lidé se báli, že se na nás vrhnou. Jedna žena vytáhla fotoaparát a pokusila se celou tu děsivou scénu vyfotografovat. Policisté si ale všimli blesku. Tři si prokopali cestu mezi lidmi stlačenými na malém prostoru, prohledávali tašky a když našli fotoaparát, skopali osobu, která byla vedle tašky. Pak mrštili fotoaparátem o stěnu a vyrvali film. Filmy z fotoaparátů systematicky vytahovali všem předvedeným osobám. Zlikvidovali také všechny ostatní nepovolené věci.

Ačkoli jsme o to neustále žádali, bylo nám naprosto odepřeno právo telefonovat. Panu Priceovi bylo po celou dobu zadržení odmítáno lékařské ošetření zraněného nosu. Já jsem byl propuštěn z Imigračního centra ve čtrvtek 28. září v 8:15 s deportačním razítkem v pase. Ačkoli to bylo téměř 36 hodin po mém “zatčení”, nebylo mi formálně sděleno žádné obvinění ani žádný důvod vyhoštění.

 

 DODATEK

V ostrém protikladu je chování policie k asi 12 až 15 příznivcům krajní pravice, kteří byli 26. září ve stejném bloku cel. Měli s sebou celou sbírku zbraní: baseballovou pálku, slzný plyn a pistoli. Viděl jsem, jak jednomu z neofašistů bylo ihned po příchodu umožněno telefonovat, 15 minut poté, co nám řekli, že “tady není telefon”. Policisté se k neofašistům chovali přátelsky a uvolněně. Ráno 27. září byli neofašisté první propuštěni a byly jim vráceny všechny zbraně včetně pistole.

 

 

Výpověď o týrání a násilí ze strany policie, spáchaném během zadržení 26., 27., 28. a 29. září 2000 v Praze.

Úterý, 3. října 2000, Zpráva sestavená podle výpovědí Bertrandem Schmittem v Praze 30. 9. 2000

 

Tyto dokumenty byly sestaveny ve čtvrtek 29. září, po slyšení dvou francouzských státních příslušníků, kteří byli zadrženi během demonstrací, organizovaných proti summitu Mezinárodního Měnového Fondu a Světové Banky, v Praze 26. 9. 2000 a propuštěni 29. 9. 2000 během odpoledne po intervenci francouzského konzulátu v ??? táboře v Balkové.

Tato svědectví byla získána odděleně, jedno po druhém, v úřadě francouzského konzula a v jeho přítomnosti. Navíc kromě přímé výpovědi dvou francouzských státních příslušníků, jsme mohli konstatovat, že od doby oněch zadržení nebo těsně potom, více prvků (přítomnost podlitin v obličeji, na hrudníku a nohou, kulhání, zduřelé rty, jasně viditelné stopy po poutech a odřeniny zápěstí na jedné z těchto dvou osob).

Další výpovědi byly posbírány od osob zadržených 27. nebo 28. září a propuštěných ještě téhož dne, nebo o den později. Tyto rozličné výpovědi pouze potvrdily výpovědi těchto dvou Francouzů.

 

Svědectví Jeana Philippa Josepha

 

Události předcházející zadržení svědka jsou potvrzeny autorem této výpovědi, který byl v daném okamžiku přítomen na místě nikoliv vzdáleném od svědka, a který mohl sledovat vývoj událostí až do zadržení.

 

Úterý 26. září odpoledne:

 

Jean Philippe Joseph nejprve následoval "žlutý" průvod. Průvod vyšel z náměstí Míru ??? a šel ulicemi Rumunská a Legerova až k Nuselskému mostu, který byl zcela zablokován policií, podporovanou vodními děly a (??? obrněnými transportéry).

Když přišli sem a zjistili, že není možný žádný průchod ke Kongresovému centru, kde se scházeli účastníci summitu, se členové žlutého průvodu rozhodli, že setrvají před mostem. Členové italské organizace YA BASTA! tedy vytvořili kordon naproti policistům a rozhodli se tam zůstat dokud to jen bude možné. Měli v úmyslu blokovat přístup ke Kongresovému centru tak dlouho aby tam zablokovali přítomné účastníky kongresu.

Okolo jedné hodiny jejich přítomnosti, napjaté, ale zcela nenásilné, se objevili zvěsti o násilných srážkách s policií v jiném průvodu, který pokračoval o něco níže v Nuselském údolí, v "modrém" průvodu.

Brzy potom dorazila informace, že třetí průvod - "růžový" - dorazila na své místo určení a stejně jako žlutý průvod se rozhodl symbolicky blokovat příchody ke Kongresovému centru, aby tak překážel v cestě ke Kongresovému centru a zpomaloval odchod účastníků kongresu. Ve stejné chvíli přišli osoby, které předtím byly s růžovým průvodem a rozšířily informaci, že potřebují (??? v kopii chybí jeden řádek). Jedna malá skupina osob přítomných ve žlutém průvodu se tedy rozhodla přejít údolí a vydat se na druhou stranu k ulici Marie Cibulkové. Svědek se tam vydal doprovázen několika Francouzi, mezi nimiž byl i autor této výpovědi, který cestou požádal jednu členku OPH aby přišla na místo.

Když jsme přešli údolí, abychom se dostali na druhou stranu mostu, slyšeli jsme exploze několika slzných granátů, stejně jako mnohé sirény (policejní vozidla, sanitky). Ulice Jaromírova ve směru k Ostrčilovu náměstí byla na konci zcela přehrazena a přicházeli odtamtud novináři a několik členů OPH, všichni svědkové násilnosti  střetů, které se tam odehrávaly mezi policií a demonstranty.

Naše malá skupina opět vystoupala ve směru ke stanici metra Vyšehrad a odtamud se vydala směrem k ulici Marie Cibulkové. Když jsme přišli na místo, spatřili jsme, že se "růžový" průvod, doprovázený sambovým orchestrem, drží naproti důležitému policejnímu zařízení. Několik okolních ulic vedoucích ke Kongresovému centru bylo zablokováno policejními kordony a bariérami. V některých těchto ulicích byly organizovány "sittings" (pozn.: patrně sedací blokády) přímo před policejním zařízením. V jiných byly vytvořeny "filtrages" (demonstranti se chytili za ruce, aby tak symbolicky zablokovali cestu a překáželi v přístupu účastníků kongresu do Kongresového centra). Na žádném místě, které jsme navštívili, jsme nezaznamenal žádnou stopu po násilí, ani žádné násilné choutky,

Blokáda Kongresového centra trvala asi jednu hodinu, aniž by se vyskytl jakýkoliv i ten nejnepatrnější incident. Sedací blokády i lidské řetězy systematicky uvolňovaly cestu sanitkám přijíždějícím, nebo odjíždějícím z Kongresového centra, stejně jako obyčejným kolemjdoucím, nebo obyvatelům. Zastavováni byli pouze účastníci kongresu, se kterými se rozvíjela diskuse, zpravidla v nekonfliktním duchu ze strany demonstrantů i kongresistů.

Přemístil jsem se k sedací blokádě v jedné postraní uličce (směrem k ulici Na Bitevní pláni) ve chvíli, kdy se jeden z policejních zátarasů otevřel, aby mohl jeden z delegátů Kongresu vyjít ven z Centra. Blokáda se nepohnula a kongresista se pokusil projít, jdouce přes osoby sedící na zemi. Doprovázeli ho 4 policisté, kteří chtěli aby se demonstranti pustili. Ti zavolali další osoby, které přišli udělat kordon dávajíce si ruce, aby kongresistovi zablokovali cestu ven. Jeden z policistů tedy uchopil svůj obušek, násilně chytil jednoho demonstranta, který stál před ním, přimáčkl ho ke zdi jednoho domu a bil ho. Brzy se k němu připojil další policista, který začal demonstranta násilně spoutal. Ostatní demonstranti se brzy znovu přiblížili, stejně jako novináři, kteří celou akci fotografovali. Někdo vykřikl: "Nafilmujte jejich čísla" (Je hodno povšimnutí, že oproti tomu, co bylo normálně očekáváno jsem neviděl identifikační čísla na přilbách policistů, ale pouze pod kapsičkou jejich vesty). Téměř okamžitě potom policisté uvolnili svoje sevření a vrátili se za policejní zátaras, doprovázeje sebou i kongresistu. "Sitting" byl tedy obnoven.

Okolo 16:30 se rozšířila novina, že žlutý průvod upustil od blokády na druhém konci mostu a že se vrátil na náměstí Míru. Příchod do Kongresového centra z této strany byl tedy otevřený. Blokáda držená "růžovými" tak neměla žádnou skutečnou hodnotu a část demonstrantů se rozhodla vrátit v průvodu poté, co upozornila zbytek přítomných. Skupiny demonstrantů v okolních ulicích byly upozorněny a demonstranti se začali po skupinkách stahovat zpět. Skupina Francouzů odešla pohromadě.

Něco po 17:00 na rohu ulice Viktorínovy a potom, co se demonstranti začali stahovat zpět byl první policejní útok, bez jakéhokoliv předcházejícího upozornění a aniž bych mohl slyšet, ani v tu chvíli, ani předtím, oznámení o rozpuštění shromáždění policií. Na demonstranty byl hozen slzný granát, který způsobil malý panický pohyb směrem k ulici 5. Května. Někteří demonstranti se v běhu zastavili a otočili se. Policisté se tedy stáhli a vrátili se zpět na svou výchozí pozici. Demonstranti zůstali na ulici a čekali na opozdilce, jiní odešli pěšky, nebo odjeli tramvají číslo 18 zpátky na Václavské náměstí.

Jean Philippe Joseph, stejně jako ještě jeden Francouz, Xavier Nouhliann, zůstali na místě a připojili se k sedací blokádě, která byla blízko u ulice Petrovy (?).

Odehrál se další policejní útok, a některé osoby, přítomné na tom místě byly zadrženy, protože se účastnily blokády. V žádném momentě jim nebyly sděleny důvody jejich zadržení. Přítomní novináři a členové OPH byli vytlačeni od zatýkání a nikdo nemohl doprovázet zadržené.

Zadržené osoby byly naloženy do policejního auta a odvezeny k nějaké policejní služebně (policejnímu komisariátu), jejíž jméno Jean Philippe Joseph nezná. Tam byly vyloženy a postaveny do řady s roztaženýma nohama a rukama položenýma na stěně auta, kvůli provedení tělesné prohlídky. Různé věci jim byly zabaveny. Jeanu Philippu Josephovi zabavili jeho brýle. Zeptal se policisty anglicky, jestli by je mohl dostat zpátky, protože je potřebuje, ale místo odpovědi dostal facku.

Brzy po tělesné prohlídce byli zadržení znovu naloženi do auta a odvezeni na policejní stanici Lhotka.

 

Od večera v úterý 26. do večera ve středu 27.

 

Když přijeli na stanici (komisariát) Lhotka, zadržení požadovali přítomnost advokáta, nebo právo si zavolat, což jim bylo kategoricky odmítnuto.

Byla jim provedena nová tělesná prohlídka během které policista Jeanu Philippu Josephovi odebral různé osobní papíry jako lístky na metro, lístek z hotelu … a zničil je. Jean Philippe Joseph protestoval, ale policista se na něj rozběhl mávaje obuškem, tvářil se, že ho uhodí a křičel: "Fuck you!" a různé jiné nadávky.

Potom byl zadrženým předložen formulář psaný česky, který měly podepsat. Některé žádaly, aby jim byl přeložen. Na stanici byl přítomen překladatel, který překládal - nepřesně - různé formuláře. Všechny osoby byly zadrženy na stejném místě a za stejných podmínek, přesto nebyly formuláře pro všechny stejné. V některých byli obžalováni (zde asi obviňováni) z "odepření poslušnosti pořádkovým silám, rebelie a ublížení na zdraví policistů, v některých ne.

Jean Philppe Joseph, který měl u sebe mobilní telefon, který mu ještě nevzali, zatelefonoval na číslo organizátorů demonstrace a ptal se, co by bylo třeba dělat. Bylo mu doporučeno, aby podepsal listinu, jinak, že bude procedura propouštění komplikovanější. On a další zadržené osoby tedy podepsaly listinu, kterou jim policie předložila.

Zadržené osoby byly umístěny po 6-ti v celách o rozměru 15m čtvereních. Jean Philippe Joseph byl v cele s Xavierem Noulhiannem a čtyřmi Basky. Na této policejní stanici zůstali celkem 24 hodin, aniž je navštívil právník, člen OPH, lékař, nebo kdokoliv jiný zvenčí.

Dostali během 24 hodin 2x najíst, ačkoliv české zákony ukládají, že by měli mít jídlo vždy po 6-ti hodinách. Jídlo pokaždé sestávalo ze dvou krajíců chleba a pár koleček mortadelly. Mnoho zadržených byli vegetariáni a žádali o možnost mít vegetariánské jídlo, což je zaručeno Listinou základních práv a svobod. Tak jim byl odebrán salám a museli se spokojit s dvěma krajíci chleba.

(na jiných místech a především v centru cizinecké policie na Olšanské museli zadržení za jídlo platit, což nám bylo řečeno a potvrzeno četnými svědectvími zadržených osob)

Služebna, kde byl Jean Philippe Joseph umístěn nebyla vůbec zařízena na spaní a všichni museli spát na zemi, aniž by dostali alespoň deky.

 

Od večera ve středu 27. do večera ve čtvrtek 28.

 

Po 24 hodinách zadržování na tom místě byli zadržení převezeni do centra cizinecké policie na Olšanské, u Žižkova, centra, přes které byli transportováni skoro všichni, kdož byli zadrženi těsně po demonstracích 26., nebo tam byli přiváženi během 27. a 28. 9. ke kontrole.

Při svém příjezdu byli svědkové vystrašeni extrémním napětím, které na tom místě panovalo. Zadržené osoby byly systematicky slovně napadány, přítomní policisté vypadali agresivně, obraceli se na ně s křikem a postrkováním, někdy dost bezohledně. Byla provedena další tělesná prohlídka. Lidé byli svlečeni, byly jim přeříznuty tkaničky od bot, odebrán pas a/nebo identifikační průkaz, hodinky, stejně jako další osobní věci (které jim byly na konci zadržování vráceny). Je však pozoruhodné, že jinému francouzskému občanu, který vstoupil na území české republiky bez pasu, pouze s identifikačním průkazem, byl tento mimovolně odebrán a on byl vyhozen do ulic Prahy na konci svého zadržení bez jediného identifikačního dokladu. Francouzský konzulát mu musel vystavit "laissez-passer" aby mohl opustit území České republiky.

Na policejní stanici byly další osoby, z nichž některé vypadaly, že jsou vážně raněné. Byl tam jeden mladý Němec, viditelně zbitý na hlavě, krvácející na uchu, který vypadal otřeseně, jeden francouzsko-izraelský občan, Joshua Tzarfaty, se obličejem zduřelým na několika místech (oči, rty), s poraněnou nohou a trpící pohmožděním žeber, stejně jako americký turista s vylámanými zuby.

Další zadržení francouzští občané, kteří také byli na cizinecké policii, mi řekli o nějakém Američanovi jménem Price, který byl zraněn na hlavě, a který tvrdí, že byl zbit na této stanici.

Početná svědectví od lidé různých národností mluví o (??? chybí začátek stránky) centrum policie na Olšanské, kde strávili noc ze středy 27. 9. na čtvrtek 28. 9.

Jean Philippe Joseph vypovídá, že bylo zakázáno mluvit a pokud někdo učinil pokus o komunikaci se svým sousedem, jeden policista se zvedl, přiblížil se k němu a zakřičel na něj, mávaje nad ním svým obuškem. Občas policista z legrace naznačoval úder obuškem, čímž rozesmíval ostatní přítomné policisty.

Některým ze zadržených nebylo dovoleno odejít na toaletu. Když si říkaly o povolení anglicky bylo jim odpovídáno: "No, you are wrong, you are wrong". Pročež se jeden rozzlobený demonstrant rozhodl vykonat potřebu v cele. Policisté zasáhli a odvedli jej do místnosti, z níž se vrátil po několika minutách vyděšený a uklidněný (=nikoliv rozzlobený).

Jednu chvíli bylo několika osobám povoleno jít na toaletu. Když tam dívky odcházely, policisté si stoupli za ně a smějíce se, dělali obscénní gesta se svými obušky.

Na tomto místě někteří ze zadržených slyšeli o mučení a surovém nakládání. Jeden Němec byl přivázán za nohy i za ruce a měl zlámané prsty. Nemohli jsme si však toto ověřit. Bylo by proto vhodné se informovat na německém konzulátu v České republice.

Americko-rakouská 17-ti letá dívka Silvie Yolanda Mach, zadržená, mladistvá, jejíž rodiče, ani zákonný zástupce nebyli neprodleně informováni o zadržení, což jest přímo uloženo českým právním řádem byla obviněna z "neuposlechnutí, odporu a nadávání úřední osobě" zachvácena panikou, či hledajíce záchranu skočila z prvního patra policejní úřadovny, zlomila si nohu a ruku a dnes leží v Thomayerově nemocnici. Budeme-li věřit českému rádiu, měla by se vrátit do vězení až se zotaví.

 

Noc ze čtvrtka 28. na pátek 29. odpoledne

 

Jean Philippe Joseph, Xavier Noulhiann a Joshua Tzarfaty byli společně s dalšími zadrženými Francouzi a jinými cizinci převezeni v noci ze čtvrtka na pátek do tábora v Balkové u Kracína nedaleko Karlových Varů, v okrese Plzeň-sever.

Po příjezdu do tábora byli úplně svlečeni, byli jim zabaveny jejich věci (včetně oblečení). Potom jim bylo zapsáno číslo zadržení po délce celé paže modrým inkoustem a poté byli oblečeni do pruhovaných pyžam. Sám jsem mohl vidět čísla napsaná inkoustem na pažích dvou Francouzů, kteří mi sdělili svá svědectví.

Takováto praktika je skutečnou urážkou všech Čechů, Židů, Cikánů a odpůrců nacistického režimu za Protektorátu Čechy a Morava, kteří byli deportováni do koncentračních táborů, jakož i všech ostatních deportovaných. Že se takováto praktika děje vcelku normálně v demokratické zemi nelze v žádném případě tolerovat.

Tímto označením bylo zadrženým dáno najevo, že se nacházejí ve speciálním režimu, že byli zbaveni práv a že nemají právo ani na jeden telefonát, či návštěvu během tří týdnů.

Poté byli uvedeni do cel. Lidé stejné národnosti byli odděleni.

Policisté přinesli znovu jídlo obsahující maso. Vegetariáni mezi zadrženými se dožadovali práva na vegetariánské jídlo, což bylo kategoricky odmítnuto. Všichni zadržení se proto rozhodli držet hladovku. Po deseti minutách policisté jídlo odebrali všem zadrženým.

Možná jako trest za hladovku policie bránila zadrženým ve spánku, nechali rozsvícena všechna světla a mluvili hlasitě celou noc.

 

Pátek 29. ráno

 

Velmi brzy ráno byli zadržení, kteří se pokoušeli dospat noc, vzbuzeni ranami na dveře a křikem: "Wake up!" a nadávkami.

Později ráno vyvolalo ohlášení příchodu reprezentanta francouzského konzulátu a konzula změnu postoje ze strany policistů. Francouzi byli shromážděni a byly jim vráceny věci.

Poté co se přesvědčil o jejich přítomnosti, konzul žádal o návrat společně s francouzskými zadrženými a stál si za jejich doprovodem do Prahy. Původní záměr českých policistů byl dát zadržené do auta a odvézt je na česko-německou hranici a tam je zanechat.

Je hodno zaznamenání, že až do rána neměla konzulární služba přesný seznam všech zadržených osob, ani míst jejich zadržování. Na otázky ze strany francouzského konzulátu odpověděla česká policie, že není možné dát přesný seznam, protože se zadržené osoby nacházejí na různých místech. Mnoho zadržených bylo identifikováno a lokalizováno buď na základě svědectví osob přítomných zadržení, nebo držení, nebo v důsledku telefonátů rodin, které byly upozorněny přáteli přítomnými na místě. České úřady v žádném případě neulehčili zahraničním konzulátům práci.

Ani v tuto chvíli si nejsme úplně jisti, že všichni zahraniční občané byli propuštěni, ani tím, že by zahraniční konzuláty měly přehled o všech zadrženích.

 

Výpověď Joshuy Tzarfatyho

Odpoledne úterý 26. 9.

 

Joshua Tzarfaty studuje medicínu v Izraeli a má dvojí občanství francouzské a izraelské. Demonstrace 26. 9. se účastnil jako zdravotník. Z tohoto titulu nosil pásku s červeným křížem a jeho zdravotnická brašna jím byla taktéž označena. Páska, kterou mi ukázal, byla rozpoznatelná na dálku a přesvědčila mě o možnosti rozeznat jej během celé demonstrace.

Joshua Tzarfaty vyrazil se žlutým průvodem s dalšími třemi členy zdravotní pomoci a doktorem. Po příchodu na Nuselský most byli mobilním telefonem přivoláni na pomoc zdravotní službě u modrého průvodu, který se dostal do vážných střetů s policií na dně Nuselského údolí.

Sestoupili. Zde viděli množství zraněných osob, buď po úderu obuškem, nebo dlažebními kostkami, které policisté házeli nazpátek v odpovědi na kostky házené některými demonstranty. Některá zranění byla poměrně vážná. Mezi zraněnými nebyli pouze demonstranti, ale i novináři, členové OPH a kolemjdoucí.

Po vážných srážkách a dalším zásahu policie byl modrý průvod rozprášen. Joshua se proto přemístil k růžovému průvodu, odkud byly oznámeny srážky ve chvíli rozprášení průvodu. Bylo mezi 17:00 a 18:00. Zde se nacházeli další zranění. Joshua Tzarfaty se o ně staral a ztratil se zbytku své zdravotnické skupiny.

Šel se znovu sjednoceným růžovým průvodem směrem na Václavské náměstí.

Při příchodu na náměstí byli policisté velmi násilní (bylo to krátce po té, co lidé rozbili výlohy restaurace McDonalds, která se nachází v horní části náměstí, naproti Muzeu). Ve zmatku našel jednoho člena zdravotní hlídky, pod dojmem panického útěku se rozhodli opustit náměstí a jít na bezpečnější místo.

Vydali se malou uličkou z náměstí, klidně se vzdalovali. Najednou uslyšeli policejní sirény a hluk aut, která zastavila za nimi. Policisté vystoupili a začali zadržovat osoby, které se nacházely na ulici. Joshua dostal strach a začal utíkat opačným směrem. Několik policistů se rozběhlo za ním. Běžíce Joshua křičel: "Red Cross, Red Cross".

Jeden policista jej dostihl, brutálně srazil na zem a utrhl část látky s označením červeného kříže na tašce a poprvé jej udeřil do obličeje. Dorazil druhý policista, vytáhl něco jako popruh, nebo kožený řemínek a svázal mu s ním ruce dost silně na to, aby známky po spoutání byly viditelné ještě o několik dní později.

Byl naložen do antonu, kde již bylo 7 zadržených osob. Byl položen na zem obličejem ke stropu. Jeden policista jej udeřil do hlavy. Přišli další policisté, otočili jej a natáhli mu ruce a nohy. Ležel si na rukou, na nohou, především na kloubech, na hrudníku. Policista jej znovu udeřil do hlavy. Zvedli jej a strhli mu pouta. Policista mu odepnul pásek a křičel něco v češtině, čemu Joshua nerozuměl. Policista rozřízl pásek nožem. Policista jej znovu udeřil do břicha a opět položil na zem. Takto cestoval v autě dokud nedojeli na stanici, jejíž jméno Joshua nezná. Avšak několik německých svědků tvrdí, že jej viděli ve středu na stanici v Lupáčově ulici na Praze 3.

 

 

Večer úterý 26. do noci středa 27.

 

Přišli pro něj a dali mu podepsat prohlášení, aniž by mu ho předtím přeložili.

V žádném momentě nebyly Joshuovi sděleny přesné důvody jeho zadržení. Žádal, aby mohl někomu zavolat, nebo aby se mohl spojit s OPH, ale to mu bylo suše odmítnuto.

O něco později ho vzali do jiné místnosti, kde byl znovu bit do zad, žaludku, přes ústa. Potom ho vrátili do cely.

K jídlu dostal dva krajíce chleba a salám. Joshua je přísný vegetarián a když žádal něco jiného, dostal pouze chleba. Potom zkoušel spát na malé lavičce, ale nemohl kvůli bolesti.

Joshua si myslí, že zuřivost policistů vůči němu byla zapříčiněna tím, že měl na sobě modré triko a že si policisté mysleli, že byl účastníkem slavného "modrého" průvodu, ve kterém byly násilné srážky s policií.

Existují bohužel velmi silné domněnky, že pokud policie byla ovlivněna barvou, nebyla to barva Joshuova oblečení, ale ta jeho pleti. Ve skutečnosti se mnohé výpovědi shodují v tvrzení o rasistickém rozhodování a chování některých policistů (toto je také doloženo českými pozorovateli a faktem, že ze zadržených osob ti nejhůře týraní byli především občané Izraele a Řecka).

Joshua chce však upřesnit, že všichni policisté ze stanice se k němu nechovali tak tvrdě a že dva z nich se zdáli být zaujati jeho vzhledem, jedna žena mu dokonce nabídla, aby šel vyhledat lékaře, což Joshua odmítl.

 

Cesta ve čtvrtek 28.

 

Po 24 hodinách strávených na stanici v Lupáčově ulici, byl Joshua převezen na jinou stanici. Tam byl nějaký člověk, který k němu přišel, ukázal mu průkaz (resp. kartu) OPH, chvíli s ním mluvil a poradil mu, aby podepsal prohlášení, které mu dají. To také udělal. (Po propuštění, v pátek večer, jsem ho vzal do Informačního centra, aby mohl nalézt své přátele, kteří na něho čekali, a povědět o podmínkách svého zadržení novinářům. Jiní členové OPH, kteří zde byli nám jasně vysvětlili, že žádný z členů jejich asociace neměl přístup na stanice.)

Po krátkém pobytu na této stanici byl převezen do centra cizinecké policie v ulici Olšanské u Žižkova, kde se nacházely mnohé zadržené osoby. Když přišel a policisté viděli, že si drží bok a že kulhá, jeden z nich mu dal svým obuškem ránu na bolestivé místo "jako náhodou", potom se omlouvaje. Tím rozesmál ostatní.

Joshua byl zaveden do nějaké místnosti, kde byl zcel svlečen, jedním policistou, který otevřel dveře v jednu chvíli právě když byl zcela nahý, aby ho všichni, kdo byli v hale mohli vidět. (Tato skutečnost mi byla sdělena více zadrženými, muži i ženami, kteří museli podstoupit stejné "potěšení")

Potom bylo přistoupeno k sejmutí jeho otisků prstů a k fotografování, kvůli založení jeho ( ??? antropometrického lístku). Poté, co byl vyfotografován, se mnozí policisté bavili tím, že si jej fotografovali pro své "rodinné album".

Vzhledem k tomu, že měli pasy  a identita byla jasně určena, mohli bychom se ptát, proč policie přistupovala k zakládání spisů s otisky prstů a fotografiemi, protože v českém právním řádu je podmínka, že pokud je identita osoby jednou zjištěna, neměly by jí být ani odebírány otisky prstů, ani by neměla být fotografována (čl. 13, odst. 7 zákona 283/1991 - nebo "PolAct - pozn. uvádím nepřeloženo, protože mi není zcela jasné o co se jedná. Že by zkratka nějakého zákona?). Žádná z osob, na kterou byla tato opatření aplikována nemohla, podle mých vědomostí, znát důvody, ani získat nějakou informaci o pozdějším užití oněch materiálů, ani když na to vznesli dotaz.

Na stanici cizinecké policie žádal Joshua, aby si směl zatelefonovat. Toto právo mu bylo odepřeno.

 

Noc ze čtvrtka 28. na pátek 29. ráno

 

Joshua, stejně jako další lidé přítomní na policejní stanici byl naložen do autobusu. Ve vozidle byla velmi malá klec a policisté do ní zavřeli dva lidi, jen tak pro zasmání.

Po jejich příjezdu do záchytného tábora v Balkové se museli svléct, byly jim odebrány jejich věci, potom jim bylo na paži inkoustem napsáno číslo a dostali pruhované pyžamo.

 Při jejich příjezdu jim bylo řečeno, že by tam mohli zůstat až 180 dní a že nemohou ven, aby si protáhli nohy na více než 1 hodinu během 24 hodin. Přesto, když někteří žádali o možnost vycházky/procházky, bylo jim toto právo kategoricky odepřeno.

Čtyři byli umístěni do cely o velikosti asi 15m čtverečních.

Policisté z tábora k vězňům mluvili pouze česky, většinou řvali a doprovázeli svá slova živými gesty. Přesto ve chvíli, kdy jeden ze zadržených z Joshuovy cely otevřel okno, aby mohl komunikovat se zadrženými z vedlejší cely přišel jeden dozorce, který s nimi nemluvil jinak než česky a - anglicky - mu sdělil příkaz, že musí okno zavřít.

K jídlu měli maso. Zadržení, kteří byli vegetariáni, mezi nimi i Joshua, žádali, aby mohli mít něco jiného, ale policisté nechtěli. Proto se rozhodli, že začnou držet hladovku. Když policisté viděli, že odmítají jíst, po deseti minutách jim jídlo vzali a nedali jim nic jiného.

Během celé noci jim bylo bráněno ve spánku, světla zůstala rozsvícená, policisté ze stráže křičeli.

Ráno, když policisté viděli, že nikdo nejedl, vzbudili zadržené, kteří se snažili spát křikem a boucháním na dveře. Vešli do cel a třásli jimi volaje: "No sleep, no sleep".

Když přijel francouzský konzul byli přeskupeni, potom jim byly vráceny jejich osobní věci. Také jim byly vráceny pasy, ve kterých bylo nalepeno výjezdní vízum s platností 24 nebo 48 hodin, podle jednotlivců.

Joshua sám neviděl, že by byl v Balkové někdo bit, ale slyšel, že tam prý zbili jednoho Němce.

 

Jiné informace

 

Vedle těchto dvou výpovědí jsem měl možnost posbírat jiné informace, pocházející od různých lidí zajištěných, nebo zadržených.

Více případů samovolného zadržování je zrovna tak k pláči

Dva Francouzi - Aude a Boris - byli také zadrženi ráno 27. 9. 2000 mimo jakoukoliv demonstraci či shromáždění, nebezpečného charakteru, když šli po Karlově mostě ve společnosti dalších cizinců. Po příjezdu dvou policejních aut a kontrole totožnosti byli zadrženi a dopraveni na policejní stanici pro cizince v Olšanské, aniž jim byly sděleny důvody jejich předvedení, a to ani v tom momentě, ani potom.

Já sám jsem musel podstoupit kontrolu totožnosti, během čtvrtka 28. 9. na zastávce tramvaje, daleko od centra, vzdálen od všech míst, kde probíhala shromáždění, nebo setkání, takže tam nebyla žádná demonstrace a bezpečnost majetku ani osob nebyla v žádném případě ohrožena a nic nemohlo odůvodnit mou kontrolu, ani v mém chování, ani v mém oblečení (českými pořádkovými silami velmi často užívané měřítko, bohužel stejně jako "špinavé huby"). Jediným důvodem pro mohutnou kontrolu (protože ji vyžadovalo ne méně než 6 policistů) je, že jsem se nacházel ve společnosti několika Francouzů a že jsme mluvili francouzsky. Kontrola pasů byla provedena a dala tak místo vytvoření lístku/spisu/dokumentu. Oslovené osoby nedostaly žádnou jeho kopii, nebylo poskytnuto žádné vysvětlení kontroly, dokonce ani po výslovném dotazu v češtině. Kontrolovaným osobám nebyla poskytnuta žádná informace o použití a budoucnosti oněch dokumentů.

Mnohé další výpovědi kladou důraz na urážky, prudkost a týrání všeho druhu (bránění ve spánku, nazí zadržení před svědky, gesta či slova obscénní nebo rasistická, zastrašování, …) na žalostné podmínky zadržování (spaní na zemi bez pokrývky, zavírání mnoha lidí v malém prostoru, pouta, absence lékaře, nebo lékařské asistence pro zraněné osoby, …).

V téměř všech případech bylo pro zadržené osoby nemožné vidět advokáta, nebo si zatelefonovat.

 

Tadzio Mueller, německý občan, žijící ve Švédsku

Email: tadziom@hotmail.com, Tel.: ++46-8-7040395

Adresa: Drottningholmsvagen 300 2tr., 16731 Bromma, Sweden

26. září jsem se účastnil tzv. "růžového pochodu", který, pokud vím, zorganizoval jediné stoprocentně pokojné velké blokády za celý den. Poté, co jsme ukončili svou blokádu v ulici 5: května (asi kolem 19. hodiny), rozhodli jsme se vydat se na pochod do středu města, uvažovali jsme o tom, že se připojíme k demonstracím u opery, ale také jsme chtěli svým způsobem oslavovat, protože se nám zdálo, že pro nás ten den prošel velmi dobře a naše blokády byly víceméně úspěšné. Když jsme, totiž pozůstatky růžového pochodu, dorazili do oblasti nedaleko Muzea, dověděli jsme se dvě skutečnosti: zaprvé, že večer v opeře pro delegáty byl zrušen a zadruhé, že na Václavském náměstí došlo k určitému množství omezených násilností. Rozhodli jsme se přiblížit se k oblasti, kde se předtím odehrály "násilnosti" (ukázalo se, že "násilnosti" se omezovaly na rozbitého MacDonalda a KFC), abychom přesvědčili své kolegy demonstranty, že se nepodílíme na takovýchto akcích, které - kromě možných morálních námitek, prostě umožňují moci označit nás za pouhé chuligány. Také jsme tam šli, abychom vyjádřili solidaritu s protestujícími a v případě policejního útoku jsme chtěli zasáhnout jako síla proti rozšíření násilí.

K tomuto útoku skutečně brzo došlo. Asi kolem 20. hodiny (předpokládám) se po Václavském náměstí směrem nahoru k Muzeu začal pohybovat těsný kordon policie. Policisté honili demonstranty obušky, třaskavými granáty a slzným plynem. V reakci na to jsme si sedli na malý dopravní ostrůvek před Muzeem a opakovaně jsme skandovali "NO VIOLENCE! (NÁSILÍ NE!)".

Jak policie pokračovala ve své ofenzívě, aniž by vydala příkaz, aby se demonstranti rozešli (což, pokud jsem informován, je podle zákona povinna učinit) byl jsem svědkem několika děsivých scén, kdy policisté skutečně brutálně zbili některé demonstranty. Když se policie a slzný plyn přiblížil až k nám, rozhodli jsme se "ustoupit" (omluvte vojenskou terminologii) spořádaným způsobem dobrých demonstrantů. "Jděte, neutíkejte - vezměte se za ruce!" Během tohoto "ústupu" byla skupina, která tvořila pozůstatek růžového pochodu, rozbita a já jsem se pak dal dohromady s přáteli ze Švédska, s nimiž jsem přijel. Zůstala z nás skupina asi 20-25 osob, z nichž skoro nikdo neměl zkušenost z rozsáhlých demonstrací.

Když jsme spořádaně ustoupili asi 30 metrů, poté, co jsme se všichni vzali za ramena, otočili jsme se a viděli jsme scénu naprosté zkázy: Policie zcela evakuovala Václavské náměstí a nyní bila a slzným plynem oslepovala demonstranty pomalou ofenzívou z jihozápadního konce náměstí. Na to jsme, "Švédi" a já, reagovali tím, že jsme si všichni sedli na vozovku a znovu jsme skandovali "NO VIOLENCE", což způsobilo, že se policejní linie zastavila asi dvacet metrů před námi. Nálada byla nesmírně napjatá, ale měli jsme jaksi dobrý pocit, že jsme - jak jsme se naivně domnívali - zastavili policejní ofenzívu jen pouhým příkladem nenásilného protestu. Pak, když napětí, jak se zdálo, trochu opadlo, někdo zezadu naší strany hodil směrem k policistům dlažební kostku. Tady mi prosím dovolte odbočení: Nejsem si jist, a bohužel si nikdy nebudu jist, zda demonstrant, který hodil tento kámen, byl zbabělec, který využil našeho nenásilného protestu pro svůj čin, a tak nás vystavil ohrožení, anebo zda to byl agent provokatér - využívání několika stovek agentů provokatérů onoho večera na Václavském náměstí bylo dostatečně zdokumentováno nejen OPH a demonstranty, ale i mainstreamovými českými sdělovacími prostředky.

Ať už je tomu jakkoliv, policie využila tohoto kamene jako záminku k tomu na nás zaútočit, což učinila tím, že vypálili slzný plyn přímo do naší pokojně sedící skupiny. Někteří v naší skupině, kteří buď neměli plynové masky anebo si je nestačili dostatečně rychle nasadit, byli vystaveni slznému plynu, což přirozeně znamenalo, že jsme se dali na rychlý ústup, a to bylo v každém případě rozumné rozhodnutí, neboť policie začala dál postupovat ulicí, Vinohradskou. Poté, co jsme ošetřili své "raněné", rozhodli jsme se jít domů. Ušli jsme asi tři bloky nahoru po Vinohradské, pak jsme se rozhodli opustit hlavní ulici, která se nám zdála otevřená a nebezpečná, a vydali jsme se směrem doleva nahoru Italskou a došli jsme k parku Riegrovy sady. Tento tichý park se nám zdál dostatečně vhodným místem, kde si na okamžik sednout a uklidnit se, protože mnoho z nás bylo dost otřeseno, a rozhodnout se, kam jít dál.

Asi za pět minut, právě, když jsme se rozhodli vydat se ke stanici metra Florenc, náhle začali do parku přibíhat lidé, policisté ve "vesmírných oblecích" za nimi a znovu na nás stříleli slzný plyn. V tuto chvíli se naše dosud souvislá skupina Švédů rozbila na kusy, někteří utíkali směrem na sever, Italskou, jiní, já, má dívka a pár dalších přátel, jsme běželi dál do parku. Tam nás policie téměř dohnala a dostal jsem několik rad obuškem do zad (naštěstí jsem na zádech měl ruksak). Neměl jsem tušení, že je policie tak blízko. Někdo zakřičel: "Ven z parku!" a my jsme poslechli, vyběhli jsme do Polské ulice - a to byla zásadní chyba, neboť tam nás zastavilo několik policejních aut, nedaleko křižovatky Polské a Chopinovy ulice, muselo být kolem 20.30. Jeden policista mě chytil za paži, protože jsem utíkal nejblíže vozovce, ale E., má dívka, zařvala tak silně, že ho to asi dezorientovalo a tak se mi podařilo dostat se z jeho rukou. Pak nás zatlačili všechny čtyři proti zdi, tam jsme se zase vzali za ramena, báli jsme se, že nás roztrhnou. Držel jsem se Eliny a Pera po - jak se mi zdálo - velmi dlouhou dobu, až zezadu přišel policista a vytáhl mi hlavu nahoru, obuškem mě tlačil na ohryzek. Touto dobou už byla z naší skupiny E. vytažena - neměl jsem tušení, co se s ní děje. Když mě vytrhli ze skupiny, hodili mě na zem, policista si mi sedl na záda a zkroutil mi ruku ještě výše nahoru. Dostal jsem se do šoku, brečel jsem, hyperventiloval jsem, a neustále jsme opakoval: "Don´t hurt us, we are peaceful, don´t hurt us" (Nepůsobte nám bolest, my sme pokojní [demonstranti], nepůsobte nám bolest.) - anebo jsem opakoval sobecky "Don´t hurt me - Nechte ? Nepamatuju se. Tento dlouhotrvající hluk asi policistům začal jít velmi na nervy, a tak se rozhodli umlčet mě tím, že mi nacpali do úst obušek a tak mě v podstatě umlčeli roubíkem. Přišla pozorovatelka od OPH a zeptala se, jestli jsem v pořádku, což jsem zjevně nebyl, tak mě jen vzala za ruku, což byla alespoň útěcha. Jeden francouzský fotograf, s nímž jsem se seznámil na Arts and Resistance Festival, přistoupil k policistů, a úpěnlivě je žádal, aby nám přestal působit bolest, že 15 minut stačilo. Za určitou dobu, mohla to být jakákoliv doba mezi 3 a 20 minutami, postavili mě, P. a A na nohy. Byl to zázrak, že jsem viděl, že tam stojí E. - nebyla zatčena, ale jen, jako já, hystericky brečela, ale alespoň ji někdo z naší skupiny utěšoval.

Do tváře mi zamířily dvě filmové kamery - tyto záběry byly toho večera odvysílány v |České televizi - pak mě odvedli ulicí k policejnímu automobilu, do něhož posadili mě, ale ne mé přátele. V autě mi odmítli poskytnout vodu a policista, který seděl vedle mne, mě urážel. Odvezli mě k dodávce, která už byla dost plná zadržených, svázali mi ruce pouty z umělé hmoty. Jednomu ze zadržených, jak jsem posléze zjistil, J., Izraelci s francouzským občanstvím, se podařilo mě uklidnit tím, že hovořil o různých náhodných záležitostech, které neměly se zatčením nic společného.

Když jsme - tedy Ital S., Američan Ch.E, Holanďan R, Izraelec-Francouz J, já a dva Češi - dorazili na policejní stanici, o níž jsem se později dověděl, že je v Lupáčově ulici na Praze 3 - asi v 21.15 - 21.30, policisté nás vtáhli dovnitř, donutili nás, abychom se postavili ke zdi, a odebrali nám všechno, včetně pásků a tkaniček od bot. Bylo s námi zacházeno velmi hrubě a každý policista, který šel kolem, nám dal buď facku anebo nás kopl. Měl jsem velký strach, protože z  nás pěti cizinců, kteří tam byli (s Čechy bylo zacházeno daleko lépe než s námi, z jakého důvodu, to nevím), jsem byl jediný, kterému odebrali kalhoty a já jsem to interpretoval jako předehru k možnému znásilnění. Když jsem začal uvažovat o tom, zda není třeba některý policista nakažen HIV (předpokládám, že je to dost důležitá otázka, pokud se vás snad chystají znásilnit), věděl jsem, že jsem ve velmi nezáviděníhodné situaci. Stál jsem tam polonahý, a byl jsem obětí fyzického i slovního násilí od různých šašků v uniformách. Skutečně jsem pochopil, co znamená výraz "dehumanizace". Ale to nejhorší mělo teprve přijít.

Nevím, za jak dlouho k tomu všemu došlo, ale odvedli každého z nás, po jednom, do místnosti vedle chodby, v níž jsme museli stát. První, kterého odvedli, byl Joshua, možná protože měl trochu tmavší pokožku, možná proto, že vypadal jako anarchista, možná proto, že jako člen lékařského týmy měl v tašce lahvičku s alkoholem na čištění ran, a policisté to možná považovali za materiál na  Molotovovův koktejl.

Ať už je tomu jakkoliv , odvedli ho do vedlejší místnosti a po dobu, zdálo se, asi 20-30 minut, ale mohlo to být víc i míň, jsme ho prostě slyšeli řvát, slyšeli jsme, jak křičí policisté, slyšeli jsme hluk bití a kopání - když jsem ho posléze uviděl, měl zlomené žebro (podle vlastní diagnózy), dva monokly na očích a těžce kulhal. Opravdu jsem se strašně bál, protože jestliže se jim podařilo přimět muže který sloužil tři roky v izraelské armádě, takhle děsně křičet, co asi udělají mně?

Nevím přesně, kdy jsem přišel na řadu, ale myslím, že jsem byl poslední. Všichni jsme byli po řadě odvedeni do té místnosti, přímo před těmi, kdo už byli zbiti, a pak umístěni do zatýkacích cel a divošsky mláceni po dobu 10-20 minut. V mém případě, než mě zbili, mě přiměli, abych si sedl na lavici v malém předpokoji, než na mě "přijde řada". Tam mi strčili hlavu ještě víc dolů, až jsem ji měl mezi nohama, a pak jeden policista mi do obličeje strčil svou vojenskou botu, gestem "lízej ji!" Když jsem nereagoval, shodili mě na zem, kopali mě, chodili po mně, a všeobecně mě ponižovali, jen pro vlastní zábavu.

Když jsem nakonec "přišel na řadu", oni, tedy možná čtyři nebo pět policistů (bohužel nemám čísla ani jména ani si nepamatuju jejich obličej) mě zvedli z podlahy, strčili mě do místnosti, kde byly zatýkací cely, a několik minut mě bili. Jeden policista, s nejsadističtějším úsměvem z nich, zjevně věděl, co dělá, protože mi dal dvě silné rány na ucho, a pak jsem po určitou dobu na to ucho nic neslyšel, bylo opuchlé a modré a došlo k protržení ušního bubínku, jak potvrdil lékař po mém návratu do Švédska. Když jsem po těchto ranách upadl na zem, dál mě chvíli kopali a pak mě zase zvedli. Sadistický policista na mě zařval (myslím, že to bylo anglicky) odkud jsem. Odpověděl jsem "Německo", což myslím česky znamená "Německo", anebo alespoň "německý". Když jsem to řekl, do místnosti vstoupil člověk, který vypadal jako vyšší důstojník, a zdálo se, že svým mužům říká, aby to nepřeháněli. Jestli to bylo proto, že jsem řekl, že jsem Němec (a Češi si to nechtějí rozházet s Německem) anebo protože se mu zdálo, že už to mlácení stačilo, anebo jestli policistům řekl, aby to nepřeháněli (konec konců, nerozumím česky) - to vůbec nevím,. Je to jen, co si myslím,že se stalo.

Co se týče důsledků tohoto bití, už jsem se zmínil o zraněních, které utrpěl J. a já. Ch., Američanovi, vyrazili kus předního zubu, S. Itala, těžce zbili na ledvinách, což ho strašně bolelo, R. Holanďan, vypadal silně zmlácen, ale nemám informace o podrobnostech. Ch. mimochodem vůbec ani nebyl demonstrant - byl to jen turista (i když dost levicový), který byl v Praze na dovolené a chtěl si demonstraci vyfotografovat. Jak mi řekl později, udělal chybu v tom smyslu, že si při fotografování stoupl ZA policejní kordon - a tak ho sebrali.

Po zmlácení mě strčili do malé cely (odhaduji velikosti asi 1.1 krát 1,5 metrů), kterou jsem posléze sdílel s nějakým Čechem. Strávili jsme noc ležením na podlaze té miniaturní cely, jako zvířata v zoologické zahradě. Ráno, asi mezi šestou a sedmou hodinou (nikdy nám neřekli, kolik je hodin, to byla jedna z nejhorších věcí, že jsme neměli pojem o čase) přišli a řekli nám, že jestliže podepíšeme dokument, jemuž jsme nerozuměli - po celou dobu tohoto trápení mi odpírali tlumočníka - dostaneme snídani. Někteří z nás podepsali (já ano) někteří nikoliv, ale snídaně se skládala jen z plesnivého chleba a salámu. Pokud jste byli vegetarián (což já nejsem) dostali jste prostě jen chleba, což je prý porušením českého zákona, ale, světe div se! jim to moc nevadilo. No, po té snídali, konečně oficiálně zaregistrovali, že jsme byli zadrženi - což, jak jsem si povšiml, neučinili, když jsme byli přivedeni na policejní stanici - to ve mně vyvolalo onoho večera velký strach, jak se řekne česky "desaparecido"? (nezvěstní) -a vyfotografovali nás, což zase, jsem přesvědčen, je porušením českého zákona, protože jsme všichni měli u sebe dokumenty (pasy) a identifikovali jsme se. Během toho dopoledne nás odvezli na jinou, více "administrativní" policejní stanici, kde jsme měli učinit výpovědi. Nevím přesně, kde tato stanice byla, ale vím, že byla jen několik bloků (3 až 10 bloků) od stanice, kde jsme byli původně, protože policisté nás přiměli, abychom tam šli pěšky v  jednostupu, se svázanými rukama, přičemž jsme si nesli svá zavazadla a vypadali jsme jako středověké procesí kajícníků.

Na policejní stanici nás přiměli určitou dobu čekat, policisté se všichni shromáždili před zatýkací celou (kde jsme konečně byli všichni v téže místnosti, což bylo velmi důležité pro naši morálku) dali si před celu židle a zahájili malé představení, v jehož rámci se na nás dívali, měli zjevně radost z naší bezmocnosti. Tento pocit bezmocnosti nám zvyšovali tím, že se před námi předváděli s potěšením ze svobodné činnosti, kouřili, pili, váleli se uvolněně v křeslech, jedli hroznové víny a dorty se šlehačkou co nejostentativnějším způsobem, a tak dál a tak podobně. Dokonce zašli tak daleko, že napodobovali malý výprask: jeden policista zatáhl druhého mimo náš dohled a tam předstírali, že ho bijí (dělali hluk ran) a druhý policista křičel: "Ne, nebijte mě!" Vnímal jsem toto chování, i když nebylo fyzicky násilné, jako velmi zákeřně kruté, protože nám mělo dát najevo, jak jsme slabí a jak oni jsou silní. Teprve když Ch. navrhl, abychom považovali je,nikoliv sami sebe, za cirkusové zrůdy, se pro nás situace zlepšila.

Odváděli nás individuálně k výpovědi. Přivedli mě do místnosti, kde se měl starší policista, který mluvil trochu německy stát mým "překladatelem". V důsledku naprosto základního nedorozumění, představy, že budu-li "spolupracovat", brzo mě propustí (i když jsem něco věděl o solidaritě ve vězení) nejen jsem opakovaně nežádal o právního zástupce (požádal jsem o něj jen jednou) ale řekl jsem jim historii celého dne, aniž bych se však sám inkriminoval a aniž bych inkriminoval jiné. Ukázalo se, že mě chtějí obvinit z "útoku na veřejného činitele", protože to mi ten policista pořád vnucoval: "Takže jste zaútočil na policistu, který se vás pokusil zatknout!" Musel jsem to opakovaně popírat a trval jsem na tom, že chci vidět ten protokol, než jsem se ujistil, že mou odpověď zaznamenali jako důrazné "Ne". Po sepsání výpovědi jsem byl požádán, abych ji podepsal, ale protokol mi nebyl plně přeložen, a zase, pokračoval jsem ve své naivní strategii spolupráce a podepsal jsem navzdory tomu, protože jsem doufal, že bude hned na místě propuštěn.

Bohužel jsme však nebyli propuštěni. Po dalších dvou hodinách čekání (a po opakování dramatu "nejprve podepište, pak dostanete jídlo", s týmž starým chlebem a salámem) nás k naší hrůze převedli zpět na policejní stanici, kde jsme byli zadržováni už předtím, zase oním stylovým středověkým procesím, tentokrát jsme měli ruce pro větší efekt svázané za zády. Tam jsem si konečně uvědomil, že nás hned tak nepropustí, a konečně jsem přestal plně spolupracovat a hlasitě jsem požadoval právo na telefonní rozhovor. Odpověď, kterou jsem obdržel, byla velmi ilustrativní: policista, který reagoval, který nebyl takový blbec jako ti ostatní, mi řekl, že nemohu telefonovat, protože můj "problém" nebyl dosud vyřešen. Když jsem mu řekl, že důvodem, proč si potřebuji zatelefonovat, je přesně to, že můj problém nebyl dosud vyřešen, nechápal, že na to mám právo.

Tento policista mi však sdělil, že budeme brzo převedeni pod cizineckou a pohraniční policii a ti nás budou mít dál v pravomoci. To byly velice pozitivní informace, protože jedna věc, které mě během těch dnů nesmírně deprimovala, bylo, že člověk nikdy nevěděl, co se stane dál, a zejména, kdy se to stane anebo jestli se něco stane. Určitým způsobem, pokaždé, když se situace změnila, mělo to být pravděpodobně zlepšení.

První, kdo odjeli, byli Joshua a já. Naložili nás do malého policejního automobilu, ruce nám spoutali za zády a odvezli nás do ústředí cizinecké policie v Olšanské. Pak mi zase odebrali ruksak a pas a odvedli mě do velké místnost, kde sedělo asi 20-25 aktivistů, které hlídalo asi 5 až 10 policistů.

V následujících dvou hodinách nám sňali policisté naše otisky prstů prostřednictvím hypermoderního počítače s dotekovou obrazovkou (nikoliv inkoustem na prstech - stačilo přejet prstem po citlivé ploše as na obrazovce se objevily vaše otisky) - jsem si absolutně jist, že si to tito policisté nekoupili sami. Tento přístroj byl bezpochyby důsledkem nějaké mezinárodní spolupráce s jinými policiemi v jiných zemích, které chtějí samozřejmě vědět co nejvíce o našem hnutí a o lidech, kteří jsou jeho členy. Konec konců, pokud víme už mají seznam lidí, kteří byli zatčeni nebo zadrženi v souvislosti s demonstracemi, zorganizovanými tímto hnutím, a tento seznam byl využíván ve snaze zabránit lidem dostat se přes českou hranici před 26. září. Také mě znovu vyfotografovali, znovu mě donutili svléci se donaha a prohledali mě, odebrali mi nějaké politické materiály (nějaké letáky od radikální socialistické skupiny, které jsem dostal na demonstraci) a knoflíky, záplaty na šaty a další předměty.

V jednu chvíli v noci se mi podařilo promluvit s právníkem, a to nikoliv proto, že by mi bylo dovoleno mu zavolat, ale protože moje geniální dívka, která seděla na tom místě úplně náhodou, ho zavolala poté,co viděla, jak procházím dveřmi. Bohužel pro mě nemohl skoro nic udělat, protože to nebyl trestní právník, ale alespoň nám přeložil dokument, který nám všem dala policie a požádal nás to podepsat, což mělo nějaký vztah k deportaci, ale nikdo z nás nevěděl co vlastně přesně podpis znamená. Ujistil mě, že je vlastně jedno, jestli to podepíšu nebo ne, ale doporučil, abych to podepsal, tak jsem to podepsal. Taky mi dovolil, abych po dobu tří minut promluvil s E., což mělo neocenitelnou hodnotu pro mé duševní zdraví, protože od té doby, co jsem si uvědomil, že mám nejhorší policejní násilí za sebou, mou hlavní obavou bylo, že jsem věděl, že E, která naprosto netušila, kde jsem, či jestli jsem v pořádku, bude mít strašlivé starosti. Proto bylo toto setkání neobyčejně důležité.

Během všech těchto procedur i po nich jsem byl donucen sedět v cele (možná 2,5 krát 3,5 metrů), systemizované pro maximum řekněme deseti lidí, ve skupině až 25 lidí. Naštěstí jsme tam měli několik Basků, kteří k naší velké raadosti a k vzteku policie začali zpívat španělské revoluční písně, což velmi povzbudilo naši morálku. Začali nás vyvádět po jednom z té cely a odvedli nás do vězeňského autobusu, cíl jehož cesty nikomu nebyl jasný. Nevím, kdy jsme odjeli z cizinecké policie, ale po cestě trvající asi dvě hodiny, kdy jsme spekulovali, že nás snad odvezou na hranici a nechají nás tam, jsme přijeli do obrovského komplexu mimo městskou zástavbu, bylo to zjevně deportační vězení (Balková).

Vyvedli nás z autobusu po čtveřicích, asi aby zabránili kolektivní koordinované akci od nás. Byl jsem myslím ve třetí skupině a když jsem prošel dveřmi, téměř jsem vykřikl, protože první lidé, kteří šli před námi, seděli na lavici před námi oblečeni v naprosto ponižující kostkované černobílé vězeňské uniformě. Tohle, pomyslel jsem si, je co nejblíže, co se v životě dostanu ke koncentračnímu táboru. Donutili mě, abych se před nimi svlékl donaha a osprchoval se, těsně vedle mě stál policista a  točil pendrekem. Poté, co jsem se osprchoval, jsem si musel obléci své "nové" šaty a sednout si na lavici, odkud nás vyvolávali k formální "lékařské prohlíce", která se skládala ze dvou otázek: Zaprvé "Máte nějaké operace?" a zadruhé "Máte nějaká zranění?" Když jsem ukázal na své pohmožděniny a  na mé zjevně poškozené ucho a řekl jsem, že je to důsledkem policejní brutality, "lékařka" reagovala: "Ne, ne, policie neútočí!"

Právě než jsem měl být odveden, jeden Francouz, zjevně zkušený aktivista, byl přiváděn, viděl, co se děje a tiše navrhl, abychom zahájili hladovku. Souhlasili jsme a řekli jsme všem, ať to dají dál. Když mě odváděli, přidal se ke mně Australan S.S. Ital S. a Španěl, nebo spíš Bask, který se jmenoval I (pokud se nepletu). Odvedli nás do holé cely se čtyřmi postelemi a otevřeným záchodem v rohu. Okna byla zamřížována a bylo tam nesmírně zima. Ráno nás probudili a požádali nás, abychom podepsali prohlášení, že chápeme svá práva a povinnosti v táboře Balková (pro změnu tento formulář existuje jen v nečeských jazycích) - a pak nám systematicky tato práva odepírali, jako například právo na vycházku venku, právo na 8 hodin nerušeného spánku, atd. Také nám odpírali právo zatelefonovat právníkovi nebo rodinným příslušníkům. V důsledku toho, během našeho zadržování v Balkové, které trvalo až do pátku odpoledne, všichni z nás v naší cele, a pokud to mou posoudit, asi 65 až 80 procent ostatních zadržených odmítalo přijímat potravu. Porušování lidských práv policisty nebylo násilné, alespoň nikoliv v naší cele, ale bylo časté. Policisté na nás řvali, budili nás v noci, říkali nám, že nesmíme ležet, anebo nás přijdou přinutit, abychom neleželi. Nicméně jsme se snažili se zařídit co nejpohodlněji. Vytrhli jsme okno, abychom mohli komunikovat s ostatními celami, což fungovalo velmi dobře a posílilo to naše odhodlání držet hladovku, našli jsme šachovnici, vyrytou do linoleové podlahy a papírové šachové figurky, které vyrobili bývali ruští vězni, komunikovali jsme co nejlépe jsme mohli podivnou směsicí angličtiny, španělštiny a francouzštiny, zpívali jsme a skandovali jsme hesla ("Ať žije mezinárodní solidarita!") a snažili jsme se nepoddat se všudypřítomnému zastrašování a ponižování policistů.

V noci ze čtvrtka na pátek se situace dramaticky změnila. Náš Bask byl probuzen a vyveden z cely poté, co mu bylo řečeno, že musí s někým mluvit. O něco později se vrátil a řekl nám, že hovořil s kýmsi ze španělského velvyslanectví, kdo uvedl, že všichni lidé ze Španělska budou té noci propuštěni a odjedou autobusem, který objednalo španělské velvyslanectví, prý protože jeho soudruzi v Barceloně okupovali a poškodili české velvyslanectví. No Pasaran! Také nám řekl, že naše velvyslanectví spolupracují a mají kompletní seznam všech vězňů v Balkové. Z toho jsme usoudili, že se brzo dostaneme ven. Ráno, kdy jsem znovu žádal, abych si mohl zatelefonovat, tentokrát na velvyslanectví, řekl mi jiný slušný policista, že brzo budu moci hovořit s někým ze svého velvyslanectví. Asi v deset hodin ráno mě vyvedli ven a spolu s ostatními Němci mě odvedli to místnosti, kde nám byla dána alternativa, že buď nás odvezou do Plzně a dostaneme výjezdní doložku na 24 hodin, anebo nás odvezou na česko-německou hranici. Využil jsem té druhé nabídky, načež mě odvedli zpět do mé celu, a po snad nejdelších hodinách čekání za celý můj život mě nakonec dovolili odejít, vzít si své normální šaty a odvedli mě k autobusu.Asi o tři hodiny později, poté, co jsem čekal po určitou dobu před autobusem a v autobusu, jsem se nakonec řádně setkal se svými švédskými přáteli a přejeli jsme na německou stranu hranice. Nikdy v životě jsem pravděpodobně nebyl tak šťastný, že zase vidím německou policii.

 

Jméno: Beke Moritz

Adresa: Brunnenstr. 6, 10119 Berlin

Narozena: 5. 7. 1974

Jméno: Katharina Kunkel

Adresa: Luebbenstr. 20, 10997 Berlin

Narozena: 7. 7. 1972

E-mail (společný): kebala13@yahoo.de

 

26. 9. kolem 17:30 u Sinkulovy ulice zadrženy policisty v bojové výstroji. Přitom nás strhli na zem a na každou z nás se vrhli 3 policisté, okolo stálo ještě asi 8 policistů. Na zemi nás bili a násilím nám dali ruce za záda, aby nám mohli nasadit plastiková pouta. Katharině se při tom stahla čepice přes obličej, takže nic neviděla. Dva policisté, kteří ji odváděliji nechali hlavou narazit do dalšího policisty. V polovině cesty k transportéru pro zadržené (modrý minibus, ve kterém bylo místo pro 6 zadržených) jsme byly předány "normálně uniformovaným" policistům, kteří nám brutálně tahali za vlasy aby nám zvrátili hlavu a mohli nás nafilmovat. Pak nás násilím odtahli do policejního auta (předtím ještě Katharinu udeřili tonfou do hlavy). V autě již byli dva zadržení Švédové a za pět minut přivedli ještě jednu Britku Celou dobu jsme nesměli mluvit a policisté (čtyři) stále mlátili tonfami do mříží, aby nás vyděsili.

Potom jsme jeli ke Kongresovému centru, kde nás před velkým policejním autem prohledali policisté - muži. Při tom nám brutálně dávali nohy od sebe a celou dobu (asi 10 minut) jsme museli stát s hlavou u autobusu. Pak nás vzali do transportéru pro zadržené, kde sedělo asi 9 lidí. Všichni kromě tří byli připoutáni kovovými pouty k okenní mříži. My jsme musely dále mít plastiková pouta.

Jeli jsme na policejní ulici ve Svatoslavově ulici v Praze 4, kam jsme přijeli asi v 19:30. Během jízdy jsme nesměli mluvit. Při vystupování nám sundali pouta a vzali nás na dvůr služebny, kde jsme museli stát potichu, obličejem ke zdi. Přitom byli muži a ženy odděleně. Bylo tam 29 lidí (velká část žen původem z Baskicka, 6 Němců, 4 Švédové, 2 Britky, Norky). Dali nám znovu velmi těsná plastiková pouta, na naši žádost nám je trochu povolili. Po půl hodině nám je zase sundali a na dvoře nás prohledali policistky. Na naši žádost jsme směli na záchod.

Potom nás brali jednotlivě k výslechu. Nejprve nám předložili česky psané poučení o našich právech a povinnostech. Překladatelka je však přeložila velmi nepřesně. Katharina jí řekla, že právo odmítnout výpověď má pouze tehdy, kdyby ohrozila rodinné příslušníky a ne když by tím ohrozila sebe. Přesto bylo Bece toto právo takto přeloženo. Teprve na náš dotaz nám bylo vysvětleno, proč jsme byly zadrženy, ale brali nás již jako viné a kadé naše právo nám bylo odmítnuto (telefonát, advokát). To písemné poučení jsme tedy nepodepsaly. Byly jsme vyzvány zaplatit 1000 Kč, že jsme nesplnily výzvu k výpovědi a že jsme se nacházeli na zakázané demonstraci. To tlumočnice opět přeložila velmi nepřesně, ale tak jsme pochopili výzvu k zaplacení. Zaplatit jsme odmítly. Srávily jsme celou noc na dvoře pod dozorem a odmítly nám dát deky, aby nám nebyla zima. V přibližně 0:30 (středa 27. 9. 2000) dali každému plátek chleba, trochu salámu a sklenici vody. Za obdržení jídla jsme měli podepsat česky psaný formulář. Beke to odmítla podepsat a byla nucena podepsat odmítnutí podepsání formuláře. Potom dostala jídlo. Katharina podepsat odmítla a nedostala nic k jídlu. Asi ve 4:00 odvedli polovinu lidí. My (jedna Britka, čtyři Norky, jeden Polák, tři Němky, jeden Švéd, jeden Ital a čtyři ženy z Baskicka) jsme byli vzati v 6:30 na policejní stanici, aby nás trochu "zahřáli". Dostali jsme plátek chleba, trochu salámu a vodu, tentokrát bez podpisu. V 7:30 přišli policisté v bojových uniformách a lidi, kteří většinou spali tloukli do hlavy, ak šli na dvůr. Po chvíli přišlo asi pět nebo šest těchto policistů zpět a  odtáhli nás  každého velmi hrubě a bez varování na dvůr. Jedné ženě z Norska (Inge) při tom hodně poranili kotník, který jí pak velmi otekl a v příštích dnech kulhala.

Potom jsme museli stát půl hodiny na dvoře. Pak nás znovu vzali ke vchodu do budovy, a museli jsme jednotlivě běžet špalírem policistů v bojových uniformách až k transportéru pro zadržené. Při tom nás bili a ostatní tomu museli přihlížet. To vše probíhalo za hněvu a smíchu těch asi 20 policistů. Bece neublížili, Katharina byla v polovině špalíru ??? a pak zvednuta za vlasy a límec, a tak odvlečena do transportéru. Jeden Kanaďan byl velice brutálně sražen.

Pak jsme jeli na další policejní stanici, ale nevíme, která to byla. Během cesty jsme mohli tajně telefonovat z mobilu. Tam k nám velmi hrubě přidali další (Britta ?, Almut Juerris a Lothar Lehmann, který měl dva monokly a zransěnou hlavu, ti byli z Německa. Jeden Slovinec, který měl silně krvácející prst, a Amaya z Baskicka, Samantha Iyer a ještě jeden muž z USA a ještě další dva muži).

Jeli jsme na cizineckou policii Olšanská 2 Praha 3, kde nás policisté v civilu rozdělili do 1. a druhého patra. Beke byla v prvním patře, všichni museli stát obličejem ke zdi, muži a ženy odděleně. Nebylo dovoleno mluvit, a když někdo mluvil nebo chtěl telefon a advokáta, udeřili mu hlavou o zeď. ???. Porovnali nám obličeje s fotkami z demonstrací. Bylo nám podsouváno, že jsme vinni a není o tom pochyb. Ani zde jsme nesměli telefonovat ani mít advokáta. Melanie John musela stát s rukama nad hlavou u zdi a pak náhle zmizela. Objevila se znovu s pouty na rukou, když jsme byli převáženi do tábora Balková a jako jediná byla v autobuse v cele. Také jí celou dobu byla odmítána zdravotní péče, přestože trpí epilepsií.

Katharina byla ve druhém patře, kde také museli celou dobu mlčet. Policie se chovala velmi násilně především vůči mužům (???, mlácení o zeď, stání s rukama nad hlavou a obličejem u zdi). Jeden muž z Berlína byl brutálně škrcen, když žádal o telefonát. Museli jsme se úplně svléknout a naše cennosti zabalili do papírového sáčku, zapečetili a my jsme se museli přes pečeť podepsat. Také naše zavazadla byla zabezpečena. Všem nám sejmuli otisky prstů a byli jsme fotografováni. Svlékání a zapečetění probíhalo ve druhém patře. ??? v prvním patře. Beke a Katharina potom byly zavřeny do malé cely v prvním patře s dalšími čtydřmi zadrženými. Mezi nimi jeden Polák, ktrý měl vyražený zub a poranění kolen a hrudníku. Vyprávěl nám, že v noci přišlo do jeho cely 10 policistů, kteří ho brutálně zbili. Ostatní tomu museli přihlížet.

Poté co nás překladatelka ujistila, že v odsunovacím táboře smíme telefonovat nás tam odvezli v 17:00. V transportu bylo 7 policistů a 1 řidič, kteří nás během hodinu a půl dlouhé cesty zastrašovali.

Když jsme tam přijeli, byly jsme zavřeny s dalšími 8 ženami do jedné cely pro 4 (Almut Juerris, Britta ??? z Německa, Elena a Amaya z Baskicka, Inge a další žena z Norska, Mel John z Anglie a Samantha Iyer z USA). Poté co jsme požadovali telefonátnám bylo zhasnuto světlo. Asi po hodině nás jednotlivě vzali na sprchování a museli jsme si obléci vězeňské oblečení, které bylo příliš tenké pro studené cely (nevytápěné). Naše oblečení bylo zabaleno a odneseno. Mimoto napsali každému na ruku čtyřmístné číslo (Beke měla 2650, Katharina 2654) Pak jsme dostaly povlečení a také jsme museli k vězeňské lékařce, kde nás vážili, musely jsme se svléknout a nechat si dívat do pusy. Také se nás ptali na eventuální nemoci.

Pak nás zavřeli do cel po čtyřech. Beke, Britta, Amaya a Inge; Katharina, Almut, Elena a Samantha. Dostali jsme anglicky psaný vězeňský řád, který jsme měli podepsat. Všechny jsme odmítly. Ve 22:00 nám přinesli jídlo (chleba, "leberwurst", máslo, tavený sýr) nedostali jsme ani příbor a ani námi požadované vegetariánské, nebo veganské jídlo (Samantha je veganka a nemohla jíst nic).

U Beky v cele nechali celou noc svítit zářivky. Ráno (čtvrtek 28. 9.) nás vzbudili velmi brzy a dostali jsme housky a kakao, ale nic vhodného pro vegany, a to ani na naši žádost. V poledne jsme dostali polévku a chleba, při čemž nebylo jasné, jestli je polévka vhodná pro vegetariány či pro vegany. Od té doby jsme se rozhodli nejíst, doku nedostaneme vhodné jídlo a telefonát. Sdělili jsme to strážným. Večer musela Beka k lékařce, na odběr moči, údajně rutinní vyšetření.

Večer přišel španělský vyslanec a nechal si přivést Elenu a Amayu. Když se vrátily vyprávěly, že budou pravděpodobně brzo "odsunuty", Beka musela znovu na "rutinní vyšetření" Když přišel španělské vyslanec, dostali ženy z Baskicka teplé bundy a dozorkyně byly najednou velmi příjemné. Přesto jsme nemohly ani telefonovat a neměly jsme ani právo na půlhodinovou vycházku, které nám podle předpisů příslušelo. Asi v 1:00 v noci (pátek 29. 9.) byly ženy z Baskicka odvezeny španělským autobusem. V Katharinině cele potom zůstalo celou noc rozsvíceno a dozorkyně byly opět velmi nepřátelské. V její cele také pokračovaly v hladovce, zatímco u Beky ráno jedly. Beke musela znovu na odběr. a před lékařským pokojem potkala Ralfa Vogla z Německa, který měl zlomenou ruku a kašlal krev. Vyprávěl, že je na samotce, protože řekli, že má údajně TBC, avšak nebyl na něj vyšetřen.

Asi v 11:00 jsme mohli telefonovat (pouze my dvě). Ve 12:00 vzali všechny Němce do jedné místnosti a asi po hodině přišlo 5 Čechů a tlumočnice. Sdělili nám, že budeme brzy propuštěni, a do 24 hodin budeme muset opustit území ČR. Řekli nám, že nás buď vezmou transportem na hraniční přechod Schoenberg anebo do Plzně, kde můžeme jet dál vlakem. Potom přišel německý vyslanec se spolupracovnicí a vysvětlil nám znovu, to o vycestování.

Pak nás ještě na nějaký čas zavřeli do cely. Pak jsme dostali zpět naše oblečení a museli jsme všichni čekat na chodbě před propouštěcí kanceláří. Pak nás jednotlivě zavolali, dostali jsme naše cennosti a měli jsme podepsat tři česky psané papíry, které nám přílslušnice velvyslanectví přeložila.

Jeden z těch papírů bylo propouštěcí potvrzení. Většina z nás ho podepsala. Další dva papíry vysvětlovaly důvod naší deportace a řízení o vyhoštění. Ty jsme nepodepsaly, především proto, že se v nich psalo, že jsme se měli zůčastnit zakázané demonstrace. V očích české policie a vlády jsme tedy zůstali až do konce vinni. Do pasu nám vlepili vízum, kter jsme si měli na hranici orazítkovat, abychom mohli doložit naše včasné vycestování.

Beke, Katharina, Ralf a další žena jeli autem, ostatní autobusem na hranici.

 

Vojtěch Javorský, nar.1972, r.č.720506/3459

Stížnost  na jednání policie při zadržení Vojtěcha Javorského v Lumírově ulici dne 26.9.2000

během zasedání MMF

 

Občanské hlídce a Policii ČR.

 

K zadržení došlo tímto způsobem:

 

Stál jsem již sám na náhorní ploše v parku a sledoval jsem jak se policie začíná posunovat směrem k demonstrantům. Nic jsem nedělal a pouze jsem hodlal setrvat na svém místě u stromu, ale přesto jsem se poté rozhodl při pohledu na povzbuzující se policisty údery do štítů odejít. Když jsem se otočil a začal odcházet, udělal jsem pár kroků a najednou jsem byl obklíčen policisty, kteří mě položili na zem a spoutali, v tuto chvíli jsem stále považoval zákrok policie za adekvátní.

Poté mne odvedli za kordon, kde mě prohledávali a poutali, zde mne několikráte udeřili do břicha a hrudě – kanadou,  a a pěstí a pendrekem do obličeje, jednalo se asi o tři rány do obličeje a asi 5 ran a kopanců do hrudníku. Své jednání doprovázeli komentáři “Ty hajzle” a Jeden z policistů mne na rozloučenou řekl , že jsem “od této chvíle mrtvý muž” ,  celý zákrok jsem bolestí křičel, že nemají důvod mne zadržovat, že nemám žádnou zbraň a že jsem nic špatného nedělal a volal jsem ”já jsem kostky neházel” . Policisté mně o to víc nadávali a bili. Hlavu jsem měl otočenou k zemi a  tekla mi z nosu krev, takže nevím žádné číslo ani popis, nehledě na to, že bych ani nevěděl , kde je mám hledat.

Když mne odvlekli k antonu předávali mne jiným policistům a opět mne srazili k zemi a nechali mne zde ležet,  utrhli mi boční kapsu u kalhot a smáli se mi , že jsem byl prý v šoku. Chci zdůraznit , že jsem celou dobu byl při vědomí, nebral jsem žádné drogy a nepil jsem alkohol!!!

V antonu byl jeden zbitý polák a mne hodili na lavici a na rozloučenou mne bílou rukavicí uhodili do tváře , že jsem ohodil anton krví. Nesměli jsme mluvit, ale chtěl jsem znát jména lidí v antonu, Polák myslím Andrzej se ke mně naklonil a řekl, že má strach , že nás někam vezou, kde nás chtějí bít, v antonu jej prý bili za to , že u něj našli nůž v kapse.

Další a poslední člověk , který se v antonu objevil byl mladý muž , nebyl zbitý, ale byl spoutaný, po chvíli se v antonu začal svíjet a poté byl policií, doufám že odvezen na vyšetření, věřím že ano.

Od chvíle , kdy jsme byli na cestě v antonu, nás zužoval pouze strach co bude a nelze nic vytknout , že by mohly být porušovány zákony ze strany policie. Jen bylo odmítáno zavolat si , přestože jsem měl mobilní telefon v tašce a další lidé v cele /někde v Bráníku/ nemohli volat ani právníkovi, přesto že policie , když po dvou hodinách nás držela by měla tento telefon umožnit, považuji to za sprosté jednání, kdy jsou lidé – zde cizinci  - udržováni v nejistotě jestli se policie ještě nerozhodne někoho zmlátit či něco jiného, napadají člověka různé věci.

Když jsem naléhal, že chci lékařské vyšetření, asi po ¾ hodině mi bylo vyhověno a dokonce tři policisté mne odvezli do Vinohradské nemocice. Zde jsem se podrobil vyšetření a rentgenu, který byl bolestivý – lékař jménem Krist  na rentgenu nezjistil nic závažného , opět jsem byl centrem posměchu policistů. Po návratu na celu předběžného zadržení vše probíhalo poměrně rychle, byly jsme /pouze Češi/ vyslechnuti a poté postupně propouštěni.

Vyšetřovateli jsem sdělil, že chci do výpovědi říci, že jsem byl zmlácen, ale odpověděl, že je na to alergický a odmítl jsem vypovídat. Poté jsem byl nafocen a byly mi sejmuty otisky prstů a asi po jedné hodině propuštěn, celková doba zadržení mohla být asi osm hodin.

Domnívám se , že cizinci zadržení v cele se právem mohli cítit být neprávem zadržováni, zvláště dva holanďané, kteří když viděli při zadržování své kamarádky policisty brutálně s ní jednat, se jí zastali, nebo člověk který se prostě vracel z práce, osobně své zadržení ještě chápu, ale byli tam lidé zcela nevinní. V jedné cele se nás tísnilo asi dvacet.

Na základě výše uvedených skutečností chci podat podat stížnost na policii s žádostí o omluvu, nehodlám podávat trestní oznámení .

Odmítám se podílet činnosti soudního mocenského aparátu. Nejsem členem žádné politické a ani jiné organizace, která by cíleně protestovala proti zasedání MMF a demonstrací jsem účastnil ze zvědavosti i osobního přesvědčení , že odmítám tyto principy rozhodování o životě jiných lidí.

Věřím , že se právo a demokracie prosadí a nepřeji již žádné zasedání měnového fondu ani jiné organizace s tímto posláním,

 

s pozdravem Vojtěch Javorský , kreslíř a výtvarník.

 

P.S. Pro podání stížnosti jsem rozhodl poté, když jiné nezávislé lékařské vyšetření objevilo jakýsi nález na hrudníku, jedná se o nalomenou hrudní kost a léčba bude trvat týdny. V příloze kopie lékařského vyšetření.

Pondělí, 9. října 2000

 

Jordi Castello Santamaria,zasláno OPH e-mailem po návratu z ČR

Pokusil jsem se zahrnout co největší množství podrobností, ale jen ty, o nichž jsem přesvědčen, že jsou relevantní. Potřebujete-li další podrobnosti, nebo máte-li pochybnosti, prosím, předejte to tisku či Amnesty International, atd. Má e-mailová adresa je jordicastello@hotmail.com

Země: Katalánsko (Španělsko)

Kdy jste byl zatčen: 26. září ve 14.45.

Kde: Na ulici západně od silnice, která se blíží ke Kongresovému středisku z jihu, před policejním kordonem.

Jak: Tři policisté skočili přes přítelkyni, která seděla na ulici a rukama signalizovala, že nemá žádné násilné úmysly, protože začínala být situace napjatá mezi policejním kordonem a demonstranty. Ti z nás, kteří byli nablízku, čtyři, skočili na ni, abychom ji ochránili. Policie nás bila a odtahovala tak dlouho, až nás rozdělila a každý z nás jsme zvlášť dostali pouta. Tři policisté stáli kolem každého z nás. Když jsme byli přivedeni na policejní stanici a já jsem se snažil anglicky vysvětlit dvěma policistům, kteří mě strkali, že se nebráním, ať mě nestrkají, pouto mého batohu se chytlo na dveřích a policista, který šel přede mnou (byla to velmi úzká chodba) se otočil a udeřil mě obuškem do nohy a pak mě chytil třetí policista za hlavu a tloukl jí do zdi, na místě, kde chodba zahýbala doleva. Byli jsme odvedeni do chodby před kanceláří a policisté na nás řvali česky, abychom vyprázdnili své baťohy (křičeli na mě a na jednoho Angličana, my jsme byli jediné dvě osoby s baťohy). Policisté ty baťohy otevřeli sami, vyházeli z nich věci na podlahu a řvali na nás, abychom je sebrali, ale my jsme měli ruce v poutech. Angličanovi roztrhl baťoh nožem velmi nervózní policista, protože nemohl rozepnou rukama v kožených rukavicích na něm zip.

Přečetli vám vaše práva? Ne, ani v jedné ze tří policejních stanic (první byla napravo od Kongresového střediska, druhá v Praze 4 a třetí byla policejní stanice pro cizince). Během naší první noci ve vězení, myslím, že to byl severně od Karlových Varů, jsme dostali kus papíru s našimi právy a povinnostmi, měli jsme si to za půl hodiny přečíst. Nebylo tam nic ohledně jídla. Podepsal jsem to pod podmínkou, že se budu moci spojit s právníkem. Jenže pak mi nebylo dovoleno zatelefonovat.

Kolik lidí bylo zatčeno s vámi? Na první policejní stanici jsem byl s Amaiou z Baskicka, s Donaldem z Holandska a Garym z Velké Británie. Ve vozidle, které nás vezlo na druhou policejní stanici, byl také český novinář, rakousko-americká žena, která byla posléze obviněna, Němka a další žena, kterou jsem neměl možnost identifikovat. Policisté v tomto vozidle měli čísla 247463 a 262401. Rakušanku strkali a hrubě s ní zacházeli, aby ji dostali do vozidla. Na druhé policejní stanici jsem byl s Donaldem, Garym, Markem and  Lotharem. Byl tam také někdo ze Slovinska, osmnáctiletý Polák, a dva Američané, ale nepamatuju se, jak se jmenovali. Zpočátku tam bylo také sedm Čechů (viz níže). V cizineckém vězení jsem byl s Garym, Markem a Kristofem (to byl další Polák, který byl také zatčen v Praze).

Jak dlouho trvalo, než jste byl po zatčení přivezen na policejní stanici? Bylo to velmi rychlé, možná pět minut.

Hovořil jste s právníkem anebo s Občanskými právními hlídkami? Na  druhé policejní stanici, v Praze 4, kam jsem byl odvezen abych podepsal výpověď, jsem požádal o telefonní hovor a o právníka. Souhlasili, ale řekli, že to udělají sami. Musel jsem jim dát telefonní číslo OPH a oni odešli z místnosti. Za pár minut se vrátili, že prý bylo obsazeno, a tak právníka nebudu mít. Požadoval jsem, aby zatelefonovali znova, ale ignorovali mě.

Bylo vám dovoleno telefonovat? Ne, vůbec ne. Nemohl jsem komunikovat s vnějším světem, dokud jsem nebyl 29. září propuštěn.

Stal jste terčem policejního násilí, ve vězení či mimo vězení? Na ulici mě bili zejména do nohou a do zadku, ale dvakrát mě také udeřili do hlavy a jednou do levé paže. Naštěstí jsem měl na zádech baťoh. Na první policejní stanici jsem dostal opravdu silnou ránu, ještě pořád ta noha o čtrnáct dní později hodně bolí. Taky mě udeřili na pravé straně hlavy takže, když jsem byl propuštěn, bylo bolestivé kousat potravu. První tři dny jsem měl bolesti hlavy. Čísla policistů zaznamenala Amaia, 285188, 302528, 303781, 303153.

Na druhé policejní stanici, než nás měli odvézt na třetí, jsem se zeptal, jestli si smím zavázat tkaničky a ukázal jsem na nohy. Chytili mě za krk a obuškem mě strčili k východu ze stanice, dva policisté mě odtáhli k vozidlu a hodili na mě boty. Spadly mi totiž, jak mě policisté táhli. Když jsme dorazili na třetí policejní stanici, kde mě vyvolali jménem, dovolili mi jít samostatně (jeden policista za mnou, jeden přede mnou, ale netáhli mě). Na druhé policejní stanici, kdy jsme celé odpoledne nonstop požadovali svá práva (tlumočníka, právníka, telefon, potravu) dostala dívka z Rakouska v jedné chvíli na chodbě ránu, a tak jsme všichni křičeli a po celé policejní stanici se rozléhal hluk. Přišel policista a postříkal nás pepřovým sprejem. Všechny osoby začaly bolet oči a nos, ale zejména byl postižen Gary (Brit, který si musel lehnout na zem a dlouho jsme mu pitnou vodou vyplachovali oči). Jsem si jist, že je to protizákonné, stříkat na lidi pepřový sprej v uzavřeném prostoru čtyř čtverečních metrů, kde je uzamčeno osm osob.Od té chvíle si většina policistů sundala odznaky s čísly, protože jsme jim sdělili, že je budeme žalovat.

Byl jste vyslýchán? Na co se vás ptali? Na druhé stanici jsem řekl, že nebudu vypovídat, a bylo mi řečeno, že pokud budu skrývat informace, bude to horší. Nakonec jsem se rozhodl vypovídat jedině o okolnostech mého zatčení, včetně ran, které jsem obdržel od policistů. Jenom v této jediné chvíli za celé tři dny jsem měl tlumočníka do španělštiny. Stále ještě mám podepsané prohlášení v češtině, víceméně je tam napsáno, že jsem nevěděl, že je demonstrace zakázána, policie mě neinformovala, a že jsem se vydal "žádat policii o klid", když policisté měli "nějakou práci s nějakou dívkou", takhle mi to přeložil později jeden slovinský zadržovaný, to, co řekl tlumočník policii po mém vysvětlení. Ve výpovědi nebylo žádné jiné jméno kromě mého.

Byl jste spoután? Kterou část těla a jak dlouho? Byl jsem spoután po dobu tří hodin pouty z umělé hmoty, včetně cesty na druhou policejní stanici. Tam jsem byl spoután kovovými pouty a měl jsem je dvě hodiny, než jsem byl donucen se svléknout do naha.

Byl jste nucen se svléknout do naha? Byl jsem prohledáván jednou na první policejní stanici (sám i mé věci), pak znovu na druhé policejní stanici. V třetí a ve vězení jsem byl donucen se svléknout donaha (musel jsem si sundat i gumičku, kterou si vážu vlasy, i tkaničky od bot, pokaždé). I při druhé prohlídce se policistům zdály mé vlasy velmi legrační. Jeden policista předstíral, že mi prohledává vlasy a mával jimi na druhé a ukazoval jim, jakého orangutana mají v cele, a všichni se tomu smáli. Vodili nás z jednoho místa na druhé, jako bychom byli zvířata.

Měl jste tlumočníka? Jen během výslechu. Taky mi na stanici pro cizince dali text, přeložený do angličtiny. Obviňoval mě, že jsem páchal veřejné výtržnosti a odporoval jsem [policii] na území Prahy 1, 2 a 4.

Podepsal jste nějaký dokument psaný jiným jazykem než vaší vlastní řečí? Jako důležitý dokument jen svou první výpověď.Stejně myslím, že to nebudou moci použít. Když jsem byl donucen se při prohlídce na třetí policejní stanici svléknout do naha, policisté našli tuto výpověď u mě v kapse, zmačkali ji a zahodili. Je to logické, neboť chtěli, abych podepsal jiný text, jímž bych se obvinil. Nahý jsem šel k odpadkovému koši a vyndal jsem si zmačkaný kus papíru. Řekl jsem, že je to z právního hlediska moje. Dovolili mi s tím odejít. Podepsal jsem také méně důležité dokumenty jako tři seznamy mých zavazadel (odebrali mi kleště), pokutu ve výši 400 Kč (slíbili, že nás propustí večer 26. září), dva policejní kusy papíru s mými otisky prstů a fotografií a dokument, který pro nás přeložil španělský velvyslanec, když jsme byli mezi čtvrtou a pátou hodinou ranní 29. září propuštěni. V něm jsme přiznali, že jsme se účastnili demonstračního pochodu a tím jsme porušili české zákony, a proto budeme deportováni. 28 osob ze Španělska (24 z Baskicka a 4 z Katalánska) to podepsalo.

Dostali jste vodu? Jak často? Poté, co jsme šest hodin požadovali potraviny, jsme dostali pro 16 osob dvě lahve vody, pokud si to přesně pamatuji. Už jsme pak nedostali vodu, ale když jsme přijeli do vězení, v cele byl kohoutek (přijeli jsme tam 27. září asi ve 21.30, tedy 31 hodin po zatčení.)

Dostali jste potraviny? Jak často? Asi ve 22 hodin 26. září, poté, co jsme dlouhé hodiny požadovali potraviny, jsme dostali každý dva krajíce chleba se salámem. Pak už jsme po dobu dalších 24 hodin nedostali žádné potraviny, takže během celých 31 hodin to bylo jediné, co jsme snědli.

Žádali jste o lékařské ošetření a dostali jste ho? Žádal jsem o ošetření ran na rukou, které mi policie způsobila, když mě táhla pozadu a ran způsobených pouty. Ostatní lidé, kterým tekla krev z nosu, měli pořezaný či zbitý obličej, rozbité rty a obočí, rozbitý prst a nehet, oteklou ruku, atd. byli předvedeni k lékaři až ve vězení. Na druhé policejní stanici odvezli Čecha, který byl bledý a byl polo v bezvědomí, později se vrátil.

Dostali jste nějaké léky? Ne, jen mercurochrome na rány na rukou, na pažích a na rameni.

Bylo vám dovoleno spát? První noc jsme nemohli spát, protože v policejní cele (asi 3 x 1 metr) nebylo dost místa, abychom si mohli lehnout (v noci v té cele byl 1 Holanďan, 1 Angličan, 2 Američané, 2 Němci, 1 Slovinec a já, protože oněch sedm nebo osm Čechů, mezi nimi novinář z jedněch českých novin, bylo odvezeno z policejní stanice asi ve 23 hodin a už jsme je neviděli. Kromě toho byly dveře policejní stanice otevřené a do cely šel [studený] vzduch dveřmi, které měly mříže. Osmnáctiletý Polák byl také odvezen pryč. Poté, co byl odveden k výpovědi, nám sdělil, že ho policie obvinila z útoku na policii.

Bylo vám dovoleno jít na záchod? Jak často? Jednou, na druhé policejní stanici, než jsme byli odvezeni (asi kolem poledne 27. na cizineckou policejní stanici). Musel jsem použít toalety za přítomnosti policisty uvnitř.

Popište, jak policie zacházela s jinými, podle toho, co jste vy osobně viděl. Se čtyřmi cizinci, kteří byli na druhé policejní stanici, zacházela policie obdobně, i když někteří z nich se stali terčem velmi silného násilí, než tam byli přivezeni, zejména na ulici.

Kdy vám bylo řečeno, že vás propustí? Kde? Bylo mi to řečeno asi ve 23 hodin 28. září, kdy si pro mě přijdou. Pak nás přiměli, abychom se svlékli z vězeňského mundúru a z vězeňských bot a vrátili nám naše oděvy. Pak čtyři osoby z Baskicka a já jsme byli zadržováni v cele do 4 nebo 5 hodin ráno, byli jsme donuceni podepsat prohlášení, o němž jsem se už zmínil v souvislosti s velvyslancem, a pak jsme byli propuštěni. Nebylo nám nikdy řečeno, proč jsme byli zadrženi, zda jsme byli z něčeho obviněni anebo zda byl zahájen nějaký justiční proces.

Pomáhaly policii nějaké jiné organizace? Kolem policejních stanic byl mnoho osob bez uniforem, ale se zbraněmi a často s koženými rukavicemi, předpokládám, že to byli policisté v civilu.

Jak dlouho jste byl zadržován? Asi 62 hodin.

Vyjednával někdo (velvyslanectví, organizace, atd.) o vašem propuštění? Španělský velvyslanec v České republice přijel do vězení 28. září asi v 19 hodin a sdělil nám, že mimo vězení lidé vědí, kde jsme. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem se mohl uklidnit, že jsem se dověděl, že lidé venku věděli, co se děje, o čemž většina z nás pochybovala. Také byl velvyslanec přítomen, když nás pozdě v noci propustili.

Dotaz: Je možno považovat odebrání kleští a 400 korun pokuty za krádež? Někteří lidé, včetně dvou Němců, odmítli podepsat text, jímž jsme se museli obvinit. Nevím, co to pro ně bude znamenat.

 

 

Britská občanka Sonia Hale (sepsáno vlastními slovy po návratu z ČR, zasláno OPH e-mailem, přeloženo z angličtiny)

tel. 0044-7884-341614

 

26. září v den zasedání MMF a Světové banky, jsem se připojila k protestům jako pokojný účastník a fotograf. Za úsvitu jsem se dověděla, že u Muzea dochází k nějakým konfliktům. Šla sem tam tedy fotografovat.

Dorazila jsem tam a viděla jsem, jak někteří lidé rozbíjejí výkladní skříň banky a jak na ně policie útočí slzným plynem. Běžela jsem postranní ulicí směrem k linii pořádkové policie. Policie učinila zátah z druhé strany a obklopila nás.

Ve 22.30 jsem byla obklíčena spolu s asi 100 civilisty v postranní ulici nedaleko Muzea. Po jednom vstupovali policisté do davu a zatýkali osoby tak, že jim dávali pouta a nakládali je do autobusu. Byla jsem svědkem toho, že byli mí přátelé také zatčeni Ben Dana and Ananda Lowe. Tyto osoby byly po zatčení zbity. Těsně před zatčením vyšly z restaurace. Dostali jsme pouta a byli jsme nastrkáni do policejního autobusu, celkem tam bylo asi 35 lidí z celého světa. Přibližně v 0.00 hodin jsme přijeli na policejní stanici na předměstí Prahy. Byli jsme předvedeni na stanici po jednom a prohledáni. Policisté vyhodili mnoho mých osobních věcí - většinou telefonní čísla a mapy. Byla jsem donucena si sundat bižutérii. Policista ze mně strhl náhrdelník. Jeden stříbrný a druhý kožený s korály. Muži byli zamčeni ve velmi malé cele, kde si skoro vůbec nemohli sednout. Dívky byly odvedeny do větší místnosti s kovralem. Bylo nás devět dívek. Jedna byla Němka Georgine, tři Angličanky Ananda Lowe, Kara Wilson and myself, já, jedna Bosňanka, jedna Češka a ostatní si nepamatuju.  V místnosti je strašnná zima, tři okna jsou tam otevřena. Žádáme, aby byla okna uzavřena. Odmítnou to. Georgine z Německa to dál požaduje. Jeden policista ji strhne z židle. Má jeho policejní číslo. Jdu na záchod. Tentýž policista rozkopne dveře, když sedím na záchodě. Dívá se na mě. Berou nám otisky prstů. Pokoušejí se nás vyslýchat, ale nerozumím česky, tak odmítám podepsat. Jsem donucena podepsat své otisky prstů. Podepisuji je jiným rukopisem. Během celé této doby je s námi hrubě zacházeno. Například na mě křičí česky, nerozumím, tak do mě znova strkají. Po několika hodinách, kdy jsou naše případy "zpracovány", máme možnost asi dvě hodiny spát. Jsme probuzeni při východu slunce a není nám dál dovoleno. Někteří lidé spí v sedě, policie si toho nevšimla. Dostaneme dva kusy chleba s levným salámem (většina lidí to nemůže jíst, protože jsou vegetariáni) a hrnek vody. Čeští zadržení jsou propuštěni a jeden starší pán. Teď zůstáváme všichni mladí a nikdo z nás nemluví česky. Asi v jednu hodinu odpoledne jsme naloženi do policejního autobusu a odvezeni na místo na pokraji Prahy. Je to nedaleko tábora přívěsných vozíků pro cyklisty. Jsou tam vězeňské cely, je to obklopeno ostnatým drátem a uprostřed stojí jabloň.

Jsme rozděleni na tři skupiny. Dvě skupiny jsou odvedeny do cel. My jsme ponecháni venku. Jsme venku až asi do půl dvanácté v noci a mrzneme. Není nám dovoleno dostávat žádné jídlo. Jeden z nás si smí koupit jídlo. Každý sníme jednu housku.  Přijíždějí dva vězni. Mluví česky. Chlapec udělá vtip. Policista ho kopne do obličeje.  Jsou odvedeni do cely. Vidíme do cely zvnějšku. Chlapce bije a fackuje asi pět policistů. Jeho dívka je nucena se na to dívat. Je donucen sundat si košili. Stěžujeme a je nám nařízeno, abychom se otočili ke zdi. Už je nevidíme a nevíme, zda byli propuštěni. Policii se to, jak se zdá, velmi líbí. Policisté se smějí, pouštějí hudbu, vypadá to jako mejdan. Fotografují nás. Jeden slovenský mladík trochu překládá, co policisté říkají. Říkají, že nás mohou zadržet na čtvrt roku, říkají, že musíme sedět venku, neřeknou nám, kde jsme a říkají mé přítelkyni, že přimějí sociální služby, aby jí odebrala dítě. Máme hlad a žízeň. Policisté před námi jedí, pijí a kouří. Znovu nás fotografují.

Konečně asi o půlnoci je nám řečeno, abychom se shromáždili u svých zavazadel. Je taková tma, že nevidíme čísla policistů. Jsme donuceni po jednom procházet uličkou policistů a bijí nás obušky tak sině, že lidé padají na zem. Policisté se tomu smějí. Slyšíme, jak naši přátelé křičí bolestí a víme, že teď jsme na řadě my. Dívky nejsou bity tak silně jako muži. Mě jenom strkají sem a tam, chytají mě za krk a strkají do mě pendreky. Po celou dobu nám byl odmítnut anglický tlumočník. Když procházím uličkou policistů, křičí: "Odjeďte a nikdy se nevracejte!" Malá dívka z Bosny, která hodně pláče, dostane ránu na ruku a dostane hysterický záchvat. Uklidňujeme ji. Autobusem nás vezou k cizinecké policii, je tam asi 100 dalších vězňů. Ostatní nás vítají jásotem, když přicházíme, k znepokojení druhých policistů.

Asi 1 hodina ve středu v noci. Naše zavazadla jsou znovu prohledána. Filmy ve fotoaparátech jsou zničeny. Policie nemá  žádný respekt k soukromému vlastnictví. Policista kopne do mého fotoaparátu. Policie rozbije videokameru mé přítelkyně. Chlapci a dívky jsou zadržováni odděleně. Dívky mají židle. Muži mají podlahu. Dostáváme k jídlu suchary - pro vegany je to nevhodné.  Atmosféra je vzrušená, přátele se scházejí. Nejsme si vědomi, že máme před sebou dlouhou noc. Srovnáváme si podlitiny. Někteří lidé jsou odvezeni do nemocnice. Dva lidé mají zlomenou ruku, jeden člověk má pravděpodobně zlomeninu nosu, jeden má pravděpodobně zlomený prst, mnoho lidí má na tváři monokl a spoustu podlitin. Dál do nás strkají a zacházejí s námi hrubě.  V malých skupinách nás odvádějí do vyššího patra a pak po jednom do malé místnosti. Musíme se před policistkami úplně svléknout do naha. Teď už hodně smrdíme. Znovu nám prohledávají tašky a cennosti jsou umístěny do obálky. Ta je nám odebrána. Znovu nám berou otisky prstů. Přítelkyni a mně odveze policie na nádraží, abychom si tam ze sejfu vyzvedli své pasy. Nesmíme mluvit a policisté nám hrozí obušky. Všichni jsou nacpáni a zamčeni do klece. Lidi si nemohou sednout. Nevejdeme se tam, tak s deseti dalšími sedíme venku. Lidé začínají pískat. Policista zvedne hasicí přístroj a hrozí ho spustit do klece. Naproti v chodbě je tlumočník. Je to první osoba, která s námi promluví anglicky. Říká lidem, co je napsáno v jejich výpovědích a žádá je, aby to podepsali. Upozorňuju je, že nemusejí. Tlumočník říká, že na příštím místě s námi bude zacházeno lépe. Jsem vybrána, policie žádá, abych podepsala výpověď, odmítám a tak mě naloží do dalšího autobusu. Vychází slunce. Jen tak tak to vidím z okénka v policejním autobusu. Dostanu vynadáno, že jsem se na to dívala. Je to tříhodinová cesta. Konečně se trochu vyspím.  Přijíždíme do internačního tábora cizinecké policie. Kolem cel jsou velké ostnaté dráty a dál jsou podzimně zbarvené stromy. Když nás vykládají z autobusu, někteří zadržení skandují "mezinárodní solidarita"! Sarah ze Švédska propadne záchvatu paniky. Odvede ji dáma v bílém plášti a v masce. Její přítelkyni není dovoleno jít s ní. Dostane injekci něčeho do zadnice (neví, čeho). Naše tašky jsou prohledány a další předměty jsou umístěny do bílé obálky. Dělají si z nás legraci - chtějí na nás pasy (má je policie), pak se tomu smějí.

Dostaneme vězeňské uniformy a odvedou nás do sprchy. Znovu jsem donucena se svléknout donaha a prohledána (policistkou) a musím se sprchovat, zatímco se policistka dívá. Odvedou mě na celu s dvěma dívkami ze Švédska. Švédky konstatují, že jejich tisk a velvyslanectví bude vyvíjet velký tlak, aby byly jejich "děti propuštěny". Nedovedu sipředstavit, že by tak reagovala Británie. Pozoruhodné, jak americké velvyslanectví reagovalo s naprostým nezájmem. Jsme požádáni, abychom podepsali výtisk svých práv. Je tam napsáno, že máme právo každý den na vycházku (kterou jsme neměli). Není tam ani zmínka o tom, že bychom měli právo si zatelefonovat anebo se spojit s právníkem. Podepisuji to falešným podpisem. Není nám dovoleno dostat papír a tužku. Zahajujeme hladovku, protože požadujeme právo telefonovat a právníka. Jsme odvezeni k lékaři. Znovu se musíme svléci na zdravotní prohlídku. Zaznamenávají mé podlitiny. Jednu mám na holeni, jednu na vnitřní straně pravé paže a jednu na vrchní straně pravé paže. Spím až do rána, ale uprostřed noci mě vzbudí odjíždějící autobus a lidé skandující "mezinárodní solidarita". Prý to odjížděli Španělé. Ráno mě probouzejí lidé mlácením do mříží. V poledne odjíždějí Švédové a Němci. Asi ve čtrnáct hodin nás odvedou do místnosti a žádají nás podepsat přiznání, že jsme ohrožovali veřejný pořádek. Odmítnu to podepsat. Je nám řečeno, že budeme vyhoštěni. Když se zeptám, z čeho jsem obviněna, odpovídají: "z ničeho". Znovu čekáme dlouhé hodiny na autobus. Při západu slunce nás odvážejí na hranici. Některým lidem je dovoleno vrátit se do Prahy na 24 hodin, jiní jedou rovnou na hranici. Není mi dovoleno zjistit, kam jedou mí přátelé. Asi v jednu hodinu jsme na hranici. Čekají tam na nás lékaři, jídlo, telefony, cigarety a vodka! Celkem nás fotografovali třikrát, prohledávali nám tašky čtyřikrát, dvakrát nám brali otisky prstů a třikrát jsme byli nucenise svléknout do naha. Dvakrát nás prohledávali, jednou kvůli lékařské prohlídce. Celkem jsme byli zadržováni déle než 74 hodin. Během této doby nám nebylo dovoleno spojit se s právníkem, ani nám nebylo dovoleno telefonovat. Až druhého večera jsme hovořili s někým, kdo mluvil anglicky, neměl žádné pravomoce a nezůstal dlouho. Během prvních dvou dnů a prvních dvou noci jsme dostali k jídlu dva krajíce chleba, jednu housku a několik sucharů. Nikdy nám nikdo neřekl, kde jsme, kam jedeme, co se stane dál, kdy budeme propuštěni, kde jsou naši přátelé a jestli někdo vůbec ví, že jsme byli zadrženi.

 

 

Vyslechli a sepsali OPH 29. 9. 2000

Jméno: Ulrich Herbeck

Adresa: Urbanstrasse 119, 10967 Berlin

E-mail: mailto:ulrichherbeck@gmx.net

 

            Předveden v úterý 26. 9. 00 ca v 18.30 na křižovatce ulic Na Vítězné pláni a Petra Rezka, kde se účastnil pokojné blokády vsedě na zemi. Policie se je pokusila roztrhnout najížděním motorek a autem s vodním dělem. Bila je po hlavách obušky. Policie vyhnala tisk a stiskla je ze dvou stran. Byla tam baskická TV. Lidi z pokojné blokády byli roztrženi a asi 40 jich bylo brutálně nacpáno do antonů.

            Byli odvezeni na malou policejní stanici Svatoslavova v P. 4. Všichni odvedeni na betonový dvůr, kde v zimě a části vestoje strávili celou noc. (Mohou prý dosvědčit občané z domů, jejichž okna vedou na policejní dvůr). Asi hodinu stáli čelem ke zdi v poutech, postupně si směli sednout. Jako první šlo k výslechu 5 Čechů (jeden tlustší, možná provokatér). Výslech U. H. tlumočen starší ženou, která neuměla moc dobře německy a dávala zadrženým najevo, co si o nich myslí (říkala jim, že se chovají hůř než za druhé světové války). Modré kartičky OPH s kontakty na právní pomoc byly odebírány buď už na ulici nebo na policejní stanici, U. H. měl u sebe i modrý německý leták OPH o právním postavení účastníků demonstrací, všechno odebráno nebo roztrháno policií, nikomu nebylo přes opakované žádosti dovoleno si zatelefonovat. U. H. i jeho přítel Lienhard Terhalle odmítli vypovídat a nic nepodepsali. Všichni předvedení (Němci, Kanaďané, Poláci, Švédi, Norové, Italové, Češi, Baskové) museli podepsat přijetí krajíce chleba se salámem. U. H. škrtl salám, vyžadoval veget. jídlo. Hrubá šikana, vyžadované veget. jídlo nedostali. Jednu chvíli jim bylo sděleno, že je na služebně člen OPH, ale neviděli ho. V noci byla velmi zima. Kolem 4. hod. ranní bylo 14 lidí (polovina zde zadržovaných) ve 2 minibusech odvezeno na Olšanskou.

Před odjezdem ze Svatoslavovy znovu prohledáni a tak předáni cizinecké policii. Policisté ze Svatoslavovy upozornili ciz. policii na U. H. s tím, že agresivně protestuje. Zato se mu dostalo na Olšanské, kam byli převezeni, značných výhrůžek a při každém "špatném" pohybu surového strkání. V Olšanské byl umístěn do asi na hodinu do cely ca 2x3 m, kde bylo 22 lidí, nesměli mluvit. V Olšanské byli svlečeni donaha, dva policisté v civilu U. H. hrubě slovně napadali - německy: "Faschistisches Schwein, Ossi atd. (Měli informaci, že umí rusky). Byly jim odebrány peníze a pas, U. H. odmítl cokoliv podepsat a řekl tlumočnici, aby přeložila, že se cítí ohrožen. Polcisté mu odpověděli, že ohrožen se teprve bude cítit, až s ním budou sami. Policistač. 217509 se choval velmi agresivně, je asi třicetiletý či mladší, s holou lebkou, a U. H. ho nyní neváhá nazvat fašistou. Podobně agresivně se choval policista č. 281521. Na Olšanské mu byly jako ostatním sejmuty otisky prstů, byl u toho tlumočník, marně protestoval, byl k tomu fyzicky donucen. Také byl fotografován.

Asi v 9 hod. ráno 27. 9. 00 byl on a další převezeni z Olšanské v Praze do tábora v Balkové. Většina v poutech. Kolem poledne dojeli do Balkové. Zde po čtyřech v cele (U. H. s Angličanem, Italem, Švédem). Angličan Micou Bautwoodem z Glasgowa byl na Olšanské přiražen ke zdi tak, že mu zlomili nosní chrupavku. Ten byl dnes ráno (29. 9. 00) vyvezen z Balkové na něm. hranici.

V Balkové obrovský pocit izolace, protože jim odmítali umožnit vyrozumět blízké osoby.

Držel hladovku a trval na tom, aby to lékařka zaznamenala. Držel ji proto, aby ho nechali zatelefonovat. Poté nebyla návštěva lékařky nikomu povolena. V Balkové bylo vězněno asi 120 odpůrců globalizace zadržených v Praze. Ostatním cizincům čekajícím zde na vyhoštění bylo v tuto dobu zakázáno telefonovat, aby nemohli odpůrcům z Prahy půjčovat telefonní karty.

29. 9. 00 v poledne přijel do Balkové p. Hauer z Něm. velvyslanectví v Praze (tel. 02/57113260). Z Balkové byli 29. 9. večer odvezeni policejním autobusem do Plzně na nádraží. Když vystoupili, byli obklopeni kordónem policie. Na nádraží čekali lidé z IMC a dali jim peníze na vlak. Vlakem z Plzně do Prahy, do Pařížské 9. Zde jídlo, pití, výpověď, spánek. Má výjezdní vízum z ČR a musí do půlnoci dne 30. 9. 00 opustit ČR. (Viz kopie polic. dokumentů u OPH).

 

Jméno: Lienhard Terhalle

Telefon: 0049 30 617 57 26

E-mail: tamarabunke@latinmail.com

 

            Předveden v úterý 26. 9. 00 ca v 18. 30 na křižovatce ulic Na Vítězné pláni a Petra Rezka, kde se účastnil pokojné blokády vsedě na zemi. Policie se je pokusila roztrhnout najížděním motorek a nákl. autem s vodním dělem. Bila je po hlavách obušky. Policie vyhnala tisk a stiskla je ze dvou stran. Byla tam baskická TV. Lidi z pokojné blokády byli roztrženi a asi 40 jich bylo brutálně nacpáno do antonů.

Byli odvezeni na malou policejní stanici Svatoslavova v P. 4. Všichni odvedeni na betonový dvůr, kde v zimě a části vestoje strávili celou noc. (Mohou dosvědčit občané z domů, jejichž okna vedou na polic. dvůr). Asi hodinu stáli čelem ke zdi v poutech, postupně si směli sednout. Jako první šlo k výslechu 5 Čechů Modré kartičky OPH byly odebírány buď už na ulici nebo na pol. stanici. Nikomu nebylo přes opakované žádosti dovoleno si zatelefonovat. L. T. i jeho přítel U. H. odmítli vypovídat a nic nepodepsali. Všichni zadržení (Němci, Kanaďané, Poláci, Švédi, Norové, Italové, Češi, Baskové) museli podepsat přijetí krajíce chleba se salámem. Hrubá šikana, vyžadované veget. jídlo nedostali. Jednu chvíli jim bylo sděleno, že je na služebně člen OPH, ale neviděli ho. V noci byla velká zima. Kolem 4. hod. ranní bylo 14 lidí (polovina zde předvedených) z polic, stanice ve Svatoslavově ve 2 minibusech odvezeno.

Asi za hodinu po odvozu poloviny předvedených ze Svatoslavovy si zbylých ca 15 lidí smělo sednout dovnitř k elektrickému radiátoru. Policisté do nich strkali a vráželi a když začal někdo protestovat, museli zase na dvůr do zimy. Tam opět museli stát čelem ke zdi asi jednu až dvě hodiny. Policisté dávali gesty najevo, že by je nejradši zbili. Kolem 8. hod. ranní 27. 9. 00 dostali rozkaz jít dovnitř, vzít si batůžky a proběhnout "uličkou" ca 12 plně vyzbrojených policistů (měli krunýře, u jednoho si všiml zastrkaných 6 lahviček se slzným plynem(?), ale neměli nasazené helmy, byli vyholení), kteří je s gustem bili. Musel utíkat až ven k autobusu, na nějž byl přiražen tak, že má dosud zhmožděný malíček pravé ruky. Nehlásil se s tím k lék. prohlídce. V poloprázdném policejním autobuse převezeni před policejní stanici někde v Praze 4, vedle ní byla poliklinika a novostavby. Tam přivedeno do autobusu 6 - 8 lidí. Jedním z nich byl Lothar Lehman (Freiwalden Strasse 30, 13359 Berlin, tel: 0049 30 493 20 85), který byl surově zbitý v obličeji, měl na hlavě otevřenou ránu a monokly. (tato polic. stanice asi Chodov, viz výpověď Martina Voigta  členům OPH)

Odvezeni na Olšanskou. Ve 2. patře na chodbě terorizováni, nesměli spolu mluvit. Všichni fotografováni malým aparátem, L. T. odmítl, a tak nebyl vyfotografován. Byly jim odebrány všechny osobní věci, některé z nich - čes. telef. karty, něm. karty, peníze, studentský průkaz, fotoaparát uloženy do obálky, ta zalepena a L. T. se přes ni podepsal. Když mu byla 29. 9. před propuštěním z Balkové předána, byla obálka jiná, byl na ní jiný podpis než jeho, ale domnívá se, že nic nechybí.

V Olšanské vyžadoval možnost telefonátu, nepovoleno, L. T. na tom trval, jeden policista ho odvedl do kanceláře, zvedl sluchátko a řekl, že nejde volat mimo budovu a odkázal ho na šéfa. Pak byl převeden do 1. patra, kde se braly otisky prstů. L. T. neustále volal mezinárodně srozumitelně: "telefon, advokát", dva policisté ho zatáhli na záchod a chtěli ho bít, on nepřestal volat "telefon, advokát". Policisté se zarazili, L. T. se podařilo vytlačit je znovu na chodbu, kde právě procházel důstojník. L. T. znovu volal "telefon, advokát". Důstojník šel do kanceláře pro mobil, dal mu ho a L. T. vytočil číslo, které měl opsané z modré kartičky OPH na ruce. Poprvé ke spojení nedošlo, napodruhé se podařilo. Mluvil s mužem z OPH, který mluvil česky a anglicky. Tomu L. T. řekl, že je na stanici v Olšanské zadržováno 30 lidí. Pak předal mobil důstojníkovi, ten do něj něco česky říkal, L. T. si o telefon řekl znovu, důstojník mu ho předal a L. T. dál mluvil s tím mužem z OPH. Ten ho informoval, že budou z Olšanské převezeni do Balkové a že tam OPH nemají přístup a že se asi nedá zabránit jejich vyhoštění. Konec telefonátu. Pokud L. T. ví, byl jediný, který si vynutil telefonát z nějaké policejní stanice ven.

Potom sejmuty otisky prstů, u některých dvakrát, na papír a do počítače.

Zpět do 2. patra na chodbu, kde žena v civilu oznámila lidem anglicky a španělsky, že budou odvezeni do Balkové, že je to něco jako hostel, že budou vyhoštěni a že to bude trvat asi týden. Řekla, že to je stručný obsah toho, co stojí v Rozhodnutí (viz kopie), kterou obdrželi. L. T. nepodepsal.

Potom odvezeni z Olšanské policejním autobusem do Balkové, kam dojeli ve středu 27. 9. 00 kvečeru, byla už tma. Při převozu byla Britka M. zavřena za mříží v zadní části autobusu (protože v Olšanské na chodbě zpívala).

V Balkové se museli svléknout, osprchovat před zraky policistů, pak převléknout do ústavního. L. T. se domnívá, že do Balkové přijely z Prahy 4 plné policejní autobusy vězňů. Zde byl na cele se 3 Basky. První večer vyžadoval veget. večeři. Když ani k snídani 28. 9. nedostal veget. stravu, začal po poledni držet hladovku. Všichni zadržení neustále vyžadovali telefon a advokáta. Reakcí byla slovní agrese policistů a bouchání do zdí cel. Za celou dobou uvěznění v Balkové nebyli na procházce na dvoře.

28. 9. 00 mluvili baskičtí spoluvězni se zástupcem španělské pražské ambasády a o půlnoci na 29. 9. 00 všichni Španělé odešli z cel a až kolem 6. hodiny ranní odjížděli vlastním španělským autobusem, se šp. SPZ a zřejmě špaň. řidičem.

L. T. byl z Balkové propuštěn kolem 8. hod. večer 29. 9. 00, se skupinou třiceti lidí odvezen polic. autobusem do Plzně. Tam skutečně propuštěn a vlakem s ostatními odjel do Prahy.

 

Vyslechnuto a zapsáno OPH      30.9. 2000

Jméno:                         Ian Henderson

Adresa:                        138 The Spital, Aberdeen, AB243JU, Scotland

E-mail:             nonda23@hotmail.com

 

-        Zúčastnil se nenásilné blokády u výjezdu z Kongresového centra (viz obr. v původních poznámkách), asi v 18:30 dne 26.9. byl předveden

-        Policisté demonstrantům nic neřekli a začali je odtahovat násilným způsobem, například pomocí kroucení ruky. Ti se nebránili a stále se chovali nenásilně. Ian byl vlečen a potom jej policisté donutili násilím k chůzi.

-        Policisté naložili 17 demonstrantů do jedné dodávky a chovali se velmi agresivně. Když byl Ian v dodávce, slyšel z venku rány obuškem a křik, z čehož usoudil, že tam někoho brutálně bijí.

-        Později byli policisté již méně agresivní a omezili se pouze na výhrůžky slovy a gesty rukou.

-        Policisté odvezli předvedené na policejní stanici v Praze 4. Zde zůstali předvedení 24 hodin. Před policejní stanicí museli demonstranté sedět čelem ke zdi a mít hlavu skloněnou a když ji zvedli, policisté jim ji násilím srazili zpátky. Toto trvalo asi 10 – 15 minut. V této chvíli slyšel Ian, jak někoho bijí. Domnívá se, že bylo striktně hlídáno, aby se nedívali proto, aby nebyli svědci tohoto bití.

-        Na policejní stanici policisté provedli osobní prohlídku, vysypali všechna zavazadla a odejmuli všechny věci včetně věcí z kapes. Na odejmutí nevystavili žádný doklad, ale na konec všechny věci v pořádku vrátili.

-        Policisté dali předvedeným k podepsání jakési prohlášení, nikdo z nich jej nepodepsal.

-        Ze začátku policisté sdělili předvedeným, že je propustí za dlouho

-        Předvedení neměli možnost telefonovat ani si obstarat právníka.

-        Policisté stále nepolevovali ve svých výhrůžkách náznaky.

-        Policisté chtěli, aby předvedení zaplatili pokutu, ta však byla pravděpodobně jen formální, Ian nemluvil o žádných jejích následcích.

-        Policisté neposkytli předvedeným žádné informace, nesdělili jim důvod předvedení, ani jaká mají práva.

-        Tlumočník byl k disposici teprve tehdy, když policisté zjišťovali totožnost předvedených a když chtěli pořizovat jejich otisky prstů a fotografie. Předvedení předložili své cestovní pasy a odmítli si nechat sejmout otisky prstů a fotit se.

-        Předvedení dostali jídlo 27.9.ve 2:00

-        Předvedení byli převezeni na cizineckou policii v Olšanské ulici. Zde byli drženi 4/5 hodin a zažívali zde méně strachu z násilí než dříve, ale přesto opět neměli možnost telefonovat ani si obstarat právníka.

-        Zde bylo vše řádně dokumentováno, na vše byl vydán doklad

-        Byla provedena tělesná prohlídka, policisté pořídili bez ptaní otisky prstů a fotografie předvedených.

-        Čtyři z předvedených zůstali v Praze a ostatní včetně Iana byli převezeni do vyhošťovacího tábora v Balkově u Plzně. Zde zůstali na 40 hodin. Byli zde nuceni pouze prudkým gestem k podepsání čehosi, ale když nepodepsali, nic se jim nestalo. Předvedení byli rozděleni do skupin po čtyřech. Opět trvaly výhrůžky, ve skupině, ve které byl Ian, však k násilí nedošlo, ale v ostatních skupinách pravděpodobně ano. Dozvěděl se o tom od ostatních skupin, se kterými komunikoval oknem. Opět platila zásada, že si předvedení nemohli zavolat ani obstarat právníka.

-        V tomto zařízení byli předvedení drženi bez informací, tlumočníka a kontaktu se světem dva dny. Tlumočníka dostali údajně až nakonec.

-        Na závěr dali policisté předvedeným podepsat několik papírů na nejrůznější témata a předvedení je opět mohli bez nepříznivých následků nepodepsat, s výjimkou podepsání propouštěcího listu, kdy policisté podpisem podmiňovali navrácení cestovního pasu.

-        Propuštěni byli 29.9. v 5:30

 

Služební čísla policistů, která Ian jmenoval:

 

302057                         – úder zezadu do hlavy - Balkova

252532                         – zastrašování – cizinecká policie Olšanská

……. (není jisté)            - výhrůžky bitím a připoutáním ke mříži, pokud usne

 

Kontakty na další svědky:

Isreal (španělské Baskicko) – Na cele krutě bit pěti policisty: prasklé žebro, podlitina pod okem, ochablost (špatný tělesný stav)

Tadzio Mueller (Německo) – Také bit a zastrašován pěti policisty

Lienard Tarhelle (Německo) – Musel proběhnout uličkou

 

Jméno:                         Melanie John

Nemoc:                       epilepsie

Adresa:            9 Read House Clayton St.

                        SE115SF London                                

           

- Zúčastnila se nenásilné blokády v Kongresové ulici.

- Policisté bez výzvy zahájili zásah, demonstranté se stále chovali nenásilně. Předvedenou odvlekli za vlasy 20 metrů, přičemž se jí kolena dřela po zemi, násilně jí nasadili pouta a narazili obličej na dveře dodávky.

- na policejní stanici ve Svatoslavově ulici jí sdělili, že je zajištěna z důvodu napadení veřejného činitele, přesto, že se ničeho takového nedopustila. Ostatním demonstrantům uvolnili pouta, jí je utáhli. Na dvoře policejní stanice museli stát jednu hodinu čelem ke zdi. Byla provedena kontrola věcí, ty jim byly odejmuty a na ně byl vystaven doklad. Policistka provedla u vyslýchané osobní prohlídku a přitom jí stáhla kalhoty. Vyslýchaná byla oddělena od ostatních, pokusili se ji svléct, šťouchali do ní prstem.

- Dále byla vyslýchaná převezena na služebnu cizinecké policie v Olšanské ulici. Zde byla donucena, aby se osprchovala, přitom jí otevřeli dveře od sprchy. Potom něco podepsala a nevěděla, co to bylo. Na svou nemoc dostala nějaké pilulky, které jí vůbec nepomohly.

- Neměla možnost si zatelefonovat ani si obstarat právníka, nedostala žádné informace od policistů, jenom při pobytu na cizinecké policii dostala informace, tlumočník byl k disposici až nakonec a lékař neuměl anglicky.

Zranění:

- na obou kolenou - od vlečení po asfaltu v době policejního zásahu

 

Vyslechli a sepsali OPH

Jméno: Evan Henshaw - Plath

Adresa matky: Joyce Plath, 31 South G street, Arcata, CA - 95521, USA,

E-mail: evan@indymedia.org

 

Po skončení protestů modrého průvodu na Praze 4, jsem po páté hodině odpočíval na ulici společně se Samanthou Iyer. Násilných akcí jsem se neúčastnil.

Okolo jezdily policejní vozy. Pak si nás někteří všimli, a jeden do mně začal najíždět motorkou. Potom mne zvedli a srazili na zem. To udělali několikrát. Vlekli mne za vlasy a kopali. Bylo to asi 6 policistů. Bili mne, kroutili mi rukama a hlavou. Pak nás spoutali plastikovými pouty a tloukli nám hlavou o dveře u auta. Potom mi prohledali batoh a v něm našli dlažební kostku, kterou jsem si na ulici vzal jako suvenýr. Začali být ještě agresivnější a mlátili mi hlavou o zeď. Navíc mi vzali brýle, které mi vrátili až po 7 hodinách, takže jsem skoro nic neviděl.

Byl jsem odvezen na stanici v Praze 4. Nikdo z policistů neměl číslo. Byl jsem svlečen a prohledán a pak mne dali do malé cely, kde již bylo 15 lidí. Z nich bylo 6 Čechů a 9 cizinců. Mnoho z nich bylo zraněných. někteří krváceli, někteří měli zlomeniny a nikdo je neošetřil.

Potom se mnou něco sepisovali. Nikdo nám nic netlumočil. Vím jistě, že psali něco jiného, než jsem říkal a řekli, že když podepíšu, můžu jít, ale nepustili mne. Požadovali jsme vodu a jídlo, ale nedostali jsme nic nejméně 24 hodin.

V naší cele byl jeden Holanďan, který stále opakoval, jaká má práva a dožadoval se jich. Pak přišel policista a připoutal ho pouty k posteli. Byl připoután asi od půlnoci do 04:00. O půlnoci jednoho Poláka obvinili, že udeřil důstojníka a pak jej odvedli pryč a já nevím, co s ním je. Také jsem viděl, jak někomu ze zadržených nastříkali do očí pepřový slzný sprej, asi ze 30 cm vzdálenosti. Vzali nám bundy a byla nám hodně zima. Chtěl jsem si zavolat ze svého mobilního telefonu, ale nedovolili mi to. Byla tam také Rakušanka Chris (pozn. ta, která později skočila z okna), ta chtěla vidět číslo policisty, ten si ho však schovával. Když ho chtěla odkrýt zranil jí ruku a ona potom psala krví po zdi ve své cele.

Ráno asi v 09:00 - 10:00 nás hrubě naložili do autobusu, kde bylo 9 mužů a 5 žen, a odvezli nás na cizineckou policii, kde nás znovu svlékli. Opět nám předložili nějaké dokumenty v češtině, ale nepřeložili nám je, ale někteří z nás je podepsali, protože nám řekli, že nás pak pustí. Vzali nám otisky prstů a přesto, že jsme tam byli asi 9 hodin, nedali nám nic k jídlu. Byl tam i Slovinec Andrej, který měl zlomené zápěstí, krvácející prst a přeražený nos, ale až ve čtvrtek ho vzali k doktorovi. Také jedné Britce z Jubilee 2000 odebrali léky na nějakou psychsickou nemoc a ona potom měla záchvat. (pozn. také odvezli do Balkové). Asi v 21:00 nás opět dali do cely. Až asi za hodinu jsme dostali nějaké jídlo. Byl to chleba a sýr. Slyšeli jsme hodně křiku a naříkání. Ve středu 27. 9. 2000 večer nás odvezli do tábora pro cizince. Ve čtvrtek 28. 9. 2000 nás nutili podepsat prohlášení o našich právech, ale nic z toho jsme pak nesměli.

V pátek 29. 9. 2000 nás začali propouštět.

 

 

Výpověď zadržených Édouarda Busqua a Yoana Roye, sepsaná OPH

Jméno: Édouard Busque

Adresa: 209, 26 Notredamme des Pins, Québec, Canada

E-mail: ginoveer@hotmail.com

Jméno: Yoan Roy

Adresa: 530, 93 Saint-George str., Québec, Canada

E-mail: stejný

 

Byl jsem zadržen společně se svým kamarádem Yoanem Royem cca v 18:00 na rohu ulic Petra Rezka a nějaké další ulice, kde jsme s dalšími asi 20 lidmi seděli na silnici a nenásilně jsme blokovali průchod.

Náhle nás obstoupili policisté, my jsme začali vykřikovat: “No violence” a zdviženými ukazováky a prostředníky jsme policistům ukazovali mezinárodní symbol “V” jako vítězství, policisté však našich výkřiků nedbali, začali nás mlátit, pak nám zkroutili ruce za záda a naložili nás do antonu.

Odvezli nás na policejní stanici, bohužel nevím kam, nikdo nám neřekl proč jsme zadrženi. Po příjezdu nás prohledávali. Když prohledávali mne, policista mi řekl, že se mám usmát, když jsme se tedy usmál, začal na mě křičet: “Co se směješ, to nesmíš” a praštil mne do břicha. Při prohledávání mého přítele u něj našli vlajku s nápisem revoluce. Policista začal na mého přítele křičet Na stanici jsme nemohli spát, protože nás zavřeli na nějaký dvůr, kde byla zima a my jsme měli jen lehké oblečení, protože jsme nepočítali s tím, že se zdržíme venku do večera. Najíst nám dali poprvé po několika hodinách na stanici, dostali jsme jeden kus chleba se salámem, někteří lidé nejedli vůbec. Vím také, že některým lidem říkali, aby jim jídlo zaplatili, ale nám ne. Také po nás chtěli podepsat nějaký papír, který byl psán česky, když jsme se ptali co to je, tak nám řekli, že vyjádření o tom, že jsme byli v zóně, kde jsme neměli co dělat, tvrdili nám, že nás mají natočené jak házíme dlažebními kostkami, což není možné, protože já ani můj přítel jsme žádné dlažební kostky neházeli, také po nás chtěli 1000 Kč, neřekli nám proč. My jsme jim peníze nedali a prohlášení jsme také nepodepsali. Potom nám řekli, že jídlo dostaneme až podepíšeme to prohlášení, ale my jsme ho stejně nepodepsali.

Ráno nás vzali do nějaké haly, kde byla řada policistů, my jsme kolem ní museli projít a policisté nás bili, Ani jeden z nás však kromě několika oděrek nemá žádná větší viditelná zranění. Potom nás vzali do autobusu, po cestě do autobusu nám velmi bolestivě spoutali ruce a za zády nám je zvedli nahoru, takže to bylo velmi bolestivě, snažili se vzájemně izolovat lidi stejné národnosti, a tak rozdělili i mne a Yoana. V autobuse jsem viděl, že někteří lidé jsou zbiti daleko více než já, měli viditelná zranění, podlitiny, monokly. Pak nás převezli do Olšanské ulice na cizineckou policii, to bylo někdy ráno.

Večer nás znovu převezli, nevím kam, asi do Balkové jako ostatní, byl jsem zavřen s jedním člověkem z USA, jedním Norem a jedním Baskem, takže komunikace byla velmi složitá, mohli jsme mluvit pouze anglicky. Celou dobu nás ani jednou nepustili ven, stále jsme byli zavřeni.

Propuštěn jsem byl 29. 9. 2000 mezi 20:00 a 21:00 a mám povinnost opustit Českou republiku nejpozději do zítřejší půlnoci (pozn. 30. 9. 2000 do 24:00).

 

Vyslechli a sepsali OPH

Jméno: Martin Voit, nar. 30. 9. 1981

Adresa: Trossalter 8, Birgland 92262

E-mail: nemá

Zadržen jsem byl 26. 9. 2000 v 17:00 u Nuselského mostu. Předtím jsem se s ostatními účastnil nenásilné blokády u Pankráckého náměstí v ulicích Žateckých a Petra Rezka asi ve 13:00. Násilností jsem se neúčastnil, jednalo se o sedací blokádu. Řekli nám, že musíme do autobusu, kde jsem byl prohledán a odebrali mi věci. Žádné potvrzení mi však nevydali. Když jsem protestoval, byl jsem asi 5x udeřen do hlavy a do ramene. Pak mne bili ještě i na zemi. S ostatními dělali totéž. Potom mne policista vlekl za vlasy, udeřil mne obuškem do zad a odtáhl mne do autobusu. Časem přiváděli i ostatní, se kterými jednali ještě brutálněji. Celkem nás tam bylo 12 a asi 5 policistů v bojové výstroji. Autobus chtěl projet demonstranty, ale ti na něj zvenku zaútočili. Policisté vycouvali a vedli nás do jiného auta a zbili nás znovu.

Odvezli nás na policejní stanici na Prahu 4 – Chodov, místní oddělení Jižní město, Hráského 2231 a zavřeli nás do cely, kde nás bylo hodně a bylo tam velmi málo místa. Odebrali mi všechny věci včetně tkaniček od bot. Policisté na nás hodně křičeli a mlátili dveřmi. Potom jsme byli jednotlivě vyváděni ven, znovu prohledáni a házeni na zeď. Potom nás vyfotili a sejmuli nám otisky prstů. Pak mi přitiskli hlavu ke stolu, tloukli mi s ní o stůl a nutili mne podepsat česky psaný papír, který mi nepřeložili, a na který jsem pořádně neviděl. Museli jsme odejít po čtyřech a kopali nás. K jídlu jsme nic nedostali.

Řekli, že když zaplatím 1000 Kč, budu hned propuštěn. Zaplatil jsem, ale nepropustili mne. (dostal pokutový bloček)

Nedovolili mi telefonovat, i když jsem o to nejméně 3x žádal. Neměli jsme tlumočníka. 27. 9. 2000, ve 03:00 nás převezli na služebnu cizinecké policie Praha 3 Olšanská. Tam nám znovu vyhrožovali, nadávali a křičeli na nás. Museli jsme podepsat další dokumenty PSP-1-779/OCP-c-2000. Na Olšanské jsme byli asi 10 hodin a opět jsme nedostali nic k jídlu ani k pití.Nechali mne podepsat česky psané Rozhodnutí cizinecké policie Prahy 3 Olšanská 2 o zahájení správního řízení. Nebylo mi přeloženo. (pozn. Přestože na dokumentu je jako tlumočník uvedena mgr. Hoznourová) Tlumočnice mi řekla: “Když jste tady, znamená to, že jste vinni a bude zahájen deportační proces.” Řekla mi, že když to podepíšu, budu převezen do kempu, nebo hostelu pro cizince a potom budu moci jet domů. (pozn. Ptal jsem se jestli ví, co je v rozhodnutí napsáno: tj. že závažným způsobem narušil veřejný pořádek a že by tak mohl činit i nadále. Také jsem se ho ptal, jestli ví, že se může odvolat a že může žádat o vyrozumění zastupitelského úřadu. To mu však tlumočnice neřekla.).

Jeden ze zadržených měl zlomenou ruku, odvezli ho do policejní nemocnice, kde ho však lékař odmítl ošetřit, s tím, že když je demonstrant, tak to vydrží. Jmenoval se Rolf Vogl a byl z Drážďan.

Pak nás svázali plastovým páskem a jeli jsme asi 3 hodiny do tábora. Byl to ale spíš koncentrační tábor. Museli jsme se svléci, osprchovat a dostali jsme nějaké vězeňské oblečení. Nesměli jsme telefonovat a nesměli jsme ani ven. Neřekli nám jak dlouho tam budeme a různě nám o tom lhali. Na protest proti tomu jsme od 28. 9. 2000 drželi hladovku. Mluvili na nás většinou jen česky. Jednou jsme si lehli a policista nám řekl, že to nesmíme a potom nás připoutali pouty ke zdi na více než 2 hodiny. Jeden z nás protestoval, že je to ilegální a policista jej udeřil do obličeje č. policisty: 301205. Opět nás zastrašovali a před celou předstírali, že někoho bijí. Byli tam ale i 2 policisté, kteří nebyli zlí. V Balkové jsme byli do 19:00 hodin 29. 9. 2000.

Celou dobu jsme byli bez možnosti si zatelefonovat a bez právní pomoci. Před odchodem jsme museli podepsat ještě 2 česky psané dokumenty, které nám nepřeložili.

 

Jméno: Martin Schmalzbauer

Adresa: Exerzierhugel 2, 92245 Kumnrersteuck

Telefon: 096 21 822 80

E-mail: mjs@freakmail.de

 

Vypovídá stejně jako předchozí, navíc mu vadilo, že se musel na cizinecké policii svlékat v přítomnosti více lidí. Jeho výpověď vlastními slovy sepsanou po návratu z ČR OPH mají.

 

Svědectví o zadržení a předvedení

 

Jméno: Hans Jurgen Preuss, novinář

Adresa: Bonemann str. 14, Berlin, 13357

E-mail: neuvedl

 

V cele s: MartinVoit, Martin Schmalzbauer, chvíli Rolf Vogl

 

26. 9. 2000, kolem 19:00 jsem byl na Václavském náměstí a bavil jsem se s ostatními novináři. Později začali policisté vytlačovat lidi z náměstí směrem do ulice (asi) Ve Smečkách (říkal, že jsou tam 2 policejní stanice). Vytlačovali nás směrem nahoru a nahoře byl další kordon policistů ze zásahové jednotky.

Byl jsem na zadržen a odvezen , pravděpodobně na Prahu 10. Byl jsem na stejné cele jako Rolf Vogl z Dresden (pozn. měl zlomenou ruku a v policejní nemocnici ho omítli ošetřit se slovy, že když je demonstrant, tak to vydrží. Ošetřen byl až za 2 dny, kdy ho z tábora v Balkové odvezli do nemocnice v Plzni). V Praze  10 jsme museli stát 6 – 7 hodin s pouty na rukou. Mne osobně nebili, protože jsem měl novinářský průkaz, ale ostatní ano. Pak mne dali do cely, poté mne odvedli na focení a odvezli mne dál. Také se mnou udělali výslech. Na cele se mnou byl Rolf Vogl, nějaký Ital, Čech a Švéd. Trpím astmatem a celých 48 hodin se o mne i přes moji žádost nikdo nepostaral a nedostal jsem ani své léky, které mi předtím odebrali. Velmi jsem tím trpěl, a navíc někteří na cele kouřili. Žádal jsem abych byl přemístěn jinam, čemuž také nebylo vyhověno.

Potom nás převezli na Cizineckou policii, kde nás bylo na cele o rozměrech 2x3 metry 20 – 25 lidí, takže se dalo jen stát.

Odmítl jsem podepsat rozhodnutí PSP–1–879/OCP–c-20. Byl tam s námi i jeden Němec, který studuje na stipendium na pražské Právnické fakultě a má byt u Václavského náměstí, tomu sdělili, že také musí opustit Českou republiku.

Potom nás odvezli do tábora v Balkové. Ještě před tím jsme museli stát nejméně 3 hodiny venku na dvoře.

Byl jsem nejméně 48 hodin bez jídla a bez možnosti si zatelefonovat. V táboře mi byla zima, ale hladovku jako ostatní jsem nedržel.

29. 9. 2000 ve 20:00 nás odvezli do Plzně.